Země: Německo Žánr: progressive black metal Datum vydání: 5.12.2014 Label: Supreme Chaos Records Tracklist: 01. Naughtylus 02. Diabolum ex machina 03. RDR 66 04. For Carl 05. Neutronenstern Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Metal Promotions

Před nějakou dobou u nás vyšla recenze na počin „The Initial Frontier Pt. 1“ od německé kapely Vyre… ačkoliv, ono to není zas tak nedávno, vlastně to za chvíli bude už rok a půl. Jak již onen název alba  – „The Initial Frontier Pt. 1“ – napovídá, šlo pouze o první část vícedílného, vzájemně provázaného celku, na jejíž pokračování v podobě „The Initial Frontier Pt. 2“, s nímž Vyre vyrukovali v prosinci loňského roku, se podíváme nyní. Než tak ale uděláme, dovolím si v krátkosti připomenout, kdo to ti Vyre vlastně jsou a také o čem v kostce pojednávala ona první recenze, jelikož vzájemné srovnání takto propojených počinů je takřka nutností a jelikož nejsem tak naivní, abych žil v přesvědčení, že máte archiv Sicmaggot nastudovaný tak podrobným způsobem, abyste hned začali citovat náhodný článek z před roku a půl­…

Každopádně, začátky Vyre – které se jen tak mimochodem nedatují nijak zvlášť daleko do minulosti – jsou úzce spjaty s formacemi Geïst respektive Eïs, což je vlastně jedna a ta samá kapela, akorát přejmenovaná. A právě z jejích bývalých členů se rekrutuje velká část sestavy Vyre. V porovnání se svým bývalým působištěm sice pod novým jménem i nadále zůstali ve vodách black metalu, avšak v důsledku jej uchopili značně odlišným způsobem. Zatímco pojetí (G)Eïs(t) je takové do jisté míry klasičtější (čímž nemyslím úplně klasické a už vůbec to nemyslím v pejorativním slova smyslu – naopak je tvorba této skupiny skvělá a myslím, že i na vyšší úrovni než u Vyre… minimálně alba „Galeere“ a „Wetterkreuz“ vřele doporučuji k poslechu, pokud je neznáte), Vyre se vydali směrem do progresivnějších vod s textovým zaměřením vesmírné hlubiny.

Abychom však mohli říct, že skutečně máme nějakou přesnější představu o tom, co Vyre produkují, je nutné trochu blíže specifikovat ono poměrně vágní pojmenování „progresivnější vody black metalu“. Popravdě řečeno je toto totiž jen taková berlička a nějakou hudbu, jež by naplňovala význam pojmu „progresivní“ v jeho doslovném významu, určitě nečekejte. Jinými slovy, Vyre skutečně pokrokovou muziku, která by přicházela s nějakou ojedinělou vizí a posouvala svůj žánr dále, prostě nehrají. Definujeme-li ovšem „progresivní“ jako cosi, co je stále black metalem, ale je na míle daleko tomu, jak zněl před 30 lety legendární debut Bathory, co obsahuje spoustu kláves a melodií, ale přesto se tomu nedá říkat melodický black metal, pak bychom si snad mohli alespoň trochu rozumět.

Formálně toto podle mě nezní úplně špatně, nicméně s „The Initial Frontier Pt. 1“ jsem měl docela problém. Nevím proč, ale i přes nesporné objektivní kvality desky jsem do ní nějakým způsobem nedokázal úplně proniknout, a i když jsem ji v době vydání znal takřka nazpaměť, jak moc jsem se snažil ji docenit, nebylo to tak úplně ono, ačkoliv jsem na konci tohoto procesu měl tu drzost tvrdit, že se mi to vlastně svým způsobem líbí. Zajímavé je na tom však to, že zas až tak nestravitelnou muziku Vyre vážně neprodukují. Jednoduše jsem si s tou nahrávkou vzájemně ne úplně sedli – a právě v tom ze svého subjektivního pohledu vidím ten největší rozdíl mezi „The Initial Frontier Pt. 1“ a „The Initial Frontier Pt. 2“.

Vyre na „The Initial Frontier Pt. 2“ samozřejmě pokračují ve stejném hudebním duchu, jaký byl popsán již výše. Ostatně je to více než logické, když obě desky dělí pouhý rok a když jsou navíc obě vzájemně provázány. Přesto jsem s „The Initial Frontier Pt. 2“ ani zdaleka neměl takový problém a začali jsme vysílat na stejné vlně docela brzy. Neříkám, že je to průhledná placka a že v polovině prvního poslechu jsem věděl, jak to bude pokračovat dál, to zase ne, ale po třech, čtyřech posleších už jsme byli docela kamarádi.

„The Initial Frontier Pt. 2“ totiž nabízí poměrně slušné množství lehce zapamatovatelných momentů a pasáží, díky nimž je to album docela lehce vstřebatelné, aniž by se však Vyre uchylovali k nějaké laciné podbízivosti. Není to samozřejmě nějak vyloženě hitová muzika, ale jisté motivy skladeb jako „Naughtylus“ či „Diabolum ex machina“ v hlavě jednoduše uvíznou velmi rychle a mají potenciál se tu i poměrně dlouho udržet. A to vše navzdory faktu, že se Němci opětovně pohybují na relativně delších plochách (nejkratší písně okolo osmi minut, dvakrát je pokořena hranice deseti minut).

Dojem propracovanějšího alba však nepramení pouze z delších písní, ale i třeba ze struktury skladeb či ze způsobu, jakým Vyre pracují s jistými motivy. Tím prvním mám na mysli především to, že se zde nehraje na klasickou písničkovou strukturu sloka-refrén a že se Němci snaží jakoby „vyprávět“. Zároveň (a to je ona druhá poznámka) se však k některým motivům v různých obměnách přece jen vracejí na ploše celého alba, takže v jeho závěru třeba znovu nabízejí nějakou variaci na to, co zaznělo již v první písničce. Naštěstí je to ale provedeno s citem a je na tom vidět záměr, takže to rozhodně nepůsobí tak, jako kdyby Vyre vykrádali své o 20, 30 minut starší já.

V podobně zapamatovatelném, avšak ne vyloženě triviálním duchu jako „Naughtylus“ a „Diabolum ex machina“ se nese i finální „Neutronenstern“, avšak asi to nejzajímavější se ukrývá na čtvrté pozici v desetiminutové instrumentálce „For Carl“. V té Vyre předvedli asi nejpropracovanější strukturu (což asi museli, když chybí vokál) a také se v ní vytáhli s několika skutečně povedenými motivy. Nicméně ne úplně všechno je na „The Initial Frontier Pt. 2“ tak dokonalé, a i když se na nahrávce nenachází song, jenž by si vysloveně koledoval o přeskočení, nejedna trochu méně zábavná pasáž se také najde. Zářným příkladem může být poslední nejmenovaný kus „RDR 66“, jehož jeden motiv mě prostě tahá za uši při každém poslechu.

Avšak i přesto je „The Initial Frontier Pt. 2“ stále povedeným albem – ne vysloveně kulervoucím či fantastickým, jen povedeným. Ačkoliv je zde totiž jasně znatelný talent i zkušenosti, není zase nutné zbytečně mazat kapele med kolem huby. Vyre zjevně usilovali o vytvoření hudebního opusu s velkými ambicemi, což je formálně splněno, jenže výsledek to ani v jedné ze svých dvou polovin nedokázal dotáhnout dále než na hranici příjemného a nehloupého společníka. Dělat však z toho nějaké veledílo by bylo zbytečné, protože na to zase Vyre při vší úctě ve své současné podobě tak úplně nemají. Což ovšem nic nemění na tom, že je „The Initial Frontier Pt. 2“ stále sympatickým nadprůměrem.

Měl-li bych na závěr recenze porovnat „The Initial Frontier Pt. 1“ a „The Initial Frontier Pt. 2“, nemusel bych dlouho váhat, abych přiřkl vítězství tomu novějšímu, druhému dílu. Není to proto, že jej mám aktuálně víc v hlavě, ale spíš proto, že jsem si k němu na rozdíl od „jedničky“, s níž jsem dost bojoval, dokázal najít cestu. To je ale jen tak taková subjektivní poznámka na konec.