Archiv štítku: Kurkus

V/A – Vinylized Vol.7 (2018)

V/A - Vinylized Vol.7 (2018)

Země: Slovensko
Žánr: electronica / techno
Datum vydání: 19.5.2018
Label: 4mg Records

Tracklist:
01. Martin Huba – A Glimpse of Joy
02. MÖÄN – Indigo
03. Daikin – Basic
04. MISSandTROOPS – Self
05. Deleske – Girl
06. Martin Albrecht & Michal Kochanik – Night Song
07. Kurkus – Cardo
08. Attic Squad – Epi Fit
09. Stephen Face – Full Moon
10. Bartek – Klaus s ms2005
11. ImiAFan – Pod čiarou (Maraki’s za čiarou mix) 03:58

Hrací doba: 40:23

K recenzi poskytl:
Sky Burial / Nomad Sky Diaries

„Vinylized Vol.7“ je kompilace vydaná slovenským labelem 4mg Records, které představuje slovenské undergroundové skupiny z různých elektronických žánrů. Samotný název kompilačky prozrazuje hned dvě věci – pro 4mg Records nejde o ojedinělé vydání, protože už se jedná o sedmý takový výběr. Zároveň titul prozrazuje, že skladby jedenácti projektů byly vyryty v podobě drážek do asfaltu. To mi na poměr kompilací nepřijde úplně běžné a za zmínku to asi stojí, i když se jedná jen o černý vinyl v obyčejné bílé kapse. V neposlední řadě asi stojí za upozornění, že nejde o nejčerstvější záležitost – kompilace vyšla v květnu 2018 a od té doby se už objevila i osmička (březen 2019). Tuhle placku jsem dostal k balíku od Sky Burial / Nomad Sky Diaries a v rámci filozofie, že všechny zaslané fyzické nosiče se recenzují, sem právě přistává tenhle vejblitek.

Odmítám procházet všechny songy po jednom. Namísto toho radši zmíním jen těch pár, co z nějakého důvodu za zmínku stojí, protože mě něčím zaujaly a ze zbytku určitým způsobem vystupují.

Na celé kompilaci jsem v předstihu znal jediný projekt, a to Kurkus. O nich jsem se dozvěděl díky tomu, že před několika lety v Rock Café předskakovali české EBM legendě Vanessa na jejím posledním rozlučkovém koncertě (jak už ale nyní víme, byl to kec a o poslední vystoupení nešlo). Jejich „Cardo“ se mi z celé nahrávky líbí suverénně nejvíc, což neříkám kvůli tomu, že jsem je jako jediné znal předem. Jde o chytrou elektroniku s výbornou melodií ve zpěvu.

„Cardo“ pro mě docela zásadně převyšuje vše okolo a snad jediné, co ustojí srovnání, je „Self“ od MISSandTROOPS s hezky posmutnělou náladou. Mohli byste si myslet, že tyhle songy vyzdvihuji kvůli tomu, že se díky zpěvu i stylu vymykají okolnímu technu, ale není to tak úplně pravda, poněvadž třeba melancholický „Night Song“ od Martina Albrechta a Michala Kochanika mě vůbec nebere.

Největší klystýr kompilace nicméně přichází hned v jejím úvodu. „A Glimpse of Joy“ od Martina Huby je neposlouchatelná mrdka. Tohohle pozitivního kýčovitého hnusu jsem se napoprvé tak leknul, že jsem elpíčko okamžitě zastavil a nějakou chvíli se mi vůbec nechtěl zkoušet ten zbytek s obavou, že by to snad celé mohlo být v podobném duchu.

Zbytek kompilace je vesměs standardní techno, které se sice dá poslouchat, ale žádný song mi teda koule neurval. Snad jedině „Epi Fit“ od Attic Squad má trochu něco do sebe a „Klaus S Ms2005“ od Bartek(a?) je docela přísný diktát, který mi trochu připomněl časy strávené poslechem německé rychty Shnarph!. Na závěr ještě dodám, že Imiafan je projektem majitele 4mg Records. Patří mu poslední stopa „Pod čiarou“, zde prezentovaná v mixu od MarakihoAttic Squad.

Celkově vzato pro mě „Vinylized Vol.7“ moc zajímavou plackou není. Poslech kompilací většinou považuji za ztracený čas a tuhle konkrétní jsem valil jen z povinnosti. Pár songů je oukej, ale opravdu dobré tak jeden (Kurkus) až dva (MISSandTROOPS), zbytek mi byl vlastně docela u fekálu. Ale jasně, určitě nejsem úplně cílovka a tyhle věci poslouchám víc okrajově než aktivně. Na druhé straně bylo zajímavé se dozvědět, že i na Slovensku se tomuto druhu muziky věnuje tolik interpretů, o čemž jsem doteď neměl tušení. Ne snad, že bych tuhle informaci ke svému životu úplně potřeboval…


Vanessa, Kurkus

Vanessa, Kurkus

Datum: 5.1.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kurkus, Vanessa

„Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Jak se zdá, čas domácího EBM kultu Vanessa se opětovně nachýlil. Koncert s příznačným podtitulem „Přijďte si plivnout na náš hrob!“ byl dlouho dopředu avizován jako úplně poslední. To je výzva, jakou lze jen těžko ignorovat, tudíž jinými slovy šlo o povinnost. A zjevně jsem v tom nebyl sám, poněvadž Rock Café bylo našlapané a už před datem konání kapela hlásila vyprodáno. Ale to se dalo čekat, protože Vanessa tenhle klub dokázala naplnit, aniž by při tom končila.

Nicméně vzhledem k tomu, že šlo o poslední vystoupení Vanessy v její historii, mohlo překvapit, že čtveřice Samir Hauser, Miroslav Papež, Tuzex a Jaroslav Stuchlý – doplněna o druhého hostujícího kytaristu Edgara Schwarze ze Schwarzprior – nepředvedla nic skutečně speciálního. Myšleno v tom smyslu, že Vanessa vlastně odehrála svůj standardní koncert, jenž se od těch předchozích, jichž v Rock Café bylo hned několik, nijak zvlášť nelišil.

No, je to na polemiku… na jednu stranu by se k takové příležitosti asi hodilo vytáhnout i nějaké archivní kousky, jaké se v posledních letech moc nehrály, případně hodit jiné songy i z desek nové éry, protože i z „Ave Agony“ a „Antidotum“ se vesměs drhne furt to samé dokola. Na druhou stranu by ovšem byla škoda, kdyby naposled nezazněly ty nejvíc zásadní kulty jako „Kolumbie“ nebo „Jimmy Jones“, kdyby chyběla Diskopíča nebo novější hity, jejichž kvalita je ostatně dost dobrá na to, aby se vyrovnala letitým flákům z raného období. A ono co si budeme povídat, všechny tutovky a povinné tracky stejně nebyly a skutečně zamrzelo, že naposledy chyběl „Fízl na speedu“ nebo „Bisociál“. Ale to berte spíš jen jako takové přemítání, nikoliv kritiku, protože po konci vystoupení jsem rozhodně odcházel spokojený!

V souvislosti s tím, že to bylo naposled, mohla trošku překvapit ještě jedna věc. Taková příležitost svádí k tomu udělat nějakou show, aby to bylo echt legendární a mluvilo se o tom. Nicméně i v tomto ohledu Vanessa odehrála relativně cudné vystoupení, v němž měla jednoznačně navrch hudba nad laciným divadélkem. Ale onu cudnost samozřejmě berte s rezervou, bavíme se o Vanesse, takže byl prst v krku a zvracení, bylo šňupání „bílého prášku“ přímo na pódiu, bylo házení živých červů mezi lidi při „Jedu do pekla“, byla i již zmiňovaná Diskopíča ve „Spolkni ďábla“. Mimochodem, jestli někdo netuší, kdo nebo co to je Diskopíča, nechť si ráčí vygooglit obrázky, bude se vám to líbit.

Vanessa

První část vystoupení ubíhala jako ďábel, Vanessa se s ničím nesrala, na nic se nečekalo a notoricky známé pecky padaly v ostrém tempu. Snad jedině mi přišlo, že Tuzexova kytara byla až příliš nahlas, ale naštěstí ne natolik, aby se s tím nedalo žít. Navíc – kdo někdy v posledních letech pár koncertů Vanessy navštívil, jistě si už zvykl, že leckdy to živě bývá dost rock’n’roll, takže vlastně nic zvláštního. Většině písniček to navíc nijak neškodilo, snad jen „Vyvrhel“ a „Kolumbie“ mohly vyznít líp (byť je pravda, že první jmenované trochu uškodilo, že šla hned po „Fuck B.“, což je naživo ultimátní rozjebávačka). Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jako celek to kurevsky makalo a Vanessa nezněla jako kapela jednou nohou v hrobě. Jasně, dost zvuků jede z mašin, ale to je asi na jinou debatu. Každopádně, „Ahoj, chcípni“, tedy finální kus základního setu, přišel dost rychle. Však to znáte, jak čas ubíhá relativně…

Setlist Vanessa:
01. Intro
02. Prokopat se ven
03. Alobalista
04. Zrcadla
05. Buď Jidáš
06. Fuck B.
07. Vyvrhel
08. Král noci
09. Smutný pán
10. Holky z gymplu
11. Tragikomix (instrumental)
12. Jan Stihomam
13. Jedu do pekla
14. Flashback
15. Spolkni ďábla
16. Ahoj, chcípni
– – – – –
17. Dobře organizovaná tlupa
– – – – –
18. Jimmy Jones
– – – – –
19. Kolumbie

Samozřejmě nikdo nepochyboval, že bude následovat přídavek, který také následoval, ale v něm se to bohužel začalo až moc kouskovat. Po každém přidaném songu totiž Vanessa opustila pódium, aby se na něj nakonec vracela třikrát. Navíc to už chvíli skoro vypadalo, že poslední „Kolumbie“ ani nebude, protože Samir Hauser, jenž si někdy v půlce setu šlehnul (sáček s matrošem měl připraven v pohotovostní poloze v kapse saka – a právě díky němu padla v úvodu citovaná hláška), už totiž sotva stál na nohou a vypadal, že má docela dost. Na druhou stranu, aspoň to bylo finále hodně Vanessy a její pověsti – patetické loučení by se k téhle formaci beztak nehodilo. Zato ilegální substancí posilněný Hauser, který s maniakálním výrazem v očích vrčí svoje hnusné texty, a pak vypadne bez rozloučení, bez zamávání, to je vlastně odpovídající tečka za koncertní kariérou legendy.

Před Vanessou se ještě jako předskokani objevili slovenští Kurkus. Popravdě řečeno, před jejich ohlášením coby supportu jsem o jejich existenci ani netušil a před koncertem jsem se po tvorbě nijak nesháněl s tím, že se nechám překvapit na místě. A musím říct, že to překvapení bylo! Trojice předvedla extravagantní vzhled i extravagantní muziku, která sama o sobě nebyla moc tvrdá (i když živě, kde vyzní skoro všechno trochu divočeji, to taky v některých momentech hezky kopalo), ale byla hodně zajímavá. Kurkus hráli bezmála hodinu a musím uznat, že jsem se bavil fakt hodně, i když jsem ty písničky slyšel prvně v životě. Všichni tři muzikanti byli něčím zvláštní, každý měl svůj styl a jeho výkon byl super. Moc fajn záležitost, určitě si to seženu k podrobnějšímu poslechu!