Ария - Феникc

Ария – Феникc

Ария - Феникc
Země: Rusko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 5.10.2011
Label: Союз / Moon Records

Tracklist:
01. Чёрный квадрат
02. Равновесие сил
03. История одного убийцы
04. Чёрная легенда
05. Бои без правил
06. Феникс
07. Симфония огня
08. Аттила
09. Дальний свет
10. Реквием

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rusko coby metalovou zemi, mám poměrně pevně spjatu se slavickým folk a pagan blackem, ať už to je z první skupiny Аркона a její spíše méně známé klony jako Алконост nebo Калевала anebo z druhé škatulky třeba “zakázaný” Темнозорь. Heavy metal pocházející ze země, kde zítra znamená včera, to pro mě byla naprostá novinka. Výhodou je, že díky tomu jsem neměl žádné předsudky, ani jsem se nemusel bát nenaplněných očekávání, na druhou stranu jsem se neměl při psaní recenze od čeho odrazit. Ale nakonec se dílo urodilo.

V prvních vteřinách člověka napadne, že si omylem pustil “Knight Ridera”, přesně jeho znělku totiž úvodní krátké elektronické intro Чёрный квадрат” připomíná. Pak začíná hudba, která podle v prvním songu docela tíhne k power metalu, a to hlavně ve zpěvu. Riffům bych i chvílemi věřil, že je stvořil člověk, který vyrostl na Iron Maiden. Druhý track “Равновесие сил” přitvrzuje a sděluje posluchači naoko zcela jasně, že Ария je opravdu heavy metalová kapela, jenže ve třetí “История одного убийцы” bych už zase prvky, které by mi seděly spíše do poweru, našel a čtvrtá skladba “Чёрная легенда” pro změnu koketuje s thrashem. Tedy do chvíle, než je zhruba uprostřed přerušena, aby toho nebylo málo, velmi “atmosférickou” pomalou akustickou pasáží. Rozhodně se nedá stěžovat si na nudu a šedou monotónnost.

Pátá skladba nazvaná “Бои без правил” se mi líbí opravdu hodně, a to prvními tóny jednoduchého, leč díky šikovně použitým bicím pěkně úderného riffu počínaje, à la Iron Maiden akustickou “předehrou” pokračuje a výrazným refrénem konče. Tohle je opravdu heavy metal klasického ostrovního rázu a povedl se náramně. Iron Maiden, které si opakovaně beru do úst, z toho hudebně opravdu čiší. Dokonce nechybí ani sborové “oh-oooh-oh” uprostřed a náhlé “nakopnutí” rychlosti, které Železnou Pannu mnohde zdobí. Jen ten zpěv je pochopitelně o dost jinde a co si budeme povídat – druhý Bruce Dickinson se v Moskvě přece jenom nenarodil…

Bohužel ruštinu jsem už ve školních lavicích nezažil a nemám k ní absolutně žádný vztah, čili nejsem schopen odhalit a posoudit, o čem se to vlastně zpívá. Hlas zpěváka mi popravdě příliš nesedl a chvílemi mi snad i trochu šel na nervy. Myslím, že co se ruštiny týká, tak za sebe spíš zůstanu u majestátu slovanského pagan folk metalu, kam se tento jazyk hodí náramně.

Také u šesté skladby, titulní “Феникс”, bych našel paralely mezi Ария a Iron Maiden, zejména během úvodní půlminuty, ale bylo by nefér tvrdit, že jde jen o nějaké “obšlehnutí” slavnější legendy, zejména když se s průběhem skladby dostáváme zase víc směrem k thrashi. Zato jsem si při refrénu vzpomněl na tureckou skvadru Almora a jejich “Rainbow“, i když se jedná spíše o vzdálenou podobnost, kterou neváhám přičíst pouhé náhodě.

Sedmý track v pořadí, “Симфония огня”, se mi popravdě moc nezamlouvá, ale dostáváme se do úplně nové polohy kapely Ария – poslední dobou si docela dost libuju v poslouchání Dream Theater a troufám si říct, že mnohé aspekty tohohle songu (zejména sólo od 3:25) jejich progressive metalovou virtuozitu úspěšně připomínají. Každopádně to svědčí o tom, že “pan sólo kytara” této partičky asi něco umí. V mých uších ale celkový dojem táhne dolů zpěv, zrovna tady mi šel na nervy asi nejvíc.

Celkově bych řekl, že alespoň pro mě je zpěvák, který do kapely přišel až letos s tímto albem, ten nejslabší článek. Těžko říct, jestli je to tím, že je opravdu špatný, anebo mi prostě jen jeho hlas nesedí. Vzhledem k tomu, že Ария neznám, tak nemůžu ani říct, jak to měli hoši dřív. Kytary nejsou úplně výrazné a vokál je většinu času vcelku jasně přehlušuje. Samozřejmě pokud nejde o sóla, jež v té či oné podobě nechybí v žádné z desítky skladeb. Ještě hůř jsou na tom bicí – když už je ale slyšet je, tak obyčejně výborně “tvrdí” muziku.

U stopy číslo osm se prvně dočkáváme skutečné a “procítěné” balady. “Аттила” tak, jak je dobrým zvykem heavy metalových balad, ve své druhé polovině napřed výrazně přitvrzuje, aby do vyumělkovaného sóla opět lehce zpomalila a pěkně naplno skončila, právě tak, jak kdysi na vrcholu své slávy a moci skončil známý vojevůdce, kterému se zčistajasna stala osudnou jeho další svatební noc.

Ария

Devátou skladbu “Дальний свет” bych zase neváhal označit nálepkou “napůl (ne-li víc) power metal”, i když to pochopitelně není myšleno jako urážka. Na závěr přichází pomalá a melancholická skladba “Реквием”, kterou nedoprovází kytary a bicí, ale pouze klávesy a výrazný klavír. Elektrická kytara se krátce ozve až ke konci (aby byla naplněna kvóta co písnička, to sólo) a kapela se s posluchači definitivně rozloučí v zanikajících tónech synthetizátoru po téměř přesné hodině poslechu.

Obecně se to dá celé shrnout tvrzením, že hudba skupiny osciluje mezi téměř úplně tradičním hevíkem a více či méně nápadnými náznaky jiných stylů, jmenovitě poweru a thrashe, sem tam zavane i progresivní vítr. Musím říct, že jsem se během poslechu nenudil, na druhou stranu zcela upřímně a otevřeně prohlásím, že to není tvorba, ke které bych se plánoval nějak často vracet. Kapela vás může svým pestrým pojetím heavy metalu okořeněným netradičním zpěvem v ruštině zaujmout, je však otázkou, zda si vás dokáže i opravu získat. Ale to už musí rozhodnout každý sám podle svého.


Další názory:

Ария je takový ruský Arakain (i když přece jenom v trochu větším měřítku) – doma jsou obrovsky populární, ale metr za hranicemi je zná málokdo. A přitom je muzika Ария natolik dobrá, že rozhodně stojí za pozornost a minimálně příznivci heavy metalu by si ji měli pohlídat. Netvrdím, že je to něco převratného, co jste nikdy v minulosti neměli možnost slyšet, ale nalijme si čistého vína – heavy metal přece jenom není žánr, v němž by šlo nějaké překotné hledání nových cest (Však řekněte znami – kolik znáte avantgardního heavy metalu? Tím ovšem neříkám, že je to z mého pohledu ideální stav…), spíš je to o tom, kdo dokáže ty klasické heavy metalové postupy namíchat tak, aby to člověka pořád ještě bavilo – a to Ария dokáže, čehož je mimo jiné i jejich čerstvá novinka “Феникс” důkazem. Vážně, těmto Rusům to na rozdíl od mnohých jiných prostě funguje. Vezměte si například takovou “Равновесие сил”… ve své podstatě je to klišé jak noha, ale je výborné, má to energii i švih, tak proč by ne? A takto to je s celým “Феникс”. Abych to tedy zkrátil – pokud máte rádi heavy metal a nevadí vám ruština (i s takovými už jsem se setkal), jen s chutí do toho, nemůže se vám to nelíbit!
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.