Killswitch Engage - Disarm the Descent

Killswitch Engage – Disarm the Descent

Killswitch Engage - Disarm the Descent
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 2.4.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Hell in Me
02. Beyond the Flames
03. New Awakening
04. In Due Time
05. A Tribute to the Fallen
06. The Turning Point
07. All That We Have
08. You Don’t Bleed for Me
09. The Call
10. No End in Sight
11. Always
12. Time Will Not Remain

Hodnocení:
Kaša – 5,5/10
nK_! – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

To jsem si hezky zavařil, když jsem se jako aktivní blbec dobrovolně uvázal k recenzi šestého alba metalcorových Killswitch Engage. Proč jsem tak vlastně učinil? Návrat původního zpěváka, kterého lze slyšet na prvních dvou, dost povedených albech, ve mně vzbuzoval naději, že se kapela trošku vrátí v čase a naváže na desky, které jsem svého času sjížděl velice často a ke kterým jsem si dokázal vybudovat jistý vztah, přestože už se k nim vracím pouze sporadicky. Toto mé očekávání se nakonec ukázalo jako liché a pětice kolem hlavního tahouna Adama Dutkiewicze pokračuje v linii posledních dvou alb s tou výjimkou, že je nazpíval někdo jiný, což je pro fanoušky kapely jistě dobrá zpráva, ale pro mě to nevěstí nic dobrého.

Když mluvím o pokračování alb nedávných, tak tím myslím pokračování se vším, co k tomu patří. Možná jen zvuk se oproti minulejšku posunul k lepšímu, protože mám pocit, že kytary jsou o něco ostřejší, ale to je asi tak jediný krok správným směrem. Porovnávat Howarda Jonese a Jesseho Leache je zbytečné, protože oba jsou to skvělí zpěváci, kteří tento styl, kde je zapotřebí umně střídat melodický a vyřvávaný vokál, prostě umí. Oba jsou jiní, ale oba ke Killswitch Engage patří, takže tady se nejspíš tábory příznivců budou krvelačně předbíhat a prosazovat toho svého favorita, čehož se účastnit nehodlám. Ale k věci. Hlavní problém “Disarm the Descent” a vlastně i předchozích dvou alb vidím v přílišné konvenčnosti, kdy se od úvodní “The Hell in Me” po závěrečnou “Time Will Not Remain” neděje nic překvapivého, ale téměř všechny skladby jedou dle zajetého režimu, který už spousta kapel opustila, protože zjistila, že točit donekonečna jednu a tutéž píseň netáhne. Asi tušíte, jak tato univerzální struktura, které se až nebezpečně drží jinak nadějný skladatel Dutkiewicz, vypadá, takže jen pro sichr vězte, že se začne kytarově, pak se prostřídá melodický refrén s agresivními slokami, následuje povinná mezihra a na závěr dvakrát refrén, abyste ho nezapomněli. A takhle to jde pořád dokola, tudíž asi nemusím upozorňovat na to, že pro obyčejného posluchače, který není skalní fanda kapely, případně žánru, jsou jednotlivé songy příliš uniformní a časem začnou splývat v jednu kouli. Já jsem jednotlivé písně vydržel odlišovat asi do páté skladby, pak už to prostě nešlo.

Z předchozí věty je asi zřejmé, že první půlka alba mi přijde zábavnější a zajímavější, protože tu druhou jsem víceméně prozíval. Z těch několika skladeb, které se mi opravdu zalíbily a nemám s nimi žádný problém, bych vytáhl třeba “Beyond the Flames”, což je klasická metalcorová pecka, ale výtečný melodický refrén mě baví a kytarový riff si taky na nic nehraje a je správně chytlavý. U následující “New Awakening” mě zase naopak potěšil agresivní start a kytarová vyhrávka citující evropské melodicky death metalové kapely. Do stejné kategorie spadají ještě “All That We Have” a skočná “The Turning Point”, které už ale nemají tu správnou šťávu. Jedna z nejlepších skladeb číhá pod titulem “The Call”, protože ačkoli se rozjede jako cirkulárka, tak se jí povedlo přejít od melodického vokálu k agresivním polohám bez ztráty kytičky a bicí smršť žene refrén pěkně kupředu. Drtivá většina písní se svou stopáží pohybuje kolem tří minut, což je tak akorát, aby se u povedených skladeb dalo hovořit o slušném nářezu a u těch nudných se to dalo přežít, protože utrpení netrvá zas tak dlouho. Úplně mimo je dle mého názoru “Always”, tedy pomalý cajdáček, který závěru “Disarm the Descent” nijak neprospívá a jenž zřejmě vznikl jen proto, aby tam nějaký byl. Zbylé kousky, kterým jsem nevěnoval prostor, nijak nevybočují ze standardu kapely, takže neznalý by měl sáhnout radši po albu “Alive or Just Breathing”, které přináší de facto totéž, jen v mnohem našlapanější a syrovější podobě.

Možná je problém ve mně, protože jsem očekával návrat ke kořenům, k němuž nakonec nedošlo, ale “Disarm the Descent” je jen další deskou z mnoha, která pro mě prostě splyne s kopou dalších a bez větších problémů zapadne. Nic překvapivého, a když to řeknu tak jednoduše, jak jen to jde, tak album nenadchne, nicméně věřím, že spousta fanoušků bude spokojená. Já osobně nemám důvod se k tomuto počinu někdy vracet, na to je až příliš obyčejný.


Další názory:

Oproti kolegovi Kašovi hodnotím nejnovější počin Killswitch Engage veskrze pozitivně, a sice hlavně proto, že jsem na rozdíl od něj prakticky vůbec nic neočekával. Znovunalezení ztraceného syna v podobě reunionu s původním zpěvákem zní možná silně nostalgicky a melancholicky, ale v poslední době začínám mít dojem, že na nějaké velké návraty ke kořenům se už stejně moc nehraje, a proto je lepší nečekat od ničeho nic. Každopádně k věci – “Disarm the Descent” je pro mě deska našlapaná kvalitním materiálem, který ani na chvíli nenudí. Nepřináší sice samozřejmě pranic nového, ale poslouchá se dobře a momentálně se k ní s chutí často vracím. Po technické stránce je vše v pořádku a žádný vyložený provar jsem nezaznamenal. Písně jako “The Hell in Me”, “New Awakening”, “A Tribute to Fallen” nebo “You Don’t Bleed for Me” disponují parádní energií a nejraději mám refrénové části, kde se kombinuje ostrý scream s čistým vokálem. Takže tak. A tohle vše dal dohromady člověk, který metalcore v jeho nejčistší podobě (jaký Killswitch Engage bezpochyby produkují) neposlouchá moc často.


3 komentáře u „Killswitch Engage – Disarm the Descent“

  1. Tohle album se strašně těžko hodnotí.Kapela se opravdu snaží.Jenže pro mě je trochu na pováženou,když se banda s hudbou někde okolo melodického HC/metalcoru,vykašle na svoji původní originalitu a snaží se hrát melodický death s chytlavými refrény,tak to prostě není úplně ono.

    I když je pravda,že oproti opravdu mizerné předchozí desce přidali na síle,a je z ní cítit velká snaha a některé věci,hlavně ty rychlejší, jsou dobré (The Call,The Hell In Me,New Awakening,In Due Time).

    Možná by nebylo na škodu použít hrubší řev někdy v refrénu,místo dávání do refrénu pokaždé čistý zpěv,Jesse ve zpěvu není a nebude Howard Jones.

    Disarm The Descent je ne příliš osobitý, takový oddechový,docela dobře poslouchatelný lehký metalový nadprůměr.
    Tak to vidím 7/10

    1. Víceméně s tebou musím souhlasit snad jen krom závěrečného hodnocení :-)
      Oproti minulejšku je novinka opravdu o stupínek výš (poslední desku si cením tak na 4/10 a míň).
      Co mě ale na posledních albech Killswitch Engage irituje, je fakt že kapela až zbytečně tlačí čisté vokály do refrénů, čímž hodně skladeb začne rychle nudit. A je mi celkem jedno jestli zpívá Howard nebo Jesse, protože oba jsou v pohodě. Je to až moc předvídatelné, i když je pravda, že tohle si prostě styl vyloženě vyžaduje.

      1. Předchozí stejnojmenná deska KE je fakt unylý podprůměr,a asi nejsme sami,kdo si to myslí,protože kapela z ní naživo nehraje ani notu:)
        Jj,občas je těch čistých stejných refrénů moc,měli by si vzít příklad ze Soilwork.
        Ti mají také tenhle styl zajetý,a přesto alespoň mě nenudí.Umějí občas dát celý song čistě,občas celý screamem,někdy kombinace,to je to proč jsou skvělí)pro mě) a Killswitch jenom nadprůměr.Protože tuhle variabilitu jako Soilwork neumějí:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.