Země: Švédsko Žánr: neofolk Datum vydání: 13.9.2019 Label: Out of Line Tracklist: 01. Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle) 02. Two Girls and a Goat (I Never Knew…) 03. Evil Wears a Mask with Your Name 04. I Met Jesus in a Dream (Till Illusions Fall Apart) 05. Let’s Play Said the Rose to the Goat 06. This Is Life This Is War (Let’s Play and Make Believe) 07. This Knife Will Steal You Heart – Let’s Waken the Judas in You 08. There’s No Pride Love is Dead (Kiss My Eyes and Crush My Head) 09. Anoint Me with Vomit, and Desecrate My Beliefs 10. There’s a Chalice with My Semen (and Another with My Blood) 11. [Social Darwinist Contortion] Who Is Born to Rule the World? 12. Ménage à Trois – There Is Nothing to Regret 13. The Hierophant & the Devil (You Taste Like Innocence, and Broken Dreams) Hrací doba: 59:59 Odkazy: web / facebook

Ordo rosarius equilibrio není skupina jako každá druhá, abyste její existenci mohli v klidu ignorovat s tím, že podobně nebo snad dokonce prakticky stejně znějících záležitostí najdete všude okolo hromadu. Hudba téhle švédské formace v sobě vždycky měla určitý specifický náboj doplněný o úžasnou atmosféru a lascivní, nikoliv však prvoplánovou prezentaci.

U takové kapely by se člověk na nové album těšil prakticky za každých okolností, ale u „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ vyšponovala očekávání ještě výš prohlášení o tom, jak se bude jednat o definitivní manifest toho, o čem Ordo rosarius equilibrio jsou, o dílo, které by mělo jejich dosavadní tvorbu korunovat. Což o to, velkohubá prohlášení před vydáním nových nahrávek jsou v hudebním světě běžnou praxí, ale tady jim trochu přidávala na věrohodnosti skutečnost, že Tomas Petterson šlechtil „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ celých sedm let (asi není těžké spočítat, že v průběhu tohoto procesu muselo být složeno a nahráno také celé „[Vision:Libertine] – The Hangman’s Triad“, což byla navíc dvojdeska).

„Scarlet girls confined in rubber
Love a goat disguised as lover
In their heels they‘re just as tall as heaven“
(Two Girls and a Goat (I Never Knew…))

Pak přišel první singl „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“, což je prakticky dokonalá skladba. Od doby, kdy byl zveřejněn videoklip, jsem ten song slyšel mnohokrát, možná se to pomalu bude blížit už k čisté stovce přehrání, a pořád mě ta skladba neskutečně baví. A přibližně v té době, kdy jsem „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ a posléze i celé EP „Ménage à quatre“ (zbylé tři písně na něm jsou exkluzivní a na albu se neobjevují) sjížděl pořád dokola, jsem si uvědomil, že už dlouho jsem se na nějakou desku netěšil takovým způsobem jako právě na „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“.

A nejsem zklamán ani v nejmenším.

Velká očekávání dost často bývají předchůdcem velkého zklamání, ale „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ je natolik fantastická nahrávka, že nenechala žádný prostor pro pochybnosti o tom, že by tohle neměla být jedna z nejvýraznějších desek letošního roku. Už docela dlouho tu sedím, civím do monitoru a přemýšlím, co přesně bych měl napsat, abych nějak uspokojivě vystihl, jako moc nádherný kus muziky to je. A přitom je to v základě „prosté“.

„There’s no answer to the riddle
There’s no meaning to our lives
Our existence has no context
There’s no god or grand design“
(Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle))

Je to celé o tom, že všech třináct písniček do jedné jsou skvělé. Unikátní náladotvornost a neodolatelná atmosféra, spousta skvělých instrumentálních nápadů od stěžejních motivů až po malé detaily, které začnou vylézat až s větším počtem poslechů, krásné refrény, poetické texty s myšlenkou a zpěv tak podmanivý, že kdybych byl homosexuál anebo ženská, tak bych z toho permanentně topořil respektive vlhnul. Věci jako „Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle)“, „Two Girls and a Goat (I Never Knew…)“, „There’s a Chalice with My Semen (and Another with My Blood)“, „[Social Darwinist Contortion] Who Is Born to Rule the World?“ nebo „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ budiž důkazem. Namátkou. A mimo jiné.

Jeden ze stěžejních pocitů, jaké jsem si z poslechu „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ odnesl, je – nadšení. Nadšení z toho, že mi zase jednou něco naprosto učarovalo a opět se dostavil ten blažený pocit, kdy nějakou dobu prakticky nechci poslouchat nic jiného.

Čert vem hovadinky jako vibrátor nebo erotické punčošky přibalené k limitované verzi v dřevěném boxu, byť zrovna u Ordo rosarius equilibrio nejde o samoúčelnou provokaci, nýbrž součást dlouhodobého (!) konceptu. Nejdůležitější je hudební obsah a ten je v případě „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ výstavní. Tohle totiž není album, které si párkrát pustíte a pak zahodíte, nýbrž impozantní deska, k níž se člověk bude rád vracet i po letech.

„There is nothing to regret, we did it all
There is nothing to feel, we felt it all
There is no one left to kill, we killed them all
There is no one to resent, we hate you all“
(Ménage à trois – There Is Nothing to Regret)