Země: Venezuela / Chile Žánr: black metal Datum vydání: 7.8.2020 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Praeludium 02. Deafening Wailing of the Desperate Ones 03. The Depths of Selfishness 04. Silent Soul Throes 05. The Weight of Breathing 06. Sculpting the Dirtiness of Its Existence 07. Let the Pain Run Through Hrací doba: 41:35 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

Venezuelským (nyní v Chile přebývajícím) Selbst jsem věnoval pozornost až s příchodem „Relatos de angustia“ kvůli slibným ukázkám. Zpětně jsem si poslechl i debutovou eponymní nahrávku, ta ale nabídla black metal převážně po vzoru francouzské ortodoxní větve s post-metalovými tendencemi bez výraznějšího autorského vkladu a poměrně sterilním zvukem. Vlastně nic, co by jeden nemohl slyšet z každé druhé novější desky.

Z „Relatos de angustia“ jde vyčíst návaznost na předchůdce. Produkce se výrazně neodlišuje a materiál stále obklopuje smrad Deathspell Omega nebo Aosoth. Selbst si zde ale půjčují i odjinud, převážně z Islandu. Psaní i vokál připomene songwriting Svartidauði, Misþyrming nebo Sinmara. Deska navíc koketuje s feelingem depresivního black metalu. Nejde ale tolik o ubrečenou křeč à la Lifelover nebo Shining. Selbst jdou i v této sféře po stopách ostrovního státu, a proto vibe „Relatos de angustia“ zavání spíše Núll nebo mladšími Mannviera.

„Relatos de angustia“ má tedy širší inspirativní rámec, poslech však láká i vyzrálejším songwritingem a rozpoznatelnějším autorstvím. Disonantní riffy tady už nejsou jen proto, aby evokovaly chaotičnost, skladby lépe gradují, pasáže smysluplněji navazují a pokleslá aura působí poněkud romanticky, což jde dobře ruku v ruce s existenciální lyrikou. Práci s gradací a ponurým feelingem nabízí hned druhá „Deafening Wailing of the Desperate Ones“, oba elementy jsou však silnější až v „The Depths of Selfishness“ s katarzním překlenutím v polovině a následným „islandským“ build-upem.

Po obdobné trajektorii album dojíždí až do úplného konce. Rovnici sem tam naruší strohé vybubnování nebo delší zklidnění. V závěru ale výrazných kliček není tolik, aby člověk nabyl dojmu, že poslouchá předtím neslyšené. Předem vypuštěné tracky byly v tomto ohledu zajímavé i zrádné zároveň – navnadily, ale slib něčeho zásadnějšího nenaplnily. Vyšší skladatelská integrita na „Relatos de angustia“ opravdu je, Selbst se ale ve změti islandsko-francouzského zvuku se svébytností nehlásí zase tak často. Vytříbeně dále působí například bridge s čistým doprovodným vokálem v „The Weight of Breathing“ nebo syntezátorový doprovod a finální chorální linka v poslední „Let the Pain Run Through“. Chtělo by to ale více.

Poslední track je zároveň nejsilnějším a nejzapamatovatelnějším z desky. Selbst si zde totiž dávají na čas a díky trpělivosti lépe vyvažují míru vlivů a vlastního rukopisu. „Relatos de angustia“ by každopádně potřebovala kapelní ksicht ukázat bez vypíchnutých závojů. Takto zatím jde o dobře odehraný moderní black metal vykazující potenciál, k jehož naplnění se bude N. muset ještě více vypsat.