Datum: 12.4.2014 Místo: Praha, Modrá Vopice Účinkující: Kampfar, Hate, Velnias, Iskald

Večer 12. dubna jitřil emoce zainteresovaných ještě dlouho předtím, než na něj došlo – a aby taky ne, když norští Kampfar nepatří zrovna k těm kapelám, které v naší zemičce hrají co rok nebo dokonce častěji. Krom toho si Kampfar na cestu přibrali ještě formace Hate, Velnias a Iskald, což jsou spolky přinejmenším zajímavé, takže o lákavosti této akce jaksi nebylo zapotřebí vůbec diskutovat. O čem se však diskutovalo velmi živě, to bylo místo konání. Modrá Vopice je sice fajn podnik, ale jak mnozí internetoví diskutéři neopomněli zdůraznit, pro kapely formátu Kampfar nebo Hate poněkud nedůstojný, takže vedle velkého těšení provázely koncert i určitě obavy, jak to celé dopadne…

Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo opakovat jednu nemilou zkušenost z loňského roku, na místo jsem dorazil už něco před sedmou večerní, což byl nejčasnější ze tří různých avizovaných časů začátku koncertu (!!!). Pochopitelně tedy nastalo to, co v podobných případech nastává, a tak mi z nedostatku jiné zábavy nezbylo než skoro hodinu pocucávat pivo a přemítat nad tím, jestli se čeští promotéři někdy naučí uvádět čas otevření klubu a čas začátku produkce. Musí se ale nechat, že když už se začalo hrát, bylo to na čas, a to přesně podle na místě vyvěšeného itineráře.

Údělu první kapely večera se ujali Norové Iskald, kteří do Prahy přivezli svou novou desku “Nedom og Nord”, a i když jsem je předem považoval za potenciálně nejslabší článek sestavy, stejně jsem byl relativně zvědavý, jak jejich muzika zafunguje naživo. A k žádnému velkému překvapení rozhodně nedošlo. Vzhledem k relativně nadprůměrné délce kompozic Iskald zaznělo pouhých pět skladeb, z nich první tři (dvě určitě, s tou třetí si úplně jistý nejsem) pocházejí z nové desky, a živě zafungovaly úplně stejně jako ve studiové podobě. Nebylo to vůbec špatné, ale tak nějak mě to vlastně vůbec nebavilo, i když v tom rozhodně byla slyšet kvalita. S předposlední skladbou se to ale začalo zlepšovat a samotný závěr už byl vážně super, takže si mě Iskald nakonec udobřili a jako příjemný rozjezd večera jejich vystoupení zafungovalo obstojně.

V pořadí druzí Velnias z USA možná v Evropě nejsou nijak zvlášť provaření, ale to jim nikterak nezabránilo v tom, aby přítomné (nebo aspoň mě) nechali zapomenout na Iskald a nasadili laťku podstatně výš. Jejich vystoupení se obešlo beze slov a skladby na sebe plynule navazovaly nenápadnými mezihrami, takže dojem z hudby nenarušovalo absolutně nic, a bylo to tak dobře. Samotnou muzikou totiž Velnias dokázali navodit divokou leč hutnou atmosféru, která si záhy podmanila nejen přední řady ale také stále houstnoucí dav lidí před pódiem. Agresivní a špinavá black metalová smršť protkaná parádními melodiemi zkrátka fungovala na jedničku a jediné, co tomu chybělo, byla větší tma (část klubu zůstala plně osvětlená) a umělá mlha. I bez nich ale šlo o výtečné vystoupení, které navíc zakončil perfektně vygradovaný závěr, při němž oba kytaristé padli na zem a mučili své nástroje až za hranice jakýchkoli melodií. Letmé “Thank you” ještě než se odebrali z pódia bylo jediným, co jsme se od Velnias doslechli, ale i tak mě jejich výkon nadchnul a nedlouho nato už jsem na merch stánku ochotně sázel stokoruny výměnou za jejich CD. Doufám, že to nebylo naposledy, co se u nás tahle kapela ukázala, protože jestli bude nadále pokračovat v trendu překonávání sebe sama (dva roky nazpět se Velnias představili jako support Agalloch), čekají nás velké věci…

Jestli první polovina večera patřila řekněme méně známým kapelám, s příchodem Hate už Modrá Vopice hostila jen ty áčkové. Poláci Hate sice možná stojí trochu ve stínu svých slavnějších souputníků Behemoth a Vader, ale kdo měl tu čest s nějakou jejich nahrávkou nebo živým vystoupením, ten ví, že i oni umí velice poctivě podrtit – a přesně to se také stalo ve Vopici. Sice jsem si během prvních dvou skladeb říkal, že je to trošku suché a bez energie, ale Hate mi zavčasu dovolili tento názor změnit, a pak už to byla opravdu smrtící death metalová řež. Jediní pomalovaní muzikanti večera pálili do lidí jednu drtivou pecku za druhou, v sále vůbec prvně za večer nebylo k hnutí a přední řady řádily a hulákaly jak se patří. Hate jsem měl tu čest vidět již dvakrát předtím a tohle byl jejich první klubový koncert, kterého jsem se zúčastnil, nicméně se mu podařilo oba festivalové sety překonat, protože atmosféra, jaká se v nevelkých prostorách Modré Vopice zhmotnila, byla prostě parádní a dokázala velice snadno strhnout. Hate přišli, odehráli svůj set, a když pódium zase opouštěli, měli publikum naprosto v hrsti – mě nevyjímaje. Nic jiného než upřímné a hluboké ocenění tohoto výkonu tedy prostě není na místě.

Hlavní hvězdu večera není třeba nikterak představovat. Diskografie Kampfar poskytuje celou řadu důvodů, proč se na jejich vystoupení zatraceně těšit, a aktuální novinka “Djevelmakt” se také vyvedla, takže asi není třeba dodávat, že se očekávání pohybovala hodně vysoko. A když už došlo na tolik očekávanou produkci, bylo jasné, že tohle bude nesmírně mazácká záležitost. Kampfar podle očekávání do setlistu zařadili hned několik skladeb z novinky, a ani naživo těmhle kouskům nebylo prakticky co vytknout. Osvědčené vály ze starších desek ovšem dominovaly, a to i co se odezvy fanoušků týče – a sledovat blažené dívčí úsměvy, které Kampfar vykouzlili prostřednictvím pecek “Ravenheart” nebo “Hymne”, byl jen takový příjemný bonus.

Démonický dlouhán Dolk mě velice příjemně překvapil výtečným zpěvem všech svých partů (zejména refrén “Mylder” byl velmi působivý) a dlužen nic nezůstal ani co se gest a vystupování týče. Stejně jako blahé paměti na Brutal Assaultu to působilo nesmírně sebejistě a důstojně, ale přitom velice pokorně, což u black metalových kapel není ani zdaleka samozřejmostí. V ohledu vystupování a pódiové prezentace vůbec však bohužel došly naplnění počáteční obavy a ukázalo se, že Vopice je pro Kampfar skutečně moc malá. Pěkným pódiovým proprietám, které zdobily pódium od samého začátku, to sice nijak zvlášť neubralo na přitažlivosti, automat na šipky někam zmizel a bicí postavené k pravé straně a čelem ke středu pódia také šly překousnout, ale na muzikantech zkrátka bylo znát, že by jistě využili podstatně větší prostor. Korunu pak všemu nasadila vcelku marná Dolkova snaha mávat nad hlavami předních řad jakýmsi praporem, který se sotva vešel pod strop…

Trochu nešťastný výběr klubu se ale ani na vystoupení Kampfar nakonec nijak zásadně nepodepsal. Kapela odvedla zcela profesionální a oddaný výkon, lidí byl plný dům, jejich odezva výborná a nakonec se z toho vyklubal opravdu podařený koncert, kterému z objektivního hlediska nejde vytknout prakticky nic. A i když finální část večera působila poněkud stísněným dojmem, než by se slušelo, Vopice si to zase vyžehlila velice zdařilým zvukem, který až na pár výjimek (zejména členitější pasáže u Iskald) neměl daleko k vzorové ukázce, jak to má znít. Celkově tedy šlo o vynikající hudební událost a ani náznakem nelituji vynaložených finančních prostředků. Za mě tedy velká spokojenost a až se někde poblíž Kampfar, Hate nebo Velnias ukážou, rozhodně budu mít o čem přemýšlet.