Archiv štítku: action

Black Mama, White Mama (1973)

Black Mama, White Mama (1973)

Země: USA / Filipíny
Rok vydání: 1973
Žánr: action / WIP

Originální název: Black Mama, White Mama
Český název: Černá, bílá

Režie: Eddie Romero
Hrají: Pam Grier, Margaret Markov, Sid Haig

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V sedmdesátých letech (neříkám však, že jedině tehdy) se docela hodně točily filmy spadající do dost specifického subžánru, jehož název ostatně hovoří sám za sebe – women in prison. Jejich dějové schéma je velmi jednoduché a vlastně jej lze odhadnout už jen z názvu žánru (vždyť jsem říkal, že tento mluví sám za sebe). Odehrávají se v ženských věznicích, kde jsou místní vězeňkyně vystavovány ponižování, týrání, znásilňování a dalším souvisejícím kratochvílím ze strany dozorců nebo dalších vězňů. Většinou nechybí dost násilí a nahoty, takže jde o jasný typ pro všechny trochu zvrhlejší diváky, jejichž choutky komedie od Zdeňka Trošky neuspokojí…

Zdá se mi, že speciálně v sedmdesátkách dost frčelo mít tyhle bijáky ve filipínské džungli. Právě z tohoto období a právě tohoto prostředí pochází hned několik známých perel trashové kinematografie a na jednu takovou nyní zavzpomínáme.

„Black Mama, White Mama“, v našich zemích známé jako „Černá, bílá“, patří k těm women in prison filmům, v nichž se hlavní role ujala černošská herečka Pam Grier. Ano, právě ona je tou „Černou“ z názvu snímku. Zkuste si představit, že by takovýhle biják někdo natočil a takhle pojmenoval dneska – to by měli všichni moralisti a humanisti žně, haha. Onou „Bílou“ do titulního dua je o poznání méně známá, leč o dost hezčí blondýnka Margaret Markov, kterou já osobně znám jenom díky „Černé, bílé“ a ještě o rok mladšímu „The Arena“, v němž se ostatně také potkala s Pam Grier.

„Černá, bílá“ ovšem není čistokrevným women in prison, jelikož tuhle škatulku naplňuje výhradně ve své první půli. Film začíná příjezdem nových trestankyň do filipínské věznice, mezi nimiž nechybí ani naše dvě hrdinky – Lee Daniels (Pam Grier) se sem dostala za prostituci, zatímco Karen Brent (Margaret Markov) patří k místním partyzánským revolucionářům. Ve vězení samozřejmě nechybí žádná z typických atrakcí pralesních věznic jako společné sprchy (voyeurská místnost v ceně), lesbická dozorkyně, rvačka v jídelně nebo fyzické tresty (uzavření do rozpálené krabice na tropickém sluníčku).

Ne snad, že by se Lee a Karen od začátku kamarádily, spíš naopak. Nedobrovolně jsou k sobě připoutány a mají být převezeny do vězení ve městě na výslech. Důvody u „Bílé“ jsou jasné, důvody u „Černé“ se dozvíme hned vzápětí – pracovala totiž pro místního narkobarona, kterého potom ojebala o prachy, a jakožto jedna z jeho někdejších oblíbenkyň toho také ví docela dost. Během cesty však autobus přepadnou partyzáni a oběma holkám se daří utéct.

Black Mama, White Mama (1973)

Odsud se vydávají na cestu filipínskou džunglí a za nimi se honí policie, místní zločinecká banda najatá policií (jejíhož bosse hraje jen tak mimochodem Sid Haig, jenž už zamlada vypadal jak úchyl a hláškoval jak pán), narkobaronova smečka a partyzáni (kteří jako jediní chtějí holky zachránit). Od útěku z vězení se „Černá, bílá“ přesouvá spíš do polohy špinavého akčňáku staré školy, v němž není nouze o krvavé přestřelky. Což ale není vůbec špatně, protože tím plně vyvažuje skutečnost, že v té women in prison části se nejedná o takové „maso“ jako jiné další kousky tohoto ražení.

K tomu všemu pak musíme dodat ještě jednu zajímavou věc – „Černá, bílá“ je zčásti remakem / poctou snímku „Útěk v řetězech“ z konce padesátých let, v němž si hlavní dvojici zahráli Tony Curtis a Sidney Poitier. Zas tak důležité to ovšem není, protože zatímco „Útěk v řetězech“ je cenami ověnčená klasika (mimo jiné Zlatý globus za nejlepší film a dva Oscaři), „Černá, bílá“ je čistý béčkový brak. Mně osobně je ale sympatičtější.

Black Mama, White Mama (1973)

Samozřejmě, že v případě „Černé, bílé“ se nebavíme o žádné vysoké kinematografii, ale koho to sere? Já osobně se radši vždycky podívám na takhle krásně špinavé béčko, které si na nic nehraje a parádně odsýpá, než si honil svoje intelektuální brko nad srdceryvnými Oscarovými životopisnými dramaty. Za mě je „Černá, bílá“ prostě povedený biják, jenž možná není čistokrevný women in prison, ale jakožto akční oldschool v pohodě obstojí i dnes, pobaví několika dobrými momenty, nabídne slušnou upocenou atmosféru filipínské džungle a vysere se na jednoznačný happy end.


Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Země: Japonsko
Žánr: action / drama

Originální název: バトル・ロワイアル II~鎮魂歌
Český název: Battle Royale II: Requiem

Rok vydání: 2003
Režie: Kenta Fukasaku, Kinji Fukasaku
Hrají: Tatsuya Fujiwara, Ai Maeda, Shûgo Oshinari, Riki Takeuchi

Hrací doba: 134 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

Kolikrát jsme již byli svědky toho, jak byla chytrá myšlenka skvělého filmu rozmělněna a rozvařena v hloupém a nepovedeném pokračování? Bohužel mnohokrát a nespíš mnohokrát ještě budeme. Japonská dramatická řežba „Battle Royale“ patří k těm nešťastným příkladům, které podobný osud potkal také. Řekněme si to hned a na rovinu – „Battle Royale II: Requiem“ je snímek, jenž neměl nikdy vzniknout, protože svému kultovnímu předchůdci dělá jenom ostudu.

Jestli lze na „Battle Royale II: Requiem“ nalézt něco pozitivního, asi to bude skutečnost, že se nesnaží prachsprostě vykrádat původní film, obšlehnout jej a akorát dle klasického přístupu druhých dílů udělat všechno větší, akčnější atd. Respektive – dvojka je (samozřejmě?) větší, akčnější a rozmáchlejší, ale vedle toho se pokouší rozvinout i myšlenku prvního dílu a posunout se někam dál. Nejedná se tedy o stejný koncept jako minule, kdy je třída školáků poslána na opuštěný ostrov, aby se zde mezi sebou povraždila.

Battle Royale byl zákon, jehož prostřednictvím japonská vláda chtěla vyřešit problémy s mladou generací a její ztrátou hodnot a nerespektováním dospělých autorit. Ve druhém díle je tento zákon novelizován a podoba hry je poněkud odlišná, přičemž se tato snaží reagovat na události prvního dílu, kdy se z ostrova dostalo víc lidí, než mělo. Přeživší Shuya Nanahara totiž cítí značnou křivdu za to, co jeho generaci dospělí provedli, a vydal se na dráhu terorismu, v jejímž rámci společně s dalšími vrstevníky vyhlásil válku dospělým. Akorát jsem moc nepochopil, co se stane, až někdo z teroristů dosáhne plnoletosti, asi v den narozenin přejde na druhou stranu barikády…

Zákon Battle Royale 2 pak znamená, že tentokrát si studenti vybrané třídy nejdou po krku navzájem, ale jsou posláni na ostrov, kde sídlí Nanahara se svými nohsledy, aby se jej pokusili zabít. Ona větší rozmáchlost „Battle Royale II: Requiem“ se pak projevuje v tom, že od „komorního“ akčního snímku s dramatickým přesahem se dvojka posunula k vojnovému eposu s bitvami. Ty patří k jediným světlým místům filmu, protože jakmile se to začne řezat, jde o jediné aspoň trochu zábavné pasáže. Válečnou vřavu plnou výbuchů a nepřetržitých salv kulek se povedlo udělat poměrně dobře, nejlépe v případě vylodění a prvním frontálním útoku na Nanaharovu pevnost. Za pochvalu asi stojí i to, že dvojka je subjektivně ještě krvavější než její předchůdce.

Tím ovšem pozitiva vesměs končí. Naopak negativ vidím tolik, že ani nevím, kde začít. Zkusme to třeba u nelogičností. Rozumím tomu, proč studenti vybraní do programu Battle Royale mají i tentokrát obojky – aby se necukali a aby se náhodou nepřidali k teroristům (což ale nakonec všichni, kdo v daném momentu filmu ještě žijí, dle očekávání stejně udělají). Proč jsou ale obojky propojeni do dvojic, z níž jakmile někdo zemře, hlavu to odpálí i tomu druhému? A co zemře – stačí, aby se od sebe dvojice vzdálila na víc jak 50 metrů, a už jdou oba pod kytky. Jaký to má mít smysl? A nakonec – proč vlastně studenty na ostrov posílají, když vláda přesně zná polohu teroristů, takže je může v klídku vybombardovat? Ne, ona tam pošle armádu a rakety až v momentě, kdy už na ostrově zbývá pouhá hrstka přeživších…

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Druhý velký problém. Vyjma oněch několika bojových sekvencí nenabízí „Battle Royale II: Requiem“ vůbec nic zajímavého, a dokonce velkou část své (zbytečně přetažené, jen tak mimochodem) stopáže nudí. Když jsem to viděl poprvé, po cca 70 minutách jsem si říkal, že teď už asi bude konec, a pak jsem ke své hrůze zjistil, že mě čeká ještě dalších víc jak 50 minut. Zpočátku to vypadá jen jako nic moc nástupce excelentního filmu, ale ve své druhé půli se „Battle Royale II: Requiem“ propadne až do odpadu. Jakmile se začne pateticky kecat a řešit morální cíle terorismu, tak je to naprosto zoufalá nuda, kterou už nezachrání ani opětovně akčnější finále. Divák je dočista znechucen z patosu a srdceryvných proslovů při umírání („Nikdy na mě nezapomeň“, „Musíš přežít a pokračovat ve své cestě“, „Navždy budeme kamarádi“ a podobné… fujtajbl). Režisérský sestřih dokonce přihazuje ještě dvacet minut navrch, což už mi přijde jako výzva pro naprosté magory, poněvadž já jsem sotva přežil ty dvě a čtvrt hodiny ve standardní verzi.

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Perličky:
• Role byla nabídnuta Quentinu Tarantinovi, ale musel ji odmítnout z časových důvodů. Údajně si měl zahrát prezidenta USA.
• V cameo roličkách se objeví Takeshi Kitano (učitel z prvního dílu) nebo Sonny Chiba.
Kinji Fukasaku, režisér prvního dílu, stihl natočit pouze jedinou scénu (konkrétně flashback, v němž se objeví Takeshi Kitano), poté zemřel na rakovinu prostaty. Snímek dokončil jeho syn a zároveň scénárista Kenta Fukasaku.

S nadáváním jsem ovšem stále neskončil. Další extrémní hejt musím poslat na jednotlivé postavy, respektive jejich představitele. Neskutečně mě sral třeba učitel. V prvním díle posílal studenty na smrt Takeshi Kitano, jehož nyní nahradil šíleně přehrávající Riki Takeuchi, na nějž se místy skoro nedalo koukat. Otázky, proč má na sobě taky obojek a jak se zničehonic objeví na ostrově v ragbyovém dresu, si už nechám pro sebe. Hodně mi vadil i Tatsuya Fujiwara, jenž se vrátil do role Shuya Nanahary. V prvním díle byla jeho topornost omluvitelná psychikou vystrašeného naivního studenta hozeného doprostřed krvavé řeže, ale vůdce teroristické organizace se mu prostě nedá věřit ani za hovno. Docela špatná je i podstatná část studentů, ale tihle dva mě tedy na celém filmu vysírali nejvíc.

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Nalijme si čistého vína, zde jakákoliv shovívavost na místě opravdu není. „Battle Royale II: Requiem“ je těžký průser, k jehož natočení nikdy nemělo dojít. Oproti bravurní jedničce se jedná o extrémní propad plný nelogičností a bez jakéhokoliv charismatu. Nefunguje to ani jako hloupé akční béčko, protože chybí jakýkoliv nadhled, film se bere smrtelně vážně, protože se pokouší o podobnou hloubku jako předchůdce, ale tentokrát se jen pateticky vaří z vody. Nuda při sledování je ubíjející, pocit zklamání obrovský. Tohle si původní „Battle Royale“ opravdu nezasloužil.


Batoru rowaiaru (2000)

Batoru rowaiaru (2000)

Země: Japonsko
Žánr: action / drama

Originální název: バトル・ロワイアル
Český název: Battle Royale

Rok vydání: 2000
Režie: Kinji Fukasaku
Hrají: Tatsuya Fujiwara, Aki Maeda, Tarô Yamamoto, Takeshi Kitano

Hrací doba: 114 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: MoviePilot.com

Dnes si ve filmovém koutku zavzpomínáme na další snímek, který si vysloužil kultovní status. A také značně kontroverzní. Japonci totiž v tomhle případě zfilmovali téma, jaké budí vášně a negativní emoce. Pro ty z vás, kdo nevědí, oč se jedná, to vezmeme od začátku i s dějem, z něhož to jistě pochopíte. Ještě předtím ale dodejme, že myšlenka „Battle Royale“ není úplně původní – film byl natočen na motivy stejnojmenné knihy Kōshuna Takamiho, která vznikla již v roce 1996, ale vydána byla až 1999 (film je o rok mladší).

Děj je zasazen do alternativní blízké budoucnosti, kdy se Japonsko potýká s obrovskými problémy kázně mládeže a jejím nerespektováním dospělých autorit. Vláda se situaci rozhodně vyřešit radikálním způsobem – každý rok je vybrána jedna středoškolská třída, která je vysazena na opuštěný ostrov a donucena si zahrát hru. Ta spočívá v tom, že jsou studentům rozdány zbraně a ti se musí navzájem pozabíjet. Vyhrát může jen jeden a vyhrává tak, že zbude jediný naživu. Pokud zůstane po třech dnech naživu víc lidí, zemřou všichni.

Není těžké si domyslet, kvůli čemu „Battle Royale“ všechny moralisty a ochránce dobrých mravů tak vysírá. Je to samozřejmě vyobrazení toho, jak se parta dětí / teenagerů mezi sebou nemilosrdně vraždí. Navíc nezapomínejme, že se nejedná o americkou produkci sevřenou v kleštích autocenzury, etických bariér a strachu z ratingů. Japonci se toho nebojí. Samozřejmě, že nepůjde o ten nebrutálnější film, co jste kdy viděli, explotační horory jsou přece jenom na úplně jiném levelu, o pověstných východoasijských zhůvěřilostech ani nemluvě, ale i tak – násilí zde nechybí, krev stříká v elegantních obloucích, jak si mezi sebou studenti prořezávají hrdla anebo střelnými zbraněmi dělají ze svých kamarádů řešeto, a do toho jejich učitel v podání legendárního Takeshi Kitana v pravidelných intervalech rozhlasem glosuje, kdo během posledních šesti hodin zemřel.

Pokud ovšem netrpíte morální zábranou a jste ochotni snést něco nezletilé krve, čeká na vás velice dobrý snímek. V jádru je „Battle Royale“ především akční záležitost, zároveň jde ale dalece nad rámec standardního akčního filmu. Nechybí zde různé dramatické linky související s osudy jednotlivých studentů. Vzhledem k jejich počtu (42) je jasné, že ne všem je možno dát dostatečný prostor, tudíž některé z nich film sleduje podrobněji, u dalších jen naznačí, zatímco jiní umírají takřka okamžitě a stávají se pouhým masem na popravu. Což lze ale pochopit, protože jinak by to mělo pět hodin, a ne dvě. Navíc nelze přehlížet ani onu etickou rovinu filmu, již není možné opomenout, pokud se na to nebudete koukat s ortodoxně cynickým přístupem jako na akční vypalovák.

Perličky:
• O role 42 studentů se ucházelo více jako 6000 herců a hereček, z nichž do užšího výběru prošlo přes 800. Tito museli podstoupit šestiměsíční fyzickou přípravu, na jejímž základě byli vybráni finální představitelé rolí.
• Ačkoliv jsou postavy studenty střední školy, pouze čtyři herci byli v odpovídajícím věku. Nejstarším představitelům rolí studentů bylo 25 let.
„Battle Royale“ cituje jako jeden ze svých nejoblíbenějších filmů režisér Quentin Tarantino. Herečku Chiaki Kuriyamu později obsadil do svého snímku „Kill Bill“.

Batoru rowaiaru (2000)

Jediné, co musíte překousnout, je jistá dávka japonského patosu jako třeba vyznávání lásky během umírání, ale s trochou tolerance se to dá přežít, zvlášť když ten zbytek za to stojí. Osobně mi příliš nesedlo ani rozuzlení, k němuž snímek dospěje trochu jinak než předloha, ale ve finále zbudou ti samí přeživší. Tak či onak, závěr není přesně dle mého gusta, byť uznávám, že mě ty závěrečné minuty neštvou natolik, abych si jimi nechal zkazit jinak výborný film. Nehodlám samozřejmě prozrazovat, jak to dopadne, ale kdo již „Battle Royale“ zná, tak asi ví, o čem mluvím.

To jsou za mě asi tak jediné dvě kaňky „Battle Royale“, které se nakonec ztratí v záplavě nezapomenutelných scén (školení ke hře, maják, některá konkrétní zabití). Navíc je nutno cenit i samotné dráždivé téma a jeho provedení – když se totiž navzájem popravují děti za zvuku klasické hudby, nelze tomu upírat určitou působivost.

Batoru rowaiaru (2000)

Perličky:
• Kromě knihy a filmu existuje i komiksová adaptace ve stylu manga. Snímek se také dočkal pokračování s podtitulem „Requiem“.
• Deset let po vydání se „Battle Royale“ dočkal převodu do 3D a obnovené kino premiéry v Japonsku.

Po vydání knihy se ji japonští zákonodárci svého času pokusili zakázat, což se nakonec nepodařilo, a o to samé se pokusili i s filmem, což se rovněž nezdařilo. Naopak tím dosáhli přesně opačného účinku – udělali „Battle Royale“ obrovskou reklamu, z novely se stal bestseller a snímek se zařadil do první desítky nejúspěšnějších filmů v Japonsku. Obojí posléze vyvolalo ohlasy a kontroverzi i mimo rodnou zemi a v mnohých státech byl zakázán (například v Německu byl z indexu odstraněn až letos v únoru!). I to je známkou, že se zde podařilo vytvořit něco mimo komfortní zónu běžného diváka, což zasluhuje uznání. „Battle Royale“ se tak právem stal snímkem, jemuž předchází jeho pověst, a zároveň kultovní a výraznou záležitostí, která nezapadla v šedi průměru. Nutno vidět.

Batoru rowaiaru (2000)

Perličky:
• Navzdory běžnému přesvědčení nebyl „Battle Royale“ nikdy zakázán v USA. Sice zde byl vydán až v roce 2011, ale s největší pravděpodobností je na vině vysoká cena za licenci, kterou si nezávislí distributoři nemohli dovolit, zatímco ti velcí o snímek nejevili zájem.
• Okolo roku 2006 se uvažovalo o americkém remaku „Battle Royale“, proti čemuž se zvedla vlna nevole. Projekt byl nakonec zrušen, ale ne kvůli protestům fanoušků, nýbrž kvůli úspěchu tematicky podobné série „Hunger Games“ (knihy i filmy). „Hunger Games“ je mnohdy kritizováno právě za vykradení „Battle Royale“, ale autorka knih Suzanne Collins tvrdí, že o japonském díle před sepsáním svého vlastního v životě neslyšela. V roce 2012 byla také zvažována možnost amerického seriálu „Battle Royale“, ale i z toho nakonec zjevně sešlo.

День Д (2008)

День Д (2008)

Země: Rusko
Žánr: action

Originální název: День Д
Český název: Den D

Rok vydání: 2008
Režie: Mikhail Porechenkov
Hrají: Mikhail Porechenkov, Aleksandra Ursulyak, Varvara Porechenkova, Bob Schrijber

Hrací doba: 100 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: OutNow.ch

Současná doba remakům přeje – bohužel. Hromada klasik už se svých nových verzí dočkala, ty akční nevyjímaje, takže bylo jen otázkou času, než dojde i na kultovní „Komando“Arnoldem Schwarzeneggerem. Kdo ovšem mohl tušit, že předělávka tohoto slavného akčního bijáku nevznikne v Americe a že bude vypadat tak, jak vypadá?

Předělání „Komanda“ se totiž ujali Rusové a natočili to… inu, rusky. S inovacemi se nikdo nesral, „Den D“ je naprostý obšleh původního snímku od A do Z, jen v ruských reáliích. Ruská verze jede scénu po scéně úplně stejně jako v původním filmu, akorát je všechno hloupější, lacinější a… ruské. Namísto Johna Matrixe tedy padouchy kosí Ivan (hraje jej Mikhail Porechenkov, jenž se postaral i o režii), zachraňuje dcerku Žéňu (tu hraje Porechenkova skutečná dcera), při souboji IvanaGeldou (ruská obdoba Bennetta) se oba vykoupou v kádi plné kaviáru, scénu v obchodním domě vystřídal ruský aquapark, automobilová honička probíhá na sídlišti a tak dále.

Celé je to tak přitažené za vlasy, až to diváka nutí přemýšlet, jestli má být „Den D“ skutečně remakem, nebo spíš skrytou ruskou parodií na původní snímek. Tenhle sovětský brak se ovšem naštěstí nebere příliš vážně a to je jeho největší plus, díky němuž se jedná o poměrně slušnou guilty pleasure podívanou, u níž se dá skutečně pobavit. Ostatně o tom, že si byli tvůrci dost dobře vědomi toho, jakou kravinu točí, svědčí hned několik hlášek, například když si utahují z artových filmů. Anebo: pamatujete, jak v původním „Komandu“ Schwarzenegger nastoupí do letadla a poté z něj vyskočí a spadne do bažiny? Ve „Dni D“ Porechenkov seskočí padákem a udělá tak, až když letadlo vzlétne do výšky, ale – Ivanův doprovod na letišti po startu letadla férově zahlásí: „Ha, neskočil. To Schwarz by skočil.“ To snad musí být i volovi jasné, že tenhle majstrštyk by fakt neměl brát seriózně.

Můžete se ptát, komu má být vlastně „Den D“ určen, když jen vzal dobrý snímek a scénu po scéně jej vykradl a přesunul se do ruských reálií? Může to znít paradoxně, ale jestli by někomu mělo stát se na tohle podívat, tak to jsou především fanoušci původního „Komanda“, kteří mají smysl pro humor. Pokud totiž Arnoldovu klasiku neznáte a pustíte si „Den D“, uvidíte podprůměrný akční biják s několika oukej hláškami a zábavnějšími momenty a se slabou akční stránkou (kupříkladu finální válka jednoho proti armádě se s originálem nedá srovnávat ani ve snu). Jestli ale máte „Komando“ rádi, pak se u „Dne D“ můžete mocně bavit nad tím, jak to celé Rusáci zprznili. Jenom a pouze v téhle poloze je „Den D“ zábavný, ale světě div se – bohatě to stačí k tomu, aby se u toho divák zasmál a aby… si to snad i užil? Když se naladíte na správnou vlnu a půjdete do toho s vědomím, že uvidíte šílenou blbost znásilňující akční klasiku, pak je to na jedno podívání sranda. Samozřejmě, objektivní optikou je „Den D“ blábol, ale i blábol můžete být za určitých okolností zábavný.

P. S. Na závěr by se možná slušelo dodat, že „Den D“ je samozřejmě mnohem horší počin než „Komando“, ale to je snad všem jasné. V jednom ohledu však ruská verze zlepšení přece jenom přináší – holka, která zde pomáhá Ivanovi, není tak otravná jako Cindy z originálu a její představitelka Aleksandra Ursulyak je o dost hezčí. Aspoň něco!

Den D (2008)


Commando (1985)

Commando

Země: USA
Žánr: action

Originální název: Commando
Český název: Komando

Rok vydání: 1985
Režie: Mark L. Lester
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Rae Dawn Chong, Vernon Wells, Dan Hedaya

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Psát o aktuálních kinohitech podle mě nemá až na výjimky příliš cenu. Píše se o nich všude, a když si budete chtít přečíst o tom, jak si stojí nějaké komiksové sračinky, jistě na to najdete hromadu lepších stránek než tu o hudbě (a navíc ještě tak zhovadilé hudbě, jakou vedeme tady). Napsat ale něco o filmových klasikách… to je jiná. Zavzpomínat na nějaký ten kult a vzdát mu pořádný hold, to je naopak žádoucí!

Já patřím ke generaci, která vyrůstala na akčních klasikách všech VHS videoték. Právě z tohoto důvodu bude toto hlubokomyslné odvětví kinematografie tvořit podstatnou část našeho filmového koutku, však to také dneska není poprvé a zcela jistě ani ne naposledy, co v kolonce žánru svítí slovo akční. Zrovna teď je ale na programu takový kalibr, že moc takových už nebude – čistě z toho důvodu, že „Komando“ patří mezi největší legendy své kategorie.

„Komando“ je jednoduše etalonem osmdesátkových akčních filmů a naprosto typickým zástupcem svého žánru se všemi jeho klady i zápory. V čem je ale lepší než ostatní, že právě tohle je ten kultovní majstrštyk? Je to zvláštní, ale technicky vzato se od mnohých dalších bijáků zas až tak moc neliší. Nicméně vzhledem k jeho statusu asi lze polemizovat, jestli je „Komando“ jen tradičním akčním bijákem, anebo jestli právě díky „Komandu“ vnímáme takhle vystavěný film jako tradiční akční záležitost s osvaleným hrdinou v čele.

Tak či onak, je nesporné, že příběh „Komanda“ je prostinký, což nevadí, poněvadž od záležitostí s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli jsme nikdy nečekali a snad ani nechtěli introvertní dramata. Legendární „Štýrský dub“ zde hraje plukovníka Johna Matrixe, což je největší armádní eso, nyní už ve výslužbě, žije si poklidně kdesi v lese. Jenže jeden bývalý diktátor se chce vrátit k moci a právě Matrix, který jej pomohl svrhnout, má posloužit a spáchat atentát na současného prezidenta smyšlené jihoamerické země Val Verde. Aby k tomu Matrixe donutili, unesou mu dceru. Snad není třeba dodávat, že borci z armády jaksi nemají rádi, když jim někdo unáší dcery. Namísto výletu do Val Verde se tedy koná výskok z letadla, cesta za srovnáním účtů a osvobození dcerky.

Formálně vzato „Komando“ není dokonalým filmem. Řekněme si upřímně, že Schwarzenegger prostě není příliš nadaný herec a jeho šťastné tokání s dcerkou na začátku snímku mu nevěří snad vůbec nikdo. Když se snaží smát a předstírat radost, vypadá to dost strašidelně, pozdější kamenný ksicht a občasné procedění hlášky drsné jak šmirgl mezi zuby mu sedí mnohem víc. Stejně tak afektovaná ženská, kterou si Matrix k sobě při cestě za potomkem náhodou přibere, je po chvíli trochu otravná. Tohle všechno jsou ale jenom detaily, s nimiž se dá žít, protože za odměnu na diváky čeká parádní jízda. „Komando“ je možná staré víc jak třicet roků, ale pořád má ohromný tah na bránu a pořád se jedná sakra zábavnou záležitost. Film letí kupředu jak splašený a pro nudu není prostor.

Commando

Velkou část filmu Matrix stopuje padouchy a hledá, kam odvezli jeho dceru. Tato pasáž také nabízí pamětihodné scény (automobilová honička a zabití Sullyho nebo bitka s Cookem v motelovém pokoji), nechybí ani několik kultovních macho průpovídek (obligátní „I’ll be back“), ale to úplně nejlepší se nachází až v samém závěru, kdy plukovník konečně dorazí na diktátorův soukromý ostrov a rozpoutá zde menší válku jeden proti všem. Odsud až do konce je to akční skvost, jedna obrovská přestřelka případně mlátička, v níž Matrix sejme všechno, co se kolem něj hýbe. Jakmile Arnold sundá vestu, ukáže svaly a kulometem s nekonečným zásobníkem začne kropit hromadu nepřátel, musí být i naprostému laikovi okamžitě jasné, proč Schwarzenegger patří k největším akčním hrdinům a proč má „Komando“ takový status.

Říkává se, že v jednoduchosti je síla, a třeba zrovna „Komando“ to dokazuje. Jistěže je to formálně tupý film, to víme všichni, ale moc rádi to přehlížíme. Zároveň s tím je to totiž také ničím neředěná oslava 80. let, éry akčních filmů a nezničitelných akčních hrdinů, mezi nimiž má Arnold výsadní postavení. Navzdory jisté hlouposti a šablonovitému (a také naprosto nedůležitému) pseudo-příběhu je to biják, na nějž mnozí z nás přísahají a vždycky jej budou milovat. Snad všichni jsme „Komando“ viděli už stokrát, známe ten film nazpaměť, ale pak to jde v bedně a stejně se u toho zase královsky pobavíme a budeme nadšeně čekat, až Schwarzenegger na konci zahlásí, že po sobě zanechal jen hromadu mrtvol. Jestli tohle není důkaz klasického a kultovního filmu, pak už kurva nic. Jedna z nejlepších akčních Schwarzeneggerovek.

Commando

P. S. Na závěr ještě jedna perlička. Vzhledem k úspěchu filmu byl svého času plánován i druhý díl, jehož režie se měl ujmout John McTiernan. Arnold Schwarzenegger se však odmítl k roli Johna Matrixe vrátit, takže byl již hotový scénář přepracován a vznikla z něj jiná akční klasika – „Smrtonosná past“ („Die Hard“) s Brucem Willisem.


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: action / comedy

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)


Le pacte des loups (2001)

Bratrstvo vlků - Hon na bestii

Země: Francie / Kanada
Žánr: adventure / action

Český název: Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Rok vydání: 2001
Režie: Christophe Gans
Hrají: Samuel Le Bihan, Mark Dacascos, Vincent Cassel, Émilie Dequenne, Jérémie Renier

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Francouzi občas natáčejí takové pseudo-historické akční výplachy. „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ (podtitul byl docela zbytečně přidán jen v lokální distribuci) přesně do téhle sorty spadá. Bylo by naivní od toho čekat nějakou intelektuální zábavu, protože ta zjevně ani nebyla cílem. Přesto se jedná o docela pohodovou výpravnou kravinku, v podstatě takové akční dobrodrůžo odehrávající se v minulosti. Naoko se sice snaží tvářit seriózně a nějaké komediální vsuvky nebo kruťácké hlášky tu nejsou, ale vidět v „Bratrstvu vlků“ něco hlubšího by bylo nerozumné a vlastně i nežádoucí. V takovém případě by vám to totiž připadalo jako nebetyčná hovadina.

Pomalu nejzajímavější je historické pozadí, na němž „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ staví. Předmětem zájmu je totiž Gévaudanská bestie, což bylo zvíře (anebo zvířata?), které v 60. letech 18. století v jedné provincii jižní Francie zabilo několik desítek lidí a další desítky zranilo. Přesný počet obětí není znám, ale některé odhady hovoří i přes sto hlav. Stejně tak není známo, co za tvora má celé krveprolití na svědomí, teorie se různí a mluví o všem od smečky vlků až po z Afriky dovezeného lva. Jednu z těchto teorií si samozřejmě přisvojilo i „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale k téhle základní lince přimíchá hromadu dalších věcí, aby to bylo pořádné vzrůšo

V kraji řádí Bestie, počet mrtvých narůstá a nedaří zatím se ji ulovit. Na místo přijíždí frajer Grégoire de Fronsac z Paříže i se svým indiánským kámošem Manim, což jsou samozřejmě největší arci-borci, jimž máte fandit. Grégoire ovšem není lovec, spíše vědec, takže to celé jen pozoruje z dálky a ještě u toho stíhá balit místní roštěnku. Indián předvádí kung-fu mlátičky, jakmile k tomu dostane sebemenší záminku. Navrch nechybí ani nějaké politické čachry, které nakonec tvoří gró celého rozuzlení příběhu, takže o tom nebudu příliš mluvit, pokud se chci držet pravidla, abych při psaní o filmech nevyzrazoval pointu, kdyby se na to chtěl někdo náhodou podívat. A to platí i pro záležitosti, jako je tato…

Na rovinu, „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ je ve skutečnosti jen efektní výplach na jedno podívání. Je to docela jednoduchý film postavený na atraktivním tématu a pěkném vizuálním kabátku, ale v rámci nenáročné zábavy je to vcelku pohodovka. Na rozdíl od mnohé jiné mainstreamové produkce neurážející – pokud tedy přežijete skutečnost, že indián při soubojích skáče pomalu jak Jackie Chan, a přivřete oči nad několika hloupějšími momenty. To když už něco, tak mě spíš iritovaly nepříliš dobré digitální triky, mnohem lepší by bylo, kdyby se ve filmu nesnažili Bestii ukázat celou v nějakém tom souboji.

Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Tím chci říct, že „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ rozhodně není bezchybné. Nicméně při sledování o tom není moc čas uvažovat, protože Frantíci sypou jednu stylovou akci za druhou, tempo je vysoké, bitek je po celém filmu dost, navrch se na to dobře kouká – výprava je suprová, postavy sympatické a holky pěkné. A to vlastně bohatě stačí k tomu, aby se člověk nenudil, lépe řečeno dokonce nestíhal nudit, když má náladu na nenáročnou podívanou.


Cobra (1986)

Cobra

Země: USA
Žánr: action

Rok vydání: 1986
Režie: George P. Cosmatos
Hrají: Sylvester Stallone, Brigitte Nielsen, Reni Santoni, Brian Thompson

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Sylvester Stallone možná patří mezi akční hrdiny 80. let, ale je zajímavé, že jeho nejslavnější role do téhle sorty příliš nespadají. Rambo ještě dejme tomu, i když by to sedělo spíš na pozdější díly, jednička rozhodně není typický a standardní akčňák. Rocky už vůbec ne, ten s akčními filmy nemá moc co společného. To ovšem neznamená, že by Sylvester na kontě neměl i nějaké echt akční bijáky – a o jednom z nich si dnes povíme.

Marion Cobretti má sice docela měkké jméno, díky čemuž si také radši nechává říkat Cobra, ale jinak je to pěkně drsný policajt, který se s tím nesere a neváhá zločinecké hajzly odpravit kulkou ze své bouchačku, na jejíž rukojeti má – teď pozor – kobru. Razí filozofii, že zločinci jsou choroba a on je lék, však také dělá na případech, jaké nikdo jiný nechce. Samozřejmě ne všichni nadřízení to vidí rádi a dávali by přednost jemnějšímu řešení, ale choďte s tím na Stallonea, jenž velkou část filmu jak správný husťák stráví se slunečními brýlemi na očích a sirkou v hubě.

Aktuálně ve městě Los Angeles řádí sériový vrah s roztomilým jménem Night Slasher. Ten své oběti porcuje nožem, sekerou nebo mlátí kladivem, počet mrtvol roste a policie je prozatím bezradná. Až později se ukáže, že zdaleka nejde o jednoho pošahaného maniaka, ale sektu magorů, jejíž filozofie je také jasná. Na cestě k nastolení nového řádu vykuchávají slabé. Jenže při jedné takové popravě pod mostem se stane, že Night Slashera náhodou spatří okolo projíždějící modelka Ingrid (Brigitte Nielsen, toho času manželka Stallonea), která tak vraha může identifikovat. A to z ní dělá cíl číslo jedna. Začíná série atentátů, jimž uniká jen s velkým štěstím, ale pak se její ochrany ujímá Cobra osobně a odváží Ingrid z města – snad netřeba dodávat, že v patách mu bude celá armáda grázlů, s nimiž náš hustý hrdina svede menší válku.

„Cobra“ je dobrá v tom, že se nejedná o úplně odpočinkový akčňák s nějakým nadhledem, vtipnými momenty, s hláškami. Je zde cítit snaha o drsnější podívanou s temnější atmosférou, velká část filmu je dost tmavá, ostatně i samotný motiv sekty fanatiků, kteří porcují lidi jak na jatkách, není moc srandovní. Snad i proto se nejedná o čistokrevnou nonstop akci, filmu totiž nechybí ani nádech thrilleru a kriminálky. Což ovšem nic nemění na skutečnosti, že nebudete ochuzeni ani o automobilovou honičku, krutou přestřelku nebo skvělé vyvrcholení v hutích, kde si to Stallone konečně vyřídí a vyříká i s hlavním parchantem (což je jen tak mimochodem echt držka, ten se pro roli záporáků narodil).

Cobra

Tohle drsnější ladění snímku je podle mě super. Jestli mě totiž na akčních bijácích něco rozčiluje, tak to jsou rádoby vtipný parťáci a podobné postavičky. Tím spíš mě překvapuje, že má „Cobra“ na většině filmových serverů nepříliš dobrá, leckdy až hluboce podprůměrná hodnocení, což mi připadá, že si snímek nezaslouží. Jedná se o přímočarou syrovou záležitost, která ve velké míře hraje dle dobových a žánrových pravidel, osmdesátky jsou z toho cítit na sto honů, ale dle mého má tohle svoje nesporné kouzlo. Cobretti je patřičný bourák, Stallonovi role sedí jak prdel na hrnec (aby také ne, když je i autorem scénáře, takže si ji napsal na tělo), záporáci jsou pěkně hnusní, i přes některá klišé to má tempo a celkově se jedná o jednu z těch lepších Stallonovek. Příznivci téhle éry s „Cobrou“ rozhodně nesáhnou vedle.


Big Trouble in Little China (1986)

Velké nesnáze v Malé Číně

Země: USA
Žánr: action

Český název: Velké nesnáze v Malé Číně

Rok vydání: 1986
Režie: John Carpenter
Hrají: Kurt Russell, Kim Cattrall, Dennis Dun, James Hong, Victor Wong

Hrací doba: 99 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Jména režiséra Johna Carpentera a herce Kurta Russella se na stříbrném plátně protnula mnohokrát. Dokonce tolikrát, že skoro lze Russella považovat za dvorního herce Carpentera. Sice nehrál ve všech jeho nejslavnějších filmech, ale v některých známých klasikách od Carpentera se objevil. A právě o jedné jejich spolupráci si dnes popovídáme.

„Velké nesnáze v Malé Číně“ ovšem nejsou jejich nejznámějším ani nejlepším snímkem, v nichž se tyhle dva potkali – jeden před kamerou a druhý za kamerou. Samozřejmě to není takový kult jako „Útěk z New Yorku“ ani tak atmosférická lahůdka jako „Věc“. Přesto mají „Velké nesnáze v Malé Číně“ svoje nesporné kouzlo. V jádru je to vlastně béčko, ale sakra důstojné a sakra zábavné.

Zčásti je to akční jízda, která je poplatná roku svého vzniku, ale pozor – v tomhle případě to myslím v dobrém slova smyslu, protože 80. léta, všechna čest, byla zlatým věkem akčních bijáků. Carpenter prý vždycky toužil natočit film s bojovým uměním a právě „Velké nesnáze v Malé Číně“ jsou tím kouskem, kde si tenhle sen splnil. A místy je to vidět, protože nechybí množství scén, kde se to mlátí hlava nehlava, a nechybí ani kung-fu bitky.

Nechybí však ani husťácké hlášky a komediální prvky, o něž se dost často – pro někoho možná trochu překvapivě – stará především Kurt Russell. Jeho role ve „Velkých nesnázích v Malé Číně“ není tak drsňácká a ikonická, jako byl Snake Plisken„Útěku z New Yorku“, napůl je to akční hrdina i komická figurka v jednom, protože tady vlastně hraje echtovního amerického burana. Ale to vůbec není myšleno jako negativum, aspoň je to změna. Film navíc přihazuje i fantasy prvky a stylistku Číny, okolo jejíchž mýtů a magie se to do jisté míry točí – a Čína je malá proto, že se jedná jen o čínskou čtvrť v americkém městě.

Jestli „Velké nesnáze v Malé Číně“ v něčem excelují, tak jistě v tom, že má snímek spád a pořád se tam něco děje. Jedna parádní scéna střídá druhou a odsýpá to přímo pekelně. Poměr mezi zábavnými elementy a akcí se podařilo skvěle vyvážit, druhá jmenovaná složka má sice navrch, ale tak to má být vzhledem k zaměření filmu. Hlavní hrdinové jsou sympaťáci a divák nemá problém jim fandit, zatímco záporáci jsou patřičně cool a nepůsobí směšně. Fantasy prvky to navíc příjemně osvěžují a třeba některé příšerky, které se ve filmu mihnou, se vážně povedly – snad jen škoda, že nedostaly o trochu větší prostor (hlavně chlupatý opičák je suprově ošklivý).

Samozřejmě, hledáte-li umělecký snímek, „Velké nesnáze v Malé Číně“ vám asi moc neposlouží. Příznivce seriózních bude zajímat spíše výše jmenovaná „Věc“, protože, jak už padlo výše, „Velké nesnáze v Malé Číně“ jsou v jádru béčko – ale prostě parádní. Třeba já mám tenhle druh filmů rád, a pokud jste na tom stejně, určitě to stojí za vidění (jestli jste to samozřejmě ještě neviděli). V kinech to sice svého času propadlo (myslím, že trochu neprávem; dost se na tom podepsala horší propagaci), ale na videu se biják později stal kultem. A dle mého názoru právem, jelikož – jak se říká – to má koule.

Velké nesnáze v Malé Číně

Na závěr si ovšem nemohu odpustit jedno postěžování, byť ne přímo vůči tomuhle kousku. Hollywood totiž i nadále potvrzuje svou bezradnost ve vymýšlení nových témat a nesnesitelnou obsesi pro recyklování již vymyšleného. „Velké nesnáze v Malé Číně“ se totiž stanou dalším snímkem, který bude zprzněn do moderního remaku. Příliš informací o něm zatím není a nezjistil jsem jasné info, kdy by měl mít premiéru (ani si ale nejsem jistý, jestli mě to vůbec zajímá), nicméně to vypadá, že by se v něm hlavní roli měl představit Dwayne „The Rock“ Johnson, který prý chce na spolupráci ukecat i samotného Carpentera. Režisér originálu se však na remake údajně netváří dvakrát nadšeně a já ho plně chápu. Tak či onak, být vámi „Velké nesnáze v Malé Číně“ zkouknu dřív, než vám dojem zkurví novodobá předělávka. Klidně vsadím svojí levou kouli, že případná nová verze bude mnohem horší než její předloha.