Země: Japonsko Žánr: action / drama Originální název: バトル・ロワイアル II～鎮魂歌 Český název: Battle Royale II: Requiem Rok vydání: 2003 Režie: Kenta Fukasaku, Kinji Fukasaku Hrají: Tatsuya Fujiwara, Ai Maeda, Shûgo Oshinari, Riki Takeuchi Hrací doba: 134 min Zdroj fotek: OutNow.ch

Kolikrát jsme již byli svědky toho, jak byla chytrá myšlenka skvělého filmu rozmělněna a rozvařena v hloupém a nepovedeném pokračování? Bohužel mnohokrát a nespíš mnohokrát ještě budeme. Japonská dramatická řežba „Battle Royale“ patří k těm nešťastným příkladům, které podobný osud potkal také. Řekněme si to hned a na rovinu – „Battle Royale II: Requiem“ je snímek, jenž neměl nikdy vzniknout, protože svému kultovnímu předchůdci dělá jenom ostudu.

Jestli lze na „Battle Royale II: Requiem“ nalézt něco pozitivního, asi to bude skutečnost, že se nesnaží prachsprostě vykrádat původní film, obšlehnout jej a akorát dle klasického přístupu druhých dílů udělat všechno větší, akčnější atd. Respektive – dvojka je (samozřejmě?) větší, akčnější a rozmáchlejší, ale vedle toho se pokouší rozvinout i myšlenku prvního dílu a posunout se někam dál. Nejedná se tedy o stejný koncept jako minule, kdy je třída školáků poslána na opuštěný ostrov, aby se zde mezi sebou povraždila.

Battle Royale byl zákon, jehož prostřednictvím japonská vláda chtěla vyřešit problémy s mladou generací a její ztrátou hodnot a nerespektováním dospělých autorit. Ve druhém díle je tento zákon novelizován a podoba hry je poněkud odlišná, přičemž se tato snaží reagovat na události prvního dílu, kdy se z ostrova dostalo víc lidí, než mělo. Přeživší Shuya Nanahara totiž cítí značnou křivdu za to, co jeho generaci dospělí provedli, a vydal se na dráhu terorismu, v jejímž rámci společně s dalšími vrstevníky vyhlásil válku dospělým. Akorát jsem moc nepochopil, co se stane, až někdo z teroristů dosáhne plnoletosti, asi v den narozenin přejde na druhou stranu barikády…

Zákon Battle Royale 2 pak znamená, že tentokrát si studenti vybrané třídy nejdou po krku navzájem, ale jsou posláni na ostrov, kde sídlí Nanahara se svými nohsledy, aby se jej pokusili zabít. Ona větší rozmáchlost „Battle Royale II: Requiem“ se pak projevuje v tom, že od „komorního“ akčního snímku s dramatickým přesahem se dvojka posunula k vojnovému eposu s bitvami. Ty patří k jediným světlým místům filmu, protože jakmile se to začne řezat, jde o jediné aspoň trochu zábavné pasáže. Válečnou vřavu plnou výbuchů a nepřetržitých salv kulek se povedlo udělat poměrně dobře, nejlépe v případě vylodění a prvním frontálním útoku na Nanaharovu pevnost. Za pochvalu asi stojí i to, že dvojka je subjektivně ještě krvavější než její předchůdce.

Tím ovšem pozitiva vesměs končí. Naopak negativ vidím tolik, že ani nevím, kde začít. Zkusme to třeba u nelogičností. Rozumím tomu, proč studenti vybraní do programu Battle Royale mají i tentokrát obojky – aby se necukali a aby se náhodou nepřidali k teroristům (což ale nakonec všichni, kdo v daném momentu filmu ještě žijí, dle očekávání stejně udělají). Proč jsou ale obojky propojeni do dvojic, z níž jakmile někdo zemře, hlavu to odpálí i tomu druhému? A co zemře – stačí, aby se od sebe dvojice vzdálila na víc jak 50 metrů, a už jdou oba pod kytky. Jaký to má mít smysl? A nakonec – proč vlastně studenty na ostrov posílají, když vláda přesně zná polohu teroristů, takže je může v klídku vybombardovat? Ne, ona tam pošle armádu a rakety až v momentě, kdy už na ostrově zbývá pouhá hrstka přeživších…

Druhý velký problém. Vyjma oněch několika bojových sekvencí nenabízí „Battle Royale II: Requiem“ vůbec nic zajímavého, a dokonce velkou část své (zbytečně přetažené, jen tak mimochodem) stopáže nudí. Když jsem to viděl poprvé, po cca 70 minutách jsem si říkal, že teď už asi bude konec, a pak jsem ke své hrůze zjistil, že mě čeká ještě dalších víc jak 50 minut. Zpočátku to vypadá jen jako nic moc nástupce excelentního filmu, ale ve své druhé půli se „Battle Royale II: Requiem“ propadne až do odpadu. Jakmile se začne pateticky kecat a řešit morální cíle terorismu, tak je to naprosto zoufalá nuda, kterou už nezachrání ani opětovně akčnější finále. Divák je dočista znechucen z patosu a srdceryvných proslovů při umírání („Nikdy na mě nezapomeň“, „Musíš přežít a pokračovat ve své cestě“, „Navždy budeme kamarádi“ a podobné… fujtajbl). Režisérský sestřih dokonce přihazuje ještě dvacet minut navrch, což už mi přijde jako výzva pro naprosté magory, poněvadž já jsem sotva přežil ty dvě a čtvrt hodiny ve standardní verzi.

S nadáváním jsem ovšem stále neskončil. Další extrémní hejt musím poslat na jednotlivé postavy, respektive jejich představitele. Neskutečně mě sral třeba učitel. V prvním díle posílal studenty na smrt Takeshi Kitano, jehož nyní nahradil šíleně přehrávající Riki Takeuchi, na nějž se místy skoro nedalo koukat. Otázky, proč má na sobě taky obojek a jak se zničehonic objeví na ostrově v ragbyovém dresu, si už nechám pro sebe. Hodně mi vadil i Tatsuya Fujiwara, jenž se vrátil do role Shuya Nanahary. V prvním díle byla jeho topornost omluvitelná psychikou vystrašeného naivního studenta hozeného doprostřed krvavé řeže, ale vůdce teroristické organizace se mu prostě nedá věřit ani za hovno. Docela špatná je i podstatná část studentů, ale tihle dva mě tedy na celém filmu vysírali nejvíc.

Nalijme si čistého vína, zde jakákoliv shovívavost na místě opravdu není. „Battle Royale II: Requiem“ je těžký průser, k jehož natočení nikdy nemělo dojít. Oproti bravurní jedničce se jedná o extrémní propad plný nelogičností a bez jakéhokoliv charismatu. Nefunguje to ani jako hloupé akční béčko, protože chybí jakýkoliv nadhled, film se bere smrtelně vážně, protože se pokouší o podobnou hloubku jako předchůdce, ale tentokrát se jen pateticky vaří z vody. Nuda při sledování je ubíjející, pocit zklamání obrovský. Tohle si původní „Battle Royale“ opravdu nezasloužil.

Země: Japonsko Žánr: action / drama Originální název: バトル・ロワイアル Český název: Battle Royale Rok vydání: 2000 Režie: Kinji Fukasaku Hrají: Tatsuya Fujiwara, Aki Maeda, Tarô Yamamoto, Takeshi Kitano Hrací doba: 114 min Odkazy: web Zdroj fotek: MoviePilot.com

Dnes si ve filmovém koutku zavzpomínáme na další snímek, který si vysloužil kultovní status. A také značně kontroverzní. Japonci totiž v tomhle případě zfilmovali téma, jaké budí vášně a negativní emoce. Pro ty z vás, kdo nevědí, oč se jedná, to vezmeme od začátku i s dějem, z něhož to jistě pochopíte. Ještě předtím ale dodejme, že myšlenka „Battle Royale“ není úplně původní – film byl natočen na motivy stejnojmenné knihy Kōshuna Takamiho, která vznikla již v roce 1996, ale vydána byla až 1999 (film je o rok mladší).

Děj je zasazen do alternativní blízké budoucnosti, kdy se Japonsko potýká s obrovskými problémy kázně mládeže a jejím nerespektováním dospělých autorit. Vláda se situaci rozhodně vyřešit radikálním způsobem – každý rok je vybrána jedna středoškolská třída, která je vysazena na opuštěný ostrov a donucena si zahrát hru. Ta spočívá v tom, že jsou studentům rozdány zbraně a ti se musí navzájem pozabíjet. Vyhrát může jen jeden a vyhrává tak, že zbude jediný naživu. Pokud zůstane po třech dnech naživu víc lidí, zemřou všichni.

Není těžké si domyslet, kvůli čemu „Battle Royale“ všechny moralisty a ochránce dobrých mravů tak vysírá. Je to samozřejmě vyobrazení toho, jak se parta dětí / teenagerů mezi sebou nemilosrdně vraždí. Navíc nezapomínejme, že se nejedná o americkou produkci sevřenou v kleštích autocenzury, etických bariér a strachu z ratingů. Japonci se toho nebojí. Samozřejmě, že nepůjde o ten nebrutálnější film, co jste kdy viděli, explotační horory jsou přece jenom na úplně jiném levelu, o pověstných východoasijských zhůvěřilostech ani nemluvě, ale i tak – násilí zde nechybí, krev stříká v elegantních obloucích, jak si mezi sebou studenti prořezávají hrdla anebo střelnými zbraněmi dělají ze svých kamarádů řešeto, a do toho jejich učitel v podání legendárního Takeshi Kitana v pravidelných intervalech rozhlasem glosuje, kdo během posledních šesti hodin zemřel.

Pokud ovšem netrpíte morální zábranou a jste ochotni snést něco nezletilé krve, čeká na vás velice dobrý snímek. V jádru je „Battle Royale“ především akční záležitost, zároveň jde ale dalece nad rámec standardního akčního filmu. Nechybí zde různé dramatické linky související s osudy jednotlivých studentů. Vzhledem k jejich počtu (42) je jasné, že ne všem je možno dát dostatečný prostor, tudíž některé z nich film sleduje podrobněji, u dalších jen naznačí, zatímco jiní umírají takřka okamžitě a stávají se pouhým masem na popravu. Což lze ale pochopit, protože jinak by to mělo pět hodin, a ne dvě. Navíc nelze přehlížet ani onu etickou rovinu filmu, již není možné opomenout, pokud se na to nebudete koukat s ortodoxně cynickým přístupem jako na akční vypalovák.

Jediné, co musíte překousnout, je jistá dávka japonského patosu jako třeba vyznávání lásky během umírání, ale s trochou tolerance se to dá přežít, zvlášť když ten zbytek za to stojí. Osobně mi příliš nesedlo ani rozuzlení, k němuž snímek dospěje trochu jinak než předloha, ale ve finále zbudou ti samí přeživší. Tak či onak, závěr není přesně dle mého gusta, byť uznávám, že mě ty závěrečné minuty neštvou natolik, abych si jimi nechal zkazit jinak výborný film. Nehodlám samozřejmě prozrazovat, jak to dopadne, ale kdo již „Battle Royale“ zná, tak asi ví, o čem mluvím.

To jsou za mě asi tak jediné dvě kaňky „Battle Royale“, které se nakonec ztratí v záplavě nezapomenutelných scén (školení ke hře, maják, některá konkrétní zabití). Navíc je nutno cenit i samotné dráždivé téma a jeho provedení – když se totiž navzájem popravují děti za zvuku klasické hudby, nelze tomu upírat určitou působivost.

Po vydání knihy se ji japonští zákonodárci svého času pokusili zakázat, což se nakonec nepodařilo, a o to samé se pokusili i s filmem, což se rovněž nezdařilo. Naopak tím dosáhli přesně opačného účinku – udělali „Battle Royale“ obrovskou reklamu, z novely se stal bestseller a snímek se zařadil do první desítky nejúspěšnějších filmů v Japonsku. Obojí posléze vyvolalo ohlasy a kontroverzi i mimo rodnou zemi a v mnohých státech byl zakázán (například v Německu byl z indexu odstraněn až letos v únoru!). I to je známkou, že se zde podařilo vytvořit něco mimo komfortní zónu běžného diváka, což zasluhuje uznání. „Battle Royale“ se tak právem stal snímkem, jemuž předchází jeho pověst, a zároveň kultovní a výraznou záležitostí, která nezapadla v šedi průměru. Nutno vidět.