Archiv štítku: Amnutseba

Amnutseba – Emanatism

Amnutseba - Emanatism

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Abstinence
02. Ungrund
03. .
04. Dislumen
05. Tabula

Hrací doba: 36:12

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Recenzi na „Emanatism“, debutovou desku francouzských Amnutseba, ani nemohu začít jinak než vzpomínkou na jejich demosnímky. „Demo“ z roku 2017 mi svého času připadalo zajímavé, ale něco mu scházelo, aby se při jeho poslechu dostavilo plné uspokojení. Musím nicméně říct, že s odstupem času si nahrávka svou smysluplnost dokázala obhájit a zejména na pozdější vinylové kompilaci „I-VI“ jsem ji nakonec docela docenil.

Tím se dostávám k druhému demáči originálně pojmenovanému „Demo II“ z roku 2018 („I-VI“, jak jste si domysleli, zkompilovalo obě původně kazetová dema na jednu gramofonovou desku). To už mi přišlo opravdu dobré. Dost na to, abych si rád objednal audiokazetu ze zámoří (původní vydání proběhla u amerických Caligari Records) a následně také už zmiňovanou kompilaci pocházející z téhož roku jako „Demo II“.

Vzato kolem a kolem tedy mohu říct, že na první řadovku „Emanatism“, již zaštiťují němečtí Iron Bonehead Productions, jsem se dost těšil. A s radostí mohu říct, že nezklamala. Amnutseba zde plně dotáhli vysoký potenciál naznačený na demosnímcích a naservírovali výborný debut plný zlovolných nálad, který, pevně věřím, bude patřit k tomu (nej)zajímavějšímu, co letošní rok přinese / přinesl na poli chaotického black metalu.

„Emanatism“ oproti demosnímkům dle očekávání přináší profesionálněji udělaný sound. Na tento posun většinou v recenzích plivu, protože mi v drtivé převaze případů víc vyhovuje špinavější demo sound. „Emanatism“ budiž čestnou výjimkou. Sound desky má totiž v sobě pořád dost ohně a navíc se tato úprava k přednesu Amnutseba hodí snad ještě o trochu víc. V tomhle ohledu tedy vše v pořádku.

Plnější zvuk plně odhaluje jednu zásadní inspiraci. Bylo to samozřejmě cítit již na demech, ale nejpozději nyní už nemůže být sebemenších pochyb o tom, že Amnutseba čerpají z odkazu svých krajanů Deathspell Omega. Například hned z rozjezdu úvodní skladby „Abstinence“ ta podobnost s novějšími počiny Deathspell Omega bije do uší. Nejedná se ovšem o jedinou asociaci. Při poslechu jsem si dále vzpomněl třeba na kanadské Thantifaxath a vystopovat lze i vlivy australských Portal. Patříte-li tedy k příznivcům francouzského avantgardního kultu nebo jiné ze zmiňovaných formací, „Emanatism“ by vás rozhodně mělo zajímat.

A to tím spíš, že Amnutseba se nepasují do role pouhé neinvenční kopírky. Jistý odstup od díla mistrů tam je patrný, a to jak v hudební, tak i v náladové rovině. Platí to o kytarové práci, ale i o trochu jiném koření užívaném nad rámec blackmetalového základu. V případě „Emanatism“ lze poukázat například na industriální tendence v „Dislumen“ nebo „noisové“ náznaky v „Tabula“, které jsou ovšem – na rozdíl třeba od „VI“„Demo II“ – organičtěji zapuštěny do blackmetalového celku namísto zpracování do konkrétnější hlukové pasáže. Obecně lze také ocenit kreativitu, s jakou hlas(y?) Amnutseba nezřídka týrají své hlasivky.

Amnutseba

Kompoziční úroveň Amnutseba je také vysoko. Na „Emanatism“ se nachází dostatek zajímavých momentů, přičemž se nutně nejedná pouze o ty jmenované v předešlém odstavci. Francouzi zvládnou nasypat kvalitní nápady tak0 do riffových pasáží a udržet si posluchačovu pozornost i zde, aniž by se museli spoléhat pouze na všeobecnou atmosféru, což paradoxně u mnoha extrémních metalových kapel bývá trochu problém. Zlozvyk schovávání slabších chvilek za celkovou auru alba však „Emanatism“ naštěstí netrápí.

Všehovšudy se tedy jedná o skvělé album, na němž jsou sice patrné inspirační vlivy, ale Amnutseba s nimi naštěstí nakládají dost invenčně a zajímavě. Asi není třeba dodávat, že vzhledem k určitě náročnosti materiálu si „Emanatism“ zaslouží (plnou) pozornost a snad i čas, ale námaha se v tomto případě vrátí.


Redakční eintopf – březen 2020

Adaestuo – Manalan virrat

H.:
1. Adaestuo – Manalan virrat
2. Amnutseba – Emanatism
3. Balmog – Pillars of Salt

Metacyclosynchrotron:
1. Adaestuo – Manalan virrat
2. Medico Peste – ב: The Black Bile
3. Dai Kaht – Dai Kaht II

Cnuk:
1. Sweven – The Eternal Resonance

Dantez:
1. Adaestuo – Manalan virrat
2. Nyredolk – Indebrændt
3. Body Count – Carnivore

H.

H.:

Tak jako tentokrát není s prvním místem moc co řešit. Adaestuo na „Tacent semitae“„Krew za krew“ zajebali vysokou kvalitu a „Manalan virrat“ by to mělo stvrdit. Cokoliv menšího by bylo veliké zklamání, ale věřím tomu, že tady k němu nedojde. O stěžejní desce března mám jasno.

Hodně mě zajímá také řadový debut francouzských Amnutseba. První demo bylo přinejmenším zajímavé a to druhé už bylo hodně dobré. Kompilaci, která oba demáče spojila na jeden vinyl, jsem si koupil docela rád. „Emanatism“ se zatím tváří také slibně.

O třetí flek se strhl lítý boj, protože těch potenciálně zajímavých alb by v březnu mělo vyjít docela dost. Na základě momentální nálady jsem se nakonec rozhodl upozornit na EP „Pillars of Salt“ španělských Balmog. Předešlá řadovka „Vacvvm“ mě svého času dost bavila. Miníčko se tváři ambiciózněji. Nějakou chvíli už jej točím a zatím dobrý.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Z Adaestuo se stala srdcovka a nový materiál jsem čekal opravdu netrpělivě. „Manalan Virrat“ vzniklo v roce 2017 během cca čtyřicetidenní izolace členů někde v Laponsku a nebude to black metal v klasickém smyslu, i když nepochybuji, že atmosféra bude ukrutná a posluchačský zážitek silný.

První deska „א: Tremendum et Fascinatio“ a EP „Herzogian Darkness“ polských Medico Peste nebyly žádný strop, ale přeci jen obsahovaly pár vynikajících pasáží. Pokud by „ב: The Black Bile“ překročilo laťku dlouhé prvotiny, nabídlo konzistentní zážitek, případně mi něčím vytřelo zrak, tak bych s ním mohl strávit fakt hodně času. Potenciál by tu byl, ale spíše očekávám prvotřídně zpracovaný „průměr“ na pár poslechů, jak už to u kapel Season of Mist někdy bývá.

Zeuhl není široce rozšířený žánr a nových desek v tomhle ranku registruji jen málo. Ale to není výhradní důvod, proč si druhé album finských Dai Kaht zaslouží zmínku; ukázka se mi totiž líbí jak cyp. Kapela samozřejmě ve většině ohledů vychází ze starých Magma, ale zároveň je vypuštěný song energický natolik, že by snesl přirovnání k posledním Koenjihyakkei. Ale uvidíme, jaká bude celá deska.

Cnuk

Cnuk:

Morbus Chron patří z těch novějších švédských deathmetalových kapel k mým nejoblíbenějším, především pak díky jejich poslednímu kusu „Sweven“ z roku 2014. Bohužel na něj už nenavázali a rok na to se rozpadli. Nyní se však právě pod názvem Sweven zformovalo nové těleso a jejich prvotina „The Eternal Resonance“ na sebe nenechá dlouho čekat. V jejich čele stojí Robert Andersson, hlavní mozek Morbus Chron. Dle dostupných informací by se mělo logicky jednat o nástupce desky „Sweven“, přičemž by mělo ještě více dbát na progresivní a psychedelickou stránku věci, a dokonce zahrnovat i post-rockové postupy. No uvidíme, každopádně tomu docela věřím.

Adaestuo

Dantez

Dantez:

Adaestuo na debutu ukázali obrovský potenciál. S chirurgickou precizností vytáhli z každého zvoleného žánru to nejfunkčnější. Teď už jen stačí vše spojit do pospolitějšího celku. Věřím, že na to mají, a proto se na „Manalan virrat“ těším kurevsky.

Nyredolk prvním demem potvrdili, že se fúze black metalu a punku dá hrát pořád s vlastním ksichtem, a ještě o kus primitivněji, než je zvykem. Materiál, jehož sílu skvěle umocnil záznam živého vystoupení z dánského Metal Magic Festivalu, zní, jako by ho hráli zčichaní troglodyti s několika chromozomy navíc. Podle teaseru se toho na novém EP „Indebrændt“ – vyjma kvalitnějšího zvuku – moc nezmění, což velmi vítám.

V červnu se vydávám do Prahy na Body Count. Další šanci nechat se verbálně ohrožovat Ice-Tm už prostě nepromeškám. I proto si chci poslechnout novinku „Carnivore“. Ne, že bych čekal něco revolučního. Spíše naopak. A vlastně to vůbec nevadí. Čím tvrději a napřímo, tím lépe. Snad to jen ty featy úplně nedomrdají (výpis čítá jména jako Amy Lee nebo Jamey Jasta).


Amnutseba – Demo II

Amnutseba - Demo II

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.2.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. III
02. VI

Hrací doba: 15:35

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vloni v létě jsem tu do malých recenzí přidal článek o (jak jinak než) záhadném blackmetalovém tělesu Amnutseba z Francie. První demosnímek sice nepatřil k těm, které by člověku vyrazily dech, ale jisté kvality měl. Nahrávku jsem tehdy hodnotil asi tak, že je na ní cítit nemalý potenciál, ale slušela by tomu ještě hlubší atmosféra a schopnost svého posluchače uhranout. Dojmy po poslechu prvotiny nicméně zůstaly pozitivní, takže jsem se nijak nezdráhal pustit se do poslechu druhého demosnímku, jenž vyšel letos v únoru.

S názvy si Francouzi příliš hlavu nelámou. První demo se jmenovalo jednoduše „Demo“ a druhé demo se jmenuje úplně stejně jednoduše „Demo II“. Anonymní číslování mě vždycky bavilo (bez ironie), takže proč ne. A že to s ním Amnutseba myslí vážně, dokazuje i srovnání seznamu stop prvního a druhého demosnímku.

Na prvním demu se objevily skladby „I“, „II“, „IV“ a „V“. Nebojte, nic jsem nevynechal a do pěti počítat také umím – trojka zde skutečně nebyla. Jestli se ptáte, kam se Francouzům zatoulala, nyní je odpověď jasná – na „Demo II“, kde „III“ doplňuje ještě píseň „VI“.

Popravdě by mě docela zajímalo, nakolik bylo tohle rozdělení respektive rozčlenění plánované dopředu, protože poslech nasvědčuje tomu, že bylo. Rozdíl mezi „Demo“ a „Demo II“ je totiž znatelný a skutečně se nejedná jen o to, že na prvotině všechny čtyři songy trvaly od čtyř do pěti a půl minuty, zatímco zde si pro sebe obě stopy zabraly bezmála osm minut. Posun je cítit i v samotné hudební stránce…

Předně se mi zdá, že na dvojce ubylo disharmonií. Ne snad, že by úplně vymizely, ale jsou prezentované s větším rozumem. Což výsledku hodně pomáhá, protože „Demo II“ je přehlednější a nepůsobí tak těžkopádně jako jeho předchůdce. A to je dobře i vzhledem k tomu, že se skladby o nějakou tu minutu prodloužily, protože nyní lze jejich vývoj vstřebat snáze. Takové prohlášení může znít všelijak, ale ne vždy platí, že trvanlivější muzika je ta, do níž se člověk musí déle dostávat. „Demo II“ se mi zalíbilo takřka ihned, a přesto mě baví déle než „Demo“. Nic z právě řečeného navíc neznamená, že by snad Amnutseba učinili krok směrem ke stravitelnosti, jelikož jde stále o hrubě podzemní záležitost. Týrání nástrojů jen dává větší smysl.

Co oproti prvnímu demosnímku naopak přibylo, to jsou chytré kytarové linky, melodie a především zapamatovatelné momenty. Vypíchnul bych zejména druhou polovinu „VI“, která se mi jeví jako to nejsilnější, co Amnutseba doposud pustili do světa, navrch mě potěšilo, že vše vyvrcholí v noisovém dovětku, jenž k náladě nahrávky sedí jak vyšitý.

Už u prvního dema jsem přemýšlel, jestli bych doma neměl mít kazetu, ale nakonec jsem si ji nekoupil, protože pošta ze zámoří (kapela je možná francouzská, ale obě nahrávky vyšly u amerických Caligari Records) je mastná jako svině. Než jsem se stačil rozmyslet, bylo vyprodáno. V případě „Demo II“ už ale podobnou chybu udělat nehodlám, poněvadž tohle za ty prachy stojí. Opravdu dobrá věc, kterou mohu k poslechu s klidným srdcem doporučit.


Amnutseba – Demo

Amnutseba - Demo

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 19:50

Odkazy:

Amnutseba patří ke skupinám, které nejsou určeny těm z vás, kdo máte rádi přehled a vyžadujete pokud možno co nejvíce informací, abyste věděli, koho přesně posloucháte. Tento francouzský projekt je totiž na informace o sobě samém skoupý – žádné fotky, žádné internetové stránky nebo profily na sociálních sítích, žádná sestava. Pouze zející prázdnota a nevyjasněná tma, z níž se vynořil jediný důkaz existence – nepojmenovaný demosnímek o čtyřech skladbách, které si bohatě vystačí s římskými číslicemi namísto názvů. Nechť tedy promluví hudba.

Na úplně první demosnímek úplně neznámé formace nemají Amnutseba nijak prasácký zvuk. Nahrávka zní na demo poměry docela slušně a nevystraší ani ty posluchače, kteří neholdují podzemním kanálům. Toto sdělení však samozřejmě berte s jistou dávkou rezervovanosti, „Nuclear Balast metal“ se samozřejmě a naštěstí nekoná.

Solidní sound ale vzhledem k hudebnímu směřování Amnutseba smysl dává. Francouzi se totiž neostýchají lehce píchnout do disharmonií nebo chaotičnosti. Nicméně – ačkoliv by k tomu země původu mohla svádět – se naštěstí nejedná o dalšího ze zástupu napodobitelů Deathspell Omega či Blut aus Nord. Samozřejmě, můžete tvrdit, že vlivy právě jmenovaných budou v určité míře cítit asi u každé kapely, která se dotkne chaotického pojetí black metalu, ale pokud na situaci nebudete nahlížet až takto přísnou optikou, pak platí, že Amnutseba znějí trochu jinak. Netvrdím, že nutně originálně a po svém. Spíš jde o to, že jejich vize black metalu není čistokrevně chaotická, v důsledku čehož jejich demo stojí rozkročeno někde napůl cesty mezi disharmonickou a standardní formou stylu. Dobře, přesně napůl cesty ne, nahrávka má přece jenom blíže k první jmenované větvi, ale zkusme to říct jinak – Amnutseba toto specifické pojetí black metalu předvádí v poněkud usedlejší podobě.

Samotné demo se poslouchá velice dobře a několik kvalitních obratů na něm určitě slyším. Nějak zásadně mě sice nahrávka neuhranula a nezničila, ale není všem dnům konec. Je znát, že potenciál zde přítomen je, stejně jako třeba cit pro dobře vybudované skladby a tvorbu slušně vygradovaných momentů. Jestli mi však něco schází, tak je to hlubší atmosféra, jejímž prostřednictvím by demosnímek dokázal strhnout – v tomto ohledu rezervy cítím. Ze subjektivního hlediska by mi v tomto případě pomohl krapet ošklivější zvuk, jenž by myslím udělal svoje.

Vzato kolem a kolem jsou však moje dojmy z dema pozitivní, na první počin se jedná o solidní práci. Na budoucí tvorbu se sice nebudu třást jak ratlík, ale když si něčeho dalšího z produkce Amnutseba všimnu, rád si to pustím, abych zjistil, zdali se naznačený potenciál podařilo zužitkovat.