Pod poměrně nenápadným názvem Syndrome se ukrývá projekt, který rozhodně nepostrádá zajímavost… vlastně je mnohem zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Hudebníci sami sebe nazývají alternativním elektro rockem a tvrdí, že svou muziku budují pomocí experimentu. Že vás to na první pohled nevytrhne? Proč by mělo, takových v dnešní době je…
Věnujme však Syndrome i druhý pohled, s jehož pomocí zjistíme, že zde přece jenom půjde o něco ne úplně obvyklého. Abych to osvětlil trochu lépe, dovolím si volně převyprávět to, co o sobě říká samotná skupina. Syndrome si totiž podle svých vlastních slov vedle používaní normálních instrumentů programují také nové virtuální nástroje, živé hraní rovněž provozují v poměrně netradičním duchu, v němž hrají podstatné role počítače, ale asi trochu jiným způsobem, než jsou jednoduché playbacky. Jak Syndrome sami tvrdí, svou živou prezentaci neukazují pouze na koncertech, ale i v rámci přednášek na univerzitách nebo na exhibicích. Nechtěl bych to špatně interpretovat, jak to všechno funguje, protože si nejsem úplně jistý, jestli jsem to celé dostatečně pochopil, takže si dovolím udělat něco, co by se podle mě v recenzích moc dělat nemělo, a sice že vás pro podrobnější informace odkážu na stránky skupiny, kde budete moct případnou zvědavost ohledně technického provedení ukojit.
Když se to takhle rozpitvá… vůbec bych se nedivil, pokud by nejednoho z vás napadlo cosi o tom, že půjde jen o samoúčelnost, že půjde o něco stylem, že to zkusíme jen proto, abychom viděli, že to zvládneme, že forma zvítězí nad obsahem a samotná hudební náplň bude spíše druhořadá, podřízená technické stránce věci. A právě v této chvíli přichází na scénu debutové EP “Colourful Cows”, aby tuto možnou domněnku buď potvrdilo, nebo vyvrátilo. Jistě by stálo za ztrátu nějakého toho slova i to, že Syndrome počin zaštítili taktéž koncepčním pozadím, ve skutečnosti se má jednat o první část příběhu o pestrobarevných kravách, což má být metafora lidské společnosti.
Zajímavé je to, že nic z toho, co jsem vám tu až doposud povídal, jsem já osobně při prvním poslechu nevěděl, neměl jsem o tom ani tušení. Jednoduše jsem se neobtěžoval se čtením nějakých informací a rovnou to minialbum nacpal do přehrávače. A když nic z výše řečeného nevíte, tak nemáte sebemenší důvod předpokládat, že by snad nemělo jít o “normální” kapelu, tudíž jsem – nezatížen jakýmkoliv očekáváním čehokoliv vyloženě netradičního – nechal samotnou vlastní hudbu, ať ukáže, co v ní vězí.
A zde přichází odpověď na naši otázku, zdali se nejedná pouze o samoúčelnou ukázku technických možností – v žádném případě nejedná. Při zmiňovaném prvním poslechu se na mě vyvalil velice netradičně a neotřele znějící rock se silnou elektronickou složkou. Vlastně jsem si v některých momentech ani nebyl jistý, jestlipak jde o kytaru nebo elektroniku, ale to mi vůbec nijak nevadilo, jelikož samotná hudba byla hned od začátku velice zajímavá a už s prvním poslechem mě Syndrome měli na své straně. Až později v důsledku výborného dojmu z poslechu přišlo na řadu shánění dalších informací a zpětně objevování toho, proč zní “Colourful Cows” tak moc “jinak”.
V předešlém odstavci se objevilo jedno hodně důležité slovo, které je sice samo o sobě docela abstraktním pojmem, avšak muziku Syndrome vystihuje dost přesně – netradiční. Jak se totiž ukázalo, veškeré ty hrátky s technickou stránkou věci není jen něco na ozdobu, jak se formálně učinit zajímavějším pro posluchače, opravdu se to do zvuku kapely značně promítlo, díky čemuž zní výsledná podobná “Colourful Cows” už jen tím svým soundem svojsky a – jak již bylo řečeno – prostě “jinak” v porovnání se vším okolo.
To všechno je zcela jistě hodně pěkné, chvályhodné, možná i úctyhodné, zcela jistě však přinejmenším zajímavé, nicméně tu hlavní roli pořád musí mít samotná hudba. Jenže s tím Syndrome naštěstí nemají sebemenší problém, celé EP ve všech skladbách bez výjimky je protkané výtečnými nápady a někdy až excelentními motivy, díky čemuž se celých 22 a půl minuty, kolik “Colourful Cows” trvá, stává bez přehánění vytříbeným posluchačským zážitkem, skoro by se místy až dalo tvrdit, že Syndrome těmi nápady téměř plýtvají, jelikož některá vysloveně skvělá místa jsou jen krátkými pasážemi, přestože se mnohdy jedná o věci, které by u jiných skupin mohly s přehledem být nosnými motivy celých songů.
Když jsem přemýšlel, jaké písničky bych měl vypíchnout, vlastně jsem dospěl k závěru, že by si to zasloužila úplně každá, snad s výjimkou titulní věci “Colourful Cows”, což ovšem není regulérní kompozice, nýbrž jen takový dovětek za celým EP. Jinak má ale každá skladba své pevné místo, ať už je to vypjatá “Exhibition Trial”, která hned na úvod stanoví poměrně neveselou atmosféru, nebo fantastická “Change”, jež se mi zpočátku jevila trochu nenápadně, ale nyní je pro mě možná i vrcholem minialba, protože je doslova natřískaná úžasnými nápady. Oproti tomu “Open the Gates” je třeba jednoduší, s nadsázkou trochu baladická, ale Syndrome ji dokázali nádherně vygradovat, díky čemuž se jedná o další silný kus… nehledě na to, že i ta cesta k onomu stupňování je lemována moc povedenými detaily.
Pokud se ale na “Colourful Cows” nachází jeden song, který bychom mohli nazvat hitovkou, je to bez jakýchkoliv sporů jednoznačně čtvrtá “L.Q.C”, která se po tišší půl minutě vytasí s parádně chytlavou pasáží a ve svém dalším průběhu nabídne třeba výbušný refrén nebo hodně zefektované sólo. Na nahrávce má ale tenhle kus úplně stejně logické místo jako následující klavírní, ale ne úplně uklidňující píseň “Exhibition Trial II”. Poslední regulérní skladba “Get My Words” je pro mě po “Change” druhým vrcholem, Syndrome v ní opět tahají jedno eso z rukávu za druhým a díky svému až osudovému vyznění se jedná o skvělou tečku. Na závěr už zbývá jen zmiňované outro “Colourful Cows”, aby definitivně zavřelo vrátka, a pak člověk může utíkat si to pustit znovu.
Někde výše jsem už říkal, že si mě Syndrome získali už s prvním poslechem, ale rozhodně se s ním jejich nahrávka nevyčerpala, ba právě naopak. “Colourful Cows” totiž dokáže chytnout hned napoprvé, zároveň ovšem dokáže se zvyšujícím se počtem poslechů růst výš a výš. Nemůžu si pomoct, ale z toho, co Syndrome natočili, jsem jednoduše v podstatě po všech stránkách nadšený, protože už je to nějaký ten pátek, co jsem narazil na kapelu, jež by dokázala hned na svém debutovém minialbu znít takto neotřele a vyzrále. Víc už snad není třeba říkat – prostě excelentní počin.
Hello! Let’s start with some questions about Orphaned Land… Last year, Matti Svatizky left Orphaned Land after twenty one years of being a founding member. It’s not unusual that two guitarists who play together for such a long time develop some sixth sense between them which helps them to predict the other one during composing a new material or during playing live. Was it similar between you and Matti? And how does it work with new OL’s guitarist, Chen Balbus? Wasn’t it difficult to get comfortable with Chen since you were – as I suppose – used to Matti’s style of playing? Did you yourself have to change anything in your own style of playing guitar in Orphaned Land because of the new partner? Or everything went smooth and you got used to Chen right away?
Indeed after 20 years of guitar playing as duo, Matti and I developed some “6th sense” and a lot of mutual understandings in terms of sound and emphasis during playing. I am a strong believer in the long term of things, especially in bands, where players are not just instrument holders, but with time over the years create a very special formula that is original and hard to imitate. Truly Chen is a good guitar player, he was my guitar student, but still it’s different. Not for better or worse, just not the same. I miss Matti’s playing sometimes. he had his own sound. Chen has a similar sound to mine, kind of imitating what we already have. It’s not a bad thing, just different. Anyway, I look for the future, so we’re still good friends but we moved on, sadly.
Between “El Norra Alila” from 1996 and “Mabool” from 2004 there was a gap of eight years when Orphaned Land seemed to be inactive. I have to confess I don’t know exactly what was the reason of this seeming inactivity… could you please tell what there was such a break and what were you doing in the meantime? When and how did Orphaned Land get back together and start creating “Mabool”? How long did the process of making “Mabool” actually lasted?
O.Land of the 90’s is quite different from the 2000’s. In the 90’s we were teenagers, I did a lot of the ongoing efforts, not just in terms of music. we had a big gap because people had to try some other things, some travelled, some discovered god, I became a father… and since we came back, we are in constant rise. I hope this continues into the future, as founding member and main composer/arranger of the band, I wish to see it grow.
Next year will mark tenth anniversary of your breakthrough effort, “Mabool”. Are you planning something special to celebrate this anniversary? In later years, many bands play some of their albums in their entirety. “Mabool” is very long album but despite this, have you considered an option of a special tour, where “Mabool” would be played from the beginning to the end?
Yes :) we do have some special “Mabool” annviersary plans and we will update soon about them.
“Mabool” and “ORwarriOR” are conceptual, very narrative and epic albums. On the contrary, “All Is One” is much shorter, songs are mostly based on the ordinary verse-refrain scheme and the whole album is basically much more approachable. Was it your intention to make something different just for this time or did you abandon the original epic/progressive/narrative face of Orphaned Land for good?
I always do what I feel is the right thing in that time, for me personally as composer and multi-instrumentalist, and for the band, as much as I can, being part of a group. In “Mabool” and “ORwarriOR” I loved the emphasis on concepts, and playing-wise we did take it to the extreme. In “ORwarriOR” I composed and arranged some stuff that I wouldn’t be able to think about 10 years before. And now in “All Is One”, the decision was to make a more approachable album, simple in some ways. Sure, after “Melting Clocks” (my Solo debut) and producing other rock/pop artists, I had easy time composing a more “simple” album, but still, sometimes I miss the old conceptual themes. It has a theme, but it is simple. So yes, I am pleased with the result, but can’t say it’s our best ever. for this point in time we succeeded to make the “best sounding” creation up to date.
After the musical journey which has begun at doom/death metal, came through vast epicness and progression and ended up at symphony, choirs and more approachable music, which way do you think Orphaned Land will continue? I know it’s too early for such questions but still, do you have some yet uncharted teritories which you want to explore or do you even know how the next album should sound?
I always look beyond, the present fades quickly and I move to the future. that’s not to say I am not nostalgic, I am very much in love with “old school” metal and old time albums, of myself and others. but when it comes to creating something new, I go to the horizon. I invest a lot of time for research on new sounds, new instruments, new ways to play familiar instruments out of my 17 (!) types and 30 guitars at home. I can’t tell what will be next, but you’ll hear it in my next Solo album in 2014! :-)
Now I’d like to ask something about your very beginnings in music, if it’s not a problem… It is not a secret that you come from musical family so it’s not much surprising that you started playing your first instruments in young age. I wanted to ask whether anybody from your relatives led you into playing music or you discovered about your musical passion on your own?
My Dad, David, helped to shape a lot of Orphaned Land spirit, from “Norra El Norra” through “Sahara” intro up to many other tracks. He comes from a family of 10 brothers and sisters, all of whom play an instrument, sing, or do both. My grandfather (Yossef Sassi R.I.P, died age 94) played the Oud and chanted traditional religious songs. At age 7 I learned to play the flute, and later sang in the school choir, but my interest in music grew only when I encountered the guitar around age 14 during a visit to my uncle. I borrowed the nylon-string guitar from him, took some lessons from local guitar teachers, but eventually decided to teach myself, practicing for 8 to 10 hours per day for years. So you can say I am a mix of genes and heritage of musicians family, as well as finding my own path in my right time. Later I dropped out of high school at age 17 to focus on my band Orphaned Land, and began to fuse middle-eastern elements with metal music, which is something my family (or anyone else, at the time) did not think to do even remotely. so it’s a mix of both, my core and my family, East and West, acoustic and electric. With creativity and innovation leading the way always, as a curious musician! ha ah :)
This might be a little bit of a cliché question but I’d still like to ask it because I really like this kind of questions… do you still remember when and where your very first public performance took its place? And how was it?
Professional performance or any public audience? Ha ha! First time was about age 4, and I was telling some dirty jokes, I think :) But seriously, 1st real concert was with the O.Land boys, when we were still called Resurrection, at early 90’s. Matti was not in the band yet. Real metal with Bolt Thrower cover, real funny days.
How did your first contact with rock music look like? When did you realize that metal or rock music is exactly what you want to do?
When I came across my 1st guitar a bit before age 14 I was already listening to Iron Maiden, G’n’R, Metallica etc, so naturally, even as a child who grew up on traditional acoustic oriental music, I grabbed it as a metal teenager. This fusion of my teenage spirit and my acoustic folk traditional childhood triggered what would later become the pioneering of Oriental Rock (as solo artist) and metal (with O.Land).
How was it like to start a metal band in Israel in early 90’s? This genre is still quite rare in the region (at least compared to Europe or North America) and it would be definitely worse without Orphaned Land in business so as a central European resident, I cannot really imagine the circumstances of such act in 1991. Could you somehow describe us how do you remember the early years of Orphaned Land?
It was much less easy then today, it was all underground in dark clubs and little amount of followers. Although even now metal is not totally a valid music genre in public radio and T.V, still the cultural landscape is much more open than before. We did some national T.V performances in Israel lately, something we wouldn’t imagine achieving in early 90’s. So it’s improving and getting better with time.
As we have already mentioned, Israel is not a typical metal country which was even more obvious in the times when the whole world was not so globalized, when Orphaned Land was found. Metal band from Israel had to be something quite unusual and exotic in the early 90’s. I would dare to say that most metal fans from those times weren’t really open-minded (and some of them unfortunately still aren’t)… have you or anybody from Orphaned Land ever experienced any negative approach because of your origin?
Gladly, we usually encountered positive interactions. Sure, we had a Nazi symbol on our tour bus once, and yes, we get people writing online or Facebook we should disappear from the face of the earth, but that’s opinions of few, and the majority are peace loving and music loving people.
After years of playing various guitars and native instruments, you introduced bouzoukitara – a very specific instrument combining electric guitar and acoustic bouzouki of Greek origin. When did you realized for the first time that you could use something like that? Apart from quick option to switch two different sounds, what other benefits for a musician it has to offer?
It all began with a need. I really needed an efficient way to move between my traditional Bouzouki (sort of Mediterranean mandolin) to electric guitar, on my 2011 recordings and first shows with “Melting Clocks”. After trying some unlucky combinations, I went to a guitar luthier with plans to fuse the two instruments, and he said it wouldn’t work! So I went to another luthier, with vast background in piano restoration and more open-minded approach to guitars, and we went to the moon together :) today I hold the first and so far only Bouzoukitara in the world, as an embodiment of my musical journey – East and west, Acoustic and electric, the tradition and the future. I did almost 100 shows with it in dozens of countries, it’s a really great guitar, and recorded both “All is one” and other productions with it. my story with the instrument can also be found in this short talk on creativity and innovation:
You are long time endorser of PRS Guitars. Why did you asked Israeli guitar maker Benjamin Millar then to make you the bouzoukitara? Has PRS Guitars anyhow cooperated on its creation? And what was your part on it apart from the original idea?
I adore PRS guitars, they build amazing instruments, and truly they have been since 2005 my no.1 choice for everything, from clean to solos. Still, they are a mainstream business company, and cannot fulfill any crazy idea of ANY endorsing artist of theirs, and hey, I’m a crazy Mediterranean dude :) Ha ha. So I respect that, but I have to follow my needs and my dreams. I dream it so I know I can build it, I hoped with PRS, but understood it can be only with a smaller workshop, at first. Now we can move it to larger scale, possibly.
You’re mainly known for playing on guitar and many others string instruments. However, do you play any non-string instruments? As far as I know you have made also some piano parts for Orphaned Land albums or keyboards on “Melting Clocks”… are there any other non-string instruments? I’ve found an information that the very first instrument you started with wasn’t a guitar but a flute, is that correct? Can you still play it? Anyway, how many instruments can you actually play in total? I’m asking because list of instruments you provided on every Orphaned Land album is quite long…
Well, they (the instruments) come to me, not me to them ha ha :) But yeah, seriously, I’ve love to try and play every instrument that I feel attracted to. So I end up doing piano and keys from time to time, as well as some flutes and even non-instrumental stuff, like weird chants and exploring my vocal range. But my main love goes for the stringed fellows.. damn, from Oud to Bouzouki to Saz to Chrrango or even Yukaleelee, I just adore the feel of a string over a piece of wood… it breathes, it’s alive. I am so addicted to it!
As you stated many times, one of the greatest musical influences on you has had mr. Joe Satriani. And few weeks ago, you finally met him personally at his show at Loket, Czech Republic. I suppose that Joe doesn’t meet with everybody who wants to so how did you convince him to make an exception (laughs)? How did you spend your meeting? What did you talk about? Was it an ordinary chit chat or did you close a deal for possible future collaboration?
Oh yes, Satriani is definitely a major influence on my guitar playing. and it’s been my dream ever since to meet him. Sure, I’m friends and in touch with many great guitar players, but I waited to meet him only when I was ready, which was something about 23 years, ha ha! It was long (~30 min) and magical. We spoke, we even played a bit, he loved the Bouzoukitara and tried it out, and I truly hope we can make something together. That would be a huge dream to make a reality. Working on it :)
As a Czech, I have no other option than to ask – what made you choose particularly the Czech Republic for your meeting with Joe? I guess your stay was longer than during an ordinary tour so how did you enjoyed the visit?
I love Czech Republic! It’s a beautiful country, and really, I hate it that people know only Praha – what about Cesky Krumluv? and Kutna Hora (kostnice)? Or even, for less renaissance lovers, even Karlovy vary? you have a great country, and I adore the people. So beautiful inside and outside :) and Loket venue was something not of this earth (for Satriani concert, it suits! he he)
You’ve played a lot of gigs during your career but are there any concert highlights you still recall as an extraordinary experience? Something like the best shows you’ve played so far, or concerts you’d like to remember forever. I wouldn’t be surprised if you said the anniversary show of Orphaned Land in Tel-Aviv where the DVD “The Road to OR-Shalem” was captured. Was this such memorable event? Are there any more shows you consider to be unique and unrepeatable moments and why? And on the other hand, are there any concerts you would like to forget about and why?
True, I performed hundreds of global shows and festivals worldwide, but I’m still very excited about small and intimate shows. I’d say opening for Metallica was one of the top moments of my performance career, together with my Guitar Universe Tour alongside my good friend, ex-Megadeth guitarist, Marty Friedman. The Guitar Universe Tour is Marty and mine initiative of a G3 like tour of guitarists from around the world giving their own interpretation to the guitar, but with exotic emphasis (Middle Eastern, Japanese etc.)
Playing both at an open air festival and in a club undoubtedly have its own pros and cons but which type of concerts is closer to you? Do you prefer playing in small clubs only for people who came to see Orphaned Land, or at big festivals in front of a lot of people where some of them might not be interested in your music and are just passing by or waiting for another band?
True, I am used to performing around 80 shows a year in many countries, and Open-Air festivals have their special magic. I don’t know, it’s something in the air, that breeze on your face… maybe they should put big fans in small venues :) Ha ha! But really, somewhere I just crave for 50 people and an acoustic set. This makes me more excited than 120,000 people.
Last year you released your first solo album “Melting Clocks”, which is – in musical way – relatively different from everything Orphaned Land have ever produced. Was it your intent to express various ideas and influences that wouldn’t fit into Orphaned Land’s music through this album? For how long were you gathering ideas and writing music?
I am very proud of “Melting Clocks” and the process that led to it. Indeed, I had a direct intention NOT to create Orphaned Land no.2, it’s so easy for me, to do the same thing I’ve been doing for 3 decades now. Instead, I moved to new horizons that would include my sound signature and my soul’s internals, but in a brave new rock journey, trying to redefine what you might think as Oriental Rock. and by fusing many cultures and instruments into a semi-instrumental concept album, I managed to make a journey that was recognized by many, to my big content. It was voted ‘top newcomer of 2012’ by Rock Hard magazine readers last March, a fact i’m very surprised and happy about :)
On “Melting Clocks”, you have combined many different musical approaches, styles and melodies which are typical for various ethnical and cultural units around the world. Do you have some personal bound with these typical melodies so they could come out of your mind naturally and fluently or are they the outcome of many guesting artists that participated on “Melting Clocks”? I’m asking because I can’t imagine that someone, in whom the particular melodic expressions don’t live for some time, could compose such colorful album that feels completely casual.
Thank you for the lovely phrasing :) Truly, “Melting Clocks” is a unique journey, unsimilar to anything I’ve done before with O.Land or others. It mixes so many styles and genres that I met on my way, as a musician. And I gave expressions to them all, everything that makes me the vibrant artist that I became to be, that annoying guitar-addict! Ha ha. Although it is a concept album on our routine, and everyone can find himself in it, it is really a personal journey into myself.
I’ve noticed that one of the guests on “Melting Clocks” was your father (I hope that I’m not mistaken with that – if so, I apologize). Have you ever done any other musical collaborations with any members of your family? And do you plan to do so anytime in the future? Something like family album maybe? :)
It’s true! I am used to collaborate with family members of mine. in fact, in O.Land alone, we’ve included throughout the years singing and playing from my father David Sassi, my sister Hadas (who sings in all 90’s releases), my uncle Avi on the Oud, my grandfather and other uncles as choir tape recordings, and even my grandmother! Ha ha. So my dad is a great inspiration and natural choice, when it came to pick talented guests to “Melting Clocks”, joining a respectful credit with artists such as Marty Friedman, Marina Maximilian, Roy Zu-arets and many more.
I have to confess that I’ve always seen Orphaned Land’s music – and your solo work on “Melting Clocks” as well – as something optimistic with a lot of positives vibes within despite sometimes very serious or sad meaning of it. However, there are many bands with absolutely opposite aim – to make music as dark as possible and to depress people. What do you think about this misanthropic or purely aggressive music?
It’s funny that you felt it! It’s true, exactly who I am – a very happy and positive person, but with a deep soul that knew some sad as hell moments in my life, and it is my natural composition to go for sad tunes in happy content. That’s what I “specialize”, in a way. And as main composer in O.Land, as well as sole composer on my releases, it can be felt…
I guess that Orphaned Land will still be your main priority in the future but… do you think there might be any more solo albums? Should we expect anything new from you alone in the foreseeable future? Maybe some collaboration with Dave Lombardo as he spoke of a possibility of making such thing happen in some interview?
You bet! In fact, I just began working on my next Solo release these days. I can say for now that it’s a diverse and full of surprises album, it is a concept album with very rich layers. And it will feature some amazing guest musicians from around the world. I can’t wait to record it! Arggg… now it’s stuck in my head for months till it’s birth :) Stay tuned for a mid-2014 release, or even sooner ;-)
When speaking about Dave Lombardo, the two of you participated on a show called Thrash Meets Oriental in May. Whose idea was it and what was it all about? I can’t really imagine what’s happening on the stage of such event. Did you play some Slayer stuff? Or your solo music? Or was it a pure jamming session? What is it like to play with such titan like Dave?
Well, Dave is a cool guy and a none believable drummer. We both find many similarities – we both are in bands that are quite established (needless to say, I don’t compare the amazing work of Slayer to O.Land, but still, 22 years of hard work..), and still we both are the only ones in our bands that do solo projects and express our musicality in more than one way. He does Fantomas with Mike Patton, Philm etc, so I really adore his approach to open minded and full-flowing musicality. we did a special jam that incorporated my Bouzoukitara and oriental rock along with his crazy unreal drumming, followed by my truly so talented band members from my solo group, Or Lubianiker on Bass guitar, and Roei Fridman on percussion. we hope to make something bigger in the future, maybe, we’ll see. We’re both VERY busy ha ha!
Playing with Dave Lombardo wasn’t your only collaboration with well-known musicians. In October 2012 you embarked on the Guitar Universe Tour together with Marty Friedman and Stéphan Forté. From what I found on the internet, this tour was something like a smaller G3 and it should bound together music of various cultural backgrounds. How did it work together? And how can such experience influence one’s creativity? Do you think that events like this will have some impact on the music you’re going to write in the future?
Guitar Universe is exactly that – it’s sort of a G3-like experience, with exotic guitar styles from around the world. the collaboration in the 1st tour with Stephan was great, and we look to try more tours like that in the future. next time maybe with more open jam and mutual songs (as we did occasionally on the tour).
I have the very last question for you which is a little break from music at the end. Are you interested also in other forms of art? I mean… are there any authors, filmmakers, painters etc. whose works your really like? Thank you very much for your time and for your answers!
I love nature. Life is art for me. I look at butterflies and I’m amazed how they become so colorful from their initial boring phase of caterpillars. They fulfill their colorful dreams. If people were only more like that, we’d have a more healthy and happy humanity.
Střední východ rozhodně není pro rockovou a metalovou hudbu zemí zaslíbenou, nicméně i tak odtud zejména poslední dobou pochází přinejmenším zajímavá jména. Regionální kapely by to ale asi měly o pořádný kus těžší, kdyby jim za posledních více než dvacet let neprošlapali cestičku na západní trh izraelští Orphaned Land. No a právě zakládající člen Orphaned Land, multiinstrumentalista a velmi aktivní hudebník Yossi Sassi, nám zopdpověděl několik všetečných otázek, které jsme pro něj přichystali. Nehovořilo se jen o samotných Orphaned Land, ale řeč přišla také na Yossiho sólové album, jeho spolupráci s několika významnými hudebníky, osobní historii a budoucnost a další zajímavá témata…
Ahoj! Začněme několika otázkami ohledně Orphaned Land… Loni kapelu po dvaceti letech opustil zakládající člen Matti Svatizky. Není nezvyklé, že když spolu dva kytaristé hrají dlouho, vybudují si mezi sebou jistý šestý smysl, který jim pomáhá předvídat, co udělá ten druhý, jak při skládání nového materiálu, tak při hraní naživo. Fungovalo to mezi tebou a Mattim podobně? A jak to funguje s novým kytaristou Orphaned Land, Chenem Balbusem? Nebylo složité si na Chena zvyknout, když jsi byl – jak předpokládám – uvyklý na Mattiho styl hraní? Musel jsi kvůli novému parťákovi něco měnit na vlastní stylu hraní? Nebo šlo všechno snadno a na Chena sis zvykl hned?
Jistěže jsme si za dvacet let společného hraní s Mattim vybudovali jakýsi “šestý smysl” a velké vzájemné porozumění ve smyslu zvuku a jistého důrazu během hraní. Hodně věřím na dlouhodobost věcí, obzvlášť v kapelách, kde hráči jenom nedrží nástroje, ale po letech tvoří jedinečný vzorec, který je originální a těžko se napodobuje. Chen je opravdu dobrý hráč, je to můj student, ale pořád je to jiné. Ne k lepšímu nebo k horšímu, zkrátka ne stejné. Mattiho hra mi občas chybí, měl svůj vlastní zvuk. Chenův zvuk je podobný tomu mému, tak trochu napodobuje to, co už jsme vytvořili. Není to špatně, je to jen jiné. Každopádně já koukám do budoucnosti, takže jsme stále dobří přátelé, ale pohnuli jsme se pohnuli dál, bohužel.
Mezi alby “El Norra Alila” z roku 1996 a “Mabool” z roku 2004 uplynulo osm let zdánlivé neaktivity Orphaned Land. Přiznám se, že neznám důvody téhle neaktivity… mohl bys prosím povědět, co bylo důvodem takové pauzy a co jste v té době dělali? Kdy a jak se zase Orphaned Land sešli a začali vytvářet “Mabool”? Jak dlouho jeho vznik vlastně trval?
Orphaned Land byla devadesátých letech dost odlišná kapela než po roce 2000. Tehdy jsme byli teenageři a já osobně jsem měl rozjetých hodně věcí, nejen co se týče hudby. Ta pauza vznikla proto, že si lidi potřebovali vyzkoušet jiné věci; někdo cestoval, někdo objevil boha, já se stal otcem… a od té doby, co jsme se vrátili, jsme neustále na vzestupu. Doufám, že to bude pokračovat i do budoucna, jako zakladatel a hlavní skladatel/aranžér kapely ji chci vidět růst.
Na příští rok připadá desáté výročí vašeho alba “Mabool”, se kterým jste prorazili. Plánujete na oslavu tohoto výročí něco speciálního? V poslední době řada kapel hraje svá alba živě v celé jejich délce. “Mabool” je velmi dlouhé album ale nezvažujete i tak možnost, že byste vyrazili na speciální tour, kde byste přehráli “Mabool” od začátku do konce?
Ano :) Ohledně výročí “Mabool” máme speciální plány a brzy o nich budeme informovat.
“Mabool” a “ORwarriOR” jsou koncepční, velmi výpravné a epické desky. Proti tomu je “All Is One” o dost kratší, skladby jsou většinou založené na klasickém sloka-refrén schématu a celé album je obecně mnohem přístupnější. Týkal se záměr udělat to jinak jen tohoto alba, nebo jste opustili původní epickou/progresivní/výpravnou tvář Orphaned Land nadobro?
Vždycky dělám to, co cítím, že je v tu dobu nejlepší jak pro mě osobně jako pro skladatele a multiinstrumentalistu, tak pro kapelu, jíž jsem členem. Na “Mabool” a “ORwarriOR” jsem miloval ten důraz na koncepty a hráčsky jsme to dovedli do extrému. Pro “ORwarriOR” jsem složil a naaranžoval některé věci, na které bych deset let nazpět vůbec nebyl s to pomyslet. A teď na “All Is One” padlo rozhodnutí udělat přístupnější, v některých ohledech jednoduché album. Samozřejmě, po “Melting Clocks” (můj sólový debut) a produkování jiných rockových/popových umělců bylo snadné složit “jednodušší” album, ale stejně mi občas chybí ty staré koncepční náměty. Má to námět, ale je to jednoduché. Takže ano, jsem spokojený s výsledkem, ale nemohu tvrdit, že je to naše nejlepší dílo. Protentokrát jsme uspěli v tom, že jsme udělali doposud “nejlépe znějící” album.
Jakou cestou myslíš, že se Orphaned Land uberou po hudební výpravě, která začala u doom/death metalu, prošla přes rozmáchlou epičnost a progresi a skončila u symfonična, sborů a přístupnější hudby? Vím, že je na takové otázky ještě brzo, ale stejně, máte nějaké nezmapované oblasti, které byste chtěli prozkoumat, nebo dokonce víš, jak by mělo další album znít?
Vždycky koukám dopředu, přítomnost rychle mizí a já se posouvám do budoucnosti. Tím nechci říct, že nejsem nostalgik. Miluju “old school” metal a staré desky, vlastní i cizí. Když ale přijde na vytváření něčeho nového, jdu za horizont. Věnuji spoustu času průzkumům nových zvuků, nových nástrojů, nových způsobů, jak hrát na 17 (!) typů běžných nástrojů a 30 kytar, které mám doma. Nemůžu říct, co přijde příště, ale uslyšíte to v roce 2014 na mém dalším sólovém albu :-)
Teď bych se rád zeptal na tvoje hudební začátky, pokud to nevadí… Není tajemství, že pocházíš z muzikantské rodiny, takže není žádné překvapení, že jsi na svůj první hudební nástroj začal hrát v nízkém věku. Chtěl bych se zeptat, jestli tě někdo z příbuzných vedl k hraní nebo jestli jsi objevil svou hudební vášeň sám.
Můj otec, David, mi pomáhal tvarovat velkou část ducha Orphaned Land počínaje “Norra El Norra” přes intro k “Sahara” k řadě dalších skladeb. Pochází z rodiny s deseti bratry a sestrami, kteří všichni hrají na nějaký nástroj, zpívají, nebo obojí. Můj děda (Yossef Sassi, odpočívej v pokoji, zemřel v 94 letech) hrál na Oud a zpíval tradiční náboženské písně. V sedmi letech jsem se začal učit na flétnu a později zpíval ve školním sboru, ale můj zájem o hudbu vzrostl až ve 14 letech, kdy jsem na návštěvě u strýce přišel do styku s kytarou. Půjčil jsem si od něj kytaru s nylonovými strunami, navštívil několik lekcí místních učitelů kytary ale nakonec jsem se rozhodl učit se sám a roky jsem cvičil 8 až 10 hodin denně. Můžete tedy říct, že jsem mix genů a odkazu mé hudebnické rodiny s vlastní cestou, která přišla ve správný čas. Později, když mi bylo 17, jsem odešel ze střední školy abych se mohl soustředit na svou kapelu Orphaned Land, a začal míchat elementy středního východu s metalovou hudbou, o čemž nikdo z mých příbuzných (a tou dobou ani nikdo jiný) ani vzdáleně nepřemýšlel, takže je to mix obojího – mě samého a mé rodiny, východu a západu, akustiky a elektriky. A s kreativitou a inovativností, které vždy zvídavému muzikantovi ukazují cestu! Ha ha :)
Tahle otázka je možná trochu klišé, ale stejně bych se na ni rád zeptal, protože mám tenhle druh otázek rád… pamatuješ si kdy a kde se odehrálo tvoje vůbec první veřejné vystoupení? A jaké to bylo?
Profesionální vystoupení nebo jakékoli veřejné obecenstvo? Ha ha! Poprvé to bylo, když mi byly asi 4 roky a myslím, že jsem tehdy vyprávěl sprosté vtipy :) Ale vážně, první skutečný koncert byl s klukama z Orphaned Land v raných devadesátých letech, když jsme se ještě jmenovali Ressurection. Tehdy v kapele ještě nebyl Matti. Byl to vážně metal, hráli jsme cover Bolt Thrower. Tehdy to byly srandovní časy.
Jak vypadal tvůj první kontakt s rockovou muzikou? Kdy sis uvědomil, že metal nebo rock je to, co chceš dělat?
Když jsem se dostal je své první kytaře, krátce před tím, než mi bylo 14, už jsem poslouchal Iron Maiden, G’n’R, Metallicu atd., takže přirozeně, dokonce i když jsem jako dítě vyrostl na tradiční akustické orientální hudbě, jsem se k tomu dostal jako metalový teenager. Tahle fúze mého dospívajícího ducha a tradičního akusticky folkového dětství spustila to, co se později stalo průkopnictvím orientálního rocku (jako sólový umělec) a metalu (s Orphaned Land).
Jaké to bylo zakládat v devadesátých letech v Izraeli metalovou kapelu? Tenhle žánr je v regionu pořád dost vzácný (alespoň v porovnání s Evropou nebo Severní Amerikou) a bez Orphaned Land na scéně by to bylo určitě ještě horší, takže si jako obyvatel střední Evropy moc nedovedu představit okolnosti takového činu v roce 1991. Můžeš nám nějak popsat, jak si pamatuješ první roky Orphaned Land?
Bylo to mnohem těžší než dnes, byl to všechno underground v temných klubech a s malým počtem přívrženců. Ačkoliv ani dnes není metal v rádiu a televizi plnohodnotně vnímaný žánr, kulturní prostředí je mnohem otevřenější než dřív. V poslední době jsme s Orphaned Land v Izraeli odehráli několik televizních vystoupení, něco, co jsme si na začátku 90. let nedovedli představit, že se nám podaří. Takže se to postupem času vyvíjí a zlepšuje.
Jak už jsme dříve zmínili, Izrael není pro metal typickou zemí, což bylo ještě výraznější v dobách, kdy svět nebyl tak globalizovaný, kdy vznikli Orphaned Land. Metalová kapela z Izraele musela být v devadesátých letech něčím dost neobvyklým a exotickým. Troufám si tvrdit, že většina metalových fanoušků té doby nebyla moc tolerantní a otevřená (a někteří bohužel stále nejsou)… setkal ses ty nebo kdokoli jiný z Orphaned Land s nějakým negativním přístupem kvůli vašemu původu?
Naštěstí se většinou setkáváme s pozitivní odezvou. Jasně, jednou jsme na našem tourbusu našli nacistické symboly, a ano, lidé online nebo na Facebooku píší, že bychom měli zmizet z povrchu Země, ale to je názor několika jedinců, většina jsou mírumilovní a hudbu milující lidé.
Po letech hraní na různé kytary a původní nástroje jsi představil bouzoukitaru – unikátní nástroj, který kombinuje elektrickou kytaru a akustické buzuki řeckého původu. Kdy sis poprvé uvědomi, že bys něco takového mohl využít? A jaké další benefity krom rychlého přechodu mezi dvěma odlišnými zvuky bouzoukitara muzikantovi nabízí?
Všechno to začalo potřebou. Při mém nahrávání v roce 2011 a pak na prvních koncertech k “Melting Clocks” jsem vážně potřeboval efektivní způsob, jak prohazovat moje tradiční buzuki (druh mandolíny z oblasti Středomoří) s elektrickou kytarou. Poté, co jsem vyzkoušel několik neúspěšných kombinací, jsem zašel za výrobcem kytar s plány na spojení těch dvou nástrojů a on mi řekl, že by to nefungovalo! Tak jsem zašel za dalším výrobcem kytar, který má velké zkušenosti s renovací klavírů a otevřenější přístup ke kytarám, a na Měsíci jsme přistáli společně :) Dnes držím v rukou zatím jedinou bouzoukitaru na světě jako ztělesnění mé hudební cesty – východ a západ, akustika a elektrika, tradice a budoucnost. Odehrál jsem s ní skoro 100 vystoupení v desítkách zemí, je to vážně skvělá kytara a nahrál jsem s ní jak “All Is One”, tak další věci. Můj příběh s tímhle nástrojem je rovněž k nalezení v tomhle krátkém povídání o kreativitě a inovacích:
Dlouhou dobu používáš kytary PRS. Proč jsi požádal izraelského výrobce kytar Benjamina Millara, aby ti bouzoukitaru vyrobil? Spolupracovali nějak PRS na její výrobě? A jakou roli jsi v tom hrál ty, když nepočítáme původní nápad?
Zbožňuji PRS, vyrábějí úžasné nástroje a od roku 2005 byli skutečně mým číslem 1 na všechno – od čistého zvuku po sóla. Pořád jsou ale mainstreamovou společností a nemohou vyplnit každý bláznivý požadavek každého svého zákazníka, a hej, já jsem pěkně pošahanej středomořec :) Ha ha. Takže to respektuji, ale musím následovat svoje potřeby a svoje sny. Sním o tom, takže vím, že to dokážu postavit; doufal jsem, že s PRS, ale pochopil jsem, že to je na poprvé možné jen za pomoci menší dílny. Teď už to případně můžeme posunout do širšího měřítka.
Jsi známý především jako hráč na kytaru a řadu dalších strunných nástrojů. Hraješ nicméně na nějaké nestrunné nástroje? Pokud vím, pro alba Orphaned Land jsi nahrál nějaké klavírní party nebo klávesy na “Melting Clocks”… jsou ještě nějaké další nestrunné nástroje? Našel jsem informaci, že vůbec první nástroj, na který jsi hrál, byla flétna. Umíš na ni pořád hrát? Každopádně, na kolik nástrojů umíš v současnosti hrát? Ptám se, protože seznam nástrojů, kterými jsi přispěl na každé album Orphaned Land je pěkně dlouhý…
No, ony (ty nástroje) přicházejí ke mně, ne já k nim, ha ha :) Ale jo, vážně, miluju zkoušet a hrát na každý nástroj, který mě láká. Takže čas od času občas skončím u hraní na piáno nebo klávesy, stejně jako u různých fléten a dokonce i neinstrumentálních věcí, jako jsou různé divné zpěvy a průzkum mého vokálního rozsahu. Ale nejvíc lásky chovám ke strunným kamarádům… sakra, od oud k buzuki, saz, chrrango nebo dokonce ukulele, zkrátka miluju ten pocit struny nad kusem dřeva… dýchá to, je to živé. Jsem na tom závislý!
Jak jsi mnohokrát prohlásil, jeden z největších hudebních vlivů na tebe měl pan Joe Satriani. A před pár týdny ses s ním konečně setkal osobně na jeho show v Lokti v České republice. Předpokládám, že se Joe nesetkává jen tak s každým, kdo by o to stál, tak jak jsi ho přesvědčil, aby udělal výjimku (smích)? Jak jste to setkání strávili? O čem jste mluvili? Byl to obyčejný pokec nebo jste se dohodli na případné budoucí spolupráci?
Ó ano, Satriani je rozhodně důležitým vlivem na mojí kytarovou hru. A setkat se s ním byl můj sen odjakživa. Samozřejmě, přátelím se a jsem v kontaktu s mnoha skvělými kytaristy, ale na setkání s ním jsem čekal do té doby, kdy budu připravený, což trvalo nějakých 23 let, ha ha! Trvalo to dlouho (asi 30 minut) a bylo to kouzelné. Mluvili jsme, dokonce jsme si trochu zahráli, zamiloval si bouzoukitaru a vyzkoušel si ji a já vážně doufám, že se nám podaří něco udělat společně. To by byl velký sen, který by se stal realitou. Pracuju na tom :)
Jako Čech nemám jinou možnost, než se zeptat – co tě přimělo vybrat si pro své setkání s Joem právě Českou republiku? Hádám, že ses zdržel déle, než při běžné zastávce na turné, tak jak sis užil pobyt?
Miluju Českou republiku! Je to krásná země a já vážně nesnáším, že lidi znají jenom Prahu – co takhle Český Krumlov? A Kutná Hora (kostnice)? Nebo třeba, pro ne až takové milovníky renesance, Karlovy Vary? Máte skvělou zemi a já zbožňuju místní lidi. Tak krásní uvnitř i navenek :) A koncert v Lokti, to bylo něco ne z tohohle světa (což se k Satrianimu koncertu hodí! He he).
Za svojí kariéru jsi odehrál spoustu koncertů, ale jsou tu nějaké výjimečné, které si stále vybavuješ jako jedinečnou zkušenost? Něco jako nejlepší koncerty, které jsi zatím odehrál, nebo takové, které by sis chtěl zapamatovat navždy. Nedivil bych se, kdybys uvedl výroční koncert Orphaned Land v Tel-Avivu, kde se natáčelo DVD “The Road to OR-Shalem”. Byla to právě taková památná událost? A jsou nějaké další koncerty, které považuješ za jedinečné a neopakovatelné, a proč? A na druhou stranu, jsou nějaké koncerty, na které bys rád zapomenul, a proč?
Pravda, odehrál jsem stovky koncertů a festivalů po celém světě, ale stejně mě nejvíc dostávají malá a intimní vystoupení. Řekl bych, že jedním z top momentů mojí kariéry bylo předskakovat Metallice a pak také moje Guitar Universe Tour s mým dobrým kamarádem a bývalým kytaristou Megadeth, Martym Friedmanem. Guitar Universe Tour je Martyho a moje iniciativa turné ve stylu G3 s kytaristy z celého světa, kteří interpretují kytaru po svém, ale s exotickým akcentem (středovýchodní, japonský atd.).
Hraní jak na festivalech pod širým nebem, tak v klubech, má nepochybně svá pro a proti, ale který z typů vystoupení je ti bližší? Dáváš přednost hraní v klubech jen pro lidi, kteří se přišli podívat na Orphaned Land, nebo na velkých festivalech před spoustou lidí, z nichž někteří se ani nezajímají o tvou muziku a jen procházejí okolo nebo čekají na jinou kapelu?
Pravda, jsem zvyklý hrát okolo 80 koncertů ročně v mnoha zemích a open air festivaly mají zvláštní kouzlo. Nevím, je to něco ve vzduchu, ten větřík na tváři… Možná by měli nacpat spousty fanoušků do malých klubu :) Ha ha! Ale vážně, někdy jenom toužím po 50 lidech a akustickém setu. To mi působí větší vzrušení než 120 000 lidí.
Loni jsi vydal svoje první sólové album “Melting Clocks”, které je po hudební stránce relativně odlišné od všeho, co kdy vyprodukovali Orphaned Land. Bylo tvým záměrem vyjádřit skrz toto album různé nápady a vlivy, které by neseděli do hudby Orphaned Land? Jak dlouho jsi střádal nápady a psal muziku?
Na “Melting Clocks” a proces jeho vzniku jsem velmi hrdý. Skutečně jsem se přímo snažil NEnahrát Orphaned Land č. 2, je pro mě tak snadné udělat to samé, co jsem dělal po tři dekády. Místo toho jsem se pohnul k novým horizontům, které by obsáhly můj zvukový rukopis a nitro mojí duše, ale v podobě nové rockové cesty, snažíc se při tom předefinovat to, o čem možná přemýšlíte jako o orientálním rocku. A spojením mnoha kultur a nástrojů do poloinstrumentálního koncepčního alba se mi podařilo podniknout cestu, která k mé spokojenosti oslovila mnoho lidí. Album bylo loni v březnu čtenáři magazínu Rock Hard zvoleno jako “Top newcomer of 2012” [nejlepší debut roku 2012 – pozn. redakce], což je skutečnost, která mě hodně překvapila a ze které jsem šťastný :)
Na “Melting Clocks” jsi zkombinoval mnoho odlišných hudebních přístupů, stylů a melodií, které jsou typické pro rozličné etnické a kulturní jednotky po celém světě. Jsi k těm typickým melodiím nějak osobně vázán, takže z tvé mysli mohly vzejít přirozeně a plynule, nebo jsou dílem řady hostujících umělců, kteří se na “Melting Clocks” podíleli? Ptám se proto, že si nedovedu představit, že by někdo, v kom příslušné melodické výrazivo nějakou dobu nežije, dovedl složit tak barvité album, které přitom zní naprosto nenuceně.
Díky za tak půvabné vyjadřování :) Popravdě, “Melting Clocks” je unikátní cesta nepodobná ničemu, co jsem udělal s Orphaned Land nebo dalšími. Míchá spoustu stylů a žánrů, se kterými jsem se jako muzikant potkal na cestách. A já jim všem dal výraz, všemu, co mě dělá umělcem plným života, kterým jsem se stal; tím otravným kytarovým závislákem! Ha ha. Ačkoli je to koncepční album o naší rutině a každý se v něm může najít, je to opravdu osobní výprava do mého nitra.
Všiml jsem si, že jedním z hostů na “Melting Clocks” je tvůj otec (doufám, že se nepletu – pokud ano, tak se omlouvám). Podnikl jsi někdy nějakou další hudební spolupráci některými členy své rodiny? A chystáš se tak učinit někdy v budoucnu? Třeba něco jako rodinné album? :)
Je to tak! Jsem zvyklý spolupracovat s členy mé rodiny. Popravdě, jen v samotných Orphaned Land jsme v průběhu let využili zpěv a hraní mého otce Davida Sassiho, mé sestry Hadas (která zpívá na všech nahrávkách z 90. let), mého strýce Aviho s oud, mého dědu a ostatní strýce pro nahrávání sborů a dokonce i mou babičku! Ha ha. Takže můj táta je velkou inspirací a přirozenou volbou, když dojde na výběr talentovaných hostů pro “Melting Clocks”, a připojuje se tak k respektované sestavě s umělci jako Marty Friedman, Marina Maximillian, Roy Zu-arets a řadou dalších.
Musím se přiznat, že jsem hudbu Orphaned Land – a tvou sólovou práci na “Melting Clocks” zrovna tak – jako něco optimistického se spoustou pozitivních vln, navzdory jejímu občas dost vážnému a smutnému významu. Nicméně existuje mnoho kapel s úplně opačným záměrem – dělat hudbu co možná nejtemnější a deprimovat lidi. Co si myslíš o takové misantropické nebo čistě agresivní hudbě?
Je zábavné, že to cítíš! Je to tak, přesně kdo jsem já – hodně šťastná a pozitivní osoba s hlubokou duší, která pamatuje některé zatraceně smutné momenty v mém životě, a je to moje přirozená úloha dávat smutné melodie do veselého obsahu. Svým způsobem se na to specializuji. A když jsem hlavním skladatelem v Orphaned Land a také jediným skladatelem mých sólovek, tak to může být znát…
Počítám, že Orphaned Land budou do budoucna stále tvojí prirotou, ale… myslíš, že by mohla vzniknout nějaká další sólová alba? Měli bychom v dohledné budoucnosti od tebe samotného očekávat něco nového? Možná nějaká spolupráce s Davem Lombardem, když o takové možnosti mluvil v jednom rozhovoru?
To se vsaď! Ve skutečnosti jsem v těchto dnech zrovna začal pracovat na nové sólovce. Zatím můžu říct, že to bude hodně pestré album plné překvapení; je to koncepční album s velice bohatými vrstvami. A představí se na něm někteří úžasní hosté z celého světa. Nemůžu se dočkat, až ho nahraju! Arggg… teď to bude na měsíce zaseknuté v mé hlavě až do svého narození :) Čekejte vydaní v polovině roku 2014 nebo dokonce dřív ;-)
Když mluvíme o Davovi Lombardovi, vy dva jste se v květnu zúčastnili show nazvané Thrash Meets Oriental. Čí to byl nápad a o co vlastně šlo? Nedovedu si moc představit, co se během takové události děje na pódiu. Hráli jste něco od Slayer? Nebo tvojí vlastní muziku? Nebo to bylo čistokrevné jammování? Jaké to je zahrát si s takovým titánem, jako je Dave?
No, Dave je pohodář a neuvěřitelný bubeník. Našli jsme mnoho vzájemných podobností – oba jsme v dost zavedených kapelách (nemusím dodávat, že nesrovnávám úžasnou práci Slayer s Orphaned Land, ale pořád je tu 22 let tvrdé práce…) a z našich kapel jsme to pořád my jediní, kdo se angažuje v sólo projektech a vyjadřuje svou muzikalitu více než jediným způsobem. On dělá Fantomas s Mikem Patonem, Philm atd., takže vážně zbožňuju jeho přístup k svobodomyslné a plně plynoucí muzikalitě. Dali jsme si speciální jam, který zahrnul mou bouzoukitaru a orientální rock spolu s jeho šíleným, neuvěřitelným bubnováním, a doprovodili nás opravdu talentovaní spoluhráči z mé sólové kapely, Or Lubianiker na baskytaru a Roei Fridman na perkuse. Doufáme, že se nám v budoucnu podaří udělat něco většího, možná, uvidíme. Oba jsme VELMI zaneprázdnění, ha ha!
Hraní s Davem Lombardem nebyla tvá jediná spolupráce se známými hudbeníky. V říjnu 2012 jsi spolu s Martym Friedmanem a Stéphanem Fortém vyrazil na Guitar Universe Tour. Podle toho, co jsem našel na internetu, bylo tohle turné něco jako menší G3 a mělo spojit dohromady hudbu různých kulturních pozadí. Jak to společně fungovalo? A jak může taková zkušenost jednoho ovlivnit co do kreativity? Myslíš že podobné události budou mít nějaký dopad na muziku, kterou napíšeš v budoucnosti?
Guitar Universe, to je přesně ono – něco ve stylu G3 s exotickými kytarovými styly z celého světa. Spolupráce na prvním turné se Stéphanem byla skvělá a v budoucnu chceme zkusit víc takových turné. Příště možná s více otevřeným jamováním a společnými skladbami (což jsme občas dělali i na tomhle turné).
Mám pro tebe poslední otázku, se kterou se nakonec trochu vzdálíme od muziky. Zajímáš se i o jiné formy umění? Tím myslím… máš nějaké oblíbené spisovatele, filmaře, malíře atd., jejichž tvorbu máš rád? Díky moc za tvůj čas a za odpovědi!
Miluju přírodu. Život je pro mě umění. Koukám na motýly a jsem ohromen, jak barevnými se stanou ze své původní nudné fáze housenky. Naplňují si své barevné sny. Kdyby byli lidé víc jako oni, lidstvo by bylo zdravější a šťastnější.
Země: Izrael Žánr: alternative metal Datum vydání: 4.5.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Intro
02. Blood into Water
03. All Lies
04. Endless I
05. Towards the Light
06. Thoughts
07. Luminary Kid
08. Sweet Medicine
09. Out
10. Pause
11. Action
12. Skin Deep
13. Staring Through Closed Blinds
Nevím jak vy, ale když já vidím spojení metal a Izrael, okamžitě si vybavím dvojici Orphaned Land a Melechesh, případně, pokud bych nechtěl být tak specifický, mám zažitou představu o tvrdě metalové kapele, která se nestydí za svůj východně orientální původ a co víc, dává to ve své tvorbě hezky na odiv, protože nejen výše uvedené party s tímto přístupem slaví pěkný úspěch. To ovšem není případ Walkways, kteří, jak už asi tušíte, pochází právě z Izraele a do nichž by to člověk ani po bližším zkoumání neřekl. Nemíním tady kapele vyčítat, že na svém debutu “Safe in Sound” se rozhodla jít jinou cestou, jen jsem byl při pohledu do bookletu alba překvapen, z jakých končin že to pochází.
Ono když se to tak vezme, tak by se ani pestré folklórní prvky do hudby Walkways nehodily. Nedokážu si úplně živě představit, že by se v alternativním metalu plném podladěných kornovských riffů ve spojení s katatoniovskou melancholikou v klidnějších pasážích najednou zjevil sitár nebo něco podobného. Zpěvák Ray Yerushalmi, kytaristé Bar Caspi a Yoni Menner se spolu s basákem Avihaiem Levym a bubeníkem Prielem Horeshem pouští na svém debutu do hudebního spojení mezi moderním, skoro až nu-metalovým projevem, který velmi často doplňují pomalejšími pasážemi. Byl jsem příjemně překvapen, že výsledek nezní zas tak roztříštěně, jak bych od takhle mladé skupiny, jež má za sebou jedno EP, čekal. Agresivní momenty mají hezky ostré hrany a klidnější polohy nezní utahaně a unyle. Zpěvák Ray se na ploše celého alba představuje jako velmi variabilní vokalista, protože od hlubokého řevu je schopný se během chvilky dostat do přirozeně chraplavého výrazu, který je velmi podobný Jonathanu Davisovi, až k vyloženě melodickým polohám. Je fakt, že v těch nejlíbivějších momentech, kdy se nebojí závratných výšek, mi jeho hlas moc neladil, ale čistě objektivně mu co do rozsahu nelze nic vytknout a určitě představuje jedno z největších lákadel Walkways.
O žádné ze skladeb na “Safe in Sound” se nedá říct, že by byla jednostranně zaměřené na tvrdší či naopak art rockovější strunu, což z celé desky činí variabilní a překvapivými momenty osvěžený výtvor, který na druhou stranu nezní nepřístupně a progresivně, aby s ním měli problém i méně nároční posluchači. Právě v tomto vidím největší sílu Walkways. Chcete něco na oddech a hudbu mít spíš jako kulisu? Máte náladu na album, na které se můžete v klidu soustředit? Ač to není úplně běžné, oboje “Safe in Sound” splňuje bez problémů. Osobně mi k srdci přirostly víc písně, ve kterých se tlačí na pilu, takže po zbytečném intru “Intro” je můj první záchytný bod “All Lies”, která hned na úvod vystrčí růžky krátkým, nicméně intenzivním metalovým riffem s dvoukopákovou salvou bicích. Bohužel následuje asi nejslabší song celého alba, a sice nezáživná a průměrná “Endless I”, která se v naprosto odlišné, skoro-akustické verzi objevila na singlu “Skyfall”. Ten krom výše zmíněné “Endless I” obsahuje hlavně nudnou předělávku bondovského hitu Adele. Následující dvojice “Towards the Light” a “Thoughts” mi z celého alba učarovaly nejvíc. První svou hard rockovou jistotou s progresivně metalovým nádechem, zatímco druhá hladkými přechody mezi metalickými pasážemi a melodickým kornovským refrénem, s čímž ostatně nemá problém většina skladeb a neměl jsem z desky dojem násilného slepování různých kousků puzzle dohromady.
Úplně zbytečné mi na takto moderně pojatém albu s americkým kytarovým soundem přišla dvojice meziher “Luminary Kid” a hlavně smyčcová “Pause”, kdy tu první bych ještě jako kytarovou instrumentálku s mluveným slovem dokázal pochopit, tak “Pause” se i přes dvouminutovou délku stala momentem navíc, který pouze oddaluje skvělou vypalovačku “Actions”. Ta asi nejvíc svým jednoduchým vyzněním zapadá do zámořské nu-metalové škatulky, ale žádné rapové vokály a samply ve stylu Limp Bizkit a starých Linkin Park nečekejte. Je škoda, že obdobných písní se na novice nesešlo víc, protože by deska získala akčnější zevnějšek.
Netvrdím, že “Safe in Sound” je bezchybná deska, na jakou člověk narazí jednou za dlouhou dobu, ale jako kratší oddychovka mi posloužila velice dobře, vlastně líp, než bych čekal. Úplně živě si většinu skladeb dokážu představit v rockovém rádiu. Skvělý zvuk, který mixoval Jens Borgen a v němž vyniknou jak tvrdě kytarové pasáže, tak melancholické chvilky, a bezchybné instrumentální výkony jsou už dnes standard, který nepřekvapí, ale i tak klobouk dolů za technicky vychytané spojení různých nálad. Původně jsem měl v plánu ocenit Walkways 6 body, ale pořád si myslím, že je jejich debut zajímavějším počinem, než s jakým vyrukovala spousta podobně orientovaných kapel, takže bodík navrch za snahu.
Země: Izrael Žánr: folk metal Datum vydání: 24.6.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. All Is One
02. The Simple Man
03. Brother
04. Let the Truce Be Known
05. Through Fire and Water
06. Fail
07. Freedom
08. Shama’im
09. Ya Benaye
10. Our Own Messiah
11. Children
Když se řekne blízkovýchodní metalová scéna, jsou to právě Orphaned Land, kteří většině lidí vytanou na mysli jako první a mnohdy i jediní. A slušelo by se dodat, že i když tato scéna neprodukuje mnoho opravdu dobrých kapel, Orphaned Land nejsou pojmem ani zdaleka jen proto, že by snad byli jednookým králem mezi slepými. Nejpozději s vydáním fenomenálního opusu magnum “Mabool: The Story of the Three Sons of Seven” totiž dali nesmlouvavě najevo, že jejich hudební produkce snese ta nejpřísnější měřítka v celosvětovém kontextu. Jenže nejen z “Mabool”, od jehož vydání letos uplynulo už devět let, je člověk živ, a proto je na čase věnovat trochu pozornosti albu aktuálnímu. Orphaned Land svoje nové dítko pojmenovali “All Is One” a rozhodně nelze říct, že by se tato deska snažila žít výhradně z odkazu svých předchůdců. Změn je tu totiž řada a na výsledku je to zatraceně znát.
První zásadní změnou, které si posluchač asi všimne, je ústup od až biblicky rozmáchlých kompozic k výrazně střízlivějšímu formátu. Po dvojici desek, které ona rozmáchlost dělá, je to na první pohled možná trochu nečekaný krok, ale už na ten druhý pohled začíná být zjevné, že ačkoli tím “All Is One” možná trochu ztratila kousek své orphanedlandovatosti, minimálně protentokrát to byl krok správným směrem. Výrazné zkrouhnutí stopáže (54 minut a něco navrch) a jednodušší, písničkovější charakter snad všech skladeb totiž zejména v kontrastu s předchozí deskou působí dost svěže, neokoukaně a je to rozhodně lepší, než se opět pokoušet nahrát další “Mabool”, což naposled dopadlo poněkud rozpačitým výsledkem. Dalším efektem tohoto kroku je pak i skutečnost, že deska prakticky postrádá hluchá místa, pořád se něco děje a pořád je co poslouchat, čehož se právě v případě předešlého alba “The Neverending Way of ORwarriOR” nepodařilo docílit v takové míře, aby to stačilo na udržení posluchačovy pozornosti po celou dobu hodiny a osmnácti minut.
Tím však výčet změn ani zdaleka nekončí a hned další je na ráně kauza kytary. Na jejich partech totiž minimálně poslední dvě řadovky hudebně stojí a přes řadu etnických nástrojů a zvuků, které jsou v té hudbě obsaženy, jsou to právě kytary které jí dávají tvář – ať již metalovou agresivitou nebo progresivním skladatelským rukopisem kytaristy Yossiho Sassiho. “All Is One” na to jde jinak. Kytary jsou odsunuty do pozadí jak po stránce produkce, tak co se týče kompozice, a na větší části alba na sebe nijak zvlášť neupozorňují. Zůstává otázkou, nakolik je to skladatelským záměrem a nakolik se na tom podepsala loňská výměna kytaristů, když se nováček Chen Balbus na skládání alba údajně podílel docela výrazně. Nechci tím ale rozhodně tvrdit, že jsou tam kytary zbytečné nebo že nic nehrají, protože ani jedno není pravda. Jsou tam a to, co hrají, je dobré, jen už nejsou tak na očích jako dříve a až na pár výjimek napříč albem a zejména v jeho závěru (hodně kytarová “Our Own Messiah”, případně skvělé Yossiho sólování v “Children”) spíše uvolnily vůdčí roli celému spektru dalších elementů, které dělají “All Is One” tím, čím je.
Výraz novinky totiž utváří barvitost a rozmanitost snad ve všech ohledech, které se k “All Is One” váží. Hodně prostoru dostala orchestrální složka, která je základním stavebním kamenem většiny skladeb a z podstatné části tvoří jejich tělo. Orphaned Land s orchestrem koketovali už v minulosti, ale právě na “All Is One” na jeho bedra vložili zatím největší díl odpovědnosti, a i když je mi kytarový základ po chuti víc, musím uznat, že v tomto případě to bylo provedeno nadmíru vkusně a efektivně. Hodně na očích jsou také všemožné lokální nástroje produkující (jak jinak) typicky blízkovýchodní melodie a sice netuším, jestli je to nedostatkem podobného materiálu v dosahu středoevropského posluchače, nebo skutečně perfektním skladatelským citem pro věc, ale funguje to naprosto přirozeně, nenásilně a dělá to vážně skvělý dojem. S orchestrálním základem a kytarami jsou tyto party provázány naprosto organicky, všechno je tam, kam to patří, a je to dokonale učesané. Sice si říkám, že je to někdy učesané možná až moc, ale tak, jak to je, to funguje, a to je hlavní.
Prakticky bez výhrad však smýšlím o vokální stránce alba, protože pěvecké výkony, které desku zdobí, nesnesou jiný přívlastek než fenomenální. Kobi Farhi zpívá bez jediného zaváhání a mám dojem, že jeho čistý vokál s nabývajícími roky jedině zraje. Jen je trochu škoda, že na “All Is One” nedostal až na jednu výjimku prostor growling. Na druhou stranu ale v ostatních skladbách nechybí a skladba “Fail”, která jediná growlu využívá, je o to cennější. Každopádně je příjemné zjištění, že když si Kobi zařve, je pořád o co stát. Skvělý výkon odvedli rovněž členové sboru, který strhujícím způsobem určuje titulní “All Is One”, a vyloženě úchvatná je i Mira Awad, která si třeba v takové “Through Fire and Water” svým zpěvem posluchače doslova podmaňuje. Zpočátku jsem trochu litoval, že tentokrát Orphaned Land opět nesáhli po osvědčené Shlomit Levi, ale jestli tuto dámu někdo opravdu důstojně nahrazuje, je to právě Mira Awad.
Jak jsem zmínil v úvodu, “All Is One” je svým charakterem relativně jednoduché a písničkově orientované album. Rozhodně bych však nechtěl, aby to bylo bráno za nějaké negativum, protože většina alba by mohla sloužit za ukázkový příklad, jak může taková zdánlivě obyčejná písnička znít. Nejen že jsou jednotlivé skladby navzájem značně odlišné (což opět přispívá ke zmiňované pestrosti nahrávky), ale i přes zcela standardní délku skladeb se do nich podařilo propašovat řadu prvků a postupů, které i na tak malém formátu dovedou skladbu posunout dál a dodat jí velmi působivou vnitřní strukturu. A o tom, že to dopadlo opravdu dobře, svědčí i skutečnost, že se jen těžko vybírají nějaké vrcholy alba. Mně osobně nejvíce imponuje jeho střed tvořený skladbami “Let the Truce Be Known”, “Though Fire and Water”, “Fail” a instrumentálkou “Freedom”, ale třeba hned první skladba, nesoucí název celého alba, je ohromný hit a svým způsobem tak navazuje na pecku “Sapari” z desky předchozí. Extra nadšený sice nejsem z dvojice “Shama’im” a “Ya Benaye”, ale ani jedna z nich není výhradně z dílny Orphaned Land a jejich umístění na albu navíc má své opodstatnění, takže jsem ochoten nad nimi přimhouřit oko.
Orphaned Land natočili desku, která je v řadě aspektů hodně odlišná od všeho, co vydali v minulosti, ale přesto není sporu, kdo je pod ní podepsaný, protože si uchovává většinu toho, co dělá Orphaned Land tím, čím jsou. Dost určitě je to nejpřístupnější dílo, které Orphaned Land zatím vydali, není to až takový metal jako dřív a není ani tak progresivní, jak jsme byli zvyklí. Přesto je to ale deska ve všech ohledech propracovaná, nápaditá, inteligentní a hlavně má co říct, takže hořekovat nad tím, že bylo lépe, je poněkud bezpředmětné. Orphaned Land prostřednictvím “All Is One” dokazují, že je jejich tvůrčí potenciál dostatečně široký, takže nezbývá, než se těšit ze skvělé muziky, jakou produkují, a těšit se, jakým směrem se vrtnou příště. Já jsem tedy zvědavý náramně.
Druhý pohled (H.):
Orphaned Land je skupina, která mi přijde naprosto excelentní živě (soudě dle toho, co jsem zatím měl tu čest), ale studiově je to – nemůžu si pomoct – naprostá nuda. Měřeno čistě objektivní optikou, po formální stránce je vše v naprostém pořádku, Orphaned Land mají dostatek nápadů a umí s nimi pracovat, zvládnou vytvořit pestré a barvité album, v jehož průběhu se neustále něco děje, čistě papírově by to mělo naprosto skvělé, ale ve výsledku mi “All Is One” (a ostatně i předchozí řadovky skupiny) nic moc neříká.
Několikrát (a ne zrovna málokrát) jsem si tu desku pustil, nikdy jsem neměl problém ji doposlouchat do konce, ale nemohu tvrdit, že bych si ten poslech nějak užíval, a pokud bych nechtěl hodnotit pod recenzí, opravdu bych neměl sebemenší důvod si to sám od sebe někdy pouštět znovu, tak nějak to prohučí kolem, ujde to, ale tím to pro mě hasne. Celou dobu jsem se rozhodoval mezi 5,5 a 6 body, protože objektivně mi zase nepřijde, že by si “All Is One” 5,5 zasloužilo, ale subjektivně mě to na 6 fakt nebaví. K té lepší známce jsem se nakonec uchýlil z toho důvodu, že i přesto, co jsem řekl, mi “All Is One” pořád přijde minimálně tak o třídu lepší než úplně jalové “The Neverending Way of ORwarriOR”…
Jinak si neodpustím poznámku… co se nehudební stránky týče, rozhodně bych ocenil mnohem menší angažovanost. Samozřejmě, je rozhodně dobré, když má hudebník co říct a když jeho tvorba stojí na nějakém myšlenkovém a názorovém pozadí, ale nic se nemá přehánět, a u Orphaned Land mě už to jejich neustálé hlásání sluníčkových názorů začíná pomalu znechucovat a možná i to hraje podstatnou roli v tom, proč se už dávno stali kapelou, kterou doma dobrovolně poslouchat nechci. Tahání podobných věcí do hudební tvorby je vždycky hodně na hraně a z mého pohledu již Orphaned Land pomalu spadají na tu stranu, kdy už nemám chuť to moc tolerovat. Samozřejmě, samotné skupině může být úplně u zadku, že je nějaký jeden bezejmenný ocas z České republiky nebude poslouchat, ale princip snad chápete…
Třetí pohled (Kaša):
Asi to není úplně nejzdravější přístup, ale od novinky Orphaned Land jsem neočekával, že by mohlo překonat geniální klenot “Mabool” z roku 2004. Přestože jsem se nezmýlil a “All Is One” nedosahuje kvalit zmíněného opusu, neznamená to, že by se jednalo o album v jakémkoli ohledu nedokonalé. Orphaned Land se stále snaží vyvíjet, ačkoli v souvislosti s novinkou k tomu byla tak nějak donucena. Novinka je totiž prvním albem, na němž se nepodílel kytarista Matti Svatizky, a je to sakra znát. Ne, že by byly kytary úplně vypuštěny, ale už tolik neřežou, mají rozostřené hrany a celkově se ve výsledném soundu Jense Borgena posunuly víc dozadu a hrají takříkajíc ve prospěch celku. Ruku v ruce s touto kosmetickou změnou jde fakt, že se takřka rezignovalo na ostré metalové pasáže a mimo “Fail” se nedočkáme ani Kobiho growlingu, což je určitě škoda, ale zvykl jsem si.
Naproti tomu můžou jásat příznivci orientálních východních motivů a folklórních prvků a pestrých aranží, protože těmi se nešetřilo, jen mě zarazilo, že na albu neslyším skvělou Shlomit Levi, která v minulosti patřila k okrasám mnoha skladeb. “All Is One” se i díky parádnímu zvuku a barvité produkci poslouchá skvěle a je strašně nakažlivé, mně osobně netrvalo dlouho, než jsem si na něm vypracoval menší závislost. Od úvodní titulky, jež je pro kapelu typickou skladbou, přes krásnou baladu “Brother” až po progresivně metalovou “Our Own Messiah” se stále něco děje. Naprostým vrcholem se pro mě stala éterická “Through Fire and Water” s dechberoucí atmosférou. Celkově “All Is One” představuje silnější a vyrovnanější počin, než bylo “The Never Ending Way of ORWarriOR”, takže u mě zavládla spokojenost.
Progresivní rock (potažmo metal) nabírá v posledních letech neskutečné obrátky. Žánru, který svůj vrchol (alespoň v té původní formě) zažil již někdy v 70. letech, se dnes začíná věnovat čím dál tím více mladých kapel. Díky svým rozdílným původům, hudebním vkusům a cílům do něj vnášejí nové a nové vlivy a dále ho obohacují. Ačkoliv se mi tento směr velice líbí, dnes bych chtěl napsat pár řádků o debutovém albu kapely, která naopak dosavadní vývoj progresivního metalu skvěle reflektuje a shrnuje. Distorted Harmony jsou hudebníci pocházející z Izraele (ze země, která v poslední době doslova chrlí skvělé kapely – kromě zaběhnutých Orphaned Land či Melechesh zmiňme třeba nadějné nováčky Winterhorde a Arafel), ovšem tuto skutečnost byste z jejich hudby v podstatě nemohli poznat. Distorted Harmony totiž ve své tvorbě spojují to nejlepší, co progresivní metal (či spíše symfonický prog) může nabídnout.
Střípky do skládanky, jíž “Utopia” je, lze při poslechu snadno identifikovat. Největší díl inspirace si Izraelci berou od Američanů Dream Theater. Snadno to poznáte v rychlých instrumentálních sekcích, při níž klávesy i kytary předvádějí vskutku obdivuhodné vylomeniny. I zvuk alba je nejspíše inspirován právě touto legendou. Jinde naopak uslyšíte potemnělé pasáže lehce načichlé náladotvorností Opeth, či chytlavé melodie à la Porcupine Tree z přelomu tisíciletí. Některé refrény pak mají energický náboj ve stylu skladeb Muse. Jinými slovy, “Utopia” je jako velký kotel plný těch nejlepších přísad, ale jak už víme od pana Čapka, to ještě zdaleka není zárukou úspěchu.
Distorted Harmony se však nevystačili se zmíněnými přísadami a jako třešničku na dortu tak přidali jednu vlastní: symfoničnost. Ta je asi první věcí, které si na albu všimnete – ostatně celá první minuta první skladby je záležitostí symfonickou. O vše se postaral klávesák Yoav Efron. Jeho práce je slyšet takřka všude. Tvoří nejen přechody mezi skladbami, angažuje se totiž i v jejich nitru a to je opravdu hodně znát. Jeho klávesy zní chvílemi zcela minimalisticky, jindy zase velkolepě. Velmi věrně emuluje smyčce, zatímco jindy skutečnost, že jde o pouhé klávesy, nijak neskrývá. Yoav Efron navíc stojí i za produkcí alba, takže všelijaké hrátky se zvukem (občasné samply a měnící se efekty kytary či baskytary) lze přičítat právě jemu. Celkově lze nazvučení alba nazvat precizní. Vzhledem k tomu, že za jeho produkcí nestojí žádný label, jde tak o velmi potěšující skutečnost.
Pouhých šest skladeb vydá dohromady na téměř hodinu hudby. Bohužel ne všechny písně jsou stejně silné a tu nejslabší nalezneme hned na začátku. Úvodní “Kono Yume” obsahuje vše, co budu na následujících písních chválit, ovšem v jejím případě tato kombinace nefunguje tak dobře. Není to průser, ale na otevírák jinak skvělého alba se tato píseň podle mě vůbec nehodí. Přestaňme však kňučet a pojďme dál. Hned druhá píseň je totiž úplný a nefalšovaný skvost. “Breath” je nejemotivnější skladbou alba. To ostatně naznačuje již akustický začátek a následný smyčcový rozjezd. Ačkoliv je část skladby poměrně tvrdá (a to zejména ve druhé polovině, kde dochází ke klasickému souboji kytary s klávesami za podpory rychlých bicích), její hlavní síla tkví ve skvěle napsaném refrénu. Zde exceluje zpěvák Misha Soukhinin, který zvládá procítěnější a klidný zpěv o něco lépe než vyhrocenější polohu. Tu si ostatně vyzkouší hned v další “Obsession”. I přes pomalý rozjezd je “Obsession” nejdynamičtější písní na albu, když ve své druhé půli vygraduje do opravdu agresivního refrénu.
“Blue” pokračuje ve stejném tempu, ovšem zaměřuje se na techničtější stránku věci a obsahuje také několik opravdu chytlavých riffů. Její sólové exhibice nakonec vygradují do dalšího velmi dobře napsaného, řekl bych téměř “sborového” (ve smyslu vyznění, ve skutečnosti ho žádný sbor nezpívá) refrénu. “Unfair” je snad ještě lepší než její předchůdkyně, obsahuje ještě šílenější sóla a ještě zábavnější refrén. Poněkud zvláštní je nemelodicky znějící zpěv v první půli, ovšem rozhodně zde jde o skladatelskou volbu a ne o zpěváku nemohoucnost. Každopádně jde o ozvláštnění, které skladbě ve výsledku nijak neuškodí. Závěrečná (a s třinácti minutami také nejdelší) “Utopia” je přeci jen poněkud slabší než její čtyři předchůdkyně, ovšem v žádném případě albu nedělá ostudu a zavírá ho důstojně.
Na celé desce mě dále potěšilo několik jednotlivostí. Předně jde o vyváženost. Muzikanti v mnoha místech předvádějí jednoduše fantastické sólové orgie, ovšem nikdy se jimi nenechají unášet a brzy je utnou, i kdyby se k nim měli za dvě minuty zase vrátit. Díky tomu každé další sólo funguje s oním “wow” efektem, kdy jste překvapeni, co všechno tihle mladíci svedou. Dále je zde síla refrénů. Ty sice občas pokulhávají (zejména závěrečná skladba mě v tomto ohledu úplně nepřesvědčila), ovšem většinou jsou opravdu dobré. A v neposlední řadě mě potěšil entuziazmus kapely. Z videí na YouTube účtu Distorted Harmony snadno poznáte, jak si hudebníci hraní užívají, a je to slyšet i v hudbě. Díky velmi živé produkci neslyšíte sterilitu mnohých slavnějších kapel; když zpěvák ke konci “Obsession” agresivně vykřikne, jeho řev zní uvěřitelně. Slyšíte také jemné změny v jeho hlase, když zpívá, žádný refrén není identický jako předchozí. O to jednodušší je se do hudby ponořit a užívat si ji.
V dnešní progresivním metalu jsem měl dva koně, na něž bych vsadil cokoliv, že budou v budoucnu patřit mezi žánrové legendy. Tento seznam se však rozroste na tři jména. Vedle Angličanů Haken a Němců Beyond the Bridge si na něj totiž přidávám i Izraelce Distorted Harmony. “Utopia” není dokonalé, ovšem je nesmírně silné a ukazuje obrovský růstový potenciál kapely. Album seženete na Bandcampu za pouhých deset nových izraelských šekelů a věřte mi, taková cena je za tak kvalitní hudbu přímo komicky nízká.
Země: Izrael / Nizozemsko Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 1.10.2010 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Ghouls of Nineveh
02. Grand Gathas of Baal Sin
03. Sacred Geometry
04. The Magickan and the Drones
05. Mystics of the Pillar
06. When Halos of Candles Collide
07. Defeating the Giants
08. Illumination – The Face of Shamash
09. Negative Theology
10. The Greater Chain of Being
11. The Epigenesis
Nejpozději od v historii kapely přelomové desky „Sphynx“ z roku 2003 jsou Melechesh v metalu uznávanou a respektovanou značkou, nejen díky svým nesporným kvalitám, ale rovněž také kvůli notné dávce originality, která však nespočívá pouze v orientálním nádechu. U kritiků, stejně jako u fandů dobré muziky je tahle skupina oblíbená už dlouhodobě, opravdu široké metalové obci se ovšem jejich hudba otevírá vlastně až nyní, s podpisem smlouvy s vydavatelským gigantem Nuclear Blast. Když se nad tím člověk zamyslí, není to zas tak překvapivé, že si jeden z největších labelů v oblasti metalu vytáhnul zrovna tuhle smečku. Melechesh totiž mají opravdový potenciál a tím nemyslím pouze potenciál hudební (vždyť ten už fajnšmekrům dokázali nejednou), nýbrž i potenciál vydělat. Jejich muzika má totiž jednu velkou výhodu – je natolik chytlavá a na-bránu-táhnoucí, že se může bez problému zalíbit průměrnému posluchači, ale zároveň natolik sofistikovaná, aby si na ní smlsnul také posluchač náročnější. Šílence uznávající pouze nezřízenou avantgardu, kde vévodí dvacetiminutová sóla na všechny existující nástroje, to přece jenom nevytrhne, v porovnání s obyčejným průměrem jsou však Melechesh velice inteligentní skupinou, hudebně i textově.
Pokud jste o kapele dříve jaktěživ neslyšeli (což by ovšem byla chyba), možná si řeknete, že je to zase nějaký ten Háčkůvgarážovejblekmetl. Netvrdím, že se black metal do jejich tvorby částečně nepromítá, a už vůbec nezastírám fakt, že v pravěkých dobách (konkrétně v období první desky „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ z roku 1996) klasický black metal opravdu hráli, byť s odstupem času tam už tehdy byly lehké náznaky čehosi netradičního, předčasné soudy si však protentokrát přece jenom ještě na chvíli schovejte, v tomto případě se opravdu vyplatí dát šanci. Ano, základem muziky Melechesh pořád zůstává black metal, avšak se všudypřítomným thrashovým odérem a hlavně (a to je to, co z Melechesh dělá unikát) silnými orientální vlivy z oblasti Blízkého východu. Extrémní metal s orientálními stupnicemi? Atmosféra dávné Mezopotámie či Asýrie? A navíc v lahůdkovém provedení? Neříkejte, že nejste zvědaví!
Melechesh vás se svým novým opusem vezmou na procházku pouští i do stinných oáz klidu, zakusíte život orientálních tržnic i samotu nekonečných písečných dun, poznáte atmosféru dávných civilizací – to všechno a ještě více v sobě „The Epigenesis“ nese takřka na dosah ruky. Tak silná je její atmosféra. Je to opravdu úžasná deska, rozmanitá a zábavná, doslova dech beroucí. Není zde nouze o vypalováky, které vás sežehnou na prach („Grand Gathas of Baal Sin“, „Defeating the Giants“, „Illumination – The Face of Shamash“), šlapavé rytmy ve středním tempu („Ghouls of Nineveh“, „Sacred Geometry“), úžasné náladotvorné instrumentálky („When Halos of Candles Collide“, „The Greater Chain of Being“), ale i rozmáchlé mnohaminutové opusy („The Magickan and the Drones“, „Mystics of the Pillar“, „The Epigenesis“). I přes mnoho rozdílných poloh si však Melechesh až s neuvěřitelnou lehkostí drží jednotnou náladu a rozmanitost se tak přetavuje v jeden z největších kladů „The Epigenesis“ a činí tak z ní desku, jež se prostě jen tak lehce neoposlouchá.
Ačkoliv vše, co kdy skupina v minulosti udělala, je na velice vysoké úrovni, a zvláště pak to platí o předchozích dvou majstrštycích „Sphynx“ a „Emissaries“, „The Epigenesis“ je doposud tím největším a nejmonumentálnějším dílem v celé historii Melechesh. A to říkám jako člověk, který například takové „Emissaries“ doslova obdivuje. Věřte mi, že tohle je nahrávka posluchačsky vzrušující od začátku do konce a bez jediného hluchého nebo i jen slabšího místa. A vyvrcholením tohoto nádherného výletu do dob dávno minulých budiž titulní kompozice „The Epigenesis“, ztělesňující sílu nejen celé desky, ale i samotných Melechesh. S každým novým albem se skupina posouvá dále a také výše, to, co však předvedli tentokrát, doslova vyráží dech.
Můžete se mnou souhlasit a taky nemusíte, ale dle mého skromného názoru je „The Epigenesis“ jednou z nejlepších nahrávek, jaké se v letošním roce objevily. Absolutní špička současné metalové scény. Otevřená všemu a pro všechny, zároveň však pevná jako Gilgamešovy hradby. Odkaz civilizací, o nichž „The Epigenesis“ vypráví, přetrval tisíce let a samotná deska má tu sílu v sobě také. Jestli příště Melechesh učiní obdobný skok, nebude už nám stačit hodnotící stupnice.
Jak jsem se již sám mohl přesvědčit, hudba Orphaned Land je z pódia naprosto úžasná. To samé však nemohu tvrdit o její studiové podobě. Nemůžu pomoct, zkoušel jsem to mnohokrát, ale z desky mě to prostě nebaví. Nebavila mě stará tvorba, nebavil mě ani tolik oceňovaný “Mabool”. A novinka “The Neverending Way of OrwarriOR”? Ano, ta mě nebaví také.
Co mi možná vadí, je fakt, že produkce Orphaned Land je až “nechutně pozitivní”. To je zřejmě ten kámen úrazu, neboť já jsem od přírody člověk, který si libuje v hudbě depresivní. To není ani tak chyba, kapela prostě takhle hraje a mně to prostě nesedí, já si ale doopravdy nemůžu pomoct. Je to takové lehké, provzdušněné, ale strašně vlezlé. Je to až “moc příjemné”, takové pohádkové, cukrkandlové. A to já nemám rád.
Uznávám, že některé jednotlivé momenty jsou hodně povedené, ale jako celek mě to prostě nesebralo. Jediné pasáže, kdy se opravdu chytám, jsou, když se zpěvák Kobi Farhi odváže a trochu do toho mikrofonu “zableje” a celá kapela trochu zrychlí a “zmetalovatí”, jenže takové momenty jsou na albu relativně vzácné. Že to ale jde, dokazuje třeba “Barakah”, asi nejlepší song desky podle mě, a částečně i “Codeword: Uprising”. Celkově je ta druhá půlka o něco záživnější než ta první, ale pořád nic moc. Vezměte si třeba takovou “From Broken Vessels”, kterou otevírá na mě sice až moc sladká, ale pořád poslouchatelná minuta, aby do toho Kobi trochu zahrčel a přidaly se hutné kytárky, jenže po chvilce to zase spadne do té nezáživné pohádky. A takhle se to střídá skoro celou desku, přičemž ty mně méně sympatické nasládlé pasáže jednoznačně převládají.
Nebudu vám lhát, ani jednou jsem to nezvládnul doposlouchat celé v jednom kuse. Pomiňme teď hudební stránku věci, velký podíl na tom má i obludná délka jedné hodiny a dvaceti minut. To je opravdu silná nálož. Až moc.
Už ani pomalu nevím, co psát dál, ale alespoň vidíte, jak mě album nebaví, když za nějakou hodinu (právě hraje písnička “M i ?”) sotva vypotím slabé čtyři odstavce a mám dost. A přitom by jen stačilo to trochu (trochu dost) zkrátit (klidně na polovinu) a přitvrdit (klidně dvakrát tolik) a hned bych hodnotil jinak (já vím, tohle se nepovedlo). Sorry, jestli jsem naštval nějaké fandy Orphaned Land, ale mě to vážně nebere. Ale abych furt nedělal tlaky, aspoň ta přední obálka je vcelku pěkná… Oukej, nebudu už prudit, jdu si radši pustit nějaký depress black metal, třeba Make a Change… Kill Yourself, to vždycky zvedne náladu…
P. S. Tomuhle se říká zuřivě kvalitní a brutálně objektivní recenze, hehe…
