>>> Extrémně metaloví Britové Abyssal na letošní rok nachystali svou třetí desku. Následovník počinu „Novit enim Dominus qui sunt eius“ z roku 2013 se bude jmenovat „Antikatastaseis“ a vyjde 23. června u Profound Lore Records. První ukázku „I Am the Alpha and the Omega“ najdete na Soundcloudu, obal je napravo a tracklist následuje:
01. I Am the Alpha and the Omega 02. The Cornucopian 03. Veil of Transcendence 04. Telomeric Erosion 05. A Casual Landscape 06. Chrysalis 07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas
>>> Francouzští black metalisté Celestia se rozhodli ukončit svou činnost. Už posmrtně vyjde u Apparitia Recordings jejich finální deska s názvem „Apparitia Sumptuous Spectre“ – CD bude k dispozici v červnu, LP v září. Obal zde, tracklist vypadá takto:
01. The Awakening of the Dormant Fiancée 02. Necromelancholic Reveries 03. Wandering Through the Past Memories 04. Perverted, Decadent, Dying Love 05. Spectra 06. Morbid Romance 07. The Fragrance of the Dead Rose 08. The Radiance of the Astral Circle
>>> Norové God Seed, v jejichž čele stojí King ov Hell a Gaahl (oba ex-Gorgoroth), se pustili do natáčení své druhé desky. Na počinu by se mělo objevit devět skladeb.
>>> Speed metaloví veteráni Helloween streamují nový song z chystaného alba „My God-Given Right“, které vychází 29. května. „Lost in America“ poslouchejte na YouTube.
>>> Český kytarista Joe Karafiát (The Plastic People of the Universe, Garage) bude vydávat novou kompilaci, na níž se kromě již známých písniček objeví i tři zcela nové kusy, jejichž produkce se ujal Boris Carloff. Nahrávka bude pokřtěna 5. května v pražském klubu Podnik.
>>> Power metalisté Kamelot vypustili do světa nové video „Insomnia“, jež má propagovat jejich aktuální počin „Haven“ (vyjde 5. května). Klip sledujte na YouTube.
>>> Nový klip mají na kontě taktéž finští folk metalisté Korpiklaani. „Pilli on pajusta tehty“, které se objeví na chystaném albu “Noita” (vyjde 5. května), sledujte opět na YouTube.
>>>Italská formace Luca Turilli’s Rhapsody zveřejnila lyric video k songu „Rosenkreuz (The Rose and the Cross)“ z nového alba „Prometheus, symphonia ignis divinus“ (k mání bude od 19. června). Najdete jej na YouTube.
>>> Royal Thunder vydali na začátku tohoto měsíce svou druhou desku „Crooked Doors“, což nyní připomínají novým videoklip k písni „Time Machine“ – podívat se můžete na YouTube.
>>> Finové Stratovarius ohlásili vydání dalšího řadového alba – novinka se bude jmenovat „Eternal“ a vyjít by měla 14. srpna u firmy earMUSIC.
>>> Britští rockeři The Darkness mají na programu vydání další desky „Last of Our Kind“, která se na pultech obchodů objeví 1. června. Kapela nyní na vydání navnazuje videoklipem „Open Fire“:
Žižkovský klub Matrix je pro metalového fanouška relativně zavedeným podnikem a já osobně už ani nevím, kolika koncertů jsem se v jeho útrobách zúčastnil. Přesto (nebo snad právě proto?) mě zjištění, že se pražská zastávka turné Luca Turilli’s Rhapsody a dalších kapel uskuteční právě tam, dost překvapilo, neboť jsem si byl dobře vědom nevelkých rozměrů sálu i specifického uspořádání nosných sloupů, které zde vystupujícím vícečlenným hudebním formacím dost ztrpčuje život. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se s reáliemi Matrixu čtveřice vystupujících kapel nějak obstojně vypořádá, nebo jestli moje obavy dojdou naplnění…
První kapelou večera byli Italové Vexillium, o kterých jsem předem neslyšel ani zbla. Bohužel, soudy si netroufám vynášet ani teď, neboť naprostou většinu jejich setu jsem strávil částečně na cestě a částečně v nekonečné frontě na šatnu. Soudě podle poslední skladby si ale takový normální heavy power metal v podání Vexillium našel své publikum a relativně početný hlouček příchozích kapele vytvořil vcelku solidní odezvu. První plnohodnotnou kapelou večera se tak pro mě stali v pořadí druzí Němci Orden Ogan, a myslím, že se nespletu, když prohlásím, že odvedli velmi slušný výkon. Když se srovnal zvuk a jejich epický power metal trochu ubral ze zběsilého tempa, poslouchat se to dalo naprosto bez problému a zpívající kytarista Sebastian Levermann nejenže pěl opravdu solidně, ale také se ukázal jako vynikající frontman a svými hláškami přítomné náramně bavil, mě nevyjímaje. Proti původním předpokladům jsem vzal na milost dokonce i kostýmy, ve kterých Orden Ogan vystupovali, neboť zjevná nadsázka se projevila evidentně i při jejich navrhování (ramenní pancíř z uříznutého kusu pneumatiky? stylové!), a celou třičtvrtěhodinu, kterou měli Orden Ogan vyhrazenou, jsem si opravdu užil. Jestli bych si to doma pustil, to nevím, ale v živém provedení má tahle kapela rozhodně co říct. Jasná volba na letní festivaly!
Vexillium ani Orden Ogan jsem předem neznal, zato kapela následující se mi v paměti usadila na můj vkus až moc. Nemám na mysli nikoho jiného než německé Freedom Call a jejich blond rytíře v zářivé zbroji, sedlající růžové jednorožce z cukrové vaty, to vše a ještě mnohem víc převedené do not a nazvané happy metalem. Že k tomuto obskurnímu hudebnímu uskupení chovám nepříliš vřelé emoce, je tedy celkem zřejmé, ale teď k samotnému koncertu. Na Freedom Call bylo toho večera poprvé opravdu narváno (dokonce bych přísahal, že vůbec nejvíc za celý večer) a lidé předváděli odezvu, kterou bych se nebál označit za naprosto skvostnou. Opravdu, takhle by to mělo vypadat na každém dobrém koncertě. Na kolik si to ale kapela zasloužila, to je trochu sporné. Na jednu stranu všichni zúčastnění předvedli opravdu velice dobrý výkon, kterému asi z objektivního hlediska nemám co vytknout. Na druhou stranu se i v živém provedení naplno projevilo to, co na Freedom Call z duše nenávidím. Celé to bylo neuvěřitelně infantilní, roztomile pitomoučké, naprosto neškodné, a to vše opravdu neskutečnou měrou. Už na místě mě napadl příměr k dětské oslavě pro horních deset tisíc, kde si rodičové pozvou nějakou tralala kapelu a harantům z toho svítí očička a trsají jak pominutí, i když je to opravdu šílená a prvoplánová hovadina typu Maxim Turbulenc. A přesně takhle to vypadalo i v Matrixu – formálně všechno skvělé, ale mně se hned několikrát obrátil žaludek z toho, jak to bylo všechno uměle rozjásané a kdovíco ještě. Chris Bay sice svými nekonečnými proslovy znatelně omezil počet skladeb, na které ve finále došlo, ale ne, že by to byla nějaká výhra, protože i ty jeho řeči jako by vypadly z nějaké dětské knížky. Lidi na to ale neuvěřitelně zabírali, takže to byl asi hodně dobrý koncert. Příště si ho ale odpustím, mohlo by se totiž snadno přihodit, že to se mnou šlehne…
Jakkoli jsem Rhapsody nikdy moc nevedl v patrnosti, po cukrovém klystýru v podání Freedom Call jsem na jejich sice trochu kýčovitou, ale pořád vcelku poslouchatelnou muziku čekal jak na smilování boží. A nakonec to věru nebylo špatné. V páně Turilliho verzi kapely to muzikantům evidentně funguje na výbornou a na pódiu to podle toho vypadalo. Samotný kapelník a kytarový mág Luca Turilli do svého výstupu dával opravdu spoustu energie a nebýt jeho příšerného účesu, byl by na něj docela fajn pohled. O něco rozvážněji, ale neméně zaujatě působil basák Patrice Guers a solidní výkon odvedl i zpěvák Alessandro Conti. Tedy solidní, kdybych měl hodnotit jen samotný zpěv, tak ten byl fenomenální a oproti dost otřesnému Fabiovi Lionemu, který mě na Masters of Rock 2011 svým výkonem vyhnal z areálu, to byla úplně jiná liga. Vše zmíněné pak vkusně dokreslovala dvojice dam – půvabná zpěvačka Sassy Bernert a mně neznámá tanečnice. První si s Alessandrem vystřihla několik pěkných duetů, druhá pak potěšila oko příchozích dvěma působivými pohybovými kreacemi, které celek velmi příjemně ozvláštnily. Co se zvuku týče, dovedl bych si představit o něco hlasitější kytaru (nebo spíš kytary, jenže pokud jsem si dobře všiml, Dominique Leurquin se na pódiu neukázal, takže asi zůstanu u singuláru), ale nebylo to nic, k čemu bych měl nějaké zásadní výhrady.
Skoro to tedy vypadá, že se Luca Turilli’s Rhapsody podařilo odehrát opravdu dobrý koncert, a co se výkonu kapely (a ostatně i publika) týče, opravdu to tak bylo. Došlo ovšem na to, čeho jsem se obával, a celé vystoupení dost zásadním způsobem utrpělo zcela nevhodně vybraným místem konání. Koncept koncertu byl nastaven tak, že střed pódia byl co nejvolnější, aby se na zeď za ním mohly promítat obrazové podklady k vystoupení. To však odsunulo bubeníka s klávesákem na samé kraje pódia, takže nebyli za zmíněnými sloupy a závěsnými reproduktory vůbec vidět, a je dost dobře možné, že se podobným způsobem ztratil i druhý kytarista, o kterém jsem již mluvil. Kvůli nízkému stropu byl projektor umístěn na stojanu a tedy jen kousek nad hladinou davu, takže svítil muzikantům přímo do očí, což muselo být všelijaké, ale určitě ne příjemné. Krom toho je v Matrixu dost nízko i samotné pódium, takže při velmi početné návštěvě nebylo přes hlavy davu na muzikanty moc vidět. Zkrátka a jednoduše, Matrix je skvělý klub pro menší akce, ale nechat v něm zahrát Rhapsody s vědomím toho, jak bude jejich vystoupení postavené, to je opravdu velký pořadatelský lapsus, a zde se to projevilo naplno. Není to fér ani k fanouškům (kteří za vstup utratili nikterak skromnou částku), ani ke kapele, která svoje vystoupení nemohla prodat ani zdaleka tak dobře, jak by to bylo možné v prakticky jakémkoli jiném klubu, co jich v Praze jen je, a já upřímně doufám, že příště to odpovědní domyslí mnohem lépe.
Celkové dojmy? Orden Ogan potěšili a až budu mít někdy opět příležitost, určitě jim nějakou tu třičtvrtěhodinku obětuji. Freedom Call byli formálně skvělí, po všech ostatních stránkách to ale šlo sledovat a poslouchat jen s velkým sebezapřením. Luca Turilli’s Rhapsody se pak ukázali v opravdu dobrém světle a být to někde jinde, dost určitě bych byl nadmíru spokojený. Takhle se mi to i přes dost šílenou dobu trvání (hodina a padesát minut) jen líbilo, a ačkoli jsem současnou sestavu Rhapsody of Fire v akci neviděl, tak nějak tuším, že právě Turilliho ansábl je tím lepším ze dvou pohrobků původních Rhapsody. Co dodat, snad jen přání, aby si pro příště kapela vydupala nějaký vhodnější prostor. Rád bych se totiž přesvědčil, že opravdu umí předvést výbornou show…
Země: Itálie Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 22.6.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Quantum X
02. Ascending to Infinity
03. Dante’s Inferno
04. Excalibur
05. Tormento e passione
06. Dark Fate of Atlantis
07. Luna [Alessandro Safina cover]
08. Clash of the Titans
09. Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall
10. March of Time [Helloween cover; bonus]
Italská kapela Rhapsody nás provedla dvěma epickými fantasy “ságami”, získala si mohutnou popularitu v metalovém světě, přestála právní spory o své jméno (byť s nutností trošku si ho upravit) i střet s DeMaiovýmMagic Circle… a potom se rozpadla na dvě půlky, stalo se to téměř na den přesně před rokem. Luca Turilli’s Rhapsody je – kupodivu – ta část, kterou kolem sebe buduje kytarista a do značné míry autorský mozek původní sestavy, Luca Turilli. Ve výsledku se nakonec zdá, soudě například podle databází metalových serverů, že je to jakási odnož, která vypučela z těla původních Rhapsody of Fire, v jejichž odkazu naopak pokračuje lineup sdružený kolem zpěváka Fabia Lioneho a klávesisty Alexe Staropoliho. Tomu ale naopak neodpovídá jednání labelu Nuclear Blast, který pod svými křídily ponechal Turilliovské křídlo.
Ať tak nebo tak, na to, co převedou “původní” Rhapsody, si ještě budeme muset počkat a zatím nejsou zprávy, že by se něco v dohledné době chystalo. Luca Turilli naproti tomu nelenil a představil nám své dílo už letos v létě. Velmi zjednodušeně se na něj dá říct, že to jsou zkrátka pořád Rhapsody – zase a znovu, se všemi plusy a mínusy, co z tohoto prostého faktu vyplývají.
Pokud náhodou patříte mezi ty, kteří nevědí, co to znamená “být Rhapsody“, pojďme si v několika větách shrnout základní znaky. Hudba vychází z osvěčených postupů moderního power metalu nenáročného, leč pompézního střihu, takže zavilí odpůrci tohoto žánru mohou přestat číst a s klidem obrátit svou pozornost k pro ně více hudebně vyspělým kapelám. Hudba Rhapsody je poměrně rychlá, dokonce bych si troufl tvrdit, že občas může směle soupeřit s králi power metalové rychlosti, britskými Dragonforce. Žánrově obvyklou tématiku hrdinské fantasy umocňuje fakt, že všech deset dosud vydaných alb postupně sledovalo dva výpravné příběhy (ságy “Emerald Sword” a “Dark Secret”) z jednoho fantasy světa vymyšleného členy kapely. Ultimátní zbraní jsou pak naprosto úchvatně bombastické sborové refrény. Zejména v druhé polovině diskografie se uplatňuje mluvený narativ, do kterého se zapojil také slovutný sir Christopher Lee, který ani ve svých více než 80 neztratil nic z majestátu svého hlasu a prokázal se i jako překvapivě dobrý zpěvák. Skoro až nadužívání těchto prvků na posledních albech vedlo některé až k vymyšlení pojmu “film score metal”, kterým se snažili podchytit a vystihnout aspekty hudby Rhapsody of Fire, která chvílemi opravdu začala trochu připomínat dramatickou hudbou podbarvené scény z filmu.
Vše, co bylo nyní řečno, má dvě strany, přičemž do značné míry záleží na osobním přístupu a preferencích. Komu se to v zásadě líbí, jako třeba mně, tak si těžko může stěžovat, že mu Italové naservírovali možná už více než deset hodin takové hudby. Když však někdo tomuto stylu příliš neholduje, nebo volá po nějakém hudebním vývoji a progresi, tak asi není překvapením, že po desátém v podstatě stejném albu nebude řičet nadšením. Sice k určitým změnám postupem let došlo, ale přesto když vedle sebe postavím “Warrior of Ice” z první a “From Chaos to Eternity” z poslední desky, mám přes dílčí odlišnosti v zásadě stále to samé…
A když vedle toho všeho postavím ještě “Ascending to Infinity”, abychom se obloukem vrátili k původnímu předmětu našeho zájmu, tak mám znovu nemlich totéž pojedenácté. Jediná zásadnější změna je zde na pozici zpěváka, přičemž Alessandro Conti tady zřejmě trpí tím, čím řada jiných jinak veskrze kvalitních zpěváků, když mají po mnoha a mnoha letech nahradit hlas, který už mají fanoušci pevně asociovaný s danou kapelou. Může být sebelepší, ale prostě to nebude to stejné, a to je většinou synonymum pro “je to horší”. Zde je Conti nucen snažit se nahradit Fabia Lioneho, ale i když si jsou stylem i barvou hlasu značně podobní, určitý rozdíl prostě patrný je.
Jinak zůstalo v podstatě vše v intencích starých Rhapsody, včetně častého zapojení výrazných sborů a jistého upozadění kytarové složky na úkor syntetizátorů. Liší se ovšem téma skladeb – Luca Turilli opustil fantasy universum Rhapsody a čerpá spíš z legend a příběhů našeho světa (alespoň soudě dle titulů jako “Excalibur” či “Dante’s Inferno”). Album se také nezdá být koncepčním, přinejmenším ne natolik (pokud jím snad přece jen prostupuje nějaký jednotící příběh) jako předchozí.
Jedinou výraznější odchylku od všeobecného a výše popsaného průměru tvoří song “Luna”, který je coverem Alessandro Safiny, italského umělce, který se snaží mísit operu s moderní pop a rockovou muzikou. Od prvních tónů je jasně poznat, že u tohoto songu je něco jinak, ale bohužel nemůžu říct, že by mi to přišlo jako změna k lepšímu. Naopak bych s klidem označil “Luna” za nejhorší song. Možná tolik k myšlenkám, že by se Luca Turilli měl pokoušet měnit svojí zaběhnutou tvorbu… Oproti tomu se celkem povedl druhý cover – “March of Time” od Helloween. Absence obligátně pompézního sborového refrénu sice drobet vybočuje ze zaběhnutého stylu, ale to je nakonec skoro i dobře. A Alessandro Conti zaujme až překvapivě věrným imitováním vysokého hlasu Michaela Kiskeho.
Z průměru alba, který nestojí za bližší zmínku než to, co již bylo řečeno obecně, bych vyzdvihl skladby “Excalibur”, “Clash of the Titans” a “Dark Fate of Atlantis”, která se představila též jako pilotní singl. U této trojice se snoubí všechno dobré (nebo špatné, chcete-li), co dokážou Luca Turilli’s Rhapsody nabídnout, v té nejlepší a nejvýraznější kombinaci. Protože jde o album Rhapsody, nechybí ani obligátní závěrečný epos, zde v podobě šestnáctiminutové “Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall”, která ale kvalitou trochu pokulhává, což se bohužel závěrečným eposům alb Rhaspody stává už několik let pravidelně. Obligátní super-epický refrén není sice vyloženě špatný a jako celek se to dá poslouchat, ale kdeže jsou časy takových “The Wizard’s Last Rhymes” a především pro mě vrcholného díla epic power metalu jménem “Gargoyles, Angels of Darkness”?
Myslím, že nejvíce mohou “Ascending to Infinity” ocenit ti, kteří jsou dosud nepolíbeni poslechem Rhapsody of Fire. Protože je to ve své podstatě kvalitní materiál, pokud samozřejmě nemáte námitky proti power metalu jako celku, jen je to zkrátka pořád to samé dokola a ještě okolo. To už si asi dovede skutečně užít pouze zavilý fanoušek (i když soudě podle 100% recenzí a negativních ohlasů vůči recenzentům dávajícím 7/10 je i takových docela dost). Já osobně nejsem albem zklamán. Těžko chtít po Turillim, aby po 17 letech začal dělat něco jiného než to, co dělal doteď a co mu jde dostatečně dobře, přestože měl jedinečnou šanci se zbrusu novým projektem dát své tvorbě nový směr a rozměr a zkusit tak překvapit. Protože to ale neudělal, tak na druhou stranu ode mě nemůže čekat víc než mých sedm bodů, protože ač mi poslech rozhodně nevadí, nemohu se cítit ani unešen, protože mě maestro už nemá čím zaujmout.
Další názory:
Když tak o tom přemýšlím, vlastně ani žádné hodnocení psát nemusím, jelikož kolega Kaša pode mnou to vystihnul naprosto přesně. Změna sestavy a názvu se na samotné Turilliho hudbě nijak neprojevila, pořád je to ten samý rozmáchlý a epický power metal… ale to vlastně moc velký klad není, protože se to pomalu začalo zajídat skoro už před deseti lety. Ono na jednu stranu to špatné není, vlastně po technické stránce je vše v pořádku a Rhapsody (ať se jmenují, jak chtějí) jsou v tom ultra grandiózním power metalu špica. V čem je tedy problém? Inu, pod veškerou tou bombastičností, vyumělkovaností a pod nánosy patosu je to jaksi prázdné. “Ascending to Infinity” je jako nádherně vypadající zlatá krabička, po jejímž otevření však uvnitř namísto dech beroucího pokladu nenajdete vůbec nic, jen vzduchoprázdno. Ačkoliv se snaží tvářit jako umění, “Ascending to Infinity” klame tělem, celé je to jen pro efekt a není v tom ani zrnko něčeho hlubšího, což mně osobně docela vadí. Netvrdím, že se to nedá poslouchat, klidně se přiznám, že jsem to nejednou otočil a bylo to v pohodě, ale pochybuji, že si to někdy v budoucnu pustím znova. Když už dostanu chuť na nějaké ty Rhapsody, mým favoritem v diskografii kapely už asi navždy zůstane stařičké “Symphony of Enchanted Lands”… H.
Nejsem si úplně jistý, jaký význam mělo rozdělení Rhapsody of Fire na dvě nové samostatné bandy s takřka stejným logem, protože věřím, že hudební produkce obou si bude podobná jako vejce vejci s tím rozdílem, že v Luca Turilli’s Rhapsody nestojí za mikrofonem skvělý Fabio Lione. Vůbec bych se nedivil, kdyby za vším stál jeden společný bankovní účet, ale to je jen má domněnka, fanoušci budou dvojnásobnou porcí muziky jistě nadšení. V ostatních ohledech je všechno při starém, čímž myslím, že je všechno stejné, jako tomu bylo na posledních řadovkách Rhapsody of Fire. Turilli rozhodně nešetří pompézností, melodickými refrény, orchestrálními aranžemi a vlastně úplně vším, jak je u něj běžné, takže i když “Ascending to Infinity” na první poslech vyznívá jako bombastická deska, která se místy dotýká filmové hudby, celé to má jeden velký háček. Je to nuda. Bohužel. Od úvodního nic neříkajícího filmového intra “Quantum X” po závěrečnou, šestnáct minut trvající, “Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall” se nedostaví ani drobný náznak nějakého překvapení, jako by Luca Turilli již vystřílel všechny ostré náboje. Pár zajímavých, v tomto případě spíš chytlavých momentů se sice najde, jako například trošku temnější “Dante’s Inferno”, ale nic nového pod sluncem to není. Lepší variaci na dané téma už několikrát předvedl i samotný Turilli se svými bývalými kumpány v domovských Rhapsody, tedy ještě pod originálním názvem. Nechápejte mě tak, že je mým zájmem Turilliho jenom hanit, to ne. V rámci tohoto žánru – alespoň jak ho chápou italší klasici – už se ve své podstatě ani nikam vyvíjet nedá a “Ascending to Infinity” ve své podstatě patří k nadprůměrným kouskům symfonického speed metalu, přesto na mě působí prázdným dojmem a spíš než jako upřímná hudební výpověď dopadla novinka jako nafouknutá bublina ničeho. Kaša
