Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 26.9.2007 Label: Spinefarm Records / Nuclear Blast Records / Roadrunner Records
Tracklist:
01. The Poet and the Pendulum
02. Bye Bye Beautiful
03. Amaranth
04. Cadence of Her Last Breath
05. Master Passion Greed
06. Eva
07. Sahara
08. Whoever Brings the Night
09. For the Heart I Once Had
10. The Islander
11. Last of the Wilds
12. 7 Days of the Wolves
13. Meadows of Heaven
Vážně pochybuji, že by se mezi čtenáři našel někdo, koho minul veškerý ten cirkus, který se okolo finských Nightwish za posledních pět až šest let odehrál, takže si odpustím nastiňování všeobecně známých informací a spíš se pokusím odpovědět na otázku, která po pohledu na nadpis asi vrtá hlavou nejednomu z vás. Proč sakra recenzujeme pět let starou desku, když jsme se na jejího plnokrevného nástupce zaměřili rok nazpět a hodnocení dalšího aktuální počinu s logem Nightwish na přebalu vyšlo před třemi dny? Částečně za to může jistý sentiment, částečně snaha dohnat prosincový nedostatek materiálu k recenzím a alespoň co se mě týče také příležitost (přímo pramenící z druhého jmenovaného důvodu) s odstupem vyřknout ortel nad deskou, která znamenala zlom v historii kapely a která jediná ze strany Sicmaggot chybí k pomyslnému uzavření éry Anette Olzon, která byla z kapely před nějakým časem odejita. Ale dost řečí, drobátko retrospektivní recenze může začít.
Takhle s odstupem je dokonale vidět, jaké místo “Dark Passion Play” v diskografii Nightwish zastává, a skoro to dělá dojem, jako by Tuomas postupný přechod od pompézního symfonického metalu v nejlepší formě (“Once”) k pohádkové teatrálnosti a k popovému výrazu tíhnoucímu charakteru (“Imaginaerum”) na úrovni jednotlivých alb přenesl i na samotné skladby v rámci této konkrétní desky. Ať už se ale jedná o klasický spektákl v podobě “The Poet and the Pendulum” nebo popovými postupy načichlou singlovku “Amaranth” a další, pořád se dá bez uzardění hovořit o v rámci možností poctivé metalové desce, která sice tu a tam zamíří trochu jinam, ale její jádro je jasně definované a neurazí nikoho, kdo vedle těch pěkných melodií žádá od Nightwish také trochu ostřejšího přístupu. Popravdě, když si odmyslím třeba takovou “Eva” a něco málo dalších vyloženě poklidných položek tracklistu, skoro bych si troufl tvrdit, že jde o dost možná nejtvrdší desku, kterou kdy Nightwish vydali, a to zdaleka ne jen díky thrashové rubačce “Master Passion Greed”, kterou bych z pera Tuomase Holopainena opravdu nečekal.
Krom zmiňované palby “Master Passion Greed” není té tvrdosti dosahováno ani tak záměrně jednoduchou a údernou strukturou jednotlivých skladeb (což by se k Nightwish asi ani moc nehodilo), ale je to spíš výsledkem několika faktorů, přičemž tím zásadním je bezesporu kytara Emppu Vuorinena. Když jsem si v recenzi na “Imaginaerum” stěžoval, že kytara nehraje vůbec nic, se slzou v oku jsem vzpomínal právě na “Dark Passion Play”, kde se milý Emppu vyřádil dosytosti. Nejde zde sice hovořit o kdovíjakých orgiích, ale i tak jsou kytarové linky napsané velmi dobře a prakticky jsem se nepřistihl v momentě, kdy by mě jejich poslech nudil. Vcelku úderné riffy, občas sympaticky neurotické pasáže, to všechno je pěkně propracované, až na účelové výjimky se nedočkáme pustého rytmizování v jedné poloze (jak se zhusta děje na “Imaginaerum”), a když dojde na sólo, většinou je velmi vydařené (příkladem budiž “Meadows of Heaven”). Zkrátka a dobře je jasně poznat, že Emppu na svou kytaru opravdu hraje a na většině stopáže se nestydím tvrdit, že na ni hraje opravdu dobře. A jen tak na okraj, po instrumentální stránce je “Dark Passion Play” opravdu hodně slušné, a týká se to všech nástrojů. Spolu s kytarou nejvíce vynikají asi bicí party, které jsou energické, živé, místy velmi chytlavé, a hlavně jim nechybí dynamika. A všechny tyhle instrumentální pozitiva vynikají v plné šíři díky tomu, že se podařilo udržet na uzdě jinak velmi rozsáhlý příspěvek orchestru a perfektně jej vyvážit s ostatními složkami. Ano, takhle nějak by to mělo vypadat.
V úvodu předchozího odstavce jsem mluvil o několika důvodech, které jsou zodpovědné za tvrdý charakter desky, a vedle samotných kompozičních postupů zde vidím ještě jeden velmi důležitý. Tím mám na mysli jakousi specificky potemnělou náladu, jejíž linka se táhne skrz celé album. Tady se nedočkáte žádných pohádek, tady hudba hovoří o veskrze dospělých tématech, a i když se v některých případech sklouzne k obligátnímu dětskému leitmotivu, temnota zůstává. Původ téhle temnoty bych přiřkl několika faktorům, mezi kterými určitě nesmí chybět frustrace a tlak z doby po vyhazovu Tarji Turunen, svým dílem určitě přispěl i zvuk (především kytary), který je sice velmi moderní, ale přitom ani ne moc odlidštěný… Asi toho bude ještě víc, určitě se mi nepodařilo odhalit všechny nitky, které vážou dílčí charakteristiky desky k nějakým reálným důvodům a motivacím, ale důležité je, že to jako celek funguje.
Nightwish byli vždy o vokálu, a když se rozloučili s adorovanou Tarjou, mnozí to nesli (a pořád nesou) nelibě, takže není složité si představit, že tento uvolněný post byl pěkně žhavý a ať už by ho naplnil kdokoli, mohl očekávat pěkně perné chvilky. Novou zpěvačkou Nightwish se tehdy stala neznámá Švédka Anette Olzon, a krvežíznivá veřejnost nemohla dostat lepší oběť. Proti klasicky školené (i když by se takovému přívlastku kdejaká operní pěvkyně vysmála) Tarje nastoupila Anette, jejíž hlas je naprostým opakem toho, na co byli všichni zvyklí. A většina jí to také dala pěkně sežrat, otázkou ale zůstává, jestli oprávněně. Zajisté, hlas Anette má barvu, která vyloženě svádí ke zpěvu popových melodií, jenže “Dark Passion Play” nebylo napsáno s ohledem na nějaký konkrétní hlas, tím spíše ne na ten její, a i když řada lidí tvrdí opak, myslím že se se svým úkolem popasovala se ctí. Sice to není taková vokální dominance, jako na “Imaginaerum” a občas mi přijde, že to milá Anette trochu láme přes koleno, ale obecně vzato se rozhodně nejedná o žádný propadák a Anette se za svůj výkon nemusí vůbec stydět… Dostatek prostoru dostal i vokál Marca Hietaly, který je klasicky výborný a ukazuje hned několik poloh. Nejvíc na mě zapůsobila ta něžná ve skvostné baladě “The Islander”, ale to je jen subjektivní, protože dobré jsou opravdu všechny.
Tohle všechno by ale šlo tak trochu čekat. Co jsem alespoň já určitě nečekal, to je nenápadný, ale s trochou trpělivosti jednoznačně identifikovatelný vliv nejrůznějších inspirací. Že Nightwish vždy trochu koketovali s folkem, to není žádná novinka a projevuje se to i na “Dark Passion Play” – jak zcela průhledně u “Last of the Wilds”, která je zjevnou reminiscencí na klasiku “Moondance” z desky “Oceanborn” (která mně osobně sedí mnohem víc), tak velmi působivě na již zmiňované “The Islander”, a nepřeslechnutelné etnické znaky jsem vypozoroval i v případě podmanivé náladovky “Sahara”. O poznání překvapivější je však zakomponování lehkých elektronických vlivů (“Bye Bye Beautiful”), thrash metalu (již několikrát zmíněná “Master Passion Greed”) i dalších metalových žánrů, nebo třeba skvělý příspěvek gospelového sboru v “Meadows of Heaven” či lehce zvrácená a maniakální nátura, kterou oplývá “Whoever Brings the Night” a která mi vzdáleně připomněla “Scaretale” z aktuální desky. Je toho dost, obtížně se to popisuje, ale je to tam, a snad si neutrhnu posměch, když “Dark Passion Play” na poměry Nightwish prohlásím za lehkou progresi.
Jak tak počítám, z toho, co jsem tu zatím napsal, mi vychází velmi povedená deska, a jelikož už nemám nic zásadního k dodání, u tohoto tvrzení zůstanu. Jistě, není to kdovíjaké umění, ale způsob, jakým Nightwish umí balancovat na pomezí kýče a opravdu dobré hudby, zaslouží uznání. V případě “Dark Passion Play” tak učinili velmi zkušeně a výsledek nabízí obstojný zážitek pro každého, kdo zrovna netouží po nějakém vyloženě transcendentálním hudebním zážitku. “Dark Passion Play” je deska pestrá a přesto kompaktní, ale je hlavně velmi dobře napsaná, a i když má své mouchy, skladby jako “The Poet and the Pendulum”, “Sahara”, “The Islander” a řada dalších nabízí nespočet vynikajících zážitků, které poslech desky bohatě ospravedlňují.
Další názory:
“Dark Passion Play” byla svého času určitě velmi rozporuplná deska – slavná skupina vyměnila zpěvačku, která až do té doby byla její tváří, a vzala na uvolněné místo vokalistku značně odlišného stylu… není divu, že “Dark Passion Play” vzbudilo tolik protichůdných emocí. Já osobně nahrávku oproti předchozí tvorbě také považuji za slabší (a to i s odstupem), není to však z důvodu této výměny, nýbrž hlavně kvůli samotné hudební náplni, jež mi jednoduše nepřijde tak dobrá jako v případě některých (ale ne všech) starších počinů. Ze skladeb nejvíce upoutá “The Poet and the Pendulum”, ale spíš jen proto, že je hned na první pozici, sice určitě má své dobré momenty, ale spousta pasáží je naopak naprosto hluchá, stopáž přespříliš natažená a její umístění hned na začátek mi přijde spíš samoúčelné; “Bye Bye Beautiful” je jednoznačně nejlepším songem “Dark Passion Play”, překvapivě příjemná je i rádiová “Amaranth”, tudíž začátek rozhodně není zlý, nicméně ze zbytku už dokáže pořádně zaujmout jedině “Whoever Brings the Night”, “7 Days of the Wolves” a o trochu méně ještě “Sahara”, ale jinak nemohu tvrdit, že by se poslech rovnal nějaké extázi. Když vyškrtnu totálně nechutný výblitek “Eva”, který vybočuje tím, jak naprosto debilní je, vidím na “Dark Passion Play” materiál sice poslouchatelný, ale nijak zvlášť dobrý na to, aby bavil i po letech. Jsou prostě alba, která zkoušku časem nepřežijí, a “Dark Passion Play” patří mezi ně… H.
Země: Itálie Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 22.6.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Quantum X
02. Ascending to Infinity
03. Dante’s Inferno
04. Excalibur
05. Tormento e passione
06. Dark Fate of Atlantis
07. Luna [Alessandro Safina cover]
08. Clash of the Titans
09. Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall
10. March of Time [Helloween cover; bonus]
Italská kapela Rhapsody nás provedla dvěma epickými fantasy “ságami”, získala si mohutnou popularitu v metalovém světě, přestála právní spory o své jméno (byť s nutností trošku si ho upravit) i střet s DeMaiovýmMagic Circle… a potom se rozpadla na dvě půlky, stalo se to téměř na den přesně před rokem. Luca Turilli’s Rhapsody je – kupodivu – ta část, kterou kolem sebe buduje kytarista a do značné míry autorský mozek původní sestavy, Luca Turilli. Ve výsledku se nakonec zdá, soudě například podle databází metalových serverů, že je to jakási odnož, která vypučela z těla původních Rhapsody of Fire, v jejichž odkazu naopak pokračuje lineup sdružený kolem zpěváka Fabia Lioneho a klávesisty Alexe Staropoliho. Tomu ale naopak neodpovídá jednání labelu Nuclear Blast, který pod svými křídily ponechal Turilliovské křídlo.
Ať tak nebo tak, na to, co převedou “původní” Rhapsody, si ještě budeme muset počkat a zatím nejsou zprávy, že by se něco v dohledné době chystalo. Luca Turilli naproti tomu nelenil a představil nám své dílo už letos v létě. Velmi zjednodušeně se na něj dá říct, že to jsou zkrátka pořád Rhapsody – zase a znovu, se všemi plusy a mínusy, co z tohoto prostého faktu vyplývají.
Pokud náhodou patříte mezi ty, kteří nevědí, co to znamená “být Rhapsody“, pojďme si v několika větách shrnout základní znaky. Hudba vychází z osvěčených postupů moderního power metalu nenáročného, leč pompézního střihu, takže zavilí odpůrci tohoto žánru mohou přestat číst a s klidem obrátit svou pozornost k pro ně více hudebně vyspělým kapelám. Hudba Rhapsody je poměrně rychlá, dokonce bych si troufl tvrdit, že občas může směle soupeřit s králi power metalové rychlosti, britskými Dragonforce. Žánrově obvyklou tématiku hrdinské fantasy umocňuje fakt, že všech deset dosud vydaných alb postupně sledovalo dva výpravné příběhy (ságy “Emerald Sword” a “Dark Secret”) z jednoho fantasy světa vymyšleného členy kapely. Ultimátní zbraní jsou pak naprosto úchvatně bombastické sborové refrény. Zejména v druhé polovině diskografie se uplatňuje mluvený narativ, do kterého se zapojil také slovutný sir Christopher Lee, který ani ve svých více než 80 neztratil nic z majestátu svého hlasu a prokázal se i jako překvapivě dobrý zpěvák. Skoro až nadužívání těchto prvků na posledních albech vedlo některé až k vymyšlení pojmu “film score metal”, kterým se snažili podchytit a vystihnout aspekty hudby Rhapsody of Fire, která chvílemi opravdu začala trochu připomínat dramatickou hudbou podbarvené scény z filmu.
Vše, co bylo nyní řečno, má dvě strany, přičemž do značné míry záleží na osobním přístupu a preferencích. Komu se to v zásadě líbí, jako třeba mně, tak si těžko může stěžovat, že mu Italové naservírovali možná už více než deset hodin takové hudby. Když však někdo tomuto stylu příliš neholduje, nebo volá po nějakém hudebním vývoji a progresi, tak asi není překvapením, že po desátém v podstatě stejném albu nebude řičet nadšením. Sice k určitým změnám postupem let došlo, ale přesto když vedle sebe postavím “Warrior of Ice” z první a “From Chaos to Eternity” z poslední desky, mám přes dílčí odlišnosti v zásadě stále to samé…
A když vedle toho všeho postavím ještě “Ascending to Infinity”, abychom se obloukem vrátili k původnímu předmětu našeho zájmu, tak mám znovu nemlich totéž pojedenácté. Jediná zásadnější změna je zde na pozici zpěváka, přičemž Alessandro Conti tady zřejmě trpí tím, čím řada jiných jinak veskrze kvalitních zpěváků, když mají po mnoha a mnoha letech nahradit hlas, který už mají fanoušci pevně asociovaný s danou kapelou. Může být sebelepší, ale prostě to nebude to stejné, a to je většinou synonymum pro “je to horší”. Zde je Conti nucen snažit se nahradit Fabia Lioneho, ale i když si jsou stylem i barvou hlasu značně podobní, určitý rozdíl prostě patrný je.
Jinak zůstalo v podstatě vše v intencích starých Rhapsody, včetně častého zapojení výrazných sborů a jistého upozadění kytarové složky na úkor syntetizátorů. Liší se ovšem téma skladeb – Luca Turilli opustil fantasy universum Rhapsody a čerpá spíš z legend a příběhů našeho světa (alespoň soudě dle titulů jako “Excalibur” či “Dante’s Inferno”). Album se také nezdá být koncepčním, přinejmenším ne natolik (pokud jím snad přece jen prostupuje nějaký jednotící příběh) jako předchozí.
Jedinou výraznější odchylku od všeobecného a výše popsaného průměru tvoří song “Luna”, který je coverem Alessandro Safiny, italského umělce, který se snaží mísit operu s moderní pop a rockovou muzikou. Od prvních tónů je jasně poznat, že u tohoto songu je něco jinak, ale bohužel nemůžu říct, že by mi to přišlo jako změna k lepšímu. Naopak bych s klidem označil “Luna” za nejhorší song. Možná tolik k myšlenkám, že by se Luca Turilli měl pokoušet měnit svojí zaběhnutou tvorbu… Oproti tomu se celkem povedl druhý cover – “March of Time” od Helloween. Absence obligátně pompézního sborového refrénu sice drobet vybočuje ze zaběhnutého stylu, ale to je nakonec skoro i dobře. A Alessandro Conti zaujme až překvapivě věrným imitováním vysokého hlasu Michaela Kiskeho.
Z průměru alba, který nestojí za bližší zmínku než to, co již bylo řečeno obecně, bych vyzdvihl skladby “Excalibur”, “Clash of the Titans” a “Dark Fate of Atlantis”, která se představila též jako pilotní singl. U této trojice se snoubí všechno dobré (nebo špatné, chcete-li), co dokážou Luca Turilli’s Rhapsody nabídnout, v té nejlepší a nejvýraznější kombinaci. Protože jde o album Rhapsody, nechybí ani obligátní závěrečný epos, zde v podobě šestnáctiminutové “Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall”, která ale kvalitou trochu pokulhává, což se bohužel závěrečným eposům alb Rhaspody stává už několik let pravidelně. Obligátní super-epický refrén není sice vyloženě špatný a jako celek se to dá poslouchat, ale kdeže jsou časy takových “The Wizard’s Last Rhymes” a především pro mě vrcholného díla epic power metalu jménem “Gargoyles, Angels of Darkness”?
Myslím, že nejvíce mohou “Ascending to Infinity” ocenit ti, kteří jsou dosud nepolíbeni poslechem Rhapsody of Fire. Protože je to ve své podstatě kvalitní materiál, pokud samozřejmě nemáte námitky proti power metalu jako celku, jen je to zkrátka pořád to samé dokola a ještě okolo. To už si asi dovede skutečně užít pouze zavilý fanoušek (i když soudě podle 100% recenzí a negativních ohlasů vůči recenzentům dávajícím 7/10 je i takových docela dost). Já osobně nejsem albem zklamán. Těžko chtít po Turillim, aby po 17 letech začal dělat něco jiného než to, co dělal doteď a co mu jde dostatečně dobře, přestože měl jedinečnou šanci se zbrusu novým projektem dát své tvorbě nový směr a rozměr a zkusit tak překvapit. Protože to ale neudělal, tak na druhou stranu ode mě nemůže čekat víc než mých sedm bodů, protože ač mi poslech rozhodně nevadí, nemohu se cítit ani unešen, protože mě maestro už nemá čím zaujmout.
Další názory:
Když tak o tom přemýšlím, vlastně ani žádné hodnocení psát nemusím, jelikož kolega Kaša pode mnou to vystihnul naprosto přesně. Změna sestavy a názvu se na samotné Turilliho hudbě nijak neprojevila, pořád je to ten samý rozmáchlý a epický power metal… ale to vlastně moc velký klad není, protože se to pomalu začalo zajídat skoro už před deseti lety. Ono na jednu stranu to špatné není, vlastně po technické stránce je vše v pořádku a Rhapsody (ať se jmenují, jak chtějí) jsou v tom ultra grandiózním power metalu špica. V čem je tedy problém? Inu, pod veškerou tou bombastičností, vyumělkovaností a pod nánosy patosu je to jaksi prázdné. “Ascending to Infinity” je jako nádherně vypadající zlatá krabička, po jejímž otevření však uvnitř namísto dech beroucího pokladu nenajdete vůbec nic, jen vzduchoprázdno. Ačkoliv se snaží tvářit jako umění, “Ascending to Infinity” klame tělem, celé je to jen pro efekt a není v tom ani zrnko něčeho hlubšího, což mně osobně docela vadí. Netvrdím, že se to nedá poslouchat, klidně se přiznám, že jsem to nejednou otočil a bylo to v pohodě, ale pochybuji, že si to někdy v budoucnu pustím znova. Když už dostanu chuť na nějaké ty Rhapsody, mým favoritem v diskografii kapely už asi navždy zůstane stařičké “Symphony of Enchanted Lands”… H.
Nejsem si úplně jistý, jaký význam mělo rozdělení Rhapsody of Fire na dvě nové samostatné bandy s takřka stejným logem, protože věřím, že hudební produkce obou si bude podobná jako vejce vejci s tím rozdílem, že v Luca Turilli’s Rhapsody nestojí za mikrofonem skvělý Fabio Lione. Vůbec bych se nedivil, kdyby za vším stál jeden společný bankovní účet, ale to je jen má domněnka, fanoušci budou dvojnásobnou porcí muziky jistě nadšení. V ostatních ohledech je všechno při starém, čímž myslím, že je všechno stejné, jako tomu bylo na posledních řadovkách Rhapsody of Fire. Turilli rozhodně nešetří pompézností, melodickými refrény, orchestrálními aranžemi a vlastně úplně vším, jak je u něj běžné, takže i když “Ascending to Infinity” na první poslech vyznívá jako bombastická deska, která se místy dotýká filmové hudby, celé to má jeden velký háček. Je to nuda. Bohužel. Od úvodního nic neříkajícího filmového intra “Quantum X” po závěrečnou, šestnáct minut trvající, “Of Michael the Archangel and Lucifer’s Fall” se nedostaví ani drobný náznak nějakého překvapení, jako by Luca Turilli již vystřílel všechny ostré náboje. Pár zajímavých, v tomto případě spíš chytlavých momentů se sice najde, jako například trošku temnější “Dante’s Inferno”, ale nic nového pod sluncem to není. Lepší variaci na dané téma už několikrát předvedl i samotný Turilli se svými bývalými kumpány v domovských Rhapsody, tedy ještě pod originálním názvem. Nechápejte mě tak, že je mým zájmem Turilliho jenom hanit, to ne. V rámci tohoto žánru – alespoň jak ho chápou italší klasici – už se ve své podstatě ani nikam vyvíjet nedá a “Ascending to Infinity” ve své podstatě patří k nadprůměrným kouskům symfonického speed metalu, přesto na mě působí prázdným dojmem a spíš než jako upřímná hudební výpověď dopadla novinka jako nafouknutá bublina ničeho. Kaša
Země: Španělsko Žánr: symphonic power / gothic metal Datum vydání: 29.2.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. A Journey’s End (Intro)
02. Ex Nihilio
03. Sceneries of Hope
04. Blazing a Trail
05. Call from a Rising Memory (Intro)
06. Hidden Reality
07. Shadow of the Throne
08. Allegory of Faith, Innocence and Future
09. Sentenced to Life
10. Oihuka Bihotzetik
11. No Time for Repentance (Lamentatio)
12. The Wanderer
Španělští Diabulus in Musica mě debutem moc nenadchli. Nadšená jsme nebyla ani u klipu k druhému, aktuálnímu albu “The Wanderer”, ale nakonec nesuď knihu podle obalu a CD podle jedné písně, zase začalo platit. Symfonický metal se nám sice začíná nějak podezřele typizovat, ovšem nutno říct, že v tomhle případě při troše štěstí při poslechu zvracet nebudete.
Diabulus in Musica je kombinace symfonického metalu a gotického metalu. A nutno říct, že teď už se dá tvrdit, že své charakteristice dostáli novým albem dobře a ještě s výjimkami, které byste možná neočekávali. Tedy jistě ne, pokud byste si jako já nejprve nedočkavě poslechli třetí song “Sceneries of Hope”. Z nějakého důvodu se mi zdá, že je to menší klamání spotřebitele, protože zrovna tahle píseň postrádá všechno, co by naznačovalo, že Diabulus in Musica se málo podobají gotickým kapelám jako třeba Coronatus a mnohem víc inklinují k Epice a jí podobným. Všechny silné vokální pasáže, které svojí krásou podkreslují celou práci tak dobře, jak by se za to nemusela stydět ani výše zmíněná kapela, nevyjímaje.
Celému albu samozřejmě vévodí hlas Zuberoy Aznárez a vévodí mu s docela příjemnou grácií. Jenže kapela si asi uvědomila, že takových kapel a hlasů je jako máku, a přiznejme si to, ženská už není takové terno. O to víc vás svojí, na symfonický metal tohohle rázu extrémní dravostí překvapí skladba s až death metalovým hlasem “Shadow of the Throne”. Za tu si já dám osobně bod navíc, jelikož na tom celém albu zní trochu experimentálně.
Ještě zajímavější je, když vás po tomhle dryjáku začnou hned krmit něčím, co zní jako ze středověku, co se ještě později přelije v piáno. Tahle linka silných symfonických pasáží se táhne celým albem a chvílemi vám bude připomínat různé skupiny, které se kdy v tomhle typu symfonického metalu mihly, takže ne, Epicou to nekončí. Ale nikdy to nebude na tak dlouho, abyste měli čas přemýšlet, kde já tohle už slyšel. A to je přece jen dobře, protože to je to, na co už dlouho probíhají u některých kapel stížnosti.
Ostatně nejen kapely by se daly v “The Wanderer” hledat, je to totiž typický příklad tak trochu líbivé a pseudo soundtrackové desky (jak ráda s oblibou říkám). Drží se jakési přesné a přísné příběhové linie a vypraví. O to víc tohle moje tvrzení podporuje fakt, že o zvraty tu není nikdy nouze. Ještě lépe, když si k tomu přimícháme zvuky bouře, flétnu a již zmiňované piáno, které – a v tom jde ještě dál než Epica – doplňuje duet ženského a mužského hlasu. A v tu chvíli jsem si já jako slabá žena pobrečela. “Sentenced to Life” je sice možná klišé, ale z toho klišé bylo ukradeno to nejlepší.
“The Wanderer” je sice možná album, které má klasické prvky, které už by někoho mohly omrzet, ale na druhou stranu se nebojí být chvíli neúměrně silné a dravé a pak zase příjemně klidné a mírné a i přesto není nikdy extrémně komplikované. A za to si nutně muselo získat aspoň část mého srdce. Je malým krůčkem pro metal, ale velkým krokem pro skupinu jako takovou. Má pro mě potenciál, a jestli se budou zlepšovat stále takovým způsobem… Ne, to ani vlastně nejde.
Další názory:
“The Wanderer” v jádru není zlé album, jen dojíždí na úplně tu stejnou věc, která v poslední době bývá problém u drtivé většiny žánrově příbuzných nahrávek – na přílišnou standardnost. A to je v případě Diabulus in Musica docela paradox, protože se kapela nebojí sem tam vytáhnout i vcelku osvěžující nápad, například synťáky na začátku klipovky “Sceneries of Hope“, ovšem jako celek deska nepůsobí jako nic extra, byť se neposlouchá špatně. Jednoznačným vrcholem celé kolekce je možná překvapivě baladická “Hidden Reality” se skvělými slokami (překvapivě proto, že podobné skupiny mají většinou ve zvyku páchat jako pomalé věci neuvěřitelné cajdáky – což si ostatně neodpustili ani Diabulus in Musica, viz taková “Sentenced to Life“). Jinak ale “The Wanderer” zanechá pocit sice bezpoblémového, ale nikterak pamětihodného počinu. Alespoň já jsem přesvědčen, že za měsíc si na to ani nevzpomenu… H.
Země: Japonsko Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 18.1.2012 Label: Victor Entertainment
Tracklist:
01. Amen!
02. 零の天使
03. Alchemy
04. Kiss Me Kill Me
05. 氷の棺
06. Fugitive
07. Black Serenade
08. 心月世
09. The Last Savior
10. 堕天使の笑み
11. By the Ruin (Interlude)
12. Masquerade
Hodnocení:
Madeleine Ailyn – bez hodnocení
H. – 6/10
Ellrohir – 6,5/10
Je mi takovým malým a příjemným potěšením dělat recenze, člověk vždycky nahlédne pod pokličku něčeho, co ho baví. Ještě víc to člověka baví, když má jistotu, že by na něco podobného jinak měl pramalou šanci narazit. Řekla bych, že tohle je zrovna ten případ. Nikdy by mě v životě nenapadlo, že právě Japonsko může skrývat skupinu, která se mi může vrýt tak krutě pod kůži.
Pokud si zadáte Liv Moon na YouTube okamžitě se vám objeví cover z jejich prvního alba. A ten název vám bude v rámci symfonických kruhů značně povědomý. O metalovou verzi písně “Phantom of the Opera” se už přece pokusili Nightwish. Nutno konstatovat, že Liv Moon to podle mě dokázali o malý krůček lépe. Jednoduše díky faktu, protože jejich verze se spíše podobá originálu. A to je to, co mě zarazilo u druhého CD plného coverů a stejně tak mě to zarazilo i u nového alba “Symphonic Moon“. Vždycky jsem se ptala, jestli je možné najít přesnou rovnováhu mezi symfonickou a metalovou částí tvorby, aby neztratila ani svojí jemnost, ani svojí dravost. O to víc šokující pro mě byl poslech těchto Japonců. Nejenže mi tuhle otázku objasnili, ale ještě drze dodali, že ono jde i něco navíc.
Kdybych ho měla přirovnat k něčemu evropskému, řekla bych, že tu dravost ukradli od Epicy a jemnost a výpravnost právě od Nightwish, tedy přesněji řečeno z jejich starších alb. (Obě skupiny nejspíš podle všeho budou jejich oblíbené.) Ale to by samo o sobě přece nestačilo, aby mě zbavili mého přesvědčení, že mě symfonický metal už nemůže překvapit. Může. Dnes a denně, pokud by v něm byly skupiny jako Liv Moon. Jejich hudba je jako díla romantiků a možná je to vtipné, ale já u “Evžena Oněgina” vždycky plakala víc než u amerických romantických komedií. A pokud mám do třetice uvést srovnání s Nightwish, tak to je přesně ono. Malý rozdíl mezi pečlivě provedeným a citovým Puškinem v podobě Liv Moon a lehce stravitelnou romancí od seveřanů.
Zaměřme se teď na koncept alba jako takového. Na dvanáct skladeb, které chtě nechtě už svou melodií vypráví příběh plný zvratů. Na první poslech neodhadnete, kdy přijde dramatická a kdy přijde spíše poklidná pasáž. Nesnaží se z vás za každou cenu vymlátit duší nebo vás ohromit. Je to výpravné, ale mile výpravné. Dokážu si to živě představit jako nějaký soundtrack. Některé songy vás překvapí až popovostí, ale jsem odhodlaná tvrdit, že přesto tenhle symfonický power metal neztrácí svojí tvář. Protože když se ozvou kytary, nemůžete pochybovat. Celé album svojí linií šlape jak přesně namazaný stroj a všechno do sebe zapadá.
Zase by se mi hodilo přirovnání k “Imaginaerum“. Nemůžu je prostě nechat spát. Další věc, která mi byla proti srsti u seveřanů, byla přemíra vokálů. Fakt, že Liv Moon vlastní zpěvačku Akane Liv, jejíž hlas pohladí a přesekne vzduch zároveň, je sám osobě dostačující a ještě větší štěstí je, že je jí dána velká spousta prostoru. Kdyby vám nezpívala japonsky, možná že byste si řekli, že jde o evropskou produkci, ale v tomhle případě je to spíš urážka. A nakonec, když je nutné potřeba oživení a zabavení, jako zázrakem najdete hlasů více.
Kromě klasických symfonických prvků jako, jsou občasné smyčce, něco, co zní jako varhany, a různé další ozdůbky, najdete na albu i ty více zajímavé, co jsou prostě elektronické. Ovšem nikdy se vám nestane, že byste neslyšeli kytaru. Na ten tak důležitý prvek totiž Liv Moon nezapomněli a rozhodně ho nenechali podřimovat, některé pasáže jsou na “symfoňák” až mírně brutální. Zde se vždy projeví právě to, proč nesou taky označení power metal. A že je to pořádně power, o tom vás nenechá pochybovat hned první song.
Dneska se nebudu nudně zabývat nakonec tím, jestli se mi některý song líbil víc než jiný. Bylo by to zbytečné. Na albu z mého pohledu není úplně slabá a neposlouchatelná píseň, možná ba naopak. Liv Moon, hodnoceni jako pravý nefalšovaný symfonický power metal, jsou prostě pecka. A těžko se hrabat v detailech, které by se daly vylepšit. Všechny stránky jejich nového alba jsou vyvážené a překvapí vás. Bylo by nespravedlivé je ohodnotit osmičkou a taky by bylo složité napsat rovnou desítku, protože moje osobní nadšení by mi v temných dobách zavšiveného symfonického metalu mohlo nesloužit. Bez hodnocení v tomhle případě znamená, že mně osobně už asi měsíc rvou srdce z těla a doufám tajně, že by to mohli páchat i někomu jinému.
Další názory:
Nejsem si příliš jistý, jestli mám Liv Moon za desku “Symphonic Moon” pochválit, pohanit nebo jaksi “vyprůměrovat”. Na jednu stranu album bezesporu obsahuje písničky solidní až dobré, o tom nemá cenu polemizovat, důkazem budiž třeba hned první čtyři kousky, které nabízejí sice nikterak náročný, ale vcelku příjemný symphonic metal s občasnými pěknými klávesovými kličkami (“Amen!”), chvílemi až nečekaně chytlavý (“Alchemy”), někdy se to tam dokonce i blýskne neoklasickými motivy (“Kiss Me Kill Me”). To vše je samozřejmě v pořádku a já proti tomu nic nemám. Co mi však vadí, to je chvílemi až přílišná sladkost, která kulminuje zejména v pomalé uchcávačce “氷の棺”, z níž má člověk opravdu chuť jít vrhnout za roh, což je ovšem naštěstí výjimka na albu. I přesto si však nemyslím, že bych to někdy v budoucnu hodlal poslouchat znovu, což je vcelku zásadní nedostatek. Ale co si budeme povídat, hlavní důvod, proč Liv Moon věnovat případnou pozornost, je hlavně to, že jde z našeho pohledu o exotickou kuriozitu (ostatně to je i hlavní důvod, proč to tu vůbec recenzujeme), protože symfonický metal z Japonska člověk přece jen nepotkává každý den, navíc další body jsou (pánové, zbystřete) za moc pěknou zpěvačku. Takže asi tak. Kdo má ten symfonický metal rád, tomu se “Symphonic Moon”, potažmo komplet Liv Moon bude nejspíš líbit, ale my ostatní si to jednou poslechneme, prohlédneme pěknou zpěvačku a půjdeme dál… H.
Pozor na Japonce, jsou všehoschopní a nikdy nevíte, čeho se od nich dočkáte. V případě pětičlenné partičky Liv Moon naštěstí nejde o nějakou pro tento národ typickou šílenost, nýbrž o poměně standardní symphonic metal víceméně evropského ražení. Zkrátka něco ve stylu Tristanie, Epicy či Delain, takže pokud podobnou hudbu vyhledáváte, nemusíte se bát vyzkoušet ji ve verzi pocházející ze Země vycházejícího slunce. Kvalita jednotlivých skladeb je ovšem poněkud proměnlivá a kolísá od poměrně povedených kousků až po docela hrozné. Jako ty lepší bych jmenoval “Alchemy”, “Black Serenade” a potom klávesové intro k desáté skladbě s japonským názvem “堕天使の笑み”. Ellrohir
Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 30.11.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Taikatalvi
02. Storytime
03. Ghost River
04. Slow, Love, Slow
05. I Want My Tears Back
06. Scaretale
07. Arabesque
08. Turn Loose the Mermaids
09. Rest Calm
10. The Crow, the Owl and the Dove
11. Last Ride of the Day
12. Song of Myself
13. Imaginaerum
Nightwish jsou fenomén. Spousta lidí je bezmezně miluje, jiní je zase upřímně nesnášejí a i ti, kterým jsou naprosto ukradení, jim často vděčí za doprovod na samém počátku cesty k tvrdé hudbě. Že s tím souvisí i v jistých kruzích neutuchající emoce ohledně bezmála pět let nové zpěvačky, to je jasné snad každému, kdo se o tohle odvětví alespoň trochu zajímá. A do takového zmatku najednou přijde nové album, o kterém toho bylo napsáno mnoho ještě v době, kdy ani sama kapela nevěděla, jak bude výsledek vypadat…
A protože toho už bylo napsáno tolik, považuji za zbytečně tu postoprvé nastiňovat příběh a koncept alba a ostatně i filmu, který vznikal souběžně, a zaměřím se na hudbu samotnou. V tomhle případě by ale bylo dobré hned ze začátku ujasnit si, z jaké pozice vlastně hodnotím. Tak předně – i když můj vkus urazil od dob, kdy jsem Nightwish poslouchal dnem i nocí, docela dlouhou cestu, pořád je mám rád a beze studu je považuji za svoji srdcovou kapelu. Vyhnula se mi ovšem všeobecná hysterie až nenávist, která se snesla na hlavu nebohé Anette po jejím nástupu do kapely. Proč? Protože je to prostě dobrá zpěvačka a házet na ni špínu jenom proto, že nezpívá jako Tarja, je dětinské. Anette jsem tedy na místě zpěvačky Nightwish akceptoval a už “Dark Passion Play” se mi i přes jisté dílčí nedostatky velmi zalíbilo. Proto jsem byl skutečně zvědavý, jak “Imaginaerum” dopadne – ať už vzhledem ke konceptu, který může trochu svazovat, tak co se týče výkonu Anette, neboť dostala možnost své kvality poprvé předvést na albu, které bylo napsáno s ohledem na charakter jejího hlasu. Očekávání byla tedy veliká, hype ze strany vydavatele a metalových magazínů rovněž a po necelém měsíci, kdy se “Imaginaerum” těší zájmu veřejnosti, se mohu odpovědně podepsat pod následující řádky…
Album jako celek stojí na několika pilířích a konceptuálnost je jedním z nich. Je totiž nad slunce jasné, že se v rámci hranic, které tvoří mimořádně vydařené intro a poslední, titulní skladba, skutečně jedná o tématicky jednotný celek. S povědomím o ději pak tento příběh ožívá prakticky okamžitě. Za tak sugestivní zpracování patří Tuomasovi poklona. Je tu ovšem i stinná stránka věci – i když se Tuomas dušoval, že album nebude přizpůsobeno pro použití v rámci soundtracku stejnojmenného filmu, občas se nemohu zbavit dojmu, že skutečně poslouchám soundtrack, protože některé skladby působí dojmem, že slouží jenom k podbarvení nějakého vizuálního vjemu (“Arabesque”), nebo bych si je dokonce dovedl představit jako doprovod k závěrečným titulkům (“Imaginaerum”). Prostě a jednoduše – to, co by jinak možná zafungovalo dobře, působí na formátu hudebního alba jako pustá vata, i když i té vatě nemohu upřít dílčí plusy a zajímavé momenty, které se mi samy o sobě velice líbí. Řeč je tu opět o “Arabesque”, protože “Imaginaerum” není nic jiného, než sbírka motivů z celého alba, jen pospojovaných dohromady a nahraných orchestrem.
Dalším esenciálním prvkem jsou bezesporu orchestrální orgie a jejich naprostá dominance nad vším ostatním, vyjma zpěvu, ale o tom později. Už na “Once” se orchestr dostal značně do popředí a “Dark Passion Play” pak dovedlo tento trend na další úroveň. Ani v jednom případě to však nebylo na úkor ostatních nástrojů, nebo alespoň nijak zvlášť přehnaně. Na “Imaginaerum” je totiž i úloha Emppuovy kytary víceméně degradována do pozice rytmického nástroje. Skutečný riff aby člověk pohledal, stejně jako sólo. Rytmické tlučení do strun v jedné poloze, to mě s prominutím neuspokojuje. Basa a bicí se do popředí rovněž nedostanou a žádná další “The Siren” nebo “Planet Hell” se tedy nekonají. A je to ohromná škoda, protože když si vzpomenu, jaké věci dovedli Emppu, Jukka a Marco stvořit na “Once”, neřkuli na starších počinech, je mi z toho akorát na nic. Těžko jim to ale klást za vinu, když tvůrčí otěže neochvějně třímá Tuomas, a pochybuji, že by je jen tak popustil. Když ale překousnu, že je značná část “Imaginaerum” po instrumentální stránce de facto výkladní skříní Tuomasových orchestrálních fantazií, musím uznat, že to pořád dělá skvěle. Některé epické pasáže svých charakterem sice působí, jako by vznikly při tvůrčím procesu “Once”, ale to mi nijak nevadí. Příjemného překvapení jsem se dočkal od dětských sborů, protože jsem nečekal, že budou zapracovány tak vkusně a že dovedou některé pasáže skutečně nakopnout…
Co mě ale moc nepotěšilo, to je jakýsi celkově pohádkový nádech alba. Všechna předchozí alba Nightwish se vyznačovala jakousi vznešeností, subtilní nádherou a intimním zármutkem, to vše doprovázeno tu více tu méně výraznou temnotou. Namísto toho se na “Imaginaerum” dostává do popředí až cukrkandlový optimismus a dětská naivita. Mluvím tu o melodiích, které mnozí velmi trefně označili za jakýsi ABBA metal. Neříkám, že je tenhle přístup znát v každé skladbě (to zdaleka ne), ale tam, kde znát je, jsem dost na vážkách, co si o tom vlastně myslet. Na jednu stranu je to nehorázně chytlavý kýč bez hlubšího emočního dopadu na posluchače, na druhou stranu je ten kýč provedený až na výjimky naprosto špičkově, poslouchá se to vážně úplně samo a člověk má tendenci si prozpěvovat text nebo alespoň poklepávat nohou do rytmu. Vrcholem tohoto směřování je asi klipovka “Storytime”, až diskotéková vyjuchanost “I Want My Tears Back” nebo refrén první části skladby “Song of Myself”.
Na druhou stranu, z jistého úhlu pohledu je na “Imaginaerum” temnoty požehnaně, byť v trochu jiné podobě, než jsme byli zvyklí. Třeba taková “Scaretale” je až na trochu nepasující intro vysloveně zvrácená, teatrálně děsivá a posluchač si připadá, jako by byl uvězněn v nějakém kabaretním domě hrůzy, ze kterého nemusí nemusí vést cesta ven. Rovněž v pořadí třetí “Ghost River” disponuje nábojem a temnou náturou, do kterých je radost se ponořit. V čem se tahle temnota liší od temnoty, která prostupovala starší alba Nightwish, ale popsat nesvedu, i když je to poznat na první poslech…
Skutečně by mě zajímalo, z čeho ona optimismem a naivitou překypující melodika pramení. Je tím důvodem výhradně námět konceptu, ke kterému se to hodí, ať chci nebo ne? Je to snad posun Tuomasových tvůrčích vizí směrem k jakýmsi popovým obratům? Nebo je důvodem Anette, kterou z toho viní část veřejnosti, a co si budeme povídat, její hlas je pro takové melodie jako stvořený? Asi od každého něco, ale se to nedozvím do té doby, než Nightwish vydají další album. Ale když už tu ale padlo Anettino jméno, rád bych se u ní chvíli zastavil. Snad všichni napjatě očekávali, jak se Anette s novým materiálem popere, protože tentokrát už nejde vinit z případných nedokonalostí skutečnost, že bylo album psáno pro někoho jiného. Kouzelné je, že to navzdory všem pochybovačům není potřeba. Už když jsem slyšel “Imaginaerum” poprvé, spadla mi čelist a bylo mi jasné, že tentokrát tahle usměvavá Švédka vytřela všem kritikům zrak způsobem, jaký nemá obdoby. Pokud ještě teď někdo tvrdí, že Anette neumí zpívat, buď provokuje nebo je hluchý. Výkon, jaký na albu předvedla, je totiž naprosto fenomenální. Tuomas pro ni vystavěl hřiště, ve kterém nechává vyniknout svému ohromnému hlasovému potenciálu naplno. Popravdě, v metalové kapele jsem snad ještě neslyšel zpěvačku, která by dovedla vetknout do svého projevu takové množství výrazů, barvy a nejrůznějších emocí. A je to právě Anette, jejíž výkon tvoří poslední z pilířů celé desky. Ovšem dlužno dodat, že pěveckou stránku svého angažmá v Nightwish nezanedbává ani Marco, který opět dokazuje, že je majitelem skutečně výjimečného vokálu. Je to právě on, kdo potvrzuje výsadní postavení skladby “Ghost River”, protože jeho refrén patří skutečně k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Nightwish vzniklo. A i v dalších skladbách dostává dostatek prostoru, čímž jen znovu dokazuje, že je “Imaginaerum” po vokální stránce mimořádně zdařilé dílo.
Na uplynulých řádcích jsem se pokusil charakterizovat album jako celek na základě jednotlivých důležitých složek výsledného díla. Teď ale nastal čas ujasnit si, jak se všechny ty plusy, mínusy, vlivy a postupy projevují v jednotlivých skladbách, neboť nezastávám názor, že by se mělo na “Imaginaerum” nahlížet jako na jednolitý a nedělitelný celek. A začnu pochopitelně intrem, které album otevírá velmi vkusně. Hrací skříňka na klíček, Marcův osamocený vokál a melodie, které se postupně chopí orchestr a vše přeroste v ostrý začátek “Storytime”. Klipovka patří k tomu skvěle provedenému kýči, o kterém jsem mluvil výše – má to švih, působí to kompaktně a jako rozjezd celého alba odvádí svou práci dokonale. Hned následující dvojici skladeb považuji za samotný vrchol alba. “Ghost River” jsem tu již vzpomínal, ale jazzová “Slow, Love, Slow” si zaslouží minimálně stejnou pozornost. Nádherný unikát, jaký jsem skutečně nečekal a další důkaz, že je Anette paní zpěvačka.
Dál to ale až taková sláva není. “I Want My Tears Back” dle mého krutě dojíždí na refrén, kterým by se mohla chlubit kdekterá rádiová odrhovačka. A páně Donockleyho dudy tomu moc nepřidávají. Na v pořadí šesté “Scaretale” mi vadí jediná věc – skvělé epické intro a neméně skvělé kabaretní jádro samotné skladby k sobě prostě nepasují. Každé zvlášť je to ale skvělé. Následující “Arabesque” tvoří pomyslný střed alba a zřejmě má i hudebně působit jako spojnice mezi první a druhou půlí alba. Smutné na tom je, že na mě dělá dojem naprosté vytrženosti a zbytečnosti. Zajímavé orientální motivy a snad jediný bicí part na albu, který by se dal považovat za exhibici, to nespraví. Být její začátek a konec nějak organicky propojen s předchozí a následující skladbou, mohlo to být skvělé… “Turn Loose the Mermaids” je zvláštní. Zní, jako by se na ní podíleli Blackmore’s Night spolu s Enniem Morriconem. Jako vesměs akustická balada ale celkem funguje a poslouchat se to dá. S tím mám ale docela problém u devítky “Rest Calm”. Sloka sice dobrá, ale refrén, který se po celou závěrečnou část skladby opakuje, je nehorázně ubíjející. Škoda, na té sloce šlo vystavět něco výrazně lepšího. Balada číslo dvě se jmenuje “The Crow, the Owl and the Dove” a čím déle ji poslouchám, tím více se kloním k názoru, že i když to až na vokální příspěvek Troye Donockleyho není zas tak zlé, je to pustý popík. A zase za to nemůže sloka, ale všechno ostatní.
Bohudík, následuje jedna ze tří nejlepších skladeb na albu. “Last Ride of the Day” zní neuvěřitelně epicky a skoro mě mrzí, že ji Tuomas nerozvinul v něco víc, než “jen” skladbu standardního rozložení. Třináct a půl minuty by jí totiž určitě slušelo rozhodně víc než nešťastné “Song of Myself”. Dramatický nástup a na albu nejdelší stopáž slibují velké věci, ale bohužel. Intro a sloka je opět tím nejlepším, co skladba nabídne. Dále se dočkáte jen kýčovitého refrénu a místo očekávané gradace přijde pravý opak. Někdy okolo čtvrté minuty přijde totálně ubíjející umíráček, který bez významnější změny přejde v druhou polovinu skladby, která sestává akorát z recitovaných replik Tuomasových blízkých, to vše podbarveno jen lehkým příspěvkem londýnských symfoniků. Kdyby tahle recitace následovala nějakému epickému vyvrcholení a zakončilo tak celé album, tak nemám výhrad. Bohužel, není tomu tak, a “Song of Myself” je tak další promarněnou příležitostí a zahozeným potenciálem sloky. Skutečně poslední titulka “Imaginaerum” je pak naprosto zbytečná, a jak už jsem zmínil, hodila by se tak k doprovodu titulků filmu. Jsem zvědavý, jestli na to skutečně dojde…
Tak si to shrňme. Máme tu album, které skvěle vypráví příběh v sobě obsažený, nabízí širokou škálu emocí, nějaké to zamyšlení nad našimi životními osudy a naprosto fenomenální pěvecké výkony. Naproti tomu se dá úspěšně pochybovat o jeho příslušnosti k metalovému žánru (což neberu jako mínus, ale pouze jako skutečnost, na kterou je třeba brát ohled), některé, mě nevyjímaje, může zklamat upozaděním klasických nástrojů ve prospěch orchestru a kláves. Stejně tak vlezlý optimismus a v jistém směru chybějící vnitřní napětí albu ve výsledku nijak neprospívají. Výsledné hodnocení se tak jeví být značně ošemetným, neboť se bude výrazně lišit člověk od člověka a bude se odvíjet výhradně od toho, co dotyčný od alba čekal. Kdo čekal pohádkovou operetu, soundtrack made by Nightwish a především fascinujícím způsobem odvyprávěný příběh, musí být výsostně spokojený a já mu to neberu, protože přes všechny zápory není “Imaginaerum” vůbec špatné album. Kdo ale toužil po dramatické hodině a čtvrt, která by přetékala nápady, atmosférou, nepostrádala by špičkové hráčské výkony a strhující tah na branku, ten buď bude muset doufat další čtyři roky, nebo se poohlédnout jinde. I když jsem se snažil zůstat nestranný, spadám spíše do druhé kategorie a prostý poměr dobrých, průměrných a špatných skladeb mě nutí hodnotit tak, jak jsem se rozhodl. A je to škoda, protože “Imaginaerum” mělo potenciál být skutečnou bombou. Nestalo se a dvojice “Once” a “Oceanborn”, zpovzdálí sledována “Dark Passion Play”, tak svůj svůj status alespoň v mých očích bez problémů uhájila. Tak třeba příště…
Další názory:
“Imaginaerum” určitě patří mezi desky, jimž bylo v letošním roce věnováno nejvíce pozornosti, což se však bohužel ne vždy slučuje s tím, že by si tu pozornost zasloužily, v drtivé většině se to ovšem slučuje s masivní reklamní agitací. Obzvláště ta byla v případě novinky Nightwish vskutku nevídaná – dlouho jsem nezažil, že by se v takové míře ze všech stran valilo tolik sloganů o albu roku, ne-li přímo desetiletí či rovnou celé hudební historie. Něco takového je samozřejmě možné opravdu jen stěží a osobně bych řekl, že na to může skočit jen ten, kdo má sotva dvouciferné IQ, ale evidentně tahle placená reklama funguje vzhledem k faktu, kolik řadových poslouchačů desku pobožšťuje, jak jen to jde. Co se mě týká, spíše mne to odpuzuje a jaksi mne to nutí k automaticky odmítavému postoji… což si “Imaginaerum” vlastně ve skutečnosti nezaslouží, ačkoliv z toho mnozí dělají mnohem víc, než čím to ve skutečnosti je. Klidně to řeknu na rovinu – Nightwish prostě dle mého názoru nejsou až tak vysoké umění, jak se sami tváří a za jaké je mnozí považují. Špatná muzika to však není, to zase netvrdím. “Imaginaerum” má některé songy opravdu dobré… singlovka “Storytime” je solidní; “Ghost River” je skvělá – z mého pohledu jednozačný vrchol; “Slow, Love, Slow” mě tak úplně neoslovila, ale jistou zajímavost nepochybně má (přinejmenším z toho důvodu, že se na poměry Nightwish jedná o dost netradiční a překvapivou věc); “Scaretale” se také povedla, zařadil bych ji hned za “Ghost River”… jenže po ní už pomalu začne nastupovat klasický neduh všech alb Nightwish – v druhé půli jim povážlivě dochází dech a ani novinka v tomto ohledu není výjimkou. Kromě toho má “Imaginaerum” ještě jednu nevýhodou – je možná až příliš ambiciózní, přestože na to nemá. Díky propojení s filmem na nahrávce skončily i písničky, které sice byly “nutné pro filmové zpracování”, ale v rámci desky příliš nefungují, nehledě na s tím spojenou přestřelenou délku – to mi také vrtá hlavou, co nutí Nightwish točit hodinu a čtvrt dlouhou věc, když za tři čtvrtě hodiny by toho v zahuštěnějším prostoru určitě zvládli říct stejně, akorát s větší přesvědčivostí. Aby mě někdo špatně nepochopil, protože to teď možná vypadá, že si jen stěžuji, nechci tu na “Imaginaerum” kydat nějaký hnůj, jelikož to by zase nebylo spravedlivé. Vcelku se mi to líbí (alespoň některé části), je to solidní práce, jen ne nějak extrémně výjimečná, jak většina lidí tvrdí… H.
Nightwish mě na svou novinku docela natěšili. Nebylo to ani velikostí jejich jména, alby, která vydali v minulosti, či celkovým vzruchem, jaký kolem novinky vytvořili. Bylo to prvním singlem “Storytime”, který jsem si opravdu oblíbil, ač jsem se to styděl přiznat. Na “Imaginaerum” se Nightwish žánrově mnohem více rozkročili, než tomu bylo zvykem na deskách předchozích, což je vývoj, který musím pochválit. Na druhou stranu se jim však podle mě nepodařilo udržet konstantní kvalitu po celé délce desky. První skladby alba (“Storytime” a “Ghost River”) jsou opravdu povedené, po nich ovšem album sklouzne k materiálu, který mi přijde až příliš podbízivý. Vrchol toho budiž první polovina “I Want My Tears Back”, pro kterou by se mi hodila škatulka “ABBA metal”. Úroveň však postupně opět stoupá a nemůžu tak tvrdit, že by se mi “Imaginaerum” špatně poslouchalo. Nightwish se povedlo zkrotit mohutné aranže a vkusně na desku zařadit dětské chorály. Občas zní použitý orchestr až příliš “soundtrackovitě”, to lze ovšem Nightwish snadno odpustit. Vždyť album samotné vlastně soundtrackem je. Nejsem cílová skupina, na kterou kapela se svou deskou mířila. Nebýt humbuku, který kolem “Imaginaerum” vznikl, určitě bych si ho neposlechl. I tak ale musím uznat, že to špatná deska zdaleka není. Zajus
Nemůžu si pomoct, ale já prostě já dostal to, co jsem chtěl, a dokonce ještě mnoho navíc. Dávat “absolutní” hodnocení, to asi vždycky vyvolá nějaké ty pochyby o autorově příčetnosti, ale když mně tohle album prostě imponuje jako málokteré jiné. Je sice možné, že mě Nightwish jenom jednoduše “opili rohlíkem”, když mi předhodili cosi podbízivého a líbivého bez hlubší “uměleckosti”, ale i kdyby, tak co? Hudbu si má člověk vybírat podle toho, co se mu líbí, ne podle toho, co ostatní označují za kvalitní. Pravděpodobně si budete muset album sami poslechnout a zhodnotit, nakolik má “desítka” odpovídá vašim pocitům. Já si za ní ale stojím. Ellrohir
Ráda bych tak nějak vystihla to, co mi na nových Nightwish vadí i nevadí. A to první začíná už u toho, že nemám ráda, když někdo masíruje můj mozek a ovlivňuje názory ještě předtím, než vůbec vím, jak bude vypadat výsledek. Takže mezitím, co se všichni v redakci na ně těšili jak na Ježíška, mě přepadala čím dál tím větší skepse. Když vypustili “Storytime”, polkla jsem naprázdno. Přesně to, co nesnáším, v koncentrované podobě. Anettin hlas v poloze, která mně podřezávala žíly. Tempo, které by nevyburcovalo ani mrtvého, a ta zrůdná, ale u takové kapely nutná dokonalost. Ovšem řekněme si to narovinu, album není jeden song. Naštěstí. Jako by mě počáteční zklamání mělo přesvědčit o tom, že ještě není nic ztraceno. Například Marco, kterému se, zdá se, dostává stále více prostoru. A upřímně, jen do toho. Vždyť to on pro mě naprosto perfektně dotváří atmosféru “Ghost River”. A Tuomas byl vždycky dobrý vypravěč, o tom není pochyb. To je hlavní plus a zároveň hlavní chyba skupiny. Někdy se málo soustředí, nebo ani nechce, aby to byl metal. Slovo symfonický u něj nabývá gigantických rozměrů a neustále nám musí vyprávět svoje báchorky. A tenhle jeho kejklířský přístup sedne jen někomu. Já ho do nedávné doby za to opěvovávala. Dnes bych ocenila trochu surovější přístup. Možná, že čím je starší, tím je víc sentimentální. No, dobře, vraťme se mílovými kroky k samotné hudbě. Je prostě kvalitní a svým způsobem dobrá, a pokud vám někdo bude tvrdit, že se Nightwish změnili k nepoznání, věřte mi, že toho nejsou schopni ani oni. Krásně to poznáte na “I Want My Tears Back”. To je z mé strany taková malá sentimentální vzpomínka. Prostší, jednoduší a milejší. Neprodlužujme ortel. Chtěla jsem říct, že jsou to pro mě stále výborní hudebníci, proti Anette nic nemám a srovnávat ji s Tarjou by dokazovalo akorát mojí hloupost. Jen už jsem přesycená té pompézní velkosti a grandiózních výstupů. Už žádné cirkusy a nebeské výšiny. Zpět k té “živočišnosti” a prostotě. A upřímně, očekávala bych ji na dalším albu, protože další velký slon do sbírky by nám mohl zbořit šapitó. Madeleine Ailyn
