The Black Dahlia Murder jsem poslouchal docela dost před loňským Brutal Assaultem. Na jejich vystoupení jsem se tešil, ale kluci mě zklamali. Nevím proč, ale zkrátka mě jejich show vůbec nebavila. Po návratu domů jsem je tedy dost zanedbával a v podstatě jsem je neslyšel až doteď, kdy je poslouchám kvůli recenzi na “Ritual”. Tuto partu mám zafixovanou jako jednu z lepších metalcorových kapel současnosti. V současné konkurenci metalcoristů je opravdu těžké prorazit a The Black Dahlia Murder svou kvalitou dokazují pokaždé s novou deskou. I když se od sebe alba nijak zázračně neliší, poslech je pokaždý stejně kvalitní a dodržují si úroveň, kterou nastolili už od první desky “Unhallowed”.
Na “Ritual” najdete 12 písní. Všechno to jde shrnout jednoduše do jedné věty: klasický, dobře poslouchatelný metalcore. Nic víc, nic míň. Takovýto mám rád, nicméně je to furt to stejné. Žádné oživení, bohužel asi musím konstatovat, že metalcore už je mrtvý žánr a nemyslím si, že se nějaké kapele povede tento styl hudby posunout někam dál a jinam. Metalcore dostávám na recenze pravidelně a pokaždé musím psát skoro to stejné, protože to ani nijak jinak nejde. Nevím, co vede kapely k tomu, aby neustále tvořily stejné a stejné desky dokola. Pomineme-li peníze, tak už to ani ty lidi nemůže bavit, když počtvrté vyjde to stejné, akorát s jinými názvy. Můžeme být ale rádi, že The Black Dahlia Murder nedopadli třeba jako Architects, kteří to až překombinovali a vytořili opravdu špatnou desku. The Black Dahlia Murder aspoň se drží svého standardu a drží si určitou, i když už stereotypní, kvalitu. Z jednotlivců je těžké vyzdvihnout nějakého favorita, ale nejvíce mi v hlavě asi zůstala úvodní “A Shrine to Madness”.
“Ritual” je naprosto typická metalcorová deska. Neurazí, nenadchne a ani nic jiného. Poslechnete, řeknete si OK a zase vypnete a málokdy pustíte znova. Aspoň tak to udělám já. Doufejme v lepší zítřky metalcoru, nebo všichni umřeme na to, jak je to furt stejné, stejné, stejné a stejné…
Další názory:
Na muzice The Black Dahlia Murder neshledávám ve své podstatě nic špatného, přesto ale nemohu říct, že by jejich novinka “Ritual” oplývala byť i jen jednou jedinou věcí, která by mne donutila si tu nahrávku někdy v budoucnu zase pustit. Jako jo, když si to pustím, nemám s tím problém a nemám ani tendenci to vypínat, nepůsobí to však na mě ničím extra. Prostě hudba v pohodě, nic víc. Možná, že nenapravitelným hltačům modernějších metalových žánrů to bude stačit, ale mě to nestačí. Další, co mi na The Black Dahlia Murder trochu vadí, je to, že mezi jejich jednotlivými alby nevidím žádný velký rozdíl. Každé dva roky se někdy kolem léta objeví jejich nová fošna, pokaždé je to v pohodě, ale nikdy nic, co by mě osobně nějak nadzvedlo (ať v pozitivním či negativním slova smyslu). Zábavná satanášská grafika “Ritual” nijak nezachrání. H.
Arch Enemy se po dlouhé době vydávání všeho možného, jen ne nového materiálu, opět vrátili k tomu, co je nejdůležitější – a to ke studiové desce. Posledně se kapela prezentovala se znovunahranými songy na “The Root of All Evil”, které podle mě dopadly docela dobře. Ač se znovunahrávání spoustě lidí nelíbílo, myslím, že to byl docela povedený krok. Přiblížila se starší tvorba nové generaci, která s tím nemusela přijít do styku. Dále pak Arch Enemy do světa vydali DVD se záběry z koncertů. To jsem bohužel neviděl, takže sloužit nemohu. Nic tedy, co by musela přímo kapela tvořit sama (že by nebyly nápady?). Dočkali jsme se až teď a čekání to bylo zbytečné. Proč? Dozvíte se níže.
První, co mě ihned překvapilo, je počet songů a délka alba. Je to strašně dlouhé! Dohromady to má 14 písní (+ bonusy) a vydá skoro na hodinu, konkrétně 54 minut. To je opravdu moc. Můj odhad je, že po dlouhém čekání nám asi musí naservírovat dvakrát více, než by bohatě stačilo. Délka samozřejmě zabíjí i hudbu samotnou, po čase se prostě začne nudit každý. Tedy kromě těch, co mají plakáty Arch Enemy všude po bytě a nad fotkou Angely provádí… no, víte co. Producenti zde prostě přepískli, v klidu bych dokázal vyškrtat spoustu zbytečností a “Khaos Legions” by na tom bylo mnohem lépe. Takhle je to všechno moc zdlouhavé a poslouchat pořád to samé dokola? Koho by to bavilo… Arch Enemy přehrávají staré jistoty a vydali něco, co si poslechnete a málokdy to otevřete znovu. Spoustu věcí jste prostě mnohokrát slyšeli a ne jen z historie Arch Enemy; s tím, kolik hudby dneska vychází a jak snadno se dá sehnat, je to zkrátka omleté furt to stejné dokola. Vyzdvihnout však musím výkon Angely Gossow, její vokály jsou prostě radost poslouchat. Přijde mi ještě brutálnější než dříve. A to je dobře. Z ženského pole, které se tomuto zpěvu věnuje, patří stále ke špičce. A trumfne i několik mužských zpěváků. Písně jednotlivě se hodnotit nedají, mění se to jen sporadicky.
“Khaos Legions” představuje to samé, co každý už několikrát slyšel. Já se u toho docela dost nudím, už po pátém songu mám tendenci vypínat a pouštět něco, co se dá poslouchat celé. Tato deska se podle mě vůbec nevyvedla, protože není nijak originální a nijak dokonalá. Je to prostě práce, nic navíc. Lépe se snad “Khaos Legions” nazvat nedá. Bohužel začínám mít pocit, že se toto stává většině kapelám, že radši než to, aby připravily opravdu pořádný materiál a vydávaly desky jen málokdy, tak každý radši bude vydávát furt to stejné každé dva roky. Peníze…
Další názory:
Novinka Arch Enemy není vůbec špatná muzika, to ne, a nekritiční fanoušci z ní budou jistě u vytržení, přesto má “Khaos Legions” několik mušek, které mi vcelku vadí. Jednak mi přijde, že se kapela začíná docela opakovat. Tím nemám na mysli, že by “Khaos Legions” nepřinášelo nic nového do diskografie Arch Enemy – což doopravdy nepřináší, ale čert to vem, to by ještě nebyl tak hrdelní zločin -, spíše mi vadí, že se zde vyskytují motivy, jež opravdu silně evokují některé starší skladby. A to jsem člověk, který Arch Enemy určitě nemá naposlouchané skrz naskrz! Druhá věc – album je na můj vkus možná až moc dlouhé, díky čemuž mu v druhé polovině docela dochází dech. Rozhodně bych se nebál vyhodit klidně i celé dva songy a srazit hrací dobu o deset minut na rovnou třičtvrtěhodinku (v základní verzi). Podle mého názoru by to nebylo tak úplně na škodu. Pokud ale pominu tyto záležitosti, zbude mi nahrávka, která je jistě kvalitní. Ano, svým způsobem čisté řemeslo, ale pořád dobré. Pokud vám k hudební extázi stačí další kytarové hrátky bratrů Amottových (riffy a melodie tihle chlápci sypou z rukávu, to se jim musí nechat) a growling Angely Gossow, budete jistě spokojeni. Za mě úplně normální sedmička. H.
Arch Enemy mám osobně zaškatulkované v krabičce “srdcová záležitost” a po vynikajících posledních albech jsem byl na “Khaos Legions” velice zvědav. Po řádném naposlouchání musím říci, že se v žádném případě nejedná o špatnou desku, ale na druhou stranu ničím nepřekvapí a Angela se svým ansámblem si jedou víceméně pořád to svoje. To znamená hlavně hutný kytarový zvuk a ultraenergická živá vystoupení, o čemž jsme se mohli přesvědčit začátkem měsíce v Plzni. Za vrchol desky považuji vály “No Gods, No Masters” a “Bloodstained Cross”, které živě zní dokonce ještě lépe. Zbytek materiálu je také slušně poslouchatelný, ale chybí mi nějaká vyložená pecka, která by nahrávce dominovala, jako tomu bylo naposledy u “I Will Live Again” z “Rise of the Tyrant”. Říkám to také proto, že když si člověk sjede “Khaos Legions” jen zevrubně a nevěnuje mu větší pozornost, pluje celé v jednom tempu a jednotlivé skladby se od sebe těžko dají rozeznat. To je trochu škoda, proto tohle album řadím mezi lehčí nadprůměr a těším se, s čím přijdou naši nepřátelé příště. nK_!
I přes lehce prapodivný název Sklepmaster (snad nejsem jediný kořala, který si okamžitě vzpomene na jistý druh vína… jsem ochoten i předpokládat, že to byl od kapely záměr… ale což, alespoň je sranda) nepáchá tahle parta z Opavy rozhodně špatnou hudbu. Pro někoho možná díky onomu sranda názvu až překvapivě dobrou. Upřímně řečeno se tu sice tentokrát nemohu a nebudu dojímat nad nějakou genialitou či něčím podobným, zato však mohu hned ze začátku prohlásit, že to, co Sklepmaster předvádějí na svém aktuálním druhém počinu “The Unforgiven Sin”, nejenže není špatné, ale je to hlavně příslibem do budoucna.
Na minialbu “The Unforgiven Sin” se dohromady tmelí death metal, melodic death a thrash metal; někde se prolínají, jinde střídají, někde je znatelnější jedna složka, onde zase druhá, hlavní však je, že to celé hezky šlape a že ona čtveřice songů (první a poslední položky jsou intro, resp. outro) je dobrá a uběhne jako voda. Zvláště poslední dvě “We Are Damnation” a “Devil in My Face” jsou vážně dobré. Ke cti Sklepmaster slouží i fakt, že tu svou muziku zvládnou opepřit i nějakou tou řekněme lehounce progresivnější pasáží a zejména výtečnými kytarovými sóly, které já osobně považuji za ty nejlepší momenty “The Unforgiven Sin”.
V porovnání s předchozím počinem “A Taste of Demonology” je jasně znatelná snaha skupiny pohnout se trochu dál. Nové skladby jsou zcela jasně složitější co do struktury a kapela nad nimi evidentně více přemýšlí, což je jedině dobře. Právě tady je cítit opravdu slušný potenciál a věřím, že pokud to Sklepmaster poženou dále tímhle směrem, mohly by jejich budoucí počiny být velice zajímavé.
Hudebně bychom to jakž takž, letem světem měli, ale co textová stránka? Řádky v bookletu dávají dohromady koncepční příběh o tom, jak kdysi na Zemi žily dva národy, z nichž ten první toužil po vědění, zatímco ten druhý ne, načež se mezi sebou pohádaly a ti “chytří” se přesně dle pořekadla “moudřejší ustoupí” rozhodli z planety odletět, aby se mohli za spousty let (zřejmě po vydatné meditaci a bádání ve všech oblastech) vrátit a všechno to tu vypráskat (odsud onen název “Neodpuštěný hřích”). Celé se to dá pochopit jako alegorie na tupou lidskou rasu, ale nechci samozřejmě nikomu podstrkovat svou interpretaci. Až sem to zní hezky, akorát mi přijde, že si skupina na plochu pouhých 21 minut (z čehož ještě téměř 1/5 tvoří beztextové instrumentálky) zvolila až moc složitý příběh, díky čemuž jsou všechny zvraty strašně rychlé a bez nějakých větších vysvětlivek, což mi přijde škoda. Méně je někdy více.
Hm, nějaké shrnutí na závěr by to chtělo, říkáte? Pokud se nemám opakovat, tak už mě upřímně řečeno nic nepadá, takže se radši budu opakovat, aby ta recenze nekončila jakože tak blbě. Na “The Unforgiven Sin” to “Sklepmajsterům” drhne hezky s tím, že pokud v jistých směrech trochu zatlačí na pilu, bude to jistě drhnout ještě lépe. Howgh!
Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 24.6.2013 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. War of the Gods
02. Töck’s Taunt – Loke’s Treachery Part II
03. Destroyer of the Universe
04. Slaves of Fear
05. Live Without Regrets
06. The Last Stand of Frej
07. For Victory or Death
08. Wrath of the Norsemen
09. A Beast Am I
10. Doom Over Dead Man
Mocní Vikingové Amon Amarth nás oblažují svým severskou tematikou protkaným umem bezmála dvacet let a nejen to je samo o sobě důvodem k nemalé radosti. Na pulty obchodů připlouvá po rozbouřeném moři temné Skandinávie v pořadí již devátý drakkar těchto blonďatých výtržníků a nechává za sebou pouze vypálené vesnice, hromady mrtvých a znásilněné ženy. Co my na to?
Znalci severské mytologie i bez nápovědy jistě tuší, kdože to byl ten Surtur zmiňovaný v titulu nahrávky. Já zasvěcen sice nejsem, ale dobrý kamarád internet mi sdělil, že se jednalo o vůdce ohnivých obrů z Múspellheimu (ohnivá říše), který je shodou okolností zároveň nejstarší bytostí celé severské mytologie. Tento obávaný Surtur střeží své plamenné království na jeho samé hranici a nevpustí dovnitř žádného vetřelce. Říká se, že až nastane konec světa (tzv. Ragnarök), bude říše ohně stát na straně zla a samotný Surtur nakonec sežehne a zahubí celý svět. Tolik k návaznosti díla s historií.
Pokud vám (podobně jako mně) poslední odstavec nic moc zvláštního neříká, není zatím potřeba házet Odina pod kovadlinu. Naštěstí tady nejsme v dějepisném kroužku a můžeme se začít věnovat rozboru toho pro nás nejdůležitějšího – samotného materiálu.
Na začátek nebude od věci říci, že Amon Amarth od minule neuhnuli z nalinkované dálnice jménem repertoár ani o píď. Což samozřejmě není vůbec na škodu, protože ruku na srdce – co by měli hrát jiného? Trošičku v rozporu s hudebním stylem se tradičně nesou texty pojednávající primárně o vikinské mytologii. Opět se dočkáme oslavných ód na trestné výpravy, bujaré pitky a hněvající se bohy. Navzdory tomu jsou Amon Amarth věrni melodickému death metalu až do morku kostí. Ve svých skladbách nepoužívají rozvláčné tóny ani si nevypomáhají různými těžko pojmenovatelnými dobovými hudebními nástroji, jako je tomu u mnoha jejich skandinávských bratrů.
Charakteristickým rysem tvorby Amon Amarth jsou jednoznačně epické kytarové party a dobře promyšlené riffy, což dokazuje i aktuální počin “Surtur Rising“. Písničky se poslouchají opravdu jedna báseň a vůbec nevadí, že jsou všechny spíše ve středně rychlém tempu. Oba kytaristé předvádějí vskutku vynikající práci a nebojím se tvrdit, že od začátku roku jsem neslyšel lepší album zaměřené hlavně na kytarové části. V rámci toho se mi ale naopak basový nástroj zdá poněkud upozaděn, ale může (a pravděpodobně tomu tak je) se jednat jen o můj mylný pocit. Bicí nevynikají ničím zvláštním v kontextu podobných kapel, takže asi není potřeba se nad nimi rozplývat či je zadupávat do země. Menší kapitolkou jest vokál, který je vpravdě prakticky totožný jako kdykoliv jindy. Zpěvák Johan Hegg celé dvě dekády svého působení v kapele používá pouze dvě polohy hlasu, a to zaprvé hodně hluboký, skoro démonicky znějící growl a naopak výše posazený, “pištivý” skřek, který obvykle prolíná první variantou nebo je nasazen v refrénech. V některých chvílích se dočkáme i jakési střední cesty, která podle mého názoru zní nejlépe a výborně sedí k celkovému feelingu skladeb.
Jak jsem již zmínil, většina songů se nese na vlně středního tempa. Mezi ty nejlepší řadím každopádně “Destroyer of the Universe“, “Wrath of the Norsemen” a úvodní “War of the Gods“. Titul nejsvižnějšího kusu alba nese “A Beast Am I“, která mě však z nějakého důvodu příliš nezaujala. To samé “Slaves of Fear“. Tyto dva kousky řadím spíše k průměrnějším. Pomalejší rychlostí se může pochlubit “The Last Stand of Frej“, což ale vůbec není na škodu, protože touto písní se dostáváme k pomyslnému vrcholu nahrávky co se týče kytarového projevu. “Doom Over Dead Man” je příjemnou oddychovkou na konec, která zní když nic jiného minimálně výpravně.
“Surtur Rising” se prodává v několika mutacích, kde hlavním kritériem porovnávání je hustota bonusového materiálu. Dohromady je možné dohledat až tři bonusové písně, což vůbec není málo. “Balls to the Wall” zná asi každý, kdož mlátil v mládí hlavou o zeď a nestydí se za to. V podání Amon Amarth se jedná o mimořádně zábavnou vsuvku, kterou doporučím jak starším fajnšmekrům, tak nováčkům v oboru. Satanžel nemohu zasvěceně hodnotit příspěvek amerických pusinek Kiss, “War Machine“, poněvadž originální verzi vůbec neznám. Posledním a určitě nejzajímavějším přídavkem budiž “Aerials” od známých System of a Down. Asi nebudu sám, když řeknu, že se cítím překvapen výběrem takové skladby. Mile překvapen.
Amon Amarth se svým “Surtur Rising” sice opět nepřinášejí nic moc nového na pole středověkých bitev, ale nabízí k prodeji svou tradiční a nepolevující porci poctivé muziky a já jim ji pořád žeru. Nemůžu si pomoci, ale tihle maníci si to sakra zaslouží. Příště by to ale chtělo alespoň trochu tvůrčí invence, jinak půjdu s hodnocením o něco níže. Amen.
Další názory:
Absolutním vrcholem Amon Amarth je pro mě stále a stále deska “With Oden on Our Side” – už jsem se i vyjadřoval, že si myslím, že ji překonat nedokážou. Se “Surtur Rising” se jim to opět nepovedlo, nevzniklo ani nic “extra”, co by bořilo standardy dnešní hudby. Tato deska splňuje kvality, které se od Amon Amarth očekávají, výrazně je ale nějak nepřekračuje. “Surtur Rising” je ale slušná nahrávka, lehký nadprůměr, který mě nějak výrazněji neoslovil. Za mě tedy slabší sedmička. Seda
Země: Finsko Žánr: melodic death / power metal Datum vydání: 9.3.2011 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Not My Funeral
02. Shovel Knockout
03. Roundtrip to Hell and Back
04. Pussyfoot Miss Suicide
05. Relentless Reckless Forever
06. Ugly
07. Cry of the Nihilist
08. Was It Worth It?
09. Northpole Throwdown
Ať chceme nebo ne, Children of Bodom jsou pojem. Co na tom, že dříve upřímný obdiv ke skladatelským i hráčským schopnostem finských pařmenů uvolnil místo spíše sborovému pištění “Alexiiiiiiiiiiiii” z úst fanatických puberťaček a zahořklému ohlédnutí těch hudebně uvědomělejších jedinců. Ti z posledně jmenovaných, kteří nad Children of Bodom nezlomili hůl ani po mnohými zatracovaném albu “Blooddrunk”, tak do “Relentless Reckless Forever” vkládali nemalé naděje na oživení zašlé nádhery, kterou oplývají první tři alba. Osud zařídil, že jsem k novince vzhlížel se stejně rezervovaným optimismem, takže následující řádky budou snad i trochu osobní. Ale dost už řečí. Let the flame begin!
Když v lednu letošního roku vyšel singl “Was It Worth It?”, po prvním poslechu jsem byl naprosto znechucený a netajil se pustým odporem k tomu, čeho se mi po dlouhém čekání dostalo. Jak ale dny plynuly, zjistil jsem, že i přes mírně řečeno podivné sólo jde o vcelku dobrý song, co se může pochlubit výborným ústředním riffem a především pořádným drivem. S touhle zkušeností jsem se posléze pustil i do celého alba a historie se začala částečně opakovat. Nebudu to protahovat a řeknu rovnou, že se opakovala hlavně úvodní část. Po prvním protočení desky jsem byl ochoten přísahat, že jsem dlouho neslyšel horší materiál a naivní sny o druhém “Hatebreeder” vzaly za své. Přes veškeré zklamání jsem však rozhodl, že se budu albem ještě nějakou dobu týrat a výsledek se nakonec dostavil. Nevím, jestli jsem do “Relentless Reckless Forever” částečně pronikl, nebo jsem prostě otupěl, ale nyní jsem schopen a dokonce bez mučení ochoten prohlásit, že to není zas tak marné, jak se ze začátku zdálo…
V čem spočívá jádro pudla? Tak především i přes jasně thrashový vliv, který novinka podědila po “Blooddrunk”, se ve většině skladeb tu zřetelněji, tu méně okatě nalézají takřka trademarkové pasáže, na kterých si Children of Bodom udělali jméno. Mluvím tu o melodických vyhrávkách ať už na kytary nebo klávesy, které by člověk mohl poslouchat donekonečna. Dobrá, donekonečna asi ne, ale možná by to bylo lepší než opačný extrém, který je na albu zatraceně reálný – člověk se totiž ani nenaděje a tam, kde by čekal další nosný motiv nebo rozvinutí stávající melodické pasáže, která by vykoplo song ke hvězdám, přichází konec, nuda a zmar v podobě bezpohlavního, monotónního a nezřídka kdy až iritujícího pseudoriffu. Další průser spočívá v tom, že jsou to právě tyhle otravné pasáže bez nápadu, které zabírají větší část stopáže. Navíc se v rámci jednotlivých skladeb zhusta opakují a jejich poslech se pak omezuje na čekání na refrén/bridge/whatever. Na druhou stranu je ale nutné dodat, že se na albu nacházejí i skladby, ve kterých vata nezabírá tolik místa, aby to mělo fatální následky (“Shovel Knockout”, “Roadtrip to Hell and Back” nebo titulní “Relentless Reckless Forever”) nebo takové, kde je i ta vata dost zajímavá a dá se bez uzardění poslouchat (“Was It Worth It?”).
Další kapitolou je zvuk, o kterém jste již pravděpodobně pár poznámek zaslechli. Realita je taková, že člověk zvyklý na křišťálově čisté kytary, zvonivé klávesy a bezprostřední Alexiho řev bude muset potlačovat silné nutkání měnit reproduktory. Novinka totiž zní zvláštně, jako by zpoza pootevřených dveří nebo skrz molitanovou stěnu. Většina ostrých tónů je podivně potlačena, upozaděna, otupena. Nejmarkantnější je to asi u kytar a vokálu. Osobně nechápu důvody, které kapelu nebo producenta vedly k takovému kroku. Na druhou stranu, je to pořád lepší, než kdyby se tak stalo jen u některých nástrojů. Takhle se na to naštěstí dá zvyknout, když o tom člověk moc nepřemýšlí.
Otázka, kterou jsem nastínil v úvodu, patří k těm vlezlým a asi mi nezbyde, než na ni odpovědět. Pak tedy tvrdím, že s vydáním “Relentless Reckless Forever” nedošlo k zázraku a v žádném případě tedy nejde mluvit o dalším geniálním albu Children of Bodom. Na druhou stranu se rozhodně nejedná o propadák hodný zapomnění. Při celkovém počtu devíti kusů vítězí ty obstojné až poslouchatelné skladby nejtěsnějším možným rozdílem, ale k celkové záchraně to alespoň mě stačí. Na poměry metalového mainstreamu je “Relentless Reckless Forever” průměrným albem se svými plusy a mínusy. Jeho neštěstím ale je, že bude vždy porovnáváno se svatou trojicí “Something Wild”, “Hatebreeder” a “Follow the Reaper” a proti těmto devítkovým klenotům jde bez debat o druhořadý materiál, který jen občas a velmi nesměle připomene, z jak vznešené krve vzešel…
Další názory:
Potom, co mi o “Relentless Reckless Forever” Ježura navykládal, jsem čekal, že to bude o dost horší… zas takový klystýr to není. Stále si ale stojím za tvrzením, že poslední opravdu dobrou desku Children of Bodom nahráli před osmi lety, a jsem toho názoru, že kapela by se měla začít více věnovat hudbě na úkor chlastání. Uznávám, že je to tentokrát o dost lepší než minulé “Blooddrunk”, to však není zas až taková výhra. Po technické i hráčské stránce je samozřejmě všechno v pořádku, jen ta skladatelská trochu pokulhává… sem tam vykoukne i nějaká obstojná pasáž, ale je jich velice poskrovnu. Ta obrovská spousta omáčky, nudy a balastu těch několik málo zajímavějších nápadů naprosto ubíjí. Velice ironické, jak moc platí dřívější prohlášení frontmana Alexiho, že nemáme od “Relentless Reckless Forever” čekat nic extra chytrého, byť to asi myslel trošku jinak, než to teď myslím já. Současní Children of Bodom jsou jen hodně naředěným odvarem toho, co bývávali v dobách prvních tří, čtyř alb… H.
Jak už bylo psáno několikrát ve vyšších patrech nad mým skromným příspěvkem, po mohutném hudebním průjmu v podobě “Blooddrunk” z roku 2008 se snad v táboře Children of Bodom začíná opět blýskat na lepší časy. Ne úplně dobré, ale lepší. Osobně jsem spíše fanda “střednědobého” působení kapely (“Hate Crew Deathroll” a “Are You Dead Yet?”), nežli na krev jdoucí příznivec prvotní tvorby. To se samozřejmě odráží v mém výsledném hodnocení, protože co si budeme povídat, mám k novému materiálu určitě blíže než moji pravověrní kolegové. Bodamské děti se sice nijak zvlášť nevytáhli a místy vykrádají sami sebe, ale aktuální nahrávka se poslouchá docela slušně za předpokladu, že při ní provádíte nějakou důslednější činnost a vnímáte ji jen jako doprovodnou hudební kulisu. Minimálně “Shovel Knockout”, “Roundtrip to Hell and Back” a “Was It Worth It?” rozhodně stojí alespoň za to. Jakýkoliv hlubší smysl nebo snad pokus o průlom na poli dávno objeveném rozhodně nehledejte. Budiž “Relentless Reckless Forever” příkladem toho, že dlouhodobá repetitivnost zdraví neprospívá a nejen z dobrého jména dá se žíti. nK_!
Deadlock působí na hudební scéně již poměrně dlouho, svůj debut vydali už v roce 2002 a od té doby do své diskografie přidali další čtyři kousky i s aktuálním “Bizarro World”. Právě toto album je moje prvotina od kapely a musím říct, že jsem za to rád, víckrát už se na ně nebudu moct ani podívat. A přitom to vypadalo docela lákavě – melodický death metal/metalcore s ženskými vokály. Například od System Divide je tato kombinace poměrně dobře poslouchatelná, jenže Deadlock se to vůbec nepovedlo.
Jak název napovídá, mělo by se jednat o něco bizarního. A taky že ano, tato hudba se dá popsat jako bizarní. Ze začátku se to rozjede slušně, solidní metalcore, pohoda. Jenže pak tam vstoupí Sabine Scherer se svou psycho-pop částí a celé do jde to kytek. Nedovedu si představit, že by to poslouchal nějaký normální metalista a na koncertě házel hlavou k téhle hudbě. Části se Sabinkou jsou prostě popem a k tomu velice špatným. “Bizarro World” je deskou pro ženské, co poslouchají podobnou “hudbu” jako HIM, Evanescence atd. Tuto recenzi bych tedy pojal netradičně a místo psaní o hudbě bych vám vypsal části, kterým se vyhnout.
Poslouchat se opravdu dá jen to, kde “neexceluje” Sabinka. Vezmeme to postupně: ve “Virus Jones” se zhruba po minutě až dvou se střídá dobré se špatným. “State of Decay” rovnou přeskočte, to je song jen s ní. Dále je to všude vesměs podobné jako v první “Virus Jones”. Střídačka průměrného metalcoru s popovými party. Zajímavější je až ke konci “Renegade”, kombinace disca s metalem mám poslední dobou čím dál raději a zde se právě něco takového vyskytuje. Podle mě (což je ale docela smutné) nejsvětlejší část na albu. Jen škoda, že to je jen občas a ne po celou píseň. Předposlední “Bizarro World” je jen instrumentální se smyčcovými nástroji. Nevím, jaký to má cíl zasadit sem něco takového, co se vymyká úplně koncepci alba. Opravdu netuším. A finální “Paranoia Extravaganza” je pouze piáno + Sabinka. Dohromady to dělá jednu pomalou, dojemnou písničku. Poměrně dobrá pro ploužák.
“Bizarro World” není deskou, co si chcete pustit z vlastní vůle. Kdyby tam nebyly ty popové části a celá deska byla pouze metalcorová, hodnocení by bylo určitě o něco vyšší. Nevím, jak je to na předchozích pracích Deadlock, ale zde jim to prostě vůbec nevyšlo. Už jsem zde zmiňoval např. System Divide, těm se mix ženských a mužských vokálů povedl, možná proto, že když přijde na řadu čistý vokál, hudba v pozadí se nemění a zustává to stejně tvrdé. Nenaskočí tam žádný pop. “Bizarro World” je rozhodně zatím nejslabší deskou roku 2011 a pochybuju, že by se dalo vytvořit ještě něco horšího.
Další názory:
Jak “Bizarro World” zní? Představte si naprosto obyčejný moderní metal, ohrané riffy, ohrané bicí linky a snad potisícáté opakovaný “fígl” se střídáním extrémního a melodického vokálu. Máte to? Tak přesně takhle novinka Deadlock zní, jen namísto klasického melodického zpěvu tu je ženský zpěv, což ale není plus, jelikož to zní stejně otravně. Omlouvám se fanouškům, ale já podobnou muziku prostě nedokážu nějak strávit, a to ani po opakovaném poslechu. Popravdě řečeno, nedokázal jsem ani jednou poslechnout celé album od začátku do konce (a věřte mi, že to se mi zas tak často nestává). Pro mě je to celé studenější než psí čumák na Sibiři. Dobře, po stránce zvuku a herních výkonů je vše v pořádku, to je ale v dnešní době už standard a rozhodně ne nic výjimečného; já navíc nejsem člověk, od něhož by kapely za tohle dostávaly body – dám radši přednost osobité desce s chybami a špatným zvukem než technicky preciznímu nic. H.
Země: USA Žánr: groove / melodic death metal Datum vydání: 22.2.2011 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Dead to Rights
02. Bring the Fight (to the Floor)
03. Hardened
04. Shitlist
05. Talons Out (Teeth Sharpened)
06. You Make Me Sick
07. Coldblooded
08. Blur
09. The Blame Game
10. Black Soul Choir [16 Horsepower cover]
11. Crowns of Creation
12. Lend Myself to the Night
Co si kdo představí pod pojmemDevilDriver? Zvláštní slovní útvar, který lze volně přeložit jako “Ďábelský řidič”? Speciální variantu extra pálivého kuřete na kari? Kalifornskou metalovou partičku, která před několika málo dny po nepříliš komplikovaném porodu představila své nové, v pořadí již páté album? Připadáme vám jako Babicův kuchařšký blog nebo Ústav pro jazyk český či jakýkoliv jiný?
Správná odpověď je samozřejmě jen a pouze ta třetí a pokud vás z jakéhokoliv důvodu napadlo vážně uvažovat na kteroukoliv jinou, doporučujeme udělat si pořádek v záložkách. Případně navštívit oční oddělení nejbližšího lazaretu. Možná i neurologické. DevilDriver již nějaký ten rok brázdí zčeřelé vody americké groove metalové scény a to první, co by od nich po obligátních dvou letech člověk čekal, je tady. Nový studiový počin. Ptám se sám sebe téměř denně – jsou noví DevilDriver lepší nežli DevilDriver staří? Kam a jakým způsobem se ubírá jejich tvorba? Má to vůbec cenu? Na tyto a podobné otázky se pokusíme společně zodpovědět v několika následujících odstavcích.
Pamatujete si ještě na Coal Chamber? Ujetá image a pěkná basačka. Jo, to jsou přesně oni, bravo. Díky neshodám v původní sestavě odchází zpěvák Dez Fafara a zakládá smečku Deathride. Kvůli problémům s autorskými právy (nevím, říká teta Wiki) byli však nuceni změnit název na DevilDriver, což prapůvodně údajně znamená zvonky používané čarodějkami k odehnání zla. Následuje několik prvních koncertů, nové materiály, cédéčko… no, a dál už to znáte.
Coal Chamber jsem měl celkem rád a první dvě audionahrávky duchovního pokračovatele DevilDriver jsem přijal s nadšením. Přišlo mi, že Dez se chce konečně dostat hudebně tam, kam měl vždy v plánu a s Coal Chamber to nebylo realizovatelné. Melodické refrény, zvuk ostrý jako břitva a tetování pomalu i ve vlasech. Poté přišly “The Last Kind Words” a “Pray for Villains” a společně s nimi se mé počáteční nadšení poněkud vytratilo, až se úplně rozplynulo. Udělat za každou cenu tvrdou nahrávku určenou primárně k tomu, aby se ještě o něco více zvětšil poloměr circlepitu, umí každý. Tyto dvě desky mi přišli až přílišně agresivní a zbytečně ukřičené. Nebál bych se použít termínu “uřvané”. Písničky splývaly dohromady jako partneři při pohlavním styku a alba nedávala dohromady smyslu, co by se za nehet vešlo.
“Beast” pokračuje ve šlépějích svých dvou předchůdců, ale naštěstí nejde cestou pouhého kopírování, nýbrž si místy volí vlastní cestu. Což je jedině dobře. Čistý vokál se asi navždy vytratil, ale to neznamená, že by staří fanoušci měli začít lámat hole přes kolena. Dezova vokální vybavenost se rok od roku trošičku mění a konkrétně v případě nového záseku směrem ku srozumitelnějšímu hlasovému projevu. Určitou proměnou oproti předchozím také prošla textová stránka. Určitě se mi tematicky i složením líbí mnohem více než na zmiňovaném “The Last Kind Words”. Hudebně byli DevilDriver vždy zastánci rychlého tempa, což se samozřejmě nemění ani teď. Nicméně výrazné pomalejší chvilky a jednoduché vybrnkávání v určitých pasážích nemá chybu.
Postupně se dostáváme k detailnímu rozboru. První kousek, honosící se přívlastky “singlová” a “klipová”, “Dead to Rights”, po pár vteřinách pomalejšího rozjezdu nasazuje tempo a bez mrknutí oka si ho udržuje až do konce. “Bring the Fight (to the Floor)” a “You Make Me Sick” vynikají důraznou snahou o prosazení jednoduchého, byť zapamatování-hodného refrénu. Nejrychlejším válem je jednoznačně “Blur”, která se tímto oficiálně nominovala do všech budoucích koncertních setlistů kapely. “Shitlist” jest klasickou hoblovačkou DevilDriver a “Coldblooded” vůbec neurazí. Na placce poslední dva kusy “Crowns of Creation” a “Lend Myself to the Night” oblažují kytarová sóla a velice příjemné melodie. I taková “Hardened” stojí za poslechnutí, hlavně kvůli dlouhé (pro někoho synonymum pro nudné) kytarové onanii. Na první pokus zní “Beast” neokoukaně a zajímavě, ale po chvilce člověk zjistí, že vlastně neposlouchá vůbec nic nového nebo svým způsobem inovativního. Jednotlivé písně se od sebe až tolik neliší.
Nečekal jsem už nic a nakonec jsem byl poměrně příjemně překvapen. “Beast” je podle mě o mnoho lepší než jeho dva předchůdci. Rozhodně mě více baví, i když nepřináší skoro vůbec nic nového. Ještě trošičku více zamakat a byla by to krásná osmička. Takhle za šťastných sedm a nezbývá než čekat, co nám DevilDriver na příště připraví dobrého.
Další názory:
“Beast” je jednoznačně to nejlepší, co kdy DevilDriver vydali! Jak jsem k tomuto tvrzení došel? Jednoduše. Víte, slyšel jsem všechna alba Fafarovců, ale žádné víc než dvakrát, třikrát, protože mě prozatím žádné z nich nedokázalo nějak více zaujmout. Samotné “Beast” už jsem teď slyšel vícekrát než všechny předchozí fošny dohromady. První počin DevilDriver, u něhož mám pocit, že si jej pustím i někdy v budoucnu. Je to placka napěchovaná energií tak, aby dokázala nakopat prdel, ale nechybí tak výborné nápady, aby neměla šanci nudit. Nemůžu sice říct, že by to byla nějaká supernova, ale že čas při poslechu “Beast” utíká jak zběsilý, to je prostě fakt. Z tracklistu bych vypíchnul bombice “Shitlist”, “Talons Out (Teeth Sharpened)” a hlavně šílenou “Coldblooded” s brutálním refrénem. H.
DevilDriver jsou zpět. Z minulé, ze začátku pro mě úžasné “Pray for Villains” se stala deska, po které teď moc nerad sahám. Sice se tam pár dobrých pecek vyskytuje, celkově to ale je nakonec hodně slabé. “Beast” se trochu polepšil, i když to opět není nic extra. DevilDriver předvádí svoji klasiku, která bude excelovat hlavně naživo. Měl jsem možnost je vidět jednou a živě jejich hudba dostává nový rozměr. Pokud by se dalo “Beast” vyjádřit ve grafu, ze začátku je moje spokojenost někde hodně nahoře, postupně ale s každou další písní čára klesá a s tím i moje zabavenost. Seda
Když jsem tu před rokem recenzoval poslední výtvor této kapely, byl jsem na něm pořádně závislý a neustále si jej dokola pouštěl. To samé se už nedá říci o “Invictus”, které zdaleka nenaplnilo má očekávání. Heaven Shall Burn si drží stejný zvuk už od šest let staré desky “Antigone”. To pokračovalo k povedené “Deaf to Our Prayers” a již zmiňované “Iconoclast”. A slyšet furt to samé přeci jen časem omrzí. Tuto desku zatím zdobí dobrá prodejnost. Ve své domovině je v první desítce, v Rakousku na 15. místě. O jednu pozici líp si vede v Řecku a ve Švýcarsku se drží na 38. místě.
“Invictus” otevírá jednoduchá piánová skladba, která hodně, ale opravdu hodně připomíná intro “Awoken” na minulé práci. Po ní se spustí dvě hitovky, “The Omen” a “Combat”. Ke druhé jmenované byl před dvěma dny vydán videoklip. Tyto dva výtvory jsou bezesporu nejkvalitnější na albu. Zajámavá je pátá “Buried in Forgotten Grounds”, dá se přirovnat k písni “Joel”, která byla na albu minulém. Obě jsou dlouhé (přes pět minut) a zhruba uprostřed velice zpomalí a hrají pouze jeden nebo dva nástroje. Zde to je opět piáno, se kterým Heaven Shall Burn pracují velmi často. Nebýt minulé desky, “Invictus” by znělo mnohem zajímavěji. Všechny songy, co si na “Invictus” poslechnete, jste už v trošku jiné verzi slyšeli na “Iconoclast”, popř. na starších výtvorech. Je tu ale pár novinek, které jste na dříve najít nemohli. V “The Lie You Bleed For” se k angličtině přidává krátká pasáž v němčině. Celkově si myslím, že kdyby Heaven Shall Burn přešli z angličtiny do němčiny, vůbec by to neuškodilo a jejich materiál by zněl mnohem zajímavěji. Na poslední “Given in Death”, před outrem, zahostovala Sabine Weniger z Deadlock. Postarala se o čisté vokály v této skladbě. Když jsem to uslyšel, musel jsem si vzpomenout na System Divide, kde se praktikuje podobný model. Zejména ze začátku byl vokál jako vystřižený od System Divide.
Poslední počin od Heaven Shall Burn byl výrobně zvládnutý na jedničku. Produkce bez chyby, kvalitně nahrané písně a vše funguje, jak má. Má to jednu chybu – songy se víceméně opakují a vše zní furt stejně. Kapela potřebuje příště jít trochu jiným směrem. Slyšet už popáté to samé by bylo více nudné než toto. Je možné, že se kapela změnu kvůli svým fanouškům bojí udělat. Uvidíme příště.
Nejdříve bych se chtěl omluvit za zpoždění s touto recenzí. “Starve for the Devil” vyšlo již v únoru, toto album si ale zablokoval jeden redakční kolega a do psaní se mu nechtělo. Nakonec se recenze dostává do mých rukou, a tak tu konečně bude. Sice se zpožděním, ale bude.
K Arsis jsem se poprvé dostal ke styku na turné DevilDriver a Behemoth, kde Arsis večer otevírali. Už tenkrát mi přišla jejich hudba zajímavá a naživo mě velmi bavila (více než následující Scar Symmetry), byl to tedy důvod sledovat tuto kapelu dále. “Starve for the Devil” je čtvrté studiové album, Arsis mají na kontě ještě jedno EP a kompilaci starších, nezveřejněných songů.
Jak napovídá název, jedná se o téma, kde se řeší něco ohledně hladovění. Není to jen tak, že se Arsis rozhodli ve stylu “teď nahrajeme něco o hladovění”, ale kytarista a zárověn vokalista skupiny James Malone trpěl anorexií a měl problémy s váhou.
Desku otevírá “Forced to Rock”, která není úplně typickým songem Arsis, jak je známe. Docela dost lidí si na tento song stěžuje, že zní moc komerčně a Arsis tímto míří špatným směrem. Mně se poměrně líbí, od celého alba se liší a je to takové zpestření. Po “Forced to Rock” jsou to ale již Arsis, jak mají být. Klasický technický death metal. Tempo bicí se poměrně zrychluje s příchodem pátého songu “The Ten of Swords” i v další “Closer to Cold” je to výrazně rychlejší než začátek alba. Mně osobně se nejvíce líbí osmá “Half Past Corpse O’Clock”, která má vše, co má hitovka mít. Skvělé melodické kytary, chytlavé bicí a parádní vokál. Pro mě jasný favorit tohoto alba. Dále tu k jednotlivým songům není moc co psát, je to stále stejná řežba a není tu nic, co by album už převratně měnilo.
To jsou Arsis a jejich čtvrtá studiovka. Po úvodním “pokusu” “Forced to Rock” jsou to staří známí Arsis. Album nemá žádné hluché místo a celých 44 minut se budete skvělě bavit. Zpěváko-kytarista se ze své anorexie dostal a snad už funguje, jak má. Pokud chcete Arsis vidět živě, máte šanci na 15. ročníku Brutal Assaultu, který se odehraje v Jaroměři.
Hudební scéna se dočkala už třetího alba italských melodicky death až power metalově naladěných Raintime. Předchozí dva počiny jsou poměrně oblíbené a základní fanouškovskou základnu si Raintime vytvořili. I když prvotina s názvem “Tales from Sadness” mě moc nezaujala, druhá “Flies and Lies” je velice dobrá. Mix melodického deathu a power metalu je velice dobře vyvážený, “Flies and Lies” je dle mého nejlepším albem těchto Italů.
Po prvním poslechu “Psychromatic” mě napadla hned tato věc, a to, že prvky death metalu jsou zcela pryč. Growlu, screamu a dalších lahůdek se vůbec nedočkáte, po většinu času je tu pouze čistý vokál. Že by po dvou deskách Raintime vyměkli? Další věc, co mě napadla, byla ta, že se kapela zřejmě zaměřila na jinou skupinu fanoušků. S tímto rozhodnutím pozapomněli na staré fandy co “vyrostli” na “Flies and Lies”, nejsem si jistý, zda na tuto změnu přistoupí, mě to tedy moc netěší.
První song na albu, “Fire Ants”, je celkem dobrý, z celé desky se mi líbí nejvíce. Dobře poslouchatelný melodický power metal; druhá píseň “Turned Up and Down” se rozjíždí ještě líp jak “Fire Ants”. Ovšem zhruba po čtyriceti vteřinách je tu takový “disco part”, který se opakuje i pak ke konci znovu. Přesně tento zvuk se mi nelíbí, je to něco, co byste na starších nahrávek Raintime nenašli. Skupina trošku pokomerčnila svoji hudbu, což spoustu lidí může naštvat. Hudba na desce není ani moc originální, většinu z těchto zvuků už jsem určitě někde slyšel. I když je tu growlu minimálně, tak třeba v sedmé “Fake Idols” se najednou vše snaží vynahradit, trošku mi i growlovací party připomínají metalcorovou hudbu. Opět, prostě něco, co na starších albech není. Dále už se nic převratného nestane a tím to končí.
Třetí počin italských Raintime mě moc nenadchnul, po minulém albu je to veliké zhoršení. Celkové skóre kapely je pro mě negativní, první deska mě nějak extra nebaví, druhá naopak ano a ze třetí mám husí kůží. Celkově 2:1, jestli se tento jev bude opakovat, čtvrtá deska by mě měla opět nadchnout. Doufejme.
