Archiv štítku: Narrenwind

Redakční eintopf – září 2019

Black Cilice – Transfixion of Spirits

H.:
1. Black Cilice – Transfixion of Spirits
2. Runespell –  Voice of Opprobrium
3. Narrenwind – Ja, Dago

Metacyclosynchrotron:
1. Arnaut Pavle – Arnaut Pavle
2. Serpent Column – Mirror in Darkness
3. Apparatus – Yonder Yawns the Universe

Cnuk:
1. Iggy Pop – Free
2. Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Corpse Flower

Dantez:
1. Chelsea Wolfe – Birth of Violence
2. Black Cilice – Transfixion of Spirits
3. Coffins – Beyond the Circular Demise

H.

H.:

Jako jedničku pro září volím samozřejmě Black Cilice. Raw black metal v posledních letech začal v Portugalsku bujet ve velké míře a právě Black Cilice patří k čelním představitelům téhle vlny. Když dodám, že syrová primitivnost je poslední roky mou nejoblíbenější odnoží black metalu, asi začne být jasné, proč nemá „Transfixion of Spirits“ tenhle měsíc moc konkurence co do očekávání.

Slovo musím ztratit i pro Runespell. Tenhle australský projekt sype jedno album ročně, ale prozatím si svou kvalitu drží. Novinku „Voice of Opprobrium“ mám v uších už nějakou dobu a baví mě to fest.

Šanci dám nepochybně i polským Narrenwind, jejichž loňská prvotina „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ se dost povedla. A to jsem si ji původně ani nehodlal pustit, haha. Pokračování „Ja, Dago“ to každopádně bude mít těžší, protože tentokrát už očekávání nebudou nízko.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V surové fúzi black metalu s punkem si dvakrát nerochním, respektive si jednou za čas vystačím s kapelami jako Bone Awl nebo Brånd. Každopádně stejnojmenné demo Arnaut Pavle mě neminulo, neboť právem sklízelo nadšené reakce. Dvě ukázky z chystané dlouhé desky mi nakopaly prdel, protože kapela ví, zač je toho kurva RIFF, demo jsem zpětně docenil mnohem víc než kdysi, takže tuším, že tohle bych mohl protočit důkladně.

Ve stejný čas a rovněž v režii Mystískaos by mělo vyjít i druhé album Serpent Column, kteří naopak k žánru přistupují mnohem sofistikovaněji a komplexněji, než výše uvedeni. Black metal ve stylu Deathspell Omega nebo – dosaď libovolný islandský BM –, řekl by „znalec“. Jenže tady to bude, myslím, trochu složitější, takže „automatická“ přirovnání tohoto typu „Mirror in Darkness“ obsáhnou jen velice povrchně. Teda aspoň v to doufám.

A jelikož jsem se v posledních týdnech často a z různých směrů vracel k Lovecraftově mytologii, musím zkusit i nový full-length dánských Apparatus. EP trilogii „Cthulhu“ jsem moc poslechů nevěnoval, debut taky víceméně upadl v zapomnění, ale furt mám kapelu zafixovanou jako slibnou. Podle vypuštěné ukázky a tracklistu se Apparatus nevybodli na pokřivené audio-evokace příšerností z divných sfér, ale zdá se, že to konečně dělají více po svém, bez okatého kopírování úspěšnějších jmen.

Cnuk

Cnuk:

Když vydal Iggy Pop před třemi lety nahrávku „Post Pop Depression“, ukázalo se, že rockovou hudbu hrát nezapomněl. Tomuto sakra zdařilému návratu významně napomohlo také zapojení Joshe Hommeho, jehož skladatelský um se s projevem Iggyho setkal na výbornou. Ukázky z novinky „Free“ však naznačují, že se Iggy ryzímu rockovému teritoriu opět vzdálí a odpluje kamsi do neznáma. Jde snad o jeho labutí píseň? Uvidíme.

Podobně nejasnou záležitostí je také kolaborace Mikea Pattona a skladatele Jean-Claudea Vanniera, o němž jsem popravdě dosud neměl potuchy. Pattona jsem si už dávno oblíbil do takové míry, že s chutí poslouchám vše, na co sáhne, přestože se často jedná o žánry, kterým jinak nevěnuji větší pozornost. V případě „Corpse Flower“ to vypadá na klidnější záležitost, přičemž by se uveřejněné singly neztratily ani na nahrávkách Mr. Bungle. Jsem zvědav, co zbytek desky.

Black Cilice

Dantez

Dantez:

Každá nová deska Chelsea Wolfe se oprávněně vyhlíží se zvědavostí a vysokými očekáváními. Já nejsem výjimkou. A to i přestože přístup, který Chelsea na „Birth of Violence“ k hudbě volí, půjde víceméně proti tomu, co bych chtěl slyšet. Zdá se totiž, že poprvé od „Abyss“ se deska ponese zejména ve folkovém duchu. Ty sludge/doomové prvky mi budou chybět, ale i tak věřím, že ze skladatelského hlediska bude novinka fajn.

Black Cilice by naopak měli volit vyšlapanou cestu. Pokud jde o tvorbu black metalu, který je z hlediska zvukové hmatatelnosti na absolutní hraně, portugalský one-man projekt je jedním z mála, který za to tápání v hudebním chaosu určitě stojí. Věřím, že i nová „Transfixion of Spirits“ nabídne solidní porci atmosférického bordelu.

Kdo by odolal fúzi Autopsy a Hellhammer, kterou už několik let poctivě drhnou Coffins? Když je řeč o hudbě samotné, není Japoncům moc co vytýkat. Co mě však často sere, je volená produkce. Jednou to zní ploše, podruhé zase až moc plechově. Zvukově mi vlastně zatím vyhovuje jen deska „Buried Death“. Ochutnávky z „Beyond the Circular Demise“ každopádně zní tak, že by samotnému materiálu čest udělat mohli, a proto se na novinku těším.

A jestli se zde najde někdo, kdo by si jel na experimentálním, avantgardním a všeobecně ujebaném rapu, přihodím zmínku o nadcházejícím albu JPEGMAFIA. Rapper Peggy sice konkrétní datum neoznámil, ale čím dál více se na sociálních médiích ohání různými teasery, a proto je možné, že desku v nejbližší době nečekaně vypustí.


Narrenwind – Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć

Narrenwind - Mojej bolesnej snie dobra smierc

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Wydłużam cień boga ciemności
02. Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć
03. Niebo po burzy, oczy ranione piorunem
04. Wiatr głupców
05. Boga znienawidź, a zaznasz świętości
06. Poranek przywitał nas skomleniem
07. Przemocą wepchnięci w istnienie
08. Nic

Hrací doba: 49:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

V případě formací jako Narrenwind se jen špatně začíná recenze na debutové album něčím jiným než probráním sestavy. V tomhle novém polském projektu se totiž sešli dva veteráni místní blackmetalové scény, s jejichž muzikou se jistě setkala většina lidí, kteří polský black metal poslouchají jen o trochu více než úplně zběžně (rozuměj: slyšel jsi toho víc než jenom Behemoth).

O všechny nástroje se v Narrenwind stará Evil, zde pod lehce pozměněným jménem Ævil, jehož můžete znát především díky Sauron. Což je taková dlouho hrající a pro leckoho asi i kultovní formace, ale neřekl bych, že je mezi posluchači extrémního metalu nějak zásadně populární. Ale nemůžu soudit, jak moc velké přízni se Sauron těší v domácím Polsku. Každopádně, druhý borec už bude známější i v našich končinách – vokálu se totiž zhostil Tomasz Klimczyk alias Klimorh, jehož kapelu Non Opus Dei jistě budete znát. Vedle toho jste jej mohli zaznamenat i ve folkovém a taktéž výborném projektu Alne. Aby těch zajímavých jmen nebylo málo, můžeme pro úplnost dodat, že mix a master obstaral Piotr GruenpeterThaw a Mentor.

Musím se přiznat, že původně jsem ani „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ nehodlal poslouchat. Na vině byl obal, který mi přišel takový nesympatický a nelákal mě zrovna k ochutnávce. Ani teď se mi úplně nelíbí, ale alespoň jsem ho vzal na milost, protože hudební obsah alba za to docela stojí. Názor jsem změnil v momentě, kdy jsem na YouTube náhodou narazil na videoklip „Wydłużam cień boga ciemności“, který jsem si teda pustil, abych to náhodou zbytečně neflákal. Ten se mi zalíbil, a to nejen kvůli tomu, že jsou v něm použity záběry z legendárního filmu „Det sjunde inseglet“ (1957) od Ingmara Bergmana, ačkoliv nepopírám, že to vcelku potěšilo. Potom jsem si všimnul už výše propírané sestavy a „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ mě, byť trochu se zpožděním, začalo opravdu zajímat.

K obálce mohu ještě pro informační úplnost dodat, že se jedná o obraz „Woe Unto You“ od anglického viktoriánského ilustrátora Charlese Henryho Benneta (1828–1867). Nutno dodat, že původní ilustrace bez barev a bez kapelního loga (viz zde) vypadá mnohem lépe než podoba použitá na obalu „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“, což je trochu škoda.

Narrenwind hrají black metal, který se vyznačuje zajímavou náladou, progresivními elementy i typickým polským feelingem, na čemž má nesporně svůj podíl i použití mateřského jazyka. Jako progresivní prvky můžeme chápat nejen snahu nehrát black metal ortodoxním způsobem, ale i v konkrétnějších obrysech, mezi nimiž nejvíc ční vyloženě progové kytarové sólo v „Przemocą wepchnięci w istnienie“, což je také jeden z mých nejoblíbenějších momentů na albu. Ale těch různých kliček a melodií tam lze nalézt více, ačkoliv se stále jedná jen o jemné koření, jehož není tolik, aby bylo možné o „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ hovořit jako o progresivním black metalu.

Vedle již jmenovaných „Wydłużam cień boga ciemności“ a „Przemocą wepchnięci w istnienie“ bych k těm nejzajímavějším skladbám zařadil ještě třetí „Niebo po burzy, oczy ranione piorunem“ a závěrečnou „Nic“, která se zpočátku tváří docela nenápadně, ale postupně hezky rozkvete. Bohužel se ale najdou i trochu slabší kusy, což se projeví hlavně při opakovaných posleších, kdy se mi zejména titulní píseň hodně ohrála. V pozdějších fázích jsem ji dokonce i párkrát přeskočil, protože ta výrazná baskytarová linka už mě trochu srala.

Celkově vzato je nicméně „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ pořád nadprůměrná deska a myslím si, že jsem ji v předstihu zbytečně podceňoval. Sice se nejedná o úplný strop, ale dovolím si tvrdit, že nikomu ze zúčastněných nedělá ostudu a že opatrně potvrzuje mimořádnou sílu polské blackmetalové scény.