Když se minulý rok zničehonic vynořili Haken z Británie se svým debutem “Aquarius”, úplně narušili můj hudební vkus. Nejméně měsíc v kuse jsem nemohl poslouchat nic jiného než tu boží desku. “Aquarius” je určitě jeden z nejlepších debutů, které jsem měl možnost slyšet, a v okruhu prog-maniaků se album stalo jakousi moderní klasikou. Kapela si nastavila laťku dost vysoko a postavila před sebe těžký úkol – uspokojit fanoušky, čekající alespoň stejnou kvalitu.
Od debutu se stylově příliš nezměnilo. Sama kapela prohlašuje, že “Visions” je temnější než jeho předchůdce, ale já bych řekl, že novinka má mnohem veselejší atmosféru. Možná za to může absence growlu, který se vyskytoval na dvou skladbách minulého alba. Stejně jako posledně si zvuk Haken můžete představit jako hybrida velikánů Dream Theater, Pain of Salvation, místy i Opeth nebo v cirkusových pasážích Beardfish. Kapela ale i přes zřetelné vlivy zůstává zcela originální a předhazuje spoustu jedinečných kompozic, riffů a vyhrávek. Na rozdíl od zmíněných Dream Theater má kapela mnohem dominantnější klávesy, i když už ne tolik jako na “Aquarius”, na němž často měly víc prostoru než kytary. Haken jsou také melodičtější a emotivnější než jejich známější kolegové, o což se stará hlavně unikátní zpěvák Ross Jennings. Ten svůj projev od minula ještě vylepšil a postrčil tak album o kousek blíže dokonalosti. Ostatní podávají stejně kvalitní výkon a svoji virtuozitou se jednoduše vyrovnají mnohem profláklejším a zkušenějším instrumentalistům.
Album je opět koncepční, tentokrát se jedná o příběh chlapce, kterému se zdá o své smrti a potom se jí snaží celý život zabránit. Konceptovost je tentokrát mnohem propracovanější – už nejde pouze o textovou stránku. Deskou se protkávají motivy a nápady, dodávající mnohem ucelenější pocit. Hned v první skladbě “Premonition” nám kapela předhazuje zásadní motivy, hrající hlavní roli v poslední epické skladbě “Visions”, kde celý příběh vyvrcholí. Na rozdíl od debutu se můžeme setkat i s instrumentálními skladbami “Premonition” a “Portals”, přičemž první zmíněná zastupuje chlapcův sen ze začátku příběhu.
Vrcholem alba je poslední, titulní skladba, obsahující všechno, co si člověk může od dvacetiminutové písně přát, a tak nějak shrnující celou tvorbu kapely. Orchestrální části (nahrané se skutečným smyčcovým kvartetem), mluvené slovo, tvrdou metalovou pasáž, zběsilé instrumentální hrátky, jazzovou chvilku, klidnou baladickou část i refrén, co jen tak nedostanete z hlavy. “Visions” může úplně v klidu konkurovat epickým záležitostem jako je “A Change of Seasons” (Dreamt Theater) nebo “The Odyssey” (Symphony X).
Je mnohem jednodušší nacházet a vypichovat chyby, než pořád dokola omílat, jak je něco super. Proto je tak těžké recenzovat album “Visions” – ať se snažím jak chci, nemůžu najít žádnou chybu. Všechno je přesně tak, jak má, tohle je hudba s velkým H. A i přesto, že je poměrně složitá, je zároveň silně přístupná a lehce si ji užijete už napoprvé. Nemůžu jinak, než doporučit… všem.
Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 13.9.2011 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. On the Backs of Angels
02. Build Me Up, Break Me Down
03. Lost Not Forgotten
04. This Is the Life
05. Bridges in the Sky
06. Outcry
07. Far from Heaven
08. Breaking All Illusions
09. Beneath the Surface
V posledním roce musel o Dream Theater slyšet asi každý. Kapela si prošla změnou sestavy, což je v hudebním průmyslu nepříliš vzácná záležitost, ale jen málokdy je to něco tak zásadního jako u Dream Theater. Po dlouhých 25 letech od založení totiž skupinu opustil jeden ze zakladatelů, mediálně asi nejvýraznější persóna kapely, Mike Portnoy. Ten byl nejen zakladatelem, ale, protože u Dream Theater se hodně zakládá na týmové práci, i jedním ze skladatelů, hlavních mozků a osobou přímo ovlivňující zvuk kapely. Jeho místo po složitých a náročných konkurzech obsadil sympaťák Mike Mangini, bubeník a hlavně člověk téměř jako stvořený pro kapelu. Dá se říct, že s výměnou personálu začala i nová éra kapely. A jak takoví noví Dream Theater vlastně vypadají? Čtěte dále!
Kdo už se v tvorbě Dream Theater alespoň trochu vyzná, ví, že poslední alba se nesla v trochu metalovějším duchu a k tomu kapelu táhl hlavně Portnoy. Někteří dokonce jejich diskografii rozdělují někde v období “Scenes from a Memory”/“Six Degrees of Inner Turbulence” a novější alba nepřijímají pozitivně. “A Dramatic Turn of Events” může být pro někoho menším znovuzrozením, jelikož i přes prvky metalu, které k Dream Theater odjakživa patřily, na tomto albu dominuje progresivní část. Jako by kapelu opět uchvátil duch devadesátých let, kdy mladí nadšenci zběsile experimentovali a objevovali možnosti hudby. Ano, toto album se dá zařadit mezi klasiky jako “Images and Words”, “Awake” nebo “Falling into Infinity”, a to nejenom stylově, ale rozhodně i kvalitativně.
A v čem je to o tolik jiné a lepší než posledně? Přece jenom se toho zas tak moc nezměnilo, složité kompozice a dlouhé instrumentální pasáže tu byly i minule. Jakkoliv Dream Theater zbožňuji, musím přiznat, že na posledních deskách jako by sóla byla násilně naroubována a pojem “instrumentální onanie” to leckdy docela vystihoval. Tentokrát ale všechno působí absolutně přirozeně, jako by všechno pasovalo tak, jak má být, a žádný kus není zbytečný. Hudba fantasticky plyne a změny temp a nálad se rozhodně nezdají samoúčelné.
Rozebírat technické výkony šikulů, kteří jsou světovou špičkou ve svém oboru, je trochu zbytečné. O čem se ale dá vždycky mluvit, je zpěv. Chlapi se konečně dovtípili a LaBrie to netlačí nijak zbytečně vysoko a většinu alba je ve středních polohách, jež mu nejvíce sednou. Tím nechci říct, že nikdy nejde nahoru ani dolů, ale dělá to jenom, když je to opravdu nutné a… no, je to tu znovu… nenásilné a přirozené.
Co se týče ostatních členů… už to nemůžu vydržet… PETRUCCIHO ZVUK ZABÍJÍ!!! Asi nikdy nepochopím, jak to ten chlap dělá, ale ta jeho kytara zní prostě neskutečně mňamózně. A když se ten zvuk zkombinuje s šikovným riffem, jako je ten z “Outcry”… no, když jsem to poprvé slyšel, spadla mi čelist. Nebojím se říct, že je to jeden z nejlepších riffů, co jsem kdy slyšel. John Myung a jeho basovka neprošli žádnými změnami, jsou prostě geniální jako vždy, a John potvrdil, proč byl nedávno zvolen nejlepším baskytaristou všech dob. Zato Jordan Rudess se tentokrát opravdu činil. Dostal hromadu prostoru a dokud jsem to neslyšel, ani mi nedošlo, že mohl být v minulosti slyšet i o něco víc. Řekl bych, že tentokrát opravdu zapracoval hlavně na atmosférické stránce, to, že umí sólovat, už nám dokázal mnohokrát předtím. Perfektní! Mike Mangini bubnuje výtečně, ale svůj styl nám zatím pořádně nemohl předvést, jelikož se zatím ještě nepodílel na skládání alba a jenom se naučil party, které mu kolegové připravili. Už se těším až na další desce ukáže, co se v něm doopravdy schovává.
Blížím se ke konci, a tak abych vypíchnul i nějakou chybku, bylo by to třeba zařazení poslední skladby “Beneath the Surface”. Celkové vyznění by podle mě bylo lepší, kdyby se končilo epickou záležitostí “Breaking All Illusions”, ale to je jen malá vada na kráse tohoto giganta. Nejradši bych napálil plné skóre, protože jsem prostě fanatik a tuhle kapelu řadím o třídu výš než vše ostatní, co poslouchám, ale v rámci objektivity a taky v rámci diskografie Dream Theater, bych to viděl o stupeň, dva, níže. Některým zase nemusí vůbec sednout styl kapely, proto radím – klikněte si na video nahoře a kochejte se, za zkoušku nic nedáte.
Další názory:
Dream Theater je kapela, které jsem i přes všeobecné nadšení z ní nikdy nemohl pořádně přijít na chuť, ačkoliv jsem to nejednou zkoušel. K “A Dramatic Turn of Events” jsem upřel svou pozornost z toho důvodu, že jsem mohl doufat, že se to tentokrát konečně zlomí, neboť se ve skupině udála zásadní změna a z její sestavy odešel hlavní tahoun Mike Portnoy. Ale nestalo se. Na jednu stranu, hluchý nejsem a slyším, že “A Dramatic Turn of Events” je dobré, na druhou stranu je tu však fakt, že i přesto ta muzika se mnou nic nedělá, nepůsobí na mě, nemluví ke mně. A to je zásadní problém. Jak kdysi prohlásil Yngwie Malmsteen (alespoň pokud si správně pamatuji), produkce Dream Theater je jenom sport, ne hudba, v čemž bych s ním souhlasil (i když zrovna on má jako známý kytarový onanista co říkat). Výsledek tedy na mé uši působí jaksi rozporuplně. Subjektivně mě to nebere, některé momenty jsou sice povedené, ale obecně to prostě není můj šálek čaje; objektivně však cítím, že to má své nesporné kvality, a z toho důvodu se mi moc nechce “A Dramatic Turn of Events” shodit nějakým nízkým hodnocením, přestože ta subjektivní část po něm volá. Takže asi tak – mistr Schizofrenik zase jednou útočí… H.
Země: Norsko Žánr: blackened progressive metal Datum vydání: 19.8.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. The Blackmobile
02. Odin’s Tree
03. Skoal!
04. Dogsmacked
05. Aces
06. Windward
07. When Shuffled Off
08. Oil in Water
09. Storm Seeker
10. Flaskeskipper
11. The Sub Mariner
Když pan Simen Hestnæs, norský hudebník, jehož většina z nás bude znát spíše pod uměleckým pseudonymem ICS Vortex, odešel ne zrovna v dobrém od symfonických black metalistů Dimmu Borgir, asi málokdo si myslel, že tím jeho hudební pouť skončí. Většina lidí nejspíš sázela na to, že se Simen stane hlavním motorem, jenž znovu nakopne do chodu kultovní vizionáře Arcturus, v nichž sice působil pouhé tři roky před koncem jejich činnosti, přesto zde zanechal výraznou stopu. K oficiální obnově Arcturus sice došlo (a nejen k ní, viz Simenův opětovný vstup i do řad Borknagar), přesto to (alespoň prozatím) na nějakou přehnanou aktivitu nevypadá. Možná i z toho důvodu se ICS Vortex pustil do přípravy své první sólové desky, jež nakonec dostala název “Storm Seeker“.
Povětšinou jsme Vortexe všichni znali jako součást nějaké kapely, v níž sice vždy sehrál důležitou roli a značnou měrou se zasadil o její tvář (stačí připomenout jen jeho nejslavnější působiště v Dimmu Borgir, kde od přelomu tisíciletí předváděl svůj nadpozemský vokál, který se stal na dlouho dobu jedním z poznávacích znamení skupiny a v mnoha případech i nejzajímavějším atributem její hudby, viz třeba album “In Sorte Diaboli”, na němž jsou pasáže s Vortexovým hlasem jedny z těch mála opravdu výborných), ale nikdy se nedalo říct, že by zde měl to nehlavnější slovo. To však neplatí u “Storm Seeker”, jen vychází pod hlavičkou ICS Vortex. Zde totiž Simen nebo také ICS Vortex, chcete-li, snad vůbec poprvé předvádí svou vlastní hudební tvář, on je ten hlavní mozek a hybatel celého projektu (postaral se samozřejmě o kompletní nahrání zpěvu a baskytary a z části i o kytarové party). A teď samozřejmě přichází ta klíčová otázka, kterou snad ani po tomto úvodu nemusím vyslovovat… jaké to je…?
Nejprve by snad bylo záhodno si ujasnit, do jakého žánrového šuplíčku vlastně “Storm Seeker” spadá. Jak nám ale hned první poslech desky ukáže, zodpovězení tohoto dotazu nebude zas až tak lehké, právě naopak. Popravdě řečeno, ačkoliv jsem album slyšel opravdu mnohokrát, stále si s jeho žánrovým zařazením nevím dost dobře rady a nejradši bych otázku nechal nezodpovězenou, takové “musíte si to poslechnout sami” a tři tečky za tím, to by bylo z pohledu recenzenta asi to nejjednodušší a nejschůdnější vyřešení problému. Ale dejme tomu, že vám to nestačí, tak vám to přece jenom zkusím trochu přiblížit, i když jste z právě řečeného už asi pochopili, že “Storm Seeker” je z oné sorty naprosto svébytných věcí, jejichž přesná kategorizace je když ne nemožná, tak přinejmenším opravdu hodně obtížná (ale na druhou stranu je nutné zmínit, že čím hůře se o podobných záležitostech hovoří, tím lépe se poslouchají, což je i tento případ). Zcela jistě je v tom cítit velký smysl pro hudební progresi a rovněž to obsahuje jistou dávku oné unikátní severské melodiky. Co dále? Black metal? Možná trochu a v malé míře sem tam něco vykoukne, ale spíše bych řekl, že jsou na “Storm Seeker” více cítit vlivy klasického rocku a heavy metalu… přesto to má ke standardním podobám jakéhokoliv z právě zmíněných žánrů hodně daleko. Zároveň však nejde ani o nějaký zběsilý stylový mišmaš… je to prostě nezařaditelné… Když se teď dívám, jakým krkolomných způsobem jsem se právě pokoušel “Storm Seeker” přiblížit, myslím, že by nakonec přece jenom bylo užitečnější zůstat u těch tří teček…
Dobře tedy, jakýsi pokus o žánrové zařazení bychom měli za sebou, i když dlužno dodat, že to nebyl pokus zrovna úspěšný. Ujasnili jsme si pouze fakt, že to, co nám ICS Vortex na své sólové prvotině předkládá k poslechu, je záležitost bez nadsázky svojská, dogmaty nesvázaná a zároveň je do jisté míry i výzvou pro posluchače. Ale tak to přece máme rádi, no ne? Ačkoliv na první poslech to až zas tak nevypadá, když se však do “Storm Seeker” pořádně zaposloucháte, zjistíte, že má v sobě skryté jisté pozadí, takové to “čtení mezi řádky”, jestli mi rozumíte. A to je pro posluchače moc příjemné, když se album odkrývá takto postupně. Ona by se moc hezká paralela k hudební náplni “Storm Seeker” dala najít i v obalu nahrávky. Na první pohled totiž artwork také působí docela jednoduše, ale když se na něj člověk zadívá… ono to má svou hloubku a atmosféru, jakýsi abstraktní pocit uvnitř.
A podobně se to má i se samotnou muzikou. Z toho, co na první poslech působí jen jako obyčejná kolekce vcelku dobře se poslouchajících písniček, se nakonec vyklube hodně trvanlivá věc, jež člověka jen tak nepustí, právě naopak jej neustále nutí, aby si ji neustále pouštěl a přemýšlel o ní. Ale ono to bude jistě souviset i s onou zmiňovanou neuchopitelnou atmosférou – není to ani veselé, ani smutné, ani zábavné, ani depresivní, rozhodně ale ne ani nijaké. Možná by se hodilo přirovnání k barvám – “Storm Seeker” není ani bílé, ani černé, je spíše… šedé, od obou má něco a přesto není ani jedním. A tím se opět dostáváme k šedé obálce, všimli jste si? On ten přebal nakonec desku opravdu vystihuje více, než si je posluchač na první pohled ochoten připustit. I ta zamračená bouřná grafika se k samotné hudbě bezezbytku hodí…
Od trablů se žánrovým zařazením a prapodivně abstraktního popisu nálady desky si před koncem pojďme osvětlit ještě poslední z těch nejdůležitějších aspektů “Storm Seeker”, jímž jsou hráčské výkony. Nebudu vám zde vyjmenovávat celou sestavu a kdo se kde blýsknul jakou instrumentální fintičkou, neboť to si každý z vás může v případě zájmu najít sám (stačí zabrousit jen na oficiální web, kde lze nalézt vyčerpávající informace) a kromě toho to už proběhlo i v novinkách. Chci spíše upozornit na jeden fakt, který mne opravdu zaujal a musím říct, že i velice potěšil. Ono se totiž jedná o sólové (tohle slovíčko je teď pro nás klíčové) album, díky čemuž by posluchač mohl očekávat, že jeho hlavní autor (to jest onen sólista) nechá na výsledné nahrávce vyniknout především svůj nástroj a svůj hlas, to však neplatí u Vortexe, který “to svoje” neupřednostňuje na úkor toho ostatního, ale nechává vyniknout samotné skladby a jejich nálady. A to je moc příjemné zjištění. Ano, jeho nezaměnitelný vokál sice je jedním z nejnápadnějších a nejvíce vyčnívajících elementů “Storm Seeker”, to však není kvůli tomu, že by jej ICS Vortex záměrně nechal vyzdvihnout, nýbrž proto, že je sám o sobě tak výrazný a unikátní. A v tom je obrovský rozdíl.
Jestli se vám “Storm Seeker” bude líbit, to opravdu nemám tušení. Ano, mně se to líbí a opravdu moc. Víc vám říct nemohu. Pokusil jsem se nahrávku popsat, jak nejlépe jsem dovedl, možná vám to pomohlo utvořit si nějaký obrázek o “Storm Seeker”, možná ne, ale na každý pád si nemyslím, že by (zvláště v tomto případě) bylo vhodné vám na závěr podsouvat jakákoliv prohlášení typu “kdo to neslyšel, jako by nežil” nebo “to prostě musíte mít”. Pokud chcete vědět, zdali se vám “Storm Seeker” bude líbit, musíte se do něj zaposlouchat sami… Nepřipomíná vám tohle něco? Ano, opět jsme u těch tří teček…
Další názory:
Na novinku norského kapelo- a projektoběžníka ICS Vortexe jsem se těšil skutečně dost, i když někde v koutku hlodaly obavy, aby nebyla k nerozeznání od děl, která vznikala za jeho přítomnosti v řadách Arcturus a Borknagar. Bohudík, nestalo se. “Storm Seeker” je ovšem docela zvláštní a alespoň pro mě zatím trochu neuchopitelná deska. Nejsem ji totiž schopen rozebrat na jednotlivé části a říct, co je na nich dobrého nebo špatného. Jenže i přes tuhle recenzentskou indispozici musím říct, že se mi to celé líbí a ne málo. Čert vem neuchopitelnost i zvláštní naturel, tohle z disku jen tak nepůjde. Poslechněte sami a uvidíte… Ježura
Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 25.6.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Get Started
02. Hot Spot Junkie
03. Got It Bad
04. Around the World
05. Higher
06. Retail Therapy
07. At the Edge
08. Broken [bonus]
09. Hard Times [bonus]
10. Drive
11. I Believe [bonus]
12. LuvnU [bonus]
13. Wot We Do
14. I Take You
15. The Lie
16. Big Noise
Zasloužilí veteráni progresivně heavy metalové scény, Američané Queensrÿche si k třicátému výročí založení kapely nadělili v pořadí dvanácté album. Jakmile ale deska, nesoucí jméno “Dedicated to Chaos”, spatřila světlo světa, mezi příznivci kapely se strhla hotová bouře nevole a znechucení, nikoli nepodobná humbuku, který způsobil poslední zářez krajanů Morbid Angel. Bez zbytečného protahování přiznám, že ač mysl otevřená, taky se mi nahrávka zprvu nelíbila. Ovšem jak šel čas, věci nabraly poněkud jiný kurz, než jak to zpočátku vypadalo…
Hned zkraje bych chtěl rozklíčovat onu kontroverzi, kterou album spustilo. Popravdě, není se čemu divit, neboť pro posluchače, odkojeného obdobím 1986 až 1994, kdy Queensrÿche vydali svá nejznámější a nejoceňovanější alba, musí být “Dedicated to Chaos” skutečným šokem a podpásovkou. Kapela totiž nahrála materiál, který má až na vzácné výjimky a pár ojedinělých momentů svým celkovým vyzněním k metalu zatraceně daleko. Na vyznavače minulých dob tak působí hned úvodní “Get Started” jako kopanec okovanou botou do rozkroku. Pohodová a sluncem prosycená rocková otevíračka vůbec nezapadá do obrazu, jaký svou hudbou Queensrÿche dlouhá léta malovali…
Trochu globálněji vzato však nejde říct, že se většina skladeb drží jednoho mustru. V základní podobě alba tu tedy máme dvanáct skladeb, které jde jen obtížně zaměnit, byť některé vykazují podobné prvky. Přesto nepopiratelnou diverzitu ale celou desku sjednocuje jeden jmenovatel, a tím není nic jiného než zvuk ve všech významech tohoto pojmu. Já vypíchnu dva. Zaprvé, a jak už jsem zmínil výše, nahrávka vůbec nepůsobí metalovým dojmem. Toho je dosaženo vzájemným vztahem jednotlivých nástrojů, a to ne co do mixáže, ale už na kompoziční úrovni. Ve výsledku to vypadá tak, že namísto mohutné riffové hradby a vzletných sól obě elektrické kytary fungují spíše na pozadí a nesnaží se nijak násilně urvat hlavní díl pozornosti a přebít všechno ostatní. Potom je však učiněná radost bedlivě sledovat jednotlivé kytarové linky a riffy, jak podbarvují nebo naopak rozvíjejí hudební základ v režii rytmické sekce a jak to všechno navzájem organicky koexistuje. Výsledek má pak svým charakterem blíže k jazzu (k tomu přispívá i saxofon, za jehož angažmá kapele tleskám – viz skvělé sólo v “At the Edge”) než k metalu i přesto, že si uchovává různé prvky a melodické obraty, které jsou pro tvorbu Queensrÿche typické a album jde bez váhání a na první poslech přiřadit ke správnému interpretovi.
Zadruhé je potřeba věnovat pozornost zvuku i v ohledu mixáže a produkce. Už dlouho jsem neměl tu čest s nahrávkou, která by byla namíchaná a vyprodukovaná tak čistě, kvalitně a s takovým citem pro detail. Ne, tady se žádná loudness war nekoná a věřte, že pokud si “Dedicated to Chaos” poslechnete v klidu a na kvalitních sluchátkách, naznáte, že je skutečně o co stát. Popisovat jednotlivé prvky ale nemá valného smyslu a bylo by to nošením dříví do lesa. Kupte a posuďte sami!
Vedle zvuku je dalším jednotícím prvkem, společným pro celou desku, nezaměnitelný vokální projev frontmana, zpěváka, klavíristy a saxofonisty v jedné osobě, Geoffa Tatea. Fenomenální pěvec dává na “Dedicated to Chaos” ohromný prostor oduševnělému a emocemi nabitému zpěvu, který je beze sporu ultimátní devízou celého alba. Plnou hloubku Tateova pěveckého výkonu a dost možná i celého alba však posluchač docení až v okamžiku, kdy obrátí svou pozornost k textům jednotlivých písní. Tak se stalo i v mém případě a díky bohu za to. “Dedicated to Chaos” je totiž dokonalým příkladem alba, které je bez znalosti textů poloviční. Po jejich nastudování jsem totiž vzal na milost i skladby, které mě buď nebavily nebo dokonce iritovaly. S jejich plným pochopením ale můžu tvrdit, že jde ve většině případů u mimořádně silný a nezřídka kdy intimní zážitek. Až na dvě výjimky se celým albem nese náznak lehkého konceptu, který se drží pro Queensrÿche typické náplně textů. Prim tu hraje znechucení z reality současné konzumní společnosti, z bohapustých lží, které do lidí sypou mocní skrze poplatná média, z uměle tvořeného strachu, který slouží k odvedení pozornosti od reality. V tom všem balastu ale stále dovede vykvést láska a zahořet vášeň, i ty však mohou být destruktivní – jen v menším měřítku…
Na závěr bych ještě rád zmínil jednu zdánlivě bezvýznamnou drobnost. “Dedicated to Chaos” vyšlo ve dvou variantách, přičemž ta rozšířená čítá čtyři bonusové skladby a co je důležité – odlišné pořadí, v jakém jdou po sobě. Po náslechu obou variant musím doporučit spíše základní verzi, čítající dvanáct položek. Připadá mi totiž, že jsou na ní skladby lépe rozloženy a celé album tak postupně graduje místo toho, aby člověk už od poloviny trochu ztrácel pozornost. Na variantě s kratší stopáží navíc není tolik pomalých a rozvláčných skladeb a ty stávající nepůsobí tak utahaně. Skutečně hodnotný bonus proti základu tak rozšířená edice přináší pouze v podobě emotivního intermezza “Broken”, které bych vedle “Retail Therapy” a především špičkové “At the Edge” a zařadil na samotný vrchol alba.
Ale abych kauzu “Dedicated to Chaos” nějak uzavřel, Queensrÿche se vyvíjí. Ne všem to je a bude po chuti, ale je to tak. Nevím, jestli to není jenom moje pustá touha jít proti proudu, ale způsob, jakým svůj vývoj nasměrovali a který vyústil v “Dedicated to Chaos”, se mi líbí čím dál tím víc. Sice to není “Operation: Mindcrime”, nemám neodbytnou touhu házet hlavou a nepustím si to ráno na probuzení, ale s výjimkou první položky pro mě nic z toho Queensrÿche nikdy nezosobňovali. “Dedicated to Chaos” je důkazem, že je i po třiceti letech existence kapely stále prostor pro vývoj, tedy progresi, a je to právě progresivní a neortodoxní přístup k hudbě samotné, za který si Queensrÿche vysloužili neotřesitelné místo v mém srdci…
Chlapi ze švédského uskupení Wolverine trpěli několik posledních let v zajetí osobních potíží, ať šlo o zdraví nebo o rodinu. Nakonec se jim naštěstí podařilo vše urovnat a fanoušci tak po relativně dlouhé době mohou zkusit další rock-metalový hábit, nástupce téměř bezchybné dlouhohrající desky “Still”, který pro ně kapela ušila.
To, co platilo o předchozích počinech kapely, platí i nyní – je to opět trochu o něčem jiném. Zatímco “The Window Purpose” byla prog metalová záležitost, v něčem připomínající velikány Dream Theater, Opeth a Pain of Salvation, další “Cold Light of Monday” bylo hodně atmosférické a temné, třetí “Still” již dokonale nakombinovalo první pokusy, stvořilo drtivé hity a definovalo jejich styl. “Communication Lost” je mnohem temnější a přímočařejší, což bylo způsobeno právě osobními problémy. O těch se můžeme dozvědět i v textech na albu. Máme tu skladbu “Embrace” od zpěváka Stefana Zella o jeho dceři, která měla v prvním roce svého života problémy se srdcem, nebo skladby “Poison Ivy” a “Your Favorite War”, zabývající se stejným tématem (vztah kytaristy Marcuse Zella) ze dvou různých pohledů.
Na “Communication Lost” se přiliš nesází na riffy a nějaké strhující melodie, ale spíš na atmosféru a na emoce, to ovšem neznamená ztrátu chytlavých refrénů, hutných kytar a chutných sól. Zdá se mi, že na rozdíl od minula více vynikají klávesy, ty ještě více přidávají na temnotě, stejně jako smyčcové nástroje. Ačkoliv se podařilo temnou, zoufalou atmosféru, chvílemi až evokující některé doomové kapely (nebo místy i Anathemu z éry alba “Judgement”), přivést k dokonalosti, občas by se mohl objevit i zapamatovatelnější riff nebo jiný podobný hudební blok. Tak, jak je to teď, v hlavě vesměs zůstanou pouze refrény.
Nejoriginálnější částí, lehce se vymykající základnímu stylu desky, je skladba “Pulse”. Svým elektronickým beatem, brzy vystřídaným reálnými bicími, a znepokojující atmosférou, mi připomíná geniální “Sleepy Town” z minulého alba postavenou na podobném principu. Stejně jako minule tento pokus vyšel a vyčaroval mého favorita na desce, spolu s další výtečností “Your Favorite War”. Dalším experimentem je závěrečná “A Beginning”, což je čistě ambientní skladba, na prvních pár poslechů zajímavá, brzy se ale stane záležitostí, která se přeskakuje.
Jak se ale ukázalo, pomalejší tempo a temnota je dvojsečná zbraň, takže ke konci se začne dostavovat nuda. Balada “What Remains” je trochu zbytečně natažená a i přesto, že se po ní nachází kvalitní “In Memory of Me”, už se nedokážu probrat natolik, abych sledoval, co se děje i v dalších skladbách.
Nuže, Wolverine nám připravili temné album, technicky dokonalé a produkčně vlastně taky nemůžu nic vytknout, místy ale kompozičně pokulhává a pro posluchače nenabízí silné momenty. Z poslední trojky skladeb si nepamatuji prakticky nic. Oproti tomu je ale první polovina alba velice silná i přes absenci zapamatovatelných riffů. Suma sumárum, slušných sedm a půl bodu si chlapi zasloužili.
Snad každý, kdo se trochu pohybuje v metalu a extrémnějších hudebních odnožích, už zavadil o jméno Devin Townsend. Přezdívají ho šílený profesor, blázen, zároveň se o něm velmi často mluví jako o géniovi. Tenhle chlapík většinu své kariéry ujížděl na alkoholu a na drogách, a když s těmi neřestmi skoncoval, vydal se na hudební dobrodružství, na cestu skrz svoji mysl. Tím dobrodružstvím je myšlen Devin Townsend Project, který nabízí čtyři alba alias čtyři složky skladatelovy mysli, každé v trochu jiném stylu, zároveň ale stále s jasným rukopisem mistra Townsenda. Před dvěma lety spatřily světlo světa první dvě části, “Ki” a “Addicted”, nyní je celá sága dokončena s vydáním “Deconstruction” a “Ghost”. Obě alba jsou protikladná asi jako fašismus a komunismus. Zatímco “Deconstruction” je zástupcem brutality a tvrdosti Devinovy duše, “Ghost” představuje něžnost a krásu. Nejdříve se podíváme na zoubek třetí části ságy – “Deconstruction”…
Deconstruction:
Kde začít? O “Deconstruction” by se dalo diskutovat celý večer v hospodě, jak je to nabitá deska. Tolik nápadů pohromadě jsem ještě jaktěživ nezažil, a to se pohybuju výhradně mezi žánry, u nichž se to nápady jenom hemží. Zpracovat všechno, co se děje při poslouchání alba, se dá opravdu těžko, obzvlášť kvůli Devinově klasické zvukové zdi a mnoha, mnoha vrstvám, tak typickým pro jeho tvorbu. U Devina posluchače dokáže překvapit nějaký zakopaný detail i po padesáti posleších. Ačkoliv jsem měl čest s celou Townsendovou tvorbou a byl jsem připraven na velké věci, opravdu jsem nečekal něco takového. Po prvním poslechu jsem jenom tupě koukal do zdi a nechápal, co se to právě stalo. Významným příspěvkem k dalšímu vrstvení hudby a k celkovému vyznění alba byla Česká filharmonie, poslední dobou na metalové scéně poměrně populární (Blind Guardian, Septicflesh). Geniální využití orchestru a hlavně sborů je opravdu podstatnou částí “Deconstruction”.
Velkým tahákem pro fanoušky je určitě hromada hostů z kultovních metalových kapel. Na albu můžete slyšet takové legendy, jako je Ihsahn (ex-Emperor), MikaelÅkerfeldt (Opeth), Greg Puciato (The Dillinger Escape Plan) nebo Tommy Rogers (Between the Buried and Me). Nehostovali ale jenom vokalisté, můžete se dočkat i bicích partů od Dirka Verbeurena (Soilwork) nebo kytarového sóla od Fredrika Thordendala (Meshuggah). Výčet hostů je samozřejmě mnohem delší, kromě poslední skladby “Poltergeist” se na každé pecce vyskytuje minimálně jeden. Mnozí obviňovali Devina, že nalákání hostů je pouze marketingový tah, ale on sám řek, že prostě po napsání skladeb cítil, že určité pasáže vyžadují jejich přítomnost. Bůhví jaká varianta je pravdivá, každopádně Devy udělal moc dobře. I když není jejich podíl na skladbách příliš velký, stejně jako orchestr jsou dalším geniálním prvkem, bez něhož si album nejde představit.
Už jsme si vyjasnili, že je to brutální album, je na něm orchestr, sbory a hosté a můžeme očekávat spoustu vrstev. Je to tak trochu průřez celou Devinovou kariérou, samozřejmě správně okořeněnou o další prvky a je to možná vůbec to nejlepší, co jsme od něj zatím mohli slyšet. Zvukově mi nejvíc připomíná album “Ziltoid the Omniscient”. Hutné riffy, šílené bicí, několikrát i mluvené slovo a příběhové pasáže. V titulní skladbě, což je nepochybně největší úlet alba, můžeme být dokonce svědky několika uprdnutí. Ano, nechybí ani klasický Devinův humor. I přesto, že panuje zvláštní atmosféra, často temná a dramatická (“Stand”) a přesto, že je polovina vokálů na albu extrémní tak, že by někdo bez zkušeností s metalem s brekem utíkal schovat se do kouta, má album v mnoha částech až optimistické vyznění a přetéká energií.
Nejlepší kombinací všech prvků je epos “The Mighty Masturbator”, který jako by v téměř sedmnácti minutách shrnoval celou Devinovu hudební pouť. A věřte mi, rozhodně nebude chtít pryč z hlavy. Začíná lehce, tiše, melodicky, s čistým Devinovým zpěvem a pomalu ale jistě pár minut graduje. Najednou se vše zastaví a začne pasáž, která chvílemi připomíná atmosféru westernového saloonu. Pak přichází další twist a prostě neskutečná pasáž, jedna z nejlepších na albu. Elektronické rytmy a efekty, postupná gradace a zesilování kytarového riffu a hlasu diktujícího: “Give it up… your world!” Do toho se zapojuje již zmíněný Greg Puciato se svým nelidským projevem. Opravdu nelze vystihnout slovy, jak neskutečně geniální je tato část. Určitě to všichni znáte, když je nějaká pasáž, u které byste si přáli, aby nikdy neskončila. Následuje chytlavá a optimistická část, ta se ale ke konci zvrhne v jakési cirkusové vyvolávání, v němž Devin dospěje k šokujícímu (smích) závěru skladby. “Ladies and gentlemen, I now see my life’s purpose: I AM THE MIGHTY MASTURBATOR!!!”
Devin Townsend se prostě narodil proto, aby dělal muziku, ale až spoustu let po začátku kariéry se mu podařilo vydat opravdu jedinečné a téměř dokonalé mistrovské dílo. Abych řekl pravdu, původně jsem měl v plánu ohodnotit “Deconstruction” devíti nebo devíti a půl body. Jenže když tak sedím, píšu a poslouchám a rozebírám to neskutečné album, uvědomuji si, že nemůžu jinak než dát plný počet. Sakra, vždyť já už ani nemám chuť poslouchat od Devina cokoliv jiného! Pokud vám není extrémní metal cizí a máte trochu trpělivosti, pak je tohle album povinnost, o tom nehodlám diskutovat. Jedinečné mistrovské dílo!
Další názory:
Přiznám se vám, že jsem nikdy nějaký velký fanoušek Devina nebyl (vždy jsem ho měl radši ve Strapping Young Lad, i když mám samozřejmě oblíbené kousky i z jeho sólových projektů), ale “Deconstruction” se mnou absolutně zametlo. Napoprvé jsem to poslouchal doslova s otevřenou hubou. Prvních pár (spíše více) dní jsem se od toho za žádnou cenu nemohl odtrhnout a otáčel to pořád do kola a do zblbnutí. S lehkým odstupem času ta extáze malinko ustoupila, ale stále je to jako výbuch atomovky. Minimálně první polovina desky je zhudebněný perfekcionismus dovedený k naprosté dokonalosti. “Praise the Lowered” se ještě rozjíždí vcelku nenápadně, až jsem si myslel, jestli náhodou omylem neposlouchám “Ghost”, avšak houstnoucí atmosféra mne brzy vyvedla z omylu. “Stand” zaujme naprosto vychytanou gradací a nebojím se říci, že geniálním intrem. “Juular” chvílemi zní jako Danny Elfman na tripu. Každá skladba na albu má některé vskutku úžasné a dechberoucí momenty, které vás zarazí do křesla a nedovolí vám hnout ani brvou. Přesto si dovolím označit za absolutní vrchol “Deconstruction” více jak čtvrthodinový opus “The Mighty Masturbator”, což je veškerá pověstná Devinova šílenost – ulítlým textem počínaje, ulítlou hudbou konče – převedená do muziky. No, zkráceně řečeno, “Deconstruction” je bomba a kdo jí ještě neslyšel, ten by to měl okamžitě napravit. Takovýhle skvost se zjeví málokdy. H.
Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 20.6.2011 Label: HevyDevy / Inside Out Music
Tracklist:
01. Fly
02. Heart Baby
03. Feather
04. Kawaii
05. Ghost
06. Blackberry
07. Monsoon
08. Dark Matters
09. Texada
10. Seams
11. Infinite Ocean
12. As You Were
Hodnocení:
Earthworm – 6,5/10
H. – 7/10
Průměrné hodnocení: 6,75/10
Ghost:
“Ghost” je přesný protiklad toho geniálního chaosu. Jak jsem tak při brouzdání internetem pochopil, toto album je dobrou ukázkou žánru New Age. Kdo by to byl řekl, ale sám Devin se někde vyjádřil, že přesně toto je hudba, kterou si pouští, když je doma v klidu a nyní měl konečně šanci něco takového udělat. Jistěže pěkně po svém, se svým znatelným rukopisem.
Celé album je vlastně akustické, bez jakéhokoliv náznaku zkreslení nebo tvrdosti. Hlavní role získává Devinův vokál, překrásnější a uklidňující víc než kdy dřív, akustická kytara a flétna. Nemůžou chybět ani pro Devinovu tvorbu velmi důležité klávesy a syntezátory. Kromě flétny a kytary je ale většina nástrojů (např. banjo) na albu hlavně pro dokreslení atmosféry absolutního klidu, o žádné melodické bomby se nejedná. Hudba je úplně dokonalá pro usínání nebo pro natáhnutí se na zahrádce při slunečném odpoledni a snění o tom, jak si užíváte přírody v lese a ovívá vás studený vítr nebo jak se večer procházíte po pláži za zvuku šumění vln.
Poměrně dost prostoru si získala zpěvačka Katrina Natale, kterou Devin oslovil pro natočení desky po tom, co ji slyšel zpívat někde v kostele. Tahle amatérka možná není žádná pěvecká hvězda, ale její hlas je dostatečně přátelský a uklidňující na to, aby se dokonale hodil pro účely alba. Devin měl holt zase jednou štěstí, že potkal ty správné lidi.
Deska se nese od začátku až do konce v jednom duchu, pokouší se o navození totálního klidu pro mysl, o zapomenutí na jakýkoliv stres. Skladby se do sebe nepoznatelně vlévají, až by se mohlo zdát, že jde vlastně o jednu dlouhou kompozici. To se ale bohužel stává jednou ze slabin alba. Při délce přes 70 minut materiálu je opravdu těžké udržet si pozornost nebo se nenudit, když se v podstatě nekonají žádné velké zvraty a jednotlivé skladby nejsou dostatečně nápadité. Abych řekl pravdu, ke konci alba často usínám a pokud neusnu, tak mě to, co slyším nijak nezvedá ze židle.
Dalším problémem alba je to, že se vlastně hodí JENOM pro již zmíněné usínání nebo relaxování. Má prostě tak typickou atmosféru, že při jiných příležitostech se efekt tolik nedostavuje a třeba představa, že by se toto album dalo poslouchat při cestě do práce v autobuse, je opravdu směšná. Možná je to jen můj problém, ale většinu času hudbu poslouchám když cestuji nebo když provádím jiné aktivity mimo domov a “Ghost” je prostě deska, která chce čas, přinejlepším strávený o samotě. Pouze člověk, jeho mysl a hudba, která posluchače unáší do jiných krajů.
Suma sumárum je “Ghost” decentním zakončením ságy Devin Townsend Project, ukazující zase trochu jinou odnož hudby. Na jednu stranu, k podobné muzice bych se asi nikdy nedostal, kdyby nebyla pod nálepkou Devin Townsend, na druhou stranu se ale album podle mého nemůže příliš prosadit, protože většinu Townsendovy fanouškovské základny tvoří metalová komunita a ta možná nebude schopna strávit podobný druh hudby.
Další názory:
Nejsem si jist, jestli jsem ten pravý, kdo by měl hodnotit album jako “Ghost”. Jsem od přírody člověk, který upřednostňuje hudbu extrémní a temnou. Když už chci relaxaci, pustím si například Kaviar Kavalier nebo nějaký mrazivý ambient, “Ghost” je na mě chvílemi relaxační až moc. Čímž ovšem nevtrdím, že by ta deska neměla jisté kouzlo; je to moc příjemná oddechovka. Jestliže “Deconstruction” je onen pověstný dort pejska a kočičky (který se však na rozdíl od původní knižní verze tuze povedl), “Ghost” bych přirovnal spíše k lehkému zeleninovému salátu, jenž sice není špatný, ale jakožto masožravec dám radši přednost jinačím lahůdkám. Pryč ale s kulinářskými přirovnáními. Na “Ghost” oceňuji minimálně ten fakt, že si při jeho poslechu člověk definitivně uvědomí, že Devin Townsend je opravdu génius. Tvořit tak rozmanitou hudbu tolika žánrů (myslím v rámci celé jeho tvorby) a přitom v tak obrovské kvalitě, to je nepochybně udivující. A nejen proto před ním smekám pomyslný klobouk, i když “Ghost” není zrovna mým šálkem kávy. H.
S klubem Exit Chmelnice jsem měl zatím jenom dobré zkušenosti, ale také jsem si odtamtud odnesl tu zkušenost, že jsem si doposud dokázal urvat místo přinejlepším na rohu pódia. A jelikož šlo o takové velikány, jako jsou polští Riverside, po chvilce přemítání jsem se rozhodl vyrazit dříve a získat nějaký strategičtější post. Ve vstupu do klubu jsem byl ale odehnán paní u stolku, která všem příchozím oznamovala odložení plánovaného začátku akce, takže jediným výsledkem mého snažení bylo akorát to, že jsem si déle počkal venku, stejně jako zbytek fanoušků. A že jich nebylo mnoho.
Propagace pražské premiéry těchto géniů ze sousední země byla opravdu žalostná. Kdyby nebylo internetů, nikdy bych se o koncertu nedozvěděl. Kdyby měli Riverside pro sebe alespoň malý kousek na reklamních plakátech na autobusových zastávkách, tak bych neřekl, ale já jsem nikde nespatřil ani jednu malou reklamu. Podle toho taky vypadala účast. Abych řekl pravdu, s mírou propagace jsem byl dokonce překvapen, že se dokázalo dostavit přes 100 lidí.
Když už nevyšla reklama, tak se alespoň vyvedly ceny. Lidové vstupné 350 korun v předprodeji se podobalo cenám, za něž nám byly nabízeny artefakty od vystupujících kapel. DVD se dvěma disky za neskutečných 250? Jen blázen by do takové nabídky nešel. Jelikož jsem strávil u alb, triček a dalších suvenýrů poměrně dlouhou dobu, přišel jsem o část vystoupení předskakujících instrumentálních Poláků Tides from Nebula. Z těch asi tří skladeb, co jsem stihnul, jsem si dokázal udělat názor a dokonce rafinovaně odhadnout vzor pro skládání songů Tides from Nebula. Nejdřív klidná pasáž, velmi příjemná pro uši a pro posluchače, potom nenápadná gradace a chvilka machrování s nástroji a nakonec krutopřísná zvuková zeď, ve které nepoznáte vůbec nic, spojená s přehnaným pařením kapely, což se absolutně nehodí ke zvukovému doprovodu. Při těchto rychlejších pasážích se na pódiu odehrávaly opravdu neskutečné kreace. Každopádně na studiové nahrávce by to nemuselo znít tak špatně.
Setlist Riverside:
01. Beyond the Eyelids
02. Out of Myself
03. Reality Dream III
04. Egoist Hedonist
05. Living in the Past
06. Ultimate Trip
07. YYZ [Rush cover]
08. Conceiving You
09. Left Out
10. Loose Heart
11. O2 Panic Room
12. Second Life Syndrome
– – – – –
13. Reality Dream I
14. Forgotten Land
Možná trochu zmatené publikum se dočkalo hlavních hvězd jen pár minut po konci předchozího vystoupení. Ihned po nástupu hlavního mozku a frontmana Mariusze Dudy jsem se ještě více utvrdil v tom, že je to druhý Steven Wilson. Chlapíkovi z Porcupine Tree není podobný jen svým přístupem k hudbě a vynikajícími skladatelskými schopnostmi, ale i vzhledově. Chlapi začali bez povídání skladbou “Beyond the Eyelids” z alba “Rapid Eye Movement”. Bez nějakého většího povídání se obešla celá show, hlavní byla hudba. Zvuk byl velmi kvalitní a bylo znát, že si na něj Riverside potrpí. Připomněli mi v tom Australian Pink Floyd Show, která byla zvukově absolutně dokonalá a bezpečně se vyrovnala studiové verzi. V Exitu sice pro kapelu nebyly takové možnosti, ale i tak udělali se zvukem co mohli.
Setlist byl velmi vyvážený a byl to vlastně průřez celou historií kapely. Každé album mělo v setu své silné zástupce a dokonce jsme se dočkali i dvou nových songů z minialba vydaného k příležitosti desátého výročí kapely. Dalším malým překvapením bylo uctění kapely Rush, a to zahráním skvělé skladby “YYZ”. Jediné, co mi trochu nesedělo, byla písnička “Ultimate Trip”, jež se nejenom mně zdá bezpečně nejslabší z celého repertoáru Riverside, a řekl bych, že místo jejího nesmyslného zařazení mezi ostatní skladby jsme se mohli dočkat klidně tří skladeb navíc. Místo nepříliš zábavných třinácti minut “Ultimate Trip” bych asi zařadil hitovky jako “Artificial Smile”, “Rainbow Box” nebo “Hyperactive”. Jasným vrcholem celého večera pro mě bylo odehrání královské čtveřice nejlepších skladeb, které následovaly ihned po sobě. Začalo to genialitou “Left Out”, následovalo kratšími “Loose Heart” a “O2 Panic Room” a skončilo eposem “Second Life Syndrome”. Ten byl malinko zkrácený, zrychlený a víckrát jsme v něm mohli slyšet vynikající refrén.
Celý koncert trval bezmála dvě hodiny a já si celou dobu užíval a vychutnával hudbu stejně jako oni a určitě si tento večer zařadím mezi fantastické vzpomínky. A hlavně doufám, že příště bude nějak vyřešena reklama a dostaví se mnohem více fanoušků.
Když jsem poprvé slyšel jméno Obscura, neříkalo mi vůbec nic. Vlastně neznám osobně nikoho, komu by ten zvláštní název něco říkal před rokem 2009. Tato kapela se vynořila zničehonic s albem, které se pro některé (včetně mě) vytáhlo až na album roku. Deska “Cosmogenesis” představila světu technický, progresivní death metal v té nejlepší podobě a vystřelila mladou kapelu tak vysoko, jak jen může tech death metalová kapela být. Instrumentální velmistři, mezi kterými moc nezaostává ani všestranný vokalista, si ale nastavili do budoucna velmi vysokou laťku a nejeden fanoušek se nemohl dočkat, až zjistí, jestli bude vytvořeno další mistrovské dílo, jež se zařadí ke klasikám žánru.
Už na první poslech si každý všimne charakteristického zvuku kapely, kterému velmi přispívá mistrně ovládaná bezpražcová baskytara, posunující tento nástroj na jinou úroveň, nebo dokonalé produkce známé již z předchozích počinů. Na první poslech se také může zdát, že “Omnivium” nabízí stejnou hudbu, jakou známe z “Cosmogenesis”. Troufám si ale říct, že pravda je úplně někde jinde. Novinka se neskutečně liší a je úplně o něčem jiném.
Začnu například u hitovosti a přístupnosti. Zatímco takovou “The Anticosmic Overload” si každý zapamatoval už po několika posleších a byl si ji schopný bez problémů v hlavě přehrát, na novém albu si i po desítce poslechů nebudete pamatovat kromě několika pasáží a záchytných bodů v podstatě nic. Nějaký jednodušší nesoustředěný poslech se rozhodně nekoná, deska vyžaduje trpělivost a absolutní koncentraci. Pecka typu “Incarnated”, u které vás strhne už první riff a až do konce vás nepustí? Ale kdeže. Pro novinku je chytlavost sekundární a je místo toho nabitá techničností a složitými kompozicemi, u kterých nikdy nevíte, co přijde za několik sekund.
Chytlavost se ale nerovná melodičnosti – což je další aspekt, který nacházím velmi podstatným na albu. Sóla a riffy jsou často mnohem melodičtější, než tomu bylo na předchozím počinu – kupříkladu sólo hned v první skladbě “Septuagint” je rychlé, melodické a dokonce v něm harmonicky spolupracují obě kytary. Pecka “Septuagint” má nejen dobré sólo, ale možná je i nejchytlavější, ale zároveň nejreprezentativnější skladbou z alba. Představuje posluchači všechny změny, které se vyskytují na albu. Neskutečně epické intro začíná hrou dvou akustických kytar, které se rázem změní v melodickou zkreslenou vyhrávku, po níž nastupuje tvrdý a rychlý, ale v rámci možností opět melodický riff. Těžko hledat slova, tak najdu příklad z historie, jenž mi pokaždé při poslechu naskakuje – snad všichni znají skladbu “Battery” od Metallicy z alba “Master of Puppets”. Akustická kytara se objevuje několikrát i v průběhu skladby i alba a je jedním z prvků, které ovlivňují výsledný dojem z celé desky.
Další část, která posluchače překvapí je ta, v níž zní čistý vokál – zpěv bez jakéhokoliv zkreslování je také využit mnohokrát na albu a pokaždé v trochu jiné podobě. I když pořád lehce ve stínu svých kolegů s instrumenty, vokalista ukazuje, že je univerzálnější a kvalitnější, než si kdo mohl myslet. Vokál místy projde i přes elektroniku – fanoušci žánru jistě znají použití vokodéru například u kapely Cynic.
Melodika se ale nevyskytuje všude, v některých skladbách Obscura naopak pokouší brutálnější a přimočařejší složku hudby. Hlavním zástupcem přimočarosti a brutality je pravděpodobně “Ocean Gateways”, která nabízí pohled na jednodušší death metal v podání mistrů techniky. Ti se na “Omnivium” nebojí předvést to, co v nich opravdu je, a vy zjistíte, že na “Cosmogenesis” jste dostali pouze ochutnávku jejich nelidského umění. Perličkou pro milovníky kytar je instrumentální bonusová machrovinka “Concerto”, připomínající skladby Yngwieho Malmsteena nebo dalších neoklasických interpretů.
Těžko říct, jestli bude “Omnivium” znovu vítězit v žebříčcích představujících top alba roku, každopádně je alespoň stejně kvalitní jako jeho předchůdce. Ač je v mnoha ohledech lepší, kapela na úkor novinek obětovala pár dobrých prvků z minulé desky. Sečteno a podtrženo – ani krok vpřed, ani krok vzad, spíš posun do strany a vyzkoušení trochu jiného stylu. Příště se třeba povede dokonale nakombinovat esenci obou alb.
Už dlouho před dnem D jsem věděl, že tentokrát to bude o něčem jiném. Možná jsem moc koukal na YouTube na Devinovy živáky, nebo mi to napovídala intuice, ale věděl jsem to. Viděl jsem naživo Metallicu, viděl jsem své milované Dream Theater a možná ještě milovanější Pain of Salvation, ale nic z toho nemělo na Devina, který všechny zážitky z předchozích koncertů poslal pryč a ještě si na ně uprdnul. Ale pěkně od začátku.
Nedlouho po mém příjezdu začali hrát mladí Britové Aeon Zen, jež se skrývají ve škatulce progressive power metal. Těžko říct, jak dobře hráli. Co si tak matně vzpomínám, zdálo se mi, že se zoufale snaží aby hudba zněla alespoň trochu “progresivně”, ale ve skutečnosti to byl akorát překombinovaný power metal v podání šikovných instrumentalistů. Každopádně i když se snažili, tak publikum čekající na holohlavého génia nezaujali a nepomohlo jim k tomu ani to, že byli vtipní a sympatičtí.
Po jejich vystoupení bylo chvíli ticho, ale pak se z reproduktorů ozval sám Ziltoid a jeho rádio, které mělo zabavit nás, pozemšťany. Vševědoucí pro bídnou lidskou rasu vybral známé disco hity, z nichž každému asi utkvěl v hlavě hlavně ten první, “Barbie Girl” od Aqua. Snad jen ten největší suchar se ubránil smíchu, když do nás Devin sypal tento škvár a předváděl nám jeden z nejdůležitějších aspektů jeho vystoupení – humor. Plešoun byl celou dobu až neskutečně aktivní a pořád se na někoho ksichtil, vyváděl perverznosti a mezi skladbami nás plnil vtipnými průpovídkami. Přesně humor dělá jeho show absolutně jedinečnou a vytváří nezaměnitelnou atmosféru. O Devinově perverzním humoru bych mohl psát dlouho, ale pro představu vypíchnu několik momentů. Například pohrávání si s bradavkou, poznámky o pocení varlat, vybízení diváků ke křičení “Balls! Balls! Balls!” namísto “Hey! Hey! Hey!” anebo vyprávění o sexuální praktice zvané “spooning”. Ano, přemýšlíte správně, spoon opravdu znamená lžíce. Samozřejmě, že nás uměl pobavit i bez úchyláren, jenomže tyhle prostě utkvěly v paměti nejvíce :)
Devin nám nabídnul velmi vyvážený setlist, který byl zároveň i průjezdem celou jeho kariérou. Od hitovky “Life” z prvního alba “Ocean Machine”, přes geniální “Earth Day” z “Terria“ až po novinky z nejnovějšího “Addicted”. Největší prostor ale dostalo album “Ziltoid the Omniscient”, jehož hlavní hrdina nás průběžně provázel při vystoupení za zády kapely, kde na dvou obrazovkách po celou dobu běžely různé videoprojekce, jako například trsající Ziltoid nebo fotografie Kanady či různé psychedelické výjevy.
Setlist Devin Townsend Project:
01. Addicted!
02. Supercrush!
03. Kingdom
04. Deadhead
05. Truth/OM
06. By Your Command
07. Life
08. Earth Day
09. Bad Devil
[pauza na močení]
10. Color Your World
11. The Greys
12. Deep Peace
– – – – –
13. Bend It Like Bender!
Už jsem zmínil snad vše, co se dělo na pódiu, kromě hudby. Devin je puntičkář, který je známý tím, že přesně ví, co chce, aby bylo slyšet, a dokáže si hrát s produkcí a tisícemi vrstev najednou tak jako nikdo. Podle toho zněl i zvuk, který se příliš nelišil od toho, co můžeme slyšet z alba – alespoň tedy na místě, kde jsem stál já, což bylo lehce napravo od hlavní hvězdy. Aby došlo k co největší autentičnosti, Devin si s sebou přitáhnul i hromadu samplů, které po celou dobu doplňovaly dění na jevišti a zase o kousek víc umocňovaly zážitek.
Samotná kapela vše odehrála výtečně, ale chlapi taky moc dobře věděli, že (ať je to jakkoliv hnusné) v podstatě nikoho moc nezajímají a nechali maniodepresivního plešouna dělat to, co mu jde nejlíp. S kytarovým uměním Devin moc nemachroval, on to vlastně ani žádný velký virtuóz není, a tak nám, kromě těch několika sól ve skladbách, akorát předvedl krátkou akustickou meditační mezihru (mezi skladbami “The Greys” a “Deep Peace”), která by dobře zapadla na album “Ki”. Co se týče vokálů byl Devin úplně geniální a v mých očích dokázal vyzdvihnout některé skladby ještě výše, než jak je znám na albu. Například ve slokách mé oblíbené “Supercrush!” byla Anneke ve slokách nahrazena Devinem a to, ať je Anneke jakkoliv výtečná zpěvačka, přivedlo song na úplně jinou úroveň. Živé vystoupení dokonce v mém žebříčku poslalo výš i píseň “Deadhead” z alba “Accelerated Evolution“, jež mi dřív moc neseděla, ale komorní atmosféra mi pomohla objevit, v čem je opravdová síla této skladby.
Na konci obvykle přichází skandování a přídavek, ale Devin přece nemůže dělat nic tradičně, má svoje způsoby. Přídavek “Bend It Like Bender!” byl setsakramentsky okořeněn a několika lidem změnil život (ne nějak extrémně, ale určitě byl potom mnohem radostnější). Devy si pozval několik fanoušků na pódium a poručil jim “tancovat jako absolutní idioti”. To se brzy zvrhlo a fanoušci nejenom tancovali jako idioti, ale i falešně zpívali refrén (a vůbec jim nevadilo že ani neznají slova). I největší trémista, který by se styděl ze sebe dělat před všemi těmi lidmi kreténa, v tu chvíli záviděl těm šťastlivcům nahoře.
Je velmi těžké vyjádřit tento silný zážitek slovy, a ať se snažím jak se snažím, nikdy nebudu schopný popsat tuto legendární událost. Devinův koncert se prostě musí vyzkoušet na vlastní kůži a pro fanouška hudby, anebo alespoň dobré zábavy, by to měla být povinnost. Něco jako pro muslima pouť do Mekky. Možná to nebyl úplně největší hudební orgasmus (zdravím Australian Pink Floyd), ale rozhodně to byl nejzábavnější koncert, na kterém jsem kdy byl.
17 let je sakra dlouhá doba, která dokonce dosahuje/přesahuje věk několika členů naší redakce. Přesně tak dlouho musela hromada fanoušků čekat na další nálož jazz-metalu od Atheist – jedněch ze zakladatelů žánru. Podařilo se po tak dlouhé době kapele kvalitativně alespoň navázat na svoji předchozí tvorbu? Co se změnilo kromě obsazení ve skupině? Čtěte dál…
Předtím, než se začnu zaobírat tím, co je nového a co zůstalo z “oldschool Atheist“, si dáme malou lekci z hudební historie. Svého času byla kapela Atheist absolutně revoluční – kombinovat jazz a death metal si dovolil opravdu málokdo, a ač byly výsledky jakkoliv geniální, tato kombinace nedostála zaslouženého pochopení mezi posluchači. Nyní se ale na Atheist pohlíží jako na fotříky, kteří začali s tím, co teď máme tak rádi, a jejich starší alba se stala klasikami žánru.
S dobou se ale změnila i kapela. Ne že by zapomněli, jak božsky ovládat svoje nástroje, to ne, všichni ovládají svůj instrument absolutně precizně, přesně jako před dávnými časy, zádrhely jsou jinde. Například produkce – dříve celkově tišší, s výraznější baskytarou a dnes co nejhlasitější. Další a velmi podstatnou změnou je to, že z jazz-metalu už je spíš obyčejný technický death. Nechci říct, že technický death metal je obyčejný, ale už není nic neobvyklého a Atheist se k němu hrdě přihlásili odebráním spousty jazzových prvků a pasáží, které byly dříve tak skvělé. Možná to bude baskytarou, která, dle mého názoru jazzu vládne – na albu “Jupiter” totiž baskytarista chybí, takže si ji musel vzít na paškál kytarista Jonathan Thompson a možná proto je většinou basovka zastrčená někde vzadu, jednoduše je znát, že to není jeho nástroj a určitě tak bylo album obráno o spoustu úžasných momentů.
Další změnou je vokál. “Zpěv” Kellyho Schaefera na tomto albu k hudbě prostě nesedí tolik, jako na starších peckách a abych řekl pravdu, v některých pasážích umí dokonce být pěkně otravný. Chápu, že chlapi chtěli co nejdříve vydat nový materiál, ale možná by to chtělo nejdřív promyslet personální změny a zkusit někoho kdo hraje primárně na basovku a taky někoho, kdo umí líp skřekovat do mikrofonu.
I přesto, že jsem byl asi dost kritický, je album velmi kvalitní. Jak jsem již řekl, Atheist znovu hrají božsky, hrají tvrdě, technicky a zaručeně vám nakopou prdel. Tradičně se nezabývají stopáží alba, která je jen něco málo přes 30 minut, takže se nemusíte bát, že by vám nezbyl čas na soustředěnější poslech. Určitě si získá jak fanoušky žánru, tak nováčky, co ho zrovna objevili. Já jsem se zhostil recenze jako překvapený fanda kapely a pojal jsem ji (i když jsem to tak původně neměl v úmyslu) jako porovnání starých a nových Atheist. Už to není tak experimentální a nepředvídatelná jízda jako jsou starší desky, ale určitě si s albem užije každý.
Další názory:
Nikterak se netajím tím, že mi technická hudba v drtivé většině případů nic neříká, ale “Jupiter”… ten do té drtivé většiny nepatří. Obecně mám radši hudbu jednoduchou či dokonce primitivní (co do formy, nikoliv obsahu samozřejmě), ale comebackové album technických pionýru Atheist je prostě šleha. Technická orgie na entou, která ani na vteřinu nesklouzne k samoúčelnosti, do poslední noty promyšlená, ekvilibristickou hráčskou technikou poháněná jízda, která vás prostě převálcuje, ať se bráníte jakýmkoliv způsobem. Výlet na “Jupiter” vás semele a vyplivne jak rozsekané na kousíčky… a vy si ještě budete řvát o přídavek. V záplavě se mladých, mé osobě nic neříkajících technických kapel se vrátili veteráni Atheist a všem rázně ukázali, kdo že to tady kurva je žánrový král! H.
