 |
|
Země: Španělsko Originální název: La piel que habito Rok vydání: 2011 Hrací doba: 120 min Zdroj fotek: IMDb.com
|
Často se říkává, že v umění již bylo všechno vymyšleno a že dnes už není možné tvořit nic originálního. Zdá se mi však, že to většinou tvrdívají lidé, kteří nedohlédnou dále než ke standardní mainstreamové tvorbě. Stačí jít jen ale kousek za ní, abyste nalezli díla, která onu tezi o nemožnosti vytvoření čehokoliv originálního vyvracejí. A vlastně ani nemusíte prozkoumávat hlubiny podzemních nezávisláků – však „Kůži, kterou nosím“ natočil Pedro Almodóvar, režisérská hvězda současné španělské kinematografie, a hlavní úlohu ztvárnila zase herecká hvězda Antonio Banderas v jedné z nejzajímavějších rolí své kariéry.
Zdá se vám to jako troufalé tvrzení? Možná, ale když si člověk uvědomí, díky jakým filmům se Banderas proslavil, a pak se podívá na tento snímek, skutečně to tak vypadá. „Kůže, kterou nosím“ je totiž jasným důkazem, že i dnes lze natočit něco… pokud nebudeme chtít zabíhat k tak silným výrazům jako „výjimečného“, ačkoliv zrovna v tomto případě by to snad na místě být mohlo, tak přinejmenším nevšedního a, opravdu, v určitém ohledu i originálního.
Co se originality týče, mohli byste argumentovat, že je snímek natočen na základě knihy „Mygale“ od francouzského spisovatele Thierry Jonqueta, ale dle toho, co jsem pochopil, nejde o věrný přepis textu do filmové podoby. Téměř desetiletým postupným přepracováváním scénáře se nakonec „Kůže, kterou nosím“ posunula od adaptace k volné inspiraci. Tuto informaci ale můžete brát s rezervou, protože samotnou předlohu jsem osobně bohužel nečetl.
Tak či onak je jisté, že právě velmi chytrý scénář patří k hlavním přednostem „Kůže, kterou nosím“. I díky tomu jde přesně o ten druh filmu, u nějž by bylo podlé vyzrazovat cokoliv bližšího o ději a o kličkách, jimiž se příběh dvě hodiny ubírá. Snad postačí, když si řekneme, že se vše točí okolo renomovaného plastického Roberta Ledgarda (Antonio Banderas), jenž pracuje na odolné, takřka dokonalé kůži, a kromě toho má ve své haciendě zamčený pokoj, v němž žije jedna zvláštní dívka.
To je ale jen jakýsi základní výchozí bod, z něhož „Kůže, kterou nosím“ vychází, ale rozhodně u něj nekončí. Zpočátku toho není moc zřejmého a dá se místy i trochu ztrácet kvůli nechronologickému vyprávění, v němž jsou mnohé události a motivace dovysvětlovány retrospektivními výlety do minulosti, a skáče se nejen mezi časovými rovinami, ale i rozličnými žánry.
Přitom všem ale „Kůže, kterou nosím“ stále působí semknutě a jako jeden smysluplný celek, který si dokáže udržet divákovu pozornost bez větších obtíží. Na tom mají podíl nejen skvělé herecké výkony, mezi nimiž nejvíce ční chladnokrevný Banderas a nádherná Elena Anaya, ale také způsob, jakým je snímek natočen. Po všech stránkách výsledek působí perfekcionisticky dotažený k dokonalosti, ale navzdory nepřehlédnutelnému art-přístupu se jen narcisticky neopájí sám sebou a svou auru uměleckého díla si dokáže udržet, aniž by byl krutý k divákovi.
Jak minuty přibývají, veškeré střípky do sebe začínají zapadat a složí se mozaika různých křivd, jejich pomst, vypjatých momentů a tragických osudů. Jedno z nejdůležitějších odhalení se sice divák dozví už někde v polovině stopáže, ale stejně je cesta k nevyhnutelnému finále strhující. Napoprvé, když ještě nevíte, o čem přesně to má být a jak se snímek vyvine, má „Kůže, kterou nosím“ velký účinek, při dalších projekcích si divák „jenom“ vychutnává velký kus filmařského umění. Dokonce bych řekl, že při opakovaném sledování mě výsledek dokázal uchvátit ještě silněji.
V neposlední řadě má snímek ještě jednu obrovskou přednost – nutí člověka přemýšlet, dokáže se dostat pod kůži (vzhledem k názvu příhodné) a umí i chytře provokovat, zvlášť když se v hlavě trochu rozleží a uzraje. Čekal jsem od „Kůže, kterou nosím“ docela hodně, ale dostal jsem ještě víc – naprostou lahůdku, která se jen tak nevidí. Téměř dokonalý zážitek.
