Archiv štítku: zombie horror

Day of the Dead (1985)

Day of the Dead (1985)

Země: USA
Žánr: zombie horror

Originální název: Day of the Dead
Český název: Den mrtvých

Rok vydání: 1985
Režie: George A. Romero
Hrají: Lori Cardille, Terry Alexander, Jarlath Conroy, Joseph Pilato, Richard Liberty

Hrací doba: 100 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Den mrtvých“, závěrečný díl slavné staré nemrtvé trilogie od George A. Romera, na svého přímého předchůdce „Úsvit mtvých“ opět navazuje jen velmi volně. A to i navzdory skutečnosti, že byl konec předcházející části otevřený a některé postavy přežily. Návaznost lze – samozřejmě kromě samotného nesmrtelného tématu chodících mrtvol, které mají nadprůměrnou chuť na lidské maso – vidět pouze v tom, že zombie epidemie opět postoupila o kus dál. Zatímco ve stařičké „Noci oživlých mrtvol“ jsme byli svědky samotného zárodku apokalypsy pohledem několika obyčejných lidí bez potuch o tom, co se zrovna děje, v „Úsvitu mrtvých“ se již nemrtvé hordy začaly rozšiřovat, ale lidstvo se stále snažilo situaci zachránit a držet pod kontrolou…

Ve „Dni mrtvých“ již živí-mrtví získali převahu a ovládli vše, kam až oko dohlédne. Přeživších zbývají už jen hrstky a právě jednu z takových film sleduje. Jde o nesourodou partičku vědců a vojáků, kteří se ukrývají v podzemní základně. Ze snímku vyplývá, že sem byli převeleni narychlo během sílící epidemie, aby se zde pokusili nalézt řešení. Vojenská posádka má za úkol vědeckým pracovníkům pomáhat a chránit je a vědci zase bádají, jak se zoufalou situací pohnout. Jenže dlouhé měsíce v podzemí, stres, pomalu se tenčící zásoby, nemožnost navázat kontakt s jakýmkoliv jinými přeživšími a ponorková nemoc si začínají vybírat svou daň.

I „Noc oživlých mrtvol“ a „Úsvit mrtvých“ byly svým způsobem poměrně komorní snímky. „Úsvit mrtvých“ asi nejméně, ale ani to nebyl nějaký rozmáchlý krvavý spektákl. „Den mrtvých“ v tomto ohledu linii nepřerušuje a opět pokračuje spíše v minimalističtějším duchu. Po krátkém depresivním začátku se zaleze do bludiště podzemních chodeb, odkud už v podstatě nevylezeme. Velká část stopáže je tedy vlastně jen trochu (ne)mrtvolná konverzačka, kde zombies hrají spíše vedlejší roli objektu vědeckého zkoumání.

Nuda? V žádném případě! Vyhrocené vztahy a hádky jsou dostatečně dramatické a hlavně – množství dialogů je skutečně skvěle a chytře napsaných. Příjemným zpestřením je i operování mrtvol, které chtějí sežrat operujícího, anebo roztomilý učenlivý zombík Bub. Díky tomu všemu film ubíhá příjemně rychle a ve stísněné atmosféře pomalu spěje k nevyhnutelnému…

„Bub’s been responding so well that I let him live… But is he alive or dead? Well, that’s the question nowadays isn’t it? Let’s just say I let him continue to exist.“

Oním nevyhnutelným je finální arci-masakr. Díky tomu, že Romero až do té doby dávkoval krvavé záběry jen zřídka a účelně, má závěr neskutečné grády a dostatečně vynahrazuje absenci brutality v předcházejících minutách. Nutno zdůraznit, že gore je ve „Dni mrtvých“ skutečně výstavní. Vůbec se nebojte roku vzniku, protože předkládané krvavé efekty vypadají parádně i dnes – legendární Tom Savini se tady vyřádil a odvedl prvotřídní práci. I samotné masky zombies jsou na mnohem vyšší úrovni než u „Úsvitu mrtvých“ (o „Noci oživlých mrtvol“ ani nemluvě) a třeba hned první nemrtvý, jenž se ve filmu objeví, je až geniálně odporný.

Day of the Dead (1985)

„Den mrtvých“ je… no, dovolil bych si říct jednu odvážnou, pro někoho možná až kacířskou myšlenku, a sice že „Den mrtvých“ je z celé staré trilogie Noc / Úsvit / Den podle mě nejlepší. Předchozí dvě části jsou bezesporu výtečné snímky, mají nesporný historický význam a pro vývoj žánru jistě měly větší dopad než „Den mrtvých“. Jenže čistě z filmového hlediska mě právě až třetí část oslovuje nejvíce a mám ji nejradši. Tím spíš příliš nechápu, proč je „Den mrtvých“ oproti svým starším příbuzným trochu podceňovaný a mnohdy podhodcený. Jestli byla „Noc oživlých mrtvol“ ukázkou syrové atmosféry a „Úsvit mrtvých“ nejčistším prototypem zombie hororu, „Den mrtvých“ je zase vybroušeným příkladem, jak by měl vypadat chytrý zombie horor. Tak či onak, všechny tři části této volné trilogie jsou zaručené majstrštyky a měly by patřit k základním znalostem v žánru.

Day of the Dead (1985)


Dawn of the Dead (1978)

Dawn of the Dead (1978)

Země: USA / Itálie
Žánr: zombie horror

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Rok vydání: 1978
Režie: George A. Romero
Hrají: Ken Foree, David Emge, Scott H. Reiniger, Gaylen Ross

Hrací doba: 139 min (director’s cut)

Zdroj fotek: IMDb.com

Přesně deset let po svém zombie majstrštyku „Noc oživlých mrtvol“ se George A. Romero vydal do téže řeky a stvořil druhou část toho, co je dnes známo jako série „Night of the Living Dead“. A jedná se o jeden z těch vzácných případů, kdy pokračování nejenže dává smysl, ale dokonce se svým – v tomto případě dokonce legendárním – předchůdcem v mnohém ohledu drží krok. Ve výsledku je „Úsvit mrtvých“ další obrovskou klasikou zombie filmů. Zatímco „Noc oživlých mrtvol“ byla stále jednou nohou v době pomalých černobílých hororů, jeho následovník už je typických představitelem éry hororu 70. a 80. let a osobně jej považuji za úplně nejčiřejší prototyp zombie hororu a zároveň za etalon tohoto subžánru, s nímž musí být každý další film nutně srovnáván.

„Úsvit mrtvých“ se „Noci oživlých mrtvol“ dokázal vyrovnat snad i z toho důvodu, že se jeho cesta vydává poněkud odlišným směrem – a nemám tím na mysli jen skutečnost, že tentokrát již jde o barevný film. Pokračování je to volné, nevrací se žádná postava, ani hlavní, ani vedlejší. Pojítkem je pouze zombie apokalypsa, jež je v „Úsvitu mrtvých“ o krok dále.

Zatímco v prvním snímku jsme sledovali, jak epidemie sotva začala, zde již běží naplno – byť ještě nepostoupila tak daleko, aby bylo lidstvo vyhlazeno. To se stále snaží o jakousi funkčnost, ačkoliv je sužováno mrtvými, kteří nehodlají umřít a jejichž počet roste s každým dalším zesnulým. Vedle hord nemrtvých ovšem vyvstává i problém lidské nátury, poněvadž i u zombie apokalypsy se najdou parchanti chtějící se na vzniklé situaci obohatit. Zmítaná města tedy začínají křižovat i bandy rabujících násilníků, jimž naopak vyhovuje, že se protrhla stavidla společenských pravidel a morálky a že bezpečností složky již přestávají fungovat.

Některým přeživším začíná být jasné, že setrvání ve velkých městech, kde se zombie nákaza šíří velice rychle, není řešením. Takové uvažování svede dohromady dva televizní reportéry a dva členy zvláštních policejních jednotek, kteří spolu prchají v helikoptéře s plánem odletět daleko od civilizace. Po cestě ovšem změní názor a usídlí se ve velkém obchodním centru, kde jim vlastně nic nechybí. Vyčistí jej od přítomných nemrtvých, opevní se a mohou si navzdory venkovní apokalypse začít užívat života, když jim velký obchoďák poskytuje vše, co mohou chtít a potřebovat. Ale jen do doby, než na jejich pevnost narazí gang rabujících motorkářů.

„When there’s no more room in hell, the dead will walk the Earth.“

Dawn of the Dead (1978)

Toť základní dějová linka, po níž se snímek pohybuje. Samozřejmě záměrně vynechávám detaily, poněvadž nejsem až taková kurva, abych vám prozrazoval, jestli, kdy a kdo někdo schytá kousnutí a proměnu na zombie – co kdyby se tu našel člověk, jenž tenhle kult ještě neviděl! Důležité spíš bude sdělení, že si „Úsvit mrtvých“ dokáže udržet pozornost i navzdory své překvapivě vysoké stopáži (v režisérském sestřihu téměř 140 minut). Začátek filmu je trochu zmatený, ale záhy se příběh zpřehlední a začne se odehrávat vysoká škola zombie žánru.

Je to samozřejmě stará záležitost, takže jestli jste rozmazlení prohnilým make-upem z „The Walking Dead“, zde si budete muset zvykat, že nemrtvý = šedý ksicht. Oproti „Noci oživlých mrtvol“ však „Úsvit mrtvých“ navyšuje kadenci i brutalitu krvavých záběrů, z nichž některé (požírání střev) jsou patřičně hnusné i navzdory stáří filmu. Nicméně pozor, stále se v žádném případě nejedná o bezmyšlenkovou snahu o co nejvyšší koncentraci kečupu na filmové okénko. Romero je známý tím, že jeho zombie snímky mají určitý přesah a satirický podtón. Jestli jej někdo v „Noci oživlých mrtvol“ nezachytil, tak v „Úsvitu mrtvých“ již metaforickou kritiku konzumního života přehlédnout prostě nelze.

Dawn of the Dead (1978)

O „Noci oživlých mrtvol“ jsem napsal, že je to nadčasový a právem legendární horor. O „Úsvitu mrtvých“ lze napsat úplně to samé. Skvělá záležitost, jíž k dokonalosti chybí jen krůček (pár minut dolů z hracího času by to přece jenom sneslo), ale i bez té jde o excelentní biják, jejž by měl bezpodmínečně vidět každý fanoušek hororu.


Night of the Living Dead (1968)

Night of the Living Dead (1968)

Země: USA
Žánr: zombie horror

Originální název: Night of the Living Dead
Český název: Noc oživlých mrtvol

Rok vydání: 1968
Režie: George A. Romero
Hrají: Duane Jones, Judith O’Dea, Karl Hardman, Marilyn Eastman, Keith Wayne, Judith Ridley

Hrací doba: 96 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Relativně nedávno světem proběhla zpráva, která musela zarmoutit snad každého příznivce kvalitního hororu – na rakovinu plic zemřel George Andrew Romero, jedna z velkých žánrových ikon. Legendární režisér patří k pionýrům hororu, především tedy zombie subžánru, který by bez jeho přispění zcela jistě nevypadal tak, jak dnes vypadá. Cestu napříč Romerovou zombie ságou začneme právě dnes a samozřejmě nemůžeme začít nikde jinde než u slavné „Noci oživlých mrtvol“

Nebál bych se tvrdit, že „Noc oživlých mrtvol“ patří k naprosto zásadním žánrovým milníkům, které horor jako celek posunuly někam dál, a v rámci odvětví chodících nemrtvých lačnících po čerstvém mase je základním stavebním kamenem. Právě tato atmosférická lahůdka z roku 1968 stanovila mnohé standardy zombie filmů a snad jako první přišla s dnes již typickým pojetím zombies. To jsou věci, za něž by si snímek za každých okolností zasloužil uznání. Nicméně to, co svůj žánr posune kupředu, nutně nemusí bezchybně fungovat i téměř padesát let po svém vzniku. To se ovšem netýká „Noci oživlých mrtvol“, jež prokazuje svou nadčasovost a spolehlivě dokáže zapůsobit i dnes.

Samozřejmě, že z dnešního hlediska film působí staře, možná až trochu zastarale, obzvlášť pro diváka, jenž je zvyklý na moderní nemrtvé, kteří při lovení potravy neváhají pořádat sprinterské závody. Ale to je nakonec naprosto logické a hlavně – nemyslím to nijak pejorativně. „Noc oživlých mrtvol“ je do morku kostí oldschool záležitost, kde se zombies pomalu potácejí. Vytrvalost a houževnatost jim ovšem nechybí a jejich nebezpečnost roste přímo úměrně s jejich počtem. Zde tento aspekt možná ještě není tak patrný, ale třeba ve volném pokračování „Úsvit mrtvých“, o němž si povíme někdy příště, hraje otázka nemrtvé kvantity ještě větší roli. To už ovšem předbíháme…

„Noc oživlých mrtvol“ zpočátku nic nevysvětluje, vlastně ani na nic nečeká. První minuty sledujeme, jak sourozenci Barbra a Johnny přijíždějí na hřbitov navštívit hrob svého otce. Vtom je napadne nepřívětivě vyhlížející individuum. Barbra utíká, netuší, co se děje, nic nechápe, ale chodící umrlec jí je pořád v patách. Nakonec se skryje v domě, který je až na jednu hnijící mrtvolu v patře zdánlivě prázdný. Postupně se zde sejde sedm lidí a kolem jejich útočiště se srocují hordy nemrtvých, kteří jsou s rostoucím počtem, hladem a postupující tmou stále odhodlanější. Nebezpečí ovšem nečíhá jen venku, nýbrž i uvnitř domu, kde je sedm lidí zavřených na malém prostoru, nikdo nic neví a veškeré informace se dozvídají z televizního nebo rádiového vysílání. Narůstá ponorka, paranoia, šok z prožité hrůzy, neshody, dohady o dalším postupu…

Jestli v něčem „Noc oživlých mrtvol“ exceluje, je to jistě atmosféra – i po těch letech je ohromně silná, těžká a syrová. Obzvláště v první třetině, kdy hrdinové nemají žádné informace a nic nechápou, se daří vykreslit bezvýchodnost a strach nanejvýš poutavě. Nicméně ani následná pomalejší část věnující se prokreslení postav, ani nevyhnutelné finále s útokem nemrtvých hord z vysoké laťky nijak neslevují. Snímek i dnes dokáže připoutat a napnout. Vyděsit už asi ne (ačkoliv ve své době byl považován za vysoce kontroverzní, násilný a krvavý), ale zapůsobit stále umí. Silné atmosféře paradoxně přispívá i černobílý obraz – paradoxně proto, že v té době se již barevné filmy točily, jenže už nezbyly peníze na převod do barev. Zdánlivou nevýhodu však „Noc oživlých mrtvol“ přetavila v jednu ze svých velkých předností.

Night of the Living Dead (1968)

Ale i to dokazuje, že k fantastickému filmu není nutný štědré finanční zajištění. „Noc oživlých mrtvol“ je nízkorozpočtová záležitost v podstatě dělaná na koleně. Přesto se stala obrovským kultem a legendárním hororovým počinem, jenž svůj žánr posunul kupředu. V tomto případě je ovšem veškerá chvála plně zasloužená – kredit „Noci oživlých mrtvol“ totiž nezajišťuje jen historický význam či nostalgie, ale skutečné kvality snímku, díky nimž jde dodnes o skvělý horor. Naprostá povinnost pro všechny, kdo to s filmem (nejen s hororem) myslí alespoň trochu vážně.


Brutal Relax (2010)

Brutal Relax (2010)

Země: Španělsko
Žánr: splatter zombie horror comedy

Originální název: Brutal Relax

Rok vydání: 2010
Režie: Adrián Cardona, David Muñoz, Rafa Dengrá
Hrají: José María Angorrilla

Hrací doba: 15 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: Brutal Relax @ FB

Před nějakou dobou jsem tu ve filmovém koutku představil krvavý kraťas „Fist of Jesus“, v němž si to akční duo Ježíš a Jidáš rozdalo s armádou zombies. Místo zbraní ryby a vizuální hostina plná létajících vnitřností, končetin a oranžové krve mohla začít. Nejedná se ovšem o první krátkometrážní snímek tohohle druhu, jejž má španělská dvojice Adrián Cardona a David Muñoz na triku. Ještě před „Fist of Jesus“ totiž společně se třetím kámošem s jen těžko skloňovatelným jménem Rafa Dengrá dali dohromady jiný podobný kraťas s názvem „Brutal Relax“.

Stěžejní náplň snímku je téměř stejná jako u „Fist of Jesus“, což znamená – extra výživný krvavý masakr, v němž stojí jeden hlavní hrdina proti armádě nemrtvých šmejdů. Tentokráte je oním hlavním hrdinou kořen jménem Olivares. Na začátku vidíme, jak je propuštěn z nějakého ústavu a na rozloučenou dostane od ošetřujícího doktora radu, aby vyrazil na dovolenou, dal si oddech, relaxoval, opaloval se, fotil a hlavně za každých okolností zůstával v klidu a nerozčiloval se.

Milý Olivares doktorovu radu uposlechne a odjede k moři. Na pláži sebou kecne do bláta, vůbec ho nesere, že se mu kvůli tomu tři pitomé buchty opodál smějí, radši poslouchá muziku a užívá si pohodu. Plážovou idylku ale naruší hromada zombies, která vyleze z moře a začne osazenstvo pláže krutě masakrovat. Choďte s tím ale na Olivarese, jenž má zakázáno se nerozčilovat, takže ho okolní dění nezajímá… až do doby, než mu dojdou baterky ve walkmanu, což ho mocně vyprudí a začne si vylévat vztek na nebohých mořských zombících.

Hlavní devízou „Brutal Relax“ samozřejmě není příběh, nýbrž gore hostina, kterou vykutálení Španělé servírují s humorem sobě vlastním a s velkou dávkou nadhledu. Velmi záhy je tedy divák hozen doprostřed plážových jatek, v nichž létají všechny existující části lidského těla vzduchem. Masakr má dvě části – v té první nemrtví kuchají lidi a v té druhé Olivares nemrtvé. Co do splatter efektů jsou dobré obě a v obou se najdou zábavná usmrcení, ale o trochu lepší je asi ta druhá, kde je zabíjení přece jenom o něco nápaditější. Film nabírá obrátky přímo úměrně tomu, jak se dostává do ráže i sám Olivares, pro nějž se rubání mořských nemrtvých potvor stane nejlepší možnou terapií.

„Brutal Relax“ a pozdější (a také známější) „Fist of Jesus“ jsou si v lecčems podobné a je poznat, že oba počiny pocházejí od stejných tvůrců. Však je také v obou recyklován ten samý přístup, kvůli čemuž by asi bylo vhodné zdůraznit, že první byl právě „Brutal Relax“. Pozorný divák také vystopuje, že u obou snímků jsou si některé krvavé vtípky nápadně podobné. Co do gore stránky je asi lepší (čti: brutálnější) „Fist of Jesus“, ale i „Brutal Relax“ má své klady, na něž není radno zapomínat.

Brutal Relax (2010)

Na „Brutal Relaxu“ si zaslouží ocenění třeba vzhled zombies – masky jsou vážně skvělé a propracované, zábavná je i zelená krev. Kromě toho je starší snímek takový akčnější, a zatímco „Fist of Jesus“ byla jedna velká řež s krví v hlavní roli, zde je i nějaký náznak soubojů. Výborný je představitel hlavní postavy – José María Angorrilla se pro tuhle roli snad narodil a tak nádherně tupé výrazy, jaké zde předvádí, se hned tak nevidí. Excelentní jsou i finální titulky, které „Brutal Relaxu“ nasazují korunu a zasmějete se u nich pomalu víc než u celého předchozího filmu.

Nicméně abyste se smáli, je samozřejmě nutná velká dávka nadhledu a smysl pro zvrácený humor. Pokud jím disponujete, pak je „Brutal Relax“ skoro povinnost. Těžko říct, jestli je lepší právě on, nebo jeho mladší bratříček s Ježíšem v hlavní roli, ale za vidění stojí oba. Je z toho cítit veliké nadšení a úcta ke krvavým vypalovákům typu „Braindead“, který mají Španělé zjevně nakoukaný opravdu zodpovědně. Nebál bych se tvrdit, že „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ mají veškeré atributy k tomu, aby se z nich stala kultovní záležitost. Jasně, jako celovečerní počin by „Brutal Relax“ se svou stávající náplní nemohl obstát, ale jakožto čtvrthodinová chuťovka pro milovníky filmového gore je to obrovská paráda.


Braindead (1992)

Braindead (1992)

Země: Nový Zéland
Žánr: splatter / zombie horror / comedy

Alternativní název: Dead Alive
Český název: Braindead – Živí mrtví

Rok vydání: 1992
Režie: Peter Jackson
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver, Elizabeth Moody, Ian Watkin

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Myslím, že každému z vás, kdo se trochu vyznáte, muselo být hned v tom momentě, kdy jsem tu vyhlásil vznik filmového koutku a plán cílevědomějšího psaní o filmech, jasné, že dříve nebo později se tu musí objevit i „Braindead“. Nebudeme to tedy prodlužovat a dáme si vzpomínku na jeden zasraný kult – kdo jej zná, nechť se nestydí spokojeně přikyvovat, až budu vychvalovat; kdo „Braindead“ nezná, ať se stydí a dává pozor, co za klasiku by si měl co nejdříve dostudovat.

Peter Jackson bude většině diváků i kronice světové kinematografie znám především jako režisér, jenž na plátno přenesl „Pána prstenů“, možná jako režisér, který se postaral o jednu z adaptací „King Konga“. Všichni znalci ovšem vědí, že to ani zdaleka nejsou jeho nejlepší filmy. Do srdcí všech zvrhlíků se totiž Peter Jackson zapsal nesmazatelným způsobem už dlouho předtím za pomoci své rané tvorby. A právě „Braindead“ je z ní asi nejznámější.

Člověk neznalý situace asi nebude při sledování „Braindead“ věřit, že tuhle brutální zhůvěřilost mohl natočit stejný člověk jako „Pána prstenů“. Anebo spíš – jak je možné, že někdo svěřil mnohamiliónový rozpočet na natočení fantasy velkofilmu někomu, kdo měl za sebou snímek jako „Braindead“. Jackson zde dotáhl k dokonalosti úchylnost svých předcházejících filmů a rozehrál neskutečně zábavnou splatter jízdu, která škádlí žaludek nechutnostmi a bránici dokonale zvráceným černým humorem.

„Braindead“ rozhodně není seriózním zombie hororem, ale mimo jiné právě obrovský nadhled a smrtící humor z něj dělají nefalšovanou perlu mezi splattery. Film je po okraj natřískaný hromadou úchylných nápadů, které se snad ani nedají všechny vyjmenovat. Každý, kdo „Braindead“ viděl, mi jistě potvrdí, že věci jako krysí opice, despotická maminka, pojídání pudingu, „Tvá máma mi sežrala psa!“, pohřeb v čele s balzamováním mrtvoly, kung-fu kněz versus zombies na hřbitově, zombie večeře nebo souložící zombies jsou naprosto nezapomenutelné věci. Výlet se zombie dítětem do parku je ukázkový trhač bránice, i když jste ten biják viděli už desetkrát. To prostě nikdy neomrzí!

Vyvrcholením „Braindead“ je ovšem naprosto masakrózní finální půlhodina, kde už jsou definitivně vypuštěna krvavá stavidla, začnou nepřekonatelně libová jatka a morbidní humor dosáhne maximálního levelu. Počínaje plazícími se a prdícími zombie vnitřnostmi, konče legendární pasáží, v níž hraje hlavní roli sekačka na trávu a cca hektolitr umělé krve. A také nezapomeňme na tlustého strýčka Lese, který ví, že nemrtví se musí rozsekat, protože jako jediný četl komiksy.

Braindead (1992)

Nerad říkám, že něco musíte buď milovat, nebo nenávidět, protože se tenhle obrat používá často a vlastně nikdy to není stoprocentní pravda. „Braindead“ se ovšem tomuhle stavu hodně blíží. Je to film, u něhož se buď ztotožníte s jeho zvrácenou náturou a bezvýhradně si tuhle jízdu zamilujete, anebo na to budete jen nevěřícně čumět, co má být tohle za totální píčovinu.

Gore je dotaženo k naprosté dokonalosti, vnitřnosti, moře krve a části těl létají s tak extrémní kadencí, že to lze jen těžko překonat. Však ne nadarmo je „Braindead“ považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob – vždyť jen na finále bylo spotřebováno na 300 litrů umělé krve! Všechno je brutálně nadsazené, přehnané, potažené hromadou černočerného humoru. a přitom je to v základě pořád lovestory. Za takové konstelace je jasné, že to nebude film pro každého, prostě musíte mít smysl zvrácenou zábavu. Kdo jej ale má, dostane naprostý klenot, na nějž se dá koukat neustále a pořád dokola!

Braindead (1992)

Asi je jasné, na jaké straně spektra v případě „Braindead“ stojím já. Osobně si myslím, že je tenhle biják zkurveně geniální – ne náhodou patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec. Kult.


Les raisins de la mort (1978)

Les raisins de la mort

Země: Francie
Žánr: zombie horror

Český název: Hrozny smrti

Rok vydání: 1978
Režie: Jean Rollin
Hrají: Marie-Georges Pascal, Félix Marten, Serge Marquand, Brigitte Lahaie, Mirella Rancelot

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Francie, třeba na rozdíl od sousední Itálie, jejíž žánrová škola je vyhlášená, nepatří k úplně tradičním baštám hororové produkce. Přesto má i tato země velmi zajímavé žánrové tvůrce, mezi něž jistě patří i Jean Rollin. Tenhle již zesnulý režisér po sobě zanechal hned několik hezky ujetých filmů, v nichž se nebál krve ani nahoty a o nichž bych tu rád postupem času také něco málo sepsal. Dnes ale začneme Rollinovým hororem, který ještě patří k těm poměrně normálnějším. Byť ani zde nechybí pár gore scének a trocha nahoty. Pod čímž si představte nějaké ty kozénky a jeden full frontal, což je ještě vcelku v normě.

„Les raisins de la mort“, což v češtině znamená „Hrozny smrti“ (film v České republice oficiálně nevyšel, ale byl zde pod tímto názvem promítán na festivalu), je v základě „zombie“ záležitost, akorát místní zdroj hororového prvku ve skutečnosti zombies nejsou, jde o nakažené lidi. Způsob, jímž se nakazili, je krásně francouzský. Za všechno totiž může víno respektive nově použité pesticidy při jeho pěstování. Shodou náhod se zrovna konal vinařský festival, kde se samozřejmě (skoro) všichni Frantíci široko daleko nachlemtali, v důsledku čehož se jim pak udělalo trochu nevolno. A tentokrát důsledkem není kocovina, ale hnití zaživa a neodolatelná chuť zabít souseda.

Jenže nic z toho naše hlavní hrdinka Élisabeth zatím netuší. Ta jen jede do vinařské provincie za svým snoubencem (jak se ukáže, je to přesně ten frajer, co vymyslel srandu s pesticidy). Do prázdného vlaku ale přistoupí nějaké prapodivný buran s nepříliš vábnou vyrážkou na ksichtě a zabije její kamarádku. Zde přichází úprk z vlaku a začíná putování Élisabeth francouzským venkovem, kde chodí od farmy do vesnice a z té do další vesnice a všude naráží na lidi s ošklivě ošklivými boláky, vyrážkou a strupy po těle.

„Les raisins de la mort“ má jistě své klady, ale i nepopiratelné zápory. Začněme tou druhou kategorií. Film je to hodně starý a je to na něm docela vidět, je poměrně naivní a dnes už působí poněkud ošuntěle. Příběh je v zásadě nijaký, herci jsou ve většině případů dost špatní a postavy se chovají hodně nelogicky, leckdy dokonce přímo dementně. A to prosím včetně těch nakažených, kteří občas jen tak blbě stojí, čumí a neútočí, i když by s klidem mohli, což jsem trochu nepochopil. S tím vším by se ale s jistou dávkou tolerance a vědomím, že jde o starou a béčkovou záležitost, žít ještě dalo. Nejvíc totiž dojem zkazí dost pitomý a dle mého odfláknutý závěr. Je vcelku jedno, zdali si jej divák vysvětlí tak, že hlavní hrdinka je rovněž nakažená (téhle verzi fandím já), anebo se jen začne chovat jak kardinální píča, protože v obou případech je konec prostě blbý.

Les raisins de la mort

Přejděme však k pozitivům, která tu jsou taktéž. Zápletka mi přijde docela neokoukaná a dobrá. Taktéž mě pobavilo, že se neotrávili pouze ti, kdo radši pijí pivo, což se dá vykládat, že poselstvím snímku je sdělení, že pivo vám zachrání život, haha. Ale teď vážně. Dobře zvolené je prostředí francouzského venkova a vesniček, což se ukazuje jako perfektní místo pro podobně laděný horor. „Les raisins de la mort“ má také místy vyvedenou tísnivou atmosféru, jež ale není nejsilnější tehdy, kdy se Élisabeth střetává s nakaženým obyvatelstvem, poněvadž zde hraje prim krvavá podívaná, nýbrž v momentech, kdy osamocena putuje opuštěnou (místy nečekaně hezky nasnímanou) krajinou za doprovodu až překvapivě dobré hudby.

V neposlední řadě pak „Les raisins de la mort“ boduje i krvavými efekty. Nakažení jsou patřičně oškliví, sice je to takový ten oldschool-hororový make-up, jak jej jistě budete znát třeba ze zombie filmů téhle doby, ale má něco do sebe a někteří z nich vypadají jako dobří hnusáci. Stejně tak se objeví i pár povedených gore záběrů a kvalitně udělaných mrtvol. Snad jediným nepovedeným momentem z tohoto ranku je usekávání hlavy sekyrkou, kde je příliš okatě vidět, že se jedná o umělou figurínu, v důsledku čehož se efekt vytrácí a krvavá scéna je poněkud degradována.

Les raisins de la mort

Jak se tedy k „Les raisins de la mort“ postavit? Ačkoliv má snímek nepochybně své klady, vzato kolem a kolem je to vlastně docela průměrná záležitost. Nicméně je to ten druh průměru, jenž neřekne nic většinovému divákovi, ale pořád má dost potenciálu na to, aby potěšil nadšence. Pokud tedy fandíte starým béčkovým hororům, neváhejte do toho jít. Já se navzdory všem výtkám bavil a klidně se na „Les raisins de la mort“ někdy podívám znovu. Film má totiž určité kouzlo hororů, které se už dnes netočí a ani točit nemohou, jelikož doba pokročila a žádá si jiných výrazových prostředků. Nicméně mně dává větší smysl se podívat na takovýhle horůrek s krásnou archaickou aurou, než se dívat na nudná moderní vyvražďovací pseudo-jatka pro teenagery. Takovéhle bijáky jsou mi jednoduše něčím strašně sympatické a „Les raisins de la mort“ není výjimkou.


Fist of Jesus (2012)

Fist of Jesus

Země: Španělsko
Žánr: splatter zombie horror comedy

Rok vydání: 2012
Režie: David Muñoz, Adrián Cardona
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 15 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FistOfJesus.com

Snad ve všech kulturních odvětvích se nachází mainstreamová produkce určená pro masy. Vedle ní však paralelně existuje i menší nezávislá scéna, přičemž je to právě ona, kdo nabízí zajímavější kousky pro náročnějšího posluchače, diváka, kohokoliv… anebo zvrácenějšího diváka. A o filmu to snad platí dvojnásob. Jen mezi nezávisláky totiž může vzniknout taková splatter lahůdka jako „Fist of Jesus“, která prostě musí udělat dobře na srdíčku všem zvrhlíkům.

„Lazarus, rise up and walk!“

„Fist of Jesus“ ve své podstatě nabízí kousek příběhu o Ježíšovi, akorát jej ukazuje… hm… v poněkud alternativní verzi. Krátkometrážní snímek začíná vcelku nenápadně, kde Ježíš káže na hoře hrstce svých posluchačů. Vtom ale přiběhne Jákob s tím, že jeho syn Lazar je mrtev. Ježíš se rozhodne učinit zázrak a přivést Lazara zpět k životu. Všimněte si, že film tímhle respektuje události (nebo spíš děj, hehe) Bible. Vzkříšení Lazara tak, jak jej známe v klasické verzi, se ovšem nekoná, protože proces oživování se poněkud zvrhne…

No, u „Fist of Jesus“ nejde o příběhové zvraty nebo pointy, takže vám to nebudu zatajovat. Z Lazara se stane zombie, okamžitě skočí na nejbližší osobu a začnou se tahat první střeva z těl. Jenže pozor, trocha krve těsně po vzkříšení je pouhou letmou ukázkou toho, co na diváka ještě čeká. Následuje ještě menší příběhová chvilka s několika povedenými vtípky a až poté přijde vrchol…

„Judas, do you have something I can use as a weapon?“
„I only have a fish.“

Více jak polovinu „Fist of Jesus“ totiž zabírá arci-epická scéna, kdy se Ježíš a Jidáš pustí do vyřizování účtů s armádou zombies. Teprve tady začnou ty pravé splatter hody. Tvůrci David Muñoz a Adrián Cardona si neberou žádné servítky a rozjedou ultimátní řežbu, v níž vzduchem létají hektolitry krve (oranžové!) a tuny masa, vnitřností a končetin. Těch pár minut se podařilo natřískat kurevsky velkým počtem zvrhlých nápadů a vtípků, nad nimiž se lze královsky bavit i po několika zhlédnutích. Ostatně už jen sama skutečnost, že Ježíš a Jidáš nemrtvé mlátí rybami, je docela k popukání. Když se k tomu navíc přidá kousavá piraňa, napichování na mečouna, řezání údů rybí kostí a dalších kopa chuťovek…

Pro znalce takový vývoj „Fist of Jesus“ nebude překvapením. Jmenovaná španělská dvojice už se totiž o pár let dříve blýskla jiným podobně laděným a taktéž velmi povedeným kraťasem „Brutal Relax“. Novější dílko s Ježíšem je ovšem ještě krvavější a ještě zábavnější. Za vidění však stojí oba kousky. Jenže pozor, sice se jedná o nesvázanou gore zábavu, na níž je trochu vidět, že byla dělaná na koleně, ale to neznamená, že si tvůrci se snímkem skutečně nevyhráli. Zmiňovanou vysokou kadencí nápadů počínaje, pokračuje dobrou hudbou, parádními maskami konče. Ono se stačí podívat jen na plakát, na němž název filmu okamžitě připomene legendárního „Ben Hura“, aby bylo jasné, že se někdo u výroby filmu hodně dobře bavil a dal si na tom záležet.

Fist of Jesus

Samozřejmě „Fist of Jesus“ není zábava pro všechny. Musíte mít smysl pro černý humor, abyste ocenili gore hostinu, jakou Španělé servírují. Když ale na hru přistoupíte, čeká na vás skutečně excelentní chuťovka hodná toho, abyste si ji zařadili ke svým oblíbeným kraťasům. Pro fanoušky „Braindead“ a podobných kultovek naprostá povinnost. Doporučuje deset křesťanů z deseti!

„In the end… we didn’t evangelize anyone.“
„At least we sent a great number of souls to the Kingdom of Heaven.“

P. S. Závěr titulků slibuje, že David Muñoz a Adrián Cardona chystají s Ježíšem a Jidášem i celovečerák „Once Upon Time in Jerusalem“. Pokud k tomu skutečně někdy dojde, tak natěšenost jako svině!