Archiv štítku: alternative metal

Korn – Untitled

Korn - Untitled
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 31.7.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Intro
02. Starting Over
03. Bitch We Got a Problem
04. Evolution
05. Hold On
06. Kiss
07. Do What They Say
08. Ever Be
09. Love and Luxury
10. Innocent Bystander
11. Killing
12. Hushabye
13. I Will Protect You

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8,5/10
Niko1ajev – 9/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kapela, která vydá špatné album, to má vždycky těžké. Když pomineme zklamání fanoušků, problémy s prodejem a výčitky producentů a distributorů, pořád zde máme málo viditelný, avšak o to důležitější aspekt s názvem „očekávaní“. A sice očekávaní nového, snad lepšího alba. A to je tak trochu nynější situace Korn. Jejich předchozí deska „See You on the Other Side“ byla označována jako popovější a většina fanoušků ji rovněž odsoudila. A protože Korn není žádná kapela z Horní Dolní, jejich nové album si s sebou přinášelo právě onen aspekt očekávaní.

Už je to nějakou dobu, co Korn uvolnili singl „Evolution“, který má být výsměchem a hlavně varováním pro celou lidskou populaci, že čím dál tím víc hloupneme a přestáváme normálně žít. Výběr tohoto tématu mě u Korn celkem překvapil, proto jsem se těšil na celou nahrávku a byl jsem zvědavý, s čím přijdou po „See You on the Other Side“, které byl označováno jako velký posun do popu. A jestli „See You on the Other Side“ byl posun, tak „Untitled“ je rovnou přemístění. Nečekejte žádné tvrdé kytary, uhulákáný hlasový projev Jonathana Davise a hlavně zapomeňte na snad hlavní aspekt Korn hudby, a sice tvrdou a podladěnou baskytaru Fieldyho, která byla naprostým milníkem jejich zvuku.

Musím říct, že mě to velmi zaskočilo. Kapela, která je považována za otce nu-metalu, opouští to, co před třinácti lety založila. Asi je to Evoluce, jak se zpívá v jejich singlu. Zamáčkněme tedy slzu nostalgie a pojďme si říct, co pro nás tahle partička přichystala. Kromě výše zmíněné změny basy jde hlavně „umrtvení“ kytary, která ve skupině po Headově odchodu zůstala jen jedna, a sice v Munkyho rukou. Bicí místo Davida Silverii obstaral zaskakující Terry Bozzio a je to velmi znát. Místo syrových úderu a tvrdých kopáku se dočkáme spíše pochodových a více funky rytmů. I samotné ozvučení je úplně odlišné. Je ovšem třeba dodat, že tato změna je velmi zajímavá a posunuje hudbu Korn  úplně do jiných dimenzí. Díky ztlumení kytar se dosáhlo efektu, že desku táhnou hlavně právě bubny a Jonathanův hlas, od kterého žádnou velkou změnu nečekejte.

Kde se však dějí divy, je jednoznačně aranžmá písní. Mnohem více než kdy předtím se nám na povrch tlačí elektronika, popřípadě smyčce a další vychytávky. Na jednu stranu to působí skvěle a zvyšuje to kvalitu jednotlivých písní, na stranu druhou to však ubíjí onu pověstnou a charakteristickou surovost Korn. Třeba taková baladická skladba „Kiss“ zní sice i s celým smyčcovým doprovodem úžasně, ale stejně jako já si asi říkáte, že tohle už prostě nejsou Korn. Tohle album se určitě nedostane moc do přízně zarytým kornovákům, ale možná si kapela najde novou vlnu, které bude tento styl chutnat. Mně osobně se album velmi líbí asi pro jeho úžasnou temnou atmosféru. Jonathan už dávno vyrostl z doby, kdy se v jeho textech slovo fuck vyskytovalo ob řádek, a teď nám servíruje pěkně syrové, promyšlené a vemlouvavé texty.

Vzhledem k pomalejšímu tempu alba se mu velmi dobře naslouchá. Už jen samotný otevírací song „Starting Over“ je naprosto famózní záležitost, jejíž bicí vám nedají spát a jeho hlas vám bude krví proudit pěkně dlouho. Pravdou však zůstává, že dvě, tři písně jsou celkem slabší oproti ostatním a připadají mi jako rychlokvašky složené na poslední chvíli, aby se zaplnilo místo. Nemá cenu si nové Korn rozebírat píseň po písni, toto album je tak jedinečné a inovativní, že bychom tu byli až do večera. Doporučil bych ho úplně všem, protože i když ho asi spousta lidí zavrhne, jde o rozhodně nejzajímavější album roku. Možná jsem jediný, komu se to zdá, ale píseň „Evolution“ je jedna z nejlepších písní od Korn vůbec. Ale to ať už si každý posoudí sám.


Static-X – Cannibal

Static-X - Cannibal

Země: USA
Žánr: industrial / alternative metal
Datum vydání: 3.4.2007
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Cannibal
02. No Submission
03. Behemoth
04. Chemical Logic
05. Destroyer
06. Forty Ways
07. Chroma-Matic
08. Cuts You Up
09. Reptile
10. Electric Pulse
11. Goat
12. Team Hate

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Tak už jsou zase tady. Po dvou letech od vydaní alba „Start a War“ jsou Static-X opět zpátky. Pokud Static-X posloucháte delší dobu, nemohla vám uniknout jejich „parabolická (ne)úspěšnost“. No posuďte sami, jejich debut „Wisconsin Death Trip“ a následující album „Machine“ byly přijaty výborně. Kritici se radovali, že zde máme konečně něco nového, kapelu kombinující electro nu-metal se samply a s pěkně šíleně vyřvaným hlasem neméně šíleného Waynea Statica, a fanoušci byli také spokojeni. Jenže v ten moment dosáhla parabola vrcholu a začala pomalu klesat.

Album „Shadow Zone“ nebylo přijato moc kladně, a i když pár lidí ho považovalo a stále považuje za nejlepší album (k tomuto malému, ale fanatickému houfečku se hlásím i já), celkovou reputaci jim to moc nezvedlo. I když měli za sebou pouhá tři alba, rozhodli se vydat nevydané písně na albu „Beneath… Between… Beyond…“, které obsahovalo i remixy jejich starších počinů. Tento výtvor nemohu počítat za regulérní album, takže ho jednoduše přeskočíme. Všichni doufali, že se vše dobré v obrátí a avizované album „Start a War“ bude opět nabité pořádnými dobrými vypalovačkami, jak tomu bylo předtím. Bohužel, život není pohádka a princezna sice drakem sežraná nebyla, nicméně kritici si na „Start a War“ opravdu smlsli a parabola se zaryla až do země. Mně se zas nějak moc špatné nezdá, nicméně je pravda, že po pár poslechnutí se toto album stane velmi nudným a radši šáhnete po něčem jiném.

Nebyl jsem asi jediný bláhový, když jsem si myslel, že Static-X si uvědomí, že tudy cesta nevede, a jejich nový počin „Cannibal“ bude opět ta kvalita, na kterou jsme byli zvyklí. Vždyť po vyhazovu Trippa Eisena se na post kytaristy vrátil Koichi Fukuda, který se podílel na prvních dvou albech. To už naznačovalo, že „Cannibal“ prostě MUSÍ být dobrý. Nicméně člověk míní a Static-X očividně mění. Poslouchal jsem tam i zpět, poslouchal jsem bicí, poslouchal jsem zpěv, poslouchal jsem kytary i basu, ale nic dobrého jsem tam nenašel. Wayne měl vždycky velmi specifický hlasový projev na pokraji zpěvu a smrtelné křeči postřeleného zvířete, nicméně i to dělalo Static-X tím, čím jsou. Respektive čím byli. Na starších deskách Wayne krásně kombinuje svůj zpěv (většinou ve sloce) právě s výše zmíněným řevem (refrén). Jenže na „Cannibal“? Tam uslyšíte jen a jen řev, který je však tak špatně podán, že pokud nemáte texty před sebou, vůbec netušíte, o čem se zpívá. A to je velká škoda, protože Waynovy texty bývaly tak šílené, jak je pro jeho osobu charakteristické. Co taky poněkud nestíhá, jsou bicí. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na skladbu „The Enemy“ (album „Start a War“), kde rychlost a rytmus bicí předváděly něco neuvěřitelného. Tak varuji předem, s ničím takovým se tady nesetkáte.

Co však musím vyzdvihnout, jsou kytary. Koichi se velmi aktivně zapojil do desky a předvádí nám tu pekelně ostrá kytarová sóla, které u „Staticů“ nejsou vůbec zvykem, nicméně je to velmi příjemná změna. Je možné, že basák Tony Campos je dobrým hráčem na basu, ale na tomto albu opravdu není vůbec slyšet. Je pravda, že basová linka byla u Static-X odstrkovaná vždycky, ale teď už opravdu úplně umřela. Co se však vůbec nezměnilo, jsou elektro-disko zvuky, které na nás vypouštějí celou svou tvorbu, takže tady nic nového nehledejme. Nemůžu si odpustit malé rýpnutí, ale elektro stopa, co hraje na začátku skladby „Behemoth“, zní jako z nějaké české diskotéky ze 70. let. Jen ten Sagvan Tofi tam chybí. Co však deska „Cannibal“ postrádá nejvíce, je nějaký hit. Všechny písně zní velmi syrově a trochu stejně. Nenajdeme tu nic jako „The Only“, „Black and White“ nebo třeba „I’m with Stupid“, prostě singly, které se vám pořádné vetřou do hlavy. Netvrdím, že si „Cannibal“ zaslouží jen zatracení, spoustě lidí se určitě bude líbit, ale myslím si, že Static-X mají určitě na víc a teď akorát zplodili další velmi průměrné album. Tak kdepak je naše parabola teď?


Mushroomhead – Savior Sorrow

Mushroomhead - Savior Sorrow
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 19.9.2006
Label: Megaforce Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každý asi známe ten pocit přesycenosti. Z médií se na nás valí spousta hudby, která místo na kvalitu dbá spíše na kvantitu a počet vydělaných zelených papírků. To bohužel někdy platí i na poli tvrdšího soundu. Netvrdím, že některé kapely nehrají dobrou muziku, ale je to bohužel pořád o to samém, žádné experimenty, žádné novinky. Pokud jste tak přehlceni, není nic lepšího, než sáhnout po nějakém tom alternative kousku. A myslím, že formace Mushroomhead takovou určitě je. Velmi příjemná kombinace hlasů dvou různých zpěváků s naprosto odlišným rozsahem, sbírka kvalitních samplů, trocha toho DJingu podporovaného úžasnými klávesami, a to vše zabalené do příjemné metalového balíčku, kde najdeme solidní kytary a bicí.

Není to tak dávno, co kapela překvapila nejen fanoušky, ale i sebe sama. Jejich předchozí album “XIII” dostalo výborné kritiky a fanoušci si jej nemohli vynachválit. Jenže tím zlatá éra houbových hlav skončila. Z kapely odchází zpěvák J. Mann (rap, řev) a taky velký hudební tahoun a hráč na sedmistrunou kytaru Bronson. Kapela proto na vokály přibírá Waylona a post kytary zcela přenechává už původnímu druhému kytaristovi Gravymu. Jak tedy celé “Savior Sorrow” dopadlo? Jako velká fikce obestřená mlhou, kterou ještě k tomu uplácali pejsek s kočičkou. Hned po pár sekundách je vidět, že kapela se snaží naaranžovat vše tak, jako by se vůbec nic nestalo a k žádné změně nedošlo. Waylon zcela a bez jakéhokoliv pokusu o improvizaci napodobuje hlas J. Manna, což působí až sobecky. Z celé desky nám rovněž zcela vymizely samply, nejsou zde klasické “pomalé” tvrdé písně typu “Solitaire Unraveling”, chybí takové vypalovačky a šílenosti jako “Bwomp”, “Kill Tomorrow” a další.

Možná se zdá divné, že tady vypichuji písně ze starších desek, ale kdo Mushroomhead zná, ví že pro ně byly více než klasické a toto album nám toto potěšení nenabízí. Zato nám nabídne opravdu spoustu nemastných neslaných písní, které se nám něco možná snaží sdělit, ale jejich myšlenka je zabita pod hromadou fádních a nudných melodií. Na začátku jsem mluvil o novinkách a improvizaci, takže na co si tady vlastně stěžuji, vždyť celé “Savior Sorrow” je jeden velký experiment, bohužel trošku chybný. Nenajdeme zde žádnou výraznou píseň, která by se nám výrazněji zapsala do podvědomí, často se motivy písní opakují, což je u Mushroomhead naprosto neslýchané, už jen na albu “XIII” je každá píseň naprostý originál a teď tu máme tuhle linearitu. Netvrdím, že jde o nějaký naprostý propadák, některé písně jsou opravdu povedené, přece jen tato kapela má své určité kouzlo, ale bohužel, ta horši stránka převažuje. Paradox je, že pokud Mushroomhead neznáte, je vysoká pravděpodobnost, že se vám toto album bude líbit. Ale pokud znáte dobře jejich starší nahrávky, prostě zjistíte, že to není ono. Pokud si mohu dovolit něco doporučit, a to všem, ať už je znáte nebo ne, sežeňte si jejich album “Superbuick”, které je pro mě klenotem v celé jejich tvorbě.


Marilyn Manson – Eat Me, Drink Me

Marilyn Manson - Eat Me, Drink Me
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 5.6.2007
Label: Interscope Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hudební ďábel a ikona obscénnosti ve světové hudbě, Marylin Manson, vydává nové album “Eat Me, Drink Me”. Jak to tedy s člověkem, který kombinuje elektroniku s alternativním zvukem metalu, to vše zabalené do obrovského pozlátka kostýmů a líčení, dopadlo tentokrát? Ruku na srdce, Manson nikdy nebyl nějaký velký hudebník, ale vzhledem ke svému předchozímu povolání (hudební kritik) dobře ví, co lidé chtějí, a umí toho ve své hudbě, ale hlavně ve své vizáži patřičně využít. Celou svou kariéru šokoval celý svět svými nechutnostmi, svým vystupováním a svými názory (převtělení své osoby do Antikrista). Jenže teď padla kosa na kámen a Manson stáhl ocas hluboko mezi nohy. Jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň manželka se s ním rozvádí (nebo už rozvedla, neznám přesné datum téhle události). Pryč je obscénnost, pryč je pro něj tak dobře charakteristický tvrdý zvuk, “Eat Me, Drink Me” je album plné bolesti a smutku. Pokud umíte dobře anglicky, bude vám už po prvním poslechu jasné, že hlavní tématikou je láska. Víceméně není na albu song, který by se nezaobíral láskou/smutkem nebo něčím podobným. Musím říct, že tato změna (i když pochopitelná) mi naprosto vyrazila dech. Na druhou stranu to znamená, že nás Manson opět, možná nechtě, šokoval.

A jak to tedy celé zní? Po pravdě, deprese Mansonovi sluší mnohem více, než bych si byl ochoten připustit. Písně mají krásné kytarové riffy, elektronika ustoupila hodně do pozadí, bubny si v pomalých písních moc neužijí, ovšem vše plně vynahrazují texty, které bych do něho opravdu neřekl. Krásné, dlouhé příběhy, které se na nás linou společně na vlnách Mansonova ojedinělého hlasu. Tohle je v podstatě taky jediný pořádný zápor desky. Chybí mi tam pro něj klasické vypalovačky typu “This Is the New Shit”, “mOBSCENE” a podobně. Chápu, že jeho záměr bylo udělat album z jiné třídy než ostatní, ale myslím, že mu to spousta fanoušku neodpustí. Ještě jedno rýpnutí si neodpustím, zatímco první půlka alba vás naprosto chytí, druhá mí přijde velmi nudná a postrádám tam nějakou hlubší myšlenku či melodii. Poslední skladba alba “Eat Me, Drink Me” se stejným názvem je sice velmi povedená, ale i tak budete mít v hlavě spíše těch pár nudných předchozích songů. Velká škoda, že Manson nedokázal udržet potenciál, který toto album mělo, až dokonce.