Archiv štítku: alternative metal

Mushroomhead – Savior Sorrow

Mushroomhead - Savior Sorrow
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 19.9.2006
Label: Megaforce Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každý asi známe ten pocit přesycenosti. Z médií se na nás valí spousta hudby, která místo na kvalitu dbá spíše na kvantitu a počet vydělaných zelených papírků. To bohužel někdy platí i na poli tvrdšího soundu. Netvrdím, že některé kapely nehrají dobrou muziku, ale je to bohužel pořád o to samém, žádné experimenty, žádné novinky. Pokud jste tak přehlceni, není nic lepšího, než sáhnout po nějakém tom alternative kousku. A myslím, že formace Mushroomhead takovou určitě je. Velmi příjemná kombinace hlasů dvou různých zpěváků s naprosto odlišným rozsahem, sbírka kvalitních samplů, trocha toho DJingu podporovaného úžasnými klávesami, a to vše zabalené do příjemné metalového balíčku, kde najdeme solidní kytary a bicí.

Není to tak dávno, co kapela překvapila nejen fanoušky, ale i sebe sama. Jejich předchozí album “XIII” dostalo výborné kritiky a fanoušci si jej nemohli vynachválit. Jenže tím zlatá éra houbových hlav skončila. Z kapely odchází zpěvák J. Mann (rap, řev) a taky velký hudební tahoun a hráč na sedmistrunou kytaru Bronson. Kapela proto na vokály přibírá Waylona a post kytary zcela přenechává už původnímu druhému kytaristovi Gravymu. Jak tedy celé “Savior Sorrow” dopadlo? Jako velká fikce obestřená mlhou, kterou ještě k tomu uplácali pejsek s kočičkou. Hned po pár sekundách je vidět, že kapela se snaží naaranžovat vše tak, jako by se vůbec nic nestalo a k žádné změně nedošlo. Waylon zcela a bez jakéhokoliv pokusu o improvizaci napodobuje hlas J. Manna, což působí až sobecky. Z celé desky nám rovněž zcela vymizely samply, nejsou zde klasické “pomalé” tvrdé písně typu “Solitaire Unraveling”, chybí takové vypalovačky a šílenosti jako “Bwomp”, “Kill Tomorrow” a další.

Možná se zdá divné, že tady vypichuji písně ze starších desek, ale kdo Mushroomhead zná, ví že pro ně byly více než klasické a toto album nám toto potěšení nenabízí. Zato nám nabídne opravdu spoustu nemastných neslaných písní, které se nám něco možná snaží sdělit, ale jejich myšlenka je zabita pod hromadou fádních a nudných melodií. Na začátku jsem mluvil o novinkách a improvizaci, takže na co si tady vlastně stěžuji, vždyť celé “Savior Sorrow” je jeden velký experiment, bohužel trošku chybný. Nenajdeme zde žádnou výraznou píseň, která by se nám výrazněji zapsala do podvědomí, často se motivy písní opakují, což je u Mushroomhead naprosto neslýchané, už jen na albu “XIII” je každá píseň naprostý originál a teď tu máme tuhle linearitu. Netvrdím, že jde o nějaký naprostý propadák, některé písně jsou opravdu povedené, přece jen tato kapela má své určité kouzlo, ale bohužel, ta horši stránka převažuje. Paradox je, že pokud Mushroomhead neznáte, je vysoká pravděpodobnost, že se vám toto album bude líbit. Ale pokud znáte dobře jejich starší nahrávky, prostě zjistíte, že to není ono. Pokud si mohu dovolit něco doporučit, a to všem, ať už je znáte nebo ne, sežeňte si jejich album “Superbuick”, které je pro mě klenotem v celé jejich tvorbě.


Marilyn Manson – Eat Me, Drink Me

Marilyn Manson - Eat Me, Drink Me
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 5.6.2007
Label: Interscope Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hudební ďábel a ikona obscénnosti ve světové hudbě, Marylin Manson, vydává nové album “Eat Me, Drink Me”. Jak to tedy s člověkem, který kombinuje elektroniku s alternativním zvukem metalu, to vše zabalené do obrovského pozlátka kostýmů a líčení, dopadlo tentokrát? Ruku na srdce, Manson nikdy nebyl nějaký velký hudebník, ale vzhledem ke svému předchozímu povolání (hudební kritik) dobře ví, co lidé chtějí, a umí toho ve své hudbě, ale hlavně ve své vizáži patřičně využít. Celou svou kariéru šokoval celý svět svými nechutnostmi, svým vystupováním a svými názory (převtělení své osoby do Antikrista). Jenže teď padla kosa na kámen a Manson stáhl ocas hluboko mezi nohy. Jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň manželka se s ním rozvádí (nebo už rozvedla, neznám přesné datum téhle události). Pryč je obscénnost, pryč je pro něj tak dobře charakteristický tvrdý zvuk, “Eat Me, Drink Me” je album plné bolesti a smutku. Pokud umíte dobře anglicky, bude vám už po prvním poslechu jasné, že hlavní tématikou je láska. Víceméně není na albu song, který by se nezaobíral láskou/smutkem nebo něčím podobným. Musím říct, že tato změna (i když pochopitelná) mi naprosto vyrazila dech. Na druhou stranu to znamená, že nás Manson opět, možná nechtě, šokoval.

A jak to tedy celé zní? Po pravdě, deprese Mansonovi sluší mnohem více, než bych si byl ochoten připustit. Písně mají krásné kytarové riffy, elektronika ustoupila hodně do pozadí, bubny si v pomalých písních moc neužijí, ovšem vše plně vynahrazují texty, které bych do něho opravdu neřekl. Krásné, dlouhé příběhy, které se na nás linou společně na vlnách Mansonova ojedinělého hlasu. Tohle je v podstatě taky jediný pořádný zápor desky. Chybí mi tam pro něj klasické vypalovačky typu “This Is the New Shit”, “mOBSCENE” a podobně. Chápu, že jeho záměr bylo udělat album z jiné třídy než ostatní, ale myslím, že mu to spousta fanoušku neodpustí. Ještě jedno rýpnutí si neodpustím, zatímco první půlka alba vás naprosto chytí, druhá mí přijde velmi nudná a postrádám tam nějakou hlubší myšlenku či melodii. Poslední skladba alba “Eat Me, Drink Me” se stejným názvem je sice velmi povedená, ale i tak budete mít v hlavě spíše těch pár nudných předchozích songů. Velká škoda, že Manson nedokázal udržet potenciál, který toto album mělo, až dokonce.