Když jsem před pár dny četl ve Speedyho v novince o plánovaném koncertu k vydání debutové desky skupiny Scars on Broadway (28. července 2008, L.A), napadlo mě, že by nebylo špatné napsat recenzi na toto nové album. Hodně kamarádů a známých se mě ptalo jací Scars on Broadway jsou a především je zajímala jakákoliv podobnost se System of a Down. A to proto, že ve skupině figurují nám všem dobře známé tváře ze System of a Down – Daron Malakian a John Dolmayan. Proto se v úvodu nebudu moci vyhnout malému srovnání.
Podobnost je velká… Přesně jak už předesílal Daron na svých webovkách – album se hodně podobá nahrávkám “Mezmerize” a “Hypnotize”. Při poslechu to jasně slyšíte. Už při tvoření těchto dvou alb měl Daron spoustu dalších nápadů, které se na ně nevešly a které také trochu vybočovaly ze zaběhlého stylu SOAD. Hudební aranžmá i texty nosil v hlavě několik let a teď máme tu možnost si je poslechnout s trochu obměněnou sestavou. Známé dvojici sekundují Franky Perez, Dominic Cifarelli a Danny Shamoun.
Daron si vzal také hodně inspirace z rockové hudby z 60. a 70. let (Kinks, The Beatles, The Zombies a také Neil Young). Především “3005” je hodně inspirována tvorbou Neila Younga. I přesto je stále silně cítit duše SOAD. Album poukazuje na problémy dnešního světa, tak jak je Daron cítí (“World Long Gone” – “How many people are starving?”).
Songy jsou rockově, místy až punkově laděné. Samotná skupina si nepřeje aby byla jakkoli zaškatulkována. “Hrajeme to, co nás baví, a je jedno, jestli tomu budete říkat punk nebo rock. Jsme Scars on Broadway.”
Daronovy texty nejsou tolik složité jako Serjovy, a to nám dává možnost více se zaposlouchat do melodie. Tím nemám na mysli, že by byly infantilní, právě naopak – v jednoduchosti je síla. Klobouk dolů před hudebníky kteří dokáží psát a hrát podobné jednoduché a přitom melodické věci.
Album má opravdu šťávu, některé písně jsou “šílené”, některé vážné a další až smutné. Celkové složení alba je vyrovnané. Jeden poslech nestačí, uvidíte, že si ho budete pouštět stále dokola. Potenciál alba je velký – má na to zaujmout široké spektrum fanoušků. Nejen ty “Systemácké”. Když jsem hledal nějaké zápory, musel jsem opravdu zapřemýšlet. Z hudební stránky bych nevytknul nic. Na albu jsou 2-3 slabší písně, ale tomu se nevyhne žádná skupina. Přisel jsem na asi jedinou věc, a tou jsou délky písní. Na to, že má album 15 songů, je celkový čas (cca 45 minut) malý. Jak už jsem řekl, je to jediné mínus. Pro mě osobně je vydání alba “Scars on Broadway” jednou z největších hudebních událostí letošního roku. A proto neváhám a uděluji 9,5/10. Je na vás, jestli dáte na mé doporučení, ale tohle by měl slyšet každý. Enjoy!
Skupina Disturbed se začala formovat v roce 1996. Jejími zakladateli byli Dan Donegan, Steve “Fuzz” Kmak, Mike Wengren. Zpěvák David Draiman se k ostatním přidal v listopadu roku 1997. Od té doby funguje tato čtyřka ve stejné sestavě. Za dobu svého působení stihli prodat přes 10 milionů desek a patří mezi jedny z nejlepších nu-metalových skupin současnosti. S prvním vydaným albem “The Sickness” (2000) prorazili na Ozzfestu 2001. O následujícím albu “Believe” (2002) se hovoří jako o nejpovedenějším. Následovala deska “Ten Thousand Fists”(2005) a letošní “Indestructible”. O něm můžete dále číst o kousek níž…
Jak řekl zpěvák a hlava chicagské nu-metalové skupiny David Draiman v rozhovoru pro hudební stanici MTV, inspirací pro nové album byla smůla, která jej naneštěstí potkala od vydání posledního alba “Ten Thousand Fists”. Jeho nehoda na motorce, sebevražda dlouholetého kamaráda, požár v jeho garáži, který mu zničil téměř všechna auta, a spousta problémů v osobním životě. Všechny tyto události se podepsaly na tváři alba “Indestructible”. Už i názvy songů mluví za vše – “The Night”, “Deceiver”, “Enough”, “Inside the Fire”, “The Curse”… Album klade větší důraz na kytary. Téměř v každé písni najdeme kytarové sólo, na což jsme z dřívějších nahrávek nebyli zvyklí.
Nahrávce to spíše uškodilo než přidalo… místy máte pocit, že by mohly být více dotažené. Zdá se, že je to nejslabší místo desky. I když – každá změna je vítaná a můžeme se jen těšit, jakým směrem se budou tito chlapíci dále ubírat. Hlas je tvrdší, plný agrese. Skvělé frázování, typické pro Disturbed, které si zaručeně s ničím nemůžete splést. Je až s podivem, co všechno Draiman zvládne vyzpívat, a to nejen na studiové nahrávce. Můžete zapomenout na to, že by byl hlas jakkoli upravován. Stejný výkon podává i na koncertech. Při poslechu se určitě nebudete nudit a budete hořet nedočkavostí, s čím dalším David přijde. Album má šťávu po celou dobu poslechu, neúprostně se valí dál a dál a po celých 49 minut vás skvěle zabaví. Z původně 15 plánovaných songů se jich sem vlezlo 12. Toto album nezklame zaryté fanoušky a určitě má i potenciál na to, aby zaujalo i další fanoušky tvrdší muziky, kteří třeba na tuto čtveřici ještě nenarazili. Bohužel chybí výraznější pecka, která by mohla prorazit do povědomí širší hudební veřejnosti. Každopádně “Indestructible” patří na harddisk či do CD stojánku každého metalového fandy. Takže stahujte, kupujte! Enjoy!
Datum: 5.6.2008 Místo: Ostrava, ČEZ Aréna Účinkující: Fair to Midland, Serj Tankian
Vím, že už je to pár dní, co u nás měl koncert zpěvák kapely System of a Down, velký odpůrce typického amerického života a ještě větší odpůrce Bushovy politiky. Ano, mluvím o Serji Tankianovi, který minulý rok v říjnu vydal svou první sólovou desku, která nese název “Elect the Dead”, a rozhodl se ve svém turné zahrnout i naši malou zemičku. Chtěl bych se tedy s bámi podělit o své zážitky ze dne 5.6.2008, kdy se tento koncert konal. Začalo to jako každý druhý normální den, probouzení kolem 11:00 s tím rozdílem, že mě probudil zvonek – kámoš se přišel domluvit, v kolik a jak pojedeme do Ostravy. Po úspěšné domluvě jsme tedy kolem 13:00 vyrazili z domu na vlak, kde se k nám připojili kámoši, a mohli jsme vyrazit směr Ostrava. První háček však nastal už v Přerově, kde jsme měli přestoupit na vlak do Ostravy, tak jsme nevěděli přesně, který vlak to je, protože značení ČD je velice obdivuhodné a nepíšou cílovou stanici, ale pouze směr, a z toho nějak nelze vyčíst, co kam jede, pokud nejste blázni do zeměpisu. Nakonec jsme se drželi davu a společně jsme nastoupili do vlaku a naše cesta pokračovala. Po úspěšné cestě a dobré přípravě kamaráda, který zjistil jaké tramvaje jezdí k ČEZ Aréně, jsme stáli zhruba v 16:00 před touto budovou. Najednou nastala otázka, co budeme ještě ty dvě hodiny dělat. Samozřejmě jsme zapadli do první hospody, která byla hned naproti aréně. Objednali jsme si pivka a po 20 minutách jsme se jich dočkali. Naštěstí takové pivo jsem měl jenom v Ostravě a musel jsem jim ho tam nechat, protože bylo naprosto hnusné (doufám, že mě teď neukamenují Ostraváci, ale já jsem zvyklý pít Stellu). Potom jsem se odpojil od svých přátel ze Zlína a připojil jsem se ke kamarádům, kteří jsou z Frýdku-Místku, a pomalu jsme se přesunuli ke vstupu do haly, kde začalo to nekonečné čekání. Tady bych chtěl říct, že organizace nebyla nejspíš dokonalá, protože koncert měl začít už v 19:00, ale pořadatelé začali pouštět do haly něco málo po 19:00 a samostatný koncert začal až kolem 20:00, a to musíte uznat, že to bylo kurevsky dlouhé čekání. (smích)
Takže tak 20:05 se na pódiu objevila kapela jménem Fair to Midland a dovolil bych si tipovat, že podle toho, jak se lidé během jejich vystoupení chovali, tak o nich nikdy neslyšeli. Samozřejmě se našli i lidé, kteří se snažili rozhýbat trochu dav a zpívali jejich písně (mezi ně patřím samozřejmě i já). Bohužel se nám to nepodařilo. Musím ale říct, že jako předkapela předvedla slušné vystoupení a kluci se opravdu snažili. Odehráli něco kolem 7-8 písní, ale to, co mě nejvíc zarazilo, nebyly záchvaty, které měl zpěvák během vystoupení, ale to, že na konci svého vystoupení ani nepoděkovali a ani se nerozloučili. Možná se jim ani nedivím, protože většina davu stála a nic nedělala. Poté se na pódiu objevili pořadatelé a jako mravenci začali odnášet aparaturu Fair to Midland. Potom na pódium přišli lidé od Serje a začali zvučit nástroje, které zvučili maximálně tak pět minut, což mě velice překvapilo, ale větší zádrhel byl u nastavování mikrofonů, protože pořadatelé mluvili do mikrofonů, ale bohužel je nešlo slyšet. Zničehonic zhasla světla a lidé začali jásat, ale mně to bylo divné, protože mikrofony nevydávaly žadný zvuk, ale potom mi řekl kamarád, že ten zvuk z mikrofonu při zvučení slyší pouze zvukař, a tak jsem začal křičet taky. Nejdříve se na podiu objevili chlápci v černém obleku s kloboukem, ale pořád jsem nemohl nějak najít toho hlavního chlapíka v bílem obleku s klouboukem. Zbytek kapely už hrál intro “Sound of War” a na pódiu se objevuje chlápek, kvůli kterému jsem jel do Ostravy.
Setlist Serj Tankian:
01. Sounds of War
02. Empty Walls
03. Feed Us
04. Lie Lie Lie
05. Saving Us
06. Baby
07. Sky Is Over
08. Praise the Lord and Pass the Ammunition
09. Money
10. Elect the Dead
11. Honking Antelope
12. Beethoven’s Cunt
– – – – –
13. The Unthinking Majority
14. Holiday in Cambodia [Dead Kennedys cover]
Jakmile se objevil na pódiu, lidé začali křičet a já viděl, jak se jeho tvář začala usmívat od ucha k uchu a smekl klobouk. Přidal se k muzikantům a po konci tohoto intra na nic nečekali a bubeník odbouchal “Empty Walls” a musím uznat, že mě překvapilo s jakým tempem nastoupili. Před námi se vytvořil malý kruh, kde lidi pogovali. Nejvíc mě překvapilo, že celá hala zpívala nejenom tuto píseň, ale celou dobu koncertu. Po této asi nejznámější písni hned začali hrát “Feed Us” a po této písni nás Serj konečně pozdravil a představil i svou kapelu FCC (Flying Cunts of Chaos). Potom začal říkat, jak nás americká vláda zneužívá pro své vojenské zaměry a že to vše jsou lži! Já už tušil jakou píseň chce hrát a tušil jsem správně. Byla to píseň “Lie Lie Lie” a bylo neuvěřitelné, jak lidé zpívali, protože občas jsem neslyšel ani samotného Serje. Po této písni si Serj vzal kytaru a řekl, že tato píseň je věnována pro všechny krásné ženy z České republiky, a začal hrát “Saving Us”. Žasl jsem nad tím, jak někdo může pogovat na styl této písně, která je velice pomalá, ale dále už jsem to neřešil. Po této písni následovala píseň “Baby”, kterou Serj také odehrál na kytaru. Potom se ozvalo piano a zazněla píseň “Sky Is Over, která měla velký úspěch. Potom začal Serj říkat něco o společnosti a moc jsem mu nerozuměl, ale začali hrát “Praise the Lord and Pass the Ammunition”. Poté začal říkat, jak jsou peníze špatné a jak hýbou touto společností, a křičel “Fuck Money” a borci vedle mě začali říkat, ať jim tedy vrátí jejich 800 za lístek, což mě velice pobavilo. (smích) Následovala píseň “Money” a opět celá hala zpívala, což bylo naprosto úžasné. Potom Serj usedl za piano a já věděl, že bude píseň “Elect the Dead”, a bál jsem se toho, že toto bude už poslední píseň. Naštěstí ješte následovaly dvě písně, a to “Honking Antelope” a “Beethoven’s Cunt”. Muzikanti odešli a my začali skandovat “Serj, Serj”. Pořadatelé ukazovali, ať křičíme víc a víc a nakonec se nám podařilo Serje a jeho kapelu vrátit na pódium a zahráli nám ještě dva přídavky v podobě “The Unthinking Majority” a cover verzi “Holiday in Cambodia” od Dead Kennedys.
Bylo dobré vidět, jak Serj svou show vypiloval prakticky do dokonalosti a muzikanti z FCC jsou už aspoň trochu vidět na pódiu. Dále se mi libilo, jak měl Serj upravené písně a pomocí jednoho mikrofonu si upravoval hlas do ozvěny atd. Byl to velice dobrý koncert a pokud by byla taková atmosféra na každém koncertě, dovolím si tvrdit, že sem začnou častěji jezdit i ostatní skupiny. Serj ještě nakonec slíbil, že se brzo uvidíme a pozval nás na své koncerty. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří se podíleli na atmosféře a hlavně agentuře, která tento koncert organizovala. Bohužel kamošův foťák se nějak posral a vlastní fotky nemám. Naštěstí díky pár fanouškům vám můžu zde hodit odkaz na jejich fotky a vy se můžete tak podívat na pár dobrých fotek. Fotky Sovietoviče najdete zde a fotky Tomxe najdete zde! Díky moc, kluci, a doufám, že se vám koncert líbil tak moc jako mě, a doufám, že mi pak zhodnotíte tento report. Jinak doufám, že i ostatní koncerty budou mít stejnou atmosféru jako tento. Na konec přidávám ještě fotkuSerjova setlistu pro náš koncert, který mi poslal zYx, webmaster fanstránky System of a Down a bubeník System of a Down Revival – děkuju mu. Doufám, že se vám tento review bude líbit a své nazory pište do komentářů!
Země: Jihoafrická republika Žánr: alternative metal / grunge Datum vydání: 23.10.2007 Label: Wind-up Records
Tracklist:
01. Like Suicide
02. Fake It
03. Breakdown
04. FMLYHM (Fuck Me Like You Hate Me)
05. Fallen
06. Rise Above This
07. No Jesus Christ
08. 6 Gun Quota
09. Walk Away from the Sun
10. Eyes of the Devil
11. Don’t Believe
12. Waste
Tuto kapelu, která je původem z Jihoafrické republiky, nejspíše netřeba představovat, ale i přesto si krátce přiblížíme jejich historii. Dříve, než se Seether vydali do Spojených statů amerických, jmenovali se Saron Gas a vydali debut nazvaný „Fragile“ pod Musketeer Records. V tomto roce (2000) kapelu opustil kytarista Thomas Morris, jehož místo zaujal Dale Stewart.
V USA kapela přešla pod křídla Wind-Up Records a změnila si název na Seether podle singlu kapely Veruca Salt. V roce 2002 vyšla deska „Disclaimer“, z této byly vydány tři singly: „Fine Again“, „Driven Under“ a „Gasoline“, přičemž jediná „Fine Again“ dokázala uspět v hitparádách, ale největším hitem byla rozhodně skladba „Broken“, která kolovala v rádiích s velkým úspěchem, ovšem Seether ji nikdy nevydali jako plnohodnotný singl.
Poté přišla deska „Disclaimer II“, která byla spíše pokračováním desky předchozí, protože se na ní objevily skladby z alba předchozího, ale i hodně nových. V roce 2005 Seether natočili „Karma and Effect“, kterou si vybojovali neotřesitelné místo mezi těmi nejlepšími ve svém žánru. Pak si kapela nahrála akustické album v Grape Street Clubu ve Philadelphii a nazvali jej „One Cold Night“. Objevil se tady i cover od Pearl Jam, a to konkretně song „Immortality“, takže se dá říci, že na další desku si fanoušci museli počkat dva roky. Čekání skončilo 23. října loňského roku (v JAR a Švýcarsku vyšlo o čtyři dny dříve), album nesoucí název „Finding Beauty in Negative Spaces“ debutovalo v žebříčku Billboard 200 na 9. místě, přičemž se ho za první týden prodalo 57 tisíc kusů. Poté už prodeje klesaly, klesaly a klesaly. Momentálně Seether hrají ve složení Shaun Morgan (zpěv a kytara), Dale Stewart (basa), John Humprey (bicí) a Troy McLawhorn (druhá kytara). Na podporu alba skupina koncertovala společně s Three Days Grace, Econoline Crush a Breaking Benjamin. Nyní v polovině března se prodalo přes 350 tisíc kusů. Tak, a teď se na to pojďme podívat podrobněji.
Album startuje klidně začínající „Like Suicide“, která zpočátku působí dojmem poměrně pomalé skladby. Ovšem od refrénu kapela přitvrdí a ze skladby se stává pořádná hardrockeřina, která jako úvodní song výborně startuje celé album. Další skladbou je singl „Fake It“, což je pro mě poměrně zklamání, protože si myslím, že na albu je mnoho lepších věcí než pravě tato. Tato píseň je sice hodně rytmická a chytlavá, ale postrádám v ní takovou tu náladu, která je pro Seether typická, při poslechu této skladby vidím před očima prsatou blondýnu poskakující do rytmu a tupě se smějící. „Breakdown“ je třetí na albu a jednou z nejlepších, má to, co předchozí skladba dle mého názoru postrádala, a to dokonalou zvukovou sladěnost hudby a specifické melancholie hlasu Shauna Morgana, což ji řadí mezi mé oblíbené.
Další „FMLYHM (Fuck Me Like You Hate Me)“ je druhou výsadou hlasu Shauna Morgana, jehož specifický chraplák dokáže znít opravdu nasraně, což je cítit i ze samotného riffu. Pasáž, kdy Shaun zpívá pouze s elektrickou kytarou, jako by odpočítávala to, co má nastoupit, udeřit a zase odejít. Po odchodu této skladby v přehrávači zaujímá místo píseň „Fallen“, která výborně dává znát originalitu zvuku Seether, kdy společně s vokály vše působí velkým tlakem, který působí na mozek jako spouštěč tiku v noze, tudíž tato skladba plní svůj účel. Šestou písní je „Rise Above This“, která byla vydána jako druhý singl. Morgan tuto skladbu napsal pro svého bratra Eugena, který spáchal sebevraždu (je to zvláštní, ale byla napsána ještě předtím, než Eugene spáchal sebevraždu). Další skladbou je „No Jesus Christ“, tato skladba se hodně pomalu rozjíždí, přičemž je do refrénu poměrně nudná a nezajímavá, ale poté přijde další rychlý hardrockový riff, který chytí nejenom za uši.
Po této dlouhé skladbě přichází osmá „6 Gun Quota“, která přichází s velmi zajímavým zpěvem Shauna Morgana, který je na můj vkus poměrně až moc do stylu Petra Koláře, to ovšem neubírá této skladbě, spíše naopak, jelikož je vidět, jak moc se na albu mění nálady společně právě se zpěvem. Samozřejmě, že můžete říci, že to má každá druhá deska od všelijaké kapely, jenže je to zbraň jménem Shaun Morgan, která dělá ze Seether tu hodně originálně znějící kapelu. „Walk Away from the Sun“ je devítkou na tracklistu tohoto alba a přináší nám pomalejší melodie společně s pocitem, že tato skladba má být asi tím pomalým tahounem, které jsou pro Seether také typické. Bohužel, z této skladby nevzniká ten pocit, který vzniknout má, jelikož… a schválně, jestli na to přijdete sami.
„Eyes of the Devil“ přichází jako nepozvaný host schovávající se za gaučem, ale poté, co vyskočí, se z něho stává vítaná návštěva, a to z důvodu toho, že skladba poté, co se rozjede, zaujme kytarovým riffem, jehož zvuk mi doteď stále projíždí hlavou, a společně v kombinaci se zpěvem se jedná o jednu z nejlepších skladeb na albu. „Don’t Believe“ je předposlední skladbou na albu, pánové dávají průchod svým fantaziím a ukazuje se, že nejsou omezeni pouze na hard rock, což sice není nic nového, v této písni to rázně ukazují. Poslední na albu je skladba „Waste“, která je pomalejším rozloučením, které způsobí poměrně melancholický, silný refrén doprovázený chraplákem Shauna Morgana. A tímto songem nám Seether dávají důvod těšit se na příští album.
Toť průřez novým albem od těchto hardrockerů, které by někoho mohlo zklamat tím, že je to stále to samé, ale já mu to albu přičítám jako velké plus, protože Seether to, co dělají, dělají naplno a nové nápady znějí skvěle, není to žádný velký skok jako u většiny dnešních kapel, drží se stále svého a nenechají si do toho kecat. I když toto album nepřevyšuje předchozí tvorbu, je plnohodnotným nástupcem, který rozhodně nezklame nikoho, koho nezklamaly ani předchozí desky této kapely.
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 31.7.2007 Label: The Firm, Inc. / Spinefarm Records
Tracklist:
01. Ashes
02. The Way of the Fist
03. Salvation
04. The Bleeding
05. A Place to Die
06. The Devil’s Own
07. White Knucles
08. Can’t Heal You
09. Death Before Dishonor
10. Meet the Monster
Pro začínájící kapely je období před a po vydání debutového alba vždy jedním z těch nejhorších. Samozřejmě to neplatí u všech kapel, ale u většiny ano. Neustálé koncertování, diváci volající po dalším albu a další starosti. Pro kapely bez zkušeností to může být hodně tvrdé a složité, ale to není případ Five Finger Death Punch, ti mají zkušeností na rozdávání. Zpěvák Ivan Moody působil v nu-metalové bandě Motograter a stále zpívá v Ghost Machine. Kytarista Darrell Roberts působil v kapele W.A.S.P. a k Five Finger Death Punch se připojil v roce 2006. Zakladatel a kytarista Zoltan Bathory působil v post-grungeových U.P.O.. Basista Matt Snell působil v kapelách Anubis Rising a Deadsett. Jediný, kdo nemá zkušeností na rozdávání, je bubeník Jeremy Spencer.
Album kapele pomohli nahrát Stevo „Shotgun“ Bruno z kapel Mötley Crüe a Prong a Mike Sarkisyan, který působil ve Spineshank. Deska byla natočena v Next Level Studios v Tulse, které se nachází v Oklahomě, a v Complex Studios v Los Angeles (to víte, kde je, ne?). Výsledný mix a master si vzal nastarost Logan Mader, který produkoval například desky Divine Heresy či Cavalera Conspiracy. Samotnou produkci alba si vzali na starost Zoltan Bathory a Jeremy Spencer. Nakonec album bylo vydáno pod Firm Music. Za zmínku nejspíše ještě stojí, že kapela odjela turné Family Values Tour 2007 a Bitch We Have a Problem Tour. V momentální době se kapela chystá na Rockstar Mayhem Tour po boku Slipknot či Disturbed.
Samotné album obsahuje deset kousků, které si projdeme pěkně postupně. Jen co jsem fošnu spustil, začal na mě řvát Ivan, takže čekám něco tvrdého, rychlého a ještě rychlejšího. Skladba „Ashes“ přesně toto má, výborný a nezaměnitelný hlas Ivana Moodyho společně s tempem bicích burácejících jako AK-47 a střídáním melodií v podání Zoltana Bathoryho dochází k naprostému uspokojení mých sluchových vjemů. Druhá skladba „The Way of the Fist“ zapříčinila zvýšení hlasitosti o padesát procent a řev Ivana„Step to me, step to me, motherfucker“ nyní vnímám s úžasem, protože v kombinaci s umem Zoltana tato skladba zní naprosto úžasně, vůbec se nedivím, že se po ní album jmenuje. Další skladba „Salvation“ zase osloví refrénem, kdy teprve vychází najevo, jak dobrý zvuk dokázali pro album udělat. Poté přichází stěžejní věc celé desky, není to nic jiného než singl „The Bleeding“, který potvrzuje mojí domněnku, že pokud by se vyhlašovala cena pro nejlepší debutovou desku roku 2007, tak Five Finger Death Punch by patřili mezi velké favority.
„The Bleeding“ je pomalejší (jen trošičku) melancholicky naladěná skladba, které ovšem nechybí ten pořádný drive, nadherný song, který by měl slyšet každý, kdo mě bere aspoň trochu vážně. Pátou v pořadí je „A Place to Die“, je to další rychlá vypalovačka s melodickými vyhrávkami a refrénem, která zní stejně dobře jako předchozí skladby. Další „The Devil’s Own“ je pro mne osobně nejlepší skladbou na albu. Řev a zpěv Ivana je tu jako na horské dráze, úžasná nasranost, která je cítit z každého úderu bubínku či kytarového riffu. „White Knucles“ je opět další nášlapnou minou, která jen čeká na vaší nohu, až si pěkně bezstarostně šlápnete, a pak z vás zbudou sračky či klient parkovacího místa pro invalidy. „Can’t Heal You“ začíná trochu mírněji než předešlé, ale pak se zní vyklube další nářezová záležitost, ve které je největším tahákem Ivanův zpěv. Další „Death Before Dishonor“ je velmi údernou skladbou, která patří k pilířům desky, melodická vyhrávka na začátku působí až takovým hřejivým pocitem, než opět spustí Ivan svůj parní stroj, zbytkem skladby se nechte překvapit. Posledním kouskem na albu je „Meet the Monster“, kterou Five Finger Death Punch nádherně ukončují zběsilou jízdu řevu a melodií.
Five Finger Death Punch se vůbec nebojí kombinací různých stylů, od heavy až po nu-metal. Že to kombinují, by nebylo nic velkého, protože v dnešní době už to ani jinak nejde, ale jde o to, jak to kombinují, protože atmosféra každé písně vás nechá napnuté až do poslední vteřiny. Ano, skladby jsou si svojí stavbou velmi podobné a někoho tím Five Finger Death Punch rychle omrzí či dokonce vůbec neosloví, ale pravě ta atmosféra jednotlivých skladeb vás nenechají ani jednu skladbu přepnout, protože čekáte, buď co vybleje Ivan, nebo co na své banjo zabrnká Zoltan. Tuto kapelu budete buď milovat nebo nenávidět. Říká se to o mnoha kapelách, ale proč to říkám o Five Finger Death Punch? Jednoduché, buď se vám to bude líbit všechno, nebo naopak vůbec nic. A to je důvod, proč byste měli slyšet toto album.
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 22.10.2007 Label: Reprise Records / Serjical Strike Records
Tracklist:
01. Empty Walls
02. The Unthinking Majority
03. Money
04. Feed Us
05. Saving Us
06. Sky Is Over
07. Baby
08. Honking Antelope
09. Lie Lie Lie
10. Praise the Lord and Pass the Ammunition
11. Beethoven’s Cunt
12. Elect the Dead
Hodnocení: 9/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8/10
Po delší odmlce, zaviněné jednak mým nedostatkem času a jednak poměrně suchostí co se týče nahrávek, jsem tu s další recenzí. Nyní se však vracíme ve velkém comebacku, protože pokud jste minulé měsíce neprožili v jeskyni, tak určitě víte o sólovém projektu slavného zpěváka z ještě slavnější skupiny System of a Down, Serje Tankiana. Jelikož je Serj opravdový hudebník a umělec, rozhodl se desku nahrát celou sám, od kytar, basy až po bicí (s těmi mu pomohl John Dolmayan taktéž ze System of a Down) a do všeho zamíchat svůj ojedinělý arménský hlas. Zavřel se tedy do svého domu (jeho domácí studio je možno vidět na jedné nahrávce na YouTube), kde za podpory zdravých a výživných vegetariánských jídel tvořil. Jaký tedy mělo toto prostředí a velká dávka brokolice vliv na album?
I když název moc optimistický není („Elect the Dead“ – „Volte mrtvé“), můžete si v klidu oddychnout, dopadlo to velmi dobře a především zajímavě. Ale aby to zase nebylo tak jednoduché, pojďme si tuto nahrávku probrat do detailů. I kdyby se Serj rozkrájel, nikdy se ze stínu System of a Down nevymaní a na zvuku této nahrávky to jde dobře znát. Vlastně na první poslech by se vám mohlo zdát, že posloucháte další nahrávku System of a Down. Ovšem pokud budete bedliví poslouchači, objevíte onu úžasnou poetiku protiválečných a rovněž protiamerických textů, skryté klasické španělské kytary, zvuky piána jako vystřižené z Mozarta a tichou, pokojnou basovou linku, která se ani vzdáleně nepodobá těm šílenostem, co na svoji basu dělá Shavo (basák System of a Down). „Elect the Dead“ vás chytne od prvního okamžiku, od prvních tónu singlu „Empty Walls“. Pak už si jen budete užívat úžasný melodický cit, chytlavé melodie, pasáže skoro až neartikulovaného řevu, které střídají jemné vokální linky. A pokud umíte anglicky na už trochu vyšší úrovni a nejste zrovna příznivci Bushe, tak budete jen přikyvovat hlavou na Serjovo vyjádření do ožehavých témat Ameriky, ale i celého světa, popřípadě i do osobních citů člověka, jak je tomu v písní „Lie Lie Lie“.
Pokud máte System of a Down odposloucháné tam i zpátky, budete vám toto album připadat asi nejvíce podobné dvojalbu „Hypnotize“/„Mezmerize“. Některým to možná dojde dřív, některým později a některým asi vůbec, ale tahle nahrávka je naprosto originální, jedinečná, pouze musíte objevit její skrytou krásu. Moc jsem se na tohle album těšil, byl jsem zvědavý, jak to celé dopadne, a za sebe a co jsem zatím četl, tak můžu snad s klidem říct, že nás Serj nezklamal. Jediné, co tomuhle dílu ubírá na kráse, je fakt, že pár věcí, pár taktů, pár hudebních linek by mohlo být uděláno lépe. Serj se však rozhodl produkovat tuto desku sám, a proto mu do tohoto rozhodování nikdo „nekecal“. Na druhou stranu však díky tomuto osobnímu přístupu vznikla velmi, velmi citová a osobní nahrávka vyjadřující pocity jednoho umělce. A to se v dnešním světě mainstreamu a módních vln moc často nestává. Jen taková perlička na závěr, příští album chce Serj natočit orchestrální a s prvky jazzu. Tak to jsem tedy už opravdu zvědav.
Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré. Pokud tomu nevěříte, tak si pojďte poslechnout následující příběh o jedné kapele z texaského Dallasu. V roce 1996 se právě ve výše zmíněných končinách sešla skupinka lidí, která začíná nahrávat svou první desku v duchu tehdejšího nu-metalového boomu s příměsí hard rocku. Píší se léta Páně 2001 a na světe je “Hříšník”. Tedy v angličtině “Sinner”. Tento název nese jejich první oficiální nahrávka. A věci nám berou rychlý spád. Jejich singl “Bodies” proletí hitparádami, deska samotná je oceněná platinou šest měsíců po vydání. Zdá se to až nemožné, ale věci jsou ještě dál. Jejich popularity si všimne Ozzy Osbourne, který jim umožní hrát na Ozzfestu. Zatím to byla pohádka jako od Němcové, nyní však na scénu vstupuje spíše Hans Christian Andersen, a příběh nám nekončí dobře. 14. srpna roku 2002 je zpěvák Drowning Pool, Dave Williams, nalezen mrtev v autobuse na turné. Diagnóza zní zástava srdce, která byla vyvolána srdeční nemocí, kterou Dave zřejmě nevědomky trpěl. Kapela si dává pauzu, ale protože nechce zklamat své fanoušky, nachází nového zpěváka, jímž se stává Jason Jones. S ním vydává kapela své druhé album “Desensitized”. Nahrávka je hodnocena jako průměrná a Drowning Pool upadá trošku do pozadí. Ani s Jasonem však nemají štěstí a po krátkých neshodách kapelu opouští. Zdá se, že místo zpěváka je prokleté. Nicméně, jeden odvážlivec se našel. Do kapely nastupuje Ryan McCombs s kterým kapela vydává svou třetí desku “Full Circle”. A tady naše vyprávění končí, teď je už třeba zabývat se fakty. Tím hlavním bude velká evoluce celé kapely.
Už nečekejte žádný nu-metal, žádné songy typu “Bodies”. Kapelu bych teď v kostce popsal jako mix Machine Head a Stone Sour. Už stejnojmenný otevírák “Full Circle” mi dáva za pravdu. Zkreslené rockové kytary, úderná basa, pěkně odsýpající bicí a chraplák Ryana McCombse. Tyto superlativy stačí i nato, že jde o jednu z nejlepších skladeb na desce. Co je však na této nahrávce to nejdůležitější, je fantastická rozmanitost. Prakticky žádná skladba není stejná a jejich propracované melodie i texty si s vámi bude hrát, jednou vám budou lehce šeptat do ucha, pak se budou přimlouvat, najednou se vše otočí a vy budete s Ryanem řvát ve vlastenecké písni “Soldiers”. Že nic nemusí být takové, jak se na první pohled, či spíše poslech zdá, vám ukáže fantastická balada “Reason I’m Alive”, kde díky skvělé produkci ani ten klavír nezní kýčovitě. Celá píseň prolíná jakoby myslí schizofrenika a krásně vyzpívaná sloka se vždy “zvrtne” do pěkně chraplavé refrénu. Takovýmto výpisem skladeb bych se mohl zabývat do nekonečna. Všech třináct kousků jsou naprosté originály a dokáží jak pohladit na duši, tak i pěkně zacloumat s mozkem. Kapelu jsem si sice přirovnal k mixu Stone Sour a Machine Head, ale pouze jako pomocnou pomůcku pro potencionální posluchače, protože by bylo nefér tuhle skvělou bandu takhle zaškatulkovat. Vytvořili si svůj vlastní styl a jsou v něm sakra dobří. Už víte, proč je všechno zlé k něčemu dobré?
Země: USA Žánr: alternative / nu-metal Datum vydání: 31.7.2007 Label: EMI / Virgin Records
Tracklist:
01. Intro
02. Starting Over
03. Bitch We Got a Problem
04. Evolution
05. Hold On
06. Kiss
07. Do What They Say
08. Ever Be
09. Love and Luxury
10. Innocent Bystander
11. Killing
12. Hushabye
13. I Will Protect You
Kapela, která vydá špatné album, to má vždycky těžké. Když pomineme zklamání fanoušků, problémy s prodejem a výčitky producentů a distributorů, pořád zde máme málo viditelný, avšak o to důležitější aspekt s názvem „očekávaní“. A sice očekávaní nového, snad lepšího alba. A to je tak trochu nynější situace Korn. Jejich předchozí deska „See You on the Other Side“ byla označována jako popovější a většina fanoušků ji rovněž odsoudila. A protože Korn není žádná kapela z Horní Dolní, jejich nové album si s sebou přinášelo právě onen aspekt očekávaní.
Už je to nějakou dobu, co Korn uvolnili singl „Evolution“, který má být výsměchem a hlavně varováním pro celou lidskou populaci, že čím dál tím víc hloupneme a přestáváme normálně žít. Výběr tohoto tématu mě u Korn celkem překvapil, proto jsem se těšil na celou nahrávku a byl jsem zvědavý, s čím přijdou po „See You on the Other Side“, které byl označováno jako velký posun do popu. A jestli „See You on the Other Side“ byl posun, tak „Untitled“ je rovnou přemístění. Nečekejte žádné tvrdé kytary, uhulákáný hlasový projev Jonathana Davise a hlavně zapomeňte na snad hlavní aspekt Korn hudby, a sice tvrdou a podladěnou baskytaru Fieldyho, která byla naprostým milníkem jejich zvuku.
Musím říct, že mě to velmi zaskočilo. Kapela, která je považována za otce nu-metalu, opouští to, co před třinácti lety založila. Asi je to Evoluce, jak se zpívá v jejich singlu. Zamáčkněme tedy slzu nostalgie a pojďme si říct, co pro nás tahle partička přichystala. Kromě výše zmíněné změny basy jde hlavně „umrtvení“ kytary, která ve skupině po Headově odchodu zůstala jen jedna, a sice v Munkyho rukou. Bicí místo Davida Silverii obstaral zaskakující Terry Bozzio a je to velmi znát. Místo syrových úderu a tvrdých kopáku se dočkáme spíše pochodových a více funky rytmů. I samotné ozvučení je úplně odlišné. Je ovšem třeba dodat, že tato změna je velmi zajímavá a posunuje hudbu Korn úplně do jiných dimenzí. Díky ztlumení kytar se dosáhlo efektu, že desku táhnou hlavně právě bubny a Jonathanův hlas, od kterého žádnou velkou změnu nečekejte.
Kde se však dějí divy, je jednoznačně aranžmá písní. Mnohem více než kdy předtím se nám na povrch tlačí elektronika, popřípadě smyčce a další vychytávky. Na jednu stranu to působí skvěle a zvyšuje to kvalitu jednotlivých písní, na stranu druhou to však ubíjí onu pověstnou a charakteristickou surovost Korn. Třeba taková baladická skladba „Kiss“ zní sice i s celým smyčcovým doprovodem úžasně, ale stejně jako já si asi říkáte, že tohle už prostě nejsou Korn. Tohle album se určitě nedostane moc do přízně zarytým kornovákům, ale možná si kapela najde novou vlnu, které bude tento styl chutnat. Mně osobně se album velmi líbí asi pro jeho úžasnou temnou atmosféru. Jonathan už dávno vyrostl z doby, kdy se v jeho textech slovo fuck vyskytovalo ob řádek, a teď nám servíruje pěkně syrové, promyšlené a vemlouvavé texty.
Vzhledem k pomalejšímu tempu alba se mu velmi dobře naslouchá. Už jen samotný otevírací song „Starting Over“ je naprosto famózní záležitost, jejíž bicí vám nedají spát a jeho hlas vám bude krví proudit pěkně dlouho. Pravdou však zůstává, že dvě, tři písně jsou celkem slabší oproti ostatním a připadají mi jako rychlokvašky složené na poslední chvíli, aby se zaplnilo místo. Nemá cenu si nové Korn rozebírat píseň po písni, toto album je tak jedinečné a inovativní, že bychom tu byli až do večera. Doporučil bych ho úplně všem, protože i když ho asi spousta lidí zavrhne, jde o rozhodně nejzajímavější album roku. Možná jsem jediný, komu se to zdá, ale píseň „Evolution“ je jedna z nejlepších písní od Korn vůbec. Ale to ať už si každý posoudí sám.
Země: USA Žánr: industrial / alternative metal Datum vydání: 3.4.2007 Label: Reprise Records
Tracklist:
01. Cannibal
02. No Submission
03. Behemoth
04. Chemical Logic
05. Destroyer
06. Forty Ways
07. Chroma-Matic
08. Cuts You Up
09. Reptile
10. Electric Pulse
11. Goat
12. Team Hate
Tak už jsou zase tady. Po dvou letech od vydaní alba „Start a War“ jsou Static-X opět zpátky. Pokud Static-X posloucháte delší dobu, nemohla vám uniknout jejich „parabolická (ne)úspěšnost“. No posuďte sami, jejich debut „Wisconsin Death Trip“ a následující album „Machine“ byly přijaty výborně. Kritici se radovali, že zde máme konečně něco nového, kapelu kombinující electro nu-metal se samply a s pěkně šíleně vyřvaným hlasem neméně šíleného Waynea Statica, a fanoušci byli také spokojeni. Jenže v ten moment dosáhla parabola vrcholu a začala pomalu klesat.
Album „Shadow Zone“ nebylo přijato moc kladně, a i když pár lidí ho považovalo a stále považuje za nejlepší album (k tomuto malému, ale fanatickému houfečku se hlásím i já), celkovou reputaci jim to moc nezvedlo. I když měli za sebou pouhá tři alba, rozhodli se vydat nevydané písně na albu „Beneath… Between… Beyond…“, které obsahovalo i remixy jejich starších počinů. Tento výtvor nemohu počítat za regulérní album, takže ho jednoduše přeskočíme. Všichni doufali, že se vše dobré v obrátí a avizované album „Start a War“ bude opět nabité pořádnými dobrými vypalovačkami, jak tomu bylo předtím. Bohužel, život není pohádka a princezna sice drakem sežraná nebyla, nicméně kritici si na „Start a War“ opravdu smlsli a parabola se zaryla až do země. Mně se zas nějak moc špatné nezdá, nicméně je pravda, že po pár poslechnutí se toto album stane velmi nudným a radši šáhnete po něčem jiném.
Nebyl jsem asi jediný bláhový, když jsem si myslel, že Static-X si uvědomí, že tudy cesta nevede, a jejich nový počin „Cannibal“ bude opět ta kvalita, na kterou jsme byli zvyklí. Vždyť po vyhazovu Trippa Eisena se na post kytaristy vrátil Koichi Fukuda, který se podílel na prvních dvou albech. To už naznačovalo, že „Cannibal“ prostě MUSÍ být dobrý. Nicméně člověk míní a Static-X očividně mění. Poslouchal jsem tam i zpět, poslouchal jsem bicí, poslouchal jsem zpěv, poslouchal jsem kytary i basu, ale nic dobrého jsem tam nenašel. Wayne měl vždycky velmi specifický hlasový projev na pokraji zpěvu a smrtelné křeči postřeleného zvířete, nicméně i to dělalo Static-X tím, čím jsou. Respektive čím byli. Na starších deskách Wayne krásně kombinuje svůj zpěv (většinou ve sloce) právě s výše zmíněným řevem (refrén). Jenže na „Cannibal“? Tam uslyšíte jen a jen řev, který je však tak špatně podán, že pokud nemáte texty před sebou, vůbec netušíte, o čem se zpívá. A to je velká škoda, protože Waynovy texty bývaly tak šílené, jak je pro jeho osobu charakteristické. Co taky poněkud nestíhá, jsou bicí. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na skladbu „The Enemy“ (album „Start a War“), kde rychlost a rytmus bicí předváděly něco neuvěřitelného. Tak varuji předem, s ničím takovým se tady nesetkáte.
Co však musím vyzdvihnout, jsou kytary. Koichi se velmi aktivně zapojil do desky a předvádí nám tu pekelně ostrá kytarová sóla, které u „Staticů“ nejsou vůbec zvykem, nicméně je to velmi příjemná změna. Je možné, že basák Tony Campos je dobrým hráčem na basu, ale na tomto albu opravdu není vůbec slyšet. Je pravda, že basová linka byla u Static-X odstrkovaná vždycky, ale teď už opravdu úplně umřela. Co se však vůbec nezměnilo, jsou elektro-disko zvuky, které na nás vypouštějí celou svou tvorbu, takže tady nic nového nehledejme. Nemůžu si odpustit malé rýpnutí, ale elektro stopa, co hraje na začátku skladby „Behemoth“, zní jako z nějaké české diskotéky ze 70. let. Jen ten Sagvan Tofi tam chybí. Co však deska „Cannibal“ postrádá nejvíce, je nějaký hit. Všechny písně zní velmi syrově a trochu stejně. Nenajdeme tu nic jako „The Only“, „Black and White“ nebo třeba „I’m with Stupid“, prostě singly, které se vám pořádné vetřou do hlavy. Netvrdím, že si „Cannibal“ zaslouží jen zatracení, spoustě lidí se určitě bude líbit, ale myslím si, že Static-X mají určitě na víc a teď akorát zplodili další velmi průměrné album. Tak kdepak je naše parabola teď?
Každý asi známe ten pocit přesycenosti. Z médií se na nás valí spousta hudby, která místo na kvalitu dbá spíše na kvantitu a počet vydělaných zelených papírků. To bohužel někdy platí i na poli tvrdšího soundu. Netvrdím, že některé kapely nehrají dobrou muziku, ale je to bohužel pořád o to samém, žádné experimenty, žádné novinky. Pokud jste tak přehlceni, není nic lepšího, než sáhnout po nějakém tom alternative kousku. A myslím, že formace Mushroomhead takovou určitě je. Velmi příjemná kombinace hlasů dvou různých zpěváků s naprosto odlišným rozsahem, sbírka kvalitních samplů, trocha toho DJingu podporovaného úžasnými klávesami, a to vše zabalené do příjemné metalového balíčku, kde najdeme solidní kytary a bicí.
Není to tak dávno, co kapela překvapila nejen fanoušky, ale i sebe sama. Jejich předchozí album “XIII” dostalo výborné kritiky a fanoušci si jej nemohli vynachválit. Jenže tím zlatá éra houbových hlav skončila. Z kapely odchází zpěvák J. Mann (rap, řev) a taky velký hudební tahoun a hráč na sedmistrunou kytaru Bronson. Kapela proto na vokály přibírá Waylona a post kytary zcela přenechává už původnímu druhému kytaristovi Gravymu. Jak tedy celé “Savior Sorrow” dopadlo? Jako velká fikce obestřená mlhou, kterou ještě k tomu uplácali pejsek s kočičkou. Hned po pár sekundách je vidět, že kapela se snaží naaranžovat vše tak, jako by se vůbec nic nestalo a k žádné změně nedošlo. Waylon zcela a bez jakéhokoliv pokusu o improvizaci napodobuje hlas J. Manna, což působí až sobecky. Z celé desky nám rovněž zcela vymizely samply, nejsou zde klasické “pomalé” tvrdé písně typu “Solitaire Unraveling”, chybí takové vypalovačky a šílenosti jako “Bwomp”, “Kill Tomorrow” a další.
Možná se zdá divné, že tady vypichuji písně ze starších desek, ale kdo Mushroomhead zná, ví že pro ně byly více než klasické a toto album nám toto potěšení nenabízí. Zato nám nabídne opravdu spoustu nemastných neslaných písní, které se nám něco možná snaží sdělit, ale jejich myšlenka je zabita pod hromadou fádních a nudných melodií. Na začátku jsem mluvil o novinkách a improvizaci, takže na co si tady vlastně stěžuji, vždyť celé “Savior Sorrow” je jeden velký experiment, bohužel trošku chybný. Nenajdeme zde žádnou výraznou píseň, která by se nám výrazněji zapsala do podvědomí, často se motivy písní opakují, což je u Mushroomhead naprosto neslýchané, už jen na albu “XIII” je každá píseň naprostý originál a teď tu máme tuhle linearitu. Netvrdím, že jde o nějaký naprostý propadák, některé písně jsou opravdu povedené, přece jen tato kapela má své určité kouzlo, ale bohužel, ta horši stránka převažuje. Paradox je, že pokud Mushroomhead neznáte, je vysoká pravděpodobnost, že se vám toto album bude líbit. Ale pokud znáte dobře jejich starší nahrávky, prostě zjistíte, že to není ono. Pokud si mohu dovolit něco doporučit, a to všem, ať už je znáte nebo ne, sežeňte si jejich album “Superbuick”, které je pro mě klenotem v celé jejich tvorbě.
