Archiv štítku: atmospheric metal

Summoning – Old Mornings Dawn

Summoning - Old Mornings Dawn
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 5.6.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Evernight
02. Flammier
03. Old Mornings Dawn
04. The White Tower
05. Caradhras
06. Of Pale White Morns and Darkened Eyes
07. The Wandering Fire
08. Earthshine

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10
Skvrn – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Epický black metal a “Pán prstenů”. Víc snad netřeba říkat, aby většina příznivců černého kovu poznala, že se jedná o rakouskou legendu Summoning. Uběhlo dlouhých sedm let od doby, kdy bylo vydáno album “Oath Bound”, načež se po SilenioviProtectorovi slehla zem. Není divu, že ohlášení sedmé řadovky rozvířilo moře příznivců spolehlivěji než kterýkoliv z über záporáků Středozemě. Osobně jsem ani po tak dlouhé pauze neočekával nic jiného než cirkulárku místo kytary, naprogramované bicí a vůbec epický nášup, ono ostatně očekávat od Summoning cokoliv jiného by bylo přinejmenším naivní. Přesně to jsem také dostal, ačkoli forma je od alb předchozích o trochu odlišná.

Nemusíte se bát, od prvního tónu jsou to stoprocentní Summoning, ničím neředění, ničím nepančovaní, epika až na půdu. Nezaměnitelný rukopis si prostě nemůžete splést, ani kdyby vás ve dvě ráno vytáhli z postele a chtěli po vás, abyste uhodli název alba podle příslušného songu. Ale… SileniusProtectorem se postarali o to, aby jejich nový počin byl zase o něco jiný než počiny předchozí. “Old Mornings Dawn” je minimalističtější, než jeho starší sourozenci, vsází spíše na ambientní složku, než na bombastičnost a nadsázku, která je epice vlastní. Ve srovnání s “Oath Bound” mi současné vyznění Summoning přijde střízlivější, vyzrálejší a svým způsobem nad věcí. Šeptavé intro “Evernight” jako by předznamenávalo, že pánové do své hudby přimíchali kus elfské vznešenosti a klidu, což potvrzují nejen ve “Flammier” nebo v “The White Tower”, ale i v kterékoliv skladbě, kterou si napříč deskou vyberete. Z celého alba na mě dýchá melancholie jako z žádného jiného dosavadního počinu, jakási odevzdanost, smíření s osudem provázející odchod elfů ze Středozemě na západ a poslední plachtu pomalu padající za obzor viditelný z mol Šedých přístavů.

Příčina mých dojmů z “Old Mornings Dawn” tkví především v klávesách, jež minimalisticky koketující s ambientem. Z typického výraziva rakouského dua nezmizelo skoro nic, od fanfár přes chorály až po melodické smyčce, jen to všechno postrádá průbojnost, neusadí vás silou na prdel, ale spíš vás pohladí po tváři a líně projedou vlasy, coby večerní vánek – což rozhodně není špatně a upřímně se mi současná podoba Summoning v mnohém zalíbila. Samozřejmě, najdete tu i vskutku velkolepé kousky, titulní “Old Mornings Dawn” nebo opravdu uhraničvou “Caradhras“, to by snad jinak ani nebyli Summoning, ale většina skladeb se nese v klidnějším duchu. I kytary, ač místy skutečné cirkulárky, jsou podle mého názoru mnohem zastřenější a klidnější, jejich zabarvení jde spolu s melancholicky znějícími klávesami ruku v ruce a vytváří kompaktní celek, podbarvovaný programovanými bicími. Blackový skřehot obou pánů se naopak nikterak nezměnil. Vedle něj najdete i hlouběji posazené chorály a do několika písní se vrátil ženský vokál. Ten sice spíše recituje, než vyloženě pěje, jako tomu je třeba ve “Where Hope and Daylight Die” z geniálního “Stronghold“, ale jeho přítomnost mne potěšila.

Co zůstalo kompletně nezměněno, je struktura skladeb, délka každého z osmi kousků se pohybuje do deseti minut a v žádném případě tuto hranici nepřekračuje, po stránce skladatelské to jsou naprosto klasičtí Summoning. Tady shledávám snad jediné úskalí celého alba, totiž některé melodie, rytmy, přechody a obraty museli znalci diskografie slyšet během předchozí tvorby už několikrát a Summoning tak poněkud vykrádají sami sebe. Což od minula v podstatě také není žádná změna, SileniusProtectorem prostě a jednoduše došli do fáze, kdy lze jen těžko vymyslet nové, neohrané věci, aniž by se příliš museli vzdálit od tradičního rukopisu Summoning. A ruku na srdce, koho z fanoušků to trápí, když to jsou ti Summoning, které mají tak rádi? Já sám jsem rád za to, že se pánové nepustili do nesmyslného experimentování s vlastní tvorbou, která by v tomto případě opravdu nemusela dopadnout příliš dobře a raději zůstali menších změn především v rámci zvuku.

Summoning tentokrát nahráli opravdu dobré album, odpovídající stáří kapely samotné. Vyzrálé, dospělé, v jistém ohledu elfsky vznešené, melancholické, snad až chladné, mírně nepřístupné. Oproti předchozím albům mi trvalo docela dlouho, než jsem se “Old Mornings Dawn” dostal pod kůži, ale myslím, že výsledek za to opravdu stojí a i přes hodinovou hrací délku nenudí. Je možná dobře, že vás nepohltí na prvním poslech a posluchač si tak musí k albu vybudovat nějaký vztah a pomalu se do něj ponořit, aby jej docenil. Pokud tak ale učiní, rozhodně zklamán nebude.


Další názory:

Mistři epického black metalu na svou novou řadovku tentokrát nechali čekat možná až nepříjemně dlouho a obzvláště s pocitem, že podle aktuálních zpráv od Summoning půjde i o desku na dlouhou dobu zase poslední, může mít “Old Mornings Dawn” pro skalní příznivce lehce hořkosladkou pachuť, ale to samotnému výsledku na poutavosti nikterak neubírá. Na Summoning se mi vždycky líbilo, že dokázali zhmotnit opravdu epickou a majestátní atmosféru, aniž by na rozdíl od mnohých dalších (vlastně spíše od většiny) zněli pateticky nebo směšně. To je něco, co jsem od Summoning vždycky chtěl a co jsem v jejich tvorbě vyhledával, přičemž “Old Mornings Dawn” to nabízí úplně stejně jako starší alba, přestože možná malinko jiným způsobem. Osobně si ovšem myslím, že je to změna maximálně kosmetická, neboť ten opravdový základ tam stále je, a přestože už jsem slyšel mírně rozčarované názory od některých hardcore fanoušků, z mého pohledu se Summoning i přes propast sedmi let od “Oath Bound” v jádru nezměnili – a tohle je přesně ten případ, kdy je to naprosto v pořádku a kdy by naopak nebylo žádoucí, aby docházelo k nějakým velkým posunům. Summoning v roce 2013 jsou pro mě stále ti staří dobří Summoning, minimálně čistě co do kvality, a za to jsem upřímně rád…
H.

Rakouská legenda klávesového black metalu nachystala po letech odmlky velkolepý návrat. To samozřejmě vybízí k otázce, co se za sedm let v táboře tohoto dua vlastně změnilo a zda dlouhé čekání na novou placku stálo za to. Po opravdu výborném intru “Evernight”, které splňuje všechny parametry potřebné k uvození Tolkienovské fantasy atmosféry, následuje Summoningovská klasika – kytary na podkreslení, majestátnost kláves a co především – tradiční zvuk, který z téhle dříve bezejmenné skupiny utvořil velikána (samozřejmě bráno v rámci undergroundových vod). Že by se za těch x let nic nezměnilo, se rozhodně tvrdit nedá, písně se zdají být posluchačsky čitelnější, což podle mě není u Summoning vůbec špatně, a možná právě tento fakt pomáhá nasát z alba tu kýženou náladu, se kterou se páni autoři snažili na posluchače vyrukovat. Výsledný číselný verdikt cítím mezi osmi a půl a devíti body. Pro vyšší známku jsem se nakonec rozhodl kvůli naprosto nehudebnímu ohledu, a to logu, které je snad mým nejoblíbenějším v rámci celého metalového pole, a jak ho jinak docenit, než že ve výsledném hodnocení Rakušanům přilepším.
Skvrn


Progenie terrestre pura – U.M.A.

Progenie terrestre pura - U.M.A.
Země: Itálie
Žánr: IDM / ambient
Datum vydání: 15.4.2013
Label: Avantgarde Music

Hodnocení: 9/10

Tracklist:
01. Progenie terrestre pura
02. Sovrarobotizzazione
03. La terra rossa di marte
04. Droni
05. Sinapsi divelte

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Skupina s poněkud podivným názvem Progenie terrestre pura, známá též pod zkratkou q[T]p, je relativně mladý italský projekt, který je tvořen dvěma členy se stylovými jmény Eon[0] a Nex[1]. Co se oné mladosti kapely týče, v překladu to znamená to, že Progenie terrestre pura fungují od roku 2009 a za svou dosavadní cestu po hudebním kolbišti vydali pouze jeden demosnímek před dvěma lety. Jak ale vidno, demo padlo na poměrně úrodnou půdu, protože aktuální debutová dlouhohrající deska “U.M.A.” (alias “Uomini, Macchine, Anime”, neboli “Lidé, stroje, duše”) již vychází pod respektovaným labelem Avantgarde Music. Pojďme se na ni nyní podívat…

Avantgarde Music jsou poměrně známí tím, že s oblibou loví poměrně netradiční kapely, které do svých žánrů přinášejí (nebo se o to přinejmenším snaží) cosi nového a které jsou v jistém slova smyslu poměrně netradiční, což bezezbytku platí rovněž o Progenie terrestre pura. Co tedy máme od toho projektu očekávat? Ten žánrový a tematický popis “U.M.A.” ve své podstatě zas tak složitý není – stačí se jen podívat na obálku (která je jen tak mezi námi opravdu skvělá, stejně tak jako další artworky alba – nebojím se říct, že co do grafické stránky je to počin opravdu excelentní) a máme jasno, že se zde budeme pohybovat v jakémsi sci-fi světě budoucnosti, otřeme se o vesmír a další související kratochvíle. Dále už je jen nutné prozradit, že byste si toto měli zasadit do black metalové kontextu, a jsme doma…

Když už jsme nakousli tematické zaměření “U.M.A.”, asi by se slušelo zmínit, že pokud nemluvíte italsky, tak si v textech Progenie terrestre pura příliš nepočtete. To je bohužel i můj případ, protože italsky neumím ani slovo, tudíž mám smůlu, což mě poměrně mrzí, jelikož mě kapela zaujala natolik, že bych si lyrickou část její tvorby s chutí pročetl. Jak je tedy možné, že si dovolím usuzovat ohledně tématiky “U.M.A.”, když tomu vůbec nerozumím? V tom je právě jedno z kouzel té desky – protože samotná hudební stránka je natolik výmluvná, že slovům ani není potřeba rozumět, abyste porozuměli tomu, jakým hudebním jazykem Progenie terrestre pura mluví.

Po celou hrací dobu, která na jednotlivé songy rozhodně není malá, když nejkratší položka tracklistu čítá více jak sedm minut, na posluchače vážně dýchá úžasně vybudovaná sci-fi atmosféra. Ačkoliv jsem si vědom toho, že tohle bude klišé jako prase, “U.M.A.” jako by člověka opravdu přeneslo do jiného světa, který leží daleko v budoucnosti a nejspíše i hluboko ve vesmíru. Vzpomeňte si na ty úplně nejlepší sci-fi filmy, jaké jste kdy viděli, ty nejvíc kultovní fláky – “U.M.A.” je stejně dobré, akorát to není film, nýbrž hudební deska, nicméně natolik silná, že vám bude mysl zásobovat tolika obrazy, jako kdybyste se ve skutečnosti opravdu dívali na stříbrné plátno. A to je něco, čeho si já upřímně velice, velice cením, protože muziku, jež by dokázala něco podobného, umí skládat vážně málokdo, i když o tom kdekdo kecá.

Přestože tu již padl žánr black metal, z výše řečeného je myslím dostatečně zřejmé, že úplně klasická žánrovka to nejspíš nebude, což je pravda. Ve skutečnosti jsou Progenie terrestre pura mnohem proměnlivější a variabilnější, než by spousta lidí od black metalu očekávala, přestože se dnes jedná možná o ten nejprogresivnější a nejrozmanitější metalový subžánr. To už je ale na úplně jinou debatu, která sem nyní nepatří, tudíž zpátky k “U.M.A.”. Progenie terrestre pura využívají pestrou škálu různých výrazových prostředků, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani náznaky něčeho, co bychom s přimhouřením oka mohli nazvat jakýmsi konvenčním black metalem, především v podobě blastbeatů, nicméně něčeho takového je tam naprosté minimum. První housle možná hraje obrovská paleta klávesových rejstříků od ambientních ploch až po různé elektrické ruchy, Progenie terrestre pura toho ovšem nabízejí mnohem víc. Výtečně napsané jsou baskytarové linky, které na “U.M.A.” rozhodně nehrají jen vedlejší roli někde v pozadí, ale místy zvládnou nabízet naprosto lahůdkové momenty, jež jsou doslova pastvou pro uši. Stejně tak to platí i o kytarách, které se melodií vůbec neštítí, právě naopak jsou možná ještě častější než klasické riffy, navíc provedené s takovou bravurou, že si člověk při poslechu sem tam vybaví samotné Pink Floyd, jejichž duch se nad některými pasážemi vznáší mnohem víc, než by člověk u (v základě) black metalové kapely čekal. Ostatně, chvílemi mají Progenie terrestre pura blíž k prog-rocku než k black metalu.

Pokud vás ovšem nebaví se zbytečně nimrat v podobných detailech a vystačíte si s obecným shrnujícím hodnocením, pak si můžete být jistí, že “U.M.A.” je nahrávka opravdu úžasná, přestože se možná zpočátku tváří trochu nenápadně a pořádně se začne odkrývat až po více posleších. Kdo té desce však svůj sluch věnuje, ten rozhodně litovat nebude – kdo má rád inteligentní propracovanou muziku, která se nebojí nepřešlapovat na místě a která má silné atmosféry na rozdávání, měl by si jít “U.M.A.” sehnat v podstatě teď hned. Na to, že se jedná o debut, se Progenie terrestre pura opravdu předvedli v tom nejlepším možném světle. Za mě lepších 9 bodů a další růst není vyloučen!


Imperium Dekadenz – Meadows of Nostalgia

Imperium Dekadenz - Meadows of Nostalgia
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Durch das Tor…
02. Brigobannis
03. Aue der Nostalgie
04. Ave danuvi
05. Memoria
06. Aura silvae
07. Der Unweg
08. Striga
09. Tränen des Bacchus

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Německá dvojice Imperium Dekadenz je zárukou kvalitní black metalové muziky již od svého debutu “…und die Welt ward kalt und leer”. Svou vysokou laťku si drží po celou dobu své existence a rozhodně své věrné nezklamou ani na novém “Meadows of Nostalgia”. Od minulého alba “Procella vadens”, které bylo prvním počinem vydaným pod labelem Season of Mist, uběhly tři roky a k žádnému výraznému stylovému přerodu nedošlo. Black metalové kořeny jsou zde zarostlé velmi silně a album je opět silně prodchnuto mlhou melancholie, která byla obecně výrazným aspektem muziky Imperium Dekadenz vždy. Jen ji do své tvorby vtahují víc a víc a také s ní dokáží čím dál lépe pracovat.

Na výbornou Imperium Dekadenz zvládli zvuk, který je masivní a epický. Album vtáhne do sebe, otevře dveře zádumčivým intrem “Durch das Tor…”, provede vás až na konec a pak vás vyplivne zpátky do reálného světa. I přes to, že rozhodně nejde o pozitivně naladěnou nahrávku, přes veškerý ten smutek a depresi tam jaksi svítí jakési skryté světlo naděje, kterou jako by nám chtěli říct, že nic není ztraceno. Skladby jsou relativně dlouhé, ale velmi výrazné melodie či momenty vám začnou v paměti utkvívat hned od prvního poslechu. První nádherná pasáž nás čeká již ve druhé “Brigobannis” někdy okolo druhé minuty. To je přesně to, co na muzice Imperium Dekadenz žeru – jejich schopnost použít silný motiv a vyždímat jej na maximum tak, že ve vás zanechá otisk, na který už nezapomenete a rádi se k němu vracíte znovu a znovu. Gradace motivů i skladeb je jejich hlavní zbraní. Jen si poslechněte epickou “Striga”, přes temný úvod skladba roste a bobtná, až exploduje v dalším excelentním melodickém poryvu, doplněném Horazovým výborným projevem. Nechybí občasná ozvláštnění, viz ženský sbor v překrásné “Ave danuvi”.

Imperium Dekadenz dělají hudbu, která nemusí být klasickému fandovi black metalu po chuti, protože se tu příliš nesetkáte se severskými vichry blastbeatů. Na některé tu může být až příliš mnoho melodií a málo agrese, ale po tomto se musíte porozhlédnout prostě jinde. Kytary si ale black metalový punc samozřejmě drží, jen rytmika, která to vše pohání, mění celkový výraz, jaký by skladby měly. Když už jsem zmiňoval bicí, ty jsou mimochodem také suprově majestátně nazvučené a Vespasianova hra je zábavná a přesně zapadá do konstrukcí, které jsou duem tvořeny. Horazův vokál se blíží někam směrem k depresivním black metalovým konturám, jeho projev je tu opravdu procítený, ale naštěstí nejde o přehnané skřehotání, ale poctivý brutální vokál se silným prožitkem.

Pro příznivce atmosférických melancholických blackových záležitostí jsou Imperium Dekadenz a jejich “Meadows of Nostalgia” povinností. Ve správné náladě a rozpoložení dokáže výrazně s emocemi zamávat. Doufejme, že nepoleví a budou přináše barvité desky pro trýzněné duše ještě dlouhou dobu. Mým zbožným přáním jen je, aby někoho napadlo přivézt je zahrát naživo do naší zemičky, abych se mohl přesvědčit, zda jsou schopni nálady z desek prezentovat i naživo.


Další názory:

Osobně mě na první poslech překvapilo, že oproti “Procella vadens”, která byla hodně melancholická, působí “Meadows of Nostalgia” i přes svůj název malinko agresivněji – ovšem jen v rámci mezí tvorby Imperium Dekadenz. Přesto si novinka stále udržuje vše, co je pro tuto kapelu typické, a činí tak natolik působivě, že bych se nebál prohlásit, že je “Meadows of Nostalgia” asi tou nejlepší deskou, jakou Imperium Dekadenz doposud vydali, což je vzhledem k tomu, že i předcházející alba byla rozhodně velmi dobrá, opravdu velký kompliment. Jestli třeba “Procella vadens” ještě mělo pár mušek, na novince je Imperium Dekadenz všechny vychytali, díky čemuž je “Meadows of Nostalgia” nahrávkou s opravdu hlubokou a uhrančivou atmosférou. Pokud bych měl vyzdvihnout konkrétní skladby, rozhodně by to byla skvělá “Ave danuvi” s netypickými sbory, které přinášejí velice zajímavé ozvláštnění a s atmosférou zbytku alba se rozhodně nijak nemlátí, skvěle vystavěná “Der Unweg” a také neméně dobrá “Striga”. Celkově ještě lepší, než jsem očekával, a to jsem rozhodně neočekával málo.
H.

Nová deska Němců Imperium Dekadenz zvukově navazuje svou uhrančivou atmosférou na předchozí počin “Procella vadens”. Nezasvěcení, nečekejte nějaké zvrácené black metalové bezhlavosti plné skřeků a jiných jim podobných výlevů, ale ponurou, nicméně nikterak depresivní, melancholickým cítěním oplývající cestu. Většina skladeb je vystavena na výborně nazvučených kytarách, kterým se rozhodně nedá upřít syrovost a chlad. Do toho bicí, jež sice nemají již typicky kbelíkový zvuk, ale to rozhodně není na škodu. A do třetice musím také chválit, vokál, ač zvláštně zastrčený, výborně zapadá do celkové nálady a tvoří kompaktní celek se vším zmíněným dohromady. Nechtěl bych konkretizovat, ve kterých momentech se tak vyžívám, protože album se dobře poslouchá jako jedna postupně se vyvíjející skladba. Ale aby byla má kritika objektivní a nepřekypovala jen klady, dovolím si také trochu rýpnout. Do začátku čtvrté skladby víceméně nemám co vytknout, jenže poté přijde jakési ozvláštnění v podobě zařazení sborů do “Ave danuvi”, které mi zkrátka nesednou, avšak to může být jen a pouze můj problém, protože dílensky této písni opět není co vytknout. Následuje instrumentálka “Memoria”, která působí jako balzám pro uši a pak konečně “Aura silvae”, která se stala tou mou nejoblíbenější (a vidíte – už jsem opět od kritiky zdrhnul k vychvalování). Leckdo by mohl “Meadows of Nostalgia” vytknout až přílišnou stejnorodost, ovšem dokud mne album baví, nemohu sdílet jeho pocity v negativním slova smyslu. Atmosféra zvítězila nad agresí, mlha nad krví a nezbývá než konstatovat, že Imperium Dekadenz vydali výborné album. “Meadows of Nostalgia” je strhující expedicí skrze temné lesy, skaliska a jak název napovídá, i přes louky plné nostalgie.
Skvrn


Ov Hollowness

Ov Hollowness - The World Ends
Country: Canada
Genre: atmospheric black metal

Questions: H., Stick
Answers: Marc R.
Number of questions: 13

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Hello to Canada! How are you? Winter is slowly fading away here in the middle of European continent but there are still some snowy days and low temperatures… how is the weather in your region at the moment? Which type of weather do you like the most? Some photos on the band’s Facebook seem a little bit like you could be a fan of winter…

I thought and hoped that winter was over but today again I see snow falling. Winter is slowly fading away, but maybe not fast enough, it has been too cold, time for a change. I do like it though; visually it is quite nice and gloomy. I like photography as well as making music, so I try and get some decent shots of the season when I can.

When we mentioned winter… if there’s a season which is somehow connected with black metal music it would be winter for sure, especially with the genre’s most (in)famous form from early 90’s and also with the bands which inspire themselves in this period of time. However, black metal which used to be probably the most orthodox style later evolved into many avantgarde and experimental branches which are often rejected by many musicians who still play the raw form of black metal. To give a small example – I remember that one memeber of Finnish band Bestial Mockery once said in an interview that all black metal should be raw, aggressive and heavily influenced by punk and that no black metal song should be longer than three or four minutes… well, he probably wouldn’t consider Ov Hollowness to be black metal as well. Do you have an opinion on this “fight” between the traditional and alternative forms of black metal? Which of them do you prefer as a listener? Or do you enjoy both of them?

The feeling and mood of winter goes along with some elements or styles of black metal, not always though.

What happens in life and art is growth and change, things do not stay the same and if you are the kind of person who wants them to stay the same you will always be fighting against its’ true nature, and it will lead to problems. The more I come to learn about people and their behaviours; I can see the limitations in their thinking. Some people find comfort in defining things, in this case music. They do not like to accept things that do not fit into a nice little box, their minds can’t handle it. Always note when the word ‘should’ is used, is attention given to an idea or reality. For means of communication we put labels on things to try and define them, but it is only for getting points across. The true essence of anything is what it is, it is not its’ label or name, in this case black metal. People who need to define things or have things to follow are those that can’t think for themselves, they are like religious people, they need to be told what to do since they are unable to come to know things for what they truly are. It really is a lower level of thinking. I enjoy anything, anything that is good, quality.

In addition to the previous question and to the things you listen to – are there any bands you could name as your personal influences? The main reason I’m asking that is because some moments of the title track of your new album “The World Ends” reminds me the Swedish legend Bathory…

The Bathory references come up quite a lot but I have to be honest, I listened to some Bathory but not much, any similarities there are just coincidence. Burzum was an initial influence, not only for the sound but also for this ‘format’ of one man bands, sort of showing what can be done. My background comes from thrash; I think black metal is almost like taking thrash metal and embracing the darker sounds of it and focusing on that. Quite simply though, the bands that have influenced Ov Hollowness are Dark Funeral, Enslaved, ColdWorld, Lunar Aurora, Arckanum, Primordial, Emperor, Drudkh, Wolves in the Throne Room, and much more I suppose. Influence is not a straight forward thing, I mean there is so much in Ov Hollowness that I can’t really trace back to an influence so to speak, but I think that is just the natural part of creating anything.

Ov Hollowness is one-man project, same as your other bands Arkodaemik and Dethdrawn. Why is it so? Do you prefer working alone and making no compromises between yourself and eventual other members? Or you just haven’t find any suitable colleagues so far? Have you ever tried to be a part of a regular band (with more people, playing live and so…)?

I am more interested in making music – song writing. To play music for its’ own sake can be enjoyable but it’s not a priority for me. Of course many who are in bands write on their own as well then work it in to their band. To have a band is to be facilitating a whole different thing than just putting songs together on ones’ own, it takes a different type of commitment, I don’t have time for that, nor the interest to pursue it with the level of commitment required. The only reason I would consider it would be to put on a live show or to record, but there would have to be some interest out there to do so.

Ov Hollowness

The following question just suggests itself – do you think it would be possible to perform with Ov Hollowness live one day? Or do you plan to keep the band as a studio project only? As far as I know, Ov Hollowness have never played live so far, is that right?

No never played live, to do so I would have to learn the songs, haha.

From a recording stand point I would like to use musicians, maybe on the next album. It would be possible to perform live, I think it could be quite an interesting thing to happen, but there are no plans for that right now.

We already mentioned that Ov Hollowness is one-man project led by you which means – logically – that you play all the instruments and perform all the vocals. Which instrument was the first one you started playing on and how long do you play it? And which instrument do you enjoy playing the most?

I am a thrash guitar player at the core, so a riff maker I guess. I am actually quite pleased at how I was able to do the little keyboard work that I did manage to get done. Yeah, guitar for sure, and I don’t consider myself very skilled at it, again more of a song maker than a player.

Well, let’s talk about your new album now. It might seem like “The World Ends” is something like a big change for Ov Hollowness. The previous album was released under a small label Hypnotic Dirge Records which undoubtably has some quite interesting bands in its roster but Code666 is… different league I would say. How did you get in touch with them? Did you send some promos to the labels and they liked it, or they contacted you themselves? Do you think that releasing the album under suchlabel will change the situation around the band somehow?

Both labels have been great so far, different types of music on each for sure. I was contacted by Code666 and so far it has worked out quite well, still soon as it relates to the release of this album, but it’s good to get more exposure in Europe and other areas of the world, it seems my style is more European than North American as well. I am not sure what you mean by change the situation, I suppose the more music that gets out there, the more Ov Hollowness can be heard and that’s a cool thing.

“The World Ends” also has a very interesting cover art. The dead trees on the left and not-so-healthy-looking persons and garbage on the right really corresponds with the album’s title in my opinion. However – what is the meaning of those towers there? I would also like to know who created the artwork because I haven’t managed to find this information anywhere? Did you create it yourself?

I have done all my layout and art work in the past but this time around it was good to not have to worry about it as much. The cover was done by Dehn Sora. It can be difficult to collaborate with an artist to get the vision that suits both but this worked out really well as I liked the art work right away. I like the work he has done in the past as well, it is very unique. It just worked out, the image looks apocalyptic but I don’t think I even said to the artist the title at the beginning of creation. The image is to show a desolate kind of landscape, open to personal interpretations as well, but a thought on the towers could be the significance of something remaining, as in more solid, once many other things fall away and die.

Ov Hollowness - The World Ends

The music on “The World Ends” sounds complex and the songs hold together. I unfortunately haven’t had the opportunity to read lyrics (except of those two songs you put on Ov Hollowness’ Facebook, “Hoarfrost” and “Ov”) but judging according to the music only it might seem like a some sort of conceptual album; also just with the songs’ titles I can imagine they could be somehow connected between each other. So are there any same or at least similar thoughts behind all the songs?

A planned concept, no it was not, but it is a concept in the sense that these are words I wrote within the same year or more and so they reflect where I was at the time so the link between each other just happened on its’ own. I will post more lyrics for those that may be interested. If there is a general overall theme it could just be due to my personal evolution, growth, and learning’s, that being… well it is abstract also, could be interpreted in many ways. A reflection on life and mankind I guess, the world ends isn’t so much the physical world but the world that our minds create. There are always themes tied in with the path from personal suffering to something else, concepts like that. I have learned quite a lot about myself and life in the last few years, I have gained an ability to see existence in a very broad sense and objectify with heavy realism in many things, and these viewpoints come through in the words.

“The World Ends” is more than 75 minutes long. However today’s world is fast and most of the people take music just as a background, nothing more, and they’re not into spending so much time just with one record – or perhaps they just don’t want to do so. Don’t you think it might be a little bit counterproductive when many people just can’t concentrate on so much minutes of music and would enjoy it more with half playing time or so? I guess you’re not a musician who has to play “user friendly” music like people who are dependent on their income from music (I dare to guess you’re not living just from the music – if you are, I’m sorry!) but I still think that almost every musician cares whether people listen to his albums or not…

I certainly do not live off of music, in fact it costs money to do Ov Hollowness, and I could get into that more but perhaps another time. I don’t care about making money from this but it would just be nice to be able to cover recording costs.

Any creative process is affected by how people react to it, well what I mean is yes, I think musicians do care if people listen, and those that don’t, well might not be fully in touch with a certain reality of what they do.

Ov Hollowness

It is a great question you ask. I was actually surprised that the playing time kept coming up. I actually thought it was a good thing to have more material; I was a bit aloof to realizing I may be wrong on that. I have listened to this album, many times actually, I didn’t do that as much in the past, I am quite pleased with all of it, I really enjoy it. If the listener gets it and enjoys it, then the length shouldn’t be an issue. If someone is having a hard time waiting for the songs to end then this just isn’t for you. The last two tracks in some ways are bonus tracks, only because “End in View” was previously released and “Outro” is purely experimental, all the other songs just came to be, unlike many other bands out there, I don’t do ‘filler’ material. So yeah, knock off the last two tracks and you have would could be the main piece of the album. Now the album as a whole, long, yes, tracks themselves, naw there are countless bands out there that do songs this length, Enslaved, Wolves in the Throne Room, Winterfylleth, Agalloch, to name a few, it is the fans of those bands that may be more suited to listening to Ov Hollowness.

We have already mentioned that you have also some another projects. As far as I know there should be a band called Lost Resolve and there’s also a song called “Lost Resolve” on “The World Ends” album. Is there any connection between the project and the song?

It’s all part of my own work, so ideas and themes and riffs even, crossing into each other is going to happen. Perhaps a planned link between the two projects as well, I sometimes wonder if the couple tracks I have done (up to this point) for Lost Resolve should have just been Ov Hollowness songs. Whatever, it is what it is, there is another and maybe one more final Lost Resolve EP/album whatever in me so that might be it.

You recorded only one album for every of your other projects Lost Resolve, Arkodaemik and Dethdrawn so far. Do you have any plans with any of those three bands for the future?

As mentioned, maybe one more Lost Resolve release, somewhere down the road, but it’s going to take much perseverance to get it done, that could be said for all of these projects. With work and family life finding the time and energy can be quite difficult. There might be another Lost Resolve album is because I do have material for it, sitting there waiting. The same with Arkodaemik, it may be closer to being done than the others. That will just be a short album of heavy riff based black metal, material is about 75% complete. Dethdrawn interestingly I don’t have new material, yet it is the one project I feel more committed to making more of, we shall see. These projects really are more personal than Ov Hollowness in that they are more for me, to get out some ideas, self-released or whatever.

I have only one more question for you. I’ve been always wondering – why is it Ov Hollowness and not Of Hollowness? Does that “ov” have any special meaning? Thank you very much for your time and your answers. All the best!

Not really. ‘Ov’ is, like you say, another way of spelling ‘of’, and ‘of’ can be thought of meaning the same as the word ‘from’. That is what it means, it means from… from the hollowness.

Thank you very much for the interview, I appreciate the interest in the project, thanks.

Ov Hollowness - The World Ends


Ov Hollowness

Ov Hollowness - The World Ends
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal

Otázky: H., Stick
Odpovědi: Marc R.
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdravíme do Kanady! Jak se máš? Tady ve středu Evropy již zima pomalu ustupuje, ale občas se stále objeví nějaký zasněžený den a nízké teploty… jaké je právě počasí ve tvé oblasti? Jaký druh počasí máš nejraději? Některé fotky na Facebooku kapely trochu napovídají, že bys mohl mít rád zimu…

Myslel a doufal jsem, že už je zima pryč, ale dnes jsem opět viděl padat sníh. Zima sice pomalu ustupuje, ale možná ne dost rychle, pořád je chladno, už je čas na změnu. Nicméně se mi to líbí; vizuálně je to poměrně pěkné a ponuré. Fotografování mám rád stejně jako tvorbu hudby, takže se snažím udělat nějaké hezké fotky ročních období, když mohu.

Když jsme zmínili zimu… pokud je nějaké roční období spojené s black metalovou hudbou, pak je to jistě právě zima, zejména s (ne)chvalně proslulou žánrovou formou z počátku 90. let a také s kapelami, které se v tomto období inspirují. Nicméně, black metal, jenž býval nejspíše tím nejortodoxnějším stylem, se později vyvinul do mnoha avantgardních a experimentálních větví, jež jsou mnohdy odmítány hudebníky, kteří stále hrají tu syrovou formu black metalu. Abych dal malý příklad – pamatuji si, že jeden člen finské kapely Bestial Mockery kdysi v nějakém rozhovoru prohlásil, že veškerý black metal by měl být syrový, agresivní, ovlivněný punkem a že žádný black metalový song by neměl být delší než tři, čtyři minuty… inu, asi by za black metal nepovažoval ani Ov Hollowness. Máš nějaký názor na tento “souboj” mezi tradičními a alternativními podobami black metalu? Kterým z nich dáváš přednost jako posluchač? Nebo si užíváš obě?

Pocity a nálady zimy se s některými elementy nebo styly black metalu pojí, ale ne vždy.

V životě i v umění se odehrává růst a změny, věci nezůstávají pořád stejné, a pokud jste ten druh člověka, který chce, aby vše zůstalo při starém, vždy budete bojovat proti přirozené nátuře věcí, což povede k problémům. Čím více toho vím o lidech a jejich chování, tím více vnímám limity v jejich přemýšlení. Někteří lidé se cítí pohodlně ve vymezování věcí, v tomto případě hudby. Neradi akceptují věci, které se nevejdou do jejich pěkné malé krabičky, jejich mysl to nezvládne. Všimněte si, že vždy při použití slova “mělo by” směřuje pozornost k myšlence nebo skutečnosti. Z důvodů komunikace věcem dáváme nálepky a snažíme se je definovat, ale je to jen pro usnadnění. Pravá esence čehokoliv je tím, čím je, a není toho jeho nálepka nebo jméno, v tomto případě black metal. Lidé, kteří potřebují věci vymezovat nebo něco následovat, jsou ti, kteří neumí myslet sami za sebe, jsou jako nábožní lidé, potřebují, aby jim někdo řekl, co mají dělat, protože sami nedokážou poznat, jaké věci doopravdy jsou. Je to opravdu nižší úroveň myšlení. Já si užívám vše, vše, co je dobré, kvalitní.

V návaznosti na předchozí otázku a na věci, které posloucháš – jsou zde nějaké kapely, které bys mohl jmenovat jako své osobní vlivy? Hlavní důvod, proč se ptám, je, protože některé momenty titulní skladby tvého nového alba “The World Ends” mi připomínají švédskou legendu Bathory…

Odkazy na Bathory se objevují docela dost, ale abych byl upřímný, poslouchal jsem něco od Bathory, ale ne moc, jakékoliv podobnosti jsou jen náhoda. Prvotní inspirací byl Burzum, nejen co do zvuku, ale i do onoho “formátu” jednočlenné skupiny, ve smyslu ukázky, co lze dokázat. Osobně vycházím spíše z thrashe; myslím si, že black metal je skoro jako thrash metal s důrazem na temnější sound. Nicméně ve zkratce, kapely, které ovlivnily Ov Hollowness, jsou Dark Funeral, Enslaved, ColdWorld, Lunar Aurora, Arckanum, Primordial, Emperor, Drudkh, Wolves in the Throne Room a myslím, že i mnohé další. Ovlivnění ale není úplně zřetelná věc. Chci říct, že v Ov Hollowness je toho tolik, že opravdu nemůžu takříkajíc vystopovat všechny vlivy, ale domnívám se, že je to jen přirozená součást jakékoliv tvorby.

Ov Hollowness je jednočlenný projekt, stejně jako tvé další kapely Arkodaemik a Dethdrawn. Proč tomu tak je? Dáváš přednost pracovat sám a nadělat žádné kompromisy mezi sám sebou a případnými dalšími členy? Nebo jsi jen doposud nenašel žádné vhodné kolegy? Byl jsi někdy členem regulérní skupiny (s více lidmi, hraním živě a tak…)?

Spíše mě baví tvorba hudby – komponování. Hrát hudbu jen pro její vlastní podstatu může být také zábavné, ale není to pro mě priorita. Samozřejmě, spousta těch, kteří jsou v kapelách, také píšou sami za sebe a pak na tom jen pracují se svou kapelou. Se skupinou může být celá záležitost snadnější, než když člověk dává skladby dohromady sám, ale vyžaduje to odlišný druh přístupu, na což já nemám čas, ani zájem usilovat o to na takové úrovni, jaká by byla potřeba. Jediná situace, za které bych to zvažoval, by byla realizace koncertu nebo pro nahrávání, ale v tom případě by zde pro to musel být zájem.

Ov Hollowness

Následující otázka se sama přímo nabízí – myslíš, že by bylo možné někdy vystoupit s Ov Hollowness živě? Nebo máš v plánu skupinu udržet jen jako studiový projekt? Pokud vím, tak Ov Hollowness živě zatím nikdy nehráli, je to tak?

Ne, nikdy se živě nehrálo, to bych se totiž musel ty skladby naučit, haha.

Z nahrávacího hlediska bych ale hudebníky rád využil, možná na příští desce. Bylo by pak možné vystupovat i živě, myslím, že by to mohla být poměrně zajímavá věc, ale aktuálně není nic v plánu.

Už jsme zmínili, že Ov Hollowness je jednočlenný projekt vedený tebou, což znamená – logicky – že hraješ na všechny nástroje a staráš se o všechny vokály. Na jaký nástroj jsi začal hrát jako první a jak dlouho na něj hraješ? A hraní na jaký nástroj si užíváš nejvíce?

V jádru jsem thrashový kytarista, takže tvůrce riffů, řekl bych. Ve skutečnosti jsem ale dost spokojený s tím, jak se mi podařila menší práce s klávesami, do níž jsem se pustil. Ano, zcela jistě kytara, ale nepovažuji sám sebe za moc zkušeného hráče, jsem spíše skladatel než muzikant.

Dobrá, pojďme se nyní bavit o tvém novém albu. Mohlo by se zdát, že “The World Ends” je pro Ov Hollowness velkou změnou. Předchozí deska vyšla pod malým labelem Hypnotic Dirge Records, jenž má na své soupisce nepochybně několik velmi zajímavých skupin, ale Code666 je… jiná liga, řekl bych. Jak ses s nimi dostal do kontaktu? Rozesílal jsi firmám nějaká proma a jim se to líbilo, nebo tě kontaktovali sami? Myslíš, že vydání alba pod takovou firmou nějak změní situaci okolo kapely?

Obě firmy byly až doposud skvělé, dozajista odlišné typy muziky. Code666 mě kontaktovali sami a prozatím to funguje skvěle, vzhledem k vydání alba je sice brzo soudit, ale je dobré dostávat více ohlasů z Evropy a dalších částí světa, také to vypadá, že můj styl je spíše evropský než severoamerický. Nejsem si jistý, co máš na mysli tou změnou situace, ale předpokládám, že čím víc muziky se dostane ven, tím víc bude o Ov Hollowness slyšet, což je super věc.

“The World Ends” má také velmi zajímavý obal. Mrtvé stromy nalevo i nepříliš zdravě vypadající osoby a smetí napravo podle mě opravdu korespondují s názvem desky. Nicméně – jaký je význam oněch věží? Také bych se rád zeptal, kdo obal vytvořil, protože se mi nepodařilo tuhle informaci nikde najít. Vyrobil jsi jej sám?

V minulosti jsem vyrobil všechnu grafiku a artworky, ale tentokrát bylo docela dobré se o to nemuset starat. Obal vytvořil Dehn Sora. Může být docela obtížně spolupracovat s umělcem, aby vznikl obraz, který bude vyhovovat oběma, ale tohle fungovalo opravdu dobře a já si přebal zamiloval ihned. Líbí se mi také jeho práce z minulosti, je velice unikátní. Prostě to tak vyšlo, obraz vypadá apokalypticky, ale nepamatuji si, že bych autorovi vůbec říkal název na začátku tvorby. Obrázek má ukazovat zpustošenou krajinou, ale je i otevřený pro vlastní interpretace, nicméně myšlenka ohledně těch věží by mohla být zobrazením čehosi pozůstalého, pevného, zatímco spousta jiných věcí upadá a umírá.

Ov Hollowness - The World Ends

Hudba na “The Worlds Ends” zní komplexně a skladby drží pohromadě. Bohužel jsem neměl možnost si přečíst texty (s výjimkou dvou písniček, které jsi umístil na Facebook Ov Hollowness, “Hoarfrost” a “Ov”), ovšem soudě jen dle muziky se může zdát, že o jistý druh koncepčního alba jde; také u názvů skladeb bych si dokázal představit, že by mohly být nějak vzájemně propojené. Jsou tedy za všemi songy nějaké stejné nebo aspoň podobné myšlenky?

Ne, nebyl to žádný plánovaný koncept, ale je to koncept v tom smyslu, že jsou zde texty, které jsem napsal v rámci jednoho roku, a tudíž odrážejí, kde jsem se v té době nacházel, takže pojítko mezi nimi vzniklo samovolně. Zveřejním ještě více textů pro ty, které by to mohlo zajímat. Jestli je zde nějaké obecné celkové téma, mohl by to snad být můj osobní vývoj, růst a poznaní, že existence… no, je to také abstraktní a mohlo by to být interpretováno různými způsoby. Odraz života a lidstva, řekl bych, konec světa nikoliv ve smyslu fyzického světa, nýbrž světa, který vytváří naše mysl. Vždy jsou zde témata svázaná s cestou od osobního utrpení k něčemu jinému, takové koncepty. Sám o sobě jsem se toho za poslední roky dost naučil, získal jsem schopnost vnímat existenci ve velmi širokém smyslu a na spoustu věcí nahlížet těžce realisticky, tato hlediska pak procházejí i texty.

“The World Ends” je dlouhé víc jak 75 minut. Nicméně dnešní svět je rychlý a většina lidí hudbu bere jen jako pozadí, nic víc, nemůžou strávit tolik času jen s jednou nahrávkou – nebo možná ani nechtějí. Nemyslíš, že to může být i trochu kontraproduktivní, když se tolik nedokáže koncentrovat na tolik minut hudby a album by si užili víc třeba s poloviční hrací dobou? Tuším, že nejsi hudebník, který musí hrát “user friendly” hudbu jako lidé, kteří jsou na příjmu z hudby závislí (dovolím si předpokládat, že se hudbou neživíš – pokud ano, omlouvám se!), ale pořád si myslím, že každý muzikant se stará o to, jestli lidé jeho desky poslouchají…

Z hudby určitě nežiju, vlastně mě Ov Hollowness peníze spíš stojí, mohl bych se tomu věnovat víc, ale spíš až někdy jindy. Nestarám se o vydělávání peníze tímhle, ale bylo by docela pěkné pokrýt aspoň náklady na nahrávání.

Jakýkoliv kreativní proces je ovlivněný tím, jak na něj lidi reagují, čímž mám na mysli, že ano, hudebníci se určitě starají o to, jestli lidé poslouchají, a ti, kteří ne, nejspíš nejsou tak úplně nohama na zemi.

Ov Hollowness

Je to skvělá otázka, na kterou se ptáš. Vlastně jsem byl překvapen, jak moc hrací čas narůstal. Ve skutečnosti jsem se domníval, že je lepší mít víc materiálu; příliš jsem si neuvědomoval, že bych se v tom mohl mýlit. Album jsem poslouchal vlastně opravdu hodněkrát, což jsem v minulosti moc nedělal, a jsem naprosto spokojený se vším, opravdu si ho užívám. Pokud se k němu dostane posluchač a užívá si ho, pak by se délka neměla řešit. Pokud se někdo nemůže dočkat, až písničky dohrají, pak to jednoduše není pro něj. Poslední dvě skladby jsou v jistém smyslu bonusové, protože “End in View” již dříve vyšla a “Outro” je čistě experimentální, ostatní písně prostě přišly, na rozdíl od jiných skupin nedělám “vyplňovací” materiál. Čili pokud nebudeš počítat poslední dva songy, dostaneš tu hlavní část desky. Nyní je to album dlouhé, to ano, i skladby samotné, ale existuje spousta skupin, jež dělají podobné stopáže, Enslaved, Wolves in the Throne Room, Winterfylleth nebo Agalloch, abych jich pár jmenoval, takže poslech Ov Hollowness je možná vhodnější pro fanoušky právě těchto skupin.

Již jsme zmínili, že máš i další projekty. Pokud vím, měla by existovat skupina se jménem Lost Resolve, přičemž na desce “The World Ends” je také song s názvem “Lost Resolve”. Je zde nějaká spojitost mezi projektem a skladbou?

Všechno je to součást mojí vlastní práce, takže se občas stává, že nápady, témata a dokonce i riffy se mezi sebou kříží. Možná je to také plánované pojítko mezi oběma projekty, občas si říkám, jestli pár skladeb, které jsem (až doposud) udělal pro Lost Resolve, nemělo být spíše písničkami Ov Hollowness. Tak či tak, je to, co to je, mám v sobě další a možná poslední EP/album Lost Resolve, takže tím to může být.

S dalšími projekty Lost Resolve, Arkodaemik a Dethdrawn jsi prozatím nahrál vždy jen jedno album. Máš do budoucna ještě nějaké plány s jakoukoliv z těchto tří skupin?

Jak již bylo zmíněno, možná bude ještě jedna poslední nahrávka Lost Resolve, pomalu je to na cestě, ale bude potřeba hodně vytrvalosti, abych to dokončil, což lze ale říct i o těch ostatních projektech. Se zaměstnáním a rodinným životem je občas obtížné najít si čas a energii. Další album Lost Resolve může vzniknout, protože už mám pro něj materiál, který tu čeká. To samé s Arkodaemik, který je asi blíže dokončení než ty ostatní. To bude jen krátké album tvrdých riffů se základem v black metalu, materiál je z přibližně 75% hotový. Pro Dethdrawn překvapivě žádný nový materiál nemám, ačkoliv jde o projekt, jehož pokračováním jsem zaujatý víc, ale uvidíme. Tyto projekty jsou pro mě osobnější než Ov Hollowness, protože jsou víc jen pro mě, jenom dostat ven nějaké nápady, samovydáním nebo jakkoliv.

Mám pro tebe jednu poslední otázku. Vždy jsem přemýšlel – proč Ov Hollowness a ne Of Hollowness? Má ono “ov” nějaký speciální význam? Děkujeme mnohokráte za tvůj čas a tvé odpovědi. Ať se daří!

Ne tak úplně. “Ov” je, jak říkáš, jen jiný přepis “of”, přičemž “of” může být chápáno i ve smyslu slova “from” [“z”]. Tohle je ten význam, znamená to z… z prázdnoty [“from the hollowness”].

Díky moc za rozhovor, vážím si zájmu o tento projekt, díky.

Ov Hollowness - The World Ends


Caladan Brood – Echoes of Battle

Caladan Brood - Echoes of Battle
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.2.2013
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. City of Azure Fire
02. Echoes of Battle
03. Wild Autumn Wind
04. To Walk the Ashes of Dead Empires
05. A Voice Born of Stone and Dust
06. Book of the Fallen

Hodnocení:
Ellrohir – 9/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Po nedávné recenzi na italský projekt Emyn Muil je dnes v mém hledáčku další “kopie” velikánů epic black metalu Summoning. Tentokrát pochází z velmoci za velikou louží, konkrétně z vyprahlého Salt Lake City v Utahu. Samotného by mě zajímalo, zda je to náhoda, že se v krátkém období objevila nezávisle na sobě hned dvě alba vzdávající hold skvělé atmosférické hudbě, která vtahuje člověka do víru fantasy krajin a bitev, nebo jestli to snad nějakým způsobem odráží očekávaný “návrat krále” s albem “Old Mornings Dawn” ohlášený na květen. Fanoušci Summoning včetně mě nemohou dospat a datum vydání se zdá nekonečně daleko. Caladan Brood se svým debutem “Echoes of Battle” nám však mohou zpříjemnit čekání.

Caladan Brood se svým vzorům Summoning v něčem výrazně podobají – také jsou na tvorbu dva, také mají na obalu alba úžasné malby fantasy krajin ohromující svým tichým majestátem – a v něčem výrazně liší – především v tom, že tematickou inspiraci nečerpají v Tolkienovi, nýbrž ve světě kanadského autora Stevena Eriksona, jež je popsán v megacyklu “Malazká kniha padlých”. Odráží se to hned v názvu kapely, který je shodný se jménem jedné z postav (ačkoliv mě prve slovo “Caladan” odkazovalo na stejnojmennou planetu z “Duny” Franka Herberta, ale to je asi jen náhoda, či nechtěná inspirace autora “Malazké knihy”). Tento svět pohříchu neznám a myslím, že to budu muset velmi brzo začít napravovat a začít postupně louskat těch deset knih, ze kterých se teprve nedávno dokončená série sestává.

Jelikož se v reáliích světa neorientuju, nemůžu nikterak hodnotit textovou a příběhovou stránku, krom toho, že to zní dobře a že některé verše jsou přímo úžasné. Králem mezi všemi je pak refrén třetí skladby (viz níže).

Ne snad že by mělo jít o nějaké univerzální poselství metafyzické pravdy o lidské smrtelnosti a nicotnosti. Spíš myslím, že výtečně shrnuje filosofii Eriksonova díla, kde není žádný jeden hrdina, kolem kterého se točí svět, nýbrž se zde nemilosrdně točí nezměrná kola dějin a drtí mezi sebou stovky jednotlivých osudů. Pokaždé když autor dokáže několika slovy vystihnout podstatu věci, o které zpívá, tak zaslouží hold. A už vůbec nemluvím o tom, že song “Wild Autumn Wind” patří svým provedením k naprostým klenotům atmospheric black metalu vůbec a je u mě zcela nesporně v té kategorii “slyšet a zemřít”.

“The bones of beasts and the bones of kings
Become dust in the wake of the hymn
Mighty kingdoms rise, but they all will fall
No more than a breath on the wind”
(Wild Autumn Wind)

Ani další kousky na album nezůstávají pozadu. Ač je jich jen šest, tak stopáž alba se natáhla na 71 minut. Epičnost u dlouhých a propracovaných skladeb je tedy zaručena. U Emyn Muil jsem si stěžoval, že většina skladeb neobsahuje výrazné momenty, které by si posluchač zapamatoval. To tady nehrozí. V každé je co si najít, když nic jiného tak jsou tu bombastická outra s výraznými refrény. A mnohdy stačí pouhá “obyčejná” sloka, kde skvěle vymyšlená hudba doprovází ještě skvělejší zpěv. Sem tam nějaký výrazný předěl s výraznou klávesovou melodií. Zejména “To Walk the Ashes of Dead Empires” v tomhle vyniká a řadí se hned těsně pod vrchol, kterým je výše zmíněná “Wild Autumn Wind”.

Když se podíváme na zdroje hudební inspirace, tak jistě platí, že Summoning byli hlavním a velmi silným vzorem. Mnohé pasáže zní takřka přesně stejně, jako by je měli na svědomí Rakušané Protector a Silenius a nikoliv američané Shield Anvil a Mortal Sword. Dokonce jsem byl v pokušen vyhledávat, kterou přesně skladbu od Summoning mi ta která část připomíná. Ovšem dříve, než by někdo prohlásil Caladan Brood za prostou a neinovativní kopírku, za jakousi “tribut” kapelu, tak by přinejmenším měl vzít do úvahy, že jsou tu i další prvky. Jednak se mnohem častěji objevuje čistý vokál (a ne jen zhudebněné samply z rozhlasového nastudování “Pána prstenů”), také co se týká použití kytar, tak umí být chvílemi velice nápadité – například v opěvovaném “Wild Autumn Wind” je okolo deváté, desáté minuty taková pasáž, která málem zavání progresivní metalem, a to jsem si naprosto jist, že nikde u Summoning nenajdu. Celý tenhle song mi navíc mnohem spíš připomíná “A Whisper Underneath the Bark of Old Trees” z posledního alba Nargaroth (mimochodem další z těch “slyšet a zemřít”:)). Čistý zpěv v druhé polovině “Echoes of Battle” zase například zní jako z dílny Woods of Ypres. Takže pokud kopírují, tak rozhodně ne jen jednu kapelu. A už to, že jsou schopni spojit dohromady více vlivů, u mě znamená inovaci. Navíc v jejich podání bych sežral i s navijákem, i kdyby tam žádná přidaná hodnota nebyla.

Hodně jsem uvažoval nad finálním hodnocením. Jsou chvíle, kdy bych bez váhání vysolil desítku a snad dokonce i jedenáctku, kdyby to šlo. Na druhou stranu album není úplně krátké a sem tam dojde na úseky, které jsou o něco slabší, že by to byl geniálně vybroušený skvost od začátku do konce, to zase zaslepeně tvrdit nebudu. Navíc je tu přeci jen nepopiratelný fakt, že nejde úplně o “vlastní” tvorbu, protože vliv Summoning je nesporný a na mnoha místech jasně slyšitelný. Taky ovšem úplně nejde album vychválit do nebe, což jsem výše udělal, a pak dát nějakou sedmičku, kterou už jsem dříve rozdal kdekomu, včetně alb, která jsou zcela jistě výrazně horší, méně nápaditější a nudnější než “Echoes of Battle”. Nakonec jsem se tedy rozhodl přeci jen udělit devět bodů s poznámkou, že velkou roli hraje subjektivní pocit (to ostatně vždy) z těch geniálních míst, kterých je na albu prostě dost a prostě stojí za to. Rok 2013 sice bude ještě dlouhý, ale zatím je to pro mě jednoznačně album roku.

Caladan Brood


Další názory:

Osobně musím kolegovi malinko oponovat. “Echoes of Battle” je jistě solidní a povedená deska, o tom není sporu, dle mého skromného názoru však nikoliv natolik uchvacující, aby si zasloužila tak vysokou známku. Je rozhodně pravda, že některé momenty jsou výborné, zejména závěry skladeb ve středu desku, nicméně bych problém viděl v tom, že ty opravdu zajímavé chvíle jsou rozmělněné velkou částí hrací doby, která vesměs omílá to samé pořád dokola. Sice to není špatné, pořád se to poslouchá příjemně, ale myslím si, že je to trochu škoda. Pokud by Caladan Brood evidentně nebyli přesvědčeni, že epická nahrávka prostě musí být strašně dlouhá, jinak že to prý nejde, a místo toho radši ty nejzajímavější nápady zahustili na kratší plochu, výsledek by vyzníval mnohem lépe. Deska má 70 minut, přičemž si myslím, že za nějakých 40-45 minut by toho “Echoes of Battle” zvládlo říct úplně stejně, akorát míň roztahaně a záživněji. Přesto jde stále o relativně slušnou nahrávku, která může být příslibem do budoucna, i když bych byl radši, kdyby se Caladan Brood přece jen pokusili zbavit se okaté inspirace u Summoning, jelikož to na rozdíl od kolegy opravdu nepovažuji za nic chvályhodného…
H.


Emyn Muil – Túrin Turambar Dagnir Glaurunga

Emyn Muil - Túrin Turambar Dagnir Glaurunga
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: leden 2013
Label: Nartum Music Projects

Tracklist:
01. Túrin Son of Húrin
02. Aure Entuluva
03. Arise in Gondolin
04. Mîm’s Betrayal
05. Dark Riots from Angband
06. Gurthang
07. Path of the Doomed
08. The Sack of Nargothrond
09. Death of Glaurung
10. Hail to the Black Sword
11. When Beren Met Lúthien

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

“Pak Túrina zvedli a viděli, že se jeho meč zlomil. Tak pominulo vše, co mu patřilo. Mnoho rukou usilovně sbíralo dříví; vysoko je navršili, zapálili velký oheň a zničili drakovo tělo, až z něho zbyl jen černý popel a kosti roztlučené na prach, a na spáleništi už nikdy nic nevyrostlo. Túrina však uložili do vysoké mohyly tam, kde padl, a vedle něj úlomky Gurthangu. Když bylo dokonáno a elfští i lidští pěvci zapěli žalozpěv vyprávějící o Turambarově udatnosti a o kráse Níniel, přinesli velký šedý kámen a postavili na mohylu. Elfové na něj doriathskými runami vytesali:

TÚRIN TURAMBAR DAGNIR GLAURUNGA”

Odpusťte mi prosím tento rozmáchlý knižní úvod, ale nic menšího než vpravdě biblickou citaci si tato “nejdelší z beleriandských pověstí” nezaslouží. Neboť pro mě, a to mi praktikující věřící budou muset odpustit, je Tolkienův “Silmarillion” jakousi obdobou Písma svatého, byť ve smyšlené zemi. Konkrétně tento rozšířený úryvek tedy nepochází přímo z originálu “Silmarillion”, nýbrž z českého překladu knihy “Húrinovy děti” (2007, Argo). Tragickým a epicky rozmáchlým příběhem Túrina Turambara jsem však nebyl zdaleka pohlcen já, ale též italský hudebník Saverio Giove, který se jej jal rovnou zhudebnit.

Zvolené jméno projektu Emyn Muil sice přímo s Túrinem nekoresponduje (jde o pohoří z “Pána prstenů”), zato však ihned evokuje nijak nezastíranou inspiraci Tolkienem. Žánrová škatulka epic black metal zase neomylně nazačuje, že jedním z muzikálních předobrazů jsou Summoning z Rakouska. Kdo Summoning nezná a má aspoň trochu kladný vztah k black metalu a hudební epičnosti, ten by si měl svou neznalosti ihned doplnit. Znalci, kterých je doufám většina, si při troše fantazie mohou povšimnout jisté tvarové podobnosti mezi logy obou kapel.

Především jde ale o samotnou tvorbu. Zde můžu s klidem prohlásit, že od dob australských Kinstrife & Blood jsem kapelu natolik dokonale podobnou svým geniálním vzorům nezaregistroval. A to přesto, že se o jejich hledání intenzivně snažím. Hudební podobnost je někdy brána jako negativní známka neoriginality a nedostatku tvůrčí invence, nicméně styl, jaký Summoning svými alby od roku 1995 nastolili, je natolik fantastický, že jsem naopak velmi žádostiv takové muziky, která by rozšířila omezenou množinu materiálu k poslechu. Letos během jara ji konečně po dlouhých sedmi letech rozšíří i sami titáni tolkienovské epiky, do té doby ale musí stačit “náhražky” jako Emyn Muil.

“Túrin Turambar Dagnir Glaurunga” je album více méně koncepční a sleduje život hrdiny Túrina, který je přes veškerou statečnost proklet kletbou, kterou temný pán Morgoth uvrhl na pokolení jeho otce Húrina, odsouzen k tragédii a zármutku. Vlastní rukou zabije v pominutí svého přítele Belega, který ho vysvobodil ze zajetí; dopustí se krvesmilstva s vlastní sestrou Nienor, kterou nezná; začarován mocí draka Glauruguna jen přihlíží, když skřetí armáda plení elfské město Nargothrond… Nakonec se stane Glaurunovým prokletím (v anglickém orig. “bane”, elfsky “dagnir”) a draka zabije, ale útěchu může nalézt už jen ve smrti. Řadu výjevů album popisuje, i když zdaleka ne všechny, neboť celý příběh je dlouhý a zřejmě nejrozpracovanější z toho, co mistr Tolkien stihl vytvořit mimo notoricky známého “Pána prstenů”. Ještě pro zajímavost – drak na obalu alba je vyveden ve stylu podobném tomu, jakým Tolkien sám draky kreslil (alespoň soudě podle jeho vlastních ilustrací draka Šmaka z “Hobita”).

Od úvodních tónů úvodní skladby “Túrin Son of Húrin” bude znalcům jasné, že nemluvím do větru ohledně toho, kde nalezl Saverio Giove svůj vzor. Přemýšlím, jak tu hudbu popsat slovy, a moc se mi to nedaří. Tohle zkrátka chce slyšet. Dominantními motivy jsou samply různých žesťových nástrojů (trubky ani ne tak často jako spíš hoboj nebo něco na ten způsob) hrajících většinou velmi temné melodie, méně častěji se objevují klávesy či zvuk strunných nástrojů hrajících ve vyšších partech. V patřičných chvílích je instrumentální složka doplněná či nahrazená kytarovým zvukem (hlukem) a celé je to doprovázené programovaným atmosféricky znějícím automatickým bubeníkem. Zpěv je většinou growl, sem tam ale dojde na recitaci, a to je pak teprve kus atmosféry. Melodie jsou hodně repetitivní a obvykle v celé skladbě nebývá víc než třeba dva, tři motivy, které jsou ale propracovány natolik dobře, že to vlastně ani nevadí. Ale jak jsem říkal – pokus o věcný popis je jedna věc, dojem z toho, jak to ve skutečnosti zní, si musí každý získat sám, protože slova nejsou s to věc obsáhnout.

Někde je podoba se vzorem takřka dokonalá – např. pátý song “Dark Riots from Angband” od času cca 2:20, to bych přísahal, že poslouchám originál od Summoning, tuším někdy z časů alba “Dol Guldur”. Jinde přeci jen probleskují prvky vlastní a objevné. Zářným příkladem je pro mě třetí “Arise in Gondolin”, kde mi na poměry, ve kterých se pohybujeme, nečekaně “rozjařený” úvod připomněl spíš třeba britský experimentální folk Jaldaboath než smrtelnou vážnost a chladný majestát Summoning. Ovšem platí to jen pro úvodní minutu a půl, následuje poměrně výrazný předěl (jeden z celkem častých prvků použitých při komponování) a skladba se přehupuje někam úplně jinam, k oné vznešené epičnosti, a když hlas v pozadí recituje: “By treachery within, his kingdom won’t last along, with my servants indeed, I’ll rule this world in eternity!”, tak člověku až běhá mráz po zádech. Pro mě rozhodně nejlepší kousek na albu. Texty jsou obecně na rozdíl od Summoning dost přímočaré, podobně jako názvy skladeb samotné, a posluchač tak hned ví, na čem je, což v případě “originálu” bývá někdy obtížné.

Přeci jen ale nakonec trochu zmírním vodopád slov chvály, která byla zatím vyslovena. Domnívám se totiž, že přestože všechno výše napsáno je pravda a přestože je to hudba, která se mi líbí, tak se Emyn Muil jaksi nepodařilo vystoupit ze stínu svých učitelů a hlavně se nepodařilo vtisknout svým výtvorům duši. Řemeslně je jeden každý song vyveden velice dobře a přesně tak, jak by to mělo být, ale málokterý je dost osobitý, aby byl individuálně zapamatovatelný. Chybí opravdu výrazné melodie, chybí opravdu majestátní momenty, při kterých by mohl běhat mráz po zádech. Intro prvního, třetí a outro závěrečného songu – víc toho asi nebude. A některé momenty jsou dokonce přímo otravné – hlavně se to týká instrumentálky “Mîm’s Betrayal”, která se mi opravdu nelíbí ani trochu, snad kdyby byl ten do omrzení se opakující motiv lepší…

K tomu abych propukl naplno v nadšení tedy nakonec kousek schází. Nicméně vezme-li se v úvahu, že je to debut, ze kterého se autor může poučit, a že ani sami Summoning nezačali ihned chrlit geniální a naprosto uchvacující alba, tak jde o velmi solidní padesátiminutovku ve společnosti krásné atmosférické a epické hudby. A za to jsem rád a děkuji.

Aure enteluva!