Jakkoliv tahle záležitost na první pohled zdálky vypadala, že by mohla být velice zajímavá, výsledek dalece zaostal za očekáváním. Říkáte si, jaká člověk asi tak může mít očekávání v případě neznamého debutujícího projektu z Kanady? Považte sami… Obálka je skvělá, na podobný druh hudby (slíben mi byl atmosférický black metal ne úplně tradičního střihu) padne jako ulitá. Dost se mi líbí už jen samotný tracklist, protože názvy jednotlivých songů jsou ve skutečnosti části vět a navzájem se dokonce rýmují… já mám takovéhle “vtípky” prostě rád, a když něco takového vidím, tak si vždycky říkám, že autoři (nebo autor) o svém počinu asi přemýšlejí, tudíž automaticky očekávám něco podobného i v hudební rovině. V neposlední řadě se pak na očekávání podepsal i onen již zmiňovaný příslib neotřelého black metalu…
Jenže zatímco všechno okolo vypadá zajímavě, v té hudbě tkví obrovský kámen úrazu, protože je prostě slaboučká a nudná. Je to taková splácanina motivů a melodií, které působí velice amatérským dojmem. Že tam měly být vlivy elektroniky? Maximálně tak v uvozovkách, protože já osobně si fakt nemyslím, že baskytara, která z ní jak ze soundtracku více jak dvacet roků starých bojovek na PC, je dostatečným důvodem, aby si Koizora mohl do tagů na Bandcampu dávat vedle dvaceti druhů black metalu také žánry jako cybergrind.
A když zůstaneme u Bandcampu… píše se tu doslova: “I make music, but it’s usually not very good.” Nevím, jestli to měla být ironie, ale bohužel je to pravda. Jestli je to ovšem myšleno vážně a tahle věta reflektuje alespoň nějakou sebereflexi, tak tím spíš zůstává rozum stát nad tím, proč autor pouští do oběhu v jeden den hned dvě alba (kromě “The Cursed Mirror of the Wooden Glen” ještě “Mechanized_Apotheosis”), když si za nimi nestojí…
Možná, že teoreticky se tam někde nějaký náznak potenciálu objeví, ale “The Cursed Mirror of the Wooden Glen” je deska, která dává tak pramalý smysl, že se tam hledá fakt obtížně a člověk navíc na to hledání hned po pár minutách přestane mít chuť…
L’hiver je dalším z takřka nekonečného zástupu jednočlenných black metalových projektů. Tento konkrétní pochází ze slunného Řecka a má jej na svědomí muzikant se všeříkající přezdívkou K., jenž je ovšem někdy znám i jako Wintersorrow. Tak se pojďme podívat, co se urodilo na aktuálním minilabu “Raven”, které je v současnosti k dispozici jen jako download (i bezplatný – hledejte Bandcamp), ale brzy vyjde taktéž na kazetě…
Pokud jste doufali, že se do hudby L’hiver nějak promítne země původu a z “Raven” se vyklube black metal s helénskou atmosférou, asi vás budu muset zklamat, protože K. svým zvukem i atmosférou míří spíše (jak jinak) na sever Evropy. Ostatně stačí citovat pouze údajné hlavní vlivy ze stránek kapel – tedy “příroda, zima, utrpení” – aby měl člověk v podstatě už jasno, oč tady půjde.
Samozřejmě je to syrovější mrazivý black metal v pomalejším tempu se znatelným ambientním podmazem, v tomto ohledu se nejedná o vůbec nic originálního, protože tahle žánrová kombinace tu byla již tisíckrát a ještě tisíckrát bude. Klasicky z toho smrdí na sto honů Burzum, jehož rané desky svého času celému tomuto specifickému subžánru položily základy; člověk si ovšem sem tam vzpomene třeba i na bohužel trochu zapadnutý maďarský klenot Forest Silence a jeho fantastický opus “Philosophy of Winter”, s nímž “Raven” nesdílí pouze ambientně black metalový styl, ale také hlubokou zimní atmosféru.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou projekty jako L’hiver miliontým recyklátem již dávno slyšeného, nezřídka se stane, že i přesto ta hudba může fungovat, a to z jednoho jediného důvodu, jímž je právě ta atmosféra. A zrovna “Raven” je jeden z příkladů, kdy to vyšlo na jedničku. Jakkoliv jde totiž o záležitost stylově velmi neoriginální, ta atmosféra je natolik hutná a uhrančivá, že to vůbec nevadí, protože je to prostě setsakra dobré. Možná, že formálně by si to zasloužilo spíš tak o půl bodu méně, ale mě osobně “Raven” natolik chytnul a počínání L’hiver je mi natolik sympatické, že dám rád i těch 7 bodů.
Musím říct, že tohle album se nakonec stalo větším oříškem, než jsem původně očekával. Zpočátku mi totiž druhá deska “A Portrait Painted by the Sun” kanadských Finnr’s Cane přišla poměrně dost nezáživná a suchá i přes veškeré zcela jasné objektivní a papírové kvality. Ačkoliv z nejednoho momentu formálně sálala hloubka, ve skutečnosti mi to nedávalo tolik, kolik bych od kapely s podobným zaměřením a stylovým záběrem očekával.
Jak už tomu tak bývá, až se zvýšeným počtem poslechů se “A Portrait Painted by the Sun” konečně pořádně vybarvilo a začalo mě skutečně bavit. Ačkoliv stále platí, že jsem od Finnr’s Cane čekal ještě víc, než se mi ve výsledku dostalo i po řádném vstřebání, už bych nyní neměl problém označit “A Portrait Painted by the Sun” za nahrávku, která je přinejmenším alespoň zajímavá. Atmosféra je velice povedená, a i když pár slabších místeček se najde, ve větší části alba funguje opravdu na výbornou, obzvláště v samotném závěru desky, kde se podle mě nacházejí ty nejlepší skladby. Zejména mám na mysli uhrančivou dvojici “A Great Storm”, která je pro mě asi tím největším vrcholem celého “A Portrait Painted by the Sun”, a hned následující “Time Is a Face in the Sky”.
Hodně se mi líbí, že i přesto je nahrávka hodně ucelená a nejlépe funguje jako celek, protože když si například pustím samotnou “A Great Storm”, nějakým způsobem mi nepřijde tak moc silná jako v kontextu zbylých písniček. Na druhou stranu je ale také příjemné, že zatímco většina skupin v podobných atmosférách vysoce přestřeluje hodinovou délku, Finnr’s Cane udrželi hrací dobu “A Portrait Painted by the Sun” v rozumných mezích, díky čemuž pak album vůbec nemá šanci nudit, jakmile se v něm trochu rozkoukáte.
I přes počáteční rozpaky a nedůvěru si mě Finnr’s Cane nakonec získali na svou stranu, a i když už nyní uděluji relativně vysoké číslo (po prvním poslechu bych dával o poznání méně), jsem si jistý, že tohle kanadské trio má ještě na víc, protože ten potenciál je v tom obrovský.
Druhý pohled (Atreides):
Kanadští Finnr’s Cane jsou přinejmenším záhadnou kapelou. Trojice vystupuje zásadně pod přezdívkami a o jejich uskupení je toho známo jen málo. Ví se jen to, že před třemi lety vrhli do světa svojí prvotinu “Wanderlust”, která v rámci žánru sice není kdovíjak přelomová, vykazuje však mnohé kvality a silnou atmosféru. Přinejmenším nic víc jsem z běžně dostupných údajů nezjistil, když jsem si hledal informace v rámci poslechu jejich novinky “A Portrait Painted by the Sun“, kterou mě kapela velmi příjemně překvapila.
Stejně jako na předchozím albu, i tentokráte kapela mísí charakteristický doom/black s (neo)folkem a téměř ambientními pasážemi. Oproti “Wanderlust” je však “A Portrait Painted by the Sun” podstatně kytarovější, dává větší důraz na black metalovou složku. Kytarista a zpěvák přezdívající se The Bard se však nesnaží o co nejšílenější směsku riffů, nýbrž se svoji práci snaží přizpůsobit přírodně laděné atmosféře alba, o kterou tu jde především. Občas si říkám, že je to trochu škoda, riffy jsou v jeho podání vážně dobré, občas jim ale chybí hloubka, prostě to něco, co vás prostě usadí na zadek a nechá vás zírat s otevřenou pusou.
Naštěstí však nestojí album pouze na kytaře. Vedle bubeníka, jenž si poněkud lakonicky říká The Peasant, je nejvýraznější práce The Slave, kterou typuji na jedinou ženštinu v kapele. Její “otrocká” práce zahrnuje violu a klávesy, kterých sice není užito tolik, co na “Wanderlust“, přesto spolu s akustickými vydrnkávačkami velmi pěkně dokreslují atmosféru alba po melodické stránce. Celý projev zastřešuje Bardův blackový skřehot. Není ho sice moc, celou dobu se však drží v jedné rovině a možná by nebylo od věci občas zkusit čistý vokál. Jinak jde ale o album velmi příjemné svou meditativní, přírodně laděnou atmosférou. Jediná větší výtka tak směřuje k jistým rezervám, které brání tomu, abych si z “A Portrait Painted by the Sun” kecnul na zadek jako malé děcko a s vykulenýma očima vnímal, jak se poněkud nevšední deska noří do mé hlavy.
Pokud máte dobrou paměť, možná v jejích útrobách vyhrabete, že by vám jméno Kimaera vlastně mohlo být povědomé – tahle libanonská doomovka totiž v roce 2010 vystoupila na domácím festivalu Masters of Rock a jednalo se o její první evropský koncert vůbec. Tehdy také parta okolo frontmana Jean-Pierre Haddada vydala dost slušné album “Solitary Impact”, které mě svého času dost bavilo, a nebál bych se říct, že jsem si ho relativně oblíbil. Nyní Kimaera po třech letech přicházejí s celkově třetí řadovkou “The Harbringer of Doom”, ale bohužel se ani zdaleka nejedná o takový trhák…
Recept je víceméně stejný jako v případě “Solitary Impact” – doom/death metal ve své melodičtější podobě, hojně podpořený klávesami a houslemi, které obstarává vizuálně velice sympatická slečna Milia Fares. Jenže pokud od takovéhle kombinace podobně jako já očekáváte desku plnou melancholické atmosféry, kvalitních a povedených melodií a sem tam nějakého ostřejšího výjezdu, tak asi budete podobně jako já trochu zklamáni. Ačkoliv v základě přesně tohle “The Harbringer of Doom” nabízí, je tu jeden zásadní problém – ony melodie a i všechno ostatní není zas tak povedené…
Co si tak vzpomínám, “Solitary Impact” mě dokázalo zaujmout hned na první poslech, některé melodické linky tam byly vyloženě skvělé, ta deska byla rozmanitá a zábavná. U “The Harbringer of Doom” jsem si po pěti protočeních nebyl s to si vybavit jediný moment a z celé téměř hodiny, co to album trvá, jsem si nebyl schopen odnést téměř nic. Určitě v tom bude hrát roli i poměrně dost sterilní zvuk (předcházející počiny Kimaera proti tomu znějí pomalu jak syrové nahrávky… ale jsou mnohem uvěřitelnější) nedostatek nosných nápadů nebo i to, že kapela jede víceméně podle jednoho monotónního mustru celých 56 minut, ale ať už je to čímkoliv, jako celek mi deska přijde trochu nudná, což mě docela mrzí, protože jsem téhle skupině docela fandil. Snad bude na příštím albu o něco lepší forma…
Letošní rok byl na (kvalitní) desky velkých black metalových jmen poměrně chudý, ale že by fanoušek stylu neměl co poslouchat, to se tvrdit rozhodně nedá, jelikož undergroundová frakce žánru jede na plné obrátky a vzešlo z ní hned několik fenomenálních počinů – a “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” od německého projektu The Ruins of Beverast pod vedením Alexandera von Meilenwalda zcela jistě patří mezi ně.
Svítivě modrý obal možná ve fanoušcích black metalu nevzbudí úplně nejpozitivnější očekávání… a vlastně možná ani samotná hudba ne, jelikož na “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” ortodoxní podobu stylu vážně nenajdete. The Ruins of Beverast se pohybují převážně ve středním až pomalém tempu se znatelnými vlivy doom metalu. Deska je plná mohutných a impozantních riffů, které svým postupným růstem v rámci dlouhých kompozic tvoří zádumčivou a až osudovou atmosféru. Co však z téhle nahrávky dělá tak fantastickou záležitost, to je další vrstva hudby schovaná pod nimi. Jedná se o zdánlivě jednoduché prvky jako majestátní sbor, doteky kláves nebo jednoduchá vybrnkávaná melodie, avšak Alexander von Meilenwald z těchto motivů dokáže vytřískat naprosté maximum a výsledek je tak neuvěřitelně působivý. Vůbec nevadí, že “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” trvá téměř 80 minut a je složeno ze skladeb delšího rázu (až čtvrt hodiny), což by mohlo vypadat na jistou nestravitelnost – jedná se totiž o záležitost, jež umí pohltit takovým způsobem, až si po konci těch 80 minut člověk řekne, že by si dal klidně ještě víc.
Nejen vzhledem k délce, ale především vzhledem k hudební náplni se pro popis “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” vkrádá na jazyk jedno konkrétní slovo, které je nakonec shodou okolností i názvem závěrečného opusu desky – monument. Pro mě osobně je tohle minimálně v první desítce všech alb, která letos vyšla.
Upřímně můžu říct, že “The Ring of Moon” byla deska, na kterou jsem se těšil opravdu hodně. Předchozí album Return to Innocence, “Sal Lunae”, totiž bylo naprosto skvělé, a přestože je to už nějaký ten pátek, co se nahrávka objevila, stále si ji s dost velkou chutí pouštím a pořád se mi líbí. Navíc novinka vychází po dlouhých sedmi letech, v nichž Return to Innocence nějakou dobu víc nefungovali, než fungovali, když se jim v podstatě kompletně rozsypala sestava a Aleš “Ax” Cipra, hlavní postava kapely, navíc rozjel Cruadalach (z nichž pak zase odešel a opět oživil právě Return to Innocence). Očekávání tedy byla docela vysoká, bohužel však musím předeslat, že je “The Ring of Moon” ne úplně naplnilo…
Novinka po hudební stránce v podstatě pokračuje přesně tam, kde skončilo “Sal Lunae”, v tomto ohledu se toho za těch sedm roků příliš nezměnilo. Jedná se o muziku, která má v základě nejblíže asi death metalu, ale rozhodně to není typická žánrovka, protože Return to Innocence jsou mnohem rozmanitější a hlavně hojně využívají symfonické prvky – stručně by se to dalo shrnout do škatulky atmosférického death metalu. Až sem naprosto v pořádku. Co do kvality mi ale přijde, že šla skupina trochu dolů… nebo lépe řečeno není nový materiál tak výrazný. Několik vážně zajímavých momentů se samozřejmě najde, například v “Tristan’s Dream” nebo “(R)evolution”, které jsou pro mě asi největšími tahouny “The Ring of Moon”, ale i tak novince citelně chybí nějaký opravdu perfektní kus, jako byly minule třeba “Autumn Leaves” či “Just Moment”, nebo některé takřka dokonalé pasáže jako kousek songu “Plain”.
Ne, že by “The Ring of Moon” bylo průserem, ve výsledku je ta nahrávka pořád nadprůměrná a z obecného hlediska není známka 6/10 vůbec špatná, ale vzhledem k tomu, že jsem očekával alespoň osmičkové album a doufal v minimálně ještě o půl bodík víc, pro mě tento výsledek bohužel značí mírné zklamání. Je to v pohodě muzika, ale taková síla jako v “Sal Lunae” tam není ani omylem.
“Die Hamletmaschine” je čtvrtým počinem projektu Marnost a stejně jako ve všech třech předcházejících případech, i tentokrát se jedná o záležitost velice zajímavou a také kvalitní. Skoro by se už pomalu dalo začít mluvit o tom, že co z dílny Marnost vzejde, je zárukou výborného posluchačského zážitku. A to i přesto, že “Die Hamletmaschine” je oproti předcházejícím nahrávkám docela rozdíl a Marnost zde zvolili lehce odlišný přístup.
Tento odlišný přístup bude do velké míry dán také okolnostmi vzniku. Jak je u Marnosti zvykem, znovu jde jen o jednu skladbu delšího rázu, tentokrát ovšem kompozice vznikla jako součást krátkého tanečního filmu “Hamletophelia”, který adaptuje hru “Die Hamletmaschine” (nebo v češtině “Hamlet stroj”) německého dramatika Heinera Müllera.
Co se hudební stránky týče, oproti předcházející tvorbě se mi zdá, že je “Die Hamletmaschine” členitější, možná i promyšlenější a víc se tam toho děje ve smyslu počtu různých motivů a vývoje kompozice, jako by bylo “Die Hamletmaschine” méně postavené na improvizaci. První část se nese v jakémsi kytarovém vazbení, které spíš než do black metalu spadá do hájemství drone. Poté Marnost zvolní a nabídnou několik minut dlouhou, doslova až melancholickou pasáž, která je pro mě asi vrcholným momentem “Die Hamletmaschine”, a to nejen proto, že Marnost doposud něco podobného neudělali. Zní to totiž vyloženě skvěle, zejména rytmika je v této části excelentní a i díky charakteristickému syrovému zvuku zní výsledek výtečně. Závěrečná část se pak nese v duchu black metalu, který je asi nejblíže tomu, co Marnost dělali dříve, jedná se ale o pasáž hodně dobře vygradovanou a i v jejím rámci kapela dokáže kapela nabídnout hodně příjemných detailů, například sice docela jednoduchou, ale maximálně funkční melodii v pozadí v úplném finále “Die Hamletmaschine”.
“Pukající svět” v mých očích zůstává stále nepokořen, protože je v něm to kouzlo prvního setkání, ale i tak je “Die Hamletmaschine” jednoduše úžasná věc.
Jelikož jsem školou stále povinný a o prázdninách měl relativně volný program, rozhodl jsem se navštívit nějaký pražský podzemní koncert a spojit ho s návštěvou příbuzenstva. Vytipoval jsem si pár akcí a nakonec si vybral datum 29. srpna, kdy se měli v pražském Exit-Usu ukázat Kanaďané Sombres Forêts a dvojice českých předskokanů. Rozhodně to nebyla sázka na jistotu. Duo českých kapel Kraake–Wyrm mi do té doby nic neříkalo, avšak zvědavost spatřit kanadské Sombres Forêts, kteří letos objíždí první větší turné, zvítězila.
Teď už ale k samotnému večeru. Jelikož jsem na místo dorazil vzhledem k nepředvídatelnosti pražské dopravní sítě raději dříve, měl jsem ještě dobrou hodinku do doby, kdy se v klubu rozezněly první tóny kytar. Čas jsem využil k prozkoumání přilehlého okolí, podíval se, jak se daří nešťastné O2 aréně, kouknul na zápas ragbistů a vypsal si odjezdy nočních tramvají na zpáteční cestu, o té však později.
Při zahájení půlhodinového setíku Kraake mi hodinky ukazovaly nějakých 20:20, tudíž celý večer probíhal trochu ve skluzu. Tahle mladá mostecká sebranka má studiově za sebou zatím letošní demo a několik tuzemských koncertů. Když spustili svůj surový black metal, v blízkosti pódia se potulovalo nějakých 30 lidí, kdy polovina z nich vlastně netušila, že už všechno začalo. Kraake si dají kromě hudby záležet i na vizuální stránce a mimo corpse paintů se v akci objevily dva obrácené kříže a krev tekla proudem. I když muzika Kraake není žádná black metalová revoluce, celkem slušně se to poslouchalo. A ačkoli nemůže popřít svou trve image, záchvaty smíchu se mi vyhýbaly. Snad jen při zvučení, kdy Valfarin přepnula ze svého “civilního” hlasu na growl a spustila démonické “hovnoo”. Zvuk byl na první skupinu uspokojivý a úkol načít večer se ctí byl splněn.
Od o poznání zkušenějších Ústečáků Wyrm se čekalo víc než jen zahřát publikum. Kapela vystačila se svými nástroji a ač nevybaveni různými serepetičkami (sličná Arsay bohatě postačila), u mě byli o úroveň výš než jejich mostečtí sousedé. Navíc mě kapela přesvědčila zabrousit po své studiové tvorbě, i když na poslední desku bylo všude možně napliváno. Set uběhl rychle, vlastně byl dost krátký, možná jen o pár minut delší než vystoupení Kraake.
Když Wyrm odkráčeli z pódia, začalo čekání na ty, kvůli kterým snad každý investoval těch 250 korun… Sombres Forêts. A vyčkávání to bylo předlouhé. Po vyladění správného zvuku se totiž Kanaďáné odebrali do zázemí Exit-Usu na nezvykle dlouhou dobu. Lidé se mezitím začali přemísťovat ze zadních pozic až pod pódium a spousta z nich se nervózně rozhlížela, kde je Kanaďanům konec. Až po opravdu dlouhé době se zajímavě namaskovaní Sombres Forêts ukázali. V tu dobu bylo na hodinkách již hluboce po dvacáté třetí a všichni se obávali, zda tito depresivní black metalisté svůj set nezkrátí.
Upřímně jsem si nebyl jist, zda formace dokáže přenést svou brilantní atmosféru ze svých studiovek i do živého formátu. Navíc je třeba si uvědomit, že Sombres Forêts je vlastně jednočlenný projekt Annatara, kterého na jevišti doprovázelo duo hudebníku z Gris a dva další, pro veřejnost zatím neznámí muzikanti. Všechny obavy však vyvrátily první tóny, pětice hudebníků za to vzala zostra a Annatar a spol. silnou atmosférou omámily všechny přítomné. Jsem kapele vděčný, že odehráli spoustu kousků z nového “La mort du soleil”. Náhlé zvraty, kdy do odlehčené atmosféry uhodí čtveřice kytar a Annatarův fenomenální skřehot, byly naživo několikrát znásobeny. Zvuk byl slušný, možná bych ještě více vytáhnul vokální linii, ale to už záleží na vkusu každého posluchače. Sombres Forêts byli ten večer jediní, kteří do svého vystoupení zakomponovali i klávesy, dlouhou dobu osiřele stojící v rohu pódia. Ovšem jakmile za ně Annatar vzal, koncert se dostal do ještě intenzivnějších dimenzí. Bohužel poslední tóny zazněly poměrně brzy. Kapela se po hodině hraní s tajemným “Merci…” a hlubokým úklonem odebrala za upřímného potlesku do útrob klubu. Na druhou stranu se Kanaďanům nedivím, už další den hráli v Berlíně a nevím, jestli měli zrovna klidnou noc.
Při čekání na zpáteční tramvaj mě čekalo nemilé překvapení. Ano, spoj jsem si nezvykle vzorně našel, k mému údivu bylo o hodinu víc, než jsem měl v plánu. Tudíž jsem šupal na nejbližší tramvajový uzel, kde jsem s vynaložením zbylých sil dostihl “tu pravou”. Hlavou mi běhala spousta myšlenek, jak vlastně zhodnotit takový intenzivní zážitek. Ano, pauza mezi před posledním vystoupením a kratší set Kanaďanů dojem z večera trochu kazily, ovšem hudebně to byla naprostá paráda a kvůli hudebnímu prožitku a hltání téhle bravurní atmosféry onen den do Exit-Usu těch 50 lidí přišlo.
Kanada možná na první pohled není úplně nejmetalovější zemí na světě, přesto odsud pochází pár dost velkých kapel, jež výrazně promluvily do svých žánrů… Voivod, Annihilator, Kataklysm, Cryptopsy, Justin Bieber… ne, sorry, ten poslední tam nepatří. K čemu se však chci dostat, je to, že jak už tomu tak bývá u států, u nichž to tak na první pohled nevypadá, i v Kanadě je silné undergroundové podhoubí se spoustu kvalitní hudby a místní scéna zdaleka jen nekončí u těch pár opravdu známých formací, jejichž příklady byly výše jmenovány. Obzvláště specifická je v tomto ohledu provincie Quebec, v níž se nachází nebývalé množství výtečného black metalu. A právě sem spadá i jednočlenný projekt Sombres forêts…
Osobně jsem se k hudbě Sombres forêts dostal již s výborným debutem “Quintessence” z roku 2006, jenž přinesl působivý black metal ve středním tempu, sice s trošku horším zvukem, ale zato opravdu silnou atmosférou. Formálně by se tomu možná mělo říkat depressive black metal, ale to mi přijde jako blbost, protože na tom nic depresivního neslyším, je to spíše taková hudba na rozjímání… depressive black je třeba Silencer, ale ne tohle. Nicméně hlavní je to, že šlo o moc dobrou záležitost, dodnes mám tu desku rád a čas od času si ji s obrovskou chutí pustím. Pokračování přišlo o dva roky později v podobě “Royaume de glace”, které jelo ve více či méně podobném duchu jako “Quintessence”, jen přineslo kvalitnější zvuk, a přestože ani toto album dozajista nepostrádá kvalitu, debut mám s odstupem času i přes technické nedokonalosti prostě radši. Poté se však na Sombres forêts trochu zavřela voda. Annatar, jediný člen skupiny, se ještě v roce 2009 podílel se dvěma kolegy ze spřízněných Gris na jednorázovém projektu Miserere luminis a poté pár let ticho. Sice se poprvé už začátkem roku 2010 objevila první zprávička o tom, že je třetí dlouhohrající počin Sombres forêts v přípravě, nicméně se ty přípravy podle všeho trochu táhly, a tak deska vyšla až v letošním roce, tedy po pěti letech, pod názvem “La mort du soleil”…
Ani pořádně nevím proč, ale z nějakého důvodu (kdybych byl ženská, nazval bych to ženskou intuicí) jsem v případě “La mort du soleil” očekával jakousi proměnu zvuku oproti oběma předchozím albům. Možná mě k tomu trochu navedl i obal, který je stylově dost odlišný od předchozích dvou. Dvě malované obálky temného lesa (Sombres forêts ve francouzštině znamená “Temné lesy”), které se mezi sebou lišily jen tím, že jedna byla celá šedivá a druhá modrá, vystřídal působivý výjev rozbouřené mořské hladiny a ve vlnách se zmítající lodi. Nicméně můj pocit se nakonec ukázal být jako zčásti správný a “La mort du soleil” opravdu přináší jasně slyšitelný posun ve výrazivu Sombres forêts…
Základní atributy však zůstávají více či méně stejné. Stále se jedná o black metal ve středním až místy pomalejším tempu, jehož hlavní ingrediencí, díky níž se jedná o tak chutný pokrm (ano, “La mort du soleil” je rozhodně chutná deska, neboli řečeno bez kulinářských metafor skvělé album – doposud to explicitně nezaznělo, tak tedy nyní), je především uhrančivá atmosféra. V porovnání se svými předchůdci je však “La mort du soleil” o poznání rozmanitější nahrávkou. Zatímco třeba “Quintessence” stavělo na dlouhých monotónních plochách, které hrály na to, aby člověka vtáhly do svých útrob, na “La mort du soleil” je masivní kytarová stěna jen jedním z prvků a podstatnou část nahrávky tvoří klidnější atmosférické vsuvky, někdy třeba i jen čistě klavírní, tu a tam se v pozadí třeba ozve smyčcový nástroj. Tak či onak takové momenty tvoří tak podstatnou část “La mort du soleil” a tak moc promlouvají do výsledného dojmu nahrávky, že je skoro ani nejde nazývat pouhými mezihrami a intermezzy. Je pravda, že částečně toto započalo již na “Royaume de glace”, ale až zde to Annatar dotáhl k dokonalosti.
Tou největší změnou “La mort du soleil” je ovšem jiná věc – do jisté míry se ale klidně může jednat i o jen můj osobní pocit. Ačkoliv základním stavebním kamenem desky i nadále zůstává black metal, zdá se mi, jako by se Annatar ve své hudbě místy posunul až někam k post-metalu v takové té podobě, jakou nejlépe prezentují právě zámořské skupiny. Nejedná se ale ani tak o posun ve formální stylové stránce, jako spíš čistě po stránce pocitové – i z toho důvodu říkám, že možná to tam někdo na rozdíl ode mě cítit nebude. Na druhou stranu, rozhodně se jedná o posun velice zajímavý a musím uznat, že tato podoba atmosférického black metalu s lehkými post-doteky Sombres Forêts nesmírně sluší a z desky to dělá velmi silnou věc.
“La mort du soleil” mě osobně sice zpočátku lehce překvapilo, ale nutno dodat, že to bylo překvapení více než příjemné a že v podstatě hned od prvního poslechu mě album začalo velice bavit. Pokud bych to měl vyjádřit nějak klišovitě, rozhodně bych řekl, že těch pět let se na takovou věc čekat vyplatilo – jednoduše jsem toho názoru, že je lepší být pět let trpělivý a pak dostat takovou skvělou nahrávku jako “La mort du soleil”, než po dvou letech dostat další variaci na již řečené, která nebude příliš bavit – což naštěstí případ nového alba Sombres forêts není. Ve skutečnosti “La mort du soleil” dokázalo v mých očích vcelku hravě překonat dvojku “Royaume de glace” a dokonce se dotáhnout i na úroveň “Quintessence”, což není zrovna málo. I z toho důvodu nemám sebemenší problém s tím, abych desce nadělil vysoký počet bodů…
Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 29.7.2013 Label: Hypnotic Dirge Records
Tracklist:
01. Brothers in the Stars
02. Black Hole in Human Form
03. My Hands Were Made to Hold the Wind
04. The Birth of Tragedy
05. Individuation
06. A Nest of Ravens in the Throat of Time
Obsidian Tongue je skupina z Massachusetts ze Spojených států amerických, která se věnuje atmosférické formě black metalu. Samozřejmě, black metal je hudba, která by dle mého skromného názoru měla stát především na atmosféře, ať už se jedná o jakoukoliv podobu žánru, nicméně zde se jedná o vyloženě takovou tu formu, kterou přímo nazýváme atmospheric black metal, což je záležitost, kterou v Severní Americe vážně umějí, zcela bezesporu jsou zde kapely, jejichž desky jsou vysoce kvalitní a které postupem času samovolně utvořily jednu z mnoha vývojových větví tohoto košatého žánru – a zrovna jednu z těch, jež ukazují, že nejen stavbou na dnes již klasických postupech 90. let může black metal fungovat. Obsidian Tongue ovšem nepatří k těm, kteří by po této pomyslné stezce severoamerického atmosférického black metalu kráčeli jako první… na úplném počátku sice nestojí, přesto se na cestu vydali teprve nedávno. Vznik skupiny se datuje do ledna roku 2009, tehdy ještě v podobě jednočlenného projektu Brendana Jamese Haytera. Na sklonku toho samého roku se k němu přidává i bubeník Greg Murphy a v této podobě fungují Obsidian Tongue dodnes. V loňském roce se objevila jejich dlouhohrající prvotina “Volume I: Subradiant Architecture” a nyní duo navazuje s pokračováním, které vychází s velice zajímavou obálkou a velice zajímavým názvem “A Nest of Ravens in the Throat of Time”…
“A Nest of Ravens in the Throat of Time” je pro mě osobně premiérovým setkáním s hudbou Obsidian Tongue, protože se zmiňovaným debutem jsem tu čest neměl. Pánové se zde prezentují už jako vyzrálá skupina, která má zcela jasnou vizi, co a jak chce nebo nechce hrát, čemuž posléze odpovídá i samotná výsledná podoba nahrávky. Ta je – s naprostým klidem to můžeme říct hned – velice dobrá až skvělá a za slyšení jistě stojí. Jelikož se ovšem jedná o až přespříliš triviální verdikt, což v recenzích nemám tak úplně rád, podíváme se té desce na zoubek podrobněji, protože i přes nesporné kvality a stále platící doporučení k poslechu tu je několik věc, které by ohledně “A Nest of Ravens in the Throat of Time” zaznít měly, ať už v tom kladném nebo záporném slova smyslu.
Začneme tím, co je z mého pohledu ne vyloženě pozitivní, byť v tomto případě a v téhle míře zároveň nejde o nic, díky čemu by měla být nahrávka vyloženě zatracována. Jde o to, že na nad “Hnízdem havranů ve chřtánu času” mocně krouží jméno jedné jiné skupiny a nezřídka její křídla zakryjí vlastní výraz Obsidian Tongue – Agalloch. Možná je to i trochu nespravedlivé, ale nemůžu si pomoct, tito portlandští náladotvůrci jsou alfou i omegou “A Nest of Ravens in the Throat of Time” a jejich vliv znatelně promlouvá do podoby alba. Ať už to Obsidian Tongue dělají záměrně nebo samovolně, v průběhu celých 50 minut se člověku jméno Agalloch vybaví poměrně často a některé momenty jako by přímo vypadly z dílny této skupiny, jmenujme kupříkladu třetí “My Hands Were Made to Hold the Wind”, v jejíchž některých pasážích je to natolik znatelné, že by bylo opravdu uměním to neslyšet. Nechci tvrdit, že by byli Obsidian Tongue pouhou kopírkou Agalloch, protože tak to v žádném případě není, nicméně je zde velmi znatelně cítit, kdo zámořské duo při skládání desky tak ovlivnil. I proto jistě není náhoda, že sám John Haughm osobně, frontman a hlavní mozek Agalloch, na “A Nest of Ravens in the Throat of Time” přispěl jako host svým vokálem.
Na druhou stranu, John Haughm rozhodně nehostuje kdekomu, a když už se někde výjimečně objeví, lze myslím předpokládat (byť do hlavy mu jistě nikdo nevidí), že půjde o záležitost, která jej něčím oslovila, a vzhledem k tomu, v jaké úctě tvorbu Agalloch sám chovám, i tohle je pro mě malým znamením toho, že na “A Nest of Ravens in the Throat of Time” něco bude. A světe div se, opravdu tomu tak je. Poměrně brzy jsem totiž zjistil, že mi ta podobnost vůbec nevadí a že si poslech alba užívám i tak. A ten důvod je velice prostý. Budeme-li se totiž zaobírat pouhou hudební stránkou a její kvalitou, pak nám vyjde zcela jednoznačný výsledek, a sice že “A Nest of Ravens in the Throat of Time” je skvělá záležitost. Ta deska je kompozičně výborně postavena, má silnou a pečlivě budovanou atmosféru a má dostatečnou sílu na to, aby člověka přesvědčila, že za poslech a za nějaký ten čas jistě stojí.
K tomu, aby se Obsidian Tongue svou hudbou přehoupli z kategorie “velmi dobré až skvělé” na úroveň “skvělé až úžasné”, jim chybí se trochu oprostit od výše zmiňovaného vlivu a ještě více přidat na svém vlastním výrazivu, protože čistě po skladatelské stránce jsou na tom podle všechno evidentně výtečně a již teď mají schopnost napsat desku, která zvládne utáhnout více jak 50 minut, nenudit a ještě posluchače provokovat k tomu, aby poslech opakoval. A opravdu upřímně věřím tomu, že na to Obsidian Tongue vážně mají, protože v jejich hudbě cítím do budoucna obrovský potenciál k tomu, aby došlo i na alba doopravdy excelentní. Jak již ale bylo nejednou řečeno, i “A Nest of Ravens in the Throat of Time” je samo o sobě dostatečně poutavou nahrávkou k tomu, abych ji mohl z fleku doporučit, a upřímně vám mohu garantovat, že minimálně ti z vás, kteří se nemohou dočkat nějakého nového materiálu od tolikrát propíraných Agalloch, si tento počin jistě užijí a bude se jim velice líbit.
Co se týče číselného hodnocení, “A Nest of Ravens in the Throat of Time” si u mě stojí přesně na pomezí 7,5 a 8 bodů, ale vzhledem k tomu, že se mi strašně moc líbí obal alba a že je mi celé počínání Obsidian Tongue i přes několik zmíněných mušek ohromně sympatické (už jen tím, že mi chvíli trvalo, než jsem desce přišel na kobylku – na první poslech to určitě nebylo, ani na druhý ne), se tentokrát hýbnu směrem nahoru.
