Archiv štítku: black metal

Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt

Gorgoroth - Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.10.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Aneuthanasia
02. Prayer
03. Rebirth
04. Building a Man
05. New Breed
06. Cleansing Fire
07. Human Sacrifice
08. Satan-Prometheus
09. Introibo ad alatare Satanas

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Od posledního řadového alba „Ad majorem Sathanas gloriam“ z roku 2006 se toho v táboře Gorgoroth událo opravdu hodně. Na pouhá tři léta možná až moc. Kapela stihla odjet turné, rozhádat se, vyhodit posledního zakládajícího člena Inferna a ještě se pak mezi sebou soudit. Jak soud dopadl, všichni víme – vyhrál ho právě Infernus na úkor dnes již bývalých členů Ghaala a Kinga. A mezi těmi všemi „aktivitami“ si Infernus ještě našel čas na složení nové desky – „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“.

Na poli black metalu se toho v letošním roce událo opravdu hodně – studiové comebacky kapel jako Immortal nebo Absu, nová alba Old Man’s Child, Behemoth, Marduk nebo 1349, a to ještě nemluvím o tom, že nás do konce roku čeká nový počin Dark Funeral či debut současné skupiny bývalého zpěváka Mayhem. Mezitím tím vším je právě „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ jednou z nejsledovanějších událostí. Už jen proto, že měl posledních několik let skladatelskou činnost Gorgoroth na svých bedrech King ov Hell a Infernus nekomponoval v podstatě nic. Otázkou, která jistě pálila nejednoho fandu, tak bylo, jakým směrem se bude „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ ubírat.

Já osobně jsem očekával, že Infernus kontinuálně naváže na 11 let staré album „Destroyer, or about How to Philosophize with the Hammer“, čili že se vrátí do doby, kdy ještě ona dvojice zlobilů v kapele nepůsobila (Gaahl sice na „Destroyer“ už zpíval, ale jen jako host v jednom songu, takže se to nedá moc počítat). V tomto směru jsem se ale dočkal překvapení. Infernus totiž nehodil za hlavu hudební vývoj, kterým Gorgoroth prošli za poslední roky, a přestože se novinka vyznačuje návratem k syrovějšímu zvuku a oldschoolovějšímu vyznění, ony progresivnější doteky posledních tří desek tam jsou stále v některých pasážích cítit. Ale co je hlavní, ono to funguje, a to náramně.

Tím se konečně dostáváme k hodnocení samotného „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Jak jsem již prozradil, novinka je opravdu náhul. Infernus válí jak cyp. Má očekávání jsou jednoznačně předčena, neboť jsem toho opravdu moc neočekával. O to větší je ale moje nadšení! Skvělým tahem bylo naverbování dávného kumpána Pesta, který tak v Gorgoroth páchá hrdelní běsy opět po 11 letech, a byť značně oplešatěl, vokálně jede jako drak. Nehledě na to, že díky jeho přítomnosti vezmou kapelu za svou i ortodoxní fans, kteří nad kapelou zlomili hůl po nechvalně proslulých soudních tahanicích. A to je přesně to, co Infernus potřeboval – navrátit reputaci jménu Gorgoroth.

„Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ se nese po celou svou délku především ve středním a pomalejším tempu, což rozhodně není zápor. Střední rychlost Gorgoroth sluší, stejně tak jako většině blackmetalových sebranek, vždyť nejen sypačky tvoří tento žánr. A co je hlavní, deska v žádné ze svých částí nenudí, čemuž nahrává i fakt, že hrací doba je jen něco málo přes půl hodinky (u Gorgoroth to však není výjimka, oni prostě točí krátké nahrávky). Lepší ale poslouchat našlapanou půlhodinku, než se nudit u dvojnásobného času.

Gorgoroth

Když nebudu počítat, že jako dobré songy bych tu mohl vyjmenovat celý tracklist, pak je vrcholem nahrávky jistojistě předposlední „Satan-Prometheus“. Neskutečně silný a dynamický kousek, v němž se objeví i čistý hlas. Jen nevím, jestli se jedná o hosta, nebo si to Pest střihnul osobně. Velmi také zaujme třeba pomalá „Rebirth“ nebo „New Breed“, která mi zabarvením Pestova hlasu připomíná dávný „hit“ Gorgoroth, „Bergtrollets hevn“.

Příznivci Gorgoroth, potažmo true norwegian black metalu, musí být podle mého názoru nadmíru spokojeni. A ti z vás, kteří jsou stále přesvědčeni, že se tvorba kapely skládá ze dvou akordů, si to ani nepouštějte. Stejně se vám to nebude líbit (smích).


Avenger – Feast of Anger, Joy of Despair

Avenger - Feast of Anger, Joy of Despair
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: září 2009
Label: Grom Records / Deathgasm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Avenger jsem měl vždy zaškatulkované jako kvalitní kapelu, když jsem od nich někde něco zaslechl, vždy se mi to líbilo, ale nikdy jsem nedostal k tomu, abych se jim podíval na zoubek trochu pořádněji. Jak nám ale praví jedno nejmenované přísloví, nic netrvá věčně a proč se tedy s hudbou kapely blíže neseznámit skrze jejich stále ještě horkou novinku “Feast of Anger, Joy of Despair”?

První plusové body si u mě Avenger připisují hned s rozbalením balíčku s albem. Kromě samotné fošny se totiž na mě vysype nadílka nášivek, kalendáříků, plakátů a letáčků. Sice to se samotnou hudbou nemá nic společného, ale potěší to. Nikterak ale neváhám a ihned vrážím placku do přehrávače…

Žádné sraní s intrem, hned od první vteřiny se z reprobeden vyvalí výživná porce black/death metalu. Hned s úvodním, skoro osmiminutovým opusem “Zrození múzy” si uděláte celkem jasný obrázek o desce. Hutná kytarová stěna, dvoukopákové nájezdy, krkavčí řev, neúprosné tempo a z toho všeho vyčnívající údery tympánu. Vskutku reprezentativním kousek alba je videoklipová “Radost z beznaděje”, kterou opravdu doporučuji okoštovat, protože vážně stojí za to. Nebezpečně chytlavá pecka. Divím se, že to ještě nezbořilo žádnou hitparádu (smích).

I když se mi “Feast of Anger, Joy of Despair” zdálo ze začátku docela jednotvárné, snad díky oné kytarové hradbě, opak je pravdou. Když se trochu rozkoukáte, deska začne vytahovat trumfy a odkrývat skryté nápady. Žádná hluchá místa, jednotlivé kompozice nestojí na místě, neomílají jeden motiv, ale hýbou se směrem kupředu a jakoby “vyprávějí”. Placku poctivě valím cca dva týdny a nuda se ještě nedostavila. Ta třičtvrtěhodinka vždy uběhne jako voda a člověk má po skončení hned chuť si to pustit znovu.

Avenger vyprodukovali bezesporu skvělý materiál. V rámci české scény jej prozatím řadím do první trojky letošního roku. Až mě překvapilo, jak moc mě “Feast of Anger, Joy of Despair chytlo. Sjíždím to dokonce častěji než nové Immortal! A jestli tohle není známka kvality, tak už nevím.


Immortal – All Shall Fall

Immortal - All Shall Fall
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.10.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Immortální pohádky I: Navrát krále

Dnešním světem vládne trend recyklace. Recyklují se filmy, recyklují se odpadky, recyklují se stroje na recyklaci, a v neposlední řadě sami sebe recyklují i dlouho nefungující kapely nebo projekty. Však to znáte, obrovská vlna comebacků, kdy se na scénu vrací/vracelo všechno od Celtic Frost až po Michaela Jacksona. A v této době začíná náš příběh… Bylo nebylo, kdesi na zasněžených vrcholcích norských hor, seděli Immortal na svých trůnech, dloubali se v nose, pojídali bůček, leštili ledovce, prostě idylka. Ale i leštění ledovců zanedlouho přestane člověka bavit a přestalo to bavit i Immortal, kteří tak neměli do čeho píchnout (někdo z vás by mohl namítnout, že se mohli píchat navzájem, ale nic takového tady nechci slyšet, vy dobytci nemravný). A tak zadul vítr a až na střechu světa zanesl zvěsti o comebackové módě. I děl mocný Abbath památnou větu “Kurva hoši, to je ono, jdeme do toho!” a comeback Immortal byl na světě. A co se nejdříve odehrálo pouze jako návrat koncertní, brzy přerostlo i v návrat albový…

Immortální pohádky II: Alšalfal aneb vše padne před Immortal

Nářky a prosby uctívačů ledového kultu byly vyslyšeny. Dlouhých sedm let si Immortal šňupali sníh a nasávali horský vzduch soukromě, dlouhých sedm let od vydání poslední desky, dlouhých sedm let čekání na “All Shall Fall” je u konce. A jak to zní? Nebudete tomu věřit, ale nový zásek zní… (chvilka napětí)… přesně jako Immortal! Kapela zamrzla v čase a prostoru (a možná i v hospodě), ale co byste chtěli, vždyť v Norsku je zima na zmrznutí. A tak to má být. Chcete progresi? Táhněte za amatéry typu Dream Theater. Chcete ještě víc progrese? Táhněte za… no prostě táhněte. Ne, ne, pány a dámové, tohle je black metal, krystalicky čistý jak čerstvý sníh. A tak to má být.

Immortální pohádky III: Jak malý Abbath do světa šel a všechny svou sekerou rozbil

Ti z nás, kdož očekávali od “All Shall Fall” mrazivý black metalový zásek, musejí být nadmíru spokojeni. Konec, tečka. Tady bychom mohli skončit. Co bych vám povídal – střední tempo, ledové riffy, zimní atmosféra atd. atd. Však to znáte. A že už to tady bylo? Ano, bylo, ale komu to vadí? I kdyby se Immortal vrátili jen pro to, že jim došla škvára, dokud do mě budou solit takovéhle fošny, ani neceknu. Dostal jsem přesně to, co jsem chtěl dostat, a v kvalitě, jakou jsem si představoval. Immortal jsou jednoduše králové! A když se vám to nelíbí – smůla! Desky jako “All Shall Fall” do mě můžou prát do konce života. Immortal jsou frajeři. Konec, tečka.


Borgne – IV

Borgne - IV
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Sepulchral Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Dnes si dáme zase porci pořádného undergroundu. Tentokrát se v rámci našich nepravidelných výletů do podzemí podíváme do země bankovnictví, hor, hodinek a kurvy (pardon, krávy) Milky – do Švýcarska, kde řádí blázen známý jako Bornyhake. Tento multiinstrumentalista se angažuje hned v několika grindových a black metalových kapelách, ale jeho nejprofláklejší (berte samozřejmě s rezervou) a dle mého skromného názoru i hudebně nejzajímavější působiště jsou jednočlenné projekty Borgne a Enoid. V dnešní recenzi se budeme věnovat tomu prvnímu jmenovanému a asi půl roku starému albu “IV” (pod hlavičkou Enoid ale jen tak mimochodem také letos vyšla nová řadovka s názvem “Ataraxiis”).

U “IV” se oproti minulým deskám “III” a “II” událo spoustu změn (pokud byste hledali ještě “I”, tak se jedná pouze o demo). Název alba v podobě římské číslice zůstal, ale zato samotné písně jsou vůbec poprvé pojmenovány (dříve byly také číslovány, přičemž číslo bylo doplněno slovíčkem Akt, např. “Akt 1.3” pro první píseň třetí desky atd.).

Co se týče samotné hudební složky, jedná se o jednoznačně největší posun v historii projektu. Borgne byli vždycky o misantropii a do jisté míry i depresi, což platí i o “IV”, která na to jde ale jiným způsobem. Snad poprvé není hudba kapely jen o neprostupné stěně hluku bez špetky melodie či rytmu (nepočítáme-li ambientní klávesy, které občas probleskují i na aktuální placce). Na “IV” se Bornyhake odhodlal nějaké ty melodie do svých dlouhých kompozic propašovat a je to jenom dobře! Rozhodně šťastná volba, dokonce ani misantropii sem tam nějaká vyhrávka nezabije (jen tak na okraj, už jednou zmiňovaný druhý projekt Enoid se také zabývá misantropií, ale jde na to ještě jinak, takže to teď možná bude znít trochu složitě, ale alespoň vidíte, jak to dopadá, když má jeden člověk tisíc projektů podobného zaměření a pak aby se v tom prase vyznalo). Každopádně právě takováhle (pro někoho) “samozřejmost” jako melodie činí “IV” dosud nejlepší deskou Borgne. S tím také souvisí rapidní zlepšení zvuku, předchozí počiny byly totálním garážovým zlem, jenže novinka je v tomto ohledu mnohem přístupnější.

Další výrazný a šťastný krok kupředu – Bornyhake se tentokrát vybodnul na čistý ambient (nebo spíš parodii ambientu), předváděný na přechozím “III”. Ono poslouchat 15 minut dlouhé ticho možná působí ojediněle a nekomerčně, ale je to vážně nuda, takže další palec nahoru. Podobná zvrhlost se totiž na “IV” vyskytuje jen jako intro a outro, což už ale posluchač dokáže přežít bez psychické újmy.

Takže, když to shrneme, “IV” nám předkládá porci vysoce kvalitní muziky těžce se vymykající střednímu proudu metalového žánru. A pokud prahnete po takové kombinaci, s klidem vám mohu doporučit právě tenhle dobře utajovaný kousek švýcarské scény. Stále se sice jedná o hodně specifickou záležitost, ale ze všech Bornyhakeho alb se mi “IV” líbí zřejmě nejvíce. Blázen se tentokrát vytáhnul a já tak neváhám vytáhnout vyšší ohodnocení.


Marduk – Wormwood

Marduk - Wormwood
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.9.2009
Label: Regain Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Dva roky uběhly od posledního záseku “Rom 5:12” a švédské komando Marduk je už zase zpátky, tentokráte obklopené nahořklou vůní pelyňku a potřetí s ďáblem Mortuusem za mikrofonem. A opět je to vskutku vydatná porce vydatného black metalu. Pravdou sice je, že předchozí arcidílo zůstává nepokořeno, ale to “Wormwood” nikterak nebrání být výbornou deskou. A to je to hlavní.

Marduk nejsou žádná ořezávátka a přesně jak je u nich zvykem, valí podstatnou část alba ve vysokých obrátkách. Jejich rychlé songy sdírají pořád kůži, přesně jak se od nich očekává. Špatnou skladbu už snad ani neumějí napsat. A “Wormwood” není výjimkou. Typická atmosféra Marduk je jako vždy prošpikována spoustou nápadu a drtí posluchače na kousíčky. Ani nevím, jaký song bych vám doporučil, protože prostě nejde sáhnout vedle. Třeba taková “Whorecrown” se skvělou sólující kytarou je výborná. Pokud prahnete po nějaké zuřivosti sypačkoidního typu, “This Fleshly Void” je pro vás jako stvořená. Vždyť už hned úvodní “Nowhere, No-One, Nothing” je k posrání zabijácká. Není slabého songu, není slabého místa.

Druhá tvář Marduk je sice pomalejší, ale o to působivější. A stejně jako v případě “Rom 5:12” jsou i na “Wormwood” obě tyto tváře kapely vyváženy tak nějak půl na půl. Tou nejpůsobivější skladbou na novince je podle mě hned druhá “Funeral Dawn”. Kdybych měl zvolit jeden jediný vrchol desky, neváhal bych a přiřkl jej právě téhle písni. Rychlé songy Marduk vás zničí svojí silou a nenávistí, ty pomalé vás ale stáhnou z kůže mnohem bolestivěji a s hlubším účinkem. A “Funeral Dawn” je přesně taková. Jestli někdy někdo zhudebnil krásu v morbiditě, pak jedině Marduk.

Co se k mé velké radosti nezměnilo od minula ani v nejmenším, je drtivá baskytara. U Marduk tenhle nástroj nikdy nebyl jen “šmrdláním v pozadí”, ale na předchozím a novinkovém albu to dotáhli k dokonalosti. Pusťte si písničky “Unclosing the Curse” a “As a Garment” na sluchátkách a pořádně nahlas a poznáte, o čem mluvím. Z té basy vám vybouchne hlava.

A pak je tady ještě zpěvák Mortuus, který tomu celému nasazuje svým nelidským hlasem korunu. To, co on předvádí, je chvílemi opravdu neuvěřitelné. Tohle je ten jediný správný vokální ďábel pro Marduk. Nic proti Legionovi, to byl taky výborný zpěvák a měl jsem ho rád, ale v jeho současném působišti Devian mu to sekne víc. Mortuus je král.

Marduk v roce 2009 neztratili nic ze svého kouzla a ničí stejně jako kdykoliv předtím. Jak již bylo řečeno, mistrovské “Rom 5:12” je nepřekonáno, “Wormwood” se ale také neztratí a má co nabídnout. Máte Marduk rádi? Jestli ano, pak neváhejte, věřím, že jejich nový opus vás nezklame, stejně jako nezklamal ani mě.


Bloody Lair – Vzestup zla

Bloody Lair - Vzestup zla
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.4.2015
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Bloody Lair je undergroundová black metalová smečka z Prahy, která letos v dubnu vydala svoje první album “Vzestup zla”. Jak již název i s obalem napovídají, v tomto případě se nedá očekávat nic jiného než porci zuřivého black metalové oldschoolového zla…

Desku otvírá titulní song “Vzestup zla”. Opravdu pěkné, zhruba minutové, intro se zvrhne ve více než solidní black metalovou hoblovačku. Následný přechod do středního tempa a zase zpátky k sypačce mému sluchu sedí. Něco podobného se děje i v následujících dvou peckách “Rasa ohně” a “Nastává válka”, takže zase prolínání středně rychlých valivých kousků s dvojkopákovými nájezdy. Ano, ano, takhle to mám rád. Zvláště pak v druhé jmenované (nebo vlastně spíš třetí jmenované) si Bloody Lair okolo jedné a tři čtvrtě minuty vystřihnou naprosto devastující pasáž, ze které jsem na mrtvici. Přestože se nejedná o žádnou festovní originalitu, kapela nemá špatné nápady a rozhodně se to neposlouchá špatně.

Ani následující pecky nejsou nijak špatné, odehrávají se ale podle relativně podobného vzorce, což svádí k jisté kolovrátkovitosti, ale vzhledem ke stopáži alba (rovná půlhodinka) to zase tolik nevadí. Za zmínku stojí třeba ještě taková “Prokletí krve”, jejíž začátek zní… ehm, skoro stejně jako začátek songu “Sacrifice unto Sebek” od Nile. Nechtěl bych Bloody Lair nařknout z plagiátorství, to vůbec ne, ale podobnost je tak velká, že by se muselo jednat o kurevsky velkou náhodu, jestli víte, jak to myslím (smích).

Největší zlo přichází až téměř u samotného konce – předposlední skladba “Yperit”, která z alba vyčnívá stejně, jako by vyčníval kaktus na oholené řiti. Přirovnání možné blbé, ale je to tak. Jako jediná se totiž pohybuje v celé své délce ve střední rychlosti a táhne se stejně jako mrak smrtelného yperitu. Tahle pecka mi trhá koule, to vám teda povím. Jenom víc takových songů, jednoznačný vrchol desky!

Trochu větší potíž je se zvukem. “Vzestup zla” je totiž docela garáž. Ale co taky čekat, když se za a) jedná o debut a za b) se jedná o totální underground. Ne, že by se to nedalo poslouchat, to netvrdím (také by bylo umění nenazvučit dva nástroje a zpěv do poslouchatelné podoby, že ano), ale v dnešní době ultra vyleštěných produkcí to může leckoho odradit.

Bloody Lair

Co vám budu dále povídat… Je to spíš pro fandy žánru než pro “normálního” posluchače, pokud byste ale dostali chuť na nějakou solidní black metalovou prasečinu od ne tolik profláklého jména, Bloody Lair by nemuseli být špatnou volbou. Kdyby náhodou někoho zajímal můj názor, mně se to celkem líbí, takže nezbývá nic jiného, než očekávat druhou fošnu, která by podle slov samotné skupiny měla být o hodně agresivnější a brutálnější. Každopádně se na debut jedná o slušnou práci.


Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Gorgoroth - Ad majorem Sathanas gloriam
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.6.2006
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Wound Upon Wound
02. Carving a Giant
03. God Seed (Twilight of the Idols)
04. Sign of an Open Eye
05. White Seed
06. Exit
07. Untamed Forces
08. Prosperity and Beauty

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Na Gorgoroth se mi líbí jedna věc. Když se po albu „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ začali s nahrávkou „Incipit Satan“ a s příchodem zpěváka Gaahla a basáka Kinga vyvíjet směrem dál od klasického oldschool hoblování (pro potřeby recenze to můžeme nazvat post-black metalem, i když post-black metal vypadá přece jenom trochu jinak), sklidili od většiny recenzentů i fanoušků uznalé pokyvování hlavou. Pak ale nastal onen neblaze proslulý soudní proces o jméno kapely, kdy GaahlKingem vykopli z Gorgoroth posledního zakládajícího člena (přičemž se ještě předtím za jeho zády postarali, aby práva na kapelu připadla jim); soud dal ale nakonec za pravdu Infernovi a práva na užívání značky Gorgoroth vrátil. Do toho všeho ještě přišlo prohlášení, že Gaahl je gay, což byla pro všechny „trve and cvlt“ fandy poslední kapka a začali alba, na nichž se podílela inkriminovaná dvojice, nenávidět. Celkem ironie, neboť se vůbec nejedná o špatné desky. Právě naopak, jde o zatím nejprogresivnější období Gorgoroth.

„Ad majorem Sathanas gloriam“ je vyvrcholením oné Gaahlo-Kingovské éry. Přestože já sám jsem onu aféru okolo Gorgoroth sledoval velice nelibě, fandil Infernovi a byl díky rozpoutání té bubliny na GaahlaKingem naštvaný, jejich desky na rozdíl od některých omezenců zapřít nemůžu, protože ať si říká kdo chce, co chce, je to prostě kvalita. A i když se možná chovali jako kreténi, pro Gorgoroth stvořili výbornou hudbu, tak proč si ji nepřipomenout?

„Ad majorem Sathanas gloriam“ obsahuje celkem osm písní a každá z nich si žije svým vlastním životem. Na poměry Gorgoroth i na poměry žánru se jedná o velice různorodou desku. Velmi časté je střídání tempa, sypačky se plynule prolínají se šlapavými kousky a chytlavými riffy. Všechny písně bez výjimky jsou snadno zapamatovatelné – svého času jsem album záměrně půl roku neposlouchal, jen abych z hlavy dostal „Carving a Giant“!

Úvodní „Wound Upon Wound“ je otvírák jak prase. Z celého alba tenhle kousek asi nejvíce připomíná starou tvorbu kapely. Gorgoroth to v tomhle případě drhnou pěkně od podlahy, až se z toho člověku scvrkávají trenky. Přesto to ale není klasická oldschool hoblovačka, zvláště v přechodech slyšíte ty lehké dotyky progrese a pro svůj žánr neklasických postupů. Druhá v pořadí je notoricky známá „Carving a Giant“ – střední tempo, chytlavost, šlape to jak hodinky (samozřejmě v rámci žánru). Zároveň na ni vznikl vůbec první a zatím jediný klip Gorgoroth, na kterém se cenzura opravdu vyřádila.

Třetí „God Seed (Twilight of the Idols)“ je zajímavá hned z několika důvodů. Když blíže prozkoumáte její název, dostanete odkaz na minulost i budoucnost spjatou s Gorgoroth„Twilight of the Idols“ je půlka názvu předchozí desky kapely z roku 2003. God Seed je zase název kapely, kterou Gaahl a King ov Hell po prohraném soudním sporu založili. Hudebně pak jde o kombinaci předchozích dvou kousků, čili rychlost vs. chytlavost. Až na jednu výjimku, ke které se ještě dostaneme, se dá i zbytek „Ad majorem Sathanas gloriam“ popsat stejnými slovy (prolínání rychlých a středně rychlých, chytlavých momentů), ale bez toho, aby se písně slévaly v jednu.

Onou výjimkou je čtvrtá “Sign of an Open Eye”. Pomalá, monotónní a dokonalá, ale také těžko popsatelná. Tohle prostě musíte slyšet! Něco srovnatelného udělali Gorgoroth už jen na albu “Incipit Satan” s písní “Litani til Satan”. Taktéž bych si ještě neodpustil, kdybych nepřipomenul závěrečnou “Prosperity and Beauty”, která je opravdu nádherná. Taktéž doporučuji.

Tak, a jsme u konce. Když tak o tom přemýšlím, tahle recenze je vlastně zbytečná. Kdo z vás má Gorgoroth v oblibě, album už dávno zná. Kdo je rád nemá, těžko si to na základě tohoto článku bude shánět. Takže jste to vlastně četli úplně zbytečně a já to úplně zbytečně psal. Ale hlavně že jsou všichni spokojení. Jen abych dostál předepsaným pravidlům, dodám, že “Ad majorem Sathanas gloriam” je šťavnatý kousek, který se podle mého skromného názoru vyplatí vlastnit.


Kampfar – Mellom skogkledde aaser (1997)

Kampfar - Mellom skogkledde aaser
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: červenec 1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Intro
02. Valdogg
03. Valgalderkvad
04. Kledd i brynje og smykket blodorm
05. Hymne
06. Bukkeferd
07. Naglfar / Ragnarok

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože mají Norové Kampfar na kontě teprve čtyři studiové desky, jejich historie se táhne už od roku 1992, kdy hlavní mozek formace – zpěvák Dolk – založil kapelu Mock, která se o dva roky později plynule přetransformovala právě v Kampfar. V tomto období začala tehdy ještě dvoučlenná sestava pracovat na debutu „Mellom skogkledde aaser“.

Ještě předtím, než Kampfar začali od roku 2003 fungovat jako „normální“ (rozuměj naživo hrající, čtyřčlenná) kapela, obsluhoval Dolk kromě zpěvu ještě bicí a jeho parťák Thomas všechny kytary, včetně té basové. A právě spojení těchto dvou osob má zásadní vliv na celou tvorbu Kampfar a na jejich originální sound. Tohle je totiž jedna z mála skupin, kterou si prostě nejde splést, hned po prvních vteřinách každého jejich songu vás to prostě bouchne do uší: „Jasně, tohle jsou Kampfar!“ Podle všeho je to kombinací blackmetalového cítění Dolka a folkových kořenů Thomase.

Kampfar nepotřebovali žádné dlouhé roky na hledání vlastního ksichtu, hned od debutu „Mellom skogkledde aaser“ totiž znějí jako nikdo jiný. Přestože má první deska z dnešního pohledu tu nejhorší produkci a nejhorší zvuk v jejich diskografii, nic to nemění na tom, že už v té době ukázali, že se s nimi na scéně musí počítat. Na ploše pěti písní (první a poslední položka v tracklistu je intro/outro) delší stopáže rozehrávají navýsost skvělou hru melodického black metalu (jen tak mimochodem, zapomněl jsem zmínit, že právě melodie a jejich využívání činí Kampfar originálními).

Hned první song „Valdogg“ ukazuje, v čem tkví síla Kampfar. Svižné tempo, spousta nápadů a skrytých vyhrávek, které ze začátku ani nepostřehnete (například za ostatními nástroji zastrčené klávesy), žádná hluchá místa, žádná nuda. Nic takového. Nejsou to sice ti nejlepší hráči na světě (ploše a jednotvárně znějící bicí, například), na to se ale tady nehraje. U black metalu jde o atmosféru, atmosféru a ještě jednou atmosféru, a té mají Kampfar na rozdávání. Jenže ji nerozdávají a nechávají si ji všechnu pro sebe, což jejich hudbu dělá právě tak výbornou.

Nemá cenu zde zmiňovat každou písničku zvlášť, protože všechny jsou naprosto skvělé, věnovat se tedy budeme jen těm styčným bodům. Kromě výše zmiňované „Valdogg“ je to hned následující „Valgalderkvad“ – osmiminutová odysea po norských horách s naprosto mrazivými samply. Lahůdka, to vám tedy povím. Dále je to pak zejména „Hymne“, asi nejznámější skladba desky, jejíž jméno přesně odpovídá náplni. Opravdová hymna.

Kampfar

Těm, kteří se o norskou scénu důkladně nezajímají, možná nebudou Kampfar tak známí jako třeba tamní ikony typu Satyricon, Gorgoroth nebo Darkthrone, snad díky tomu, že opravdu aktivní kapelou se stávají až v posledních letech (sedm roků nečinnosti také zrovna nezvedne kredit), ale své pravoplatné místo na scéně mají. Nejsou to žádní pozéři nebo satanáši, tady jde jen o hudbu a ta je dokonalá. Neznám člověka, který by o Kampfar prohlásil, že hrají sračky. A jestli vás ani tohle nepřesvědčí, že tahle kapela je skvělá, tak už nevím. Je to hudba, jejímž poslechem čas marnit nebudete.