Na jednu stranu “Hinab in die vertraute Fremdheit” vyloženě marné není, ale na tu druhou Shrike nenahráli vůbec nic, co by člověka nějak složilo. V základě v tom nějaký potenciál cítit je, nicméně celý počin táhne dolů několik poměrně nepříjemných skutečností, díky nimž se Shrike topí přinejlepším někde v průměru, ale spíš ještě pod ním.
Především, “Hinab in die vertraute Fremdheit” působí strašně amatérsky, což je hned od začátku poměrně vážný handicap. Zvuk je takový podivně plochý a zahuhlaný, jako by byl přikrytý pod nějakou dekou, díky čemuž vyznívá do prázdna i těch několik málo výjimečných momentů, které by jinak mohly být zajímavé. Především se jedná o ty chvíle, kdy Shrike zapojí třeba akustickou kytaru (“Der Abend”), ženský vokál (“Schmerzen”) nebo dokonce náznak elektroniky (rovněž “Der Abend”), ale ve všech případech to jsou spíš jakési výkřiky do tmy, jen několikavteřinové záležitosti. Většinu času totiž tvoří nepříliš záživný a hodně obyčejný black metal bez nějakých výraznějších nápadů, zajímavějších pasáží nebo atmosféry. A právě poměrně velká skladatelská impotence je dalším a zcela jednoznačně tím největším problémem “Hinab in die vertraute Fremdheit”, jenž desku posílá hluboko do podprůměru. V kombinaci s již zmiňovaným špatným zvukem, který rozhodně nepůsobí záměrně undergroundově, ale spíše stylem “lépe to neumíme”, se tak jedná o záležitost zoufale nudnou a tím pádem ve výsledku i zcela zbytečnou.
Debut Shrike neznám, ale “Hinab in die vertraute Fremdheit” mě rozhodně nepřesvědčilo, že bych se po něm měl shánět nebo že bych měl kapelu sledovat i do budoucna. Soudě čistě na základě tohoto počinu jsou tak Shrike bohužel skupinou, bez níž by se black metalová scéna bez problémů obešla…
Druhý pohled (Mechanick):
Jméno kapely Shrike je inspirováno literární postavou z knihy Dana Simmonsse“The Hyperion Cantos” (Dan Simmons současný autor sci-fi, fantasy a horrorových knih). Odtud tedy název skupiny odvážlivců z Německa, kteří letos v červnu vydali druhou desku nazvanou “Hinab in die vertraute Fremdheit”.
Díky úrovni softwaru v dnešní době není vůbec žádný problém si za několik tisíc korun pořídit domácí nahrávací studio. Kvalita mnohých nahrávek z takovýchto obývákových studií dosahuje opravdu vysoké úrovně. Ovšem takový výsledek vyžaduje mnohé znalosti a zkušenosti. Ano, podezřívám Shrike, že nahráli svůj počin někde na zkušebně a bez sofistikovaného dozoru. Považovat “Hinab in die vertraute Fremdheit” za desku je natolik smělé, až mi jejich odvaha vytváří úsměv na tváři. V mých uších jednoduše předpoklady standardní desky nesplňuje. Upřímně, slyšel jsem demonahrávky, které znějí mnohem lépe. Ať se na mě pánové nezlobí, ale i kdyby to byl záměr, tak jim nevěřím. K hudbě samotné. Shrike hrají black metal. Celá deska je propletena melodickými riffy a nahrávce se to jimi jen hemží. Chtěl bych se něčeho chytit, trochu se při poslechu bavit, dostat depresi nebo chuť na topinku, ale kde nic, tu nic. Jen co mě zaujme jeden riff, vzápětí se Shrike doslova obrací zády a já zůstávám opět bezradně unášen vlnami. Kromě intra jsou všechny skladby delší pěti minut a závěrečná “Schmerzen” je dokonce delší než dvanáct minut. Nepřesvědčuje mě ani obal. Zobrazuje zátiší potoka s pařezem. Za ním na vyvýšenině stojí uschlý strom, jenž zřejmě znázorňuje postavu Shrike.
Řekněme, že na svou třídu Shrike hrají na své nástroje vcelku slušně. Stačí to? Nestačí! Klukům nechybí odvaha, ale pokud to myslí do budoucna vážně, rozhodně se mají na čím zamýšlet. Smazat a znovu!
Black Crucifixion patří mezi jeden z posledních black metalových kultů, jejichž tvorbu jsem až doposud nezakusil, přestože to mám v plánu již poměrně dlouhou dobu, což se ovšem naštěstí konečně změnilo s příchodem třetí dlouhohrající desky “Coronation of King Darkness”. Přestože jsem s muzikou skupiny osobně zatím nepřišel do styku, stejně jsem měl poměrně vysoké nároky, protože Black Crucifixion provází pověst formace, která sice není nějak slavná, ale oč méně je známější, o to je její muzika kvalitnější. A “Coronation of King Darkness” mi dalo přesně to, co jsem očekával – opravdu vysoce kvalitní, inteligentní progresivní black metal s lehkým přesahem do death metalu. Zároveň jsem dostal album opravdu obrovsky zábavné a rozmanité, přestože se Black Crucifixion více či méně pohybují pouze ve svých mantinelech.
Asi největší zbraní “Coronation of King Darkness” je něco, co možná dost lidí u takového žánru překvapí – neskutečně silné skladby. V hodně velkých uvozovkách jde o album opravdu skoro až písničkové. Jenže Black Crucifixion tahají jeden obrovsky silný nápad za druhým a v úplně všech skladbách najdete bez přehánění fantastické pasáže, pokaždé (a i v tom tkví ona zmiňovaná rozmanitost) jde ale o něco trochu jiného, takže zatímco v úvodní titulce “Coronation of King Darkness” to může být drtivý refrén, v “Heroes End Up on Gallows” zase kapela přijde s uhrančivou atmosférou a fantastickými melodiemi, “Threefold” se blýskne působivým rituálním závěrem, zatímco taková “Lodestar” chytlavým úvodem ve středním tempu. Úžasným zakončením desky je pak mocný opus “Thieves”, jenž se po pomalejším začátku zvrhne do black metalové sypačky (avšak i v ní jsou Black Crucifixion skvělí), aby se posléze zlomil až do meditativní pasáže, která nakonec vygraduje do skvělého závěru s další porcí výtečných kytarových melodií.
“Coronation of King Darkness” je na první pohled docela nenápadné album, ale když se do něj člověk pustí, stojí to za to. Jednoduše perfektní deska!
Země: Německo Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 6.2.2013 Label: Zeitgeister Music
Hodnocení: 7,5/10
Odkazy: –
Ekpyrosis pro mě byli (nebo bych měl snad použít jednotné číslo? o sestavě nikde ani zmínka…) až donedávna úplnou neznámou, ale jak si někdo do žánrové kolonky vetkne avantgardní black metal, tak mě to většinou začne zajímat, tudíž jsem si na zkoušku sehnal letošní kraťas projektu, pojmenovaný originálně “Firmament / Reise” podle jediných dvou skladeb, jež se zde nacházejí.
Nějak přehnaná očekávání jsem upřímně řečeno neměl – přece jenom se jednalo o zkoušku naslepo. Nicméně i přes fakt, že se počin se svou délkou nepřehoupne ani přes deset minut hracího času, mě muzika Ekpyrosis setsakra zaujala hned na první poslech. Označení avantgardní black metal je v tomto případě opravdu trefné, protože “Firmament” i “Reise” takové opravdu jsou. Nejedná se ovšem o nějaký bezbřehý experiment, svým pojetím mi ta muzika relativně avantgardní black metal v té podobě, jak je svého času předvedli třeba Norové The Konsortium – myšleno v tom smyslu, že se stále jedná o čistý black metal, jen je zahraný ne úplně tradičně a evidentně s otevřenou myslí, která nemá potřebu držet se zajetých kolejí. Oproti zmiňované kapele jsou (je?) však Ekpyrosis ještě o něco extrémnější.
První “Firmament” se odehrává v rychlém tempu a díky poměrně krkolomným vyhrávkám působí docela chaoticky, ale v tom dobrém slova smyslu. Ani náhodou ale nejde o samoúčelnou šílenost, protože po několika posleších člověk začne ve spodních vrstvách objevovat několik hodně zajímavých melodií nebo hodně dunivou baskytaru. “Reise” už je v těch rychlých částech o malinko tradičnější a navíc se v ní vyskytují také trochu přívětivější pasáže ve středním tempu, jichž se posluchač může chytit už při prvním poslechu. V obou polohách mě však muzika Ekpyrosis dost zaujala a rozhodně se časem podívám na zub i oběma dlouhohrajícím deskám, jež pod hlavičkou projektu doposud vyšly.
Greetings to Italy! If you don’t mind, I’d start with maybe a little tougher question. You released new edition of your latest album circa two months ago so the very first question just suggests itself – why did you decide to do it? I of course know there are two bonus songs but… well, I’ll dare to be honest – despite I like the band’s music and “Horror Metal” as well, I’m not sure if I see a reason in releasing the album for the second time in a year after the original version just because of two bonus songs. I would definitely understand it if the original edition was already sold out but as far as I know it’s still available – at least here in the Czech Republic…
Yes, there are still one or two hundreds of copies around, coming from the very first print, but they are scattered among the European distributors and however they are not enough to cover the constant request of copies the band gets from the web. We have a handful of live dates planned till the end of the year and we needed more copies to sell at the concerts, so our label planned a new print. I don’t see anything strange in adding two bonus tracks, instead of reprinting the same version. This has enriched the album and people buying this new version can enjoy some extras.
The second question will be a little bit similar – why did you decide to remade “Whispers of Sin” and “Hypnotic Psychosis” into new versions? Those “Ancestral” and “Chaotic” remixes are great but I personally haven’t had any problems with the original versions as well… were you unsatisfied with the original versions, or did you just want to provide a new view on those two songs?
We spent two years in pre-production, recordings, mixing and mastering “Horror Metal” and we were completely satisfied by the final result, released in January 2012. But having your own recording studio allows you to do new experiments and this is what we did with these two remixes. This is how artists shall work, being free to rehash their creations, manipulate and joke with them. In particular the beginning of the original version of “Hypnotic Psychosis” contained some 90s and New Wave reminiscences, you know. I was curious to see how this songs would have been if I have sung it in total growling. This is what I did and I think the result is really cool. So no afterthought, in fact we didn’t replace the original tracks but added two remixes. We are surely not the first band doing this, so I see nothing extraordinary or transcendental in it.
Another reissue coming just in a few days is the new edition of the band’s first album “The Shadows’ Madame” which is of course logical since the record is sold out for a while. However, the second album “Far Away from Conformity” is not so easy to buy nowadays as well… are there any plans to make a reissue of this one too?
Yes, I have a very clear planning of what to release in the forthcoming two years and “Far Away from Conformity” is part of this ploy. I’m thinking about a special edition to be released in 2014, probably on vinyl, with a renewed artwork. We will see…
One last thing that just crossed my mind regarding reissues… we’ve been witnessing the resurrection of LP format in few past years and it seems like almost everything’s being released on vinyl… but as far as I know, any of Cadaveria’s four albums hasn’t been released on LP yet, just CDs, is that right? Do you think it is possible to happen that your albums will be made available on LP one day?
See above.
Okay, let’s talk about “Horror Metal” for a while… there was a gap of five years between “In Your Blood” and “Horror Metal”. Why did it take so long to create and release the album?
We have been very busy with the promotion of “In Your Blood” album. Foreign live dates came just in 2009 and 2010 and at the same time I released the 2nd album from DyNAbyte, my side project, and had to care about some personal stuff as well. So only in late 2010 I was able to be completely focused on Cadaveria new album, even if many guitar riffs have already been written and the most part of the lyrics were ready before. We spent a lot of time in studio, especially to mix the album and to do the mastering and finally in January 2012 the album was released. We worked with no hurry and left the studio only when we were 100% satisfied. Being independent musicians who belongs to the underground scene, we have the luck to be fairly free from marketing rules and from label pressure.
I have to confess that when the cover of “Horror Metal” was published I was quite surprised by that “zombie” image. I guess it might be somehow connected with the album’s title, is that right? However, I haven’t found any concept line in the lyrics themselves so it’s just about depicturing the title?
In fact, there is not a concept behind the album. Each song has its own story and strong identity and none is fully representative of the record to become the title track. We didn’t think about the album title till we finished the recordings. When we listened to the complete work we realized that the main topic, the unique and common denominator was the obscurity, the darkness pulsating in all the tracks. We immediately understood the only possible title was “Horror Metal”, by adopting the definition fans and critics has been given to our particular style since our debut album “The Shadows’ Madame”. Since the decision to entitle the album “Horror Metal” we opted for a very simple cover artwork: a band picture. As I said the idea is very simple, in a certain sense it is a bit antiquated, but on the other hand it is also original, as nowadays many bands use a drawing for the CD covers. Starting from a simple idea, we enriched the picture with an elaborated make-up, that obviously jokes with our image (like we are used to do, reinventing ourselves in every new release) and with the term “horror”. Musically speaking this album is horror-based as it emanates a sinister atmosphere; visually speaking the cover embodies the horror character par excellence: the zombie.
I also noticed that all the band’s members except of you use names of antagonists from David Lynch’s movies as their pseudonyms… why is that so? Is this somehow connected with naming the album (and also the style of the band’s music, as it is written in biography on the website) “Horror Metal”? And why David Lynch? Are you in the band fans of his films? If so, which one is your favourite?
I’m a video maker, I have a degree in history and criticism of cinema and my final dissertation at university was on “Lost Highway” by DavidLynch. I love his unintelligible movies, filled with supernatural elements. Cinema is however a great source of inspiration for our music, lyrics, artwork and videos.
If you don’t mind, I’d like to ask a few things about yourself… First of all, how did you get involved in music in general and in metal scene? Are there any bands or musician whose work convinced you that you want to be a musician as well? Said with different words – how did your very first musical steps look like?
I always loved singing but I started doing it seriously by chance. My first band, called Marciume, was started for joke, just to spend some different evenings in a rehearsal room instead of in a pub. After some months I met Opera IX guys and I entered the band. I can say music belongs to my soul. I was used to attend live concerts even when I was very young, at 8, 10 years. I went with my father, who educated me to classical music. When I approached to a microphone for the first time I realized I was able to sing in growling. It sounded a bit strange to me, being a girl. Finally I checked out HolyMoses (it was 1992) and I saw that I wasn’t the only one. This gave me a push to trust myself, find my personal way and go on.
The previous question was also asked as a bridge to this one – it’s not a secret that your first important band was Opera IX which you joined in 1992 and which later became one of the best known black metal bands in Italy. However, in those times it wasn’t common for women to be involved in metal music, especially in the extreme genres. How it happened that you decided to become a part of the extreme metal band? The black metal scene was still quite orthodox in 1992… have you ever experienced any negative feedback or attitude because of you were let’s say something unusual?
No, all always went fine. People were surprised discovering there was a girl doing such vocals, but I quickly gained the respect of many fans.
I guess you still receive a lot questions regarding Opera IX in interviews so I won’t bother you with that except of two small questions… if you look back on years with Opera IX, which album do you like the most from your current point of view? I personally still love “The Black Opera” which is probably the best Opea IX’s album ever for me…
I agree with you, the “Black Opera” is the best album Opera IX have ever released, in my opinion.
And the second small question mentioned above… I believe you’ve been asked this many times but have you followed Opera IX after your departure… I mean if you have listened to the records they made since you left? “Horror Metal” and their last album “Strix – Maledictae in Aeternum” were released almost at the same time, just a few days from each other. What is your opinion on “Strix…” (if you have listened to it, of course)?
I just checked a video on the net and I must say it is still 100% Opera IX. This means those guys are quite faithful to their roots, but compared to the path I went through in these last twelve years, it sounds a bit old, boring and poor of innovation.
You sing in extreme metal bands for more than 20 years now. How do you care about your voice? Have you ever attended any vocal lessons? Or do you sing just as it goes?
I took lessons in the past. Actually I do training by myself. I try to sleep well before a gig, not to drink much alcohol. My secret is to be fully concentrated on my performance in order to always do my best to improve and shift my limits away.
You performed some vocals on Riul Doamnei’s EP called “A Christmas Carol” this year which is pretty interesting release I think. How do you like long-running songs just like “A Christmas Carol”? You in Cadaveria have made relatively shorter songs so far… have you ever thought about trying to do something longer?
Riul Doamnei are kind guys and good musicians. It was a pleasure for me to take part to their project. I usually don’t plan the length of my songs. It comes from itself and they last the necessary time they needs to be adequately expressive and meaningful. Maybe tomorrow I will compose a song of 15 minutes, I don’t know. Never say never.
You also did guest vocals in one song on the latest Theatres des Vampires’ album “Moonlight Waltz”. This is another well-known Italian band with female vocalist. One could say that the bands might be a little bit close to each other because of that… is there any friendship between Cadaveria and Theatres des Vampires? How do you like their music?
Well, they asked me to sing some parts on “Le Grand Guignol” track and I accepted with joy ’cause I liked the topic. I’m a fan of this French theatre and its performance. TheatresdesVampires don’t play exactly my favourite genre, but this can be a reason to accept a cooperation. I like to explore new meanders. Anyway they have all my respect as they are working hard to promote their music. I know what it means to play extreme music being Italian.
However, beside those two I know only about one more guest appearance of yours. How do you decide where to guest? If a band asks you for guest appearance, what are your terms or criteria to agree?
I decide by myself, of course. First I must be free from other commitment, you know Cadaveria band comes first. Then there must be something that captures my attention, something magic. Then I must trust the musician with whom I will work. Finally they must not stress me: I take my time to do things and of course I want to review the result.
How does it look with your second band DyNAbyte? The latest album “2KX” was released in 2010, six years after the first record. I guess that your priority is Cadaveria but when do you think some new music might show up?
My priority is to do things in the right way and to dedicate projects the time they deserve. Actually I’m focused on Cadaveria. If tomorrow I will feel myself stressed I will take a break, go on holiday or record a new DyNAbyte album. Surely fans won’t have to wait five years before listening to “Horror Metal” successor. We are already at work on new material.
Okay, let’s get back to Cadaveria. The band is named after you so it might seem to someone who doesn’t know the details as your solo project which is obviously not right because the band has stable lineup of musicians for many years. However, what are the roles of particular members in creative process? I guess that vocal lines and lyrics are completely yours but who is the main composer music? Do you play any instruments and do you compose the music itself as well?
Yes I do write all lyrics while the music is mainly composed by DickLaurent. He writes the guitar riffs and together we decide the songs structure. MarceloSantos join us to define the drum parts. KillerBob usually cares about recording and mixing, while FrankBooth is the master of arrangements. This is the basic formula, but nothing is written in the stone, except the fact I will always supervise all the work.
I’ve got the very last question for you. This one won’t be much original but still might be interesting. What are the plans of Cadaveria as the band in the nearest future (beside “The Shadows’ Madame” reiusse which we already talked about)? Does the process of creating another full-length album already started for example, or is it still too early for that? Thank you very much for your answers and for your time! All the best!
We are actually concentrated on the production of our first ever DVD that will be released next Autumn. At the same time the songs compositions for the new album are going on. We will complete the live activity by the 1st half of November in order to be free to start the preproduction in Winter. Check out http://www.cadaveria.com/ and https://www.facebook.com/cadaveria for further updates about our activity! Thanks for this interview. Hell yeah!
Itálie možná není země plná metalových hvězd, přesto jsou zde hudebníci, bez nichž by žánrová scéna bylo jistě chudší. A zpěvačka Cadaveria patří bezesporu mezi ně. Její kariéra začala v dnes kultovních Opera IX, od nichž v roce 2001 a společně s bubeníkem Flegiasem/Marcelo Santosem založila novou kapelu Cadaveria. Obě skupiny byly samozřejmě předmětem našeho rozhovoru (ačkoliv Opera IX spíše okrajově), ale došlo i na několik dalších témat jako vedlejší projekt DyNAbyte nebo něco o Cadaverii osobně…
Zdravím do Itálie! Pokud to nevadí, začal bych trochu těžší otázkou. Asi před dvěma měsíci jste vydali novou edici vašeho posledního alba, takže první dotaz se sám nabízí – proč jste se tak rozhodli? Samozřejmě vím, že tu jsou dva bonusové songy, ale… inu, dovolím si být upřímný – ačkoliv mám rád vaší muziku a i “Horror Metal”, nejsem si jistý, jestli vidím důvod pro vydání alba podruhé rok po originální verzi jen kvůli dvěma bonusovým písničkám. Určitě bych tomu rozuměl, kdyby bylo původní vydání už rozprodané, ale pokud vím, je stále k dispozici – minimálně tady v České republice…
Ano, je zde pořád sto nebo dvě stě kopií z prvního výlisu, ale jsou roztroušeny po evropských distribucích, tudíž jich není dostatek, aby pokryly stálou poptávku, kterou má kapela z webu. Máme naplánovaných pár živých vystoupení do konce roku a potřebujeme víc kusů pro prodej na koncertech, takže náš label naplánoval nový výlis. Nevidím nic zvláštního na přidání dvou bonusových skladeb, namísto dolisování stejné verze. Album to obohatilo a lidé, kteří si koupí novou edici, si mohou užít něco navíc.
Druhá otázka bude trochu podobná – proč jste se rozhodli předělat “Whispers of Sin” a “Hypnotic Psychosis” do nových verzí? Tyto “Ancestral” a “Chaotic” remixy jsou skvělé, ale já osobně jsem neměl sebemenší problém ani s originálními verzemi… byli jste nespokojení s původními verzemi, nebo jste jen chtěli nabídnout nový pohled na tyto dvě písničky?
Strávili jsme dva roky předprodukcí, nahráváním, mixem a masteringem “Horror Metal” a byli jsme plně spokojeni s finálním výsledkem, který vyšel v lednu 2012. Mít vlastní nahrávací studio ale člověku dovoluje zkoušet nové experimenty a přesně to jsme udělali s těmito dvěma remixy. Takhle umělci vždy budou pracovat, že mohou volně předělat své výtvory, manipulovat s nimi a bavit se jimi. Víte, zejména začátek původní verze “Hypnotic Psychosis” obsahoval nějaké odkazy na devadesátky a new wave. Byla jsem zvědavá, jak by ty písničky vypadaly, kdybych je nazpívala pouze growlingem. Přesně to jsem udělala a myslím, že výsledek je vážně senzační. Takže žádné dodatečné nápady, ve skutečnosti jsme původní songy nevyměnili, jen přidali dva remixy. Rozhodně nejsme první kapela, která to udělala, takže v tom nevidím nic výjimečného nebo nadpřirozeného.
Další znovuvydání, které vychází za pár dní, je nová edice prvního alba kapely, “The Shadows’ Madame”, což je samozřejmě logické, protože nahrávka je už nějakou dobu rozprodaná. Nicméně, druhou desku “Far Away from Conformity” už dnes také není lehké sehnat… máte nějaké plány na nové vydání i tohoto alba?
Ano, mám velmi jasnou představu, co by mělo vyjít v příštích dvou letech, a “Far Away from Conformity” je v tom zahrnuto také. Uvažuji o speciální edici, která by měla vyjít v roce 2014, nejspíše na vinylu a s obnoveným artworkem. Uvidíme…
Ještě jedna věc mě napadá ohledně reedic… během posledních pár let jsme svědky vzkříšení LP formátu, až to vypadá, že dnes vychází na vinylu úplně všechno… pokud ale vím, žádné ze čtyř alb Cadaveria na LP doposud nevyšlo, jen na CD, je to tak? Myslíš, že tu je možnost, že by vaše desky byly někdy k dispozici i na LP?
Viz výše.
Dobrá, pojďme se na chvíli bavit o “Horror Metal”… mezi “In Your Blood” a “Horror Metal” byla pětiletá díra. Proč příprava a vydání alba trvaly tak dlouho?
Byli jsme hodně zaneprázdnění propagací “In Your Blood”. V letech 2009 a 2010 se objevily zahraniční koncerty a v té samé době jsem ještě vydala druhé album DyNAbyte, mého vedlejšího projektu, a také jsem se musela postarat o některé osobní záležitosti. Takže až koncem roku 2010 jsem byla schopna se plně soustředit na novou desku Cadaveria, ačkoliv mnoho kytarových riffů již bylo napsáno a větší část textů už také byla připravena předtím. Strávili jsme ve studiu hodně času, hlavně s mixem alba a jeho masteringem, deska tedy konečně vyšla až v lednu 2012. Pracovali jsme beze spěchu a studio jsme opustili až tehdy, kdy jsme byli na 100% spokojeni. Díky tomu, že jsme nezávislí hudebníci, kteří patří do undergroundové scény, máme to štěstí, že vůbec nejsme vázáni pravidly marketingu a tlakem labelů.
Musím se přiznat, že když byla vypuštěna obálka “Horror Metal”, byl jsem docela překvapený tou “zombie” image. Předpokládám, že by to mělo mít souvislost s názvem alba, je to tak? Nicméně, v samotných textech jsem žádnou koncepční linku nenašel, takže se jedná jen o vystihnutí názvu?
Ve skutečnosti žádný koncept na desce není. Každý song má svůj vlastní příběh a silnou identitu a žádný z nich není plně reprezentativní, aby se stal titulní písní nahrávky. O názvu jsme nepřemýšleli, dokud jsme nedokončili nahrávání. Když jsme pak poslouchali celou práci, uvědomili jsme si, že hlavním tématem, jediným a společným jmenovatelem byla obskurnost, temnota pulzující ve všech skladbách. Ihned jsme pochopili, že jediným možným názvem bylo “Horror Metal”, převzali jsme definici, kterou fanoušci a kritici dávali našemu vlastnímu stylu už od našeho debutu “The Shadows’ Madame”. Díky rozhodnutí pojmenovat album “Horror Metal” jsme si zvolili velmi jednoduchou obálku: fotku kapely. Jak už jsem řekla, idea byla velmi jednoduchá, v jistém smyslu i trochu staromódní, ale na druhou stranu je to také originální, protože dnes spousta skupin na obaly CD používá kresby. Začali jsme s jednoduchým nápadem, obrázek jsme pak obohatili promyšleným make-upem, který si jasně dělá legraci z naší image (jak už jsme zvyklí, vyvíjíme se s každým novým počinem) a s pojmem “horor”. Co se hudby týče, album je založené na hororu a vyzařuje z něj zlověstná atmosféra; co se vizuálu týče, obal zosobňuje hororovou postavu par excellence: zombie.
Také jsem si všiml, že všichni členové kapely kromě tebe používají jako pseudonymy jména záporáků z filmů Davida Lynche… proč? Je to nějak spojeno s pojmenování alba (a také stylu kapely, jak je psáno ve vaší biografii na webu) “Horror Metal”? A proč David Lynch? Jste v kapele fanoušci jeho filmů? Pokud ano, jaký je tvůj nejoblíbenější?
Já jsem tvůrce filmů, mám titul z historie a kritiky kinematografie a má disertační práce na univerzitě byla o “Lost Highway” od Davida Lynche. Miluji jeho nesrozumitelné snímky plné nadpřirozených prvků. Film je každopádně velkým zdrojem inspirace naší hudby, textů, artworků a klipů.
Pokud ti to nevadí, zeptal by se teď na pár věcí o tobě… Ze všeho nejdříve, jak ses dostala k hudbě obecně a k metalové scéně? Jsou nějaké kapely, které tě přesvědčily, že se chceš také stát hudebnicí? Jinými slovy – jak vypadaly tvé první hudební kroky?
Vždy jsem milovala zpěv, ale vážněji jsem to začala dělat náhodou. Má první kapela s názvem Marciume začala jako vtip, jen jsme strávili několik večerů ve zkušebně namísto v hospodě. Po několik měsících jsem potkala kluky z Opera IX a vstoupila do skupiny. Můžu říct, že muzika patří k mé osobnosti. Navštěvovala jsem živé koncerty už ve velmi nízkém věku, v osmi, deseti letech. Chodila jsem se svým otcem, jenž mě vzdělával v klasické hudbě. Když jsem se poprvé dostala k mikrofonu, uvědomila jsem si, že dokážu zpívat growlingem. Znělo mi to trochu zvláštně, když jsem byla dívka. Posléze jsem se dostala k HolyMoses (to byl rok 1992) a viděla jsem, že nejsem jediná. To mě popostrčilo, abych si věřila, našla svou vlastní cestu a pokračovala.
Předchozí otázka byla také položena jako most k téhle – není tajemstvím, že tvoje první důležitá kapela byla Opera IX, k níž ses přidala v roce 1992 a která se později stala jednou z nejznámějších black metalových kapel v Itálii. Nicméně, v této době nebylo běžné, aby se ženy zabývaly metalovou muzikou, hlavně v extrémních žánrech. Jak se stalo, že ses rozhodla stát se součástí extrémní metalové kapely? Black metalová scéna byla v roce 1992 stále poměrně ortodoxní… zažila jsi někdy nějaký negativní ohlas nebo přístup, protože jsi byla něco, řekněme, neobvyklého?
Ne, všechno bylo v pohodě. Lidé byli trochu překvapení, že takové vokály dělala holka, ale rychle jsem získala respekt mnoha fanoušků.
Předpokládám, že v rozhovorech pořád dostáváš hodně otázek ohledně Opera IX, takže tě s tím nebudu obtěžovat, s výjimkou dvou malých dotazů… když se podíváš na roky u Opera IX, jakou desku máš z dnešního pohledu nejradši? Já osobně mám pořád v oblibě “The Black Opera”, což je pro mě asi nejlepší album Opera IX vůbec…
Souhlasím s tebou, “Black Opera” je podle mého názoru nejlepší deska, jakou Opera IX kdy vydala.
A druhý malý dotaz zmiňovaný výše… Věřím, že se tě na to ptali už mnohokrát, ale sledovala jsi Opera IX po svém odchodu… chci říct, poslouchala jsi jejich nahrávky po tom, co jsi odešla? “Horror Metal” a jejich poslední deska “Strix – Maledictae in Aeternum” byly vydány téměř souběžně, jen s rozdílem pár dnů. Co na “Strix…” říkáš (pokud jsi to tedy samozřejmě slyšela)?
Jen jsem se na internetu podívala na klip a musím říct, že je to stoprocentní Opera IX. To znamená, že ti lidi jsou věrní svým kořenům, ale v porovnání s cestou, kterou jsem ušla za těch posledních dvanáct let, to zní trochu staře, nudně a chudě co do inovací.
Zpíváš v extrémních metalových kapelách už 20 let. Jak se staráš o svůj hlas? Brala jsi někdy lekce zpěvu? Nebo zpíváš jen tak, jak to jde?
V minulosti jsem brala lekce. Vlastně ale trénuji sama. Před koncertem se snažím se dobře vyspat, nepít moc alkoholu. Mým tajemstvím je být plně koncentrovaná na svůj výkon, abych mohla vždy udělat vše pro zlepšení a odstranění svých limitů.
Tento rok ses podílela vokály na EP “A Christmas Carol” od Riul Doamnei, což je podle mě docela zajímavý počin. Jak máš ráda dlouhé skladby právě jako “A Christmas Carol”? V Cadaveria jste prozatím dělali jen relativně kratší písničky… přemýšleli jste někdy o něčem delším?
Riul Doamnei jsou milí chlapi a dobří muzikanti. Bylo mi potěšením se podílet na jejich projektu. Obvykle délku svých skladeb neplánuji. Přijde to samo od sebe, trvají nezbytný čas, jaký potřebují, aby byly adekvátně působivé a smysluplné. Možná, že zítra napíšu song o 15 minutách, nevím. Nikdy neříkej nikdy.
Také jsi udělala hostující vokály na posledním albu Theatres des Vampires, “Moonlight Waltz”. Je to další známá italská kapela s ženskou vokalistkou. Člověk by možná řekl, že si obě skupiny díky tomu mohou být blízké… je mezi Cadaveria a Theatres des Vampires nějaké přátelství? Jak se ti líbí jejich muzika?
Inu, zeptali se mě, jestli bych nezazpívala některé party v “Le Grand Guignol”, což jsem s radostí přijala, protože se mi líbilo to téma. Jsem příznivcem tohoto francouzského divadla a jeho produkce. TheatresdesVampires ale nehrají můj nejoblíbenější žánr, ale i to může být důvod, proč spolupráci přijmout. Ráda prozkoumávám nová zákoutí. Každopádně mají můj velký respekt, protože tvrdě pracují na podpoře své hudby. Já vím, co je zač hrát extrémní muziku a být z Itálie.
Nicméně, mimo těchto dvou případů už vím jen o jedné tvojí hostovačce. Podle čeho si vybíráš, kde budeš hostovat? Když tě nějaká kapela osloví, jaké jsou tvoje podmínky nebo kritéria, abys přijala?
Rozhoduju se samozřejmě podle sebe. Hlavně musím mít volno od dalších závazků, Cadaveria je přece jenom přednější. Pak tu musí být něco, co upoutá mou pozornost, něco magického. Pak také těm hudebníkům, s nimiž mám pracovat, musím věřit. Nakonec mě nesmí stresovat: potřebuji nějaký čas, abych něco udělala, a samozřejmě pak chci také vidět výsledek.
Jak to vypadá s tvým druhým projektem DyNAbyte? Poslední album “2KX” vyšlo v roce 2010, šest let po první nahrávce. Hádám, že tvoje priorita je Cadaveria, ale kdy myslíš, že by se mohla objevit nějaká nová muzika?
Mojí prioritou je dělat věci správným způsobem a věnovat projektům čas, který potřebují. Teď se soustředím na Cadaveria. Pokud se zítra budu cítit ve stresu, dám si pauzu, pojedu na dovolenou nebo třeba natočím novou desku DyNAbyte. Fanoušci každopádně nebudou muset na poslech následníka “Horror Metal” čekat pět let. Už pracujeme na novém materiálu.
Dobrá, vraťme se zpátky ke Cadaveria. Kapela se jmenuje po tobě, takže někomu, kdo nezná podrobnosti, by se mohlo zdát, že jde o tvůj sólový projekt, což samozřejmě není pravda, protože skupina má stabilní sestavu hudebníků už spoustu let. Nicméně, jaké mají jednotliví členové role v kreativním procesu? Hádám, že vokální linky a texty jsou kompletně tvoje, ale kdo je hlavním skladatelem hudby? Hraješ na nějaké nástroje a skládáš také samotnou hudbu?
Ano, píšu všechny texty, zatímco hudbu skládá hlavně DickLaurent. Píše kytarové riffy a společně pak rozhodujeme o struktuře songů. MarceloSantos se k nám pak přidá, aby vymezil bicí party. KillerBob se obvykle stará o nahrávání a mix, zatímco FrankBooth je mistr aranží. Tohle je základní formule, ale nic není vytesané do kamene, kromě faktu, že já vždycky dohlížím na celou práci.
Mám pro tebe úplně poslední otázku. Sice to nebude nic moc originálního, přesto to stále může být zajímavé. Jaké jsou plány kapely Cadaveria pro nejbližší budoucnost (mimo znovuvydání “The Shadows’ Madame”, o němž jsme už mluvili)? Začal už například proces tvorby nového dlouhohrajícího alba, nebo je na to ještě moc brzo? Díky mnohokráte za tvé odpovědi a za tvůj čas! Ať se daří!
Aktuálně se koncentrujeme na produkci našeho prvního DVD vůbec, které vyjde na podzim. Souběžně také pokračuje komponování písní pro další desku. Živou aktivitu ukončíme 1. listopadu, abychom měli volno a v zimě mohli začít s předprodukcí. Sledujte http://www.cadaveria.com/ a https://www.facebook.com/cadaveria pro další novinky o naší aktivitě. Díky za rozhovor. Hell yeah!
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: únor 2013 Label: Terratur Possessions
Odkazy: –
Kompilačky sice obvykle neposlouchám, protože obecně dávám mnohem radši přednost klasickým jednotlitým dlouhohrajícím deskám, avšak norské ďábly Mare jsem měl v hledáčku už delší dobu a navíc kapela doposud žádnou řadovku nevydala, tudíž jsem diskem, který přináší dvě předchozí EP “Spheres Like Death” a “Throne of the Thirteenth Witch” na jednom nosiči, nepohrdl a podíval se mu na zoubek…
Na kapelu jsem až doposud slyšel samé nadšené ohlasy z řad fandů podzemního black metalu a po samotném poslechu jim musím dát bezezbytku pravdu, jelikož muzika Mare má opravdu ohromnou sílu. Jde o black metal se silnou okultní atmosférou, který ctí kořeny svého žánru, přesto nezní jako kopírka největších norských legend, ačkoliv v některých momentech si na jistá jména člověk vzpomene – kupříkladu nad “Nachtmahrwalzer – Invocation of the Succubus” se vznáší znatelný zápach Mayhem z období “De Mysteriis dom Sathanas”. Nejvíce se mi ovšem Mare líbí v těch nejpomalejších skladbách, kdy je jejich hudba cítit vskutku mocnou okultní atmosférou, jak to dokazuje třeba rituální “Spheres Like Death” nebo jisté pasáže v “Black Magic Funeral” a “Throne of the Thirteenth Witch”.
Po hudební stránce jsou Mare opravdu skvělí a rozhodně splnili to, co jsem od nich očekával, což při jejich referencích nebylo zrovna málo. Jedinou nevýhodu tohoto konkrétního počinu vidím v tom, že obě EP jsou poměrně rozdílná co do zvukové stránky a část s názvem “Throne of the Thirteenth Witch” má mnohem špinavější a zahuhlanější sound. Ale s tím se vzhledem k povaze kompilace tak nějak dalo počítat.
V poslední době se s oblibou tvrdí, že norský black metal už není, co to bývalo, a že štafetu již přebraly země jako Francie, Polsko nebo východoevropské státy. Skupiny jako Mare ovšem jasně dokazují, že to tak úplně není pravda a že norský black metal zdaleka neřekl své poslední slovo. Pro příznivce žánru povinnost!
Jakkoliv může být německá black metalová scéna někdy velmi diskutabilní, disponuje také zásobou velmi kvalitních spolků, které celkovou úroveň pozvedají a většinou dokážou patřit i k tomu nejzářivějšímu, co může žánr černého kovu nabídnout. Důkazem toho je one-man projekt s názvem Galaktik Cancer Squad, který drží pevně ve svých rukou pán s pseudonymem Argwohn. Tvorba tohoto muzikanta mi není úplně neznámá, protože jsem s ním (nevědomky) setkal už při poslechu kapely Garleben, která se věnovala spíše folkovějšímu pojetí black metalu, nicméně také kvalitnímu. Ovšem Galaktik Cancer Squad, to je jinačí polívka a taky výlet do hodně vzdálených končin vesmíru.
Jako vždy poslední dobou šlo o mé první setkání s projektem, ale v podstatě ihned první tóny alba “Ghost Light” mě smetly ze židle. Hlavním výrazovým prvkem je zde black metal, kořeněný o hromadu jiných vlivů, tedy pro zastánce pravověrného chřestivého zla tato nahrávka asi nebude. Album by mohlo oslovit spíše otevřenější hlavy, které se nebojí čistší produkce, melodických kytarových vyhrávek a melancholického zamyšlení místo vzteklého štěkání. Samozřejmě však používá tradičních blackových prvků, jako jsou tremolové riffy i melodie či blast beaty, avšak jako celek je to album (vlastně celý Galaktik Cancer Squad) za hranicemi black metalu se všemi jeho klišé. Projekt byl původně čistě instrumentální, dnes už Argwohn používá i vokály, nicméně ty nejsou pro něho tolik důležité. Tady většinu času obstarává zážitek samotná hudba. Nutno podotknout, že vše, co na albu slyšíte, je dílem jednoho jediného člověka, a to jak duševně, tak fyzicky.
Že nepůjde úplně o jednoduchý poslech, je zjevné už z faktu, že album dosahuje délky padesáti minut při pěti skladbách, což je solidní nálož. Nepochybuji o tom, že mnoha posluchačům bude “Ghost Light” připadat nezajímavé, roztahané a nudné. Opak je však pravdou. Když se na poslech opravdu soustředíte, vtáhne vás do sebe a vnímáte všechny zvuky, nápady a nenápadné vyhrávky. Album je sice celistvé a skladby plynou tak nějak přirozeně za sebou, přesto mi to nedá, abych nezmínil naprosto geniální “In lichterlosen Weiten”, což je skutečná esence všeho, co na albu najdete. Ale tento drahokam se jednoduše blyští více než ostatní. Velkolepý úvod, sypačky, mezihry s klávesami a překrásné melodie, zavřete oči a vznášíte se v prostoru mimo svět. Schopnost působit na všechny senzory je dotažená k dokonalosti a album ve mně vzbuzuje spoustu emocí.
A přestože se, co se týče pocitové stránky, velmi často tlačí na pilu, skladby nikdy nepřerostou v přehnanou patetičnost či přeslazenou rozplizlost. Pořád si drží drive i odstín blackové černoty, díky kterému podobné věci můžou fungovat tak intenzivním způsobem. Myslím, že se dokážu ztotožnit s nálepkou progresivní black metal, ne ve smyslu hráčské exhibice (což by koneckonců i znělo dost na hovno, představa Dream Theater à la black metal (smích)), ale spíše kompozičními postupy, atmosférou. Určitě je to deska, která sama v sobě překračuje mantinely stylu black metal a činí jej o něco vyspělejším žánrem. Za mě naprostá spokojenost a všem otevřeným fandům black metalu vřele doporučuju.
Další názory:
I mně se “Ghost Light” určitě líbí a určitě se mi líbí i hodně, přesto z Galaktik Cancer Squad nejsem tak moc na větvi jako kolega. Což pranic nemění na tom, že i já považuji “Ghost Light” za opravdu skvělou nahrávku, která nepochybně má velmi dobrou atmosféru a hodně pěkné nápady. Nejvíce se mi ovšem deska zamlouvá v těch nejklidnějších a nejmelodičtějších momentech, kdy Argwohn dokáže sypat opravdu nádherné pasáže, což platí zejména ve druhé polovině desky. V těch rychlejších sice hudba Galaktik Cancer Squad taktéž nezní vyloženě špatně, to v žádném případě, ale oproti těm melodiím je to malinko obyčejnější, což je škoda. Možná by mi ani nevadilo, kdyby bylo “Ghost Light” o malinko kratší a veškeré silné pasáže byly o něco koncentrovanější. Nicméně rozhodně nejde o nic velkého a pořád platí, že se jedná o výtečnou záležitost. Sice trošku slabší 8, ale pořád zasloužená 8. H.
Hello! If you don’t mind, I would like to start with a few questions about In Vain’s history. The band was founded in 2003 and your first demo was released one year later. I couldn’t find anywhere whether any of the founding members, including yourself, has played in any other band as of time when the band was born so I’d like to ask if you have played anywhere before In Vain. I’m asking that mainly because even your early works “Will the Sun Ever Rise?” and “Wounds” sound very sophisticated to me – so much that it might be a little bit difficult to believe they were created without any previous experiences with playing music. Could you please tell us something about your musical activities before In Vain (if there are any) and also what was the main motivation to form the band?
HI! I used to play in a metalcore band called Lodestar. That is many years ago. Currently I have a hardcore band together with our bassist Kristian. It’s called From Strength to Strength and please check us out on Facebook https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Our debut album is ready, but since Kristian is currently studying in the US, it is hard to stay active without his vocal duties. So the record is put on hold as of now.
Sindrehar done vocals on Myrkgrav’s debut album and he is currently active in the Doom Metal band Funeral. Our other members have had other side projects, but nothing well known.
You have re-recorded some songs from your first efforts on your later albums – both “The Latter Rain” and “Mantra” contain those older tracks (although just as a bonus in case of “Mantra”). However, there are still some songs left in your early era only. Do you think it might be ever possible “resurrect” also those someday? Or do you plan to focus on creating the new music only in the future?
I doubt we will ever re-record any more songs. To be frank, I actually prefer the original versions of all the songs we ever re-recorded. Additionally, we should also keep some songs exclusive for the early EPs.
I actually listened to “Wounds” and “The Latter Rain” recently again and compared to “Ænigma”, the metal elements sound more raw to me but still a little more avant-garde, while the new album seems more consistent and complex (yet without losing variety) to me. How do you see In Vain’s early works from the distance of a few years? Do you listen to them from time to time? I have to confess that I still love “The Latter Rain”, maybe because it was your first album I heard. Some songs like “Their Spirits Ride with the Wind” or “The Titan” are still fantastic and I enjoy them despite I’ve heard them maybe a hundred times…
The production on “The Latter Rain” is more raw, whilst the production on “Ænigma” is more crystal clear (much better imo). That element may also cause some people to find “TLR” a bit different. I agree the new album is more consistent and that is exactly what we set out to do also. When you compare to our previous albums, one can conclude that the songs are more straight-forward. However, keep in mind that the songs are still long, very varied, with several vocalists employed, many different styles utilized, and so forth. So I think it’s more a matter of “Ænigma” seeming more “easy”, simply because it’s compared to albums that are quite hard to digest.
Around every release I listen to our albums a lot and I enjoy it. As you know, I am aware of everything that is going to happen, so I never get to enjoy our music as a normal listener would. So after intense listening for some time I usually leave the albums behind. It’s been very long since I listened to “The Latter Rain” or “Mantra”.
Thanks for you complements on those songs. I am still very proud of “The Latter Rain” and I believe that album contains some of the best In Vain songs ever recorded.
Anyway, when we mentioned what you listen to… You said in our previous interview that you aren’t a typical metalhead and that you got into metal very late. What music do you like as a listener? And what did you listen to before you started with metal? Anyway, it might be a little bit interesting that you got “very late” into metal music, as you stated, and now you are known mainly as a metal musician… how is that possible? Also, one sort of a funnier question – you also said that you didn’t have any records from bands like Iron Maiden or Metallica as of time of our first interview (January 2010) so I just wanted to ask if have some of their albums now (laughs)?
I like bands that have very good songs and some kind of original edge. They do not have to invent a new musical style (impossible..?), but have something that sets them apart from the rest. E.g. a very strong singer can be enough. I do not have time to listen to just another copycat, then I rather prefer the originals.
Before I started to listen to metal I was listening to the music that was on the charts. Then I discovered grunge, went on to hardcore, metalcore, and the first extreme metal album I bought was Zyklon – “World ov Worms”. In Vain was started as a project at a school I was attending, and I simply wanted to try to write a metal song because I was listening a lot to metal during those days. As the band evolved it never made any sense to change style, but as you know we are experimenting a lot.
No, I still do not own a lot of old time classic albums. I am not that into that kind of music either, and I think many of those band also enjoy a certain nostalgia glamour.
I’ve noticed that your every album contains one song with lyrics in Norwegian language. Should we understand it as a small tribute to your roots and Norwegian musical scene or is there some other reason? Is there a possibility that you’ll release some EP or even a full-length album sung completely in Norwegian?
You can look upon it that way. Normally I write in English, but sometimes I get a title stuck in my head, which I want to keep in Norwegian. For me it’s obviously a lot easier to express myself in Norwegian than English, so that is a bonus as well. However, the majority of our lyrics will continue to be English.
Could you somehow describe us how the process of composing the music looks like? What is happening before a new In Vain’s song is born? Did you somehow change your attitude to composing for “Ænigma” compared to the previous records? As far as I know you should be the main author of the music, is that right? Do you just play and jam with a guitar until you come up with some good riffs and melodies, or do you wait until the inspiration comes and then you play only ideas you have in your head? And do you create the whole songs with only minor changes to be done later, or do you leave enough space also for the others’ ideas to be incorporated during the rehearsing or the actual recording?
So far I have written all the music and I employ the same method for composing songs as I did from the start. I have never been a good riffer, so I am not that capable of coming up with new riffs just playing on the guitar. Instead, I put the guitar down and instead concentrate my musical mind and try to make music in my mind in that very moment. This might sound weird, but that is actually how I work. So whenever I come up with something I like I write the riffs down on my computer. I have a big catalogue of riffs on my computer, all sorted in different categories depending on what kind of riff it is. Making music this kind of way is very hard in the beginning, but eventually you train your musical brain and it gets easier. For me it also gets a lot easier the more time I spend on it and the longer my mind has been in such kind of “songwriting mode”. E.g. if I spend two hours every day for several weeks I eventually get into a phase where I am able to think about music 24/7, and I can compose on my way to work, while working out, etc.
When I compose a song I make the song from A to Z. Everything is planned and I plans and specific suggestions for what each member should play. We sometimes improvise a bit in the studio, but the songs are more or less 100% done.
If I’m not mistaken, there are five singers in the band, which is quite uncommon. Was it your intention from the start to gather people able to sing besides playing an instrument or was it just a coincidence and you discovered such potential after forming the lineup?
From the start Andreas did both Black Metal vocals and growls, however now he is only doing screams and Sindreis doing the growls. We wanted somebody to sing, and that is how Sindre came along during the recording of our first EP. During the years I have added more uncommon vocals here and there, and when our bassist Kristian joined the band we started to utilize his powerful hardcore vocals. The other members are good singers and do bgv clean vocals.
Alright, let’s finally talk about your latest album “Ænigma”. The first question quite simple – what is the meaning of the album’s title? I guess “Ænigma” is a transcription of the word “enigma” which could be translated as a riddle, a mystery or even an allegory. This translation suggests quite wide range of possible interpretations so I’d like to ask if there is any connection between the title and the lyrics, the artwork or anything else. Is something particular hidden behind this title or is it a little game with the listeners and the meaning itself is a riddle?
You are correct. Ænigma is the latin spelling of enigma. There’s no fixed topic or lyrical red line on “Ænigma”. Andreas and I basically write about different subjects that are close to their heart, and that fits with the emotions of the particular songs as well. We felt that the title sort of reflected the well of thoughts presented in the lyrics, not to mention the overall atmosphere of the music.
“Ænigma” also contains quite interesting cover art. I have to confess that I didn’t like it so much in the beginning but now I must say that it has something within despite it might seem a little bit simple at first sight. Why did you choose Robert Høyem to create it? Did you have any specific vision about how it should look like, or did you leave it up to him?
We were very prominent in our directions to the designer that we did not want a typical “photoshop cover”. We wanted something new and fresh, more creative and abstract. The designer suggested that we he would draw the cover. We thought that was a good idea and gave him keywords for what kind of emotions we would like him to portray.
Two videoclips were shot for the songs from “Mantra” and both songs were shortened for those videos. How do you, as a musician, look on shortening of your work for the sake of making a videoclip? Few songs from “Ænigma” seem to be short enough to fit in the standard clip format. If you are planning to shoot a clip for a song from “Ænigma”, will it be one of these? And doesn’t it tempt you to shoot a clip for a very long song in its full length?
I do not like shortening the songs and for every video we have done it has been a painstaking process, because we do not really have songs suitable for that format. That is also the reason I declined to do a video for “Ænigma”, in addition to save costs. It simply does not make sense to do a video, if you do not have a lot of money to spend imo. I do not think a 7-8 min video would be very easy to do either because it would require a very smart plot and a ridiculous amount of hours for the recording and editing.
Despite all differencies, your first two albums had – among other things – one thing in common: single songs more or less differed in the structure and overall feeling both throughout the album and within one song. As I already mentioned somewhere above, songs on “Ænigma” seem to be more straight-forward, more similar to each other (and with that I don’t mean that they are not enough individual because without any doubt they are), they’re shorter and the whole album feels more compact. Is there any particular reason why has it turned out this way? Was it your intention or just a natural evolution of your musical expression?
The reason is simply that that is what we sought out to achieve when we recorded the album. We have been operating in the same musical landscape the whole time, but our listeners have learned that our musical universe is vast. Consequently, the music can vary a lot. E.g., with our second album “Mantra” we dwelled deeper into the dark and progressive aura of our musical universe. Additionally, “Mantra” has more slow and heavy songs and some people find it more difficult to get into. I find “Ænigma” is a good representation of everything we have done so far. I believe it is more catchy, and although the songs are still complex I think they are more accessible. Many have labeled “Ænigma” our most consistent release so far. Many mention that the album is more compact, but it seems they forget that the songs are still long, very complex, several vocalists involved, etc.
Another topic I would like to go through is your live playing with Solefald. How did this cooperation actually start? Did the fact that Sindre Nedland is Lazare’s brother help somehow in starting the cooperation? How long do you think it will last? Do you think it might be possible not only to perform live with Lazare and Cornelius but also to do some music together (doesn’t matter if under the name of In Vain, Solefald or eventual completely new project)?
Actually, I pitched them the idea of a tour with In Vain and Solefald back in 2011. There were many economic and logistic advantages, apart from the fact of getting them back on stage. Also, with In Vain as the backing band they would play with someone they already knew and did not have to hire expensive session musicians. On the other side, I viewed this as something that could give positive synergies for In Vain. Consequently, I considered it a win-win situation. It took some time, and at one point I was about to give up the entire project until the tables turned and Solefald were convinced. On how long it will last I am not really sure, but I think it will end at some point.
About doing music together I am not really sure. I am afraid there might be too many strong individuals in the same band, hehe.
I guess there has to be a little difference between playing live with In Vain and with Solefald, at least in that you’re performing your own music with In Vain and someone else’s songs with Solefald. What differences do you see between playing with both the bands?
Without the aspect you mention I would say the Solefald songs require less technical skills, guitar playing wise. They also tune in C#, while In Vain tune in D. Other than that it’s not big differences. Still playing the same instrument :)
Recently you toured over Europe together with Solefald and Vreid. Wasn’t that difficult for you to play two full sets one after another? Do you have some special memories from this tour that you want to share with public? Or some you don’t want to share (laughs)?
I was indeed tiresome, and also I would have preferred being out in the crowd or and the merch stand after our shows, instead of going back on the stage. However, is was good fun. A special memory was when the police shut down our gig in Italy. It was a really sad happening and especially since so many people had showed up.
I hope I remember it correctly… as far as I know you played twice in the Czech Republic so far – in Liberec and Ostrava with My Silent Wake in 2011. Do you remember anything from these shows? If so, how were they? Anyway, you’ll be returning to the Czech Republic in August, however this time with Solefald who are confirmed for this year’s Brutal Assault. How are you looking forward to it? Anyway, is there any possibility that also In Vain could perform at Brutal Assault when all the members of the band will be there?
Yeah, that is correct. I do not remember specific details but I remember we had a good time there. It’s going to be a lot of fun going back and playing at BA. We have tried to get in touch with the staff at the festival, but it’s not very easy when you are not a very big band. Hopefully we will be back with In Vain next time.
Few past years are marking the return of the vinyl format and almost everything is released on LP nowadays. However, In Vain’s albums still exist in CD versions only. Is there any possibility of re-releasing your albums also on LPs? I believe it would be great because I’ve always seen vinyl as something more than a CD and I think In Vain’s music really deserves to be presented on this majestic format as well…
We are thinking about it, but we also need to consider that people have to buy them, so that we are not stuck with a lot of CDs. And I am not really sure if people buy anymore…
I have the very last question for you – I noticed that this year marks the 10th anniversary of In Vain. Do you plan to celebrate it with anything special? Thank your very much for your answers. All the best!
Actually we have been thinking about doing a special gig, playing the whole “The Latter Rain” album and to bring along guests. We’ll see.
Norové In Vain jsou kapelou, kterou v redakci máme opravdu upřímně rádi. Stejně tak je tomu i na třetí dlouhohrající desce “Ænigma”, jíž někteří z nás řadí k tomu nejlepšímu, co prozatím v letošním roce vyšlo. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si moc rádi zopakovali povídání s kytaristou Johnarem Hålandem z roku 2010 a opět mu položili další sérii skromných otázek nejen o samotných In Vain a jejich novince “Ænigma”, ale třeba i o společném hraní se Solefald…
Zdravím! Pokud to nevadí, rád bych začal s několika otázkami ohledně historie In Vain. Kapela byla založena v roce 2003 a vaše první demo vyšlo o rok později. Nemohl jsem ale najít, jestli někdo ze zakládajících členů, včetně tebe, v době, kdy byla skupina založena, hrál v nějaké další kapele, takže bych se rád zeptal, jestli jste někde hráli ještě před In Vain. Ptám se především proto, že už vaše první počiny “Will the Sun Ever Rise?” a “Wounds” mi zní velmi sofistikovaně – tak moc, že by se jen těžko věřilo tomu, že byly vytvořeny bez nějakých předchozích zkušeností s hraním hudby. Mohli bys nám prosím říct něco o vašich hudebních aktivitách před In Vain (pokud nějaké jsou) a také jaká byla hlavní motivace pro založení kapely?
Ahoj! Já jsem hrával v metalcorové skupině s názvem Lodestar. To bylo před mnoha lety. Nyní mám hardcorovou kapelu společně s naším baskytaristou Kristianem. Jmenuje se From Strength to Strength, podívejte se na nás prosím na Facebooku https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Naše debutové album je hotové, ale protože Kristian zrovna studuje v USA, je trochu obtížné zůstat aktivní bez jeho vokálních povinností. Nahrávka je teda aktuálně u ledu.
Sindrehar nazpíval vokály na debutovém albu Myrkgrav a v současnosti ještě působí v doom metalové skupině Funeral. Naši ostatní členové mají také další vedlejší projekty, ale není to nic moc známého.
Na svých pozdějších deskách jste znovu nahráli některé skladby ze svých prvních počinů – “The Latter Rain” i “Mantra” tyto staré songy obsahují (ačkoliv v případě “Mantra” jen jako bonus). Nicméně ve vašem raném období stále nějaké písničky zůstávají. Myslíš, že je možné, že je jednoho dne také “oživíte”? Nebo se do budoucna plánujete soustředit se jen na tvorbu nové muziky?
Pochybuji, že někdy znovu nahrajeme víc písniček. Abych byl upřímný, ve skutečnosti mám rád originální verze všech songů, které jsme kdy znovu nahráli. Mimoto bychom měli nějaké skladby ponechat exkluzivně jen na raných minialbech.
Nedávno jsem si opět pustil “Wounds” a “The Latter Rain” a v porovnání s “Ænigma” mi metalové elementy znějí mnohem syrověji, ale pořád trochu avantgardněji, zatímco nové album se mi zdá soudržnější a komplexnější (aniž by však ztrácelo rozmanitost). Jak vnímáš první počiny In Vain s odstupem několika let? Posloucháš je čas od času? Já se musím přiznat, že pořád miluju “The Latter Rain”, nejspíš protože to bylo vaše první album, které jsem slyšel. Některé skladby jako “Their Spirits Ride with the Wind” nebo “The Titan” jsou stále fantastické a pořád si je užívám, i když jsem je slyšel možná tak stokrát…
Produkce na “The Latter Rain” je syrovější, zatímco produkce na “Ænigma” je více krystalicky čistá (podle mého názoru i mnohem lepší). Tento prvek může být také důvodem, proč některým lidem přijde “TLR” trochu odlišné. Souhlasím, že nové album je soudržnější a to je přesně to, o co jsme usilovali. Když to porovnáš s našimi předchozími alby, někdo by mohl říct, že ty písničky jsou přímočařejší. Nicméně, mějte na paměti, že ty skladby jsou pořád dlouhé, velmi rozmanité, zaměstnávají několik vokalistů, je v nich užito mnoho různých stylů a tak dále. Myslím tedy, “Ænigma” může vypadat “jednodušší” jen v porovnání s deskami, které jsou poměrně těžké na strávení.
Okolo každého vydání naše alba poslouchám hodně a užívám si to. Jak víte, jsem si vědom všeho, co se bude dít, takže se mi nikdy nestane, abych si naši hudbu užíval jako normální posluchač. Takže po intenzivním poslechu po nějaký čas ty desku obvykle zase opustím. Už je to hodně dlouho, co jsem poslouchal “The Later Rain” nebo “Mantra”.
Díky za kompliment ohledně těch písní. Na “The Latter Rain” jsem pořád velice pyšný a myslím si, že ta deska obsahuje některé z nejlepších skladeb, jaké In Vain kdy nahráli.
Mimochodem, když už jsme u toho, co posloucháš… V našem předchozím rozhovoru jsi řekl, že nejsi typický metalista a že ses k metalu dostal až hodně pozdě. Jakou hudbu máš jako posluchač rád? A co jsi poslouchal, než jsi začal s metalem? Každopádně může být docela zajímavé, že ses k metalové hudbě dostal “velmi pozdě”, jak jsi sám řekl, ale nyní jsi známý především jako metalový muzikant… jak je to možné? Také ještě jedné trochu zábavnější otázka – také jsi řekl, že jsi v době našeho prvního rozhovoru (leden 2010) neměl žádné nahrávky od kapel jako Iron Maiden nebo Metallica, takže jsem se chtěl zeptat, jestli už nějaká jejich alba máš (smích)?
Mám rád skupiny, které mají velmi dobré songy a jakousi originální obrubu. Nemusí vynalézat nový hudební styl (nemožné…?), ale vždy nějak vystupují z ostatního zbytku. Například velmi silný zpěvák může stačit. Nemám čas na poslouchaný jenom další kopírky, radši dávám přednost originálům.
Než jsem začal poslouchat metal, poslouchal jsem muziku, která byla v žebříčcích. Poté jsem objevil grunge, přešel na hardcore, metalcore, první extrémně metalové album, které jsem si koupil, bylo “World ov Worms” od Zyklon. In Vain začali jako projekt ve škole, do níž jsem chodil, jednoduše jsem chtěl zkusit napsat metalový song, protože jsem v té době poslouchal spoustu metalu. Jak se kapela vyvíjela, nikdy jsem nepomýšlel na změnu stylu, ale jak určitě víš, hodně experimentujeme.
Ne, pořád nemám moc těchto starých klasických desek. Ani mi tahle hudba nic moc neříká, myslím si, že spousta těchto skupin se těší jistému nostalgickému kouzlu.
Všiml jsem si, že každé vaše album obsahuje jednu skladbu s textem v norském jazyce. Měli bychom tomu rozumět jako menší hold vašim kořenům a norské hudební scéně, nebo to má jiný důvod? Je nějaká možnost, že byste někdy vydali nějaké EP nebo dokonce celou desku nazpívanou kompletně v norštině?
Můžeš se na to dívat i tímhle způsobem. Normálně píšu v angličtině, ale občas mi v hlavě uvízne název, který chci ponechat v norštině. Pro mě je samozřejmě mnohem jednodušší se vyjadřovat v norštině než v angličtině, což je také plus. Nicméně většina našich textů bude stále pokračovat v angličtině.
Mohl bys nám nějak popsat, jak vypadá proces komponování hudby? Co všechno se děje, než se narodí nová píseň In Vain? Změnili jste nějak svůj přístup skládání pro “Ænigma” v porovnání s předchozími nahrávkami? Pokud se nemýlím, hlavním autorem hudby bys měl být ty, je to tak? Jenom hraješ a zkoušíš s kytarou, dokud nepřijdeš s nějakými dobrými riffy a melodiemi, nebo čekáš, dokud nepřijde inspirace a pak hraješ jen nápady, které máš v hlavě? A tvoříš rovnou celé skladby, v nichž se pak dělají jen minimální změny, nebo necháváš dostatek prostoru také pro ostatní, aby přidali své nápady během zkoušení nebo vlastního nahrávání?
Prozatím jsem napsal veškerou hudbu a pro skládání písniček používám stejnou metodu už od samého začátku. Nikdy jsem nebyl moc dobrý riffař, takže nejsem schopný přicházet s novými riffy jen při hraní na kytaru. Místo toho kytaru odložím, koncentruji své hudební myšlenky a snažím se tvořit muziku ve své mysli v ten daný moment. Může to znít trochu divně, ale tohle je přesně, jak pracuji. Jakmile přijdu s něčím, co se mi líbí, zapíšu si riffy do počítače. Mám na počítači velký katalog riffů, všechny rozdělené do různých kategorií podle toho, o jaký druh riffu se jedná. Tvorba hudby tímhle způsobem je zpočátku hodně těžká, ale nakonec si člověk svůj hudební mozek vytrénuje a jde to snadněji. Pro mě osobně je to také tím snadnější, čím déle nad tím strávím a čím déle je má mysl v tomto jakémsi “skladatelském módu”. Když takhle například strávím dvě hodiny denně po několik týdnů, dostanu se postupně do fáze, kdy jsem schopen o hudbě přemýšlet 24 hodiny denně, sedm dní v týdnu a mohu skládat i po cestě do práce, během cvičení atd.
Když skládám, dělám písně od A do Z. Vše je naplánované, každému členovi připravím konkrétní návrhy, jak by měl co zahrát. Občas ve studiu trochu improvizujeme, ale skladby jsou více či méně na 100% hotové.
Pokud se nemýlím, je v kapele pět zpěváků, což je docela neobvyklé. Bylo už od začátku tvým záměrem posbírat do skupiny lidi, kteří budou schopní i zpívat kromě hraní na svůj nástroj, nebo šlo o náhodu a tento potenciál jsi objevil až po zformování sestavy?
Na začátku dělal Andreas black metalové vokály i growl, nicméně nyní už dělá jenom řev a growly dělá Sindreis. Chtěli jsme někoho, kdo by zpíval, a tak do kapely přišel Sindre během nahrávání našeho prvního EP. Během let jsem tu a tam přidal pár nezvyklých vokálů, a když do skupiny přišel náš baskytarista Kristian, začali jsme využívat jeho mocný hardcorový zpěv. Ostatní členové jsou také dobří zpěváci a dělají čisté vokály v pozadí.
Dobrá, pojďme se konečně bavit o vašem posledním albu “Ænigma”. První otázka je poměrně jednoduchá – jaký význam má název desky? Předpokládám, že “Ænigma” je přepis slova “enigma”, které se dá přeložit jako hádanka, záhada nebo dokonce alegorie. Tento překlad nabízí poměrně širokou škálu možných interpretací, tudíž bych se rád zeptal, jestli tu je nějaká spojitost mezi názvem a texty, obalem nebo čímkoliv dalším. Je za názvem schované něco konkrétního, nebo jde jen o malou hru s posluchačem a význam je sám o sobě hádankou?
Máš pravdu. Ænigma je latinská verze slova enigmy. Na “Ænigma” ale není nějaké pevné téma nebo jednotící linie v textech. Andreas a já v základě píšeme o rozdílných tématech, která jsou blízké našim srdcím a které se zároveň hodí k emocím konkrétní písničky. Cítili jsme, že tento název jaksi odráží studnu myšlenek, která se objevuje v textech, neřku-li celkovou atmosféru hudby.
“Ænigma” také přináší hodně zajímavou obálku. Musím se přiznat, že se mi zpočátku moc nezamlouvala, ale nyní musím říct, že v sobě uvnitř určitě něco má, ačkoliv se na první pohled může zdát trochu jednoduchá. Proč jste si vybrali Roberta Høyema, aby ji vytvořil? Měli jste nějakou konkrétní vizi, jak by měla vypadat, nebo jste to nechali čistě na něm?
Byli jsme velice striktní ve svých instrukcích k designérovi, že jsme nechtěli typický “photoshop přebal”. Chtěl jsem něco nového a svěžího, kreativnějšího a abstraktního. Designér navrhl, že by mohl obal nakreslit. Přišlo nám to jako dobrý nápad, takže jsme mu dali klíčové pojmy, jaké emoce bychom chtěli, aby zobrazil.
Pro “Mantra” jste natočili dva videoklipy, přičemž obě písně byly pro tato videa zkráceny. Jak se – jako muzikant – díváš na zkracování své vlastní práce za účelem vyrobení videoklipu? Některé skladby na “Ænigma” vypadají dost krátké, aby se vešly do standardního klipového formátu. Jestli plánujete natočit klip pro song z “Ænigma”, bude to nějaký z nich? A neláká vás natočit videoklip pro velmi dlouhou píseň v celé její délce?
Nemám zkracování songů pro klipy rád a u každého videa, které jsme udělali, to byl puntičkářský proces, protože nemáme skladby, jež by se do tohoto formátu hodily. To je také důvod, proč jsem odmítl udělat video k “Ænigma”, kromě ušetření nákladů. Jednoduše podle mého názoru nemá smysl dělat video, když nemáš hodně peněz na utracení. Nemyslím si také, že by bylo lehké udělat 7-8 minut dlouhé video, protože by byl potřeba velmi chytrý obsah a absurdně velký počet hodin na natáčení a stříhání.
I přes všechny rozdíly měla vaše první dvě alba – mimo jiné – společnou jednu věc: jednotlivé skladby se více či méně lišily ve struktuře a celkovém feelingu jak v rámci desky, tak i uvnitř jedné písně. Jak už jsem zmínil někde výše, songy na “Ænigma” vypadají trochu přímočařeji, jsou si navzájem více podobné (čímž nemám na mysli, že by nebyly dostatečně rozmanité, což bezesporu jsou), jsou kratší a celá deska tak zní kompaktněji. Je zde nějaký konkrétní důvod, proč tomu tak je? Byl to váš záměr, nebo jde jen o přirozený vývoj hudebního vyjádření?
Důvod je jednoduše ten, že tohle je to, čeho jsme se pokoušeli dosáhnout při nahrávání alba. Celou dobu jsme se pohybovali na stejném hudebním území, ale naši posluchači se už naučili, že náš hudební vesmír je nekonečný. Proto se hudba může hodně lišit. Například na druhé desce “Mantra” jsme se drželi hlouběji v temnější a progresivnější auře našeho hudebního vesmíru. Dále měla “Mantra” pomalejší a více heavy skladby a pro některé lidi tak bylo těžší se do toho dostat. V “Ænigma” vidím pěkné znázornění všeho, co jsme doposud udělali. Myslím, že je to více chytlavé, a přestože písně jsou stále komplexní, řekl bych, že jsou i přístupnější. Mnozí “Ænigma” označují za naši zatím nejsoudržnější nahrávku. Mnozí také říkají, že je to album kompaktnější, ale zdá se, že trochu zapomínají na to, že songy jsou pořád dlouhé, velmi komplexní, s využitím několika vokalistů atd.
Další téma, jemuž bych se rád věnoval, je vaše živé hraní se Solefald. Jak tato spolupráce vlastně začala? Pomohl nějak fakt, že je Sindre Nedland bratrem Lazara, k odstartování spolupráce? Jak dlouho myslíš, že to potrvá? Myslíš, že by bylo možné s Lazarem a Corneliem nejen vystupovat živě, ale také spolu dělat nějakou muziku (ať už pod jménem In Vain, Solefald nebo případného úplně nového projektu)?
Ve skutečnosti jsem jim nápad na turné In Vain a Solefald podstrčil já v roce 2011. Bylo zde mnoho ekonomických a logistických výhod, kromě faktu, že by se vrátili zpátky na pódium. Zároveň s In Vain jako doprovodnou skupinou by hráli s někým, koho již předtím znali a nemuseli by si najímat drahé nájemné muzikanty. Na druhou stranu jsem v tom viděl něco, co by mohlo pozitivně pomoct i In Vain. Tím pádem to pokládám za výhru pro obě strany. Nějaký čas to trvalo a v jednu chvíli jsem už chtěl celý projekt vzdát, dokud se to nezlomilo a Solefald byli přesvědčeni. Jak dlouho to potrvá, tím si nejsem jistý, ale řekl bych, že jednou to skončí.
Ohledně společné tvorby hudby si nejsem moc jistý. Obávám se, že by v jedné kapele bylo příliš mnoho silných individualit, hehe.
Předpokládám, že musí být nějaký menší rozdíl v živém hraní s In Vain a se Solefald, přinejmenším v tom, že s In Vain hraješ svou vlastní hudbu a se Solefald skladby někoho jiného. Jaké jsou podle tebe rozdíly v hraní s oběma skupinami?
Kromě aspektu, který jsi zmínil, bych řekl, že písně Solefald vyžadují menší technické dovednosti a zručnosti ve hraní na kytaru. Oni také ladí v C#, zatím In Vain ladí v D. Kromě toho tu moc velké rozdíly nejsou. Pořád hraju na ten stejný nástroj :)
Nedávno jste koncertovali po Evropě se Solefald a Vreid. Nebylo trochu obtížné hrát dva celé sety za sebou? Máte z tohoto turné nějaké speciální vzpomínky, které byste chtěli sdílet s veřejností? Nebo nějaké, které byste sdílet nechtěli (smích)?
Opravdu to bylo únavné a také bych dal přednost tomu, abych mohl být po koncertě mezi lidmi a u našeho prodejního stánku, než jít zpátky na pódium. Nicméně, byla to zábava. Mimořádnou vzpomínkou je, když nám policie ukončila koncert v Itálii. Byla to docela mrzutá událost, zvlášť když tam přišlo tolik lidí.
Doufám, že si to pamatuju správně… pokud se nemýlím, v České republice jste hráli zatím dvakrát – v Liberci a v Ostravě s My Silent Wake v roce 2011. Pamatuješ si něco z těchto koncertů? Pokud ano, jaké byly? Mimochodem, v srpnu se do České republiky vracíte, tentokrát ovšem se Solefald, kteří jsou potvrzení pro letošní Brutal Assault. Jak se na to těšíte? Mimochodem, je nějaká šance, že by na Brutal Assaultu vystoupili i In Vain, když už tam budou všichni členové kapely?
Ano, je to tak. Nepamatuju si nějaké konkrétní detaily, ale vzpomínám si, že to tam bylo dobré. Vrátit se zpět a hrát na BA bude určitě obrovská zábava. Zkoušeli jsme kontaktovat pořadatele festivalu, ale není to zrovna jednoduché, když nejste velká kapela. Snad se někdy příště vrátíme s In Vain.
Poslední pár let je znát obrovský návrat vinylového formátu a skoro vše dnes vychází na LP. Nicméně, alba In Vain stále existují jen v CD podobě. Je nějaká možnost znovu vydání vašich desek i na LP? Věřím, že by to bylo super, protože jsem ve vinylu vždycky viděl něco víc než na CD a myslím, že zrovna muzika In Vain si zaslouží, aby byla k dostání i v tomto velkolepém formátu…
Přemýšlíme o tom, ale musíme také zvážit, že si to lidi musí koupit, abychom také neskončili s hromadou CDček. A nejsem si tak úplně jistý, jestli lidé pořád nakupují…
Mám pro tebe úplně poslední otázku – všiml jsem si, že tento rok je 10. výročí In Vain. Plánujete to oslavit něčím speciálním? Díky moc za tvé odpovědi. Ať se daří!
Vlastně jsme přemýšleli, že bychom mohli udělat koncert, kde bychom přehráli celou desku “The Latter Rain” a přivedli spoustu hostů. Uvidíme.
Na první pohled Night of the World vypadá jako klasická black metalová garážovka, jakých po světě bez nějaké větší pozornosti běhají tisíce, nicméně začne-li člověk v pozadí skupiny trochu šťourat, vcelku brzy vyplyne, že to zas až takoví nýmandi jistě nebudou, přestože je “Drive the Knife Deeper” jejich “dlouhohrajícím” (proč uvozovky, k tomu se ještě dostaneme) debutem. Někoho můžou zaujmout už Folter Records v kolonce vydavatele, což sice není nějaká megafirma, přesto se jedná o zavedený a již dlouho fungující label, jenž má v podzemí slušné jméno vybudované a pod nějakou nebetyčnou kravinu se asi hned tak nepodepíše. Co je ale ještě zajímavější – vokalista, který se ukrývá pod nicneříkající přezdívkou NTR, ve skutečnosti není nikdo jiný než Namtar, dobře to známý hudebník z kapel Massemord a Furia, které můžeme s klidným srdcem řadit k tomu nejlepšímu, co polská black metalová scéna nabízí.
A co zase nabízí samotní Night of the World? Black metal v jejich podání má úplně tu nejkrystaličtější podobu, jakou si jen umíte představit. Nekompromisní náser, kulometná palba kopáků, zběsilé riffy, sem tam mrazivá melodie, krákoravý vokál. Že nic nového pod sluncem? Zcela jistě ano, protože tohle už jsme slyšeli tisíckrát, přesto i takováhle muzika pořád může fungovat, pokud ji člověk umí náležitě podat, ta agrese musí být uvěřitelná a musí to mít obrovský tah na bránu. A přesně tohle na svůj debut kapela dostat dokázala. Nic moc víc zde sice nenajdete, ale v tomto ohledu hraje desce do karet fakt, že Night of the World neměli velké oči a uvědomili, na co mají a na co už ne. Vydali tedy album, na němž se nachází zábavných 28 minut intenzivního black metalu, sem tam s nějakým malinkým ozvláštněním (viz střed “Night of the World”), a konec. A to je hodně střízlivá stopáž, díky níž nakonec fošna funguje na výbornou, což by myslím při hrací době dejme tomu 45 minut rozhodně nebylo, protože s tímhle by ji Night of the World neutáhli. Takhle je to ovšem moc dobrá žánrovka.
