Archiv štítku: black metal

Demonaz – March of the Norse

Demonaz - March of the Norse
Země: Norsko
Žánr: viking / black metal
Datum vydání: 1.4.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Northern Hymn
02. All Blackened Sky
03. March of the Norse
04. A Son of the Sword
05. Where Gods Once Rode
06. Under the Great Fires
07. Over the Mountains
08. Ode To Battle
09. Legends of Fire and Ice

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

V současnosti se považuje za obecně uznávaný fakt, že heavy metal vznikl někdy na pomezí 60. a 70. let převážně na území Velké Británie. Po poslechu Demonazova sólového debutu se mi ale začíná vkrádat na mysl lehce kacířská myšlenka. Jsem totiž čím dál tím víc přesvědčen, že se původ heavy metalu datuje někam do Norska desátého století a Demonaz jej prezentuje v podobě takřka nezměněné. Říkáte si, že pojmy heavy metal, Norsko a prominentní postava black metalové scény nejdou moc dohromady? Čtěte dál a možná svůj názor poupravíte…

Mám-li být upřímný, když jsem poprvé zaslechl o tom, co se chystá v páně Demonazově kuchyni, byl jsem lehce vyděšen. Děs se ale záhy proměnil v nenasytná očekávání, protože zveřejněné promonahrávky přinesly něco, co si s Demonazovými domovskými Immortal nemohl splést skutečně nikdo. Přes veškeré syntetizéry si ale hudba uchovala specifickou mrazivou atmosféru tak typickou pro výše zmíněnou smečku neznabohů. Jak diametrální odlišnost, tak lehké společné rysy ve mně probudily očekávání, jaké jsem naposled zakusil před více než rokem. Jakmile jsem se ale do desky poprvé pustil, následovala studená sprcha. Místo náladových syntetizérů kytary, místo něčeho naprosto neortodoxního “pouhý” metal. Moje zklamání z nenaplněných očekávání bylo tak mocné, že na dlouhou dobu spolehlivě udusilo všechno, čím mě mohlo album “March of the Norse” oslovit. Zpětně si však žehnám za osvícené rozhodnutí dopřát desce čtvrtou šanci. V opačném případě bych totiž přišel o mnohé…

Zprvu jsem albu nejvíce vyčítal, že od sebe jednotlivé skladby takřka nelze odlišit, není se u nich čeho chytit, znějí všechny stejně. Po úporném a blahodárném poslechu je ale vše zapomenuto. Je sice pravda, že rozhodně nelze očekávat nepřeberné variace skladatelských postupů nebo muzikálních archetypů, ale ve výsledku to není vůbec na škodu, ba naopak. Když nepočítám dvě krátké atmosférické vložky a bonusovou “Dying Sun”, na albu je sedm písní. Záměrně se vyhýbám použití termínu “skladba”, protože jde skutečně o klasicky vystavěné a strukturované počiny sloka – refrén – sloka – sólo, takže odpadá prvoplánové odlišení jednotlivin ve stylu lovesong/vypalovačka/půlhodinový epos.

Neoriginální? Jak se to vezme. Oldschoolové? Každopádně! Ostatně oldschoolovost čiší z celého alba. Stačí se do něj ponořit a najednou slyšíte těžkopádné heavymetalové riffy, jednoduchá a přesto úchvatná sóla a žádné laciné pozlátko, prostě kus poctivé hudby. Tomu všemu sekunduje zřetelný odkaz na legendární Bathory a úcta ke Quorthonově dílu. S přihlédnutím k tomuto začíná dávat smysl postavení alba na zmiňovaný heavy metalový základ. Pochopitelně tu nechci obviňovat Demonaze z nějaké vypočítavost nebo tvůrčí pojistky (protože by to byla zaprvé neúcta a zadruhé hovadina), ale právě heavy metalové jádro zaručuje svébytnost a vlastní zvuk, které by byly v případě vystavění alba na black nebo death metalu dost obtížně zajistitelné. Je tedy nasnadě, že o jakémkoli vykrádání Bathory nebo třeba Immortal nemůže být řeč i přesto, že jsou v “March of the Norse” obě jména celkem snadno identifikovatelná.

Už jsem tu psal, že je základním pilířem alba klasický heavy metal? Ano? Tak to tedy píšu znovu, protože je skutečně hudební esencí tohoto díla. Nejde ale o žádné vyjuchané, tisíckrát recyklované riffy. Demonaz nám předkládá takové, které se sice svůj původ ani nesnaží zapírat, ale přesto působí jinak, staře, mocněji a naléhavěji než u klasického hevíku. Při jejich povětšinou drtícím rytmu a mrazivě zkreslenému zvuku kytar jde o silně náladotvornou složku, se kterou celé album stojí a padá. Ozdoby v podobě sólových vyhrávek, z nichž některé mě i přes svou jednoduchost naprosto uchvacují, jsou pak příjemným zpestřením, které efektivně ozvláštňuje skladby, jež by bez něj zněly značně monotónně. Jak vidno, k perfektnímu vyvážení stačí málo…

Druhý pilíř alba tvoří bezesporu vokál. Demonaz zvolil pro moje uši veskrze ojedinělý hlasový projev, který kombinuje zastřené čisté party à la Chris Rea s blackovým skřekem. Výsledek je stejně neobvyklý a stejně skvělý jako hudba samotná. Obě složky k sobě ve své neobvyklosti dokonale pasují a troufám si tvrdit, že jakýkoli jiný vokál by album ve výsledku jedině potopil.

Písně samotné si drží vysoký standard a jejich kvalita vzájemně prakticky nekolísá. Pravda, mně osobně k srdci nijak zvlášť nepřirostla titulní “March of the Norse”, ale to je dost možná subjektivní názor, vhledem k tomu, kolik chvály jsem na ni slyšel z jiných zdrojů. Mezi moje favority však rozhodně patři trojice “All Blackened Sky”“A Son of the Sword”“Legends of Fire and Ice”, ke kterým nemám výtek. Jediným prostorem pro nejistou kritiku tak zůstává stopáž. Ta činí včetně bonusu třicet devět a půl minuty, reálně ještě o minutu a půl hudby méně. Na jednu stranu je to vzhledem k přímočarosti alba logické, na druhou posluchače jímá dojem, že šel nepoužitý čas zhodnotit. Takhle se člověk ani nenaděje a album má přehrané, což v porovnání s podobně zaměřenými počiny jiných interpretů působí poněkud nepatřičně.

Žehrání na poddimenzovanou délku alba je ale skutečně to poslední, co by mohlo ovlivnit moje hodnocení, tím spíše v případě, jako je tento. I přesto, že jsem se na “March of the Norse” dočkal něčeho značně odlišného od mých představ, musím uznale smeknout. Demonaz je mistr svého řemesla a já doufám, že se příště odváží trochu víc zaexperimentovat. Skladatelsky na to bez debat má a nyní se může opřít o nesmírně silnou nahrávku, ve které se probouzí minulost hned ve dvou ideových rovinách – zaprvé svým textovým zaměřením a zadruhé přístupem k hudbě samotné. Obzvlášť druhá zmíněná rovina je v současnosti využívána poskrovnu a je potřeba si jí vážit. V případě “March of the Norse” by to však nemělo činit sebemenší problém…


Další názory:

Když jsme hned po vydání album probírali s Ježurou, trochu si postěžoval (anebo mi to tak alespoň vyznělo), že “March of the Norse” nemá zas až tak daleko k Immortal. Ano, opravdu tam je duch norské black metalové ikony cítit, ale když se nad tím člověk zamyslí, co Demonaz pro Immortal znamenal a doposud znamená, je to nejenže naprosto logická věc, ale dokonce by to bylo spíše divné, kdyby tomu tak nebylo. Přesto se v žádném případě a za žádných okolností nejedná o Immortal2. “March of the Norse” je mnohem heavy metalovější, rockovější… jako kdyby si podali ruce Immortal, Abbathův vedlejšák I (pro nějž dělal Demonaz rovněž texty, stejně jako u Immortal) a Bathory. A právě odkaz této nesmrtelné švédské legendy z desky vystupuje, zvláště pak v epických kytarových melodiích a monumentálních refrénech. Pořád je to album ale své; kus krásné, svojské a poctivé muziky od srdce – a je to opravdu cítit… žádná kreténská rychlokvaška, kterých je dnes na tisíce. “March of the Norse” je dílo hodné mistrů.
H.


Svarttjern, Maniac Butcher, Framferd

Svarttjern, Maniac Butcher
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Askeregn, Framferd, Maniac Butcher, Silva Nigra, Svarttjern

Historicky první koncert norských pekelníků Svarttjern v Čechách bylo něco, co jsem si já osobně i přes právě probíhající nemoc nemohl nechat ujít, zvláště když se večera navíc účastnila kultovní formace Maniac Butcher. To snad ani nešlo pochybovat o tom, že půjde o pěkně infernální akci. Podle návštěvnosti jsem evidentně nebyl sám, kdo byl podobného názoru, i když já osobně jsem čekal, že jméno jako Svarttjern přitáhne ještě o trochu více lidí, než nakonec přišlo – zaplněno bylo vcelku slušně (i když paradoxně na samotné Svarttjern bylo díky pozdní hodině o poznání méně lidí než na Šíleného řezníka), ale natřískáno určitě nebylo. Nu což, alespoň se člověk mohl v klidu hýbat…

A v čem že to jsou Svarttjern vlastně tak výjimeční, že člověk čekal větší návštěvnost, přestože u nás hráli poprvé a na kontě mají jen jedno album? Co si budeme povídat, přehnaná originalita to rozhodně není, spíše je to surový způsob, jakým black metal uchopili. Svým výtečným debutem “Misanthropic Path of Madness” z roku 2009 nalili do zkornatělých žil true norwegian black metalu setsakramentskou dávku čerstvé krve. Neuvěřitelný tah na bránu, vyhlazovací tempo, brutální vokál a melodie typické pro tnbm – kombinace tak jednoduchá, až svým způsobem brilantní… a pro živé provedení vskutku lákává, ale k tomu až za chvíli…

Do klubu jsem z různých důvodů, jimiž vás samozřejmě nehodlám zdržovat, dorazil až na úplný konec setu úvodních Silva Nigra. Jelikož jsem stihl pouze dva závěrečné vály (“Černý les” a ten druhý jsem zapomněl :)), nebudu se pouštět do nějakých velkých hodnocení, nicméně to vypadalo na důstojný otvírák akce a na poměry kapely standardní (= standardně dobrý) výstup. Přítomné publikum – tedy alespoň přinejmenším několik hlasitých jedinců v něm – se evidentně celkem slušně bavilo.

Jako druhý se představil německý projekt Askeregn, seskupený okolo zpěvačky (a ve studiu i kytaristky a baskytaristky) Belial, avšak v živé sestavě v něm působí i několik známých tváří české podzemní scény – Lord Nihilus (ex-Delzvan), Ragnar a Set (oba Sekhmet). Kapela má prozatím na kontě pouze jediný demáč, s nímž jsem opravdu ještě neměl tu čest, takže jsem vůbec nevěděl, co čekat, a před pódium jsem si šel stoupnout s tím, že se nechám překvapit… a nakonec jsem překvapen byl, že to bylo lepší, než bych byl býval čekal. Po obligátním zlo začátku spustili pánové a dáma velice dobrý black metal, kořeněný různými zajímavými pasážemi a solidní atmosférou. I přes menší technické problémy (prdlá struna na kytaře) mě jejich vystoupení velice bavilo a myslím, že až se někdy objeví klasický debut, nebude vůbec marné se mu mrknout na zoubek. Ale o tom až někdy jindy, protože se na prkna, co znamenají Exit Chmelnice, chystá už další smečka…

Abych byl upřímný, i o Framferd jsem toho před koncertem prd věděl. Ale stejně jako u Askeregn, i tato norská čtveřice hudebníků, která jako jediná toho večera nevystoupila s počmáranými ksichtíky, se nakonec ukázala ve velice dobrém světle, byť napohled vypadala trochu nesourodě. Drobný kytarista by se svou vizáží zapadl spíše do nějakého post-rocku, druhý kytarista byl klasický vousatý viking a zpěvák/baskytarista zase vypadal jako… jako že mu bůček a pivečko opravdu chutná, hehe. Ale hlavní je samozřejmě muzika, nikoliv vzhled, a ta nebyla vůbec špatná. Framferd nabídli black metal s velice výraznou melodikou a s přihmouřením oka by se dalo říct, že i s pohanským laděním. I přes vcelku delší hrací dobu v podstatě vůbec nenudili, ačkoliv ohlas od posluchačů byl i přes neustálé povzbuzování kapely v podstatě minimální. Většina přítomných se totiž bavila opileckým dováděním dvojice do půli těla svlečených chlápků…

Setlist Maniac Butcher:
01. Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé
02. Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch
03. Barbarians
04. Píseň černých vran
05. Rozhodnutí nezvratné všecken mír rozhodně rozvracející
06. Bezbožné rouhání zpovědní před tažení vojnového započetím
07. Šílený řezník, rovněž znám jako Maniac Butcher v jazyce Englickém
08. Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudů nízkých
09. Co dobré pro mne, dobrým jest – to pravidlem neměnným provázejíc konání mé životem mým povšechným

Na pódiu se začínají stavět vůbec poprvé prapory a zavěšuje se plachta. Co bude následovat, je zřejmé – Šílený řezník. Už během intra bylo jasné, že otvírákem nebude nic jiného než úvodní song poslední fošny “Masakr”. Že je tahle kapela legenda, bylo opravdu znát – hned od prvního tónů maximální podpora z publika a největší kotel. Kapela neváhá a hned vzápětí lačným chřtánům předhazuje další vál z aktuální desky – “Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch” s doslova hitovým úvodním riffem; pánové to lidí tepou bez slitování – takhle se má dělat black metal! Přestože hlavní osu setlistu tvořila právě deska “Masakr” (bylo z ní odehráno pět skladeb ze šesti), všichni samozřejmě čekali na staré po bomby. Po pravěké nářezovce “Barbarians” přichází kult všech kultů, “Píseň černých vran” – notoricky známá úvodní pasáž patří mezi ty nejlepší kusy českého černého kovu všech dob. Maniac Butcher, to je samozřejmě především Barbarud Hrom, který řval své texty jak pominutý, a Vlad Blasphemer, který struny své kytary hobloval bez milosti, ale i zbytek současné živé sestavy jsou opravdu kvalitní hudebníci… třeba Infernal Vlad vypadal v corpse paintu a politý krví jako ďábel. A takový Coroner za bicími? O tom se ani nemá cenu bavit – ty jeho sypačky neuvěřitelně drtí, prostě špica. Kapela si svůj čas neuvěřitelně užívala – na jednu stranu valila ten svůj infernální nátěr, na straně druhé to neshazovala žádnými přehnanými pózami. Šílený řezník přišel, zahobloval a všechny vyškolil. Byť jsem to v té době ještě nevěděl, s odstupem mohu s klidným srdcem prohlásit, že Žatečtí si odnesli titul nejlepšího vystoupení večera!

Závěr už patřil samozřejmě samotným Svarttjern. I když u nás byli vůbec poprvé, samotný zpěvák HansFyrste je v poslední době docela častým hostem různých domácích pódií jako vokalista Ragnarok – například nějakých 14 dní před tímto koncertem zde řádil na úplně tom samém místě. A byl to samozřejmě právě do půli těla svlečený a krví politý HansFyrste, kdo na sebe svým maniakálním výrazem, šíleným řevem a oplzlými gesty během koncertu Svarttjern strhával nejvíce pozornosti. Ačkoliv publikum už značně prořídlo (Svarttjern přece jenom začali hrát až v půl jedné ráno…), kapela nasadila brutální tempo hned od začátku a pálila jeden projektil za druhým. Přibližně polovinu setu tvořily kousky z debutu “Misanthropic Path of Madness” (zazněly např. “Ancient Shadows Revelation”, “Upon Human Ending” nebo titulní “Misanthropic Path of Madness” – zvláště ta zněla naživo opravdu výtečně) a čtyři nové věci z připravované řadovky… a to bylo všechno. Nějakých osm, devět songů (což vzhledem k jejich délce není moc), hrací doba něco málo přes půl hodinky a šmytec. Právě to bych viděl jako největší negativum setu Svarttjern – v době, kdy jejich vystoupení mělo ty největší grády a k dokonání díla zkázy stačily dvě, tři skladby, se skupina zničehonic vypařila a během minuty bylo pódium prázdné. Takřka okamžité rozsvícení a puštění reprodukované muziky jasně ukázalo, že o přídavek ani nemá cenu volat. Na druhou stranu i ta půlhodina ve společnosti Svarttjern neuvěřitelně zabíjela a nové songy navíc zněly vskutku skvěle, některé pasáže přímo excelentně. Nakonec tedy spokojenost, i když protáhnutí koncertu o nějakých těch deset minut by bodlo…


Necronoclast – Ashes

Necronoclast - Ashes
Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2011
Label: Moribund Records

Tracklist:
01. Serpents
02. Looking Glass
03. Ashes
04. Ravenous
05. Ghostways
06. Veil of Flies
07. Kajicnické šaty

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Popravdě řečeno, nejsem nějaký extrémní znalec předchozí tvorby jednočlenného skotského projektu Necronoclast. Vlastně jsem všehovšudy slyšel pouze poslední desku “Haven”, která mne však zaujala, tudíž jsem neměl důvod nepodívat se na zoubek také aktuální “Ashes”, s jejímž obsahem si vás teď dovolím seznámit…

Necronoclast se prezentují, řekněme, staromilsky laděným black metalem s krásně “chrastivým” zvukem. Prim hraje, jak už to u podobných záležitostí bývá, samozřejmě atmosféra. O vybroušené technice či bezchybné produkci si nechte zdát, Necronoclast sázejí spíše na hudební minimalismus… jedná se však o zápor? Dle mého názoru nikoliv! Lepší hudba s jednoduchou formou, ale skrytým obsahem, než hudba s formou vypulírovanou, ale bez vnitřního obsahu. Ne každý ale dokáže do záměrné jednoduchosti dostat onu hloubku a neuchopitelnou atmosféru, byť se o to mnozí pokoušejí. Zrovna v případě Necronoclast se nebojím prohlásit, že se záměr povedl. Nenechte se zmýlit, nejedná se samozřejmě o nic v životě nevídaného, neslyšeného, asi každému se při poslechu vybaví nějaké to jméno ze staré dobré norské školy, to však nemění nic na tom, že “Ashes” je deska hodná poslechu. A tím je ve své podstatě řečeno vše. Pokud vás popis na atmosféře postaveného black metalu nepřesvědčil, nepřesvědčí vás ani řádky následující…

Těšit se můžete samozřejmě na klepačky, například hned úvodní “Serpents” budiž důkazem, ale Greg Edwards, jediný člen Necronoclast (někoho možná překvapí absence nějakého zlo pseudonymu), se nebojí ani bahenních, funerálních temp. Když o tom tak přemýšlím, ony ty umíračky vlastně tvoří v podstatě polovinu “Ashes”, což však není negativum, tedy alespoň pro mne ne. Už dávno zastávám názor, že, když se ví, jak na to, dokáže pomalý black metal drtit s ještě větší účinností než klasická sypanice. Necronoclast každopádně ví, do čeho píchnout. Pomalé pasáže jsou správně ponuré, naopak když přijde něco rychlejšího, vždy to má kýžený dopad na posluchače.

Největší sílu nahrávky bych viděl v kytarové práci. Jestli totiž něčím hudba Necronoclast disponuje – a o “Ashes” to platí tuplem – je to vrchovatá porce mrazivých kytarových melodií. Co je mi sympatické, Necronoclast se nesnaží o žádné hitovky – veškeré ty melodie a vyhrávky jsou zastrčeny spíše vespod, aby je posluchač vnímal spíš podvědomě. Výsledkem je spousta silných, jasně odlišitelných momentů, aniž by byla ohrožena surová black metalová atmosféra. Skladby “táhnou za jeden provaz” a drží pospolu, ale nevpíjejí se do sebe.

Mezi nejsilnější kusy bych řadil hned druhou “Looking Glass”, která se rozjíždí ve středním tempu, aby se nakonec zvrhla do infernální hoblovačky s ukrytým vybrnkáváním pod kytarovou hradbou. Titulní “Ashes”, nejdelší položka na desce, velice umně předvádí střídání chorobných pomalých pasáží s výbuchy agrese. Velice rád mám rovněž předposlední “Veil of Flies” s až apokalyptickým závěrem. Už jen podle názvu slibuje něco speciálního také závěrečná “Kajicnické šaty”. A ono, světe div se, tomu tak doopravdy je. Jedná se o nejmelodičtější skladbu “Ashes” s atmosférou tak silnou, že bych se ji nebál označit za úplný vrchol desky.

Necronoclast

Zvuk nahrávky je přesně dle mého gusta. Výše jsem zmiňoval, že nemáte čekat bezchybnou produkci… je to otázka pohledu, protože takovýhle sound má dle mého názoru k dokonalosti mnohem blíže než nějaká sterilní, počítačem vyhnaná srajda. Nádherně organické, přímo pulzující pod ušima; není žádné vrzaní staré konzervy nebo bzučení včel, přesto krásné zašpiněné. K tomu si připočtěte ještě opravdu povedenou grafickou stránku (ten obal je bomba!) a máme před sebou desku, do níž se na dnešní přecpané scéně vyplatí zainvestovat. Opakuji, nejedná se o tu nejoriginálnější záležitost, jakou jste kdy slyšeli, ale to nic nemění na tom, že “Ashes” má něco “málo” do sebe. Je to lepší, než by se na první pohled mohlo zdát!


Vreid – V

Vreid - V
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2011
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Arche
02. The Blood Eagle
03. Wolverine Bastards
04. The Sound of the River
05. Fire on the Mountain
06. The Others and the Look
07. Slave
08. Welcome to the Asylum
09. Then We Die

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novinka “V” má v kariéře Vreid velice specifické postavení, pro jehož objasnění se musíme podívat trochu do historie. V roce 1994 vzniká v norském městě Sogndal skupina Windir, jež se zanedlouho stává jedním z průkopníků viking metalu (nebavíme se teď o těch uchcaných hopsačkách, které má většina lidí v dnešní době tendenci považovat za viking metal, ale o té původní podobě stylu – surové a temné, která má velice blízko k black metalu). Windir postupem času vydali čtyři desky, díky nimž jsou dnes považováni za veličinu své stylu, a možná by ve vydávání pokračovali až doteď, nebýt smrti hlavní postavy, Valfara, umrznuvšího ve sněhové bouři v roce 2004. Zbylí členové se rozhodli nepokračovat pod zavedeným jménem, ale založit novou skupinu (odehrán byl jen jeden vzpomínkový koncert, později vydaný jako DVD “SognaMetal”, a taktéž vyšla kompilačka “Valfar, ein Windir”). A v této chvíli přichází čas Vreid, neboť právě to je ona nová skupina. Tři z pohrobků Windir si k sobě přizvali nového kytaristu a společně se posunuli k čistějšímu pojetí black metalu (ačkoliv odkaz Windir v jejich hudbě lze vystopovat, což je ovšem logické). Tím se pomalu dostáváme k zásadnímu postavení páté desky “V” – v roce 2009 totiž Vreid opouští onen nový kytarista Ese a ke kapele se přidává starý parťák z Windir, díky čemuž je spojení mezi současnou a předchozí formací ještě silnější.

Ona změna v sestavě (mimochodem vůbec první v historii samotných Vreid) však není jedinou zásadní novinkou spjatou s “V”. Nebo je právě naopak natolik zásadní, že zapříčinila ještě další podstatnou změnu, jíž je velice znatelná progrese ve zvuku kapely, což je slyšitelné hned na první poslech. Zatímco předchozí čtyři desky šly více či méně charakterizovat jako black metal, u “V” bych se nebál dodat přívlastek progresivní, a to v plném významu tohoto slova. Obecným znakem “V” je velice nápaditá struktura jednotlivých skladeb, které se přelévají od vpravdě black metalových pasáží (a že jde narazit i na kousky, které jako by vypadly ze začátku 90. let!) přes ty black’n’rollové až k epickým sólům a vyhrávkám nebo k opravdu pomalým, atmosférou prodchnutým mezihrám, třebas i akustických či odzpívaných čistým vokálem.

První polovina úvodní skladby “Arche” ještě takovou změnu, snad s výjimkou velice výrazné sólové kytary, nenaznačuje. Změna přichází se sólem, jež přechází do výtečného atmosférického partu, vrcholícím v závěru mohutnými riffy. Oproti tomu začátek druhé “The Blood Eagle” dá vzpomenout na nejlepší roky norské black metalové školy z první poloviny 90. let, to však rychle přechází šlapavého marše. A následně opět pomalá, melancholií prodchnutá pasáž, po níž následuje rychlejší variace na riff z první poloviny songu. Následující “Wolverine Bastards” člověka uzemní black metalovou divokostí, ale nenechte se zmást – i zde vás čeká další klidné intermezzo s úžasnou sólující kytarou. O videoklipové “The Sound of the River” se skvostným refrénem a velice proměnlivými náladami, působivé “Fire on the Mountain” (ten závěr, to je bomba!), ale i o dalších následujících skladbách ani nemluvě. Co se tímto obšírným popisem vlastně snažím říct? Že si na “V” rozhodně smlsnou ti, kteří mají v oblibě muziku, jež není tak lehce předvídatelná. Na první poslech je to svým způsobem dosti silná nálož a člověk opravdu nemá tušení, co na něj vybafne za rohem, ale to je snad dobře, což? Na první poslech to však není, to mi věřte – až po důkladném a mnohačetném prozkoumávání “V” mohu prohlásit, že se jedná o desku opravdu skvělou. Nejspíše to bude znít jako to nejobehranější recenzentské klišé, ale jedná se o záležitost, jež roste až s opakovaným vstřebáváním, což je věc, kterou já osobně považuji za jeden z nejdůležitějších aspektů pro vytvoření kvalitní nahrávky, nad níž budu ochoten trávit svůj čas. Vždyť koho by bavila alba, o nichž po prvním ochutnání víte vše?

Celou dobu tu hovořím o progresi a velkém skoku, avšak pokud si člověk poslechne desky Vreid za sebou, zjistí, že se nejedná o násilné tlačení se kamsi, kde to bylo kapele dříve cizí. Obdobné progresivní a atmosférické náznkay byly přítomny už na předchozí “Milorg”, Vreid je však na “V” dotáhli, jak se tak říká, na vyšší level a stvořili tak desku, která je tou nejrozmanitější položkou jejich diskografie, ale svým způsobem i tou nejkomplexnější. Že se to vzájemně vylučuje? Ale kdeže, co vás nemá! Stačí jen poslouchat! Označení “V” jako nejlepšího počinu skupiny bych se sice bál, už jen z toho důvodu, co Vreid nahráli v minulosti, že se však jedná velice kvalitní fošnu, o tom myslím není pochyb.

Rozhodně jde přinejmenším o desku, díky níž se Vreid posunuli opět o krok dále ve svém vývoji. Nabízí se hnidopišská otázka, zdali je to krok tím správným směrem. Ať se na to dívám jak se na to dívám z jakékoliv strany, já si myslím, že ano – ten směr je správný. Progrese musí být a pokud je smysluplná, což v případě Vreid dle mého názoru je, tak to rozhodně oceňuji. Nedovolím si označit nějaký vrchol “V”, jelikož těch vrcholů tam je prostě hodně. První polovina, druhá polovina, není rozdíl – kvalita od začátku do konce. Prozatím dávám velice silnou osmičku, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neuvažoval i o 8,5. Ani tak ale další zvednutí nevylučuji. Shrnuto podtrženo – skvělá věc.


Impaled Nazarene – Road to the Octagon

Impaled Nazarene - Road to the Octagon
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2010
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tak jsou finští šílenci Impaled Nazarene, vedení holohlavým magorem Mika Luttinenem, opět zpátky a perou do lidí ten svůj punkem říznutý, rychlopalebný black metal hlava nehlava. Sice jim to tentokrát trvalo o něco déle (vyrovnali nejdelší pauzu mezi dvěma alby – tři roky), ale už jsou tady s novinkou “Road to the Octagon”. Co se změnilo? Nic! Co zůstalo při starém? V podstatě všechno!

Pokud jste měli někdy tu čest s jakýmkoliv starším počinem Impaled Nazarene, tak vám bude asi marné vykládat, jak novinka “Road to the Octagon” zní. Jenom čekáte, až řeknu, že se kapela opět drhne ten svůj ultra rychlý black metal a Mika Luttinen řve jak smyslů zbavený. Tudíž vše jak má být… nebo ne?

Ono zdánlivě všechno opravdu je, jak má být. Každý jednotlivý prvek, pro Impaled Nazarene typický, je na svém místě. Vše, co jste kdy od těchto bláznů chtěli slyšet, se nachází i na “Road to the Octagon”. Pořád je to nasraný náklep, který zdrtí cokoliv mu přijde do cesty. Pokud je tomu tedy tak, v čem je pak problém…? Problém je v tom, že předchozí deska “Manifest” byla prostě lepší. A jí předcházející “Pro Patria Finlandia” byla také lepší. A ještě starší “All That Your Fear” bylo také lepší. A hádejte co “Abscence of War Does Not Mean Peace”… ano, to bylo také lepší. A “Nihil” byl také… Máte výsledek? Ano, tohle je ten problém. “Road to the Octagon” ve své podstatě není vůbec špatné, jen prostě není dobré jako jeho předchůdci a právě to z něj dělá nejslabší dlouhohrající počin Impaled Nazarene za posledních pár (pár = docela dost) let, to mu láme vaz. Hodnoceno samo o sobě by “Road to the Octagon” dopadlo o dost lépe, hodnoceno v kontextu celé tvorby kapely se jedná o jeden z jejich nejslabších počinů. Na první pohled je všechno na svém místě, jen to tentokrát nemá tak silný dopad jako v minulosti. Vždy jsme byli u Impaled Nazarene všichni zvyklí, že to prali kulometnou salvou přímo do černého, na “Road to the Octagon” sice kulometná palba nepolevuje, jen má lehounce rozostřenou mušku.

Aby mě zase někdo špatně nepochopil, “Road to the Octagon” není nějaký vyložený průser – pořád se to setsakramentsky dobře poslouchá (a ještě lépe se na to mlátí řepou, hehe), ale myslím si, že v rámci celé diskografie Impaled Nazarene tato deska časem spíše zapadne a jako staří kmeti si budeme se slovy “to je kurva klasika” připomínat jiná alba těchto finských rychlíků.

Více k tomu asi není moc co říct (na rychlou hudbu rychlá recenze). Pokud máte chuť na drtivý nářez, s klidem můžete po “Road to the Octagon” sáhnout, pokud však máte chuť na opravdu kvalitní kulervoucí drtivý nářez, jděte radši do nějakého staršího počinu Impaled Nazarene.


Arckanum – Sviga læ

Arckanum - Sviga læ
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.10.2010
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Læ elr
02. Gylðir algørir
03. In følva felr
04. Goðin eru blekkt
05. Gramr girnisk
06. Andskoti ferr austan
07. Múspellzheimr kemr
08. Røk

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Arckanum jsem měl vždycky docela dost rád. Trojice starých, “klasických” desek z 90. let jsou u mě prostě kult a tečka. Zvláště pak dokonalé “Kostogher” z roku 1997, to je i po těch dlouhých letech a i přes silně undergrounový zvuk nehorázná jeba, to mi nikdo nadosmrti nevymluví. Naneštěstí ale po (taktéž skvělém) albu “Kampen” z roku 1998 přišla na dlouhé roky stopka (nepočítáme-li neřadové počiny), zapříčiněná problémy s labelem, ale i směřování úsilí hlavního protagonisty spíše na filozofii a literární činnost. Hudební solitér Shamaatae se vrátil až v roce 2008 s nahrávkou “Antikosmos”, která se, při vší úctě, jeví asi jako doposud ten nejslabší materiál z dílny Arckanum. Návrat do sfér, do nichž elitářský black metal Arckanum patří, nastal až s deskou “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” (2009), která i přes prapodivný název nabídla neskutečně silný materiál. Odlišná od staré tvorby (což byla ostatně už i “Antikosmos”), lépe čitelná, melodičtější, méně surová, s jakousi více filozofující aurou. Neuplynul ani další rok a Shamaatae je tu s dalším počinem, aktuálním “Sviga læ”

Zatímco “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” nabídlo na poměry Arckanum možná až překvapivě čitelný sound a mrazivou atmosférou, spojenou s ústředním tématem nahrávky – zimou, ledem, chladným podsvětím, “Sviga læ”, které je zasvěceno “ohni, plamenným obrům, sálajícímu chaosu a hoření bohů”, se opět vrací k syrovějšímu vyznění s lehce zahuhlanějším zvukem, aniž by však deska zanevřela na výraznou melodiku nové éry Arckanum. “Sviga læ” se mi prozatím jeví jako taková kombinace cesty nastolené “Antikosmos” a “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s občasným ohlédnutím za časy okolo debutu “Fran marder”, nikoliv však zpátečnictvím či dokonce vykrádáním sebe sama. Ačkoliv čistý zvuk na “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” byl rozhodně dobrým krokem, už jen z pohledu nutného vývoje a ozvláštňování tvorby, osobně návrat k podzemnějšímu pojetí “Sviga læ” rozhodně kvituji, neboť bezesporu napomáhá silné atmosféře desky. Je to přesně takový ten oldschoolový sound jakoby pod dekou, to já mám sakra hodně rád.

Shamaatae vsadil na novince především na střední tempo a riffovejší vyznění, nebojí se ani hrábnout do strun a vykouzlit nějakou tu excelentní melodii (například hned druhá “Gylðir algørir” je jimi napěchována), celé to pojistil svým typickým rukopisem… a ke spokojenosti fanoušků to jistě bude stačit. Zvláště pakliže se Shamaatae dokáže blýsknout nečekanými ozvláštněními, jako jsou třeba nádherné instrumentálky “In følva felr” (vrchol!) a “Røk”. Nutno ale dodat, že ke cti hlavního protagonisty slouží fakt, že každá skladba do jedné má co nabídnout. Jen namátkou, aby toto tvrzení bylo něčím podloženo, jmenujme ještě rituální závěr “Goðin eru blekkt” či skvostný refrén “Gramr girnisk”.

Arckanum sice není ta nejlepší kapela na světě, je to “jenom” poctivý black metal vysoké kvality a dřevnějšího rázu, který prostě baví. Ale to rozhodně není málo. Sám za sebe mohu zcela upřímně říct, že mně se tahle muzika opravdu líbí, a když se mě náhodou někdo zeptá na názor, doporučuji Arckanum na potkání. A “Sviga læ” kredit tomuto projektu nesnižuje ani v nejmenším, právě naopak mne ještě utvrzuje v přesvědčení, že tenhle švédský samotář dostal do vínku pěknou porci talentu. Toť můj názor a ať se tím milý čtenář popasuje podle svého. Pokud jste a priori proti black metalu, ani Arckanum vám nic neřekne. Pokud black metalu holdujete, bude se vám, dovolím si tvrdit, Arckanum s největší pravděpodobností líbit (i když příznivci žánru o kapele jistě už slyšeli).

Arckanum

Takže asi tak. Jedná se o žánrovou chuťovku, která své příznivce zklamat nemůže. Minulá “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” mi přišla sice o chlup lepší, ale rozhodně je “Sviga læ” povedenější než předminulá “Antikosmos”; se starou tvorbou nemá cenu porovnávat, ta byla trošku někde jinde. Ale celkový dojem ze “Sviga læ” je rozhodně velice dobrý.


Další názory:

“Sviga læ” přináší kvalitní, dobře poslouchatelný black metal. S touto deskou hravě zabijete nudné odpoledne nebo delší chvíli. Pokud máte momentálně chuť na pořádný black, je “Sviga læ” správnou volbou. Jede se zde klasický black metal, který vždycky potěší a mohl by oslovit i nově začínající ve vodách žánru, než se dostanou k různým šílenostem, co se na světě objevují. Po celou dobu jsem se skvělě bavil, trošku mě však štvaly pomalejší pasáže jako například v šesté “Andskoti ferr austan”. Tento pocit ale nepřevládá nad jinak celkovou spokojeností, a tak si “Sviga læ” odnáší slušné hodnocení.
Seda


Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.11.2010
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

První pohled (H.):

Aby nám tu nevznikla nějaká mýlka, nejsou Massemord jako Massemord. Smečky tohoto jména běhají po světě celkem dvě. Jedni Massemord pocházejí z Norska, i když už několik let sídlí ve slunné Itálii. Prezentují se klasickým „bzučivým“ black metalem, ale rozhodně ne nedobrým – osobně bych doporučil zejména jejich debut „Skogen Kaller“ z roku 2003. Nás však dnes zajímají Massemord č. 2 – Massemord z Polska, okolo nichž je situace malinko zamotaná. Jedná se vlastně o uskupení několika hudebníků, kteří společně tvoří pod dvěma jmény (neboli máme dvě skupiny s téměř totožnou sestavou… jen v Massemord je navíc bubeník Priest) – jednak to jsou samozřejmě Massemord, tím druhým projektem je Furia. Samozřejmě to není jediná asociace, kytarista Nihil se kupříkladu nedávno podílel třeba na projektu Morowe, kteří svůj výborně hodnocený debut „Piekło.Labirynty.Diabły“ vydali v červnu.

Furia vždy představovala ty lehce experimentálnější choutky, zatímco v Massemord čtveřice NamtarNihilVoldtektSars (+ ještě ten Priest) ukájela svoji chuť po totální blackmetalové apokalypse. První dvě desky „Let the World Burn“ (2007) a „The Whore of Hate“ (2008) představovaly rychlý a brutální black metal bez smilování, kde vládly ostré riffy, kulometné salvy bicích a samozřejmě krkavčí, nakřáplý vokál. S očekáváním obdobného inferna jsem vrazil do přehrávače i placku „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jenže to, co se na mě z reproduktorů vyvalilo, mne dokonalo uzemnilo, nic podobného jsem vskutku nečekal…

Hudebníci z Massemord / Furia již evidentně dospěli do doby, kdy jim jeden experimentálněji laděný blackmetalový projekt nestačí, a tak se i v rámci svého druhého projektu pouštějí do neprobádaných vod. Jinak si podobu „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vysvětlit nelze. Novinka se totiž k předchozí tvorbě Massemord doslova obrací zády a stáčí kormidlo o 180°. Ještě před nějakým měsícem nebo dvěma bych nikdy nevěřil, že podobná nahrávka pod hlavičkou Massemord vůbec může vyjít, ale stalo se. Důležité však je, že přerod je to uvěřitelný a neskutečně lákavý. Já si nemohu pomoct, i když mám první dvě alba Massemord rád, s tímhle se nemohou rovnat…

A co vlastně „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ nabízí? No, pokud vám to řeknu naplno, asi si pomyslíte, že to bude nuda. Jenže to by byl strašný omyl. Je pravda, že na celém „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je vlastně jen jeden jediný a ještě jednoduchý riff (!) a celá nahrávka od začátku do konce plyne v jednom tempu, ale… nic to nemění na faktu, že se jedná o něco neskutečně výjimečného. Ano, pokud měříte kvalitu hudby podle počtu prostřídaných akordů, nebude se vám to líbit, jestli však hledáte neuvěřitelně silnou atmosféru a unikátní prožitek, jste na správné adrese…

Massemord

I když ono tvrdit, že na „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je pouze jeden riff, je také svým způsobem trochu zavádějící. Nahrávka se nese v pomalém monotónním tempu, ale na ústřední kytarovou linku se neustále nabalují další a další odbočky a ozvláštnění, lehké doteky kláves a industriálních samplů, chvílemi až post-rockově znějící vyhrávky či dokonce kytarové sólo. Tohle všechno je však jenom detail ve srovnání s tím, jak deska působí na posluchače jako celek a jaké pocity v něm vyvolává. Já nevidím důvod, proč něco pitvat do podrobností, důležitý je právě onen pocit.

Jedna věc je jistá – „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vás buď chytne, propadnete jeho zvrácenému kouzlu a budete nahrávku vynášet do nebes… nebo budete jen kroutit hlavou, jak se někomu může něco takového líbit. Volba je jen na vás. Mně osobně se to neuvěřitelně zarylo pod kůži a žasnu, jak úžasné věci dokáže člověk vytvořit. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je totiž i přes svou monotónnost albem neskutečně posluchačsky přitažlivým, působí hypnotickým dojmem, a když se do něj ponoříte, jen těžko se dokážete odtrhnout. Takhle znějí návykové záležitosti.

Možná si řeknete, že zase jednou osazenstvo zdejší redakce zamilovalo do nějaké podzemní obskurní nahrávky pro pár úchylů. Vždyť hrát jeden riff půl hodiny v kuse přece není nic těžkého. Na jednu stranu možná můžete mít pravdu, ale z druhého pohledu… hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to posluchače vtáhlo a nepustilo, aby to bavilo v každé své vteřině, to už je kumšt, co říkáte? Ano, uznávám, obskurní a úchylné to ve své podstatě je, ale já už dlouhé roky tvrdím, že ty nejlepší nahrávky vznikají právě v hlubokém undergroundu nezatíženém prodejními čísly. A „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je toho důkazem. Dokonalé album? Jednoznačně, pro mě ano. Dokonalé album a jedna z nejlepších desek, které v letošním nebývalé silném roce vyšly. Hudební očistec, v jehož útrobách si nemůžete být jisti ničím.


Druhý pohled (Seda):

Kdo by to řekl, že se s albem o jednom songu a jednom riffu natáhnutým na 30 minut dá vykouzlit něco tak skvělého. Ne skvělého, ba přímo excelentního. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je definitivně jedno z nejlepších alb tohoto roku. Přes svoji délku vůbec nenudí, ale jste v pozoru neustále celou dobu. Ze začátku se mi to nezdálo, jak jsem se do toho ale dostal, bylo hotovo a já se stal oficiálním závislákem. Má to však jednu nevýhodu – poslech vás zaujme natolik, že od něj nemůžete upustit, a jak to skončí, dojde vám, že už je celá půlhodina pryč a přišlo vám to tak krátké…


Gorgoroth, Cavus, Noctem

Gorgoroth
Datum: 20.11.2010
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Cavus, Gorgonea Prima, Gorgoroth, Noctem, Tortharry, Trollech

Původně jsem se svou účastí na téhle akci ani nepočítal, náhoda a přebytečné chechtáky ve šrajtofli však byly jiného názoru. Tím pověstným jazýčkem na miskách vah se stal paradoxně český support, který přesvědčil nejen mne, ale zejména mého taxikáře, že by pražský koncert Gorgoroth možná stál za hřích…

Naštěstí jsem na místo konání dorazil akorát včas, abych stihnul svlažit hrdlo nejmenovanou nazlátlou tekutinou, a už se na pódium drali první účinkující večera – Gorgonea Prima. Dva androidi a jeden notebook vystřihli naživo svůj industriálně black metalový bordel s přehledem, důstojným zvukem a promakanou pódiovkou. Tuc-tuc podklad drtil ušní bubínky všech přítomných, hojné nánosy samplů i maniakální vokál se v hradbě kytar rozhodně neztratily, tudíž z tohoto pohledu spokojenost. K tomu stačí přihodit neonové tyče, “svítící” muzikanty a hutnou atmosféru a nebudeme to mít daleko k tvrzení, že Gorgonea Prima je bezesporu jednou z nejzajímavějších atrakcí, které lze na současné domácí scéně na koncertních pódiích spatřit (a když tak o tom přemýšlím, tak i slyšet, soudě dle jejich výtečného debutu “Black Coal Depression”). Jestli to celé nějakým ortodoxním uctívačům Gorgoroth přivodilo žaludeční potíže, jsem nezaznamenal, neboť jsem měl dost práce se sledováním té sci-fi šílenosti.

Oproti tomu Plzeňáci Trollech jsou na tuzemských akcích už prověřenou kvalitou, což dokazoval i počet přihlížejících, který v porovnání s Gorgonea Prima rapidně vzrostl. Kapele dalo docela fušku nazvučit, problém byl ale evidentně pouze v odposleších na pódiu, protože do publika se opět linul solidní sound… i když asi ne tak dobrý, abych postřehl nějaké chyby, kterých prý bylo, jak se mi po vystoupení snažil Morbivod namluvit, opravdu požehnaně. Zato Throllmasova kolize s mikrofonem údajně byla součástí nacvičené umělecké performance :-) Tak či onak, na pražském koncertně se AsurovskoMorbivodní smečka věnovala hlavně starším fošnám, které – a musím uznat, že pro mě osobně trochu překvapivě – tvořily páteř jejich setu. Z aktuální “Jasmuz”, splitka “Trollech vs. Heiden” i předchozí “Skryti v mlze” zaznělo pouze po jednom válu z každé. Jinak klasika – Morbivod sázel zlo ksichty (myšleno v tom dobrém slova smyslu) při každé příležitost, Throllmas poskakoval jak čertík z krabičky (a nezapomněl se blýsknout skvělým čistým vokálem v “Mýtiny hoří”), celkový výsledek více než uspokojivý.

Setlist Gorgonea Prima:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Congregation of Anti-Life
05. Digital Desire

Setlist Trollech:
01. Moudrost kováře
02. Řeka smete, co jí patří
03. Vzácné setkání
04. Národ ohně, železa a pokladů
05. Stromy jsou v nás
06. Opět cítím pravdu
07. Mýtiny hoří
08. V rachotu hromů
09. Ve stínu starých dubů

Setlist Tortharry:
01. Deep Down (and in My Embrace)
02. Case 01
03. Return into the Void
04. Inner Frost
05. Entrenched
06. In the Shadow
07. The Chosen
08. Case 07
09. Beneath
10. To the Death
11. Case 03
12. Clouds

Do obecně black metalově koncipovaného večera moc nepasovala death metalová řezničina v podání posledního českého supportu – Tortharry. Na druhou stranu se ale postarali o oživení a vzhledem k faktu, že svůj zasloužený potlesk dostali i od black metalově založeného publika (alespoň předpokládám), nedá se říct, že by byla jejich účast bezpředmětná. Přítomnost Tortharry na této akci ale zas až tak překvapivá nebyla, neboť jejich aktuální počin “Beneath” (který byl jen tak mimochodem na koncertě k dostání, ačkoliv v té době ještě oficiálně nevyšel) má na triku právě pořadatel koncertu. Ale zpět k samotnému vystoupení. Tortharry hoblovali s nasazením sobě vlastním a opět potvrdili mou domněnku, že v rámci domácího death metalu patří k tomu lepšímu. Vydatný headbanging, dřevorubecké riffy, sem tam nějaká techničtější pasáž – asi takhle nějak to vypadalo na jejich vystoupení.

První zahraniční návštěva, Noctem, přijela ze Španělska, neprezentovali se však prosluněným flamencem, nýbrž death/black metalovým náklepem. Jejich debutová deska “Divinity” mě moc nesebrala, na koncertě ale bavili celkem dost. Rozhodně jim je nutné přičíst k dobru, že se ve zkušebně evidentně pěkně namakali, protože ani na úvodním koncertu turné nepůsobili ani v nejmenším nesehraně (na rozdíl od samotných Gorgoroth, ale o tom až později…), koncertní prezentace také secvičená na jedničku. Na druhou stranu ale jejich image vyznívala lehce klišovitě, stejně tak i samotná hudba co do kvality není zrovna nějaké terno. Pár zajímavých pasáží se tam najde, to ano, ale zároveň tam slyším spoustu omáčky. Také se mi trochu zdálo, že kapela si tak nějak úplně není jistá, jakým směrem své vystoupení směřovat – jestli zvolit řekněme misantropický přístup, nebo vsadit na klasické hecovačky a bavení se společně s publikem. Působilo to tak něco mezi a zároveň ani jedno pořádně. Každopádně, aby to nevyznívalo nějak extrémně špatně, již jsem řekl, že celkem bavili, jejich set táhl dopředu zejména pološílený zpěvák Beleth (i když plivání kečupu z kelímku a francouzák s na pohled umělou ovčí hlavou nevypadaly zrovna přesvědčivě). Jako symbolický vrchol vyzněla závěrečná “Religious Plagues”.

Setlist Cavus:
01. Fist of a Titan
02. With Blood and Steel
03. Discovering Through Suffering
04. Horns of Gold
05. Reek
06. Scorched Flesh Ravaged Tongues
07. Death Rattle
08. Black Filth Burning
09. Worship and Rot

Setlist Gorgoroth:
01. Bergtrollets hevn
02. Aneuthanasia
03. Katharinas bortgang
04. Revelation of Doom
05. Forces of Satan Storms
06. The Rite of Infernal Invocation
07. Ødeleggelse og undergang
08. Blood Stains the Circle
09. Destroyer
10. Incipit Satan
11. Unchain My Heart!!!

Následující Finové Cavus, ačkoliv se prezentovali klasičtější a usedlejší image i hudbou, působili mnohem méně klišovitě. Možná to bylo tím, že na rozdíl od Noctem nevypadali, jako kdyby právě vylezli ze stránek nějakého komiksu. Cavus na sebe prostě a jednoduše naplácali starý dobrý paint a rozjeli hodně do oldschoolu laděný black metal, který si na nic nehrál. Špinavým riffům, drtícím škopkům a syrovému vokálu se nedalo odolat a tuto kombinaci ocenil i vcelku důstojný kotel, do něhož zpěvák W a kytarista B.P. (hlavně ten) neúnavně přilévali další oheň. Tohle se mi zcela upřímně líbilo.

Závěr patřil samozřejmě hlavnímu taháku večera – norským satanášům Gorgoroth. Ti nám klub na začátek trochu zamlžili (a to takovým způsobem, že si při cestě na pódium museli svítit baterkou) a spustili první vál “Bergtrollets hevn”. Prvním a nutno říct, že příjemným zjištěním bylo, že snad vůbec poprvé na svém koncertu v České republice měli dobrý zvuk. Naprosto paradoxně to však byl asi největší kámen úrazu jejich vystoupení, protože díky němu vyniklo neuvěřitelné množství chyb, které Gorgoroth dělali. Kdo měl naposlouchány studiové předlohy, což byl samozřejmě i můj případ, nemohl nezaregistrovat nějaký ten kiks snad v každém druhém songu. Jenže… ještě paradoxněji to vlastně vůbec nevadilo, protože i přes ty chyby měl koncert Gorgoroth prostě a jednoduše koule. Koho by štvalo pár přehmatů, když na oplátku dostane takový spád a neurvalý tah na bránu. Celá kapela drtila své instrumenty a jela na 100% (snad možná s výjimkou Infernuse, který se klasicky postavil na jedno místo a do konce setu se už z něj nehnul), největší hybnou silou byl ale ďábel Pest, který měl ten večer extra surovou barvu hlasu. Vymezená hodina utekla jako voda a po dohrání posledního tónu “Unchain My Heart!!!” Gorgoroth vypadli rychle jak z hospody bez zaplacení.

Na závěr samozřejmě nemám to srdce si odpustit několik obecných postřehů o akci. Koncert se konal v klubu MeetFactory, kde metalové koncerty nejsou na běžném pořádku. Od pořadatelů to byla trefa do černého, neboť na rozdíl od spousty jiných pražských klubových svatostánků (ehm), v nichž se metalové koncerty konají běžně, to v MeetFactory nevypadalo jako v trochu větším sklepě, ale opravdu jako v klubu s důstojným prostorem pro účinkující i návštěvníky. Rozhodně víc akci tady.

Gorgoroth

Když jsem tak pročítal několik internetových diskuzí o české zastávce tohoto turné, většina lidí si stěžovala na nepřítomnost občerstvení a na zákaz focení. Nedá mi to nereagovat – já osobně se tedy na koncerty nechodím nažrat ani si zafotit, ale za hudbou, je to však každého věc, co od koncertů očekává :-)

S výkonem jednotlivých kapel jsem byl já osobně vesměs spokojen, avšak nemá už cenu dublovat to, co je popsáno výše, takže pro dnešek konec…


Triptykon – Shatter

Triptykon - Shatter
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 26.10.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Shatter
02. I Am the Twilight
03. Crucifixus
04. Circle of the Tyrants [live; Celtic Frost cover]
05. Dethroned Emperor [live; Celtic Frost cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existuje obrovský přehršel dobrých kapel. Těch výborných je o něco méně, stále jich však po světě běhá relativně mnoho. Oproti tomu skupin skrz naskrz geniálních je jako šafránu, ale najdou se i takové. A pak je ještě jedna speciální… hm, říkejme tomu kategorie. Hudba z jiného vesmíru. Zhmotněná dokonalost, neuchopitelný perfekcionismus. A ze všech těch tisíců hudebních těles, která kdy po zemi chodila, se toto dá říct pouze o dvou z nich. Bathory a Celtic Frost. To prosím berte jako fakt, nehodlám o tom diskutovat. Za svůj život jsem toho už slyšel opravdu hodně, dost na to, abych s neochvějnou jistotou věděl, že lepší muziku nikdy nikdo nesložil a už ani nikdy nesloží.

Co s tím vším mají společného Triptykon, už jistě víte. Život této formace začíná se smrtí legendárních nestorů všeho extrémního, Celtic Frost. Když se rozepře uvnitř skupiny staly v roce 2008 nesnesitelnými, hlavní vůdce Thomas Gabriel Fischer radši dobrovolně odešel, než aby byl nucen řešit nehudební spory, a své síly zaměřil na nový projekt Triptykon. Druhá vůdčí persóna, Martin Eric Ain, měla hraní už jen jako koníček a vrátila se tak ke své živnosti. A nakonec, nově příchozí bubeník Franco Sesa, původce onoho sporu, upadl v zapomnění stejně rychle, jako se znenadání díky vstupu do Celtic Frost v roce 2004 dostal do popředí zájmu metalových posluchačů. Podobně jako kdysi dávno skončili Hellhammer, z jejichž popela Celtic Frost vzešli, umřeli i Celtic Frost, aby se zrodili Triptykon – nová epocha v historii tohoto švýcarského kultu.

Aktuální minialbum „Shatter“ ve své podstatě vyšlo proto, aby řeklo všechno to, co první deska „Eparistera Daimones“ z března letošního roku říct nestačila. Neboli, jinak řečeno, skladby obsažené na „Shatter“ dostaly svou finální podobu už na konci roku 2009 při nahrávacím procesu „Eparistera Daimones“, na samotné album se však díky stopáži nedostaly. Avšak je nutno dodat, že zcela nová je na aktuálním minialbu pouze jediná píseň – „I Am the Twilight“. Titulní „Shatter“ se již objevila na japonské edici „Eparistera Daimones“ (není žádným tajemstvím, že vydavatelé v Japonsku si pro domácí trh vždy žádají bonusy navíc oproti zbytku světa). „Crucifixus“ je pak v podstatě úplně první písní, již jsme kdy měli možnost pod hlavičkou Triptykon slyšet, neboť ji kapela svého času nahrála na MySpace účet jako první ukázku tvorby. Na novém EP je ale v zremasterované verzi s novým mixem. Poslední dva kousky – „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“ – nejsou ničím jiným než koncertními záznamy (festival Roadburn v Nizozemsku, 16. dubna 2010) letitých fláků od Celtic Frost, které Triptykon stále hrají na svých koncertech.

Úvodní „Shatter“ není ničím menším než jasným důkazem toho, proč Thomase Gabriela Fischera považuji společně s Quorthonem za největšího metalového skladatele a hudebníka. Jen těžko se věří tomu, co tento člověk dokáže plodit za skvosty. Nehledejte v té větě nic tak přízemního jako byť i jen sebemenší náznak ironie, je to opravdový klenot, zhudebněná genialita, perla, před níž je nutné se prostě sklonit, plná neuchopitelné obskurní atmosféry, která, když se do ní pozorně zaposloucháte a necháte se jí zcela pohltit, přesahuje lidské chápání. Možná to budete brát s úsměvem, ale já to myslím smrtelně vážně, přestože se to slovy jen těžko popisuje. Hudbu, jako je tato, je prostě nutné slyšet a prožít na vlastní kůži… a to mi věřte, že v tomto případě nejde jen o vyčpělou formulku, nýbrž o holý fakt.

Úvodní bicí pasáž nastolí pomalé, majestátní tempo, jež skladbě dodává zatěžkanou a temnou auru. Odporně zboosterovaná baskytara Vanji Slajh dá vzpomenout na legendární Godflesh a celé dílo dokonávají táhlé riffy a hlasová deklamace, z nichž běhá mráz po zádech. Není to nic složitého, v jednoduchosti se však skrývá neuvěřitelná síla a jeden takovýto svým způsobem až primitivní riff má v sobě mnohem více atmosféry a kouzla, než kolik jich dokážou vyprodukovat jiné skupiny za celou svou kariéru. Korunou budiž melodická kytara, jejíž linky dodávají „Shatter“ až jakýsi nezemský přesah, a neskutečně působivý refrén. Takto zní opravdová hudební síla. To se prostě musí slyšet a vnímat všemi smysly.

Druhá „I Am the Twilight“ je dusivý osmiminutový žalozpěv, tíživá óda na bolest, nátlaková litanie konce lidstva. Svou náladou mi svým způsobem chvílemi připomíná kompozici „Temple of Depression“ z desky „Monotheist“, ale v mnohem pomalejší a těžší podobě. Oproti tomu industriálně-ambientní kakofonie „Crucifixus“ jako by z oka vypadla agonické „Triptych: Totengott“ oproštěné od zvířecího maniakálního vokálu, a právě s ní minialbum „Shatter“ v podstatě končí.

Triptykon

Následující dvě položky „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“, plnící roli jakéhosi bonusu, jsou, jak již bylo řečeno výše, pouze koncertními záznamy dávných klasik Celtic Frost, z nichž ve druhé jmenované hostuje Nocturno CultoDarkthrone. Těžko je porovnávat s kultovními předlohami, je to prostě jiné, což vlastně není žádným překvapením vzhledem k faktu, že je hraje v podstatě jiná skupina a že jejich autor je dnes o 25 let starší než v době jejich vzniku. Ale originál je originál, už jen protože jej má člověk zažitý.

Spíše než pro obyčejného posluchače je „Shatter“ určeno pro věrné příznivce Celtic Frost (a když říkám Celtic Frost, myslím tím automaticky samozřejmě i Hellhammer a samotné Triptykon). Já osobně, jakožto jeden z nich, jsem s pořízením neváhal ani minutu, už jen pro tu radost v duši, že má člověk další dílek do sbírky nosičů této legendy. Tak či tak, kruh se díky „Shatter“ uzavírá a kapitola „Eparistera Daimones“ definitivně končí a příští rok… příští rok se začne psát nové dějství s druhou dlouhohrající deskou. Číselně „Shatter“ hodnotit nebudu, už jen protože obsahuje pouze 17 minut nové muziky, byť neskonale výživné, každému je ale jistě jasné, že hudebně je to 10/10.


Watain, Deströyer 666, Root

Watain, Deströyer 666
Datum: 23.10.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Deströyer 666, Root, Watain, Zlo

Akci odpaluje domácí undergroundová horda Zlo s patřičně špinavou image. Džísky, černé brýle a hlavně slušný hoblovací black metal ze staré školy. Sestavu tvoří pro každého vymetače domácích podzemních koncertů známé tváře, namátkou jmenujme kytaristu Seta ze Sekhmet (jen tak mimochodem… vždycky, když jej vidím čas od času na nějakém koncertě, tak má pokaždé jiný účes) nebo Vlada Blasphemera (Maniac Butcher) drtícího škopky. Rychlé skladby jsou sice naživo zábavné, ale rozhodně ne jakkoliv výjimečné. Oproti tomu některé vály ve středním tempu, chvílemi se blížící až k black’n’rollu, mají opravdové koule, viz třeba taková “Posedlost” nebo “Satan a smrt”. Vrchol invence to není, ale živě mě tahle muzika baví. Zlo rozehřáli klub na správnou provozní teplotu, zvláště pakliže jim na poměry otvírací skupiny přihlížel celkem početný dav. Na závěr svého setu si střihli kultovní vypalovák “Věčný návrat” od Master’s Hammer, což byl asi největší kámen úrazu jejich půlhodiny. Jasně, přehrát Štormovce není jen tak, to uznávám, a hudebně to ještě šlo, jenže zpěvák Chainsaw těžce nestíhal, zvláště v refrénu to až rvalo uši. I tak jsem se ale u jejich setu bavil.

Zde měli původně přijít francouzští ďáblové Otargos, naneštěstí však den před pražskou zastávkou z Reaping Death Tour z osobních důvodů z turné odstoupili, což mě osobně vážně nepotěšilo. Těšil jsem se nejen na nějaké pecky z poslední, velmi vyvedené fošny “No God, No Satan” v živém podání, ale byl jsem také zvědavý, zda dokážou přenést chorobnou atmosféru svých desek i na pódium. Škoda, snad někdy příště…

Na pódium se tedy chystá druhá česká kapela večera. Root je už dávno zbytečné představovat, v našich končinách již platí za nefalšovanou legendu. Doby, kdy jsem je poslouchal každý den a bez váhaní je mohl prohlásit za svou nejoblíbenější skupinu, jsou už sice dávno pryč, ale pořád mám tu jejich muziku hodně rád. BigBoss byl ten večer v hodně dobré náladě (a evidentně povzbuzený nejedním lomcovákem s vysokým obsahem ethanolu, hehe) a sázel jednu hlášku za druhou. Publikum nazval homosexuály (co se člověk o sobě na koncertech nedozví…), přiznal se, že už ho píča nevzrušuje, a dělal si prdel z Mozarta. Kromě slovních exhibic vrchního fousáče české scény však Root stihli jen tak mimochodem zahrát i nějaké ty songy a právě v souvislosti s tím mě napadá, že by se kapela nemusela bát občas sáhnout do setlistu, protože posledních pár let hrají pořád to samé dokola (konkrétně tenhle večer viz setlist) Netvrdím, že to všechno nejsou dobré fláky, ale což takhle zkusit zase někdy sáhnout i do “Hell Symphony” nebo “The Book”? To je ale jenom taková hnidopišská výtka, jinak se jednalo bylo parádní a profesionální vystoupení. Ne nadarmo se už Root dají považovat za koncertní jistotu… i když je pravda, že mě baví vždycky, takže si nevyberete (smích).

Setlist Root:
01. Talking Bones
02. Sonata of Chosen Ones
03. Hřbitov
04. Endowment
05. The Festival of Destruction
06. And They Are Silent
07. Kärgeräs
08. Píseň pro Satana
09. 666

V klubu to začíná houstnout, objevují se první ožralí a nástroje si chystají Deströyer 666. Tuhle výbornou smečku už jsem neslyšel ani nepamatuji (hanba mi!), takže jsem se s chutí těšil na osvěžení paměti, jenže ouha, Deströyer 666 schytali jednoznačně nejhorší zvuk večera, takže všechny vyhrávky takřka dokonale zanikly a atmosféru studiových nahrávek jejich vystoupení rovněž potratilo někde po cestě, čímž se nápaditá black/thrash metalová muzika ten večer smrskla na pouhopouhou hoblovačku. Kdo s jejich tvorbou obeznámen nebyl, tomu to asi moc nedalo, ten, kdo měl zodpovědně naposloucháno, to nějak překousnul a užil si to i tak, což byl jen tak mezi námi i můj případ. Zmíněným neduhům navzdory, za něž však nebyla na vině kapela, jsem ale opravdu rád, že jsem měl možnost tuhle bandu konečně vidět taky živě. Pokud se ale člověk přenesl přes roztodivné nazvučení, mohl si ze strany samotných hudebníků užít opravdu skvělý koncert s drtícím tahem na bránu.

Večer se pomalu blíží do finiše a na řadu tak přichází formace, na niž většina přítomných dorazila – Watain. Zajímavé bylo sledovat už jen přestavbu pódia. Rekvizit bylo opravdu požehnaně, takové menší ochotnické black metalové divadlo. Plachty s vlky, spousta svícnů, řetězy, prasečí hlavy, krysí (?) lebky, obrácené kříže a uprostřed pódia oltář. K tomu si připočtěte spoustu mlhy, krve a skvělého black metalu a vyjde vám po čertech (v tom případě doslova) pekelný zážitek.

Setlist Watain:
01. Malfeitor
02. Devil’s Blood
03. Satan’s Hunger
04. Reaping Death
05. Sworn to the Dark
06. Wolves Curse
07. Legions of the Black Light
08. Total Funeral
09. On Horns Impaled
– – – – –
10. Sacrifice [Bathory cover]
11. The Serpent’s Chalice

První sprška krve do publika letí už s nástupem při prvních tónech otvíráku “Malfeitor” z posledního alba “Lawless Darkness”, ta největší dávka však přichází přesně v souladu s názvem skladby až s druhou “Devil’s Blood”, kdy frontman Erik vzal do ruky kalich a bez sebemenších rozpaků vylil jeho obsah prvním řadám na hlavy. S tím se ale skupina samozřejmě nespokojila a cákance krve lítaly mezi lidi takřka po každém songu, hlavně z úst baskytaristy Alvara Lilla. Já osobně jsem zdaleka nestál v první řadě, ale stejně jsem takhle zlitý po koncertě ještě nebyl, dokonce i Gwar jsem přežil čistější. Na koncertech Watain se holt s něčím podobným musí počítat, aneb kdo neměl na konci držku od krve, jako by tam ani nebyl (smích).

Ano, do jisté míry je tohle všechno – krev, ohně, obrácené kříže atd. – jenom divadélko pro potěchu oka (a taky nosu – ta krev smrděla opravdu ukrutně, tipoval bych na pravou zvířecí), ale zrovna případě Watain je ono divadélko dost působivé a hlavně nevyznívá jako nějaká pozéřina. Když totiž pozorujete Erika, jak při zpěvu teatrálně gestikuluje, ale i zbytek kapely, jak svou hudbu prožívá, nelze se zbavit dojmu, že tihle lidé si na nic nehrají. A že je to vlastně celé jenom to nejohranější black metalové klišé dovedené k pekelné dokonalosti? Jistým způsobem možná ano, ale na druhou stranu, kolik skupin tohle “klišé” dnes v takovéto čisté podobě předvádí? A navíc… k Watain to všechno prostě patří.

Nejvíce prostoru dostaly v setlistu podle očekávání dvě poslední desky “Sworn to the Dark” z roku 2007 a aktuální, letos vydaná “Lawless Darkness”. Z předchozích dvou opusů zaznělo z každého po jedné skladbě – již zmiňovaná “Devil’s Blood”“Casus Luciferi” a závěrečná “On Horns Impaled” z debutu “Rabid Death’s Curse”, po níž se Watain odebrali do zákulisí. To ale jen proto, aby mohla být rozehrána klasická hra na přídavky (zcela upřímně by mne zajímalo, jak by se nějaká kapela zachovala, kdyby ji nikdo nevolal zpátky), v jejichž rámci zazněl cover “Sacrifice” od legendárních Bathory. Watain si sice při předělávání kultu nevylámali zuby tak jako ZloMaster’s Hammer, ale do geniality originálu to – co si budeme povídat – přece jenom mělo daleko. Je ale fakt, že slyšet staré Bathory s jiným než totálně garážovým zvukem, je divný pocit sám o sobě. Definitivní tečkou vystoupení se nakonec stal druhý přídavek “The Serpent’s Chalice”.

Jestli je hudba Watain z desek výborná, tak na koncertech nabývá na síle ještě víc. Jejich show má jednu nespornou výhodu, a sice že si ji budete ještě dlouho pamatovat, neboť, když už nic jiného, se nejedná o nic menšího než poctivé peklo. Shrnuto, podtrženo, Watain předvedli opravdu našlapané vystoupení, jehož atmosféra se s malými klubovými prostory jen násobila (v porovnání s kraťoučkým koncertem na Brutal Assaultu v srpnu). Kdo chtěl jet a nakonec nejel, může jenom litovat.

Chyb by se na celém večeru našlo opravdu požehnaně. Zrušení Otargos, debilní sloupy na pódiu, které opravdu vadily při výhledu a určitě nebyly příjemné i samotným kapelám, vybrakovaný merchandise Watain (mikiny jen ve velikosti M, žádné digipacky posledního alba… konec turné je holt poznat) a to ani nemluvím o tom, že jsem už tradičně ztratil v Praze (smích). Skvělé výkony Watain & spol. však všechno bez problému vynahradily a z celé akce tak zůstal jeden jediný, ale zcela jasný pocit – bylo to kurva dobré a dal bych si znova.