Musím říct, že tvorba řeckých okultistů Acherontas mě až doposud docela míjela, tak nějak jsem se do ní nikdy nedokázal pořádně zažrat, tudíž jsem každé jejich album poměrně záhy opustil a s odstupem času si ze starších počinů nepamatuji téměř nic. Ledy se ovšem začaly lámat s letošní novinkou “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα”, která mi z nějakého prapodivného důvodu naopak hodně zachutnala. Dílo bylo dokonáno při živém setkání na festivalu Prague Death Mass, kde Acherontas předvedli doslova uhrančivé vystoupení, a tehdy mi začalo být jasné, že jsem muzice téhle kapely asi konečně přišel na kobylku…
Při následných dalších posleších “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” jsem se v tom jedině utvrdil a čím více tu desku poslouchám, tím více mě baví. Album na mě působí úplně stejně jako zmiňovaný koncert – suverénní, vyzrálý black metal se skvělou a silnou atmosférou s okultním pozadím. Samotná black metalová složka je hodně kvalitní, ať už v rámci čistého “náklepu”, tak i když Acherontas spustí melodie, které jsou v některých případech hodně povedené. Většinou je i na pozadí rychlých pasáží a riffů slyšet v pozadí lehký melodický podkres, ale v některých momentech se melodie ujmou hlavního slova a jde o doslova lahůdkovou záležitost, jak dokazuje například hned první regulérní skladba “Amenti – The Lamp ov the Desert” s působivou pasáží krátce po čtvrté minutě. Kromě toho se celou délkou alba prolétají různá atmosférická intermezza a nemetalové vsuvky. Rovněž vokály se zdaleka nedrží pouze v monotónním řevu a jsou příjemně variabilní.
Díky tomu všemu nabízí “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” až překvapivě rozmanitý materiál, byť se Acherontas na první pohled z dálky můžou tvářit jen jako další zlá black metalová hoblovačka. Ta deska však opravdu má atmosféru a díky zmiňované variabilitě rozhodně nenudí i přes více jak hodinovou délku. Za mě určitě palec nahoru.
Finské sexteto Shade Empire brázdí metalovou scénu už dlouhých čtrnáct let a za tu dobu stihlo vydat čtyři alba. O to podivnější mi přijde skutečnost, že na stránkách Sicmaggot o téhle grupě nebylo sepsána vyjma mého Eintopu ani věta. Aby zde tito Finové zanechali alespoň nějakou stopu, představím vám tu na pár řádcích novou desku “Omega Arcane”, která je na většině metalových webů vyášena do nebes.
Jelikož jste se tedy na našich stránkách s Shade Empire mohli setkat jen okrajově, objasněme si, co vlastně hrají. Proniknutí do širšího povědomí přinesl debut “Sinthetic”, kde kapela poměrně umě kombinuje symfonický black metal s industriálními motivy. Tato kombinace mě celkem zaujala, avšak dva následující počiny mě nechaly chladným.
Hudba, kterou Finové na posluchače tasí letos, je vůči všemu, co tahle parta složila, jiná. Vše stojí na proplétání kytar s bohatou orchestrací. Především v rychlejších pasážích tato kombinace Shade Empire sluší. V těch výpravnějších bych se materiál nebál označit za přeplácanou nudu. Tady některým může naskočit podobnost s loňskými Wintersun. Jelikož jsem na horších reproduktorech po většinu stopáže postrádal kytary, byl jsem zvědav, zda tomu tak bude i na lepším tělese. A musím říct, že změna byla opravdu znát. Ačkoli bych se vůbec nebránil ještě větší kytarové čitelnosti, po změně repráků jsme se dostali na slušnou úroveň.
Problémem je ale rozhodně stopáž – při vší úctě k hudbě Shade Empire je dost obtížné vydržet bez přestávek celých 76 minut. Jednak kvůli intenzitě a hutnosti orchestrálních kudrlinek, druhak kvůli tomu, že ta změť všeho téměř nepoleví a ke konci začne album jednoduše splývat. “Omega Arcane” rozhodně není špatné album, v rychlejších a kytarovějších partech dokáže zvednout ze židle. Kdyby Finové vybrali to nejlepší, vyhodili hlavně nudnou titulku a vše naskládali do přijatelných 50 minut, Shade Empire bych se osmičku rozhodně nebál udělit. Takhle o jeden a půl stupně méně.
Co se extrémních žánrů týká, vždycky jsem se orientoval spíše na black metal, přesto i v death metalu jsou kapely, na něž za žádných okolností nedám dopustit. Do téhle sorty patří i dnes již bohužel nefungující Akercocke, jejichž tvorba naprosto zosobňovala inteligentní extrémní umění. Minimálně deska “Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone” je naprosto dokonalý skvost, na němž není jediná vteřina špatně. Akercocke to sice už zabalili, přesto pány poměrně brzy začaly svrbět prsty a pustili se do nového projektu Voices, který z velké části tvoří právě členové Akercocke – z těch hlavních tahounů zde chybí jedině Jason Mendonça.
Přestože sound Voices je oproti Akercocke laděný o kousek blíž k black metalu, stále se nad deskou “From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain” vznáší velmi znatelný odér hudby dřívějších death metalových filozofů. Jenže a) je to vzhledem k sestavě úplně logické; b) vůbec, ale vůbec to nevadí – už jen z toho důvodu, že všichni, koho rozpad Akercocke mrzel stejně jako mě, mají důvod k radosti. Voices totiž na své přímé předchůdce navazují opravdu důstojně a i na “From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain” je ke slyšení spousta věcí, díky nimž byla podle mě tvorba Akercocke tak zásadní.
Především jde o to, že navzdory extrémnímu žánru a náročné hudební produkci se jedná o muziku velmi promyšlenou a inteligentní. Skrývá se v ní obrovské množství úžasných motivů, nápadů, malých kliček a odboček, díky nimž je na “From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain” neustále co objevovat a díky nimž je i po obrovském množství poslechů nuda stále v nedohlednu. Ať už vezmete jakoukoliv z devíti skladeb, vždy se trefíte do černého, protože všechny do jedné jsou jednoduše skvělé. Pro všechny fanoušky Akercocke a chytrého black / death metalu obecně je debut Voices naprostá povinnost.
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 28.5.2013 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Intro
02. Revelation in the Waters
03. Venom of the Underworld
04. Demoness with Seven Names
05. Carving a Temple
06. Eyes of the Earth
07. Rising Beast
08. Black Testament
28. května se po dvou letech od vydání předchozího alba “Wrath Upon the Earth” opět přihlásilo švédské jednočlenné těleso, jež na scéně černého kovu pobírá více či méně kultovního statusu – Svartsyn. Hned na úvod se přiznám, že “Black Testament” je první dlouhohrající deskou z Orniasovy dílny, kterou jsem vyslechl, od začátku do konce a předešlou tvorbu znám jen velice sporadicky. Po “Black Testament” jsem sáhl především pro rozšíření obzorů na poli black metalu, neboť moje povědomí o undergroundové scéně dostává poslední dobou poměrně závažné trhliny, které je třeba zacelit. Nutno podotknout, že ačkoliv jsem vybíral víceméně na základu jména (rovná se z kapel, o kterých jsem slyšel, v ideálním případě na ně slyšel i kladné ohlasy, ale nikdy se nedokopal k tomu, abych si je pustil), nevybral jsem špatně.
Hned na první poslech mě docela mile překvapilo, že se nejedná o tak moc přímočarou rubanici a nekonečný vodopád sypaček, jaký jsem tak nějak očekával – což pro posluchače znalé předchozí tvorby hadám jistě nebude žádnou novinkou. Třeba se však najdou i tací, kteří jsou hudbou Svartsyn dosud nepolíbeni, tak jako jsem byl donedávna já. Pro ně je třeba říct, že v případě “Black Testament” nejde ani o žádné technické orgie nebo avantgardní kotrmelce – na to je niterná esence černého kovu je v hudbě pořád dostatečně cítit a Ornias se k ní hrdě hlásí. Přesto mi celá nahrávka přijde na black metal docela uhlazená, za což může nejspíše čistý a dospělý zvuk, kterému sice nechybí agresivita, místy však v kontrastu s blackovou mrazivou temnotou působí dojmem sterilně bílé protézy, takže zhruba jako pěst na ucho. Trocha zahulenosti a niterné zloby bublající v pozadí by na úkor dospělosti rozhodně prospěla a přidala skladbám na hutnosti i atmosféře. Dalšími základními kameny jsou pro black metal naprosto charakteristicky řezavé kytary, střední a rychlejší tempa, stejně jako docela časté střídání riffů, což vytváří dojem, že se pořád něco děje. Dlouhé repetetivní plochy tak nenajdete, ostatně zrovna v tomhle případě by hádám spíše uškodily, než aby byly ku prospěchu věci. Občas se najde nějaká klidnější pasáž (v rámci black metalu), Ornias ale podobně šetří i lavinami sypajících se bicích, což budí dojem jakés takés vyváženosti.
Nevýhoda podobných one man shows je, že dotyčný je na většinu věcí sám (kromě bicích, pod nimiž je podepsán Hammerman, kterého můžete znát třeba z belgických Fractured Insanity). Na tom v mých očích nejvíc tratí vokál, který sice není špatný, ale je to prostě black metalový skřehot, nic víc. Myslím, že by hudbě Svartsyn slušel trochu temněji zastřený vokál, přinejmenším na tomto albu, a to klidně i z hrdla někoho jiného. Největší průser “Black Testament” ale vidím jinde, a totiž v repetetivnosti. Občas jsem měl z poslechu dojem, že tohle jsem už někde slyšel – čemuž se v zavedeném žánru prostě nevyhnete, pokud nespácháte nějakou naprostou avantgardu nebo si nenajdete svůj originální, nezaměnitelný ksicht, což se podaří jen zlomku kapel – a do něj Svartsyn rozhodně nespadá. V případě “Demoness with Seven Names” jsem došel až k tomu, že něco podobného mi alespoň částečně před chvíli hrálo v rámci stejného alba, což považuji za mnohem horší. Obecně mi skladby hodně splývají v jeden celek a občas je nedokáži dostatečně dobře odlišit od sebe. Nevím, jestli je to chyba na straně autora, nebo na straně mojí (ačkoliv si myslím, že nahrávce jsem věnoval během poslechu dostatek pozornosti a jen málokdy hrála roli pouhé kulisy), nicméně se tomu tak děje a mám za to, že to není tak úplně košer.
Když k tomu připočítám, že jsem na albu nenašel nic, z čeho bych šel vyloženě do kolen nebo sral maggi v kostkách, myslím, že šest a půl bodu je adekvátní hodnocení. Nevím, jak deska obstojí v porovnání s předešlou tvorbou, ostatně mám z alba tak trochu pocit, že je spíš sázkou na jistotu, než aby posunulo kapelu zas o krok dál, to jej ale v mých očích nijak nesráží, na rozdíl od toho, co jsem napsal i odstavec výše. I přes všechny nedostatky je však “Black Testament” velmi dobrým albem, což dokazuje slušná řada dobrých a občas i vyloženě silných momentů, v rámci black metalu se tu bavíme o jasném nadprůměru.
Další názory:
Ve své podstatě není “Black Testament” vůbec špatné. Vlastně musím říct, že když jsem desku poprvé doposlouchal, tak jsem si odnesl pocit, že se mi to dost líbilo a že i když mi to z voleje nic moc nedalo, cítím v tom velký potenciál proto, aby ta nahrávka postupně vyrostla, odkryla, co v ní je, a stala hodně působivým poslechem. A s tímhle na mysli jsem se pustil do dalšího vstřebávání… jenže ono nakonec vůbec nic nepřišlo. Ať jsem novinku Svartsyn poslouchal sebevíc, křížem krážem, tam a zpátky a pomalu i pozpátku, nic jsem v ní nenašel a pořád zůstává úplně stejná jako na začátku… jakože dobré, jenže by to chtělo něco trochu navíc… ale ono to tam určitě je, jen to najít. Ačkoliv si cením toho, když album nevysází všechny trumfy hned na prvním rande, “Black Testament” už jsem slyšel tolikrát a nedokázal v něm nic najít, že jsem již prostě přestal věřit, že tenhle black metal v sobě něco hlubšího má. Z mého pohledu se tedy jedná o ne úplně špatný, ale zbytečně jednotvárný a nepříliš uchvacující poslech. V jádru je to v pohodě muzika a určitě si to svoje fanoušky najde, o tom nepochybuji, ale mě osobně “Black Testament” příliš neoslovilo – jednoduše jsem od Svartsyn čekal o dost víc. Hodně slabá 6,5. Jako nejzajímavější song mi přijde “Demoness with Seven Names” s několika slušnými melodickými postupy. H.
O vydání “Манас”, páté dlouhohrající desky Darkestrah, se relativně živě mluvilo již v loňském roce, nicméně počin se nakonec objevil až v polovině letošního května, což se musím přiznat, že mě docela štvalo, neboť mě už nebavilo čekat, protože zrovna Darkestrah patří do úzké skupiny mých největších srdcovek. Důvodů je pro to hned několik, nebudeme si je ovšem jmenovat hned takhle na začátku a obecně, ale postavíme je do kontextu nové nahrávky, protože “Манас” – a to je opravdu velmi důležité – všechny tyto atributy opětovně splňuje a obsahuje vše, díky čemu jsou Darkestrah v mých očích unikátní skupinou. Tím jsem v podstatě najednou nepřímo řekl hned několik věcí, jež by asi také měly zaznít explicitně – i “Манас” je opět vysoce kvalitní deskou, která potvrzuje statut tohoto původem kyrgyzského klenotu, a opět se jedná o působivý posluchačský zážitek, na nějž se i přes odkládané vydání vyplatilo počkat. Ale pojďme na věc…
Asi tím nejdůležitějším elementem hudby Darkestrah je pro mě naprosto unikátní a nezaměnitelná atmosféra. Již bylo zmíněno, že kořeny kapely leží ve střední Asii v hornatém státě Kyrgyzstán, jenž byl několik desítek let součástí Sovětského svazu. V současné době už je ovšem kyrgyzského původu pouze jádro Darkestrah, jinak skupina sídlí v Německu, navenek vystupuje jako německá a část sestavy jsou rodilí Němci. Přesto původ oněch hlavních členů Darkestrah je v té hudbě stále velmi silně znát a podstatným dílem tvoří onu esenci kapely. Darkestrah v základě hrají black metal, nicméně zatímco většina z nás si pod black metalem představí atmosféru mrazivého severu, zde se jedná o atmosféru orientální. Přesto skupina exotických folkových nástrojů využívá velmi střídmě, kdežto orient prostupuje každým kouskem tvorby. Darkestrah k jeho vytvoření stačí i jen chytře využité klávesy, dýchá z rytmiky, z riffů, z úplně všeho. Z celé produkce Darkestrah – v minulosti i v současnosti přímo na “Манас” – je cítit epická a osudová nálada, jakou dokáže tvořit málokdo jiný. S tím se pojí i fakt, že hudba Darkestrah je opravdu jednoznačně rozpoznatelná, ta kapela má svůj jasně definovaný zvuk a svůj charakteristický rukopis, díky němuž si ji nelze splést.
Avšak korunu tomu nasazuje fakt, že i přes svou nezaměnitelnost jdou Darkestrah neustále kupředu, a jakkoliv na všech jejich deskách bezpečně poznáte, o koho se jedná, každá jedna nahrávka má svůj vlastní charakter i v rámci tvorby samotné kapely, Darkestrah jsou vždy o kousek dále a s každým albem přinášejí trochu něco jiného. Což platí i o “Манас”. To je do jisté míry spojeno i s další věcí, jež mi na téhle skupině přijde naprosto fantastická – textovou stránku. Každá deska Darkestrah totiž vypráví svůj vlastní příběh, jenž se podobně jako samotná hudba točí okolo orientu. “Манас” nevyjímaje. Album totiž nese jméno ústřední postavy rozsáhlého kyrgyzského eposu “Манас дастаны” a celá textová stránka počinu z něj přímo vychází. Ve zjednodušené verzi jde v básni o to, že hlavní hrdina, mladý vojevůdce Manas, sjednotí roztroušené kyrgyzské kmeny do jednoho silného kmene a dobude zpátky zemi svých předků, dnešní území Kyrgyzstánu, která je okupována nepřáteli. Samotný epos je rozdělen do tří velkých částí, z nichž ta první se věnuje skutkům samotného Manase, druhá jeho syna Semeteie a třetí jeho vnuka Seiteka. “Манас” je vlastně převyprávěnou a zhudebněnou částí “Манас дастаны” – první skladba “Манас-мститель” je jakýmsi úvodem do děje, v němž je země v držení nepřátel a zároveň je zde předpovězen příchod nového vůdce, jenž Kyrgyzstán opět pozvedne. Příběh pak vrcholí v závěrečné “Манас-батыр”, v níž Manas dovede svůj lid k velkému vítězství a vyžene nepřátele z Kyrgyzstánu.
A jaké je “Манас” po hudební stránce? Již to více či méně zaznělo ve druhém odstavci, ale řekněme to znovu. Stejně jako v případě minulých alb se jedná v základě o black metal, ale ne úplně klasický – ta muzika má hlubokou atmosféru a unikátní náladu, které jsou pro celou tvorbu Darkestrah určující, nicméně i pokud se člověk zaměří čistě na jednotlivé hudební složky, nemůže vytýkat vůbec nic. Kytara sice nenabízí nějaké zapamatovatelné riffy a nestřílí hitové melodie, spíše se jedná jen o jakousi táhlou stěnu, jež celou nahrávkou prostupuje, avšak vzhledem k tomu, o co se Darkestrah ve své muzice snaží, je to hra vysoce účelná a dostatečně slouží k onomu hlavnímu elementu – atmosféře. Naprosto excelentní je opět výkon Asbatha, jehož hra na bicí mě vždy ohromně bavila. Přestože na “Манас” opět nevyrovnává svůj životní výkon na nedostižném skvostu “Epos”, který je perlou diskografie Darkestrah, i zde hraje skvěle. Již byly zmíněny klávesy, které Darkestrah využívají poskrovnu a spíše ke gradaci, ale funguje to taktéž výborně. V několika skladbách se opětovně ozve i fantastické cello, byť opět musím říct, že se nejedná o tak dech beroucí a geniální party jako v případě “Epos”, jenže tahle deska je naprosto z jiné galaxie a srovnání s ní neustojí takřka nic, takže ve výsledku je vše na “Манас” stále famózní a vysoko nad zbytkem okolní scény.
Určitě stojí za to zmínit taktéž vokály, protože i v tomto ohledu “Манас” exceluje. Black metalovému řevu Kriegtalith nelze vytknout zhola nic a její hlas snese nejvyšší měřítka; na “Манас” se ovšem objevují i další druhy vokálu a oba se poprvé projevily na předcházejícím EP “Каган” – hrdelní zpěv (například hned úvodní “Манас-мститель”) a čistý zpěv. Zvláště v tom druhém případě jsem už tehdy volal po tom, aby dostal ještě o něco větší prostor, což se k mé radosti stalo, protože hudbě Darkestrah to neskutečně sluší, a když čistý zpěv nastoupí, jedná se o něco výtečného, jak dokazuje třeba “Память (Старик)”.
Další věc, která asi mohla nepřímo vyplynout z povídání o kytarové stránce, je to, že “Манас” a hudba Darkestrah obecně na letmý poslech nenabízí příliš záchytných bodů a člověk neznalý předchozí tvorby by až mohl říct, že se jedná o monotónní záležitost. Ono opravdu chvíli trvá, než se člověk do “Манас” dostane, jenže čím dále se do té desky budete nořit, tím více budete zjišťovat, že to v žádném případě není pravda a že ve skutečnosti album nabízí nepřeberné množství silných a působivých momentů v každé jedné skladbě. Zpočátku asi nejvíce zaujme monumentální závěr v podobě fantastického opusu “Манас-батыр”, ale i všechny čtyři předcházející kusy jsou jednoduše skvělé – od úvodní “Манас-мститель” až po procítěnou instrumentálku “Кыргызстан”. Osobně mi také chvíli trvalo, než jsem dokázal “Манас” plně docenit, ale i o tomhle Darkestrah jsou, uvnitř tam ono pověstné “cosi”, co odděluje “jen” dobré kapely od těch opravdu excelentních, opravdu je, a když má člověk dostatek trpělivosti, tak to najde a pochopí, že má před sebou nahrávku přinejmenším úžasnou. Rozhodně k tomu pomůže i výše rozebíraná textová stránka, protože ta byla v případě Darkestrah vždy velice důležitá a bez ní bych si počiny téhle skupiny zdaleka neužíval tolik, jak to dokážu s ní. Osobně mám za sebou několik desítek poslechů “Манас” a baví mě to neustále, vlastně mě to možná baví s každým poslechem víc a víc. A i tohle je jedna z věcí, které v hudbě vyhledávám, a když je naleznu, tak si toho ohromně cením, což se v tomto případě stalo.
Přiznávám, že mi pohled trochu kalí fakt, že Darkestrah patří dlouhodobě k mým největším hudebním favoritům, ale na druhou stranu musím říct, že do téhle malé, ale o to exkluzivnější společnosti hudebních kapel se dostane jen málokdo, stejně jako není lehké se tam udržet. Jenomže Darkestrah se to jednoduše daří s obrovskou bravurou a cokoliv, na co sáhnou, sežeru i s navijákem a s obrovským nadšením. A “Манас” opět potvrzuje, že to v žádném případě není jen tak náhodou. Stručně řečeno – není to nic jiného než další fenomenální deska od jedné fenomenální a pohříchu nedoceněné skupiny.
Další názory:
Bude to už skoro půl roku, kdy mi při usednutí do redaktorského křesla šéfredaktor, pisálkující nade mnou, doporučil tuhle původně kyrgyzskou kapelu. Ta si mě rychle získala svým epickým “Eposem”. (Ostatně kdyby nebyl “Epos” epický, tak to ani epos není… Vzpomněl jsem si na vás i o prázdninách, paní profesorko!) Dále už jsem diskografií Darkestrah příliš nebrouzdal a jen párkrát si pustil dvojici “Sary Oy” a “The Great Silk Road”, kdy ani jedna z nich nepřekonala prvně slyšený “Epos”. “Манас” na mě působí oproti zmíněnému triu folkovějším, v případě Darkestrah exotičtějším dojmem. Kapela chtěla dát jasně najevo, s jakou kulturou je spjato její srdce. Můj pocit určitě umocňuje užití místních tradičních nápěvů, především v “Манас-мститель”. A když už jsem u vokálů, musím chválit – takhle pestré jsem ve vokální činnosti Darkestrah ještě neslyšel. Dnešnímu zjištění, že Kriegtalith je vlastně žena, stále nemohu uvěřit, protože takovým řevem se nemůže pochlubit mnoho black metalových neznabohů. “Манас” je silné jako jeden konzistentní celek, přesto si nedovolím nevypíchnout závěrečnou dvojici skladeb “Кыргызстан”, “Манас-батыр”, která je u mě ještě o kus výš než zbytek desky. I když je “Манас” opravdu výborné album a letos bude hledat žánrovou konkurenci velmi těžko, neomotalo si mě kolem prstu natolik, abych byl v číselném hodnocení štědřejší. Skvrn
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 8.2.2013 Label: Behemoth Productions
Tracklist:
01. The Great Outrage
02. Spiritual Death
03. The Soul Proceeds
04. Among the Dead
05. Hearts in Turmoil
06. He
07. Cosmos Violation
08. Entropic Chaos Release
09. Ancestral Abode – Hyperborea
Až doposud jsem o italském projektu s názvem Hate Profile neměl jakékoliv ponětí, díky čemuž jsem toho také příliš mnoho od aktuální druhé desky “Opus II: The Soul Proceeds” nečekal. Bez shánění jakýchkoliv informací jsem na blind vrazil placku do přehrávače a čekal, co se bude dít. Hned na první poslech jsem byl ovšem hodně překvapen, protože namísto průměrného pseudo-zla, s nímž jsem byl tak trochu smířený, jsem dostal naprosto skvělý black metal velice vysokých kvalit…
Celkem logicky mě ihned nenapadlo nic jiného, než se začít pídit po dalších informacích, které hned záhy prozradily, že ona kvalita “Opus II: The Soul Proceeds” nevzešla jen tak ze vzduchoprázdna a že za projektem stojí postavy s bohatými zkušenostmi. Od roku 2010 je členem Hate Profile bubeník M:A Fog, jenž má za sebou působení v mnohých black metalových kapelách především z Itálie a Norska, mezi nimiž se nachází i nejedno velmi zajímavé jméno, namátkou třeba Black Flame, Dead to This World, Slavia, Glorior Belli, Janvs… sice žádné megahvězdy, ale fajnšmekři mi jistě dají za pravdu, že se jedná o formace, u nichž se zvýšená pozornost vyplatí. Druhým členem skupiny a hlavním tahounem Hate Profile, který obstarává vokály a všechny nástroje vyjma bicích, je ovšem jistý Amon 418. Ani on není žádný zelenáč a má ve svém portfoliu pěkných pár kapel, nicméně ani s jednou z nich nemám zkušenosti. Každopádně, jak ale skrze Hate Profile dokazuje, rozhodně to není hudební impotent, právě naopak. Jako perličku dodejme, že logo Hate Profile nespoluvytvářel nikdo jiný než Malfeitor Fabban z Aborym, což už je na italské black metalové scéně jméno nejvyššího kalibru.
Nyní ale zpátky k samotným Hate Profile a k tomu, co skrze svou druhou desku “Opus II: The Soul Proceeds” nabízejí. Už jsme si vyjasnili, že půjde o nějaký druh black metalu, jenže to je pojem velmi široký, protože jak známo, zrovna tento žánr může mít klidně milion podob, a když už si myslíte, že jste viděli a slyšeli všechny, vždycky se odněkud vynoří skupina, která vám ukáže miliontý-první způsob, jak black metal zahrát. Takoví inovátoři však Hate Profile zase nejsou, přesto je ta jejich poloha určitě zajímavá. Nejvíce se to blíží takovému tomu klasickému vyznění, ovšem bez potřeby kopírovat kultovní jména.
“Fulfill our need to be hated
Feed our hunger for hatred
Outrage us”
(The Great Outrage)
Hlavním a zcela určujícím rysem jak Hate Profile, tak i alba “Opus II: The Soul Proceeds” je jedna konkrétní emoce – nenávist. Ta vystupuje nejen obrazně názvu samotné kapely, ale opravdu prostupuje instrumentální stránkou desky, nenávistným vokálem i samotnými texty. A pokud bylo cílem Hate Profile postavit nahrávku právě na této vlastnosti, což předpokládám, že bylo, pak se to povedlo naprosto úspěšně. Hned s prvním poslechem, ještě předtím, než jsem se do průzkumu HateProfile pustil podrobněji, jsem si z “Opus II: The Soul Proceeds” odnesl přesně tohle – pocit nenávisti. Díky tomu deska zpočátku podvědomě vyznívá velice agresivně a misantropicky. Jenže když jsem se do “Opus II: The Soul Proceeds” začal nořit hlouběji, zjistil jsem, že to album má vážně daleko k tomu, aby bylo jen agresivní změtí riffů a blast beatů, ačkoliv jsem si právě takový dojem z prvního setkání odnesl. Postupem času – a vlastně to ani netrvalo tak dlouho – jsem přišel na to, že podstatná část nahrávky se vlastně odehrává ve středním tempu, že je zde mnoho silných momentů a že ve skutečnosti se vlastně ani náhodou nejedná o monotónní záležitost.
Především musím zdůraznit tu sílu, protože přesně takové “Opus II: The Soul Proceeds” je – dostatečně mocné na to, aby člověka smetlo. Jakkoliv se to na první pohled může tvářit jako další obyčejný black metal, jakých už tu byly stovky, ta nahrávka je obrovsky působivá. Většina poslechu se sice nese v poměrně jednolitém duchu, nicméně onen samotný základ, podle něhož Hate Profile jedou, je sám o sobě dost rozmanitý na to, aby na něm šlo bez sebemenších problémů utáhnout celých 40 minut, co “Opus II: The Soul Proceeds” trvá, aniž by se někde objevil prostor pro nudu. Jestli jsem totiž při poslechu druhé desky Hate Profile něco nezažil, je to nuda, a to ani po mnoha protočeních. S onou nenávistnou atmosférou si evidentně člověk vystačí poměrně slušně dlouho. Přesto se najde prostor pro několik málo ozvláštnění, jakým jsou třeba úžasné minimalistické melodie v několika písních, čistý vokál v závěru “Cosmos Violation” nebo celá čtvrtá skladba “Among the Dead”, která zní, skoro jako kdyby vypadla z nahrávky “Now, Diabolical” od Satyricon. Ostatně, i samotný vokál Amona 418 poměrně dost často připomíná Satyra v těch nejagresivnějších polohách. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží zejména M:A Fog, jehož hra na bicí je velice zajímavá, charismatická a je doslova ozdobou “Opus II: The Soul Proceeds”. Už dlouho se mi nestalo, abych se na nějakém black metalovém albu takhle bavil jenom bicími.
Pro mě osobně se “Opus II: The Soul Proceeds” stalo obrovským překvapením. Od desky, od níž jsem nečekal v podstatě nic, jsem dostal působivý black metal se silnou atmosférou a jasným sdělením, což bezezbytku platí, ať už je ta nenávist Hate Profile opravdu prožívaná, nebo jde čistě jen o umělecké vyjádření. Tak či onak je ten počin jednoduše skvělý a jakémukoliv fanouškovi black metalu jej nemohu nic jiného než důrazně doporučit k poslechu. Přesně na pomezí 8 a 8,5.
Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 20.6.2013 Label: La mesnie herlequin
Tracklist:
01. La retour de la peste
02. Démonarque
03. La bêche et l’épée contre l’usurier
04. Niquez vos villes
05. Le clebs noir de Pontgibaud
06. Ode
07. La blonde
08. Moins trente degrés Celsius
Je to už sice trochu klišé, vlastně je to klišé jak prase to pořád dokola opakovat, ale co se hudební produkce týče, Francie je do jisté míry opravdu výlučná země a její kapely prostě mají specifický a ojedinělý zvuk. A do čím hlubšího undergroundu se člověk svým sluchem noří, tím je to markantnější, až se dostane někam do avantgardních vod, kde Francouzi už vážně tvoří muziku, u níž se prostě nejde splést, odkud že to pochází. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž šílenci Peste noire, jejichž do jisté míry unikátní produkce se už doopravdy vymyká všemu okolo. Ne nadarmo se tato kapela v jistých kruzích stala doslova kultovní a záležitostí uctívanou jako cosi naprosto neotřelého, protože v tomto případě je to zcela právem.
Mohlo by se zdát, že jakýkoliv počin od podobné skupiny bude mít u příznivců black metalové alternativy už předem na růžích ustláno, nicméně není tomu tak. Aktuální eponymní deska “Peste noire” totiž přece jenom měla neuvěřitelně těžkou pozici – z velmi jednoduchého důvodu. Tím bylo předcházející album “L’ordure à l’état pur”, s nímž již Peste noire vystoupali takřka k naprosté dokonalosti. Ten počin byl prostě fenomenální, míchal black metal se vším od punkového nádechu přes dech beroucí atmosféru až po elektronický podmaz; šlo o naprostý vodopád neskutečně oslnivých nápadů, které většina skupin nemá za celou svou kariéru, ale Peste noire je dokázali vměstnat do jedné jediné hodiny a ještě z toho nesourodého koktejlu vytvořit naprosto přirozenou a uhrančivou avantgardní mozaiku, jež si jen stěží hledá nějaké obdoby. A je asi vcelku jasné, že na veledílo s takovýmto portfoliem se asi bude navazovat setsakra těžce…
Přesto snad můžeme hned zkraje prohlásit, že je “Peste noire” pokračováním přinejmenším důstojným, byť hudební orgie “L’ordure à l’état pur” nebyla překonána ani náhodou. Kapela zcela znatelně kráčí po obdobné cestě jako minule, přesto vlastně jinak. Co je tím myšleno? Na jednu stranu je “Peste noire” opět pološílenou směsicí všeho možného a v porovnání s většinou okolní produkce je nová deska taková avantgarda, že ostatní můžou jen závidět. Na druhou stranu je však “Peste noire” ve světle “L’ordure à l’état pur” přece jenom tím konvenčnějším albem, jakkoliv to někomu, pro nějž bude aktuální počin prvním setkáním s kapelou, může znít spíš jako vtip, když se u téhle muziky zmiňují nějaké konvence. Zároveň s tím také Peste noire jednotlivé songy znatelně zkrátili do té míry, že “La bêche et l’épée contre l’usurier”, která je nejdelším kusem novinky, je pořád kratší než nejkratší song “Cochon carotte et les sœurs crotte” z předchozí nahrávky. Žádné více jak dvacetiminutové vypalováky jako “J’avais rêvé du nord” se již tentokrát nekonají. S tím se trochu pojí i to, že byla rovněž zkrácena délka samotné desky.
Co si však “Peste noire” od své starší sestřičky půjčuje zodpovědně, to je obrovská hravost té hudby. Že se vám to zdá jako divná vlastnost zrovna u black metalu? Ale právě o tom současná tvorba Peste noire je! U téhle kapely je naprosto normální, když se black metal začne proplétat s rozverným akordeonem, vlastně to člověku ani nepřijde divné, spíš naopak. Jednou z největších devíz Peste noire je ovšem to, že za veškerých okolností znějí neskutečně francouzsky a jakási francouzská nacionální atmosféra doslova stříká z téměř každého tónu, který kapela na “Peste noire” zahraje. V jistých momentech to Peste noire ženou do takové míry, že místy pracují až s kýčem a lacinými popěvky. Ale samozřejmě je v tom háček, protože Peste noire jsou skupinou, u níž nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá. Kýč je opravdu věc, kterou já osobně v hudbě doslova nenávidím, že tihle Francouzi jsou snad jediným případem, kdy si to zaslouží obrovský potlesk, protože Peste noire s ním pracují citlivě a pro potřeby celku, slouží jim k tomu, aby celou tu atmosféru podtrhl a nasadil jí korunu. Navíc jej kapela podává takovým způsobem, že v podstatě vyznívá ironicky.
Nicméně nejen na black metalu a střídmě využívaném kýči “Peste noire” stojí. Francouzi toho mají v rukávech mnohem více a postupně ukazují, že je to jedno eso vedle druhého. V podstatě v každé skladbě čeká nějaké opravdu nečekané překvapení a vlastně se nestává, že by v nějakém songu to překvapení bylo jenom jedno. Řečeno jinými slovy, “Peste noire” patří k těm albům, u nichž si minimálně na první poslech opravdu nemůžete být jisti, co bude hrát za pár vteřin, jelikož téhle skupině není svaté vlastně nic. A i když to na první pohled může z dálky ještě před poslechem vypadat jako něco ortodoxního, při samotné muzice člověk ne zrovna malou část desky přemýšlí, jestli to označení black metal není náhodou vtip…
Konkrétní skladby vezmeme spíše heslovitě, protože popisovat, co všechno se tam děje, vážně nemá cenu a vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych to dokázal. Původně jsem tedy chtěl pouze zmínit názvy tří songů, které mě osobně zaujaly nejvíce, jenže když jsem začal s výběrem, zjistil jsem, že nezvládnu ani to. Celý střed nahrávky – tedy “La bêche et l’épée contre l’usurier”, “Niquez vos villes”, “Le clebs noir de Pontgibaud”, “Ode” a “La blonde” – je totiž naprosto výborný a každý song je absolutně skvělý, nabízí extrémně silné momenty, netradiční nápady a nechybí mu nemalý moment překvapení. Ovšem zbývající “La retour de la peste” (která plní spíše funkci vygradovaného intra), “Démonarque” a “Moins trente degrés Celsius” jsou také výtečné, jen o kousek méně dobré než zbytek a minimálně “Moins trente degrés Celsius” rovněž nabízí pár úžasných motivů.
Co dodat víc? “L’ordure à l’état pur” sice překonáno nebylo, ale i tak je “Peste noire” deskou, jakou může Frantíkům drtivá většina jakýchkoliv jiných kapel jen tiše závidět, protože se jedná o ojedinělé dílko, které fantastickým způsobem balancuje kdesi na hranici ironie a vážnosti. Ve výsledku se tak jedná o parádní avantgardní kus, který musí položit na lopatky kohokoliv, kdo k hudbě přistupuje s otevřenou myslí. Přesně tak totiž podle všeho smýšlejí i samotní Peste noire nad svou tvorbou a i díky tomu ukazují, že i dnes lze stále tvořit muziku, jaká se hned tak neslyší…
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: březen 2013 Label: Behemoth Productions
Tracklist:
01. The Gates to Spiritual Death
02. Obscure Facing
03. The Wreckage of Faith
04. Poisoned Flesh
05. …of Rape and Funerals
06. …of Sickness and Depravity
07. Words of Plague
Esequiem je relativně mladá tříčlenná kapela z italské Verony, která vznikla v roce 2010, o rok později vydala svůj první bezejmenný demosnímek a v letošním roce přichází se svým dlouhohrajícím debutem “Contempt”… i když, “dlouhohrajícím” možná v uvozovkách, protože se sotva přehoupne přes hranici 25 minut, ale k tomu se ještě dostaneme později. Možná i to “mladá” nemusí být až tak žhavé, jelikož někteří členové, konkrétně hlavně bubeník Goatlord, dle svého portfolia účast v nějakých těch italských podzemních smečkách mají.
Prozatím nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, cože to ti Esequiem vlastně hrají za styl. Nicméně… podívejte se na název kapely, její logo, obal desky, její fotku, která je níže… ano, každému, kdo se v metalu pohybuje déle než pět dní, musí být jasné, že na “Contempt” nenajdete nic jiného než black metal. Je ovšem toto tušení správné? Ano, naprosto do posledního puntíku…
Esequiem nejsou vůbec nic výjimečného, ve své podstatě se jedná jen o další black metal, jakých po podzemní scéně celé Evropy i Ameriky běhají stovky, ne-li spíš tisíce. Italská trojice se zhlédla v black metalu toho nejzákladnějšího ražení a přesně v tomhle duchu na “Contempt” jede a ze své cesty neuhne ani o píď. Nebudeme si nic nalhávat – pro ty z vás, kteří nejste vyloženě fandové žánru, tohle bude asi úplně zbytečná deska, kterou slyšet rozhodně nemusíte, protože na světě existuje spousta a spousta alb, která vás o kvalitách stylu přesvědčí mnohem lepším způsobem.
Pokud ovšem fandy žánru jste… tak se vlastně také svět nezboří, když “Contempt” neuslyšíte, protože u Esequiem nenajdete nic jiného než jen další variaci na to, což jste na 100 % někde slyšeli a ne jednou. Avšak na druhou stranu, pokud si počin seženete, zklamáni rozhodně nebudete, protože i přes to všechno, co až doposud zaznělo (a co nemuselo vyznít a nejspíš ani nevyznělo příliš lichotivě), totiž Esequiem nahráli opravdu solidní debut. Sice je to muzika, kterou jim nesežere nikdo jiný než příznivci black metalu, nicméně si dovolím tvrdit, že to vlastně ani nemusí být mínus a že na nikoho jiného snad Esequiem ani mířit nemohli, protože představa, že si takovouhle muziku vyloženě užije třeba fanoušek melodického power metalu, je opravdu hodně naivní a legrační.
Co vás tedy na “Contempt” čeká a nemine? Úvodní “The Gates to Spiritual Death” začne mluveným intrem s náboženským nádechem. Klasika, nic nového pod zčernalým sluncem, to už tu bylo mnohokrát. Když pak po minutě a pár drobných spustí samotní Esequiem, dá se na jejich produkci ona formulka, že nejde o nic nového pod sluncem, s naprostým klidem vztáhnout také. Rychlé tempo, jemuž kadence bicích úderů odpovídá naprosto zodpovědně, mrazivé riffy, krákoravý vokál. Avšak jak je známo, i s tímhle se dá pořád udělat dobrá muzika, což se – a asi by to už konečně mělo zaznít na plnou hubu – Esequiem určitě povedlo. “Contempt” totiž rozhodně není zlá nahrávka… tedy, není zlá co do formy, protože co do obsahu je to samozřejmě zlo až za roh, ale to už k podobným záležitostem tak nějak patří. Jinak si ale nemůžu pomoct, mě ta deska prostě baví.
Kromě klepacích pasáží kapela sem tam trochu zvolní, a ačkoliv ani tohle není rozhodně žádné terno co do originality, rozhodně to nahrávce prospívá, jedná se o nejsnáze zapamatovatelné pasáže a v neposlední řadě mnohdy i vrcholy “Contempt”. Mimoto se právě v těch volnějších a melodičtějších momentech konečně pořádně dostane ke slovu i baskytara, která zde dokáže zabublat velmi příjemně. Dejme dva příklady za všechny. V tomto ohledu určitě vyniká “The Wreckage of Flesh”, jež patří mezi nejrozmanitější kusy alba… možná vlastně jediný opravdu rozmanitější. Chytlavý úvod se zanedlouho zvrhne do klepačky, z níž Esequiem přejdou k možná nejpomalejší pasáži “Contempt”. Ta ovšem příjemně graduje, aby se krátce po druhé minutě songu překlenula do opravdu výborného kousku s výraznou melodikou; následuje opět klepačka a konec. Druhým příklade budiž “Poisoned Flesh”, která se po minutě a půl black metalové inferna zlomí v další pomalou a silně atmosférickou pasáž. Nutno ovšem dodat, že něco podobného se nachází ve všech sedmi skladbách bez výjimky, což je super.
K tomu, že se nakonec z “Contempt” vyklubala hodně překvapivě zábavná záležitost, jistě přispívá i délka alba, která – jak již zaznělo hned zkraje recenze – dosahuje nějakých 25 minut a pár vteřin navíc. Ona je ta muzika Esequiem vlastně hodně jednoduchá, takže je to vážně tak akorát a tu necelou půl hodinku s tím Italové utáhnou v pohodě. S delší stopáží by se jim to povedlo asi hodně těžko, ale takhle se nedá nic namítat. Na závěr by se možná ještě slušelo zmínit sound “Comtempt”, který – což může být také trochu překvapující – není úplnou garáží, a přestože mu punc undergroundu rozhodně nechybí, nejedná se o nestravitelný zvuk à la vrzající dveře, rezavá konzerva nebo včelí bzučení.
Osobně jsem od “Contempt” nečekal vůbec nic, ale ve výsledku jsem dostal velice slušné album, které se poslouchá hodně příjemně (ačkoliv to u black metalu může znít trochu jako protimluv). Nelekněte se té přiložené fotky, na níž kapela vypadá docela k smíchu, protože samotná její produkce směšná rozhodně není. Zcela otevřeně přiznávám, že kdybych na stůl dostal takhle neoriginální power metal (například), tak bych tolik bodů určitě nevytáhnul, ale black metal je prostě ten “můj” styl, takže to na tu pěknou sedmičku pro Esequiem vidím naprosto bez problémů.
V tomto případě musím s kolegou pode mnou opravdu hodně nesouhlasit, a to hned ve dvou bodech, které ve svém textu shodou náhod vypichuje nejvíce. Předně mi “13 Keys to Lunacy” rozhodně nepřijde jako kopírka norské školy (občas se mi až zdá, že se s oblibou říká, že veškerý black metal kopíruje seveřany, i když to není pravda). Jasně, Hallig rozhodně nehrají vůbec nic originálního, ale jejich deska přímo ukázkově disponuje zvukem naprosto typickým pro německý black metal. Toť první věc.
A ta druhá – ani náhodou to není počin, jenž by si zasloužil známku 4/10. I přes velkou neoriginalitu totiž Hallig nahráli dost dobré album. Určitě to není žádný velký zázrak, to nikdo netvrdí, ale zcela jistě se jedná o velmi slušnou porci hodně poctivého black metalu, který se sice jak klíště drží zaběhlých standardů, ale dělá to poměrně nenásilně a s přehledem; Hallig zjevně vědí, co chtějí hrát, a také se jim daří. I přes poměrně nezřídka využívané kopáky deska nepůsobí nijak zvlášť rychle, spíš jakoby ve středním tempu, každopádně nabízí nejeden hodně slušný moment, povedené melodie, poměrně záživnou atmosféru a po celou dobu své hrací doby nijak nenudí, právě naopak vždy uteče příjemně rychle. Čas od času se také objeví nějaké zvolnění nebo jiné trochu zajímavější vybočení, které se dokáže dostatečně postarat o to, aby se z “13 Keys to Lunacy” nestala nudná a nezáživná záležitost.
Opravdu se ani náhodou nejedná o nějaký extrémně dech beroucí majstrštyk, jenž by k sobě člověka přikoval a už nikdy nepustil, to v žádném případě netvrdím. I tak ale “13 Keys to Lunacy” funguje více než dobře, baví mě a myslím, že minimálně fanoušky žánru může bez nějakých větších rozpaků poměrně potěšit. A právě o tom to je – jedná se o solidní žánrovou záležitost, která se, pravda, mezi tím milionem desek, jež všude okolo vycházejí, asi trochu ztratí, když se k ní ale člověk dostane, nemusí nějak zvlášť litovat nebo považovat čas strávený poslechem za zabitý. Úplně pohodová sedmička…
Druhý pohled (Mechanick):
Už je to delší dobu, kdy norská black metalová scéna pomyslně překročila svůj vrchol. Dnes na ni vzpomínáme jen při poslechu zaručených původních klenotů s nenapodobitelnou atmosférou, ztvárněnou lidmi, kteří tehdy stáli u zrodu tohoto fenoménu. K black metalovému odkazu se i nyní hlásí nováčci jako například německá kapela Hallig se svojí prvotinou “13 Keys to Lunacy”.
Satanužel nezbývá než hned na začátku přiznat, že Hallig zdaleka nedokážou uchvátit tak jako originály, i když k tomu používají všech doporučených norských receptů, jak to ostatně zcela příkladně předvádí ve skladbě “Nichts als Stille”. Na celé nahrávce mi chybí něco, čím by výrazně vybočovala. Slyším, co už jsem slyšel stokrát. Materiál by bohatě stačilo uvést ve zkrácené sestříhané verzi jako čtyřskladbové EP. Ušetřilo by mě to od poslechu klišé pasáží a poněkud přemrštěné hry Němců na norské black metalisty. Tolik k originalitě nahrávky. Přese všechno je “13 Keys to Lunacy” melodický a vesměs velmi melancholický materiál, který občas dokáže posluchače stáhnout. Za pozornost stojí úvodní a vcelku barevná “If I Am the Storm”. K lepším částem desky řadím i přes osm minut dlouhou “Reinvigoration” a závěrečnou “13 Keys”. Zajímavým prvkem je použití čistého a do hlubokých poloh položeného zpěvu. Rozhodně by nevadilo slyšet jej na albu častěji. Jen na okraj uvádím, že texty jsou zpívané nejen v angličtině, ale v pár případech dokonce i v rodné němčině.
Co závěrem k prvotině skupiny Hallig? Kapele se zčásti podařilo zhudebnit odkaz severského black metalu. Rozhodně se však nedá hovořit o překvapení, ale spíš o přelévání vlažné vody z jednoho hrníčku do druhého. Hallig působí jako velmi tichá vzpomínka na staré dobré časy. I když jsem se snažil tento materiál pochopit ze všech stran, namísto smířlivého postoje k této desce nacházím mírnou únavu.
Welter in Thy Blood z americké Kalifornie a jejich album “Todestrieb” se pro mě stali asi zatím nejtěžším oříškem za dobu mého působení na stránkách Sicmaggot. Při prvním poslechu jsme měl dojem, že k tomu snad nenapíšu ani čárku a dám tomu rovnou nulu, nebo to neohodnotím, jak jsem nechápal, o co má jít. S dalšími poslechy se můj názor vylepšoval, ale musím se vám přiznat, že i když se můj dojem napravil, nakonec se u mě nějaké extra nadšení nekoná.
Trojice si lebedí v hodně ponurém black/doom metalu. Je to tedy víc doom než black, ten tam je slyšet při hodně velké představivosti a vzhledem k tomu, jaké stopáže dosahuje většina z těch pěti skladeb, které se na albu nacházejí, se dost často objevují i ambientní plochy, viz hned úvodní skladba “Culture of Violence”, ve které se ve finále vlastně nic neděje. Zvuk je úmyslně dosti bahnitý, takže když už se dokážete nějak prohryzat tím, co vlastně hrají, můžete se začít prokousávat tím dunícím bahnem, které se na vás valí celých 45 minut, a hledat nějaké záchytné body a motivy… mně osobně se to příliš nedařilo.
Snažím se pochopit, co by mi tahle muzika vlastně měla dát. Hned druhá věc “Blood Stained Hope” přesahuje závratných šestnáct minut, ale v podstatě jde o repetici skladby předchozí, úmorná kila a špinavý sound, někde v pozadí i něco jako řev. Já mám chmurné věci rád, i funeraly si umím vychutnat, ale tohle je na mě už asi moc underground. Možná si říkáte, proč to tedy vlastně recenzuji, když tomu nerozumím, ale já holt musím zkoušet nové věci a zjišťovat, co mě osloví. Myslím že člověk, který se vyloženě rochní v podobných záležitostech, to může být hodně kvalitní záležitost. Já to bohužel asi neumím ocenit.
První “normálně” znějící skladbou se tak stává kratičká (v kontextu alba) “Cease to Exist”, která vykazuje známky klasické kompozice a dokonce přináší i riffy (riff?), které se dají pamatovat. Ono se vlastně to kytarové hraní příliš riffováním nazývat nedá, většinou jsou to nějaké disonantní akordy, které zní do prázdna. Vrcholem je sem tam nějaké tremolo, které je většinou naprosto nepostřehnutelné. “Thanatos Instinct” je opět podivná tryzna s nepochopitelně navýškovanými bicími, které absolutně přeřvávají vše ostatní. Nevím, jakým způsobem se deska nahrávala, ale zní fakt zajímavě, když každá skladba má v podstatě úplně jinak nastavený zvuk a nástroj, který takřka nemůžete zaregistrovat v jedné skladbě, ve druhé trhá uši. Ale asi to tak má být.
Já si nemůžu pomoct, myslím si, že v rámci žánru tohle má svoje kvality, ale mně to přijde jednoduše špatné a nudné. Docházím k názoru, že tady vlastně nemám ani moc o čem psát. Musím říct, že jsem se dlouho u podobné muziky tak nenudil. Rád bych slyšel názor někoho, kdo fakt tohle žere, protože já si to neumím moc představit. Možná ale za rok, za dva dospěju do stádia, kdy začnu rozumět i tomuto stylu vyjádření. Prozatím je to však za mě hodně pod průměrem.
Další názory:
Já osobně na rozdíl od kolegy s podobnými depresemi na hranici poslouchatelnosti problém nemám, když je nálada, s chutí si to poslechnu. Z tohoto důvodu nemám problém ani s “Todestrieb”. Akorát se mi zdá, jako by se Welter in Thy Blood spíše plazili žánry jako dark ambient, drone, s přimhouřením očí až k náznaku noisu a teprve to zalili misantropickou black metalovou omáčkou, která s nějakým doomem kromě extrémně pomalého tempa nemá společného v podstatě nic. Nicméně ať je to jakkoliv, rozhodně absolutní souhlas s tím, že se jedná o naprosté bahno na úplném podzemním dně, takový extrém v extrému, který zkousnou jen opravdu otrlí posluchači. V žádném případě se nejedná o hudbu pro každého a i pro, kteří podobně šílené záležitosti poslouchají, to nebude na každodenní poslech. Cílem podobných desek jednoduše není vůbec nic jiného, než posluchače zalít tunami největší možné deprese, z níž se nevyhrabe ani poté, co album dohraje (nebo jej někdo v půlce vypne). O nějakých hračských výkonech, zvuku nebo čemkoliv jiném se nelze bavit ani náhodu. Na tuhle hru buď musíte přistoupit a dostat tak desku, jež se svou nechutností doslova zaryje pod kůži, nebo ji nepochopit a pak dostanete 45 minut neposlouchatelného bordelu bez jakéhokoliv smyslu. Volba je na vás… H.
