Archiv štítku: GBR

Velká Británie

My Dying Bride – Evinta

My Dying Bride - Evinta
Země: Velká Británie
Žánr: orchestral
Datum vydání: 30.5.2011
Label: Peaceville Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Seda):

My Dying Bride, kapela, která si za svou 20letou historii vytvořila status legendy. Patří k nejlepším a nejrespektovanějším doom metalovým kapelám. U této skupiny nenajdete desku, která by byla vyloženě špatná. Všechny si drží určitou kvalitu a ani jedna nevybočuje ze standardů kapely. My Dying Bride jsou prostě jedinečnou kapelou, která bude uctívána i dlouho poté, co skončí, ať už z jakéhokoliv důvodu. My Dying Bride by si měl poslechnout každý, kdo začíná objevovat taje doom metalu. Pro mě je to prostě jeden z definovatelů žánrů, který s každou deskou přinesl něco nového.

Recenzovaná “Evinta” byla vydána právě k 20. výročí a jedná se o předělávky úryvků z různých skladeb do symfonické podoby. Takže zapomeňte na metal, kytary, bicí a vše podobné. Je to úplně něco jiného. Musím ale říci, že je na mě tato hudba až moc těžká. Ač jsem věděl, že se bude jednat o symfoniku, čekal jsem to docela jiné. Tohle je opravdu zvláštní a není to vůbec jednoduchá hudba, kterou já, jako naprostý laik, nemohu skoro vůbec posoudit. Na tvorbě se nepodílela jen kapela, skupině pomohl Johnny Maudling, kterého můžete znát z Bal-Sagoth. Hlavně však tedy operní zpěvačka Lucie Roche, která dostala veliký prostor ve zpěvu. Kolegovi H. se její výkon líbí, mě ovšem části s ní docela nudí. Mnohem radši jsem měl části s Aaronem. Jeho hlas je prostě bezkonkurenční, ani nemusel vůbec zpívat, stačilo pouze, aby jen mluvil, a přišlo mi to skvělé.

Ač se jedná o úryvky z jednotlivých písní, docela se ztrácím. Poznal jsem jich opravdu málo a spíše mi to zní, jako by to byly úplně nově složené věci. Od My Dying Bride mám spíše naposlouchanou novější tvorbu, tudíž starší věci poznat už nemohu vůbec. Novější jsem poznal pramálo, jistý jsem si byl snad jen s “She Is the Dark”“That Dress and Summer Skin” a i jednou další, kterou si nemohu vůbec vybavit po jméně, ale znám ji (smích).

“Evinta” je opravdu těžké album. Náročné na poslech, není to vůbec jednoduché vnímat. Často jsem s tím měl problémy, abych se na to plně koncetroval. Jestliže při tom budete provádět i jiné aktivity, ujde vám veliká část. Není zde ani nějaká pasáž, která by mě výrazně zaujala a já musel zpozornět a přehrávat znovu. Pokud máte rádi My Dying Bride, i když to s nimi nemá moc společného, neměli byste tento kousek vynechat. Buď se vám to zalíbí, anebo ne. Mě to tolik nezaujalo, je to rozhodně zajímavé, ale nemyslím si, že se k tomu vícekrát vrátím. Objektivně zhodnotit to nemůžu, protože této hudbě vůbec nerozumím a dá se říci, že je to má první zkušenost s nečím takovým. To, že to na sobě má název My Dying Bride to nezachrání. Je to otázka vkusu, zkuste, uvidíte.


Druhý pohled (H.):

Řekněme si to upřímně, album jako “Evinta” by se zde bylo asi jen těžko recenzováno, pokud by nešlo o experiment metalové skupiny. Jde totiž o melodie ze skladeb My Dying Bride, které byly přepracovány do čistě klávesové a smyčcové podoby s vokály… přepracovány tak důkladně, že je povětšinou ani moc nepoznávám, tudíž “Evinta” beru spíše jako samostatnou nahrávku. Každopádně se musím přiznat, že podobná hudba je tak trochu mimo můj “obor” a hodnotí se mi tak velice těžce, tudíž tento můj odstaveček berte spíše jako velice laický názor, jehož pohled je navíc kalen faktem, že “normální” tvorbu My Dying Bride mám opravdu velice rád.

Každopádně je “Evinta” v mých očích jaksi nevyrovnanou kolekcí. Klasické desky My Dying Bride jsou i přes nepopiratelnou pomalost dynamické záležitosti, jež člověka udrží v napětí, avšak některé skladby na “Evinta” působí spíše vlekle a rozmělněně, více než k soustředěnému poslechu se hodí jako podklad ke klimbání… což není zrovna to, co jsem od “Evinta” chtěl a očekával. Na druhou stranu ale nahrávka obsahuje i velice působivé kompozice, například “Of Lilies Bent with Tears”, “Vanité Triomphante” nebo na poměry celé kolekce až nezvykle košatou “That Dress and Summer Skin”. Z celé desky bych nad ostatní elementy vyzdvihl nejvýše vokály, paradoxně však ne vokály Aarona Stainthorpa, který vždy exceluje na albech My Dying Bride, ale vokály hostující operní zpěvačky Lucie Roche.

Tak či onak je “Evinta” velice nejednoduchou záležitostí, k čemuž přispívá i obrovská stopáž – základní dvoudisková verze čítá téměř hodinu a půl hudby, limitovaná třídisková přesahuje dvě hodiny materiálu. A díky tomu a také díky několika dalším okolnostem (které jsou myslím z výše uvedených důvodů vcelku evidentní) nevím, jak se mám vlastně k “Evinta”. Jde o zajímavou věc a dle mého názoru to minimálně za poslech stojí, ale hodnotit číselně si opravdu nedovolím. A mám-li být upřímný, “Evinta” bude nejspíš jednou z mála desek My Dying Bride, které si s největší pravděpodobností nikdy nekoupím.


Bring Me the Horizon, Momma Knows Best, The Blackstone Chronicles

Bring Me the Horizon
Datum: 16.6.2011
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Bring Me the Horizon, Momma Knows Best, The Blackstone Chronicles

Jestli existuje nějaká kapela, kterou jsem potřeboval vidět za jakoukoliv cenu, byli to právě Bring Me the Horizon, kteří 16. června poprvé zahráli v České republice. Jejich první koncert na našem území byl hodně očekáváný a návštěva se čekala veliká. Nejdříve se dokonce muselo měnit místo odehrání, původně plánované Rock Café by totiž všechny fandy nepobralo, a tak se mělo vše uskutečnit v MeetFactory. Bohužel ke smůle všech se na stejný den naplánovala odborová stávka, což znemožnilo hodně lidem se do MeetFactory dostat. Návštěvu jsem tedy neočekával nijak obrovskou, ale hned po příjezdu jsem musel změnit názor. Narváno bylo už několik minut před otevřením vstupu, dorazil jsem tam nějakou půlhodinku před otevřením. Možná díky bohu za tu stávku, kdyby lidi mohli v pohodě cestovat, nedalo by se tam snad ani hnout.

Předkapely se neustále měnily, nejdříve to měli být Architects, poté jsem snad někde viděl zprávu o tom, že zahrají dokonce i Suicide Silence. Ustálilo se to na Deez Nuts, které ale pak vyměnili domácí The Blackstone Chronicles a Momma Knows Best. První jmenovanou kapelu mám rád, i když jsem měl naposlouchané jejich EP s bývalým zpěvákem a o novém jsem nic neveděl. The Blackstone Chronicles tedy zahráli jako první a za svou půlhodinku udělali výbornou show. Jejich hudba je dobře udělaná a na domácí poměry opravdu patří k tomu lepšímu. Na jejich vystoupení, i když se jednalo o předkapelu, se dívalo dost lidí a parádně se to na rozjezd rozpohybovalo. Jelikož jsem ale bohužel znal jen ty tři songy, co jsou na EP, moc jsem se nechytal. Nicméně show i hudba skvělá a The Blackstone Chronicles ukázali, že mají budoucnost.

To samé se bohužel nedá říct o Momma Knows Best. O nich jsem slyšel poprvé, a tak jsem se musel ze zvědavosti podívat. Jenže po pár písničkách jsem to vzdal a už netrpělivě vyčkával zahrání hlavních headlinerů. Momma Knows Best se snažili, ale atmosféru jako jejich předchůdci nevytvořili. Ani hudebně mě to tolik nezaujalo. Byla docela škoda, že právě oni mají více času než kolegové a z fleku bych ty kapely nejraději prohodil.

Vystoupení Bring Me the Horizon jsem se kvůli šéfredaktorovi docela bál. Strašil mě totiž s tím, že zpěvák Oli některá vystoupení totiž odflákne, když se mu nechce, a koncerty, kam se těší a ani tam není tolik lidí, zvládá na plný výkon. Oliho jsem tedy speciálně sledoval, jestli se baví, anebo je tam otrávený. A teď můžu s radostí říct, že H. opět neměl pravdu. Oliverovi se to velice líbilo a neustále chválil lidi za skvělou atmosféru. A pokud nelže (i když možná ano), jednalo se prý o zatím nejlepší vystoupení jejich evropského turné a litoval toho, že sem nezajeli mnohem dříve. Akci zahajuje “Alligator Blood” z nejnovější desky. Hned od začátku to vypadá na slušnou jízdu, první, co mě ale zarazilo, byl právě Oli. Kolují zvěsti, že už nemá na to, aby odzpíval celý koncert sám, a to se i zčásti potvrdilo. Nebyl snad song, který odzpíval samostatně. Dost často mu vypomáhal jeden z kytaristů, anebo hodně půjčoval mikrofon z pódia fanouškům. Jo, stárne každý… Nicméně se mu to ani nějak vyčítat nedá, protože celá show byla skvělá, a tak to tenhle nedostatek nahradilo. A že občas zagrowloval někdo jiný, to ani tolik nevadí. Furt je to Oli s jeho krásnými vlasy.

Následuje jedna z největších hitovek kapely – “Diamonds Aren’t Forever”. Docela mě překvapilo zařazení hned takto na začátek, ale ono to je vlastně jedno. Oni mají všechny songy dokonalé. Celou show neprovázely žádné efekty, pódium bylo pouze osvícené bílým světlem. Na atmosféře to neubralo. Energie byla opravdu parádní a je vidět, že Bring Me the Horizon umí rozpohybovat každého. Zahraje se i jedna ze starší éry kapely, “Pray for Plagues”, a nejnovejší parády jako “Anthem” nebo “Fuck”. Těsně před přídavkem se vše zpomalí s emociální “Blessed with a Curse”. Kapela pomalu odchází a po chvilce pouští intro a rozjede se “It Never Ends”, následuje “Chelsea Smile” a vše zakončí “Football Season Is Over”. Zklamalo mě však rozloučení. Očekával bych dlouhé loučení, ale místo toho hned po dohrání posledního songu Oli řekl krátký pozdrav a všichni odešli do zákulisí.

Koncert to byl skvělý, nechybělo tomu nic. Jediné, co se dá snad vytknout, je, že Oli nezpíval 100% času. Vykouzlená energie však nebyla podpořena žádnými efekty, ničím takovým. Vše vycházelo rovnou od kapely a fanoušků. Ze songů mi chyběla “The Sadness Will Never End”, jinak setlist chválím. Málem bych zapomněl, otravné bylo taky strašné vedro. Víc jsem snad zpocený v životě nebyl. Musel jsem se i vzdát dobrého místa, jen abych se šel opláchnout vodou. Nešlo to vydržet. Díky pořadatelům, že do kotle nosili pořád novou vodu, jinak by tam někdo zkolaboval. Pro mě zatím jednoznačně koncert roku 2011.


The Axis of Perdition – Tenements (of the Anointed Flesh)

The Axis of Perdition - Tenements (of the Anointed Flesh)
Země: Velká Británie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2.5.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. The Sleeper
02. Unveiled
03. Unbound
04. Sigils and Portents
05. The Flesh Spiral
06. The Dark Red Other
07. The Changer
08. Disintegration
09. Ordained
10. Awakenings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
bandcamp

Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru – a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem “Tenements (of the Anointed Flesh)”

Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem “extrém v hudbě”. Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou “tvrdost” té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci – nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem “extrémní” v oblasti hudby chápu docela jinak – na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.

Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí – proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak – abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu – pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane – výjimky se ovšem jako vždy najdou) – to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například – abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.

Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na “Tenements (of the Anointed Flesh)”. Jedná se o těžko stravitelný “humus”, který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista “jebnuté”, že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí, jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) – několik takových párvteřinových pasáží se objeví v “Sigils and Portents”, kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě “lehčí” (velké uvozovky!) je až předposlední, snová “Ordained”.

The Axis of Perdition

Nebudu vám tvrdit, že se vám “Tenements (of the Anointed Flesh)” bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu – po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí – nezavrhnul. Je to síla. “Tenements (of the Anointed Flesh)” však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím “Tenements (of the Anointed Flesh)” pochopíte. Jestli jste ochotni skočit, to už se musíte rozhodnout sami…


Hell – Human Remains

Hell - Human Remains
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Overture: Themes from “Deathsquad”
02. On Earth as It Is in Hell
03. Plague and Fyre
04. The Oppressors [Race Against Time cover]
05. Blasphemy and the Master
06. Let Battle Commence
07. The Devil’s Deadly Weapon
08. The Quest
09. Macbeth
10. Save Us from Those Who Would Save Us
11. No Martyr’s Cage

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak o téhle desce se toho před vydáním nakecalo opravdu hodně. Prý prachem zapadlá legenda NWOBHM, která po více jak 20 letech obživla, aby konečně nahrála svůj debut, jenž všem ukáže, jak se má hrát heavy metal. Už jenom tohle zní sakra podezřele. Teď si k tomu připočtěte, že je to vlastně “legenda”, o níž kromě absolutních zažranců do desítky roků starých, prašivých demáčů nikdo jaktěživ neslyšel, a jako třešničku na dortu dosaďte promo kecy o nejlepší heavy metalové nahrávce od dob “The Number of the Beast”. Uff, tohle snad ani nemůže dopadnout dobře…

…jenže, věřte tomu nebo ne, zázraky se opravdu ještě pořád dějí. “Human Remains” je vážně tak skvělá nahrávka. Tentokrát se z dávno zapomenutých archívů podařilo vytáhnout opravdový klenot. Když “Human Remains” poslouchám, říkám si, že bych nejradši radostí olízal koule tomu, kdo dostal ten nápad, vytáhnout tohle opět na světlo světa, neboť ten matroš je doopravdy vynikající po všech stránkách a byla by obrovská škoda, kdyby zůstal navěky ukrytý na starých zaprášených páscích, o nichž mají ponětí jen pamětníci.

A co že je na Hell tak výborného? Je to absolutně ryzí heavy metal ve své nejlepší podobě. Ne ten heavy metal, který kopíruje staré veličiny svého žánru, ale naopak přesně ten heavy metal, který je dnes kopírován. Když si vezmete, že všechny skladby z “Human Remains” vyšly na demosnímích už v letech 1982-1983 (čili stáří téměř 30 let) a i dnes, i když v znovu nahrané a trochu přepracované podobě, stále nejenže fungují, ale doslova zabíjejí, svědčí to o tom, že jde o opravdu silné, nadčasové kousky, které ve zkoušce času obstály na výbornou. Hudba z dob, kdy ještě nebylo zvykem kopírovat styl známějších skupin, ale tvořit průkopnické nahrávky, jež se později staly legendami. A věřím tomu, že kdyby se Hell podařilo vydat velkou desku už tenkrát, v 80. letech, opravdu by dnes patřili k největším legendám svého stylu, jelikož ten materiál je na to silný dost. To jsou ovšem jen spekulace. Hlavní věc, která nás teď zajímá, je ta, že “Human Remains” nabízí naprosto úžasný heavy metal se vším, co od toho nejlepšího heavy metalu jen můžete očekávat. Tohle je deska, o níž se nemá kecat, ale deska, která se má poslouchat – pořádně nahlas a pořád dokola.

Co píseň, to absolutní bomba. Najdete zde nepřeberné množství hitů, které vás zadupou do země. Ať sáhnete po kterémkoliv kousku, nikdy nesáhnete vedle. Nemá cenu tu vyjmenovávat nějaké songy, protože jak bych začal, musel bych vyjmenovat úplně všechny – od jasných hitovek se silnými refrény až po epičtější vály. Pokud se nad tím zamyslíte, tak vlastně ani nejde o nic složitého, možná právě naopak, ono je to jednoduché… jenže to takové “The Number of the Beast” nebo “British Steel” také, že ano? V jednoduchosti je síla, to platí stoprocentně, a “Human Remains” je silné, jak když vás kopne kůň. Čistokrevný heavy metal dovedený v absolutní dokonalost.

Nemám víc, co bych k tomu co dodal. Pokud se vám heavy metal někdy v životě alespoň trošičku někdy líbil, tak teď hned zvedněte prdel, běžte do obchodu a tenhle nářez s velkým N si kupte. Za tuhle fošnu ručím! Heavy metalová supernova!


Anaal Nathrakh – Passion

Anaal Nathrakh - Passion
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 17.5.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Volenti non fit iniuria
02. Drug-Fucking Abomination
03. Post Traumatic Stress Euphoria
04. Le diabolique est l’ami du simplement mal
05. Locus of Damnation
06. Tod huetet uebel
07. Paragon Pariah
08. Who Thinks of the Executioner?
09. Ashes Screaming Silence
10. Portrait of the Artist

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Hned na začátek se musím přiznat, že jsem na “Passion” těšil víc než hodně a nějak jsem si nepřipouštěl možnost, že by mohli Anaal Nathrakh stvořit slabší desku. Nevím, nakolik je to realitou a nakolik oním očekáváním ničeho menšího než dalšího výborného díla, ale slova kritiky budu v tomto případě hledat jen obtížně. Na podobné bláboly ale asi nejste moc zvědaví, takže se bez otálení pokusím osvětlit temná zákoutí této novinky. Dámy a pánové, držte si klobouky. Okružní jízda peklem totiž právě začíná…

Anaal Nathrakh jsou proslulí svou schopností převést obrazy totální zkázy do not s takovou finesou, že by to duševní zdraví některých slabších jedinců nemuselo vydržet bez nevratného poškození. Nejinak je tomu i v případě “Passion”, přesto však na novince shledávám více či méně patrné změny oproti předchozím počinům. Tak třeba zvuk – i při zachování tak typické explicitní brutality, šílenosti a animálního charakteru je znát, že mu byla věnována velmi důsledná péče. Výsledkem je na poměry Anaal Nathrakh mimořádně přehledný projev, který dává plně vyniknout páně Kenneyho hráčským i skladatelským kvalitám. Je mi jasné, že to asi nebude úplně po chuti všem vyznavačům ultrabrutálního a jen povrchně organizovaného bordelu (nevysvětlovat si špatně – ta “povrchní” organizace má svoje osobité kouzlo, jemuž jsem podlehl také), kterým jsou Anaal Nathrakh proslulí, ale po pečlivé úvaze jsem jedině rád, že se věci mají tak, jak se mají.

Na prázdno totiž vyzněly obavy některých škarohlídů, kteří se strachovali, aby Anaal Nathrakh nesklouzli k vykrádání sebe samých. V případě “Passion” o ničem takovém nemůže být řeč a na vině není jen posun na poli zvuku. Nemalou radost ve mně totiž vyvolalo zjištění, že jsem byl už po prvním poslechu schopen konstatovat, že od sebe jednotlivé skladby dovedu bez namáhání rozlišit a některé dokonce správně pojmenovat. A čím déle album poslouchám, tím jsem si jistější, že je právě ona pestrost stěžejním pilířem úspěchu, který “Passion” v mých očích sklízí. Celé album přetéká nápady a každá skladba má několik pasáží, které ji činí výjimečnou, zapamatovatelnou a zcela svébytnou. Nejde jenom o riffy a melodické zpěvy, dostatek prostoru dostaly i na předchozích albech méně využívané prvky, jako třeba brilantní příspěvek hostujícího vokalisty Rainera Landfermanna (Bethlehem) u skladby “Tod Huetet Uebel”, drtivý bicí násyp podkreslený střelbou z něčeho automatického a velkorážního, včetně cinkání odpadávajících nábojnic (“Ashes Screaming Silence”), nebo majestátní blackmetalové intro k “Drug-Fucking Abomination”. Stopáž, která činí necelých 36 minut, přitom všem nenechává prostor pro jakoukoli nudu nebo repetitivnost. Posluchač si tak může užít album deseti vynikajících skladeb bez rizika, že by neudržel pozornost. Brilantní tah, tleskám!

Další věc, která mě při poslechu “Passion” zaujala, je určitý posun k poněkud intimnějším apokalyptickým vizím, než jak jsem byl zvyklý z předchozích alb, která drtila na prach ve velkém rovnou celé planety. Skladby z “Passion” naproti tomu alespoň na mě působí dojmem, že se odehrávají uvnitř šílenstvím krutě trýzněné mysli jedince, izolovaného od okolního světa a uvězněného vnitřními démony, kteří nabrali děsivě reálné obrysy. Ve finále to však jedině prospívá, neboť výsledkem je skutečně silný a emocemi přetékající materiál.

I když jsem na začátku předeslal, že kritizovat půjde jen velmi těžko, nakonec ani zde se tomuto nemilému údělu nemohu vyhnout. Výtky mám však jen dvě – v několika případech jsem se přistihl, že mi příliš nesedla melodie čistého vokálu. Krom toho bych tu a tam ocenil jeho střídmější využití nebo nahrazení melodickým screamem. Ať tak či onak, Dave Hunt aka V.I.T.R.I.O.L. Si opět vysloužil můj bezbřehý obdiv. Co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, je skutečně k nevíře.

Obě dvě připomínky však pramení výhradně z mých subjektivních dojmů, takže není zapotřebí jim přikládat enormní váhu, obzvlášť v tomto případě. Byla by totiž nezměrná škoda, kdyby se potenciální posluchač pod jejich vlivem připravil o zážitky, které “Passion” skýtá. Jeho prostřednictvím Anaal Nathrakh potvrdili svůj status na poli extrémního metalu a zároveň dokázali, že tvůrčí potenciál těchto dvou sympaťáků zatím rozhodně nedosáhl svých hranic. “Passion” je deska, jejíž poslech je skutečným zážitkem. Zážitkem, který plně legitimizuje název alba, protože je to právě krystalická vášeň, která celé dílo charakterizuje asi nejlépe…

Anaal Nathrakh


Další názory:

Těžko říct, čím to je, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by mi “Passion” uhranulo ve stejné míře jako předchozí desky Anaal Nathrakh. U alb téhle britské fašírky jsem byl vždy zvyknutý, že mě na první poslech naprosto převálcují, rozdrtí, sejmou a zničí bez milosti, na konci vyplivnou celého od krve a já si ještě zařvu o přídavek. Ne však u “Passion”, které mě nerozdrtilo napoprvé, ani napodruhé, ani napodesáté. A přitom ale ani nedokážu určit, co je špatně… ono vlastně není špatně nic, je to opět ten extrémní prasecký chlív s brutálními zvířecími vokály, přesně jak to máme od Anaal Nathrakh rádi, jen mě to prostě tentokrát nedostalo tak do kolen jako předchozí počiny. Možná to bude prostě a jednoduše příliš silnou konkurencí s obrovskou koncentrací skvostných desek v poslední době (Blut aus Nord, The Axis of Perdition, Septicflesh, Helheim, Altar of Plagues). Ale aby bylo jasno, i trochu “slabší” album od Anaal Nathrakh je pořád záležitost, která naprosté většině všech ostatních skupin okolo těžce nakopává prdel a nehodlám nijak zastírat, že po vokální stránce je to opět něco neskutečného a že některé momenty jsou doslova dechberoucí (třeba takové intro k “Drug-Fucking Abomination” nebo jisté pasáže v “Tod huetet uebel”).
H.


Pantheist – Pantheist

Pantheist - Pantheist
Země: Velká Británie
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 1.4.2011
Label: Grau Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Pantheist, funeral doom metalová kapela z Velké Británie, se opět rozhodla vydat další desku. Její poslední výtvor nesl název “Unveiling the Signs” – ano, split CD s Dissolving of Prodigy a dalšími. Jedná se o už o čtvrté album během jedenáctileté historie. Nejde tedy o žádné nováčky a na scéně už mají poměrně slušné jméno.

Kapela se vyvíjela s každou deskou, ze začátku byla mnohem více funeral a s posledními výtvory docela “vyměkla”. Už se nejedná o takovou obrovskou depku jako dříve. Atmosféra, která je v doom metalu nejdůležitější, je ale stále výborná. Velký dík za to patří klávesám, které v tomto žánru u některých kapel moc nemusím, zde mi ale perfektně pasují a užívám si je. Co se týče změny, tak starší desky Pantheist zas tak projeté nemám, když to ale třeba porovnám s pár songy z roku 2001, dnešní materiál se mi líbí mnohem více. Je to asi tím, že funeral nepatří mezi mé speciality. Že už to není pořádná depka co dříve, poznáte hned v druhém songu “Broken Statue” se zpěvem. Hudba je taková klidná, veselá a dovedu si ji třeba i představit v nějakém videu, kde jsou veselé fotky z historie a hezky vzpomínate. Celý song by se tam rozhodně nehodil, je tam ale jedna pasáž zhruba v první půlce, která tomu přesně odpovídá. Pokud vás zajímá první song, který jsem přeskočil, tak to je pouze instrumentální “One of These Funerals”. Musím ale řici, že čistě instrumentální v jejich provedení zní velice zajímavě. Určitě bych se nebránil, kdyby zkusili vytvořit takto celou desku.

Nejlepším prvkem jsou tu pro mě klávesy, bez kterých by se ta deska mohla rovnou zrušit (smích). Ne, vážně, klávesy mě tu opravdu zaujaly a přidáte-li k tomu kvalitní doomové riffy, poslech v některých pasážích je opravdu výborný. Bohužel se to střídá se slabšími momenty, kdy jsem se trošku nudil. Třeba v “The Storm”, kde mě chytnul začátek, ale jakmile už to jelo moc dlouho (celý song má 11 minut), tak jsem měl chuť to přetočit o kousek dál. Zrovna tyhle dvě písničky uprostřed, “The Storm” a “Be Here”, které mají přes 10 minut obě, mě moc nezaujaly. Mnohem lépe na tom jsou všechny ostatní kousky, třeba “Brighter Days”, která společně s titulní “One of These Funerals” patří k tomu nejlepšímu.

Pantheist na “Pantheist” předvádí poměrně slušný výkon. Myslím si ale, že potenciál je tu mnohem větší. Některé části jsou opravdu skvěle chytlavé, ale jsou tu i naprosto opačné, kdy mě to vůbec nebaví. Čistě instrumentální Pantheist by mohli znít mnohem zajímavě. Doporučuji se při poslechu zaměřit jen na klávesy, ty se mi opravdu moc líbí. Celkově mám pocit, že tomu chybí něco málo, a mohlo by to dostat mnohem vyšší hodnocení. Takhle je to slušná sedmička, ale nemá to daleko od průměrnější šestky.


Další názory:

Funeral doom metal je poněkud konzervativní žánr. Když si pouštím takovou hudbu, nejsem zvědavý na žádné progresivní veletoče, ale chci dostat pomalou, hutnou depku, která se člověku zažere pod kůži. Právě tohle je nejspíš ten důvod, proč mi Pantheist se svým pojetím funeral doom metalu nikdy zrovna moc neseděli… jsou prostě moc “veselí”. Jejich muzika vyzařuje jakýsi klid, chvílemi vlastně i pozitivní emoce a mnohem víc než nějakou depresi nabízí spíše melancholii. Jenže právě to mi v kombinaci s ultra pomalým tempem neleze pod vousy. Co se konkrétně novinky “Pantheist” týče, moc tomu nepřidává ani spousta patetických momentů a zpěv, který mi nezřídka doslova drásá uši (v obou těchto ohledech s přehledem “exceluje” “Be Here”). Na druhou stranu se ale “Pantheist” nedá šmahem odsoudit, protože zároveň obsahuje i nemálo opravdu výtečných pasáží, skvělých kompozičních postupů a výborných hudebních nápadů – především v dlouhých instrumentálních plochách. Upřímně jsem přesvědčen o tom, že kdyby “Pantheist” bylo čistě instrumentální, zamlouvalo by se mi mnohem více. Takhle je to však deska obrovských kontrastů, kde si některé momenty opravdu užívám, jiné mě ale doslova a do písmene serou…
H.


The Wolves of Avalon – Carrion Crows Over Camlan

The Wolves of Avalon - Carrion Crows Over Camlan
Země: Velká Británie
Žánr: pagan metal
Datum vydání: duben 2011
Label: Godreah Records

Tracklist:
01. Intro / This Mighty Isle
02. The Wolves of Avalon
03. Enchanted Spirits of Warriors Slain
04. Lost Gods We Call Upon You
05. British Tribes Unite
06. The War Song of Beli Mawr
07. The Siege of Badon Hill
08. The Last Druid
09. Carrion Crows Over Camlan
10. Britain Is Fallen
11. Ravens Over Dumonia
12. Song of the Graves

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Petra Jadrná / The Wolves of Avalon

Náhoda tomu chtěla, že už třetí album v řadě, které recenzuji, spadá do šuplíku pagan metalu, ale zároveň se i tentokrát jedná o jeho diametrálně odlišné pojetí, byť stejně jako v případě Primordial zůstáváme na Britských ostrovech. Že vám jméno The Wolves of Avalon nic neříká? Není se za co stydět, kapela (nebo lépe řečeno projekt) vznikla teprve v letošním roce a “Carrion Crows Over Camlan” je vůbec první počin, který kdy z její dílny vzešel. Já sám jsem o existenci The Wolves of Avalon ještě před pár týdny neměl jakékoliv tušení. Což o to, různé projekty a nové kapely se rodí pomalu každým dnem, tak proč vlastně věnovat pozornost zrovna tomuhle? Já osobně jsem začal větřit v době, kdy jsem dostal echo na e-mail, kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že v The Wolves of Avalon nemá prsty nikdy jiný než Metatron, zpěvák experimentálně black metalových šílenců The Meads of Asphodel (možná někteří v z vás v paměti vyštrachají recenzi na loňskou desku “The Murder of Jesus the Jew” – to je přesně ono).

The Wolves of Avalon vznikli z jednoduchého podnětu – v Metatronově mozkovně se vylíhla muzika, která dle názoru svého tvůrce nezapadala do konceptu jeho domovské kapely. Její prezentace pod hlavičkou nového projektu je přímo nasnadě. K realizaci “Carrion Crows Over Camlan” si Metatron se svým kumpánem Alanem Daveym (rovněž The Meads of Asphodel) přizvali početnou řádku hostů, mezi nimiž nechybí kupříkladu taková esa pagan metalové scény jako Roibéard Ó BogailMael Mórdha, Magnus O. WohlfartYggdrasil nebo sám kontroverzní Rob DarkenGraveland a Lord Wind, jenž si zařval v titulním songu; našinec mezi hosty jistě nepřehlédne ani jméno Petry JadrnéCruadalach, která se objevila hned ve čtyřech skladbách. A to zdaleka není konečný seznam – na albu hraje celkem 13 osob. Výsledkem snažení všech zúčastněných je právě “Carrion Crows Over Camlan”

Nebudu vás nijak napínat a vybalím rovnou, že “Carrion Crows Over Camlan” je velice povedená deska. Pokud to chcete slyšet po lopatě, tak ano, rozhodně stojí za poslech a rozhodně ne jenom za jeden. The Wolves of Avalon nabízejí přesně to, co já osobně plus mínus očekávám od dobrého pagan metalu – posluchačsky velice přitažlivou, výtečnými nápady přecpanou a na atmosféře postavenou muziku s hojným využitím folkových nástrojů (což ovšem ne vždy musí být podmínkou) a v neposlední řadě také – a na tom posledních pár let kvůli směru, kterým se žánr ubírá, opravdu bazíruji – nesmí jít o nic hopsa-hejsa veselého (pomalu, ale jistě zjišťuji, že na to začínám obzvláště háklivý), právě naopak – čím temnější, tím více to mému osobnímu vkusu vyhovuje (byť nějaká deprese to zase být nemusí, od toho přece jenom máme trochu jiné žánry).

Co se týče konkrétně The Wolves of Avalon, debut “Carrion Crows Over Camlan” něco vskutku je něco podobného; dýchá drsnou atmosférou dávných dob (příběh je datován na přelom 5. a 6. století našeho letopočtu, ale k tomu se ještě dostaneme) se spoustou vypjatých momentů a opravdu excelentních nápadů – některé folkové linky jsou až neuvěřitelně působivé, viz např. výtečná pasáž v “The Wolves of Avalon”, která začíná okolo pěti a půl minut a pokračuje až do konce skladby, nebo ve třech minutách začínající intermezzo v “The War Song of Beli Mawr”, končící v keltském kvapíku; tím ale výčet zdaleka nekončí. Nad tím vším visí jako těžký mrak jméno The Meads of Asphodel, což je vzhledem k tomu, kdo tu hudbu skládal, logické, ale přece jenom je každou vteřinu cítit, proč tenhle materiál nemohl skončit u domovské skupiny. Nejen díky keltskému vyznění… materiál na “Carrion Crows Over Camlan” je přece jenom na desku The Meads of Aspohodel málo experimentální a moc normální (smích). Na druhou stranu ale díky tomu dokáží The Wolves of Avalon zaujmout širší posluchačskou obci, aniž by ztratili pozornost náročnějšího fanouška.

I přes všudypřítomnost nemetalových nástrojů – pokud sem správně počítal, ke slyšení je akustická kytara, píšťala, mandolína, dudy, šalmaje a housle – ani na chvilku nezapomenete, že to, co právě posloucháte, je pořád metal (na čemž nic nezmění ani dvě akustické položky “The Last Druid” a “Britain Is Fallen”). Zdá se mi, že když už se Metatron vybíjel od experimentálních tendencí ve své domovské kapele, vzal to rovnou hopem a kromě očividných folkových choutek je na “Carrion Crows Over Camlan” cítit i vliv starého dobrého oldschool metalu, čemuž napomáhá i hezky syrový zvuk. Je pravda, že kopáky a vlastně i celé bicí znějí lehounce utlumeně a dutě, ale nemůžu říct, že by to mě osobně nějak rozčilovalo – alespoň to má na rozdíl od sterilní dokonalosti své kouzlo.

The Wolves of Avalon

Už jsem výše naťuknul příběh desky a rozhodně to nehodlám nechat nedořečené, jelikož právě textová stránka je dle mého názoru jednou z největších předností “Carrion Crows Over Camlan” a jistě se vyplatí jí věnovat svou pozornost. Sám za sebe mohu prohlásit, že po přečtení textů se mi samotná muzika začala zamlouvat ještě více. Na “Carrion Crows Over Camlan” ožívá příběh bitvy na Mons Badonicus, která je považována za jeden z nejdůležitějších historických momentů v 5. a 6. století na území dnešní Británie (nejčastěji je uváděn rok 495 n.l., avšak přesný rok a dokonce ani přesné místo nejsou známy). Britští keltové (které podle dostupných pramenů vedl král Artuš) v této bitvě porazili vojsko Anglosasů a v podstatě tak zastavili jejich expanzi na Britské ostrovy. Co kromě výborně napsaných textů oceňuji, je fakt, že jsou přímo propojeny i se samotnou hudbou, čili že nálada muziky přesně odpovídá tomu, co se v příběhu právě děje. A to, ruku na srdce, není zrovna samozřejmost, protože většina takzvaně koncepčních alb je koncepční pouze v lyrické stránce, hudba si jede to svoje. The Wolves of Avalon naštěstí není tenhle případ. V tomto ohledu obrovská pochvala.

Díky přítomnosti několika persón, jejichž hudbu mám opravdu rád (především jde o Darkena, protože muziku GravelandLord Wind mám i přes lehce nestandardní názory jejího autora ve velké oblibě, a samotného hlavního protagonistu Metatrona), jsem se na poslech “Carrion Crows Over Camlan” velice těšil, netroufal jsem si však předem odhadovat, jak by to mohlo znít. Poslech mě ale přesvědčil, že to zní sakra výtečně a bezesporu jde o skvělou celtic/pagan metalovou nahrávku, kterou nemůžu nedoporučit. Určitě sehnat – H. approved!


Necronoclast – Ashes

Necronoclast - Ashes
Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2011
Label: Moribund Records

Tracklist:
01. Serpents
02. Looking Glass
03. Ashes
04. Ravenous
05. Ghostways
06. Veil of Flies
07. Kajicnické šaty

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Popravdě řečeno, nejsem nějaký extrémní znalec předchozí tvorby jednočlenného skotského projektu Necronoclast. Vlastně jsem všehovšudy slyšel pouze poslední desku “Haven”, která mne však zaujala, tudíž jsem neměl důvod nepodívat se na zoubek také aktuální “Ashes”, s jejímž obsahem si vás teď dovolím seznámit…

Necronoclast se prezentují, řekněme, staromilsky laděným black metalem s krásně “chrastivým” zvukem. Prim hraje, jak už to u podobných záležitostí bývá, samozřejmě atmosféra. O vybroušené technice či bezchybné produkci si nechte zdát, Necronoclast sázejí spíše na hudební minimalismus… jedná se však o zápor? Dle mého názoru nikoliv! Lepší hudba s jednoduchou formou, ale skrytým obsahem, než hudba s formou vypulírovanou, ale bez vnitřního obsahu. Ne každý ale dokáže do záměrné jednoduchosti dostat onu hloubku a neuchopitelnou atmosféru, byť se o to mnozí pokoušejí. Zrovna v případě Necronoclast se nebojím prohlásit, že se záměr povedl. Nenechte se zmýlit, nejedná se samozřejmě o nic v životě nevídaného, neslyšeného, asi každému se při poslechu vybaví nějaké to jméno ze staré dobré norské školy, to však nemění nic na tom, že “Ashes” je deska hodná poslechu. A tím je ve své podstatě řečeno vše. Pokud vás popis na atmosféře postaveného black metalu nepřesvědčil, nepřesvědčí vás ani řádky následující…

Těšit se můžete samozřejmě na klepačky, například hned úvodní “Serpents” budiž důkazem, ale Greg Edwards, jediný člen Necronoclast (někoho možná překvapí absence nějakého zlo pseudonymu), se nebojí ani bahenních, funerálních temp. Když o tom tak přemýšlím, ony ty umíračky vlastně tvoří v podstatě polovinu “Ashes”, což však není negativum, tedy alespoň pro mne ne. Už dávno zastávám názor, že, když se ví, jak na to, dokáže pomalý black metal drtit s ještě větší účinností než klasická sypanice. Necronoclast každopádně ví, do čeho píchnout. Pomalé pasáže jsou správně ponuré, naopak když přijde něco rychlejšího, vždy to má kýžený dopad na posluchače.

Největší sílu nahrávky bych viděl v kytarové práci. Jestli totiž něčím hudba Necronoclast disponuje – a o “Ashes” to platí tuplem – je to vrchovatá porce mrazivých kytarových melodií. Co je mi sympatické, Necronoclast se nesnaží o žádné hitovky – veškeré ty melodie a vyhrávky jsou zastrčeny spíše vespod, aby je posluchač vnímal spíš podvědomě. Výsledkem je spousta silných, jasně odlišitelných momentů, aniž by byla ohrožena surová black metalová atmosféra. Skladby “táhnou za jeden provaz” a drží pospolu, ale nevpíjejí se do sebe.

Mezi nejsilnější kusy bych řadil hned druhou “Looking Glass”, která se rozjíždí ve středním tempu, aby se nakonec zvrhla do infernální hoblovačky s ukrytým vybrnkáváním pod kytarovou hradbou. Titulní “Ashes”, nejdelší položka na desce, velice umně předvádí střídání chorobných pomalých pasáží s výbuchy agrese. Velice rád mám rovněž předposlední “Veil of Flies” s až apokalyptickým závěrem. Už jen podle názvu slibuje něco speciálního také závěrečná “Kajicnické šaty”. A ono, světe div se, tomu tak doopravdy je. Jedná se o nejmelodičtější skladbu “Ashes” s atmosférou tak silnou, že bych se ji nebál označit za úplný vrchol desky.

Necronoclast

Zvuk nahrávky je přesně dle mého gusta. Výše jsem zmiňoval, že nemáte čekat bezchybnou produkci… je to otázka pohledu, protože takovýhle sound má dle mého názoru k dokonalosti mnohem blíže než nějaká sterilní, počítačem vyhnaná srajda. Nádherně organické, přímo pulzující pod ušima; není žádné vrzaní staré konzervy nebo bzučení včel, přesto krásné zašpiněné. K tomu si připočtěte ještě opravdu povedenou grafickou stránku (ten obal je bomba!) a máme před sebou desku, do níž se na dnešní přecpané scéně vyplatí zainvestovat. Opakuji, nejedná se o tu nejoriginálnější záležitost, jakou jste kdy slyšeli, ale to nic nemění na tom, že “Ashes” má něco “málo” do sebe. Je to lepší, než by se na první pohled mohlo zdát!


Architects – The Here and Now

Architects - The Here and Now
Země: Velká Británie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 19.1.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Day in Day Out
02. Learn to Live
03. Delete, Rewind
04. BTN
05. An Open Letter to Myself
06. The Blues
07. Red Eyes
08. Stay Young Forever
09. Heartburn
10. Year in Year Out/Up And Away
11. Day in Day Out (Big Chocolate Remix)

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Architects si za své čtyři desky stihli udělat ve světě moderního metalu dobré jméno. Mathcorové začátky už zcela vymizely a kapela od podpisu smlouvy se Century Media Records hraje pouze klasický metalcore. Tento tah mi přijde na jednu stranu dobrý a na druhou špatný. Je dobře, že Archtects nehrají rok co rok tu stejnou hudbu, zase je ale špatně, že jejich tvorba už není tak originální a tato deska se dá zařadit mezi typický metalcore, kterého je všude milión. Poměrně typický příklad, kdy se změna vždy ne úplně vydaří. V předchozí době měli Architects svoji tvář, ale v “The Here and Now” mi přijde, že ji ztratili. Když vezmeme za příklad třeba jiné, podobné kapely – Bring Me the Horizon se ze svých deathcorových začátků posunuli k trochu jinačí hudbě a ta změna jim velice vyšla. Dokázali se přizpůsobit a poprávu jim momentálně patří přední pozice v metalcorové hudbě. Architects se také měnili každým rokem, ale v podstatě se pořádně na ničem neusadili a furt se snaží najít místo, které jim bude slušet. Na minulé “Hollow Crown” se mi velice líbil zvuk kytary, který byl poměrně ojedinělý, výborně naladěno, ale dnes? Výborna kytara je pryč a místo toho obyčejná nuda.

Hudba se dá popsat celkově jednoduše. Vezměte si všechny metalcorové a post-hardcorové trendy za posledních 7-10 let, dejte je dohromady, přidejte kvalitní produkci a vyjde vám “The Here and Now”. S čistými “emo” vokály dnes už ohromíte málokoho, s pomalými slaďáky (které upřímně u takovýhle kapel nesnášim) už vůbec ne. Ty se vám v plné parádě představí u páté “An Open Letter to Myself” a deváté “Heartburn”. Ona by tahle deska byla dobrá, kdybychom to neslyšeli už všude tisíckrát. Před několika lety by tohle určitě slavilo obrovský úspěch, dneska (pokud lidi mají ještě vkus) si na to skoro nikdo nevzpomene.

Co se týče jednotlivých songů, tak začátek má poměrně slušný rozjezd. Pro mě světlejší stránka z celé desky. “Day in Day Out” je asi nejlepší z celé desky a následující “Delete, Rewind” a “Learn to Live” nějakou kvalitu taky mají. Horší je, co následuje. “BTN” je takový punk-rockový pokus s občasnými výbuchy do metalu. Dříve, když jsem hrával některý díl z NHL, tam podobné songy hrály skoro pořád. “BTN” tam přesně pasuje, hráči NHL určitě pochopí. Další, co stojí za zmínku, je “The Blues”, rychlý rozjezd, poměrně zajímavý song. V půlce se to ale zlomí a následuje opět pouze slaďák. Architects se od teď zřejmě soustředí na ženské publikum. Od “The Blues” jsou pak všechny takové uspávací. Žádná akce, nic, co by připomínalo Architects na minulých deskách.

Architects vzali všechny trendy, naskládali je na sebe a vytvořili “The Here and Now”. Album nepřináší do hudby vůbec nic nového, jen kopíruje něco, co jsme už slyšeli všude několikrát. Tvrdost v druhé půlce mizí a tak možná spíš než metalcore se to dá nazvat jako nepovedený post-hardcore. Doufám, že jako doteď zkouší všechno možné, i příští práce bude opět úplně jiná. Architects se sice snaží najít, zde ale žádný úspěch ani uznání nenajdou. Tak ještě jednou a lépe, kluci.