Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Eibon la Furies – The Immoral Compass

Eibon la Furies - The Immoral Compass
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 2.9.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. The Compass Awakes
02. Immoral Compass to the World
03. Astronomy in Absences
04. Imperial Jackals Hand
05. Flames 1918
06. An Enigma in Space and Time
07. Who Watches the Watchers
08. Conjure Me
09. Ascending Through Darkness
10. The Vanguard
11. The End of Everything
12. The Compass Remains

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Alba, která člověku přijdou na recenze, jsou v drtivé většině případů sázkou do loterie. Občas máte štěstí a na stole vám přistane nahrávka, která příjemně překvapí, občas máte hodně velké štěstí a dostane se vám do ruky opravdu fantastická deska, jindy ale zase máte smůlu a skončíte s takovým tím albem, o němž v recenzi napíšete, že vás to bohužel ničím nezaujalo, a večer kámošům v hospodě u piva řeknete, že to byla pěkná sračka – a přesně tohle je případ Eibon la Furies, jejichž druhý dlouhohrající počin “The Immoral Compass” mě jaksi bohužel ničím nezaujal…

A přitom musím říct, že jsem se na poslech vlastně docela těšil. Žánrová škatulka slibovala, že bych měl od Britů čekat jakousi míchanici industriálního a ambientního black metalu. Samotní Eibon la Furies pak o sobě tvrdí, že je jejich hudba kombinací avantgardního black metalu, dark rocku a klasické atmosféry. To zní – alespoň pro mě – všechno hrozně slibně. Jenže jak bych od něčeho podobného čekal hodně zajímavou a kvalitní záležitost, v podání Eibon la Furies je to spíš nepříliš přesvědčivá směska nepovedeného zparchantěného black metalu, který se snaží vzbudit dojem, že jde o něco víc, ale výsledek je dost křečovitý a velmi rozpačitý. Pracovně jsem si tu produkci Eibon la Furies nazval cirkusovým black metalem, protože tomu se samotné album blíží mnohem víc.

Eibon la Furies jsou dozajista avantgardní v tom smyslu, že přes sebe skládají velké množství motivů, jejich nahrávka je pestrá, nedrží se jednoho mustru a je poměrně obtížně žánrově definovatelná. Kapela se snaží posluchače nenudit, neustále mu nabízet nějaké nápady a dělat všechno pro to, aby byly choutky i těch náročnějších ukojeny. Do boje vyrážejí nejen s proměnlivou metalovou stránkou, ale i s relativně pestrým rejstříkem kláves. Tohle všechno je dozajista hodně chvályhodné a u jakékoliv jiné skupiny bych to normálně všechno říkal, abych vás přesvědčil, že jde o dobrou věc, protože si podobného přístupu obecně dost cením. A většinou také platí, že kdo se k něčemu podobnému uchyluje, má to v hlavě po hudební stránce srovnané a dokáže nabídnout zajímavou nahrávku. Tedy, až doposud jsem si to myslel…

Upřímně si nepamatuji, jestli jsem vůbec někdy narazil na kapelu, jejíž hudba zní ze samotného popisu tak lákavě a slibně, ale samotný výsledek pak působí s prominutím tak kreténsky. Těžko říct, kde se stala chyba, ale “The Immoral Compass” na mě působí jako nahrávka skrz naskrz špatná, byť možná v základě s dobrým záměrem a přístupem. Jenže množství nápadů ještě neznamená také množství dobrých nápadů. Těch opravdu slušných je totiž minimum, většina – a tím pádem i celek obecně – působí hodně křečovitě, jako by Eibon la Furies všechny ty motivy na sebe roubovali násilně, jako kdyby za každou cenu chtěli znít chytře, ale prostě na to neměli. Ve finále to tím pádem zní spíše jako nepovedený vtip, ale rozhodně ne jako kvalitní a inteligentní deska, která asi byla záměrem.

Celkovému dojmu vůbec nic nepřidává ani hodně prapodivný sound alba. “The Immoral Compass” totiž zní… nevím, jak to pořádně vysvětlit, není to nějak vyloženě zahuhlané, ani se nedá říct, že by byl nějaký nástroj utopený, ale celek působí jakoby přebasovaně, kytary znějí jak z roku raz dva. Nedovolím si odhadovat, jestli to je tak omylem, nebo jde o nějaký umělecký záměr, ale deska mi tím pádem totálně nesedla nejen hudebně, nýbrž i zvukově. Třešničkou mizérie na tomhle přeplácaném dortíku špatnosti je pak vokál. Nemůžu si pomoct, ale Lord Eibon Blackwood podle mě při vší úctě zpívat prostě neumí, spíš mi to zní, jak když chrchlá člověk s pekelnou rýmou.

“The Immoral Compass” je jako když se vyzvracíte z chutného jídla. Ingredience jsou tu vlastně taky dobré, ale výsledek je stejně jenom blitka. Možná, že si to svoje fanoušky najde – nic proti tomu, dobře pro ně, pokud se jim to bude líbit, dobře pro kapelu, že se někomu bude líbit. Z mého pohledu ovšem Eibon la Furies nahráli naprosto zbytečný počin, jehož poslech považuji za ztrátu času.


Asking Alexandria – From Death to Destiny

Asking Alexandria - From Death to Destiny
Země: Velká Británie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 6.8.2013
Label: Sumerian Records

Tracklist:
01. Don’t Pray for Me
02. Killing You
03. The Death of Me
04. Run Free
05. Break Down the Walls
06. Poison
07. Believe
08. Creature
09. White Line Fever
10. Moving On
11. The Road
12. Until the End
13. The Death of Me (Rock mix)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo na metalcorové scéně by neznal Asking Alexandria, mladičký fenomén původem z Anglie, který s každou vydanou deskou slaví větší a větší úspěchy? Dva roky po vydařeném a vysokooktanovém “Reckless & Relentless” přichází nástupce v podobě “From Death to Destiny” a musím se přiznat, že jsem byl při hodnocení poněkud na vážkách. Především se novinka od minulých počinů dost podstatně liší, ale to si ostatně povíme na následujících řádcích.

První věcí, která posluchače znalého předchozí tvorby zákonitě zarazí, je diametrálně odlišný sound. Ano, pořád se můžeme těšit z rychlých corových riffů, úderných bicích a průrazného vokálu, ale po zhruba jedné desítce poslechů musím konstatovat, že se Asking Alexandria s novým materiálem více a více přibližují podbízivé mediální tvorbě, která je samozřejmě velmi často haněna už jen pro to, že se povětšinou jedná o skladby, které prostě můžete zaslechnout kdekoliv z rádia. Váš zážitek z nové desky bude tudíž odvislý přímo od toho, co si o podobném přístupu myslíte a jak moc vám tento sedne. Osobně jsem měl zpočátku pocit lehčího zklamání, protože “Reckless & Relentless” jsem si opravdu užíval a ještě dnes si jej s oblibou sem tam pouštím. Všechny nové písně mi ale zpočátku přišly celkem o ničem a zároveň jsem postrádal celkovou atmosféru tak typickou právě pro “Reckless & Relentless”.

“Není možná”, řekl jsem si a jal se nové album opravdu důkladně naposlouchávat. A světe div se – ono to vážně není špatné! Ne, že bych byl jakkoliv velkým příznivcem nebo snad fanouškem prvoplánových rádiovek, ale musím uznat, že jako celek je “From Death to Destiny” vyvážená metalcorová fošna s pořádnou náloží výborných a hlavně chytlavých songů. Jenom je prostě jiná. Jiná než cokoliv, co může běžná corová kapela nabídnou a hodně jiná než vše, co v minulosti Asking Alexandria pod svou hlavičkou vydala. Není rychlejší, není tvrdší, je ale konzistentnější, výraznější a chytlavější. Těžko říci, zda tento přístup kapela zvolila po konzultaci s managerem nebo muzikanty prostě baví hrát jinak a odlišně. Každopádně za mě palec nahoru, protože mám rád kapely, které nezastydnou v úspěchu debutových nahrávek a jsou schopné se posouvat někam jinam a hlavně z nich čiší nadšení pro věc.

Chytlavější? Většina songů totiž nepostrádá kvalitní mix a správně načasovanou gradaci. Muzikanti jedou na plné obrátky a nebojí se do klíčových místeček zasadit tu hutnou a podbízivou melodii, tam zase nějaký svižný, ale ne přepálený riff. To vše podpořeno jemně aplikovanou elektronickou vložkou dodávající novým písním svěží nádech. Na druhou stranu je elektroniky zase o něco méně než posledně, ale v tom problém nevidím. Co na tom, že je novinka o něco méně tvrdá než její předchůdci? Nemusí být všechno drsné jako smirglpapír, kterým ti otrlejší z nás provádějí večerní hygienu.

Výraznější? Tady jsem spokojen hlavně s vokálem, který byl dříve sice kvalitní, ale trochu postrádal takové to vlastní výrazivo, kterým oplývá každý schopnější a hlavně zkušenější frontman. To se nyní dramaticky mění a pan Danny Worsnop se v novém materiálu jasně a přesvědčivě našel. Hlavně v čistých polohách momentálně vyloženě exceluje a ani poctivé growlování “od fochu” se neztratí. Ve skutečnosti z něj místy až mrazí v zádech, což se nestává tak často, jak by si někteří možná mysleli.

Konzistentnější? Ano, zcela určitě. Novinka obsahuje celkem třináct skladeb na více než padesátiminutové stopáži a na rozdíl od jiných podobných počinů jí přesně takový čas perfektně sedí. O žádné písni se nedá říci, že by byla zbytečná nebo snad vycpávková. Každá má své nezaměnitelné kouzlo a vlastní styl. Navíc pořadí songů je důmyslně zvoleno tak, aby se mezi sebou netřískaly a deska tak nabývá mnohem celistvějšího dojmu.

Ze všech těch parádních skladeb se pokusím vypíchnout pouze ty nejzásadnější. “The Death of Me” startuje brutální growl proložený screamováním, který maximálně plynule přechází v čistočistý refrén. Ten ke konci ještě zpomalí a za doprovodu velmi technických bicí spěje ke konci. “From Death to Destiny” obsahuje ještě rockový mix výše zmíněné skladby, ve kterém je tato okleštěna o tvrdý vokál a elektronické vychytávky. Solidní nášleh přináší “Break Down the Walls”, kterážto exceluje zejména ve výborných refrénech podpořených postranními vokály. “Poison” – střednětempá řezanice okořeněná výraznými kytarovými riffy a opět vynikajícím refrénem, která vprostřed stopáže zcela zpomalí a opětovně plynule naváže na rozjeté tempo. “Creature” s parádním rozjezdem, “Moving on” coby pomalejší baladu a “The Road” se super kytarovými pasážemi považuji za další výtečné kousky hodné zmínění.

Třetí dítko Asking Alexandria se prostě vydařilo. Do vod nadprůměru jej zvedá především rozmanitost jednotlivých skladeb a vůbec nevadí, že jsou určeny převážně pro méně náročné publikum lačné nějaké té corové kapely. Za mě osm.


Blackmore’s Night – Dancer and the Moon

Blackmore's Night - Dancer and the Moon
Země: Velká Británie / USA
Žánr: folk rock / medieval
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. I Think It’s Going to Rain Today
02. Troika
03. The Last Leaf
04. Lady in Black [Uriah Heep cover]
05. Minstrels in the Hall
06. The Temple of the King
07. Dancer and the Moon
08. Galliard
09. The Ashgrove
10. Somewhere Over the Sea (the Moon Is Shining)
11. The Moon Is Shining (Somewhere Over the Sea)
12. The Spinner’s Tale
13. Carry On… Jon

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Blackmore’s Night zaujímají v mém srdci velmi zvláštní místo. K jejich starým deskám jsem přilnul přibližně v době, kdy vydali album “Ghost of a Rose”, tedy někdy před deseti lety, a ačkoli jsem tehdy neměl páru, kdo to je Ritchie Blackmore, muzika, kterou se svou manželkou tvořil, si mě získala. Bylo to něco naprosto odlišného od všeho toho rádiového balastu, mělo to duši, jedinečnou atmosféru a jak jsem postupem let zjistil, bylo to zatraceně dobré. Blackmore’s Night mi od té doby dělali společnost několik let, než jsem je s postupným objevováním metalového žánru odložil do škatulky srdcovek, ve které jsem čas od času zašmátral a i jejich prostřednictvím si připomněl nostalgii mých prvních hudebních krůčků. Jak jsem však zjistil při průzkumu novějších zářezů do diskografie Blackmore’s Night, počínaje albem “Village Lantern” se z jejich hudby něco alespoň pro mě důležitého vytratilo a až na pár jednotlivých skladeb už mě tvorba kapely najednou nic moc nenabízela. Přesto ve mně ale letošní novinka zažehla opatrnou naději, že by se mohly ledy pohnout a že by Blackmore’s Night třeba mohli nahrát album, které mi vrátí důvěru v jejich hudbu. Jakkoli jsem desky “Village Lantern” počínaje v podstatě neposlouchal, “Dancer and the Moon” jsem dopřál dostatek času na to, aby mě o svých kvalitách přesvědčila, jenže jak to tak vypadá, ani tentokrát se moc neurodilo…

Tedy neurodilo… Ono se to asi dost zásadně odvíjí od toho, co po Blackmore’s Night člověk žádá. A komu je po chuti tvář, kterou kapela nastavuje v posledních letech, “Dancer and the Moon” se mu do noty nepochybně strefí. Všechno zásadní se totiž zdá být na svém místě. Zadumaný bard Ritchie si sóluje na některý ze svých četných strunných nástrojů, blonďatá a usměvavá Candice svým hezkým hlasem zpívá hezké melodie, svým šest set let starým vzorům zuby nehty se blížící nástroje rozličných tvarů dodávají nezbytný renesanční feeling… Tohle všechno je zde přítomno stejně jako v heroických dobách “Under a Violet Moon” nebo “Fires at Midnight”, tak kde je tedy problém? Problém je v tom, že to, co Blackmore’s Night produkují dnes, jsou většinou prachobyčejné písničky, kterým i přes nezpochybnitelný skladatelský jazyk chybí autenticita folk rockově zpracovaných tradičních nápěvů nebo elektrizující magie vlastní tvorby, které dříve když ne zcela dominovaly, tak alespoň efektivně vyvažovaly naivní přívětivost, která měla v tvorbě vždy své místo. Jenže po autenticitě i magii zbylo jen pár nejasných stop a zůstala akorát ta naivní přívětivost, která sama o sobě dělá mnoho škody a užitku jen minimum.

Jako ano, musí se nechat, že když člověk zahodí očekávání návratu k tomu, čím si Blackmore’s Night udělali jméno a získali zástupy příznivců napříč kontinenty, poslouchá se to docela dobře, protože ona to v zásadě špatná hudba rozhodně není. Nabízí jak sluníčkové skladby, tak lehké upomínky starší tvorby a dokonce i moderní a energickou polohu, která u Blackmore’s Night také není novinkou. Pro tichý podkres nějakého prosluněného zářijového pikniku je to vlastně ideální a v takové situaci může deska jako celek zafungovat. Bohužel, při domácím poslechu vyjde najevo, že je to z větší než zanedbatelné části poměrně jalový materiál, který se se svými předchůdci z let 1997-2003 až na výjimky nemůže měřit, neboť to, co tehdy dovedlo strhnout, je dnes omezeno jak na četnosti, tak na intenzitě. Je docela smutné, že některé skladby spíš než hudebními kvalitami upoutají tím, jak jsou praštěné. Taková “Troika” je sice docela v pohodě song, ale je vyloženě trapné, jak se snaží navodit atmosféru bohatýrského Ruska pomiliontéprvé použitými hlubokými zpěvy mužského sboru a dalšími neskutečně provařenými “ruskými” motivy. Než takové náhražky, dám si tisíckrát raději něco autentického a žánrově příbuzného… Ještě větší zhovadilost je ale naprosto zbytečný cover kultovní “Lady in Black” od Uriah Heep. Jako bonus bych to ještě pochopil, ale cpát tohle do první třetiny desky? Proboha proč?!

Ale abych jenom nehanil, padla tu řeč také o příjemných výjimkách. Třeba taková “The Last Leaf” je sice velmi umírněná balada, ale svojí melodikou a náladou dává vzpomenout na léty prověřené první čtyři desky a určitě se před nimi nemusí stydět, což nemusí ani předposlední “The Spinner’s Tale”, která je na tom ještě o kus lépe. Na poměry alba velmi solidní je koneckonců i taková “The Moon Is Shining (Somewhere Over the Sea)”“Dancer and the Moon” krom toho obsahuje řadu i pár dalších přijatelných skladeb (“Temple of the King”, “Dancer and the Moon”), slušných melodických obratů a zejména Ritchieho kytarovou práci, která ač tentokrát nepřináší nic, co bychom ještě neslyšeli, má zkrátka pořád něco do sebe, ale až na zmíněné výjimky je bohužel dost nápadné, že většina skladeb postrádá něco, co by k nim posluchače připoutalo. Takhle je z toho takové proč ne album, které místy příjemně potěší, ale nějak nevím, proč bych si ho měl vlastně pouštět, když jeho tvůrci mají na kontě mnohem zdařilejší počiny.

Blackmore’s Night tedy mé rozčarování z jejich současné tvorby rozhodně nepřebili a místo další skvělé desky je pro mě “Dancer and the Moon” spíše dalším zklamáním, byť ne až tak silným, jako to zpočátku vypadalo. Nepochybuji, že si deska své posluchače najde, a to i v řadách letitých fanoušků kapely, protože když nic jiného, je rozhodně lepší než třeba předchozí “Autumn Sky”, a kdo chce, slušné věci si na jejích padesáti minutách určitě najde. Bojím se však, že k tomu zavdá důvod spíše nostalgie než samotné hudební kvality alba, které úrovně svých předchůdců zkrátka nedosahují. A když tak marně pátrám po důvodech tohoto trendu, vzpomínám si, že to není tak dávno, co Candice Night v jednom rozhovoru prohlásila, že Ritchie Blackmore už nečerpá inspiraci z temné části emocionálního spektra, ale z jeho druhé, pozitivní strany. Bohužel pro nás (nebo alespoň pro mě), ta temná strana zjevně skýtala hodnotnější inspiraci…


Voices – From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain

Voices - From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain
Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 11.3.2013
Label: Candlelight Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Co se extrémních žánrů týká, vždycky jsem se orientoval spíše na black metal, přesto i v death metalu jsou kapely, na něž za žádných okolností nedám dopustit. Do téhle sorty patří i dnes již bohužel nefungující Akercocke, jejichž tvorba naprosto zosobňovala inteligentní extrémní umění. Minimálně deska “Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone” je naprosto dokonalý skvost, na němž není jediná vteřina špatně. Akercocke to sice už zabalili, přesto pány poměrně brzy začaly svrbět prsty a pustili se do nového projektu Voices, který z velké části tvoří právě členové Akercocke – z těch hlavních tahounů zde chybí jedině Jason Mendonça.

Přestože sound Voices je oproti Akercocke laděný o kousek blíž k black metalu, stále se nad deskou “From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain” vznáší velmi znatelný odér hudby dřívějších death metalových filozofů. Jenže a) je to vzhledem k sestavě úplně logické; b) vůbec, ale vůbec to nevadí – už jen z toho důvodu, že všichni, koho rozpad Akercocke mrzel stejně jako mě, mají důvod k radosti. Voices totiž na své přímé předchůdce navazují opravdu důstojně a i na “From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain” je ke slyšení spousta věcí, díky nimž byla podle mě tvorba Akercocke tak zásadní.

Především jde o to, že navzdory extrémnímu žánru a náročné hudební produkci se jedná o muziku velmi promyšlenou a inteligentní. Skrývá se v ní obrovské množství úžasných motivů, nápadů, malých kliček a odboček, díky nimž je na “From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain” neustále co objevovat a díky nimž je i po obrovském množství poslechů nuda stále v nedohlednu. Ať už vezmete jakoukoliv z devíti skladeb, vždy se trefíte do černého, protože všechny do jedné jsou jednoduše skvělé. Pro všechny fanoušky Akercocke a chytrého black / death metalu obecně je debut Voices naprostá povinnost.


Iron Maiden, Voodoo Six

Iron Maiden
Datum: 29.7.2013
Místo: Praha, Synot Tip Arena
Účinkující: Iron Maiden, Voodoo Six

Když se nad tím člověk zamyslí, tak na to, jak velkou skupinou Iron Maiden jsou, hrají v tak malé zemi jako Česká republika v poslední době vlastně relativně často a po roce 2000 je každé dva, tři roky možnost je zde vidět. To ovšem není v žádném případě stížnost, ani se není čemu divit – proč by tu také nehráli, když i přes poměrně slušnou kadenci je to pokaždé událost, která přitáhne davy lidí. Snad netřeba říkat, že i tentokrát to v pražském Edenu vypadalo naprosto stejně – ačkoliv úplně vyprodáno nebylo, i tak byl stadion zaplněn poctivě. Než se ovšem půjdeme ohlédnout za samotným koncertem, pojďme se nejprve podívat na pár záležitostí okolo, které sice asi všichni – i ti, kdo samotné vystoupení nenavštívili – víte, nicméně z nějakých formálních důvodů by asi zaznít měly…

V roce 2005 se Iron Maiden vydali na první vzpomínkové turné Eddie Rips Up the World Tour (které shodou okolností otevřeli právě v Praze, v T-Mobile Aréně 28. května), v jehož rámci kapela hrála pouze materiál ze svých prvních čtyř alb “Iron Maiden” (1980), “Killers” (1981), “The Number of the Beast” (1982) a “Piece of Mind” (1983). Stalo se tak mimo jiné i díky vydání DVD “The Early Years” se stařičkými koncertními záznamy. V roce 2008 britská legenda vyjela na další vzpomínkovou šňůru s názvem Somewhere Back in Time World Tour a opět se soustředila na alba z 80. let, v tomto případě zejména “Powerslave” (1984), a opět bylo podnětem vydání DVD, tentokráte digitální verze kultovního “Life After Death” (1985); scéna pak byla založena na původní podobě pódia během šňůry World Slavery Tour z let 1984-1985. Historie se ovšem opakuje a Iron Maiden v loňském roce spustili třetí vzpomínkové turné, tentokrát na základě DVD vydání jiného starého živáku “Maiden England” (původně 1989), s důrazem na desku “Seventh Son of a Seventh Son” (1988) a scénou, která odkazovala na šňůru Seventh Tour of a Seventh Tour z roku 1988. A právě sem spadalo i vystoupení, které Iron Maiden odehráli v pondělí 29. července v Praze.

Toliko historické okénko a nyní už do současnosti. Asi největším strašákem koncertu bylo počasí, protože předpověď neslibovala zrovna nejpřívětivější podmínky – přes den obrovské vedro a večer obrovskou bouřku. Přestože předpovědi počasí nejsou zrovna tou nejdůvěryhodnější věcí na světě, tentokrát se to vyplnilo na sto procent a potom, co se všichni návštěvníci upekli, je zchladil vskutku vydatný dešťový příval, jenž průběh celého večera poměrně narušil. O tom už ovšem podrobněji na příslušných místech v rámci vlastního povídání o koncertu…

Původně měli mít v Praze Iron Maiden hned dvě předskupiny, z nichž jedna měla být domácí. Proběhla jakási soutěž, v níž bylo nějakým způsobem vybráno celkem deset skupin, které se následně utkaly v sms souboji posluchačů – tři nejlépe umístěné pak měly být odeslány na ústřednu Iron Maiden, kteří si měli sami vybrat, koho před sebou chtějí nechat zahrát. Nic proti tomu, proč ne, ostatně takto si v roce 2008 na Edenu před kapelou zahrála už Salamandra. Tentokrát k tomu ovšem nedošlo. Soutěž doputovala do bodu, kdy byly pomocí sms zpráv vybrány tři skupiny Edward Fortyhands (ti byli první a osobně jsem o nich nikdy neslyšel… asi mají hodně kamarádů, kteří jim ty smsky naposílali), Arakain a Ascendancy, ale víc nic, nakonec ani jedna z nich nehrála. Údajně šlo prý o rozhodnutí Iron Maiden z technických důvodů, ale kdo ví, jak to bylo. Výsledek byl však takový, že večer načala rovnou formace, kterou si s sebou přivezli samotní Iron Maiden.

Člověk by si možná i myslel, že někdo, kdo bude dělat otevírat pro takovou legendu, bude opravdu dobrý, ale asi to byla trochu naivní představa. Ne, že by Voodoo Six předvedli nějaký průser, ale jejich muzika byla přinejlepším průměrná… buď mají pánové hodně dobré konexe, nebo hodně prachatý management. Každopádně, kapela se určitě snažila, čtveřice muzikantů po pódiu běhala tam a zpátky, věčně pózovali na úplném kraji pódia co nejblíže lidem, pátý kolega za bicími je také jistil více než dobře, ale místy se mi zdálo, že je toho “dělání show” až moc, až to působilo spíše strojeně a malinko nepatřičně. Netuším, jak to vnímal někdo jiný, ale pro mě osobně je prostě fakt kontraproduktivní, když mě někdo nutí tleskat do rytmu třikrát během každé písničky, od začátku do konce koncertu bez výjimky. Nechci ovšem Voodoo Six nijak křivdit, jak už bylo řečeno, uběhlo to relativně příjemně. Nejvíce se mi svým výkonem líbil baskytarista Tony Newton, který to podle všeho prožíval se správnou vervou a hraní si užíval, a bubeník Joe Lazarus, jemuž to šlapalo opravdu pěkně. Naopak u obou kytaristů i zpěváka Lukea Purdieho mi přišlo, že to i přes veškerou snahu (nebo možná právě kvůli ní) trochu přehrávají. Zajímavé je, že i když Iron Maiden měli mnohem větší show, více efektů a všechno napevno secvičené a připravené a nijak neuhnuli z toho, co si na turné připravili, stále působili mnohem přirozeněji než Voodoo Six. Živě se ten jejich hard rock poslouchat dal, ale dost bych se divil, kdyby studiová tvorba nebyla hodně nudná. Upřímně řečeno, skupin, které hrají v podstatě stejně jako Voodoo Six, jsou stovky – jediný rozdíl je v tom, že těmhle Britům se nějak povedlo dostat se před Iron Maiden, nic moc víc zajímavého na nich nebylo…

Krátce před začátkem Voodoo Six skončilo ono opravdu nechutné vedro. Krátce po jejich konci se zatáhla obloha a následně začal slibovaný liják, který byl ovšem – všechna čest všem přítomným živlům – opravdu brutální. Silný déšť stadion svlažoval dlouhé minuty a za chvíli byl člověk mokrý opravdu skrz naskrz… a to je myšleno vážně doslova, protože po koncertě jsem mohl s klidem ždímat dokonce i spoďáry. Protože si však dovolím předpokládat, že vás moje spodní prádlo ne úplně zajímá, vraťme se k dění na pódiu, kde díky přívalům vody došlo k menším technickým problémům. Příprava pro nástup Iron Maiden se zastavila možná tak v půlce a technici jen v klidu seděli a pozorovali vydatný déšť, dokud neustal. Poté, co se tak konečně stalo, nastoupila uklízecí četa a ještě v době, kdy už měli heavy metaloví titáni hrát, probíhalo sušení pódia. Nicméně se mi hodně líbilo, že se posléze během samotného koncertu Bruce Dickinson všem přítomným omluvil za pozdní příchod, přestože zrovna v tomhle případě k tomu byl opravdu důvod, u něhož by vážně dalo fušku jej nepochopit. Inu, Axl Rose by si měl vzít příklad… Během páté (jestli správně vzpomínám) skladby se déšť spustil znova, ale poté už k žádnému přerušení nedošlo.

Nakonec se ovšem přece jenom z reproduktorů ozvalo očekávaný začátek v podobě songu “Doctor Doctor” od UFO, posléze přišlo vlastní mrazivé intro Iron Maiden, jež bylo na obrazovkách provázené parádními ledovými záběry, až se nakonec konečně stále ještě liduprázdným pódiem rozezněly úvodní tóny “Moonchild” – a s rozjezdem písničky také vběhla na pódium kompletní kapela a za ohromného aplausu již od prvních vteřin ihned začala vyučovat, jak se hraje nesmrtelný heavy metal, který ani po několika dekádách neztrácí nic ze svého lesku. Výběr skladeb nebyl nijak překvapivý, setlist turné byl znám a pevně dán dlouho dopředu před pražským koncertem, nicméně to ani v nejmenším nijak nevadilo. I když bych třeba radši slyšel ještě jiné songy, třeba místo “Can I Play with Madness” nebo “The Prisoner” bych našel oblíbenější kousky, setlistu nešlo vůbec nic vytýkat, protože kdyby Iron Maiden měli zahrát všechno dobré, stáli bychom v Edenu ještě dneska, navíc zrovna u téhle skupiny platí, že v podstatě co skladba, to perla, nové i staré, takže proti tomu nic. Hlavní prostor dostala deska “Seventh Son of a Seventh Son” z roku 1988 a zbytek obstaraly písně ještě starší – až na dvě výjimky, jimiž byly úžasná “Afraid to Shoot Strangers” a povinná “Fear of the Dark”, obě z desky “Fear of the Dark”.

Scéna vypadala samozřejmě skvěle, celá byla vybarvená do ledové podoby, přesně jako z obalu “Seventh Son of a Seventh Son”. Po stranách a napříč pódiem v jeho polovině se nacházely “hradby”, které byly podstatnou část vystoupení domovem Bruce Dickinsona. Kapela ovšem pro sebe měla asi tak polovinu prostoru, protože ta druhá za “ledovou” hradbou sloužila k tomu, aby se během některých skladeb zpoza ní mohly vysouvat různé další kulisy, jimž dominovaly především dvě obrovské podobizny maskota Eddieho v písničkách “Seventh Son of a Seventh Son” a “Iron Maiden”. V takové “The Number of the Beast” se ovšem objevil i parádně rohatý bafomet s rudě svítícíma očima, který během songu otáčel hlavou z jedné strany na druhou za účasti asi největšího počtu ohnivých efektů z celého koncertu. Za zády skupiny se navíc na každou písničku vyměnila plachta, takže se vlastně podoba scény lehce měnila každou chvíli. Co se týče zmiňovaného Eddieho, ten se samozřejmě objevil i v několikametrové pohyblivé podobě na pódiu přímo u kapely během skladby “Run to the Hills”, kdy v podobě nemrtvého vojáka sekal šavlí především do kytaristy Janicka Gerse a druhou rukou ukazoval prostředníček na celý stadion. Při “The Trooper” se do uniformy převlékl i Bruce Dickinson a klasicky mával britskou vlajkou.

Ostatně Bruce Dickinson je kapitola sám pro sebe. Samozřejmě všichni členové Iron Maiden odvedli úžasnou práci, do jisté míry určitě rutinní, protože úplně tu samou show předváděli v x městech už nějaký ten pátek, což platí i o Dickinsonovi, ale pořád to jsou Iron Maiden, což v překladu znamená, že úplně jiná liga. A i přesto nebyl sebemenší problém komukoliv z nich věřit, že si hraní stále užívá a na pódiu ho to baví. Ale i přes výtečný výkon všech to byl právě Bruce Dickinson, kdo celé dvě hodiny táhnul koncert kupředu. Sice je to obrovské klišé a určitě to říká úplně každý, kdo píše něco o živém přednesu Iron Maiden, ale to, co tam Dickinson předváděl, bylo vážně úctyhodné, tím spíš vzhledem k věku. Po celou dobu se téměř nezastavil, pořád bavil celý stadion různými vtípky (v tomto ohledu se vyřádil hlavně v “Aces High”), zároveň však dokázal být i teatrální, bylo-li to třeba (geniální pomalá pasáž ve středu “Seventh Son of a Seventh Son”), při zpěvu neustále svým typickým způsobem gestikuloval, bavil publikum i mezi písničkami a navrch samozřejmě úžasný vokál bez žádného většího zaváhání. Sem tam výjimečně občas nedotáhl nějaký tón úplně do konce tak, jak to člověk zná z +/- 30 let starého studiového originálu, ale šlo jen o maličkosti, jinak si byl ve všech polohách naprosto jistý a vše vytáhnul bravurně. A i když by si jeden pomyslel, že se ke konci tak dlouhého vystoupení unaví a závěr si možná trošku ulehčí, mně naopak přišlo, že v samotném finále posledních pěti skladeb od “Fear of the Dark” dál se do toho opřel s ještě větší vervou. Jednoduše řečeno, vše, co by měl frontman nejvyšší extratřídy mít, je Bruce Dickinson v jednom balení.

Setlist Iron Maiden:
01. Moonchild
02. Can I Play with Madness
03. The Prisoner
04. 2 Minutes to Midnight
05. Afraid to Shoot Strangers
06. The Trooper
07. The Number of the Beast
08. Phantom of the Opera
09. Run to the Hills
10. Wasted Years
11. Seventh Son of a Seventh Son
12. The Clairvoyant
13. Fear of the Dark
14. Iron Maiden
– – – – –
15. Aces High
16. The Evil That Men Do
17. Running Free

Již jsem někde výše zmínil, že u Iron Maiden až na naprosté výjimky platí, že co písnička, to klenot, což platilo i v živém provedení, přesto pokud bych měl zvolit jeden jediný vrchol představení legendárních Britů, určitě by to vyhrál již několikrát zmiňovaný opus “Seventh Son of a Seventh Son”, jenž nabídl vše, co jen člověk od Iron Maiden může chtít. Uhrančivá pomalá pasáž uprostřed písně byla prostě fantazie. Mimoto byla skladba v rámci koncertu výjimečná ještě tím, že v ní kapela jako v jediné na chvíli ukázala i svého sedmého živého člena, klávesistu Michaela Kenneyho, jenž právě v oné prostředí pasáži vyjel nahoru i se svými impozantně vypadajícími klávesami v zadní části pódia jako další “kulisa”. Kromě všech zmiňovaných songů bych dále ještě vypíchnul skvělou “The Evil That Men Do”, která byla v živém provedení rovněž bezchybná.

Co ovšem tak úplně bezchybné nebylo, to byl bohužel zvuk. Možná, že někde vzadu u zvukařů nebo na tribunách bylo vše tak, jak by mělo být, ale přímo pod pódiem byl nade všechno ostatní vytažený Bruce Dickinsona a dále bicí Nicko McBraina a baskytara vrchního principála Stevea Harrise. Kytary sice byly tři, ale pořádně nebyla slyšet ani jedna, nástroje Davea Murraye, Adriana SmithaJanicka Gerse tam jen poletovaly kdesi vespod a člověk je víc tušil, než slyšel. Pořádně šla zaslechnout pouze sóla Davea a Adriana, ale Janicka jsem ze své pozice v podstatě nezaslechl. Škoda. Nicméně kdo znal veškeré songy zpaměti i pozpátku stejně jako já, ten to určitě nějak přežil a koncert si užil i tak, přestože měl zvuk do ideálu docela daleko.

Samotní Iron Maiden byli jednoduše fenomenální a jejich výkonu prostě nemůžu vytknout absolutně nic. Pominu-li tedy fakt, že bych chtěl ještě delší hrací dobu, protože Iron Maiden jsou skupinou, na níž by člověk pohledem dokázal viset i pět hodin, ne jenom necelé dvě. Všechno okolo už bylo trochu (trochu dost) horší. Především mě hodně štvali lidi, jak svým počtem, tak v některých konkrétních případech i svým chováním, ale to je věc, která se do jisté míry odvíjí od toho, kam si člověk stoupne a kdo si stoupne vedle něj, o deset metrů vedle by mi třeba nic nevadilo. Každopádně se to tak nějak dalo čekat a dopředu jsem s tím počítal, tudíž jsem si tím koncert nenechal zkazit. Nicméně jsem si opět připomenul, proč stadiónové koncerty nemám příliš v lásce a proč to potrvá zas tak tři roky, než se na nějaký odhodlám jít. Na druhou stranu, ve světle toho, že člověk viděl Iron Maiden, to jsou jen detaily, takže ve výsledku spokojenost.


Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave

Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave
Datum: 16.7.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave

Snad bych to ani nebyl já, abych svoji účast na vystoupení tak zvučného jména nepotvrdil na poslední možnou chvíli. Pro mě zprvu zdánlivě nemožné se nakonec díky uvolnění z pracovního zápřahu stalo skutečností, a tak jsem se minulé úterý s pár přáteli vypravil na koncert, jaký se v našich končinách nevídá příliš často. Zprvu jsem se docela oprávněně obával, zda prostor Nové Chmelnice, která se v minulosti neproslavila zrovna kvalitním zvukem (který si kapela takového formátu dozajista zaslouží) nesrazí dojem z celého vystoupení o několik úrovní dolů. Jak se později ukázalo, obavy to byly naprosto liché.

Do klubu jsme se dostali těsně po osmé, kdy předskokani 5 Seconds to Leave začínali svůj krátký, nakonec jen půlhodinový set. Neznal jsem z jejich hudby ani notu, ale to, co do velmi nepočetného publika prali, se mi setsakramentsky zalíbilo. Podmanivá směska post-metalového nářezu i klidných pasáží, navíc podbarvená neméně uchvacující videoprojekcí, která jejich hudbě přidávala značně psychedelických rozměrů, byla skvělým začátkem večera – a možná úmyslně v kontrastu s hudbou Crippled Black Phoenix. Vystoupení tria z Jindřichova Hradce nakonec mírně kazily jen dvě věci. Totiž, že v celém klubu dosud nebylo víc než dvacet platících a že vystoupení, které by se skvěle hodilo do menších, uzavřenějších prostor, v tou dobou ještě prosvětlené a dosti prostorné Chmelnici trochu ztrácelo na síle. To jsou ale spíše kosmetické vady na kráse, protože po stránce hudební je tvorba 5 Seconds to Leave něco, co se na naší malé velké scéně málokdy vidí, natož slyší.

Crippled Black Phoenix se na pódium vyhoupli téměř přesně s úderem deváté. Veškeré nástroje a další propriety byly dopředu nazvučené, nebylo tedy nač čekat a kapela mohla rovnou zpustit. “Jonestown Martin” byla první, kterou nás šestice muzikantů točící se kolem mozku kapely, Justina Greavse, přivítala. Následovala “Troublemaker” a po ní tuším “Fantastic Justice”, ačkoliv ruku do ohně bych za to nejspíše nedal. Již před začátkem setu byla pod pódiem zhruba padesátka posluchačů a s postupujícím večerem se stále více hlásila o slovo komorní a mezi kapelou a posluchačem snad až intimní atmosféra. Ačkoliv velikost klubu jí vůbec nepřála, nálada i odezva publika byla skvělá. Koncertní potenciál “(Mankind) The Crafty Ape” skvěle ukázala navazující trojice písní “Laying Traps“, “Born in a Hurricane“, “Release the Clowns“, ale i bluesrockové psychedelické kousky “The Brain / Poznan” nebo “A Suggestion“. Došlo i na starší skladby jako “Whissendine” nebo “Goodnight Europe“, stejně jako na profláklou “We Forgotten Who We Are” nebo cover Journey, “Of a Lifetime” z alba “I, Vigilante“, a mě nezbývalo, než být vtažen do úžasného, barvitého světa emocí, který hudba Crippled Black Phoenix skýtá. Nový frontman, Švéd Daniel ÄnghedeHearts of Black Science, se všech skladeb zhostil naprosto neskutečně a mnohdy nebylo poznat, že za mikrofonem opravdu nestojí Joe Volk, jenž v minulosti propůjčil hudbě Justina Greavse své zlato v hrdle a skvělou stránku instrumentální doplnil o procítěný, úžasně zabarvený zpěv. Nezaostával ani zbytek kapely. Souhru tří kytar, baskytary, pianistky, syntezátorů a bubeníka lze popsat jen superlativy. Tak sugestivní, podmanivý zážitek jsem nezažil už velmi, velmi dlouho a dvou a půl hodinové vystoupení uteklo doslova jako voda a jak večer stárnul, atmosféra stále více gradovala do stratosferických výšek. K tomu přispěl i na Chmelnici velmi dobrý zvuk, který chvílemi neměl daleko ke křišťálové čistotě.

Šlapavá “Rise Up and Fight“, jejíž bojovné heslo celou dobu řvalo z vlajky za kapelou, byla jednou z posledních písní. Následovala zlidovělá vypalovačka “A Partizan / Bella Ciao” převzatá z repertoáru dalekého Chile (a přiznám se, že jsem musel notnou chvíli hledat, než jsem zjistil, co že to vlastně hráli), kterou by byli Crippled Black Phoenix uzavřeli svůj set – nebýt toho, že nakonec přidali prvou píseň z alba “200 Tons of Bad Luck“, “Burnt Reynolds“. A do té doby zádumčivý kytarový mág Karl Demata, který si nevšímal nikoho víc než jen svých kytar a případě mikrofonu, přitočil mikrofon směrem k publiku a sezval všechny zbylé, aby závěr písně odzpívali s kapelou. Lepší závěr jsme si toho večera vážně nemohli přát – přátelský, komorní… a vůbec se mi nedostává slov, abych vyjádřil vše, co bych chtěl. Vrchol euforie.

V bohaté a velmi silné konkurenci letošních koncertů u mě Crippled Black Phoenix zvítězili přinejmenším o jednu celou délku. Ne, že by ostatní koncerty nebyly dobré. Byly skvělé a nebojím se, že by jen tak odešly v zapomnění, nebál bych se mnohdy užít slova jako dokonalé, strhující, za hranicí reality, kdesi v oblacích nebo nejhlubších hlubinách lidské mysli. Umocněte to vše na druhou a dostanete sílu, s jakou parta kolem Justina Greavse uchvátila publikum onoho úterního večera.


Evile – Skull

Evile - Skull
Země: Velká Británie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.5.2013
Label: Earache Records

Hodnocení:
Stick – 4/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Když britští Evile vydali debutovou fošnu “Enter the Grave”, byl jsem nadšením celkem vedle. Mezi mladými thrash metalovými kapelami, oživujícími odkaz titánů tohoto stylu, patřili totiž mezi nejnadějnější a nejpoctivější dřiče, tedy aspoň v mých očích. S dalšími alby však moje nadšení sláblo a musím rovnou na úvod říct, že s poslední “Skull” můj zájem o další počiny této bandy asi skončil definitivně. Místo aby zráli jako víno, spíš hnijou jak podzimní listí. Kvalitativní tendence nestoupá, nýbrž prudce klesá.

Z Evile se totiž stávají pomalu ale jistě takoví Bullet for My Valentine thrash metalu, i přes jistou úpornost, kterou se do skladeb snaží narvat, působí dost unaveně a tu agresivitu jim nějak nelze věřit. Skladby jsou většinou svižné a splňují nároky, které by měly thrashové pecky splňovat. Zběsilé sloky střídají ukřičené refrény, i sóla jsou jak podle nejzákladnější učebnice stylu. Dalo by se říct, že po řemeslné stránce je vše v nejlepším pořádku, ale ta praktická stránka věci těžce pokulhává.

Problém je, že už od začátku mě vlastně nezajímá, jak skladby budou vlastně pokračovat, nemám pocit, že by někam směřovaly a gradovaly. Písničky začínají a končí, proplují hlavou a nezanechávají téměř žádný dojem a nevzbuzují ve mně jako posluchači žádné dojmy. Jak album postupuje, horko těžko hledám záchytné body. Paradoxně se nejzajímavějšími momenty stávají ty chvíle, kdy se ubere na tempu a buduje se atmosféra. Pak to začíná být zajímavé. Především v epické “Tomb”. Jenže jedna skladba dobré album nedělá. Ani dobrý zvuk, kterým jsou skladby ověnčené.

Je docela všeobecným trendem, že zpočátku thrashové divoké kapely začnou do své tvorby implantovat progresivnější prvky, divokost ustoupí větší promyšlenosti. Někdy to funguje opravdu dobře a výrazně to ozvláštní diskografii kapel. V tom případě je všechno v pořádku. Tady ale v podstatě není žádná snaha o posun či progresi. Koleje zůstávají položené pořád stejně, ale výrazně zrezivěly. Otázkou zůstává, zda se povede někdejší kvalitu obnovit, či bude tvorba nadále upadat do čím dál větší plytkosti a bezvědomí. Je smutné, když se u mladé nadějné kapely dostaví stagnace a únava. Pochopím to u starých veteránů, kterým již nezbývá dostatek mladického nadšení a divokosti k tomu, aby dokázali trhat svými drápy na cucky. U mladíků, jakými jsou Evile, to ale nedokážu akceptovat a chápat.

Jak jsem dříve jejich tvorbu velice oceňoval, u aktuální desky bohužel musím konstatovat, že je to vážně slabé. Vedle posledních Megadeth asi největší zklamání, kterého jsem se letos od thrash metalové kapely dočkal. Pokud můžete, doporučuji se poslechu této desky vyhnout, a pustit si jejich debut, či nějaký výživnější materiál. Posledními Kreator či Exodus nic nezkazíte. Tohle je za slabé čtyři bodíky, bohužel.


Další názory:

Od svého druhého alba “Infected Nations” Evile už jen brousí svou verzi klasického Bay Area thrash metalu, který oni sami vidí jako kombinaci staré Metallicy a Testament. Zpěvák a kytarista Matt Drake má svým projevem k Hetfieldovi za mlada docela blízko, a přestože není tak charismatický a drží svůj projev v jedné rovině, tak nemůžu tvrdit, že by byl špatný zpěvák. Na tvorbě Evile a jim podobným kapelám je důležité, jak člověk na jejich snažení nahlíží. Jako na kopírování, nebo vzdávání jakési úcty svým modlám? V případě Evile tíhnu k druhému pohledu, a i když je mi jasné, že se jedná o omílání tisíckrát slyšeného, dělá to tahle parta s ledovým klidem a takovou sebejistotou, až je mi to vlastně sympatické. Některé písně jsou na můj vkus trošku roztahané a sloužilo by jim zkrácení stopáže, ale jako celek nemá album výraznějších slabin a bez problémů se to dá sjet od začátku do konce. Kdyby některé staré kapely hrály s takovým nadšením a vydávaly takhle vyrovnaná alba, tak bych se vůbec nezlobil (teď mluvím třeba o Schmierovi a jeho Destruction). Takové “Underworld” a “Words of the Dead” jsou našlapané vypalovačky, kterých není nikdy málo, takže opět uznávám, že Evile umí. Sice jinak, ale umí.
Kaša


Iron Maiden

Topfest 2013
Datum: 27.6.2013
Místo: Topfest, Piešťany
Účinkující: Iron Maiden, Voodoo Six

Dotáhnout legendární britskou kapelu Iron Maiden na český fesťák, to je jistě sen nejednoho tuzemského pořadatele. Kapela ale nepatří zrovna k levným položkám, a tak od tohoto snu pořadatelé radši upouští a pořídí si za tu sumu několik kapel, sic menších, ale i tak světových. Iron Maiden stejně na festival českého formátu nepatří, jim přísluší jedině pozice samostatně vystupující kapely. Ovšem, slovenský Topfest tento sen převedl v realitu a Iron Maiden ve čtvrtek 27. června na tomto festivale, konajícím se na letišti v Piešťanech, vystoupili.

Pro Topfest je vcelku charakteristické, že v posledních letech relativně chabý line-up složený z většinou slovenských interpretů nevalné kvality doplní o nějaké zářivější jméno, které nakonec nějaké návštěvníky přitáhne (namátkou loni Nightwish). Letos tedy vsadili na britskou legendu, která svým vystoupením nakonec zastínila všechno a všechny, kdo se o něco po zbytek festivalu na pódiích snažili. Podle všeho byl čtvrtek hlavním tahounem pro většinu lidí, kteří se tam sešli, a netroufám si odhadnout, kolik tam mohlo zůstat lidí po skončení takřka dvouhodinového vystoupení.

Dorazivší na místo, zděsili jsme na pohled ukrutné fronty, která se od pokladen táhla. Rozhodl jsem se ji poctivě vystát a nakonec to nezabralo tak děsivé množství času, jak to vypadalo. Trvalo to asi dvacet minut a odbavení proběhlo rychle a bezproblémově a já mohl vyrazit do areálu. Nic moc jsem zde neobdivoval, klasický festivalový areál s toikami, pokoutními stánky s cetkami a tričky. Na pódiu zrovna hrála kapela Voodoo Six, jež bude předkapelou i na pražské zastávce Iron Maiden. Nebylo to nijak zlé, klasický hard rock, podaný s patřičným nasazením i nadhledem. Ale momentálně nás to moc nezajímalo, ale jako kulisa dobré. Blízko pódia jsme polkli pár piv a ke konci setu Voodoo Six jsme se nahrnuli do sektoru pod pódium a zaujali místa relativně blízko něj.

Chlapci fungují na scéně už od roku 1976, debut vydali roku 1980. To máme tedy více jak 33 let existence. I přes relativně požehnaný věk jsou pánové ve formě a po pódiu běhají jako mladíci, především tedy frontman Bruce Dickinson, za nímž nezaostával ani velký šéf, baskytarista Steve Harris, autor většiny zásadních věcí, které ten večer zazněly. V jejich věku bych si opravdu přál mít takovou fyzičku. Ostatní však nezaostávali, nechyběla takřka akrobatická čísla (v podstatě) služebně nejmladšího článku Janicka Gerse. Kytaristé Dave Murray a Adrian Smith drželi své pozice a do lidí švihali sóla i riffy, prověřené léty praxe.

Setlist Iron Maiden:
01. Moonchild
02. Can I Play with Madness
03. The Prisoner
04. 2 Minutes to Midnight
05. Afraid to Shoot Strangers
06. The Trooper
07. The Number of the Beast
08. Phantom of the Opera
09. Run to the Hills
10. Wasted Years
11. Seventh Son of a Seventh Son
12. The Clairvoyant
13. Fear of the Dark
14. Iron Maiden
– – – – –
15. Aces High
16. The Evil That Men Do
17. Running Free

Jak je známo, toto turné se věnuje oživení pódiové prezentace desky “Seventh Son of a Seventh Son” a jejího záznamu, zachyceného na živáku “Maiden England”, který se nyní dočkal svého znovuvydání. Pódium tedy zdobily propriety v bleděmodrých barvách a nakonec pak nechyběl ani Eddie věštec, vyrůstající v pozadí. Již tradičně se začalo intrem “Doctor Doctor”, po kterém mohlo představení začít. Jemný úvod “Moonchild” a nakonec šestihlavá saň zařvala naplno a neskutečná show mohla začít. Toto turné se téměř věrně drží právě setlistu z “Maiden England” takže zazněly i delší dobu neslyšené kousky “The Prisoner”, brilantní atmosférická “Afraid to Shoot Strangers”, výpravná “Seventh Son of a Seventh Son” či progresivněji laděná “Phantom of the Opera”. Nebudu vám kecat, zcela nekriticky, všechny skladby byly odvedeny výborně. Dickinson je vokálně ve výtečné formě a zbytek ansámblu ovládá své nástroje mistrně. Musím říct, že v podstatě výše zmíněné skladby patřily mezi vrcholy večera, ale ani notoricky známé hity nezapadly a dav si je s chutí zařval společně s kapelou. Koncert odsýpal bez nějakých zbytečných průtahů, jedna skladba střídala druhou a člověk někdy nestíhal pojmout veškeré dění na pódiu. Jak už jsem zmiňoval, to bylo pojaté celkem velkolepě a nechyběly ani ohně či výbuchy. Ovšem decentně, tak aby nezastínily to hlavní. Dost pomohlo i brzké setmění, tudíž se většina setu odehrávala ve tmě.

Když dozněla poslední skladba “Running Free” z debutu, bylo to jako se probrat ze sna. Jen pomalu člověku docházelo, že tohle trvalo dvě hodiny a že je to celé v prdeli a je potřeba se vrátit zpět do reality. Na to, že to bylo v podstatě festivalové vystoupení, šlo o regulérní koncert se vším všudy. Vy, co ještě nevíte, co očekávat od pražského vystoupení, dovolím si tvrdit, ať už čekáte cokoliv, není možné, abyste odcházeli zklamáni. Jediným mínusem pražského vystoupení je fakt, že skončí v podstatě ještě za světla, tudíž ne vše vynikne tak pěkně jako za tmavého vystoupení na Topfestu. Iron Maiden potvrdili, kdo že je ta nejlepší heavy metalová kapela na světě.


My Dying Bride – The Manuscript

My Dying Bride - The Manuscript
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 13.5.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Manuscript
02. Vår gud över er
03. A Pale Shroud of Longing
04. Only Tears to Replace Her With

Hodnocení:
Atreides – 7/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Britští doomaři značného renomé na metalové scéně a především v rámci žánru, My Dying Bride, loni vydali svou dvanáctou desku pod názvem “A Map of All Our Failures“. Pánové a dáma nejspíš nevěděli, co roupama dělat, anebo, což je téměř jisté, neb všechny skladby byly nahrány spolu s posledním albem, jim nahraný materiál přetékal přes okraj hrnce a prostě nevěděli, kdy je vhodná chvíle na posvátnou frázi “Hrnečku dost!”. Tak nebo tak, máme tu další půlhodinku hudby v podobě EP “The Manuscript“. Jestli to vážně za to stojí, nebo jestli nebylo lepší šetřit nápady na další placku a nezkoušet střílet do řad fanoušků jeden kalibr za druhým, toť je řešením pro následující recenzi, milý Watsone…

Jistě nikoho nepřekvapí, že skladby na “The Manuscript” jsou velice podobné materiálu posledního alba, které jsem osobně prolétl spíše zběžně a moc mě nezaujalo, nějak jsem se neměl čeho chytit a vůbec, pokud bych si měl vybírat doom metalovou kapelu z ostrovů, budou to spíš Cathedral než My Dying Bride, naše malé EP je přesto trošičku jiné. Na vině je především kratší délka hraní (která se ostatně od EP očekává, snad jen pánové z Moonsorrow jsou takoví blázni, aby vydali EP hrající přes hodinu), díky ní však novinka, byť je předešlému albu podobná, dostává trochu jiný odstín ve prospěch různorodosti. Nikoliv nějak ohromující prospěch, ale přesto nějaký. Již jen samotná obálka naznačuje, že se nejspíš bude hrát na trochu středověkou notu – a ono jo. Alespoň trochu. Trošičku. Akustické party plné vydrnkávaček, jež zní jako z jiného století, však v rouchu My Dying Bride. Není jich moc, spíše poskrovnu, což je nesmírná škoda, protože v téhle poloze je pro mě kapela na “The Manuscript” nejsilnější, dokáže nabídnout pořádnou dávku tajemné atmosféry, temnou poetikou připomínající odříkání středověkých klášterů a zatuchlost tamních knihoven. Smekám, zejména v případě skladby titulní a kousku začínající druhou polovinu alba, “A Pale Shroud of Longing“, které jsou velmi příjemné i jako celek, ačkoliv pár much bych nejspíše našel. Též potěší, že se obejdou bez growlu, čistý vokál jim velice sluší.

Přesně opačný problém má druhá polovina alba zastoupena skladbami “Vår gud över er” a “Only Tears to Replace Her With“. První jmenovaná je tuctová doomovka, která svými valivými riffy EP poněkud mrví a vůbec mi nepasuje mezi dvě výše vychválené skladby. Když jsem k tomu při náslechu připočítal devět minut délky, brzy se z ní stala položka vhodná spíše k přeskočení. Druhá jmenovaná má jediné štěstí, že hraje na střízlivější notu a podstatně kratší plochu, což ji činí když ne zábavnou, tak alespoň v rámci možností poslouchatelnou. Kolem a kolem ale můžu říct, že těžkotonážní riffy mi dojem z “The Manuscript” docela kazí. Vím, vím, pořád je to doom metal, My Dying Bride a tak vůbec a materiál vznikal během nahrávání a nejspíše i skládání předchozí desky, pročež si nemůžu moc vymýšlet. Věřím, že skladby, které já shazuji, jistě potěší ucho jiného posluchače, přesto si ale myslím, že My Dying Bride mohli opustit od své typické tváře opustit o trochu víc a dát prostor právě akustickým pasážím, které zní v jejich podání skvěle. Být celé album ve jednotném duchu, rozplývám se blahem, protože “The Manuscript” a “A Pale Shroud of Longing” mě nepokrytě baví a můžu je točit dokola dosti dlouhou dobu. Nu, škoda promarněné šance, obzvlášť když kratičké EP je k takovým obměnám jistě vhodnější než dlouhohrající album.

Formální stránce nemám příliš co vytknout, zvuk je hutný, vyvážený, nástroje zvládány s bravurou veteránů metalové scény, to ale výsledný dojem z alba příliš nezachrání. Ten je doslova polovičatý, ačkoliv nadšení z lepší poloviny převyšuje nad zíváním a nezájmem o tu horší. Hodnocení však rozhodně není tak jednostranné, jak by se mohlo zdát, milý Watsone. Je totiž třeba poukázat i na fakt, že “The Manuscript” je jen a pouze půlhodinovým EP, doplňkem k desce, které má především potěšit fanoušky, než bořit hudební hranice. Ačkoliv bych se vůbec nezlobil, kdyby to My Dying Bride zkusili a uchopili toto krátké dílko trochu jiným směrem, protože na nedostatek nápadů si stěžovat rozhodně nemohou. Stejně tak jako na konečné hodnocení.


Druhý pohled (H.):

O My Dying Bride jsem si vždycky myslel, že je to kapela, jejíž alba mě nikdy nezačnou nudit, ale poslední deska “A Map of All Our Failures” mě prostě ukrutně nebavila a šlo snad o první nahrávku My Dying Bride, která mě vyloženě zklamala. Co se nového EP “The Manuscript” týká, nějak velká očekávání jsem v něj nevkládal, jelikož čtveřice skladeb byla nahrána společně se samotným “A Map of All Our Failures”, díky čemuž se jaksi dala očekávat obdobná kvalitativní laťka – na poměry My Dying Bride trochu nízká na můj vkus. Příjemné překvapení se bohužel nekoná, protože je tomu tak.

Ačkoliv si u mě “The Manuscript” ve výsledku stojí o kousek výše než “A Map of All Our Failures”, stále se nejedná o tak dobrou záležitost, na jakou jsem byl od britské legendy zvyklý. Na jednu stranu formálně nic špatně není, stále se jedná o klasické My Dying Bride, nicméně pocitově to není ono. I třeba na takovém “A Line of Deathless Kings”, na nějž z mého pohledu trochu nepochopitelně dost lidí lamentuje, nebo i na jakémkoliv jiném předchozím albu skupiny, je prostě spousta skvělých melodií, parádních riffů, silných nápadů, člověk se má čeho chytit. To mi tady chybí – formálně správně, ale ve skutečnosti mi to nic moc neříká, ty riffy a melodie jsou takové prázdné, žádné vyloženě působivé pasáže, nic.

My Dying Bride

Jediným světlým bodem na novém EP je třetí skladba “A Pale Shroud of Longing”, v níž cítím onu esenci, jakou v hudbě My Dying Bride vyhledávám, byť ne v tak koncentrované podobě jako na dřívějších deskách – což nic nemění na tom, že oproti zbytku minialba je ten song asi tak o dvě třídy výš. Opravdu mě to mrzí, když kapela formátu My Dying Bride vydává takto relativně slabé počiny. Jednoduše musím sám sebe zopakovat, co jsem napsal už u samotné poslední řadovky – doufám, že si kapela s “A Map of All Our Failures” a (nyní také) “The Manuscript” vybrala slabší chvilku (ostatně za tak dlouhou kariéru snad na ni jednou nárok mít mohou) a že příště nebudou hluboké britské mokřady tak skoupé na inspiraci na pořádný doom…


Black Sabbath – 13

Black Sabbath - 13
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 10.6.2013
Label: Vertigo

Tracklist:
01. End of the Beginning
02. God Is Dead?
03. Loner
04. Zeigeist
05. Age of Reason
06. Live Forever
07. Damaged Soul
08. Dear Father
09. Methademic [bonus]
10. Peace of Mind [bonus]
11. Pariah [bonus]
12. Naivete in Black [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Vlastně ani nevím, jak začít. Událost roku? Určitě. Desetiletí? Dost možná. Přeci jen se najdou i tací, kteří takto na novinku Black Sabbath pohlíží, a když nad tím přemýšlím, tak se ani není co divit, protože sejít se na řadovém albu v téměř původní sestavě po pětatřiceti letech, to už je panečku doba a očekávání tak nejsou zrovna malá. Důvody, proč se z původní sestavy na novince podílela “pouze” trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler, nikoli však bubeník Bill Ward, rozebírat nebudu, protože zaprvé všichni o nich víte a zadruhé nechci ostatním kazit iluzi o tom, že za vším nejsou jen peníze. Tak jako tak se na “13” představil Brad WilkRage Against the Machine, a přestože jsem tuto volbu zprvu nechápal, tak nyní vím, že se jedná o celkem logický krok, protože jeho úsporná, leč přesná a dynamická hra do Iommiho riffů a Geezerova bublání zapadla jako prdel na hrnec. Volba Ricka Rubina jakožto producenta už tak překvapivá nebyla, protože ať si o tomhle vousáčovi myslíte, co chcete, většího jména byste na producentské židli hledali jen stěží a kdo jiný by měl vrátit kapelu o nějakých čtyřicet let zpět?

Přesně takhle totiž “13” zní. Žádné experimenty, žádné novátorství, ale náladou i skladatelskými postupy se vracíme do počátků sedmdesátých let, kdy stáli Black Sabbath u zrodu heavy metalu, samozřejmě s výjimkou moderního zvukového kabátku. Kdo čekal něco jiného, tak byl pěkně bláhový, protože co jiné čekat od kapely, která kdysi sama utvářela hudební historii? Takto fanouškům na stole přistál heavy metalový monolit v pomalém tempu a ohlodaný téměř na kost, bez nadbytečných kejklí. Jen bicí, basa a kytara. Nad tím vším nesmrtelný Ozzy, který už sice nejlepší léta dávno prošvihl, ale ve studiu se z něj za pomocí mašinek a různých triků stává stále zdatný a charismatický vokalista, který do starého železa zatím ještě nepatří. Naživo už je to o něčem jiném, ale v jeho věku to vem čert.

Pojďme ale k samotnému obsahu devatenácté řadovky těchto starých bardů. Možná si vzpomínáte, že v červnovném eintopfu jsem nadhodil své obavy z délky skladeb, které se na “13” pohybují často nad hranicí sedmi minut, protože jsem si nebyl jistý, zda na to kapela skladatelsky má a zda se nebude točit sedm minut jeden, dva nezajímavé motivy do zblbnutí. Teď už mám jasno, že mé obavy byly oprávněné. I když jen z části, protože třeba hned první singl a zároveň nejdelší skladba “God Is Dead?” se rozjíždí velmi pomalu a prvních šest minut se vlastně nese ve znamení vybrnkávané melodie s občasným kytarovým hřměním pod ochranou značkou mistra Iommiho. Ozzyho vokální linka je velice povedená a pominu-li nudný text, tak pro mě tato skladba vlastně nemá chybu. Pokud prvních šest minut považuji za jakousi předehru kytarového konce s nenásilným sólem, tak můžu říct, že tento kousek celkem slušně graduje. Jako první singl nemohli pánové vybrat lépe a v mých očích se “God Is Dead?” může poprat i s některými skladbami ze stylotvorných alb. Totéž bych řekl i o úvodní “End of the Beginning”, která začíná pod tíhou sabbatovského riffu nejklasičtějšího ražení a v klidnějších momentech mi vzdáleně připomíná titulní flák z debutového alba. Věřím, že tady zaplesalo srdíčko nejednoho fandy, kterému se splnil sen o tom, že ještě někdy uslyší legendu ve skvělé formě. Někdy kolem třetí minuty se skladba zrychlí a skvělými momenty se v ní nešetří. Ozzy zní překvapivě velmi svěže a uvěřitelně, přesto však v “End of Beginning” hraje ústřední roli dvojice Iommi/Butler. Butler probublává Iommiho temné riffy a ten si zase pěkně zasóluje, možná až moc, ale to je jen kosmetická vada. Ačkoli jsem této skladbě zprvu nepřišel tak úplně na chuť, tak si mne záhy rychle omotala kolem prstu a teď ji řadím mezi top momenty celé desky.

Tím však Black Sabbath tak trochu vystříleli všechny ostré náboje, protože si nemůžu pomoct, ale ten zbytek mě už zas tak moc nebere. “Loner” je klasická metalová hymna plynoucí ve středním tempu, a když už ničím, tak je mi sympatická svojí přímočarostí a tahem na branku. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že v ní chybí nějaký nějaký ten pověstný moment překvapení, který by ji alespoň trochu oživil. Celkem si v ní zadováděl Brad Wilk, který se jinak v pomalejších skladbách drží pěkně zpátky, ale tady jsem ho konečně nějak výrazněji zaregistroval. O další “Zeitgeist” se dá napsat jediné přirovnání a mohlo by to stačit. Slyšeli jste někdy “Planet Caravan”? Jistěže ano, proč se vlastně ptám. Pak jste tedy obrazně řečeno slyšeli i “Zeitgeist”, jen vezměte na vědomí fakt, že se svou slavnější sestřičkou se nemůže rovnat. Je tedy jasné, že se jedná o pomalou, atmosférickou, psychedelií nasáklou píseň, která v každém tónu (včetně Ozzyho zpěvu a použitého efektu) zní právě jako zmíněná legendární balada. Na novince mi přišla celkem nadbytečná, a kdyby zbylé skladby byly větší bomba, tak by mě štvala, že brzdí slušně rozjeté album. “Age of Reason” nenadchne, ale na druhou stranu ani neurazí. Hlavním důvodem je skvělý Iommi, který ukazuje, že řada z jeho riffů se neoposlouchá, a i když jsou ty novější už jen reminiscencí na ty starší, tak mu člověk stále zobe z ruky. Je to vlastně jen typická sabbatovka se vším co k tomu patří, takže pomalejší tempo a riffy. Hromadou riffů.

Pomalu se blížíme do finále s “Live Forever”, jež patří do stejné kategorie jako “Loner”, jen se mírně přidalo na rychlosti. Což o to, skladba to není úplně špatná, protože oproti svým delším kolegyním ze závěru “13” slušně odsýpá, ale nemůžu v ní přijít na jméno Ozzymu, který instrumentálně slušnou skladbu pohřbil nudným vokálem. Podle hesla “to nejhorší na konec” se nejspíš přistupovalo k “Damaged Soul”, která mě nebaví od začátku do konce a přijde mi, že se na album dostala jen proto, aby byla stopáž dostatečně dlouhá. Vůbec bych se nezlobil, kdyby její místo zaujala jedna z bonusových skladeb, z nichž minimálně “Methademic” a “Naivete in Black” by stály za hřích a konec “13” by mohly alespoň částečně osvěžit. Obě jsou to skladby rychlejší a přesně takové albu chybí, protože ke konci už jsem doslova odpočítával vteřiny a vyhlížel konec. Na úplném závěru skončila “Dear Father”, což je pro mě stejný případ nudného kousku jako “Damaged Soul”, a jediné, čím se tento song nějak zapíše do povědomí, je závěr, kde se dočkáme notoricky známého hřmění, kostelního zvonu a zvuku deště, přesně jako v úvodu debutového alba. Určitě se nejedná o náhodu a Black Sabbath tak asi chtěli uzavřít pomyslný kruh a jednou pro vždy dát odpověď na otázku, zda se ještě někdy dočkáme další desky birminghamské legendy.

Black Sabbath

Neříkám, že Black Sabbath natočili úplně špatnou desku, ale čekal jsem víc. Mnohem víc. Většina skladeb nepřehoupne svůj zadek přes laťku označující hranici průměru. Každopádně jsem toho názoru, že se jedná o mnohem důstojnější tečku za studiovou kariérou legendy, než jakým bylo doposud úplně marné “Forbidden” nebo nudné “Never Say Die!”, pokud budeme mluvit pouze o albech s Ozzym za mikrofonem. Black Sabbath měli jedinečnou šanci, která už se nikdy nebude opakovat a kterou tak můžu celkem jistě označit za promarněnou. Je fakt, že snad žádná kapela nenesla na ramenou takové břímě, ale to nemění nic na faktu, že tato legenda umí mnohem líp. “13” tak zůstane těžce ve stínu klasických alb a označení průměrný standard by ji mělo stačit. Stačí se jen podívat na poslední Iommiho sólovku “Fused” či skvělé “The Devil You Know”, které vyšlo pod hlavičkou Heaven & Hell, a je vidět, že to jde. A nebylo tomu tak dávno. Zklamání roku? Vypadá to tak.


Druhý pohled (H.):

Já nevím… je to takové rozpačité. Asi každému bylo jasné, že za oním obrovským návratem velkých Black Sabbath do jisté míry stojí kalkul a vypočítavost, byť to bylo spíš veřejným tajemstvím a většina z nás se tvářila, že to nevidí. Ono by se to i dalo odpustit, pokud by pánové opravdu přišli s něčím, co by vyrazilo dech, jenže to se nestalo. A když tak o tom přemýšlím, vlastně asi jen těžko mohlo, protože vzhledem k věhlasu a legendárnosti jména Black Sabbath byly nároky tak obrovské, až bylo v podstatě nereálné je naplnit.

Přesto ale nemohu tvrdit, že by mě “13” zklamalo. Když jsem si tohle totiž uvědomil, přestal jsem od desky očekávat něco zvláštního, nebo se na ni nějak extra těšit. K poslechu jsem tedy přistupoval s tím, že budu spokojený, když dostanu aspoň album, které budu moct považovat za solidní, žádný zázrak, ale docela pohodovou záležitost. A přesně to jsem také dostal. Žádný zázrak, ale docela fajnová a poslouchatelná záležitost, která je místy trochu moc utahaná, místy malinko křečovitá, ale sem tam dokáže přijít i s nějakým velmi dobrým motivem. Ostuda to v žádném případě není, ale pokud bych “13” neslyšel, rozhodně bych s tím dokázal žít.

Pokud bych měl volit nějaký vrchol, zvednul bych ruku “Loner”, která mi přijde snad jako jediná složená a zahraná opravdu s radostí a přirozeně. Jinak ale do budoucna když budu mít chuť na klasický Black Sabbath s moderním zvukem, vždycky sáhnu po excelentním opusu “The Devil You Know” od Heaven & Hell, nikoliv po “13”… a že tam není Ozzy, to mě vážně netrápí, protože fenomenální Ronnie James Dio mě stejně vždycky bavil víc.


Třetí pohled (Zajus):

Tak přátelé, přiznám se, že tohle jsem tedy opravdu nečekal. Novinka Black Sabbath je totiž jedním slovem výborná. Od prvních vteřin úvodního riffu “End of the Beginning” po burácející basu v závěru “Dear Father” je pro mě “13” zdrojem obrovské radosti. Jako by se všechny potřebné ingredience sešly v ten správný čas na tom správném místě, Black Sabbath natočili i po tak dlouhé odluce album nesmírně soudržné, nápadité a především zábavné. Tony Iommi sype jeden skvělý riff za druhým a prokládá je neméně výbornými sóly. Kytarová druhá polovina “Damaged Soul” snadno zapadne mezi to nejlepší, co jsem letos slyšel. Butlerova basa burácí na pozadí, ovšem často si sama ukousne nemalou část pozornosti. Ozzy zpívá výborně, zní živěji než na svých posledních sólových počinech a v jeho hlase je znát velká síla, ale také i únava z dlouhé kariéry. A námezdní bubeník Brad Wilk? Ten zapadl mezi své spoluhráče mnohem snadněji než bych čekal.

Black Sabbath

Celá deska se nese v náladě starých dobrých Black Sabbath, i když občasně vykouknou i poněkud světlejší momenty známé spíše z Ozzyho alb. Hrací doba kolem padesáti minut je tak akorát aby vás album nezačalo nudit, i když některé skladby by možná o trošku kratší být mohly. Čtveřice bonusových písní je pak příjemným překvapením. Svou kvalitou si nezadají se skladbami z hlavní části alba a zejména “Pariah” mi bude znít v hlavě asi ještě dost dlouho. Celkově mi tedy Black Sabbath takřka vyrazili dech. Výborné album a velké překvapení.