Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Napalm Death – Utilitarian

Napalm Death - Utilitarian
Země: Velká Británie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Protection Racket
05. The Wolf I Feed
06. Quarantined
07. Fall on Their Swords
08. Collision Course
09. Orders of Magnitude
10. Think Tank Trials
11. Blank Look About Face
12. Leper Colony
13. Nom de Guerre
14. Analysis Paralysis
15. Opposites Repellent
16. A Gag Reflex

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – bez hodnocení
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

e skoro až s podivem, že i po 30 letech přicházejí Napalm Death se svým nejnovějším zásekem “Utilitarian” s tak obrovským nasazením a dávají jasně najevo, kdo je na metalové scéně a ještě pěknou řádku let bude za největší grind metalovou legendu. Přiznám se, že mi dalo trošku zabrat rozluštit název alba, a tak jsem musel googlovat abych si vůbec našel přesný význam slova “Utilitarian”. Tento výraz vyjadřuje snahu dosáhnout vlastního prospěchu s omezením pocitu bolesti a utrpení. Zajímavá filozofická myšlenka, která mi ovšem s Napalm Death moc dohromady nejde, když právě bolest a utrpení z jejich skladeb jen číší. Ovšem jako textový námět pro album určitě zajímavé téma. Album zdobí skvělý cover – taková ta klasická protispolečenská koláž trošku ve stylu legendárního “Scum” či “From Enslavement to Obliteration”. Oproti předchozímu albu mi novinka přijde lehce progresivnější, žádné kytarové onanie, bicí sóla a podobné kejkle, ale album plné nejrůznějších nálad, od industriálně laděného intra, přes HC/punkem nasáklé věci až po klasický grind/death v té nejryzejší podobě, jak ho hrají Napalm Death už pěknou řádku let.

Album otevírá již zmíněné industriální intro “Circumspect”, které svou náladou připomene Godflesh či jiné industriální spolky, a kapela trošku vzpomíná na svá starší alba, kde jsme se s industriálními prvky mohli již setkat. Toto instrumentální intro plynule přechází v úvodní palbu “Errors in the Signals”, která je plná zběsilých temp, Barneyho nelidského řevu, Mitchova jekotu a sypaček Dannyho Herrery, kterého jistí spolehlivý Shane Embury. Ten má trochu smůlu, že za hradbou kytar Mitche není jeho práce dostatečně výrazná, ale když už dostane více prostor, stojí to za to (viz bonusová “Everything in Mono”). Dalo by se říct, že všechny skladby pokračují v obdobném duchu, tedy agresivní vypalovačky, které ani na chvíli nepoleví a snaží se vás celou dobu zabušit do země, ale není tomu tak úplně doslova.

Hned následující “Everyday Pox” je ozvláštněna saxofonem, díky kterému skladba docela překvapivě získává skoro až nervní, nepříjemnou atmosféru, tedy přesný opak toho, než co bych od zapojení saxofonu očekával. Lehké překvapení přichází s pátou “The Wolf I Feed”, ve které dostal hodně prostoru vokál kytaristy Mitche Harrise. Ten se skvěle předvedl také v “Orders of Magnitude”, kde ve slokách zní trošku jako Greg PuciatoThe Dillinger Escape Plan. Mám rád jeho vokál, který jsem ale vždy bral spíše jako chvilkové oživení skladeb, ale nemyslím si, že by bylo úplně na škodu, kdyby v budoucnosti dostával minimálně stejný prostor ve víceru skladeb. Pořádný šok přichází s refrénem již zmíněné “The Wolf I Feed”. Po prvním poslechu bych dal ruku do ohně za to, že se jedná o hostovačku Burton C. BellaFear Factory. Poté, co jsem si našel několik rozhovorů k novému albu, jsem zjistil, že se jedná o ZPĚV Barneyho, a byl jsem opravdu překvapený. Tohle bych od tohohle chlápka v životě nečekal.

Je to především Mark “Barney” Greenway, který v mých uších vyzdvihuje toto album o něco výše než předchozí počin. Na “Utilitarian” zní jako pokropený živou vodou, se svým vokálem pracuje a dodává jednotlivým skladbám neskutečnou sílu, nepůsobí úplně jednotvárně, s čímž jsem měl v minulosti několikrát problém. Jako skvělý příklad lze zmínit například “Fall on Their Swords”, kde ve střední pomalejší pasáži představí skoro až “doomový” vokál a skladba získává úplně nový rozměr. Obdobný part si střihl ještě v “Leper Colony”, která byla představena z alba jako první vlaštovka, a pamatuju si, že jsem z této skladby nebyl zrovna nadšený, ale teď považuji tyto skladby (především pak “Leper Colony”) i díky vokální variabilitě za jedny z nejlepších skladeb na albu. Napalm Death však vždy uměli krátké vypalovačky, kterých si užijete v závěru alba, a sice ve formě dvou extrémních, old school HC/punkem nasáklých “Nom de Guerre” a “Opposites Repellent”. Kraťoučké (no, i když oproti takové “You Suffer” z debutu ani moc ne), intenzivní minutové pecky.

Na svém v pořadí čtrnáctém řadovém albu přišli Napalm Death s vynikajícím materiálem, který takřka postrádá hluchých míst, snad jen klipová “Analysis Paralysis” nemá takovou sílu, s jakou se do vás pustí ostatní skladby na “Utilitarian”. Album nepoleví ani na chvíli a nedá vám odpočinout a přesně takhle to v případě Napalm Death má být. Celkově jsem nadšený, očekával jsem kvalitní album a dostal jsem skvělé album, které disponuje dostatkem potenciálu, aby se stalo klasikou v diskografii birminghamské mlátičky. I přesto však musím dodat, že se v mých očích nejedná o nejlepší album a zůstává v těsném závěsu za “Smear Campaign” z roku 2006, které pro mě má zvláštní význam a řadím jej výše než cokoliv ostatní, co kdy Napalm Death vydali.


Další názory:

Do číselného hodnocení “Utilitarian” se mi příliš nechce, neboť i přes jejich legendárnost a nesporný vliv nejen na svůj žánr, ale i na tvrdou muziku celkově nebyli Napalm Death nikdy moje krevní skupina. Přesto mohu vyhlásit, že je nad slunce jasné, že v případě “Utilitarian” se jedná o počin mistrů svého řemesla, o tom nemá smysl jakkoliv debatovat. Napalm Death se podařilo mistrně vybalancovat tu hranu mezi neurvalým grindovým bincem a lehkými doteky experimentů – například ten saxofon mě opravdu položil. Každopádně, netřeba to dále protahovat, neboť od podrobnějšího popisu je tu samotná recenze. Sám za sebe tedy mohu dodat jen to, že “Utilitarian” je určitě matroš velmi kvalitní. Kdo má Napalm Death rád, ten už to sice dávno slyšel, přesto si nemohu odpustit říct, že příznivci kapely nemohou být zklamáni ani v nejmenším.
H.

Napalm Death se prostřednictvím jejich novinky podařil skutečně husarský kousek – totálně odvařit člověka, který snad jedině s výjimkou Anaal Nathrakh nikdy žádnou odnož grindu neposlouchal. Fascinuje mě, jak je to album nápadité, různorodé, nebojí se experimentovat, je perfektně čitelné, ale přitom o nic méně brutální než jeho předchůdci (jak jsem zjistil ex post). Obsahuje jak hitovky, tak čisté kopance do zubů a ušetřeni nezůstanete ani dost experimentálních momentů, které však se zbytkem dokonale souznějí. Výsledkem je album, které nepřestane bavit ani na minutu a neustále překvapuje něčím novým. Zkušený grinder už asi “Utilitarian” dávno ušima prohnal, takže moje doporučení směřuje především k jedincům grindem zcela nepolíbeným. Nechat si “Utilitarian” ujít by byla ohromná chyba. Je to totiž naprosto brilantní záležitost s žánrovým přesahem, jak se na legendu takového formátu sluší.
Ježura


Blaze Bayley

Blaze Bayley - The King of Metal
Country: United Kingdom
Genre: heavy metal

Questions: H., Ježura
Answers: Blaze Bayley
Number of questions: 22

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Hello Blaze! First of all, I would like to ask how are you? What are you doing these days?

Hello, I am very busy at the moment. I have started my European Leg of the King of Metal world tour and it has been going really well so far.

You are now preparing a tour called „The King of Metal Tour“, which also contains five dates in the Czech Republic. How excited are you about this tour? Have you prepared something special for the fans? I suppose there will be songs off the new record „The King of Metal“… what else? Are you going to play some stuff from Wolfsbane and Iron Maiden, or will you concentrate on your own albums?

Yes, I am very excited about this tour. It is one of the biggest I have done for years.  I am looking forward to all the shows in the Czech republic as the fans there are great. I have played at a festival last summer with the band Seven and that was just fantastic.  The set will have songs from my full career added with songs from the brand new album.

As it is written in your biography, you are currently a solo performer without any stable backing band. How do you deal with line-ups for recording and touring? And how do you plan to deal with it in the future? Hiring new musicians for every tour would be exhausting, wouldn’t it?

Yes, i am now a solo artist.   It is very hard to keep a band together. you have to pay for everybody’s rent.  When I hire musicians I only need to pay them for the time they pay so when there are no shows, I don’t loose money. I have been really lucky because this way I get a chance to work with some really good musicians. On this tour, the band that has recorded the album, plays the tour.

In 2011 it was the second time you were left by the whole line-up of your band. How is it possible that something like that happens twice in mere five years? I don’t know you personally, but you always seemed to me as a nice person, so I don’t believe it happened because they couldn’t get on well with you (laughs). So what’s behind the 2007’s and 2011’s departures?

It always comes down to the finances. People want their bills paid but as an underground band, there is not always the money to pay for that. So people choose to get a normal job.  With the last band, I couldn’t afford them anymore and they didn’t want to play with me on a hirebases, so I decided to look for different musicians.

Both the tour and your new album are called „The King of Metal“. Why did you choose this name? I bet there will be some people who will see it as an egocentric title. Just to prevent this – could you explain why is the album called like that?

Too many musicians take the fans for granted.  They look down on them and forget that it is the fans that make it possible for us to do what we love the most.  The fans are the kings of metal and I dedicate this album to the fans for all their support and trust in me.  The titletrack is also called “The King of Metal”.

I have to confess that I haven’t had the opportunity to listen to„The King of Metal“ because it is not officially out yet, so I have to ask if you could tell us something about the record. Is there any progress in comparision with „Promise and Terror“? How would you convince fans that they should listen to it?

There is a lot of variety in the album.  It has some real old school metal songs in there but also some modern ones. It is a lot more direct and in your face as “Promise and Terror” and more positive.  It relates to a new part in my life where i refuse to give up.

I would also like to ask about some lyrics. I find the title „Dimebag“ very interesting… it seems like it is dedicated to Dimebag Darrell. Is it so? Do you like Pantera (and other Dimebag’s projects)? Anyway, what music do you listen to? Do you prefer metal or do you listen also to other genres? Do you know any Czech bands?

Yes, the song is a tribute to the tragic death of Dimebag Darrell that affected us all.  I listen to all kinds of music when I am not working on mine.  If I listen to metal I analise the songs too much and it becomes difficult to enjoy them.  I do know the band Seven, that i have played with a few times now, and I really like the guys!  They are great!

When talking about Czech bands… last year you performed as a guest with Seven at Masters of Rock festival. How did you enjoy the show? How did it actually happen that you shared the stage with Seven?

They got in touch with my management and asked if I could perform at two shows.  One fell through but the Masters of Rock went ahead. It is a great opportunity for me to play with them and to reach out for new fans. It is also a lot of fun because i am not involved in any of the details so can just enjoy the performance and the evening. We are now trying to find some more shows to do together this summer.

Back to the lyrics. Are there any autobiographical lyrics? Names of some songs could imply something in that way, e.g. „Fate“ or „Judge Me“. Beside that, you are also pictured on the cover of the album. Am I right about the autobiographical elements or did you write rather about general themes this time?

This is a autobiographical album. But I am sure that it also relates to a lot of fans that are going through emotions that I have been through. It is about not giving up and fighting on.  And about people thinking they know you, and base their opinions on that without really knowing you.

Blaze Bayley

Another really actual topic is the new Wolfsbane’s album. I would dare to ask one a little bit idiotic question (laughs) – if you had to, which record would you choose as the better one – „The King of Metal“ or „Wolfsbane Save the World“?

That is a really difficult one. I would say “The King of Metal” because that is all me. With Wolfsbane it is more a cooperation with everybody so you can’t always get your way.  But I also really like “Wolfsbane Save the World”.

There is a lot of easiness in „Wolfsbane Save the World“. It seems like all the recordings went absolutely comfortable. How did it feel to record with your old collegues once again? Have the right chemistry returned? Wolfsbane reformed for touring activities already in 2007 – when did you decide to make a new album? And how long did it take to compose the whole material?

We decided quickly after those shows in 2007 that we still had some songs left in ourselves that would work well for a new album. Jeff had some stuff and Jase and I also felt we could get some really good songs together. Jase and I got together at the start of last year and did a few days a month of writing together. The actual recording took about 3 months because everybody is still doing their own job and Wolfsbane is just something on the side. It was nice working together again.

Concerning particular songs, I would like to ask especially about „I Did It for the Money“. I suppose that it is your little provocation to the people who think that Wolfsbane reunited because of money?

Yes, that is right. But Wolfsbane is not for the money. It is a hobby.

Some screams can be heard in the background of „Buy My Pain“… Whose voice is that? Is that you?

I can’t remember. I would have to ask Jase lol

Which songs are Wolfsbane planning to perform live? Do you have your own favorites on „Wolfsbane Save the World“? I like e.g. „Teacher“ or „Child of the Sun“ very much…

I really like “Blue Sky”. I love riding my motorcycle so I really like that one. The setlist changes most of the times during the tour. We all know the songs well so we are free to change around. “Kathy Wilson” seems to be doing really well on tour and “Temple of Rock” too.

Wolfsbane

Another thing concerning Wolfsbane which crosses my mind… is this reunion only one-time matter, or are you planning to continue playing and to record more albums?

I don’t know. Everybody’s curcumstances change with time so who knows if we will still have time for it in the future.  If there is, we will do some more. We will also have to see if there is any more inspiration left… We are trying to get some shows this October in the UK. That’s the only thing we are planning for the future at this point.

Wolfsbane originally split up in mid-90’s when you joined Iron Maiden. Have you ever thought about how the things could have turned out and where Wolfsbane could have been nowadays if you had stayed? Furthermore, your engagement with Iron Maiden didn’t end up so good because many orthodox fans didn’t accept you within the band whithout any objective reason … Are you satisfied with how all the things turned out, or would change anything if you could?

I can’t blame the fans from Iron Maiden for not accepting me. They lost their favourite singer. I did my best and really enjoyed my time with Iron Maiden. It was such a great experience and something I will never forget. I am not sure what would have happened to Wolfsbane.

Regarding the last question… why do you think that many fans still don’t like Iron Maiden’s albums with you on vocals? I have to confess that I never understood why is it so because I honestly like both the albums and „The X Factor“ is even one of my favorite Iron Maiden’s albums ever. What is your opinion about this?

My voice is different to Bruce Dickinsons.  I had to sing songs that weren’t written for my voice and couldnt perform to my best that way. The albums Maiden have done with me are different to the ones before that, so I guess some fans don’t like change.

I guess I’m right when I say that you experienced both underground and absolute top during your career. It’s a dream of almost every metal musician to play with Iron Maiden, and you lived this dream for six years. While considering this experience, is there still some frontier for you to cross? Something you want to achieve? 

I just want to keep doing what I am best at: performing.  As long as I can combine that and have a happy family life next to that, It will be a great achievement.

Regrettably, I haven’t attended any of your shows yet but the references talk about an atmosphere that reminds british clubs in early 80’s – the birthplaces of legends. It sounds really amazing for me as a fan but I wonder what is your benefit from this and what’s your motivation for such a performance besides fans’ gratitude and effort for the best possible performance. Ain’t that some kind of nostalgia for the golden age of heavy metal for you?

I like the smaller gigs. The reaction from the fans is a lot more intense at a small venue than at a big festival. Of course I like those too but I like grabbing hold of the fans hands or their heads and sing right in their face.  It is a moment where everyone forgets about everything else.

Wolfsbane - Wolfsbane Save the World

Surely you have noticed the boom of popularity, which mostly young bands playing 80’s -like heavy metal are passing through in the last few years. I will mention swedish Steelwing for example. What’s your opinion about these bands? Do you think they are doing a good service for the whole genre or do you have a different opinion? After all, many of these bands just copy the music of your generation…

I am not familiar with Steelwing. I think that as long as they can find their own sound in that style, it is ok.

If you had to compare current records of the bands from 80’s with albums of those young bands, which would you prefer in general? Do you follow all the new music around, or do you concentrate just on your own production? Many people say that 80’s were the best times for metal music… do you agree with that? Do you think those times were better or do you prefer today?

I agree that metal was at its highest in the 80’s.  But metal has never died and it is still great to be able to perform soo much.  I don’t really listen a lot to the new bands. I try to relax on my time of and enjoy my family.

Thank you very much for your time, it was our pleasure to ask you some questions. At last I would like to ask for a message to our readers. We wish all the best and keep rocking!

I would like to that all the Czech fans for their support and look forward to seeing them on this tour or maybe this summer! Cheers


Blaze Bayley

Blaze Bayley - The King of Metal
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Blaze Bayley
Překlad: H., Ježura, Bleček
Počet otázek: 22

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pokud až doteď mohly panovat nějaké dohady o tom, jakého nejznámějšího hudebníka jsme na Sicmaggot zatím zpovídali, nyní je už tato otázka definitivně rozřešena, neboť Blaze Bayley, legendární britský zpěvák, který má za sebou bohatou sólovou kariéru, hraní ve Wolfsbane, ale i několikaleté působení v Iron Maiden, je dozajista tou největší persónou, která se do dnešního dne uvolila odpovídat na dotazy našeho malého plátku. Připravili jsme si pro Blaze celkem 21 otázek, na něž nám zpěvák odpověděl následovně:


Ahoj Blaze! Pro začátek bych se rád zeptal, jak se máš? Co právě děláš?

Ahoj, právě teď jsem velice zaneprázdněný. Začal jsem evropskou část světového turné King of Metal a jde to zatím opravdu dobře.

Aktuálně se chystáš na turné The King of Metal Tour, v jehož rámci se zastavíš i pětkrát v České republice. Jak se na šňůru těšíš? Mohou fanoušci očekávat nějaké speciality? Předpokládám, že určitě zazní písničky z nové nahrávky “The King of Metal”, ale co dál? Budeš hrát nějaké věci od Wolfsbane a Iron Maiden, nebo se soustředíš čistě na svá vlastní alba?

Ano, jsem velmi nadšený ohledně tohoto turné. Je jedno z největších, které jsem za poslední roky udělal. Na všechny koncerty v České republice se opravdu těším, protože tam jsou skvělí fanoušci. Minulé léto jsem hrál na festivalu s kapelou Seven, což bylo naprosto fantastické. Set bude obsahovat písničky z celé mé kariéry včetně songů ze zbrusu nového alba.

Jak je psáno v tvé biografii, jsi nyní sólový umělec bez stálé skupiny. Jak tedy řešíš sestavu pro nahrávání a koncertování a jak to plánuješ řešit do budoucna? To s tebou budou na každé turné hrát jiní hudebníci? Nebylo by to trochu únavné?

Ano, jsem teď sólový umělec. Je to opravdu těžké udržet kapelu pohromadě, každému totiž musíš platit jeho mzdu. Když mám najaté muzikanty, platím jim jen tehdy, když hrají, takže pokud nejsou žádné koncerty, nepřicházím o peníze. Mám opravdu štěstí, protože mám díky tomu šanci pracovat s některými velice dobrými muzikanty. Na tomto turné hraje skupina, která nahrála i samotné album.

V roce 2011 to bylo již podruhé, co tě opustila kompletní sestava tvé skupiny. Jak je to možné, že se podobná věc stane dvakrát během pěti let? Sice tě neznám osobně, ale vždy jsi mi přišel jako velmi příjemná osoba, takže nevěřím, že by to bylo tím, že bys byl nesnesitelný (smích). Proč tě tedy všichni muzikanti opustili nejdříve v roce 2007 a pak jiní muzikanti znovu v roce 2011?

Vše se odvíjí od financí. Lidé chtějí mít zaplacené své účty, ale jako undergroundová kapela pro to nemáme vždy peníze. Lidi si tedy radši zvolí normální práci. Poslední skupinu jsem si již nemohl dále dovolit a jako najatí hudebníci se mnou hrát nechtěli, takže jsem se rozhodl najít si jiné muzikanty.

Turné i tvá nová deska se jmenují “The King of Metal”. Proč jsi zvolil právě tento název? Vsadím se, že se určitě najdou lidé, kterým to bude připadat trochu egoistické. Jen pro jistotu – mohl bys vysvětlit, proč se album jmenuje takto?

Příliš mnoho hudebníků si svých fanoušků moc necení. Dívají se na ně spatra a zapomínají, že právě díky fanouškům je pro nás možné dělat to, co milujeme nejvíce. To fanoušci jsou králové metalu a tahle deska je věnována fanouškům za všechnu jejich podporu a víru ve mě. Titulní skladba se také jmenuje “The King of Metal”.

Musím se přiznat, že jsem ještě neměl možnost “The King of Metal” slyšet, protože oficiálně ještě nevyšlo [v době vzniku otázek album venku ještě opravdu nebylo – pozn. redakce], takže tě musím poprosit, abys nám desku trochu přiblížil. Je zde nějaký vývoj oproti “Promise and Terror”? Jak bys fanoušky nalákal na poslech?

Album je velice rozmanité. Jsou na něm některé oldschool metalové songy, ale i některé trochu modernější. Je mnohem přímější a přímočařejší než “Promise and Terror” a také více pozitivní. Vztahuje se k novému období mého života, v němž jsem odmítl se vzdát.

Rád bych se tě také zeptal na texty. Ihned mě zaujala písnička s názvem “Dimebag”… vypadá to, že je věnována Dimebagu Darrellovi. Je to tak? Máš Panteru (a ostatní Dimebagovy projekty) rád? A když už jsme u toho… jakou muziku vlastně běžně posloucháš? Dáváš přednost metalu, nebo si poslechneš i jiné žánry? Znáš třeba nějaké české kapely?

Ano, skladba vzdává hold tragicky zesnulému Dimebagu Darellovi, což zasáhlo nás všechny. Poslouchám úplně všechny styly hudby, když nepracuji na své vlastní. Když poslouchám metal, příliš ty písničky zkoumám, takže je pak těžší si je užít. Znám skupinu Seven, s níž jsem již několikrát hrál, mám ty kluky opravdu rád! Jsou skvělí!

Když se bavíme o českých skupinách… v loňském roce jsi vystoupil jako host skupiny Seven na festivalu Masters of Rock. Jak sis koncert užil? A jak k tomu vlastně došlo, že ses se Seven objevil na pódiu?

Kontaktovali můj management a zeptali se, jestli bych nemohl vystoupit na dvou koncertech. Jeden z nich nakonec padl, ale Masters of Rock se uskutečnil. Byla to pro mě výborná příležitost si s nimi zahrát a oslovit nové fanoušky. Je to velká zábava, protože se nepodílím na ničem konkrétním, mohu si jen užívat vystoupení a celý večer. Právě teď se snažíme na léto najít další show, na níž bychom mohli společně zahrát.

Zpátky k textům. Nejsou zde nějaké autobiografické texty? Názvy některých skladeb by tomu mohly napovídat, třeba “Fate” nebo “Judge Me”. Kromě toho jsi ještě vyobrazen na samotné obálce. Hádám správně, nebo jsi se na novince věnoval spíše obecnějším tématům?

Je to autobiografická deska. Ale jsem si jistý, že se bude vztahovat i na spoustu fanoušků, kteří právě procházejí stejnými emocemi, jimiž jsem si prošel i já. Je to o tom, jak se nevzdat a pokračovat v boji. A o lidech, kteří si myslí, že tě znají, a zakládají na tom svůj názor, aniž by tě opravdu znali.

Blaze Bayley

Další velice aktuální téma je nové album Wolfsbane. Dovolil bych si položit jednu trochu idiotskou otázku (smích) – kdybys musel, kterou nahrávku bys zvolil jako tu lepší – “The King of Metal” nebo “Wolfsbane Save the World”?

To je opravdu těžká otázka. Asi bych řekl, že “The King of Metal”, protože je celá jenom moje. S Wolfsbane je to spíše o vzájemné spolupráci, takže nemůže být vždy po tvém. Ale i “Wolfsbane Save the World” mám velice rád.

Na “Wolfsbane Save the World” cítím obrovskou lehkost. Vypadá to, že nahrávání probíhalo v absolutní pohodě. Jaké to bylo, nahrávat opět se starými parťáky? Byla všechny chemie zase zpátky? Wolfsbane obnovili svou koncertní činnost už v roce 2007 – kdy jste se rozhodli udělat novou desku? Jak dlouho trvalo složit všechen materiál?

Rozhodli jsme se hned po těch koncertech v roce 2007, že v sobě stále máme nějaké písničky, které by na novém albu fungovaly. Jeff [Hateley – baskytara] měl nějaký materiál a Jase [Edwards – kytara] a já jsme rovněž cítili, že bychom mohli dát dohromady opravdu dobré skladby. Jase a já jsme se dali dohromady na začátku loňského roku a pár měsíců jsme společně psali. Vlastní nahrávání zabralo asi tři měsíce, protože každý má vlastní zaměstnání a Wolfsbane je jen tak něco po straně. Bylo to pěkné, opět společně pracovat.

Co se týče konkrétních songů, rád bych se zeptal hlavně na “I Did It for the Money”. Předpokládám, že je to vaše malá provokace těch, kteří si mysleli, že se Wolfsbane vrátili jen pro peníze?

Ano, je to tak. Wolfsbane však neděláme pro peníze. Je to koníček.

V pozadí “Buy My Pain” je trochu řevu… Čí je to hlas? Tvůj?

Nepamatuji si. Musel bych se zeptat Jase (smích).

Které písničky plánujete hrát živě? Máš ty sám nějaké favority na “Wolfsbane Save the World”? Já osobně mám hodně rád například “Teacher” nebo “Child of the Sun”…

Já mám opravdu rád “Blue Skies”. Rád se projíždím na své motorce, takže se mi tahle vážně líbí. Setlist se průběžně mění během turné. Známe všechny skladby dobře, takže to můžeme měnit, jak chceme. “Kathy Wilson” si vede velmi dobře, “Temple of Rock” také.

Wolfsbane

Další věc, která mne ohledně Wolfsbane napadá… je onen reunion jednorázová záležitost, nebo plánujete pokračovat v hraní a točit další desky?

Nevím. Možnosti každého se časem mění, takže kdoví, jestli na to budeme mít v budoucnu pořád čas. Pokud budeme, jistě toho podnikneme víc. Uvidíme, jestli také bude ještě nějaká další inspirace… Nyní se snažíme o nějaké koncerty v říjnu ve Velké Británii. To je teď jediné, co máme aktuálně v plánu.

Wolfsbane se původně rozpadli v polovině 90. let, když jsi vstoupil do Iron Maiden. Přemýšlel jsi někdy o tom, jak by se věci vyvíjely a kde by Wolfsbane dnes mohli být, kdybys zůstal? Mimoto, tvé angažmá u Iron Maiden neskončilo zrovna nejlépe, protože mnozí ortodoxní příznivci tě celkem bezdůvodně nepřijali… Jsi spokojen s tím, jak vše dopadlo, nebo bys třeba něco změnil, kdybys mohl?

Fanoušky Iron Maiden z ničeho neobviňuji, že mě nepřijali. Ztratili svého nejoblíbenější zpěváka. Snažil jsem se maximálně a svůj čas v Iron Maiden jsem si opravdu užil. Byla to obrovská zkušenost a zároveň něco, na co nikdy nezapomenu. Nejsem si jistý, co by se stalo s Wolfsbane.

V návaznosti na předchozí otázku… proč myslíš, že tolik fandů dodnes nemá rádo desky Iron Maiden, na nichž jsi zpíval? Musím se přiznat, že jsem nikdy příliš nerozuměl, proč tomu tak je, protože já mám upřímně rád obě alba a “The X Factor” je dokonce jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek Iron Maiden vůbec. Jaký je na tohle tvůj názor?

Mám jiný hlas než Bruce Dickinson. Musel jsem zpívat skladby, které nebyly napsány pro můj hlas a nemohl jsem tedy podat nejlepší výkon. Desky, které Maiden se mnou udělali, jsou rozdílné oproti těm předchozím, takže myslím, že fanoušci prostě nezkousli tu změnu.

Myslím, že se nespletu, když řeknu, že jsi za svojí kariéru vyzkoušel jak underground, tak naprostý vrchol. Hrát s Iron Maiden je snem skoro každého metalového hudebníka, a ty jsi ten sen žil šest let. Existuje pro tebe po této zkušenosti ještě nějaká meta, které bys chtěl dosáhnout?

Chci dělat jen to, v čem jsem nejlepší: ve hraní. Dokud budu moct kombinovat tohle se šťastným rodinným životem, bude to obrovský úspěch.

Bohužel jsem se zatím nezúčastnil žádného z tvých koncertů, ale z ohlasů, které se ke mně dostaly, se jedná o zážitek, jenž dává návštěvníkům možnost okusit atmosféru britských klubů raných 80. let, tedy prostředí, ve kterém se rodily legendy. Takhle to zní vážně neuvěřitelně, ale mě by zajímalo, co z toho máš ty sám a co tě k tomu motivuje, pochopitelně kromě vděku fanoušků a snahy o nejlepší možný výkon. Není to pro tebe tak trochu nostalgie po zlatých časech heavy metalu?

Mám rád menší akce. Reakce fanoušků bývají v malých klubech mnohem intenzivnější než na velkých festivalech. Samozřejmě mám rád i je. Rád si s podávám ruce, jsem s nimi v kontaktu a zpívám jen kousek od nich. To jsou chvíle, kdy člověk zapomíná na vše ostatní.

Wolfsbane - Wolfsbane Save the World

Určitě ti neunikl boom popularity, které za poslední roky zažívají kapely hrající heavy metal jak osmdesátek. Mohu zmínit například švédské Steelwing. Co si o těchto skupinách myslíš? Myslíš, že dělají celému žánru dobrou službu, nebo máš jiný názor? Přece jenom, mnoho z těchto kapel jen kopíruje hudbu tvé generace…

Steelwing neznám. Myslím, že dokud si zvládnou najít svůj vlastní zvuk v rámci stylu, je to v pořádku.

Pokud bys měl porovnat současné nahrávky kapel z 80. let s alby těchto mladých kapel, které máš obecně radši? Sleduješ všechnu novou muziku, nebo se koncentruješ hlavně na svou vlastní produkci? Mnoho lidí tvrdí, že 80. léta byla nejlepší dobou pro metalovou hudbu… souhlasíš s tím? Myslíš, že byly tyto časy lepší, nebo máš radši dnešek?

Souhlasím s tím, že metal byl na vrcholu v 80. letech. Metal ale nikdy neumřel a pořád je skvělé tolik vystupovat. Moc nových kapel vlastně neposlouchám, spíše se snažím relaxovat a užívat si se svou rodinou.

Děkujeme mockrát za tvůj čas, bylo nám potěšením ti položit pár otázek. Na závěr bych tě požádal o nějaký vzkaz našim čtenářům. Přejeme vše nejlepší a ať to hraje!

Chtěl bych poděkovat všem českým fanouškům za jejich podporu a těším se, až se potkáme na probíhajícím turné a možná i v létě! Mějte se!


Wolfsbane – Wolfsbane Save the World

Wolfsbane - Wolfsbane Save the World
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.1.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Blue Sky
02. Teacher
03. Buy My Pain
04. Starlight
05. Smoke and Red Light
06. Illusion of Love
07. Live Before I Die
08. Who Are You Now
09. Everybody’s Looking for Something Baby
10. Child of the Sun
11. Did It for the Money

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

Osobu britského zpěváka Blaze Bayleyho mají alespoň průměrně informovaní fanoušci zřejmě spojenou především s jeho šestiletým angažmá u Iron Maiden. Názory na toto období se různí, z mého pohledu měl Blaze jediný závažný nedostatek – prostě to nebyl Bruce Dickinson. Každopádně spolupráce asi nefungovala tak, jak by bylo záhodno, a v roce 1999 se cesty “Železné panny” a Blaze Bayleyho rozešly. Blaze to nezabalil a pokračoval se sólo projekty pod hlavičkou svého jména. V roce 2007 se pak pomalu a nesměle začalo znovu scházet kvarteto, které před Blazeovou štací u Maidenů tvořilo kapelu Wolfsbane. Zprvu jen příležitostně v rámci izolovaných festivalových vystoupení, ale časem byla obnovena plnohodnotná spolupráce a k ledu uložené jméno se po nějakých šestnácti letech hibernace probralo zpět k životu.

Uvedli se loňským čtvrthodinovým EP “Did It for the Money” a nyní informaci o znovuzrození kapely definitivně podtrhuje vydání nového alba “Wolfsbane Save the World”. V diskografii jde o třetí full-length nahrávku, která přichází po osmnácti letech od předchozí položky na seznamu jménem “Wolfsbane”. Deska obsahuje celkem 11 skladeb, což v tomto případě dělá nějakých 47 minut starosvětského heavy metalu, ze kterého lze jasně vycítit tradiční rysy britské provenience.

Na rozdíl od Van Halen, které jsem recenzoval naposledy, jsem o formaci Wolfsbane dřív neslyšel, jakkoliv se snad někde mluví o jejich legendárnosti. Proto tu nebyla žádná očekávání, která by album mělo naplnit. I to možná přispělo k nižšímu hodnocení u dříve jmenovaných a k relativně vyššímu hodnocení, které se chystám udělit Blazově partičce. Ale na druhou stranu si to jejich hudba svou kvalitou provedení zaslouží. Dokázala si mě zkrátka získat od první chvíle, kdy začala znít z mých reproduktorů. I když je pravda, že po naprostém nadšení z prvního poslechu se postupně dostavovalo jisté vystřízlivění, protože co si budeme povídat, žádný převrat na metalové scéně se nekoná. Alespoň zase člověk od prvních tónů a riffů ví, na čem je. Nedočká se sice ničeho revolučního, na druhou stranu je mu servírována léty prověřená klasika.

Songy rozhodně nejsou na jedno brdo, skoro každý se od ostatních nečím liší, takže nuda a stereotyp, velcí to nepřátelé kvality hudebních nahrávek, nehrozí. Rychlou “Buy My Pain” vystřídá baladicky pomalá “Starlight”, hned na to ve “Smoke and Red Light” najednou jako by ožil starý dobrý rock’n’roll. “Live Before I Die” nabídne hutné skoro až thrashové riffy a za “Everybody’s Looking for Something” by se myslím nemusela stydět kdejaká britská protest-punk banda, co jich v 80. letech bylo. A tak bych mohl rozebrat celé album. Snad v každé skladbě přítomen silný (byť asi nikdy ne příliš sofistikovaný) refrén umožňující snadnou identifikaci. Někdy jako by snad ani nepatřil do samotné skladby, jako například v “Illusion of Love”, ale ani to není na škodu.

V písních je též možné zaslechnout mnoho motivů, které při troše fantazie odkazují na jiné hudební velikány jako zdroj inspirace. A tak bych označil například refrén v úvodní “Blue Sky” jako referenci na tvorbu Iron Maiden (spíše tu novější), “Illusion of Love” s jejími orchestrálními prvky bych zase s klidem přisoudil autorskému peru Meat Loafa. Konečně “Child of the Sun” mi svým způsobem připomíná sólo tvorbu Bruce Dickinsona. Rozhodně ale nechci ani v nejmenším tvrdit, že kapela “vykrádá”, berte to spíš jako zdůraznění a podtrhnutí variability, jakou ve své hudbě nabízí. Chvílemi mi taky Blazův hlas zněl jako Ozzy, ale to už jsou možná opravdu jenom slyšiny.

Aby byla recenze kompletní, tak některé pasáže a kousky mě moc nebavily, konkrétně nejvíc na štíru se schopností pobavit mě byla osmá “Who Are You Now?” a jen o málo lépe to zvládla druhá v pořadí “Teacher”. Ale takových momentů je rozhodně spíš míň než víc.

Wolfsbane

Ruku v ruce s tím, jak je album proměnlivé, jde samozřejmě také varibilita zpěvu a muzikantské sekce. Jsou to jednoduše chlapi, kteří “umí”. Celkově tak u mě vládne spokojenost. Někdy ve mně nahrávka, která často střídá hudební motivy, vzbuzuje dojem rozháranosti a hodnotím ji pak spíše negativně, u jiných se to povede a je to naopak plus. “Wolfsbane Save the World” patří do druhé kategorie. Doporučit k poslechu coby ochutnávky určitě můžu relativně rychlejší a skočnější kousek “Buy My Pain” nebo naopak více baladickou “Child of the Sun” a ani “Illusion of Love” není k zahození. Výsledné hodnocení 7,5 není sice opticky úplně nejvyšší, nicméně jde o povedené dílo a poslech by rozhodně neměl urazit žádného fandu heavy metalového žánru.


Další názory:

Musím se přiznat, že ačkoliv jsou Wolfsbane ve svém oboru v podstatě legenda (i když, řekněme, trochu menšího stupně), nemám jejich staré počiny prozatím nějak blíže prozkoumané (člověk holt nemůže slyšet úplně všechno), takže mohu sloužit pouze svým názorem na to, co pánové předvádějí na novince “Wolfsbane Save the World”. A světe div se, slyším tam dobrý heavy metal tradičnějšího ražení (aby ne, když to mají na svědomí takové staré páky), který si na nic nehraje, zato ale velmi příjemně ubíhá vpřed a posluchače nenudí. Nejedná se o nic příliš náročného, myslím, že asi každý z nás už slyšel i o dost lepší věci, ale na druhou stranu, proč ne, když to není špatná muzika – tedy alespoň dle mého skromného názoru. Asi neřeknu nic moc překvapivého, když prohlásím, že pro fanoušky klasického heavy metalu je “Wolfsbane Save the World” sázka na jistotu. Víc asi není co dodat… snad jen bych mohl přidat nějaký ten oblíbený song – osobně bych asi zvolil “Teacher” s několika opravdu povedenými momenty, ale jinak si nemyslím, že by album obsahovalo nějakou vyloženě slabou věc. Dobrá záležitost.
H.


Venom – Fallen Angels

Venom - Fallen Angels
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / speed / black metal
Datum vydání: 28.11.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Hammerhead
02. Nemesis
03. Pedal to the Metal
04. Laps of the Gods
05. Damnation of Souls
06. Beggarman
07. Hail Satanas
08. Sin
09. Punk’s Not Dead
10. Death Be Thy Name
11. Lest We Forget
12. Valley of the Kings
13. Fallen Angels
14. Annunaki Legacy [bonus]
15. Blackened Blues [bonus]

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web

Venom jsou ve své podstatě po hudební stránce velice jednoduchá věc, o to víc je tedy paradoxní fakt, že způsob, jakým lze na jejich produkci pohlížet, je naopak velice složitý. Je velký rozdíl, jestli k nim člověk přistupuje jako k velké metalové legendě, jež bez nadsázky doslova změnila celou scénu tvrdé muziky a vytvořila celý jeden žánr (nebo ho snad jen pomohla stvořit?… dosti diskutabilní otázka); jako k příjemné retro kapele, která lehce zaspala dobu; nebo jako k pozérským dědulům, kteří se rozhodli si pravidelně zvyšovat svůj důchod variací na to, co je před 30 roky proslavilo. Ten největší problém je ovšem to, že Venom jsou vlastně tohle všechno najednou…

Nyní ovšem přichází kámen úrazu. Ať se totiž na to podívám ze kteréhokoliv ze tří výše nastíněných pohledů, ani v jednom případě mi z toho obrázek Venom nevyznívá zrovna lichotivě – a to říkám opravdu nerad, jelikož minimálně první tři desky této bandy jsou pro mne nepředstavitelný kult a mám je velmi rád. Stačí si vzít jen proslulý majstrštyk “Black Metal” z roku 1982 – to je prostě pumelice jako svině i po těch letech. Dnes jsme ale v roce 2012 (resp. v roce 2011, budeme-li se řídit datem vydání “Fallen Angels”, naše recenze přece jenom vychází trochu se zpožděním :-)), tudíž asi těžko může fungovat muzika, jakou Venom nyní s velkou slávou pouštějí do světa. Stačí jen trochu zapřemýšlet a každému bude jasné, že když hudba z roku 1982 nahraná tehdá funguje dodnes, neznamená to automaticky, že hudba jako z roku 1982 nahraná v roce 2011 bude fungovat také. V tomto světle vypadá první nadhozený pohled na Venom trochu jako špatný vtip, jelikož – uznejte sami – je trochu trapné, když jedna z nejlegendárnějších skupin celého metalu nezvládne nic lepšího, než být jen lacinou kopírkou svých zlatých let. “Fallen Angels” jen stejně nepovedeně opakuje to, o co se snažila už obě předchozí alba “Hell” (2008) a “Metal Black” (2006) – vrátit to, co už je dávno pryč.

Dobře, nebuďme příliš zlí a pomiňme na chvíli legendárnost Venom v jejich prospěch, budeme je brát pouze jako to příjemné oldschool retro pro staré fotry, kteří ty časy ještě pamatují, a omladinu, která se nebojí pátrat proti proudu času. Jenže bohužel i v tomto ohledu “Fallen Angels” selhává. Obrovským paradoxem totiž je, že po světě běhá několik desítek (ne-li víc) podobných retro kapel, které dokážou ten špinavý dřevní metal zahoblovat s mnohem větší přesvědčivostí než samotní klasici této muziky, kteří ji vytvořili. O třetím nastíněném pohledu se snad ani nemá cenu bavit, jelikož ten už je a priori negativní. Ale když si vzpomenu, jak Cronos roky bez ostychu tvrdil, že Venom šlo vždy jen o kariéru a prachy, a v současných rozhovorech se tváří strašně “metal pyčo 4eva”, tak asi člověku ani nic pozitivního na mysl nepřijde.

Ono ne že by “Fallen Angels” byl absolutně neposlouchatelný klystýr, jenom není důvod to poslouchat – jak jsem již zmínil, když budu chtít Venom, pustím si radši o několik tříd kvalitnější kultovní fošny jako “Black Metal” nebo “Welcome to Hell”; když budu chtít nějakou současnou vykrádačku oldschool metalu, sáhnu dejme tomu třeba po Sarke a jejich neuvěřitelně kulervoucímu nářezu “Vorunah”. Po “Fallen Angels” však ani náhodou.

Venom

Nějaké slušnější písničky se sice na “Fallen Angels” přece jenom vyskytují, to bych zase lhal, kdybych tvrdil, že se mně z toho chce vrhnout komplet, ale ty solidní věci jsou v opravdu velkém nepoměru k písničkám nezajímavým až vyloženě nudným. Hned úvodní “Hammerhead” patří k tomu výraznějšímu, především kytarové sólo se povedlo, ale jinak song ujde celkově. Pak už ale posluchači jaksi zamrzne úsměv, jelikož na něj čeká po většinu hrací doby jen šeď a nuda. Světlým bodem z klasických skladeb je ještě pátá “Damnation of Souls”, která má snad jako jediná na desce opravdu náboj, ale jinak je to povětšinou bída. Ne, že by Cronos a jeho parta neměli vůbec žádné nápady, jen si jich asi nevšímají a místo nich na album narvou nevýrazné hoblování. Jak ale dokazují krátké mezihry v “Laps of the Gods” a “Beggarman”, zvládnou to Venom i trochu jinak (a lépe!). Naneštěstí jsou tohle pouze několikavteřinové záležitosti – přesto jsou mezi nejlepšími momenty “Fallen Angels” a to o něčem vypovídá. Další opravdu zajímavou věcí je až o několik desítek minut později bonusová “Blackened Blues”, jež se ovšem nachází pouze na limitované verzi nahrávky. To máme (počítáno v limitované verzi) 3 písničky z 15 + dvě sotva desetivteřinové pasáže v dalších dvou. Trochu málo, ne? Obzvláště na kapelu formátu Venom.

Venom

Celkově nejvýraznějším pocitem z “Fallen Angels” je tedy zklamání. Možná se zeptáte, co bych od takových starých pardálů vlastně chtěl, když ne to, co je proslavilo, ale na to je lehká odpověď – mně osobně se třeba líbila lehounce experimentálnější cesta, na níž Venom nakoukli v roce 2000 s “Resurrection” a od níž následně dali rychle ruce pryč. V rozvíjení tohoto směru bych smysl viděl, ale v nepřesvědčivém parafrázování vlastní minulosti a snaze být revivalem sama sebe už však ne.

Nerad to říkám, ale Venom jsou již trochu zbytečnou kapelou, což je dosti nepříjemné prohlášení. Pánové prostě a jednoduše zamrzli v čase a zatímco někteří jejich věkoví souputníci dokázali zamrznout s grácií a nezaslouží si za to nic než být velebováni, současní Venom spíše připomínají nepovedenou parodii vlastní minulosti. Ze své ledové ulity se odmítají hnout stůj co stůj, přestože by mohli mít (a vcelku viditelně mají) na mnohem víc. Ale na druhou stranu… dokud budou prodávat tolik desek, tak proč by vlastně něco zkoušeli, když mají to svoje jisté. To, že opravdová kvalita je na pováženou, je zjevně vedlejší.


My Dying Bride – The Barghest O’ Whitby

My Dying Bride - The Barghest O' Whitby
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 7.11.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Barghest O’ Whitby

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Proč se k tomu nepřiznat hned v první větě – My Dying Bride jsou jednou z mých oblíbených kapel. Má paměť je sice jedna z těch děravějších, ale i tak si nevybavuji žádnou řadovou nahrávku, která by mne od těchto doomových matadorů zklamala nebo nebavila – ano, je samozřejmě neoddiskutovatelným faktem, že mají na kontě i o něco málo slabší nahrávky, přesto si vždy dokázali s přehledem udržet svou specifickou tvář a nastavenou laťku velice vysokého standardu prozatím nepodlezli. Dokonce i to tolik proklínané experimentální “34.788%… Complete” se mi opravdu upřímně líbí (ačkoliv uznávám, že s časem jej spousta lidí zpětně když ne přímo docenila, tak alespoň vzala na milost). Tohle vše bohužel platilo až do letošního roku, kdy My Dying Bride ku příležitosti svého 20. výročí (jen to díky průtahům o rok přestřelili) vydali další počin, jenž byl už dlouho dopředu avizován jako experimentální, byť diametrálně odlišným způsobem než výše zmiňovaný kousek. “Evinta” byla – a i s odstupem času vlastně stále pořád je – z mého pohledu poněkud rozporuplnou nahrávkou, popravdě řečeno, první z dílny My Dying Bride, která mne opravdu nebaví. O nějaký ten cca půlrok záhy je tu však další nová věc, tentokráte EP s názvem “The Barghest O’ Whitby”… pojďme se zeptat, jestli minialbum dokáže kapele opět vrátit reputaci a jestli třeba nejsou na místě obavy o dalším vývoji těchto britských žánrových klasiků…?

Vylijme do odpadní roury špinavého vína a nalijme si čistého – tato otázka byla zcela zbytečná a mimo mísu. Jak jsem již zmínil, “Evinta” byla už předem prezentována jako experiment mimo rámec běžné tvorby My Dying Bride s tím, že další nahrávky opět pojedou v zajetých kolejích, jak to mají všichni příznivci rádi. Stalo se. Jakékoliv obavy byly liché – proč asi, když ve světle oné proklamované netradičnosti “Evinta” vlastně ani reputace My Dying Bride pošramocena být nemohla. Mnohem plačtivější otázkou – zejména pro nás a v tuto chvíli, když právě máme na programu recenzi – je, jak to s “The Barghest O’ Whitby” tedy vypadá, neboť dle předběžných informací se měli posluchači opravdu na co těšit… suverénně nejdelší kompozice skupiny, zajímavý koncept o velkém černém hafanovi s velkými drápy a zuby z britských mokřadů (čti pes ze sorty čub baskervillských)… to přece zní zajímavě, no ne?

A zajímavé to také věru je – k potěše ucha posluchačova i hudebně. I přes trochu více nakynutou délku to jsou staří dobří “Brajdi”, jak se sluší a patří, jen trochu roztažení do větší plochy v rámci jedné skladby. Opakovat tedy, že se jedná o doom metalový umíráček se silnou atmosférou, by asi bylo nošením dříví do lesa – klidně i do takového lesa, kde se prohání nějaký ten legendární Barghest. Nespornou výhodou “The Barghest O’ Whitby” je ovšem fakt, že i přes právě řečené se nejedná o monotónní a nudný poslech – to bych rád zdůraznil, aby někdo ze čtenářů nedopatřením nezaměňoval pojmy. Celá kompozice postupně plyne, roste a proměňuje se přesně dle potřeb napsaného příběhu, má své poklidnější pasáže, i ty vyloženě dramatické, které však přece jenom trochu převládají, neboť právě tohle vždy bylo a asi také i vždy bude doménou My Dying Bride. Avšak co se týče nějakého hlubšího rozboru “The Barghest O’ Whitby”, to bych si dovolil protentokrát trochu vynechat – milý čtenář mi snad odpustí, vzhledem k faktu, že půlhodinový kousek se přece jenom rozebírá docela s obtížemi. Aby však ani tato část recenze nebyla ochuzena úplně, vypíchnul bych například skvělou pasáž začínající krátce před 14. minutou, to je vskutku lahůdka. Mohl bych zmínit i další – a to mi věřte, že jich je víc, které by si to zasloužily -, ale je to myslím zbytečné, radši vás trochu (z mé strany) pohodlně odkážu na samotný poslech na vlastní kůži a vlastní uši.

Na závěr už bych rád pronesl pouze stručné konstatování, že “The Barghest O’ Whitby” je počinem velice povedeným – další přírůstek do početné rodiny nosičů My Dying Bride, jenž mezi svými staršími bratříčky nebude za otloukánka. Řečeno polopatě – jste-li doom-pozitivní, nelze EP nedoporučit.


Cradle of Filth – Evermore Darkly…

Cradle of Filth - Evermore Darkly...
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 17.10.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Transmission from Hell
02. Thank Your Lucky Scars
03. Forgive Me Father (I Have Sinned) – Elder Version
04. Lilith Immaculate (Extended Length)
05. The Persecution Song – Elder Version
06. Forgive Me Father (I’m in a Trance)
07. The Spawn of Love and War – Elder Version
08. Summer Dying Fast (“Midnight in the Labyrinth” breadcrumb trail)

Odkazy:
web / facebook / twitter

V případě minialba “Evermore Darkly…” je naprosto stěžejní otázkou to, jaký má tento počin smysl, zdali vůbec nějaký. Uznávám, je pravda, že já osobně obecně zcela jednoznačně upřednostňuji dlouhohrající desky před jakýmikoliv neřadovými nosiči, ale když je kapela (stále se ještě bavíme obecně) schopna i v rámci EP (dema, singlu, proma,…) nabídnout i na malé ploše něco opravdu zajímavého, rozhodně si dám říct, ne že ne, rozhodně existují i minialba, na která budu přísahat, dokud nechcípnu.

Co však týče nejnovějšího počinu Cradle of Filth (rač si všimnout, milý čtenáři, že nyní už opouštíme obecnou rovinu a začínáme se věnovat pouze problematice našeho dnešního konkrétního subjektu), mám nutkání na rovinu napsat, že zde je ten smysl když ne žádný, tak přinejmenším alespoň hodně malý, ba přímo docela maličký. Že to přeháním? Co vás nemá, však považte sami – z osmi přítomných položek (bavíme-li se pouze o prvním disku, přiložené koncertně-dokumentárně-klipové DVD teď ponechme stranou) stojí za pozornost možná tak tři (a to ještě pozor na jednu věc – “stojí za pozornost” není ekvivalentem “je dobrá”!), čili ani ne polovina, což je dle mého názoru nestydatě málo. Ale vezměme to popořádku…

Hned první věc, intro “Transmission from Hell”, patří mezi ty dočista zbytečné. Kde jsou ty časy, kdy všechna intra/outra/intermezza byla jednou z nejsilnějších zbraní Cradle of Filth? Já vám to povím – hluboko v minulosti. “Transmission from Hell” je hovadina absolutně o ničem, požádejme tedy o moc věhlasného pana Skipa a pojďme se podívat na zoubek druhému kousku “Thank Your Lucky Scars” (opravdu by mne zajímalo, jestli je podobnost názvu s kultovním bijákem “My Lucky Stars” Jackieho Chana čistě náhodná nebo ne (smích)). Toto je právě jedna z těch písniček, které zde za pozornost stojí, a to z jednoho jednoduchého důvodu – jedná se o zbrusu nový, doposud nevydaný song. Hudebně je to taková ta klasická “krejdlofka”, čili zhola nic nového pod Filthovským sluníčkem, ale špatné to není, to neříkám. Asi nejvýraznějším momentem je lehce atypické kytarové sólo okolo tří a půl minut, ale celkově jde o docela slušnou věc.

Další ty dvě zajímavé písně se skrývají na pozicích číslo 6 a 8. V prvním případě se jedná o diskotékový remix skladby “Forgive Me Father (I Have Sinned)”, krásně překřtěný na “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”. Abych řekl pravdu, tohle je nejzábavnější a nejlepší, co celé “Evermore Darkly…” nabízí. Na brutální remix “Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave)” ze slavného ípka “From the Cradle to Enslave” to sice zdaleka nemá, ale i tak tahle tuc-tuc verze svou předlohu “Forgive Me Father (I Have Sinned)” s přehled drtí na plné čáře a mně osobně se líbí mnohem víc než originál. Snad aby se Cradle of Filth dali na disko, možná by pak měli větší koule (smích).

Onou poslední pozornosti-hodnou položkou je jakési cosi, co se skrývá pod názvem “Summer Dying Fast (‘Midnight in the Labyrinth’ breadcrumb trail)”, což je v překladu ochutnávka z čistě orchestrálního počinu “Midnight in the Labyrinth”, který by Cradle of Filth měli vydat v příštím roce. Nejsem si však moc jistý výsledkem, neboť předělávka “Summer Dying Fast” mě tedy nijak extra nepřesvědčila. Ale možná to bude i tím, že já obdobné orchestrální mumbo-jumbo voloviny nemám moc v lásce (Všímáte, jaká se z toho stala poslední dobou na metalové scéně móda? Když já osobně dostanu na něco podobného chuť, pustím si radši kvalitní soundtrack nebo opravdovou klasiku od lidí, kteří tomu rozumí, tyhle podměráky od metalistů, kteří třeba jinak svůj původní žánr mohou hrát jako králové, moc nemusím.), ale uvidíme, jak to dopadne celé. Neposlouchatelné to není a podle jednoho songu těžko soudit.

To bychom měli probrané ty slušné vály (s výjimkou “Transmission from Hell”), nyní se pojďme v rychlosti podívat na zbytek, který – a to říkám předem – stojí za prd. Jednak je to prodloužená verze písně “Lilith Immaculate” z poslední řadovky “Darkly, Darkly, Venus Aversa”. A to je s prominutím opravdová blbost, protože už ta původní, šestiminutová podoba mi přišla až příliš dlouhá, natožpak když to má o další dvě minuty navíc. Dobře, pojďme dál, zbývají nám ještě tři položky, jejichž hodnocení můžeme bez ostychu spojit dohromady…

…jedná se totiž jakési “Elder Version” tří písniček z už jednou zmiňované “Darkly, Darkly, Venus Aversa”“Forgive Me Father (I Have Sinned)”, “The Persecution Song” a “The Spawn of Love and War”. Ve skutečnosti jsou to něco jako demosnímky, takže další zbytečnost. Tohle vydávání tisíců verzí jednoho songu jsem nikdy nechápal. Zábavné to není, pokud to má být něco jako “oprava”, tak to neměli před rokem vydávat tak, jak to vydali; pokud to má být jakože pro fanoušky, tak mě osobně to nezajímá – chci slyšet písně tak, aby měly význam na desce a splňovaly záměr autora, všechny tyhle alternativní podoby jsou mi volné jako dědečkovy trenýrky. Ne, že by tyto “stařecké verze” byly nějaké výrazně horší (nebo lepší) než ty už známé, jsou prostě jenom zbytečné. Na jednou stranu uznávám, že jsou o něco syrovější, což je pro někoho jako já na poslech příjemnější, na druhou stranu však absolutně postrádají jakýkoliv albový koncept, tudíž jenom takto na EPčku vyznívají poněkud do ztracena.

Co si tedy o celém “Evermore Darkly…” myslet? Že je to tak trochu zbytečná věcička? Přesně tak! Nejskalnější fanoušci Cradle of Filth to asi vezmou, vlastně o tom ani moc nepochybuji, ale ostatní to mohou s klidem ignorovat. Jestli něco, tak si (i když to jako příznivec originálních nosičů říkám nerad, ale v tomhle případě to za koupi vážně nestojí) na YouTube pusťte “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”, případně ještě “Thank Your Lucky Scars” a nic jiného vás nemusí zajímat. Ze všech EP, které prozatím Cradle of Filth vydali, je “Evemore Darkly…” jednoznačně nejnudnější a nejzbytečnější…


Haken – Visions

Haken - Visions
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 25.10.2011
Label: Sensory Records

Tracklist:
01. Premonition
02. Nocturnal Conspiracy
03. Insomnia
04. Mind’s Eye
05. Portals
06. Shapeshifter
07. Deathless
08. Visions

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se minulý rok zničehonic vynořili Haken z Británie se svým debutem “Aquarius”, úplně narušili můj hudební vkus. Nejméně měsíc v kuse jsem nemohl poslouchat nic jiného než tu boží desku. “Aquarius” je určitě jeden z nejlepších debutů, které jsem měl možnost slyšet, a v okruhu prog-maniaků se album stalo jakousi moderní klasikou. Kapela si nastavila laťku dost vysoko a postavila před sebe těžký úkol – uspokojit fanoušky, čekající alespoň stejnou kvalitu.

Od debutu se stylově příliš nezměnilo. Sama kapela prohlašuje, že “Visions” je temnější než jeho předchůdce, ale já bych řekl, že novinka má mnohem veselejší atmosféru. Možná za to může absence growlu, který se vyskytoval na dvou skladbách minulého alba. Stejně jako posledně si zvuk Haken můžete představit jako hybrida velikánů Dream Theater, Pain of Salvation, místy i Opeth nebo v cirkusových pasážích Beardfish. Kapela ale i přes zřetelné vlivy zůstává zcela originální a předhazuje spoustu jedinečných kompozic, riffů a vyhrávek. Na rozdíl od zmíněných Dream Theater má kapela mnohem dominantnější klávesy, i když už ne tolik jako na “Aquarius”, na němž často měly víc prostoru než kytary. Haken jsou také melodičtější a emotivnější než jejich známější kolegové, o což se stará hlavně unikátní zpěvák Ross Jennings. Ten svůj projev od minula ještě vylepšil a postrčil tak album o kousek blíže dokonalosti. Ostatní podávají stejně kvalitní výkon a svoji virtuozitou se jednoduše vyrovnají mnohem profláklejším a zkušenějším instrumentalistům.

Album je opět koncepční, tentokrát se jedná o příběh chlapce, kterému se zdá o své smrti a potom se jí snaží celý život zabránit. Konceptovost je tentokrát mnohem propracovanější – už nejde pouze o textovou stránku. Deskou se protkávají motivy a nápady, dodávající mnohem ucelenější pocit. Hned v první skladbě “Premonition” nám kapela předhazuje zásadní motivy, hrající hlavní roli v poslední epické skladbě “Visions”, kde celý příběh vyvrcholí. Na rozdíl od debutu se můžeme setkat i s instrumentálními skladbami “Premonition” a “Portals”, přičemž první zmíněná zastupuje chlapcův sen ze začátku příběhu.

Vrcholem alba je poslední, titulní skladba, obsahující všechno, co si člověk může od dvacetiminutové písně přát, a tak nějak shrnující celou tvorbu kapely. Orchestrální části (nahrané se skutečným smyčcovým kvartetem), mluvené slovo, tvrdou metalovou pasáž, zběsilé instrumentální hrátky, jazzovou chvilku, klidnou baladickou část i refrén, co jen tak nedostanete z hlavy. “Visions” může úplně v klidu konkurovat epickým záležitostem jako je “A Change of Seasons” (Dreamt Theater) nebo “The Odyssey” (Symphony X).

Je mnohem jednodušší nacházet a vypichovat chyby, než pořád dokola omílat, jak je něco super. Proto je tak těžké recenzovat album “Visions” – ať se snažím jak chci, nemůžu najít žádnou chybu. Všechno je přesně tak, jak má, tohle je hudba s velkým H. A i přesto, že je poměrně složitá, je zároveň silně přístupná a lehce si ji užijete už napoprvé. Nemůžu jinak, než doporučit… všem.


Alestorm – Back Through Time

Alestorm - Back Through Time
Země: Velká Británie
Žánr: folk / power metal
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Back Through Time
02. Shipwrecked
03. The Sunk’n Norwegian
04. Midget Saw
05. Buckfast Powersmash
06. Scraping the Barrel
07. Rum
08. Swashbuckled
09. Rumpelkombo
10. Barrett’s Privateers [Stan Rogers cover]
11. Death Throes of the Terrorsquid
12. I Am a Cider Drinker [The Wurzels cover; bonus]
13. You are a Pirate [LazyTown cover; bonus]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, jak kdokoliv z vás, ale já si jako malý vždy přál být pirátem. Brázdit širá moře, hákovat kupecké lodě a hromadit nakradené zlato byl můj sen. Ten sen se mi po dvou letech opět plní, protože mám v pazourách nové album skotských bukanýrů Alestorm! Zvedněte kotvy a do podpalubí naložte rum! Bude téct proudem. A to doslova.

První pirátská řadová nahrávka “Captain Morgan’s Revenge” vyšla v roce 2008 a minimálně v mém okolí vyvolala patřičný rozruch. Něco takového v našich přehrávačích dosud chybělo nebo se stávalo značně vyčpělým a já hltal veškerou hudbu i slova, až se mi z uší začínalo kouřit. Poutavé melodie, skočný a veselý folk metal, kapela, která si na nic nehraje, a hlavně – pirátská tematika. Taková hudba přesně sedí do mého vkusu a věřte mi, “Kapitán Morgan” mi zpříjemnil nesčetně hodin (nezaměňovat s opileckým opojením alkoholového výrobku stejného jména). Další rok uběhl a světlo temného světa spatřilo “Black Sails at Midnight“. Působilo poněkud rozpačitě – nebylo v žádném případě špatné, ale vyšlo brzy po debutu a nepřineslo zhola nic nového. To se ale s novým materiálem naštěstí změnilo.

Back Through Time” přichází dva roky po druhém albu a na novém materiálu je to znát. Skladby jsou promyšlenější a nejedná se jen o kopie a recykláty předchozí tvorby. Což je jedině dobře, začínal jsem se totiž trochu bát. Písničky jsou zábavné, celkově variabilní a dobře se poslouchají. Několikrát jsem se i přistihl, že si mimoděk jen tak podupávám pod stolem nohou do rytmu hudby. Při práci, kdy jsem měl album jen jako zvukovou kulisu. A to se mi zase až tak často nestává! Samozřejmě nelze čekat nějaký výrazný odklon z kulis folk/power metalu, ale je vidět, že když se autoři snaží, starší styl může získat i svěží formu. K tomu dopomáhá i několik polo-experimentálních vsuvek, které se sem tam v některé skladbě objevují. Například v songu “Death Throes of the Terrorsquid” se v jednu chvíli změní tempo až na úroveň klasického black metalu a člověk by nepoznal, že vlastně poslouchá něco úplně jiného. Nebo song “Rumpelkombo” – jedná se o šest vteřin ultrarychlých bicí a kytar s jediným slovem – “Rumpelkombo”. Tuto přezdívku totiž dostali Alestorm od samotného Chrise Boltendahla na turné s Grave Digger. Je uveden i jako autor textu. Aspoň je vidět, že se kapela nebere tak vážně, a to je podle mého názoru v tomhle případě jedině dobře.

Něco se Alestorm prostě musí nechat – způsob, kterým dokážou své posluchače vtáhnout do svého světa a vyplivnout ho zpět zcela šokovaného. Nepamatuji si kapelu, která by dokázala se svým vybraným hudebním tématem pracovat tak precizně. Místy máte totiž vážně pocit, že sedíte v hospodě plné hulákajících rabiátů a pivo s rumem tečou proudem. Nebo že opravdu vidíte vzdálený ostrov, na kterém by se měl podle staré mapy nalézat obrovský poklad. Skoro ty zlaté mince držíte v rukou a oči září nadšením. Ano, až takový na mě dělá tato skupina dojem.

Novou fošnu otevírá titulní “Back Through Time” – klasický rozjezd kterékoliv folkmetalové desky, ale neurazí. Hned po ní nastupuje gigantická “Shipwrecked“, která smete všechno, na co jste doteď byli u Alestorm zvyklí. Jestliže jsem si na předchozích albech oblíbil některé písničky, tahle je všechny nahradila. Umně zakomponované housle a akordeon pomáhají dotvořit dojem skutečného ztroskotání. Skoro cítím slanou vodu v ústech. “The Sunk’n Norwegian” oplývá nakažlivým refrénem a odvážil bych se tvrdit, že jde opět o jednu z nejlepších věcí na celém albu. Oproti ní “Midget Saw” hraje spíše druhé housle, ale rychlost, refrén a stěžejní melodie jsou na výborné úrovni, takže se určitě neztratí. Líbí se mi také baladická “Scraping the Barrel“, ze které dýchá perfektní atmosféra. “Rum” asi není potřeba pitvat, protože již název mluví sám za sebe – klasická folková skákačka s opileckou tematikou. Nic víc, nic míň. Vyjma několika dalších písniček deska obsahuje celkem tři covery. Za nejzajímavější z nich jednoznačně považuji “You Are a Pirate” původně od LazyTown. Dovolím si tvrdit, že se jedná o jeden z nejlepších coverů, který jsem měl zatím možnost slyšet. Excelentní.

Finální hodnocení je jasné, protože jste si ho stejně prohlédli dříve, než jste začali číst. “Back Through Time” je určitě lepší než předchozí deska, ale zatím si nejsem jist, jak je na tom v porovnání s “Captain Morgan’s Revenge“, a myslím, že k finálnímu verdiktu dojdu až po několika dalších desítkách poslechů. Jedno je jisté – Alestorm vydali výborné album, které stojí za povšimnutí. A tak by to mělo být vždycky, nejen v případě podobné kapely.


Další názory:

U některých skupin prostě jaktěživ nepochopím, proč jsou tak populární a proč mají takový úspěch. Ano, Alestorm patří mězi ně. A ani v pořadí už třetí deska “Back Through Time” mi nepomohla tuhle záhadu rozluštit. Ať se na to dívám z kteréhokoliv úhlu, nemohu prostě najít jedinou věc, kterou bych mohl na muzice Alestorm ocenit. Nejlépe to asi vystihuje výraz odrhovačka – odrhovačka od začátku do konce, odrhovačka v tom špatném slova smyslu. Je mi jasné, že pokud jste ten typ posluchače, co se chodí na koncert opít, zahopsat a zabékat si na něco jednoduchého, ale hlavně chytlavého, asi vás to bude bavit, ale mě to prostě nebere. I když se však oprostím od toho subjektivního pohledu a pokusím se na to dívat čistě na poměry žánru, nelze přehlížet třeba fakt, že Alestorm vykrádají sami sebe i v rámci jednoho alba (například refrén “Buckfast Powermash” je téměř totožný s jednou pasáží v “Shipwrecked” apod.). Abych to zkrátil, až na jeden světlý bod v podobě “The Sunk’n Norwegian” je “Back Through Time” absolutní nuda.
H.


My Dying Bride – Evinta

My Dying Bride - Evinta
Země: Velká Británie
Žánr: orchestral
Datum vydání: 30.5.2011
Label: Peaceville Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Seda):

My Dying Bride, kapela, která si za svou 20letou historii vytvořila status legendy. Patří k nejlepším a nejrespektovanějším doom metalovým kapelám. U této skupiny nenajdete desku, která by byla vyloženě špatná. Všechny si drží určitou kvalitu a ani jedna nevybočuje ze standardů kapely. My Dying Bride jsou prostě jedinečnou kapelou, která bude uctívána i dlouho poté, co skončí, ať už z jakéhokoliv důvodu. My Dying Bride by si měl poslechnout každý, kdo začíná objevovat taje doom metalu. Pro mě je to prostě jeden z definovatelů žánrů, který s každou deskou přinesl něco nového.

Recenzovaná “Evinta” byla vydána právě k 20. výročí a jedná se o předělávky úryvků z různých skladeb do symfonické podoby. Takže zapomeňte na metal, kytary, bicí a vše podobné. Je to úplně něco jiného. Musím ale říci, že je na mě tato hudba až moc těžká. Ač jsem věděl, že se bude jednat o symfoniku, čekal jsem to docela jiné. Tohle je opravdu zvláštní a není to vůbec jednoduchá hudba, kterou já, jako naprostý laik, nemohu skoro vůbec posoudit. Na tvorbě se nepodílela jen kapela, skupině pomohl Johnny Maudling, kterého můžete znát z Bal-Sagoth. Hlavně však tedy operní zpěvačka Lucie Roche, která dostala veliký prostor ve zpěvu. Kolegovi H. se její výkon líbí, mě ovšem části s ní docela nudí. Mnohem radši jsem měl části s Aaronem. Jeho hlas je prostě bezkonkurenční, ani nemusel vůbec zpívat, stačilo pouze, aby jen mluvil, a přišlo mi to skvělé.

Ač se jedná o úryvky z jednotlivých písní, docela se ztrácím. Poznal jsem jich opravdu málo a spíše mi to zní, jako by to byly úplně nově složené věci. Od My Dying Bride mám spíše naposlouchanou novější tvorbu, tudíž starší věci poznat už nemohu vůbec. Novější jsem poznal pramálo, jistý jsem si byl snad jen s “She Is the Dark”“That Dress and Summer Skin” a i jednou další, kterou si nemohu vůbec vybavit po jméně, ale znám ji (smích).

“Evinta” je opravdu těžké album. Náročné na poslech, není to vůbec jednoduché vnímat. Často jsem s tím měl problémy, abych se na to plně koncetroval. Jestliže při tom budete provádět i jiné aktivity, ujde vám veliká část. Není zde ani nějaká pasáž, která by mě výrazně zaujala a já musel zpozornět a přehrávat znovu. Pokud máte rádi My Dying Bride, i když to s nimi nemá moc společného, neměli byste tento kousek vynechat. Buď se vám to zalíbí, anebo ne. Mě to tolik nezaujalo, je to rozhodně zajímavé, ale nemyslím si, že se k tomu vícekrát vrátím. Objektivně zhodnotit to nemůžu, protože této hudbě vůbec nerozumím a dá se říci, že je to má první zkušenost s nečím takovým. To, že to na sobě má název My Dying Bride to nezachrání. Je to otázka vkusu, zkuste, uvidíte.


Druhý pohled (H.):

Řekněme si to upřímně, album jako “Evinta” by se zde bylo asi jen těžko recenzováno, pokud by nešlo o experiment metalové skupiny. Jde totiž o melodie ze skladeb My Dying Bride, které byly přepracovány do čistě klávesové a smyčcové podoby s vokály… přepracovány tak důkladně, že je povětšinou ani moc nepoznávám, tudíž “Evinta” beru spíše jako samostatnou nahrávku. Každopádně se musím přiznat, že podobná hudba je tak trochu mimo můj “obor” a hodnotí se mi tak velice těžce, tudíž tento můj odstaveček berte spíše jako velice laický názor, jehož pohled je navíc kalen faktem, že “normální” tvorbu My Dying Bride mám opravdu velice rád.

Každopádně je “Evinta” v mých očích jaksi nevyrovnanou kolekcí. Klasické desky My Dying Bride jsou i přes nepopiratelnou pomalost dynamické záležitosti, jež člověka udrží v napětí, avšak některé skladby na “Evinta” působí spíše vlekle a rozmělněně, více než k soustředěnému poslechu se hodí jako podklad ke klimbání… což není zrovna to, co jsem od “Evinta” chtěl a očekával. Na druhou stranu ale nahrávka obsahuje i velice působivé kompozice, například “Of Lilies Bent with Tears”, “Vanité Triomphante” nebo na poměry celé kolekce až nezvykle košatou “That Dress and Summer Skin”. Z celé desky bych nad ostatní elementy vyzdvihl nejvýše vokály, paradoxně však ne vokály Aarona Stainthorpa, který vždy exceluje na albech My Dying Bride, ale vokály hostující operní zpěvačky Lucie Roche.

Tak či onak je “Evinta” velice nejednoduchou záležitostí, k čemuž přispívá i obrovská stopáž – základní dvoudisková verze čítá téměř hodinu a půl hudby, limitovaná třídisková přesahuje dvě hodiny materiálu. A díky tomu a také díky několika dalším okolnostem (které jsou myslím z výše uvedených důvodů vcelku evidentní) nevím, jak se mám vlastně k “Evinta”. Jde o zajímavou věc a dle mého názoru to minimálně za poslech stojí, ale hodnotit číselně si opravdu nedovolím. A mám-li být upřímný, “Evinta” bude nejspíš jednou z mála desek My Dying Bride, které si s největší pravděpodobností nikdy nekoupím.