Archiv štítku: GBR

Velká Británie

My Dying Bride – The Barghest O’ Whitby

My Dying Bride - The Barghest O' Whitby
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 7.11.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Barghest O’ Whitby

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Proč se k tomu nepřiznat hned v první větě – My Dying Bride jsou jednou z mých oblíbených kapel. Má paměť je sice jedna z těch děravějších, ale i tak si nevybavuji žádnou řadovou nahrávku, která by mne od těchto doomových matadorů zklamala nebo nebavila – ano, je samozřejmě neoddiskutovatelným faktem, že mají na kontě i o něco málo slabší nahrávky, přesto si vždy dokázali s přehledem udržet svou specifickou tvář a nastavenou laťku velice vysokého standardu prozatím nepodlezli. Dokonce i to tolik proklínané experimentální “34.788%… Complete” se mi opravdu upřímně líbí (ačkoliv uznávám, že s časem jej spousta lidí zpětně když ne přímo docenila, tak alespoň vzala na milost). Tohle vše bohužel platilo až do letošního roku, kdy My Dying Bride ku příležitosti svého 20. výročí (jen to díky průtahům o rok přestřelili) vydali další počin, jenž byl už dlouho dopředu avizován jako experimentální, byť diametrálně odlišným způsobem než výše zmiňovaný kousek. “Evinta” byla – a i s odstupem času vlastně stále pořád je – z mého pohledu poněkud rozporuplnou nahrávkou, popravdě řečeno, první z dílny My Dying Bride, která mne opravdu nebaví. O nějaký ten cca půlrok záhy je tu však další nová věc, tentokráte EP s názvem “The Barghest O’ Whitby”… pojďme se zeptat, jestli minialbum dokáže kapele opět vrátit reputaci a jestli třeba nejsou na místě obavy o dalším vývoji těchto britských žánrových klasiků…?

Vylijme do odpadní roury špinavého vína a nalijme si čistého – tato otázka byla zcela zbytečná a mimo mísu. Jak jsem již zmínil, “Evinta” byla už předem prezentována jako experiment mimo rámec běžné tvorby My Dying Bride s tím, že další nahrávky opět pojedou v zajetých kolejích, jak to mají všichni příznivci rádi. Stalo se. Jakékoliv obavy byly liché – proč asi, když ve světle oné proklamované netradičnosti “Evinta” vlastně ani reputace My Dying Bride pošramocena být nemohla. Mnohem plačtivější otázkou – zejména pro nás a v tuto chvíli, když právě máme na programu recenzi – je, jak to s “The Barghest O’ Whitby” tedy vypadá, neboť dle předběžných informací se měli posluchači opravdu na co těšit… suverénně nejdelší kompozice skupiny, zajímavý koncept o velkém černém hafanovi s velkými drápy a zuby z britských mokřadů (čti pes ze sorty čub baskervillských)… to přece zní zajímavě, no ne?

A zajímavé to také věru je – k potěše ucha posluchačova i hudebně. I přes trochu více nakynutou délku to jsou staří dobří “Brajdi”, jak se sluší a patří, jen trochu roztažení do větší plochy v rámci jedné skladby. Opakovat tedy, že se jedná o doom metalový umíráček se silnou atmosférou, by asi bylo nošením dříví do lesa – klidně i do takového lesa, kde se prohání nějaký ten legendární Barghest. Nespornou výhodou “The Barghest O’ Whitby” je ovšem fakt, že i přes právě řečené se nejedná o monotónní a nudný poslech – to bych rád zdůraznil, aby někdo ze čtenářů nedopatřením nezaměňoval pojmy. Celá kompozice postupně plyne, roste a proměňuje se přesně dle potřeb napsaného příběhu, má své poklidnější pasáže, i ty vyloženě dramatické, které však přece jenom trochu převládají, neboť právě tohle vždy bylo a asi také i vždy bude doménou My Dying Bride. Avšak co se týče nějakého hlubšího rozboru “The Barghest O’ Whitby”, to bych si dovolil protentokrát trochu vynechat – milý čtenář mi snad odpustí, vzhledem k faktu, že půlhodinový kousek se přece jenom rozebírá docela s obtížemi. Aby však ani tato část recenze nebyla ochuzena úplně, vypíchnul bych například skvělou pasáž začínající krátce před 14. minutou, to je vskutku lahůdka. Mohl bych zmínit i další – a to mi věřte, že jich je víc, které by si to zasloužily -, ale je to myslím zbytečné, radši vás trochu (z mé strany) pohodlně odkážu na samotný poslech na vlastní kůži a vlastní uši.

Na závěr už bych rád pronesl pouze stručné konstatování, že “The Barghest O’ Whitby” je počinem velice povedeným – další přírůstek do početné rodiny nosičů My Dying Bride, jenž mezi svými staršími bratříčky nebude za otloukánka. Řečeno polopatě – jste-li doom-pozitivní, nelze EP nedoporučit.


Cradle of Filth – Evermore Darkly…

Cradle of Filth - Evermore Darkly...
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 17.10.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Transmission from Hell
02. Thank Your Lucky Scars
03. Forgive Me Father (I Have Sinned) – Elder Version
04. Lilith Immaculate (Extended Length)
05. The Persecution Song – Elder Version
06. Forgive Me Father (I’m in a Trance)
07. The Spawn of Love and War – Elder Version
08. Summer Dying Fast (“Midnight in the Labyrinth” breadcrumb trail)

Odkazy:
web / facebook / twitter

V případě minialba “Evermore Darkly…” je naprosto stěžejní otázkou to, jaký má tento počin smysl, zdali vůbec nějaký. Uznávám, je pravda, že já osobně obecně zcela jednoznačně upřednostňuji dlouhohrající desky před jakýmikoliv neřadovými nosiči, ale když je kapela (stále se ještě bavíme obecně) schopna i v rámci EP (dema, singlu, proma,…) nabídnout i na malé ploše něco opravdu zajímavého, rozhodně si dám říct, ne že ne, rozhodně existují i minialba, na která budu přísahat, dokud nechcípnu.

Co však týče nejnovějšího počinu Cradle of Filth (rač si všimnout, milý čtenáři, že nyní už opouštíme obecnou rovinu a začínáme se věnovat pouze problematice našeho dnešního konkrétního subjektu), mám nutkání na rovinu napsat, že zde je ten smysl když ne žádný, tak přinejmenším alespoň hodně malý, ba přímo docela maličký. Že to přeháním? Co vás nemá, však považte sami – z osmi přítomných položek (bavíme-li se pouze o prvním disku, přiložené koncertně-dokumentárně-klipové DVD teď ponechme stranou) stojí za pozornost možná tak tři (a to ještě pozor na jednu věc – “stojí za pozornost” není ekvivalentem “je dobrá”!), čili ani ne polovina, což je dle mého názoru nestydatě málo. Ale vezměme to popořádku…

Hned první věc, intro “Transmission from Hell”, patří mezi ty dočista zbytečné. Kde jsou ty časy, kdy všechna intra/outra/intermezza byla jednou z nejsilnějších zbraní Cradle of Filth? Já vám to povím – hluboko v minulosti. “Transmission from Hell” je hovadina absolutně o ničem, požádejme tedy o moc věhlasného pana Skipa a pojďme se podívat na zoubek druhému kousku “Thank Your Lucky Scars” (opravdu by mne zajímalo, jestli je podobnost názvu s kultovním bijákem “My Lucky Stars” Jackieho Chana čistě náhodná nebo ne (smích)). Toto je právě jedna z těch písniček, které zde za pozornost stojí, a to z jednoho jednoduchého důvodu – jedná se o zbrusu nový, doposud nevydaný song. Hudebně je to taková ta klasická “krejdlofka”, čili zhola nic nového pod Filthovským sluníčkem, ale špatné to není, to neříkám. Asi nejvýraznějším momentem je lehce atypické kytarové sólo okolo tří a půl minut, ale celkově jde o docela slušnou věc.

Další ty dvě zajímavé písně se skrývají na pozicích číslo 6 a 8. V prvním případě se jedná o diskotékový remix skladby “Forgive Me Father (I Have Sinned)”, krásně překřtěný na “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”. Abych řekl pravdu, tohle je nejzábavnější a nejlepší, co celé “Evermore Darkly…” nabízí. Na brutální remix “Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave)” ze slavného ípka “From the Cradle to Enslave” to sice zdaleka nemá, ale i tak tahle tuc-tuc verze svou předlohu “Forgive Me Father (I Have Sinned)” s přehled drtí na plné čáře a mně osobně se líbí mnohem víc než originál. Snad aby se Cradle of Filth dali na disko, možná by pak měli větší koule (smích).

Onou poslední pozornosti-hodnou položkou je jakési cosi, co se skrývá pod názvem “Summer Dying Fast (‘Midnight in the Labyrinth’ breadcrumb trail)”, což je v překladu ochutnávka z čistě orchestrálního počinu “Midnight in the Labyrinth”, který by Cradle of Filth měli vydat v příštím roce. Nejsem si však moc jistý výsledkem, neboť předělávka “Summer Dying Fast” mě tedy nijak extra nepřesvědčila. Ale možná to bude i tím, že já obdobné orchestrální mumbo-jumbo voloviny nemám moc v lásce (Všímáte, jaká se z toho stala poslední dobou na metalové scéně móda? Když já osobně dostanu na něco podobného chuť, pustím si radši kvalitní soundtrack nebo opravdovou klasiku od lidí, kteří tomu rozumí, tyhle podměráky od metalistů, kteří třeba jinak svůj původní žánr mohou hrát jako králové, moc nemusím.), ale uvidíme, jak to dopadne celé. Neposlouchatelné to není a podle jednoho songu těžko soudit.

To bychom měli probrané ty slušné vály (s výjimkou “Transmission from Hell”), nyní se pojďme v rychlosti podívat na zbytek, který – a to říkám předem – stojí za prd. Jednak je to prodloužená verze písně “Lilith Immaculate” z poslední řadovky “Darkly, Darkly, Venus Aversa”. A to je s prominutím opravdová blbost, protože už ta původní, šestiminutová podoba mi přišla až příliš dlouhá, natožpak když to má o další dvě minuty navíc. Dobře, pojďme dál, zbývají nám ještě tři položky, jejichž hodnocení můžeme bez ostychu spojit dohromady…

…jedná se totiž jakési “Elder Version” tří písniček z už jednou zmiňované “Darkly, Darkly, Venus Aversa”“Forgive Me Father (I Have Sinned)”, “The Persecution Song” a “The Spawn of Love and War”. Ve skutečnosti jsou to něco jako demosnímky, takže další zbytečnost. Tohle vydávání tisíců verzí jednoho songu jsem nikdy nechápal. Zábavné to není, pokud to má být něco jako “oprava”, tak to neměli před rokem vydávat tak, jak to vydali; pokud to má být jakože pro fanoušky, tak mě osobně to nezajímá – chci slyšet písně tak, aby měly význam na desce a splňovaly záměr autora, všechny tyhle alternativní podoby jsou mi volné jako dědečkovy trenýrky. Ne, že by tyto “stařecké verze” byly nějaké výrazně horší (nebo lepší) než ty už známé, jsou prostě jenom zbytečné. Na jednou stranu uznávám, že jsou o něco syrovější, což je pro někoho jako já na poslech příjemnější, na druhou stranu však absolutně postrádají jakýkoliv albový koncept, tudíž jenom takto na EPčku vyznívají poněkud do ztracena.

Co si tedy o celém “Evermore Darkly…” myslet? Že je to tak trochu zbytečná věcička? Přesně tak! Nejskalnější fanoušci Cradle of Filth to asi vezmou, vlastně o tom ani moc nepochybuji, ale ostatní to mohou s klidem ignorovat. Jestli něco, tak si (i když to jako příznivec originálních nosičů říkám nerad, ale v tomhle případě to za koupi vážně nestojí) na YouTube pusťte “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”, případně ještě “Thank Your Lucky Scars” a nic jiného vás nemusí zajímat. Ze všech EP, které prozatím Cradle of Filth vydali, je “Evemore Darkly…” jednoznačně nejnudnější a nejzbytečnější…


Haken – Visions

Haken - Visions
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 25.10.2011
Label: Sensory Records

Tracklist:
01. Premonition
02. Nocturnal Conspiracy
03. Insomnia
04. Mind’s Eye
05. Portals
06. Shapeshifter
07. Deathless
08. Visions

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se minulý rok zničehonic vynořili Haken z Británie se svým debutem “Aquarius”, úplně narušili můj hudební vkus. Nejméně měsíc v kuse jsem nemohl poslouchat nic jiného než tu boží desku. “Aquarius” je určitě jeden z nejlepších debutů, které jsem měl možnost slyšet, a v okruhu prog-maniaků se album stalo jakousi moderní klasikou. Kapela si nastavila laťku dost vysoko a postavila před sebe těžký úkol – uspokojit fanoušky, čekající alespoň stejnou kvalitu.

Od debutu se stylově příliš nezměnilo. Sama kapela prohlašuje, že “Visions” je temnější než jeho předchůdce, ale já bych řekl, že novinka má mnohem veselejší atmosféru. Možná za to může absence growlu, který se vyskytoval na dvou skladbách minulého alba. Stejně jako posledně si zvuk Haken můžete představit jako hybrida velikánů Dream Theater, Pain of Salvation, místy i Opeth nebo v cirkusových pasážích Beardfish. Kapela ale i přes zřetelné vlivy zůstává zcela originální a předhazuje spoustu jedinečných kompozic, riffů a vyhrávek. Na rozdíl od zmíněných Dream Theater má kapela mnohem dominantnější klávesy, i když už ne tolik jako na “Aquarius”, na němž často měly víc prostoru než kytary. Haken jsou také melodičtější a emotivnější než jejich známější kolegové, o což se stará hlavně unikátní zpěvák Ross Jennings. Ten svůj projev od minula ještě vylepšil a postrčil tak album o kousek blíže dokonalosti. Ostatní podávají stejně kvalitní výkon a svoji virtuozitou se jednoduše vyrovnají mnohem profláklejším a zkušenějším instrumentalistům.

Album je opět koncepční, tentokrát se jedná o příběh chlapce, kterému se zdá o své smrti a potom se jí snaží celý život zabránit. Konceptovost je tentokrát mnohem propracovanější – už nejde pouze o textovou stránku. Deskou se protkávají motivy a nápady, dodávající mnohem ucelenější pocit. Hned v první skladbě “Premonition” nám kapela předhazuje zásadní motivy, hrající hlavní roli v poslední epické skladbě “Visions”, kde celý příběh vyvrcholí. Na rozdíl od debutu se můžeme setkat i s instrumentálními skladbami “Premonition” a “Portals”, přičemž první zmíněná zastupuje chlapcův sen ze začátku příběhu.

Vrcholem alba je poslední, titulní skladba, obsahující všechno, co si člověk může od dvacetiminutové písně přát, a tak nějak shrnující celou tvorbu kapely. Orchestrální části (nahrané se skutečným smyčcovým kvartetem), mluvené slovo, tvrdou metalovou pasáž, zběsilé instrumentální hrátky, jazzovou chvilku, klidnou baladickou část i refrén, co jen tak nedostanete z hlavy. “Visions” může úplně v klidu konkurovat epickým záležitostem jako je “A Change of Seasons” (Dreamt Theater) nebo “The Odyssey” (Symphony X).

Je mnohem jednodušší nacházet a vypichovat chyby, než pořád dokola omílat, jak je něco super. Proto je tak těžké recenzovat album “Visions” – ať se snažím jak chci, nemůžu najít žádnou chybu. Všechno je přesně tak, jak má, tohle je hudba s velkým H. A i přesto, že je poměrně složitá, je zároveň silně přístupná a lehce si ji užijete už napoprvé. Nemůžu jinak, než doporučit… všem.


Alestorm – Back Through Time

Alestorm - Back Through Time
Země: Velká Británie
Žánr: folk / power metal
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Back Through Time
02. Shipwrecked
03. The Sunk’n Norwegian
04. Midget Saw
05. Buckfast Powersmash
06. Scraping the Barrel
07. Rum
08. Swashbuckled
09. Rumpelkombo
10. Barrett’s Privateers [Stan Rogers cover]
11. Death Throes of the Terrorsquid
12. I Am a Cider Drinker [The Wurzels cover; bonus]
13. You are a Pirate [LazyTown cover; bonus]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, jak kdokoliv z vás, ale já si jako malý vždy přál být pirátem. Brázdit širá moře, hákovat kupecké lodě a hromadit nakradené zlato byl můj sen. Ten sen se mi po dvou letech opět plní, protože mám v pazourách nové album skotských bukanýrů Alestorm! Zvedněte kotvy a do podpalubí naložte rum! Bude téct proudem. A to doslova.

První pirátská řadová nahrávka “Captain Morgan’s Revenge” vyšla v roce 2008 a minimálně v mém okolí vyvolala patřičný rozruch. Něco takového v našich přehrávačích dosud chybělo nebo se stávalo značně vyčpělým a já hltal veškerou hudbu i slova, až se mi z uší začínalo kouřit. Poutavé melodie, skočný a veselý folk metal, kapela, která si na nic nehraje, a hlavně – pirátská tematika. Taková hudba přesně sedí do mého vkusu a věřte mi, “Kapitán Morgan” mi zpříjemnil nesčetně hodin (nezaměňovat s opileckým opojením alkoholového výrobku stejného jména). Další rok uběhl a světlo temného světa spatřilo “Black Sails at Midnight“. Působilo poněkud rozpačitě – nebylo v žádném případě špatné, ale vyšlo brzy po debutu a nepřineslo zhola nic nového. To se ale s novým materiálem naštěstí změnilo.

Back Through Time” přichází dva roky po druhém albu a na novém materiálu je to znát. Skladby jsou promyšlenější a nejedná se jen o kopie a recykláty předchozí tvorby. Což je jedině dobře, začínal jsem se totiž trochu bát. Písničky jsou zábavné, celkově variabilní a dobře se poslouchají. Několikrát jsem se i přistihl, že si mimoděk jen tak podupávám pod stolem nohou do rytmu hudby. Při práci, kdy jsem měl album jen jako zvukovou kulisu. A to se mi zase až tak často nestává! Samozřejmě nelze čekat nějaký výrazný odklon z kulis folk/power metalu, ale je vidět, že když se autoři snaží, starší styl může získat i svěží formu. K tomu dopomáhá i několik polo-experimentálních vsuvek, které se sem tam v některé skladbě objevují. Například v songu “Death Throes of the Terrorsquid” se v jednu chvíli změní tempo až na úroveň klasického black metalu a člověk by nepoznal, že vlastně poslouchá něco úplně jiného. Nebo song “Rumpelkombo” – jedná se o šest vteřin ultrarychlých bicí a kytar s jediným slovem – “Rumpelkombo”. Tuto přezdívku totiž dostali Alestorm od samotného Chrise Boltendahla na turné s Grave Digger. Je uveden i jako autor textu. Aspoň je vidět, že se kapela nebere tak vážně, a to je podle mého názoru v tomhle případě jedině dobře.

Něco se Alestorm prostě musí nechat – způsob, kterým dokážou své posluchače vtáhnout do svého světa a vyplivnout ho zpět zcela šokovaného. Nepamatuji si kapelu, která by dokázala se svým vybraným hudebním tématem pracovat tak precizně. Místy máte totiž vážně pocit, že sedíte v hospodě plné hulákajících rabiátů a pivo s rumem tečou proudem. Nebo že opravdu vidíte vzdálený ostrov, na kterém by se měl podle staré mapy nalézat obrovský poklad. Skoro ty zlaté mince držíte v rukou a oči září nadšením. Ano, až takový na mě dělá tato skupina dojem.

Novou fošnu otevírá titulní “Back Through Time” – klasický rozjezd kterékoliv folkmetalové desky, ale neurazí. Hned po ní nastupuje gigantická “Shipwrecked“, která smete všechno, na co jste doteď byli u Alestorm zvyklí. Jestliže jsem si na předchozích albech oblíbil některé písničky, tahle je všechny nahradila. Umně zakomponované housle a akordeon pomáhají dotvořit dojem skutečného ztroskotání. Skoro cítím slanou vodu v ústech. “The Sunk’n Norwegian” oplývá nakažlivým refrénem a odvážil bych se tvrdit, že jde opět o jednu z nejlepších věcí na celém albu. Oproti ní “Midget Saw” hraje spíše druhé housle, ale rychlost, refrén a stěžejní melodie jsou na výborné úrovni, takže se určitě neztratí. Líbí se mi také baladická “Scraping the Barrel“, ze které dýchá perfektní atmosféra. “Rum” asi není potřeba pitvat, protože již název mluví sám za sebe – klasická folková skákačka s opileckou tematikou. Nic víc, nic míň. Vyjma několika dalších písniček deska obsahuje celkem tři covery. Za nejzajímavější z nich jednoznačně považuji “You Are a Pirate” původně od LazyTown. Dovolím si tvrdit, že se jedná o jeden z nejlepších coverů, který jsem měl zatím možnost slyšet. Excelentní.

Finální hodnocení je jasné, protože jste si ho stejně prohlédli dříve, než jste začali číst. “Back Through Time” je určitě lepší než předchozí deska, ale zatím si nejsem jist, jak je na tom v porovnání s “Captain Morgan’s Revenge“, a myslím, že k finálnímu verdiktu dojdu až po několika dalších desítkách poslechů. Jedno je jisté – Alestorm vydali výborné album, které stojí za povšimnutí. A tak by to mělo být vždycky, nejen v případě podobné kapely.


Další názory:

U některých skupin prostě jaktěživ nepochopím, proč jsou tak populární a proč mají takový úspěch. Ano, Alestorm patří mězi ně. A ani v pořadí už třetí deska “Back Through Time” mi nepomohla tuhle záhadu rozluštit. Ať se na to dívám z kteréhokoliv úhlu, nemohu prostě najít jedinou věc, kterou bych mohl na muzice Alestorm ocenit. Nejlépe to asi vystihuje výraz odrhovačka – odrhovačka od začátku do konce, odrhovačka v tom špatném slova smyslu. Je mi jasné, že pokud jste ten typ posluchače, co se chodí na koncert opít, zahopsat a zabékat si na něco jednoduchého, ale hlavně chytlavého, asi vás to bude bavit, ale mě to prostě nebere. I když se však oprostím od toho subjektivního pohledu a pokusím se na to dívat čistě na poměry žánru, nelze přehlížet třeba fakt, že Alestorm vykrádají sami sebe i v rámci jednoho alba (například refrén “Buckfast Powermash” je téměř totožný s jednou pasáží v “Shipwrecked” apod.). Abych to zkrátil, až na jeden světlý bod v podobě “The Sunk’n Norwegian” je “Back Through Time” absolutní nuda.
H.


My Dying Bride – Evinta

My Dying Bride - Evinta
Země: Velká Británie
Žánr: orchestral
Datum vydání: 30.5.2011
Label: Peaceville Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Seda):

My Dying Bride, kapela, která si za svou 20letou historii vytvořila status legendy. Patří k nejlepším a nejrespektovanějším doom metalovým kapelám. U této skupiny nenajdete desku, která by byla vyloženě špatná. Všechny si drží určitou kvalitu a ani jedna nevybočuje ze standardů kapely. My Dying Bride jsou prostě jedinečnou kapelou, která bude uctívána i dlouho poté, co skončí, ať už z jakéhokoliv důvodu. My Dying Bride by si měl poslechnout každý, kdo začíná objevovat taje doom metalu. Pro mě je to prostě jeden z definovatelů žánrů, který s každou deskou přinesl něco nového.

Recenzovaná “Evinta” byla vydána právě k 20. výročí a jedná se o předělávky úryvků z různých skladeb do symfonické podoby. Takže zapomeňte na metal, kytary, bicí a vše podobné. Je to úplně něco jiného. Musím ale říci, že je na mě tato hudba až moc těžká. Ač jsem věděl, že se bude jednat o symfoniku, čekal jsem to docela jiné. Tohle je opravdu zvláštní a není to vůbec jednoduchá hudba, kterou já, jako naprostý laik, nemohu skoro vůbec posoudit. Na tvorbě se nepodílela jen kapela, skupině pomohl Johnny Maudling, kterého můžete znát z Bal-Sagoth. Hlavně však tedy operní zpěvačka Lucie Roche, která dostala veliký prostor ve zpěvu. Kolegovi H. se její výkon líbí, mě ovšem části s ní docela nudí. Mnohem radši jsem měl části s Aaronem. Jeho hlas je prostě bezkonkurenční, ani nemusel vůbec zpívat, stačilo pouze, aby jen mluvil, a přišlo mi to skvělé.

Ač se jedná o úryvky z jednotlivých písní, docela se ztrácím. Poznal jsem jich opravdu málo a spíše mi to zní, jako by to byly úplně nově složené věci. Od My Dying Bride mám spíše naposlouchanou novější tvorbu, tudíž starší věci poznat už nemohu vůbec. Novější jsem poznal pramálo, jistý jsem si byl snad jen s “She Is the Dark”“That Dress and Summer Skin” a i jednou další, kterou si nemohu vůbec vybavit po jméně, ale znám ji (smích).

“Evinta” je opravdu těžké album. Náročné na poslech, není to vůbec jednoduché vnímat. Často jsem s tím měl problémy, abych se na to plně koncetroval. Jestliže při tom budete provádět i jiné aktivity, ujde vám veliká část. Není zde ani nějaká pasáž, která by mě výrazně zaujala a já musel zpozornět a přehrávat znovu. Pokud máte rádi My Dying Bride, i když to s nimi nemá moc společného, neměli byste tento kousek vynechat. Buď se vám to zalíbí, anebo ne. Mě to tolik nezaujalo, je to rozhodně zajímavé, ale nemyslím si, že se k tomu vícekrát vrátím. Objektivně zhodnotit to nemůžu, protože této hudbě vůbec nerozumím a dá se říci, že je to má první zkušenost s nečím takovým. To, že to na sobě má název My Dying Bride to nezachrání. Je to otázka vkusu, zkuste, uvidíte.


Druhý pohled (H.):

Řekněme si to upřímně, album jako “Evinta” by se zde bylo asi jen těžko recenzováno, pokud by nešlo o experiment metalové skupiny. Jde totiž o melodie ze skladeb My Dying Bride, které byly přepracovány do čistě klávesové a smyčcové podoby s vokály… přepracovány tak důkladně, že je povětšinou ani moc nepoznávám, tudíž “Evinta” beru spíše jako samostatnou nahrávku. Každopádně se musím přiznat, že podobná hudba je tak trochu mimo můj “obor” a hodnotí se mi tak velice těžce, tudíž tento můj odstaveček berte spíše jako velice laický názor, jehož pohled je navíc kalen faktem, že “normální” tvorbu My Dying Bride mám opravdu velice rád.

Každopádně je “Evinta” v mých očích jaksi nevyrovnanou kolekcí. Klasické desky My Dying Bride jsou i přes nepopiratelnou pomalost dynamické záležitosti, jež člověka udrží v napětí, avšak některé skladby na “Evinta” působí spíše vlekle a rozmělněně, více než k soustředěnému poslechu se hodí jako podklad ke klimbání… což není zrovna to, co jsem od “Evinta” chtěl a očekával. Na druhou stranu ale nahrávka obsahuje i velice působivé kompozice, například “Of Lilies Bent with Tears”, “Vanité Triomphante” nebo na poměry celé kolekce až nezvykle košatou “That Dress and Summer Skin”. Z celé desky bych nad ostatní elementy vyzdvihl nejvýše vokály, paradoxně však ne vokály Aarona Stainthorpa, který vždy exceluje na albech My Dying Bride, ale vokály hostující operní zpěvačky Lucie Roche.

Tak či onak je “Evinta” velice nejednoduchou záležitostí, k čemuž přispívá i obrovská stopáž – základní dvoudisková verze čítá téměř hodinu a půl hudby, limitovaná třídisková přesahuje dvě hodiny materiálu. A díky tomu a také díky několika dalším okolnostem (které jsou myslím z výše uvedených důvodů vcelku evidentní) nevím, jak se mám vlastně k “Evinta”. Jde o zajímavou věc a dle mého názoru to minimálně za poslech stojí, ale hodnotit číselně si opravdu nedovolím. A mám-li být upřímný, “Evinta” bude nejspíš jednou z mála desek My Dying Bride, které si s největší pravděpodobností nikdy nekoupím.


Bring Me the Horizon, Momma Knows Best, The Blackstone Chronicles

Bring Me the Horizon
Datum: 16.6.2011
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Bring Me the Horizon, Momma Knows Best, The Blackstone Chronicles

Jestli existuje nějaká kapela, kterou jsem potřeboval vidět za jakoukoliv cenu, byli to právě Bring Me the Horizon, kteří 16. června poprvé zahráli v České republice. Jejich první koncert na našem území byl hodně očekáváný a návštěva se čekala veliká. Nejdříve se dokonce muselo měnit místo odehrání, původně plánované Rock Café by totiž všechny fandy nepobralo, a tak se mělo vše uskutečnit v MeetFactory. Bohužel ke smůle všech se na stejný den naplánovala odborová stávka, což znemožnilo hodně lidem se do MeetFactory dostat. Návštěvu jsem tedy neočekával nijak obrovskou, ale hned po příjezdu jsem musel změnit názor. Narváno bylo už několik minut před otevřením vstupu, dorazil jsem tam nějakou půlhodinku před otevřením. Možná díky bohu za tu stávku, kdyby lidi mohli v pohodě cestovat, nedalo by se tam snad ani hnout.

Předkapely se neustále měnily, nejdříve to měli být Architects, poté jsem snad někde viděl zprávu o tom, že zahrají dokonce i Suicide Silence. Ustálilo se to na Deez Nuts, které ale pak vyměnili domácí The Blackstone Chronicles a Momma Knows Best. První jmenovanou kapelu mám rád, i když jsem měl naposlouchané jejich EP s bývalým zpěvákem a o novém jsem nic neveděl. The Blackstone Chronicles tedy zahráli jako první a za svou půlhodinku udělali výbornou show. Jejich hudba je dobře udělaná a na domácí poměry opravdu patří k tomu lepšímu. Na jejich vystoupení, i když se jednalo o předkapelu, se dívalo dost lidí a parádně se to na rozjezd rozpohybovalo. Jelikož jsem ale bohužel znal jen ty tři songy, co jsou na EP, moc jsem se nechytal. Nicméně show i hudba skvělá a The Blackstone Chronicles ukázali, že mají budoucnost.

To samé se bohužel nedá říct o Momma Knows Best. O nich jsem slyšel poprvé, a tak jsem se musel ze zvědavosti podívat. Jenže po pár písničkách jsem to vzdal a už netrpělivě vyčkával zahrání hlavních headlinerů. Momma Knows Best se snažili, ale atmosféru jako jejich předchůdci nevytvořili. Ani hudebně mě to tolik nezaujalo. Byla docela škoda, že právě oni mají více času než kolegové a z fleku bych ty kapely nejraději prohodil.

Vystoupení Bring Me the Horizon jsem se kvůli šéfredaktorovi docela bál. Strašil mě totiž s tím, že zpěvák Oli některá vystoupení totiž odflákne, když se mu nechce, a koncerty, kam se těší a ani tam není tolik lidí, zvládá na plný výkon. Oliho jsem tedy speciálně sledoval, jestli se baví, anebo je tam otrávený. A teď můžu s radostí říct, že H. opět neměl pravdu. Oliverovi se to velice líbilo a neustále chválil lidi za skvělou atmosféru. A pokud nelže (i když možná ano), jednalo se prý o zatím nejlepší vystoupení jejich evropského turné a litoval toho, že sem nezajeli mnohem dříve. Akci zahajuje “Alligator Blood” z nejnovější desky. Hned od začátku to vypadá na slušnou jízdu, první, co mě ale zarazilo, byl právě Oli. Kolují zvěsti, že už nemá na to, aby odzpíval celý koncert sám, a to se i zčásti potvrdilo. Nebyl snad song, který odzpíval samostatně. Dost často mu vypomáhal jeden z kytaristů, anebo hodně půjčoval mikrofon z pódia fanouškům. Jo, stárne každý… Nicméně se mu to ani nějak vyčítat nedá, protože celá show byla skvělá, a tak to tenhle nedostatek nahradilo. A že občas zagrowloval někdo jiný, to ani tolik nevadí. Furt je to Oli s jeho krásnými vlasy.

Následuje jedna z největších hitovek kapely – “Diamonds Aren’t Forever”. Docela mě překvapilo zařazení hned takto na začátek, ale ono to je vlastně jedno. Oni mají všechny songy dokonalé. Celou show neprovázely žádné efekty, pódium bylo pouze osvícené bílým světlem. Na atmosféře to neubralo. Energie byla opravdu parádní a je vidět, že Bring Me the Horizon umí rozpohybovat každého. Zahraje se i jedna ze starší éry kapely, “Pray for Plagues”, a nejnovejší parády jako “Anthem” nebo “Fuck”. Těsně před přídavkem se vše zpomalí s emociální “Blessed with a Curse”. Kapela pomalu odchází a po chvilce pouští intro a rozjede se “It Never Ends”, následuje “Chelsea Smile” a vše zakončí “Football Season Is Over”. Zklamalo mě však rozloučení. Očekával bych dlouhé loučení, ale místo toho hned po dohrání posledního songu Oli řekl krátký pozdrav a všichni odešli do zákulisí.

Koncert to byl skvělý, nechybělo tomu nic. Jediné, co se dá snad vytknout, je, že Oli nezpíval 100% času. Vykouzlená energie však nebyla podpořena žádnými efekty, ničím takovým. Vše vycházelo rovnou od kapely a fanoušků. Ze songů mi chyběla “The Sadness Will Never End”, jinak setlist chválím. Málem bych zapomněl, otravné bylo taky strašné vedro. Víc jsem snad zpocený v životě nebyl. Musel jsem se i vzdát dobrého místa, jen abych se šel opláchnout vodou. Nešlo to vydržet. Díky pořadatelům, že do kotle nosili pořád novou vodu, jinak by tam někdo zkolaboval. Pro mě zatím jednoznačně koncert roku 2011.


The Axis of Perdition – Tenements (of the Anointed Flesh)

The Axis of Perdition - Tenements (of the Anointed Flesh)
Země: Velká Británie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2.5.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. The Sleeper
02. Unveiled
03. Unbound
04. Sigils and Portents
05. The Flesh Spiral
06. The Dark Red Other
07. The Changer
08. Disintegration
09. Ordained
10. Awakenings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
bandcamp

Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru – a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem “Tenements (of the Anointed Flesh)”

Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem “extrém v hudbě”. Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou “tvrdost” té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci – nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem “extrémní” v oblasti hudby chápu docela jinak – na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.

Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí – proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak – abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu – pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane – výjimky se ovšem jako vždy najdou) – to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například – abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.

Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na “Tenements (of the Anointed Flesh)”. Jedná se o těžko stravitelný “humus”, který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista “jebnuté”, že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí, jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) – několik takových párvteřinových pasáží se objeví v “Sigils and Portents”, kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě “lehčí” (velké uvozovky!) je až předposlední, snová “Ordained”.

The Axis of Perdition

Nebudu vám tvrdit, že se vám “Tenements (of the Anointed Flesh)” bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu – po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí – nezavrhnul. Je to síla. “Tenements (of the Anointed Flesh)” však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím “Tenements (of the Anointed Flesh)” pochopíte. Jestli jste ochotni skočit, to už se musíte rozhodnout sami…


Hell – Human Remains

Hell - Human Remains
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Overture: Themes from “Deathsquad”
02. On Earth as It Is in Hell
03. Plague and Fyre
04. The Oppressors [Race Against Time cover]
05. Blasphemy and the Master
06. Let Battle Commence
07. The Devil’s Deadly Weapon
08. The Quest
09. Macbeth
10. Save Us from Those Who Would Save Us
11. No Martyr’s Cage

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak o téhle desce se toho před vydáním nakecalo opravdu hodně. Prý prachem zapadlá legenda NWOBHM, která po více jak 20 letech obživla, aby konečně nahrála svůj debut, jenž všem ukáže, jak se má hrát heavy metal. Už jenom tohle zní sakra podezřele. Teď si k tomu připočtěte, že je to vlastně “legenda”, o níž kromě absolutních zažranců do desítky roků starých, prašivých demáčů nikdo jaktěživ neslyšel, a jako třešničku na dortu dosaďte promo kecy o nejlepší heavy metalové nahrávce od dob “The Number of the Beast”. Uff, tohle snad ani nemůže dopadnout dobře…

…jenže, věřte tomu nebo ne, zázraky se opravdu ještě pořád dějí. “Human Remains” je vážně tak skvělá nahrávka. Tentokrát se z dávno zapomenutých archívů podařilo vytáhnout opravdový klenot. Když “Human Remains” poslouchám, říkám si, že bych nejradši radostí olízal koule tomu, kdo dostal ten nápad, vytáhnout tohle opět na světlo světa, neboť ten matroš je doopravdy vynikající po všech stránkách a byla by obrovská škoda, kdyby zůstal navěky ukrytý na starých zaprášených páscích, o nichž mají ponětí jen pamětníci.

A co že je na Hell tak výborného? Je to absolutně ryzí heavy metal ve své nejlepší podobě. Ne ten heavy metal, který kopíruje staré veličiny svého žánru, ale naopak přesně ten heavy metal, který je dnes kopírován. Když si vezmete, že všechny skladby z “Human Remains” vyšly na demosnímích už v letech 1982-1983 (čili stáří téměř 30 let) a i dnes, i když v znovu nahrané a trochu přepracované podobě, stále nejenže fungují, ale doslova zabíjejí, svědčí to o tom, že jde o opravdu silné, nadčasové kousky, které ve zkoušce času obstály na výbornou. Hudba z dob, kdy ještě nebylo zvykem kopírovat styl známějších skupin, ale tvořit průkopnické nahrávky, jež se později staly legendami. A věřím tomu, že kdyby se Hell podařilo vydat velkou desku už tenkrát, v 80. letech, opravdu by dnes patřili k největším legendám svého stylu, jelikož ten materiál je na to silný dost. To jsou ovšem jen spekulace. Hlavní věc, která nás teď zajímá, je ta, že “Human Remains” nabízí naprosto úžasný heavy metal se vším, co od toho nejlepšího heavy metalu jen můžete očekávat. Tohle je deska, o níž se nemá kecat, ale deska, která se má poslouchat – pořádně nahlas a pořád dokola.

Co píseň, to absolutní bomba. Najdete zde nepřeberné množství hitů, které vás zadupou do země. Ať sáhnete po kterémkoliv kousku, nikdy nesáhnete vedle. Nemá cenu tu vyjmenovávat nějaké songy, protože jak bych začal, musel bych vyjmenovat úplně všechny – od jasných hitovek se silnými refrény až po epičtější vály. Pokud se nad tím zamyslíte, tak vlastně ani nejde o nic složitého, možná právě naopak, ono je to jednoduché… jenže to takové “The Number of the Beast” nebo “British Steel” také, že ano? V jednoduchosti je síla, to platí stoprocentně, a “Human Remains” je silné, jak když vás kopne kůň. Čistokrevný heavy metal dovedený v absolutní dokonalost.

Nemám víc, co bych k tomu co dodal. Pokud se vám heavy metal někdy v životě alespoň trošičku někdy líbil, tak teď hned zvedněte prdel, běžte do obchodu a tenhle nářez s velkým N si kupte. Za tuhle fošnu ručím! Heavy metalová supernova!


Anaal Nathrakh – Passion

Anaal Nathrakh - Passion
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 17.5.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Volenti non fit iniuria
02. Drug-Fucking Abomination
03. Post Traumatic Stress Euphoria
04. Le diabolique est l’ami du simplement mal
05. Locus of Damnation
06. Tod huetet uebel
07. Paragon Pariah
08. Who Thinks of the Executioner?
09. Ashes Screaming Silence
10. Portrait of the Artist

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Hned na začátek se musím přiznat, že jsem na “Passion” těšil víc než hodně a nějak jsem si nepřipouštěl možnost, že by mohli Anaal Nathrakh stvořit slabší desku. Nevím, nakolik je to realitou a nakolik oním očekáváním ničeho menšího než dalšího výborného díla, ale slova kritiky budu v tomto případě hledat jen obtížně. Na podobné bláboly ale asi nejste moc zvědaví, takže se bez otálení pokusím osvětlit temná zákoutí této novinky. Dámy a pánové, držte si klobouky. Okružní jízda peklem totiž právě začíná…

Anaal Nathrakh jsou proslulí svou schopností převést obrazy totální zkázy do not s takovou finesou, že by to duševní zdraví některých slabších jedinců nemuselo vydržet bez nevratného poškození. Nejinak je tomu i v případě “Passion”, přesto však na novince shledávám více či méně patrné změny oproti předchozím počinům. Tak třeba zvuk – i při zachování tak typické explicitní brutality, šílenosti a animálního charakteru je znát, že mu byla věnována velmi důsledná péče. Výsledkem je na poměry Anaal Nathrakh mimořádně přehledný projev, který dává plně vyniknout páně Kenneyho hráčským i skladatelským kvalitám. Je mi jasné, že to asi nebude úplně po chuti všem vyznavačům ultrabrutálního a jen povrchně organizovaného bordelu (nevysvětlovat si špatně – ta “povrchní” organizace má svoje osobité kouzlo, jemuž jsem podlehl také), kterým jsou Anaal Nathrakh proslulí, ale po pečlivé úvaze jsem jedině rád, že se věci mají tak, jak se mají.

Na prázdno totiž vyzněly obavy některých škarohlídů, kteří se strachovali, aby Anaal Nathrakh nesklouzli k vykrádání sebe samých. V případě “Passion” o ničem takovém nemůže být řeč a na vině není jen posun na poli zvuku. Nemalou radost ve mně totiž vyvolalo zjištění, že jsem byl už po prvním poslechu schopen konstatovat, že od sebe jednotlivé skladby dovedu bez namáhání rozlišit a některé dokonce správně pojmenovat. A čím déle album poslouchám, tím jsem si jistější, že je právě ona pestrost stěžejním pilířem úspěchu, který “Passion” v mých očích sklízí. Celé album přetéká nápady a každá skladba má několik pasáží, které ji činí výjimečnou, zapamatovatelnou a zcela svébytnou. Nejde jenom o riffy a melodické zpěvy, dostatek prostoru dostaly i na předchozích albech méně využívané prvky, jako třeba brilantní příspěvek hostujícího vokalisty Rainera Landfermanna (Bethlehem) u skladby “Tod Huetet Uebel”, drtivý bicí násyp podkreslený střelbou z něčeho automatického a velkorážního, včetně cinkání odpadávajících nábojnic (“Ashes Screaming Silence”), nebo majestátní blackmetalové intro k “Drug-Fucking Abomination”. Stopáž, která činí necelých 36 minut, přitom všem nenechává prostor pro jakoukoli nudu nebo repetitivnost. Posluchač si tak může užít album deseti vynikajících skladeb bez rizika, že by neudržel pozornost. Brilantní tah, tleskám!

Další věc, která mě při poslechu “Passion” zaujala, je určitý posun k poněkud intimnějším apokalyptickým vizím, než jak jsem byl zvyklý z předchozích alb, která drtila na prach ve velkém rovnou celé planety. Skladby z “Passion” naproti tomu alespoň na mě působí dojmem, že se odehrávají uvnitř šílenstvím krutě trýzněné mysli jedince, izolovaného od okolního světa a uvězněného vnitřními démony, kteří nabrali děsivě reálné obrysy. Ve finále to však jedině prospívá, neboť výsledkem je skutečně silný a emocemi přetékající materiál.

I když jsem na začátku předeslal, že kritizovat půjde jen velmi těžko, nakonec ani zde se tomuto nemilému údělu nemohu vyhnout. Výtky mám však jen dvě – v několika případech jsem se přistihl, že mi příliš nesedla melodie čistého vokálu. Krom toho bych tu a tam ocenil jeho střídmější využití nebo nahrazení melodickým screamem. Ať tak či onak, Dave Hunt aka V.I.T.R.I.O.L. Si opět vysloužil můj bezbřehý obdiv. Co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, je skutečně k nevíře.

Obě dvě připomínky však pramení výhradně z mých subjektivních dojmů, takže není zapotřebí jim přikládat enormní váhu, obzvlášť v tomto případě. Byla by totiž nezměrná škoda, kdyby se potenciální posluchač pod jejich vlivem připravil o zážitky, které “Passion” skýtá. Jeho prostřednictvím Anaal Nathrakh potvrdili svůj status na poli extrémního metalu a zároveň dokázali, že tvůrčí potenciál těchto dvou sympaťáků zatím rozhodně nedosáhl svých hranic. “Passion” je deska, jejíž poslech je skutečným zážitkem. Zážitkem, který plně legitimizuje název alba, protože je to právě krystalická vášeň, která celé dílo charakterizuje asi nejlépe…

Anaal Nathrakh


Další názory:

Těžko říct, čím to je, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by mi “Passion” uhranulo ve stejné míře jako předchozí desky Anaal Nathrakh. U alb téhle britské fašírky jsem byl vždy zvyknutý, že mě na první poslech naprosto převálcují, rozdrtí, sejmou a zničí bez milosti, na konci vyplivnou celého od krve a já si ještě zařvu o přídavek. Ne však u “Passion”, které mě nerozdrtilo napoprvé, ani napodruhé, ani napodesáté. A přitom ale ani nedokážu určit, co je špatně… ono vlastně není špatně nic, je to opět ten extrémní prasecký chlív s brutálními zvířecími vokály, přesně jak to máme od Anaal Nathrakh rádi, jen mě to prostě tentokrát nedostalo tak do kolen jako předchozí počiny. Možná to bude prostě a jednoduše příliš silnou konkurencí s obrovskou koncentrací skvostných desek v poslední době (Blut aus Nord, The Axis of Perdition, Septicflesh, Helheim, Altar of Plagues). Ale aby bylo jasno, i trochu “slabší” album od Anaal Nathrakh je pořád záležitost, která naprosté většině všech ostatních skupin okolo těžce nakopává prdel a nehodlám nijak zastírat, že po vokální stránce je to opět něco neskutečného a že některé momenty jsou doslova dechberoucí (třeba takové intro k “Drug-Fucking Abomination” nebo jisté pasáže v “Tod huetet uebel”).
H.