Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Bleed from Within – Empire

Bleed from Within - Empire
Země: Velká Britáie
Žánr: deathcore / metalcore
Datum vydání: 10.5.2010
Label: Rising Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Druhá studiová práce od Bleed from Within se dostala ven začátkem května. Ve svém debutu se kapela až moc přirovnávala k jiným metalcorovým drtičům The Black Dahlia Murder. A ne náhodou. V “Humanity” se skrýval velký potenciál, který se ale mohl brzy převrátit na druhou stranu a Bleed from Within už mohli být nadosmrti zapsány jako “kopie The Black Dahlia Murder“.

A jak to nakonec dopadlo? Rozhodně kvalitně. Skupina přidala do své hudby mnohem více melodiky a zaznamenala tak určitý vývoj. Pokud máte naposloucháno předchozí album, už otevíračka “This Is Our Legacy” vás zarazí, že té melodiky je až moc. Rozhodně to není špatně, nechceme přece dvě úplně stejně znějící desky. Opět tu nacházím jeden problém, po nějakých pěti, šesti úvodních písních upadá “Empire” do stereotypu. Když si pustím ale každý song zvlásť nebo s přestávkou, je to velice kvalitní poslech. Nejvetší peckou na albu jsou ale rozhodně tyto dva kousky – sedmá “Vanity” a videoklipová “The Healing”. Druhá jmenovaná má naprosto nepřekonatelné intro, je prostě skvělá. I na “Humanity” je jeden song, který převyšuje všechny ostatní. Tím je “Servants of Divinity”. Zase se budu opakovat, jako v dřívejších recenzích, ale klidně bych album zkrátil na nějakých sedm kousků, které by bohatě stačily. Je jen málo deathcore/metalcorových věcí, co mě dokážou uchytit na celou dobu alba.

Velkou dominantou těchto kapel jsou rozhodně živá vystoupení. Neznám snad jedinou, která by při tomto hudebním žánru nezvládala svou liveshow. Konkrétně tyhle jsem mohl zhlédnout letos na Brutal Assaultu. Na tomto vystoupení byl krásně vidět rozdíl mezi prvním a druhou prací. Více samozřejmě v reportu.

Finalní verdikt je vcelku jasný. Kvalitní album, po delším poslechu začíná trochu unavovat, ale přesto je to dobrá práce. Přidaní melodiky hodnotím jako velice dobrý krok, pokud na to přišla kapela sama, jenom dobře. Snad se nejedná jen o pokus labelu, jak zvýšit prodej. Protože melodická hudba leze dvanáctkám lépe do uší (smích). Takovéhle hudby ale najdu za patnáct minut dost, tudíž se nedá dát větší hodnocení. To ale neznamená, že se nedá tento počin skvěle užít a nečeká vás dost kvalitní zábavy.


Další názory:

“Empire” mě rozhodně baví víc, než mě bavili její autoři Bleed from Within na svém nedávném vystoupení na festivalu Brutal Assault. Přesto však nemohu tvrdit, že bych se poslechu téhle desky nemohl nabažit. S Bleed from Within je celkem ta potíž, že jim hudbu, kterou produkují, prostě a jednoduše tak nějak nevěřím, což, jak jistě sami uznáte, může být celkem zásadní problém. Druhý problém bych viděl v tom, že se nijak moc neodlišují od obrovského hejna deathcore formací a jsou tudíž lehce zaměnitelní. Podle tohoto celkového názoru na kapelu si jistě jednoduše odvodíte, jaký mám názor i na “Empire”. Poslouchatelné to je a rozhodně se mi při konzumaci nedělá špatně od žaludku… ale když tak o tom přemýšlím, právě slovo “konzumace” se tady hodí mnohem lépe než “poslech”. Bleed from Within je totiž další kapela, kterých je dvanáct do tuctu, a do puntíku to samé platí rovněž o “Empire”. Vždycky to mnou jen tak prolétne, nijak mě to neotravuje, ale jakýkoliv hlubší zážitek se nepřiblíží ani na dohled. Šestka to sice je, ale má hodně odřené hrany, mhouřím obě oči (uši).
H.


Sarah Jezebel Deva – A Sign of Sublime

Sarah Jezebel Deva - A Sign of Sublime
Země: Velká Británie
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 15.2.2015
Label: Rising Records

Tracklist:
01. Genesis
02. A Sign of Sublime
03. She Stands Like Stone
04. The Devils Opera
05. They Called Her Lady Tyranny
06. The Road to Nowhere
07. You Woeful Chair
08. A Newborn Failure
09. Daddy’s Not Coming Home

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook

Znáte zpěvačku Sarah Jezebel Deva? Ne? A co takhle: „ta velká baba od Cradle of Filth, co stojí vždycky vzadu“? To už se chytáte, co? To „velká baba“ ovšem nebylo myšleno nijak zle, nebojte, bylo to jen konstatování faktu, že jí přece jenom narostl pěkný kousek. Nejsme ale stránka o módě, nýbrž o hudbě, a tak nás nezajímá, jak kdo vypadá, ale jak (v tomto případě) zpívá. A Sarah Jezebel Deva zpívat umí, což nám už kromě dlouholetého působení v Cradle of Filth dokázala svým výkonem i v dalších kapelách, mimo jiné třeba Angtoria, Therion nebo Mortiis. To už je slušná sestavička, což? Teď se ale Sarah Deva rozhodla postavit na vlastní nohy, utnout hostovačky na jiných projektech a vrhnout se na vlastní sólovku.

A víte, že já jsem se na „A Sign of Sublime“ docela těšil? Navnadil mě totiž dlouho dopředu vypuštěný videoklip k titulnímu songu, který se opravdu povedl. Nic extra objevného, to netvrdím, ale dobrá muzika, smyčce v pozadí znějí skvěle, rytmika šlape jak prase (bicmen z Trigger the Bloodshed a na base Dave PybusCradle of Filth, co jiného taky čekat od takových profíků, že?). V případě této pecky spokojenost. Jenže o to tvrději jsem nakonec narazil. Vůbec jsem totiž netušil (ani nemohl tušit), že zbytek desky je totální nuda…

Fakt sorry, ale až na intro a titulní písničku je celé album nezábavné, nemastné, neslané, nevýrazné, omšelé, ohrané, zoufale neoriginální a bez jakýchkoliv výraznějších skladatelských nápadů (světlou výjimkou budiž ony smyčce v titulní „A Sign of Sublime“). Právě skladatelské nápady totiž desce opravdu zoufale chybí. Instrumentální výkony jednotlivých protagonistů (včetně hlavní protagonistky) jsou výborné, ale k čemu to je, když hrají taková hovna? Člověk může hrát i jako Joe Satriani, ale dokud prostě nebude mít dobré nápady (což Sarah Jezebel Deva jak vidno nemá), pořád to dobrá hudba nebude. No co vám budu povídat, blil jsem už i z lepších věcí.

Všeho všudy tu máme jednu povedenou skladbu (kdybych počítal intro, tak dvě, ale intro jako song fakt neuznám), což je, jak musíte sami uznat, opravdu málo. Až doteď jsem si spokojeně pochrochtával, jak hodně je ten začátek letošního roku bohatý na skvělá alba, že si to ani nepamatuji, nějaká sračka tedy musela zákonitě brzo přijít. A tou sračkou je „A Sign of Sublime“

Tady bych mohl recenzi s klidem utnout, protože prostě není co rozebírat. Pokud chcete slyšet absolutně nudný, nevýrazný a tuctový gothic metal, jste na správné adrese. Radši si ale pusťte jen video, co se tu válí někde okolo, a zbytku desky se velkým obloukem vyhněte. Věřte mi v tomto případě o nic nepřijdete. Uznávám, že lehké (ale opravdu jen pouze lehké a nepatrné) záblesky naděje se objevují v takových „You Woeful Chair“ nebo „A Newborn Failure“ (i když tohle je spíš taková mezihra, tak opět nevím, jestli to mám počítat), jsou to ale jen takové výkřiky do tmy, které jsou hned pohřbeny dalším nánosem nudy a tuctovosti. Vrcholem vší trapnosti je pak závěrečná „Daddy’s Not Coming Home“. Tady už vážně umírám brekem. Jen nevím, jestli brečím smíchy nebo bolestí.

Pár kladných bodíků „A Sign of Sublime“ získává jen na zvuku, produkci a podobných věcech, které jsou patřičně na úrovni. Jenže blitka servírovaná na zlatém podnose je pořád blitka. Tohle se holt nepovedlo. U mě za 3, a to ještě mhouřím obě oči!


Akercocke – Antichrist

Akercocke - Antichrist
Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 28.5.2010
Label: Earache Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Chtěl jsem se vzdálit od všeho toho progu typu Shadow Gallery a Dream Theater, tak jsem se podíval úplně na druhou stranu, k black metalu a death metalu, ovšem jsem narazil (nebo jsem byl naražen kolegou H.) na kapelu, která se dá taky označit jako progresivní a avantgardní. Akercocke je, dámy a pánové, prostě bordel a prasárna. Satanisté, kteří hrají zásadně ve stylu “suit up!” (v obleku) a tvoří kombinace všemožných stylů, nejen metalu. Už myslíte, že máte představu, jak ta hudba může znít? Já si zase myslím, že se pletete.

Hlavním tahounem kapely je podle mého názoru zpěvák, který je opravdu univerzální a v čistých pasážích zní jako Mikael Åkerfeldt (Opeth), někdy zase může připomínat Fernanda Ribeira (Moonspell), ale kromě toho dokáže snad všechny brutálnější druhy zpěvu/vokálního projevu a nebojí se je všechny využít. Části s čistým vokálem jsou jeden z hlavních důvodů, proč se dají Akercocke zařadit do škatulky prog. Další důvod je moment překvapení.

Moment překvapení bych definoval jako skok z největší brutální řežby, kde jedou šílené bicí dvojšlapku, kytary hustí riffy, které by nezkušenému metalistovi/rockerovi přivodily krvácení z uší, a vokál se rovná takzvanému blití, do klidné části, kde vás uchlácholí klidný hlásek a jemná melodie kytary. Moment překvapení by se možná dal popsat také jako ta avantgardní část hudby Akercocke. Nikdo jiný si prostě nedovolí hrát rychlou dvojšlapku na bicí do téměř romantické části.

Nedokážu popsat jak zruční jsou instrumentalisté kapely, ovšem s jistotou můžu říct, že svoji práci dělají dobře. Bubeník jede rychlostí světla a jen málokdy se mu povede zastavit narozdíl od ostatních, kteří zvládají i pomalejší tempa. Kytarista nahazuje rychlá zběsilá i pomalá a melodická sóla a baskytara je většinou dobře slyšet a příjemně bublá. Kromě nástrojů a zpěvu můžeme slyšet ale i mnoho dalších zvuků, které dokreslují atmosféru.

Mluvené slovo, krákání havranů nebo ozvěna dupotu na chodbě nejsou jediné zvláštnosti, často se dostane i na, dovolím si říct, ambientní části. Celý první “song” “Black Messiah” je jakési hučení a šumění všeho druhu, stejně jako třeba outro ke skladbě “Summon the Antichrist”. Atmosféra ale není vždy jen temná, objevují se i orientální a tribal prvky, konkrétně v “Distant Fires Reflect in the Eyes of Satan”. Když už jsem u skladeb, vyzdvihnu největší pecky “Axiom” a “The Dark Inside”, ve kterých jsou všechny prvky a všechna esa, která jsem popsal. Brutality, melodie, překvapení, atmosférické prvky, sóla…

Zatím se z recenze může zdát, že deska je geniální bordel, která nemá chybu, ale opak je pravdou. Jsou i momenty, kdy prostě hudba začne nudit a já přestanu vnímat, jako například při skladbě “The Promise”. I přes pár slabších chvilek je to však výborné album a doporučuji ho všem “brutal-kompatibilním”, opravdu to není nic pro čajíčky (smích).


Enter Shikari, Twin Atlantic

Enter Shikari, Twin Atlantic
Datum: 16.1.2010
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Enter Shikari, Twin Atlantic

Anglická kapela z Londýna Enter Shikari navštívila Prahu dvakrát ve velmi krátké chvíli. V listopadu zde totiž podporovala The Prodigy na jejich evropském turné. Kvůli velkému prostoru a špatnému ozvučení se Enter Shikari v prostorách Tesla Arény ztratili a moc dobrý dojem neudělali. Kdybych je neznal, zanevřel bych na ně. Dal jsem jim ale ještě jednu šanci a zašel na ně 16. do Lucerna Music Baru a musím říct, že to za to stálo.

Jako předkapela byla naplánována zámořská formace Story of the Year, ta ale svou účast zrušila a Enter Shikari hledali nahrádu. Nakonec poprosili spřátelenou kapelu Twin Atlantic, rovněž z ostrovů, ale tentokrát ze Skotska. Twin Atlantic hrají alternativní rock, moc jsem o nich nevěděl, a tak jsem je nějak extra neprožíval. Jejich show byla průměrná, nic, co by mě dostalo do kolen, ale zase nic, z čeho bych si usrával. Nicméně mě Twin Atlantic nezklamali a zanechali u nás dobrou stopu do budoucna. Vystoupili v Praze vůbec poprvé ve své historii.

Enter Shikari začínají chvíli po nich a přichází intro “Common Dreads” ze stejnojmenného alba. Po něm hned jedna velká pecka – “Solidarity”. Dav šílí, stejně tak jako skupina. Zpěvák Rou naběhne hned k divákům a ukazuje, že to bude show plná energie. Ještě před songem si kytarista, basák a bubeník plácají z fanoušky a zdraví se s nimi. V průběhu songu Rou opět naběhne (asi) na bednu, ta pod nim ovšem nevydrží a letí hned do diváků – nevadí, zvládá zpívat i na nich. Ostatně celá kapela skákala do lidí, jak se jí zachtělo, hrála na zemi, v leže, zkrátka v jakékoliv poloze. Tak to má být. Skupině ani nevadí jedinci, kteří na pódium také vyběhnou a skočí si; při songu “Zzzonked” (šestý v pořadí) je o to dokonce i požádá. Rou občas hodí i mikrofon do diváků, ať zpívají za něj. Show si stále drží své tempo. Na pódiu je blázinec, chvíli tam jsou čtyři lidi ze skupiny, občas osm, devět nebo deset. Na nervy z toho byli nejvíce beďnáci, kteří po nich všechno opravují. Rou při svém mohutném skákání s mikrofonem ho občas natrhne a zvuk u něj na chvíli vypadne, utrhl si kus svého sluchátka, shodil bednu u diváků, postavil se na své klávesy, které pod nim opět nevydrželi, kdo to opraví? No přeci jejich pingl! Na konci už si jen beďnáci oddychují, že už je po všem. Zpotili se snad více jak kapela. Vše se zpomaluje až u “Gap in the Fence”, kde si zpěvák bere do ruky akustickou kytaru a hrají svůj velice pomalý song, pohoda, klídek.

Setlist Enter Shikari:
01. Common Dreads
02. Solidarity
03. Step Up
04. The Feast
05. Mothership
06. Zzzonked
07. Havoc A
08. No Sleep Tonight
09. Gap in the Fence
10. Havoc B
11. Labyrinth
12. No Sssweat
13. The Jester
14. Halcyon
15. Hectic
16. Enter Shikari
17. Fanfare for the Concious Man
– – – – –
18. Sorry You’re Not a Winner
19. Juggernauts

Kapela u této pomalé písňe nabírala síly na finiš, následuje “Havoc B” a po ní smršť pecek typu “Labyrinth”, “No Sssweat”, “The Jester”, “Halcyon”, “Hectic”, “Enter Shikari” a “rozloučení” v podobě “Fanfare for the Concious Man”. Kapela nenápadně odchází a vrací se s mini tanečkem a různými proslovy. Během koncertu ješte Rou dostal do hlavy koláčem, ve stejný den totiž slavil své 24. narozeniny, nechyběly věty typu “You guys are fucking mental.” nebo “You are wicked tonight.”. Bubeník nám klasicky pochválil holky, prý je máme nejlepší na celém světě.

Na přídavek jsou tu dva největší hity – “Sorry You’re Not a Winner” a “Juggernauts”. U “Sorry You’re Not a Winner” je nejlepší tleskání celého obecenstva (viz video). “Juggernauts” z alba nemusí bavit všechny, naživo má ale v sobě neskutečnou energii a dělá to z toho super závěr. Na konci se mi ještě podaří získat trsátko od kytaristy. Kapela ještě zvala na afterparty, které jsem se nakonec neúčastnil. Skupina mohla dorazit bůhví kdy a čekat třeba dvě hodiny na to, abych mu řekl “good show” a přitom poslouchat odvětví techno hudby, se mi moc nechtělo.

Zkráceně – vynikající koncert, asi nejlepší v mém životě. Žhavý adept na koncert roku 2010. Kapela toto vystoupení označila asi i jako vůbec nejlepší v celého dosavadního turné . Praha připravila výbornou kulisu, myslím, že po tomto zážitku se k nám Enter Shikari budou vracet moc rádi. A to je dobře, na takovouhle show půjdu kdykoliv, sem s nimi! Co se týče playlistu tak mi nejvíce chyběla “Antwerpen” nebo “Johnny Sniper”, třeba příště. I kapela tento koncert miluje, posledních pět zpráv na twitteru skupiny nebylo o ničem jiném než o pražském vystoupení. Přitom již včera měli show v Rakousku.


The Prodigy, Enter Shikari

The Prodigy
Datum: 27.11.2009
Místo: Praha, Tesla Arena
Účinkující: Enter Shikari, The Prodigy

The Prodigy nepatří mezi typické metalové představitele, své fanoušky mezi našim oblíbeným žánrem najdou. Já patřím mezi ně, na jejich hudbě se mi libí energie, která z ní vyzařuje. The Prodigy nejsou ani typickým technem, jak si spousta lidí myslí, jedná se o mix více žánrů, nejčastěji se s nimi spojuje rave až hardcore techno hudba. Skupina navštívila Prahu po třech letech, naposledy se zde představila 28. 10. 2006 na Veletržním Paláci v Praze. Před pěti dny zahráli tentokrát v Tesla Areně na Holešovicích.

Jako předkapela s nimi jezdí mladíci Enter Shikari. O Enter Shikari jsem věděl poměrně dost, měl jsem obě jejich alba, nicméně mě to v této formě moc nezaujalo. Skupina hraje mix dvou od sebe odlišných žánrů – trance a hardcore. Jak jsem říkal, z alba mě zaujalo jen pár songů, naživo to má ale úplně jinou atmosféru. Skupina zahrála 12 písní, mně nejvíce chyběla “Sorry You’re Not a Winner”. Zazněly ale i jiné pecky – “Solidarity”, “Havoc A” nebo “Juggernauts”. Enter Shikari zahráli dobře, je vidět, že je koncertování baví a naprosto si jej užívají. První mínus na jejich vystoupení je nazvučení. Pořadatelé toto nezvládli, Shikari měli naprosto přehulenou basu, kytara nebyla slyšet a zpěvákovi nebylo nic rozumět. Další mínus patří fanouškům, kteří klukům připravili nulovou odezvu. Na konci bylo vidět, že kapela byla trošku zklamaná. Jejich příprava byla ale skvělá, naučili se i pár českých slov, které pravidelně používali. Pokud jste si je pořádně neužili (jako já), máte ještě jednu možnost – 16. ledna v Lucerna Music Baru, kde zřejmě nebudu chybět. V menším prostoru musí jejich show dostat pořádný náboj a energii. Těším se.

The Prodigy měli připravených 20 písní. Začínalo se s “World’s on Fire” z nového alba, na začátek dobrý rozjezd, hned po prvním songu se ukázalo, že to bude koncert plný napětí, přesně jako na videích. Poté nasleduje skvělá dvojice přeznámých songů, “Breathe” a “Omen”.

Setlist The Prodigy:
01. World’s on Fire
02. Breathe
03. Breathe (Dubstep Mix)
04. Omen
05. Poison
06. Jaws
07. Warrior’s Dance
08. Firestarter
09. (Action Riff)
10. Run with the Wolves
11. Voodoo People
12. Omen Reprise
13. Invaders Must Die
14. Diesel Power
15. Smack My Bitch Up
– – – – –
16. Take Me to the Hospital
17. Out of Space
18. No Good
19. Their Law
20. Stand Up (outro)

Breathe”, která je už přes deset let stará, v sobě má pořád náboj, který nikdy nezestárne. Po “Omen” je tu “Poison”, ta se mi líbila nejméně z celého setlistu – delší a pomalejší píseň, a jelikož nemám The Prodigy úplně naposlouchané, ztrácel jsem se. Po “Poison” je tu jakkási předělávka “Čelistí”, opět poměrně dlouhé. Další trojice to ovšem plně vynahrazuje – “Warrior’s Dance” na připravení a po ní hned největší zbraň v zásobníku The Prodigy“Firestarter”. Pro mě osobně vůbec nejlepší song, co tato skupina má. Atmosféra při tomto songu se dala krájet, ovšem další dvojice “Run with the Wolves” a “Voodoo People” jej naplno překonává, vyrcholení večera – bylo to vidět jak na skupině, tak na divácích. Pokud se podíváte na videa a uvidíte šilející dav lidí, není se čemu divit. The Prodigy tohle prostě umí. První část koncertu se blíží ke konci. Přichází titulní track z nové nahrávky “Invaders Must Die”, “Diesel Power” a “Smack My Bitch Up”. První jmenovaný je lepší z alba, “Smack My Bitch Up” opět vynikající. Přídavek mě trochu zklamal, začínal ale slibně – “Take Me to the Hospital”. Po ní mi chyběla vetší pecka, např. “Spitfire”. Kdyby tam skočil hned po “Take Me to the Hospital”, nemám si na co stěžovat. Přichází ale čtyři songy, o kterých jsem nic netušil. “Out of Space”, “No Good”, “Their Law” a “Stand Up”. Odchod skupiny mě také mírně zklamal – odešla v podstatě hned bez většího loučení. Další věc, co mě zklamala, byli opět fanoušci u pódia. Odkdy je těžké rozumět jednoduchým větám typu “Make a circle. All my people, make a circle!”? Přitom všem ještě ukazoval, jak to myslí a co chce. A co lidi? Nic… Také při slovech, aby všichni šli na zem, to většině trvalo dost dlouho. Lidi, začněte trochu vnímat! Velikým plusem ale je, že přijel živý bubeník a skupina neměla připravené pouze samply.

Výborný koncert – až na pár menších nedostatků, jako je např. absence “Spitfire”, tupí diváci u pódia a špatné ozvučení předkapely – se dá hodnotit kladně. Pokud se ještě vrátí, zřejmě půjdu znova. Atmosférou můj nejlepší koncert vůbec.


Cradle of Filth – Midian

Cradle of Filth - Midian
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 30.10.2000
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. At the Gates of Midian
02. Cthulhu Dawn
03. Saffron’s Curse
04. Death Magick for Adepts
05. Lord Abortion
06. Amor e morte
07. Creatures That Kissed in Cold Mirrors
08. Her Ghost in the Fog
09. Satanic Mantra
10. Tearing the Veil from Grace
11. Tortured Soul Asylum

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10,
Earthworm – 7,5/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takovou tu „zlatou“ éru Cradle of Filth podle mě odstartovalo album „Dusk… and Her Embrace“ a zakončuje jej (upozorňuji, že jsem si to takhle rozdělil já sám) právě recenzované „Midian“. Na své dva předchůdce (kromě zmiňovaného „Dusk… and Her Embrace“ ještě „Cruelty and the Beast“) sice „Midian“ nemá, ale pořád je to vydatná porce starých dobrých Cradle of Filth, která stojí za poslech.

Desku otevírá intro „At the Gates of Midian“, a jestli jsem měl někdy na téhle kapele něco rád, byla to právě intra. Cradle of Filth tyhle předehry a mezihry vždycky uměli a otvírák k „Midian“ není výjimkou. Pěkně napěchované atmosférou dostatečně navnadí na první pecku „Cthulhu Dawn“, ve kterou nakonec plynule přechází. Jak už jsem řekl v úvodu, v téhle době to Danimu a jeho kumpánům šlapalo na výbornou. Rychlé tempo a spád, žádná jednotvárnost, takže se člověk nenudí. Všemu vévodí bohatě využívané klávesy a do popředí vytažený zpěv samotného principála Daniho Filtha, který ještě v době „Midian“ neměl zdemolované hlasivky nekonečnými turné, takže do toho jde naplno (jen tak na okraj, nedávno jsem se díval na rok po „Midian“ vydané DVD „Heavy Left-Handed and Candid“ a Dani to tam chvílemi žene do takového ječáku, že to mikrofon prostě nezvládá, takovou měl tenkrát formu).

Dalších pár songů můžeme v našem putování tracklistem přeskočit, protože se odehrávají podle stejného mustru jako „Cthulhu Dawn“ (tím nechci říct, že by to bylo na jedno brdo, prostě jen žádné stylové výkyvy) a zastavíme se až u páté „Lord Abortion“ (která jen tak mimochodem figurovala na soundtracku k filmu „Cradle of Fear“, s nímž mají Cradle of Filth mnohem víc společného než jen iniciály). Ne, že by to oproti předchozím skladbám byla nějaká velká změna, jen je to moje oblíbená pecka, tak proč ji nezmínit. Vysokou laťku kvality neshazuje ani následující „Amor e morte“.

Na řadě máme další intro (nebo spíš mezihru) „Creatures That Kissed in Cold Mirrors“, opět je to kvalita a zároveň předehra před největším hitem alba. Správně tušíte, že mám na mysli právě „Her Ghost in the Fog“. Jeden z těch songů, kterým se Cradle of Filth „udělali“ a zároveň je to dnes už jediná pecka, kterou z „Midian“ hrávají na koncertech, navíc doplněná výborným klipem. A její zařazení do druhé půlky desky napomáhá mojí teorii, že přestože i na začátku jsou dobré songy, s přibývajícími minutami je „Midian“ lepší a lepší a nejlepší je až na samotném konci.

Po vyřčení mé teorie v předchozím odstavci vám musí být jasné, které písničky se mi líbí nejvíc. Ano, správně, poslední dvě. Po další mezihře „Satanic Mantra“ totiž přicházejí „Tearing the Veil from Grace“ a „Tortured Soul Asylum“. Tyhle skladby považuju za to nejlepší, co kdy Cradlové stvořili. Možná nejsou na první poslech tak nápadné jako „Her Ghost in the Fog“, ale neméně (spíše ještě více) kvalitní. Opravdu výborné.

Naše pouť tracklistem je u konce, takže se chýlí ke konci i samotná recenze. Myslím, že to nemá cenu dál rozpitvávat, tudíž budu stručný, protože hudbu Cradle of Filth většina z vás stejně zná. I když není „Midian“ zrovna nejčerstvější, pořád je to sakra dobrá deska a pokud jste ještě neměli tu čest, stojí za vaši pozornost.


Heaven & Hell – The Devil You Know

Heaven & Hell - The Devil You Know
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 28.4.2009
Label: Rhino Entertainment / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Atom and Evil
02. Fear
03. Bible Black
04. Double the Pain
05. Rock and Roll Angel
06. The Turn of the Screw
07. Eating the Cannibals
08. Follow the Tears
09. Neverwhere
10. Breaking into Heaven

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Pokud byste náhodou posledních pár měsíců spali a vůbec tedy netušili, co jsou Heaven & Hell zač (a to stačilo jen navštěvovat Sicmaggot, kde se toho o nich objevilo už dost), dáme si malé opáčko. Heaven & Hell jsou totiž v podstatě legendární Black Sabbath z období kolem alb „Dehumanizer“ nebo „Mob Rules“ (čili s Ronniem J. Diem za mikrofonem a Vinnym Appicem za bicí soupravou), jen pod jiným jménem. To je překvápko, co? A i když Heaven & Hell vznikli původně jen jako koncertní kapela, rozhodli se nakonec využít svojí formu k vytvoření nového studiového alba. A udělali jedině dobře.

Nemá cenu chodit kolem horké (studené, bramborové, připálené anebo jakékoliv jiné) kaše nebo to dále protahovat. Řeknu hned ze začátku a na rovinu – „The Devil You Know“ je opravdová a nefalšovaná pecka! Tony Iommi & spol. jsou dlouhými roky protřelí profíci, kteří vědí, co kde zahrát, aby to bylo výborné. Minimálně na svém nejnovějším opusu to dokazují bezezbytku.

Už první skladba „Atom and Evil“ jasně ukazuje, o čem to bude. Na první poslech zdánlivě jednoduché riffy v Iommiho klasickém stylu, které potvrzují ono otřepané rčení, že právě v jednoduchosti je ta největší síla. Ty songy vás prostě posadí na prdel! Ze začátku jsem si říkal, že je to jen obyčejný heavy metal, ale není. Je to něco víc. Jsou to Black Sabbath! A jsou zpátky, sice pod jiným jménem, ale ve skvělé formě. A ta zdánlivá jednoduchost se po chvíli rozvine do šířky a vám dojde, že v jedné písni z „The Devil You Know“ je tolik úchvatných „malých“ vyhrávek, že by to normální kapele stačilo snad na celé album. Třeba taková basa – není to jen „šmrdlání vzadu do rytmu“, jak je to obvyklé. Právě naopak, je to právě basovka, která zpoza sekaných riffů tvoří melodie. Například v „Bible Black“ je to slyšitelné asi nejlépe. A to vše korunují naprosto dokonalé refrény. Něco takového se jen tak neslyší. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko, třeba z refrénu hned u druhé pecky „Fear“ se mi vždycky scvrknou trenky (to abych při poslechu Heaven & Hell chodil naostro, he?)!

Výkonu všech protagonistů není co vytknout. Iommi „klátí“ svojí kytaru, jak jen to jde. Stačí se podívat na záběry z bonusového DVD, jak bez mrknutí oka jezdí prsty po hmatníku a jak usměvavý Geezer Butler vedle něj láme svojí basu. Jestli jsou někdo frajeři, tak právě oni dva. A do toho ten zpěv! Obecně jsem dost vytížený na zpěváky, ale z toho, co Ronnie James Dio na albu předvádí, seru cement! To jsem hodně dlouho nežral!

První singl nemohl být zvolen lépe, protože „Bible Black“ naprosto beze zbytku vystihuje celé „The Devil You Know“. Dokonalý song dláždí cestu takřka dokonalému albu. V „Bible Black“ se koncentrují všechny výše řečené klady a tvoří tak zaručený hit.

K limitované edici alba je také přiloženo již zmiňované bonusové DVD, které je koncipováno jako rozhovory se členy Heaven & Hell, střídající se se záběry ze studia. Což o to, samo o sobě by to špatné nebylo, jen kapela vykládá už známé skutečnosti, nebo se členové sami mezi sebou chválí, jak jsou skvělí muzikanti. Je ale vidět, že je to zřejmě ohromně bavilo. Jedinkou novinkou, kterou jsem se z DVD dozvěděl, tak je, že Dio se nepotřebuje rozezpívávat a že při nahrávání chlastá pivo :) O dost větší problémek bych ale viděl v jazyku, protože jestli nerozumíte mluvené angličtině rodilých mluvčí, tak vám dévédéčko bude k ničemu. Přidat třeba anglické titulky kvůli lepší srozumitelnosti by podle mě nebyl zas takový problém.

Co říct závěrem? Závěrem bych vás chtěl ještě upozornit na song „Follow the Tears“ (protože dřív se mi to nikam nevešlo :)) a jeho úžasný sugestivní (!) začátek. Heaven & Hell rules!


Carcass – Heartwork

Carcass - Heartwork
Země: Velká Británie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 18.10.1993
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Buried Dreams
02. Carnal Forge
03. No Love Lost
04. Heartwork
05. Embodiment
06. This Mortal Coil
07. Arbeit Macht Fleisch
08. Blind Bleeding the Blind
09. Doctrinal Expletives
10. Death Certificate
11. This Is Your Life

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / twitter

Carcass, mršina, která se stala legendou v oblasti grindcoru a stanovila nejeden nový standard v extrémní hudbě. Společně s Napalm Death vyšlapávali cestu tomuto žánru, přičemž museli překonat nejednu překážku na své dlouhé cestě. Jak plynula doba, plynula i rozhodnutí jednotlivých členů skupiny. Z prasečího goregrindu se pomalu, ale jistě stával death metal, jehož růst vyvrcholil plně na desce „Necroticism – Descanting the Insalubrious“. Pro nás je ale klíčová deska „Heartwork“, která prorazila s obrovským úspěchem a zároveň působila dospěleji než kdy předtím. Že na věku nezáleží, platí v tomto případě naprosto dokonale. Albu je sice necelých 16 let, přesto obsahuje mnoho šťávy a energie zabalené na cesty, jak bylo řečeno v prapodivné reklamě na Tatranky. Hoďte za sebe všechny dnešní kapely a najděte si cestu k „Heartwork“, rozhodně za to stojí. Další část našeho retro putování je tu, držte si příčesky, jedeme z poklopce.

Co přiměje kapelu takového ražení, jako je Carcass, aby přesedlala na čistý death metal? Jak jsem již řekl, je to hlavně doba a dospělost jednotlivců. Abych se vyhnul pranýřování, fanoušci tzv. „blití do mikrofonu“ se také dočkají svých chvilek. Sice se ustoupilo od všudypřítomné morbidity, ale zvuk a technika byla vypilována takřka na samotný vrchol. Pokud se zaposloucháte, zvuk desky zní i dnes naprosto čerstvě a svěže, jako by vyjel přímo z pece studia. Na pozadí je sice neustále takový jemný šum, který dává desce lehký nádech prostředí takovéto hudby. Na tvorbě se podíleli přímo celkem čtyři lidé, pokud vynecháme všechny asistenty ve studiích, manažery, jednatele a příbuzné členů Carcass. Jeff Walker obstarává mistrně baskytaru a vokály zároveň. Bohužel právě vokály jsou při delším poslechu velice monotonií. A jak zpěv působí stereotypně, celkový dojem z desky jde do kytek.

Byl bych nerad, kdyby mne někdo chytl ihned za slovo, jelikož se jedná o názor člověka, jehož uši jdou do hajzlu rychleji a rychleji. Jedno ale Jeffovi nelze upřít. Opravdu moc na sobě zapracoval. Kytary. To je kapitola sama pro sebe. Už během první písně si vyslechnete krásné kytarové riffy, které se do uší zařezávají jako pila do čerstvě nařezaného dřeva. O tuto špinavou prácičku se starají Michael Amott (zakladatel Arch Enemy) a Bill Steer (ex-Napalm Death) a nutno dodat, že vědí, jak své řemeslo dělat kvalitně. Právě neustále přítomná kytarová sóla jsou jedním z lákadel této desky. Možná si představíte pod pojmem extrémní hudba (kterou death metal nepochybně je) pouze šílené řinčení a neposlouchatelné melodie, ale není tomu tak. Tedy alespoň ne v roce 1993. Celé putování po sestavičce zakončíme u Kena Owena, který se chopil paliček k bicím. Celá sestava je, dá se říci, tak trochu hvězdná, možná proto je právě album „Heartwork“ stále považováno jako jedno z nejlepších v historii a nejen historii kapely. Názor vám brát nebudu, je to přeci jenom otázka vkusu. V roce 2008 se navíc dočkala deska své dvou diskové reedice. Nás ale stále zajímá originál, který je a byl pouze jeden.

Už samotný obal desky vzbuzuje neobvyklé myšlenky. Kde je krev, maso, střeva, utrhané končetiny a všechny ty věci, které k tomu patří? Přesně tohle si říká nejeden obyčejný posluchač. Pro zřejmě záměrné účely byla použita podoba sochy, kterou vytvořil H. R. Giger v 60. letech. Tento symbol vyobrazuje život člověka. Lze tedy mezi tím najít nějakou souvislost? Pokud nám to neřekne sama hudba, tak asi nikdo. Teď už ale ke slibovanému rozboru desky, která se prakticky celá odehrává v takovém středním tempu. Pokud si srovnáte dnešní death/grindcore desky, uvidíte značný rozdíl, který se během těch několika let odehrál. Tam, kde jsou starší desky dělány spíše s citem a úctou, ty dnešní se musí ohlížet na spousty faktorů kolem. Nějaká svoboda je už dávno pryč. Proč to říkám? „Heartwork“ je právě taková deska, která je něco jako veterán mezi auty. S rostoucím časem a opakovaným poslechem si člověk uvědomuje, kde ostatní selhali. Teď už ale opravdu dost.

Vše začíná písní „Buried Dreams“, která se pomaličku rozjíždí boucháním do činelů a klidným kvikotem kytar. Jak jsem řekl, první píseň dokáže naznačit mnohé. Pokud se vám zalíbí právě první song, je veliká šance, že se vám do noty dostane i celé album. Jako intro skladba působí celkem nezvykle, přesto vám bude ihned jasné, proč je právě ona úvodní částí. Následuje „Carnal Forge“. První ostřejší song zahalený silným politickým podtextem. Tím se samozřejmě myslí různé válečné konflikty, díky kterým to odnášejí nevinní lidé. Ke konci se vaše uši dočkají smršti instrumentů. Vše náhle zrychlí, kytarové riffy přitvrdí, což platí i u bicích. Proklatě dobrá věc, jež patří k těm lepším z celé desky. Jako čtvrtý track je i pilotní singl „Heartwork“, který se etabloval jako jeden z mála na prvních příčkách i ne pouze metalově zaměřených žebříčků. A nutno dodat, že se jedná o jeden z těch melodičtějších kousků, na něž se můžete spolehnout. Decentní, v ničem nepřehání a dostane vás na tu správnou vlnu. Kdo se chce přesvědčit, nechť se koukne na ukázku, která je přesně pod odstavcem.

Pomalu, ale jistě se blížíme k druhé části alba. „Embodiment“ má tendenci postupně zrychlovat a poté zase razantně zpomalit. Tempa se tu střídají jak důchodci na veřejných toaletách, což však nezachrání dle mého názoru spíše jednotvárnější píseň. Nejpříjemnější částí jsou vokály, které jsou stylově namixované a způsobují v některých částech lehčí ozvěnu. Raději pokročme. Dostaňme se až k ukázce „Arbeit macht Fleisch“. Tedy v překladu něco jako „Práce dělá maso“ (nechtějte s mou úrovní němčiny pokročilejší analýzu názvu, prosím, děkuji), což je samozřejmě narážka na jedno z fašistických hesel, které je vyryto i na bráně Terezínské pevnosti. Pokud se zaposloucháte do textu, nelze si nevšimnout grindcore prvků, právě díky morbiditě, jež je obsažena v celkovém podtextu a textu. Nic to nemění na tom, že se jedná o skladbu, která se vám zaryje do mozkových kanálů v podstatě hned. Chytlavé kytary a rychlé tempo jsou hlavním tahákem této vypalovačky. Aniž byste se nadáli, vše náhle končí sympatickou „Death Certificate“, která zakončuje celou desku sytě znějícími kytarovými riffy.

A je konec přátelé. Celá deska trvá kolem 42 minut, které vám ale uběhnou zatraceně rychle. Pokud se považujete za posluchače takovýchto žánrů, neměla by vám tato nahrávka ujít. Mohli bychom si krok po kroku projít jednotlivé stopy desky, ale nemělo by to smysl.

Hoši moc dobře věděli, co dělají, když natáčeli. „Heartwork“ zní vskutku nadčasově a i přes lehčí stereotyp v některých částech si zaslouží dosti vysoká hodnocení. Nebýt jich, bůh ví, jak by se situace vyvíjela až k dnešnímu dni. Rychle zaběhněte do obchodů pro jeden výlisek. Deska si ode mne odnesla 9/10, což naprosto nic neznačí. Nemusí se vám líbit, ale měli byste ji respektovat.


My Dying Bride – For Lies I Sire

My Dying Bride - For Lies I Sire
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 13.5.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Fall with Me
02. My Body, A Funeral
03. The Lies I Sire
04. Bring Me Victory
05. Echoes from a Hollow Soul
06. ShadowHaunt
07. Santuario di sangue
08. A Chapter in Loathing
09. Death Triumphant

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dobrých skupin běhají po světě spousty, ale těch opravdu výjimečných, ne-li dokonalých, je pomálu. Pro každého z nás to jsou jiné kapely, někdo jich má trochu víc, někdo trochu míň, ale je jisté, že rozhodně nejsou na každém rohu. A pro mě jsou jednou z těchto skupin, na jejichž tvorbu se nedokážu dívat jinak než naprosto nekriticky, My Dying Bride.

„For Lies I Sire“ byla pro mě jedna nejočekávanějších desek posledních měsíců. My Dying Bride jsou už několik let v neuvěřitelné formě, předcházející alba neměla chybu, takže nebyl důvod předpokládat, že se něco změní. K tomu příslib návratu houslí do jejich tvorby a navíc ta nádherná obálka… Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by „For Lies I Sire“ mohlo být horší než naprosto skvělé. A jestli jste už zavadili o hodnocení pod článkem, musí vám být jasné, že mě novinka nezklamala ani v nejmenším.

Po velké spoustě pozorných poslechů musím říct, že minulé dvě desky „Songs of Darkness, Words of Light“ a „A Line of Deathless Kings“ byly mírně tvrdší (nutno brát v rámci žánru). To „zjemnění“ souvisí s tím, že „For Lies I Sire“ je celkově o něco pomalejší a melancholičtější a smutné melodie se táhnou po celou délku alba. O to více pak vyniknou ty vzácné chvíle, kdy kapela trochu zrychlí a zpěvák Aaron do mikrofonu „zazvrací“ (což mu jde jen tak mimochodem stejně dobře jako zpívání). A vůbec, právě Aaronův výkon je jednou z nejlepších věcí na celém díle (ostatně tomu tak bylo i v minulých letech). Jeho zpěv posouvá každou skladbu minimálně o jednu úroveň výš.

Samostatnou kapitolou je již zmiňovaný návrat houslí. Přesně takhle jsem si jejich využití představoval, doufal jsem, že přesně takhle budou znít – ve stylu „méně je více“. Jejich zvukem se neplýtvá, ale když už se jejich tóny vynoří zpoza teskných melodií, činí je ještě tesknějšími a působivějšími. Nádhera, radost poslouchat. Právě takováhle alba potvrzují moji teorii, že ne kytara ani bicí, ale právě housle (společně s klavírem a cellem) jsou tím nejpůsobivějším nástrojem. Vedle zpěvu jsou housle druhou věcí, již se na „For Lies I Sire“ prostě nemůžu nabažit. Ty houslové linky bych mohl poslouchat pořád. Nejen housle jsou ale tím, co je na desce zajímavé. I pomocí „obyčejných“ nástrojů dokážou My Dying Bride vykouzlit skvostné pasáže. Například hned v první písní „Fall with Me“ začíná přesně po čtyřech minutách kytarová vyhrávka, u níž naprosto umírám. A takovýmito „malými“ kousky, které dohromady tvoří jeden skvělý celek, je „For Lies I Sire“ napěchováno měrou vrchovatou od úvodního songu až po závěrečný jedenáctiminutový opus.

Nutno pochválit také skutečnost, že písně jsou natolik rozmanité, aby mezi sebou nesplývaly, přičemž celé album drží stále pohromadě. Už po druhém nebo třetím poslechu jsem měl skoro všechny songy natvrdo zažrané v hlavě, přesto mě ani po velké spoustě poslechů nenudí. Pokud by vás i přesto, že jsem tady několikrát zmiňoval, že všechny písničky jsou výborné, zajímal můj osobní favorit, opravdu hodně jsem si oblíbil „ShadowHaunt“.

Úžasnou výtvarnou stránku alba jsem již naťuknul na začátku. Jen dodám, že se mi dlouho nestalo, aby obal takhle přesně vystihoval mé pocity z hudby samotné. Svou vysokou laťku si My Dying Bride udrželi také v oblasti svých textů. Nejenže jsou (podle mě) skvělé a mají svůj smysl, ale navíc jsou i snadno srozumitelné, a to nejen v psané formě. Dokonce i někdo jako já (a to nejsem žádný jazykový odborník a angličtina není mým mateřským jazykem) dokázal během poslouchání porozumět jejich významu. A to se často nestává ani u skupin, jejichž zpěváci používají „čistší“ techniky zpěvu.

Po tom všem, co jsem zde napsal, by se mohlo zdát, že „For Lies I Sire“ snad nemá chybu. Jenže… ono v podstatě v mých očích nemá. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem chvíli nepomýšlel na absolutní hodnocení, ale nakonec jsem došel k závěru, že právě hodnocení těsně pod tou nejvyšší hranicí plně vystihuje kvality nového díla My Dying Bride.


Cradle of Filth – Godspeed on the Devil’s Thunder

Cradle of Filth - Godspeed on the Devil's Thunder
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 20.10.2008
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cradle of Filth po dvou letech opět přicházejí s novou deskou, na které Dani & spol. slibovali řádné přitvrzení oproti posledním “vyměklým” albům. A svůj slib splnili tak napůl…

“Godspeed on the Devil’s Thunder” je koncepčním albem. Vypadá to, že je v poslední době na metalové scéně módní tvořit koncepty. To nic ale nemění na tom, že si Cradle of Filth vybrali téma opravdu zajímavé. Příběh vypráví o nechvalně proslulém francouzském šlechtici ze 13. století jménem Gilles de Rais, který na začátku své “kariéry” bojoval na straně Johanky z Arku. To by zas tolik zajímavé nebylo, kdyby Gilles při těchto bojích nenashromáždil velké bohatství a nezačal jej poté využívat k ukojení svých potřeb, které mimo jiné zahrnovaly vraždy, znásilňování nebo satanistické rituály. To zní jako dostatečně dobrý námět pro metalovou desku. Úkol upoutání pozornosti tedy Cradle of Filth splnili na jedničku.

V této chvíli nastává ten nejdůležitější okamžik – oznámkování samotné hudby. Album začíná zajímavým intrem s tak dlouhým názvem, že se mi to ani nechce přepisovat. To je následováno prvním zásekem “Shat Out of Hell”. Je to takový typický “cradle song”, na který mají Cradle of Filth snad patent. A opravdu, oproti poslednímu “Thornography” je to mírné přitvrzení (ale dokázal bych si představit ještě větší, proto u mě splnili slib jen napůl). I zbytek alba se více či méně pohybuje v “cradle stylu”, který je o trochu (ale vážně jen o trochu, nějaký brutál to zase není) tvrdší než na posledních dvou deskách. Také si nelze nevšimnout, že mluvená intra k jednotlivým písním jsou používány více než kdy dřív.

Na “Godspeed on the Devil’s Thunder” je sympatické to, že je dobře vyrovnané. Žádný song na první poslech nevyčnívá. Každý z nich má nějaké to “svoje”. Já osobně jsem si nejvíc oblíbil malinko vybočující baladu “The Death of Love”, “The 13th Caesar” se skvělým refrénem a “Honey and Sulphur”, jejíž sbory sou vážně povedené. Ani taková “Ten Leagues Beneath Contempt” není k zahození.

Když to shrneme, Cradle of Filth se oproti pár posledním albům polepšili, ale svá stará díla určitě nepřekonali (osobně si myslím, že to už se jim ani nepovede). I tak mi ale “Godspeed on the Devil’s Thunder” udělalo radost. Dobře se to poslouchá a za těch 350 Kč to stojí.