Archiv štítku: GBR

Velká Británie

The Wolves of Avalon – Carrion Crows Over Camlan

The Wolves of Avalon - Carrion Crows Over Camlan
Země: Velká Británie
Žánr: pagan metal
Datum vydání: duben 2011
Label: Godreah Records

Tracklist:
01. Intro / This Mighty Isle
02. The Wolves of Avalon
03. Enchanted Spirits of Warriors Slain
04. Lost Gods We Call Upon You
05. British Tribes Unite
06. The War Song of Beli Mawr
07. The Siege of Badon Hill
08. The Last Druid
09. Carrion Crows Over Camlan
10. Britain Is Fallen
11. Ravens Over Dumonia
12. Song of the Graves

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Petra Jadrná / The Wolves of Avalon

Náhoda tomu chtěla, že už třetí album v řadě, které recenzuji, spadá do šuplíku pagan metalu, ale zároveň se i tentokrát jedná o jeho diametrálně odlišné pojetí, byť stejně jako v případě Primordial zůstáváme na Britských ostrovech. Že vám jméno The Wolves of Avalon nic neříká? Není se za co stydět, kapela (nebo lépe řečeno projekt) vznikla teprve v letošním roce a “Carrion Crows Over Camlan” je vůbec první počin, který kdy z její dílny vzešel. Já sám jsem o existenci The Wolves of Avalon ještě před pár týdny neměl jakékoliv tušení. Což o to, různé projekty a nové kapely se rodí pomalu každým dnem, tak proč vlastně věnovat pozornost zrovna tomuhle? Já osobně jsem začal větřit v době, kdy jsem dostal echo na e-mail, kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že v The Wolves of Avalon nemá prsty nikdy jiný než Metatron, zpěvák experimentálně black metalových šílenců The Meads of Asphodel (možná někteří v z vás v paměti vyštrachají recenzi na loňskou desku “The Murder of Jesus the Jew” – to je přesně ono).

The Wolves of Avalon vznikli z jednoduchého podnětu – v Metatronově mozkovně se vylíhla muzika, která dle názoru svého tvůrce nezapadala do konceptu jeho domovské kapely. Její prezentace pod hlavičkou nového projektu je přímo nasnadě. K realizaci “Carrion Crows Over Camlan” si Metatron se svým kumpánem Alanem Daveym (rovněž The Meads of Asphodel) přizvali početnou řádku hostů, mezi nimiž nechybí kupříkladu taková esa pagan metalové scény jako Roibéard Ó BogailMael Mórdha, Magnus O. WohlfartYggdrasil nebo sám kontroverzní Rob DarkenGraveland a Lord Wind, jenž si zařval v titulním songu; našinec mezi hosty jistě nepřehlédne ani jméno Petry JadrnéCruadalach, která se objevila hned ve čtyřech skladbách. A to zdaleka není konečný seznam – na albu hraje celkem 13 osob. Výsledkem snažení všech zúčastněných je právě “Carrion Crows Over Camlan”

Nebudu vás nijak napínat a vybalím rovnou, že “Carrion Crows Over Camlan” je velice povedená deska. Pokud to chcete slyšet po lopatě, tak ano, rozhodně stojí za poslech a rozhodně ne jenom za jeden. The Wolves of Avalon nabízejí přesně to, co já osobně plus mínus očekávám od dobrého pagan metalu – posluchačsky velice přitažlivou, výtečnými nápady přecpanou a na atmosféře postavenou muziku s hojným využitím folkových nástrojů (což ovšem ne vždy musí být podmínkou) a v neposlední řadě také – a na tom posledních pár let kvůli směru, kterým se žánr ubírá, opravdu bazíruji – nesmí jít o nic hopsa-hejsa veselého (pomalu, ale jistě zjišťuji, že na to začínám obzvláště háklivý), právě naopak – čím temnější, tím více to mému osobnímu vkusu vyhovuje (byť nějaká deprese to zase být nemusí, od toho přece jenom máme trochu jiné žánry).

Co se týče konkrétně The Wolves of Avalon, debut “Carrion Crows Over Camlan” něco vskutku je něco podobného; dýchá drsnou atmosférou dávných dob (příběh je datován na přelom 5. a 6. století našeho letopočtu, ale k tomu se ještě dostaneme) se spoustou vypjatých momentů a opravdu excelentních nápadů – některé folkové linky jsou až neuvěřitelně působivé, viz např. výtečná pasáž v “The Wolves of Avalon”, která začíná okolo pěti a půl minut a pokračuje až do konce skladby, nebo ve třech minutách začínající intermezzo v “The War Song of Beli Mawr”, končící v keltském kvapíku; tím ale výčet zdaleka nekončí. Nad tím vším visí jako těžký mrak jméno The Meads of Asphodel, což je vzhledem k tomu, kdo tu hudbu skládal, logické, ale přece jenom je každou vteřinu cítit, proč tenhle materiál nemohl skončit u domovské skupiny. Nejen díky keltskému vyznění… materiál na “Carrion Crows Over Camlan” je přece jenom na desku The Meads of Aspohodel málo experimentální a moc normální (smích). Na druhou stranu ale díky tomu dokáží The Wolves of Avalon zaujmout širší posluchačskou obci, aniž by ztratili pozornost náročnějšího fanouška.

I přes všudypřítomnost nemetalových nástrojů – pokud sem správně počítal, ke slyšení je akustická kytara, píšťala, mandolína, dudy, šalmaje a housle – ani na chvilku nezapomenete, že to, co právě posloucháte, je pořád metal (na čemž nic nezmění ani dvě akustické položky “The Last Druid” a “Britain Is Fallen”). Zdá se mi, že když už se Metatron vybíjel od experimentálních tendencí ve své domovské kapele, vzal to rovnou hopem a kromě očividných folkových choutek je na “Carrion Crows Over Camlan” cítit i vliv starého dobrého oldschool metalu, čemuž napomáhá i hezky syrový zvuk. Je pravda, že kopáky a vlastně i celé bicí znějí lehounce utlumeně a dutě, ale nemůžu říct, že by to mě osobně nějak rozčilovalo – alespoň to má na rozdíl od sterilní dokonalosti své kouzlo.

The Wolves of Avalon

Už jsem výše naťuknul příběh desky a rozhodně to nehodlám nechat nedořečené, jelikož právě textová stránka je dle mého názoru jednou z největších předností “Carrion Crows Over Camlan” a jistě se vyplatí jí věnovat svou pozornost. Sám za sebe mohu prohlásit, že po přečtení textů se mi samotná muzika začala zamlouvat ještě více. Na “Carrion Crows Over Camlan” ožívá příběh bitvy na Mons Badonicus, která je považována za jeden z nejdůležitějších historických momentů v 5. a 6. století na území dnešní Británie (nejčastěji je uváděn rok 495 n.l., avšak přesný rok a dokonce ani přesné místo nejsou známy). Britští keltové (které podle dostupných pramenů vedl král Artuš) v této bitvě porazili vojsko Anglosasů a v podstatě tak zastavili jejich expanzi na Britské ostrovy. Co kromě výborně napsaných textů oceňuji, je fakt, že jsou přímo propojeny i se samotnou hudbou, čili že nálada muziky přesně odpovídá tomu, co se v příběhu právě děje. A to, ruku na srdce, není zrovna samozřejmost, protože většina takzvaně koncepčních alb je koncepční pouze v lyrické stránce, hudba si jede to svoje. The Wolves of Avalon naštěstí není tenhle případ. V tomto ohledu obrovská pochvala.

Díky přítomnosti několika persón, jejichž hudbu mám opravdu rád (především jde o Darkena, protože muziku GravelandLord Wind mám i přes lehce nestandardní názory jejího autora ve velké oblibě, a samotného hlavního protagonistu Metatrona), jsem se na poslech “Carrion Crows Over Camlan” velice těšil, netroufal jsem si však předem odhadovat, jak by to mohlo znít. Poslech mě ale přesvědčil, že to zní sakra výtečně a bezesporu jde o skvělou celtic/pagan metalovou nahrávku, kterou nemůžu nedoporučit. Určitě sehnat – H. approved!


Necronoclast – Ashes

Necronoclast - Ashes
Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2011
Label: Moribund Records

Tracklist:
01. Serpents
02. Looking Glass
03. Ashes
04. Ravenous
05. Ghostways
06. Veil of Flies
07. Kajicnické šaty

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Popravdě řečeno, nejsem nějaký extrémní znalec předchozí tvorby jednočlenného skotského projektu Necronoclast. Vlastně jsem všehovšudy slyšel pouze poslední desku “Haven”, která mne však zaujala, tudíž jsem neměl důvod nepodívat se na zoubek také aktuální “Ashes”, s jejímž obsahem si vás teď dovolím seznámit…

Necronoclast se prezentují, řekněme, staromilsky laděným black metalem s krásně “chrastivým” zvukem. Prim hraje, jak už to u podobných záležitostí bývá, samozřejmě atmosféra. O vybroušené technice či bezchybné produkci si nechte zdát, Necronoclast sázejí spíše na hudební minimalismus… jedná se však o zápor? Dle mého názoru nikoliv! Lepší hudba s jednoduchou formou, ale skrytým obsahem, než hudba s formou vypulírovanou, ale bez vnitřního obsahu. Ne každý ale dokáže do záměrné jednoduchosti dostat onu hloubku a neuchopitelnou atmosféru, byť se o to mnozí pokoušejí. Zrovna v případě Necronoclast se nebojím prohlásit, že se záměr povedl. Nenechte se zmýlit, nejedná se samozřejmě o nic v životě nevídaného, neslyšeného, asi každému se při poslechu vybaví nějaké to jméno ze staré dobré norské školy, to však nemění nic na tom, že “Ashes” je deska hodná poslechu. A tím je ve své podstatě řečeno vše. Pokud vás popis na atmosféře postaveného black metalu nepřesvědčil, nepřesvědčí vás ani řádky následující…

Těšit se můžete samozřejmě na klepačky, například hned úvodní “Serpents” budiž důkazem, ale Greg Edwards, jediný člen Necronoclast (někoho možná překvapí absence nějakého zlo pseudonymu), se nebojí ani bahenních, funerálních temp. Když o tom tak přemýšlím, ony ty umíračky vlastně tvoří v podstatě polovinu “Ashes”, což však není negativum, tedy alespoň pro mne ne. Už dávno zastávám názor, že, když se ví, jak na to, dokáže pomalý black metal drtit s ještě větší účinností než klasická sypanice. Necronoclast každopádně ví, do čeho píchnout. Pomalé pasáže jsou správně ponuré, naopak když přijde něco rychlejšího, vždy to má kýžený dopad na posluchače.

Největší sílu nahrávky bych viděl v kytarové práci. Jestli totiž něčím hudba Necronoclast disponuje – a o “Ashes” to platí tuplem – je to vrchovatá porce mrazivých kytarových melodií. Co je mi sympatické, Necronoclast se nesnaží o žádné hitovky – veškeré ty melodie a vyhrávky jsou zastrčeny spíše vespod, aby je posluchač vnímal spíš podvědomě. Výsledkem je spousta silných, jasně odlišitelných momentů, aniž by byla ohrožena surová black metalová atmosféra. Skladby “táhnou za jeden provaz” a drží pospolu, ale nevpíjejí se do sebe.

Mezi nejsilnější kusy bych řadil hned druhou “Looking Glass”, která se rozjíždí ve středním tempu, aby se nakonec zvrhla do infernální hoblovačky s ukrytým vybrnkáváním pod kytarovou hradbou. Titulní “Ashes”, nejdelší položka na desce, velice umně předvádí střídání chorobných pomalých pasáží s výbuchy agrese. Velice rád mám rovněž předposlední “Veil of Flies” s až apokalyptickým závěrem. Už jen podle názvu slibuje něco speciálního také závěrečná “Kajicnické šaty”. A ono, světe div se, tomu tak doopravdy je. Jedná se o nejmelodičtější skladbu “Ashes” s atmosférou tak silnou, že bych se ji nebál označit za úplný vrchol desky.

Necronoclast

Zvuk nahrávky je přesně dle mého gusta. Výše jsem zmiňoval, že nemáte čekat bezchybnou produkci… je to otázka pohledu, protože takovýhle sound má dle mého názoru k dokonalosti mnohem blíže než nějaká sterilní, počítačem vyhnaná srajda. Nádherně organické, přímo pulzující pod ušima; není žádné vrzaní staré konzervy nebo bzučení včel, přesto krásné zašpiněné. K tomu si připočtěte ještě opravdu povedenou grafickou stránku (ten obal je bomba!) a máme před sebou desku, do níž se na dnešní přecpané scéně vyplatí zainvestovat. Opakuji, nejedná se o tu nejoriginálnější záležitost, jakou jste kdy slyšeli, ale to nic nemění na tom, že “Ashes” má něco “málo” do sebe. Je to lepší, než by se na první pohled mohlo zdát!


Architects – The Here and Now

Architects - The Here and Now
Země: Velká Británie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 19.1.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Day in Day Out
02. Learn to Live
03. Delete, Rewind
04. BTN
05. An Open Letter to Myself
06. The Blues
07. Red Eyes
08. Stay Young Forever
09. Heartburn
10. Year in Year Out/Up And Away
11. Day in Day Out (Big Chocolate Remix)

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Architects si za své čtyři desky stihli udělat ve světě moderního metalu dobré jméno. Mathcorové začátky už zcela vymizely a kapela od podpisu smlouvy se Century Media Records hraje pouze klasický metalcore. Tento tah mi přijde na jednu stranu dobrý a na druhou špatný. Je dobře, že Archtects nehrají rok co rok tu stejnou hudbu, zase je ale špatně, že jejich tvorba už není tak originální a tato deska se dá zařadit mezi typický metalcore, kterého je všude milión. Poměrně typický příklad, kdy se změna vždy ne úplně vydaří. V předchozí době měli Architects svoji tvář, ale v “The Here and Now” mi přijde, že ji ztratili. Když vezmeme za příklad třeba jiné, podobné kapely – Bring Me the Horizon se ze svých deathcorových začátků posunuli k trochu jinačí hudbě a ta změna jim velice vyšla. Dokázali se přizpůsobit a poprávu jim momentálně patří přední pozice v metalcorové hudbě. Architects se také měnili každým rokem, ale v podstatě se pořádně na ničem neusadili a furt se snaží najít místo, které jim bude slušet. Na minulé “Hollow Crown” se mi velice líbil zvuk kytary, který byl poměrně ojedinělý, výborně naladěno, ale dnes? Výborna kytara je pryč a místo toho obyčejná nuda.

Hudba se dá popsat celkově jednoduše. Vezměte si všechny metalcorové a post-hardcorové trendy za posledních 7-10 let, dejte je dohromady, přidejte kvalitní produkci a vyjde vám “The Here and Now”. S čistými “emo” vokály dnes už ohromíte málokoho, s pomalými slaďáky (které upřímně u takovýhle kapel nesnášim) už vůbec ne. Ty se vám v plné parádě představí u páté “An Open Letter to Myself” a deváté “Heartburn”. Ona by tahle deska byla dobrá, kdybychom to neslyšeli už všude tisíckrát. Před několika lety by tohle určitě slavilo obrovský úspěch, dneska (pokud lidi mají ještě vkus) si na to skoro nikdo nevzpomene.

Co se týče jednotlivých songů, tak začátek má poměrně slušný rozjezd. Pro mě světlejší stránka z celé desky. “Day in Day Out” je asi nejlepší z celé desky a následující “Delete, Rewind” a “Learn to Live” nějakou kvalitu taky mají. Horší je, co následuje. “BTN” je takový punk-rockový pokus s občasnými výbuchy do metalu. Dříve, když jsem hrával některý díl z NHL, tam podobné songy hrály skoro pořád. “BTN” tam přesně pasuje, hráči NHL určitě pochopí. Další, co stojí za zmínku, je “The Blues”, rychlý rozjezd, poměrně zajímavý song. V půlce se to ale zlomí a následuje opět pouze slaďák. Architects se od teď zřejmě soustředí na ženské publikum. Od “The Blues” jsou pak všechny takové uspávací. Žádná akce, nic, co by připomínalo Architects na minulých deskách.

Architects vzali všechny trendy, naskládali je na sebe a vytvořili “The Here and Now”. Album nepřináší do hudby vůbec nic nového, jen kopíruje něco, co jsme už slyšeli všude několikrát. Tvrdost v druhé půlce mizí a tak možná spíš než metalcore se to dá nazvat jako nepovedený post-hardcore. Doufám, že jako doteď zkouší všechno možné, i příští práce bude opět úplně jiná. Architects se sice snaží najít, zde ale žádný úspěch ani uznání nenajdou. Tak ještě jednou a lépe, kluci.


Jaldaboath – The Rise of the Heraldic Beasts

Jaldaboath - The Rise of the Heraldic Beasts
Země: Velká Británie
Žánr: folk / heavy metal
Datum vydání: 23.4.2010
Label: D.T.M. Productions

Tracklist:
01. Hark the Herald
02. Calling on All Heraldic Beasts
03. Bash the Bishop
04. Seek the Grail
05. Axe Wielding Nuns
06. Jaldaboath
07. Bring Me the Head of Metatron
08. Jacque de Molay
09. March to Calvary
10. Da Vinci’s Code

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Když jsem poprvé slyšel o kapele Jaldaboath, byl jsem úplně vedle a nevěděl, co to může být zač, i když mi to jméno bylo svým způsobem povědomé. Stačila cca minuta hledání po internetu, aby mi to docvaklo – jasně, The Meads of Asphodel. Jaldaboath je jeden ze zakládajících členů těchto známých anglických šílenců, od nichž se v roce 2002 trhnul. Od té doby o něm moc slyšet, jen čas od času vypustil novinku svého jednočlenného projektu Ewigkeit, aby konečně před třemi lety založil kapelu novou, jíž dal do vínku název po sobě samém, čili Jaldaboath, a aby toho nebylo málo, pozval si ke spolupráci dalšího dávného kumpána, který kdysi prošel řadami The Meads of Asphodel (byť se u nich ohřál jen jeden rok) – bubeníka známého jako The Mad Mullah (za časů Meads) nebo také The Mad Monk (v současnosti). K sobě si přizvali ještě jistého Sira Bodricka (co je tenhle frajer zač, to vážně netuším) a v letošním roce vypustili debut “The Rise of the Heraldic Beasts”.

Přímo se nabízí přímé srovnání s novinkou “The Murder of Jesus the Jew” od The Meads of Asphodel, která vyšla dva měsíce po “The Rise of the Heraldic Beasts” (resp. abych to uvedl na pravou míru, “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšlo už v dubnu u malého labelu Death to Music, ale takřka ihned po albu skočili rakouští Napalm Records a v září jej vydali znovu). Stručně řečeno, oba projekty jsou už úplně někde jinde. Jisté paralely by se daly nají pouze ve smyslu různých vtípků, které obě skupiny do své hudby komponují, a do jisté míry ne úplně vážného pojetí (přinejmenšim určitě ne ortodoxního), ale tím to asi tak končí. Zatímco The Meads of Asphodel se postupem času dopracovali k absolutně nezřízené avantgardní šílenosti, která nemá jakékoliv hranice, Jaldaboath vedle nich působí celkem jako hodní beránci (i když možná trochu zhulení hodní beránci (smích)). Ne že by byl ten jejich folk metal se středověkým nádechem špatný, ale víte jak – ujetý experiment má prostě větší koule (smích).

Ale teď už k samotnému “The Rise of the Heraldic Beasts”. Metal-archives se nám snaží vnutit, že Jaldaboath valí kombinaci folk metalu a black metalu, ale moc tomu nevěřte, jelikož toho black metalu, ať poslouchám jak poslouchám, se tam moc doposlouchat nemohu. To už blíže k pravdě mají škatulky samotného Grand Mastera Jaldaboatha, jenž hudbu kapely nazývá kupříkladu “crusader core” nebo “tumultuous teutonic templar thrash”. Alespoň z toho totiž jasně vyplývá, že “The Rise of the Heraldic Beasts” bude mít co dočinění se středověkem. A světe div se (pozor, teď to přijde!), opravdu tomu tak je. Právě tohle je jedna z velkých předností desky – konečně někdo totiž dělá folk metal, který se neopírá o národní (či ještě lépe severské) pohanské tradice (že drtivá většina těch kapel má k pohanství stejně blízko jako moje smradlavé fusekle teď ponechme stranou), ale využívá možností středověku. Nemálo sympatická je taktéž notná dávka nadsázky, jíž Jaldaboath ten svůj cirkus bez skrupulí opepřili (stačí se podívat jen na solidně úchylné video válející se někde tady okolo).

Jaldaboath

Tohle všechno je sice pěkné, ale, hnát na srdce, stačí to k dobrému albu? Rozhodně ne. Jaldaboath však mají tu výhodu, že to celé naroubovali na prostě a jednoduše dobrý materiál. Ne, není to nic výjimečného, žádná absolutní bomba, která by změnila vaše vnímání hudby, “jenom” dobrý metal. To ale také není tak úplně k zahození, což? Začátek desky člověka pěkně strhne, první čtyři položky jsou vyložené hitovky. Zajímavě zní trochu přibasovaný sound (nebo se mi to jen zdá?), takřka všudypřítomné jsou klávesy, různé trouby a podobné věcičky – prostě aby ten středověk zněl trochu jako středověk. Moc zábavné jsou rovněž texty, což samozřejmě souvisí s tím již zmiňovaným nadhledem, v tomto ohledu exceluje například taková “Bash the Bishop” s neodolatelnými hláškami typu “Přišlo mi na mysl, že biskup je pravděpodobně píča” (smích).

Je pravda že někdy v polovině “The Rise of the Heraldic Beasts” začne posluchačova pozornost mírně opadat, než se však stihnete začít nudit, vtáhne vás zpátky do děje závěr alba. Znalce zaujme už hříčka “Bring Me the Head of Metatron”, a to především díky návaznosti na předchozí působiště samotného Jaldaboatha (pro nezasvěcené – Metatron je zpěvák The Meads of Asphodel). Výborná pecka je “Jacque de Molay” s výraznou basovkou a hlavně těmi “nástroji navíc” (já prd poznám, co to je zač, určitě nějaké klávesy či co (smích)). “March to Calvary” už je pak jen instrumentálním outrem, po němž ještě následuje bonusová “Da Vinci’s Code”, která zaujme především lehce orientálním nádechem.

Suma sumárum? “The Rise of the Heraldic Beasts” není nic, co byste si prostě museli sehnat, protože se to musí slyšet, což ale neznamená, že by to nebyla velice dobře poslouchající záležitost, jejímž sehnáním na druhou stranu nic nezkazíte. Nedostanete sice nějaké geniální veledílo, bude to jen solidní fošna, která vás alespoň na nějaký čas zabaví. A to také není špatný výsledek. Je sice otázkou, jak dlouhý ten “čas zábavnosti” bude, já sám za sebe však mohu říct, že i nějaké dva měsíce po (znovu)vydání mě to stále baví. Rozhodně to nesjíždím denně, to rozhodně ne (od toho mám stále ještě pořád-novinky Deathspell Omega, Aborym a Massemord, hehe), ale sem tam si to pustím a poslech si, dalo by se říct, i užiji. Řeknu vám to asi takhle – za zkoušku to rozhodně stojí a když vás to chytne, tím lépe pro vás…


Anathema, The Ocean

Anathema
Datum: 23.11.2010
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Anathema, The Ocean

I přesto, že jsem se k Anathemě dostal teprve nedávno, nemohl jsem odolat možnosti jít na jejich koncert. Většina jejich tvorby už byla zažitá v mojí hlavě a nemusel jsem se bát, že bych se při vystoupení náhodou ztrácel nebo nudil. Když nastal den D, přepadla mě lenost, takže jsem si ještě chvíli užíval pohodlí domova a rozhodl se obětovat předkapely. O hodinu později, než byl plánovaný začátek akce, se mi naskytlo kvalitní místo v první řadě, a než jsem se pořádně rozkoukal, tak na pódium naběhla parta týpků, které jsem neznal. Došlo mi, že asi nejde o Pettera Carlsena, o nějž jsem tudíž přišel, ale o The Ocean.

Ti mě celkem překvapili – vyzbrojen melancholickou náladou jsem se těšil na Anathemu a najednou na mě vybafla vcelku moderní kapela, která se stylem pohybovala kolem HC, sludge, metalcoru a podobně. Používali také docela dost samplů, vlastně možná až moc. Zčásti můj dojem ovlivnila neznalost, dost mě ale nutilo myslet si něco o jejich odchodu taky to, že se jako předkapela Anathemy žánrově vůbec nehodili. I přes moji nespokojenost jim musím uznat určitou kvalitu a splnění hlavního úkolu předkapel – rozehřátí publika, které si je užívalo.

Kolem čtvrt na deset se už po krátkém intru na pódiu objevily hlavní hvězdy a spustily skladbou “Thin Air” z nového alba. Novinka mi silně přirostla k srdci, ale naživo zněly skladby z ní ještě několikrát lépe. Zvuk byl opravdu kvalitní (chvála zvukařům!), hudebníci se o nástroje a hlasy starali opravdu precizně, člověk by ani nepoznal že neposlouchá album, pokud by se před ním nepohybovaly postavy, které mají na svědomí všechnu tu genialitu – a ten večer ještě něco málo navíc.

Po otvíráku “Thin Air”, který zároveň otevírá i nové album, se bez keců pokračovalo dalšími skladbami z “We’re Here Because We’re Here”. Této desce patřila velká část večera, stejně jako albu “Judgement”. Z obou těchto mistrovských děl bylo vybráno po sedmi skladbách. Sedm skladeb by se mohlo zdát při kdejakém koncertě jako docela dost, jenže… Anathema zahrála při dvou a půl hodinovém koncertě dohromady 25 skladeb.

Setlist Anathema:
01. Thin Air
02. Summernight Horizon
03. Dreaming Light
04. Everything
05. Closer
06. A Natural Disaster
07. Angels Walk Among Us
08. Deep
09. Pitiless
10. Forgotten Hopes
11. Destiny Is Dead
12. Empty
13. Lost Control
14. Release
15. A Simple Mistake
16. Universal
17. Judgement
18. Flying
19. Big Love [Fleetwood Mac cover]
20. Parisienne Moonlight
21. Are You There?
22. Pull the Brakes [s Petterem Carlsenem]
23. Sleepless
24. One Last Goodbye
25. Fragile Dreams

Zpočátku s námi kapela moc nekomunikovala, i tak ale bylo vidět, že si koncert užívá alespoň tak jako my. Velká část vystoupení tvořily balady, přitvrzování přišlo až po třetině, když přišel čas na album “Judgement” a nastoupila skladba “Deep”. Z tichého zasněného publika se stal kotel hodný metalového koncertu, všichni házeli hlavou o 106 a ještě u toho stíhali zpívat “Feel my heart burning, deep inside yearning, I know it is coming…” Změna proběhla i na pódiu, všichni pařili jako o život a začaly vtípky s diváky a průpovídky.

Velkým plusem pro mě byla zpěvačka Lee Douglas, bez níž by koncert byl mnohem slabší. Nejenom že se na ni dobře kouká, ale tahle drobná postavička asistovala svým mocným hlasem v dobrých osmi skladbách. Při skladbě “A Natural Disaster”, na kterou jsem byl osobně velmi zvědav se dokonce ujala vedení a spousta lidí ani nedýchala. Fantazie. Ze stejnojmenného alba došlo také například na skladbu “Closer”, kde se vyskytuje využití robotického hlasu – ten nechyběl ani naživo.

Další zvláštností bylo, že se hrálo takřka bez přídavku, dalo by se říct, že byla jakási pauza pro kapelu po 18 skladbách, kdy nám Danny sám zahrál a zazpíval cover “Big Love” od Fleetwood Mac. A aby nebylo málo kuriozit, Anathema udělala reklamu Petteru Carlsenovi, se kterým spolupracovala na jeho albu, a odehrála s ním skladbu s číslem 22 – “Pull the Brakes”.

Po poslední “Fragile Dreams” se fanoušci rozutekli, většina spokojená s novým životním zážitkem. Zaslechl jsem ale i pár nespokojenců, kteří si stěžovali na příliš mnoho balad. Je pravda, že skladeb s rychlejším tempem zaznělo velmi málo, takových jako “Empty” nebo “Release” mohlo být víc. I přesto jsem nadmíru spokojen, škoda jen horšího výběru předkapely, ale stejně s tím nic nenadělám.


The Meads of Asphodel – The Murder of Jesus the Jew

The Meads of Asphodel - The Murder of Jesus the Jew
Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Boiled in Hell Broth and Grave Dust
02. My Psychotic Sand Deity
03. Apocalypse of Lazarus
04. Addicted to God
05. Stiller of Tempests
06. Man from Kerioth
07. Dark Gethsemane
08. Jew Killer
09. Genesis of Death
10. From Eagle to Cross
11. Apostle of the Uncircumcised
12. A Canticle for the Lost Amputees of Aelia Capitolina Who Have Been Trampled Under the Iron Shod Hooves of Salivating Hell Rams and Impaled on the Shimmering Tusks of Salvation Within the Abandoned Tabernacle of a Bronze Age Myth

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Povím vám, ti The Meads of Asphodel jsou tedy pěkně vypečená cháska. V dnešní době se sice nálepkou experimentální označuje kde co, ale zrovna u těchto bláznů to sedne jako ona pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec. Oficiálně jsou The Meads of Asphodel označováni jako experimentální black metal, ale jedním dechem je nutné dodat, že i tento popis je svým způsobem zavádějící. Black metal sice tvoří základ jejich hudby, myšlenky na nějaké garážově sypanice však ihned zaplašte. Na blackmetalové podloží totiž The Meads of Asphodel roubují úplně všechno, co jim přijde pod ruku. A to úplně všechno je myšleno doslova. Dost dobře to vystihuje jejich MySpace, kde má kapela v kolonce Sounds Like uvedeno: „Všechna hudba na světě smíchaná s extrémně metalovým spodkem.“ A to mi věřte, že tomu tak doopravdy je.

Na novince „The Murder of Jesus the Jew“ najdete všechno, na co si jen dokážete vzpomenout. Brutálně rychlé klepačky s krkavčím vokálem, atmosférické kousky, sbory, progrockové sólování, thrashující hoblování, pasáže jak z filmového soundtracku, folk, disco a ještě víc, to všechno splácané na jednu hromadu a poslepované do jednotlivých písniček tvořících hodně ujetý celek. O různé výstřednosti a experimenty na „The Murder of Jesus the Jew“ nouze opravdu není, což je zajisté klad, neboť se The Meads of Asphodel díky tomu odlišují natolik, že si je prostě splést nemůžete; druhou stranou mince však zůstává, jestli se vám to vůbec může líbit…

U záležitostí jako The Meads of Asphodel je nezbytnou podmínkou, abyste přistoupili na jejich hru, jinak to prostě nejde. Pokud to neuděláte, bude se vám „The Murder of Jesus the Jew“ jevit jako hovadská a samoúčelná patlanina bez hlavy a paty, něco jako kompilace všech myslitelných hudebních stylů naházených přes sebe bez ladu a skladu, a dost dobře možná také budete přemýšlet, jestli je to celé opravdu myšleno vážně, nebo si z nás všech kapela jen dělá nehoráznou prdel. The Meads of Asphodel jsou pro každou špatnost, nic jim není svaté, a když dostanou nějaký nápad, tak jej prostě použijí, zaběhlým žánrovým konvencím navzdory. Tahle kapela si sama na sebe hranice opravdu neklade a právě v tom tkví v jistém slova smyslu problém, protože „The Murder of Jesus the Jew“ se tak stává záležitostí, kterou průměrný metalový posluchač (a vlastně i jakýkoliv jiný posluchač) zřejmě nebude s to takříkajíc pobrat. Zvláště ortodoxní nechť se téhle desce vyhýbají jako čert kříži, jinak je sklátí mrtvice. Jenže pro tohle všechno, díky čemu budou jedni desku bez váhání splachovat do té nejhlubší toaletní mísy, ji druzí naopak budou milovat…

Jak jste ochotni na hru The Meads of Asphodel přistoupit a přenést se přes fakt, že do vás někdo bude hustit hudební kombinace, na které se ve slušné společnosti ani nemyslí, otevře se před vámi album vpravdě neobyčejné, i když chápat jej nejspíše nebudete ani tak. Ale i ta nepochopitelnost patří ke kouzlům „The Murder of Jesus the Jew“. Pokud překonáte úvodní šok, trochu se do toho zaposloucháte a začnete o tom přemýšlet, zjistíte, že to není jen vyhulený cirkus a samoúčelné honění trika, nýbrž jistým zvráceným způsobem zatraceně svojská věc, která si žije svým vlastním životem a má svůj vlastní vnitřní řád. Jeden člověk z deseti tento přístup bude kvitovat a nahrávku si užije, dalším devíti posluchačům se z toho zvedne kufr – to už je čistě vaše volba. Jedna věc je ale jistá – notná dávka úchylnosti je při poslechu výhodou!

Abych vám nabídl svůj osobní pohled na „The Murder of Jesus the Jew“ a dostál tak pravé podstatě toho, o čem by recenze měly být, tedy o subjektivním pohledu recenzenta (ne, děkovat mi opravdu nemusíte – mám to v popisu práce), musím se přiznat, že mně se to líbí. A to moc. Ačkoliv jsem zvyklý poslouchat ledajaké šílenosti, má první reakce se nesla ve stylu „co to zase kurva má být?“, následovaly úvahu o duševním zdraví muzikantů a nakonec protáčení panenek spojené s výbuchy mozkových center normálního smýšlení. Jelikož mi je ale přístup, jaký The Meads of Asphodel v hudbě praktikují, velice sympatický, netrvalo dlouho a deska mi sakra zachutnala. Po zralé úvaze a několikanásobném pečlivém poslechu tedy hodnotím ryze subjektivní osmičkou (nebo by možná spíš více sedělo 8,5?), nepochybuji ale o tom, že mnozí z vás by tomu bez váhání šoupli nulu. Budu se muset opakovat – prostě a jednoduše se váš názor na „The Murder of Jesus the Jew“ bude odvíjet v závislosti na vašich hudebních choutkách (což samozřejmě platí i obecně, ale zrovna u The Meads of Asphodel to platí ještě dvojnásob) – jestli jste jako posluchači schopni a ochotni věnovat svůj sluch nevázané avantgardnosti, jste na správné adrese, pokud ne, jste bez šance.

A že jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli? Že jsem nezmínil nějaké vrcholy či nejpovedenější skladby? Ale kdeže, co vás nemá… přece bych vás neobral o to slastné objevování, která z těch všech ujetostí je na „The Murder of Jesus the Jew“ ta nejujetější. Příjemnou zábavu, a kdyby vám to náhodou vysmažilo mozek z hlavy jako mně, potkáme se u doktora Chocholouška.

The Meads of Asphodel


Další názory:

Jedním slovem? Šílenost. Ale v dobrém slova smyslu. Tato parta dokázala zkombinovat tolik žánrů, ale i přesto se to skvěle poslouchá. Chvílemi tam zní hudba, která by se neztratila ani v cirkuse, poté následuje čistý black metal, který se proloží akustickou kytarou, a pak zase jede opět něco jiného. Skvěle v tom fungují i prvky folk metalu. The Meads of Asphodel dali dohromady opravdu unikátní hudbu, kterou stojí za to minimálně vyzkoušet. Má nejoblíbenější je „Addicted to God“ s velice zábavným textem, který je podán v ještě zábavnější formě. A když potom všem opět jede vynikající black? Není co řešit, vysoké hodnocení je na místě.
Seda


Cradle of Filth – Darkly, Darkly, Venus Aversa

Cradle of Filth - Darkly, Darkly, Venus Aversa
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 1.11.2010
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Cult of Venus Aversa
02. One Foul Step from the Abyss
03. The Nun with the Astral Habit
04. Retreat of the Sacred Heart
05. The Persecution Song
06. Deceiving Eyes
07. Lilith Immaculate
08. The Spawn of Love and War
09. Harlot on a Pedestal
10. Forgive Me Father (I Have Sinned)
11. Beyond Eleventh Hour

Hodnocení:
Earthworm – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nenáviděni a milováni. Cradle of Filth je možná nejdiskutovanější a mezi fanoušky nejrozporuplnější kapela. Někdo ji nenávidí čistě z hecu, někomu zase vadí frontman Dani Filth a někoho prostě zklamala jejich tvorba v novém tisíciletí. Já osobně jsem na nich začínal s extrémnějšími odnožemi metalu, takže mají v mém srdci stále zvláštní komůrku. I přesto jsem je ale dost dlouho neslyšel, nedá se říct, že by mi mohli hudebně nabídnout něco extra. Co čert pravděpodobně chtěl, to malé místečko v srdci stačilo k tomu, abych byl zvolen recenzentem jejich nejnovějšího devátého počinu s názvem „Darkly, Darkly, Venus Aversa“. Připoutejte se, začíná jízda strašidelným hradem.

Kam toto album zařadit? Od blackmetalových počátků se kapela dostala až k mainstreamovitějšímu gothic metalu („Thornography“) a na poslední desce, na které se dle mého zase trochu přitvrdilo, mi banda opravdu někdy přišla jako tvrdší Iron Maiden. Velká část alba „Godspeed on the Devil’s Thunder“ byla dost chytlavá a heavy, navíc se objevil jakýsi sbor, který byl příjemným zpestřením a mnohdy i hlavní silou skladeb. Abych řekl pravdu, album se mi líbilo a docela dost jsem ho jeden čas poslouchal. Možná už tušíte, že novinka se nese v podobném duchu. Tak to ale tušíte blbě. Jako by se kapela nenápadně sunula zpět v čase tak, aby to vypadalo, že je to vlastně přirozený vývoj. Nejvíc mi asi „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ připomíná desku „Midian“ z roku 2000.

Než se ale rozpovídám o podobnostech, slabinách a silách, podíváme se na koncept. No nedělejte, že vás to překvapuje, Cradle of Filth se věnují konceptům odjakživa a novinka není výjimkou. Tentokrát se zaposloucháte do příběhu o démonické Lilith, která byla údajně první manželkou Adama. Ano, toho Adama, prvního člověka, který se procházel na této planetě. Na albu ale nejde o její románek s Adamem, nýbrž o reinkarnaci Lilith v přítomnosti.

Ač mi album z nějakého důvodu připomíná „Midian“ a nejspíš bych ho přiřadil do jeho éry, je tu pár zásadních rozdílů. Jako například kytary. Na deset let starém předchůdci většinou kytary nabídly nějakou chytlavou a zapamatovatelnou riffáž, nyní se často ztratí tak, že víte, že tam jsou, ale není to nic víc než nějaký doplněk na pozadí. Že by udávaly melodii? Ale kdepak… srdíčko mi poskočilo až při intru k šestce „Deceiving Eyes“, kde se na začátku vyskytne opravdu hutný a chutný riff, za který by se styděla málokterá thrashová kapela. Skladba dokonce nabízí poměrně zajímavé sólo.

Jestli je tu něco, co diskriminuje ostatní nástroje a vystupuje, tak je to vokál. Nemůžu mu vlastně nic vytknout, Dani je ve formě, ale občas by se místo neustálého frázování bláznivých poetismů od Filtha mohla objevit kytarová melodie. Co jsem vůbec nepostřehl, je baskytara. Asi ji někde zapomněli, těžko říct. Pravděpodobně není jen slyšet za šíleným bubnováním Martina „Marthuse“ Škaroupky. Tomu se říká rychlost! Že mu neupadnou ruce… klobouk dolů, Martine, jestli tohle čteš.

Co mě ale opravdu hodně potěšilo a fascinovalo, jsou geniální klávesy. Vedle bicích a vokálů jsou asi nejvíce slyšet a navozují dokonalou atmosféru. Nevím, jak je popsat nebo co o nich více říct, ale je opravdu potěšení to poslouchat. Klávesistka Ashley Ellyllon ale pořád jen nemlátí do svého nástroje, dokonce se i několikrát zapojí pěvecky. Nejvíce zazáří ve skladbě „Lilith Immaculate“, kde je téměř celý refrén její. Bez téhle dívčiny by album bylo poloviční.

Možná ještě pár řádků o skladbách. Když nepočítám právě „Lilith Immaculate“ nebo hitovku a singl „Forgive Me Father (I Have Sinned)“, tak se mi zdá, že kapela rezignovala na dělení skladeb na sloky a refrény, prostě do toho tak nějak mlátí, jak to vyjde. Možná jsem jen nepozorný posluchač. Když už jsem nakousnul desátou skladbu „Forgive Me Father (I Have Sinned)“, tak bych rád řekl, že klip k tomuto songu bylo moje první setkání s novou deskou. Nenáviděl jsem to. Při poslechu alba, jsem zjistil, že je to ale docela dobrý líbivý song. Pravděpodobně je to tím klipem, který je opravdu otřesný; Dani má navíc snad nejhorší makeup, který kdy na obličeji měl. Takže až kliknete na play, zkuste u toho prohlížet nějakou jinou stránku, minimalizovat okno nebo se prostě někam otočit. Bez videa je to vážně lepší.

A to asi bude ode mě vše. Novinka rozhodně neurazí a nenaštve, že by mi to ale vystřelilo mozek z hlavy, to se říct nedá. Pravděpodobně tomu dám ještě několik poslechů, když už to album mám, každopádně desku asi po čase vystřídá něco jiného. Pro fanoušky kapely určitě povinnost, pro ostatní asi docela dobrá oddechovka a někdo se možná i zamiluje. Pro mne docela dobré album a po dlouhé době zase změna po všem tom thrash metalu a progresi.


Druhý pohled (H.):

Sice bych se asi měl tvářit jako velký a zlý black metalista, který Cradle of Filth nesnáší, ale ve skutečnosti mi nikdy moc nevadili. Ani ty jejich staré desky mě sice nikdy nevystřelovaly do posluchačské extáze, ale jako oddechovka čas od času nejsou a nikdy nebyly špatné. Navíc se poslední album „Godspeed on the Devil’s Thunder“ v kontextu poslední tvorby relativně povedlo, takže v podstatě ani nebyl důvod novinku nějak ignorovat. Úsměv mi však postupem času začínal na rtech zamrzat, když byl název ze solidního „All Hallows Eve“ změněn na debilní „Darkly, Darkly, Venus Aversa“, když byl zveřejněn nechutně goticky kýčovitý obal, když se na internetu objevila nová agro-image – uchcanější než kdy dřív.

Jak se později ukázalo, samotný poslech naštěstí tak hrozný nebyl, což ovšem neznamená, že bych byl z „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ nějak na větvi. Poslouchá se to bez problému, to ano, a jako kulisa k nějaké práci poslouží, o nějakém hlubším pocitu se ovšem hovořit nedá, zvláště v konkurenci té spousty skvělých desek, jež v podzimním čase vycházejí (byť se jim nedostává tolik publicity… alespoň tedy ne těm, které mám zrovna teď na mysli :)). Každopádně, oproti „Godspeed on the Devil’s Thunder“ mé sluchovody zaznamenaly kvalitativní pokles, tudíž si myslím, že obyčejná, neurážející šestka bude v tomto případě plně dostačující, na víc to rozhodně nemá. Nezapomeňte však, že pořád to je ještě nadprůměrné hodnocení.


Bring Me the Horizon – There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.

Bring Me the Horizon - There Is a Hell, Believe Me I've Seen It. There Is a Heaven, Let's Keep It a Secret.
Země: Velká Británie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 4.10.2010
Label: Visible Noise / Epitaph Records

Tracklist:
01. Crucify Me
02. Anthem
03. It Never Ends
04. Fuck
05. Don’t Go
06. Home Sweet Hole
07. Alligator Blood
08. Visions
09. Blacklist
10. Memorial
11. Blessed with a Curse
12. Fox and the Wolf

Hodnocení:
Seda – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Že se někdo během své šestileté historie dokáže měnit každým albem, je možné. Typickým příkladem jsou Bring Me the Horizon. Na počátku deathcorová kapela s lehkými prvky metalcoru. „Count Your Blessings“ je vyšvihlo nahoru a přišla trochu změna. Se „Suicide Season“ se fandové rozdělili na dvě půlky. Samozřejmě spoustu nových přibylo, několik ale na kapelu zanevřelo. Nikdy jsem taky neviděl tolik různých názorů na frontmana. Co jsem vyčetl, tak Ollie Sykes je prý neskutečně hezký a holčičky ho poslouchají jen kvůli tomu.

Před vydáním vyšel ven singl „It Never Ends“, který byl opět úplně jiný než předešlá tvorba. Ze začátku se mi to nelíbilo a bál jsem se, že to odnese zbytek desky. Nakonec jsem tomu ale přišel na chuť a na „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ se začal těšit.

Ještě než se pustím do samotné hudby, musím zkritizovat název. Proboha, proč je tak dlouhý? Jestli to má být marketingový tah, tak jim sice možná vyjde, ale mě naštval hned, jak jsem ho viděl. Sice jsem si ho poměrně rychle zapamatoval (stále se mi ale míchá „Hell“ s „Heaven“), přesto je to jeden z nejhorších názvů, co jsem za poslední roky viděl.

Ještěže hudba to naprosto napraví. Otvíračka nese název „Crucify Me“ a je docela podobná věcem z posledního alba, jen se přidalo trochu na melodice. Poprvé se tu také vyskytuje v pozadí ženský vokál, který vyzpívává název alba. Tento jev se pak projevuje i v další části desky. V další „Anthem“ se trochu přitvrdí a na konci je tam lehčí symfonická část. Tady je zejména skvělý refrén. Po ní je tu hodně diskutovaná „It Never Ends“, po více posleších je to ale nakonec opravdu dobrá píseň. Nejvíce se mi líbí Ollieho scream. Ne, že by byl nějak úžasný, ale je v takové podobě, aby se nemohlo říct, že se přešlo ze screamu na čistý zpěv. Zase ale není v takové verzi, aby to odpudilo úplně netradiční posluchače. Například můj známý, který ujíždí na věcech jako Lady Gaga, i tento singl velice ocenil a poslouchá ho docela často. Ostatní věci od Bring Me the Horizon se mu ale už třeba vůbec nelíbily. Je to prostě hitovka, na které si skupina vydělá, a řekl bych, že bude na iTunes apod. nejvíce prodávaným zbožím od skupiny. Poprvé kapela také (pokud se nepletu) využívá čistého zpěvu. Ve „Fuck“ ukazuje Ollie své měkké já, pokud by to bylo u každé písně, tak by se mi to nelíbilo. Pro jednou a navíc poprvé je to ovšem zajímavé zpestření. Je tu i výrazně více pomalých kousků. „Don’t Go“, „Blessed with a Curse“ a zajímavá „Memorial“, ve které se vyskytují snad jen klávesy a jiné počítačové zvuky. Pokud to ale vezmeme popořadě, tak v „Don’t Go“ se opět vyskytuje ženský hlas a celkově je na velice vysoké úrovni. Málokdo by takhle „vyspělou“ píseň čekal u „dětských coristů“. Jeden z nejlepších výtvorů kapely vůbec.

Nejdříve mě před vydáním zachvátil strach, ale hned po poslechu „Crucify Me“ mi bylo jasné, že to jsou Bring Me the Horizon, jak je mám rád. Už jen „Suicide Season“ je dostalo k mým hodně oblíbeným kapelám a aktuální „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ to jen potvrdilo. Kvalitní deska, kapela ale opět experimentuje. Svou hudbu posouvá trošku jinam, jsou tu nové prvky (ženský vokál, čistý zpěv, pomalé písně), které to výborně koření. Poslech není stereotypní, což problém u skupin s tímto zaměřením bývá. Kvalit „Suicide Season“ nedosahuje, pořád je to ale hodně dobrá práce.


Další názory:

99 % různého core-metalu jde absolutně mimo mě a nejspíš by to stejně tak dopadlo i s novinkou Bring Me the Horizon, nebýt jistého Sedy, který na kolenou prosil, hory doly sliboval (prý bude na oplátku hodnotit nové Deathspell Omega… to jsem na něj teda zvědavý!), jen abych mu prý ty Bring Me the Horizon ohodnotil. Tak jsem se nad ním jako správný redakční kolega slitoval a milostivě si album s poněkud krkolomným názvem „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ sehnal. A ono to kupodivu není zas tak špatné. Právě naopak, jedná se o docela překvapivě dobrý materiál, který nepostrádá nápady, zábavnost a mnohdy i chuť se nějak odlišit od zbytku scény, což zvláště v případě moderních žánrů beru za klad. V podstatě každá skladba má desce své pevně dané místo a nahrávka tudíž nenudí až do konce, což říkám jako někdo, komu většinou něco-core-alba přijdou přehnaně dlouhá a nezábavná (a to i když mají třeba i jen půlhodiny). „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ budiž tou světlou výjimkou potvrzující pravidlo. Speciálně bych jako vrcholy vypíchl druhou „Anthem“ s výbušným refrénem, překvapivou „Don’t Go“ (něco takového bych nečekal) a nakonec dvojici „Alligator Blood“ a „Blacklist“, které se sice obě blíží klasičtějšímu pojetí stylu, ale v rámci celé desky vyznívají velmi dobře.
H.


Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!


Blackmore’s Night, Albert Dannenmann

Blackmore's Night
Datum: 8.9.2010
Místo: Praha, Kongresové centrum
Účinkující: Albert Dannenmann, Blackmore’s Night

“Good evening. My name is Albert and I will do an opening for Blackmore’s Night…”

Touto prostou větou se započal osmý večer v měsíci září, léta Páně 2010. S nezaměnitelným německým přízvukem ji pronesl nepřehlédnutelný postarší dudák (respektive multiinstrumentalista, jak jsem zanedlouho zjistil), který již dobrou čtvrthodinu obcházel mezi pomalu se scházejícími lidmi a s až dojemnou upřímností nám pomocí svého instrumentu dával zakusit atmosféry dob, které již dávno minuly. Jeho vystoupení trvalo okolo dvaceti minut a nyní již usadivší se obecenstvo mohlo sledovat, jak lze za pomoci hlasu a jednoho či dvou (!) nástrojů v rukou zkušeného hudebníka prezentovat tradiční nápěvy s původem v zemích německých, ostrovech britských i pláních francouzských…

“We have a baby. She sleeps a lot – just like her mother, and drinks a lot – just like her father…”

Albert se rozloučil a vyklidil pódium ve prospěch těch, na které všichni netrpělivě čekali celý podvečer v drtivé většině případů i déle. Dočkali jsme se jich po krátkém intermezzu v režii techniků upravujících mikrofony. Nástup proběhl ve velkém stylu, bez zbytečných řečí, a to prostřednictvím singlu “Locked Within” a “Crystal Ball” z alba “Secret Voyage”, a tuto volbu musím kvitovat s povděkem. V kombinaci s videoprojekcí na velkém plátně za zády kapely totiž šlo o koňskou dávku energie, která kapala snad i ze stropu. Pauza před následující “Queen for a Day” dala všem přítomným najevo, že se celý večer ponese v dokonale kontrastním duchu oproti nástupu, kde nepadlo jediné slůvko. Kdo je zvyklý na více či méně vtipné/intelektuální/poetické oslí můstky mezi skladbami, byl dozajista překvapen stejnou měrou jako já, jak milou, neformální a upřímnou formu komunikace s publikem Candice zvolila. V průběhu večera jsme se tak dozvěděli, že nové album – “Autumn Sky” – nese jméno novorozené dcery ústředního dua Candice NightRitchie Blackmore, že skladba “Durch den Wald zum Bach Haus” vznikla, když Ritchieho pronásledoval rotvajler a další zajímavosti.

“We usually play this song without mistakes but our new drummer, he’s from Newcastle…”

Možná nebude na škodu, když na chvíli odběhnu od samotného vystoupení a pokusím se poněkud blíže popsat prostředí, ve kterém se celá událost odehrála. Bezmála třicet let stará budova Kongresového centra se vzhledem k vrcholně formálnímu vzezření jejích interiérů nezdá být příliš vhodným prostorem pro konání koncertu kapely, jakou jsou právě Blackmore’s Night, s čímž se do určité míry ztotožňuji, ale ve výsledku jsem byl nadmíru spokojen, a to především kvůli bezchybné akustice Kongresového sálu, která dala vyniknout všem nástrojům tou správnou měrou.

Když hodnotím sál, bylo by trestuhodné nezmínit samotné pódium. To bylo pro tento večer oděno do hávu, který evokoval spíše divadelní jeviště než pódium folk/rockové kapely. Tím však v žádném případě nechci naznačit, že by to bylo na škodu věci, ba naopak. Různorodé kulisy a stylizované doplňky velmi efektivně dokreslovaly dojem renesanční taverny.

Kapitolou samotnou pro sebe však byli (nezřídkakdy zahraniční) návštěvníci oděni ve více či méně autentických historických kostýmech. Byli zde k vidění měšťané, kupci, šlechtici, ale především krásné ženy a dívky. Přítomnost těchto zapálených fanoušků pozvedla celý koncert na zcela novou úroveň. Tito návštěvníci měli na výslovné přání kapely vyhrazeny první dvě řady ale přibližně v polovině koncertu větší část z nich svá místa opustila a jala se tančit v nevelkém prostoru mezi první řadou a pódiem, což bylo kvitováno s povděkem jak ze strany diváků, tak samotné kapely, o čemž přesvědčil především vřelý přístup Candice. Na adresu prvních dvou osmělivších se slečen tak přilétla nejen veřejně deklarovaná poklona, ale rovněž trička s motivem nejnovějšího alba.

Ritchie wrote this wonderful song long before he was medieval. In these times, he was just evil…”

Ano, řeč je o notoricky známém hitu skupiny Deep Purple, písni “Soldier of Fortune”, která se již delší dobu objevuje v repertoáru Blackmore’s Night. Nebyla to však jediná coververze zařazená na soupisku večera. Dočkali jsme se tak třeba variace na Dylanovu “Times, They Are a Changin'”. Drtivou většinu setlistu ale pochopitelně zabraly vlastní skladby. Dočkali jsme se tak klasik jako “Under a Violet Moon”, “Ghost of a Rose”, magické “Fires at Midnight” a mnohých dalších více či méně známých písní. Myslím, že je zcela na místě zde vyzdvihnout vokální výkon jak zpěvačky Candice Night, tak obou doprovodných vokalistů – houslistky Gypsy Rose a mistra kláves, Davida z Larchmontu, jejichž zpěv byl na stejné, ne-li vyšší úrovni než na studiových albech. Nošením dříví do lesa by bylo vynášet do nebes výkon ústřední postavy celé kapely, kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož famózní hra se dala přirovnat k zážitku z jiné dimenze. Ve své typické uzavřené a soustředěné póze budil dojem čaroděje a já tomuto zdání s velkou chutí uvěřil. Po Candice nejvýraznější postavou na jevišti byl bezesporu baskytarista Earl Grey z Chimay, který svým živelným projevem evokoval kouzelného skřítka nebo královského šaška – nejblíže pravdě by byla nejspíš kombinace obého…

“The wonderful, the talented, the beautiful… The blonde! Missis Candice Night!”

Žel bohu, i ty nejkrásnější události jednou končí a stejný osud stihl i tento koncert. Blackmore’s Night se s Prahou rozloučili symbolicky – písní “Dandelion Wine” – a jejich koncert skončil. Candice a Earl pak ještě několik dlouhých chvil dávali najevo svůj vděk publiku formou podpisů a tisknutí rukou, ale i ti se po nějaké době odebrali za ostatními do backstage. Návštěvníkům tak nezbylo nic jiného, než se v poklidu rozejít do svých domovů a vychutnat dozvuky této nevšední události třeba při sklence dobrého vína. Mne doma nečekalo víno, místo něj se však dostavila neochvějná jistota, že až Blackmore’s Night v budoucnu opět zavítají na některý z českých hradů, jak je jejich dobrým zvykem, budu tam rovněž, neboť k dokonalosti chyběl tomuto koncertu právě onen hrad v pozadí a hořící ohně v okolí…

Na toto vystoupení jsem se vypravil se střízlivým očekáváním, dostalo se mi však naprosto kouzelného zážitku. Úsměv, upřímnost a umně spletené melodie – k vynikajícímu zážitku stačí tak málo. Nebo snad tak mnoho?