Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Carcass – Heartwork

Carcass - Heartwork
Země: Velká Británie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 18.10.1993
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Buried Dreams
02. Carnal Forge
03. No Love Lost
04. Heartwork
05. Embodiment
06. This Mortal Coil
07. Arbeit Macht Fleisch
08. Blind Bleeding the Blind
09. Doctrinal Expletives
10. Death Certificate
11. This Is Your Life

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / twitter

Carcass, mršina, která se stala legendou v oblasti grindcoru a stanovila nejeden nový standard v extrémní hudbě. Společně s Napalm Death vyšlapávali cestu tomuto žánru, přičemž museli překonat nejednu překážku na své dlouhé cestě. Jak plynula doba, plynula i rozhodnutí jednotlivých členů skupiny. Z prasečího goregrindu se pomalu, ale jistě stával death metal, jehož růst vyvrcholil plně na desce „Necroticism – Descanting the Insalubrious“. Pro nás je ale klíčová deska „Heartwork“, která prorazila s obrovským úspěchem a zároveň působila dospěleji než kdy předtím. Že na věku nezáleží, platí v tomto případě naprosto dokonale. Albu je sice necelých 16 let, přesto obsahuje mnoho šťávy a energie zabalené na cesty, jak bylo řečeno v prapodivné reklamě na Tatranky. Hoďte za sebe všechny dnešní kapely a najděte si cestu k „Heartwork“, rozhodně za to stojí. Další část našeho retro putování je tu, držte si příčesky, jedeme z poklopce.

Co přiměje kapelu takového ražení, jako je Carcass, aby přesedlala na čistý death metal? Jak jsem již řekl, je to hlavně doba a dospělost jednotlivců. Abych se vyhnul pranýřování, fanoušci tzv. „blití do mikrofonu“ se také dočkají svých chvilek. Sice se ustoupilo od všudypřítomné morbidity, ale zvuk a technika byla vypilována takřka na samotný vrchol. Pokud se zaposloucháte, zvuk desky zní i dnes naprosto čerstvě a svěže, jako by vyjel přímo z pece studia. Na pozadí je sice neustále takový jemný šum, který dává desce lehký nádech prostředí takovéto hudby. Na tvorbě se podíleli přímo celkem čtyři lidé, pokud vynecháme všechny asistenty ve studiích, manažery, jednatele a příbuzné členů Carcass. Jeff Walker obstarává mistrně baskytaru a vokály zároveň. Bohužel právě vokály jsou při delším poslechu velice monotonií. A jak zpěv působí stereotypně, celkový dojem z desky jde do kytek.

Byl bych nerad, kdyby mne někdo chytl ihned za slovo, jelikož se jedná o názor člověka, jehož uši jdou do hajzlu rychleji a rychleji. Jedno ale Jeffovi nelze upřít. Opravdu moc na sobě zapracoval. Kytary. To je kapitola sama pro sebe. Už během první písně si vyslechnete krásné kytarové riffy, které se do uší zařezávají jako pila do čerstvě nařezaného dřeva. O tuto špinavou prácičku se starají Michael Amott (zakladatel Arch Enemy) a Bill Steer (ex-Napalm Death) a nutno dodat, že vědí, jak své řemeslo dělat kvalitně. Právě neustále přítomná kytarová sóla jsou jedním z lákadel této desky. Možná si představíte pod pojmem extrémní hudba (kterou death metal nepochybně je) pouze šílené řinčení a neposlouchatelné melodie, ale není tomu tak. Tedy alespoň ne v roce 1993. Celé putování po sestavičce zakončíme u Kena Owena, který se chopil paliček k bicím. Celá sestava je, dá se říci, tak trochu hvězdná, možná proto je právě album „Heartwork“ stále považováno jako jedno z nejlepších v historii a nejen historii kapely. Názor vám brát nebudu, je to přeci jenom otázka vkusu. V roce 2008 se navíc dočkala deska své dvou diskové reedice. Nás ale stále zajímá originál, který je a byl pouze jeden.

Už samotný obal desky vzbuzuje neobvyklé myšlenky. Kde je krev, maso, střeva, utrhané končetiny a všechny ty věci, které k tomu patří? Přesně tohle si říká nejeden obyčejný posluchač. Pro zřejmě záměrné účely byla použita podoba sochy, kterou vytvořil H. R. Giger v 60. letech. Tento symbol vyobrazuje život člověka. Lze tedy mezi tím najít nějakou souvislost? Pokud nám to neřekne sama hudba, tak asi nikdo. Teď už ale ke slibovanému rozboru desky, která se prakticky celá odehrává v takovém středním tempu. Pokud si srovnáte dnešní death/grindcore desky, uvidíte značný rozdíl, který se během těch několika let odehrál. Tam, kde jsou starší desky dělány spíše s citem a úctou, ty dnešní se musí ohlížet na spousty faktorů kolem. Nějaká svoboda je už dávno pryč. Proč to říkám? „Heartwork“ je právě taková deska, která je něco jako veterán mezi auty. S rostoucím časem a opakovaným poslechem si člověk uvědomuje, kde ostatní selhali. Teď už ale opravdu dost.

Vše začíná písní „Buried Dreams“, která se pomaličku rozjíždí boucháním do činelů a klidným kvikotem kytar. Jak jsem řekl, první píseň dokáže naznačit mnohé. Pokud se vám zalíbí právě první song, je veliká šance, že se vám do noty dostane i celé album. Jako intro skladba působí celkem nezvykle, přesto vám bude ihned jasné, proč je právě ona úvodní částí. Následuje „Carnal Forge“. První ostřejší song zahalený silným politickým podtextem. Tím se samozřejmě myslí různé válečné konflikty, díky kterým to odnášejí nevinní lidé. Ke konci se vaše uši dočkají smršti instrumentů. Vše náhle zrychlí, kytarové riffy přitvrdí, což platí i u bicích. Proklatě dobrá věc, jež patří k těm lepším z celé desky. Jako čtvrtý track je i pilotní singl „Heartwork“, který se etabloval jako jeden z mála na prvních příčkách i ne pouze metalově zaměřených žebříčků. A nutno dodat, že se jedná o jeden z těch melodičtějších kousků, na něž se můžete spolehnout. Decentní, v ničem nepřehání a dostane vás na tu správnou vlnu. Kdo se chce přesvědčit, nechť se koukne na ukázku, která je přesně pod odstavcem.

Pomalu, ale jistě se blížíme k druhé části alba. „Embodiment“ má tendenci postupně zrychlovat a poté zase razantně zpomalit. Tempa se tu střídají jak důchodci na veřejných toaletách, což však nezachrání dle mého názoru spíše jednotvárnější píseň. Nejpříjemnější částí jsou vokály, které jsou stylově namixované a způsobují v některých částech lehčí ozvěnu. Raději pokročme. Dostaňme se až k ukázce „Arbeit macht Fleisch“. Tedy v překladu něco jako „Práce dělá maso“ (nechtějte s mou úrovní němčiny pokročilejší analýzu názvu, prosím, děkuji), což je samozřejmě narážka na jedno z fašistických hesel, které je vyryto i na bráně Terezínské pevnosti. Pokud se zaposloucháte do textu, nelze si nevšimnout grindcore prvků, právě díky morbiditě, jež je obsažena v celkovém podtextu a textu. Nic to nemění na tom, že se jedná o skladbu, která se vám zaryje do mozkových kanálů v podstatě hned. Chytlavé kytary a rychlé tempo jsou hlavním tahákem této vypalovačky. Aniž byste se nadáli, vše náhle končí sympatickou „Death Certificate“, která zakončuje celou desku sytě znějícími kytarovými riffy.

A je konec přátelé. Celá deska trvá kolem 42 minut, které vám ale uběhnou zatraceně rychle. Pokud se považujete za posluchače takovýchto žánrů, neměla by vám tato nahrávka ujít. Mohli bychom si krok po kroku projít jednotlivé stopy desky, ale nemělo by to smysl.

Hoši moc dobře věděli, co dělají, když natáčeli. „Heartwork“ zní vskutku nadčasově a i přes lehčí stereotyp v některých částech si zaslouží dosti vysoká hodnocení. Nebýt jich, bůh ví, jak by se situace vyvíjela až k dnešnímu dni. Rychle zaběhněte do obchodů pro jeden výlisek. Deska si ode mne odnesla 9/10, což naprosto nic neznačí. Nemusí se vám líbit, ale měli byste ji respektovat.


My Dying Bride – For Lies I Sire

My Dying Bride - For Lies I Sire
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 13.5.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Fall with Me
02. My Body, A Funeral
03. The Lies I Sire
04. Bring Me Victory
05. Echoes from a Hollow Soul
06. ShadowHaunt
07. Santuario di sangue
08. A Chapter in Loathing
09. Death Triumphant

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dobrých skupin běhají po světě spousty, ale těch opravdu výjimečných, ne-li dokonalých, je pomálu. Pro každého z nás to jsou jiné kapely, někdo jich má trochu víc, někdo trochu míň, ale je jisté, že rozhodně nejsou na každém rohu. A pro mě jsou jednou z těchto skupin, na jejichž tvorbu se nedokážu dívat jinak než naprosto nekriticky, My Dying Bride.

„For Lies I Sire“ byla pro mě jedna nejočekávanějších desek posledních měsíců. My Dying Bride jsou už několik let v neuvěřitelné formě, předcházející alba neměla chybu, takže nebyl důvod předpokládat, že se něco změní. K tomu příslib návratu houslí do jejich tvorby a navíc ta nádherná obálka… Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by „For Lies I Sire“ mohlo být horší než naprosto skvělé. A jestli jste už zavadili o hodnocení pod článkem, musí vám být jasné, že mě novinka nezklamala ani v nejmenším.

Po velké spoustě pozorných poslechů musím říct, že minulé dvě desky „Songs of Darkness, Words of Light“ a „A Line of Deathless Kings“ byly mírně tvrdší (nutno brát v rámci žánru). To „zjemnění“ souvisí s tím, že „For Lies I Sire“ je celkově o něco pomalejší a melancholičtější a smutné melodie se táhnou po celou délku alba. O to více pak vyniknou ty vzácné chvíle, kdy kapela trochu zrychlí a zpěvák Aaron do mikrofonu „zazvrací“ (což mu jde jen tak mimochodem stejně dobře jako zpívání). A vůbec, právě Aaronův výkon je jednou z nejlepších věcí na celém díle (ostatně tomu tak bylo i v minulých letech). Jeho zpěv posouvá každou skladbu minimálně o jednu úroveň výš.

Samostatnou kapitolou je již zmiňovaný návrat houslí. Přesně takhle jsem si jejich využití představoval, doufal jsem, že přesně takhle budou znít – ve stylu „méně je více“. Jejich zvukem se neplýtvá, ale když už se jejich tóny vynoří zpoza teskných melodií, činí je ještě tesknějšími a působivějšími. Nádhera, radost poslouchat. Právě takováhle alba potvrzují moji teorii, že ne kytara ani bicí, ale právě housle (společně s klavírem a cellem) jsou tím nejpůsobivějším nástrojem. Vedle zpěvu jsou housle druhou věcí, již se na „For Lies I Sire“ prostě nemůžu nabažit. Ty houslové linky bych mohl poslouchat pořád. Nejen housle jsou ale tím, co je na desce zajímavé. I pomocí „obyčejných“ nástrojů dokážou My Dying Bride vykouzlit skvostné pasáže. Například hned v první písní „Fall with Me“ začíná přesně po čtyřech minutách kytarová vyhrávka, u níž naprosto umírám. A takovýmito „malými“ kousky, které dohromady tvoří jeden skvělý celek, je „For Lies I Sire“ napěchováno měrou vrchovatou od úvodního songu až po závěrečný jedenáctiminutový opus.

Nutno pochválit také skutečnost, že písně jsou natolik rozmanité, aby mezi sebou nesplývaly, přičemž celé album drží stále pohromadě. Už po druhém nebo třetím poslechu jsem měl skoro všechny songy natvrdo zažrané v hlavě, přesto mě ani po velké spoustě poslechů nenudí. Pokud by vás i přesto, že jsem tady několikrát zmiňoval, že všechny písničky jsou výborné, zajímal můj osobní favorit, opravdu hodně jsem si oblíbil „ShadowHaunt“.

Úžasnou výtvarnou stránku alba jsem již naťuknul na začátku. Jen dodám, že se mi dlouho nestalo, aby obal takhle přesně vystihoval mé pocity z hudby samotné. Svou vysokou laťku si My Dying Bride udrželi také v oblasti svých textů. Nejenže jsou (podle mě) skvělé a mají svůj smysl, ale navíc jsou i snadno srozumitelné, a to nejen v psané formě. Dokonce i někdo jako já (a to nejsem žádný jazykový odborník a angličtina není mým mateřským jazykem) dokázal během poslouchání porozumět jejich významu. A to se často nestává ani u skupin, jejichž zpěváci používají „čistší“ techniky zpěvu.

Po tom všem, co jsem zde napsal, by se mohlo zdát, že „For Lies I Sire“ snad nemá chybu. Jenže… ono v podstatě v mých očích nemá. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem chvíli nepomýšlel na absolutní hodnocení, ale nakonec jsem došel k závěru, že právě hodnocení těsně pod tou nejvyšší hranicí plně vystihuje kvality nového díla My Dying Bride.


Cradle of Filth – Godspeed on the Devil’s Thunder

Cradle of Filth - Godspeed on the Devil's Thunder
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 20.10.2008
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cradle of Filth po dvou letech opět přicházejí s novou deskou, na které Dani & spol. slibovali řádné přitvrzení oproti posledním “vyměklým” albům. A svůj slib splnili tak napůl…

“Godspeed on the Devil’s Thunder” je koncepčním albem. Vypadá to, že je v poslední době na metalové scéně módní tvořit koncepty. To nic ale nemění na tom, že si Cradle of Filth vybrali téma opravdu zajímavé. Příběh vypráví o nechvalně proslulém francouzském šlechtici ze 13. století jménem Gilles de Rais, který na začátku své “kariéry” bojoval na straně Johanky z Arku. To by zas tolik zajímavé nebylo, kdyby Gilles při těchto bojích nenashromáždil velké bohatství a nezačal jej poté využívat k ukojení svých potřeb, které mimo jiné zahrnovaly vraždy, znásilňování nebo satanistické rituály. To zní jako dostatečně dobrý námět pro metalovou desku. Úkol upoutání pozornosti tedy Cradle of Filth splnili na jedničku.

V této chvíli nastává ten nejdůležitější okamžik – oznámkování samotné hudby. Album začíná zajímavým intrem s tak dlouhým názvem, že se mi to ani nechce přepisovat. To je následováno prvním zásekem “Shat Out of Hell”. Je to takový typický “cradle song”, na který mají Cradle of Filth snad patent. A opravdu, oproti poslednímu “Thornography” je to mírné přitvrzení (ale dokázal bych si představit ještě větší, proto u mě splnili slib jen napůl). I zbytek alba se více či méně pohybuje v “cradle stylu”, který je o trochu (ale vážně jen o trochu, nějaký brutál to zase není) tvrdší než na posledních dvou deskách. Také si nelze nevšimnout, že mluvená intra k jednotlivým písním jsou používány více než kdy dřív.

Na “Godspeed on the Devil’s Thunder” je sympatické to, že je dobře vyrovnané. Žádný song na první poslech nevyčnívá. Každý z nich má nějaké to “svoje”. Já osobně jsem si nejvíc oblíbil malinko vybočující baladu “The Death of Love”, “The 13th Caesar” se skvělým refrénem a “Honey and Sulphur”, jejíž sbory sou vážně povedené. Ani taková “Ten Leagues Beneath Contempt” není k zahození.

Když to shrneme, Cradle of Filth se oproti pár posledním albům polepšili, ale svá stará díla určitě nepřekonali (osobně si myslím, že to už se jim ani nepovede). I tak mi ale “Godspeed on the Devil’s Thunder” udělalo radost. Dobře se to poslouchá a za těch 350 Kč to stojí.