James Blake si na scéně “inteligentního” popu udělal jméno již před dvěma roky svým eponymním debutovým albem. Po vydání několika neřadových EP nadešel čas na další dlouhohrající disk, který pod názvem “Overgrown” vyšel před pár měsíci. Nerad bych při popisování jeho hudby zašel zbytečně hluboko do žánrových škatulek, které sám nemám zdaleka dostatečně prozkoumané. Proto se pro úvod omezím velmi obecným konstatováním, že se jeho hudba nachází na hranicích moderního R&B či soulu a využívá jemné elektroniky a často poměrně hlubokých tónů. To kontrastuje s Blakeovým hlasem, který je naopak, zejména na místní “Sicmaggotovské” poměry, velice vysoko posazený.
Proč by vás měl James Blake zajímat, je poměrně jasné. Troufnu si ho označit za velice talentovaného skladatele, který se více než na chytlavost a hitovost svých písní zaměřuje na emoční dopad a jakýsi hlubší dojem. Jeho hudba je zdánlivě velice jednoduchá. “Overgrown” je protikladem k albům, na kterých se velké množství melodií a dalších prvků odehrává zároveň. V tvorbě Jamese Blakea jako by vše mělo své místo, každá melodie dostane dostatek prostoru a každý nápad je vytěžen na maximum. Základem je obvykle pomalý beat doplněný stručnou melodií, může jít o jednoduchou elektroniku, případě působivější orchestraci. Vše završuje Blakeův hlas – vysoko položený, ale silný a rozhodně velice emotivní.
Album nabízí množství skvělých momentů. Za sebe zmíním výstup elektroniky do popředí v “Life Round Here” a nezvyklé nasazení zvuku sirén v tanečněji naladěné “Voyeur”. Důležité však je, že ani jedna ze skladeb není vyloženě slabá (byť mám své favority) a album je radost poslouchat od začátku do konce. K “Overgrown” jsem přistupoval jako k experimentu, který má za úkol zjistit, zda mě podobná hudba může bavit. Z předchozího textu je závěr víc než jasný – může, a to velice.
Britští gentlemani A Forest of Stars se postupem času vypracovali na jednu z mých nejvíc srdcových kapel, jelikož v jejich fenomenální tvorbě jednoduše nacházím naprosto vše, co od hudby očekávám. Na druhou stranu to ale znamená i to, že jakýkoliv projekt, o nějž se kdokoliv se členů A Forest of Stars jen otře, ihned taktéž beru všemi deseti, nicméně zrovna The Water Witch mezi těmito projekty mají výsadní postavení. Kapelu totiž nemá na svědomí nikdo jiný než Jon B. Cumiskey alias Mr. T. S. Kettleburner, původní kytarista A Forest of Stars, jenž se v období mezi druhou a třetí deskou poroučel, aby se v květnu letošního roku opět vrátil. V mezičase se ovšem pustil právě do The Water Witch, přičemž – a to je obzvláště zajímavé – mu s deskou “The Heavens in Traction” vypomáhali i tři členové samotných A Forest of Stars, The Gentleman, Mr. Curse a Katheryne, díky čemuž album vzniklo v totožné sestavě a nástrojovém obsazení jako debut “The Corpse of Rebirth”. A to už je sakra velké lákadlo!
“The Heavens in Traction” ale rozhodně není druhým dílem “The Corpse of Rebirth”, přestože má hudebně k téhle nahrávce blíž než k “A Shadowplay for Yesterdays”, jedné desce A Forest of Stars bez Kettleburnera. Je ovšem stále cítit, kdo že tu desku má na svědomí, jelikož z některých momentů “The Heavens in Traction” je stále cítit to elektrizující napětí a nepopsatelná atmosféra, tolik charakteristická pro A Forest of Stars, byť je tohle myšleno spíše co do hloubky prožitku, nikoliv co do samotného pocitu, neboť The Water Witch se nepohybují v éře viktoriánské Anglie. Nic to ale nemění na tom, že “The Heavens in Traction” je další obdivuhodnou nahrávkou z dílny těchto Britů a že některé kompozice na albu jsou naprosto famózní, viz třeba “Wilderness” s uhrančivou první polovinou, hypnotická “Asomatous Reawakening”, působivá “The Soul of the World” nebo hned úvodní rozsáhlý opus “Winter’s Burden”, v němž Mr. Curse opět předvádí svůj nelidský řev, jaký si jen těžko hledá konkurenci.
Jedna z anglických kapel, která se služebně dokáže rovnat takovým velikánům, jako jsou Iron Maiden nebo Judas Priest, to jsou Saxon. Skupina, jejíž věkový průměr se pohybuje kolem 60 let a její nejmladší člen má za chvíli padesátku na krku. Je obdivuhodné, že po takové době a v pokročilejším (takřka důchodovém věku) mají chuť a sílu táhnout káru dál, vydávat desky a dokonce je podporovat dlouhými turné. Jedinou českou zastávkou na turné k desce “Sacrifice” se stala brněnská Fléda. A já byl u toho a jsem za to rád…
Co mě dost pozitivně překvapilo, byl začátek. Začít se mělo v osm a taky prakticky krátce po osmé spustila předkapela s názvem AC Angry. Sice jsem měl ze začátku velký problém se zvukem, který byl namíchaný dost prapodivným způsobem. Bicí přeřvávaly vše a sólová kytara prakticky nebyla slyšet. To se ale naštěstí v průběhu prvních dvou skladeb pomalu ale jistě srovnalo. Muzika to nebyla sice nijak objevná, ale na rozehřátí to stačilo. Kapela do lidí hustila osmdesátkový heavy metal plný piva, sexu a rock and rollu. Vzhledem k tomu, že se během jejich setu teprve klub začal zaplňovat, měli AC Angry poněkud nevděčnou pozici, ale dokázali se s ní poprat celkem s grácií. Jednoduše standardní heavy rockový buchar, který se dal vydržet v pohodě, navíc docela ke kapele formátu Saxon docela slušně zapadl.
Ovšem to hlavní mělo teprve přijít, což byli angličtí heavy metaloví veteráni. Těm po krátké pauze spustilo na úvod intro z aktuální desky “Sacrifice”, na kterou navazoval ihned titulní flák. A kola z oceli se mohla rozjet naplno. Jak už jsem zmiňoval v úvodu, jedná se už o postarší pány, takže očekávat nějaké zběsilé řádění a běhání po pódiu by asi hraničilo s absurdní naivitou, přesto koncert energii nepostrádal. Za takové hlavní představitele Saxon se nejspíš dají považovat zpěvák Biff Byford se svou pověstnou platinovou hřívou a kytarista Paul Quinn, kterému pro změnu nechyběla nezbytná hučka na hlavě. Ovšem koncert si užívali všichni zúčastnění pánové. Bylo fajn, že Saxon řádně provětrali novinku a že to nesklouzlo ke kolikrát trapnému scénaři, kdy se zahrají dvě věci z aktuální desky, ke které se jede turné, a pak už se omílají dokola ty samé fláky. Tady ne, zaznělo věcí rovnou šest, a všechny fungovaly mezi starými hity jako “Heavy Metal Thunder” či “Strong Arm of the Law” naprosto výtečně.
Fléda byla relativně zaplněná, ale rozhodně ne nadoraz, což bylo docela příjemné, nevznikaly mačkanice a všichni měli svůj prostor, aby si mohli koncert náležitě vychutnat. Kapela postupně pookřávala díky velmi pozitivním reakcím publika, tudíž se ze začátku podmračeně vypadající Biff začal více usmívat a trochu blbnout. Že jsou rádi za každého fanouška, který na koncert přijde, krásně prezentovala následující příhoda. Během letitého fláku “Wheels of Steel” se v rukou jednoho z fanoušků objevil vinyl tohoto alba. Biff Byford si toho všiml a vinyl mu sebral, vyžádal si od jednoho z techniků fixu, přímo na pódiu jej podepsal a následně jej fanouškovi vrátil. To jsem na koncertě viděl poprvé, ale tímto činem u mě Byford a jeho kumpáni nevyčíslitelně stoupl v ceně.
Saxon předvedli srdcový výkon, který musel potěšit opravdu každého fanouška tvrdé rockové muziky. Tři generace fanoušků si užívali jak skladby z poslední doby, tak třepali makovicemi na letité fláky z hlubokých 80. let. Fungovaly i výlety do alb, které v rámci diskografie kapely nejsou tak provařené. Takovým příklad byl například “Conquistador” z desky “Metalhead”. U té bych si sice odpustil bicí sólo, ale naštěstí příliš nebrzdilo dramaturgii a spád vystoupení. Trochu mě zamrzelo, že prakticky nesáhli do skvělých alb “The Inner Sanctum” či “Into the Labyrinth”, člověk ale nemůže mít všechno. Tahle oslava rockové hudby byla naprosto precizní a po necelých dvou hodinách byl všemu konec, všichni byli zbrocení potem, ale přesto všem panoval spokojený úsměv ve tvářích, takový to byl skvělý koncert.
Davida Bowieho jsem si dlouho řadil mezi umělce, kterým bych měl věnovat pozornost, ale stále jsem se k poslechu jejich tvorby nějak neměl. To jsem prolomil až krátce před vydáním “The Next Day” a nutno podotknout, že mě legendární Ziggy Stardust hodně potěšil. Bez dalšího zkoumání Bowieho diskografie jsem se pustil rovnou do desky nejnovější a stejně jako v případě více než čtyři desetiletí starého alba jsem si odnesl zejména pozitivní dojmy. Těžko uvěřit, že Bowie za pár let oslaví sedmdesátku, protože jeho hudba na novince šlape jako hodinky. Album odstartuje titulní skladba “The Next Day”, nekomplikovaná pop/rocková hitovka se silným refrénem, výraznou rytmikou, silným Bowieho hlasem a množstvím drobných zvuků a melodií.
Tato definice ostatně sedí na většinu skladeb, jakkoliv rozmanitých. Přesto je zde několik pamětihodných míst. Minimalistická “Dirty Boys” představí v poslední minutě krásné sólo na saxofon, který navíc po celou délku písně elegantně spolupracuje s baskytarou. “The Stars (Are Out Tonight)”, zaslouženě zvolená jako singl, potěší vrstvenými kytarami, gradujícími smyčci i takovými drobnostmi, jakými je rytmické tleskání v refrénu. “Love Is Lost” je prvním z mých favoritů, představuje poněkud odlišnou atmosféru než předchozí písně a její jednoduchý kytarový motiv zní spíše jako zacyklená elektronická smyčka. “Where Are We Now?” je křehká, dojemná a její konec se zlomeným, hlubokým Bowieho hlasem jako by vyzýval k tiché melancholii. Podobný důsledek tvoří i “Valentine’s Day”, a to přesto, že hudební prostředky využívá výrazně jiné. “If You Can See Me” je naopak energická, pozitivní a jednoduše zábavná, stejně jako “I’d Rather Be High” s chytlavým popěvkem v refrénu. V “Boss of Me” se vrací saxofon, tentokrát doprovázený “funky” baskytarou, a spolu s “Dancing Out in Space” a “How Does the Grass Grow?” tvoří tato trojice nejpozitivnějších deset minut alba. Nejrockovější skladbou je bez váhání “(You Will) Set the World on Fire” nepostrádající šlapající bicí či kytarové sólo. Ve zkratce – na “The Next Day” není pro nudu prostor. Ostatně jsem původně chtěl zmínit jen několik málo klíčových skladeb a popsal jsem takřka celé album.
Bowieho hlas je výborný, silný a energický když je potřeba, zároveň však vyzrálý a důstojný pro pána jeho věku. O skladatelských schopnostech vůbec nemá cenu pochybovat, co mě však zaráží, je síla celého alba. Po dvaceti třech dlouhohrajících počinech by člověk čekal, že Bowiemu dojdou nápady, ovšem nic takového se ani náhodou nestalo. Vše je navíc zahráno výbornou kapelou, zejména baskytara mě velice bavila v průběhu naprosté většiny skladeb. O “The Next Day” tak nelze mluvit jen jako o kvalitním řemeslném počinu zkušeného hudebníka, “The Next Day” je skvělé album ať už na něj nasadíme jakákoliv měřítka. Po výborném albu Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds je David Bowie další legendou, která v roce 2013 nezklamala.
Země: Velká Británie Žánr: black metal Datum vydání: 29.4.2013 Label: Mordgrimm
Tracklist:
01. The Inception
02. Resentment
03. Against the Paradoxical Guild
04. In Self-Ruin
05. Sceptre to Control the World
06. Intermezzo
07. Triumphalism
08. Dust of a Gun Barrel
09. When Scorn Can Scourge No More
Lychgate je dalším poměrně zajímavým zástupcem nekonečného zástupu black metalových kapel, který nebere konce, což je vcelku logické, když je – jak se zdá – nekonečný. Esenciální otázkou hned na úvod recenze je ovšem to, co přesně je na Lychgate natolik zajímavé – odpověď je ovšem poměrně jednoduchá a nasnadě, jelikož ji najdete vlastně všude při každé zmínce o kapele. Jde o sestavu, v níž se objevují hudebníci z několika velmi kvalitních spolků, jejichž jméno má na extrémní metalové scéně nemalý zvuk…
O zpěv a baskytaru se stará Greg A. Chandler, jeden z hlavních tahounů skvělých Esoteric, kteří platí za těžkou váhu na poli toho nejextrémnějšího doom metalu. A teď si představte, jak by to asi mohlo, kdyby se Esoteric se svým citem pro dusivou atmosféru a monumentální umíráčky pustili do vod black metalu… to je dost zajímavá představa, nebo ne? Sice se tu jedná jen o jednoho jejich člena, ale i tak… Tím ovšem výčet nekončí, neboť baskytaru má na starosti zase Aran, jeden ze členů fenomenálních (a bohužel nedávno opět rozpadlých) Lunar Aurora, o nichž bych si dovolil tvrdit, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy Německo dalo black metalové scéně. I hudbu téhle skupiny provází vpravdě neopakovatelná atmosféra a obrovská kvalita. Takovéhle spojení zní ještě lákavěji, co říkáte? Za bicími zase sedí T.J.F. Vallely, jenž se v loňském roce blýsknul až překvapivě velmi dobrým debutem svého vlastního projektu atmospheric black metalového projektu Omega Centauri. Jak to ale všechno funguje dohromady…?
Inu, i v tomto případě je odpověď dost lehká, možná bohužel – nijak. Jestli jste se těšili na hudební průnik Esoteric a Lunar Aurora, budu vás naneštěstí muset zklamat. Ačkoliv je to velice paradoxní, protože promo Lychgate do jisté míry stojí právě na jménech zmiňovaných pánů (obzvláště prvních dvou), texty i hudbu má kompletně na svých bedrech čtvrtý, doposud nejmenovaný člen, kytarista a klávesák Vortigern. Ten byl – pokud vynecháme účasti v kapelách jako třeba Orpheus (v rámci tohoto projektu se jen tak mimochodem už potkal se zmiňovaným Vallelym) nebo u řeckých The One – hybatelem už předchozí inkarnace Lychgate pod názvem Archaicus, což byl původně jeho jednočlenný projekt, pod jehož hlavičkou vzniklo pouze pár demíček. Nicméně i v rámci Lychgate je to on, kdo je autorem muziky a textů. Že je to tak trochu podraz na posluchače? Do jisté míry možná ano, jenže výsledek, který je ke slyšení na stejnojmenné debutové desce, je dostatečně poutavý i tak.
Omlouvám se za poněkud natažený úvod a nyní už se konečně pojďme podívat, co “Lychgate” ve skutečnosti nabízí. Již jsem předeslal, že se jedná o dost dobrou věc, což si lze přeložit i tak, že sám Vortigern si skladatelsky vystačil natolik, aby výsledkem byla kvalitní deska. Abychom však byli o něco konkrétnější… Lychgate se pohybují v atmosférickém black metalu, který – jak už ostatně jeho název vcelku jasně napovídá – klade důraz především na atmosféru. Budeme-li opět válčit s textem promo materiálu, lze zde najít i přídomek avantgardní, ale to je dle mého skromného názoru poněkud nadsazená nálepka, jelikož já osobně si opravdu avantgardní black metal představuji trochu jinak, přičemž Lychgate v konfrontaci s touto představou produkují ještě docela konvenční formu black metalu, což ovšem pranic nezmění na faktu, že i tak je “Lychgate” vcelku povedený žánrový kousek.
Skupina se rozhodně nebojí melodií, jež jsou v některých případech poměrně dost dobré, tempo je po většinu hrací doby spíše ve střední rychlosti, tudíž je dostatek prostoru oba výše zmiňované atributy, tedy atmosféru i melodii (ono ne, že by něco takového nešlo tvořit i ve velké rychlosti, ale to umí opravdu málokdo). Sypačky se objevují spíše pomálu, rozhodně míň, než by asi člověk neznalý žánrové rozmanitosti black metalu čekal, a navíc i jimi se většinou proplétají nějaké ty melodické linky kytary. Vše je navíc místy podbarveno klávesovým podkresem, jenž sice není nijak zvlášť výrazný a snad nikdy se neujímá hlavního slova, přesto stále dělá své, až by se s nadsázkou dalo říct, že odvádí takovou tu “černou práci” vzadu, kterou posluchač primárně moc nevnímá, ale kdyby nebyla, bylo by to ihned sakra znát. Vokál je až překvapivě zastřený a spíš jakoby položený za hudební clonou a zní tak trochu “z dálky”, což však ve výsledku nevadí, jelikož to působí zajímavě a funguje to.
Možná jste z předcházejícího popisu nabyli dojmu, že “Lychgate” není nějak zvlášť výjimečnou nahrávkou, protože co si budeme povídat, něco podobného by šlo takto obecně napsat jen s mírnými obměnami asi o spoustě alb. A určitě máte pravdu. To ovšem desce nijak zvlášť neubírá na kreditu v tom smyslu, že by se to jakkoliv negovalo s již několikrát opakovaným tvrzením, že Lychgate stále nahráli album velmi dobré. Nejedná se o žádný velký unikát, navíc se musím přiznat, že deska poměrně pomalu leze do hlavy, takže ji možná dost lidí po pár posleších zahodí jako nepříliš výraznou, jenže když se do toho člověk trochu obuje, záhy zjistí, že jisté kouzlo tam zcela jistě je. Jak moc času (a jestli vůbec nějaký) ale každý “Lychgate” obětuje, to už je samozřejmě jeho vlastní volba. Mám-li mluvit sám za sebe, ve výsledku se mi placka docela líbí a počínání Lychgate je mi svým způsobem vlastně sympatické, ale i tak se musím přiznat, že jsem možná očekával o krapánek více…
Země: Velká Británie Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.3.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Anstruther’s Dark Prophecy
02. The Unicorn Invasion of Dundee
03. Angus McFife
04. Quest for the Hammer of Glory
05. Magic Dragon
06. Silent Tears of Frozen Princess
07. Amulet of Justice
08. Hail to Crail
09. Beneath Cowdenbeath
10. The Epic Rage of Furious Thunder
Skotská pirátská šalupa Alestorm je hádám většině z vás známa alespoň od slyšení, je to tak? Předpokládám, že ani její šílený kapitán ChristopherBowes vám též není neznámý. Není tomu tak dávno, co na povrch rozbouřených vod metalového moře vybublaly první informace o připravovaném albu jeho nové sranda kapely, která má blíž k suchozemským krysám a hrdinným rytířům, než loupeživým výpravám podél pobřeží – Gloryhammer. Ne, už od začátku tahle družina, jak vystřižená z mnohých sezení dračího doupěte nevypadala normálně, což jen potvrdil klip k songu “AngusMcFife“, a pokud by vám ani to nestačilo, stačí shlédnout příslušný profil na Encyclopaedia Metallum, aby bylo jasné, že prapodivná sebranka kolem Bowese, jenž si pro potřeby kapely nechává přezdívat Zargothrax, Dark Sorcerer of Auchtermuchty, se vážně nebere vážně a epiku hrdinných skutků i vlastní hudby pojímá s takovou nadsázkou, že byste museli být vrcholně tupí, abyste si jí nevšimli. Otázkou ovšem zůstává, zda to pánové nakonec trochu nepřestřelili a na úkor pobavení nenahráli něco, za co by dle středověkých poměrů vyfasovali týden mučení a špalek, nebo jestli i s hromadou nadsázky dokázali nahrát slušné album i po stránce hudební.
Vezmu vznešené příběhy z království Fife pěkně od podlahy. Totiž, od hradního sklepení, kterým se rozléhají první tóny intra, jež je veskrze klasickým soundtrackem k libovolnému fantasy blockbusteru, na který ukážete prstem. A u toho taky zůstane. Už takhle z úvodu si dovolím bez ostychu říct, že “Tales from the Kingdom of Fife” je (téměř) typický pohádkový power/speed metal – naštěstí pro Gloryhammer. První pořádný flák, vyprávějící o invazi jednorožců, “The Unicorn Invasion of Dundee”, proteče zvukovody zcela sám a nejinak je tomu u většiny alba. Deska díky rychlejšímu tempu většiny písní příjemně odsýpá a zbytečně se nezastavuje, ale nebrání se ani šlapavějšímu rytmu, které zběsile neuhání na hřbetu zdatného oře, a výpravnější “Quest for the Hammer of Glory” nebo “Hail to Crail” se poslouchají docela příjemně. Utahanou “z povinnosti zařazenou” baladu “Silent Tears of Frozen Princess” pak považuji za jeden ze slabších momentů alba, pánům se ale nakonec podařilo přestřelit únosnou mez a zvrhnout příjemnou oddychovku v beztvarou nudu pouze jedenkrát, totiž ve velkolepém finále…
Jen samotný název “The Epic Rage of Furious Thunder” dává tušit, že to bude podobná laskomina jako fiktivní snímek “Útok divokých, naprosto neviditelných obřích mimozemšťanů” z jistého nejmenovaného sitcomu, nebo kanadský spektákl “Jesus Christ the Vampire Hunter”. Deseti a půl minutová stopáž je na můj vkus v případě Gloryhammer opravdu moc a nevidím důvod, proč závěr nezkrátit alespoň o čtyři, pět minut, nevypustit předešlou instrumentálku “Beneath Cowdenbeath” a nezpříjemnit tak zážitek z celého alba. Jak se říká, méně je někdy (mnohdy) více a sic o přemrštěnost tu jde až v první řadě a rozhodnutí chrabrých rytířů zcela chápu, má čest a pud sebezáchovy mi nepřipouští, abych s ním souhlasil. Naštěstí pro Gloryhammer, nevalný závěr příliš nemrví dojem z první části alba, která jasně vede. A naštěstí, jak jsem už řekl, se pánové drží v mezích žánru, pročež je navýsost zbytečné hledat něco jiného než typickou stavbu “sloka – refrén – sloka – refrén – …”, tu a tam s mírnými obměnami. Za co si ovšem Bowesova družina vysloužila mé uznání, jsou melodie, mezi nimiž se dá najít pár velice slušných kousků a které docela spolehlivě udržují pozornost. O zvuku se snad netřeba vyjadřovat, jeho produkce se drží na profesionální úrovni, s čitelností z žádného nástrojů není problém a totéž platí pro jejich vyváženost.
Nuž, dost už sklepení a oklepávání základních kamenů. S dovolením bych se přesunul do hodovní síně, kde už na nás u tabule čekají Christopherovi kumpáni. Jestli se nemůžu Bowesovi něco upřít, je to jeho umění vybrat si dobré družiníky. ThomasWinckler je toho příkladem, jeho zpěv lomeno ječák do hudby Gloryhammer sedne jako ulitý a dává hudbě náboj. Barvou hlasu sice není nijak výjimečný, pro potřeby kapely je ovšem naprosto ideální a z jeho projevu je cítit síla mládí. Spíše se nabízí otázka, jaký bude frontman, vydají-li se někdy Gloryhammer dobývat pódia klubů a festivalů [vydají – první koncert proběhne již pozítří – pozn. H.] a zda nebude větším showmanem sám Bowes s jeho klávesami – které na “Tales from the Kingdom of Fife” místy nabývají opravdu prapodivných rozměrů a předpokládám, že bylo účelem, aby jeho sóla připomínala spíše zběsilé sesílání kouzel a klateb, než co jiného. Nesmím opomenout ani svižnou “Magic Dragon“, kde jeho renesanční klávesy odvádí slušný kus práce. Je však trochu škoda, že zbytek kapely je sice dobrý a na profesionální úrovni, ale pokud by hudebně bavil stejně jako vypečená dvojka Bowese a Wincklera a nebál se sem tam objevit s nějakou ujetostí, neváhal bych hodnotit výš. Takhle je celkový výkon kapely jen dobrý – naštěstí tu ale zbytek kapely k něčemu je a klávesy neplní většinu hudební výplně, jako je tomu v některých případech u Sabaton.
Tak, a jsme na nádvoří. Na jedné straně můžete zhlédnout širokou sbírku mučidel a popravčích šmakulád, od prosté klády až po šibenici, na straně druhé pak podium pro vítěze rytířských turnajů. Na které straně skončí naše družina? Těžko říct. Prvotina Gloryhammer je příjemná letní jednohubka, která se dobře poslouchá a fandům power metalu možná vydrží v přehrávačí i déle než dva, tři týdny. Nedá ale nic navíc, proteče jedním uchem tam a druhým se po anglicku vytratí ven, nenutí mne znovu si protočit plackou celou od začátku do konce a nevyzobat jen pár oblíbených kusů. Gloryhammer se podařilo najít dobře stravitelný střed mezi naprostou blbostí a přílišnou vážností, bohužel některé věci jsou jen napůl, nedotáhlé do konce. Ani to, ani ono, prostě nanicovaté nic. A od toho se odvíjí i mé hodnocení, sic uznávám, že žánroví zasvěcenci budou hodnotit výše.
Další názory:
Abych byl zcela upřímný, čekal jsem to mnohem, mnohem horší. Samotný výsledek “Tales from the Kingdom of Fife” je z mého pohledu vlastně až překvapivě poslouchatelný. Sice je to klišé jak stehno a absolutně nezáživné cvičení na téma heroického power metalu, ale svým způsobem je to docela zábavné, což platí zejména o první polovině nahrávky, které bych při dobré náladě možná dal i pěkných sedm bodů. Nicméně s hovadskou baladou “Silent Tears of Frozen Princess” jde album absolutně do kytek, protože ve druhé polovině nahrávky Gloryhammer znějí spíš jako špatná parodie na staré Rhapsody, což je následně korunováno desetiminutovým úletem “The Epic Rage of Furious Thunder”… jako po samotné hudební stránce je ten song jednoznačně nejlepší z druhé poloviny, ale aby opravdu bavil, musel by mít maximálně tak poloviční hrací dobu, protože deset a půl minut je na takovýhle žánr prostě vražda. Songy 1-5 na pomezí 6,5 a 7 bodů, songy 6-10 za 4/10. H.
Země: Velká Británie Žánr: hard rock Datum vydání: 26.4.2013 Label: earMUSIC
Tracklist:
01. A Simple Song
02. Weirdistan
03. Out of Hand
04. Hell to Pay
05. Body Line
06. Above and Beyond
07. Blood from a Stone
08. Uncommon Man
09. Après vous
10. All the Time in the World
11. Vincent Price
Deep Purple. Dvě slova, bez kterých by tvrdá hudba asi vypadala úplně jinak, než dnes vypadá, a zároveň jedna z kapel, které se bez špetky pochybností řadí k rockovým legendám první kategorie. I přesto, že čtyřem pětinám kapely táhne na sedmý křížek, Deep Purple hrají a skládají dál a letos jsme se tak po dlouhých osmi letech dočkali nové desky, která však s sebou vedle vysokých očekávání přinesla také velmi dotěrnou otázku – není to už jen parodie na sebe sama? Odpovědět na ni není vůbec jednoduché, a to už jen proto, že Deep Purple patří k mým absolutním srdcovkám a nejradši bych vysázel na stůl plný počet, aniž bych desku vůbec poslouchal. Ale to si zde pochopitelně dovolit nemůžu, takže následující text je snad alespoň přibližně střízlivým obrazem toho, jak album “Now What?!” nakonec dopadlo.
Mám tak trochu nutkání hned v začátku vykřičet, že to dopadlo vážně dobře, dokonce lépe, než jsem si představoval. A vlastně proč ne, takže věřte, že je to tak. “Now What?!” sice není deska na první poslech a aby mohly její kvality vyniknout v plné šíři, je třeba jim dát nějaký čas, ale dostatečně trpělivý posluchač z toho pak jedině profituje. V nějakém starším rozhovoru se kapela nechala slyšet, že její novinka vznikala velmi spontánně a přirozeně a že přesně podle toho zní. Jakkoli je však třeba brát podobná prohlášení s rezervou, v tomto případě musím dát pánům za pravdu, protože “Now What?!” je skutečně uvolněný počin, na kterém je poznat, že se při jeho skládání nikam nespěchalo a že se nic nelámalo přes koleno. Hudba si opravdu plyne naprosto nenuceně a díky tomu je nesmírně svěží. A možná i to je důvodem, že “Now What?!” brnká přesně na ty samé struny, na které brnká snad každá dobrá deska Deep Purple. Ano, mluvím o tom nenapodobitelném Purple-feelingu a jedním dechem dodávám, že tam je, že je ho tam hodně a že má pořád stejné koule jako před lety. Někdo si bude určitě stěžovat, že být na místě Steva Morse takový Ritchie Blackmore, mohla to být ještě úplně jiná liga, ale takové spekulace opravdu nemají smysl, protože Steve se zde předvádí v opravdu dobrém světle, a i když z jeho hry tu a tam lze zaslechnout nějaký ten vliv amerického rocku, přijde mi to mnohem lepší (ve smyslu pasující ke klasickému zvuku Deep Purple) než na předchozí “Rapture of the Deep”.
Strůjcem tohoto klasického zvuku však pochopitelně není jen kytarista, takže by se slušelo vzít ohled i na ostatní. Pánové Glover a Paice prominou, ale i přes jejich excelentní práci (za zmínku stojí rozhodně bicí Iana Paice) tím mám na mysli zejména mistra hammondek Dona Aireyho a nezaměnitelným hlasem obdařeného zpěváka Iana Gillana. Poklonu zaslouží oba. První totiž svému loni zesnulému předchůdci Jonu Lordovi (kterému je deska věnovaná) nedělá ani náznakem ostudu a některá jeho sóla jsou skutečně špičková. Druhý pak předvádí výkon, ve který jsem s přihlédnutím k jeho věku už ani nedoufal. Sice nezní nachlup stejně jako zamlada, ale jeho střední a vyšší polohy, v nichž se drží drtivou většinu desky, nesnesou výtky. Špičkově intonované táhlé výšky, hrátky s melodiemi i trademarkové vzdechy… Všechno to tam je a všechno to svědčí o páně Gillanově skvělé formě. A dokonce dojde i na jednu upomínku strhujícího ječáku, se kterým dnes Ian sice velmi šetří, ale rozhodně ho nezapomněl. Velmi vkusné pomrknutí, které se k atmosféře skladby navíc vyloženě hodí…
Bylo by asi naivní čekat, že pánové v letech nahrají stejně nakopávající desku, jako když jim bylo 25, a “Now What?!” opravdu není nijak zvlášť rychlá nebo výbušná. Místo toho ale boduje promyšleností, nepřekombinovaností, spoustou chytrých detailů a především typicky rafinovanými melodiemi, které se ostatně podstatnou měrou podílejí na feelingu, o kterém jsem mluvil v předchozích odstavcích. Co mě ale na “Now What?!” opravdu dělá dojem, to je variabilita jednotlivých skladeb. Když pominu dvě výjimky, na které dojde řada později, tak snad každá skladba má svoji vlastní náladu, výraz a jedinečné momenty, kterými boduje – ať je to podmanivá “Out of Hand”, našlapaná pecka “Hell to Pay”, minimalistická a trochu smooth jazzová “Blood from a Stone”, rozmáchlá a fantastickým intrem uvozená “Uncommon Man”, hororová klipovka “Vincent Price” nebo rozverný bonus “It’ll Be Me”, každá je svým způsobem výborná, a to jsem tu vypíchnul jen ty, co nejvíce vyčnívají. S tím pak trochu kontrastují ony dvě výjimky. Jsou to skladby “Body Line” a “Après vous”, které mě na rozdíl od ostatních vůbec neoslovily, a minimálně první jmenovaná mi přijde poněkud samoúčelná, bez nápadu. Hodinu dlouhé album by se bez nich dle mého skromného názoru určitě obešlo.
I přes tyhle dvě výjimky ale nemohu na adresu alba říct křivé slovo. Deep Purple si sice dali na čas, ale to čekání rozhodně stálo za to. “Now What?!” je sice relativně poklidná deska, což ale neznamená, že by neuměla přitlačit na pilu, a už vůbec ne, že by jí chyběla síla. Přesně naopak – síly má “Now What?!” na rozdávání a najevo to dává s aristokratickým nadhledem, který je téhle legendární kapele vlastní. Deep Purple jsou již dávno v pozici, kdy sobě ani nikomu jinému nemusí vůbec nic dokazovat, každopádně prostřednictvím “Now What?!” dokázali celé rockové obci, že je s nimi třeba zatraceně vážně počítat, protože ještě zdaleka neřekli poslední slovo. Old men can rock!
Další názory:
Deep Purple určitě patří mezi skupiny, které to špatně snad ani neumí, což se na “Now What?!” potvrzuje. Celou desku vnímám víceméně podobně jako kolega, jen s tím rozdílem, že ne až tak nadšeně, jelikož mám Deep Purple “jenom” rád, ale úplná srdcovka to přece jenom není. To ovšem v žádném případě neznamená, že by mě “Now What?!” nebavilo, protože ve skutečnosti se jedná o nahrávku bez přehánění parádní. Spousta skvělých nápadů, které fungují bez sebemenších výhrad, výtečná práce všech zúčastněných, charakteristický párplovský sound – jednoduše vše je na svém místě. Na rozdíl od Ježury ani nemůžu tvrdit, že by mi tam nějaká skladba přebývala, jelikož mě album baví tak, jak je teď. Pokud bych měl ovšem vyzdvihnout, nějaké vrcholy, určitě by to byla rozmáchlá “Uncommon Man” a pak pocta legendárnímu hororovému herci, “Vincent Price”. Jen škoda hodně nic moc obalu… H.
Cože? Deska pojmenovaná “Sonderkommando”? Ale netřeba mít strach, prvotní “pro-nazi” pocit se ztratí s prvními tóny desky. Z celého alba totiž sálá velmi provokativní nadhled a cit pro ironii. Pohoršeni budou snad jen opravdu útlocitní. Britští The Meads of Asphodel v letošním roce přišli se svou pátou deskou a je jasné, že jejich experimentální pojetí žánru black metalového (a nejen jeho) pokračuje pořád na plné obrátky.
Takovým elementárním shrnutím toho, o čem vlastně jejich muzika je, se stává už úvodní titulka, překračující 12 minut hracího času. To je v pravdě velké sousto na strávení hned při začátku. Ale při tom, jak je vše kompozičně provrstvené, promyšlené to uteče jako nic. Přes Hitlerův projev se dohrabeme do floydovských pasáží, které jsou rázem přejety nekompromisní black metalovou mašinou, od které střílejí melodické vyhrávky na všechny strany. Takhle napsáno to opravdu zní jako chaos, na první poslech je to možná opravdu až příliš těžko stravitelné. Navíc když black metal je zde pouze jako základ. Tady totiž není nouze o výlety na punková kolbiště či power metalové sekání hlav drakům. Přitom všem to ale nezní nijak rozháraně.
Hlavní příčinou může být i to, že deska má více jak hodinu. To je stopáž, která je překážkou i mnohem známějším a “slavnějším” spolkům. Udělat tak dlouhé album, aby u něj člověk nekoukal na hodinky, jestli už by neměl být konec, není vůbec žádná sranda. Nicméně u počinu téhle chásky jsem se nudit vůbec nezačal. Pravda, při jejich schopnosti zahrát v hodině téměř jakýkoliv žánr, se občas objeví skladba, která mi příliš nejede přes zuby, ale to rychle přejde a za chvíli přichází zase věc, která mi dokáže srazit čelist.
Zvukovou banku alba kromě typických nástrojů dobarvují i všemožné samply a “běžné” zvuky. To posiluje atmosféru některých skladeb velmi mocně. Dobře funguje rozmluva se smrtí ve skladbě “Lamenting Weaver of Horror” (ve které si zahrál synátor zpěváka Metatrona). Celá kapela je vyhraná, kytary nejsou nezajímavé a často dost lahodné na poslech. Rytmika bicích u takové muziky nemůže být jednotvárná, takže André Kjelbergvik Thung plní vaši hlavu různými delikátními hračičkami se svou soupravou a barevnými rytmy. Zkrátka nezůstává ani basa, kterou lze celkem dobře slyšet a občas dostane i svůj samostatný prostor pro sebe. Třešničkou jsou pak už jen vokály, které jsou naprosto excelentní, a to jak agresivní, tak ty čisté hymnické.
Základy kapely leží v black metalu, ale mnoho black metalových fans toto dílko neskousne. Při dostatečné míře otevřenosti však album má čím zaujmout a nudit určitě nebude. Británie není zrovna black metalová velmoc, řekl bych, ale když už se z jejích luhů a hájů nějaká ta smečka dostane ven, umí pracovat originálně a tím pádem se stát tím lepším z toho, co současná podoba žánru nabízí.
Další názory:
The Meads of Asphodel jsou už dávno kapelou, od níž jsme zvyklí dostávat nádherně pošukanou muziku, která sice formálně bývá označována jako experimentální black metal, nicméně je to označení zcela nedostačující k tomu, co tihle Britové produkují. Předchozí “The Murder of Jesus the Jew” se mi sice zdá ještě šílenější než aktuální “Sonderkommando”, nicméně i o nejnovějším kusu z dílny The Meads of Asphodel bezezbytku platí, že se jedná o muziku na hony vzdálenou běžnému pojetí metalu, je to plné šílených nápadů, prapodivných kreací a dalších podobných kratochvílí. Z konkrétních songů mě určitě nejvíc zaujala hned dlouhá úvodní titulka “Sonderkommando”, hitová “Wishing Well of Bones” a dvoudílný opus “Children of the Sunwheel Banner”. Nicméně i další písničky ukrývají nejednu lahůdkovou pasáž, viz třeba úžasný čistý vokál v “Sins of the Pharaohs”. Jako celek se mi sice “The Murder of Jesus the Jew” líbilo o něco víc, ale i přesto je “Sonderkommando” výborná věc. H.
Země: Velká Británie Žánr: doom / stoner metal Datum vydání: 29.4.2013 Label: Rise Above Records
Tracklist:
01. Entrance to Hell
02. Pallbearer
03. Cathedral of the Damned
04. Tower of Silence
05. Infestation of Grey Death
06. An Observation
07. The Last Laugh
08. This Body, Thy Tomb
Cathedral, jedna ze zásadních britských doom metalových kapel, to zabalili. Na rozloučenou sobě i fanouškům nadělili poslední album, jež nese název “The Last Spire”. Na tomto albu se na baskytaru podílel mimo jiné Scott Carlson z Repulsion, který se už kapelou kdysi mihl. Rovnou na úvod se sluší říct, že lepší zakončení kariéry snad ani nemohlo přijít. Symbolické desáté album shrnuje celou déle než dvacet let trvající kariéru kapely do kamenného náhrobku, lesknoucího se i za ponurého deště. Obal je povedený, ale na Cathedral dosti netradiční ve srovnání se staršími nahrávkami. Přesto ale s obsahem plně koresponduje. Je opravdu skvělé, že můžu říct, že to Cathedral zabalili s velkou parádou a na svůj epitaf můžou být skutečně hrdí.
Cathedral vždy vyznávali doom, jehož základy pokládali Black Sabbath, následováni Candlemass, Pentagram či Trouble. Na “The Last Spire” rozhodně nelze očekávat pseudogotické melancholické klávesové hrátky, sladký dívčí vokál a romantické texty plné vampýrů. Tohle album je jeden dlouhý pochod na hřbitov, dlážděný zatěžkanými sabbathovskými riffy, za které by dneska možná Tony Iommi platil zlatem. Gaz Jennings se ani při poslední jízdě jednoduše nenechal zahanbit. Všudypřítomná atmosféra zmaru obejme hned s prvými tóny přihodně pojmenované “Pallbearer” (“Nosič rakve” – jak příznačné). Délka skladeb zřídka spadne pod pět minut, takže je zjevné, že jde o komplexní masivní celky, které nikam moc nespěchají, ale ochuzeni rozhodně nejsme ani o šlapavé kousky, které zadupávají do země. Spousta skladeb je ozvláštněna zajímavými mezihrami, ve kterých zazní i masivní fanfáry kláves nebo akustické kytary. Tyto výrazné skladbové předěly se projevují především v již zmiňované “Pallbearer” či v poslední infernální hymně “This Body, Thy Tomb”. Tady je vybrnkávání akustické kytary doplněno o tklivou melodii a nechybí ani hammondky. Ve skladbě “An Observation” se dokonce otřou o progresivnější hudební větev, především díky klávesovým rejstříkům a “kodrcavému” tempu, což je nakonec následováno vyhrávkou, která jako by vypadla z raných desek NWOBHM.
Na albu je nakonec při necelé hodině šest plnohodonotných skladeb plus úvodní tříminutové intro, které pro mě docela postrádá smysl, stejně jako předěl “The Last Laugh” před poslední skladbou. Evidentně jde o prostředky k podpoření atmosféry, ale nějak to na mě nezapůsobilo, samostatné skladby mluví za sebe víc než jasným hlasem. Jak některé skladby ubíjí jako mocný buchar, nevyhnete se ani chytlavým věcem, u kterých si budete podupávat a již při druhém poslechu budete schopni si sloky broukat společně s démonickým Dorianem. Řeč je především o “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”. Přestože obě skladby překračují pětiminutovou hranici, jejich obsah by se dal prakticky srovnat s klasickou písničkovou formou, která jinak zas příliš nepřevažuje u ostatních monolitů, které v ostatních skladbách vystavěli.
Cathedral, to byl také vždy především vokál Lee Doriana. Už to samozřejmě dááávno není ten křikloun, který otevřel kariéru jiných legendárních Britů Napalm Death na jejich albu “Scum”. Nyní, 20 let od debutového alba “Forest of Equilibrium”, předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Je tu vlastně vzteklý, ale zároveň neskutečně jedovatý a slova se do hlavy zarývají jak hřeby do dlaní Ježíšových a zanechávají hluboké brázdy. Při poslechu takového hlasu si až říkám, že se můžou některé funeral doomové kapely jít zahrabat se svými rádoby záhrobními murmury. Miluju ty obrazy, které mi při poslechu celého ansámblu naskakují a skutečně tleskám. Bravo Lee, bravo Cathedral! Album “The Last Spire” drží zástavu hrdě vysoko a stejně tak nejspíše skončí nakonec v mém konečném ročním žebříčku.
Další názory:
Cathedral je bezesporu skvělá kapela, která jistě výrazně promluvila do dění na metalové scéně, nicméně se musím přiznat, že mi k srdci nikdy nepřirostla tak, jak by možná měla, což platí i o finální desce “The Last Spire”, díky čemuž nejsem zas tak nadšený jako kolegové. Nechápejte mě ovšem špatně, pořád se jedná o výbornou desku, na níž vlastně není nic špatně – smrtící riffy, záhrobní tempo, umrlčí atmosféra s lehounkým psychedelickým odérem a samozřejmě démonický Lee Dorian se svým uhrančivým vokálem. To všechno tam je a určitě se mi to líbí, akorát ne zas až tak extrémně moc. Mým osobním vrcholem kolekce je tryzna “An Observation”, jinak k tomu nemám co dodat… snad kromě toho, že i přes to, co jsem řekl, stále považuji “The Last Spire” za velmi vysokou kvalitu. H.
“The Last Spire” že má být poslední studiovkou britské doomové legendy? Ale jděte, vždyť to by byla setsakramentská škoda, když se parta kolem Lee Dorriana dokázala na sklonku své kariéry takhle vytáhnout. Ne, že by se dokázali vzedmout k takové formě, aby dali vzpomenout na své klenoty z počátku kariéry, ale v aktuálním tisíciletí bych od nich povedenější počin nenašel. Po minulém, strašně rozmělněném dvojalbu “The Guessing Game”, drží poslední kousek jejich bohaté diskografie pěkně pohromadě a delší kompozice jako “Pallbearer” skvěle doplňují kratší fláky “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”, které se sice pořád táhnou jako med na lžíci, ale svou stavbou působí přece jen o trochu přístupněji. Zádumčivá atmosféra z nahrávky srší na všechny strany a milovníci pomalých riffů a opatrné rytmiky by neměli být v žádném případě zklamáni. V mnohých momentech je stále možno spatřit silnou reminiscenci Black Sabbath, ale komu to vlastně vadí? Lee Dorrian je přesvědčivý v každém momentu a já mu po delší době opět zobu z ruky. Jestli za to může troška té nostalgie, která na mě padla s vědomím, že další studiovky se už nedočkám, je dost dobře možné, ale v kontextu posledních pěti alb se jedná o dílo nadprůměrné, takže nemám důvod házet na Cathedral při jejich poslední cestě nějakou špínu. To si tahle legenda rozhodně nezaslouží… Kaša
Posledních 58 minut a 19 vteřin, které vypustili do éteru britští Cathedral. Zároveň 58 minut a 19 vteřin, které si stojí za to poslechnout. Pokud možno hned několikrát. “The Last Spire” je totiž důkazem, že i přes kolísavou kvalitu posledních alb tahle legenda doom metalu pořád dokáže nahrát silné album. Skladbám vévodící kombo zahulené kytary a hutné basy vytváří příjemně temnou atmosféru, příjemně dokreslovanou vokálem Lee Dorriana, a je už vcelku jedno, jestli jsou na pořadu dne táhlé riffy či kytarové vyhrávky. I přes jistou utahanost ale nedocházím k tomu, že by byla deska příliš monotónní. Výsledek se pak poslouchá téměř sám, bez škobrtání a křečí, záhrobní podtemno vás samo pomalu obklopí a zcela pohltí. Je skoro až škoda, že se Cathedral rozhodli svoji kariéru ukončit. Na druhou stranu jsem vždy choval obdiv k těm, kteří dokázali sami přestat v nejlepším a k tomu se rozloučit velkolepým finále, což se Cathedral v případě “The Last Spire” povedlo na výbornou. Atreides
Země: Velká Británie Žánr: metalcore / post-hardcore Datum vydání: 1.4.2013 Label: RCA Records / Epitaph Records
Tracklist:
01. Can You Feel My Heart
02. The House of Wolves
03. Empire (Let Them Sing)
04. Sleepwalking
05. Go to Hell, for Heavens Sake
06. Shadow Moses
07. And the Snakes Start to Sing
08. Seen It All Before
09. Antivist
10. Crooked Young
11. Hospital for Souls
Britští mladící Bring Me the Horizon, kteří si celkem rychle dokázali vytvořit početnou skupinu svých příznivců, mě na svých dosavadních třech studiových albech nepřesvědčili o svých kvalitách, protože upřímně řečeno, nestály za nic. Průměrný deathcore se screamovým vokálem není nic, po čem bych ve svých myšlenkách tajně toužil. Ať se na tuhle kapelu budu dívat z jakéhokoli úhlu pohledu, nikdy se nezbavím dojmu, že se vynořili ve správnou chvíli a prostě se svezli na módní vlně s těmi vlivnějšími a lepšími, což ostatně platí pro zástupy dalších, takže v tomto ohledu nejsou ničím výjimečným. Nicméně, pětice ze Sheffieldu si pro mě nachystala celkem milé překvapení, protože “Sempiternal” se nejenom tváří jako nejvyzrálejší počin kapely, ale především jím opravdu je.
Pro mne vůbec první a bez jakýchkoli utrpení poslouchatelné album kapely se od svých předchůdců liší. Skladatelské postupy se možná zas tak výrazně nezměnily, ovšem jako celek zní album dost melodicky, což není vůbec na škodu při zvážení faktu, že prim stále hrají hutné kytary, kterým se ale pěkně rozostřily hrany a nejednou se ani tak neriffuje, ale Lee Malia, který zůstal na pozici kytaristy osamocen, staví post-hardcorové hradby, přes které jen tak něco nepronikne. Kytary splývají v jeden celek s rytmikou, jež umí být rockově přesná a občas se samozřejmě utrhne z řetězů k nějakým těm brejkům a zběsilým pasážím, které k této kapele patří. Vůbec poprvé se kapela ve studiu prezentuje s plnohodnotným klávesistou v sestavě, čímž sice nedostala do vínku epičnost a výpravnost, ale spousta ze skladeb se díky podbarvení Jordana Fishe posunuly do trošku jiných sfér, přičemž nejlepším důkazem by mohla být úvodní “Can You Feel My Heart”, která sice působí jako plnohodnotná skladba, ale mně přijde spíš jako sofistikovanější intro, protože teprve s “The House of Wolves” přichází Bring Me the Horizon neurvalí a agresivní, tedy přesně takoví, jak je všichni znají. Nutno dodat, že ti zmínění “všichni” by se měli připravit na skutečnost, že Britové jsou na “Sempiternal” poněkud jiní. Pro někoho horší, pro někoho lepší, ale určitě jiní.
Víte, jak mi celé album zní? Jako by se začali brát vážně a ten svůj doposud prvoplánový nářez bez výraznějšího momentu překvapení prohnali strojkem, který z toho najednou udělal příjemnou desku, která neurazí. Už při pohledu na obal, který se od předchozích nevkusných krávovin liší na míle daleko, to vypadá, že se tady něco děje. Skladbám najednou nechybí takové to nepopsatelné “něco”, které dokáže oddělit zrno od plev. Jsou agresivní, jsou melodické a přesto tak nějak dohromady semknuté, takže se jen bezhlavě nestřídají tvrdé riffy s melodickými nápěvy ve stylu Trivium a jim podobných. Abych tady ale jen uměle nežvanil a nevytvářel dojem, že se z Bring Me the Horizon stala inteligentní sebranka s promyšlenou tvorbou, tak zůstaňme jednou nohou na zemi s vědomím, že se stále nejedná o nic omračujícího, ovšem výsledek ve mně budí po mnoha posleších veskrze pozitivní dojmy. Nejpříjemnějšími se pro mne staly momenty zastoupené melodičtějšími písněmi, kde k těm nejzdařilejším patří “Sleepwalking” či “Go to Hell, for Heavens Sake”. Ani jedna z nich není taková ta klasická vypalovačka, nicméně nesklouzávají do vod unylého cajdáku, jenž vůbec nešlape, jako se to (ne)povedlo s “And the Snakes Start to Sing”, v níž míra nevkusu překročila hranici únosnosti a je to vlastně jediná skladba, která mi lezla vyloženě na nervy. Naštěstí má člověk dost času spravit si chuť houpavou “Shadow Moses”, jejíž ústřední riff parafrázuje postupy Fear Factory, aby se v refrénu sklouzlo do melodického nápěvu se sborovými vokály, na nichž je postavena ještě úderná “Antivist”. Množství různých efektů, klávesových ploch a zvuků otevřelo kapele nové pole působnosti a já jsem po poslechu “Sempiternal” nabyl dojmu, že toho využili naplno.
Takhle povedené album jsem opravdu nečekal. Fanoušci kapely možná nebudou sdílet mé nadšení ze směřování, kterým se Bring Me the Horizon vydali, ale řekl bych, že vývoj, který kapela za poslední tři roky prodělala, by neměl způsobit nějak výraznou vlnu nevole, protože hlavní je kvalita a ta novince nechybí. Pro mě se díky tomuto albu stala parta kolem křiklouna Olivera Sykese nadějí, ke které se už nemusím otáčet zády zhnusen z toho, co to zase nahrála za zhovadilost, ale upřímně jsem zvědavý na blízkou budoucnost, která teprve ukáže, jak to myslí vážně a zda se nejedná o obyčejnou náhodu, což by byla docela škoda. Nejlepší album kapely, to bez pochyby.
Další názory:
Víceméně musím jen souhlasit s kolegou. Opravdu je mi sympatický směr, jakým se Bring Me the Horizon aktuálně ubírají – zvlášť ve světle faktu, že ve svých začátcích produkovali naprosto nudný trendový metalcore, s nímž se jen svezli na tehdy módní vlně. Možná si uvědomili, že to, co fungovalo před pěti nebo šesti lety, tedy že cokoliv jen trochu metalcorového slavilo enormní úspěch, už dnes nefunguje, tudíž by se nad svou tvorbou měli zamyslet, jestli chtějí kapelu udržet; možná se jenom vyvinuli, nicméně ať je jakákoliv možnost správná, rozhodně je to dobře, že se Bring Me the Horizon takto proměnili – ani ne tak stylově, jako spíš pojetím a přístupem. Už na předcházejícím “There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.” byla v jistých momentech cítit snaha se někam pohnout, ale až “Sempiternal” tuto snahu dotahuje k nějakému znatelnému výsledku, díky čemuž jednoznačně dávám kolegovi za pravdu v tom, že jde o doposud nejpovedenější počin Bring Me the Horizon. Skupině určitě pomohly klávesy, které sice nehrajou nějakou úplně zásadní roli, muziku však ve spodních vrstvách zajímavě podbarvují, ale i čistě po skladatelské stránce měla kapela silnější chvilku a dobré nápady. Za mě palec nahoru. H.
