Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!


Blackmore’s Night, Albert Dannenmann

Blackmore's Night
Datum: 8.9.2010
Místo: Praha, Kongresové centrum
Účinkující: Albert Dannenmann, Blackmore’s Night

“Good evening. My name is Albert and I will do an opening for Blackmore’s Night…”

Touto prostou větou se započal osmý večer v měsíci září, léta Páně 2010. S nezaměnitelným německým přízvukem ji pronesl nepřehlédnutelný postarší dudák (respektive multiinstrumentalista, jak jsem zanedlouho zjistil), který již dobrou čtvrthodinu obcházel mezi pomalu se scházejícími lidmi a s až dojemnou upřímností nám pomocí svého instrumentu dával zakusit atmosféry dob, které již dávno minuly. Jeho vystoupení trvalo okolo dvaceti minut a nyní již usadivší se obecenstvo mohlo sledovat, jak lze za pomoci hlasu a jednoho či dvou (!) nástrojů v rukou zkušeného hudebníka prezentovat tradiční nápěvy s původem v zemích německých, ostrovech britských i pláních francouzských…

“We have a baby. She sleeps a lot – just like her mother, and drinks a lot – just like her father…”

Albert se rozloučil a vyklidil pódium ve prospěch těch, na které všichni netrpělivě čekali celý podvečer v drtivé většině případů i déle. Dočkali jsme se jich po krátkém intermezzu v režii techniků upravujících mikrofony. Nástup proběhl ve velkém stylu, bez zbytečných řečí, a to prostřednictvím singlu “Locked Within” a “Crystal Ball” z alba “Secret Voyage”, a tuto volbu musím kvitovat s povděkem. V kombinaci s videoprojekcí na velkém plátně za zády kapely totiž šlo o koňskou dávku energie, která kapala snad i ze stropu. Pauza před následující “Queen for a Day” dala všem přítomným najevo, že se celý večer ponese v dokonale kontrastním duchu oproti nástupu, kde nepadlo jediné slůvko. Kdo je zvyklý na více či méně vtipné/intelektuální/poetické oslí můstky mezi skladbami, byl dozajista překvapen stejnou měrou jako já, jak milou, neformální a upřímnou formu komunikace s publikem Candice zvolila. V průběhu večera jsme se tak dozvěděli, že nové album – “Autumn Sky” – nese jméno novorozené dcery ústředního dua Candice NightRitchie Blackmore, že skladba “Durch den Wald zum Bach Haus” vznikla, když Ritchieho pronásledoval rotvajler a další zajímavosti.

“We usually play this song without mistakes but our new drummer, he’s from Newcastle…”

Možná nebude na škodu, když na chvíli odběhnu od samotného vystoupení a pokusím se poněkud blíže popsat prostředí, ve kterém se celá událost odehrála. Bezmála třicet let stará budova Kongresového centra se vzhledem k vrcholně formálnímu vzezření jejích interiérů nezdá být příliš vhodným prostorem pro konání koncertu kapely, jakou jsou právě Blackmore’s Night, s čímž se do určité míry ztotožňuji, ale ve výsledku jsem byl nadmíru spokojen, a to především kvůli bezchybné akustice Kongresového sálu, která dala vyniknout všem nástrojům tou správnou měrou.

Když hodnotím sál, bylo by trestuhodné nezmínit samotné pódium. To bylo pro tento večer oděno do hávu, který evokoval spíše divadelní jeviště než pódium folk/rockové kapely. Tím však v žádném případě nechci naznačit, že by to bylo na škodu věci, ba naopak. Různorodé kulisy a stylizované doplňky velmi efektivně dokreslovaly dojem renesanční taverny.

Kapitolou samotnou pro sebe však byli (nezřídkakdy zahraniční) návštěvníci oděni ve více či méně autentických historických kostýmech. Byli zde k vidění měšťané, kupci, šlechtici, ale především krásné ženy a dívky. Přítomnost těchto zapálených fanoušků pozvedla celý koncert na zcela novou úroveň. Tito návštěvníci měli na výslovné přání kapely vyhrazeny první dvě řady ale přibližně v polovině koncertu větší část z nich svá místa opustila a jala se tančit v nevelkém prostoru mezi první řadou a pódiem, což bylo kvitováno s povděkem jak ze strany diváků, tak samotné kapely, o čemž přesvědčil především vřelý přístup Candice. Na adresu prvních dvou osmělivších se slečen tak přilétla nejen veřejně deklarovaná poklona, ale rovněž trička s motivem nejnovějšího alba.

Ritchie wrote this wonderful song long before he was medieval. In these times, he was just evil…”

Ano, řeč je o notoricky známém hitu skupiny Deep Purple, písni “Soldier of Fortune”, která se již delší dobu objevuje v repertoáru Blackmore’s Night. Nebyla to však jediná coververze zařazená na soupisku večera. Dočkali jsme se tak třeba variace na Dylanovu “Times, They Are a Changin'”. Drtivou většinu setlistu ale pochopitelně zabraly vlastní skladby. Dočkali jsme se tak klasik jako “Under a Violet Moon”, “Ghost of a Rose”, magické “Fires at Midnight” a mnohých dalších více či méně známých písní. Myslím, že je zcela na místě zde vyzdvihnout vokální výkon jak zpěvačky Candice Night, tak obou doprovodných vokalistů – houslistky Gypsy Rose a mistra kláves, Davida z Larchmontu, jejichž zpěv byl na stejné, ne-li vyšší úrovni než na studiových albech. Nošením dříví do lesa by bylo vynášet do nebes výkon ústřední postavy celé kapely, kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož famózní hra se dala přirovnat k zážitku z jiné dimenze. Ve své typické uzavřené a soustředěné póze budil dojem čaroděje a já tomuto zdání s velkou chutí uvěřil. Po Candice nejvýraznější postavou na jevišti byl bezesporu baskytarista Earl Grey z Chimay, který svým živelným projevem evokoval kouzelného skřítka nebo královského šaška – nejblíže pravdě by byla nejspíš kombinace obého…

“The wonderful, the talented, the beautiful… The blonde! Missis Candice Night!”

Žel bohu, i ty nejkrásnější události jednou končí a stejný osud stihl i tento koncert. Blackmore’s Night se s Prahou rozloučili symbolicky – písní “Dandelion Wine” – a jejich koncert skončil. Candice a Earl pak ještě několik dlouhých chvil dávali najevo svůj vděk publiku formou podpisů a tisknutí rukou, ale i ti se po nějaké době odebrali za ostatními do backstage. Návštěvníkům tak nezbylo nic jiného, než se v poklidu rozejít do svých domovů a vychutnat dozvuky této nevšední události třeba při sklence dobrého vína. Mne doma nečekalo víno, místo něj se však dostavila neochvějná jistota, že až Blackmore’s Night v budoucnu opět zavítají na některý z českých hradů, jak je jejich dobrým zvykem, budu tam rovněž, neboť k dokonalosti chyběl tomuto koncertu právě onen hrad v pozadí a hořící ohně v okolí…

Na toto vystoupení jsem se vypravil se střízlivým očekáváním, dostalo se mi však naprosto kouzelného zážitku. Úsměv, upřímnost a umně spletené melodie – k vynikajícímu zážitku stačí tak málo. Nebo snad tak mnoho?


Iron Maiden – The Final Frontier

Iron Maiden - The Final Frontier
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.8.2010
Label: EMI

Tracklist:
01. Satellite 15… The Final Frontier
02. El Dorado
03. Mother of Mercy
04. Coming Home
05. The Alchemist
06. Isle of Avalon
07. Starblind
08. The Talisman
09. The Man Who Would Be King
10. When the Wild Wind Blows

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na začátek bych možná měl upozornit, že tuto recenzi píše těžký ironmaidenofil. Když jsem s metalem před nějakými 12, 13 lety začínal, právě Iron Maiden se toho času stali mojí první zamilovanou kapelou – a jsou jí dodnes. Právě díky Iron Maiden jsem propadl zvuku elektrických kytar a dunící basy. A jak praví okřídlené moudro, stará láska nikdy nerezaví, což je i tento případ. I v současnosti považuji tyto britské titány za největší metalovou kapelu všech dob, ne-li největší kapelu všech dob napříč všemi žánry (o tom nehodlám debatovat, to je prostě a jednoduše fakt!). Uznávám, že se na jejich tvorbu snad ani kriticky dívat nedokážu, klidně mě zabijte, ale já jim sežral všechno, co kdy vydali. Bruce je sice bůh, ale já mám zcela upřímně rád i desky s Blazem Bayleym. Nechápu, co proti nim všichni mají. Zkráceně řečeno, jestli existuje genialita, jsou to Iron Maiden.

Toto však nemá být chvalozpěv bez špetky soudnosti (i když možná upřímně myšlený) na adresu skupiny. Takových už bylo napsáno dost a věřím, že ještě i dost bude. Ne, ne, dnes jsme se tu sešli za účelem recenze na jejich nejnovější počin „The Final Frontier“. A abyste viděli, že se opravdu nebude konat onen nekritický chvalozpěv, prozradím vám, že „The Final Frontier“ jsem s nějakou extrémní nedočkavostí nevyhlížel. Teď určitě velkou spoustu z vás napadne, jak je to možné potom, co jsem napsal výše… Hned to vysvětlím, ale musíme se na chvíli vrátit do roku 2006. Tehdy, jak si jistě všichni pamatují, vydali Iron Maiden desku „A Matter of Life and Death“, což je, co si budeme povídat, naprostý hudební klenot, který člověku bere dech i řeč. A už tehdy před čtyřmi lety jsem tak trochu tušil, že na tohle se bude opravdu jen velice těžko navazovat…

“I always though I was doing right
As of now I’m not feeling so sure
I’m at a place of where I give no grace
I’m a soldier of war”
(Mother of Mercy)

Když se však vydání „The Final Frontier“ přiblížilo už na dohled a na internet pomalu vpluly první ukázky „El Dorado“ a „The Final Frontier“, míra mého skepticismu (a tím teď nemyslím poslech Skepticism (smích)) jen narostla, neboť tyto ochutnávky nejenže nijak nenadchly, ale přímo zklamaly. A co bylo horší, stejně tak, čili jako zklamání, dopadl i poslech celé desky. A podobně dopadl i druhý, třetí nebo čtvrtý. Ony zmiňované „El Dorado“ a „The Final Frontier“ nejenže posloužily jako první ukázky, ale zároveň album rovněž otevírají. A právě to byl dost dobře možná ten důvod, proč jsem té nahrávce nemohl tak dlouho přijít na chuť. Když vás totiž nebaví první čtvrt hodina desky, ta celková „nezábavná“ nálada se přenese i na zbytek…

Pořád jsem si říkal, jestli se jen nejedná o špatný vtip, jestli nemám nějakou zmetek-verzi nebo jestli náhodou nemám nějaké nemocné uši. Cítil jsem sice, že skladby nesou typický rukopis Iron Maiden, který si kapela obezřetně piluje a brousí již celých 30 let od legendárního debutu „Iron Maiden“, ale přesto mi to celé znělo, jako kdyby ve studiu místo Harrise, Dickinsona, Murraye a dalších hráli a zpívali nějací jejich dvojníci, kteří jim jen chtějí poškodit renomé, avšak aby jim to všichni věřili, použili všechno pro Iron Maiden typické.

Jenže jak jsem se vám už obsáhle svěřil na začátku recenze, já jsem nenapravitelný fanoušek Iron Maiden, a pokud by pro vás nějaká kapela znamenala tolik, jako Iron Maiden znamenají pro mě, těžko byste jejich album po pár dnech zahodili s tím, že nezaujalo, ale poslouchali jej dál a dál, protože to „přece kurva nemůže být pravda“. Jistě vám ani nemusím říkat, že přesně to jsem já udělal s „The Final Frontier“, protože mi to když nic jiného prostě nedalo a já tomu musel přijít na kobylku. Zato vám mohu s klidným svědomím říct, že po této proceduře a po nějakých možná 15-20 posleších jsem „The Final Frontier“ opravdu na chuť přišel.

Těžko se to mně samému takhle s odstupem chápe, že jsem „The Final Frontier“ mohl ještě před časem vidět tak, jak jsem si vám dovolil vylíčit výše. Tam, kde jsem předtím slyšel jen nezáživnou variaci na Iron Maiden, teď slyším přesně takové Iron Maiden, jaké slyšet chci, čili v životní formě, která trvá nepřetržitě již 30 let.

Iron Maiden

Otvíráky „The Final Frontier“ a „El Dorado“, resp. „Satellite 15… The Final Frontier“ a „El Dorado“, neboť první a zároveň titulní skladbě předchází vesmírně laděné intro „Satellite 15“, jsme už proprali dost, ale oklikou, tak to shrňme, že právě úvod „The Final Frontier“ je tou nejméně záživnou částí desky, a pojďme dál. Třetí „Mother of Mercy“ byla jediná skladba, která mě opravdu zaujala už na první poslech. Je to dost možné, že to bude tím, že se nachází hned za onou dvojicí písniček, které mi původně přišly tolik nezáživné (s odstupem mi už problém nedělají, přesto se s tím, co následuje po nich, rovnat nemohou). „Mother of Mercy“ každopádně svou jakousi vypravěčskou strukturou navazuje na „A Matter of Life and Death“, což mému uchu velmi lahodí, neboť, jak už jsem prozradil výše, „A Matter of Life and Death“ u mě platí za přenádherný skvost. Také se mi tak trochu zdá, že až od téhle písně Bruce konečně opravdu zpívá na 100 % a prožívá text. Například oproti takové „El Dorado“, kde mi přijde, že nejede úplně na doraz.

Pokud jste si podobně jako já zamilovali dlouhé a epické opusy z „A Matter of Life and Death“ (neříkám ale, že se Iron Maiden nikdy do něčeho podobného v minulosti nepouštěli, jako malý příklad stačí vzpomenout třeba titulní song alba „Seventh Son of a Seventh Son“, to jen tak na vysvětlenou, aby mě někdo špatně nepochopil), naprosto si užijete „The Final Frontier“ v jeho druhé polovině. Zatímco prvních pět skladeb střídá více podob tvorby Iron Maiden, kde některé prezentují právě tu epičtější („Mother of Mercy“, „Coming Home“), jiné zas tu hitovější tvář („The Final Frontier“, „El Dorado“, „The Alchemist“), od šesté položky „Isle of Avalon“Iron Maiden jedou pouze ve znamení délemetrážních odyseí. Tady už snad ani nemá cenu jednotlivé kompozice jmenovat, protože kousky 6-10 jsou nádhera vedle nádhery. Ať už je to mystická „Isle of Avalon“, hvězdná „Starblind“ nebo závěrečná jedenáctiminutovka „When the Wild Wind Blows“. Všechny pojí kromě nadité stopáže také promyšlená struktura, poctivé budování atmosféry a postupná gradace, což z nich dělá posluchačsky velmi přitažlivé kousky.

Iron Maiden

Zatímco původně jsem chtěl hodnotit pětkou a zůstat zklamaný, nakonec mě Iron Maiden přesvědčili, že žádné šlápnutí vedle se nekoná, jen to chce věnovat „The Final Frontier“ čas, abyste tomu přišli na chuť. Jak můžete vidět níže, od prvního poslechu mé hodnocení narostlo o celé dva body, přičemž vůbec nevylučuji, že by se budoucnu nemohlo zvednout ještě o jeden. Ano, možná to bude mou zaujatostí, díky níž už si snad ani nedokážu připustit, že by Iron Maiden mohli vydat něco špatného, ale to nic nemění na tom, že se mi to naprosto upřímně líbí a nakonec jsem jako sklaní příznivec kapely s „The Final Frontier“ velmi spokojen. Ne, „A Matter of Life and Death“ sice překonáno není, ale ani to nic nemění na faktu, že tohle je povinná koupě. Up the Irons!

“Have you heard what they said on the news today?
Have you heard what is coming to us all?
That the world as we know it will be coming to an end
Have you heard, have you heard?”
(When the Wild Wind Blows)

Iron Maiden


Další názory:

Dlouho očekávané album je konečně tu. Z pomyslného souboje Iron Maiden vs. Accept bych vsadil celé svoje jmění na první jmenované. A neudělal bych dobře. Ze začátku se mi „The Final Frontier“ vůbec nezamlouvalo a přemýšlel jsem dokonce o hodnocení 4. Při dalších posleších už to ale přestává být tak „strašné“. Není to jako „Blood of the Nations“, které mě chytilo hned u prvního songu. Zas takový propadák to ale taky není, die-hard fanoušky Iron Maiden tato deska pošle do nebe. Nic proti této kapele nemám, hity jako „The Trooper“, „Run to the Hills“ nebo „2 Minutes to Midnight“ mě provázely celý můj první stupeň na základní škole. „The Final Frontier“ se svým tracklistem těchto kvalit bohužel nedosahuje, a tak se jedná jen o průměrný počin.
Seda


Bleed from Within – Empire

Bleed from Within - Empire
Země: Velká Britáie
Žánr: deathcore / metalcore
Datum vydání: 10.5.2010
Label: Rising Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Druhá studiová práce od Bleed from Within se dostala ven začátkem května. Ve svém debutu se kapela až moc přirovnávala k jiným metalcorovým drtičům The Black Dahlia Murder. A ne náhodou. V “Humanity” se skrýval velký potenciál, který se ale mohl brzy převrátit na druhou stranu a Bleed from Within už mohli být nadosmrti zapsány jako “kopie The Black Dahlia Murder“.

A jak to nakonec dopadlo? Rozhodně kvalitně. Skupina přidala do své hudby mnohem více melodiky a zaznamenala tak určitý vývoj. Pokud máte naposloucháno předchozí album, už otevíračka “This Is Our Legacy” vás zarazí, že té melodiky je až moc. Rozhodně to není špatně, nechceme přece dvě úplně stejně znějící desky. Opět tu nacházím jeden problém, po nějakých pěti, šesti úvodních písních upadá “Empire” do stereotypu. Když si pustím ale každý song zvlásť nebo s přestávkou, je to velice kvalitní poslech. Nejvetší peckou na albu jsou ale rozhodně tyto dva kousky – sedmá “Vanity” a videoklipová “The Healing”. Druhá jmenovaná má naprosto nepřekonatelné intro, je prostě skvělá. I na “Humanity” je jeden song, který převyšuje všechny ostatní. Tím je “Servants of Divinity”. Zase se budu opakovat, jako v dřívejších recenzích, ale klidně bych album zkrátil na nějakých sedm kousků, které by bohatě stačily. Je jen málo deathcore/metalcorových věcí, co mě dokážou uchytit na celou dobu alba.

Velkou dominantou těchto kapel jsou rozhodně živá vystoupení. Neznám snad jedinou, která by při tomto hudebním žánru nezvládala svou liveshow. Konkrétně tyhle jsem mohl zhlédnout letos na Brutal Assaultu. Na tomto vystoupení byl krásně vidět rozdíl mezi prvním a druhou prací. Více samozřejmě v reportu.

Finalní verdikt je vcelku jasný. Kvalitní album, po delším poslechu začíná trochu unavovat, ale přesto je to dobrá práce. Přidaní melodiky hodnotím jako velice dobrý krok, pokud na to přišla kapela sama, jenom dobře. Snad se nejedná jen o pokus labelu, jak zvýšit prodej. Protože melodická hudba leze dvanáctkám lépe do uší (smích). Takovéhle hudby ale najdu za patnáct minut dost, tudíž se nedá dát větší hodnocení. To ale neznamená, že se nedá tento počin skvěle užít a nečeká vás dost kvalitní zábavy.


Další názory:

“Empire” mě rozhodně baví víc, než mě bavili její autoři Bleed from Within na svém nedávném vystoupení na festivalu Brutal Assault. Přesto však nemohu tvrdit, že bych se poslechu téhle desky nemohl nabažit. S Bleed from Within je celkem ta potíž, že jim hudbu, kterou produkují, prostě a jednoduše tak nějak nevěřím, což, jak jistě sami uznáte, může být celkem zásadní problém. Druhý problém bych viděl v tom, že se nijak moc neodlišují od obrovského hejna deathcore formací a jsou tudíž lehce zaměnitelní. Podle tohoto celkového názoru na kapelu si jistě jednoduše odvodíte, jaký mám názor i na “Empire”. Poslouchatelné to je a rozhodně se mi při konzumaci nedělá špatně od žaludku… ale když tak o tom přemýšlím, právě slovo “konzumace” se tady hodí mnohem lépe než “poslech”. Bleed from Within je totiž další kapela, kterých je dvanáct do tuctu, a do puntíku to samé platí rovněž o “Empire”. Vždycky to mnou jen tak prolétne, nijak mě to neotravuje, ale jakýkoliv hlubší zážitek se nepřiblíží ani na dohled. Šestka to sice je, ale má hodně odřené hrany, mhouřím obě oči (uši).
H.


Sarah Jezebel Deva – A Sign of Sublime

Sarah Jezebel Deva - A Sign of Sublime
Země: Velká Británie
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 15.2.2010
Label: Rising Records

Tracklist:
01. Genesis
02. A Sign of Sublime
03. She Stands Like Stone
04. The Devils Opera
05. They Called Her Lady Tyranny
06. The Road to Nowhere
07. You Woeful Chair
08. A Newborn Failure
09. Daddy’s Not Coming Home

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook

Znáte zpěvačku Sarah Jezebel Deva? Ne? A co takhle: „ta velká baba od Cradle of Filth, co stojí vždycky vzadu“? To už se chytáte, co? To „velká baba“ ovšem nebylo myšleno nijak zle, nebojte, bylo to jen konstatování faktu, že jí přece jenom narostl pěkný kousek. Nejsme ale stránka o módě, nýbrž o hudbě, a tak nás nezajímá, jak kdo vypadá, ale jak (v tomto případě) zpívá. A Sarah Jezebel Deva zpívat umí, což nám už kromě dlouholetého působení v Cradle of Filth dokázala svým výkonem i v dalších kapelách, mimo jiné třeba Angtoria, Therion nebo Mortiis. To už je slušná sestavička, což? Teď se ale Sarah Deva rozhodla postavit na vlastní nohy, utnout hostovačky na jiných projektech a vrhnout se na vlastní sólovku.

A víte, že já jsem se na „A Sign of Sublime“ docela těšil? Navnadil mě totiž dlouho dopředu vypuštěný videoklip k titulnímu songu, který se opravdu povedl. Nic extra objevného, to netvrdím, ale dobrá muzika, smyčce v pozadí znějí skvěle, rytmika šlape jak prase (bicmen z Trigger the Bloodshed a na base Dave PybusCradle of Filth, co jiného taky čekat od takových profíků, že?). V případě této pecky spokojenost. Jenže o to tvrději jsem nakonec narazil. Vůbec jsem totiž netušil (ani nemohl tušit), že zbytek desky je totální nuda…

Fakt sorry, ale až na intro a titulní písničku je celé album nezábavné, nemastné, neslané, nevýrazné, omšelé, ohrané, zoufale neoriginální a bez jakýchkoliv výraznějších skladatelských nápadů (světlou výjimkou budiž ony smyčce v titulní „A Sign of Sublime“). Právě skladatelské nápady totiž desce opravdu zoufale chybí. Instrumentální výkony jednotlivých protagonistů (včetně hlavní protagonistky) jsou výborné, ale k čemu to je, když hrají taková hovna? Člověk může hrát i jako Joe Satriani, ale dokud prostě nebude mít dobré nápady (což Sarah Jezebel Deva jak vidno nemá), pořád to dobrá hudba nebude. No co vám budu povídat, blil jsem už i z lepších věcí.

Všeho všudy tu máme jednu povedenou skladbu (kdybych počítal intro, tak dvě, ale intro jako song fakt neuznám), což je, jak musíte sami uznat, opravdu málo. Až doteď jsem si spokojeně pochrochtával, jak hodně je ten začátek letošního roku bohatý na skvělá alba, že si to ani nepamatuji, nějaká sračka tedy musela zákonitě brzo přijít. A tou sračkou je „A Sign of Sublime“

Tady bych mohl recenzi s klidem utnout, protože prostě není co rozebírat. Pokud chcete slyšet absolutně nudný, nevýrazný a tuctový gothic metal, jste na správné adrese. Radši si ale pusťte jen video, co se tu válí někde okolo, a zbytku desky se velkým obloukem vyhněte. Věřte mi v tomto případě o nic nepřijdete. Uznávám, že lehké (ale opravdu jen pouze lehké a nepatrné) záblesky naděje se objevují v takových „You Woeful Chair“ nebo „A Newborn Failure“ (i když tohle je spíš taková mezihra, tak opět nevím, jestli to mám počítat), jsou to ale jen takové výkřiky do tmy, které jsou hned pohřbeny dalším nánosem nudy a tuctovosti. Vrcholem vší trapnosti je pak závěrečná „Daddy’s Not Coming Home“. Tady už vážně umírám brekem. Jen nevím, jestli brečím smíchy nebo bolestí.

Pár kladných bodíků „A Sign of Sublime“ získává jen na zvuku, produkci a podobných věcech, které jsou patřičně na úrovni. Jenže blitka servírovaná na zlatém podnose je pořád blitka. Tohle se holt nepovedlo. U mě za 3, a to ještě mhouřím obě oči!


Akercocke – Antichrist

Akercocke - Antichrist
Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 28.5.2010
Label: Earache Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Chtěl jsem se vzdálit od všeho toho progu typu Shadow Gallery a Dream Theater, tak jsem se podíval úplně na druhou stranu, k black metalu a death metalu, ovšem jsem narazil (nebo jsem byl naražen kolegou H.) na kapelu, která se dá taky označit jako progresivní a avantgardní. Akercocke je, dámy a pánové, prostě bordel a prasárna. Satanisté, kteří hrají zásadně ve stylu “suit up!” (v obleku) a tvoří kombinace všemožných stylů, nejen metalu. Už myslíte, že máte představu, jak ta hudba může znít? Já si zase myslím, že se pletete.

Hlavním tahounem kapely je podle mého názoru zpěvák, který je opravdu univerzální a v čistých pasážích zní jako Mikael Åkerfeldt (Opeth), někdy zase může připomínat Fernanda Ribeira (Moonspell), ale kromě toho dokáže snad všechny brutálnější druhy zpěvu/vokálního projevu a nebojí se je všechny využít. Části s čistým vokálem jsou jeden z hlavních důvodů, proč se dají Akercocke zařadit do škatulky prog. Další důvod je moment překvapení.

Moment překvapení bych definoval jako skok z největší brutální řežby, kde jedou šílené bicí dvojšlapku, kytary hustí riffy, které by nezkušenému metalistovi/rockerovi přivodily krvácení z uší, a vokál se rovná takzvanému blití, do klidné části, kde vás uchlácholí klidný hlásek a jemná melodie kytary. Moment překvapení by se možná dal popsat také jako ta avantgardní část hudby Akercocke. Nikdo jiný si prostě nedovolí hrát rychlou dvojšlapku na bicí do téměř romantické části.

Nedokážu popsat jak zruční jsou instrumentalisté kapely, ovšem s jistotou můžu říct, že svoji práci dělají dobře. Bubeník jede rychlostí světla a jen málokdy se mu povede zastavit narozdíl od ostatních, kteří zvládají i pomalejší tempa. Kytarista nahazuje rychlá zběsilá i pomalá a melodická sóla a baskytara je většinou dobře slyšet a příjemně bublá. Kromě nástrojů a zpěvu můžeme slyšet ale i mnoho dalších zvuků, které dokreslují atmosféru.

Mluvené slovo, krákání havranů nebo ozvěna dupotu na chodbě nejsou jediné zvláštnosti, často se dostane i na, dovolím si říct, ambientní části. Celý první “song” “Black Messiah” je jakési hučení a šumění všeho druhu, stejně jako třeba outro ke skladbě “Summon the Antichrist”. Atmosféra ale není vždy jen temná, objevují se i orientální a tribal prvky, konkrétně v “Distant Fires Reflect in the Eyes of Satan”. Když už jsem u skladeb, vyzdvihnu největší pecky “Axiom” a “The Dark Inside”, ve kterých jsou všechny prvky a všechna esa, která jsem popsal. Brutality, melodie, překvapení, atmosférické prvky, sóla…

Zatím se z recenze může zdát, že deska je geniální bordel, která nemá chybu, ale opak je pravdou. Jsou i momenty, kdy prostě hudba začne nudit a já přestanu vnímat, jako například při skladbě “The Promise”. I přes pár slabších chvilek je to však výborné album a doporučuji ho všem “brutal-kompatibilním”, opravdu to není nic pro čajíčky (smích).


Enter Shikari, Twin Atlantic

Enter Shikari, Twin Atlantic
Datum: 16.1.2010
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Enter Shikari, Twin Atlantic

Anglická kapela z Londýna Enter Shikari navštívila Prahu dvakrát ve velmi krátké chvíli. V listopadu zde totiž podporovala The Prodigy na jejich evropském turné. Kvůli velkému prostoru a špatnému ozvučení se Enter Shikari v prostorách Tesla Arény ztratili a moc dobrý dojem neudělali. Kdybych je neznal, zanevřel bych na ně. Dal jsem jim ale ještě jednu šanci a zašel na ně 16. do Lucerna Music Baru a musím říct, že to za to stálo.

Jako předkapela byla naplánována zámořská formace Story of the Year, ta ale svou účast zrušila a Enter Shikari hledali nahrádu. Nakonec poprosili spřátelenou kapelu Twin Atlantic, rovněž z ostrovů, ale tentokrát ze Skotska. Twin Atlantic hrají alternativní rock, moc jsem o nich nevěděl, a tak jsem je nějak extra neprožíval. Jejich show byla průměrná, nic, co by mě dostalo do kolen, ale zase nic, z čeho bych si usrával. Nicméně mě Twin Atlantic nezklamali a zanechali u nás dobrou stopu do budoucna. Vystoupili v Praze vůbec poprvé ve své historii.

Enter Shikari začínají chvíli po nich a přichází intro “Common Dreads” ze stejnojmenného alba. Po něm hned jedna velká pecka – “Solidarity”. Dav šílí, stejně tak jako skupina. Zpěvák Rou naběhne hned k divákům a ukazuje, že to bude show plná energie. Ještě před songem si kytarista, basák a bubeník plácají z fanoušky a zdraví se s nimi. V průběhu songu Rou opět naběhne (asi) na bednu, ta pod nim ovšem nevydrží a letí hned do diváků – nevadí, zvládá zpívat i na nich. Ostatně celá kapela skákala do lidí, jak se jí zachtělo, hrála na zemi, v leže, zkrátka v jakékoliv poloze. Tak to má být. Skupině ani nevadí jedinci, kteří na pódium také vyběhnou a skočí si; při songu “Zzzonked” (šestý v pořadí) je o to dokonce i požádá. Rou občas hodí i mikrofon do diváků, ať zpívají za něj. Show si stále drží své tempo. Na pódiu je blázinec, chvíli tam jsou čtyři lidi ze skupiny, občas osm, devět nebo deset. Na nervy z toho byli nejvíce beďnáci, kteří po nich všechno opravují. Rou při svém mohutném skákání s mikrofonem ho občas natrhne a zvuk u něj na chvíli vypadne, utrhl si kus svého sluchátka, shodil bednu u diváků, postavil se na své klávesy, které pod nim opět nevydrželi, kdo to opraví? No přeci jejich pingl! Na konci už si jen beďnáci oddychují, že už je po všem. Zpotili se snad více jak kapela. Vše se zpomaluje až u “Gap in the Fence”, kde si zpěvák bere do ruky akustickou kytaru a hrají svůj velice pomalý song, pohoda, klídek.

Setlist Enter Shikari:
01. Common Dreads
02. Solidarity
03. Step Up
04. The Feast
05. Mothership
06. Zzzonked
07. Havoc A
08. No Sleep Tonight
09. Gap in the Fence
10. Havoc B
11. Labyrinth
12. No Sssweat
13. The Jester
14. Halcyon
15. Hectic
16. Enter Shikari
17. Fanfare for the Concious Man
– – – – –
18. Sorry You’re Not a Winner
19. Juggernauts

Kapela u této pomalé písňe nabírala síly na finiš, následuje “Havoc B” a po ní smršť pecek typu “Labyrinth”, “No Sssweat”, “The Jester”, “Halcyon”, “Hectic”, “Enter Shikari” a “rozloučení” v podobě “Fanfare for the Concious Man”. Kapela nenápadně odchází a vrací se s mini tanečkem a různými proslovy. Během koncertu ješte Rou dostal do hlavy koláčem, ve stejný den totiž slavil své 24. narozeniny, nechyběly věty typu “You guys are fucking mental.” nebo “You are wicked tonight.”. Bubeník nám klasicky pochválil holky, prý je máme nejlepší na celém světě.

Na přídavek jsou tu dva největší hity – “Sorry You’re Not a Winner” a “Juggernauts”. U “Sorry You’re Not a Winner” je nejlepší tleskání celého obecenstva (viz video). “Juggernauts” z alba nemusí bavit všechny, naživo má ale v sobě neskutečnou energii a dělá to z toho super závěr. Na konci se mi ještě podaří získat trsátko od kytaristy. Kapela ještě zvala na afterparty, které jsem se nakonec neúčastnil. Skupina mohla dorazit bůhví kdy a čekat třeba dvě hodiny na to, abych mu řekl “good show” a přitom poslouchat odvětví techno hudby, se mi moc nechtělo.

Zkráceně – vynikající koncert, asi nejlepší v mém životě. Žhavý adept na koncert roku 2010. Kapela toto vystoupení označila asi i jako vůbec nejlepší v celého dosavadního turné . Praha připravila výbornou kulisu, myslím, že po tomto zážitku se k nám Enter Shikari budou vracet moc rádi. A to je dobře, na takovouhle show půjdu kdykoliv, sem s nimi! Co se týče playlistu tak mi nejvíce chyběla “Antwerpen” nebo “Johnny Sniper”, třeba příště. I kapela tento koncert miluje, posledních pět zpráv na twitteru skupiny nebylo o ničem jiném než o pražském vystoupení. Přitom již včera měli show v Rakousku.


The Prodigy, Enter Shikari

The Prodigy
Datum: 27.11.2009
Místo: Praha, Tesla Arena
Účinkující: Enter Shikari, The Prodigy

The Prodigy nepatří mezi typické metalové představitele, své fanoušky mezi našim oblíbeným žánrem najdou. Já patřím mezi ně, na jejich hudbě se mi libí energie, která z ní vyzařuje. The Prodigy nejsou ani typickým technem, jak si spousta lidí myslí, jedná se o mix více žánrů, nejčastěji se s nimi spojuje rave až hardcore techno hudba. Skupina navštívila Prahu po třech letech, naposledy se zde představila 28. 10. 2006 na Veletržním Paláci v Praze. Před pěti dny zahráli tentokrát v Tesla Areně na Holešovicích.

Jako předkapela s nimi jezdí mladíci Enter Shikari. O Enter Shikari jsem věděl poměrně dost, měl jsem obě jejich alba, nicméně mě to v této formě moc nezaujalo. Skupina hraje mix dvou od sebe odlišných žánrů – trance a hardcore. Jak jsem říkal, z alba mě zaujalo jen pár songů, naživo to má ale úplně jinou atmosféru. Skupina zahrála 12 písní, mně nejvíce chyběla “Sorry You’re Not a Winner”. Zazněly ale i jiné pecky – “Solidarity”, “Havoc A” nebo “Juggernauts”. Enter Shikari zahráli dobře, je vidět, že je koncertování baví a naprosto si jej užívají. První mínus na jejich vystoupení je nazvučení. Pořadatelé toto nezvládli, Shikari měli naprosto přehulenou basu, kytara nebyla slyšet a zpěvákovi nebylo nic rozumět. Další mínus patří fanouškům, kteří klukům připravili nulovou odezvu. Na konci bylo vidět, že kapela byla trošku zklamaná. Jejich příprava byla ale skvělá, naučili se i pár českých slov, které pravidelně používali. Pokud jste si je pořádně neužili (jako já), máte ještě jednu možnost – 16. ledna v Lucerna Music Baru, kde zřejmě nebudu chybět. V menším prostoru musí jejich show dostat pořádný náboj a energii. Těším se.

The Prodigy měli připravených 20 písní. Začínalo se s “World’s on Fire” z nového alba, na začátek dobrý rozjezd, hned po prvním songu se ukázalo, že to bude koncert plný napětí, přesně jako na videích. Poté nasleduje skvělá dvojice přeznámých songů, “Breathe” a “Omen”.

Setlist The Prodigy:
01. World’s on Fire
02. Breathe
03. Breathe (Dubstep Mix)
04. Omen
05. Poison
06. Jaws
07. Warrior’s Dance
08. Firestarter
09. (Action Riff)
10. Run with the Wolves
11. Voodoo People
12. Omen Reprise
13. Invaders Must Die
14. Diesel Power
15. Smack My Bitch Up
– – – – –
16. Take Me to the Hospital
17. Out of Space
18. No Good
19. Their Law
20. Stand Up (outro)

Breathe”, která je už přes deset let stará, v sobě má pořád náboj, který nikdy nezestárne. Po “Omen” je tu “Poison”, ta se mi líbila nejméně z celého setlistu – delší a pomalejší píseň, a jelikož nemám The Prodigy úplně naposlouchané, ztrácel jsem se. Po “Poison” je tu jakkási předělávka “Čelistí”, opět poměrně dlouhé. Další trojice to ovšem plně vynahrazuje – “Warrior’s Dance” na připravení a po ní hned největší zbraň v zásobníku The Prodigy“Firestarter”. Pro mě osobně vůbec nejlepší song, co tato skupina má. Atmosféra při tomto songu se dala krájet, ovšem další dvojice “Run with the Wolves” a “Voodoo People” jej naplno překonává, vyrcholení večera – bylo to vidět jak na skupině, tak na divácích. Pokud se podíváte na videa a uvidíte šilející dav lidí, není se čemu divit. The Prodigy tohle prostě umí. První část koncertu se blíží ke konci. Přichází titulní track z nové nahrávky “Invaders Must Die”, “Diesel Power” a “Smack My Bitch Up”. První jmenovaný je lepší z alba, “Smack My Bitch Up” opět vynikající. Přídavek mě trochu zklamal, začínal ale slibně – “Take Me to the Hospital”. Po ní mi chyběla vetší pecka, např. “Spitfire”. Kdyby tam skočil hned po “Take Me to the Hospital”, nemám si na co stěžovat. Přichází ale čtyři songy, o kterých jsem nic netušil. “Out of Space”, “No Good”, “Their Law” a “Stand Up”. Odchod skupiny mě také mírně zklamal – odešla v podstatě hned bez většího loučení. Další věc, co mě zklamala, byli opět fanoušci u pódia. Odkdy je těžké rozumět jednoduchým větám typu “Make a circle. All my people, make a circle!”? Přitom všem ještě ukazoval, jak to myslí a co chce. A co lidi? Nic… Také při slovech, aby všichni šli na zem, to většině trvalo dost dlouho. Lidi, začněte trochu vnímat! Velikým plusem ale je, že přijel živý bubeník a skupina neměla připravené pouze samply.

Výborný koncert – až na pár menších nedostatků, jako je např. absence “Spitfire”, tupí diváci u pódia a špatné ozvučení předkapely – se dá hodnotit kladně. Pokud se ještě vrátí, zřejmě půjdu znova. Atmosférou můj nejlepší koncert vůbec.


Cradle of Filth – Midian

Cradle of Filth - Midian
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 30.10.2000
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. At the Gates of Midian
02. Cthulhu Dawn
03. Saffron’s Curse
04. Death Magick for Adepts
05. Lord Abortion
06. Amor e morte
07. Creatures That Kissed in Cold Mirrors
08. Her Ghost in the Fog
09. Satanic Mantra
10. Tearing the Veil from Grace
11. Tortured Soul Asylum

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10,
Earthworm – 7,5/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takovou tu „zlatou“ éru Cradle of Filth podle mě odstartovalo album „Dusk… and Her Embrace“ a zakončuje jej (upozorňuji, že jsem si to takhle rozdělil já sám) právě recenzované „Midian“. Na své dva předchůdce (kromě zmiňovaného „Dusk… and Her Embrace“ ještě „Cruelty and the Beast“) sice „Midian“ nemá, ale pořád je to vydatná porce starých dobrých Cradle of Filth, která stojí za poslech.

Desku otevírá intro „At the Gates of Midian“, a jestli jsem měl někdy na téhle kapele něco rád, byla to právě intra. Cradle of Filth tyhle předehry a mezihry vždycky uměli a otvírák k „Midian“ není výjimkou. Pěkně napěchované atmosférou dostatečně navnadí na první pecku „Cthulhu Dawn“, ve kterou nakonec plynule přechází. Jak už jsem řekl v úvodu, v téhle době to Danimu a jeho kumpánům šlapalo na výbornou. Rychlé tempo a spád, žádná jednotvárnost, takže se člověk nenudí. Všemu vévodí bohatě využívané klávesy a do popředí vytažený zpěv samotného principála Daniho Filtha, který ještě v době „Midian“ neměl zdemolované hlasivky nekonečnými turné, takže do toho jde naplno (jen tak na okraj, nedávno jsem se díval na rok po „Midian“ vydané DVD „Heavy Left-Handed and Candid“ a Dani to tam chvílemi žene do takového ječáku, že to mikrofon prostě nezvládá, takovou měl tenkrát formu).

Dalších pár songů můžeme v našem putování tracklistem přeskočit, protože se odehrávají podle stejného mustru jako „Cthulhu Dawn“ (tím nechci říct, že by to bylo na jedno brdo, prostě jen žádné stylové výkyvy) a zastavíme se až u páté „Lord Abortion“ (která jen tak mimochodem figurovala na soundtracku k filmu „Cradle of Fear“, s nímž mají Cradle of Filth mnohem víc společného než jen iniciály). Ne, že by to oproti předchozím skladbám byla nějaká velká změna, jen je to moje oblíbená pecka, tak proč ji nezmínit. Vysokou laťku kvality neshazuje ani následující „Amor e morte“.

Na řadě máme další intro (nebo spíš mezihru) „Creatures That Kissed in Cold Mirrors“, opět je to kvalita a zároveň předehra před největším hitem alba. Správně tušíte, že mám na mysli právě „Her Ghost in the Fog“. Jeden z těch songů, kterým se Cradle of Filth „udělali“ a zároveň je to dnes už jediná pecka, kterou z „Midian“ hrávají na koncertech, navíc doplněná výborným klipem. A její zařazení do druhé půlky desky napomáhá mojí teorii, že přestože i na začátku jsou dobré songy, s přibývajícími minutami je „Midian“ lepší a lepší a nejlepší je až na samotném konci.

Po vyřčení mé teorie v předchozím odstavci vám musí být jasné, které písničky se mi líbí nejvíc. Ano, správně, poslední dvě. Po další mezihře „Satanic Mantra“ totiž přicházejí „Tearing the Veil from Grace“ a „Tortured Soul Asylum“. Tyhle skladby považuju za to nejlepší, co kdy Cradlové stvořili. Možná nejsou na první poslech tak nápadné jako „Her Ghost in the Fog“, ale neméně (spíše ještě více) kvalitní. Opravdu výborné.

Naše pouť tracklistem je u konce, takže se chýlí ke konci i samotná recenze. Myslím, že to nemá cenu dál rozpitvávat, tudíž budu stručný, protože hudbu Cradle of Filth většina z vás stejně zná. I když není „Midian“ zrovna nejčerstvější, pořád je to sakra dobrá deska a pokud jste ještě neměli tu čest, stojí za vaši pozornost.


Heaven & Hell – The Devil You Know

Heaven & Hell - The Devil You Know
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 28.4.2009
Label: Rhino Entertainment / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Atom and Evil
02. Fear
03. Bible Black
04. Double the Pain
05. Rock and Roll Angel
06. The Turn of the Screw
07. Eating the Cannibals
08. Follow the Tears
09. Neverwhere
10. Breaking into Heaven

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Pokud byste náhodou posledních pár měsíců spali a vůbec tedy netušili, co jsou Heaven & Hell zač (a to stačilo jen navštěvovat Sicmaggot, kde se toho o nich objevilo už dost), dáme si malé opáčko. Heaven & Hell jsou totiž v podstatě legendární Black Sabbath z období kolem alb „Dehumanizer“ nebo „Mob Rules“ (čili s Ronniem J. Diem za mikrofonem a Vinnym Appicem za bicí soupravou), jen pod jiným jménem. To je překvápko, co? A i když Heaven & Hell vznikli původně jen jako koncertní kapela, rozhodli se nakonec využít svojí formu k vytvoření nového studiového alba. A udělali jedině dobře.

Nemá cenu chodit kolem horké (studené, bramborové, připálené anebo jakékoliv jiné) kaše nebo to dále protahovat. Řeknu hned ze začátku a na rovinu – „The Devil You Know“ je opravdová a nefalšovaná pecka! Tony Iommi & spol. jsou dlouhými roky protřelí profíci, kteří vědí, co kde zahrát, aby to bylo výborné. Minimálně na svém nejnovějším opusu to dokazují bezezbytku.

Už první skladba „Atom and Evil“ jasně ukazuje, o čem to bude. Na první poslech zdánlivě jednoduché riffy v Iommiho klasickém stylu, které potvrzují ono otřepané rčení, že právě v jednoduchosti je ta největší síla. Ty songy vás prostě posadí na prdel! Ze začátku jsem si říkal, že je to jen obyčejný heavy metal, ale není. Je to něco víc. Jsou to Black Sabbath! A jsou zpátky, sice pod jiným jménem, ale ve skvělé formě. A ta zdánlivá jednoduchost se po chvíli rozvine do šířky a vám dojde, že v jedné písni z „The Devil You Know“ je tolik úchvatných „malých“ vyhrávek, že by to normální kapele stačilo snad na celé album. Třeba taková basa – není to jen „šmrdlání vzadu do rytmu“, jak je to obvyklé. Právě naopak, je to právě basovka, která zpoza sekaných riffů tvoří melodie. Například v „Bible Black“ je to slyšitelné asi nejlépe. A to vše korunují naprosto dokonalé refrény. Něco takového se jen tak neslyší. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko, třeba z refrénu hned u druhé pecky „Fear“ se mi vždycky scvrknou trenky (to abych při poslechu Heaven & Hell chodil naostro, he?)!

Výkonu všech protagonistů není co vytknout. Iommi „klátí“ svojí kytaru, jak jen to jde. Stačí se podívat na záběry z bonusového DVD, jak bez mrknutí oka jezdí prsty po hmatníku a jak usměvavý Geezer Butler vedle něj láme svojí basu. Jestli jsou někdo frajeři, tak právě oni dva. A do toho ten zpěv! Obecně jsem dost vytížený na zpěváky, ale z toho, co Ronnie James Dio na albu předvádí, seru cement! To jsem hodně dlouho nežral!

První singl nemohl být zvolen lépe, protože „Bible Black“ naprosto beze zbytku vystihuje celé „The Devil You Know“. Dokonalý song dláždí cestu takřka dokonalému albu. V „Bible Black“ se koncentrují všechny výše řečené klady a tvoří tak zaručený hit.

K limitované edici alba je také přiloženo již zmiňované bonusové DVD, které je koncipováno jako rozhovory se členy Heaven & Hell, střídající se se záběry ze studia. Což o to, samo o sobě by to špatné nebylo, jen kapela vykládá už známé skutečnosti, nebo se členové sami mezi sebou chválí, jak jsou skvělí muzikanti. Je ale vidět, že je to zřejmě ohromně bavilo. Jedinkou novinkou, kterou jsem se z DVD dozvěděl, tak je, že Dio se nepotřebuje rozezpívávat a že při nahrávání chlastá pivo :) O dost větší problémek bych ale viděl v jazyku, protože jestli nerozumíte mluvené angličtině rodilých mluvčí, tak vám dévédéčko bude k ničemu. Přidat třeba anglické titulky kvůli lepší srozumitelnosti by podle mě nebyl zas takový problém.

Co říct závěrem? Závěrem bych vás chtěl ještě upozornit na song „Follow the Tears“ (protože dřív se mi to nikam nevešlo :)) a jeho úžasný sugestivní (!) začátek. Heaven & Hell rules!