Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Paradise Lost – Tragic Idol

Paradise Lost - Tragic Idol
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Solitary One
02. Crucify
03. Fear of Impending Hell
04. Honesty in Death
05. Theories from Another World
06. In This We Dwell
07. To the Darkness
08. Tragic Idol
09. Worth Fighting For
10. The Glorious End

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ostrované Paradise Lost se mi vždycky nějak vyhýbali. Informace o stylových kotrmelcích, které však tihle nestoři evropského doom metalu v uplynulých letech páchali, se ovšem donesly i k mým uším, takže když nic jiného, i bez znalosti předchozí tvorby byl jsem náramně zvědavý, s čím se vytasí na své novince a jestli i mě přesvědčí, že na ně zástupy fanoušků nedají dopustit jen tak pro nic za nic.

A hned na začátek se musím přiznat, že po několika posleších jsem byl ochoten přísahat, že jsem dlouho neposlouchal nahrávku, která by byla i při zachování solidní řemeslné úrovně tak nudná. Až na dvě, maximálně tři skladby mi totiž materiál na “Tragic Idol” přišel zoufale nevýrazný, bez nějakého vrcholu, bez záchytného bodu. Od té doby ovšem uplynula nějaká doba a nyní na desku nahlížím z podstatně optimističtější pozice. Ale takové soudy přísluší závěru recenze, takže se nejdříve pokusím osvětlit, co že se to na “Tragic Idol” vlastně děje.

Když jsem před nějakou dobou projížděl YouTube a pustil si několik skladeb od Paradise Lost, úplně jsem nechápal, co má tahle kapela společného s doom metalem. Proti těmhle počinům je “Tragic Idol” vyloženě dřevní nahrávkou, která trudnomyslností úplně přetéká. Sice tu nemůžeme mluvit o podobných funerálních bažinách, které mají na svědomí třeba další pionýři žánru, My Dying Bride, ale ten pocit zmaru je přítomný po celé délce alba. Kupodivu si nepřekáží ani s poměrně živými kytarami a znát je i v tak rychlé skladbě jako “Theories from Another World”. Tuhle všudypřítomnou atmosféru má na svědomí hned několik věcí – vyloženě dusivý zvuk kytar, způsob, jakým jsou stavěny jejich party, a především deklamace, kterou předvádí frontman Nick Holmes. Jeho ostrý vokál je totiž bez nejmenších pochybností naprosto skvostný, a když zazpívá čistě, taky to není k zahození. Toho člověka poslouchat je vyloženě radost a myslím, že ani moc nepřeháním, když si troufnu tvrdit, že právě Nickův vokál je asi nejhodnotnější složkou celého alba. Oba kytaristé se také celkem snaží a výsledky jejich práce jsou většinou slušné, místy dokonce skvělé. Po formální stránce je tedy všechno v pořádku. Nebo ne až tak docela?

Je to tak, protože ač se to snažím rozebrat ze všech úhlů, dobírám se pořád stejného výsledku. “Tragic Idol” sice obsahuje povedené skladby (za všechny můžu uvést klipovku “Honesty in Death” nebo drtivý pochoďák “In This We Dwell”), spoustu dobrých melodií i riffů, ale přesto mi přijde, že tomu všemu něco chybí. Je to takové… prosté. Až na pár vzácných momentů se marně snažím dopátrat něčeho, z čeho mi upadne čelist. Album dohraje, člověk přemítá, co to vlastně slyšel, a neví. Ano, docela to baví, především poslední dvě třetiny jsou mi po chuti. Melodie, na kterých celé album stojí, se poslouchají dobře, atmosféra zmaru je na místě a vokály jsou fenomenální. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně nemám “Tragic Idol” co vytknout. Celkový dojem z toho všeho ovšem zůstává poměrně rozpačitý a skoro nevím, co si o tom mám myslet. Je ten problém ve mně? Nepodařilo se mi dobrat jádra muziky, kterou nyní Paradise Lost tvoří? Nebo je to opravdu takové, jak popisuji výše? Nevím…

Kdyby takovou desku nahrála začínající kapela, tak smeknu pokrývku hlavy a prohlásím, že se od téhle skupiny dočkáme ještě velkých věcí. Problém je v tom, že Paradise Lost hrají bezmála pětadvacet let, své nejlepší kusy už asi stvořili, a “Tragic Idol” tuhle teorii jedině podporuje. A přitom to není vůbec špatné album, jen ve výsledku trochu moc nevýrazné, než abych mohl říct, že je opravdu dobré. Moje první setkání s Paradise Lost se tedy zadrhlo někde na půli cesty a nevím, jestli se kdy odhodlám na nějaké další. Škoda…


Další názory:

Já myslím, že kolega Ježura to v samotné recenzi vystihl více než trefně – “Tragic Idol” je nahrávka, jíž de facto nemáte co vytknout, vše se zdá na svém místě a jednotlivé elementy muziky jsou samy o sobě skvělé; pokud se zaměříte na detaily, vždy vám vyjde, že je to prostě dobré, a je jedno, jestli ty detaily budete pozorovat v úvodu, v půlce nebo v závěru “Tragic Idol”. Přesto všechno ale deska nijak nevyčnívá a i přes onu kvalitu v maličkostech, jako celek jednoduše nezaujme, člověk si ji poslechne, řekne si “hm, nebylo to zlý” a nemá potřebu si ji pustit znovu. Problémem “Tragic Idol” tak technicky vzato není samotná kvalita, ale fakt, že celkový dojem, který po poslechu zbyde, je naprosto dojem naprosté nevýraznosti. Upřímně vám řeknu, že se mi už dlouho nestalo, abych nějaké album slyšel tolikrát a stále pořádně nevěděl, co si o něm myslet. A co je horší, podobný pocit mám hned u několika posledních počinů Paradise Lost… není to špatné, rozhodně je to nadprůměrem, ale přesto mi ta muzika nic nedává, i když by papírově měla…
H.

Paradise Lost toho zažili hodně, spolu s Anathemou či My Dying Bride stáli u zrodu evropského doom metalu, později přešli ke skoro až goth/rockové tvorbě, aby se po letech začali vracet zpět ke kořenům. Přesněji někam k opusu “Draconian Times”, který mi novinka “Tragic Idol” připomíná asi nejvíc. Bohužel se sílou nového materiálu je to horší. Na první poslech jsem byl ještě spokojený, ale album nedokázalo udržet mou pozornost po delší dobu, a přestože se najde několik světlých míst jako “Solitary One”, “Fear of Impending Hell” a “To the Darkness”, obsahuje album dostatečné množství vaty a řekl bych skoro až kopií osvědčených postupů z minulosti. Dalo by se říct, že každý si najde to své, což mi nepřijde jako zrovna nejlepší nápad. Zvuk je samozřejmě v naprostém pořádku a odpovídá aktuálním nárokům a docela pozitivně překvapený jsem byl z výkonu zpěváka Nicka Holmese, který ukázal, že stále umí, jeho výkon se však ztrácí v nezáživném materiálu. Netvrdím, že jde o nejhorší album v bohaté historii kapely, ale spíše zapadá kvalitativně k předchozím dvěma až třem ne zrovna povedeným zásekům. Pomalu ale jistě začínám nad Paradise Lost lámat hůl. Čekal jsem víc.
Kaša


Cradle of Filth – Midnight in the Labyrinth

Cradle of Filth - Midnight in the Labyrinth
Země: Velká Británie
Žánr: orchestral
Datum vydání: 21.4.2012
Label: Peaceville Records

Tracklist:
CD 1:
01. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)
02. The Forest Whispers My Name
03. The Twisted Nails of Faith
04. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)
05. Funeral in Carpathia
06. Summer Dying Fast
07. Thirteen Autumn and a Widow
08. Dusk and Her Embrace
09. Cruelty Brought Thee Orchids
10. Goetia (Invoking the Unclean)

CD2:
01. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)
02. Dusk and Her Embrace
03. Summer Dying Fast
04. The Twisted Nails of Faith
05. Funeral in Carpathia
06. The Forest Whispers My Name
07. Cruelty Brought Thee Orchids
08. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)
09. Thirteen Autumns and a Widow

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 2/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Madeleine Ailyn):

Nikdy jsem o Cradle of Filth neměla pozitivní smýšlení, a to ani v době, když mi bylo o tři roky méně, než je teď, a četla jsem “upíří” hlouposti. Nějak osobně nesnáším skoro všechny “gotické” vlivy v metalu, protože nabourávají mojí osobní představu o tomhle žánru jako samotném. Ta averze se stále prohlubuje a pomalu se stává nesnesitelnou. Prostě, já se pekla moc nebojím, ale jestli tam mají pro mě připravené nějaké speciální oddělení, kde dokolečka pouští “Midnight in the Labyrinth”, tak bych se měla začít obracet k Bohu a modlit, protože v tuhle chvíli jsem to mohla alespoň vypnout a utřídit si myšlenky, abych se aspoň trochu uklidnila a myslela trochu racionálně.

Tyhle dvě CD se totiž staly mojí noční můrou po poslechu už jednoho z nich, a to jsem pak ještě zjistila, že na tom druhém je vlastně jen v další jiné verzi to, co bylo na tom prvním. Takže si to můžete porovnat vlastně dvakrát. Nejdřív pak se staršími songy jako takovými a pak ty dvě CD mezi sebou. Na to druhé jsem se snad ani nechtěla už dostat.

Zvrhlá snaha Cradle of Filth upravit svoje songy do orchestrální podoby totiž podle mé osobní averze a pak možná i názoru neměla vůbec přijít na světlo světa. Tak moc se snažili, aby to znělo ještě i trochu jinak, až z živé a “poslouchatelné” ryby udělaly filety, vykostěné, bez života. Dalo se očekávat, že black metalový nádech se vytratí někde v dálce (což byla jedna z věcí, za kterou u mě vůbec dostávali osobní body) a místo tvrdé písně zůstane “gotické” torzo děsu. Ale proč to musí znít jako psychopatický soundtrack k filmu o čarodějnicích a kočkách se třema očima, to mi uniká doteď. Je nemožné tvrdit, že by se tohle album mohlo podobat dobrému hororovému soundtracku, tohle CD by se snad hodilo spíše k parodii.

Celé album vyniká svým šíleným napínáním posluchače, problém je, že na mě to fakt nezabralo a všechny ty dramatické části jsem tak akorát prosmála v posteli. Škoda pro ně, že to nebyl ten úchylný smích, který tam mají oni. Pazvuky šly taky mimo mě, děsivé běsnění mě rozesmálo nejvíc. Stejně tak mám za to, že mezi Daniho monology se snad najde světlá stránka jen v “Cruelty Brought Thee Orchids”, kde to pro změnu zkazí zase ženský vokál Sarah Jezebel Deva, který mi navozuje atmosféru učitelky s rákoskou. Tak snad lépe poslechnout verzi z druhého CD. A tak je to asi v každé písni, pokaždé když mám pocit, že by se mi něco mohlo líbit, tak se na ní najde něco, co mi ten pocit naprosto zkazí.

Takže myslím, že to nebudu prodlužovat, skalním fanouškům se to bude líbit tak jako tak, některým jiným lidem možná taky, ale já si radši půjdu pustit něco na spravení nálady. Třikrát a dost. Trávit něco, u čeho se směji a nutím zároveň, na to nemám nervy. A i když není problém v samotné hudební kvalitě, problém je v samotném provedení nápadu. Prostě se nějak tak samozřejmě z těch jejich slušných písní musely stát kostry a žádný nový nápad nebo impuls, který do tohoto alba přinesly, mě nedokázal přesvědčit o zajímavosti. Chtěla jsem být původně ještě krutější, následně na to jsem si uvědomila, že už to asi ani nejde, dnes za dva.


Druhý pohled (H.):

Upřímně hned na začátek řeknu, že obdobné počiny, kdy nějaká kapela předělává své vlastní písně do orchestrální podoby, nemám příliš v oblibě, což také jistě hraje svou roli v mém hodnocení “Midnight in the Labyrinth”, avšak ani Cradle of Filth na tom nejenže nic nemění, naopak to ještě více než potvrzují. Po loňském propadu jiné britské veličiny, My Dying Bride s jejich “Evinta” (pro mě osobně vůbec první zklamání za dlouhou historii těchto doomových matadorů), se do podobného projektu pustili i Cradle of Filth a bohužel ani jim se to příliš nepovedlo.

Hlavním problémem “Midnight in the Labyrinth” je to, že celé album je prostě a jednoduše jedna velká nuda. Skupina se jala předělávat zejména své starší skladby, čili v podstatě to nejlepší ze svého repertoáru, díky čemuž je ten rozdíl mezi kvalitou originálních verzí a těch orchestrálních ještě markantnější. Z muziky se totiž vytratilo to nejdůležitější, kvůli čemu mnozí na první tři desky Cradle of Filth dodnes přísahají – ona typická nálada.

Ať už si vezmete jakýkoliv song z “Midnight in the Labyrinth” a porovnáte jej s původní podobou, je to opravdu propastný rozdíl. Nejde ani tak o to, že je to po stránce aranží jiné, vždyť to byl přece (alespoň předpokládám) záměr, ale fakt, že Cradle of Filth na “Midnight in the Labyrinth” sami sebe vykastrovali o to, co z nich dělalo Cradle of Filth (tj. ona atmosféra), je opravdu záležitost, kterou při poslechu “Midnight in the Labyrinth” překousnout opravdu nezvládnu. Sem tam se sice možná nějaký malinko zajímavější moment objeví, ale to je jen kapka v moři nudy. Navíc mi hlava nebere, proč je “Midnight in the Labyrinth” dvojdisk, kde jsou oba disky na chlup totožné, jen se v jednom občas objeví zpěv a druhý je čistě instrumentální… přičemž i v tom zpívaném je těch vokálů v podstatě minimum, což je dost velký paradox.

Na celém počinu vidím pouze jediný opravdový klad – díky němu jsem si (pro porovnání) opět po čase pustil staré Cradle of Filth a opět jsem se přesvědčil, že jim to v 90. letech opravdu hodně šlapalo. “Midnight in the Labyrinth” však nejenže nešlape (což by ostatně vzhledem k orchestrální podobě zas takový problém nebyl), ale hlavně nudí, zatímco alba, z nichž kapela pro tuto kompilaci brala, rozhodně nenudí ani po těch letech, přestože je člověk zná skrz naskrz. A předělávat dobré skladby do mnohem horší podoby, to je dle mého názoru velmi nešťastné…


Dragonforce – The Power Within

Dragonforce - The Power Within
Země: Velká Británie
Žánr: power metal
Datum vydání: 15.4.2012
Label: Electric Generation Recordings / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Holding On
02. Fallen World
03. Cry Thunder
04. Give Me the Night
05. Wings of Liberty
06. Seasons
07. Heart of the Storm
08. Die by the Sword
09. Last Man Stands
10. Seasons [acoustic version]

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 4,75/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud čtete pravidelně a pozorně naše redakční eintopfy, mohli jste si všimnout, že jsem nové desce Dragonforce nedával moc nadějí a očekával ji s poměrně značnou skepsí. Nakonec to ovšem vypadá, že z toho “The Power Within” vyšla ještě jako vítěz, protože mě relativně mile překvapila. Velké vavříny asi přesto nesklidí. Vše by se asi dalo shrnout následující oznamovací větou: “Dragonforce natočili další svoje album.” Nic víc, nic míň. Nic převratně nového, ale ani žádné vyslovené zklamání. Je to zkrátka zhruba přesně to, na co si tak člověk od této kapely zvykl a co by očekával.

Pár převratných novinek se přeci jen za ty čtyři roky od vydání “Ultra Beatdown” odehrálo. Ta menší z nich je změna labelu (dokonce dvojnásobná), větší pak změna na postu zpěváka a frontmana, což považuju za poměrně zásadní informaci. Zpěv ZP Thearta patřil k základním identifikačním znakům. Jeho nový “náhradník” Marc Hudson se mu sice svým projevem docela podobá, ale přece jenom zní jinak. Neubráním se myšlenkám na to, jak by asi zněly některé nové songy v ZPho podání, ale to už bohužel nezjistíme. Osobně si myslím, že je Marc o něco horší, ale zpátky se už změna stejně vzít nedá.

Co je důležité, hudební styl Dragonforce zůstal zachován, ať už to chcete brát v pozitivním nebo negativním smyslu. I když přeci jen se mi zdá, že poněkud polevilo ono zcela zběsilé tempo vlastní přinejmenším posledním dvěma deskám, které však zároveň kapelu svým způsobem determinuje. Rychlé je to nicméně pořád, jen už nemám pocit balancování na hraně naprostého šílenství, který mě obestíral u takové “Through the Fire and the Flames” či “Operation Ground and Pound”.

Je asi pravdou, že nemalá část alba je tvořena poněkud bezpohlavní hudbou jedoucí podle mnohokrát omleté šablony jménem Dragonforce. Oproti tomu jsou tu ale i světlejší a zajímavější okamžiky – když nic jiného, tak to jsou “Cry Thunder” (projednou zafungoval výběr “reprezentativního” singlu coby první ochutnávky z alba), “Wings of Liberty” a “Heart of the Storm”. Tyto skladby bodují především refrény, což je ovšem vcelku obvyklá vlastnost těch “zapamatovatelných” kousků. To je sílou, ale i prokletím kapely – buďto tu máte song, jenž alespoň trochu vybočí svým “majestátním” a zajímavým refrénem, anebo jde o pět až sedm minut orgastické hudební zběsilosti, která však jen stěží přinese hudební uspokojení alespoň trochu náročnějšímu posluchači. Anebo to musí být balada. V tomto směru “Wings of Librety” obsahuje krom refrénu i mnohé “baladické” prvky, ovšem věčná škoda, že se celá nenese v duchu starších kousků jako jsou “Dawn Over a New World” či “Trail of Broken Hearts”, čistokrevná balada na albu chybí a je to škoda. I taková “Last Man Stands” totiž pomalu pouze začíná, ale velice brzy se rozjíždí do klasického tempa.

Z tvorby se pak trochu vymyká šestá skladba “Seasons”, kterou bych bez další znalosti Dragonforce pravděpodobně nepřisoudil. Mnohem spíš to zní jako některá z přehršle finských melodicky power metalových band. Nemůžu ale říct, že bych této změně přišel na chuť. To asi radši onen bezpohlavní rychlo-metal, který už Dragonforce předvedli stokrát než něco, co už tu bylo tisíckrát a naprosto bez šance být geniálním přelomem na metalové scéně. Hoši ji pro jistotu zopakovali ještě jednou v “akustickém” podání, čímž tomu teda opravdu nepomohli. Dalo by se to sice označit za onu chybějící baladu, ale abych řekl, že je to hezké a povedené, to by zpěv nesměl znít tak hrozně…

Původně jsem chtěl dávat bodů sedm, ale když jsem si prošel všechna pro a proti a shledal, že zhruba polovinu alba nemůžu považovat za dobrou ani já, kterému se kapela líbí, tak jsem musel jít s hodnocením dolů. Výměna zpěváka sice přinesla určitou změnu a snad pomohla rezivějící mašinu jménem Dragonforce, jejíž popularita záhadně roste nepřímo úměrně kvalitě jejich tvorby, přeci jenom trochu opravit a nově natřít, ale zásadní revoluce se nekoná. Komu se nekriticky líbili doteď, může být spokojen, kdo má rád jejich starou tvorbu a nová ho rozčiluje, ten bude nejspíš opět rozčílen. A kdo je rád nemá, toho srdce si deskou “The Power Within” těžko získají. A pokud je snad neznáte a rádi byste jim zkusili přijít na chuť, tak pokud něco, tak zkuste začít prvním albem “Valley of the Damned”, které nad dalšími kousky vysoce ční.

P. S. Poznámka pro nadržené puberťáky – jsem rád, že posloucháte Dragonforce a ne třeba Rytmuse nebo jiné “skvosty” současné populární hudby, ale Herman Li nebyl, není a nikdy nebude nejlepší kytarista na světě!


Další názory:

Určitě znáte ten pocit… jsou kapely, které vám prostě přijdou jako špatný vtip, které se ke své popularitě dostaly nějakým obrovským nedopatřením, protože je jejich muzika naprosto strašná. Pro mě jsou jednou z takových kapel právě Dragonforce. Ne, že bych byl proti nim nějak a priori zaujatý, nebo je nesnášel jen z nějakého pochybného principu, nic takového, k tomu nemám sebemenší důvod a ani si nedokážu představit, proč bych tomu tak mělo být, jenom prostě… jejich hudba je podle mého názoru špatná, a to po všech stránkách. Dobře, že mi vadí, že je to tak pozitivní, až má člověk chuť tomu dát pěstí, to je čistě můj osobní problém, že mi podobné záležitosti obecně nic neříkají, ale v případě, že se budu pohybovat čistě v rámci podobně dobře naladěných spolků, rozhodně nemám problém najít věci, které svou kvalitou Dragonforce hravě strčí do kapsy (klidně i mimo power metal, jde jen o tu náladu). Avšak v případě Dragonforce mi ty jejich neustálé kytarové souboje přijdou až odpudivé, jejich nesmyslně rychlé tempo (i když, pravda, na novince v tomhle malinko polevili) také povětšinou působí spíš jako honění trika…. všechno je to takový pěkný opak toho, co podle mě znamená dobrá hudba. Jestli znáte takové to pěkné slovní spojení, když se něčemu říká agro metal, tak tohle je přesně ono. Zatím tu sice hovořím o Dragonforce obecně, ale vše řečené platí i o novince “The Power Within”, změna na postu vokalisty na tom nic nemění (nováček stejně zní skoro stejně jako jeho předchůdce). Pokud se to někomu líbí, žádný problém, nikomu to samozřejmě neberu, ale pro mě osobně – s prominutím hrůza…
H.


Anathema – Weather Systems

Anathema - Weather Systems
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 16.4.2012
Label: Kscope Music

Tracklist:
01. Untouchable, Part 1
02. Untouchable, Part 2
03. The Gathering of the Clouds
04. Lightning Song
05. Sunlight
06. The Storm Before the Calm
07. The Beginning and the End
08. The Lost Child
09. Internal Landscapes

Hodnocení:
Zajus – 9/10
H. – 8,5/10
Ježura – 9/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na poli emotivní hudby mám několik oblíbenců, žádný z nich však nemá tak výsadní postavení jako Anathema. Jejich hudbu jsem objevil až s albem “We’re Here Because We’re Here” a možná právě proto jsem nikdy nepodlehl starším nahrávkám, a to ani albům “Alternative 4” a “Judgement”, která jsou obecně považovány za vrchol tvorby těchto britských hudebníků. Na novinku jsem se ovšem těšil převelice. Pravděpodobnost, že se kapela vrátí k surovějšímu zvuku, byla totiž v podstatě nulová. Očekával jsem další porci své “každodenní dávky emocí” a už nyní můžu prozradit, že přesně to jsem dostal. Pojďme se na “Weather Systems” tedy podívat důkladněji.

Album otevírá dvoudílná skladba “Untouchable”, a ačkoliv by název napovídal něco jiného, jsou její poloviny navzájem diametrálně odlišné. První by se dala nazvat typickým otvírákem podobně laděných alb. Z úvodní akustické kytary pomalu vygraduje až do emotivního závěru a během svých šesti minut tak posluchači ukáže, na co se na “Weather Systems” může těšit. “Untouchable, Part 2” je jako její protiklad. Je mnohem jemnější, v celé své délce je doprovázená pianem a hlavní pěveckou roli zde po Vincentu Cavanaghovi převzala Lee Douglas. Právě kontrast dvou hlasů je jedním z nejvýraznějších rysů, kterým deska oplývá. Oba jsou precizní a procítěné, z nějakého důvodu je mi však mnohem sympatičtější Vincentův zpěv. Možná to bude tím, že Lee Douglas má poměrně unikátní barvu hlasu a při opakovaném poslechu se vám tak začne zarývat až nepříjemně hluboko pod kůži.

Jednou z hlavních předností “We’re Here Because We’re Here” bylo nesmírně citlivé užití smyčcových nástrojů. “Weather Systems” v tomto ohledu není jiné a jednou z krásných ukázek je třetí “The Gathering of the Clouds”. I přes opravdu krátkou stopáž (se třemi a půl minutami je to nejkratší píseň alba) jde o velmi ambiciózní skladbu, která staví zejména na výborném použití dvou překrývajících se vokálních linek. Vincent a Lee se v ní navíc několikrát vystřídají v pozici hlavního zpěváka, což písni dodává hloubku i dynamiku, a lze tak snadno hovořit o jenom z vrcholů alba. “The Gathering of the Clouds” ovšem plynule a nenápadně přejde do následující “Lightning Song”, což ji částečně degraduje do pozice pouhého úvodu k delší a ke konci také intenzivnější písni. Všechny čtyři zmíněné skladby mají jeden společný jmenovatel a tím je pozitivní nálada. Nevím, jak se Anathemě podařilo vnést do hudby tolik nefalšované radosti, ovšem z první poloviny “Weather Systems” doslova sálá radost ze života. To se však láme někde okolo páté “Sunlight”. Její první polovina působí lehce rozpačitým dojmem, jako by kapela váhala na kterou stranu se píseň přikloní. Je v ní cosi z temnějších nálad z pozdějších skladeb, částečně mi dokonce připomněla tvorbu Francouzů Les Discrets, ke konci se ovšem stočí zpět k pozitivním vlnám. V jejím intenzivním závěru se prolínají oba hlasy a John Douglas jako by kolem nich stavěl neproniknutelnou bicí hradbu.

Jak jsem již naznačil, v druhé polovině alba se dějí poměrně razantní změny na poli nálad a “The Storm Before the Calm” je toho jasným důkazem. V její první části se ke slovu dostane velmi agresivní elektronika, hlasy vokalistů zní mnohem více jako samply než jako živí lidé. Ječící elektronika je doprovázená silně rytmickým tempem bicích, dokud kdesi za polovinou hudba zcela neutichne. Z této chvíle píseň pomalu graduje přes klasické schéma kapely, tedy od pianového rozjezdu k lehce symfonickému refrénu až do intenzivního závěru, ve kterém Vincent zoufalým hlasem křičí: “This is fucking insane”. Právě tuto skladbu považuji za vrchol alba, dost možná právě kvůli její vnitřní rozervanosti. “The Beginning and the End” je skladatelsky již mnohem uchopitelnější a potěší pak zejména její skvělý text a závěrečné kytarové sólo. Na stejném principu funguje i “The Lost Child” a opět jde o trefu do černého. Tyto gradující skladby, v jejichž závěru Vincent emotivně křičí výraznou a jednoduchou proklamaci, Anathema umí výborně.

Kapitola sama pro sebe je pak závěrečná píseň. Obvykle nejsem příznivcem mluveného slova, ovšem v tomto případě musím zcela obrátit a kapelu za tento krok pochválit. “Internal Landscapes”, píseň o smrti (či o stavu smrti blízkém) začíná výpovědí muže, který mluví o tom, jak téměř zemřel. Jeho slova zní upřímně a já věřím, že jde o skutečný záznam člověka, který vypovídá o své zkušenosti a ne en o slova přeříkaná hercem. Je v tom určitá úroveň intimity, která se v hudbě běžně nevyskytuje a Anathema je asi jediná kapela, jež ji umí takto vytvořit a zužitkovat. Píseň samotnou už pak ponechám bez komentáře, ostatně zbytečně detailním popisem předešlých skladeb jsem napáchal škody víc než dost.

Nemá cenu se dlouze rozepisovat o zvuku (je dokonale čistý a přesto ne sterilní) či o hráčských výkonech (bezchybné), protože o tom alba Anathemy nejsou. “Weather Systems” je emotivně velmi silné a to by měl být hlavní důvod, proč si ho budete chtít pustit. Pokud bych měl hodnotit za sebe, udělil bych minimálně za druhou polovinu alba plný počet bodů. Se zbytkem alba si ovšem tak jistý nejsem, a tak albu jako celku dám devět bodů a důrazné doporučení pro všechny čtenáře bez ohledu na to, co posloucháte běžně. Poslední slova ovšem musím přenechat kapele samotné, lépe řečeno tedy člověku, jenž mluví na začátku poslední skladby. Vyřkne totiž několik slov, které nechtěně popisují hudbu na “Weather Systems” lépe, než bych to svedl já v mnoha dalších odstavcích.

“It’s difficult to describe, as a matter of fact is impossible to describe.
Verbally it cannot be expressed; it’s something which becomes you and you become it.
I could say that I was peace, I was love, I was the brightness, it was part of me.”
(Internal Landscapes)


Další názory:

Anathema je již dávno skupina, která nemusí dokazovat nic a nikomu, přesto s “Weather Systems” opět potvrzuje, že je to jedna z nejúžasnějších kapel na poli přemýšlivé rockové muziky. Jen těžko lze “Weather Systems” vystihnout jinými slovy než: křišťálově čistá nádhera. Existují prostě formace, které oslovují (nebo by alespoň měly oslovovat) naprosto všechny bez výjimky a bez ohledu na jejich žánrovou příslušnost – Anathema bezesporu patří mezi ně. Dokonalá, procítěná atmosféra je tou hlavní předností desky, navíc se ještě jedná o atmosféru přesně korespondující s tématem desky, tedy počasím, čili například při takové “The Gathering of the Clouds” rozhodně člověk nemá problém si v hlavě představovat shromažďující se mraky. Když ovšem tohle domyslíte do důsledku, zjistíte, že je to vlastně naprosto úžasná věc, neboť jen málokdo dokáže opravdu přesně vytvářet obrazy v posluchačově hlavě, Anathema to však zvládá bravurně. Stejně jako všichni kolegové musím jako vrchol nahrávky vyzdvihnout dokonalou “The Storm Before the Calm”, ale s dodatkem, že celé “Weather Systems” je opravdu výtečná záležitost.
H.

Co se Anathemy týče, nepovažuji se za experta ani oddaného fanouška, ale spíš za obdivovatele. Není nic neobvyklého, že o jejich hudbu klidně pár měsíců ani nezavadím a pak najednou zase zůstanu stát s otevřenými ústy, jaká je to nádhera. A přesně tohle je i případ novinky “Weather Systems” snad s jediným rozdílem – tohle album přehrávám podezřele často. Hudba je to na první pohled prostá, na všechny další však úžasně propracovaná… Projevem sice mírná, ale stejně plná silných emocí. Je snad dobře, že směr, kterým se Anathema s posledními počiny ubírá, vede směrem od metalu, protože právě v takové podobě vyniká subtilní nádhera a intimita hudbě Anathemy vlastní. Všechno tu do sebe perfektně zapadá – klavír, kytara, nějaký ten smyčec, jemná elektronika, fantastické vokály Vincenta Cavannagha a Lee Douglas… Sotva se z téhle necelé hodiny čisté nádhery dá vybrat nějaký vrchol, ale pokud bych měl zvolit, vyberu dvojici “Storm Before the Calm” a “The Beginning and the End”, která mi k srdci přirostla asi nejvíce. Naproti tomu takové “Sunlight” jsem úplně na chuť nepřišel, ale to už jenom hledám další způsoby, jak natáhnout naprosto jasný verdikt, protože každá ze skladeb je jednou plochou broušeného drahokamu. Kupte, poslechněte a užasněte, neboť “Weather Systems” je dalším nad slunce jasným důkazem, že Anathemu statisíce lidí nemilují zbytečně…
Ježura

Anathema na novince “Weather Systems” pokračuje tam, kde na předchozím “We’re Here Because We’re Here” skončila, sice fráze, ale je to tak. Nedočkáme se v zásadě ničeho nového, možná snad další přiblížení se popovým, či chcete-li melodičtějším vodám. Album otevírá na půlky rozdělená kompozice “Untouchable”, kdy “Part 1” zastupuje pro mě zajímavější aspekty současné Anathemy, dočkáme se šikovné akustické vyhrávky, která se táhne až do chvíle, kdy skladba ve své druhé polovině pompézně vygraduje. Oproti tomu “Part 2” je komornější, na piánu postavená klasická balada, kde vynikne podmanivý hlas doprovodné vokalistky Lee Douglas. Zpěvák Vincent Cavanagh odvádí jako vždy spolehlivou práci a jeho hlas dotváří melancholickou náladu tak, jak to umí snad jen Anathema. Vrchol alba přichází v polovině desky, a sice s nástupem devítiminutové “The Storm Before the Calm”. Tady do sebe skvěle zapadá úplně všechno, i když se v písni vystřídá více nálad včetně skoro až psychedelické střední části, která postupně přechází ve smyčci podbarvený závěr se skvělou vokální melodií. “Weather Systems” si své místo v srdci fanoušků si zcela určitě najde. Pro mě se jedná o více než důstojné pokračování posledního alba.
Kaša


Napalm Death, Hypnos, Brutally Deceased

Napalm Death, Hypnos, Brutally Deceased
Datum: 23.3.2012
Místo: Slavonice, KD Slavonice
Účinkující: Brutally Deceased, Бут, Hypnos, March of the Hordes, Napalm Death

Popravdě řečeno, nedojít k souhře několika okolností, tenhle report by určitě nevznikl, protože bych se koncertu jen sotva zúčastnil. Samotné Napalm Death jsem sice po hudební stránce poznal už před nějakou dobou a bylo to setkání mimořádně příjemné, ovšem abych utrácel za lístek na jejich koncert, na to to nestačilo. Podstatné zjitření motivace přineslo zjištění, že tuto britskou legendu na jejím československém turné podpoří Hypnos, tedy kapela, která platí za tvůrce v současnosti nejlepšího českého death metalu. Dvě největší jména soupisky tedy představovala velké lákadlo, ovšem s definitivní platností o mé účasti rozhodlo až místo konání – jihočeské Slavonice…

Kdo má ponětí o tom, jak vypadají Slavonice, asi teď úplně nechápe, co mě přinutilo táhnout se z Prahy do takového, při vší úctě, zapadákova. Tak zaprvé – svůj podíl viny na tom nese skutečnost, že jsem mohl požívat výhod bezplatného noclehu v těsné blízkosti města. Tím nejzásadnějším motivem však bylo očekávání koncertu, který se vzhledem k podmínkám mohl snadno stát legendárním. Ovšem když jsem po dost úmorné cestě dorazil na místo, za své vzalo hned několik představ. Kulturní dům Slavonice je možná lecčím, ale určitě ne pajzlem bez backstage a s kapacitou okolo osmdesáti lidí, jak jsem si trochu naivně vybájil v představách. Budova je to velká, prostorná a celkem vkusně zařízená, i když lehce zapáchá normalizací a backstage moc kulturní zázemí kapelám také nenabízí. Ruku v ruce s tímto zjištěním vzala za své i představa, že by mohlo dojít na nějakou improvizovanou afterparty s kapelami na baru. Kontakt s realitou dosáhl svého vrcholu tehdy, když jsem si uvědomil, že ani návštěva nebude nikterak zanedbatelná, a tak jsem se místo smutnění nad rozplynulými vizemi raději soustředil na přítomnost, zprostředkovanou prvním z řady vystoupení, které se měly toho večera odehrát…

Nezáviděníhodnou úlohu první kapely si vysloužili místní March of the Hordes, o kterých jsem do té doby neslyšel ani slovo. Byl jsem duševně připravený na celkem obstojný průser, ovšem March of the Hordes celkem překvapili, protože se nic takového nekonalo a jejich set nenabádal k urychlenému opuštění sálu. Ale že by to zase bylo něco světoborného, to také ne. Celá kapela sice působila celkem profesionálním dojmem a zpěvák odvedl velmi sympatický výkon, jenže ani to mě nepřesvědčilo, že by šlo po hudební stránce o materiál, který by mě přinutil si to byť jen stáhnout. Zaujala mě však jiná věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem z reproduktorů zaslechl, co hrají kytary. Malá vsuvka – zvuk zde byl mimořádně zprasený, což nedělá dobrotu obzvlášť tehdy, kdy kapela používá kytary dvě, jak je tomu u March of the Hordes. Ale zpět ke slibovanému postřehu – zvuk jedné z kytar mi okamžitě připomněl zvuk kytary U. T. Schwadorfa, který drtí struny v německých The Vision Bleak. A to není všechno. Když se rozjela první skladba, přísahal bych, že poslouchám song “Kutulu!” od výše zmíněných. Vážně nevím, jestli za to mohl jen příšerný zvuk, kytara stejné značky, jakou používá Schwadorf, nebo něco úplně jiného, ale právě tohle zůstalo asi nejsilnějším vjemem, jaký mi z vystoupení March of the Hordes utkvěl v paměti. Začátek to byl však obstojný a mě jala zvědavost, co předvedou další Jihočeši БУТ, kteří na programu večera následovali…

Setlist Brutally Deceased:
01. Lustful Sodomy in the House of God
02. Dead Lovers’ Guide
03. They Shall Feast
04. Blissfull Desacration
05. …and Here I Die Forsaken
06. Deceased
07. Bloodstreams
08. All That Rots and Withers
09. Override of the Overture [Dismember cover]

Ani o téhle kapele jsem toho do té doby nevěděl ani zbla, a tak moje očekávání nedosahovala žádných závratných výšin, ovšem БУТ mi svým koncertem celkem vytřeli zrak. Bylo to totiž první skutečně skvělé vystoupení večera. Skladby se ukázaly být vesměs chytlavými, díky své zanedbatelné délce nestíhaly začít nudit a (opět profesionálním dojmem působící) kapela do toho pařila, jak zákon káže. Všechno dohromady to pěkně odsýpalo, zvuk se tentokrát podařilo vyladit takřka skvěle a já jsem jen vrněl blahem. Pro mě to bylo určitě to nejlepší překvapení dne, a ať si kdo chce říká co chce, БУТ zaváleli na každý pád.

Díky benevolentnímu časovému harmonogramu zvládli БУТ odehrát ještě dva přídavky, ale pak už museli chtě nechtě uvolnit místo první kapele, která jela s Napalm Death celé československé turné. Toto privilegium si vysloužili pražští death metalisté Brutally Deceased, a tak jsem byl celkem zvědavý, jestli to svým vystoupením nějak ospravedlní. Zpočátku jsem ale moc nadšený nebyl, obzvlášť po nářezu, jaký předvedli БУТ. Ne, že by to byla vyloženě bída, ale nějak jsem v tom brutálním oldschoolu marně hledal záchytný bod. Ovšem jak šel čas, ony se ty záchytné body začaly objevovat a já jsem najednou zjistil, že se mi to vážně líbí! Nakonec se z toho tedy vyklubal příjemný, místy vyloženě dobrý death metal staré školy, kterému nasadil korunu velmi profesionálně provedený cover od švédských Dismember, se kterým jsem vzal Brutally Deceased definitivně na milost. Poctivá práce se prostě pozná – ať už dříve nebo později…

První polovina večera se tedy ukázala jako velmi vydařená, takže jsem do té druhé vstoupil v dobré náladě. Aby taky ne, když se chytala převzít štafetu domácí death metalová legenda Hypnos. Už v úvodu jsem se podřekl, že Hypnos pro mě byli jedním z největších taháků, takže jsem se na začátek jejich show těšil velmi vydatně. Vedle těšení jsem však byl také náramně zvědavý, jestli se Brunovi, Pegasovi a ostatním podaří trumfnout jejich comeback, kterému jsem měl tu čest přihlížet na Brutal Assaultu 2010, takže když se páni umělci začali pomalu soukat na pódium, div že jsem samou nedočkavostí neposkakoval na místě. K nebohému čtenáři tohoto reportu však projevím alespoň trochu soucitu, nebudu to dále protahovat a z plných plic vykřičím do světa, že mě Hypnos nejenže nezklamali, ale přímo odrovnali. Od začátku do konce jejich vystoupení jsem s otevřenými ústy sledoval neuvěřitelně našlapanou death metalovou show, jaké jsem byl doposud svědkem snad jen v případě řádově slavnějších Poláků Vader nebo Behemoth. Kdo některou z těchto kapel viděl naživo v klubu, asi mi dá za pravdu v tom, že se jednalo o pamětihodnou událost, takže když s nimi srovnávám Hypnos, je to kompliment jako kráva. Stojím si však za tím, že je to kompliment oprávněný, protože když Hypnos hráli, vzduchem praskala energie, ze všech muzikantů entusiasmus vyloženě sálal a hudba netvořila jen kulisu, nýbrž nedílnou součást atmosféry, zdiva i přítomných živých bytostí. Součást stejně nedílnou, jakou je kyslík pro zemské ovzduší…

Hrálo se ze všech alb od nejstarších až po to ještě nevydané a co song – to bomba. A jako by i to bylo málo, na výbornou dopadl i zvuk, takže euforickým stavům nestálo v cestě zhola nic a já se mohl spokojeně věnovat rozličným hrátkám pod pódiem. Když Hypnos skončili, zůstalo po nich nadšení a to je ta nejlepší vizitka, jakou se může hudebník chlubit. Smekám a brzy na shledanou!

Když po vyžádaném přídavku Hypnos opustili pódium, byl jsem tak spokojený, že bych mohl z fleku odejít a přesto bych ani v nejmenším nelitoval. Jenže reportérská zodpovědnost mi nedala jinou možnost, než setrvat i na hvězdu prvního formátu, jakou Napalm Death bez debat jsou. Jejich hudbu mám z desky vážně rád a nemalou zásluhu na tom nese skutečnost, že i přes enormní a bezprecedentní nářez je to pořád perfektně čitelný materiál. Potom ovšem není divu, že se na mojí tváři s prvními tóny usídlil kyselý úšklebek. Poznat, co to Mitch Harris s svou kytarou provádí, bylo totiž docela obtížné. Ne, že by byl zvuk úplně zazděný, ale rozhodně bych si dovedl představit o něco obstojnější výsledek zvukařovy práce, než jakého jsem se dočkal. Přidejte k tomu poněkud přehulenou hlasitost a na průser je zaděláno. Jenže není všechno takové, jakým se to zdá být. Nevím, jestli jsem si nakonec zvykl, otupěl, nebo zvukař prokázal, že ho kapela neplatí jen tak pro srandu, ale nakonec se to všechno jakž takž srovnalo a já se mohl soustředit na samotnou kapelu. Co vám budu povídat, prostě profíci každým coulem. Shane EmburyMitchem toho po pódiu sice moc nenaběhali, ale frontman Barney Greenway to svou exhibicí dorovnával měrou více než vrchovatou. Po pódiu totiž pobíhal jak lev utržený ze řetězu a do zpěvu dával vážně všechno. Není divu, že na sebe ten člověk pravidelně strhává největší díl pozornosti. Skvělý pohled byl také na rozložitého Dannyho Herreru, který dělal dojem, že za svou bicí soupravou nějakým obskurním způsobem medituje. I tak ale s přehledem odehrál všechny ty šílené palby, takže co se mě týče, ať si u toho medituje dle libosti.

Nevím, co zajímavého bych k vystoupení Napalm Death ještě psal. Byl to prostě profesionálně odvedený nářez toho nejhrubšího zrna a já jsem si ho i přes ne zcela vydařený zvuk dovedl užít. Kapela odehrála celkem dvacet šest skladeb, mezi nimiž nechyběly jak staré klasiky, tak ještě horké zářezy z aktuální novinky “Utilitarian”. Mě osobně velmi potěšilo zařazení klipovky “When All Is Said and Done” a především “The Wolf I Feed”, která přinesla jedno zajímavé zjištění. Ty parádní čisté vokály totiž nejsou Barneyho dílo, ale stojí za nimi kytarista Mitch Harris, který se jich zhostil i naživo. Tady to ovšem trochu zaskřípalo, protože se mu ne vždy podařilo udržet melodii. Škoda toho, ale co – i tak to byla šílená šupa.

Napalm Death tedy i přes nějaké ty dílčí nedostatky dokázali, že svého jména nepožívají nadarmo. Na brilantní výkon Hypnos se sice v mých očích nestačilo, ale bylo to důstojné legendy, což je vlastně velmi významná pochvala. Co se hudební stránky věci týče, nebojím se celou akci označit za skutečně exkluzivní. Jenže koncert, to není jen muzika, a kdo už jste nějaký můj report četl, určitě si říkáte jak to, že zatím nepadlo slovo ohledně fanoušků. Důvod to má velmi prostý – je to totiž kapitola sama pro sebe…

Setlist Napalm Death:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Can’t Play, Won’t Pay
05. Protection Racket
06. Silence Is Deafening
07. The Wolf I Feed
08. Fatalist
09. Practise What You Preach
10. Quarantined
11. Next of Kin to Chaos
12. Analysis Paralysis
13. Dead
14. Deciever
15. Dementia Acces
16. When All Is Said and Done
17. Unchallenged Hate
18. Nom de Guerre
19. Suffer the Children
20. Breed to Breath
21. Silence Is Deafening
22. Nazi Punks Fuck Off
– – – – –
23. Scum
24. Human Garbage
25. You Suffer
26. Instinct of Survival

Předem bych rád zdůraznil, že se následující řádky rozhodně netýkají všech přítomných, každopádně generalizování se asi chtě nechtě nevyhnu, takže si kryji záda pro případ, že by ve mně někdo spatřil zhýčkaného Pražáka, který si přijede na maloměsto a čeká hotel Hilton. Ne, vážně, už mám za sebou tolik metalových akcí, že snad dovedu posoudit, co je norma a co už je za hranou, tak mě zkuste nezlynčovat kvůli zaujatosti. Ale k věci. Kauza “fanoušci” má několik rovin. Předně to na místě vypadalo, že se dobře polovina přítomných dostavila jen proto, že byla na programu nějaká ta kultůra – jedno jaká. Což o to, to i celkem chápu, protože ve Slavonicích a blízkém okolí asi zas takový prostor k povyražení není, jenže takové rozložení publika se muselo nutně podepsat na odezvě, a přesně tak se i stalo. První tři kapely se totiž dočkaly velmi vlažného přijetí, i když by zasloužily násobně větší – obzvlášť co se týče БУТ a Brutally Deceased. Vyloženě tragikomické bylo prohlášení nebohého zpěváka Brutally Deceased, který musel diváky ujišťovat o tom, že nejsou v kostele, tudíž nějaký ten rámus a kotel nejsou na škodu.

Dalším důkazem, že se dostavil značný počet laiků, byla situace před pódiem. Sice se i docela kotlilo, ale třeba masové skákání z pódia, jaké se strhlo na Napalm Death, trpělo jednou podstatnou nedokonalostí – i při velmi slušné návštěvnosti bylo pod pódiem tak řídko, že jsem byl co chvíli svědkem vážně exkluzivních držkopádů. Škoda, že to ty neúnavné crowd surfery nepřestalo bavit. Říkáte si, co to sakra melu za hovadiny, proč by toho sakra měli nechávat? Vážení, realita slavonického koncertu by vás nejspíš přiměla hovořit podobně. Crowd surfing, který začal s nástupem Napalm Death na pódium, totiž trval nonstop, a když říkám nonstop, myslím nonstop. Bylo zcela běžné, že se uprostřed skladby nebo ještě lépe v přestávkách mezi jednotlivými skladbami na pódiu motalo třeba šest lidí. Šest lidí, kteří překáželi kapele i těm, kteří chtěli na kapelu vidět. A co víc – tihle retardovaní jedinci asi došli k názoru, že když se jim podařilo vyškrábat na pódium, tak se automaticky stávají členy kapely a můžou si na pódiu dělat co chtějí a jak dlouho chtějí. Pořadatelé je tak nestačili zkopávat dolů a sami muzikanti z toho museli být dost frustrovaní. Obdivuji jejich nervy.

Dalším všudypřítomným fenoménem byl alkohol. Jasně, na každém koncertě se někdo ožere, ale ještě jsem vážně neviděl (a doufám, že už neuvidím), aby se po sále potácelo tak neuvěřitelné procento na mol ožralých účastníků. Přirovnání k Brownovu pohybu zde není úplně od věci. Největší průser ale byl, že se tihle povětšinou zasloužilí fotři respektive místní mladí drsoňové drželi v přední třetině sálu, kde se projevovali několika způsoby – někteří lezli na pódium (a páchaly výše zmíněné zhůvěřilosti), ti, kteří se už k výstupu na pódium nezmohli, nechali své střízlivější kolegy bez povšimnutí padat z pódia mezi sebe jako švestky, a konečně vytuhnuvší nešťastníci, kteří za noclehárnu nezvolili nic jiného než hranu pódia. Nápad vskutku brilantní a k těm, co přišli na muziku, vrcholně ohleduplný. A ne, proces zvučení vážně nelze urychlit vykřikováním, že jste se sem táhli z Ostravy, zítra musíte na šachtu a pičo synci hrajte. Upřímně se divím Brunovi (Hypnos), že toho pračůráka nenakopnul okovanou botou přímo do držky, když mu tam v jasné chvilce začal přesouvat odposlechy…

Vrcholem, nebo snad smutnou ilustrací alkoholického zmaru, byla nádherná parketová podlaha, kterou však záhy skryla vrstva piva a flusanců, jelikož obě substance po celý večer poletovaly všemi směry. Točí mě to i na festivalech, ale házet pivo v hale, to je prostě na přesdržku. A flusat na podlahu? To snad ani nezaslouží komentář… V tomhle kontextu pak už člověka ani nepřekvapí, kolik jedinců neurčitého intelektu svými übercool ajfouny bez přestávky natáčelo nebo fotilo dění na pódiu, pod pódiem, a to občas i z tolik skloňovaného pódia. Pochybuji, že by někoho z nich napadlo, že tím frikulínským křápem stejně nic pořádného nezachytí a jenom překáží těm, kteří se snaží dění zdokumentovat regulérním způsobem…

Mohl bych tu ještě láteřit na mizivé procento anglicky rozumějících a tedy reagujících na Barneyho inteligentní a vtipné promluvy, ale nač se dál vykecávat. Chování velké části přítomných ve mně zanechalo hořkou pachuť a bez pardonu nazvat ty, kterých se to týká, výstavními burany, je to jediné, co s tím nadělám. Kapely však odvedly skvělé výkony a patří jim za to dík. Koneckonců, muselo to být vážně dobré, když mě to donutilo setrvat a neprchnout někam daleko, kde si lidé nemyslí, že jim místo skutečných Napalm Death přijede zahrát nějaký revival…


Pythia – The Serpent’s Curse

Pythia - The Serpent's Curse
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / power metal
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Golden Axe

Tracklist:
01. Cry of Our Nation
02. Betray My Heart
03. Kissing the Knife
04. Just a Lie
05. Dark Star
06. Long Live the King
07. The Circle
08. My Perfect Enemy
09. Heartless
10. Our Forgotten Land

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nejspíš jsem moc náročná, nebo se metal propadá do pekel, kam už ostatně dávno patří. Jinak si nelze vysvětlit, že z více jak deseti symfonických alb, jsem “setřela” víc jak polovinu z nich. A věřte mi, že s britskou skupinou Pythia s jejich novinkou “The Serpent’s Curse” to nedopadne jinak než opět špatně.

Pythia je klasickým případem v klasickém symfonickém metalu. A je mi v tom případě úplně jedno, zda mi někdo bude tvrdit, že k ní pronikly vlivy z heavy metalu, nebo se bude zarputile tvrdit, že to může být i gothic a že jejich zpěvačka Emily Ovenden nezpívá špatně. V komplexním hodnocení je to u mě nezachrání. Ačkoliv jejich celá druhá deska je dobře provedená, mám pocit, jako bych to už znala, jako bych očekávala každý moment, který v dané písničce přijde. A to mě neúprosně nudí.

Pokračujme v tom slově “klasický”, protože tím se dá přesně popsat samotný začátek. “Cry of Our Nations” se vystupňovává do klasických teatrálních výšin a je vám odbubnován rytmus, jak když táhnete do války, pak k sobě přidá nějaké ty elektronické prvky a tím také celá krása tohohle songu končí. A kdyby vás snad jeho cinkající hvězdný prach náhodou zaujal, další píseň vás přesvědčí o tom, že nemáte co očekávat. “Betray My Heart” je toho klasickou odrhovačkou. (Ne, já už slibuju, že s tím slovem skončím.) Ještě horší, pro mě přijde zjištění, že angličtina je jejich rodným jazykem a místo toho, aby vymysleli geniální texty, tak se opět drží toho, že nejlépe je použít v každé písničce “heart” a “night” a oni si to posluchači skousnou. Tak ne, já ne.

A když už si myslíte, že opravdu umřete, tak se to ještě nestane. Musím přiznat, že jako jediné dvě silné písně alba se mi zdají “Kissing the Knife” a “Just a Lie”. Zdá se mi, že se zde projevuje ta tvrdší stránka skupiny, a ta jako taková se mi nakonec nezdá vůbec špatná. Najednou mi trochu mírně připomenou zmodifikovanou Krypteriu. A to už si přiznejme, že začíná být o trochu slušnější pozice. Škoda, že dozní a zmizí hned v “Dark Star”. A pak už nic, co by mě naplnilo radostí. Přičemž vyloženě opačným účinkem na mě zapůsobil před předposlední song “My Perfect Enemy”, který je v celém kontextu alba jak pěst na oko.

Ale když to přece jen zvládnete (nebo musíte jako já zvládnout) do konce, dojde vám, že to album by v důsledku nebylo tak špatné a že by se tam našlo pár silných okamžiků. Problém je v tom, že pár. Zbytek je něco, co nutně musí hodně lidí odradit. Což je chyba, která se neodpouští. A stejnou chybou je, když je druhé album horší než prvotina. Vlastně jsem do Pythie vkládala naděje právě díky písni “Sarah (Bury Her)”, která sice také neoplývala velkou dávkou kreativity, ale něco na ní bylo, něco chytlavého. Něco jednoduchého.

Asi mi opravdu nestačí “najíst se” jen napůl. Jak si to Pythia uvařila, tak to taky má mít. A mohlo to být pro ně ještě horší, ale jak už jsem řekla, stále je v té desce teoreticky slyšet nějaký potenciál, i když prakticky stojí za starou bačkoru a pozitivní stránky abyste hledali s lupou, a to by se prostě nemělo stávat.


Další názory:

Když jsem si “The Serpent’s Curse” pustil poprvé, zůstal ve mně po konci alba pocit, že jsem právě slyšel další hnůj plný kýče, neoriginality a cukrkandlových zpívánek. S opakovanými poslechy, které jsem ovšem nepodstupoval kvůli tomu, že by mne nahrávka bavila, ale abych si udělal nějaký solidnější obrázek kvůli hodnocení, jsem svůj názor malinko přehodnotil k lepšímu, ale zase ne o tolik – stále si totiž nejsem jistý tím, co si o “The Serpent’s Curse” pořádně myslet. Ono ne, že by se neobjevovaly žádné slibné a dobré nápady, ale má to jeden velký háček, a sice že těchto několik ostrůvků, které dokazují, že potenciál by tu v případě Pythia byl, jsou zcela nepochopitelně ubity okolním mořem výše zmiňovaného kýče. Demonstroval bych to třeba hned na první skladbě “Cry of Our Nation”, kde se v čase 2:12 objeví opravdu výborný několikavteřinový moment, jenž se mi určitě líbí, ale před ním i za ním jsou pasáže, které mě vyloženě iritují – a těch je navíc ještě k tomu většina. Není tedy divu, kdyby většina lidí desku zahodila po prvním poslechu – stejně jako jsem to měl chuť udělat i já -, protože v nich zůstane pocit naprostého průměru. Na jednu stranu je to škoda, jelikož potenciál, jak jsem již řekl, by zde byl, avšak nemá cenu zastírat fakt, že celkový výsledek je diplomaticky řečeno velmi rozpačitý.
H.


Napalm Death – Utilitarian

Napalm Death - Utilitarian
Země: Velká Británie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Protection Racket
05. The Wolf I Feed
06. Quarantined
07. Fall on Their Swords
08. Collision Course
09. Orders of Magnitude
10. Think Tank Trials
11. Blank Look About Face
12. Leper Colony
13. Nom de Guerre
14. Analysis Paralysis
15. Opposites Repellent
16. A Gag Reflex

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – bez hodnocení
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

e skoro až s podivem, že i po 30 letech přicházejí Napalm Death se svým nejnovějším zásekem “Utilitarian” s tak obrovským nasazením a dávají jasně najevo, kdo je na metalové scéně a ještě pěknou řádku let bude za největší grind metalovou legendu. Přiznám se, že mi dalo trošku zabrat rozluštit název alba, a tak jsem musel googlovat abych si vůbec našel přesný význam slova “Utilitarian”. Tento výraz vyjadřuje snahu dosáhnout vlastního prospěchu s omezením pocitu bolesti a utrpení. Zajímavá filozofická myšlenka, která mi ovšem s Napalm Death moc dohromady nejde, když právě bolest a utrpení z jejich skladeb jen číší. Ovšem jako textový námět pro album určitě zajímavé téma. Album zdobí skvělý cover – taková ta klasická protispolečenská koláž trošku ve stylu legendárního “Scum” či “From Enslavement to Obliteration”. Oproti předchozímu albu mi novinka přijde lehce progresivnější, žádné kytarové onanie, bicí sóla a podobné kejkle, ale album plné nejrůznějších nálad, od industriálně laděného intra, přes HC/punkem nasáklé věci až po klasický grind/death v té nejryzejší podobě, jak ho hrají Napalm Death už pěknou řádku let.

Album otevírá již zmíněné industriální intro “Circumspect”, které svou náladou připomene Godflesh či jiné industriální spolky, a kapela trošku vzpomíná na svá starší alba, kde jsme se s industriálními prvky mohli již setkat. Toto instrumentální intro plynule přechází v úvodní palbu “Errors in the Signals”, která je plná zběsilých temp, Barneyho nelidského řevu, Mitchova jekotu a sypaček Dannyho Herrery, kterého jistí spolehlivý Shane Embury. Ten má trochu smůlu, že za hradbou kytar Mitche není jeho práce dostatečně výrazná, ale když už dostane více prostor, stojí to za to (viz bonusová “Everything in Mono”). Dalo by se říct, že všechny skladby pokračují v obdobném duchu, tedy agresivní vypalovačky, které ani na chvíli nepoleví a snaží se vás celou dobu zabušit do země, ale není tomu tak úplně doslova.

Hned následující “Everyday Pox” je ozvláštněna saxofonem, díky kterému skladba docela překvapivě získává skoro až nervní, nepříjemnou atmosféru, tedy přesný opak toho, než co bych od zapojení saxofonu očekával. Lehké překvapení přichází s pátou “The Wolf I Feed”, ve které dostal hodně prostoru vokál kytaristy Mitche Harrise. Ten se skvěle předvedl také v “Orders of Magnitude”, kde ve slokách zní trošku jako Greg PuciatoThe Dillinger Escape Plan. Mám rád jeho vokál, který jsem ale vždy bral spíše jako chvilkové oživení skladeb, ale nemyslím si, že by bylo úplně na škodu, kdyby v budoucnosti dostával minimálně stejný prostor ve víceru skladeb. Pořádný šok přichází s refrénem již zmíněné “The Wolf I Feed”. Po prvním poslechu bych dal ruku do ohně za to, že se jedná o hostovačku Burton C. BellaFear Factory. Poté, co jsem si našel několik rozhovorů k novému albu, jsem zjistil, že se jedná o ZPĚV Barneyho, a byl jsem opravdu překvapený. Tohle bych od tohohle chlápka v životě nečekal.

Je to především Mark “Barney” Greenway, který v mých uších vyzdvihuje toto album o něco výše než předchozí počin. Na “Utilitarian” zní jako pokropený živou vodou, se svým vokálem pracuje a dodává jednotlivým skladbám neskutečnou sílu, nepůsobí úplně jednotvárně, s čímž jsem měl v minulosti několikrát problém. Jako skvělý příklad lze zmínit například “Fall on Their Swords”, kde ve střední pomalejší pasáži představí skoro až “doomový” vokál a skladba získává úplně nový rozměr. Obdobný part si střihl ještě v “Leper Colony”, která byla představena z alba jako první vlaštovka, a pamatuju si, že jsem z této skladby nebyl zrovna nadšený, ale teď považuji tyto skladby (především pak “Leper Colony”) i díky vokální variabilitě za jedny z nejlepších skladeb na albu. Napalm Death však vždy uměli krátké vypalovačky, kterých si užijete v závěru alba, a sice ve formě dvou extrémních, old school HC/punkem nasáklých “Nom de Guerre” a “Opposites Repellent”. Kraťoučké (no, i když oproti takové “You Suffer” z debutu ani moc ne), intenzivní minutové pecky.

Na svém v pořadí čtrnáctém řadovém albu přišli Napalm Death s vynikajícím materiálem, který takřka postrádá hluchých míst, snad jen klipová “Analysis Paralysis” nemá takovou sílu, s jakou se do vás pustí ostatní skladby na “Utilitarian”. Album nepoleví ani na chvíli a nedá vám odpočinout a přesně takhle to v případě Napalm Death má být. Celkově jsem nadšený, očekával jsem kvalitní album a dostal jsem skvělé album, které disponuje dostatkem potenciálu, aby se stalo klasikou v diskografii birminghamské mlátičky. I přesto však musím dodat, že se v mých očích nejedná o nejlepší album a zůstává v těsném závěsu za “Smear Campaign” z roku 2006, které pro mě má zvláštní význam a řadím jej výše než cokoliv ostatní, co kdy Napalm Death vydali.


Další názory:

Do číselného hodnocení “Utilitarian” se mi příliš nechce, neboť i přes jejich legendárnost a nesporný vliv nejen na svůj žánr, ale i na tvrdou muziku celkově nebyli Napalm Death nikdy moje krevní skupina. Přesto mohu vyhlásit, že je nad slunce jasné, že v případě “Utilitarian” se jedná o počin mistrů svého řemesla, o tom nemá smysl jakkoliv debatovat. Napalm Death se podařilo mistrně vybalancovat tu hranu mezi neurvalým grindovým bincem a lehkými doteky experimentů – například ten saxofon mě opravdu položil. Každopádně, netřeba to dále protahovat, neboť od podrobnějšího popisu je tu samotná recenze. Sám za sebe tedy mohu dodat jen to, že “Utilitarian” je určitě matroš velmi kvalitní. Kdo má Napalm Death rád, ten už to sice dávno slyšel, přesto si nemohu odpustit říct, že příznivci kapely nemohou být zklamáni ani v nejmenším.
H.

Napalm Death se prostřednictvím jejich novinky podařil skutečně husarský kousek – totálně odvařit člověka, který snad jedině s výjimkou Anaal Nathrakh nikdy žádnou odnož grindu neposlouchal. Fascinuje mě, jak je to album nápadité, různorodé, nebojí se experimentovat, je perfektně čitelné, ale přitom o nic méně brutální než jeho předchůdci (jak jsem zjistil ex post). Obsahuje jak hitovky, tak čisté kopance do zubů a ušetřeni nezůstanete ani dost experimentálních momentů, které však se zbytkem dokonale souznějí. Výsledkem je album, které nepřestane bavit ani na minutu a neustále překvapuje něčím novým. Zkušený grinder už asi “Utilitarian” dávno ušima prohnal, takže moje doporučení směřuje především k jedincům grindem zcela nepolíbeným. Nechat si “Utilitarian” ujít by byla ohromná chyba. Je to totiž naprosto brilantní záležitost s žánrovým přesahem, jak se na legendu takového formátu sluší.
Ježura


Blaze Bayley

Blaze Bayley - The King of Metal
Country: United Kingdom
Genre: heavy metal

Questions: H., Ježura
Answers: Blaze Bayley
Number of questions: 22

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Hello Blaze! First of all, I would like to ask how are you? What are you doing these days?

Hello, I am very busy at the moment. I have started my European Leg of the King of Metal world tour and it has been going really well so far.

You are now preparing a tour called „The King of Metal Tour“, which also contains five dates in the Czech Republic. How excited are you about this tour? Have you prepared something special for the fans? I suppose there will be songs off the new record „The King of Metal“… what else? Are you going to play some stuff from Wolfsbane and Iron Maiden, or will you concentrate on your own albums?

Yes, I am very excited about this tour. It is one of the biggest I have done for years.  I am looking forward to all the shows in the Czech republic as the fans there are great. I have played at a festival last summer with the band Seven and that was just fantastic.  The set will have songs from my full career added with songs from the brand new album.

As it is written in your biography, you are currently a solo performer without any stable backing band. How do you deal with line-ups for recording and touring? And how do you plan to deal with it in the future? Hiring new musicians for every tour would be exhausting, wouldn’t it?

Yes, i am now a solo artist.   It is very hard to keep a band together. you have to pay for everybody’s rent.  When I hire musicians I only need to pay them for the time they pay so when there are no shows, I don’t loose money. I have been really lucky because this way I get a chance to work with some really good musicians. On this tour, the band that has recorded the album, plays the tour.

In 2011 it was the second time you were left by the whole line-up of your band. How is it possible that something like that happens twice in mere five years? I don’t know you personally, but you always seemed to me as a nice person, so I don’t believe it happened because they couldn’t get on well with you (laughs). So what’s behind the 2007’s and 2011’s departures?

It always comes down to the finances. People want their bills paid but as an underground band, there is not always the money to pay for that. So people choose to get a normal job.  With the last band, I couldn’t afford them anymore and they didn’t want to play with me on a hirebases, so I decided to look for different musicians.

Both the tour and your new album are called „The King of Metal“. Why did you choose this name? I bet there will be some people who will see it as an egocentric title. Just to prevent this – could you explain why is the album called like that?

Too many musicians take the fans for granted.  They look down on them and forget that it is the fans that make it possible for us to do what we love the most.  The fans are the kings of metal and I dedicate this album to the fans for all their support and trust in me.  The titletrack is also called “The King of Metal”.

I have to confess that I haven’t had the opportunity to listen to„The King of Metal“ because it is not officially out yet, so I have to ask if you could tell us something about the record. Is there any progress in comparision with „Promise and Terror“? How would you convince fans that they should listen to it?

There is a lot of variety in the album.  It has some real old school metal songs in there but also some modern ones. It is a lot more direct and in your face as “Promise and Terror” and more positive.  It relates to a new part in my life where i refuse to give up.

I would also like to ask about some lyrics. I find the title „Dimebag“ very interesting… it seems like it is dedicated to Dimebag Darrell. Is it so? Do you like Pantera (and other Dimebag’s projects)? Anyway, what music do you listen to? Do you prefer metal or do you listen also to other genres? Do you know any Czech bands?

Yes, the song is a tribute to the tragic death of Dimebag Darrell that affected us all.  I listen to all kinds of music when I am not working on mine.  If I listen to metal I analise the songs too much and it becomes difficult to enjoy them.  I do know the band Seven, that i have played with a few times now, and I really like the guys!  They are great!

When talking about Czech bands… last year you performed as a guest with Seven at Masters of Rock festival. How did you enjoy the show? How did it actually happen that you shared the stage with Seven?

They got in touch with my management and asked if I could perform at two shows.  One fell through but the Masters of Rock went ahead. It is a great opportunity for me to play with them and to reach out for new fans. It is also a lot of fun because i am not involved in any of the details so can just enjoy the performance and the evening. We are now trying to find some more shows to do together this summer.

Back to the lyrics. Are there any autobiographical lyrics? Names of some songs could imply something in that way, e.g. „Fate“ or „Judge Me“. Beside that, you are also pictured on the cover of the album. Am I right about the autobiographical elements or did you write rather about general themes this time?

This is a autobiographical album. But I am sure that it also relates to a lot of fans that are going through emotions that I have been through. It is about not giving up and fighting on.  And about people thinking they know you, and base their opinions on that without really knowing you.

Blaze Bayley

Another really actual topic is the new Wolfsbane’s album. I would dare to ask one a little bit idiotic question (laughs) – if you had to, which record would you choose as the better one – „The King of Metal“ or „Wolfsbane Save the World“?

That is a really difficult one. I would say “The King of Metal” because that is all me. With Wolfsbane it is more a cooperation with everybody so you can’t always get your way.  But I also really like “Wolfsbane Save the World”.

There is a lot of easiness in „Wolfsbane Save the World“. It seems like all the recordings went absolutely comfortable. How did it feel to record with your old collegues once again? Have the right chemistry returned? Wolfsbane reformed for touring activities already in 2007 – when did you decide to make a new album? And how long did it take to compose the whole material?

We decided quickly after those shows in 2007 that we still had some songs left in ourselves that would work well for a new album. Jeff had some stuff and Jase and I also felt we could get some really good songs together. Jase and I got together at the start of last year and did a few days a month of writing together. The actual recording took about 3 months because everybody is still doing their own job and Wolfsbane is just something on the side. It was nice working together again.

Concerning particular songs, I would like to ask especially about „I Did It for the Money“. I suppose that it is your little provocation to the people who think that Wolfsbane reunited because of money?

Yes, that is right. But Wolfsbane is not for the money. It is a hobby.

Some screams can be heard in the background of „Buy My Pain“… Whose voice is that? Is that you?

I can’t remember. I would have to ask Jase lol

Which songs are Wolfsbane planning to perform live? Do you have your own favorites on „Wolfsbane Save the World“? I like e.g. „Teacher“ or „Child of the Sun“ very much…

I really like “Blue Sky”. I love riding my motorcycle so I really like that one. The setlist changes most of the times during the tour. We all know the songs well so we are free to change around. “Kathy Wilson” seems to be doing really well on tour and “Temple of Rock” too.

Wolfsbane

Another thing concerning Wolfsbane which crosses my mind… is this reunion only one-time matter, or are you planning to continue playing and to record more albums?

I don’t know. Everybody’s curcumstances change with time so who knows if we will still have time for it in the future.  If there is, we will do some more. We will also have to see if there is any more inspiration left… We are trying to get some shows this October in the UK. That’s the only thing we are planning for the future at this point.

Wolfsbane originally split up in mid-90’s when you joined Iron Maiden. Have you ever thought about how the things could have turned out and where Wolfsbane could have been nowadays if you had stayed? Furthermore, your engagement with Iron Maiden didn’t end up so good because many orthodox fans didn’t accept you within the band whithout any objective reason … Are you satisfied with how all the things turned out, or would change anything if you could?

I can’t blame the fans from Iron Maiden for not accepting me. They lost their favourite singer. I did my best and really enjoyed my time with Iron Maiden. It was such a great experience and something I will never forget. I am not sure what would have happened to Wolfsbane.

Regarding the last question… why do you think that many fans still don’t like Iron Maiden’s albums with you on vocals? I have to confess that I never understood why is it so because I honestly like both the albums and „The X Factor“ is even one of my favorite Iron Maiden’s albums ever. What is your opinion about this?

My voice is different to Bruce Dickinsons.  I had to sing songs that weren’t written for my voice and couldnt perform to my best that way. The albums Maiden have done with me are different to the ones before that, so I guess some fans don’t like change.

I guess I’m right when I say that you experienced both underground and absolute top during your career. It’s a dream of almost every metal musician to play with Iron Maiden, and you lived this dream for six years. While considering this experience, is there still some frontier for you to cross? Something you want to achieve? 

I just want to keep doing what I am best at: performing.  As long as I can combine that and have a happy family life next to that, It will be a great achievement.

Regrettably, I haven’t attended any of your shows yet but the references talk about an atmosphere that reminds british clubs in early 80’s – the birthplaces of legends. It sounds really amazing for me as a fan but I wonder what is your benefit from this and what’s your motivation for such a performance besides fans’ gratitude and effort for the best possible performance. Ain’t that some kind of nostalgia for the golden age of heavy metal for you?

I like the smaller gigs. The reaction from the fans is a lot more intense at a small venue than at a big festival. Of course I like those too but I like grabbing hold of the fans hands or their heads and sing right in their face.  It is a moment where everyone forgets about everything else.

Wolfsbane - Wolfsbane Save the World

Surely you have noticed the boom of popularity, which mostly young bands playing 80’s -like heavy metal are passing through in the last few years. I will mention swedish Steelwing for example. What’s your opinion about these bands? Do you think they are doing a good service for the whole genre or do you have a different opinion? After all, many of these bands just copy the music of your generation…

I am not familiar with Steelwing. I think that as long as they can find their own sound in that style, it is ok.

If you had to compare current records of the bands from 80’s with albums of those young bands, which would you prefer in general? Do you follow all the new music around, or do you concentrate just on your own production? Many people say that 80’s were the best times for metal music… do you agree with that? Do you think those times were better or do you prefer today?

I agree that metal was at its highest in the 80’s.  But metal has never died and it is still great to be able to perform soo much.  I don’t really listen a lot to the new bands. I try to relax on my time of and enjoy my family.

Thank you very much for your time, it was our pleasure to ask you some questions. At last I would like to ask for a message to our readers. We wish all the best and keep rocking!

I would like to that all the Czech fans for their support and look forward to seeing them on this tour or maybe this summer! Cheers


Blaze Bayley

Blaze Bayley - The King of Metal
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Blaze Bayley
Překlad: H., Ježura, Bleček
Počet otázek: 22

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pokud až doteď mohly panovat nějaké dohady o tom, jakého nejznámějšího hudebníka jsme na Sicmaggot zatím zpovídali, nyní je už tato otázka definitivně rozřešena, neboť Blaze Bayley, legendární britský zpěvák, který má za sebou bohatou sólovou kariéru, hraní ve Wolfsbane, ale i několikaleté působení v Iron Maiden, je dozajista tou největší persónou, která se do dnešního dne uvolila odpovídat na dotazy našeho malého plátku. Připravili jsme si pro Blaze celkem 21 otázek, na něž nám zpěvák odpověděl následovně:


Ahoj Blaze! Pro začátek bych se rád zeptal, jak se máš? Co právě děláš?

Ahoj, právě teď jsem velice zaneprázdněný. Začal jsem evropskou část světového turné King of Metal a jde to zatím opravdu dobře.

Aktuálně se chystáš na turné The King of Metal Tour, v jehož rámci se zastavíš i pětkrát v České republice. Jak se na šňůru těšíš? Mohou fanoušci očekávat nějaké speciality? Předpokládám, že určitě zazní písničky z nové nahrávky “The King of Metal”, ale co dál? Budeš hrát nějaké věci od Wolfsbane a Iron Maiden, nebo se soustředíš čistě na svá vlastní alba?

Ano, jsem velmi nadšený ohledně tohoto turné. Je jedno z největších, které jsem za poslední roky udělal. Na všechny koncerty v České republice se opravdu těším, protože tam jsou skvělí fanoušci. Minulé léto jsem hrál na festivalu s kapelou Seven, což bylo naprosto fantastické. Set bude obsahovat písničky z celé mé kariéry včetně songů ze zbrusu nového alba.

Jak je psáno v tvé biografii, jsi nyní sólový umělec bez stálé skupiny. Jak tedy řešíš sestavu pro nahrávání a koncertování a jak to plánuješ řešit do budoucna? To s tebou budou na každé turné hrát jiní hudebníci? Nebylo by to trochu únavné?

Ano, jsem teď sólový umělec. Je to opravdu těžké udržet kapelu pohromadě, každému totiž musíš platit jeho mzdu. Když mám najaté muzikanty, platím jim jen tehdy, když hrají, takže pokud nejsou žádné koncerty, nepřicházím o peníze. Mám opravdu štěstí, protože mám díky tomu šanci pracovat s některými velice dobrými muzikanty. Na tomto turné hraje skupina, která nahrála i samotné album.

V roce 2011 to bylo již podruhé, co tě opustila kompletní sestava tvé skupiny. Jak je to možné, že se podobná věc stane dvakrát během pěti let? Sice tě neznám osobně, ale vždy jsi mi přišel jako velmi příjemná osoba, takže nevěřím, že by to bylo tím, že bys byl nesnesitelný (smích). Proč tě tedy všichni muzikanti opustili nejdříve v roce 2007 a pak jiní muzikanti znovu v roce 2011?

Vše se odvíjí od financí. Lidé chtějí mít zaplacené své účty, ale jako undergroundová kapela pro to nemáme vždy peníze. Lidi si tedy radši zvolí normální práci. Poslední skupinu jsem si již nemohl dále dovolit a jako najatí hudebníci se mnou hrát nechtěli, takže jsem se rozhodl najít si jiné muzikanty.

Turné i tvá nová deska se jmenují “The King of Metal”. Proč jsi zvolil právě tento název? Vsadím se, že se určitě najdou lidé, kterým to bude připadat trochu egoistické. Jen pro jistotu – mohl bys vysvětlit, proč se album jmenuje takto?

Příliš mnoho hudebníků si svých fanoušků moc necení. Dívají se na ně spatra a zapomínají, že právě díky fanouškům je pro nás možné dělat to, co milujeme nejvíce. To fanoušci jsou králové metalu a tahle deska je věnována fanouškům za všechnu jejich podporu a víru ve mě. Titulní skladba se také jmenuje “The King of Metal”.

Musím se přiznat, že jsem ještě neměl možnost “The King of Metal” slyšet, protože oficiálně ještě nevyšlo [v době vzniku otázek album venku ještě opravdu nebylo – pozn. redakce], takže tě musím poprosit, abys nám desku trochu přiblížil. Je zde nějaký vývoj oproti “Promise and Terror”? Jak bys fanoušky nalákal na poslech?

Album je velice rozmanité. Jsou na něm některé oldschool metalové songy, ale i některé trochu modernější. Je mnohem přímější a přímočařejší než “Promise and Terror” a také více pozitivní. Vztahuje se k novému období mého života, v němž jsem odmítl se vzdát.

Rád bych se tě také zeptal na texty. Ihned mě zaujala písnička s názvem “Dimebag”… vypadá to, že je věnována Dimebagu Darrellovi. Je to tak? Máš Panteru (a ostatní Dimebagovy projekty) rád? A když už jsme u toho… jakou muziku vlastně běžně posloucháš? Dáváš přednost metalu, nebo si poslechneš i jiné žánry? Znáš třeba nějaké české kapely?

Ano, skladba vzdává hold tragicky zesnulému Dimebagu Darellovi, což zasáhlo nás všechny. Poslouchám úplně všechny styly hudby, když nepracuji na své vlastní. Když poslouchám metal, příliš ty písničky zkoumám, takže je pak těžší si je užít. Znám skupinu Seven, s níž jsem již několikrát hrál, mám ty kluky opravdu rád! Jsou skvělí!

Když se bavíme o českých skupinách… v loňském roce jsi vystoupil jako host skupiny Seven na festivalu Masters of Rock. Jak sis koncert užil? A jak k tomu vlastně došlo, že ses se Seven objevil na pódiu?

Kontaktovali můj management a zeptali se, jestli bych nemohl vystoupit na dvou koncertech. Jeden z nich nakonec padl, ale Masters of Rock se uskutečnil. Byla to pro mě výborná příležitost si s nimi zahrát a oslovit nové fanoušky. Je to velká zábava, protože se nepodílím na ničem konkrétním, mohu si jen užívat vystoupení a celý večer. Právě teď se snažíme na léto najít další show, na níž bychom mohli společně zahrát.

Zpátky k textům. Nejsou zde nějaké autobiografické texty? Názvy některých skladeb by tomu mohly napovídat, třeba “Fate” nebo “Judge Me”. Kromě toho jsi ještě vyobrazen na samotné obálce. Hádám správně, nebo jsi se na novince věnoval spíše obecnějším tématům?

Je to autobiografická deska. Ale jsem si jistý, že se bude vztahovat i na spoustu fanoušků, kteří právě procházejí stejnými emocemi, jimiž jsem si prošel i já. Je to o tom, jak se nevzdat a pokračovat v boji. A o lidech, kteří si myslí, že tě znají, a zakládají na tom svůj názor, aniž by tě opravdu znali.

Blaze Bayley

Další velice aktuální téma je nové album Wolfsbane. Dovolil bych si položit jednu trochu idiotskou otázku (smích) – kdybys musel, kterou nahrávku bys zvolil jako tu lepší – “The King of Metal” nebo “Wolfsbane Save the World”?

To je opravdu těžká otázka. Asi bych řekl, že “The King of Metal”, protože je celá jenom moje. S Wolfsbane je to spíše o vzájemné spolupráci, takže nemůže být vždy po tvém. Ale i “Wolfsbane Save the World” mám velice rád.

Na “Wolfsbane Save the World” cítím obrovskou lehkost. Vypadá to, že nahrávání probíhalo v absolutní pohodě. Jaké to bylo, nahrávat opět se starými parťáky? Byla všechny chemie zase zpátky? Wolfsbane obnovili svou koncertní činnost už v roce 2007 – kdy jste se rozhodli udělat novou desku? Jak dlouho trvalo složit všechen materiál?

Rozhodli jsme se hned po těch koncertech v roce 2007, že v sobě stále máme nějaké písničky, které by na novém albu fungovaly. Jeff [Hateley – baskytara] měl nějaký materiál a Jase [Edwards – kytara] a já jsme rovněž cítili, že bychom mohli dát dohromady opravdu dobré skladby. Jase a já jsme se dali dohromady na začátku loňského roku a pár měsíců jsme společně psali. Vlastní nahrávání zabralo asi tři měsíce, protože každý má vlastní zaměstnání a Wolfsbane je jen tak něco po straně. Bylo to pěkné, opět společně pracovat.

Co se týče konkrétních songů, rád bych se zeptal hlavně na “I Did It for the Money”. Předpokládám, že je to vaše malá provokace těch, kteří si mysleli, že se Wolfsbane vrátili jen pro peníze?

Ano, je to tak. Wolfsbane však neděláme pro peníze. Je to koníček.

V pozadí “Buy My Pain” je trochu řevu… Čí je to hlas? Tvůj?

Nepamatuji si. Musel bych se zeptat Jase (smích).

Které písničky plánujete hrát živě? Máš ty sám nějaké favority na “Wolfsbane Save the World”? Já osobně mám hodně rád například “Teacher” nebo “Child of the Sun”…

Já mám opravdu rád “Blue Skies”. Rád se projíždím na své motorce, takže se mi tahle vážně líbí. Setlist se průběžně mění během turné. Známe všechny skladby dobře, takže to můžeme měnit, jak chceme. “Kathy Wilson” si vede velmi dobře, “Temple of Rock” také.

Wolfsbane

Další věc, která mne ohledně Wolfsbane napadá… je onen reunion jednorázová záležitost, nebo plánujete pokračovat v hraní a točit další desky?

Nevím. Možnosti každého se časem mění, takže kdoví, jestli na to budeme mít v budoucnu pořád čas. Pokud budeme, jistě toho podnikneme víc. Uvidíme, jestli také bude ještě nějaká další inspirace… Nyní se snažíme o nějaké koncerty v říjnu ve Velké Británii. To je teď jediné, co máme aktuálně v plánu.

Wolfsbane se původně rozpadli v polovině 90. let, když jsi vstoupil do Iron Maiden. Přemýšlel jsi někdy o tom, jak by se věci vyvíjely a kde by Wolfsbane dnes mohli být, kdybys zůstal? Mimoto, tvé angažmá u Iron Maiden neskončilo zrovna nejlépe, protože mnozí ortodoxní příznivci tě celkem bezdůvodně nepřijali… Jsi spokojen s tím, jak vše dopadlo, nebo bys třeba něco změnil, kdybys mohl?

Fanoušky Iron Maiden z ničeho neobviňuji, že mě nepřijali. Ztratili svého nejoblíbenější zpěváka. Snažil jsem se maximálně a svůj čas v Iron Maiden jsem si opravdu užil. Byla to obrovská zkušenost a zároveň něco, na co nikdy nezapomenu. Nejsem si jistý, co by se stalo s Wolfsbane.

V návaznosti na předchozí otázku… proč myslíš, že tolik fandů dodnes nemá rádo desky Iron Maiden, na nichž jsi zpíval? Musím se přiznat, že jsem nikdy příliš nerozuměl, proč tomu tak je, protože já mám upřímně rád obě alba a “The X Factor” je dokonce jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek Iron Maiden vůbec. Jaký je na tohle tvůj názor?

Mám jiný hlas než Bruce Dickinson. Musel jsem zpívat skladby, které nebyly napsány pro můj hlas a nemohl jsem tedy podat nejlepší výkon. Desky, které Maiden se mnou udělali, jsou rozdílné oproti těm předchozím, takže myslím, že fanoušci prostě nezkousli tu změnu.

Myslím, že se nespletu, když řeknu, že jsi za svojí kariéru vyzkoušel jak underground, tak naprostý vrchol. Hrát s Iron Maiden je snem skoro každého metalového hudebníka, a ty jsi ten sen žil šest let. Existuje pro tebe po této zkušenosti ještě nějaká meta, které bys chtěl dosáhnout?

Chci dělat jen to, v čem jsem nejlepší: ve hraní. Dokud budu moct kombinovat tohle se šťastným rodinným životem, bude to obrovský úspěch.

Bohužel jsem se zatím nezúčastnil žádného z tvých koncertů, ale z ohlasů, které se ke mně dostaly, se jedná o zážitek, jenž dává návštěvníkům možnost okusit atmosféru britských klubů raných 80. let, tedy prostředí, ve kterém se rodily legendy. Takhle to zní vážně neuvěřitelně, ale mě by zajímalo, co z toho máš ty sám a co tě k tomu motivuje, pochopitelně kromě vděku fanoušků a snahy o nejlepší možný výkon. Není to pro tebe tak trochu nostalgie po zlatých časech heavy metalu?

Mám rád menší akce. Reakce fanoušků bývají v malých klubech mnohem intenzivnější než na velkých festivalech. Samozřejmě mám rád i je. Rád si s podávám ruce, jsem s nimi v kontaktu a zpívám jen kousek od nich. To jsou chvíle, kdy člověk zapomíná na vše ostatní.

Wolfsbane - Wolfsbane Save the World

Určitě ti neunikl boom popularity, které za poslední roky zažívají kapely hrající heavy metal jak osmdesátek. Mohu zmínit například švédské Steelwing. Co si o těchto skupinách myslíš? Myslíš, že dělají celému žánru dobrou službu, nebo máš jiný názor? Přece jenom, mnoho z těchto kapel jen kopíruje hudbu tvé generace…

Steelwing neznám. Myslím, že dokud si zvládnou najít svůj vlastní zvuk v rámci stylu, je to v pořádku.

Pokud bys měl porovnat současné nahrávky kapel z 80. let s alby těchto mladých kapel, které máš obecně radši? Sleduješ všechnu novou muziku, nebo se koncentruješ hlavně na svou vlastní produkci? Mnoho lidí tvrdí, že 80. léta byla nejlepší dobou pro metalovou hudbu… souhlasíš s tím? Myslíš, že byly tyto časy lepší, nebo máš radši dnešek?

Souhlasím s tím, že metal byl na vrcholu v 80. letech. Metal ale nikdy neumřel a pořád je skvělé tolik vystupovat. Moc nových kapel vlastně neposlouchám, spíše se snažím relaxovat a užívat si se svou rodinou.

Děkujeme mockrát za tvůj čas, bylo nám potěšením ti položit pár otázek. Na závěr bych tě požádal o nějaký vzkaz našim čtenářům. Přejeme vše nejlepší a ať to hraje!

Chtěl bych poděkovat všem českým fanouškům za jejich podporu a těším se, až se potkáme na probíhajícím turné a možná i v létě! Mějte se!


Wolfsbane – Wolfsbane Save the World

Wolfsbane - Wolfsbane Save the World
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.1.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Blue Sky
02. Teacher
03. Buy My Pain
04. Starlight
05. Smoke and Red Light
06. Illusion of Love
07. Live Before I Die
08. Who Are You Now
09. Everybody’s Looking for Something Baby
10. Child of the Sun
11. Did It for the Money

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

Osobu britského zpěváka Blaze Bayleyho mají alespoň průměrně informovaní fanoušci zřejmě spojenou především s jeho šestiletým angažmá u Iron Maiden. Názory na toto období se různí, z mého pohledu měl Blaze jediný závažný nedostatek – prostě to nebyl Bruce Dickinson. Každopádně spolupráce asi nefungovala tak, jak by bylo záhodno, a v roce 1999 se cesty “Železné panny” a Blaze Bayleyho rozešly. Blaze to nezabalil a pokračoval se sólo projekty pod hlavičkou svého jména. V roce 2007 se pak pomalu a nesměle začalo znovu scházet kvarteto, které před Blazeovou štací u Maidenů tvořilo kapelu Wolfsbane. Zprvu jen příležitostně v rámci izolovaných festivalových vystoupení, ale časem byla obnovena plnohodnotná spolupráce a k ledu uložené jméno se po nějakých šestnácti letech hibernace probralo zpět k životu.

Uvedli se loňským čtvrthodinovým EP “Did It for the Money” a nyní informaci o znovuzrození kapely definitivně podtrhuje vydání nového alba “Wolfsbane Save the World”. V diskografii jde o třetí full-length nahrávku, která přichází po osmnácti letech od předchozí položky na seznamu jménem “Wolfsbane”. Deska obsahuje celkem 11 skladeb, což v tomto případě dělá nějakých 47 minut starosvětského heavy metalu, ze kterého lze jasně vycítit tradiční rysy britské provenience.

Na rozdíl od Van Halen, které jsem recenzoval naposledy, jsem o formaci Wolfsbane dřív neslyšel, jakkoliv se snad někde mluví o jejich legendárnosti. Proto tu nebyla žádná očekávání, která by album mělo naplnit. I to možná přispělo k nižšímu hodnocení u dříve jmenovaných a k relativně vyššímu hodnocení, které se chystám udělit Blazově partičce. Ale na druhou stranu si to jejich hudba svou kvalitou provedení zaslouží. Dokázala si mě zkrátka získat od první chvíle, kdy začala znít z mých reproduktorů. I když je pravda, že po naprostém nadšení z prvního poslechu se postupně dostavovalo jisté vystřízlivění, protože co si budeme povídat, žádný převrat na metalové scéně se nekoná. Alespoň zase člověk od prvních tónů a riffů ví, na čem je. Nedočká se sice ničeho revolučního, na druhou stranu je mu servírována léty prověřená klasika.

Songy rozhodně nejsou na jedno brdo, skoro každý se od ostatních nečím liší, takže nuda a stereotyp, velcí to nepřátelé kvality hudebních nahrávek, nehrozí. Rychlou “Buy My Pain” vystřídá baladicky pomalá “Starlight”, hned na to ve “Smoke and Red Light” najednou jako by ožil starý dobrý rock’n’roll. “Live Before I Die” nabídne hutné skoro až thrashové riffy a za “Everybody’s Looking for Something” by se myslím nemusela stydět kdejaká britská protest-punk banda, co jich v 80. letech bylo. A tak bych mohl rozebrat celé album. Snad v každé skladbě přítomen silný (byť asi nikdy ne příliš sofistikovaný) refrén umožňující snadnou identifikaci. Někdy jako by snad ani nepatřil do samotné skladby, jako například v “Illusion of Love”, ale ani to není na škodu.

V písních je též možné zaslechnout mnoho motivů, které při troše fantazie odkazují na jiné hudební velikány jako zdroj inspirace. A tak bych označil například refrén v úvodní “Blue Sky” jako referenci na tvorbu Iron Maiden (spíše tu novější), “Illusion of Love” s jejími orchestrálními prvky bych zase s klidem přisoudil autorskému peru Meat Loafa. Konečně “Child of the Sun” mi svým způsobem připomíná sólo tvorbu Bruce Dickinsona. Rozhodně ale nechci ani v nejmenším tvrdit, že kapela “vykrádá”, berte to spíš jako zdůraznění a podtrhnutí variability, jakou ve své hudbě nabízí. Chvílemi mi taky Blazův hlas zněl jako Ozzy, ale to už jsou možná opravdu jenom slyšiny.

Aby byla recenze kompletní, tak některé pasáže a kousky mě moc nebavily, konkrétně nejvíc na štíru se schopností pobavit mě byla osmá “Who Are You Now?” a jen o málo lépe to zvládla druhá v pořadí “Teacher”. Ale takových momentů je rozhodně spíš míň než víc.

Wolfsbane

Ruku v ruce s tím, jak je album proměnlivé, jde samozřejmě také varibilita zpěvu a muzikantské sekce. Jsou to jednoduše chlapi, kteří “umí”. Celkově tak u mě vládne spokojenost. Někdy ve mně nahrávka, která často střídá hudební motivy, vzbuzuje dojem rozháranosti a hodnotím ji pak spíše negativně, u jiných se to povede a je to naopak plus. “Wolfsbane Save the World” patří do druhé kategorie. Doporučit k poslechu coby ochutnávky určitě můžu relativně rychlejší a skočnější kousek “Buy My Pain” nebo naopak více baladickou “Child of the Sun” a ani “Illusion of Love” není k zahození. Výsledné hodnocení 7,5 není sice opticky úplně nejvyšší, nicméně jde o povedené dílo a poslech by rozhodně neměl urazit žádného fandu heavy metalového žánru.


Další názory:

Musím se přiznat, že ačkoliv jsou Wolfsbane ve svém oboru v podstatě legenda (i když, řekněme, trochu menšího stupně), nemám jejich staré počiny prozatím nějak blíže prozkoumané (člověk holt nemůže slyšet úplně všechno), takže mohu sloužit pouze svým názorem na to, co pánové předvádějí na novince “Wolfsbane Save the World”. A světe div se, slyším tam dobrý heavy metal tradičnějšího ražení (aby ne, když to mají na svědomí takové staré páky), který si na nic nehraje, zato ale velmi příjemně ubíhá vpřed a posluchače nenudí. Nejedná se o nic příliš náročného, myslím, že asi každý z nás už slyšel i o dost lepší věci, ale na druhou stranu, proč ne, když to není špatná muzika – tedy alespoň dle mého skromného názoru. Asi neřeknu nic moc překvapivého, když prohlásím, že pro fanoušky klasického heavy metalu je “Wolfsbane Save the World” sázka na jistotu. Víc asi není co dodat… snad jen bych mohl přidat nějaký ten oblíbený song – osobně bych asi zvolil “Teacher” s několika opravdu povedenými momenty, ale jinak si nemyslím, že by album obsahovalo nějakou vyloženě slabou věc. Dobrá záležitost.
H.