Archiv štítku: Misfits

Doyle – Doyle II: As We Die

Doyle - II As We Die

Země: USA
Žánr: heavy metal / horror punk
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Monsterman Records

Tracklist:
01. Kiss Me as We Die
02. Beast Like Me
03. God of Flies
04. Run for Your Life
05. Darkside
06. Witchcraft
07. King of the Undead
08. Virgin Sacrifice
09. We Belong Dead
10. Show No Mercy
11. Dark Gods Arise
12. Blood on the Axe
13. Night of Sin

Hrací doba: 45:54

Odkazy:
web / facebook

Některé kapely jsou složeny z tak silných a charismatických postav, že si nelze s jejich odchodem ani pokračování představit. Takovým tělesem jsou kupříkladu Misfits, kde figurovala (a nyní zase figurují) tři silná jména – Danzig, Doyle a Jerry Only. Po postupném odchodu prvních dvou jmenovaných kapela ztratila veškerou relevanci. Studiově i koncertně. Na druhou stranu tu máme sólové kariéry, do které se pustil právě i Paul Caiafa známější pod přezdívkou Doyle Wolfgang von Frankenstein. Po vedlejší kapele Gorgeous Frankenstein založil formaci Doyle, se kterou v roce 2013 vydal první album „Abominator“. A nebylo to špatné. Jeho pokračování vyšlo letos pod názvem „Doyle II: As We Die“.

Sestava prošla několika změnami, kdy kromě ústředního činitele zůstal pouze zpěvák Alex Stroy, což považujme za dobrou zprávu, jelikož právě on odváděl na „Abominator“ skvělou práci. Ostatně, s Doylem se zná už i z předchozího uskupení, takže si podle všeho sedí. Post bubeníka se mezi oběma deskami několikrát obměnil, stejně tak basista. Důležitým prvkem je samozřejmě samotný kytarista Doyle. Svým alterem egem jasně odkazuje na časy s Misfits, přesněji řečeno na éru s Gravesem za mikrofonem, kdy se celá kapela stylizovala o něco více do komiksových postav a změnila svůj zvuk.

Jestli tedy lze najít nějaké hudební odkazy na Misfits, pak na Gravesovu éru. Pakliže znáte placku „Abominator“, víte přesně, jak zní i její pokračování. Nic se od té doby nezměnilo. Namísto leckdy očekávaného punku převažuje metal, a to docela výrazným způsobem. Od doomových úvodů a meziher se hudba občas dostane až k thrashovým atakům, přičemž se po většinu času drží ve středním tempu s chytlavým groovem. Z horror punku těží především texty, které jsou dětinské až stupidní, ale to už k žánru prostě patří. Hlavní je, že to funguje dohromady a netahá to příliš za uši. Naopak je to vlastně zábava a zapadá to vhodně do celého konceptu. Oproti debutu je tu však přeci jenom posun, kdy se na „Doyle II: As We Die“ nachází daleko více melodických pasáží, zejména v refrénech, jasně evokujících klasický horror punk a jeho ovlivnění rockabilly.

Co se týče hudebního umu, „Doyle II: As We Die“ rozhodně není tím pravým albem, chcete-li se kochat, jak interpreti sjíždí všechny stupnice. Je to především dobře poskládaná oddechovka, s několika momenty, ke kterým se rádi vracíte, a refrény, jež se se snadno pamatují a s vervou zpívají na koncertech. Sám Doyle není zrovna kdovíjaký kytarista, což sám s klidem potvrdí. Dle svých slov neumí zahrát nic jiného než své vlastní skladby, plus dva fláky od Ramones. A na jakou to vystačilo kariéru.

Silnou částí „Doyle II: As We Die“ je jeho začátek. První tři skladby dají hned vědět, co od alba čekat, a jsou skvělou pozvánkou k poslechu. Vše pak vyvrcholí klipovkou „Run for Your Life“. Ta byla velice vhodně zvolena jako hlavní reprezentant placky, jelikož se skutečně jedná o to nejlepší z nabídky třinácti písní. Kouzlo zvuku Doyle dle mě tkví především v kontrastu mezi tvrdostí a jemnou melodičností. Většina písní má těžký agresivní základ, který často doplní prostupnější linky, ať už se jedná o zpěv či kytaru. Nijak se tu nešetří kopáky či klasickým drcením struny E, přesto má hudba zajímavě houpavý groove a v kombinaci s chytlavým frázováním a zpěvem je to kolikrát hodně cool. Naopak otravným se velice brzy stane kvílení kytar, které si Doyle vyloženě užívá.

Ne všechno je tu ovšem hitovka jako „Run for Your Life“. Od umírněného popěvku „Witchcraft“ nastává poněkud hluchá pasáž několika nudnějších písní postrádajících výraznější oživení. Výjimkou je sedmá „King of the Undead“, v níž se příjemně mísí pomalejší a rychlejší tempo, zbytek je ale spíš standardem produkce Doyle. Probrání přichází s předposlední „Blood on the Axe“, což je vlastně docela obyčejná thrashově-punková divočárna, avšak plnící svůj účel. Stejně tak poslední „Night of Sin“ je další povedenou skladbou v podobném duchu.

Doyle

Ve výsledku je „Doyle II: As We Die“ tak půl na půl. Složit dobrou píseň tahle kapele rozhodně umí, ale výsledný dojem je trochu pokažený průměrnými skladbami. Obohacení o melodické pasáže kvituji jako plus, díky němuž je pro mě druhá studiovka Doyle o chlup lepší, než byla ta první, ale k dokonalému výtvoru má pořád daleko. Příště by možná pomohlo zvolit méně materiálu, ale o to kvalitnějšího. Uvidíme, kdy případné příště bude. Třeba se borci odhodlají ke složení nových hitů pro Misfits


Sonisphere 2011

Sonisphere 2011
Datum: 11.6.2011
Místo: Praha, Výstaviště Holešovice
Účinkující (obsažení v reportu): Cavalera Conspiracy, Duff McKagan’s Loaded, In Flames, Iron Maiden, Korn, Kreator, Mastodon, Misfits

Po roce se k nám do Česka vrátil putovní rockový cirkus zvaný Sonisphere. Festival si za poslední půlrok prošel neskutečnými peripetiemi v podobě problémů s účinkujícími, místem konání i cenou a typem vstupenek. Abych řekl pravdu, po příjezdu na pražské Výstaviště jsem od celé akce neočekával raději vůbec nic. Mohl jsem být jen příjemně překvapen, což se nakonec také stalo.

Ať už se jedná o počet kapel, pódií nebo návštěvníků, letošní Sonisphere byl o mnoho komornější než jeho loňská zastávka. Pokud se o přibližně 20 000 lidech dá říci, že tvoří komorní atmosféru. Každopádně do areálu jsme dorazili uprostřed setu Duff McKagan’s Loaded, z kteréhožto jsme tedy slyšeli několik posledních songů. Co jsem tak viděl, bývalý basák Guns n’ Roses si nevedl špatně, ale divácká odezva byla poměrně vlažná. Několik minut přestavby pódia a…

…jsou tady Misfits. Těšil jsem se na ně, moc. Mám je rád a hrají velice dobře. Jenže kdybych jejich písničky neznal, netušil bych ani, jaký si mám udělat názor. Tak špatný zvuk jsem snad v životě nezažil. Že nebylo rozumět zpěvu, bych možná i přešel, ale absence jakéhokoliv náznaku melodií jednotlivých skladeb mi vážně hnula žlučí. Kapela hrála obstojně, zpěvák byl správně démonický a snažil se rozpohybovat diváky před pódiem… leč k čemu to je, když zvukař je očividně postižený a celé vystoupení je zvukem doslova zabité. Jak to, že ostatní kapely mohly mít zvuk v pořádku? Ani se nedivím, že Misfits neznalému přihlížejícímu vůbec nic neřekli a nelíbili se. Frustrace přichází.

Po chvíli nastupují thrashoví Němci Kreator, u kterých je zvuk sice v pořádku, ale podivně potichu. Myslím, že taková kapela by si zasloužia být o něco více slyšet, ale na druhou stranu mám za to, že kdo si je chtěl užít, podařilo se mu bezchybně i bez větší hlasitosti. Vystoupení bylo tradičně zabijácké, jak se na Kreator ostatně sluší a patří. Zazněly starší povinné pecky typu “Pleasure to Kill“, stejně tak novější vály jako například “Hordes of Chaos”, “Destroy What Destroys You” nebo “Enemy of God”. Frustrace se zmírňuje.

Cavalera Conspiracy mají ten problém, že se pořád ještě tak trochu hledají. Alba zní na poslech dobře, ale naživo mi jejich písničky tak zajímavé nepřišly. To ovšem dobře dotáhly ještě Sepulturovské “Roots, Blood Roots” a “Refuse/Resist”. Z toho, jakou píše Max muziku, bych čekal, že bude jeho výstup před diváctvem o něco energičtější, ale působil na mě jako vetchý stařec, který má problém se i k tomu mikrofonu normálně natáhnout. Poskakoval pár centimetrů nad pódiem s pokrčenými koleny a vypadal přitom nanejvýš komicky. A opět se utvrzuji v tom, že bez kytarového šílence Marca Rizza by MaxCavalera ConspiracySoulfly byl někde úplně mimo. Frustrace stagnuje.

Přetechnizovaní Mastodon mě úspěšně míjí, jejich hudba je na mě asi příliš komplikovaná nebo nevím. Jako nezaujatého posluchače mě na jejich live vystoupení vůbec nic neuchvátilo. Písničky postrádaly jakoukoliv vedoucí melodickou linku a kroutily se jako hadi v ostružinách. Kamarád, který Mastodon poslouchá, říkal, že se mu to líbilo, takže sám hodnotit raději nebudu. Frustraci nevytahuji.

Na In Flames jsem čekal jako na smilování. Už po několika málo vteřinách úvodní skladby jsem věděl, že jsem v nebi. Prvotřídní zvuk, perfektní hráčské výkony a charismatický frontman, který se ani na vteřinu nezastavil, způsobili, že v hledišti nastalo pravé peklo. Kdo znal, zpíval, kdo neznal, alespoň při refrénech skákal. Potěšil i výběr skladeb, které sestávaly ze stěžejních “Disconnected”, “Only for the Weak”, “My Sweet Shadow”, “Trigger”, “Pinball Map” a dalších. Prostě to, co by fanoušek od své oblíbené kapely očekával. Pro mě obrovské překvapení a nejlepší vystoupení festivalu. Už se těším na říjen do Prahy. Frustrace mizí.

Od amerických KoRn jsem nečekal pranic zvláštního, o to víc jsem byl překvapen, když domněle vyčpělá legenda zahrála tak, jak zahrála. Vtrhli na pódium a bez zbytečných řečí se pustili do toho, co jim jde nejlépe. Bezchybný zvuk společně s neskutečným frontmanovým vystoupením hrál do karet perfektní atmosféře. Lidi si jejich set parádně užívali a dojem z vystoupení mi kazilo jedině to, že jsem neznal texty. Po frustraci ani památky.

Setmělo se a přišla řada na headlinera a zároveň největší tahák festivalu – fenomenální Iron Maiden. Pódium bylo při přestavbě zahaleno černým plátnem, takže naše oči nemohly sledovat, co se děje a jak bude výsledná scéna vypadat. Úderem deváté hodiny se rozeběhlo intro “Doctor Doctor” od UFO a atmosféra se dala krájet. Písně “Satellite 15… The Final Frontier” a “El Dorado” otevřely celý setlist heavy metalového kultu a já se snažil hltat každou kapičku úžasné atmosféry, která ale postupně trochu ochabla. Upřímně, při sledování video live produkcí Iron Maiden mi obvykle běhá mráz po zádech. Netušil jsem, jak budu prožívat skutečné živé vystoupení, kterého se sám účastním, ale nyní mohu již říci, že jsem byl maličko zklamán. Čekal jsem vše daleko epičtější a větší. Jasně, dostal jsem v průběhu setu několik starých milovaných pecek, viděl jsem po stage pochodujícího Eddieho při skladbě “Iron Maiden” i jeho gigantickou podobiznu v posledních přídavcích, ale přesto mi tomu všemu něco chybělo. Nedovedu přesně vyjádřit, co to bylo, ale to “něco” bylo tak zásadní, že jsem si posledních několik písniček ani neužil tolik, jak bych mohl. Možná jsem čekal bohy, ale přišli jen Iron Maiden? Vážně nevím. Tím samozřejmě nechci říci, že by se vystoupení nepovedlo, ba právě naopak. Řemeslně precizní, výborně zahrané a kapela vypadala, že si užívá každou vteřinu ve světle reflektorů. Řeči Bruce Dickinsona mi přišly lehce přitroublé, ale asi to k tomu patří. Vytkl bych ještě absenci totálních fláků typu “Aces High” nebo “Run to the Hills” a až přebytek písní z nové desky, které mi nepřijdou oproti staré tvorbě nijak zvláštní. Rovněž zvuk místy hodně kolísal a chvílemi nebylo slyšel jednotlivé nástroje nebo zpěv.

Kolem jedenácté hodiny jsme se poklidně vypravili do svých domovů. Tak narvané metro jsem v životě neviděl. Parádní prostředí pro masovou histerii. Po skoro hodině na Zličíně a hurá domů autem. O bloudění při hledání dálnice (ano, ta je hned VEDLE zličínského nákupního centra) napíšu pro zájemce pohádku.

Oproti loňsku se pořadatel poučil a v areálu byla k dispozici koryta s užitkovou vodou, což maximálně oceňuji. Naopak se mi nelíbil nedostatek (lépe řečeno žádné tam nebyly) odpadkových košů. Takže všechny zbytky jídla, prázdné kelímky a ostatní odpad pěkně na zem a pak si má člověk někam sednout, když ještě k tomu nikde nebyla ani lavička. Vyrazilo mi dech, když jsem kupoval pití v petce a dostal jsem ji bez víčka. Prý abych nemohl házet uzávěry po účinkujících. Zajímavé.

Celkově hodnotím akci nad očekávání kladně a jsem zvědav, s čím se Sonisphere vytasí příští rok. Rammstein, že by? Uvidíme.