 |
| Země: Česká republika Žánr: progressive metal Datum vydání: 2.9.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Seven nejsou žádní nováčci, na české scéně se totiž pohybují už šestnáctým rokem a mají na svém kontě šest řadových alb. Kapela, která původně působila jakožto čistě instrumentální seskupení, začala postupně koketovat s hostováním několika vybraných vokalistů, až se příchodem regulérního zpěváka Lukáše Písaříka stala plně fungujícím tělesem o čtyřech členech. V této retro recenzi se podíváme na zoubek jejich stále aktuálnímu albu “Freedom Call”, které sice vyšlo předloni, ale cestu na náš blog si našlo až nyní. Důvodů je několik, ale za hlavní pokládejme fakt, že na české scéně jsou Seven do jisté míry zvláštním úkazem a stojí za to věnovat se jim i s odstupem času.
Spolu se Silent Stream of Godless Elegy se papírově jedná o nejžhavější český vývozní artikl na poli metalové hudby. Jak se partě z Moravy podařilo zakotvit u renomovaných Season of Mist, dokázali se Seven prodrat do stáje ještě větších Nuclear Blast. Do jaké míry se jedná o výsledek dlouholeté tvrdé práce a do jaké v tom mají prsty nepostradatelné konexe, v tomto případě s dvorním principálem německých power metalistů Rage, Victorem Smolskim, nechám na vás, ale já bych se přikláněl spíš k té druhé variantě, aniž bych nějak chtěl Seven urážet a pochybovat nad jejich dosavadními výsledky. Jen si myslím, že jejich předešlá tvorba není natolik zajímavá a vlastně ani kvalitní, aby se díky ní kapela bez cizí pomoci dostala na soupisku k takovým veličinám jako Nightwish, Behemoth a mnoha dalším. Jedním dechem však dodávám, že jim tento úspěch přeju, to zas ne že ne, a přiznávám, že výsledek nakonec není vůbec zlý, jak jsem původně očekával a jak na mě před rokem po jednom letmém poslechu album zapůsobilo.
“Freedom Call” vzniklo ve studiu Propast Petra Jandy pod producentským dohledem Victora Smolskiho, který je rovněž autorem většiny textů. Zvukově nemá album chybu a dosahuje skutečně kvalit zahraničních produkcí, takže v tomto ohledu jsem jakožto milovník hutných kytar a přirozeně nazvučených bicích spokojený. Když budu počítat dvě bonusové skladby, obsahuje deska celkem čtrnáctku hutných metalových vypalovaček, balancujících na pomezí power/thrashe a heavy metalu. Ač se nejedná o spojení nikterak novátorské, tak ve většině případů jsou skladby dost chytlavé a nejeden úderný refrén jsem si broukal i po skončení desky. Největší devízou jsou zajisté skladatelské a hráčské schopnosti hlavního mozku a kytaristy Honzy Běhunka, protože na jeho kytaře celá nahrávka doslova stojí a padá. Ne že by ostatní byli vyloženě ve stínu jeho virtuozity (třeba v klidnějších pasážích si milovníci rytmické souhry přijdou na své), ale kytary prostě hrají prim. Naopak za nejslabší článek řetězu považuji zpěváka Lukáše Písaříka, který je sice technicky zdatný, ale při jeho rozsahu bych očekával více variability ve vokálních linkách a osobitost.
Zmiňoval jsem, že většina skladeb je hezky chytlavých a má hitový potenciál, který ve spojení s tvrdým hudebním podkladem docela funguje. Určitě to platí zejména pro úvod “Freedom Call”, protože skladba titulní je riffopalba jak vyšitá, vypjatá “Brain Eater” mě neomrzela ani po mnoha posleších a stadiónová halekačka “Get It” je jeden ze šlágrů, který musí na živých vystoupeních fungovat jako koňská dávka adrenalinu. Jeden z odpočinkových momentů přichází se čtvrtou “The Road”, která je víc hard rocková než metalová a její odlehčená atmosféra nijak nekazí celkový poslech. To už ale neplatí o baladách, které jsou na můj vkus příliš standardní a nepřekvapivé, takže ani “Abandoned”, ani bonusová “Autumn in the Rose Garden” mě příliš nezaujaly. Není žádné překvapení, že opravdová síla tkví spíš v údernějších peckách jako “So Scarred” s perfektním sólem Honzy Běhunka, nebo “You Steal My Breath”, která se sice na úvod prezentuje jako thrashová jízda, ale tklivý refrén ji šikovně dochutí. Největší hit se skrývá na úplném závěru v podobě druhé bonusové skladby “No Surrender”, což je sice “pouze” anglická verze písně “Benaděj” k filmu “Kajínek”, ale mně osobně se tato anglická variace líbí o něco víc než původní, takže už jen kvůli této skladbě za to limitovaná edice stojí.
“Freedom Call” je energická nahrávka, na které si to své najdou především příznivci spojení tvrdých kytar a melodických metalových vokálů. Jasně, nebudu vám věšet bulíky na nos a tvrdit, že se jedná o kdovíjaký zázrak, ale když využiju srovnání se stylově spřízněnými německými veterány Rage a jejich posledním albem “21”, tak mě víc baví česká verze v podání Seven. Pokud se pro příště podaří probrat stádo písní o tři, čtyři slabší kusy, tak si myslím, že se dočkáme dne, kdy budeme mít na evropské scéně zástupce, za kterého se hrdé české srdíčko nebude muset stydět.
