Archiv štítku: SWE

Švédsko

Bathory – Nordland II (2003)

Bathory – Nordland II (2003)

Země: Švédsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 31.3.2003
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Fanfare
02. Blooded Shore
03. Sea Wolf
04. Vinland
05. The Land
06. Death and Resurrection of a Northern Son
07. The Messenger
08. Flash of the Silverhammer
09. The Wheel of Sun
10. –

Hrací doba: 63:18

Odkazy:
web

Prostřednictvím „Nordland I“ se Quorthon konečně naplno vrátil k tomu, co mu šlo nejlépe a co tak trochu naznačovalo už několik skladeb na „Destroyer of Worlds“, tedy k epickému viking metalu. A ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i jeho přímý následovník „Nordland II“, což dá samozřejmě rozum s ohledem na to, že jde o dvě vzájemně provázané desky, které byly zamýšleny jako první polovina rozsáhlé tetralogie „Nordland“.

Tímhle však bylo o „Nordland II“ řečeno prakticky vše podstatné, protože jinak bych musel z velké části opakovat to samé, co jsem psal již před nějakou dobou o „Nordland I“. To je sice nepříjemná situace pro jednoho bezvýznamného pisálka, ale v konečném důsledku na tomhle vůbec nesejde. Důležité totiž je, že z hudebního obsahu se opětovně jedná o výtečnou desku, jejíž kvality jsou hodny metalového titána, jenž na žánrové mapě zanechal tak výraznou stopu, že se to v takové míře povedlo už jen hrstce dalších.

„Nordland II“ – a chce se dodat: samozřejmě – trochu trápí standardní neduh celé tvorby Bathory, a sice vokál. Prolíná se to velkou částí mých článků o diskografii Bathory a tento počin není výjimkou. Quorthon prostě nikdy nebyl žádný úžasný pěvec, takže i na této desce by si některé pasáže z vokálního hlediska zasloužily o něco lepší péči. Na druhou stranu, nemyslím to vyloženě jako výtku, poněvadž ta určitá faleš k Bathory prostě patří.

Může se to zdát jako klišé, ale skutečně je asi namístě zaklínat se autentičností. Občas se říkává, že právě chyby dodávají hudbě pocit, že ji hrají lidé, nikoliv stroje, a zrovna v případě Bathory to platí naprosto dokonale. A jakkoliv to mohlo vypadat jako kritika a jakkoliv nepopírám, že místy zpěv na „Nordland II“ trochu zatáhne za uši, osobně si snad ani nedokážu představit, že by to nazpíval kdokoliv jiný. Když navíc člověk Quorthonovu hudbu poslouchá dnes, je to až příjemná změna oproti současné, povětšinou sterilní produkci.

A navíc – i kdyby vás zpěv místy iritoval, pořád stojí za to se přes něj i v takovém případě přenést, jelikož po hudební stránce je „Nordland II“ opětovně úžasná záležitost. Quorthon byl jednoduše mistr v tvorbě výpravné a pohlcující atmosféry, v níž není ani stopy po zbytečné nabubřelosti či kýči. I tahle nahrávka je toho jednoznačným důkazem. Skladby jako „Blooded Shore“, „Sea Wolf“, „Vinland“, „The Land“ a v neposlední řadě také dvě více jak desetiminutové kompozice „The Messenger“ a „The Wheel of Sun“ nepochybně ukazují, že Quorthonovi ani ve 21. století nedocházel dech a že stále dokázal přicházet s motivy, které se mohly postavit vedle legendárních skladeb z „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, aniž by při takovém srovnání přišly o svou důstojnost.

Bathory

Oproti „Nordland I“ mi přijde, že dvojka nenabízí tolik momentů, jež by posluchače okamžitě odzbrojily, ale na druhou stranu je víc semknutá a vyrovnanější. I agresivnější pasáže jako třeba v „Death and Resurrection of a Northern Son“ tu v rámci celku působí přirozeněji než třeba „Broken Sword“ na jedničce. Jediný song, bez něhož bych se na „Nordland II“ obešel, je „Flash of the Silverhammer“ s divně „sekaným“ riffem, ale naštěstí ani zde se nejedná o takový propadák, aby bylo nutno při poslechu přeskakovat.

Celkově vzato ale myslím, že můžeme bez sebemenších obav prohlásit, že Quorthon svou výjimečnou kariéru uzavřel se ctí a ve výborné formě. Navíc můžeme považovat za obrovskou škodu, že již nestihl dokončit dva plánované díly ságy „Nordland“ případně jakékoliv jiné album…

Bathory

3. června 2004 byl Quorthon nalezen mrtev ve svém bytě. Zemřel ve věku 38 let na selhání srdce. Pohřben byl 13. července téhož roku na hřbitově Sandsborgs na jihu Stockholmu. Quorthona přežil jeho otec Börje „Boss“ Forsberg, jenž produkoval všechna alba Bathory a vlastnil značku Black Mark Records, na níž nahrávky Bathory vycházely. Boss se nakonec dožil věku 73 let a zemřel 14. září 2017, třináct let po svém synovi.


Bathory – Nordland I (2002)

Bathory - Nordland I (2002)

Země: Švédsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 18.11.2002
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Prelude
02. Nordland
03. Vinterblot
04. Dragons Breath
05. Ring of Gold
06. Foreverdark Woods
07. Broken Sword
08. Great Hall Awaits a Fallen Brother
09. Mother Earth Father Thunder
10. Heimfard

Hrací doba: 59:21

Odkazy:
web

Pouhý rok po rozpačitém a stylově rozhádaném „Destroyer of Worlds“ se Quorthon vrátil do stylových vod, které mu slušely asi ze všeho nejvíc. Tedy alespoň dle mého skromného osobního názoru, protože tohle je přesně ta tvář Bathory, kterou poslouchám ze všech nejraději.

„Nordland I“, první část původně zamýšlené tetralogie, se plně vrací k výpravnému vikinskému metalu. Už žádné žánrové přeskoky jako posledně, nýbrž epický opus se severskou atmosférou, která navazuje na tradici desek „Hammerheart“, „Twilight of the Gods“ a „Blood on Ice“. Jejich velikosti – myšleno tedy především prvních dvou jmenovaných – sice „Nordland I“ nedosahuje, přesto se jedná o vysoce důstojnou práci hodnou jména Bathory. Na rozdíl od jiných dalších alb, která jsou v diskografii kapely spíše do počtu.

Vlastně bych si dovolil říct, že „Nordland I“ je přesně takové album, jaké by chtěl člověk poslouchat od metalové legendy, která má své zlaté období, kdy definovala nové žánry a natáčela stěžejní díla, už nějakou dobu za sebou. Už to není taková magie jako kdysi, ale pořád to má onen uctívaný rukopis, skvělé momenty, dobrou atmosféru a kvalitně poskládané skladby. Přesně takhle já osobně „Nordland I“ vnímám a jako takové se mi i líbí, ačkoliv vím, že majstrštyky ze začátku devadesátých let byly ještě lepší.

Na „Nordland I“ místy opětovně trochu hapruje zpěv, ale to je v případě Bathory spíš už poznávací znamení než nějaká zásadní výtka. Deska má ovšem velké štěstí na velkolepé kytarové riffy, jejichž prostřednictvím dokáže Quorthon vyvolat mnohem působivější nálady než pozdější napodobitelé pomocí milionu folkových fidlátek.

„Nordland“, „Vinterblot“, „Dragons Breath“, „Foreverdark Woods“ a „Mother Earth Father Thunder“ jsou velmi dobré písně. Některé z nich sice obsahují i slabší pasáže, ale každá z nich dokáže nabídnout minimálně jeden odzbrojující hudební motiv. Jako celek je o něco níže „Great Hall Awaits a Fallen Brother“, ale díky fantastické druhé polovině stojí za to přečkat i méně záživný začátek. Mimořádně povedená je taktéž balada „Ring of Gold“, která pro mě osobně představuje nádhernou ukázkou toho, jak by taková balada metalové kapely měla vypadat. Není v ní ani stopa po kýči a popravdě řečeno ji mám mnohem radši než třeba známou „Hammerheart“, která uzavírá „Twililight of the Gods“. Nejméně mě z celé desky oslovuje „Broken Sword“, jejíž intro sice zní velmi slibně, ale záhy se z ní vyklube rychlý flák, který mi do celkové atmosféry „Nordland I“ nehraje tolik, jak bych si asi představoval.

Bathory

Nicméně celkově jsem s „Nordland I“ spokojen. Deska samozřejmě stojí ve stínu svých slavnějších starších příbuzných, ale to z ní ještě nedělá špatnou záležitost, dokonce musím říct, že sám jsem tuhle nahrávku podceňoval možná až příliš. Vždy, když jsem dostal náladu na Bathory, vracel jsem se přednostně ke svaté dvojici „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, na „Nordland I“ jsem vzpomínal spíš jako na fajn album, které se mi líbí, ale nějakou zásadní potřebu jej poslouchat jsem neměl. O to příjemněji jsem byl nyní překvapen, když jsem si to zase pustil, poněvadž „Nordland I“ je mnohem lepší, než jsem si pamatoval. Čas tuhle desku zkrátka nechal krásně uzrát. A to je moc pozitivní zjištění, z něhož jasně vyplývá, že Quorthon měl stále co říct i na začátku nového tisíciletí.


Bathory – Destroyer of Worlds (2001)

Bathory - Destroyer of Worlds (2001)

Země: Švédsko
Žánr: viking / thrash metal
Datum vydání: 9.10.2001
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Lake of Fire
02. Destroyer of Worlds
03. Ode
04. Bleeding
05. Pestilence
06. 109
07. Death from Above
08. Krom
09. Liberty & Justice
10. Kill Kill Kill
11. Sudden Death
12. White Bones
13. Day of Wrath

Hrací doba: 65:53

Odkazy:
web

Po vydání „Blood on Ice“ se Quorthon v rámci Bathory na nějakou dobu opět odmlčel. Rok po zmiňované desce pustil do světa ještě druhý sólový počin s názvem „Purity of Essence“, který byl dokonce dvojalbem, nicméně na další desku Bathory se čekalo až do dalšího tisíciletí. Quorthon po sobě zanechal nahrávky, na něž všichni bez výhrad a bez keců přísaháme, ale i několik takových, na něž se názory různí, mnohdy i dost zásadně. Řekl bych, že „Destoyer of Worlds“ spadá jednoznačně do druhé jmenované kategorie. Tak si jej pojďme připomenout.

Předpokládejme na chvíli, že se někdo diskografií Bathory teprve postupně proposlouchává v rámci dohánění znalostí z metalové historie a že v této chvályhodné činnosti postupuje chronologicky. Začátek „Destroyer of Worlds“ se nese ve velmi slibném duchu a člověk v takové situaci může být z prvních skladeb až nadšený. Vše totiž nasvědčuje, že „Destroyer of Worlds“ nechá zapomenout na hubenější polovinu devadesátých let, z níž dnes stojí za zmínku jedině „Blood on Ice“.

První tři písně z „Destroyer of World“ totiž na svého přímého předchůdce navazuje velice důstojně. Nejde o skladby, které by se mohly bez obav konfrontovat se zlatým fondem vikinské epochy Bathory, tedy „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, své kvality ovšem mají a nemusejí se za ně stydět. Quorthon zde opětovně dokazuje, proč patří mezi metalové bohy a proč je jeho muzika tak nadčasová. Atmosféra z toho cáká na všechny strany a prostě to tam je.

„Lake of Fire“ potěší, i když jeden motiv trochu tahá za uši, ale jakási formální falešBathory prostě patří a kdokoliv, kdo si oblíbil starší desky, by s ní neměl mít problém ani tady, obzvlášť když nepřesahuje únosnou míru. Titulní „Destroyer of Worlds“ je ještě lepší, v jejím případě před sebou máme hymnu jak stehno a zároveň mého osobního favorita z celé desky. Zádumčivá nálada, nekompromisní valivé tempo, pohlcující atmosféra, která kulminuje v momentech s několika jednoduchými tóny (v jednoduchosti je síla – stará známá pravda) a samozřejmě i v odzbrojujícím kytarovém sólu. Kurva, takhle teda jo! Ani třetí „Ode“ nijak nezklame a opět se vrací k postupům, které byly typické zejména pro „Twilight of the Gods“, což ale nemyslím nijak zle, protože je v ní prakticky vše, co od téhle tváře Bathory chci.

Poté ale přijde pecka mezi oči v podobě thrashmetalové vypalovačky „Bleeding“, která jako by se sem vůbec nehodila. Následující „Pestilence“ je takový hybrid, který se ze začátku tváří jako další thrashovka ve středním tempu, ale zanedlouho dojde i na trochu severské atmošky (hezký sborový motiv je nakonec to jediné, co utkví v hlavě), a některé postupy mi vzdáleně připomínají i Quorthonovy sólové věci. Nicméně kdyby byl tohle nejslabší článek „Destroyer of Worlds“ ještě bychom mohli být rádi.

Bathory

Poté už totiž následuje přehlídka nudného thrash metalu, který je možná poslouchatelnější než „Octagon“, ale chybí mu divokost „Requiem“. „Death from Above“ by se možná uživila na některém z právě jmenovaných alb, ale třeba „Krom“ je diplomaticky nic moc a taková „Liberty & Justice“ je docela tragédie. Ani zbytek thrashových songů „109“, „Kill Kill Kill“ a „Sudden Death“ nepatří k ničemu, o čem bych musel psát domů. Spíš naopak.

Předposlední „White Bones“ připomíná „Pestilence“ v tom smyslu, že se opět jedná o srážku obou světů, zde primárně thrashového, jenž je okořeněn o něco málo atmosférických prvků. I tentokrát je výsledek poněkud rozpačitý, což jen korunuje nudné hevíkové sólování v závěru. Až poslední „Day of Wrath“ se opětovně vrací k vikinskému nádechu a hned je to o sto procent lepší. Tahle píseň sice zdaleka není dokonalá, ale jistě má své momenty a přinejmenším kytarové sólo v její polovině je vysoce exkluzivní.

Bathory

„Destroyer of Worlds“ je každopádně rozhádaná deska stojící mezi dvěma hudebními světy, jejichž nálady jdou proti sobě. Z jednoho úhlu pohledu to vypadá, jako kdyby se Quorthon nedokázal rozhodnout, jak má „Destroyer of Worlds“ vlastně znít, z jiného úhlu to zas vypadá jako vymetání šuplíků – jedno jakých. Kdyby se vyházel všechen ten thrashový balast a nechaly se jen čtyři nejlepší písně, mohlo jít o skvělé EP o 25 minutách. Za stávající situace ale není jiná možnost, než si ručně promazat empétrojky, poslouchat jen ty čtyři kusy a desku mít v polici pouze z povinnosti.


Bathory – Blood on Ice (1996)

Bathory - Blood on Ice (1996)

Země: Švédsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 27.5.1996
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Intro
02. Blood on Ice
03. Man of Iron
04. One Eyed Old Man
05. The Sword
06. The Stallion
07. The Woodwoman
08. The Lake
09. Gods of Thunder of Wind and of Rain
10. The Ravens
11. The Revenge of the Blood on Ice

Hrací doba: 53:40

Odkazy:
web

Po thrashmetalové epizodě prostřednictvím alb „Requiem“ a „Octagon“, z nichž přinejmenším to druhé se příliš nepovedlo, přišel v roce 1996 konečně návrat k tomu, co šlo Quorthonovi ze všeho nejlépe – k epickému vikinskému metalu. Nejspíš všichni ale víme, že tohle tvrzení je trochu zavádějící, a to hned ze dvou důvodů.

Zaprvé, „Blood on Ice“ sice formálně zapadá do stejné žánrové škatulky jako „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“ a rozhodně lze mezi nimi a devátou dlouhohrající deskou Bathory najít nejeden společný jmenovatel, svou náladou je ale tohle album trochu jinde. Zadruhé je poněkud zvláštní mluvit o návratu k předešlému stylu i z toho důvodu, že základy „Blood on Ice“ byly položeny prostřednictvím demo nahrávek již v roce 1989. Tehdy ovšem desku nedokončil. Na světlo pak materiál vytáhl až v polovině devadesátých let, kdy jej – částečně i na nátlak fanoušků, kteří se o tomto projektu dozvěděli díky tomu, že jej Quorthon zmínil v rozhovorech – předělal a dodělal. V pozdějších rozhovorech se nechal slyšet, že upravil přibližně 40 % starého materiál a zbytek nechal v jeho původní podobě.

Zajímavá historka se pojí i s obálkou „Blood on Ice“. Ambiciózní koncepční dílo si žádalo výpravný artwork, o nějž byl požádán peruánský malíř Boris Vallejo. Jeho jméno vám možná nemusí nic říkat, ale některá jeho díla jste jistě viděli, protože zdobí hromady fantasy (nejen) knížek. Sekci filmového koutku jsem kupříkladu začal se sérií „Deathstalker“ a videokazety s těmito bijáky zdobila právě jeho práce. Vallejo si ovšem řekl o částku (údajně $10 000, což při dnešním kurzu a po započtení inflace dělá cca 325 000 Kč), která byla pro možnosti Bathory příliš vysoká. Notoricky známý modrý přebal tím pádem namaloval Kristian Wåhlin alias Necrolord.

Ze staré vikinské trojky „Hammerheart“, „Twilight of the Gods“ a „Blood on Ice“ je u mě poslední jmenovaná nahrávka až na třetí pozici. Ale ne z toho důvodu, že by byla špatná, nýbrž protože předchozí dvě jsou jednoduše strop. Nicméně i „Blood on Ice“ je právem metalovou klasikou, která dokazuje, že Quorthon měl pro vytvoření odzbrojující atmosféry ohromný talent. I když se tu najde pár slabších míst (opět sem tam zavane menší kýč, ale to se dělo i na předchozích vikinských počinech), některé momenty opět sahají po hranici geniality a bez obav se mohou zařadit do výkladní skříně tvorby Bathory.

Mezi takové bych jistě zařadil titulní „Blood on Ice“ a s ní samozřejmě i finální „The Revenge of the Blood on Ice“, která se v závěru desky vrací k motivům své skoro-jmenovkyně ze začátku. Skvělá je „The Sword“ a osobně jsem měl vždycky slabost pro „One Eyed Old Man“, ačkoliv zde je nutno zmínit, že Quorthonův zpěv, jenž obecně patřil k jeho slabinám, tu místy trochu tahá za uši. Přesto bych si to s žádným jiným vokálem představit nedokázal – můžeme to nazývat nostalgií, můžeme se zaklínat autentičností, ale prostě to tak je a na působivosti prostřední pasáže s mluveným slovem (jejž ovšem nenamluvil Quorthon) to nic neubírá. Úplně nejvýš si ovšem cením osmé skladby „The Lake“, která by se rozhodně neztratila ani na „Twilight of the Gods“, na nějž ostatně odkazuje typickým kytarovým brnkáním. Popravdě řečeno, možná jedna z nejlepších písní, jaké po sobě Quorthon zanechal.

Bathory

„Blood on Ice“ jsem vždy cenil a tuším, že právě tohle album Bathory jsem kdysi slyšel jako úplně první (ale jistý si tím už dnes nejsem). Přesto, jak už jsem naznačil výše, u mě vždycky stálo mírně ve stínu korunních děl vikinské éry, tedy „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“. Jak se ale nyní postupně proposlouchávám celou diskografií Bathory, musím říct, že po „Requiem“ a „Octagon“ je „Blood on Ice“ skutečným balzámem pro uši. Když hraje „The Lake“ a další oblíbené kusy, tak ta husí kůže tam pořád je a to se rozhodně cení. Quorthon byl jednoduše unikátní skladatel s vytříbeným citem pro tvorbu nálad a i tahle deska je toho důkazem.


Saltas – Currents

Saltas - Currents

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions
Původní vydání: 17.1.2018, selfrelease

Tracklist:
01. Salt at the Temple Roots
02. Fractals from the Lower Flesh
03. XII Nerves Decay
04. Currents from the Astral Darkness

Hrací doba: 27:15

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Mám rád labely jako Nuclear War Now!, Iron Bonehead, Invictus, které jsou zárukou kvality nejen proto, že pod nimi vychází kultovní kapely. Pod Season of Mist (například) také vychází metalová špička, ale to spíše z důvodu, že Season of Mist a jim podobní dokáží nabídnout zaběhnutým spolkům lepší podmínky, primárně co se týče financí, neboť od nich se odvíjí spousta důležitých prvků okolo kapelního fungování, což platí i pro trve ug spolky z horní dolní. Ovšem vypiplat si kapelu od úplných demo počátků, věnovat jí čas, prostředky a tedy i důvěru bez jistoty, že se to vše vrátí, to je jiná. A mezi takové patří právě firmy uvedené v první větě (a samozřejmě mnohé další).

O švédských Saltas se běžný posluchač mohl oficiálně dozvědět teprve v lednu, neboť tehdy byla spuštěna jejich oficiální stránka a demo „Currents“ se objevilo na YouTube a Bandcampu. Záhy poté projevili Nuclear War Now! zájem o vydání kazety, ujali se propagace a tak jsem se o kapele dozvěděl i já.

Základní info hovoří, že Saltas je kolaborací členů Irkallian Oracle (C.J.: bicí, hlasy) a The Funeral Orchestra (N.R.: kytara, hlasy, dále ovšem působící i v Heavydeath nebo Runemagick). Jak vlastně tahle kolaborace přesně probíhá, nevím, i když mám pocit, že by bylo nepřesné se domnívat, že kytarista donese všechny riffy na zkušebnu a bubeník to nějak pošolíchá. Přeci jen, není úplnou vzácností, když i bicman ovládá strunný nástroj a v případě Saltas technická zdatnost nutná není.

Kapela svou hudbu označuje jako obskurní pomalý death metal. Nepředstavujte si nic ve stylu starých Obituary, dokonce bych je neřadil ani mezi klasický death/doom nebo současné následovníky staré školy. Věřte nebo ne, Saltas již se svým prvním demem nabízí něco svojského, ne-li až unikátního. Jasné, občas si při poslechu „Currents“ vybavím kapely jako třeba Antediluvian z období okolo prvního alba, případně finské Ride for Revenge. Ale jinak jsem s konkrétními přirovnáními v koncích. Možná, kdybych psal pro Necrosphere, tak bych si pomáhal elaboráty o odlehlých smradlavých mokřadech, kde již staletí nezasvitlo slunce a které skrývají rozpadlé dávné ruiny, v nichž polo-lidské kmeny konají hnusné ceremonie pro svá neméně zdeformovaná božstva. Nebo bych mohl třeba fantazírovat o násilných setkáních čtvrtého druhu, prostě o něčem, co v člověku alespoň trochu probudí niterní odpor, neklid a zároveň i jistý druh morbidní fascinace.

A to je právě něco, co cítím z tohoto hypnotického dema. Své dělá i dovolím-si-říct-že svojský a hutný kytarový sound. Ale hlavní podíl mají samozřejmě riffy, které jsou jako samotné kompozice velice minimalistické, až zaměnitelné, ale doopravdy uhrančivé. O jejich síle snad napoví, že když jsem si nedávno „Currents“ navečer pustil asi dvakrát po sobě, tak se mi plížívé hnusoriffy dokonce otiskly do snu. Perkuse lze popsat jako ritualistické, avšak spíše evokující jednoduchou rytmiku obskurního ambientu nežli nějaký rádoby okultní metal, co má „rituálů“ plno hubu. Bicí by se daly jistě přirovnat i ke zmíněným Irkallian Oracle, Ride for Revenge nebo Grave Upheaval, avšak blastbeaty, natožpak rychlejší pasáže, zde nejsou žádné. Hlasy hudbu doplňují perfektně.

Z „Currents“ nejsem nadšený na maximum, rozhodně ale můžu říct, že Saltas mají mou plnou pozornost i podporu. Na již chystané druhé demo „Parasites“ se tedy těším fest. Hudba Saltas bude běžné metalové fanoušky k smrti nudit, ale pokud opravdu máte slabost pro morbidní hnusný metal, nejen ve stylu výše uvedených kapel, je zde slušná šance, že vás Saltas zaujmou také.


Bathory – Octagon (1995)

Bathory - Octagon (1995)

Země: Švédsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 17.10.1995
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Immaculate Pinetreeroad #930
02. Born to Die
03. Psychopath
04. Sociopath
05. Grey
06. Century
07. 33 Something
08. War Supply
09. Schizianity
10. Judgement of Posterity
11. Deuce [Kiss cover]

Hrací doba: 39:49

Odkazy:
web

Na „Requiem“ se hudba Bathory stočila směrem ke staroškolskému archaickému thrash metalu, což byla oproti dřívější tvorbě obrovská změna. Následující deska „Octagon“ z října 1995 v myšlence započaté svým přímým předchůdcem pokračuje, ale z jistého úhlu pohledu ji dotahuje ještě dále.

Oním jistým úhlem je především zvuk. Kytara zní na „Octagon“ primitivně, neotesaně, snad jako by kdyby vylezla až z pravěku. Zač je toho loket, se ukáže už s prvními riffy úvodního songu „Immaculate Pinetreeroad #930“. Jakási zvuková pravěkost nakonec svým způsobem koresponduje i s obálkou alba, jež ovšem v konečném důsledku patří k jeho nejsilnějším stránkám, ale k tomu se ještě dostaneme.

Kytarová hrubost jde až tak daleko, že jsou na místě spekulace, jestli se už „Octagon“ neblíží někam na okraj žánrů jako noise rock. Což je dost zajímavé zjištění a osobně si myslím, že vedle obalu patří ke kladům „Octagon“. Naneštěstí se však jedná snad o jediné dvě věci, o nichž lze v souvislosti s touhle nahrávkou mluvit v pozitivech. „Octagon“ totiž není příliš dobré album. Vlastně není vůbec dobré a jednoznačně představuje nejhlubší dno celé diskografie Bathory. Občas se říkává, že každý interpret má právo na nějaký přešlap, nepovedený experiment či pokus, který se zvrhnul do nežádoucí podoby – v případě Quorthona tento omyl představuje právě „Octagon“.

Po skladatelské stránce je totiž „Octagon“ naprostá slabota, v níž chybí dobré skladby nebo atmosféra (a že ta Quorthonovu muzika dříve zdobila) nebo cokoliv jiného, co by posluchače dokázalo uspokojit. Dokonce už ani tu agresi „Octagon“ nedokáže nabídnout – možná, že samotná kytara zní snad ještě syrověji než na „Requiem“, ale vlastní materiál se s nasraností svého přímého předchůdce rovnat nemůže. Taková „Century“ se svým pohodovým groovy tempem může posloužit jako příklad, ale je smutné, že ta ještě, společně s „Psychopath“, patří k tomu nejstravitelnějšímu, co se na nahrávce objevuje. Kupříkladu „Grey“ je dost smutné poslouchání, ačkoliv má jen minutu a čtvrt, a trochu trapně je člověku i u některých momentů „33 Something“ nebo u zdechlého coveru „Deuce“ od Kiss.

Výše zmiňované plusy jsou spíš jen detaily, které ve finálním zúčtování psůobí docela bezvýznamné vedle negativ. Hledat na „Octagon“ nějaká skutečná pozitiva je docela obtížné. Mě osobně tahle fošna vůbec nebaví, nikdy jsem si na ní nenašel jediný oblíbený nebo zajímavý song. A co si tak všeobecně všímám, rozhodně v tom nejsem sám, protože „Octagon“ je obecně vnímáno dost negativně. Většina metalových legend má nějaké kostlivce ve skříni a Bathory v tomto ohledu evidentně nepředstavuje žádnou výjimku.

Bathory

„Requiem“ nebylo nějak zásadně dobré album, ale dokážu si představit, že existuje někdo, komu se upřímně líbí, ani nemusí jít o fandu zlaté éry Bathory. Nedivil bych se, kdyby si jej oblíbili příznivci určitého druhu thrash metalu. Vznik „Octagon“ však nejde obhajovat v podstatě nijak, protože je to nepovedená deska i sama o sobě, bez jakéhokoliv kontextu, obecně. V rámci Bathory se pak nemusíme bát hovořit o naprostém propadáku, jehož složení, natočení a vydání si Quorthon mohl s naprostým klidem odpustit.


Bathory – Requiem (1994)

Bathory - Requiem (1994)

Země: Švédsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.11.1994
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A:
01. Requiem
02. Crosstitution
03. Necroticus
04. War Machine
05. Blood and Soil

Side B:
06. Pax vobiscum
07. Suffocate
08. Distinguish to Kill
09. Apocalypse

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
web

Přinejmenším jedna věc se Quorthonovi musí nechat – vždycky si dělal věci po svém a nijak zásadně se neohlížel na to, co se zrovna hraje nebo co od něj očekává okolí. Důkazů tohoto tvrzení napříč jeho tvorbou najdeme mnoho. Ostatně jen těžko by dokázal položit základy hned dvě metalovým subžánrům, kdyby tomu tak nebylo. Stejně tak bychom ale mohli poukázat i třeba na rok 1994, kdy Quorthon vydal nemetalovou sólovku „Album“ a po třech letech také novou desku Bathory, na níž se opětovně vydal úplně jiným směrem než na jakémkoliv předchozím počinu.

Po éře rozmáchlých epických eposů se Quorthon prostřednictvím „Requiem“ navrátil k metalovému primitivismu a nespoutanosti. Přesto se nejedná o návrat ke kořenům, poněvadž na rozdíl od raných blackmetalových alb k tomu nyní využívá thrash metal. „Requiem“ je agresivní thrashová fošna, dřevní až běda, že pomalu i v polovině devadesátých let šlo o totální zpátečnictví.

To by samozřejmě nemuselo vadit, pokud by „Requiem“ zabíjelo. Bohužel se ovšem jedná o jeden z těch slabších Quorthonových počinů. Paradoxně potěší víc pravověrné oldschool thrashery než pravověrné příznivce starší tvorby Bathory. Nejde ani tak o změnu stylu, ten můžeme klidně nechat stranou – problém tkví v tom, že na „Requiem“ nemá ani zdaleka šanci navodit husí kůži podobně jako dřívější věci od Bathory. A to i navzdory skutečnosti, že jisté paralely především s ranými počiny samozřejmě nalézt lze, když se „Requiem“ opětovně obrací za metalovou agresí.

Jestli si něčeho na „Requiem“ cením, je to akorát právě jeho atavismus. Deska ve svém zpátečnictví působí poměrně sympaticky. A to se týká hudební i zvukové stránky, která je taktéž surová a barbarská, což s laděním samotného materiálu koresponduje. To všechno je na jednu stranu fajn, ale nic víc, protože čistě na tomhle případný hlubší zážitek vystavět jednoduše nelze. „Requiem“ hobluje a hobluje, ale že by mě poslech desky skutečně bavil a měl jsem potřebu ho nějak pravidelně opakovat? To rozhodně ne. Vlastně tedy platí to samé, co jsem psal již o Quorthonově sólovce, ačkoliv z trochu jiných důvodů – samozřejmě se to dá poslouchat, ale ruku na srdce, vzpomněl by si dnes někdo na takovéhle album, kdyby na obálce nebylo logo Bathory?

Svou roli v tom jistě hraje i skutečnost, že „Requiem“ nabízí jen minimum opravdu pamětihodných songů, jichž třeba na „Under the Sign of the Black Mark“ nebo „The Return……“ bylo plno. Osobně mám vcelku rád vypalovačky „Blood and Soil“ a „Pax vobiscum“, jakkoliv ani z nich nechčiju maggi v kostkách, a největší respekt mám k finální „Apocalypse“, jež mi jako jediná přijde skladatelsky skutečně zajímavá, a vůbec poprvé na celé nahrávce lze díky skvělým kytarovým melodiím mluvit alespoň o náznaku atmosféry. Ale až na tuto poslední skladbu mi album nějak zásadně pamětihodné nepřijde.

Bathory

Jistě bychom mohli polemizovat o tom, jak by si „Requiem“ stálo, kdyby deska přesně v téhle podobě vyšla o deset let dříve. Možná, že v takovém případě by byla uctívána jako klasika evropského thrash metalu a zkultovněla by podobně jako třeba „In the Sign of Evil“ nebo „Endless Pain“, ale nikdo z nás není vševědoucí, aby tohle dokázal říct. S jistotou ovšem mohu prohlásit, že za mě „Requiem“ patří k tomu méně zajímavému, co po sobě Quorthon zanechal.


Quorthon – Album (1994)

Quorthon - Album (1994)

Země: Švédsko
Žánr: alternative metal / grunge
Datum vydání: 27.9.1994
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. No More and Never Again
02. Oh No No
03. Boy
04. Major Snooze
05. Too Little Much Too Late
06. Crack in My Mirror
07. Rain
08. Feather
09. Relief
10. Head over Heels

Hrací doba: 55:20

Odkazy:

Tvorbu Bathory osobně vnímám jako rozparcelovanou na různé éry, přičemž s „Twilight of the Gods“ z roku 1991 se uzavřela ta druhá. A zároveň s ní i to nejzajímavější, co Quorthon metalovému světu věnoval. Jsou to totiž právě první dvě pomyslné epochy, blackmetalová a (první) vikinská, díky nimž je Bathory uctívána jako kultovní formace.

Symbolické v tomto případě je, že „Twilight of the Gods“ bylo původně zamýšleno jako poslední deska Bathory. Po jejím vydání se Quorthon na chvíli odmlčel a následující dva roky, tedy ty s pořadovými čísly 1992 a 1993, vyplnily první dva díly kompilace „Jubileum“, které obsahovaly různě namíchané skladby z předcházejících alb doplněné o několik málo nevydaných tracků (celkem se jich na obou kompilačkách objevilo pět). Další regulérní studiové album se objevilo až v roce 1994, ale na druhou stranu, vyšly zde hned dvě řadové nahrávky, pod nimiž byl Quorthon podepsán. Vedle „Requiem“, které načalo thrashmetalovou éru Bathory a o němž si budeme povídat někdy příště, to byl i první sólový počin.

Album s prudce vynalézavým názvem „Album“, jemuž jen tak mimochodem předcházel singl s neméně výmluvným titulem „Single“, se nese v dost odlišném duchu v porovnání s muzikou Bathory. Což samozřejmě smysl dává (vždyť jinak by asi nebylo zapotřebí to vydávat pod jinou hlavičkou) a proti tomu vůbec nic. Když nic jiného, přinejmenším to značí, že Quorthon měl vždycky tak trochu na salámu názory okolí a jel si to svoje, jak to zrovna cítil, a to je nanejvýš chvályhodné. Album „Album“ (haha) nemá s black metalem ani viking metalem společného zhola nic, naopak se nese v alternativnějším pojetí rock/metalové muziky, je na něm cítit velký vliv tehdy populárního grunge i pomalu se formující vlny groove metalu, který se přibližně v téhle době pomalu začínal utvářet.

To mnohým může znít poněkud nelibě, ale Quorthonův talent byl obrovský, díky čemuž dokázal i tyhle výrazové prostředky přetavit v hudbu, která je výš než standardy zmiňovaných žánrů. Na druhou stranu, úroveň téhle sólové desky se ani vzdáleně nepřibližuje kvalitám toho, co tvořil předtím v rámci Bathory. Atmosféricky ani emočním dopadem se album „Album“ (haha) s Quorthonovýmy dřívějšími majstrštky nemůže srovnávat. Jedná se prostě o slušnou písničkovou desku, nenáročnou a docela pohodovou, ale nijak zásadně úžasnou. Povězme si upřímně, že kdyby pod tímhle nebyl podepsán Quorthon, si nikdo by si na album jako „Album“ (haha!) dnes už nevzpomněl.

Navíc se zde plně projevuje i Quorthonova slabina, kterou je zpěv. Tenhle chlap prostě nějak zásadně dobrým zpěvákem nebyl, což u Bathory nevadilo ani v nejmenším, ale zde už to místy bolí. Naopak vcelku dobrá je nahrávka, co se riffů týče. Zde se ukazuje, že Quorthon byl v tomto ohledu opravdu „mástr“. V případech, kdy se klady a zápory podaří vybalancovat do přijatelného poměru, vylezou z toho vcelku slušné songy. Úvodní „No More and Never Again“, „Major Snooze“ nebo „Feather“ jsou v cajku. Nevadí mi ani delší a pomalejší kusy jako „Boy“ a „Crack in My Mirror“, byť ta druhá jmenovaná je zajímavější, jakkoliv právě „Boy“ je jedinou stopou, která nechá alespoň vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí tvorby Bathory. Naproti tomu třebas „Oh No No“ nebo „Rain“ se hodně nepovedly, místy zavánějí až trapností a jasně ukazují, že i mistr tesař se někdy utne.

Quorthon

Album „Album“ je albem (tohle mě fakt baví), které asi – z povinnosti – neuškodí znát, ale nemohu tvrdit, že by mě lákalo si jej sám od sebe pouštět. Popravdě řečeno, dlouhé roky jsem jej neslyšel a nyní jsem ho oprášil pouze kvůli tomuhle článku. Kdyby článku nebylo, neměl bych sebemenšího důvodu tuhle desku znova poslouchat. Což myslím mluví samo za sebe.


Watain – Trident Wolf Eclipse

Watain - Trident Wolf Eclipse

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.1.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Nuclear Alchemy
02. Sacred Damnation
03. Teufelsreich
04. Furor Diabolicus
05. A Throne Below
06. Ultra (Pandemoniac)
07. Towards the Sanctuary
08. The Fire of Power
09. Antikrists mirakel [bonus]

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čas letí jako zběsilý. Člověk se ani nenadál a už je tomu celých pět roků od doby, kdy Watain vydali svou předchozí desku „The Wild Hunt“. Již tehdy jsem je v dobové recenzi označil za kapelu, kterou jsem svého času strašně žral, ale postupně můj vztah k její tvorbě poněkud ochladl a její pojetí černého kovu se mi docela vzdálilo. Nyní, po dalších pěti letech, už bych mohl s klidným srdcem říct, že Watain jsou skupinou, jejíž počínání je mi vcelku volné. Sice jsem věděl, že až vyjde další album, tak si ho pustím, ale nemohu tvrdit, že bych na „Trident Wolf Eclipse“ nějak vyčkával a těšil, vlastně mi bylo trochu jedno, co Watain celou tu půldekádu dělali.

To se ovšem týká současných Watain. Starou tvorbu v určité oblibě stále chovám (ačkoliv nějakou srdcovkou bych to nenazýval ani ve snu) a některou z prvních tří řadových nahrávek „Rabid Death’s Curse“, „Casus Luciferi“ a „Sworn to the Dark“ si tu a tam s chutí pustím. Ale možná právě tohle je důvodem, proč můj zájem o Watain strmě klesá – pozdější tvorba se prvním třem flákům prostě nemůže rovnat ani náhodou. „Lawless Darkness“„The Wild Hunt“ mě sice poměrně bavily v době vydání, ale dlouhodobé hledisko odhalilo, co jsem v období jejich čerstvosti prohlédnout nedokázal – že zkouškou časem ani jedno z těchto dvou alb neprošlo. S odstupem mohu říct, že z obou těchto nahrávek přežilo jen po jedné skladbě – „Waters of Ain“ respektive „They Rode On“, což je zejména v tom druhém případě paradoxní, jelikož se jedná o píseň pro Watain dost atypickou.

O nějaké sračky se však ani u „Lawless Darkness“, ani u „The Wild Hunt“ nejednalo. A když nic jiného, alespoň jisté dočasné uspokojení poskytnout dokázaly. A právě tohle se s příchodem „Trident Wolf Eclipse“ mění – novinka totiž nezvládne ani to.

Po „The Wild Hunt“, které bylo dejme tomu lehce otevřenější jiným vlivům, představuje „Trident Wolf Eclipse“ návrat k surovému black metalu, akorát s typickým rukopisem Watain. Ten je na desce stále přítomen, což lze jistě považovat za klad, ale výsledku schází divokost a autentičnost „Rabid Death’s Curse“ a „Casus Luciferi“. Chybí i skutečně nosné nápady, na nichž se dají stavět hymny a silné skladby, jako se to v hojné míře dařilo na „Sworn to the Dark“ (a částečně nakonec i na „Lawless Darkness“). Některé dílčí motivy a riffy můžou být vcelku dobré, kupříkladu určité pasáže v „Teufelsreich“, „A Throne Below“ nebo „The Fire of Power“ se mi poměrně líbí, ale z celkového hlediska prostě „Trident Wolf Eclipse“ nedokáže strhnout a jednotlivé písně se od sebe mnohdy rozeznávají jen dost těžko. Kdo nás čte pravidelněji, ten jistě ví, že já jsem ten poslední, kdo by si stěžoval na nedostatek záchytných bodů, ale takový stav musí vyvážit jiné přednosti. A to se v případě „Trident Wolf Eclipse“ nedaří.

Upřímně ani nevím, co víc bych k tomu měl říct. Myslím, že jsem „Trident Wolf Eclipse“ zkoušel poslouchat vcelku intenzivně a že jsem té nahrávce dal dostatek prostoru, aby odhalila své případné kvality, ale i přesto jsem zde nic zásadního nenašel. Nakonec jsem tedy dospěl k závěru, že nejnovější počin Watain je jednoduše slabý. Až takhle prozaické to evidentně může být.

Jistěže určitou úroveň „Trident Wolf Eclipse“ má, o tom se asi nemusíme nijak zásadně přít, ale to je do jisté míry dáno i zkušenostmi a profesionalitou. Album není nějaká mrdka z krtka, pouze je nepříjemně obyčejné, neurážející, nevyčnívající. Watain zde rozhodně nehrají žádný vysoký nadprůměr. A to je příliš málo na skupinu, která se dlouhodobě tváří jako žánrová elita a která patří k nejviditelnějším představitelům black metalu. Dnes jsou Watain formací, jež má skvělou vizuální stránku a obecně estetiku a která vypadá dobře na fotkách, ale co se hudby týče, její aura a kouzlo už se vytratily.

Watain


Panphage – Jord

Panphage - Jord

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Odalmarkerna
02. Måtte dessa bygder brinna
03. Ygg (En visa om julen)
04. Skadinawjo
05. Den tyste åsen
06. Som man sår får man skörda
07. Osådda skall åkrarna växa

Hrací doba: 39:49

Odkazy:
bandcamp

„Drengskapr“, předcházející album švédského projektu Panphage, mě posadilo na prdel. Nepřinášelo zhola nic nového, ale někdy je žánrová pravověrnost a čistota zahraná s tím nejvyšším zápalem a citem pro danou věc tím nejlepším, co člověk může dostat. Přesně to platilo (platí) i v případě „Drengskapr“, z něhož se vyklubala fenomenální blackmetalová jízda syrového severského ražení. Z výsledku jsem byl ostatně natolik nadšen, až to deska ve shrnutí roku 2016 dopracovala mezi pětici mých nejlepších alb.

Další počin, tentokráte již třetí dlouhohrající, s sebou přinesl poměrně rozporuplný pocit. Nebo lépe řečeno – dva dojmy, z nichž jeden, jak už to tak bývá, je dobrý a druhý špatný. Začnu tím horším – „Jord“ znamená konec Panphage. Fjällbrandt už v loňském roce kapelu uložil k ledu, tudíž její labutí píseň vychází vlastně posmrtně. Což mi přijde jako ohromná škoda, jelikož úroveň všech tří řadových nahrávek Panphage je natolik vysoká, že věřím, že by tahle formace ještě byla schopna dát blackmetalové scéně několik skvělých alb. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že se tak nejspíš nestane. Internetové zdroje navíc zatím mlčí o případném dalším hudebním směřování Fjällbrandta a další kapely, které jsou u jeho jména uvedené na Metal-Archives, tedy Dientalpia a Panzerkampf, se rovněž netváří dvakrát aktivně. A to zamrzí, poněvadž Fjällbrandt prostřednictvím Panphage jasně ukazuje, že má pro staromilský černý kov se severským feelingem velký cit.

Pro důkaz svých slov ostatně nemusím chodit daleko. Hned úvodní skladba „Jord“ mi dává za pravdu. „Odalmarkerna“ je hymna jako svině a musí zabrat snad na každého, kdo slyší třeba na rané klasiky od norských Kampfar. Podobně by se daly nalézt paralely i se starší tvorbou Arckanum anebo se jmény jako Goatmoon, Taake či Angantyr. Pokud vás kterákoliv z právě jmenovaných skupin (anebo jim podobných) oslovuje, pak věřte tomu, že u Panphage najdete muziku, která by vás rozhodně měla zajímat.

Asi je zřejmé, že bych své nadšení trochu krotil, respektive bych zřejmě žádné neměl, kdyby „Odalmarkerna“ byla jedinou povedenou písní na desce. Žádné strachy, tak to rozhodně není, Fjällbrandt hraje vysokou ligu až do konce celé kolekce. Severská atmosféra je doslova hmatatelná, ve skladbách jako „Skandinawjo“ nebo „Den tyste åsen“ samozřejmě dojde i na „povinné“ nordické sbory, nechybí ani množství typických mrazivých melodií a vyhrávek, ani takřka učebnicové riffy – kolikrát ani ne tak v tom smyslu, že je Fjällbrandt opsal z blackmetalové učebnice, ale spíš že by do té učebnice měly patřit.

Panphage

Jasně, já chápu, že to asi nezní dvakrát přesvědčivě, ale v Panphage všechny standardní žánrové postupy vyústily do strhujícího celku, jemuž neschází onen pověstný feeling. Samozřejmě, „Jord“ formálně vzato pouze cituje letité žánrové kulty, ale činí tak natolik přesvědčivě, až se na ně svou kvalitou mnohdy dotahuje. A to se rozhodně nestává často! Kupříkladu „Ygg (En visa om julen)“ anebo „Som man sår får man skörda“ jsou jednoduše majstrštyky, při jejichž poslechu se obrovská síla Panphage projevuje naplno.

„Jord“ v sobě mísí severskou divokost, výpravnost i chladnost v natolik lákavé formě, až se veškeré případné formální nedostatky stávají zcela nepodstatnými. V neposlední řadě mi Panphage evokuje dobu, kdy jsem teprve pronikal do tajů severského black metalu, což byla magická doba objevování největších klasik, po jejichž naposlouchání už člověk nenarazil na nic, co by se jim přiblížilo zvukem i kvalitou zároveň. U Panphage se tak ovšem děje, čehož si ohromně cením. I bez nostalgického přičinění bych se však nebál „Jord“ označit jako povinnost pro vás všechny, kdo danému druhu black metalu holdujete.