Země: Švédsko Žánr: viking metal Datum vydání: 31.3.2003 Label: Black Mark Production Tracklist: 01. Fanfare 02. Blooded Shore 03. Sea Wolf 04. Vinland 05. The Land 06. Death and Resurrection of a Northern Son 07. The Messenger 08. Flash of the Silverhammer 09. The Wheel of Sun 10. – Hrací doba: 63:18 Odkazy: web

Prostřednictvím „Nordland I“ se Quorthon konečně naplno vrátil k tomu, co mu šlo nejlépe a co tak trochu naznačovalo už několik skladeb na „Destroyer of Worlds“, tedy k epickému viking metalu. A ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i jeho přímý následovník „Nordland II“, což dá samozřejmě rozum s ohledem na to, že jde o dvě vzájemně provázané desky, které byly zamýšleny jako první polovina rozsáhlé tetralogie „Nordland“.

Tímhle však bylo o „Nordland II“ řečeno prakticky vše podstatné, protože jinak bych musel z velké části opakovat to samé, co jsem psal již před nějakou dobou o „Nordland I“. To je sice nepříjemná situace pro jednoho bezvýznamného pisálka, ale v konečném důsledku na tomhle vůbec nesejde. Důležité totiž je, že z hudebního obsahu se opětovně jedná o výtečnou desku, jejíž kvality jsou hodny metalového titána, jenž na žánrové mapě zanechal tak výraznou stopu, že se to v takové míře povedlo už jen hrstce dalších.

„Nordland II“ – a chce se dodat: samozřejmě – trochu trápí standardní neduh celé tvorby Bathory, a sice vokál. Prolíná se to velkou částí mých článků o diskografii Bathory a tento počin není výjimkou. Quorthon prostě nikdy nebyl žádný úžasný pěvec, takže i na této desce by si některé pasáže z vokálního hlediska zasloužily o něco lepší péči. Na druhou stranu, nemyslím to vyloženě jako výtku, poněvadž ta určitá faleš k Bathory prostě patří.

Může se to zdát jako klišé, ale skutečně je asi namístě zaklínat se autentičností. Občas se říkává, že právě chyby dodávají hudbě pocit, že ji hrají lidé, nikoliv stroje, a zrovna v případě Bathory to platí naprosto dokonale. A jakkoliv to mohlo vypadat jako kritika a jakkoliv nepopírám, že místy zpěv na „Nordland II“ trochu zatáhne za uši, osobně si snad ani nedokážu představit, že by to nazpíval kdokoliv jiný. Když navíc člověk Quorthonovu hudbu poslouchá dnes, je to až příjemná změna oproti současné, povětšinou sterilní produkci.

A navíc – i kdyby vás zpěv místy iritoval, pořád stojí za to se přes něj i v takovém případě přenést, jelikož po hudební stránce je „Nordland II“ opětovně úžasná záležitost. Quorthon byl jednoduše mistr v tvorbě výpravné a pohlcující atmosféry, v níž není ani stopy po zbytečné nabubřelosti či kýči. I tahle nahrávka je toho jednoznačným důkazem. Skladby jako „Blooded Shore“, „Sea Wolf“, „Vinland“, „The Land“ a v neposlední řadě také dvě více jak desetiminutové kompozice „The Messenger“ a „The Wheel of Sun“ nepochybně ukazují, že Quorthonovi ani ve 21. století nedocházel dech a že stále dokázal přicházet s motivy, které se mohly postavit vedle legendárních skladeb z „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, aniž by při takovém srovnání přišly o svou důstojnost.

Oproti „Nordland I“ mi přijde, že dvojka nenabízí tolik momentů, jež by posluchače okamžitě odzbrojily, ale na druhou stranu je víc semknutá a vyrovnanější. I agresivnější pasáže jako třeba v „Death and Resurrection of a Northern Son“ tu v rámci celku působí přirozeněji než třeba „Broken Sword“ na jedničce. Jediný song, bez něhož bych se na „Nordland II“ obešel, je „Flash of the Silverhammer“ s divně „sekaným“ riffem, ale naštěstí ani zde se nejedná o takový propadák, aby bylo nutno při poslechu přeskakovat.

Celkově vzato ale myslím, že můžeme bez sebemenších obav prohlásit, že Quorthon svou výjimečnou kariéru uzavřel se ctí a ve výborné formě. Navíc můžeme považovat za obrovskou škodu, že již nestihl dokončit dva plánované díly ságy „Nordland“ případně jakékoliv jiné album…

3. června 2004 byl Quorthon nalezen mrtev ve svém bytě. Zemřel ve věku 38 let na selhání srdce. Pohřben byl 13. července téhož roku na hřbitově Sandsborgs na jihu Stockholmu. Quorthona přežil jeho otec Börje „Boss“ Forsberg, jenž produkoval všechna alba Bathory a vlastnil značku Black Mark Records, na níž nahrávky Bathory vycházely. Boss se nakonec dožil věku 73 let a zemřel 14. září 2017, třináct let po svém synovi.

Země: Švédsko Žánr: viking metal Datum vydání: 18.11.2002 Label: Black Mark Production Tracklist: 01. Prelude 02. Nordland 03. Vinterblot 04. Dragons Breath 05. Ring of Gold 06. Foreverdark Woods 07. Broken Sword 08. Great Hall Awaits a Fallen Brother 09. Mother Earth Father Thunder 10. Heimfard Hrací doba: 59:21 Odkazy: web

Pouhý rok po rozpačitém a stylově rozhádaném „Destroyer of Worlds“ se Quorthon vrátil do stylových vod, které mu slušely asi ze všeho nejvíc. Tedy alespoň dle mého skromného osobního názoru, protože tohle je přesně ta tvář Bathory, kterou poslouchám ze všech nejraději.

„Nordland I“, první část původně zamýšlené tetralogie, se plně vrací k výpravnému vikinskému metalu. Už žádné žánrové přeskoky jako posledně, nýbrž epický opus se severskou atmosférou, která navazuje na tradici desek „Hammerheart“, „Twilight of the Gods“ a „Blood on Ice“. Jejich velikosti – myšleno tedy především prvních dvou jmenovaných – sice „Nordland I“ nedosahuje, přesto se jedná o vysoce důstojnou práci hodnou jména Bathory. Na rozdíl od jiných dalších alb, která jsou v diskografii kapely spíše do počtu.

Vlastně bych si dovolil říct, že „Nordland I“ je přesně takové album, jaké by chtěl člověk poslouchat od metalové legendy, která má své zlaté období, kdy definovala nové žánry a natáčela stěžejní díla, už nějakou dobu za sebou. Už to není taková magie jako kdysi, ale pořád to má onen uctívaný rukopis, skvělé momenty, dobrou atmosféru a kvalitně poskládané skladby. Přesně takhle já osobně „Nordland I“ vnímám a jako takové se mi i líbí, ačkoliv vím, že majstrštyky ze začátku devadesátých let byly ještě lepší.

Na „Nordland I“ místy opětovně trochu hapruje zpěv, ale to je v případě Bathory spíš už poznávací znamení než nějaká zásadní výtka. Deska má ovšem velké štěstí na velkolepé kytarové riffy, jejichž prostřednictvím dokáže Quorthon vyvolat mnohem působivější nálady než pozdější napodobitelé pomocí milionu folkových fidlátek.

„Nordland“, „Vinterblot“, „Dragons Breath“, „Foreverdark Woods“ a „Mother Earth Father Thunder“ jsou velmi dobré písně. Některé z nich sice obsahují i slabší pasáže, ale každá z nich dokáže nabídnout minimálně jeden odzbrojující hudební motiv. Jako celek je o něco níže „Great Hall Awaits a Fallen Brother“, ale díky fantastické druhé polovině stojí za to přečkat i méně záživný začátek. Mimořádně povedená je taktéž balada „Ring of Gold“, která pro mě osobně představuje nádhernou ukázkou toho, jak by taková balada metalové kapely měla vypadat. Není v ní ani stopa po kýči a popravdě řečeno ji mám mnohem radši než třeba známou „Hammerheart“, která uzavírá „Twililight of the Gods“. Nejméně mě z celé desky oslovuje „Broken Sword“, jejíž intro sice zní velmi slibně, ale záhy se z ní vyklube rychlý flák, který mi do celkové atmosféry „Nordland I“ nehraje tolik, jak bych si asi představoval.

Nicméně celkově jsem s „Nordland I“ spokojen. Deska samozřejmě stojí ve stínu svých slavnějších starších příbuzných, ale to z ní ještě nedělá špatnou záležitost, dokonce musím říct, že sám jsem tuhle nahrávku podceňoval možná až příliš. Vždy, když jsem dostal náladu na Bathory, vracel jsem se přednostně ke svaté dvojici „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, na „Nordland I“ jsem vzpomínal spíš jako na fajn album, které se mi líbí, ale nějakou zásadní potřebu jej poslouchat jsem neměl. O to příjemněji jsem byl nyní překvapen, když jsem si to zase pustil, poněvadž „Nordland I“ je mnohem lepší, než jsem si pamatoval. Čas tuhle desku zkrátka nechal krásně uzrát. A to je moc pozitivní zjištění, z něhož jasně vyplývá, že Quorthon měl stále co říct i na začátku nového tisíciletí.

Země: Švédsko Žánr: viking metal Datum vydání: 27.5.1996 Label: Black Mark Production Tracklist: 01. Intro 02. Blood on Ice 03. Man of Iron 04. One Eyed Old Man 05. The Sword 06. The Stallion 07. The Woodwoman 08. The Lake 09. Gods of Thunder of Wind and of Rain 10. The Ravens 11. The Revenge of the Blood on Ice Hrací doba: 53:40 Odkazy: web

Po thrashmetalové epizodě prostřednictvím alb „Requiem“ a „Octagon“, z nichž přinejmenším to druhé se příliš nepovedlo, přišel v roce 1996 konečně návrat k tomu, co šlo Quorthonovi ze všeho nejlépe – k epickému vikinskému metalu. Nejspíš všichni ale víme, že tohle tvrzení je trochu zavádějící, a to hned ze dvou důvodů.

Zaprvé, „Blood on Ice“ sice formálně zapadá do stejné žánrové škatulky jako „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“ a rozhodně lze mezi nimi a devátou dlouhohrající deskou Bathory najít nejeden společný jmenovatel, svou náladou je ale tohle album trochu jinde. Zadruhé je poněkud zvláštní mluvit o návratu k předešlému stylu i z toho důvodu, že základy „Blood on Ice“ byly položeny prostřednictvím demo nahrávek již v roce 1989. Tehdy ovšem desku nedokončil. Na světlo pak materiál vytáhl až v polovině devadesátých let, kdy jej – částečně i na nátlak fanoušků, kteří se o tomto projektu dozvěděli díky tomu, že jej Quorthon zmínil v rozhovorech – předělal a dodělal. V pozdějších rozhovorech se nechal slyšet, že upravil přibližně 40 % starého materiál a zbytek nechal v jeho původní podobě.

Zajímavá historka se pojí i s obálkou „Blood on Ice“. Ambiciózní koncepční dílo si žádalo výpravný artwork, o nějž byl požádán peruánský malíř Boris Vallejo. Jeho jméno vám možná nemusí nic říkat, ale některá jeho díla jste jistě viděli, protože zdobí hromady fantasy (nejen) knížek. Sekci filmového koutku jsem kupříkladu začal se sérií „Deathstalker“ a videokazety s těmito bijáky zdobila právě jeho práce. Vallejo si ovšem řekl o částku (údajně $10 000, což při dnešním kurzu a po započtení inflace dělá cca 325 000 Kč), která byla pro možnosti Bathory příliš vysoká. Notoricky známý modrý přebal tím pádem namaloval Kristian Wåhlin alias Necrolord.

Ze staré vikinské trojky „Hammerheart“, „Twilight of the Gods“ a „Blood on Ice“ je u mě poslední jmenovaná nahrávka až na třetí pozici. Ale ne z toho důvodu, že by byla špatná, nýbrž protože předchozí dvě jsou jednoduše strop. Nicméně i „Blood on Ice“ je právem metalovou klasikou, která dokazuje, že Quorthon měl pro vytvoření odzbrojující atmosféry ohromný talent. I když se tu najde pár slabších míst (opět sem tam zavane menší kýč, ale to se dělo i na předchozích vikinských počinech), některé momenty opět sahají po hranici geniality a bez obav se mohou zařadit do výkladní skříně tvorby Bathory.

Mezi takové bych jistě zařadil titulní „Blood on Ice“ a s ní samozřejmě i finální „The Revenge of the Blood on Ice“, která se v závěru desky vrací k motivům své skoro-jmenovkyně ze začátku. Skvělá je „The Sword“ a osobně jsem měl vždycky slabost pro „One Eyed Old Man“, ačkoliv zde je nutno zmínit, že Quorthonův zpěv, jenž obecně patřil k jeho slabinám, tu místy trochu tahá za uši. Přesto bych si to s žádným jiným vokálem představit nedokázal – můžeme to nazývat nostalgií, můžeme se zaklínat autentičností, ale prostě to tak je a na působivosti prostřední pasáže s mluveným slovem (jejž ovšem nenamluvil Quorthon) to nic neubírá. Úplně nejvýš si ovšem cením osmé skladby „The Lake“, která by se rozhodně neztratila ani na „Twilight of the Gods“, na nějž ostatně odkazuje typickým kytarovým brnkáním. Popravdě řečeno, možná jedna z nejlepších písní, jaké po sobě Quorthon zanechal.

„Blood on Ice“ jsem vždy cenil a tuším, že právě tohle album Bathory jsem kdysi slyšel jako úplně první (ale jistý si tím už dnes nejsem). Přesto, jak už jsem naznačil výše, u mě vždycky stálo mírně ve stínu korunních děl vikinské éry, tedy „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“. Jak se ale nyní postupně proposlouchávám celou diskografií Bathory, musím říct, že po „Requiem“ a „Octagon“ je „Blood on Ice“ skutečným balzámem pro uši. Když hraje „The Lake“ a další oblíbené kusy, tak ta husí kůže tam pořád je a to se rozhodně cení. Quorthon byl jednoduše unikátní skladatel s vytříbeným citem pro tvorbu nálad a i tahle deska je toho důkazem.