Archiv štítku: SWE

Švédsko

Marduk – Viktoria

Marduk - Viktoria

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Werwolf
02. June 44
03. Equestrian Bloodlust
04. Tiger I
05. Narva
06. The Last Fallen
07. Viktoria
08. The Devil’s Song
09. Silent Night

Hrací doba: 32:54

Odkazy:
web / facebook

Marduk jsou už dávno stálice blackmetalové scény. A myslím, že klidně můžeme říct, že jde od stálici, od níž prakticky vždy dostane to, co od ní očekáváte. Což může být bráno pozitivně i negativně, přijde na to. Švédové se dostali do bodu, kdy jejich desky už asi nikoho nepřekvapí, žádné velké inovace se nekonají, ale člověk vždy dostane, na co je zvyklý. Někomu to může vyhovovat. Pokud se vám líbily předešlé desky Marduk, pak je myslím dost pravděpodobné, že ani letošní novinka „Viktoria“ vás nezklame. A naopak pokud vás Marduk už nějaký ten rok nudí, „Viktoria“ na tom nezmění vůbec nic, protože se na ní odehrává přesně to, co byste tak od současných Marduk asi čekali.

Já osobně se řadím spíš do té druhé sorty. Můj zájem o Marduk v posledních letech dočista opadnul, protože poslední alba mě prostě nedokážou nijak zásadně uspokojit. Ačkoliv si myslím, že Mortuus je dobrý vokalista a jako frontman Marduk mi sedí, zdá se mi, že z dlouhodobého hlediska éra kapely s ním v čele nepřinesla mnoho zásadních nahrávek. Tou nejvýraznější stále zůstává „Rom 5:12“ z roku 2007 a dál už je to takové… ne vyloženě na hovno, ale zároveň rozhodně ne něco, k čemu by se člověk musel vracet.

Zatímco dříve jsem k Marduk choval sympatie a nějak mi nevadilo, že to je vlastně všechno na jedno brdo, v posledních letech už mě to přešlo. Minulé „Frontschwein“ už mě dost nudilo. I když na první poslech znělo fajn, po třech posleších ta fošna totálně zdechla a absolutně se vyčerpala. „Viktoria“ je na tom vesměs stejně.

Marduk se snaží znít agresivně. Oukej, proti tomu v zásadě nic. Problém nicméně tkví v tom, že nyní to jenom sype, aniž by z toho lezly nějaké skutečně zásadní nápady. I stěžejní riffy skladeb jsou prakticky triviální a hlavně nepříliš záživné. A právě to je ten důvod, proč se nedaří a s tímhle přístupem ani nemůže podařit zopakovat auru dnes již téměř dvacet let starého námrdu „Panzer Division Marduk“. Zásek z roku 1999 totiž dokázal nabídnout víc než jen zběsilý blastbeat. „Viktoria“ ty kvalitní nápady postrádá. A přitom by stačilo jen trochu péče a hned by to vypadalo jinak, jak dokazuje kupříkladu melodická pasáž v prostředku pátého songu „Narva“.

Snahu nahrát desku, která bude jenom agresivní, lze ostatně vytušit i z toho, že za půl hodiny a nějaké drobné je hotovo. Právě i díky stopáži se tak nabízí už zmiňované srovnání s „Panzer Division Marduk“. Jediný moment, kdy Marduk výrazněji zpomalí, pomineme-li sem tam pasáž v průběhu předešlých songů, je až závěrečná píseň „Silent Night“. Nicméně ani ta ani zdaleka nedosahuje síly dřívějších opusů Marduk ve středních až pomalých tempech. A že jich Švédové mají na kontě dostatek.

Netvrdím, že je „Viktoria“ úplně na kokot. Přece jenom se tu bavíme o velezkušené kapela, která si nějakou elementární úroveň materiálu pohlídat umí. Když nic jiného, lze na albu ocenit přinejmenším to, že sound Marduk zůstává jasně rozpoznatelný a rukopis nezaměnitelný. Když to ale vezmu kolem a kolem, „Viktoria“ ve finále není nic jiného než solidně odehraná hoblovačka, která ovšem vyznívá trochu průměrně a nemá sílu na to, aby zaujala hlouběji. A to je na legendární skupinu jako Marduk dost málo. Jednoduše řečeno, v poslední dekádě Morganova parta dost zpohodlněla a spokojí se s tím, že si jen odsype svůj standard bez větší přidané hodnoty.


Craft – White Noise and Black Metal

Craft - White Noise and Black Metal

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. The Cosmic Sphere Falls
02. Again
03. Undone
04. Tragedy of Pointless Games
05. Darkness Falls
06. Crimson
07. YHVH’s Shadow
08. White Noise

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

Craft je kapela, jejíž muzice jsem nikdy nijak zvlášť nepropadl. Samozřejmě, že mám o téhle švédské formaci ponětí, ale to není žádné velké terno. Craft možná nejsou legenda a kult, za nějž by jeden vraždil, ale určitě se jedná o kapelu, která má svoje jméno, „něco málo“ už za ty roky vydala a mezi fans si vytvořila určitou pověst.

Jak ale říkám, já osobně jsem z Craft nikdy maggi v kostkách nesral. Vlastně jsem je ani nijak zásadně nezkoušel poslouchat, že bych si sednul na prdel a zkusil nějakou jejich fošnu natlačit do palice. Vždycky zůstalo u letmého poslechu, po němž jsem si řekl, že jako dobrý, ale motivaci s tímhle stavem věcí hnout někam kupředu jsem doposud nenašel.

Tím pádem jsem Craft ani nijak pečlivě nesledoval, tudíž mi to moc nepřišlo, že už je to sedm let, co tahle smečka vydala své minulé album „Void“. To jsem si srovnal až v momentě, kdy letos vyšla pátá řadovka „White Noise and Black Metal“, na níž mě prakticky okamžitě zaujal název i povedený přebal (ačkoliv bez loga a názvu alba by byl ještě povedenější). Nemyslete si však, že bych se díky tomu rozhodnul to nějak zásadně kousnout a konečně se do poslechu Craft sveřepěji pustit. Pravda je taková, že jsem úplně neplánoval „White Noise and Black Metal“ poslouchat. Ale jednoho v rachotě jsem zrovna přemýšlel, co si pustím za muziku k práci, když mi pan YouTube nabídnul tohle. Tak jsem to tam prostě jebnul a dobře jsem udělal.

„White Noise and Black Metal“ mě totiž už prakticky na první poslech zaujalo. Dost na to, abych věděl, že tohle chci slyšet víckrát a že tentokrát dám Craft vícero prostoru. Jak už tomu tak bývá u alb, která chytnou hned s prvním poslechem, trvanlivost není zrovna sloní a po nějaké (a ne zrovna extrémně dlouhé) době začal dojem z desky lehce uvadat. Než jsem ale došel do tohohle bodu, musím říct, že jsem si to docela užil. I z toho důvodu jsem se nakonec rozhodl zde „White Noise and Black Metal“ představit v recenzi.

Craft na novince hrají black metal tak akorát rozkročený mezi stravitelností a špinavostí. Trochu si říkám, že o něco blíže mají asi k tomu prvnímu zmiňovanému, ale to už může být relativní záležitost daná subjektivním úhlem pohledu. Jednotlivé songy každopádně nejsou nějaké nasypané vichřice, struktury skladeb jsou vcelku pestré, nemonotónní a skupina se nebojí ani melodií, viz třeba instrumentální „Crimson“. Přesto z „White Noise and Black Metal“ táhne jakýsi chlad a v dobrém slova smyslu odtažitost, přičemž obojí ještě podporuje Noxův jedovatý vokál.

Craft

Z konkrétních písní mě asi nejvíc zaujala druhá „Again“ se zajímavým „nasekaným“ ústředním motivem a třetí „Undone“, která se v jednu chvíli zlomí, jako kdyby vypadnul nějaký nástroj, přestože je evidentní, že jde o záměr. Jakkoliv to na první pohled zní trochu zvláštně a jakkoliv jde jen o pár vteřin, jedná se o jeden z momentů, který mi z poslechu „White Noise and Black Metal“ utkvěl v paměti nejvíce.

Obecně lze ale Craft pochválit za kvalitní songwriting, protože nějaký ten detail nebo dobrý motiv dokáže nabídnout prakticky každá skladba. Což obzvlášť vynikne při soustředěném poslechu, poněvadž nějaké jednoznačné hity „White Noise and Black Metal“ neobsahuje. A že jsem říkal, jak mě album zaujalo na první poslech? To způsobila spíš celková aura desky, což je však o poznání důstojnější důvod prvotního zaujetí než prvoplánovitost.

Jak už jsem zmínil, po nějaké době „White Noise and Black Metal“ začne trochu slábnout, ale i přesto za slyšení stojí. Přece jenom asi ne po každém albu bychom měli chtít trvanlivost na roky, to by pak člověk ani neměl motivaci poslouchat nic jiného. Craft tu navíc odvedli dost dobrou práci a v konečném důsledku natočili dobré album, takže proč prostě kurva ne.


Dautha – Brethren of the Black Soil

Dautha - Brethren of the Black Soil

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Hodie mihi, cras tibi
02. Brethren of the Black Soil
03. Maximinus Thrax
04. The Children’s Crusade
05. In Between Two Floods
06. Bogbodies

Hrací doba: 57:32

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Tuším, že už jsem tím relativně nedávno začínal jinou recenzi, ale dnes se mi opět hodí říct, že můj vztah k doom metalu se v posledních několika málo letech proměnil docela radikálně. Zatímco dříve jsem měl tenhle metalový subžánr a prakticky všechny jeho odnože ve veliké oblibě, postupem času můj zájem o doom zásadně opadl, takže se z mého přehrávače až na několik málo čestných výjimek vytratil prakticky nadobro. Dobře, to možná zní trochu nadneseně, jelikož tu a tam si doom metal samozřejmě pustím, ale zpravidla se jedná o již prověřená jména a oblíbená alba, objevování nových mě v téhle oblasti přestalo bavit, o nějakém aktivním vyhledávání nových doomových formací nemůže být moc řeč.

A přece jednu takovou dnes hodlám recenzovat. Dautha jsem si pustil čistě jen z toho důvodu, že mi jejich debutová dlouhohrající nahrávka „Brethren of the Black Soil“ přistála pod nosem bez jakékoliv snahy. Ukázky mi zněly poměrně nadějně, obal se mi líbil a jméno Ván Records v kolonce vydavatele taktéž vzbuzovalo určitou důvěru, tudíž jsem se rozhodl dát téhle švédské formaci šanci. Až později jsem třeba zjistil, že vokálu se v Dautha ujal Lars Palmqvist ze Scar Symmetry, což je kapela, jejíž hudba mě míjí obrovským obloukem, takže by mě Larsova přítomnost víc odrazovala než cokoliv jiného. Čili ještě štěstí, že jsem to nezjistil dříve.

Nečekal bych (důvody hledejte v úvodním odstavci) totiž, že na mě zničehonic vykoukne naprosto ryzí a čistokrevná doommetalová nahrávka, která by mě bavila takovým způsobem, jakým mě baví „Brethren of the Black Soil“. Nicméně je to tak a jsem za to dost rád. Každopádně to hovoří v její prospěch a vypovídá to něco o jejích kvalitách.

Švédové nemají žádné choutky co se extrémnějších oblastí doom metalu týče. Jejich muzika čerpá z klasického doomu s nádechem epických nálad a čistým heavymetalovým vokálem. Potřebujete-li nápovědu, myslete třebas na Candlemass či Solitude Aeternus. Zejména vliv prvních jmenovaných je místy velmi cítit, konkrétně třeba ve třetí skladbě „Maximinus Thrax“. Ale to vůbec nevadí, vlastně abych řekl pravdu, možná mě to i trochu potěšilo. Protože prostě proč ne.

Nahrávka jako celek je poměrně vyrovnaná. Vcelku rychle jsem si sice našel své favority, ale není tu jediná píseň, jejíž přítomnost by mě obtěžovala, a to je myslím to hlavní. Vyzdvihl bych titulní umíráček „Brethren of the Black Soil“, který přesahuje čtvrt hodiny a dokáže nabídnout několik moc hezky vypjatých momentů. „Maximinus Thrax“ načichlou vlivem Candlemass už jsem zmiňoval, tudíž se přesunu dále k „The Childern‘s Crusade“, jež zaujme citelným epičtějším feelingem. Naštěstí ne za cenu nějakého otravného patosu. Hodně se mi potom líbí i závěr v podání „Bogbodies“, která je sice na albu nejkratší, ale svou atmosférou nezůstává více jak desetiminutovým monumentům nic dlužna. Z potemnělého začátku totiž naroste k hypnotickému ústřednímu motivu a opět nabídne něco, co v předchozím průběhu alba nebylo v takové podobě ke slyšení. Právě ona a „The Childern‘s Crusade“ jsou skutečnými vrcholy celého počinu.

Nejdůležitější ovšem je, že „Brethren of the Black Soil“ uspokojivě funguje jako celek. Najdou se ne tak strhující pasáže, ale celková atmosféra nahrávky to utáhne a negativa spolehlivě přebije, byť tato citelně čerpá z obstarožních a již vymyšlených postupů. Za nějakou originalitu Dautha chválit nelze, ale jejich cvičení na téma klasického doom metalu má charisma a určité vnitřní kouzlo. A to mě prostě v současné době dokáže oslovit víc než nastokrát stejné funeral-doomové tryzny, které se jen neinvenčně snaží o pomalý mord. Za mě hodně velký cajk.


Ghost – Prequelle

Ghost - Prequelle

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Ashes
02. Rats
03. Faith
04. See the Light
05. Miasma
06. Dance Macabre
07. Pro memoria
08. Witch Image
09. Helvetesfönster
10. Life Eternal

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ghost je jméno, které v posledních několika málo letech budí na rock/metalovém poli velké vášně. Po skrovných začátcích kapela vyletěla jak raketa a už svou popularitou pomalu vyrostla ve velkou skupinu. A pokud se tenhle trend nezastaví, je dokonce možné, že nám před očima roste opravdový kolos.

To s sebou samozřejmě přináší nejen všeobecné nadšení, ale i velkou kritiku a pohrdání. A je nakonec jedno, zdali to druhé plyne čistě z principielních důvodů (nesnáším všechno, co je oblíbené), anebo ze skutečné neobliby toho, co tahle švédská parta – anebo snad jednočlenný projekt Tobiase Forge s najatými muzikanty? – předvádí.

Mně osobně počínání Ghost příliš nevadilo, dokonce se mi jejich muzika i líbila, ačkoliv mi vždycky přišlo líto, že kapelu, která by mohla být krásně obskurní, najednou poslouchá každý idiot. To se ale nyní změnilo. Pokusme se ponechat stranou demagogické argumenty o mamonu podložené hádkami, neustálými změnami sestavy a vzájemnými žalobami o peníze a zkusme se z čistě hudebního hlediska zamyslet nad tím, proč na „Prequelle“ nefunguje to, co na třech minulých deskách fungovalo, a proč je novinka doposud tím nejhorším počinem Ghost.

Začněme nicméně tím pozitivnějším – na mysli mám nádherný artwork. Obal je jednoznačně to nejlepší, co má „Prequelle“ v rukávu. Čert vem, že Ghost tradičně nic nevymýšlejí a jen opisují z mnohem invenčnějších zdrojů. To ostatně dělali vždy a nejen u obálek, ale i třeba u videoklipů, kde vykrádají estetiku starých omšelých hororů (a nejen jich) až do bezvědomí. Akorát mají štěstí, že současná mladá generace nepozná, že obal singlu „Cirice“ obšlehnul plakát „Silence of the Lambs“, obal EP „If You Have Ghost“ zase „Nosferatu“, obal „Opus Eponymous“ se inspiroval u „Salem’s Lot“ nebo že artwork „Infestissumam“ bral z filmu „Amadeus“. Stejně tak dnešní omladina asi nepozná, že aktuální videoklip „Rats“ opisuje z hororů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Nic z toho mi ale zásadně nevadí, ty obaly jsou furt pěkné. A kdo se vyzná, ten to pozná, a kdo se nevyzná, ten si to zaslouží. Problém nastává až v tom momentě, kdy ona půjčovaná estetika je to nejlepší a ve skutečnosti jediné zajímavé, co dokáže kapela nabídnout. Což se v éře „Prequelle“ stalo.

Vzhledem k tomu, že stylově a žánrově Ghost pořád zůstávají na svém, se samozřejmě nabízí otázka, co se na „Prequelle“ oproti „Meliora“ nebo „Infestissumam“ změnilo, že je novinka o tolik horší. A právě tahle odpověď je pro naši malou recenzi nejdůležitější…

Ghost

Hledisek, jimiž lze na danou problematiku nahlédnout, je vícero. Například bych mohl říct, že minulá alba se mohla pochlubit krásnou skladatelskou lehkostí, díky níž ta muzika klouzala do ucha prakticky plynule. „Prequelle“ je těžkopádnější, nešlape s takovou sebejistotou a sebevědomím jako její předchůdci. Což by nevadilo, kdyby takový posun plynul z vyšší složitosti materiálu, ale to se neděje. Nové skladby mi přijdou trochu šité horkou jehlou. Jistě, tu a tam se objeví nějaký slušný motiv, ale stěžejní linky jsou takové… suché… nemastné, neslané.

Druhá věc, která mě na „Prequelle“ velmi mrzí, je přílišná sladkost. Může se to zdát trochu zvláštní si na takovou věc stěžovat u skupiny, jejíž hudba jako celek od počátků stojí na záměrném kýči, ale nemůžu si pomoct, tentokrát již Ghost překročili únosnou míru a nesnesitelně velkou část stopáže se utápějí v cukrkandlových patetických melodiích. Co se děje ve skladbách jako „See the Light“, „Miasma“, „Dance Macabre“ nebo „Helvetesfönster“, to prostě odmítám uznat jako hudbu hodnou seriózního poslechu. Dáváte-li přednost honosným formulacím, mohli bychom říct, že na starších počinech byla vlezlost Ghost uměleckým záměrem, a tudíž fungovala, zatímco na novince spíš působí dojmem honby za popularitou a kalkulem.

Jako by nestačilo, že „Prequelle“ v mnohých písních zabředává do sladkobolného kýče, novinka postrádá i nějakou výraznou hitovku. Všechny předchozí desky v tomto ohledu uměly zabodovat, „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“ obzvlášť, ale čtvrtá nahrávka co do hitů vychází naprázdno. Což se tak trochu dalo čekat, když jí předcházel tak nevýrazný singl jako „Rats“, tedy song, jenž by na jakémkoliv starším počinu patřil k jeho nejslabším článkům. Na „Prequelle“ je to společně s „Pro memoria“ to nejlepší.

Čtvrtý dlouhohrající počin Ghost je tedy jednoznačné zklamání a jednoznačně nejhorší album skupiny. Kapela, která vždycky uměla napsat povedené a v dobrém slova smyslu vlezlé písničky, se nyní utápí v průměru – a průměr je možná ještě docela milosrdné pojmenování. Popravdě mě zas tolik nepřekvapuje, že „Prequelle“ je trochu níže, poněvadž kvalita desek Ghost je obecně sestupná, ale minule na „Meliora“ to pořád stačilo k fajn nahrávce. S novinkou je ten propad ostudný.

Ghost


Necrophobic – Mark of the Necrogram

Necrophobic - Mark of the Necrogram

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Mark of the Necrogram
02. Odium caecum
03. Tsar Bomba
04. Lamashtu
05. Sacrosanct
06. Pesta
07. Requiem for a Dying Sun
08. Crown of Horns
09. From the Great Above to the Great Below
10. Undergången

Hrací doba: 48:14

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Někdy to bývá docela složité recenzi zažít. Když je těch témat pro úvod hodně, jde ještě o tu příjemnější variantu, ale častěji se stává, že člověka prostě nic nenapadá. Zrovna u Necrophobic se ovšem introdukce článku sama nabízí, poněvadž u téhle švédské kultovky se toho v posledních dělo poměrně dost.

Nejprve se ještě vraťme k minulému albu „Womb of Lilithu“ z roku 2013. To kapelu zachytilo ve fázi po odchodu dvojice dlouholetých sekerníků Sebastiana Ramstedta a Johana Bergebäcka. Na jejich místo přišel jiný ostřílený borec Fredrik FolkareUnleashed (a také se mihnul Robert Sennebäck, který nicméně album nenatáčel), plus část kytar na „Womb of Lilithu“ nahrál i tehdejší vokalista Tobias Sidegård. Bohužel se tahle personální obměna na kvalitě nahrávky podepsala docela výrazně, protože z toho vylezla s dost velkou pravděpodobností ta nejslabší deska v historii Necrophobic. Aby toho nebylo málo, souběžně s jejím vydáním se provalilo, že Sidegård tak trochu holduje praktikování domácího násilí na manželce a dvou dcerách, na základě čehož se s ním zbytek Necrophobic rozloučil.

Následovaly další personální rošády. Na pozici zpěváka přišel – respektive se vrátil – Anders Strokirk, jenž u Necrophobic kdysi nařval debutovou fošnu „The Nocturnal Silence“ z roku 1993. To ale nebylo vše. Za čas ze sestavy odchází i Folkare a kytarové práce se opět ujímá duo RamstedtBergebäck. A opět je tato změna silně cítit. Tentokrát v tom pozitivním slova smyslu.

Nezáživné „Womb of Lilithu“ budiž zapomenuto. Novinka „Mark of the Necrogram“ totiž jednoznačně ukazuje, že severská stálice ještě do starého železa nepatří a pořád dokáže nabídnout pořádný kus poctivého hoblovacího metalu, v němž vítězí smysl pro tradici nad progresí. O tom ostatně svědčí už obal – když o jeho nakreslení požádáte Necrolorda, je už dopředu jasné, jak bude vypadat a že bude vypadat kurva metalově. Taková je v jistém ohledu i hudební náplň.

Artwork mě nicméně nezasáhl. Už mě ty Necrolordovy malůvky trochu nudí, poněvadž je to furt na jedno brdo. Zato obsah „Mark of the Necrogram“ mi radost udělal. Prakticky se to nese duchu v typickém pro Necrophobic – jedná se o kapelu natolik zavedenou, že snad ani není nutné nějak zevrubněji popisovat, co si pod tím představit. Na rozdíl od „Womb of Lilithu“ ale novinka šlape zodpovědně jak bulharská kurva a může se pochlubit slušnou řádkou skvělých metalových fláků.

Necrophobic

Kdybych měl vybrat jen dva vrcholy, asi bych nejprve ukázal na „Tsar Bomba“, což je prostě hymna jako prase, až z toho vždycky dostanu chuť nasadit křivák a provětrat mařenu. Hned následně bych pak zmínil šlapavou „Requiem for a Dying Sun“ s výborným jednoduchým riffem a chytlavým středním tempem.

„Tsar Bomba“ a „Requiem for a Dying Sun“ jsou ovšem jen špička ledovce. Ve skutečnosti na albu není track, co by mi vadil a nechtěl jsem jej poslouchat. A naopak těch povedených kusů se najde o poznání víc. Namátkou třeba „Lamashtu“, „Sacrosanct“, singlová „Pesta“ nebo titulní otvírák „Mark of the Necrogram“ jsou prostě dobré a ukazují, že Necrophobic ještě dech nedošel. Nejspíš i díky návratu prověřených kytarových borců.

Dovolil bych si prohlásit, že „Mark of the Necrogram“ je deskou, na niž skupina fungující nepřetržitě téměř tři dekády může být s klidem pyšná. Necrophobic na své novince nevymýšlejí nic nového, ale své pekelné řemeslo mají v malíku a nabízejí přesně takové album, jaké byste od skupiny jejich formátu, stylu a staří dnes chtěli slyšet. A to vůbec není málo.


Silencer – Death – Pierce Me (2001)

Silencer – Death – Pierce Me (2001)

Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 30.10.2001
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Death – Pierce Me
02. Sterile Nails and Thunderbowels
03. Taklamakan
04. The Slow Kill in the Cold
05. I Shall Lead, You Shall Follow
06. Feeble Are You – Sons of Sion

Hrací doba: 49:00

Odkazy:
bandcamp

V dnešním výletu do minulosti si budeme povídat o skupině, která je svým způsobem mimořádně zajímavá a zvláštní. Nepochybuji o tom, že pro většinu z vás nepůjde o neznámý pojem, protože on to není až takový problém na Silencer narazit. Vlastně jde asi o jednu z prvních formací, které člověk potká, jakmile se pokusí nakouknout do šuplíku s depressive black metalem, protože Silencer předchází cosi jako kultovní status a pověst vysoce kontroverzní formace. Nic z toho nám ale nevadí, i vzpomínání na známější jména je důvodem, proč tu máme sekci s retrospektivními recenzemi.

Navzdory jakémusi všeobecnému přesvědčení, že hlavní postavou Silencer je Nattramn, který se posléze stal hlavní tváří, kapelu v roce 1995 založil Andreas Casado alias Leere. Ten se u Silencer staral o většinu instrumentálních záležitostí. Nattramn, zodpovědný za vokály a texty, se k němu připojil až o něco později, nicméně dost včas na to, aby už společnými silami vytvořili první nahrávku „Death – Pierce Me“.

Demosnímek vyšel v roce 1998 a obsahoval jedinou, titulní skladbu. Úplně stejně se jmenuje i pozdější a jediná dlouhohrající deska, na níž se nachází ta samá píseň, ale na demu ji najdete v odlišné, syrovější (a možná i o kousek lepší) verzi. Ta se později objevila i jako bonus u několika novějších vydání alba, např. na digipacku vyšlém v roce 2009 u Prophecy Productions nebo na LP z roku 2008 od Autopsy Kitchen Records.

Každopádně, demo kapele zajistilo pozornost u zmiňovaných Prophecy Productions, kteří nabídli smlouvu, takže se v roce 2000 začalo s natáčením debutu. Zatímco na demosnímku bicí nahrál Jonas Mattsson (můžete znát z Nominon nebo Devian), na desce hostoval Stefan Wolz, toho času bubeník Bethlehem.

„Death – Pierce Me“ nakonec vyšlo v říjnu 2001, tedy v době, kdy už byla činnost Silencer ukončena. Důvodem dle všeho bylo zavření Nattramna do psychiatrické léčebny. Tím se pomalu dostáváme k šíleným historkám, které tohohle chlápka a Silencer obecně obcházejí. Nattramn si měl údajně uřezat ruce a na jejich místo si dát prasečí kopýtka. Podle jiného tvrzení se měl pokusit zavraždit pětiletou dívku sekerou a pak na příslušníky policie ječet, aby jej zabili.

Všechny tyhle historky jsou ovšem prakticky jistě smyšlené. Například ta s uřezanýma rukama zřejmě vznikla na základě fotek, kde má Nattramn právě prasečí kopýtka namísto rukou, byť je evidentní, že jsou jen naaranžovaná. Jeho pobyt na psychiatrii je nicméně docela pravděpodobný a faktem zůstává, že v bookletu „Death – Pierce Me“ Nattramn děkuje nemocnici Sankt Sigfrids ve Växjö, psychiatrické pohotovosti v Kristianstadu a výrobcům léků fluanxol, imovane, risperdal, sobril, stilnoct, xanor a zoloft.

Silencer

Ať je pravda kdekoliv (ačkoliv si dovolím tvrdit, že ani zdaleka nebude tak šokující jako zmiňované pověsti), prostřednictvím „Death – Pierce Me“ po Silencer zůstala výtečná 50minutová deska, která se může směle řadit k milníkům depresivního black metalu. Její nálada je temná a misantropická až do morku kostí, ambientní předěly jsou uhrančivé a nad tím se vznáší ohavné ječivé vokály. K nim můžeme přidat další, možná (nejspíš opět smyšlenou) historku, že se údajně Nattramn při nahrávání zpěvů řezal a sebe-poškozoval, aby byl bolestivý křik co nejautentičtější. Ani zde neexistuje jakýkoliv důkaz, nicméně nelze neslyšet, že vokály na „Death – Pierce Me“ jsou skutečně exkluzivně choré. Pravděpodobně i díky tomuto albu se později v depressive black metalu tolik ujal nepříčetný jekot.

Každopádně lze svým způsobem chápat i názory tvrdící, že zpěv na „Death – Pierce Me“ není stižen šíleností, nýbrž demencí, obzvlášť v kombinaci s texty. To už je zcela jistě záležitost osobního vkusu. Zcela jistě však není sporu o tom, že nejde o záležitost pro každého.

Silencer

První pětice skladeb na nahrávce je velmi vyrovnaná a každá z nich může nabídnout působivé momenty i hustou nihilistickou atmosféru. Přitom jsou všechny vzájemně lehce rozlišitelné a každá má svůj punc, díky němuž na desce není zbytečná. Notoricky známá je úvodní titulka s poklidným ikonickým rozjezdem, a byť je skvělá, po mnoha letech průběžného poslechu bych jako nejpůsobivější označil „The Slow Kill in the Cold“, „I Shall Lead, You Shall Follow“ a „Sterile Nails and Thunderbowels“. Klidně v tomto pořadí.

Ve finále ale samozřejmě nemá smysl si hrát na nějaké nejlepší či nejhorší songy, protože i „Death – Pierce Me“ a „Taklamakan“ jsou výborné kusy a klávesová „Feeble Are You – Sons of Sion“ jako závěrečný dovětek rovněž funguje náramně. Nejdůležitější totiž je, že deska je dost působivá jako celek, a to i téměř 17 let po svém vydání.

„Death – Pierce Me“ je albem, které jsem slyšel mnohokrát, byly i doby, kdy jsem jej sjížděl prakticky denně. A přesto mě i dnes stále ohromně baví. I pokud odsuneme stranou veškeré za vlasy přitažené historky, jde o nahrávku, jejíž bolest a zmar jsou autentické. Což v rámci depressive black metalu rozhodně není automatické, možná spíš naopak. A právě díky tomu si „Death – Pierce Me“ dokázalo vytvořit takový status, aniž by Silencer své dílo podpořili jediným koncertem či rozhovorem.

Samozřejmě by byla kravina tvrdit, že je povinnost „Death – Pierce Me“ milovat či uctívat. Na to je až příliš specifické, ostatně jako celý DSBM subžánr, jehož jsou Silencer ukázkovými představiteli. Názory, že solidní album zkurvily směšné vokály anebo že je to kokotina jako celek, nejsou zas tak vzácné. Každopádně jde ale o album, které za slyšení stojí, ať už byste se měli podobně jako já zařadit k těm, pro něž je „Death – Pierce Me“ kultovní záležitost, anebo se tomu vysmát.

Silencer


Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.


Negative Self – Control the Fear

Negative Self - Control the Fear

Země: Švédsko
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Beatdown Hardwear Records

Tracklist:
01. Underneath the Wave
02. In My Head
03. Drawing Blood
04. A New Beginning
05. Never Leave
06. Answers
07. No Common Ground
08. Control the Fear
09. Curse of Life
10. The Pain Returns

Hrací doba: 45:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na světě je spousta kapel, které jsou ve své tvorbě naprosto odevzdány svým vzorům a nehodlají na tom nic měnit. Snad už při samotném formování musí proběhnout diskuze, že cílem je znít jako tahle a tahle skupina. Pravda, nejedná se o žádnou větší tvůrčí invenci, ale zároveň není moudré hned něco takového odsoudit. Kolikrát se totiž může jednat o zdařilou „poctu“, což je ještě lepší v případě, kdy už daný idol neexistuje nebo se napodobovanému stylu nadále nevěnuje.

Přesně to je případ dnešní recenze, tedy „Control the Fear“ od Negative Self. Těm šéfuje Andreas Sandberg, známý to švédský suicidaolog. Nejprve se legendám z Venice přibližoval s kapelou Dr. Living Dead! odkud před pěti lety odešel a založil právě Negative Self, kteří dá se říci pokračují ve stejném směřování. Jejich eponymní debutové album z roku 2015 je solidním počinem, jenž se přeci jenom od Dr. Living Dead! odlišuje.

Ona odlišnost tkví v tom, co si ze Suicidal Tendencies kdo vezme. Obě dvě kapely míří na jejich éru z druhé poloviny osmdesátých let, avšak Negative Self se daleko více zaměřují na melodie a jemnost, zejména ve zpěvu. Nejenom zaměřují, ale rovnou zveličují, čímž všemu dávají alespoň trochu jinou tvář. Jestli tak máte rádi v ranku crossover thrashe nekompromisní rychlost a obecně divočinu, tady to nedostanete. Já bych se nebál nazývat takovouto věc třeba emo thrashem, protože celá o emocích je, a to jak hudebně, tak především textově. To, že je něco emo ještě neznamená, že to musí zákonitě taky znít přihřátě. Zrovna třeba v punku je to celkem běžná věc.

Kromě tohoto prvku se zde také samozřejmě vyskytují všechny ostatní zavedené postupy, co jsou s tímto žánrem spjaty. Takže i když se to tu neřeže hlava nehlava, tempo je rychlé, i volnější až baladické, objevují se tu melodická sóla a vyhrávky a v několika skladbách dojde i na sborové gang vokály. Z tohoto hlediska je to zase po sté opakovaná formule, ale díky zmiňovanému vlastnímu obohacení to není až tak nápadné.

Negative Self tuto prověřenou formu zvládají naplňovat obstojně a i napodruhé jim to vychází. Oproti prvotině se na „Control the Fear“ sice vůbec nic nezměnilo, ale i tak mi v hlavě nevrtala myšlenka, že by už bylo zbytečné. Jedna věc je na druhé desce přeci jenom lepší a to její zvuk, který je vzdušnější a lépe v něm vynikají nástroje, hlavně basa se taky konečně ukázala. Jinak skladatelská činnost je velice podobná, opět se povedlo napsat několik padnoucích melodií, dobře je provázat s říznějšími riffy, a neustále měnit rytmické polohy.

Na nic víc si „Control the Fear“ ani nehraje. Stále zůstává na poli thrashe či punku spíše okrajovou záležitostí, kdy je jeho cílovka jasně daná, a největší překážkou pro většinu posluchačů bude nadále zpěv. Ta obsese Suicidal Tendencies je možná až přílišná (stačí kouknout na kapelní merch, logo, vizáž), ale jedna věc se jim musí nechat. Novinka, stejně jako první nahrávka, s každým dalším poslechem roste a pomalu se zahlodává do mozku. K debutu se stále občas rád vracím a myslím, že s „Control the Fear“ to nebude jinak.

Negative Self

Nejvíce jsem si oblíbil riffovačku „No Common Ground“, úvodní „Underneath the Wave“ a „A New Beginning“. Vlastně tu není vyloženě špatná skladba, jenom bych viděl mínus v délce některých z nich (třeba závěrečná šestiminutovka „The Pain Returns“) a vůbec celého alba. Nevadilo by jednu, dvě písně vynechat a zachovat tak esenci zábavnosti co nejsilnější. Hlavním faktorem však stále zůstává nutnost přistoupit na fakt, že tu existuje jiná parta, co to už kdysi dělala ještě lépe a při tom úplně nanovo.

Doporučení pro poslech Negative Self je myslím jasné. „Control the Fear“ je dobře udělaný tribut, má všechny škatulkové náležitosti, nechybí mu energie a dokáže zabavit. Nakonec by se mu dala připsat i špetka vlastního příspěvku. Můžete u toho v klidu odpočívat a zároveň to použít jako doprovod při jízdě na skejtu. Těžko pospat Negative Self bez užití Suicidal Tendencies, ale když jim samotným to zjevně nevadí, proti gustu… za mě povedený výtvor, ovšem bez větších ambicí.


Degial – Predator Reign

Degial - Predator Reign

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Predator Reign
02. Thousand Spears Impale
03. The Savage Covenant
04. Crown of Fire
05. Devil Spawn
06. Hellstorm
07. Heretical Repugnance
08. Annihilation Banner
09. Triumphant Extinction
10. Clangor of Subjugation

Hrací doba: 38:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Furt si říkám, že bych se měl čerstvým nahrávkám věnovat důkladněji, ale čas a jistá lenost jsou příčinou, že v aktivním lovu polevuji a důležité desky, které mi nebyly podstrčeny pod nos, objevuji až s jistým časovým odstupem. Naštěstí skutečně kvalitní věci obvykle úplně nezapadnou a pozornost kumulují pomalu, ale jistě.

Švédští Degial nejsou ani zdaleka tím nejhlubším undergroundem, jejich nosiče jsou dobře distribuované a vychází pod kvalitním labelem. Místní příslušnost (Uppsala) a z toho vyplývající vazby na veleznámé kapely dále znamenají, že objev Degial je pro mnoho lidí vzdálen jen pár kliknutí. Přesto mi přijde, že se o kapele moc nemluví, alespoň u nás ne.

Kapelu jsem díky labelové příslušnosti registroval s první deskou „Death‘s Striking Wings“, ale když zrovna píšu tenhle odstavec, nevybavím si z ní vůbec nic. Marná asi nebyla, jelikož pamatuji, že následující „Savage Mutiny“ jsem vyhlížel s jistým očekáváním. Avšak ta mě nakonec svým melodickým přístupem odradila, protože hudba výrazně inspirovaná Dissection mi je po chuti jen vzácně. Nebýt důrazného osobního doporučení v únoru, asi bych „Predator Reign“ zcela přešel, ale naštěstí se tak nestalo a hned s první skladbou jsem věděl, že tohle je čistý zásah do vkusu člověka, co vyhledává metal smrti, jak jej definovali Morbid AngelNecrovore. Navíc s krutým zvukem a bez zbytečných pičovinek kolem.

Nemohu popřít, že v určitých momentech inspirace opět bije do uší. Některé riffy by na „Altars of Madness“ zapadly 100% a disharmonické zlo-melodie přímo vychází z „Divus de mortuus“. Je tohle ovšem věc hodná kritiky? „Predator Reign“ prokládají zběsilá sóla ve stylu Slayer nebo Angelcorpse, ale žádné se žel nepokouší proniknout do experimentálních sfér, jak to dělával mistr Azagthoth. Vokály bych osobně přirovnal k výrazu Davida Vincenta na „Thy Kingdom Come“ a omílaném debutu, ale přesto všechno bych Degial nerad popsal jako pouhou kopírku Morbid Angel, kór když mají nezanedbatelně blízko k těm méně známým průkopníkům.

Podobně jako Vorum (se kterými vlastně sdílejí člena) se Degial pokouší na soundu Necrovore dále stavět, ale nikoliv jak například činí spousta následovníků Morbid Angel, kteří se soustředí pouze na jednotlivé aspekty původců bez vlastní přidané hodnoty. Degial umí rozdráždit zvířecí atavismy v člověku i za pomocí těch nejzákladnějších žánrových postupů, avšak vhodně je zapustili do složitějších kytarových eskapád a bohapustých náklepů, alespoň já mám teda jasno, že bych si na koncertě tu palici umlátil. Morbid Angel svůj počáteční hudební recept košatě rozvedli, avšak Necrovore to s jedním demem nestihli a osobně si myslím, že Degial zajímavě nastínili, co by se tak mohlo dít, kdyby tomu bylo jinak.

Degial

Teď, když už mám téměř hotovo a to nejdůležitější asi zaznělo, jsem si předchozí nahrávky oživil. Mohu říci, že „Predator Reign“ představuje Degial v podstatně vyspělejší a koncentrovanější formě. Syrová „Death‘s Striking Wings“ a také mírně odlišná „Savage Mutiny“ byly nezbytnými kroky na cestě vstříc triumfálnímu námrdu „Predator Reign“, avšak tentokrát se Degial vystříhali vysloveně planých či nepatřičných nápadů. Posluchač navíc nedostane nic zadarmo, takže to chce desku naposlouchat, než se skladby trochu vryjí do paměti a těch pár kompozičních překvápek zevšední. Neplatí tu sice, že co song to kult, ale „Predator Reign“ si může pár opravdu těžkotonážních hitů připsat k dobru.

Do výročního eintopfu by se „Predator Reign“ nedostalo, ale brzy jsem měl jasno, že tahle deska tady nesmí chybět. Také oceňuji, že Degial nenásledovali příkladu mnoha dalších švédských, dříve deathmetalových těles a pořád drhnou pravověrný metal smrti, kde progrese znamená víc agrese a zla, nikoliv koketérii s rockovým buzněním.


Grift – Vilsna andars boning

Grift - Vilsna andars boning

Země: Švédsko
Žánr: neofolk / dark folk
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Nordvis Produktion

Hrací doba: 11:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Service Publicity

Myslím, že jméno Grift není třeba příliš představovat, jelikož na poli severského melancholického black metalu, toho švédského konkrétně, se jedná o dobře známý pojem. Na svém aktuálním počinu „Vilsna andars boning“ se však Erik Gärdefors představuje v pozici, která sice Grift nebyla úplně cizí ani v minulosti, nikdy ovšem nebyla tak výrazná. A já můžu hned ze začátku říct, že mi je opravdu líto, že tohle akustické EP je jen dvouskladbové.

Obě písně jsou úzce spjaty se stolovou horou Kinnekulle nacházející se ve švédském Västergötlandu a s její přírodou, folklórem a tradicemi (její vyobrazení z počátku 19. století posloužilo také jako obal alba). Ostatně jako většina tvorby Grift. Kinnekulle má však být spíše jakousi metaforou pro neochvějný přelud, který člověka neustále přitahuje a tento motiv společně s hudbou by podle E. Gärdeforse měl dát posluchači prostor k zasnění se a určitému úniku. Což se dle mého ani v nejmenším nemíjí účinkem.

Při poslechu „Vilsna andars boning“ totiž nic jiného není možné. Díky jednoduchosti melodií i rytmů nic nebrání tomu zcela se do hudby ponořit již během prvního poslechu, při němž stačí prostě zavřít oči, nejlépe usazený v měkkém, pohodlném křesle (krb s planoucím ohněm by také nebyl od věci) a nechat pracovat síly mimo dosah každodenního života. Samotné melodie by ale byly k ničemu nebýt famózního čistého vokálu. Zatímco při zoufalstvím naplněném řevu mi Gärdefors mnohdy připomíná Niklase Kvarfortha, v čistých polohách jsem si několikrát, a to hlavně u „Bortom berget“, vzpomněl na Einara Selvika. Ne, že by se jejich hlasy vyloženě podobaly, ale charakterově mi ten projev přijde velmi blízký. Co se týče nástrojového obsazení, měl bych snad jedinou výtku – tibetská mísa na začátku zmíněné „Bortom berget“ (zaslechnout ji sice lze i na druhé „Dårarnas massiv“, ale ani zdaleka ne tak výrazně) se mi do celkové atmosféry vůbec nehodí. Na druhou stranu, kdybych do okolí Kinnekulle osobně zavítal, třeba bych jejímu použití porozuměl lépe. Jinak se jedná ve folkovém žánru o takovou klasiku, ačkoli třeba použití harmonia, které Grift s oblibou zakomponovával i do předchozích dvou dlouhohrajících desek, mne dokáže potěšit vždy.

Grift

Kromě tibetské mísy mám směrem k „Vilsna andars boning“ snad jen jedinou připomínku, jež jinak podle mě perfektní desku kazí – je jí už zmíněná krátkost, protože 11 minut je na tak povedený materiál opravdu málo. Tohle chce bez debat fošnu alespoň o délce „Syner“ nebo „Arvet“, jejichž kvalit by bez problému mohla dosáhnout. Grift se totiž v akustické podobě velmi blíží úrovni jeho běžných desek, a jakože ty mám opravdu rád. Jedna pozice v neřadových počinech roku tak je už určitě obsazena.