Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Job for a Cowboy – Demonocracy

Job for a Cowboy - Demonocracy
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 10.4.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Children of Deceit
02. Nourishment Through Bloodshed
03. Imperium Wolves
04. Tongueless and Bound
05. Black Discharge
06. The Manipulation Stream
07. The Deity Misconception
08. Fearmonger
09. Tarnished Gluttony

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Pětice z Arizony, Job for a Cowboy, se relativně rychle vypracovala v mladé “hvězdy” death metalové scény. Hned debut “Genesis” se umístil na 54. místě albového žebříčku Billboard. Novinkové “Demonocracy” (87. místo Billboard 200) je jejich třetí album a již první uvolněné ukázky dávaly tušit, že bychom měli mít co do činění s kvalitní porcí hudby. A tu nám taky Job for a Cowboy na novém albu servírují v plné míře. Již po několika prvních posleších jsem měl jasno a pasoval “Demonocracy” na jasně nejlepší počin v kariéře kapely, zvláště vezmu-li v potaz předchozí nepříliš povedené “Ruination”.

O produkci se stejně jako minule postaral Jason Suecof, který je již delší dobou známkou kvalitně odvedené práce a zvuk novinky tento fakt jen potvrzuje. Zvuk se pročistil a zpřehlednil ještě o něco více než minule. Job for a Cowboy se s každým albem trošku vyvíjí, a přestože není posun mezi “Demonocracy” a “Ruination” tak patrný, jako tomu bylo naposledy, borci se trošku více posunuli k techničtějšímu pojetí death metalu s občasnými melodickými vyhrávkami a skvělými sóly Tonyho Sannicandrose (jedná se o jeho první album v řadách skupiny) a Alana Glassmana. Když už jsme u otázky personálního obsazení, tak je vhodné zmínit dalšího nového člena kapely, basáka Nicka Schendzielose, který odvedl rovněž skvělou práci. Díky práci Suecofa si jeho umění vychutnáte dvojnásob, protože basa není nesmyslně utopená za kytarovou hradbou.

Aby však nedošlo k nějaké mýlce, když jsem mluvil o melodiích a čitelnější produkci, Job for a Cowboy se s ničím nemazlí, o čemž svědčí hned úvodní skladba “Children of Deceit”, která začne tak brutálně, jak jen to jde. Dostatečně chytlavý otvírák, při kterém si fanoušci na koncertě jistě zlámou vazy. Hodně se povedla druhá polovina skladby, kdy skupina zničehonic zvolní a za přítomnosti dlouhého kytarového sóla skladba pomalu plyne k opět již brutálnímu závěru. Milovníci ultrarychlých bicích (Jon “The Charn” Rice je neskutečné zvíře) si zaručeně přijdou na své. V předposlední “Fearmonger” se dokonce dočkáme něčeho, čemu by se dalo s pořádnou dávkou nadsázky říct krátké bicí sólo. Tuhle skladbu celkově řadím mezi nejpovedenější na albu, spolu s poslední rozmáchlou “Tarnished Gluttony”, která s délkou něco přes 6 minut získává epičtější rozměr, a dokážu si představit, že by se tímto směrem mohli Job for a Cowboy v budoucnu vydat.

Musím říct, že ačkoli jsem to po minulých zkušenostech nečekal, docela mě zaujal projev Johnyho Davyho, nebo abych byl přesnější, jeho zpěv mi nelezl na nervy. Není žádným tajemstvím, že Davy nedisponuje nijak oslnivým hlasovým rozsahem, variabilitou či originální barvou hlasu, svým nasazením však tento nedostatek dokáže umně zakrýt. S tím jsem měl na prvních dvou albech trošku potíž, prostě jsem se ho rychle přejedl. Přesto, i na novince jeho projev občas sklouzává k jisté monotónnosti, pak naštěstí přijde skladba jako “Black Discharge”, “Nourishment Through Bloodshed” nebo již zmíněná “Tarnished Gluttony”, kterými si okamžitě napraví reputaci.

Když tak nad tím přemýšlím, tak album nemá žádné vyloženě slabé místo, nenarazíte ani na nepovedenou skladbu, stopáž je tak akorát. Osobně bych viděl “Demonocracy” jako jedno z těch alb, přes které se lze snadno dostat k death metalu. Pokud jste mu nikdy neholdovali, tak právě sbírka devíti relativně chytlavých vypalovaček je ten správný začátek, jak se dostat ke klasikům žánru. Přesto albu k dokonalosti něco chybí. Nevím, jak to vysvětlit, ale takové to pověstné “něco”, co vás donutí album sjíždět od začátku do konce znovu a znovu. To jsem si tam nedokázal najít. Z tohoto důvodu 7,5/10.


Další názory:

Nářez – těžko lze asi “Demonocracy” vystihnout lépe. V případě Job for a Cowboy model 2012 bych už se docela zdráhal hovořit o deathcoru, jak tomu bylo v případě starších počinů, “Demonocracy” již definitivně spadá do hájemství death metalu v hodně moderním hávu, což je ale vcelku formalita, hlavní je to, že novinka Job for a Cowboy je vskutku drtící materiál, jehož hlavní předností je opravdu brutální tah na bránu, sem tam ozvláštněný nějakou technickou finesou nebo zajímavou melodií. Z mého se jedná o docela slušné překvapení, jelikož předcházející alba mi nic moc neříkala, kdežto “Demonocracy” je dle mého názoru opravdu povedená věc. Snad jedinou výtku bych směřoval k tomu, že se deska v druhé polovině stane trochu jednotvárnou, což by alespoň částečně šlo odbourat tím, kdyby kapely nezařadila poněkud netypickou, ale skvělou “Tarnished Gluttony” až na samotný závěr, ale někam do středu nahrávky. Nicméně, líbí se mi to, o tom žádná!
H.


Jeff Loomis – Plains of Oblivion

Jeff Loomis - Plains of Oblivion
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.4.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Mercurial
02. The Ultimatum
03. Escape Velocity
04. Tragedy and Harmony
05. Requiem for the Living
06. Continuum Drift
07. Surrender
08. Chosen Time
09. Rapture
10. Sibylline Origin

Hodnocení:
Ježura – bez hodnocení
Kaša – 7,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo kdy třeba jen krajem ucha zavadil o cokoli, co v minulosti vyšlo pod hlavičkou Nevermore, musel si všimnout kytarových monumentů, které vybudoval plavovlasý shredder Jeff Loomis. K nezměrnému zklamání široké obce příznivců napříč planetou se však JeffNevermore loňského roku rozešel, což s sebou přineslo i jedno pozitivum – dostalo se mu totiž prostoru k nahrání druhé sólové desky, která nese jméno “Plains of Oblivion” a která vychází necelé čtyři roky po prvotině “Zero Order Phase”.

Není potřeba nikterak bystrého úsudku, aby člověku došlo, že když desku ozdobí svým jménem fenomenální kytarista, tak se asi nedočkáme třičtvrtěhodiny virtuosní hry na trombón. A skutečně, jméno “Plains of Oblivion” je eufemismem pro kytarové orgie toho nejhrubšího zrna. Aby taky ne, když si k tomu Jeff přizval hned čtveřici dalších známých a talentem obdařených kytaristů. K tanci i poslechu jsou tedy na albu přítomny příspěvky Attily Vöröse, starého to známého z Nevermore, Martyho Friedmana a Chrise Polanda, které pojí bývalé angažmá v Megadeth, nebo Tonyho MacAlpina, který toho za svoji kariéru stihl už tolik, že to snad ani nemá smysl vypisovat. Tím však výčet hostí nekončí, protože, co si budeme povídat, tři čtvrtě hodina kytarového inferna se přeci jen poslouchá přívětivěji, když tu a tam hradby riffů, sól a vyhrávek zdolá nějaký ten vokál. Hned dvakrát se to podařilo dámě, která se skrývá za jménem Christine Rhoades a kterou někteří pamatují z minulého tisíciletí, kdy si střihla hostovačku na titulní skladbě alba “Dreaming Neon Black” od již vzpomenutých Nevermore. Druhým a posledním vokalistou pak není nikdo menší než jeden z norských polobohů, multiinstrumentalista a zpěvák Ihsahn, který si vysloužil ostruhy svojí tvorbou v řadách blackové legendy Emperor. Sestava, kterou doplňuje rytmická sekce ve složení Dirk Verbeuren (Soilwork) a mně zcela neznámý Shane Lentz (baskytara), se, jak vidno, sešla vpravdě silná a otázka tedy zní, jak se její potenciál podařilo přetavit v realitu…

Jakkoli však tato otázka zní prostě, v případě “Plains of Oblivion” nabrala značně záludnou podobu. Ne každý je totiž stavěný na takovou nálož (až na tři výjimky) čistě instrumentálních kytarových hrátek, a co se mě samotného týče, nejsem si úplně jistý, do které části posluchačstva spadám, takže asi neuškodí, když budete brát následující řádky s decentní rezervou. Ale k věci – díky tak hojnému angažmá nejrůznějších hostí plně vyniká práce samotného Jeffa v pouhých třech skladbách. Když pominu velmi atypickou “Rapture”, pak dávají obě velmi zřetelně najevo, z čího že pera vzešly. Skladatelský rukopis mozku Nevermore se tedy nezapře, ovšem zde, nevázán potřebou dosáhnout alespoň přibližně charakteristického zvuku kapely, si Jeff troufl přeci jen roztáhnout křídla více doširoka a je to znát. Najdou se tu tedy podkladové riffy, které fanouška Nevermore dozajista potěší, nechybí ultra rychlý shredding, kterým Jeff tolik proslul, ale stejně tak se posluchač dočká melodických obratů a pasáží, které odhalují další z podob páně Loomisova tvůrčího potenciálu a o kterých jsem minimálně já, neznalý jeho sólové prvotiny, neměl páru. Klasické Loomisovské riffy jsou však přítomny i v těch skladbách, kde hraje první housle (nebo snad kytaru?) některý z přizvaných umělců. Ti zde totiž (pochopitelně s výjimkou zpěváků) fungují výhradně na pozici vedoucí kytary, a jejich prstolamy tak přebírají hlavní iniciativu při ataku na posluchačovu pozornosti. Po technické stránce jsou tyto příspěvky pochopitelně brilantní, na posluchači však zbývá rozhodnutí, jestli se mu to které sólo líbí, nebo nikoli. Co se mě týče, většina mě oslovit dokázala, takže se žádné fiasko rozhodně nekoná.

Kytaristé si tedy prsty nelámali nadarmo a jejich snažení dopadlo uspokojivě. Jak si však vedlo duo pěvců, to je trochu jiná story, a protože mají dámy přednost, nejdřív propereme Christine Rhoades. Její hlas je bez debat zajímavý a ovládat ho umí na výbornou. Bohužel, dobrý dojem ve mně zůstal pouze v případě skladby “Chosen Time”, která jediná svou atmosférou jakž takž koresponduje s pěvkyniným hlasem. V “Tragedy and Harmony” mě však místy vyloženě irituje a jinak skvělý Nevermore-like podklad úspěšně vraždí. Nic proti Christininým nesporným pěveckým kvalitám, ale k Loomisově hudbě by se určitě mnohem lépe hodil někdo s trochu jinačí barvou hlasu. Tam, kde se nebohá Christine pohybuje někde na půl cesty, však zcela triumfuje druhý host, který se zhostil vokálů. Na stránkách Sicmaggot jsem se už jistě několikrát zmínil, že naprosto zbožňuji všechno, čeho se Ihsahn jen dotkl – Emperor počínaje, hostováním u Devina Townsenda konče. Nyní mohu slavnostně prohlásit, že se do téhle sbírky může směle zařadit i skladba “Surrender”, kde tento nenápadný génius jak rozpoutává ty nejdivočejší vokální vichřice, tak uzemňuje majestátním čistým refrénem. Jeff Loomis se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že pro tuto skladbu potřeboval nějaký skutečně nepříčetný vokál, který našel právě v Ihsahnově hrdle. K téhle volbě mu nemohu než gratulovat, protože “Surrender” zní opravdu fenomenálně. Projížďka peklem jak se patří…

Která z deseti položek tracklistu to u mě vyhrává, je tedy jasné, avšak dále je to trochu problém. Velice zajímavým kouskem je akustická “Rapture”, která je dokonale odlišná ode všeho, co je na albu k nalezení, a musím říct, že se mi opravdu líbí. Nemohu se však zbavit dojmu, že jde o cílevědomou variaci na téma “Nothing Else Matters”, a nemám sebemenší ponětí, co k tomu Jeffa vedlo. Dále jsem se už vyznal z nepřízni k vokálem poničené “Tragedy and Harmony”, ale ještě jsem tu nezmínil naprosto zásadní dojem, který jsem si z poslechu “Plains of Oblivion” odnesl. Ten dojem je až na zmíněné výjimky takový nijaký. Ano, album je plné fantastických momentů, které si v danou chvíli dovedu opravdu užít, ale když dohraje, v paměti mi zůstanou akorát “Surrender”, “Rapture” a dál prázdno. Je to hodně zvláštní pocit, když člověk ví, že doposlouchal zdařilou nahrávku, ale stejně si z ní nic moc neodnesl. A tím se vlastně vracíme zpět k poznání, že album jako “Plains of Oblivion” opravdu není pro každého a že já nejspíš patřím k těm, kteří jej nedovedou plně ocenit i s vědomím, že jde o velmi zdařilý materiál. Co naplat, budu doufat, že se Nevermore zase udobří a do té doby dám přednost jejich řadovkám, protože ty ke mně při vší úctě k sólové tvorbě Jeffa Loomise hovoří a z jejich poslechu si pokaždé odnesu výjimečný zážitek…


Další názory:

Jeff Loomis je jedním z nejvyhlášenějších kytarových mágů světa. Své pověsti dostál i na svém druhém sólovém albu. I díky několika hostujícím kytaristům je totiž “Plains of Oblivion” hlavně o kytaře. Od začátku do konce střílí Jeff jeden fantastický riff za druhým a prokládá je značnou dávkou skvělých sól. Z několika poloh, které Jeff na albu vystřídá, mi ovšem nejvíce sedí ta nejtvrdší, která by šla snadno klasifikovat jako technický thrash metal. Zejména třetí “Escape Velocity” skvěle střídá rychlé nájezdy s melodičtějšími pasážemi (to je ostatně pointa celého alba). Trošku zklamán jsem snad jen z účasti hostujících vokalistů. Chápu, že neustálé kytarové “shreddování” je třeba naředit lépe stravitelnějším materiálem, ovšem proč to musí mít na starosti zrovna Christine Rhoades, a to rovnou ve dvou písních, mi uniká. Nemám nic proti této zpěvačce (ostatně ani netuším, v jaké kapele obsluhuje mikrofon běžně), ovšem její zpěv degraduje Loomisovu technickou ekvilibristiku na úroveň primitivního gothic/power metalu. Zejména osmá “Chosen Time” mi přijde doslova laciná a zbytečně podbízivá. Lépe však naštěstí dopadl Ihsahn ve skladbě “Surrender”, a já tak mohu Loomisově sólovce udělit důstojných 7,5 bodu.
Zajus

Jeff Loomis platí za jednoho z nejnadanějších kytaristů současné metalové scény. Já s tímto názorem bez výhrad souhlasím. S Nevermore toho dokázal dost, škoda jen, že se cesty jednotlivých členů ubraly různými směry. Jeff Loomis po svém odchodu začal pracovat na svém druhém sólovém albu. A hned na úvod prozradím, že novinka “Plains of Oblivion” strčila minulé “Zero Order Phase” do kapsy. Začíná se pěkně zostra, “Mercurial” jede na plný plyn a dočkáme se první z hostovaček, v tomto případě skladbu svým uměním poctil legendární kytarista Marty Friedman (ex-Megadeth). Kromě něj se na desce objevil další ex-kytarista Megadeth, Chris Poland (v lehce jazzové “Continuum Drift”), dále Tony MacAlpine (v řízné “The Ultimatum”) a (pro mě naprosto neznámý) Attila Vörös. O bicí se postaral Dirk Verbeuren ze Soilwork, což je jasná známka kvality. Doposud byla řeč výhradně o instrumentálních hostech a skladbách, album však ve dvou písních vokálně ozvláštnila Christine Rhoades, která již s Loomisem spolupracovala na “Dreaming Neon Black” od Nevermore. Její překrásný hlas posouvá “Tragedy and Harmony” a melodickou baladu “Chosen Time” do jiných dimenzí. Tenhle krok Loomisovi vyšel skvěle. Pravý vrchol však přijde se skladbou “Surrender”, ve které se předvedl Ihsahn. Skvělé spojení jeho charakteristického vokálu s hráčskou a skladatelskou precizností Jeffa Loomise dopadlo na jedničku a na mysl se vkrádá myšlenka, jak by to asi dopadlo, kdyby se pánové rozhodli pro spolupráci na bázi řadového alba. Kdo ví, snad někdy v budoucnu. Každopádně, abych to shrnul, “Plains of Oblivion” je skvělé album, které si zaslouží pozornost nejen fandů Nevermore a milovníků kytarových alb.
Kaša


Flying Colors – Flying Colors

Flying Colors - Flying Colors
Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Mascot Label Group

Tracklist:
01. Blue Ocean
02. Shoulda Woulda Coulda
03. Kayla
04. The Storm
05. Forever in a Daze
06. Love Is What I’m Looking For
07. Everything Changes
08. Better Than Walking Away
09. All Falls Down
10. Fool in My Heart
11. Infinite Fire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Poslední dobou se doslova roztrhl pytel s takzvanými superskupinami. Tento výraz používám nerad, jelikož ho často zneužívají mnohé hudební labely ve snaze přilákat posluchače ke kapelám, jenž rozhodně “super” nejsou. Navíc to prostě špatně zní. O Flying Colors se však nedá mluvit jinak. Jelikož je jejich jméno, i přes věhlas zúčastněných hudebníků, poměrně neznámé, udělejme si pro začátek krátký výlet do historie a složení této kapely. O jejich existenci se veřejnost oficiálně dozvěděla až v lednu letošního roku. Materiál na debutu byl však nahrán již více než rok před vydáním. O kytaru se na “Flying Colors” postaral Steve Morse, známý jak ze své sólové kariéry, tak také díky téměř dvacetiletému působení v Deep Purple. S baskytarou mu sekunduje David LaRue, který pracoval s Joe Satrianim či Johnem Petruccim. Zpěv má na svědomí asi nejméně slavný z členů Flying Colors, písničkář Casey McPherson. V Transatlantic se pak setkala zbývající dvojice, tedy bubeník Mike Portnoy (Dream Theater) a vokalista/klávesák Neal Morse (Spock’s Beard).

Vedle čtyř starých harcovníků, kteří se již dříve setkávali na albech či při koncertech svých domovských kapel a sólových kariér, tak vyloženě bije do očí Casey McPherson. O něm toho nejspíš před vydáním “Flying Colors” nikdo moc nevěděl. Ze jmenovaných kapel by se také dalo odhadovat, že hlavním stavebním kamenem zde bude progresivní rock. I v tomto případě se ale Casey McPherson zcela vymyká svým spoluhráčům. Není to náhoda, cílem Flying Colors bylo totiž stvořit rockové album s takřka popovým zpěvem. Podívejme se tedy, jak to dopadlo.

Již z pohledu na tracklist a jeho poměrně krátké (s jedinou výjimkou) skladby lze odtušit, že spíše než k progresivním kompozicím se hudebníci uchýlili k jednodušším hard rockovým písničkám. Úvodní “Blue Ocean” tento předpoklad téměř dokonale potvrdí. Už ta totiž odhalí nesmírně pohodovou náladu, čistě “pro efekt” použité klávesy a silnou melodičnost podpořenou chytlavou baskytarou a neméně zábavným refrénem. Zejména Mike Portnoy zde překvapí svou schopností držet se v pozadí a hrát jemně. Jediným, kdo zde předvedl své nesmírné technické schopnosti, je tak Steve Morse. V kontextu alba se “Blue Ocean” však řadí někam do poloviny, tedy není ani nejměkčí, zdaleka však ani nejtvrdší skladbou desky. Po jejím boku pak stojí například pátá “Forever in a Daze” s nesmírně funky baskytarou, která skladbě jednoduše dominuje.

Asi nejpočetnější skupinu skladeb na “Flying Colors” tvoří jemné písně. Ty jsou roztažené na škále od těch opravdu dobrých až k těm, které jsou bohužel o něco slabší. Příkladem může být “Kayla”, z níž je sice cítit skladatelská zručnost (stejně jako je tomu i na zbytku alba), ovšem zejména při poslechu jejího refrénu se nemohu zbavit dojmu určité “klišovitosti”. Jakožto fanouška Neala Morse mě velmi potěšila sedmá “Everything Changes”, kde si tento legendární hudebník nejen (konečně) zazpíval. I píseň samotná jako by vypadla z jeho pera, bohužel se však poněkud vleče a svých sedm minut dokáže jen těžko obhájit. Překvapením je předposlední “Fool in My Heart” s charismatickým vokálem Mika Portnoye. Asi nejvíce z řady však vystupuje “Love Is What I’m Waiting For”. Je to totiž každopádně nejpopovější a nejchytlavější skladba alba, jíž vévodí skvělý McPhersonův zpěv.

Flying Colors se však nevyhnuli ani tvrdším písním. Kupříkladu druhá “Shoulda Coulda Woulda” oplývá povedeným riffem, který je zejména ke konci písně opakován s téměř metalovou takovou razancí. Zde se také (jako na jednom z mála míst) projeví technická hra bubenického mistra Portnoye. Druhou z tvrdších písní je pak “All Falls Down”, jež v sobě kombinuje neustálé sólování snad všech přítomných nástrojů. Vše zmíněné pak zcela přirozeně kombinuje “Infinite Fire” jež se snad nejvíce přibližuje progovým kapelám hudebníků a završuje tak album důstojně.

I přes hvězdné spoluhráče je hrdinou alba jeho zpěvák. “Flying Colors” je album velmi rozmanité a McPherson na něm předvedl svou schopnost přizpůsobit se mnohým hudebním směrům. Jeho hlas je skvělý ve chvílích, kdy za ním sólují kytary, stejně tak jako když je doprovázen jen tichým pianem. V “All Falls Down” předvádí nesmírné výšky (a značně tím přípomíná Matthewa BellamyhoMuse), zatímco v “Shoulda Coulda Woulda” křičí jako zkušený rocker. Ostatní spoluhráči mu však zdatně sekundují. Portnoy se držel zpátky, což ovšem dává ještě větší sílu jeho občasným technickým nájezdům. Neal Morse se na albu nejspíše podílel hlavně skladatelsky a ve výsledném zvuku tak tolik slyšet není. Basista David LaRue předvádí jednoduše skvělou hru, technickou i melodickou, zejména však zábavnou. A v neposlední řadě zbývá Steve Morse. Jeho sóla zdobí každou píseň a nejednou jde o sóla opravdu výtečná. Po McPhersonovi je to právě on, kdo určuje tvář Flying Colors, a dělá to způsobem velmi důstojným.

Takový je tedy debut Flying Colors. Rozmanitý mix povedených rockových písní, které nezapřou talent svých tvůrců, ovšem nijak zbytečně ho také nestaví na odiv. I přes velkou chválu, již na desku pěji, jde však stále jen o povedené rockové album. Neboří hranice žánrů a bezpochyby se nezapíše do hudební kroniky ani jiným způsobem. Je však vážně dobré a já jako posluchač spíše složitější hudby jsem si u něj vždy skvěle oddychl. Doporučuji vám udělat to samé.


Nachtmystium, Dark Fortress, Verdelet

Nachtmystium, Dark Fortress
Datum: 22.4.2012
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Nachtmystium, Dark Fortress, Verdelet, Phlefonyaar

Poslední dobou si říkám, že bych měl asi přestat jezdit na festivaly. Samo o sobě je to drahé, ale pak tam narazím na kapelu, která mě totálně odrovná a shodou náhod hraje do týdne v Praze, a to za vesměs příjatelnou cenu. Peněženka je pak zralá na linku důvěry a já místo teplého oběda žeru rohlíky se salátem. Ale to sem nepatří. Kdo četl report z Ragnarök festivalu, správně tuší, že tentokrát byli hlavním tahákem američtí Nachtmystium, které na jejich evropském turné podpořili Němci Dark Fortress a další dvě kapely, o kterých jsem nikdy neslyšel. Po možnosti uzavřít prodloužený víkend v takové společnosti jsem tedy sáhl bez sebemenšího přemlouvání a obtěžkán batohem a pytlíkem gumových medvídků jsem z do Prahy se navrátivšího autobusu zamířil přímo do Modré Vopice, kde se v paprscích podvečerního slunce začínalo schylovat k mimořádné události…

Na místo jsem dorazil poměrně včas, ale stejně mě překvapilo, že krom zevlujících kapel není přítomen ještě nikdo, kdo by vypadal jako platící fanoušek. K prvním příchozím jsem se tak připojil až o nějakou půlhodinku a pytlík gumídků později a pomalu zapadající slunce jsem vychutnával ve společnosti jen pomalu houstnoucího hloučku návštěvníků a jednoho sjetého a prašivého bezdomovce, který přišel, ohmatával vše okolo a nikdo se neměl k tomu, aby ho nasměroval někam, kde by nemohl napáchat žádnou škodu. Start první kapely Phlefonyaar mě tedy celkem příjemně vytrhl z letargie a já jsem si to nasměroval dovnitř klubu. Jenže dlouho jsem tam nevydržel a už v průběhu druhé skladby jsem zase utekl. Proč? Protože to bylo hrozné. Tři maníci na pódiu se svým mixem grindu a death metalu mi nedali sebemenší důvod k setrvání – muzika se mi nelíbila, zvuk byl dost mizerný, kapela nebyla příliš sympatická, a tak jsem se rozhodl ušetřit své uši úprkem ven, kde se mezitím začalo smrákat. Následná debata s bandou kamarádů mi moje dojmy jedině potvrdila, takže to asi opravdu nebude mým pokřiveným vnímáním světa. Jen pro ilustraci – Phlefonyaar hrají od roku 1996 a na svědomí mají akorát čtyři dema. Je to sice underground jak bič, ale to je asi tak všechno…

Následovalo první skutečné black metalové zlo v podání druhých a toho večera posledních Britů Verdelet. Pod pódium jsem se sice vypravil více méně z povinnosti, ale nakonec to nebylo zas tak špatné. Sice větší sbírku klišé aby člověk pohledal, ale muzika poslouchat šla, a když to člověk nebral moc vážně, mohl se dobře bavit. Bod navíc ode mě dostává holohlavý zpěvák s apartní kapuckou, jehož upřímná oddanost tvorbě Verdelet a komunikace s první řadou byly prostě dojemné. Zvuk se také celkem vydařil, a i když bych si cédéčko téhle kapely asi opravdu nekoupil, naživo mi přišli jako milý a osvěžující prvek celého večera, což je v případě ortodoxního satanistického black metalu docela paradox.

S Verdelet skončila i pomyslná první polovina večera a od té doby už byla na programu jen první liga. Protože se venku stihla udělat docela zima, lidé se postupně přesunuli do útrob klubu, který se tak docela naplnil. S návštěvností na srpnových Unexpect to sice srovnávat nešlo, ale alespoň mě opustily obavy, že nás bude pod pódiem blbnout deset. Podmínky se tedy sešly obstojné a na programu večera následující Dark Fortress slibovali solidní zážitek. Očekávání ukončily první tóny, které Dark Fortress pustili do příchozích, a poprvé toho večera jsem si řekl, že je to opravdu dobré. Bohužel, postupem času mě tento dojem začal opouštět, aniž bych si byl úplně jistý příčinou. Ve srovnání s perfektní show na Ragnaröku to ale byla vážně bída. Jediné, co se mi podařilo v té šílené hlukové kouli rozeznat, byly základní rytmy a s nimi jsem si celou dobu rozhodně nevystačil. Při čtvrté skladbě jsem to vzdal, objednal pivo a šel se posadit někam, kde nehrozilo poškození sluchu šíleně vyhulenou hlasitostí. Na Dark Fortress jsem se opravdu těšil, ale tohle mě neuspokojilo ani trochu. Trpké je to dvojnásob při pomyšlení, jakým způsobem dovedli Dark Fortress rozprášit německé publikum. Co naplat, na toto se pokusím zapomenout, uchovám si skvělou vzpomínku na Ragnarök a budu doufat, že příště jim vyjde lépe zvuk a potvrdí mi skvělou zkušenost z našeho prvního setkání…

Setlist Nachtmystium:
01. A Seed for Suffering
02. High on Hate
03. Addicts
04. Chosen by No One
05. Ashes to Ashes
06. Hellish Overdose
07. [první skladba z chystaného alba “Silencing Machine”]
08. One of These Nights
09. Assassins
– – – – –
10. Ghosts of Grace

Po nebohých Dark Fortress už následovalo jediné jméno – Nachtmystium, proslulí svojí geniální hudbou a vztahem k omamným a psychotropním látkám. Všichni členové kapely, kteří většinu večera posedávali v klubu, popíjeli, kouřili a ochotně podepisovali přítomným cédéčka a další propriety, se tedy zvedli a dali se do díla. A frontman Blake Judd mě překvapil ještě předtím, než vystoupení začalo. Čekal bych, že zrovna on bude dokonalým ztělesnění všech neřestí rockové hvězdy, ale přesně naopak. Už se zvukařem komunikoval s kultivovaností a mluveným projevem britského gentlemana, čímž mi poněkud vyrazil dech. A když se svými parťáky konečně spustil, připravil mě o prostor, kde bych ten dech mohl zase chytit.

Od první vteřiny to byl totiž totální masakr. Sice i tentokrát bych uvítal trochu civilizovanější zvuk, ale v jádru to bylo v naprostém pořádku, takže jsem se soustředil jen na pódium a nechal hudbu, ať se mnou mlátí. A Nachtmystium dali pražskému publiku pořádnou sodu. Prali to do nás, jako by to mělo být naposled, a bylo naprosto zřejmé, že heslo “never stop the madness” není v jejich případě jen prázdnou frází. Tedy, v jejich případě… Dovolím si to omezit na Blakea Judda a rovněž velmi aktivního basáka Willa Lindsaye, který oslňoval přítomné dámy celotrupovou kérkou. První hrál a zpíval s naprosto nepříčetným nasazením, druhý se s baskytarou vyloženě mazlil a nechával se unášet svými rytmy, což navenek vypadalo dost působivě. Naproti tomu klávesák Sanford Parker a druhý kytarista Aamonael působili poněkud zapškle. První jmenovaný tentokrát neházel žádné pódiové vybavení mezi lidi a dokonce dělal dojem, že je střízlivý, druhý se dokonce z mě neznámých důvodů někdy uprostřed setu sebral, i s kytarou z pódia odešel a zpátky ho dotáhl až Blake. Každopádně Nachtmystium = Blake a Blake = Nachtmystium, takže není divu, že právě on byl hlavní tahounem celé show. A publikum mu jeho zápal vracelo stejnou měrou. Rachot tleskajících a hulákajících fans v malých prostorách Modré Vopice dosáhl velmi obstojné úrovně a strhlo se i několik výživných moshpitů… prostě zábava, jak se patří.

Hrálo se především z obou dílů “Black Meddle”, ale dočkali jsme se třeba i “A Seed for Suffering”“Instinct: Decay”, “Ashes to Ashes”“Demise” nebo skladby, která se objeví na očekávaném albu “Silencing Machine”, a sluší se dodat, že novinka zněla skutečně slibně. Blake se v prostoru mezi skladbami vyjadřoval celkem úsporně, ale nezapomněl odkázat jednu ze skladeb jeho slovy: “českým black metalový mistrům – Root, Master’s Hammer a Maniac Butcher, za což sklidil očekávané ovace. Na řeči ovšem nikdo nebyl zvědavý, což muzikanti dobře věděli, a raději nás zásobovali nekonečným přívalem skvělé muziky, která byla naživo neuvěřitelně strhující. Řádil jsem jako blázen a nebyl jsem rozhodně sám…

Pak to najednou skončilo. Nehorázný rauš, jaký dovedou Nachtmystium vyvolat, však zůstal. A v tomhle rozpoložení ještě naposled zaúřadoval Blake – dávno poté, co odložil kytaru. Vážně jsem zíral, když mně a kamarádovi nadšeně padl okolo ramen a děkoval za skvělý koncert. Tehdy jsem si definitivně uvědomil, že tenhle člověk žije hudbou, žije koncerty a žije kontaktem s fanoušky, aniž by však k byť jedinému přistupoval jako k někomu nebo nečemu nižšímu. Z pódia a z desek mě přesvědčil o tom, že je génius, ale teprve teď mi dokázal, že je to nejsympatičtější génius, jakého jsem kdy potkal. Tak tedy, pane Judde, díky za Vaši muziku, díky za další skvělý koncert a nepředávkujte se, prosím. Byla by vás nesmírná škoda… Příště nashledanou!


Madonna – MDNA

Madonna - MDNA
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 23.3.2012
Label: Live Nation Entertainment / Interscope Records

Tracklist:
01. Girl Gone Wild
02. Gang Bang
03. I’m Addicted
04. Turn Up the Radio
05. Give Me All Your Luvin’
06. Some Girls
07. Superstar
08. I Don’t Give A
09. I’m a Sinner
10. Love Spent
11. Masterpiece
12. Falling Free

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nebudu se divit, když to první, co vás napadne při pohledu na tento článek, bude jakási řečnická otázka, co to tu vlastně dělá. Technicky vzato by šlo odpovědět, že to tu prostě visí, připraveno k přečtení všem, kteří mají chuť zabít trochu času, ale to byla odpověď na hranici demagogie, do níž bych se z pochopitelných přece jenom nerad pouštěl. Nicméně nelze přehlížet fakt, že Madonna je prostě fenomén světové hudby napříč žánry, metalového fanouška nevyjímaje – upřímně, vsadím svoje boty na to, že se mezi vámi jen těžko najde člověk, který by od ní někdy neslyšel aspoň jeden tón. A někoho, kdo by vůbec neměl tušení, kdo to Madonna je, už asi vůbec nenajdeme. Není to ovšem pouze o popularitě, i přes případnou žánrovou vyhraněnost posluchače totiž nemůže nikdo opomíjet fakt, že Madonna má na kontě i opravdu skvělé písničky. Z těch novějších například hity jako “Music” nebo “Hung Up”, ze starších třeba slavnou “La Isla Bonita”, což je přesně ten druh songu, který zná úplně každý, ani nemusí vědět, kdo je jeho autorem, resp. autorkou. Nehledě na fakt – a to je vzhledem k žánru, v němž se aktuálně pohybujeme taktéž nutné zmínit -, že Madonna není na rozdíl od mnoha (od většiny) popových rádoby interpretů žádná rychlokvaška, na niž si za rok nebo dva nikdo nevzpomene, ale v rámci daných mezí léty prověřená kvalita a dlouhodobě jedna z nejúspěšnějších hudebnic historie.

Přesto všechno se ani Madonna nevyhýbá některých neduhům popové hudby, přičemž její nejnovější album “MDNA”, které vyšlo v druhé půli března, v tom není výjimkou. Předně – a to mně osobně na popu vždy neskutečně vadilo – je to přílišná nevyrovnanost materiálu. Dle mého názoru je to jeden z největších neduhů stylu, díky němuž ta muzika sama sebe odsouvá jen na pozici pouhého konzumu, jehož účelem není poskytnout posluchači nějaký umělecký estetický zážitek, ale jen vytáhnout co nejvíce penízek z jeho peněženky, byť konkrétně v případě Madonny se ještě jedná o konzum provedený ve vcelku nenásilné a inteligenci příliš neurážející formě – na to jsou i mnohem větší experti (ze současných populárních věcí lze zmínit takové odstrašující případy jako Justin Bieber, Rebecca Black nebo Nicki Minaj, o níž ještě bude také řeč – to jsou už téměř hudební zločiny, z nichž je člověku na zvracení, v porovnání s nimi vychází Madonna pořád jako umělkyně). Člověk, jemuž byl nadělen dar používat obsah své lebeční dutiny, to všechno ví, avšak většině lidí ani nepřijde na mysl mít podobné problémy, díky čemuž pop může slavit tak ohromný úspěch.

To jsem ale malinko odbočil, takže k jádru pudla – onen obecný neduh pop music, jemuž se nevyhnulo ani “MDNA”, je, že deska prostě není deskou. Podle mého to je právě celá deska, nikoliv jen samotná píseň, co se dá jako jediné považovat za nějaké hodnotné hudební dílo (samozřejmě s výjimkou případu, kdy je deska tvořena jen jednou skladbou), ale popová alba mají k něčemu takovému daleko, jelikož se jedná jen o sbírku několika hitovek, které jsou postupně voleny jako singly (počet většinou záleží na prodejních číslech) a které také většinou jako jediné za něco stojí… zbytek songů není nic jiného než nezáživná vata, jež se na nahrávce nachází pouze pro doplnění hrací doby. V konečném důsledku to v překladu znamená několik dobrých písní (v rámci měřítek popové muziky) a zbytek hnůj na hranici (mnohdy i za ní) poslouchatelnosti. Zmiňovat níže budu hlavně ty solidní nebo ty alespoň něčím zajímavé, jelikož ty ostatní jsou prostě takové blbosti, že si ani zmínku nezaslouží…

Album otvírá song “Girl Gone Wild” – jednak druhý singl “MDNA”, druhak jedna z těch lepších položek tracklistu. Samozřejmě je nutné mít na paměti, že se jedná o pop, a tak k tomu také přistupovat. Nejedná se o nic, co se vás snažilo dostat, překvapit nebo něco na ten způsob, očekávat nějakou atmosféru či hlubší myšlenku by byl vskutku vrchol naivity. Je to prostě vcelku příjemná popová písnička, nic víc, nic míň.

Druhá “Gang Bang” zaujme především názvem (že by oblíbené hobby zpěvačky?), zpočátku se tváří, že by se mohla rozjet do něčeho zajímavého, ale to se bohužel nestane. Právě na ní je nádherně vidět jedna z dalších věcí, jež obecně popovou hudbu degraduje. “Gang Bang” má nájezd, který si doslova říká o to, aby někam vygradoval a skladba se tak posunula dále, jenže přesně dle nepsaného pravidla “jeden song – jeden nápad” (které je ovšem dodržováno téměř bez výjimek) hraje celou dobu pořád dokola jeden beat s Madoninným zpěvem, což ve výsledku zavání primitivností. Ano, většina popu je už sama o sobě jen ze své podstaty vlastně jednoduchoučká a hloupoučká záležitost, ale i tu lze provést na jisté úrovni (důkazem budiž některé jiné songy na “MDNA”), případ “Gang Bang” to ovšem není ani v nejmenším. Ale na nějaký hudební prožitek se v popu nehraje – hlavní je být co nejjednodušší, chytlavý na první poslech (a že po třetím poslechu to zní už otravně – nevadí!), aby se pokud možno nenašel nikdo, koho by to uráželo, aby to mělo šanci oslovit co největší počet lidí. Že to ve skutečnosti stojí za onen legendární nahnědlý obsah střev, většinou lidí vypouštěný vstříc potrubní poště, nikoliv hudebnímu nosiči, to už je přijatelná daň, jelikož si toho 99 % posluchačů populární hudby ani nevšimne, neboť o jiné muzice, než je ta, která se hraje v rádiích, ani nemají ponětí (i z toho důvodu se něco chytřejšího prostě nenosí, neboť by si masa mohla uvědomit, že vlastně doteď poslouchala hovadiny). Samozřejmě pokud někdo poslouchá pop čistě jen z toho důvodu, že se mu líbí, o ostatních žánrech má nějaký základní přehled, ale nic mu neříkají, to je něco naprosto jiného a proti tomu se nedá nic namítat. Ale to už jsme se opět dostali někam pryč, takže zpátky “MDNA”

“I’m Addicted” patří k těm nejlepším písničkám na albu, zejména díky povedenému “nasekanému” refrénu. “Turn Up the Radio” je naprostá hovadina, s tou nemá cenu vůbec ztrácet čas, ale za pozornost stojí song následující – pilotní singl “Give Me All Your Luvin'”. Ve své podstatě se jedná o vcelku pěknou nenáročnou písničku, takový ten dobrý oddechový pop, nebýt jedné věci – obludnosti, která se skrývá v příspěvcích hostujících Nicki Minaj a M.I.A., jež skladbu posílají do pekel. Ony tyhle hostovačky jsou obecně další poslední dobou velmi populární způsob, jak ještě zvýšit komerční atraktivitu – pozveme si na song někoho, kdo zrovna frčí, hodíme to jako singl a lidi se na to slítnou jak parta dětí na cumel. Onou aktuálně populární osobou je v případě “Give Me All Your Luvin'” Nicki Minaj, jejíž hudba (že mi ruka neupadne, zmiňovat Nicki Minaj a hudbu v jedné větě!) patří k tomu nejnechutnějšímu, co lze dnes v rádiích slyšet – co song, to naprostá blitka. A to by v tom byl čert, aby to píseň s extempore někoho takového přežila bez úhony. O druhé hostující dámě jsem až doposud jaktěživ neslyšel, ale po prohnání jejího jména Googlem jsem přišel na to, že jde údajně taktéž o někoho populárního, ale asi ne ve střední Evropě. Nicméně i jejích pár vteřin slávy působí spíše otravně, byť ne až tak moc jako příspěvek kolegyně Nicki Minaj. A přitom sloky “Give Me All Your Luvin'”, které patří čistě Madonně, rozhodně nejsou špatné. Alespoň “Give Me All Your Luvin'” dává všem hudebníkům návod, jak lze se stoprocentní úspěšností hudebně odrovat svůj song – pozvěte si Nicki Minaj

Do konce alba se od této chvíle objeví už jen dvě dobré věci – “Some Girls” a “Love Spent”, což je nejspíš ta nejlepší písnička na “MDNA”, protože se v ní dokonce objeví i několik ozvláštnění, šlušných nápadů a s přivřením očí i jakás takás gradace. Zbytek je nic neříkající omáčka (přesně jak bylo předpovězeno výše), určená pouze k prodloužení hrací doby. To tedy máme celkem čtyři solidní songy z dvanácti, to jest celá třetina, aneb tvrzení o tom, že popová deska ve skutečnosti není deska, v praxi. Na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že u Madonny má i ta omáčka nějakou úroveň a člověk z ní nezvrací, což u popu rozhodně není samozřejmost.

Více než klasická recenze byl článek záměrně místy pojat spíše jako obecnější povídání o žánru, k čemuž “MDNA” vlastně posloužilo pouze jako exemplární podklad, přesto by asi nemělo chybět nějaké to menší zhodnocení, ačkoliv si myslím, že již ve své podstatě provedeno bylo – pár dobrých písniček, s nimiž si člověk bohatě vystačí (na několik málo poslechů, než přestanou bavit – s během na dlouhou trať to nemá nic společného ani v nejmenším), ty zbylé úplně o ničem. Vyčíslení si ovšem odpustím, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé bych musel jít kvůli právě zmíněnému poměru dobré/nic moc pod 5 bodů, což si z jistého úhlu pohledu zase Madonna nezaslouží, jelikož tím pádem by drtivá většina popové konkurence musela končit hodně hluboko v mínusu; za druhé jsem přece jenom v oblasti popu spíše turista, nikoliv odborník, díky čemuž se do číselných verdiktů pouštět nechci. Ale i přesto všechno, co bylo řečeno, patří Madonna stále k popové špičce… to, že to dokáže i s albem, kde je jen třetina písní opravdu dobrých, je však docela smutné…


Agalloch, Velnias, Larrnakh

Agalloch, Velnias
Datum: 17.4.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Agalloch, Velnias, Larrnakh

Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…

Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.

Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…

Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.

O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…

Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.

Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…

Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…


Ministry – Relapse

Ministry - Relapse
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 30.3.2012
Label: 13th Planet Records

Tracklist:
01. Ghouldiggers
02. Double Tap
03. Freefall
04. Kleptocracy
05. United Forces [S.O.D. cover]
06. 99 Percenter
07. Relapse
08. Weekend Warrior
09. Git Up Get Out ‘n Vote
10. Bloodlust

Hodnocení:
Zajus – 3,5/10
H. – 6/10
Kaša – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

Mám rád návraty velkých kapel. Opravdu ano. Na každý takový návrat nutně navazuje napjaté očekávání, zda nový materiál bude srovnatelný s klenoty minulosti. Takovým kapelám jsem mnohdy ochoten i leccos prominout, jen abych se mohl radovat, že jsou zpět. U Ministry se ovšem o zvlášť velkém návratu mluvit nedá. Nejde mi ani o délku pauzy mezi řadovými alby, která činí pouhých pět let. Jde mi o aktivitu kapely v tomto mezičase. Ministry za pět let od vydání “The Last Sucker” stihli odjet rozlučkové turné, vydat koncertní DVD, best of album a asi pět remixových alb. Tak se přeci neaktivní kapela zdaleka nechová. Nebylo pro mě tak žádným překvapením, když v srpnu loňského roku ohlásil Al Jourgensen reunion kapely.

Nechme ovšem nehudební okolnosti stranou a podívejme se tedy, co nám na “Relapse” Ministry přinášejí. Poslední alba před “rozpadem” kapely byla vskutku povedená a novinka tak rozhodně měla na co navazovat. První singl “99 Percenters” předstihl desku samotnou o celé čtyři měsíce a již v té době jsem měl dojem, že zde něco páchne. Skladba na podporu stejnojmenného hnutí oplývá prvotně nesmírně špatným textem. Ten totiž neobsahuje nic jiného než mnohokrát opakované “Hey”, oslavný pokřik “99 Percenters” v refrénu a výzvu k okupování jedné ulice a tří měst. Je směšné text takto popisovat (rychleji byste ho měli celý přečtený), jenže on i ten text samotný směšný je. Hudebně navíc Ministry nepředvedli nic nového, celá píseň se odehrává v jednoduchém a chytlavém rytmu, který působí, jako by kapela cílila primárně na mainstreamové hitparády. Alespoň že se v polovině písně nachází velmi povedené kytarové sólo.

Po této zkušenosti jsem k albu musel přistupovat o něco opatrněji. Vše navíc prohloubil obal a názvy písní. Bylo zjevné, že Al Jourgensen přesunul svou nenávist od George W. Bushe k celému kapitalistickému systému. Úvodní “Ghouldiggers” (nelze přehlédnout ani “krutopřísné” zkomoleniny, které se z názvů několika posledních turné přesunuly na studiová alba) začíná dvouminutovým proslovem. Al Jourgensen si stěžuje na nenažranost svých manažerů, což vás jistě moc zajímá. Píseň, která se rozjede po sáhodlouhém intru, však není vůbec špatná. Skvělý riff vás bude bohužel těšit jen krátkou chvíli. Navazuje na něj totiž další mluvená část, tentokrát podle scénáře “Al se nemůže dovolat svému manažerovi”. I po ní se ovšem skladba pěkně rozjede. Kdyby se vysekal balast okolo, mohl by tak z “Ghouldiggers” být opravdu skvělý otvírák. “Double Tap” naštěstí již odsouvá nehudební stránku věci až na vedlejší kolej a světe div se, výsledkem je nesmírně povedená píseň. Textově se sice opět pohybujeme na tenkém ledě (kritika USA za zastřelení Usámy bin Ládina), ovšem vše vyvažuje skvělá kytara, fantastické sólo a závěrečný náklep od (naprogramovaného) kopáku. Nesmím pak zapomenout ani na tématicky správně vložené hudební vlivy arabské hudby.

Po relativně slibném začátku se však pohybujeme jako na houpačce. Slabší dvojici “Freefall” a “Kleptocracy” střídá povedený cover S.O.D. v podobě hitovky “United Forces”. Z něco ční hlavně povedené sólo, které zde snad ještě více než v originále zní, jako by vypadlo z pera Jeffa Hannemana. “99 Percenters” pak v kontextu alba vychází jako jedna z lepších písní. Následuje trojice slabších písní a album nakonec uzavírá jedna z těch lepších: “Bloodlust”. Ta jako by nezapadala do zbytku alba a zní tak mnohem uvolněněji. Není z ní cítit umělost předchozích skladeb, což ji činí mnohem lépe poslouchatelnou. Na limitované edici pak ještě navazuje remix skladby “Relapse”, k němuž se snad radši ani vyjadřovat nebudu.

“Návrat” Ministry je tak přinejmenším rozpačitý, a to ze dvou důvodů. Prvním jsou texty. Al Jourgensen mi svými texty nikdy nebyl po chuti, což se ostatně projevilo i na posledním “The Last Sucker”. Nikdy však svůj politický aktivismus neprosazoval tak okatě, jako tomu je na “Relapse”. Ve svých skladbách odmítá nenasytnost kapitalismu, jeho dramatický “odchod a návrat” lze však snadno považovat za primitivní kalkul, snahu získat si trochu pozornosti. Sám tak dělá něco, co tak snaživě kritizuje, což z něj dělá pokrytce. I kdybych však odhlédl od textů (což jednoduše nelze), nemohu se zbavit dojmu, že až na několik skladeb, z nichž jen jedinou bych označil za opravdu hodně dobrou, je “Relapse” plné velmi slabého materiálu. Nalezneme zde naopak spoustu vaty. Chvílemi mám dokonce dojem, že hudba v některých písních slouží jen jako pozadí, do něhož Al Jourgensen vykládá svá moudra. S přihlédnutím k výše zmíněnému tak albu jednoduše nelze udělit ani průměrné hodnocení.


Další názory:

Jsou návraty, které by prostě proběhnout neměly. To, co právě předvedl Al Jourgensen, je naprosto krystalickou ukázkou něčeho takového. Nejprve dramaticky odejdeme ze scény, všichni fanoušci se povinně dostaví na poslední turné… a po třech letech se najednou zničehonic koná návrat s velkou slávou. Ať se na to člověk dívá z kteréhokoliv úhlu pohledu, vždy jej prostě musí napadnout něco o kalkulu – a to je u člověka jako Al Jourgensen docela průser, vzhledem k faktu, o čem tento pán celé roky zpíval. Ale což o to, klidně by se daly přivřít oči, třeba šlo jen opravdu o upřímnou změnu názoru, to nikdo z nás nemůže ani vyvrátit, ani potvrdit, ale… i samotné “Relapse” není po hudební stránce příliš dobré. Právě naopak, dovolím si tvrdit, že se jedná o hodně velké zklamání… ne přímo průser, ale zklamání určitě. Pokud bylo důvodem návratu samovolné složení neskutečně silných skladeb, jak Al tvrdil, tak já tam ty silné skladby prostě neslyším. Poslouchat se to dá, to ano, ale když to srovnáte s tím, co pod hlavičkou Ministry vycházelo ještě před pár lety… mírný úšklebek je rozhodně na místě. Dokonce i texty jsou slabé, ve většině songů v podstatě jen opakování jedné fráze pořád dokola, kde jeden verš stěží přesahuje délku tří, čtyř slov. Zářným příkladem budiž třeba singlovka “99 Percenters”, která je přehlídkou lyrické stupidity (tisíckrát “Hey” za čtyřminutou písničku je prostě moc). Řeknu to na rovinu – “Relapse” je nahrávka, která vzniknout neměla. Kdyby jí nebylo a Ministry stále leželi u ledu, všichni by na tuhle kapelu vzpomínali jako na legendu, která do jisté míry změnila tvář metalové muziky, s příchodem “Relapse” se však tato představa zbortila jako domeček z karet a zbyla jen hořká pachuť… šest bodů je spíš z úcty ke jménu Ministry, ne kvůli kvalitám “Relapse”
H.

Ministry to se svým koncem trochu uspěchali. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že před pěti lety měli za sebou trojici skvělých alb věnovaných G. W. Bushovi. Vrchol této trilogie přišel na druhém v pořadí “Rio Grande Blood”, ovšem i následující “The Last Sucker” mělo něco do sebe. Stejně unáhleně jako se ze scény parta kolem Ala Jourgensena vytratila, se bohužel zase vrátila. Nikoli však unáhleně co do počtu let strávených na odpočinku, ale spíše co do kvality nového materiálu. Z úcty k legendě bych byl nerad přehnaně kritický, ale novinka “Relapse” je suverénně nejslabším počinem v diskografii industriální legendy. Zveřejněný singl “99 Percenters” ve mně ještě vzbuzoval naději, že se dočkáme důstojného pokračovatele a hlavně rozloučení za bohatou historií Ministry, ale s prvním poslechem tato naděje odezněla. Netvrdím, že celé album je úplně špatné, koneckonců, našel jsem pár songů, které mě chytly, ať už zmíněná přímočará singlovka “99 Percenters”, úderná “Double Tap”, povedená předělávka S.O.D., “United Forces”, nebo předposlední melodická “Bloodlust”, která pro mě představuje jasný vrchol alba. Naproti tomu se na albu nachází šílená úvodní sedmiminutovka “Ghouldiggers”. Takhle dementní skladbu jsem od Ministry ještě neslyšel. “Relapse” takto v mých očích zůstane jako zbytečné návratové album, bez něhož by Ministry svou kariéru zakončili mnohem důstojnějším způsobem.
Kaša


Municipal Waste – The Fatal Feast

Municipal Waste - The Fatal Feast
Země: USA
Žánr: thrash metal / crossover
Datum vydání: 10.4.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Waste in Space
02. Repossession
03. New Dead Masters
04. Unholy Abductor
05. Idiot Check
06. Covered in Sick / The Barfer
07. You’re Cut Off
08. Authority Complex
09. Standards and Practices
10. Crushing Chest Wound
11. The Monster with 21 Faces
12. Jesus Freaks
13. The Fatal Feast
14. 12 Step Program
15. Death Tax
16. Residential Disaster

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Milovníci béčkových hororů, sci-fi, komiksů a hudebních legend jako Suicidal Tendencies, S.O.D., D.R.I. či Nuclear Assault opět útočí. Právě tyto vlivy totiž v sobě pojí Municipal Waste, a že to dělají dost šikovně, dokazuje i fakt, že jejich aktuální, již páté řadové album “The Fatal Feast” vychází u vydavatelského kolosu Nuclear Blast. Kdo by čekal nějaké ústupky vůči širšímu publiku, ten se šeredně mýlí. Municipal Waste nahráli další půlhodinu zničující kombinace crossoveru, thrash metalu s vlivy punku a oldschool HC. Přesně takhle se hrálo v 80. letech v zaplivaných NY klubech a Municipal Waste nám toto období chtějí mermomocí připomenout.

O hudebním, respektive textovém, obsahu toho hodně napoví obal ve stylu již zmíněných béčkových hororů v komiksovém stylu, přičemž artwork “The Fatal Feast” považuji v rámci diskografie za jeden z nejpovedenějších a vůbec nevadí, že se jedná už o pátou variaci na de facto stejné téma. Tahle kapela prostě nechce být progresivní či jakýmkolim způsobem novátorská. Ono vlastně ani není kam se v rámci tohoto stylu kam vyvíjet, všechno podstatné již bylo řečeno a mladým kapelám už nezbývá nic jiné, než uctívat své dávné idoly.

Album otevírá podivné sci-fi intro “Waste in Space” a plynule přechází v úvodní palbu “Repossesion”, která naprosto přesně charakterizuje vše, o čem jsem doposud mluvil. Zběsilé crossover tempo, HC vokál, skvělé riffy a výrazná basa. Tohle musí na koncertech fungovat jako skvělý otvírák. Následující “New Dead Masters” je asi největší hitovkou alba, milovníci sborových vokálů, chytlavých refrénů a moshe si zaručeně přijdou na své. Album obsahuje celkem 16 skladeb (v základní verzi bez bonusů), a když si to zprůměrujeme, vychází nám zhruba 2 minuty na skladbu, tedy tak akorát, aby bylo řečeno všechno důležité. Rozhodně se tady nebudu rozepisovat o všech šestnácti kusech, tohle po mně vážně nechtějte. Rád ovšem představím několik opravdu povedených skladeb, jako například “Covered in Sick / The Barfer”, která jako by vypadla z projektů Billyho Milana, ať už M.O.D. či S.O.D.. Za zmínku stojí i “Authority Complex” plná zvratů a hitových riffů. Dalšího podivného intra se dočkáme v klipové titulce “The Fatal Feast”, já bych sice pro singl sáhl jinam, ale budiž, ovšem povedený klip rozhodně doporučuji. Skvělé jsou rovněž minutové vypalovačky “Unholy Abductor” a velice přímočará “You’re Cut Off” s jednoduchým a výstižným refrénem. Se závěrem alba má pozornost lehce upadala, čímž nechci říct, že by skladby byly vyloženě špatné, jen by to asi chtělo nosnější nápady, které by dokázaly i po půl hodině poslechu udržet jisté napětí.

Klasická otázka na závěr: co říci závěrem? Fanoušci crossover-thrashe už album jistě dávno slyšeli, proto bych rád navnadil všechny, kteří ještě neměli tu čest. Pokud máte zájem o oddechové album s ne moc vážnými texty, povedenými hudebními nápady, které se skvěle hodí na párty metalových nadšenců, rozhodně po “The Fatal Feast” sáhněte všemi deseti, nebo ještě lépe zkuste předminulou desku “The Art of Partying”, kde Municipal Waste dosáhli svého dosavadního vrcholu, ke kterému se bohužel prozatím nepřiblížili. Přesto je považuji za jednu z nejvýraznějších mladých kapel na metalové scéně, která si své aktuální úspěchy zaslouží.


Overkill – The Electric Age

Overkill - The Electric Age
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 30.3.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Come and Get It
02. Electric Rattlesnake
03. Wish You Were Dead
04. Black Daze
05. Save Yourself
06. Drop the Hammer Down
07. 21st Century Man
08. Old Wounds, New Scars
09. All Over But the Shouting
10. Good Night

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8,5/10
H. – 8/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Znáte to. Když vás něco nezaujme hned na začátku… Ne, to byl takový malý vtip. To opravdu není případ amerických Overkill. Ba naopak. Jestli se na něco můžete spolehnout, pak na to, že jejich nové album “The Electric Age” doposloucháte, a to s jakou vervou vám budou trhat žíly, to už je opravdu jen na ctihodném vkusu. Každopádně mám opět vyslovenou radost (myšleno ironicky), že se můžu “pohrabat” v albu, u kterého by samo o sobě stačilo napsat jednu větu. Něco ve smyslu: “Užijte si to, já si užila taky.”

Ale když už jsem tedy donucena se v tom šťourat, tak to vezměme hned od samotného konceptu a myšlenky. Pravda je, že Overkill předvedli dokonale druhý dech už na předcházejícím “Ironbound”, které se mi zdálo o trochu víc, řekněme, váhavější, než je recenzovaná šestnáctá deska. Čím vůbec nenarážím na samotné bravurní provedení. “The Electric Age” je jejím hrdým a trochu přímějším nástupcem. Začíná naprostou adrenalinovou jízdou a kupodivu jí určitém smyslu končí i nekončí. A to je právě celá ta ironie a lehkost, kterou byli schopni Overkill vysypat z rukávů. Občas mi to připadalo, jako by na kostru podvraťáka, přejetého v osmdesátých letech, nalepili nové maso a snažili se ho prodat jako výstavního pudla s rodokmenem.

Lebkou by v tomto případě mohl být nejvíce slyšitelný fakt. Tím je Bobby Ellsworth. Ten chlap je nesmrtelnou představou toho, jak to znělo a mělo to znít. Říkejme tomu třeba stará škola. Něco, co pro nás, osoby, co ještě před pár lety pšoukaly do plenek, je trochu nepochopitelné. Je způsobem smrtelného nasazení, šíleného řevu (a on sám to kombinuje ještě s motorovou pilou, vysokofrekvenčním ultrazvukem a pliváním na kapoty aut). Ale toho řevu a zpěvu, který mi úpěnlivě cpal můj tatínek do hlavy. Nejsem na něj zvyklá. Připadá mi a bude vždycky připadat jako nějaká archaická připomínka, ale jo, v určité zvráceným smyslu to zbožňuju.

Když jen tak taktně zmíním páteřní baskytaru a Verniho, nebudete mi to mít za zlé, že ne? Já bych totiž mnohem radši poukázala na smrtelnou a doplňující se kombinaci obou kytaristů. To je další věc, kterou uslyšíte hned na první poslech. Je to geniální souhra, která se mně zdá občas až neuvěřitelná. Mně z ní prostě v určitém smyslu leze mráz po zádech a tak nějak se mi zdá, že nikdy nevím, co vlastně přijde v další minutě. A nedej bože, když do, už tak drsného tempa, začne “mydlit” Ron Lipnicki.

Ale abych stále netlachala něco o smrtelném tempu. Ono je a není smrtelné. Tohle album je jako dobrá kniha, udržuje vás v napětí a v bdělosti celou dobu. Vlastně nasazuje svoje drama už začátkem “Come and Get It”, v kterém vám vystoupá tep. “Electric Rattlesnake” a “Wish You Were Dead” vás uvedou do děje a pak už se jenom živíte celým dramatickým příběhem. Takže nakonec to je tempo jen tak vražedné, za jak vražedné vy ho považujete. A jako každá dobrá kniha má i “The Electric Age” napůl idylický, napůl drastický závěr. Bavím se o naprosto geniální “Good Night”. Ksakru, já si vážně říkala, že chtějí děti uspat baladou, ale znáte to, takovou tou krásně znějící starou baladou. No, tak nic, tak si ze mě tropte, thrash metalisti, blázny.

Koneckonců, to je přesně to, co celou dobu Overkill dělají, tropí si z nás blázny. Mixují milkshake se třicet let starou whisky. A ono je to nakonec příjemné pití. A jako příjemně ožralé osoby nás ještě dotáhnou domů tmavou a tichou ulicí a řeknou, že je čas jít spát. Holt když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Ovšem v rámci mezí, tihle chlapy si už ostatně nemají moc co dokazovat.


Další názory:

Overkill jsou v posledních několika letech v obrovské formě, o tom není třeba pochybovat ani v nejmenším. Ačkoliv musím říct, že předchozí “Ironbound” se mi líbilo rozhodně více, i tak “The Electric Age” patří k tomu nejlepšímu, co lze aktuálně na thrash metalovém poli slyšet. Oproti “Ironbound” mi na novince malinko chybí rozmanitější pecky typu “The Green and Black”, “The Goal Is Your Soul” nebo excelentní střední pasáž v titulce “Ironbound”; “The Electric Age” mi jako celek přijde spíše přímočařejší, ovšem zase když se do toho pánové opřou (a že se do toho opírají takřka celou hrací délku), stojí to za to, jak mimo jiné dokazuje například kulervoucí refrén výborně zvolené singlovky “Electric Rattlesnake”. Každopádně, to už jsou jen detaily a otázka osobních preferencí, jako celek je i “The Electric Age” výborný thrashový nářez, to je bez diskuse! Ostré riffy, řezavý Blitzův vokál, našlapané tempo – to vše nejnovější fošna Overkill nabízí v míře opravdu vrchovaté, díky čemuž budou všichni fanoušci kapely jistě spokojeni.
H.

Dlouhá léta jsem Overkill nemohl přijít na jméno, nikdy mi nepřišli natolik zajímaví, abych jejich tvorbu sledoval nějak pozorněji či dokonce se zájmem. Pro mne dříve nesnesitelný zpěv Bobbyho “Blitze” Ellswortha tomu nikdy taky moc nepřidal. Po vydání “Ironbound” se ve mně něco zlomilo, a že jsem do té doby přicházel o velké věci, je asi všem jasné. Zmíněné “Ironbound” představovalo brilantní thrash metalovou jízdu, která místy dosahovala kvalit legendárních alb představitelů žánru. V obdobné formě Overkill pokračují i na “The Electric Age”. Po prvních posleších si mě album naprosto získalo a už nepustilo. A jaká že novinka je? Energická, agresivní, přesto šikovně prošpikovaná melodiemi, troška punkového nádechu, prostě skvělý koktejl, který nenudí. Hned úvodní našlapaná dvojice skladeb “Come and Get It” a jako ochutnávka uvolněná “Electric Rattlesnake” nastavují laťku pekelně vysoko. A s dalšími skladbami se nepolevuje. Skvěle dopadla skoro až “acceptovská” “Black Daze”, nesoucí se ve středním tempu, či zběsilě punková “Save Yourself”. Všechno do sebe skvěle zapadá, a přestože se skladby drží klasických postupů, s blížícím se koncem nepřicházela žádná nuda, když si k tomu připočtete prvotřídní zvuk, nezbývá mi nic jiného, než si nasypat popel na hlavu za to, co jsem kdysi o Overkill prohlašoval. K dokonalosti v mých očích albu schází snad jen takový ten moment překvapení, prostě se pokračuje tam, kde se na “Ironbound” skončilo, a i když kvalitativně si jsou alba v podstatě rovná, subjektivně dávám přednost předchozímu počinu.
Kaša


Shinedown – Amaryllis

Shinedown - Amaryllis
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Roadrunner Records / Atlantic Records

Tracklist:
01. Adrenaline
02. Bully
03. Amaryllis
04. Unity
05. Enemies
06. I’m Not Alright
07. Nowhere Kids
08. Miracle
09. I’ll Follow You
10. For My Sake
11. My Name (Wearing Me Out)
12. Through the Ghost

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pro Američany Shinedown mám slabost. Jejich čtyři roky staré album “The Sound of Madness” mě i přes svou neoddiskutovatelnou jednoduchost bavilo po mnoho poslechů. Na novinku “Amaryllis” jsem tak byl vcelku zvědavý, i když svá očekávání jsem raději krotil. Starší alba Shinedown mě totiž nezaujala ani v nejmenším a já tak váhal, zda “The Sound of Madness” nebyl jen záblesk zábavy v moři nudy. Po třech týdnech od vydání a dvojciferném množství poslechů však mohu s klidem prohlásit, že moje očekávání mohla být klidně i vyšší. “Amaryllis” totiž pokračuje ve stopách svého předchůdce nejen hudebně, ale také kvalitativně.

Tím jsem řekl v podstatě vše, co jste potřebovali slyšet, ovšem jako správný recenzent tuto informaci musím natáhnout alespoň do délky eurounijní vyhlášky o zkaženém zelí. Navíc jsou mezi vámi jistě i tací, kteří “The Sound of Madness” neslyšeli. Zvláště pro ně jsou tak psány následující řádky. Shinedown hrají alternativní rock (někdo je řadí do škatulky post-grunge, jako by na tom záleželo), v rámci něhož se ovšem přiklánějí k “mainstreamové” linii a vše, co vytvoří, tak splňuje základní kritéria líbivosti. I přesto je však jejich tvorba osobitá a kvalitní. Jinými slovy, není to běžný rádiový produkt stvořený k zaujetí mas posluchačů a přesto přesně takový efekt tvorba Shinedown má.

Skladby na “Amaryllis” lze snadno rozřadit do tří kategorií a přesně v tomto smyslu se album pokusím zhodnotit. Prvotně jsou zde nejjemnější balady. Právě ty měly lví podíl na úspěchu “The Sound of Madness”, a dalo se tak očekávat, že si na nich Shinedown dají zvláště záležet. Patří mezi ně například titulní skladba, postavená na souhře smyčců, akustické kytary a samozřejmě sympatického hlasu zpěváka. Mnohem více jsem si však oblíbil hned následující “Unity”. Její pomalá gradace, sugestivní text a nesmírně melodický refrén si vyloženě říkají o úspěch v hudebních hitparádách. Velkou pochvalu si zde zaslouží bubeník Barry Kerch, jehož vypjatá hra ještě více prohlubuje emotivní vyznění celé kompozice. Stejně tak skvěle vyznívá i “For My Sake” s nepopsatelně nádherným refrénem. Některé z dalších balad ovšem nevycházejí tak dobře jako ty zmíněné. Například “Miracle” balancuje na hraně kýčovitosti a před pádem do propasti ji zachraňuje zejména skutečnost, že je i tak radost ji poslouchat. To samé platí pro ještě pomalejší, pianem podpořenou píseň “I’ll Follow You”. Ta navíc oplývá povedeným sólem a vkusně zapracovanými smyčci. Nešťastně pak dopadla závěrečná “Through the Ghost”, jejíž nálada i rytmus jako by vůbec nezapadaly do kontextu alba. Oceňuji, že se zde Shinedown pokusili o něco nového, nejsem však vůbec přesvědčen, že se to povedlo.

Druhou skupinou jsou ty nejrychlejší skladby, mnohdy až s metalovým nádechem. Jejich přítomnost je pro mě největším potěšením a právě kvůli nim jsem se k albu tak často vracel. Snadno sem zapadne úvodní “Adrenaline”, v níž vás hned na první poslech zaujme rychlé tempo bicích a skvělé kytarové sólo. Její jednoduchý text a chytlavost vyloženě vyzývá k tomu, abyste si v jejím rytmu prověřili své pěvecké (ne)schopnosti. Kupříkladu při jízdě autem, o níž její text ostatně pojednává. Za vrchol alba pak považuji píseň “Nowhere Kids”, která má téměř punkový nádech. Brent Smith v její sloce střílí slova rychlostí Hyrdeho z kapely Stam1na a v refrénu nechybí nic z typické podmanivé melodičnosti Shinedown. Ústřední riff navíc jistě zalichotí každému příznivci tvrdší hudby. Tato rebelská stránka Shinedown je mi asi nejvíce sympatická a rozhodně by mi nevadilo, kdyby podobného materiálu bylo na albu více. “My Name (Wearing Me Out)” pak kombinuje epičnost “Unity” s rychlým tempem “Adrenaline” a výsledkem je asi nejtemnější skladba alba.

Dvě třetiny “Amaryllis” tak máme za sebou a skladby které zbývají zapadají nepřekvapivě někam mezi dvě zmíněné škatulky, nám zbývají. Patří sem v podstatě jen dvě písně (“Bully” a “Enemies”) a k nim vám povím snad jen to, že se povedly. “Bully” si v přiloženém videu ostatně můžete poslechnout sami. Zcela mimo kategorie však patří šestá “I’m Not Alright”, a proto bych jí rád věnoval pár slov. Její začátek je totiž jak vystřižený z nějaké pohádky. Upřímně řečeno jsem tak trošku čekal, že na mě odněkud vyběhne všech sedm trpaslíků. Celá píseň se pak odehrává v pochodovém tempu s masivním využitím smyčců a trumpet. Dostává tím tak trochu folkový nádech, což byla napoprvé docela rána. Doporučuji jí však dát čas, po několika posleších se z ní totiž vyklubala jasná hitovka a pro mě jedna z nejoblíbenějších písní alba.

Celkové hodnocení alba tak nebude těžké. Až na pár výjimek je “Amaryllis” kolekcí kvalitních skladeb, které neztratily nic z chytlavosti předchozího alba a přesto nevyznívají hloupě či naivně, jak to u podobné hudby obvykle bývá. Rád bych dal osm bodů, ovšem skutečnost, že se kapela od předchozího alba moc neposunula, mi v tom brání. Na tak “mainstreamovou” hudbu, jakou Shinedown tvoří, je ovšem i sedm a půl bodu vysoké číslo. Kéž by tak dobře zněla všechna “rádiová” tvorba.