Země: Island Žánr: black metal Datum vydání: 24.11.2017 Label: Ván Records Tracklist: 01. Vaporous Flame 02. Forlorn Astral Ruins 03. Severed Pillars of Life 04. Stellar Wind of the Dying Star 05. Cimmerian Flame 06. Fading Hearts of Umbral Nebulas Hrací doba: 42:05 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Hovořit o tom, jak islandská blackmetalová scéna nabrala v posledních několika letech na síle, významu i popularitě, by tuším bylo zbytečné. Kdo zrovna nevylezl z pralesa, jistě už vzestup severského ostrova na černěkovovém kolbišti zaznamenal a s největší pravděpodobností i sám pocítil na vlastní kůži a uši. Almyrkvi do této vlny zapadají s naprostou samozřejmostí, ačkoliv je jejich přístup k black metalu malinko jiný než třeba u stylových souputníků jako Svartidauði, Misþyrming, Naðra nebo Wormlust. Což samozřejmě vůbec není na škodu.

Vcelku běžné je, že jeden člověk působí ve vícero islandských kapelách, z nichž mnohé jsou personálně zhusta propojené. Zřejmě malý svět, v němž se všichni navzájem znají a v němž každý se s každým už v nějaké skupině potkal. Ani Almyrkvi v tomto ohledu nejsou výjimkou. Hlavní postavou je Garðar S. Jónsson známý z formace Sinmara, k němuž se připojil bubeník Bjarni Einarsson známý rovněž díky Sinmara a dále třeba Slidhr nebo Wormlust, jako host nabubnoval i letošní debut Rebirth of Nefast.

Almyrkvi se poprvé představili na loňském minialbu „Pupil of the Searing Maelstrom“ a hned se jednalo o představení v dobrém světle. Pilotní épéčko bylo příjemné a v určitých momentech dokázalo navodit sympaticky hustou atmosférou. Abych ale řekl pravdu a netahal vás za fusekli, nemůžu zas tvrdit, že šlo o nějaké geniální dílo, z něhož bych seděl na prdeli a k němuž bych se v pravidelných intervalech vracel. Pořád se ale jednalo o dostatečně povedenou záležitost k tomu, abych si byl ochoten „Pupil of the Searing Maelstrom“ koupit.

No, a něco podobného by se vlastně dalo prohlásit i o čerstvém dlouhohrajícím debutu „Umbra“, na němž Almyrkvi vcelku pohodlně pokračují ve stylu načrtnutém předešlým počinem. Jisté rozdíly zde ovšem samozřejmě jsou. Islanďanům sluší trochu plnější a sytější sound, jenž podtrhuje kytarovou „hloubku“. Akorátně to ladí s kosmickým zaměřením Almyrkvi. Obzvlášť když se skupina ani nesnaží o nějaké kličkování v chaotických riffech a soustředí se výhradně na atmosféru v čitelné a docela stravitelné formě. Stravitelnost ovšem nemusí být a v tomto případě by ani neměla být chápana v pejorativním zabarvení.

Oproti minulejšku trochu postrádám náznaky industrialu. Byť šlo skutečně jen o náznaky, jednalo se o docela příjemné osvěžení. Zdá se mi, že jejich místo nyní zaujal větší podíl ambientních zvuků či celých pasáží, jako je tomu v závěrech hned několika skladeb. Stejně jako posledně mi však příliš nevoní čisté vokály, bez nichž bych se s radostí obešel. Ne snad, že by byly vyloženě špatné – vždy, když už jejich pasáž chvíli hraje, tak si na ně přivyknu a ujde to, ale pokaždé, když zrovna začnou, mám pocit, jako kdyby do vývoje dané písně úplně neseděly a vstoupily do děje trochu násilně. Jako kdyby skladbě slušelo přitlačit na pilu, ale Almyrkvi namísto toho uberou. Nicméně se může jednat jen o můj subjektivní pocit.

Naštěstí se ale podobných momentů na „Umbra“ nenachází mnoho. Povedené pasáže a kvalitní nápady výrazně převažují. Písně jako „Vaporous Flame“, „Stellar Wind of the Dying Star“ či „Cimmerian Flame“. Což platí i navzdory tomu, že třeba první jmenovaná obsahuje i ony problematické chvilky s čistým zpěvem, které ovšem vyvažuje výborné nápady ve druhé polovině.

I přes menší mušky, které navíc a bohudík nejsou zásadní, „Umbra“ jako celek docela baví a umí zprostředkovat kus atmosféry. Kosmos z pohledu Almyrkvi není nelítostnou černou dírou, ani se nejedná o zdrogovaný psychedelický trip, ale pořád jde o příjemně sugestivní výlet. „Umbra“ sice nebude figurovat v závěrečných bojích, až se bude rozhodovat o desce roku, ale za slyšení tenhle kousek (nejspíš) stojí.