 |
| Země: Polsko Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 29.10.2013 Label: Pagan Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10 K recenzi poskytl:
|
Nějakých dejme tomu třicet roků nazpět to nebyla žádná brnkačka založit kapelu, tudíž jich také bylo docela málo. S rozvojem technologií se hudební scéna dostala do stavu, když si v podstatě kdokoliv z nás může založit kapelu a začít dělat muziku u sebe doma v obýváku a teď hned, což se vlastně do jisté míry i děje. Jak už to tak bývá, to s sebou nese jistá pro i proti, přičemž jedním z těch proti je i to, že dnes po světě běhají doslova statisíce kapel, mezi nimiž se nachází jak spousta dobrých, tak i spousta hnoje, jehož existence vzhledem ke kvalitě opodstatněná opravdu není. Tento obrovský počet skupin však zákonitě znamená také to, že obyčejný posluchač, jako jsem například já, zdaleka nemůže znát úplně všechny kapely, které by znát chtěl. Jistě to znáte sami – jsou formace, na jejichž poslech se chystáte už dlouhou dobu, ale pořád se k tomu ne a ne dokopat. Stejně tak jsem si docela jistý, že snad všichni jsme někdy zažili i případ, že jsme se k poslechu nějaké takové kapely jednou za uherský rok konečně dokopali a pak jsme museli na adresu sebe sama utrousit nějaký ten kvalitní vulgarismus (řekněme, že pro názornost tam mohl zaznít třeba kokot), že jsme tuhle bandu nezkusili dříve, protože nás ta muzika posadila na místa, kde záda ztrácejí své dobré jméno a stávají se prdelí. A přesně do téhle sorty pro mě osobně spadají – mimo jiné – rovněž Poláci Mord’A’Stigmata…
Mord’A’Stigmata je skupina, jejíž jméno jsem svého času poprvé zachytil už s dlouhohrajícím debutem “Überrealistic”, ale k nějakému seznámení nakonec nedošlo a opět jsem na ně trochu pozapomněl. Podruhé ke mně Mord’A’Stigmata připluli s druhou deskou “Antimatter”, ovšem ani zde jsem se tak nějak neukecal k poslechu, nicméně jsem Poláky aspoň zařadil na svůj takřka nekonečný seznam (řádově stovky jmen) toho, co bych si někdy v budoucnu rád poslechl. Vzhledem k tomu, že položky seznamu stále přibývají, ale neubývají, je asi zřejmé, že než ta budoucnost pro Mord’A’Stigmata přišla, pánové mezitím stihli vytvořit a vydat třetí řadovou nahrávku s názvem “Ansia”, která se nakonec stala onou vyvolenou, s níž jsem se konečně odhodlal podívat se kapele na zoubek. A co si budeme povídat… už někdy po první, druhém poslechu začali vzduchem lítat výše zmiňovaní kokoti, jelikož to album je jednoduše excelentní…
Pokud byste chtěli popis muziky Mord’A’Stigmata co do kvalitativní stránky, řekl bych, že se jedná o muzikou natolik skvělou, že si Poláci rozhodně nezasloužili, aby je takový starý blb jako já přehlížel tak dlouho. Tohle vám toho jistě příliš mnoho neobjasnilo, takže nakonec stejně skončíme u obligátního popisu hudby co do žánrů… jenže když tak o tom přemýšlím, vlastně ani to vám toho zas tolik nenapoví. Kdybychom totiž chtěli Mord’A’Stigmata zařadit do nějakého stylového šuplíčku, bez nějakého většího přemýšlení by skončili v avantgardním black metalu. Jak je ale známo, zrovna tenhle žánr patří k těm, v jejichž rámci lze operovat s tak velikým množstvím výrazových prostředků, že člověk mnohdy ani netuší, co si má pod tím pojmem představit. Když se řekne, že nějaká kapela hraje třeba oldschool thrash, hned jste doma a dokážete si alespoň částečně představit, jak to bude znít; když se ale řekne avantgardní black metal může to být… vlastně skoro cokoliv.
Tak tedy přestaneme kecat o žánrech a pustíme se do toho, co tvoří konkrétně Mord’A’Stigmata. A v tom je právě ten fór, protože podobné záležitosti většinou nejdou dost dobře popsat ani tímhle způsobem, což je přesně náš případ. Tedy, za předpokladu, že se nechceme uchýlit k částečně abstraktním adjektivům, která vám sice možná řeknou, že je “Ansia” úžasná, nápaditá, výborná, výtečná a pestrá deska, ale už se neuráčí vám říct, proč tomu tak je a jakým způsobem toho bylo docíleno.
Jestli v tom zatím máte guláš a jen kroutíte hlavou nad tím, jaká je tahle recenze sračka (když už jsme tu měli prdel, musíme mít i sračku – ty dva pojmy patří k sobě, to dá rozum), vůbec to nevadí, zkusíme to znovu, ještě jednou a pomaleji. Mord’A’Stigmata je polská skupina, která hraje avantgardní black metal a docela nedávno vydala své třetí album s názvem “Ansia”, kvůli němuž jsem se tu dnes, milí přátele, sešli. Kapela na něm nabízí pět skladeb o celkové délce 47 minut, což asi napovídá, že se bude jednat o delší kusy – a tak tomu také je, tedy s výjimkou závěrečného outra “Ansia”, jež čítá dvě a půl minuty. Další tři položky docela hravě přesahují hranici deseti minut a hrací doba posledního nezmíněného se pak zastavila na osmi minutách. To jsou časy, které už není úplně lehké utáhnout a smysluplně naplnit takovým způsobem, aby to posluchače dokázalo bavit a udrželo jej v napětí. Jak se ovšem záhy ukáže, zrovna Mord’A’Stigmata patří k těm, jimž se to daří. Jejich kompozice jsou členité, inteligentně budované, nachází se v nich spousta zvratů, kapela si umí se svým posluchačem hrát a umí v něm vzbudit zvědavost, jak to bude pokračovat a co ukrývají další minuty. Zajímavé je však to, že Mord’A’Stigmata tak činí za pomoci relativně konvenčních prostředků – ačkoliv jsme se výše bavili o avantgardním black metalu, Poláci neprodukují nějaké brutální krkolomné kejkle a psí kusy. Nad základní výbavu metalové kapely u Mord’A’Stigmata přebývá pouze syntezátor, jenž ale hraje spíše okrajovou a doplňkovou roli jako občasné problesknutí v podobě ambientních zvuků.
Hlavní hvězdou “Ansia” jsou totiž jednoznačně kytary. Samozřejmě, rytmika je rovněž povedená a maximálně účelná, obzvláště bicí dokážou v některých pomalejších a skoro až rituálních pasážích hodně zaujmout, vokál je rovněž povedený a nezřídka dost variabilní, nicméně to jsou právě kytary, na nichž album stojí… opravdu jen stojí, nikoliv padá. Static a Golem XIV, jak zní umělecké pseudonymy obou kytaristů, totiž se svými nástroji kouzlí jeden excelentní moment za druhým. Některým skupinám nechybí skvělé nápady, které vyčnívají nad zbytek alba, až je ten “zbytek” vlastně jen čekáním na to, až přijde ten váš oblíbený moment… na “Ansia” ten “zbytek” ale v podstatě není a kytary vlastně přinášejí jenom ty skvělé nápady… které ale nad ničím nevyčnívají, protože u Mord’A’Stigmata je standard sypat z rukávů jenom výtečné věci. Když jsem výše zmiňoval, že je “Ansia” nápaditou nahrávku, narážel jsem tím především právě na kytary. Nechci vzbudit dojem, že zbytek Mord’A’Stigmata jen dělá křoví, protože tak to určitě není, ale pořád platí, že to jsou právě kytarové linky, co mě na tom albu baví nejvíce.
Dál už se není moc o čem bavit, protože už snad ze všeho výše řečeného dostatečně vyplynulo, že Mord’A’Stigmata natočili bez přehánění excelentní počin, který si zaslouží vysokou známku a hlavně si zaslouží, aby jej člověk vydatně poslouchal. Dost často se říkává, že polská metalová scéna aktuálně patří v rámci undergroundu k těm nejsilnějším – a desky jako “Ansia” jenom potvrzují, že to nebude rčení, které jen tak spadlo z nebe bez důvodu.
Další názory:
Black metalová alba mají často zcela jedinečnou, těžkou a neproniknutelnou atmosféru. Jsou neurvalá a monotónní. Když to celé doplníte do deseti a více minutových skladeb trochou experimentování, máte jasný recept na posluchačsky zcela nepřívětivou desku. O “Ansia” lze prohlásit vše z dříve zmíněného, ale přesto je její poslech překvapivě snadný. To je první, co mě na albu zarazilo: oblíbil jsem si mnohé žánrově spřízněné desky, až doteď mě však žádná z nich nezačala bavit již při prvním poslechu. “Ansia” je však album rozmanité, které navíc nemá prakticky žádné slabší místo. Delší monolitní plochy elegantně doplňují drobné vstupy elektroniky, black metalový kvapík občas uvolní místo mnohem pomalejším tempům. Deska nemá žádný jasný vrchol, stejně jako mezi nástroji žádný nevyčnívá nad jiný. Svým způsobem jde tak o velice uhlazenou desku, která přesto zůstává věrná svým black metalovým kořenům. Paradox až na půdu.
Zajus
