Je to svým způsobem docela zábavné, ale i když se Norse jmenují Norse, tak to nejsou Norové… dokonce nejsou ani ze severu… vlastně dokonce nepocházejí vůbec ze severní polokoule naší planety. Norse jsou totiž Australané… a aby to byla ještě větší sranda, tak samozřejmě nesídlí v severní části kontinentu, ale v té jižní.
Dost ovšem bylo zeměpisu, pojďme na hudbu. Já osobně jsem se se jménem Norse poprvé setkal prostřednictvím jejich druhé desky “All Is Mist and Fog”, která vyšla v listopadu 2012 vlastním nákladem. A ve skutečnosti to vlastně bylo o dost zajímavější, než by člověk čekal. Když se řekne, že někdo kombinuje death metal a black metal, tak asi většina z nás nepomyslí nic o nějaké přehnané originalitě, ale i přesto Norse dokázali, že lze v tomto relativně úzkém rámci vytvořit zajímavou záležitost, jíž nechybí vlastní ksicht. Nicméně vzhledem k tomu, že počin, který dnes budeme recenzovat, po hudební stránce nabízí vesměs skoro to stejné, tak si další podrobnosti řekneme až v souvislosti právě s novou nahrávkou…
Onen nový počin, který má navázat “All Is Mist and Fog”, totiž již zanedlouho vyjde – konkrétně se tak stane 7. června. Nejedná se ovšem o třetí desku, jak by někdo mohl předpokládat. Norse po dvou letech dali dohromady jenom EP, jež bylo pojmenováno “Pest”, ale zase na druhou stranu, tohle minialbum vlastně není co do hrací doby zas o tolik chudší – oproti “All Is Mist and Fog” je totiž stopáž na “Pest” kratší o pouhých devět minut.
A o co tedy jde? Jak již bylo řečeno, základním žánrovým nástřelem Norse je death metal, který ne úplně hodně, ale přesto stále poměrně znatelně zapáchá black metalem. Není to přímo technický death metal, jak jej známe od všech těch šílených přetechnizovaných formací, jejichž členové na svých kytarách předvádějí hmatníkové masturbace, přesto je ta hudba Norse uchopena dost technicky. Že vám to zní nějak povědomě? Ano, přesně tohle samé jsem svého času psal už v minirecenzi na “All Is Mist and Fog”, ale já to říkal, že “Pest” jen navazuje tam, kde minulá řadovka skončila.
Stejně tak si “Pest” od svého předchůdce vypůjčilo i docela zajímavou náladu hudby, která je taková zvláště ponurá a nepřívětivá, což se mi hodně líbí. A nejspíš právě tohle je ten hlavní důvod, díky němuž jsem se výše nijak nerozpakoval tvrdit, že Norse disponují vlastním ksichtem, což je něco, co o sobě v dnešní době bohužel může tvrdit jen málokdo. Netvrdím, že jsou tito Australané nějakým extrémně nabroušeným diamantem, jenž by přinášel muziku, která tady ještě nikdy nebyla, přesto to je dostatečně své a do jisté míry i neotřelé.
Jenže na to, aby svého předchůdce dokázalo pokořit, disponuje “Pest” jedním nedostatkem. A zcela výjimečně tím nemám na mysli fakt, že je v pozici až toho druhého, protože v případě Norse bych se čistě přes tohle dokázal bez problémů přenést. Ve zkratce jde jenom o to, že “All Is Mist and Fog” bylo prostě a jednoduše lepší. Na “Pest” nechybí ta zajímavá atmosféra, ale v podstatě je tam jenom ona a EP chybí vyloženě kulervoucí nápady, jako byl třeba posledně absolutně mocný bicí záhul v závěru songu “Plaguewhore”. Zde na něco takového aspiruje třeba závěrečná půlminuta “Irradiator”, parádní melodie v posledním songu “Aimless” nebo pomalá pasáž v “Encoded Weakness”, ale posledně to trhalo prdele ještě o kousek víc.
Na druhou stranu je nutno dodat, že “Pest” ztrácí především díky srovnání se svým předchůdcem, jinak je to z obecného hlediska pořád dost velká paráda, která se mi líbí. S tím, co zde Norse předvádějí, těch necelých 27 minut utáhnou s naprostým přehledem a ten počin se kolem vás prožene jako velká voda a zanechá výborný dojem. Na příštím velkém albu by to sice chtělo přidat trochu víc těch opravdu výrazných nápadů, ale i tak jsem vlastně s “Pest” hodně spokojený a jednoznačně dávám palec nahoru. Trochu slabší sedm, ale pořád ještě sedm.
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Tree of Suffocating Souls
02. Boleskine House
03. Altar of Deceit
04. Breathing
05. Aurorae
06. Demon Pact
07. In the Sleep of Death
08. Black Snow
09. Waiting
Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 10/10
Skvrn – 9,5/10
Patříte-li mezi pravidelnější čtenáře našeho skromného plátku, asi už to dávno víte, protože tohle jsem tu už v průběhu těch let psal asi tak padesátkrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji i pro nově příchozí a náhodné kolemjdoucí, ať máme čistý stůl – pokud bych měl vyjmenovat muzikanty, k nimž mám ten největší respekt, Thomas Gabriel Fischer, lídr Triptykon (a Celtic Frost a Hellhammer), by se umístil na nejvyšších pozicích. Až na naprosté výjimky (třeba jako přešlap “Cold Lake” z roku 1988) absolutně uctívám všechno, pod čím je tenhle člověk podepsaný, a jeho tvorba jednoduše patří do té nejužší a nejlukrativnější sorty toho, co můžu označit svou úplně nejoblíbenější muziku.
Je ovšem pravda, že si Fischer tuhle pozici bezesporu zaslouží, hudebně i tím, co má za sebou. Můžete se bavit s kýmkoliv o tom, jaké skupiny byly pro vývoj extrémních metalových žánrů ty zcela nejzásadnější – pokud vám dotyčný neřekne Celtic Frost, pak je to vůl, který tomu nerozumí. Naprosto vážně. Lze do toho počítat i Hellhammer, což byla (trochu nepřesně řečeno) vlastně demoéra Celtic Frost s jiným jménem, ale ať tak či onak, jen málokterá formace měla tak zásadní vliv na black, death a thrash metal; je jen málo kapel, jež by zanechaly takhle silný a ve vývoji metalu naprosto nepostradatelný odkaz, z něhož až do dnešních dnů čerpá tak obrovská část scény. A tohle není žádný subjektivní názor, takhle to prostě je a nediskutuje se o tom.
Jenže… jakkoliv mám staré počiny Celtic Frost neskutečně rád, doslova je miluju a třeba “Morbid Tales” nebo “To Mega Therion” jsou pro mě nepřekonatelné kulty, již delší dobu si pohrávám s poměrně kacířskou myšlenkou, že současná Fischerova tvorba je snad ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Těm starým počinům strašně přidává to historické hledisko a statut kultu, ale čistě po hudební stránce je to, co Fischer předvádí nyní, snad ještě mocnější. Začalo to již s “Monotheist”, poslední deskou Celtic Frost z roku 2006, což byl neuvěřitelný monument, z něhož běhá mráz po zádech, naprosto jednoznačná 10/10, protože není moc nahrávek, jež by si nejvyšší známku zasloužily víc. “Eparistera Daimones”, první album Triptykon, laťku téměř vyrovnalo; ačkoliv si u mě stojí o malinký chloupek níže, je to tak minimální rozdíl, že i zde je 10/10 naprosto na místě a i zde se jedná o natolik silnou záležitost, až to budí respekt.
A tím se po menším a hodně vágním historickém okénku plynule dostáváme k “Melana Chasmata”, druhé desce Triptykon, na niž se čekalo čtyři roky. Přesně dle očekávání novinka po všech stránkách navazuje na své předchůdce. Na první pohled i po vizuální stránce – stejně jako v případě “Eparistera Daimones” je i nyní autorem fascinující obálky samotný švýcarský velmistr Hans Rudolf Giger, jenž bohužel v nedávné době nešťastně zemřel. Nejedná se ovšem jen o přebal a další vnitřní obrazy, jejichž autorem je opětovně Giger, ale i celkový styl bookletu a grafiky obecně. Po prvním pohledu pak následuje první poslech, který odhalí, že “Melana Chasmata” pokračuje ve šlépějích “Monotheist” a “Eparistera Daimones” i hudebně…
Je to však špatně? V žádném případě ne! A ty důvody, proč to v žádném případě špatně není, jsou podle mě tři a všechny jsou vlastně svým způsobem docela jednoduché. Zaprvé, Fischer je prostě a jednoduše nezaměnitelný. Jeho charakteristické riffy už zkoušela napodobit spousta lidí, ale nikdo to prostě neumí, dokonce i na jeho coverech si většina kapel vymlátí zuby. Jeho kytara, vokál i skladatelský rukopis jsou naprostý unikát, který si prostě nelze splést ani omylem. I kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, tak i v té naprosté rozespalosti Fischerův riff a typický zpěv (jeho legendární “ugh” nemá konkurenci!) poznám během pár vteřin.
Zadruhé, tahle hudební forma, jakou předvádí na “Monotheist”, “Eparistera Daimones” a nově tedy i na “Melana Chasmata”, je natolik fantastická, že by snad byla škoda se jí zříkat. Ono to samozřejmě souvisí i s tím, co padlo v předchozím odstavci, ale jednak je tenhle koktejl, který v sobě formálně míchá black, doom, death, dark a možná i trochu gothic metal, naprosto nezaměnitelný, jednak má tak neskutečnou atmosféru, že se to snad skoro ani nedá říct. Ta atmosféra je tak nádherně obskurní, že to prostě nemá obdoby – a je to také právě ona, proč si těch novějších počinů cením ještě o trochu víc než těch starých legend. Ne, že by na takovém “To Mega Therion” atmosféra nebyla, když spustí “Dawn of Megiddo”, tak to prostě člověka smete, ale tohle je ještě víc… hluboká, extrémně silná, nepopsatelná a fantaskní nálada, jakou nikdo jiný neumí.
A pak je tu ještě jedno zatřetí. I když se Fischer na svých posledních třech veledílech pohybuje v +/- jedné a té samé formě, i v jejím rámci má takový prostor pro rozmanitost, že se ani omylem nedá tvrdit, že by snad recykloval, protože se to ani náznakem neděje. Tomuhle hodně napomáhají i takové řekněme lehce experimentálnější skladby, v nichž se povolí riffy a kapela nechá naprosto maximálně vybuchnout atmosféru. Sice tyhle věci nikdy netvoří většinu stopáže, ale přesto těm deskám přidávají nezaměnitelný ráz a v každém případě způsobují beze srandy husí kůži.
A co přesně tím mám na mysli? Na “Monotheist” šlo především o naprosto geniální (!) “Drown in Ashes”, vypjatou “Obscured”, maniakální šílenost “Triptych: Totengott” a do jisté míry i působivou “A Dying God Coming into Human Flesh”. Na “Eparistera Daimones” to byl mrazivý rozjezd “In Shrouds Decayed”, klavírní intermezzo v “Myopic Empire” nebo uhrančivá a znepokojivá “My Pain” + ještě ohlušující “Shatter” na stejnojmenném souvisejícím EP. Na novince “Melana Chasmata” tohle samozřejmě nechybí a je to jenom dobře – tuto roli zde plní především vypjatá “Aurorae” plná nadpozemských kytarových melodií, zajímavě vystavěná “Demon Pact” a finální atmosféra “Waiting”. Plus zčásti by sem šla (hlavně díky využití ženského zpěvu) zařadit taktéž druhá “Boleskine House”, v níž svým kouzelným hlasem (podobně jako ve “Waiting” a na obou minulých nahrávkách) opětovně kouzlí Simone Vollenweider. Netvrdím ale, že tyto “experimentálnější” náznaky se v menší míře neprojevují i ve zbylých písních.
Deska jako celek ovšem opětovně stojí a padá především s hřmotnými riffovými skladbami, které ale atmosféru taktéž nepostrádají. Zde se jedná o úvodní nářez “Tree of Suffocating Souls”, dusivou “Altar of Deceit”, “Breathing” a “In the Sleep of Death”. Speciálně bych se zastavil u těch druhých dvou. “Breathing” mě totiž svým způsobem rovněž překvapila a také hodně mile potěšila – v druhé polovině totiž Triptykon najednou dupnou na plyn a zničehonic začnou na chvíli znít jako staří dobří Celtic Frost z 80. let. Naprostá paráda a zároveň jeden z momentů, které si při poslechu nepokrytě užívám… když tedy pominu fakt, že si vlastně nepokrytě užívám celé album od začátku do konce. “In the Sleep of Death” bych pak vypíchnul především proto, že je z mého subjektivního pohledu z této čtveřice asi nejpůsobivější a moje nejoblíbenější (třeba pasáž ve třech čtvrtinách je prostě… ugh), ačkoliv tím samozřejmě nijak nechci snižovat kvality “Tree of Suffocating Souls” a “Altar of Deceit”, protože i to jsou šlehy, za něž by dal člověk pomalu ruku do ohně.
A pak je tu ještě jeden druh skladeb – a na každé nahrávce je taková vždycky jedna. Je to dlouhý masivní opus, jenž nad zbytkem desky ční jak monument, ačkoliv je ten zbytek sám o sobě rovněž naprosto fantastický. Začalo to s “Triptych: Synagoga Satanae” na “Monotheist”, pokračovalo s kolosální dvacetiminutovou náloží “The Prolonging” na “Eparistera Daimones” a nyní pokračuje dále s “Black Snow”. Jakkoliv je všechno okolo naprostá bomba, před níž se musí většina ostatní hudby jen s respektem poklonit, právě tenhle více jak dvanáctiminutový kus tomu všemu nasazuje korunu. Po hudební stránce má blíže ke druhé zmiňované kategorii, ale je ještě uhrančivější a obskurnější, přestože se může zdát, že víc už to snad nejde.
Ačkoliv tu celou dobu vychvaluji Thomase Gabriela Fischera, samozřejmě by bylo nefér zapomenout i na ostatní členy Triptykon, jejichž příspěvek se do celkové podoby hudby taktéž velkou měrou promítá a právě ten tvoří největší rozdíl mezi současnými Triptykon a předchozími Celtic Frost. Naprosto ničivá je klasicky mocná baskytara Vanjy Slajh, která svou hrou ponižuje drtivou většinu ostatních baskytaristů na scéně. Nehraje sice nějaké extrémně krkolomné finesy a technické parádičky, ale… ty její čtyři struny prostě duní tak neskutečným způsobem, že to nemá konkurenci. Kytarista V. Santura z pozice koproducenta a zvukaře hodně promlouvá do soundu, ale nezaměnitelnou součástí muziky se stal třeba i jeho black metalový řev, s nímž tentokrát dostal nejvíce prostoru hlavně v úvodní “Tree of Suffocating Souls”. Do kompletního výčtu již chybí pouze bubeník Norman Lonhard, jenž svou výtečnou a nápaditou hrou jasně dokazuje, proč si Fischer vybral do Triptykon právě jeho. Když ještě hrával v dnes již nefunkčních Fear My Thoughts, tak mi nepřipadalo, že by hrál tak bombasticky (což bylo do jisté míry jistě i dáno zdaleka ne tak dobrou hudbou), ale tady se do toho umí vážně upřít (a tím nutně nemyslím co do rychlosti).
Znamená to tedy, že je “Melana Chasmata” v podstatě dokonalá deska? Svým způsobem vlastně je, protože prostě na ní nevidím vůbec nic, co by se jí dalo vytknout… tohle je pro mě jednoduše metal v té nejlepší možné podobě, jaká jen může být. Důvod, proč nedávám úplně plné hodnocení, tak ani nevězí v samotném albu, ale v jeho předchůdcích. “Monotheist” byl naprostý strop, zhudebnělá dokonalost… víc už to prostě nejde. “Eparistera Daimones” se dokázalo téměř vyrovnat a ten rozdíl tam byl naprosto minimální, téměř žádný, stále to byla fantazie. “Melana Chasmata” je rovněž naprosto fenomenální, uhrančivá, unikátní a neopakovatelná záležitost, ale oproti oběma předchůdcům je o malinký, titěrný stupínek níže.
Tohle je jediný důvod, proč hodnocení nemám žlutou barvou, abych to nějak promítl, ačkoliv si říkám, že 9,5 bodu je pro “Melana Chasmata” vlastně málo… je to spíš tak na 9,9/10. Ale upřímně, na to vlastně sere pes, protože to číslo je tam beztak jen na ozdobu a hlavní je text samotné recenze – a v jeho rámci vám zcela upřímně říkám, že “Melana Chasmata” je síla jako svině, 99 % metalové scény tomu albu kouká zdálky na záda a na 99 % o tomhle opusu budu na konci roku psát ještě jednou, až budu sestavovat žebříček pěti nejlepších nahrávek. Pravděpodobnost, že by letos vyšla lepší metalová deska, je totiž mizivá a aktuálně vím jen o jednom jediném adeptovi, který by se o to teoreticky mohl pokusit…
Další názory:
Ten příběh známe snad všichni. Poté, co dal Thomas Gabriel Fischer sbohem svým legendárním Celtic Frost, přišel na svět snad s ještě démoničtějším dítkem Triptykon, jehož druhým albem “Melana Chasmata” nyní ničí sluchovody svých přívrženců. Nebudu dlouho kecat o tom, jak se pro mne album okamžitě po svém ohlášení stalo jedním z nejočekávanějších počinů v letošním roce, takže se hned vrhnu na zodpovězení otázky, jestli “Melana Chasmata” dokázalo alespoň vyrovnat laťku geniálního, čtyři roky starého debutu. Za mě rozhodně ano. Neříkám, že se Triptykon podařilo “Eparistera Daimones” s lehkostí překonat, nicméně si vážně cením toho, že neklesli pod velmi vysoce nastavenou laťku a výsledkem je víc než hodina zničujícího materiálu, kterému jsem propadl hned při prvním poslechu. Od chvíle, co Fischer procedí první lyrickou linku “Speak to me, my master…” v úvodní palbě “Tree of Suffocating Souls”, až po závěrečnou poklidně hypnotickou “Waiting” s nádherným ženským vokálem, mě nenapadá jediný slabý moment, u něhož bych si říkal, že tady něco nehraje. A přesně tak jsem to očekával. Stejně jako minule je i “Melana Chasmata” tvořeno nejen výbušnější částí Fischerovy tvorby, jíž zastupuje už zmíněný otvírák, zahuštěná “Altar of Deceit”, nebo agresivní šlupka “Breathing”, ale i co do atmosféry velmi vydatnými kusy typu “Boleskine House”, “Aurorae” nebo “Waiting”. I když, tíživá atmosféra plně prostupuje i těmi kytarovějšími kousky, takže je zbytečné je dělit na nějaké skupiny, protože “Melana Chasmata” mluví hlavně jako celek, jemuž v mých očích vévodí dusivá “Black Snow”. Album roku? Dost možná. Rád bych se nechal vyvézt z omylu, protože takto dokonalých alb není nikdy dost. Bravo, Fischere. Kaša
Já na rozdíl od kolegů poslední zásek Celtic Frost a prvotinu Triptykon trestuhodně neznám. A tak jsem ani nevěděl, co se z “Melana Chasmata” vyklube. Čím se novinka od svých ceněných předchůdců (teď mám na mysli ty vlivné kulty staré pětadvacet let) jednoznačně liší, je zvuk, ze kterého jsem absolutně na větvi. Úchvatně plný, organický, ale zároveň hodně nasraný sound, který na mě vylézá už z první písně, slibuje skvělý posluchačský zážitek. Aby taky ne, skladatelsky i hráčsky je “Melana Chasmata” na té nejvyšší úrovni. Ať se snažím sebevíc, nějaké slabší místečko nenacházím. A je úplně jedno, jestli se bavíme zrovna o rychlejší náserech, jako jsou “Tree of Suffocating Souls” či naprosto dokonalé smršti “Breathing”, nebo o klidnějších skladbách podpořených skvělými ženskými vokály v “Boleskine House” a poslední “Waiting”. Ani nevím, komu bych “Melana Chasmata” doporučil, protože tohle se musí líbit snad každému milovníkovi tvrdé hudby. Velká spokojenost, jen s tím rozdílem, že někteří skáčou nadšením ještě o půl metru výš než já. Skvrn
Norská smečka Svarttjern svého času vletěla na black metalovou scénu jako uragán a svým mocným debutem “Misanthropic Path of Madness” rozštípala nejednoho příznivce severské školy toho nejčernějšího metalu. O pět let později již ovšem Svarttjern znamená poměrně etablované jméno se třemi deskami na kontě a člověk už tak nějak předem ví, že dostane black metalovou sypanici přesně v charakteristickém duchu true norwegian black metalu s jeho nezaměnitelnými melodiemi a agresí. Dočkal se toho i na “Ultimatum Necrophilia”?
Odpověď je velice jednoduchá – rozhodně ano. Svarttjern i na svém třetím dlouhohrajícím počinu pokračují v mantinelech, které sami sobě postavili na “Misanthropic Path of Madness”. Zatímco na předchozím, druhém albu “Towards the Ultimate” byl cítit kosmetický posun o malinký a opatrný krůček kupředu, “Ultimatum Necrophilia” má pocitově zase o něco blíže k tomu, co Norové předváděli již na své debutové fošně.
Nutno říct, že Svarttjern evidentně pořád vědí, jak na to a jak to zahrát, aby to byl opětovně nářez jak dobytek, o tom žádná, protože i jejich třetí placka je ve své podstatě opravdu parádní žánrová jízda. Má to vražedný tah na bránu, pořád to kope a naprosto bezesporu jde o skvělou nahrávku “moderního” black metalu, který však stále ctí tradice. Na druhou stranu je ale bohužel nutno dodat, že “Ultimatum Necrophilia” už nemá až takovou sílou, jakou mělo “Misanthropic Path of Madness” (a to ostatně platilo i o “Towards the Ultimate”)… dost možná to bude vězet i v tom, že ta pozdější alba jednoduše nemají (a nemohou mít) onen moment překvapení, díky němuž “Misanthropic Path of Madness” posluchače bez milosti smetlo. Nicméně jak už bylo řečeno, i přes tento detail je to pořád kvalita.
Janvs (nebo také Janus, chcete-li) patří k těm skupinám, o jejichž existenci a +/- i hudebním směřování mám už delší dobu nějaké ponětí, ale doposud jsem se ještě nedokázal donutit k tomu, abych se na jejich tvorbu podíval podrobněji. A to i navzdory pocitu, že by se mi to mohlo líbit. Pokud jste na tom stejně a muziku Janvs doposud podrobněji neznáte, alespoň se na to poprvé podíváme spolu. Takže hurá na věc…
Janvs fungují nějakých deset a hned v roce 2004 přišli se svým prvním demosnímkem “Nigredo”, který zde nezmiňuji náhodou, protože jak se záhy ukáže, tahle nahrávka dnes pro nás bude důležitější, než se na první pohled může zdát. Tak či onak, uběhla další tři léta a Italové přišli s dlouhohrajícím debutem “Fvlgvres” a hned následující rok s druhou deskou “Vega”. Poté se opět na šest let odmlčeli, aby se v letošním roce vrátili s dalším počinem, jehož název zní… opět “Nigredo”.
Jak už asi správně tušíte, shoda názvu mezi tímhle aktuálním počinem a oním demosnímkem není tak úplně náhodná. Ve skutečnosti je totiž to letošní “Nigredo” přetočenou verzí dema. Z původních sedmi skladeb ovšem Janvs z nějakého důvodu použili pouze čtyři a místo zbylých tří navrch přidali předělávku “793 (Slaget om Lindisfarne)” původně od norských Enslaved, s níž se před dvěma lety prezentovali již na tributním albu “Önd – A Tribute”.
Přetáčení starých počinů je vždycky sporná záležitost a osobně se k ní už jen z principu stavím spíše odmítavě. Zvláště u kapel, jejichž hudbu mám rád, to naprosto nesnáším, protože se vlastně nikdy nepodaří originál dostihnout či dokonce předehnat… prostě proto, že je to originál, na nějž je člověk již zvyklý. Samotné skupiny se na to ovšem takhle evidentně nekoukají, takže pak do světa pouští neskutečné prasárny jako (jeden příklad za všechny) třeba “Kings of Metal MMXIV” v případě Manowar. Na druhou stranu, zrovna u Janvs tak nějak nemám právo dělat vlny, protože jak už jsem řekl, až doposud jsem se jejich tvorbě vyhýbal, takže “Nigredo” je vlastně pro mě něco úplně nového.
Vzhledem k tomu, že v tomto případě předlohu neznám, tak nedokážu posoudit, jaké proběhly změny ve zvuku případně v samotných skladbách. Podle průvodních materiálů ovšem Janvs písně nějakým způsobem upravili a dokonce došlo i k přepsání textů. Jak říkám, nemohu to potvrdit nebo vyvrátit osobně, ale podle všeho mi to připadá, jako by Janvs spíš než pouhé přetočení materiálu zvolili ten přístup, že na základě původních songů vybudují kompozice znovu a se stejnými motivy, ale nějak je obohatí nebo naopak o něco oříznou. Tak či onak, minimálně jádro muselo vzniknout již v roce 2004 a už jen z toho je poznat, že hudba Janvs rozhodně měla co říct už ve svých počátcích.
Kdyby mi totiž nikdo neřekl, že se jedná o přetočené demo, a myslel bych si, že to je normální nové album, pak bych se okamžitě a z fleku nad ničím nerozmýšlel a označil to za skvělou záležitost. On ten materiál totiž ve skutečnosti opravdu skvělý je. Janvs produkují takový “lehčí” black metal… “lehčí” v tom smyslu, že to není žádné satanpeklozlo. Italové se totiž pohybují v progresivnějších vodách a hrají to především do atmosféry, což jim naprosto bez debat vychází. A to je také přesně přístup, který mě osobně oslovuje, jelikož právě atmosféry si na hudbě obecně cením snad nejvíce.
Všechny čtyři základní skladby, které se na “Nigredo” nacházejí, plynou spíše ve středním až pomalejším tempu, a přestože jsou relativně kratšího rázu (nejdéle sedm minut), vcelku trpělivě budují hodně zvláštní a do jisté míry i poměrně neotřelou náladu. Ačkoliv se nějaké změny co do rychlosti dějí docela vzácně, kytara nestřílí žádné zběsilé vyhrávky a Janvs celkově kolikrát staví delší hudební plochy na opakování jednoho motivu, o monotónní záležitost se nejedná. Už jen proto, že onen motiv se neustále lehce obměňuje, díky čemuž se ty skladby pořád někam posouvají a mají nějaký vývoj, což se mi líbí.
Obecně z písní vlastně žádný konkrétní instrument nevystupuje, dokonce i zastřený vokál působí spíše jako další nástroj. Hodně mě potěšila nádherně slyšitelná baskytara (já mám prostě strašně rád, když je basa opravdu slyšet), jež tvoří ne nepodstatnou část kouzla “Nigredo” a v některých momentech přede doslova nádherně, ale ve výsledku ani ona nemá hlavní slovo. Dokonce i bicí, za nimiž sedí divočák M:A Fog (Black Flame, Dead to This World, Hate Profile, mihnul se třeba i v Glorior Belli nebo Slavia), působí spíše umírněnějším dojmem. Jednoduše řečeno, všechny nástroje hrají pro potřeby celku, tak aby na prvním místě stály samotné kompozice, hudba a – a to především – ona atmosféra.
Jediný problém mám až s poslední položkou tracklistu, již zmiňovaným coverem “793 (Slaget om Lindisfarne)” od Enslaved. Ten je formálně vlastně provedený hodně dobře, ostatně kdyby nebyl, asi jen těžko by v něm kapele zahostoval osobně Ivar Bjørnson právě z Enslaved, ale svou náladou je ta píseň úplně jinde než “Abisso”, “Imperium”, “Suicidio” a “Rovina”. Člověk se ponoří do atmosféry vlastní hudby Janvs, aby pak přišlo přepnutí z “Rovina” na “793 (Slaget om Lindisfarne)”, které mě vlastně docela ruší, protože ten skok v náladě opravdu JE slyšet, aniž byste tušili, že se tam nějaký cover nachází. Navíc “793 (Slaget om Lindisfarne)” původně pochází z desky “Eld”, což je nejspíš moje nejoblíbenější album Enslaved vůbec (já vím, že dnes je ta kapela ve všech ohledech lepší, ale subjektivně prostě upřednostňuji jejich 90. léta), takže o to víc to u mě Janvs měli těžší. A jakkoliv ve své podstatě v předělávání obstáli se ctí, originál je prostě originál, je mnohem lepší a na “Nigredo” bych si radši užil o jednu vlastní písničku Italů navíc na místě coveru…
Pokud se ale vrátíme k původní tvorbě Janvs, pak je verdikt naprosto jasný – je to svým způsobem vlastně opravdu úžasná muzika. Jak již padlo, nemůžu soudit, jak je na tom “Nigredo” v porovnání s původním demosnímkem nebo s dalšími regulérními alby skupiny, ale to, co na téhle nahrávce slyším, mě jednoduše hodně oslovilo v podstatě po všech stránkách, líbí se mi to a nemám sebemenší důvod nějak uměle snižovat známku, když těch 26 minut vlastní hudby prostě je na osm bodů…
Formace s trochu zvláštním názvem IXXI nikdy v rámci švédské black metalové školy nestála ve středu zájmu, přestože se kolem téhle kapely již od začátku motali lidé z poměrně známých jmen jako Ondskapt nebo Lifelover (a samozřejmě i dalších). IXXI v první fázi svého fungování vydali tři alba, přičemž zejména druhé “Assorted Armament” (2007) je fakt skvělé. Debutové “IXXI” (také 2007) je rovněž povedené, ale finální “Elect Darkness” z roku 2009 už takovou sílu nemělo, a i když je v podstatě dobré, nikdy jsem mu nepřišel na chuť jako těm prvním dvěma.
V roce 2010 IXXI ukončili svou činnost, ale již za několik měsíců byla ohlášena obnova kapely a příprava čtvrté velké nahrávky. Nakonec to trvalo tři roky, než počin s názvem “Skulls n Dust” vyšel… osobně jsem samozřejmě doufal, že na něm IXXI kvalitou navážou spíš na první dvě alba, ale nakonec má novinka bohužel blíže k tomu třetímu. Musím říct, že jsem “Skulls n Dust” poslouchal opravdu hodně, ale stále mám pocit, že tomu ještě něco chybí, ačkoliv technicky vzato je to vlastně fakt dobré. Jednoduše řečeno, úplně stejný případ jako u “Elect Darkness”.
Netvrdím, že je “Skulls n Dust” špatné, to v žádném případě, protože je na té fošně cítit, že ji natočili zkušení muzikanti, kteří tu extrémní muziku mají zmáknutou. Albu vládne skvěle provedený čistokrevný black metal s občasnými náznaky výjezdů někam k black’n’rollu (to trochu častěji) nebo naopak k chaotičtějšímu pojetí žánru. Stejně tak se povedlo dát dohromady i pár dost povedených nápadů jako třeba v závěru “Warmonger”. Přesto všechno jsem si já osobně s deskou moc nepotykal a jedinou skladbou, jež mě opravdu zaujala, je závěrečná melodičtější instrumentálka “B”, kterou IXXI věnovali svému bývalému spoluhráči Jonasi Bergqvistovi (známému též jako Nattdal nebo B), jenž před třemi lety zemřel.
Kdyby se na to těch muzikantů někdo zeptal, tak by samozřejmě prohlásili, že jim je to u prdele, ale osobně bych se klidně vsadil, že si minimálně alespoň jednou řekli, že si pro svou kapelu asi měli vybrat jiné jméno než zrovna Twilight. Rok po vzniku projektu a pár měsíců po vydání stejnojmenného debutového alba “Twilight” v roce 2005 totiž vyšel první knižní díl populární série stejného názvu. Kromě názvu a původu ve Spojených státech amerických ovšem tyto dvě záležitosti nikterak nesouvisí… pokud by si totiž někdo v očekávaní soundtracku k upírské teenage blitce pustil tenhle Twilight, o němž se nyní budeme bavit, asi by se z toho posral…
Ve skutečnosti totiž jde (nebo lépe řečeno šlo – činnost již byla definitivně ukončena) o superprojekt, v němž se sešla elita zámořského black metalu a post-metalu. Už jenom výčet lidí, kteří se v této kapele v průběhu jejího působení angažovali, je opravdu úctyhodný a v podstatě co jméno, to kultovní postava… Blake Judd (Nachtmystium, Hate Meditation), Wrest (Leviathan, ex-Lurker of Chalice), Imperial (Krieg), Malefic (Xasthur) a Hildof (Draugar) z té black metalové scény, Aaron Turner (Old Man Gloom, ex-Isis) a Stavros Giannopoulos (The Atlas Moth) z té alternativně metalové, do toho ještě Sanford Parker (Minsk, Buried at Sea, Corrections House, ex-Nachtmystium) jako pojítko mezi oběma a navrch nově Thurston Moore z kultovní rockové kapely Sonic Youth.
Co si budeme povídat, tohle je kombinace jmen, která vzbuzuje opravdu velká očekávání. Již zmiňovaný debut “Twilight” z roku 2005 ovšem nebyla žádná supernova, z níž by si člověk sednul na zadní kapsy kalhot a zíral s otevřenou hubou, spíš jenom takové pohodové black metalové album, ale nic zvláštního. Pokračování “Monument to Time End” z roku 2010 už ovšem bylo o poznání silnější záležitostí a nabídlo monolitický black metal s hodně povedenou atmosférou. Po vydání “Monument to Time End” se opět promíchala sestava a sporadicky fungující projekt ohlásil svou třetí a zároveň poslední desku a následné uložení Twilight k ledu. Snad ani není třeba dodávat, že právě tento třetí počin, jenž byl pojmenován “III: Beneath Trident’s Tomb”, je předmětem naší dnešní recenze…
“III: Beneath Trident’s Tomb” vyšlo už před nějakou dobou a v mezičase mezi jeho vydáním a touto recenzí jsem to album poslouchal opravdu hodně důkladně. A jakkoliv se první poslechy nesly ve značně chaotickém duchu, což ovšem není překvapení, protože se nejedná o zrovna jednoduchou muziku, s odstupem času bych se nebál prohlásit, že z mého pohledu Twilight potvrdili vzrůstající kvalitativní úroveň svých počinů. Nicméně vzhledem k tomu, že oproti “Monument to Time End” došlo k ne úplně velkým, přesto dost znatelným změnám, to může být také o záležitosti vkusu… avšak kdybychom řekli, že je tato labutí píseň důstojným rozloučením, snad už s tím budou všichni souhlasit.
Co se tedy na novince oproti “Monument to Time End” změnilo? Jádro zůstává formálně stejné a opětovně se jedná o black metal v ne úplně triviálním pojetí. Jenže zatímco předcházející nahrávku jsem pojmenoval jako monolitickou, protože vážně šlo o neprostupnou masu zvuku, v případě “III: Beneath Trident’s Tomb” bych se v porovnání s jeho předchůdcem nezdráhal použít slovo “rozmanitější”, ačkoliv samozřejmě v rámci mezí. Všechny skladby na nové desce jsou totiž mezi sebou dost jasně rozeznatelné a identifikovatelné a víceméně se nedá si žádnou splést a vzájemně je zaměnit.
Tohle ovšem neznamená, že by “III: Beneath Trident’s Tomb” mělo být nějakou přístupnější záležitostí. Hned první vteřiny úvodního songu “Lungs”, který začíná s nepříjemným, téměř až noisovým kytarovým kvílením, napoví, že tahle nahrávka nebude jen tak zadarmo. Samozřejmě, existují i mnohem těžší věci na poslech, o tom se nikdo nehádá, ale třeba posluchačům metalového mainstreamu to myslím bude stačit.
Osobně si myslím, že silných je všech šest kusů, které se na “III: Beneath Trident’s Tomb” sešly, ale pokud bych měl opravdu vybírat vrcholy, sáhnul bych asi po dvojici “Swarming Funeral Mass” a “Below Lights”. Ta první z kontextu nahrávky zcela jasně vybočuje tím, že se jedná o nejpomalejší a nejmonotónnější píseň, jež se táhne jak sopel z nosu, ničí ukrutně nahulenou baskytarou, nemocným řevem a nádherně odpudivou atmosférou. “Below Lights” může být svým způsobem brána spíše jako outro, ale rozhodně má hodně co do sebe… většina songu se nese takovém zahuleném duchu, jako kdyby ta hudba byla pod dekou, a kromě bordelové kytarové práce, vokálu a nějakých těch efektů se v ní ozývá jakési přidušené kovové bouchání. Po necelých třech minutách se však píseň vygraduje a zlomí se do “normálně znějícího” metalu (vyleze zpod deky), kde ono kovové bušení udeří s ještě větší intenzitou a nažene celou desku do definitivního a působivého finále.
Jak jsem již ovšem řekl, zbytek v žádném případě nestojí za starou bačkoru. Trojice songů “Oh, Wretched Son”, “Seek No Shelter, Fevered Ones” a “A Flood of Eyes” rozhodně obsahuje množství skvělých nápadů, které se rozpínají od postižených melodií přes black metalovou chorobnost až po náznaky noisu či industrialu. Tak či onak, ve všech případech se rozhodně jedná o skvělý poslech. Zpočátku možná sice trochu rozhádaný, ale jakmile se v tom člověk začne orientovat, zanedlouho se ten materiál vyloupne a všechny ty výtečné pasáže začnou vyplouvat na povrch.
Pro mě osobně je verdikt docela jasný – Twilight na sklonku svého působení natočili svou nejsilnější desku, která debutovou “Twilight” přebíjí naprosto hravě a druhou “Monument to Time End” nakonec vlastně převyšuje také, i když tam už to takový rozdíl není. Nicméně je to právě až “III: Beneath Trident’s Tomb”, u níž mám pocit, že jde konečně o nahrávku, jež dokáže naplnit vysoké nároky, které jsou vzhledem k sestavě projektu zcela na místě, konečně zde všechno funguje, jak bych si představoval. Samozřejmě se mi hodně líbí i “Monument to Time End”, ale na novince cítím, že konečně všechny dílky skládanky zapadly na své místo a daly dohromady excelentní black metalovou desku. Sice je škoda, že se tak stalo až s koncem Twilight, ale to už je zase jiná věc, lepší než vůbec…
Další názory:
Pro mě osobně představuje “III: Beneath Trident’s Tomb” první setkání s produkcí superuskupení jménem Twilight, ovšem díky faktu, že se v sestavě pohybují opravdu zvučná jména, tak jsem měl poněkud ulehčenou úlohu co se týče očekávání vlastní hudební náplně alba. Je tam trochu blacku, trochu noisu, industrialu, sludge a já nevím, čeho všeho ještě a přesto nemám pocit, že by se to dohromady nějak bilo. Naopak. Vše je umně a do detailu spojeno v ucelený monolit, jemuž dominují skvělé kompozice “Oh, Wretched Son” a “Swarming Funeral Mass”. Právě tyto dvě jsem si vyloženě zamiloval a označil bych je za absolutní vrcholy nahrávky. Ne, že by ten zbytek očividně zaostával, ale takové top momenty jako zmíněná dvojice už to z mého pohledu nejsou. Přiznávám, že mi docela trvalo, než jsem do třetí nahrávky Twilight pronikl, protože takovou hudbou nejsem vyloženě odkojený, a jak už zmínil kolega v recenzi, rozhodně to není jednoduchá muzika, nicméně po čase si mne “III: Beneath Trident’s Tomb” získalo na svou stranu a donutilo mě objevit taje zbývajících dvou nahrávek. Už teď vím, že až budu někdy v budoucnu chtít sáhnout po atmosféricky a hudebně zajímavé black metalové nahrávce, tak se mi možnosti rozšířily o Twilight. Velmi povedené album. Kaša
Dovolím si tvrdit, že Necrodeath je kapela, na jejíž jméno snad musel narazit každý, kdo se nějakou dobu motá okolo extrémní muziky. Netvrdím, že je nějaká povinnost, aby každý fanda metalu znal jejich tvorbu od A do Z, ale jejich jméno asi většina z nás už zaslechla. Tahle italská smečka to totiž táhne už od poloviny 80. let a do dnešního dne vydala celkem jedenáct dlouhohrajících desek včetně té aktuální s názvem “The 7 Deadly Sins”.
Já upřímně patřím přesně do té sorty lidí, kteří o existenci Necrodeath vědí už dlouhé roky, ale nikdy se jejich muziku nesnažili poslouchat. Tak nějak jsem vždy tušil, co bych měl od téhle skupiny čekat a v jakém konkrétním subžánru se pohybuje, ale to bylo asi tak všechno, Nemám tušení, proč tomu tak je, protože jejich jméno kolem mě poletuje už dost dlouho. Jednou to odpanění ovšem přijít muselo a velice správně již tušíte, že se tak stalo za pomoci nejnovějšího studiového záseku…
Jak už název “The 7 Deadly Sins” napovídá, deska je koncepční a točí se okolo sedmi smrtelných hříchů, jimiž jsou lenost, smilstvo, závist, pýcha, hněv, obžerství a lakota. Přístup Necrodeath je na první pohled jasný – sedm hříchů = sedm songů. Jenže na albu se jich nachází devět, což je z toho důvodu, že posledními dvěma jsou bonusy, jimiž jsou nově přetočené verze starších písniček. K tomu se sice dostaneme až později, ale klidně můžu předeslat, že právě na tyhle dva bonusy níže nakydám trochu toho hnoje, protože to jsou blbosti. Nejdřív se ovšem pojďme podívat na regulérní obsah, který se skrývá pod černobílou obálkou s italskou pornoherečkou Milou Ramos.
Výše jsem hovořil o tom, že aniž bych Necrodeath kdy poslouchal, měl jsem nějakou představu, co asi tak produkují. Touto představou byl zjednodušeně řečeno black/thrash metal v rychlejším tempu, který tak nějak zvysoka kašle na nějaké modernosti, trendy a podobné nechutnosti. A přesně to jsem také dostal. Jakmile zpěvák Flegias (mimo jiné i člen Cadaveria a dříve také Opera IX) v prvních vteřinách úvodního songu “Sloth” zaštěká “one, two, three, four, five, six, seven” a okamžitě se rozjede agresivní riff přesně na půl cesty mezi black a thrash metalem, má člověk hned jasno, jak to bude dál.
Je pravda, že z tohoto úhlu pohledu je “The 7 Deadly Sins” ve své podstatě poměrně předvídatelná nahrávka, ale neznamená to, že by i tak nemohla bavit – a naštěstí opravdu baví. Tohle je přesně ten druh muziky, na níž neuvěřitelně sedne výraz hoblovat – a opravdu, Necrodeath to hoblují přímo ukázkově, je slyšet, že už mají něco nahráno, a není sebemenší problém jim to věřit. Povětšinou rychlé tempo, špinavé riffy a nasraný vokál (obzvláště ten mě baví) – to všechno tu je. Necrodeath však naštěstí dokážou přijít i s pár trochu zajímavějšími a vlastně ne úplně očekávatelnými momenty, jak je slyšet třeba v “Lust”, “Envy” nebo “Greed”.
Je takovým nepsaný pravidlem, že desky podobného zaměření nebývají zrovna dlouhé záležitosti, což platí i zde. Základních sedm válů, okolo nichž se “The 7 Deadly Sins” točí, trvá dohromady přibližně 33 a půl minuty. To je za mě ideální čas, protože je to přesně tak akorát, aby měl člověk dost a odnesl si z nahrávky dobrý pocit, ale není to přespříliš, aby stačila nastoupit nuda.
A právě zde přichází již výše zmiňovaný kámen úrazu v podobě dvou bonusů. Jak už bylo řečeno, jde o nově natočené starší songy – “Thanatoid” se původně objevilo na druhém albu “Fragments of Insanity” z roku 1989 a “Graveyard of the Innocents” na regulérním debutu “Into the Macabre” z roku 1987. Moje otázka je zcela jasná – proč kurva? Z mého pohledu je to naprostá zbytečnost. Jednak mi obecně přijde jako debilita přetáčet svůj starší materiál, jednak tyhle dvě písničky prostě nesedí do kontextu těch sedmi hlavních. Osobně se mi zdá, že tam jsou jen kvůli natáhnutí hrací doby nad 40 minut, jinak si to prostě nedokážu vysvětlit. Ty skladby samy o sobě mohou být na původních deskách klidně šlehy jak prase, ale právě tady a teď jsou to pro mě zbytečnosti, bez nichž bych se nejenže obešel, ale ještě by mi to přišlo lepší. Osobně poslech vždycky zásadně zapíchnu po “Greed” a tohle už neposlouchám.
I přes mírnou pachuť v podobě absolutně zbytečných a kontraproduktivních bonusů jsem si ovšem z “The 7 Deadly Sins” odnesl hodně dobrý pocit. Ten žánr, v němž se Necrodeath pohybují, je pro mě jedna z těch záležitostí, kde spíš dávám přednost skupinám, které už znám a mám je rád, s chutí si připomenu jejich fláky, ale nemám potřebu tu hledat a objevovat další a další formace, s nimiž jsem do styku doposud nepřišel… ale o to příjemnější je překvapení, že mě “The 7 Deadly Sins” takhle chytlo. Jestli to totiž až doteď explicitně nepadlo, tak to řeknu nyní – je to parádní muzika.
Lunatic Gods pro mě vždy bývali jednou z nejzajímavějších slovenských kapel… vlastně bych se je společně s Algor v žádném případě nebál označit za svou nejoblíbenější formaci od našich východních sousedů. A čím pozdější období, tím víc se mi jejich nahrávky líbí – aniž bych chtěl snižovat kvality starších počinů, které jsou samozřejmě také velice dobré, obzvláště poslední dvě desky “Ante Portas” (2007) a “Vlnobytie” (2012) jsou z mého pohledu – nebojím se říct – skvosty natřískané fantastickými momenty.
O to větší byl ovšem šok, když začátkem loňského roku skupinu opustil kytarista Hirax, zakladatel a dosavadní hlavní skladatel i textař. Například obě výše zmiňovaná alba stála především na jeho materiálu, takže rozhodně vyvstala otázka, jakou budou Lunatic Gods bez něj hudebně fungovat…
Osamostatněný Hirax dal dohromady novou formaci Ramchat, v jejímž rámci se pustil do přímočařejší muziky z hájemství pagan black metalu. Na sklonku roku skupina vydala debutové EP “Bes”, na němž se ukázalo, že Hirax prostě umí a je to pan hudebník. Jemu samotnému tedy rozdělení cest nijak zvlášť neuškodilo, protože prokázal, že jeho nové působiště smysl má. Nyní ovšem přišel čas, aby to samé prokázali rovněž samotní LunaticGods…
Podobně jako Ramchat, i Lunatic Gods jako první počin nové éry zvolili krátké, +/- čtvrthodinové minialbum, které se jmenuje “Slnovraty”. Předně je v případě této nahrávky nutno zmínit jednu věc, jež je podle mého názoru naprosto úžasná – samozřejmě mám na mysli formu, v níž EP vychází. Lunatic Gods totiž “Slnovraty” vydali v nádherné, ručně vyráběné knize z pravé kůže a navrch přihodili i plakát a amulet. Sice by si někdo mohl stěžovat, že je to díky větším rozměrům trochu neskladné, ale to mi nevadí, protože jsem si na podobně atypické počiny už dávno založil speciální polici… jednoduše řečeno, co do balení se jedná o naprostou pecku, protože to vypadá skvěle. Pokud bychom tedy hodnotili formu, bylo by to pomalu i na deset bodů, ale tou stěžejní otázkou naší recenze je to, zdali se podobnými superlativy dá častovat také samotný obsah…
Z materiálu je ihned na první poslech cítit několik věcí. První z nich je to, že se kapela snažila si udržet svůj sound v tom smyslu, že “Slnovraty” jsou podobně nejednoduchá a poměrně členitá záležitost, ačkoliv v trochu jiném smyslu a přece jenom už to není taková avantgarda. Není to takový vodopád nápadů, jako byly třeba některé skladby na “Vlnobytie”, z jistého úhlu pohledu to snad je i trochu usedlejší, ale stále se nejedná o vyloženě triviální muziku a je chvályhodné, že je stále poznat, že to jsou Lunatic Gods.
Druhá věc se týká celkové nálady materiálu. Již na “Vlnobytie” byl hodně cítit znatelný příklon k jistému folklórnímu výrazivu a motivům. Samotný Hirax tento směr v rámci Ramchat dotáhl ještě o kousek dál a zbytek Lunatic Gods se taktéž vydal podobným směrem, akorát ne k pagan black metalu, nýbrž k folk metalu. “Slnovraty” jsou prostě folkovější… rozhodně to nejfolkovější, co kdy pod hlavičkou skupiny vyšlo, hudebně i tematicky, až bych se u nich vůbec poprvé nezdráhal vytáhnout škatulku folk metal (samozřejmě ne úplně čistokrevný, ale pořád smíchaný s black metalem, nějakou tou netradičností atd., což ostatně souvisí s tím, co padlo v předešlém odstavci).
Celé toto folklórnější vyznění ve velké míře podporuje i fakt, že Lunatic Gods do své sestavy vyjma nového kytaristy Míry přibrali rovněž houslistku Evaliu, což je podle mého názoru dobrý tah, protože housle v novém materiálu nehrají bezvýznamnou roli a odvádějí velký kus práce. Také to značí to, že tímhle folkovým směrem Lunatic Gods nejspíš hodlají jít i do budoucna, což mi nijak nevadí. Klidně bych se nebál dát příště houslím ještě trochu větší prostor, protože tenhle nástroj dokáže v metalové hudbě dělat vážně divy, když se to s ním umí.
Pochvalu si rozhodně zaslouží ještě jedna věc, a sice to, v co jsem v případě tohoto EP doufal především – Lunatic Gods ukázali, že ani bez Hiraxe nejsou odepsaní a dokážou složit smysluplnou a kvalitní nahrávku. A to “Slnovraty” rozhodně jsou. V žádném případě se minialbu nedá upírat fakt, že se na něm nachází nemalé množství hodně výtečných nápadů, a to ve všech vrstvách a složkách hudby. Najdou se tu skvělé klávesové motivy, naprosto parádní vokální linky, baví mě i záblesky ryzích black metalových sypaček, na nichž to sice nestojí, ale celý materiál to příjemně osvěžuje. Líbí se mi, že to trvá 15 minut, ale děje se tam toho opravdu hodně, je to členité, je to vysoce zábavné a ani po dvojciferném počtu poslechů se to nijak zvlášť neoposlouchalo, což je věc, kterou v dnešní době bohužel nemohu říct o obrovské spoustě dlouhohrajících desek, natožpak čtvrthodinových kraťasů. To všechno je super, já to uznávám a zcela upřímně říkám, že se mi výsledek líbí.
Přesto tohle všechno, přes všechny nesporné kvality novinky a i přesto, že se bezesporu podařilo navázat důstojně, si ovšem říkám, že tomu ještě kousíček chybí, že starší počiny prostě měly ještě něco navíc, co z nich pro mě dělá cosi lepšího. Samozřejmě, je to první nahrávka bez dosavadního výhradního skladatele, takže se dá ještě leccos odpustit, stejně tak na rovinu říkám, že “Slnovraty” dopadly lépe, než jsem doufal a než se mi zdálo po prvním poslechu, ani nepopírám, že díky tomu až plnohodnotná řadovka opravdu ukáže, ale i tak se prostě neubráním pocitu, že Hiraxův rukopis mi možná trochu chybí.
Opakuji znovu, že se mi “Slnovraty” stále hodně líbí, ostatně 7/10 je výborná známka… ale “Vlnobytie” jsem svého času dal 9/10 a stále si myslím, že oprávněně, takže asi tak… Nicméně i tak jsem zvědavý na další pokračování a rozhodně jsem na Lunatic Gods po odchodu Hiraxe nezanevřel…
Další názory:
Koncepční EP “Slnovraty”, se kterým Lunatic Gods otevírají novou kapitolu své existence, je rozhodně žhavým tématem, protože po Hiraxově odchodu se na kapelu upíraly nejedny zraky plné otazníků. A i když se nový materiál od svého ceněného předchůdce “Vlnobytie” rozhodně liší, dobrou zprávou je, že Lunatic Gods jsou i bez Hiraxe více než schopni vdechnout život kvalitní hudbě. “Slnovraty” jsou oproti “Vlnobytie” rozhodně tvrdší a metalovější, a to tak trochu na úkor avantgardního rozměru, který předchozí řadovku z velké části definoval. Co naopak zůstává, to je silné zapracování folklórních motivů (byť zde kvůli posunu v celkovém výrazu hudby vyznívají poněkud odlišně než posledně) a hlavně nápaditá kompozice, díky níž není o původu “Slnovratů” nejmenších pochyb. Osobně mi k srdci přirostla víc skladba “Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)”, protože ve skladbě druhé mě maličko irituje pár drobností, ale přesto nemám důvod se o EP vyjadřovat jinak než pochvalně. Lunatic Gods na “Slnovratech” přinášejí vysoce kvalitní hudbu, které nečiní problém sebe samu obhájit i před náročným posluchačem, a i když ve srovnání se skvostem, jakým “Vlnobytie” bezesporu je, rozhodně ztrácí, není sporu o tom, že Lunatic Gods ještě zdaleka neřekli poslední slovo. Tahle jednohubka je velice výživná, takže jsem náramně zvědavý, co se urodí dále… Ježura
Asi jako všichni ostatní jsem byl i já zvědavý, jak se Lunatic Gods poperou s odchodem Hiraxe, který s “Bes” ukázal, že si poradí i sám, a musím říct, že jeho bývalým kolegům to nejde o nic hůř. “Slnovraty” jsou k mému vlastnímu překvapení rezolutním prohlášením, že s touhle partou je třeba i nadále počítat. Hirax – neHirax. Stále jsou to Lunatic Gods, jaké jsem si oblíbil díky “Vlnobytie”, i když jsou na “Slnovraty” slovansky folkovější. To však není výtka, protože výsledek je vynikající. Skvělé housle v “Part II. Kupalo (Slnovrat letný)” bych dokonce označil za můj nejoblíbenější moment z celého EP. Propracovanější “Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)” je mi sice díky propojení agrese a melodie o něco bližší, ale není nutno dělat mezi oběma skladbami nějaké zásadní rozdíly, protože jako celek je na malé ploše plno skvělých momentů. Ke stopáži snad jen tolik, že 15 minut je mi málo, ale co se dá dělat. Jako upoutávka věcí budoucích jsou “Slnovraty” přesně tím, čím být mají, takže se těším na plnohodnotnou řadovku. Kaša
Na rozdíl od kolegů jsem spíše než se zvědavostí k novému kráťasu Lunatic Gods přistupoval s nedůvěrou. Představa, že kapela po odchodu hlavního skladatele udrží nesmírně vysokou laťku předchozích alb, vůbec nepřicházela na mysl. První poslechy toto tušení ostatně potvrdily, “Slnovraty” na mě působily jako skořápka, která se sice navenek tváří jako neporušené vejce, ovšem při prvním tlaku se zhroutí do své vnitřní prázdnoty. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Lunatic Gods jen imitují svůj vlastní zvuk, a ani to nedělají moc dobře. Jenže jak poslechy přibývaly, začínal jsem “Slnovratům” přicházet na kloub a někdy okolo desátého poslechu se vše změnilo a já konečně dokázal jeho kvality docenit. Rázem se mi zjevily i nové prvky, které při prvních posleších zůstaly skryty – výraznější klávesy, folkovější nádech a hlavně skvělé housle. Menší důraz na kytary kapele nakonec vůbec neuškodil, i když zde i tak hrají mnoho zajímavých a nepostradatelných motivů. Abych však nezakončil hodnocení příliš pozitivně, musím podotknout, že mi na “Slnovratech”, stejně jako kolegům, něco chybí. Pocit prázdnoty uvnitř alba již po mnoha posleších zeslábnul, ale pořád mi chybí to, co dělalo z “Vlnobytie” a “Ante Portas” skvělá alba. Asi je to však jen náznak Hiraxova šíleného génia, bez něhož se Lunatic Gods a jejich posluchači budou muset naučit žít. Zajus
Datum: 2.5.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Cult of Luna, God Seed
Zjistit po loňském Brutal Assaultu, že Cult of Luna přijede zahrát po návštěvě na velkém pódiu i do klubu, znamenalo v prvé řadě velmi příjemné překvapení, v druhé pak jasnou povinnost. A v té třetí i slušnou díru do peněženky, ale to vem čert. Mírná i nemírná kroucení hlavou vzbuzoval souputník na téhle šňůře, God Seed. Jenže jak už to občas chodí, největší pochybnosti se nakonec překlopí v nečekaná překvapení – což je přesně tenhle případ. A těch nečekaných (a příjemných) překvapení bylo ten večer víc.
To první se objevilo hned po příchodu: Začátek v osm znamenal skutečně začátek a nikoliv pouze open-door. Zabrat v dostatečném předstihu místo uprostřed první brázdy se vzhledem ke zbytku večera rovněž ukázal jako dobrý tah. Světla potemněla přesně o osmé a za jejich absence se God Seed objevili na pódiu. Nenamalovaní, bez zbytečných parád. Žádné blackové kulisy, žádné půlmetrové ostny, nic. Z tradiční image zůstal jen Gaahlův decentní corpsepaint, což vzhledem k očekávání trve evil pózy bylo potěšující. Osmdesátková image přímo kontrastovala s mrazivou temnotou hudby.
Ač jsem neznal nic kromě klipovky “Alt liv”, God Seed mi nakopali prdel. Muzikanti v čele s basákem Kingem na pódiu poctivě řádili a hrubě hnali koncert vpřed. Poctivý rockec, žádná póza, vážně byla radost je sledovat. Nad tím vším se vznášel Gaahl a efektivně hypnotizoval nejen přední řady. Povlával po pódiu, udržoval si chladný odstup, celé show dával nádech tajemna. Vyměnili jsme si pár uhrančivých pohledů z očí do očí, jednou si se mnou (stejně jako s pár ostatními) podal ruku. Když nepočítám moment, kdy se ho podařilo rozesmát vyvoláváním “Satan! Freedom!”, celou dobu zachovával patřičné dekorum. Tenhle pán má vážně charisma na rozdávání a ví, jak s ním pracovat.
Kromě toho předváděl široký rejstřík pěveckých poloh: blackový skřehot, ječák, murmur, dost překvapil čistými výškami. Na jedny hlasivky úctyhodný výkon. Stejně tak celý set byl dost pestrý, žádná monotónnost. Občas jsem měl dojem, že mi zanikala jednou ze dvou kytar, ale přes tenhle (dost možná domnělý) zádrhel byl zvuk excelentní. Nemusím snad dodávat, že na tohle prostě nešlo nepařit a už během hodinového setu God Seed jsem srovnal krční páteř pěkně do parády. Přesně takhle si black metal dneška představuji, a ač jsem prve nechápal, proč tyhle dvě kapely jedou dohromady, nakonec se ukázalo, že to vůbec nebyla špatná volba – kvalita ve všech směrech, vizuální střídmost a přitom silná atmosféra.
Po docela krátké pauze, jež tak tak stačila na občerstvení, jsem se davem (který od začátku setu God Seed řádně nabobtnal) procpal na původní místo a vyměnil s přáteli pár dojmů z předchozího vystoupení, zatímco technici na pódiu ladili nástroje. Sotva jsem dopil trojku coly, světla znovu pohasínala a na pódium se soukalo sedm statečných z Cult of Luna. Set otevřeli klávesovým intrem “The Sweep”. Následuje “Light Chaser” z EPka “Vertikal II” a já pomalu ale jistě chytám bolehlav. Na jedné straně naprosto přehulený, těžko čitelný zvuk, který sice rozechvívá každý kousek těla a dává uším na prdel, skladba samotná se v něm ale poněkud ztrácí. Na druhé straně epilepticky mrkající bílá světla. Sterilita srážející se s brutalitou a nesnesitelné psycho ve vší parádě. Naštěstí netrvá víc než tuhle jednu skladbu. Třetí “Following Betulas” z předchozí řadovky “Eternal Kingdom” už vrací vše víceméně do mě známější polohy a srovnává do latě i zvuk.
Spolu s mizící psychedelií pomalu začalo přicházet i to, nač jsem čekal – závratě, neskutečná uhrančivost skrytá v kombinaci tří kytar a kulervoucí atmosféra. Ta postupně graduje s “I: The Weapon” a poprvé vrcholí s milovanou “Ghost Trail”. Shoegazové sólování přinášející extatické stavy v polovině skladby následně zabíjí brutální závěr válcující vše předešlé. Vlídná a odvrácená tvář Cult of Luna. Čirá dokonalost. Hypnotická dvacetiminutovka “Vicarious Redemption” pak byla flastrem na všechny duševní i tělesné bolístky – zejména její první půle, kdy jeden z bubeníků vytrvale hrál na zvonek. Vykoupení přetrvalo do doby, než se “Dark City, Dead Man” rozjela a zahltila nás všeobjímající, gradující temnotou velkoměsta. Pro mě druhý vrchol setu. V sólu, jež půlí skladbu, hrál principál Johannes Persson dobré tři, čtyři minuty na kopáku jedné z bicích souprav a s pohledem upřeným do publika si svůj part řádně vychutnával.
Setlist Cult of Luna:
01. The Sweep
02. Light Chaser
03. Following Betulas
04. I: The Weapon
05. Ghost Trail
06. Vicarious Redemption
07. Dark City, Dead Man
08. Passing Through
09. Disharmonia
10. In Awe Of
Vyjma téhle nevšední pózy měl v lásce i postávání na odposlechu a co chvíli se nade mnou pohupoval, třímajíc kytaru v ruce. V tomhle ohledu se ale příliš neupejpali ani zbylí kytaristé a ždímali ze sebe, co to dalo – alespoň co jsem měl tu čest zahlédnout, jakože jsem byl většinu setu spíše ponořen sám do sebe, než abych příliš vnímal, co se kolem mě děje. Zkoušet vnímat něco víc než hudbu a to, abych hlavou sem tam nešvihl o odposlech, bylo dost pracné samo o sobě – ač show na pódiu za občasný pohled rozhodně stála, osvětlení bylo výborné.
Závěr večera byl pak v roli tří skladeb. Pomalá, zasněná balada “Passing Through” byla jen předehrou k finále, před gradiózní “In Awe Of” se však vešla ještě kratičká mezihra “Disharmonia”. Pokud mohli z celé své diskografie Cult of Luna vybrat závěrečnou skladbu, lépe udělat nemohli. Silné riffy, melodické vřeštění kytar a naprosto strhující závěr, kdy nezbylo, než se pod sílou skladby prohnout v zádech a nechat ji na sebe dopadnout v celé své velikosti. Výborná tečka za postupně gradujícím večerem. Bouřlivý aplaus, konec hodinu a půl, snad hodinu a tři čtvrtě dlouhého setu, jenž byl kromě nemocného začátku nacpaný dechberoucími momenty jako málokterý jiný.
I tak ale nebyl bezchybný. První vada na kráse je zcela mimo možnosti kapely, totiž lidi. Třeba vedle mě stál podivín, který za celou dobu téměř nehnul brvou, vopruz mu koukal z očí a očividně mu jen slušnost bránila, aby se začal dloubat v nose (prostě na přesdržku, aby takoví lidi byli v první brázdě). A takových existencí tam dle ohlasů přátel bylo povícero. Co se ale týče kapely samotné, pořád se mi v jistých ohledech více líbilo vystoupení na loňském Brutal Assaultu. Intenzita celého setu srovnatelná s opravdu velmi krátkým setkáním na festivalu v Josefovské pevnosti, ale i přes osobní kontakt s publikem, mi prostě chyběo velké podium, pro které se snad Cult of Luna narodili. Stejně jako druhá hodina ranní, kvalitní alkohol v krvi, přeprška před vystoupením a slabé mrholení během něj. Blízkost přírodním živlům a nespoutaná volnost, kterou si s jejich hudbou niterně spojuji. Čímž nechci pražskou zastávku vyloženě shazovat, protože i přes řadu kvalitních akcí je bezkonkurečně koncertem roku, který jen tak něco nepřekoná. I přes těch pár nedostatků plynoucích ze srovnání s předchozí zkušeností.
O polských Morowe je v poslední době hodně slyšet, přestože za sebou mají relativně krátkou historii a dnes recenzované “S” je jejich teprve druhým řadovým albem. Důvodů může být několik a jistě neuškodí je pro začátek recenze připomenout. Přestože jméno Morowe na hudební scéně nemá dlouhou historii, samotní umělci za ním stojící ji mají naopak solidní. Z dlouhého seznamu kapel, kterými tito pánové (společně, i každý sám) prošli, musím vyzdvihnout třeba Furia či Massemord. Obě zda na blogu ostatně sklidily zaslouženou chválu. Pokud se tak Morowe ještě nestihli osvědčit jako zdroj kvalitní hudby, lidé za nimi stojící tak učinili již před pěknou řádkou let. Druhým a možná důležitějším důvodem k velkým očekáváním je kvalita těch několika málo nahrávek, které kapela již vypustila. Debut “Piekło.Labirynty.Diabły” skončil zaslouženě v mnoha žebříčcích nejlepších black metalových alb roku a na loňském splitu “Dziwki dwie” byli Morowe nejméně o třídu lepší než známější kolegové Non Opus Dei. Po mnoha odkladech tak letos spatřilo světlo světa druhé album kapely, stručně nazvané “S”.
Zajímavou otázkou tak bylo, kterým směrem se kapela posune. Debut byl chytrou, ovšem poměrně přímočarou exekucí moderního black metalu. Nahrávka to byla bezpochyby silná, čtyři roky po vydání mám však dojem že postrádá osobitost, která kapele nechyběla na loňském splitu s Non Opus Dei a která nechybí ani dalším kapelám, v nichž se členové Morowe scházejí. Na “Dziwki dwie” kapela své hranice posunula blíže k progresi, nechyběly třeba akustické mezihry. Pokud bych si měl tipnout, jak bude “S” znít, hádal bych průsečík mezi energií debutu a nápaditostí “Dziwki dwie” – a velice bych se mýlil.
“S” otevírá krátká ambientní instrumentálka “W”, ovšem hned v další “W pokoju magii” začnou Morowe postaru tvrdým black metalovým nástupem. Netrvá však dlouho, než přijde první výrazná změna – jednu z klíčových rolí na “S” hrají klávesy. Aby zde nedošlo k nedorozumění, nemluvím zde o klávesách, které kapely používají s úmyslem otupit ostré hrany zvuku kytar. Mluvím zde o klávesách, ze kterých vás bude mrazit až někde hluboko v oblastí kde končí záda, klávesách klaustrofobii vyvolávajících a takřka mimozemsky znějících. “W pokoju magii” je skvělý úvod alba, který svou různorodostí strčí do kapsy kapely označující se progresivní a i přes to je různorodost jeho asi až šestou nejsilnější vlastností. “Wszechświat przyciąga” je tvrdší a přímočařejší, nepostrádá nic ze skladby předchozí a pocity přicházejícího pekla ještě prohlubuje. Skvělou hrou se zde předvádí “nový” bubeník ML (nový v uvozovkách, protože hrál již na loňském splitu).
“W pokoju magii” a “Wszechświat przyciąga“ jsou však poměrně krátké písně a album skrývá i několik delších kousků. “Ważne”, čtvrtá skladba alba, trvá necelých devět minut, a pokud mohu soudit, jde o nejlepších devět minut které zatím Morowe vytvořili. “Ważne” je skladba velice jednoduchá a z různorodosti, kterou jinde na “S” kapela nešetří, nepobrala téměř nic. Její ústřední sekce zabírající více než polovinu celé písně, postavená na jednom riffu dokonale opakovaném v nekonečné smyčce, je však hudebním ekvivalentem pobytu v bořícím se domě. Stěny padají, strop se na vás hroutí a vy jen sedíte a čekáte na konec. Že se dají vytvořit zázraky kolem jednoho riffu, předvedli již zmínění Massemord ve skladbě “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope” na mnohem delší ploše, ovšem v koncentrované podobě, jakou poskytuje “Ważne“, je to snad ještě větší síla. Při každém poslechu této písně mě Morowe upoutají a já jen sedím a čekám, až skladba skončí a dům spadne, neschopen reakce, zato však naprosto šťasten. Kvůli momentům, jako je tento, poslouchám hudbu, a pokud jsem vás k poslechu “S” doposud nepřesvědčil, pak vám není pomoci.
Ze samotných nástrojů jsem zmínil klávesy a bicí, ovšem na to nejdůležitější ještě nedošla řada. Svou přímočarostí zanedbává black metal z mého pohledu klíčovou úlohu kytar, které více než hudebním (a potažmo uměleckým) nástrojem bývají jen prostředkem k tvorbě hudby. “S” je však svou povahou jednoznačně a nepochybně album o kytarách. Klávesy hrají velkou roli v atmosféře alba a bicí zase přinášejí ohromnou dynamiku, na kytarách ale “S” stojí. Dlouhé instrumentální plochy plné jednoduchých riffů i nenápadných sól najdeme v každé skladbě, už dlouho jsem navíc neslyšel album, kde bych v podstatě neustále slyšel zásadní rozdíly mezi hrou obou kytar. Můžete si ho pustit dvakrát za sebou, při každém poslechu se soustředit na jinou kytaru, a s nadsázkou uslyšíte dvě různá alba. Při třetím poslechu však následně oceníte, jak skvěle oba nástroje zní dohromady. Roli hraje i zvuk, který přestože není úplně průzračně čistý, kytary umožňuje odlišit velice jednoduše.
Do detailů jsem dosud popsal tři skladby a mohl bych tak bez problémů pokračovat dál, ovšem role recenzenta nestojí na pouhém přepisu dojmů z hudby do textové formy. Využiji tak roli o poznání autoritativnější a “S” doporučím, ovšem ne primárně fanouškům black metalu. Myslím že “S” si totiž může oblíbit mnohem větší skupina hudebních fanoušků, black metalisty počínaje a například sludge metalisty konče. Morowe dokázali vytvořit desku, která spojuje mnoho vlastností činící metal undergroundovým žánrem, aniž by zacházeli do přílišné posluchačské obtížnosti. Svedli spojit mnoho vlivů do celku, který je na jednu stranu rozmanitý a nikdy nenudí, na druhou stranu mu nechybí soudržnost a nebojí se dlouhých monotónních ploch. Prostě hodně silné album.
Další názory:
Já osobně se na předcházející nahrávky Morowe dívám vlastně docela opačně než kolega v recenzi nade mnou. Debutová deska “Piekło.Labirynty.Diabły” z mého pohledu ani po čtyřech letech od svého vzniku neztratila vůbec nic na své poutavosti a dodnes mě skladby jako “Tylko piekło, labirynty i diabły” nebo “Głęboko pod ziemią” (a samozřejmě i další) ohromně baví. Oproti tomu od příspěvku skupiny na split “Dziwki dwie” jsem čekal trochu víc – sice se mi líbí, ale doufal jsem v mnohem uhrančivější záležitost. Co se ovšem týče “S”, nemám sebemenších pochyb o tom, že tentokrát je to opět zase ono – tahle nahrávka mi totiž učarovala podobně jako svého času “Piekło.Labirynty.Diabły”. Snad i díky tomu bych si dovolil tvrdit, že Morowe svůj debut s novinkou minimálně vyrovnali. Počin mě samozřejmě velmi baví jako celek (kdyby tomu tak nebylo, asi jen těžko bych dával takhle vysokou známku), nicméně pokud bych měl vyzdvihnout nějaké konkrétní skladby, jednoznačně bych jmenoval neskutečnou devítiminutovku “Ważne” a možná trochu překvapivě závěrečnou dohru “Z2” s fantastickou atmosférou. Tak jako tak ovšem Morowe na “S” zabodovali na celé ploše, takže mohu říct pouze jediné – spokojenost… H.
Polští Morowe patří k poměrně početné množině v undergroundu proslulých kapel, které údajně tvoří úplně skvostnou hudbu a které objevuji jen zvolna, i když o nich MF básní takřka denně. Jak vidno, tentokrát došlo na Morowe, a jako už několikrát v minulosti mohu i teď prohlásit, že zvěsti nelhaly. Muzika, jakou Morowe předvádí na “S”, je totiž skutečně jedinečná. Black metalový základ zde sice je pořád hodně zřetelný, ale nezkušený posluchač by ho v tom snad ani nehledal, protože je ozvláštněný, zpestřený a formálně rozvolněný tolika různými způsoby, že se to těžko popisuje. Přesto ale jde o desku, která drží pohromadě, a člověku tak nebrání nic v tom, aby se touhle nesmírně poutavou záležitostí probíral zas a znova bez jakéhokoli rušivého elementu. “S” je deska vysoce inteligentní, promyšlená, dotažená a její jedinečná atmosféra dovede posluchače opravdu vtáhnout, a protože mě nenapadá nic, co by mi zážitek z poslechu “S” sebenepatrněji kazilo, vysoké hodnocení je zcela na místě. Tomu říkám první rande! Ježura
K poslechu nových Morowe jsem přistupoval víceméně jako tabula rasa – na rozdíl od kolegů naprosto nepoznamenán předchozí tvorbou. “S” by se tak dalo přirovnat k jakémusi odpanění. A že to stálo za to. Dvaapadesát minut naprosto prvotřídního post-blacku se závratným přesahem. Polákům se podařilo namíchat mix, který sice funguje hned napoprvé, s jeho poslechem ale strávíte mnohem delší dobu, protože ač vás “S” zpočátku zavalí, ani omylem nevydá na odiv všechno. Řada detailů zůstává skryta a s jejich postupným odhalováním dojem z desky jen roste. V tomhle vede zejména úvodní devítiminutová “Ważne“, která je bez pochyby jednou z nejlepších věcí na albu. Materiál je sice kvalitativně vyvážený, osobně mám ale nejraději právě již jmenovanou a pak šestou “Nocna strawa”. Delší kompozice prostě Morowe jdou od ruky a na “S” mi sednou nejvíce. Takže ačkoliv novinka byla mým prvým setkáním s Morowe, její kvality mě přesvědčily o tom, že rozhodně nebyla poslední. Atreides
Jestli se dá o některém albu říci, že mně v poslední době dalo posluchačsky fakt ducha, nebál bych se tak označit polské Morowe a jejich “S”. “Esko” mi dalo strašně zabrat, abych se jím v rámci možností prokousal a následně si ho i užil. Od prvních poslechů jsem měl pocit, že je to ohromně kvalitní muzika, jen onen průlom, kdy si album podmaníte a dokážete si ho v plné parádě vychutnat, nepřicházel a nepřicházel. Teď “S” sjíždím zhruba podesáté a pořád si s ním nevím rady. Deska prakticky nemá slabší místečko a plyne i docela rychle, ale stále nemůžu říct, že by to bylo ono. Na “S” mě nejvíce vzaly psychedelické vlny, které občas problesknou na povrch a za chvíli zase mizí ve změti kytar, zrovna tohle mě na albu hodně baví. Celkový dojem však ještě není takový jako u ostatních kolegů, věřím však, že “S” povyroste. Všechny předpoklady k úspěchu jak na své straně, tak i na straně mé (včetně vkusného obalu a vězte, že jsem v tomhle ohledu hodně náročný), totiž bezezbytku splňuje. Skvrn
