Tenebrae sami sebe popisují jako alternativně metalovou kapelu, ovšem takové označení je v jejich případě nesmírně zavádějící. Pro začátek tak můžeme říci, že se pohybujeme spíše ve vodách doom metalu či gothic metalu, tedy mezi žánry, se kterými nemám nejlepší zkušenosti. Ovšem Tenebrae, to je jiná liga. Přestože jde teprve o druhé album kapely, všechny jeho prvky do sebe zapadají s precizností zkušených matadorů, a zároveň nechybí svěží nápady, které v pozdějších fázích kariéry kapelám docházejí. Vše se odehrává v pomalých až středních tempech a ponuré náladě, kde hlavní roli hrají nepřekvapivě klávesy. Ty album místy táhnou do možná zbytečných žánrových klišé, poslech však v žádném případě nekazí. Překvapivě zásadní roli pak hraje baskytara, zejména musím vyzdvihnout skvělé linky v (téměř) titulní “Fuoco Segreto”.
Ačkoliv album začne mohutným a hlubokým growlingem, hlavní roli zde hrají skvělé čisté vokály. Důležitější než jednotlivé části je však celek a ten v případě “Il Fuoco Segreto” funguje jednoduše dobře. Je to možná velice krátkou hrací dobou (album nepřekročí pětatřicet minut), ovšem “Il Fuoco Segreto” je album, které se vám nebude chtít vypínat. Nemusíte mu věnovat plnou pozornost a ono pak bude jen nerušivě plynout v pozadí, ale když na něj pozornost upnete, prakticky vždy uslyšíte něco zajímavého. O to více zamrzí zvuk, který by v tomto případě asi mohl být lepší. Čitelnost jednotlivých nástrojů je velmi dobrá (snad až na kytaru, která nejvíce vynikne při sólech), produkce je však až příliš garážová, zatímco albu by prospěl zvuk propracovanější, zaměřený na atmosféru. Ta zde hraje klíčovou roli, jak je ostatně u žánrově spřízněných nahrávek cílem.
Celkově mě ovšem druhé album Tenebrae velmi potěšilo. Člověk od zcela neznámé kapely, která navíc hraje žánry jemu nesympatické, nečeká žádné zázraky, z “Il Fuoco Segreto” se ovšem vyklubalo album velice zábavné. A možná dost pomáhá i omamná italština, která v tomto případě perfektně ladí s náladou desky.
Zavedení rubriky minirecenzí se mi začíná čím dál tím více líbit, jelikož sem můžu bez obav cpát tuny kapel, o nichž nikdo nikdy neslyšel, aniž by se to jakkoliv mlátilo s těmi “důležitějšími” skupinami, pro něž máme vyhrazené “dlouhohrající” recenze. To je přesně případ i kalifornské formace Yidhra, která se zhlédla v klasickém doom metalu.
Doom metal patří k těm žánrům, v nichž moc nejde o nějaké novátorství, ale o přesně opačný přístup – zahrát to co nejkonzervativněji, ale zato od srdce. A ve světle toho, že jsem už hned na začátku nazval produkci Yidhra klasickým doom metalem, je vám asi už teď jasné, co bude jejich dlouhohrající debut “Hexed” nabízet. Jasně, je to doom metal jak poleno. Samotná deska je ovšem trochu roztodivná… některé věci na ní jsou jednoduše skvělé, jinak naopak nic moc…
Začněme tím dobrým. Naprosto, naprosto úžasný obal – přesně takhle si představuji, že by měla vypadat obálka doomového alba! Dále je projev Yidhra pěkně upřímný a té kapele tu muziku věříte, celé mi to přijde zahrané tak, jak to ti lidé cítí, špinavé a neučesané. Hodně se mi líbí pěkně slyšitelná basa, která patří k tomu nejlepšímu na “Hexed”. Zajímavý je rovněž vokální Teda Venemanna, parádní chraplák…
O něco horší už je to ovšem s celkovým dojmem. Přes všechny klady a i přes fakt, že se rozhodně nejedná o špatnou muziku, není “Hexed” zrovna nějaký majstrštyk a ve výsledku na mě působí malinko utahaně a také jednotvárně. Proti jednotvárnosti obecně nic nemám, ale musí tam být celková atmosféra, která vás strhne, což tady tak úplně není. Najdou se i povedené kusy (hlavně rozmáchlá “Raven’s Flight”), ale jinak to album působí tak rozvlekle, jako kdyby bylo minimálně dvakrát delší, než ve skutečnosti je. Dost by prospělo značné zkrácení, jelikož na hodinu Yidhra s prominutím aktuálně prostě nemají.
I tak mi je ale “Hexed” dost sympatické, možná i díky té upřímnosti, která z toho vyzařuje. Má to své mouchy, to určitě, ale zarytým doomařům by se to mohlo líbit i tak…
Nutno říct, že z téhle zkoušky naslepo se nakonec vyklubala velice zajímavá záležitost. Rusové Nidra vydali před dvěma lety pouze jedno krátké EP “Nidra” a letošní “Кома” je jejich dlouhohrajícím debutem. Přesto byste to vůbec neodhadli, protože hudba je to hodně vyspělá, inteligentní a promyšlená.
Základ spočívá v atmosférickém black / doom metalu, což sice na první pohled nevypadá až tak zajímavě, ale Nidra ukazují, že když se chce, stále to jde zahrát osobitě. Přesně tak totiž “Кома” působí – osobitě a neotřele. Což je samozřejmě úžasné, protože tohle dnes o sobě může tvrdit jen málokdo. Instrumentální stránka desky je naprosto skvělá – výtečná a zajímavá kytarová práce, nádherně slyšitelná basa, účelné a tudíž i dobře provedené bicí a navrch vysloveně lahůdkové využití kláves, které se sice ozývají relativně sporadicky, ale když se ozvou, stojí to za to.
Vokál je malinko rozporuplnější. Jeho extrémní poloze, která se paradoxně nenese v black metalovém duchu, nýbrž v hlubokém murmuru, toho nelze moc vytýkat. Čistý vokál, jenž na “Кома” hraje docela nezanedbatelnou roli, je ovšem docela specifický a člověk si na něj musí vyloženě zvyknout, což se podařit nemusí. Komu to ovšem sedne, tomu pak již nic nestojí v cestě za vychutnáváním téhle nahrávky.
Největší a jedinou opravdovou slabinu “Кома” vidím v úplně poslední položce tracklistu, kterou je předělávka “Procession of the Dead Clowns” od Blut aus Nord. Je poměrně sympatické, že se Nidra (na jednu stranu celkem úspěšně) pokusili kompozici pojmout po svém a zasadit ji do kontextu svého projevu, který je od francouzských avantgardistů dost vzdálený, ale na druhou stranu tím celou píseň vlastně zabili a úplně z ní odstranili tu uhrančivou hloubku, která z Blut aus Nord a jejich skladeb dělá tak výjimečnou záležitost. Osobně bych dal radši přednost tomu, kdyby tam nebyla. Vlastní songy Nidra jsou ovšem – jak již zaznělo – opravdu skvělé a za slyšení rozhodně stojí.
Datum: 13.10.2013 Místo: Praha, Final Club Účinkující: Jucifer, Mörkhimmel
Na úvod dnešního reportu bych si dovolil krátké ohlédnutí za uplynulým rokem (i když do jeho konce ještě nějaký ten měsíc zbývá). Když tak přemýšlím, letošní rok je totiž vyloženě bohatý na velká jména světové sludgové scény. Však považte sami. Začátkem května se u nás ukázali Melvins v doprovodu spřátelené formace Big Business. O dva měsíce později nás hned z kraje července svojí přítomností poctila další legenda, Neurosis. Další (dokonce dvojnásob) kultovní jméno přinesl i osmnáctý Brutal Assault, a to v podobě vystoupení Cult of Luna. To jsou v rozmezí čtyř měsíců hned tři formace světového formátu, které ovlivnily a stále ještě ovlivňují kapely po celém světě. Čtvrtou (a podle všeho letos už poslední) sludgovou kapelou, která se u nás po dalších dvou měsících ukázala, byli Jucifer.
Duo nomádů opět sebralo po vydání poslední desky “за волгой для нас земли нет” svůj karavan naládovaný aparaturou od podvozku až po střechu a vyrazilo do světa na výroční šňůru, nazvanou symbolicky ke dvacátému výročí kapely “Twenty Years of Slaying Ears” – přičemž v duchu alba nezačali Gazelle s Edgarem nikde jinde než v Rusku. V neděli 13. října se konečně dostali i do našich končin a zavítali do pražského klubu Final (o den později i do Brna), přičemž v Praze byli doprovázeni domácí formací Mörkhimmel. Jejich jméno jsem sice již zaslechl ve spojitosti s jejich loňskou deskou “Zloskřivec”, přesto jsem s jejich tvorbou dosud neměl tu čest. Půlhodinový set nabitý energií byl příjemným začátkem večera a skrovné publikum (odhadem k třiceti platícím) jej řádně ocenilo. Ostrá, řádně ušpiněná palba punku, černočerného metalu a crustu nejenže dokázala rozhýbat pár hlav, ale především mi potvrdila zvěsti o kvalitě, které jsem slýchal snad od všech známých, kteří se s jejich tvorbou blíže obeznámili. Většinou jednodušší punkové rytmy nijak nemusím, ale do hudby Mörkhimmel prostě sedí jak ulité a jsou tou správnou hnací silou na pozadí mrazivých kytar, která dává koncertu drajv. Pamatuji si, že zazněly skladby “Hromada mrtvých krav” a “Insomnia”, většina songů, zejména v první půli vystoupení, však zůstala neuvedena a proslovy mezi písněmi se z důvodu časového presu smrskly na nutné minimum. Upřímně jsem před koncertem trochu litoval, že se v Praze neukáží 5 Seconds to Leave, kteří předskakovali Jucifer v Brně, nicméně Mörkhimmel ukázali, že lepší doprovod si na naší scéně nomádi snad ani vybrat nemohli.
Po krátké přestávce, během které jsem stihl vyrabovat stolek s merchandisem (rozuměj, zakoupil jsem triko s logem kapely), už nastoupili samotní Jucifer. Nikdy v životě bych nevěřil, že kombo pouhopouhé kytary a bicích dokáže udělat takový bordel. Nic jiného Gazelle s Edgarem nepotřebovali, žádnou nasamplovanou baskytaru nebo druhou kytaru, prostě nic. Jen kytara podladěná tak, že Gazelle drhla šňůry na prádlo, drtící naše uši v rytmu vražedných bicích. Takovou nálož jsem letošní rok ještě nezažil. To, co nám Jucifer naservírovali, byl bez okolků naprosto kulervoucí, mazlavý sludge naroubovaný na esenci čistého dronu, přesně ve stylu posledního alba – jen sílou, zahuleností a odlidštěností překonával desku asi tak o sílu menší atomové pumy. Pokud máte nějakou představu o tom, jak by mohl vypadat očistec, nedělní koncert se té mojí zatraceně přiblížil. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od skutečného očistce se tenhle stačil smáčknout z nekonečna do plus mínus jedné hodiny. Pokud se mě zeptáte, co Jucifer všechno zahráli, moje odpověď by mohla být buď bezpohlavně diplomatická, totiž že se jednalo o výběr z posledních dvou desek “за волгой для нас земли нет” a “Throned in Blood” s jasnou převahou první jmenované, přičemž se možná objevilo i něco z EP “Nadir”. Anebo bych mohl lakonicky prohlásit, že mi to bylo naprosto u prdele, protože jediná skladba, kterou jsem bezpečně poznal, byla vypalovačka z poslední desky “Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Life Free”, vše ostatní jsem naprosto minul. Nejen proto, že Gazelle nebyla téměř slyšet, na rozdíl od Edgarova sípavého ječáku. Mimochodem, za svůj výkon má ten chlap mé nejvyšší uznání. Nemám ponětí, jak mohl ze všech sil mlátit do bubnů, řvát k tomu cosi, co by se s trochou představivosti dalo nazvat textem, a neposrat ani jedno z toho. Ale vážně mi bylo jedno, co se hraje, protože tohle byla především neutuchající destrukce sluchového ústrojí a mozkových buněk, proud hutného bahna, který jste nechali prodrtit se jedním zvukovodem tam, aby vám tím druhým vypasíroval mozek z hlavy ven, a až pak to všechno ostatní. Kvůli tomu jsem ostatně na koncert šel a přesně to jsem také dostal, těžko tedy mohu být nespokojen.
Posledních cirka deset minut odehrála Gazelle v kleče před jedním z reproduktorů (velká škoda, že s sebou nevzali svou stěnu poskládanou z malých repráčků, to by bylo teprve cool) se snahou vypálit nám poslední zbytky mozku vazbením, načež se s krátkým, skromným rozloučením odebrali do backstage. Lepší to snad ani být nemohlo. Totiž, možná i mohlo, kdyby zahráli pár mých opravdu oblíbených kusů, jako je třeba “Королева – оленьи рожки ::Queen of Antlers”, udělali by mi neskutečnou radosti i skladbami ze starších alb “L’Autrichienne” a “If Thine Enemy Hunger”. Ty by se ale do celého settingu nehodily ani omylem, naopak by rozbily hutnou, doomovou atmosféru, proto je lepší, že se jich Jucifer zdrželi a zůstali pouze u novějšího, depresivně syrového materiálu, přičemž starší, o poznání jemnější a melancholičtější tvorbu nechali odpočívat. Jak jsem již ale napsal – nespokojen být vážně nemůžu. Asi to bude znít trochu jako klišé, protože těch dobrých akcí bylo letos už tolik, že mi na jejich spočítání nestačí ani dvě ruce, ani moje paměť. Tenhle mezi ně ale budu muset zařadit taky. Nemůžu jinak, protože ve své vražednosti je daleko před všemi ostatními letošními koncerty. A doufám, že při další zastávce tu Jucifer předvedou něco podobného, protože přesně tímhle stylem bych si nechával uši zabíjet klidně co měsíc.
Země: Irsko Žánr: folk / doom metal Datum vydání: 16.9.2013 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. Laudabiliter
02. King of the English
03. Dawning of the Grey
04. All Eire Will Quake
05. Bloody Alice
06. The Sacking of the Vedrafjord
07. A Dirge
08. Damned When Dead
Dnešní recenzi nakousnu trochu netradičně počasím. Celý červenec a srpen jsem si říkal, jak moc mi to léto leze krkem a jak moc se těším, až přijde jeho konec v podobě léta babího. To ovšem dorazilo se značným zpožděním až nyní a úspěšně si vyměnilo pozici se začátkem podzimu, neboť většina září byla zahalena do počasí sychravého, nevlídného a deštivého, zkrátka do marastu, jaký bych bez okolků označil ostrovním počasím (a které shodou okolností mám rovněž v oblibě, jen zhruba o měsíc později). Když ovšem přihlédnu k souvislostem na poli hudebním, ani trochu se překotnému vývoji situace nedivím. Téměř přesně v polovině měsíce, totiž z Irska dorazilo očekávané album “Damned When Dead”, které nemá na svědomí nikdo jiný než pagan metalové těleso Mael Mórdha. Čtveřice zasvěcená keltskému bohu moře Manannánu je na pohanské scéně vyhlášená prvotřídní směskou folku a doom metalu a po onom božstvu pojmenované tři roky staré album platí, stejně jako ještě o něco starší “Gealtacht Mael Mórdha”, za vysoce ceněnou nahrávku nepostrádající ani hloubku, ani atmosféru, ani perfektní hudbu, tedy vlastnosti, jakými by mělo disponovat každé album v pagan metalovém žánru. Otázkou pak zůstává, jak se pánům podařilo na svůj poslední počin navázat.
Myslím, že fanoušky rozhodně potěším, když řeknu, že od začátku do konce bezpečně poznáte, kdo hraje. Pořád jsou to Mael Mórdha s jejich typickým a do značné míry unikátním projevem. Koneckonců, šli by sami proti sobě, kdyby na něm provedli příliš výrazné změny. Zahodit roky postupného vývoje by se nemuselo vyplatit a uvědomuje si to i kapela, takže ačkoliv jsme se určité progrese ve výrazivu dočkali, jde o menší krůčky v jednotlivých oblastech směrem vpřed. Nejvýrazněji ze všech změn na první poslech působí baskytara Davea Murphyho. Již předchozí alba se mohla pyšnit propracovanými basovými linkami , “Damned When Dead” však jde ještě dál a za takhle pestrou práci baskytaristy by se nemusela stydět ani kdejaká prog metalová kapela, o brilantním zvuku ani nemluvě. Obzvláště již dříve vypuštěná píseň “All Eire Will Quake” s krátkým basovým intrem v tomto ohledu vyniká. Naproti tomu u kytar se toho po zvukové stránce od minula příliš nezměnilo. Ještě o něco více potemněly a zhoustly, posunuly se zvukem ještě blíže k hutnému doom metalu, ale nejde o tak patrné změny jako v případě čtyřstrunné sestry. Ani v případě bicích nedošlo k nikterak důležitým nebo výrazným změnám, zato folková složka byla ještě o ždibec více osekána a není u slova tak často. Na druhou stranu z ní mám pocit, že když už dostane příležitost, promlouvá mnohem výrazněji, než tomu bylo dříve. A ano, po vzoru minulého alba stále absentují klavírní melodie, jaké můžete pamatovat z druhé řadovky “Gealtacht Mael Mórdha” a kterých se už znovu nejspíše nedočkáme. Zbývá tedy už jen zpěv – naprosto nezaměnitelný vokál Roibéarda Ó Bogaila, sic stále pěje především ve své charakteristické poloze, se pouští do odvážnějších kousků a poloh nových. Zaujal mne mohutně znějícící zpěv ve druhé “King of the English” (která je podle mě jednou z nejlepších písní, jakou kdy kapela nahrála), jenž je dostatečně uzemňující sám o sobě, nemluvě o momentech, kdy se buď vy nebo vaše okolí nacházíte v podobně pochmurné náladě, jakou Mael Mórdha na novince míchají. V závěru titulní písně “Damned When Dead” nebo třetí “Dawning the Grey” pak pro změnu Riobéard přechází až do hlubokého growlu a i ten působí skvěle, obzvláště v první jmenované efektně dokresluje závěr alba.
Když ovšem pominu samotný zvuk nástrojů, největších změn doznala struktura skladeb. Rukopis kompozic je pořád dost charakteristický na to, abyste ho bezpečně poznali, přesto mi ze všech dosavadních počinů přijdou písně nejrozmanitější a melodičtější. Nepamatuji si, že by se nějakém dřívějším albu objevila kytarová melodie jako ta z počátku druhé poloviny již zmiňované “Dawning the Grey”. Skvělou kytarovou melodií se honosí i “The Sacking of the Vedrafjord” nebo závěrečná “Damned When Dead”. I riffy mi přijdou mnohem propracovanější, než tomu bylo v minulosti. Tím nejpovednějším se může pyšnit právě “All Eire Will Quake” či hned následující “Bloody Alice (of Abergavenny)”, ale vyloženě nepovedený není žádný. Ostatně, takové riffy snad Mael Mórdha ani neumí. Nelze si rovněž nepovšimnout faktu, že ačkoliv zvuk ještě o něco potemněl, album působí živějším dojmem než jeho předchůdci, a to i přesto, že se ve většině případů opět nese ve středních tempech, což přisuzuji na vrub právě rozmanitosti. Skladeb je opět osm, avšak tentokráte došlo i na jedno intermezzo v podobě dvouminutové “A Dirge”, jež se nachází na předposledním místě a představuje intro k závěrečné titulní písni. Plnohodnotných skladeb je tedy jen sedm, přičemž oproti předchozím deskám se jejich minimální délka trochu protáhla. Nyní neklesá pod pět minut, ale jen jednou přesáhne osm minut, a to o pouhých deset sekund. Spolu s vyrovnanou kvalitou materiálu tak Mael Mórdha naplňují další z charakteristických rysů svých alb – konzistenci. “Damned When Dead” opět drží pěkně pohromadě a nedává posluchači potřebu jakoukoliv píseň přeskakovat. Ačkoliv deska nemá žádný jasně vytyčený koncept, postupně graduje k závěřečnému žalmu a skladbu za skladbou buduje jedinečnou atmosféru plnou melancholie, deštivého počasí a rozbouřeného moře, na kterou mají tihle Irové patent.
“Damned When Dead” rozhodně není špatné album a určitě jím nejsem zklamán. Trochu jsem čekal, že se Mael Mórdha opět pošoupnou ještě o něco dál, stejně jako to udělali mezi alby “Gealtacht Mael Mórdha” a “Mannanán”, přesto jsem s výsledkem nadmíru spokojen. Mael Mórdha se tak dostali do stadia, v jakém se nachází i poslední počiny žánrových kolegů Primordial nebo Moonsorrow. Našli svoji charakteristickou tvář, kterou se snaží postupným úsilím brousit k dokonalosti, pro posluchače znalého předchozích desek se tedy žádné překvapení nekoná. Všem ostatním, zejména příznivcům pagan metalu v jeho nejčistší podobě, mohu album jen a pouze vřele doporučit, protože když nepočítám květnový počin “Roots” od Ársaidh, letošní rok už v rámci žánru lepší desku s největší pravděpodobností nenabídne.
Další názory:
Tahle kapela prostě umí – co jiného se na to dá říct. Že je irská pohanská scéna velmi specifická a svým způsobem unikátní, to není žádné velké tajemství, ba právě naopak je to poměrně známá věc. Mael Mórdha sice možná na první pohled stojí trochu ve stínu těch nejznámnějších jmen jako Cruachan nebo Primordial, jejich tvorba však je (a vždy byla) neméně kvalitní, což “Damned When Dead” jenom potvrzuje. Ačkoliv říkat “jenom” možná není tak úplně na místě, protože ono to vlastně není málo. Hlavním poznávacím znamením desky je přesně to, co je hlavní u všech obdobných kapel, a sice charakteristická a nezaměnitelná zádumčivá atmosféra – avšak nutno dodat, že i přes jednotná poznávací znamení mají všechny tyto irské folk/black kapely svou vlastní tvář. Mohlo by se sice zdát, že už toho bylo dost a že by se člověk té ostrovní osudovosti měl pomalu přejíst, ale ani omylem, stále je to velice působivé a unikátní. Víc k tomu nemám snad moc co říct, jelikož právě atmosféra, která pramení snad z každého tónu a každé linky excelentního vokálu, je pro mě v případě “Damned When Dead” tím určujícím faktorem. Vše formální zaznělo už v hlavní recenzi a můžu s tím v podstatě jen souhlasit – stejně jako souhlasím s tím, že vrchol roku na poli pohanské scény mají Mael Mórdha téměř jistý – tudíž se už jen rozloučím vysázením poctivých osmi bodů… H.
Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 5.8.2013 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Turandot
02. Dusk Dance
03. My Last Murderer
04. Silent Lake
05. Restless Rain (il rumore della pioggia)
06. My Darkest Season (pt. 2)
07. Testament
08. Suspended in a Spiral
09. Amnio
Těžko po někom chtít, aby si držel přehled o všech kapelách, které v posledních letech vyrůstají jak houby po dešti a dohromady chrlí statisíce až miliony demáčů, EPček nebo rovnou plnohodnotných alb. Není tedy divu, že českému posluchači jméno Raving Season nic neřekne a nebýt proma, které mi přistálo na harddisku, nebyl bych teď na tom jinak a vůbec by mě to netrápilo. Jenže zrovna v případě italských Raving Season jsem nakonec docela rád, že nás cesty osudu svedly dohromady, protože ačkoli je recenzovaná deska “Amnio” pro kapelu dlouhohrajícím debutem, vyvrbil se z ní počin, který má k amatérismu dost daleko.
Asi jsem ale nezačal úplně šťastně, protože takhle to vypadá, že je “Amnio” dílem nováčků, kterým se podařilo nahrát na první pokus obstojnou desku, jenže skutečnost je taková, že v případě Raving Season se o vyložené zelenáče v žádném případě nejedná. Kapela existuje již osmým rokem a musí se nechat, že na vydání desky její členové nijak zvlášť nespěchali a namísto toho evidentně pilovali svůj výraz až do takové podoby, s jakou se nemusí stydět přijít na firmu a následně před lidi. EP “The Brightness of My Disaster” z roku 2009 jsem bohužel neslyšel, takže je to jen můj odhad, každopádně materiál, jakým se Raving Season snaží zaujmout na své prvotině, tuhle moji teorii podporuje. Už při prvním poslechu jsem totiž zůstal konsternovaný skutečností, jak nečekaně vyzrálou hudbu “Amnio” nabízí, a doteď se na tom nic nezměnilo.
Raving Season hrají hudbu, která balancuje na pomezí gothic a doom metalu, a už z tohoto zařazení se dá celkem snadno odvodit, že k tomu, aby to za něco stálo, je zapotřebí notná dávka zručnosti. V opačném případě by se totiž mohl výsledek zvrhnout v hloupý kýč na jedné straně nebo nudné rádobyumění na straně druhé, přičemž ani jedna varianta není nikterak lákavá. Naštěstí to vypadá, že skladatelé “Amnio” disponují dostatkem zručnosti na to, aby se obou nelichotivých extrémů vyvarovali. Výsledkem je tak velmi umírněné, ale přesto silné album, co místo jakýchkoli prvoplánových haló efektů staví především na promyšlených instrumentálních linkách a pečlivě obhospodařované atmosféře. Instrumentální stránka “Amnio” je vůbec hodna obdivu. Nejde o nic převratného a žádných novátorských postupů nebo virtuozních hráčských výkonů se nedočkáte. Namísto toho ale Raving Season bodují chytrými melodiemi a jejich důmyslnými kombinacemi, které ze zdánlivě jednoduché hudby dělají dost působivou záležitost. Nejvíc je to znát asi na kytarách, které jsou napsány vyloženě skvěle a k jakýmkoli náznakům nudy mají dost daleko. Ani nápadité bicí však albu v žádném případě nedělají ostudu a klávesy mohou mnohým posloužit za příklad vkusného užití tohoto nástroje. Další dobrotu pak dělá parádní dynamika skladeb. Ty se totiž pohybují od velmi minimalistických a maximálně klidných pasáží až k polohám, které nemají daleko k death metalu; ani ty nejostřejší riffované a growlované pasáže však ani náznakem nenarušují integritu alba a naopak ji spíše pomáhají upevňovat. Desce to na každý pád ohromně pomáhá.
Náladu si “Amnio” drží velmi jednotnou a všechny výrazové prvky, se kterými deska pracuje, ji pomáhají budovat, byť různými způsoby. O pestrém instrumentálu tu již zmínka padla, ale netýká se to jen jeho. Dalším důležitým a neméně pestrým prvkem alba jsou vokály, o které se stará dvojice dam – Judith a Federica. První jmenovaná má na svědomí klasicky školený zpěv, kterým přispívá k umírněnější, gotičtější stránce alba, a ačkoli mi její výkon nepřijde úplně bezchybný, rozhodně to není nic, co by zasloužilo nějakou zásadnější kritiku. Slušnou práci odvádí i growlující Federica. Její vokál sice neoslňuje uhrančivou hloubkou death metalových řvounů, ale možná i díky tomu, že je relativně tenký a ne moc silný, perfektně zapadá do celkové atmosféry alba, aniž by přitom rezignoval na agresivitu, se kterou “Amnio” operuje ve svých ostrých, k doom a death metalu bližších pasážích. A ta atmosféra je dalším pilířem, o který se deska opírá. Je to taková melancholická zamyšlenost s lehkou příchutí fatality; sice není nijak zvlášť strhující, ale zato je trvanlivá, a když jí člověk věnuje dostatek pozornosti, nenechá ho sklouznout k nudě a apatickému poslechu po celou dobu, co deska hraje. No a jelikož – jak už jsem výše potvrdil – je zde po čistě hudební stránce hodně co poslouchat, stačí to všechno dát dohromady a najednou nám před očima vyvstává album, které má hodně co nabídnout.
Nerad bych ale čtenářům téhle recenze podsunul dojem, že je “Amnio” opomenutý zázrak undergroundové scény, který svými kvalitami může směle aspirovat na mety nejvyšší. Kdepak, do opravdového mistrovského díla mu ještě pěkný kus cesty chybí. To však nic nemění na faktu, že jde o velice solidní album, které dovede zaujmout výhradně svojí kvalitou a nepotřebuje k tomu jakékoli berličky ve stylu “na debut je to fajn”. Skutečnost, že jde o první řadový počin, se kterým se Raving Season ucházejí o přízeň publika, se ale projevuje trochu jinde. Upřímně totiž doufám, že tohle je jen začátek a že až Raving Season přijdou s další deskou, bude to ještě o úroveň výš. “Amnio” je totiž debut, od kterého se dá odrazit hodně vysoko, ale také laťka, kterou nebude úplně snadné překonat, takže snad to tedy bude ta první varianta. Pro mě velice příjemné překvapení a dost možná objev roku.
Země: USA Žánr: sludge / doom metal Datum vydání: 17.7.2013 Label: Nomadic Fortress
Tracklist:
01. The Land Speaks
02. Песнь просыпающегося города :: Song of the Waking City
03. Ложь во спасение :: White Lie
04. Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Live Free
05. Ни шагу назад! :: Not a Step Back
06. Дом Павлова :: Pavlov’s House
07. Позор :: Shame
08. Сибирь :: Siberia
09. Волк (Скорбящая мать) :: Wolf (Grieving Mother)
10. Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads
11. Эволюция II: Родина-мать зовет! :: Evolution II: Soviet Motherland Calls
12. Заградительные отряды :: Barrier Troops
13. Новая могила :: The New Grave
14. Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers
15. Patriotic Song
16. Эпилог :: Epilogue
Sludgové duo nomádů z Athens v americké Georgii se letošního července rozhodlo navázat na poslední album “Throned in Blood” a ještě mladší EP “Nadir” – tentokráte opět koncepčním albem, podobně jako v případě “L’autrichienne”. Že se Jucifer příběhem přesunuli z rebelující Francie do mrazivého Ruska, svědčí už název psaný v azbuce, jenž v překladu znamená “Za Volhou není žádná země” a točí se kolem nepříliš šťastného osudu Volgogradu, či chcete-li Stalingradu. A ne, za Volhou opravdu není žádná země, jen bezmála osmdesát minut sludge, doomu a dronu těžšího než plutonium.
Co se týče koncepčních alb, od předchozího “L’autrichienne” se změnilo mnohé. Co se týče přirozeného vývoje kapely, jde jen o další logický krok vpřed. Od směsky energického sludge, punk rockových riffů, country vydrnkávaček a všudypřítomných drog předchozích alb se Jucifer dostali do mnohem těžších a temnějších vod, jaké zvěstovali už na “Nadir”. Když se podívám zpětně, krátké EP mělo jediný úkol, totiž naznačit budoucí směřování kapely, protože po našlapaném a poněkud chaotickém “Throned in Blood” kapela udělala krok stranou někam úplně jinam a ponořila se do hustých vod močálu, jenž byl na novém albu nahrazen nekonečnou Sibiří a vražednou ruskou zimou. Už úvodní “Song of the Waking City” dává vědět, že tohle bude výplach se vším všudy a že pokud vás v závěru stihne nějaká ta drobnější lobotomie, budete za ni ještě docela rádi. Hluková stěna tvořená kytarou tak podlazenou, že Gazelle Amber Valentine snad musí drhnout šňůry na prádlo, a nekompromisními bicími Edgara Livengooda navrch překrytá uječeným vokálem a zabalená do opravdu špinavého zvuku, sráží do kolen a na celých osmdesáti minutách vám nedovolí se byť jen nadechnout. Když vyjmu intro, outro a občasná intermezza v rámci částí jednotlivých písní, které jsou tvořeny monology “Matky Rusi” ku svému národu a zemi, pořád ještě zbývá dobrých pětašedesát minut, jež nemají jiné snahy, než vás pohřbít pod nekončící závěje sněhu.
Na rozdíl od H., který se přes delší stopáž nedokázal přenést, mi nedělá problém i přes notnou délku doposlouchat “За Bолгой для нас земли нет” až do konce. Osmdesát minut je na takhle hutný a nekompromisní sludge/drone, místy připomínající kultovku Sunn O))), vážně hodně, neříkám, že ne, ale i přesto mě album baví od začátku do konce. Je dlouhé, je zdrcující, ale masochistickým způsobem mě vážně baví. I přes jistou monotónnost ale nemůžu říct, že by se nic nedělo, tu totiž vytváří především jednolitá zvuková masa. Rozhodně na albu není jedno a to samé tempo a riff od začátku do konce a ač se dobrá polovina alba nese ve středním a pomalejším tempu, najde se i několik dost agresivních skladeb v čele s “Ложь во спасение :: White Lie” nebo “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”. Jediná má výtka putuje na adresu čistého vokálu. Kdo zná předchozí tvorbu, ví, že Gazelle nosí zlato v hrdle a její eterický, atypicky zabarvený hlas byl vždy jednou z předností hudby Jucifer. Přijde mi proto jako neskutečné mrhání, že opravdu v plné síle se na albu objeví jen a pouze jednou, a to až téměř závěru alba. “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers” to v mých očích sice automaticky pasuje do pozice nejlepší skladby, přesto bych byl mnohem raději, kdyby na “За Bолгой для нас земли нет” nebylo tolik harsh vokálu na úkor čistého zpěvu.
Valivý sludge ovšem není to jediné, na co “За Bолгой для нас земли нет” vsází. Jucifer vždy uměli pracovat s atmosférou a nejinak je tomu i tady, ač na předchozích albech byla nálada spíše utopená v drogách a melancholii než přívalech sněhu a deprese. Na rozdíl od “L’autrichienne”, které bylo věnováno Marii Antoinetě a jeho příběh mi přišel spíše jako okrasa než stavební prvek, na novince dává koncept albu hloubku a další rozměr. Je dost možné, že kdyby “За Bолгой для нас земли нет” bylo prostým dlouhohrajícím albem, asi mě natolik neosloví, ale ve spojení s ponurým osudem Volgogradu jsem albu naprosto propadl. Není pro mě jen osmdesáti minutami sludge, doomu a dronu, pomalého tempa a těžkých monotónních riffů, nýbrž osmdesáti minutami bolesti, žalu a drsné Sibiře přikryté pod bílou peřinou. Osmdesáti minutami dlouhé cesty zničeným Volgogradem i hlavami jeho neméně zničených obyvatel. Atmosféra se pro svou hustotu dá krájet leda diamantovou čepelí. Sedmiminutová “Эпилог :: Epilogue”, z níž většina je cesta současným městem doprovázená zvukem projíždějících aut, pak působí jako vytržení ze sna do tvrdé reality – a vy se nechcete probrat, takže vás nakonec donutí si to celé zopakovat ještě jednou znovu. A znovu. Tak dlouho, dokud sami nebudete mít dost, tedy za předpokladu, že už napoprvé vás právě již zmiňovanou délkou album nezabije.
Shrnuto a podtrženo, “За Bолгой для нас земли нет” je skvělé album. Dlouhé a tvrdé jako ruská zima, ale právě tím je mi nesmírně sympatické. S ničím a s nikým se nepáře. Posluchače bez servítek semele, rozžvýká a vyplivne a donutí vlézt mu do chřtánu znovu. Nebudu lhát, čekal jsem něco poněkud odlišného a “Nadir” považoval spíš za úlet než za manifest nového zvuku, ale Jucifer si mě i přes změnu stylu opět získali, přičemž náročností poslechu spolehlivě deklasovali veškerou svoji předchozí tvorbu do role sluníčkových, snadno přístupných alb. Osobně ale doufám, že se k nim s budoucím počinem tak trochu vrátí, protože mám obavy, že další deska podobného ražení by se jim nemusela příliš vyplatit.
Druhý pohled (H.):
Ačkoliv známka 7,5 rozhodně není z obecného hlediska špatná, v případě Jucifer značí hodně rozporuplný pocit, který z “За Bолгой для нас земли нет” mám. Víte, v základě se mi po hudební stránce ta deska opravdu líbí, fakt hodně. Podobně nařvaný hnusný sludge, který se člověku pomalu zarývá do hlavy a bolestivě tam všechno drtí a ničí, mám vážně rád. A Jucifer zde předvádí, že i tohle umí skvěle. Některé skladby jsou vážně výtečné, třeba až black metalem načichlý náhul “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”, mrazivá “Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads” nebo nádherným čistým vokálem kořeněná “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”.
Tohle všechno je super a opravdu mě to oslovuje. Co však nahrávku potápí, to je skutečně přemrštěná délka, jež se blíží až k 80 minutám. Obecně má s tímhle problém dost sludgových nebo dronových alb, protože drhnout podobná zla víc jak hodinu je vražda, zvlášť když je těch minut ještě 80 a když si je dost písní podobných jako vejce vejci. Koncept nekoncept, tohle je prostě moc a upřímně se přiznám, že na první pokus jsem měl opravdu velký problém zmáknout “За Bолгой для нас земли нет” na jeden zátah – a to já jsem – dovolím si tvrdit – docela otrlý posluchač. Dlouho se mi nestalo, abych měl co dělat, abych nějaké album doposlouchal kvůli tomu, jaký je to nářez, v drtivé většině případů se mi to totiž stává spíš proto, že se jedná o nudnou hudbu. Pravda, s dalšími poslechy jsem si trochu zvyknul a “За Bолгой для нас земли нет” vstřebal lépe, ale i tak si myslím, že ta stopáž měla být o hodně kratší. A ve výsledku je to škoda, protože čistě po hudební stránce “За Bолгой для нас земли нет” na těch 8,5, které dává kolega, opravdu je…
Trouble patří k základům americké doom metalové scény. Ta je dosti svébytná a zrovna u této kapely mám dojem, že tam toho doomu nikdy příliš nebylo. Sabaťácký základ tam sice je, ale jde se více do heavy metalu než do zkázonosné odnože. Co vlastně tedy novinkové album “The Distortion Field” přináší? Především není nazpívané charismatickým Ericem Wagnerem, ale Kylem Thomasem…
Rozhodně se musí nechat, že jde o kvalitního pěvce, přesto mi jeho projev zní poněkud tuctově. Schází mi tam nějaká jiskra, něco, u čeho bych si fakt dokázal říct, že mu to žeru i s navijákem. Nemám tím na mysli, že by to byl nějaký průser, muzika je kvalitní a chytlavá. Po všech těch letech už má kapela přece jen nějakou praxi, a tudíž nehrozí, že by po skladatelské stránce měli zklamat. Vlastně mě docela překvapilo, jak uvolněným dojmem celá nahrávka působí. Hned od úvodu se valí těžkotonážní riffy, aby se skladba následně rozjela a evokovala mi Black Sabbath v éře s nebožtíkem Diem. Chvílemi to fakt zní jako regulérní heavy metal se zatěžkanějšími kytarami.
Album dosahuje stopáže přes hodinu, ale nenudí. Skladby jsou nápadité a napínavé, navíc s chytlavými refrény. Těžkotonážní zvuk výsledku jen a jen pomáhá. Vysloveně mě to baví, jen jsem musel překonat to počáteční překvapení z celkového vyznění a nového vokalisty. Přece jen jsem očekával něco trochu jiného, ale ve finále jsem spokojený. Riffy nutí do pařby hned od prvních tónů, jsou správně úderné, jednoduché, účelné. V podstatě celá deska je taková… účelná. Vše je na svých místech a nic nepřečuhuje víc, než je potřeba.
Nemám moc co dál k této desce říct. Tohle by se mělo poslouchat, ne sáhodlouze komentovat. Pro milovníky doomovek (těch tradičních z amerického kontinentu) určitě povinnost. Trouble totiž umí a ani po třiceti letech rozhodně elán neztrácí. Dokáží jít s dobou a přitom hrát v podstatě archaický žánr. I to je dneska už umění. Mnoho kapel oživuje odkazy dob dřívějších, ale je kumšt neznít při tom jako stupidní revival. Ne tak v tomto případě, když nějakou hudbu děláte takovou dobu, asi těžko můžete přijít s vyloženým propadákem. Myslím, že na svou novou desku můžou být Trouble hrdí, protože byť bez původního pěvce, dokázali s novým zpěvákem vytvořit silnou fošnu.
Země: USA Žánr: doom / gothic metal Datum vydání: 21.5.2013 Label: Steamhammer
Tracklist:
01. Lay My Soul to Waste
02. Shallow Grave
03. The Needle in You
04. In the Sleeping Death
05. Killer by Night
06. Growing Old
07. Dead of Winter
08. Devil Came with a Smile
09. Day of the Storm
10. DMSLT
11. Cold Dark Mourning
Díky poměrně osobnímu vztahu ke kapele, z níž dnes recenzovaná skupina vychází nejen hudebně, ale částečně i personálně, dnes začnu svoji recenzi tak trochu nostalgicky, od událostí, které se udály před třemi lety, léta Páně 2010. Od onoho nešťastného úmrtí Petera Steela a rozpadu Type O Negative, který neodvratně následoval vzhledem k tomu, jak moc zásadní postavení Peterův temně medový hlas v kapele zastával, jsem potichu a naivně doufal v nějaké pokračování s tím, že tohle nemůže být naprostý konec. Toho se fanouškům Type O Negative (mě nevyjímaje), ač poněkud nepřímo, dostalo o něco později, konkrétně roku 2011, založením kapely A Pale Horse Named Death bývalým bubeníkem Type O Negative, Salem Abruscatem, který bubenickou sesli obýval v letech 1989-1994, a Mattem Brownem ze Seventh Void, která během stejného roku vydala debutovou desku “And Hell Will Follow Me”.
Hudebně se dá opravdu mluvit coby o nástupci padlého krále gothic metalu (ano, opravdu bych byl velice nerad, kdyby si čtenáři spojovali s gothic metalem takové věci, které se obvykle označují škatulí “symphonic power”, to vážně není gothic metal), ačkoliv Sal s Mattem dali více prostoru doomové složce před gothic rockovým soundem. Ostatně, prachsprosté kopírování hudby Type O Negative by ani nefungovalo, už jen proto, že Peter Steele byl skutečně nezaměnitelnou persónou, která svým vokálem a černou magií byla schopna omámit zástupy fanoušků, kteří by nejspíše A Pale Horse Named Death poslali do pekel, kdyby se o to byť jen pokusili. “And Hell Will Follow Me” tak přímo odkazuje na své kořeny, ale zároveň ukazuje, že kapela nechce jen žít z odkazu Type O Negative, ale nýbrž že jde o navazující článek k něčemu dalšímu. A to něco další představuje letos vydané album “Lay My Soul to Waste”.
Že kapela nepřešlapuje na místě, ale pomalu posouvá své výrazivo kupředu, můžete zaslechnout už docela zkraje. Ve třetí skladbě “The Needle in You” s poměrně ostrým nástupem je možnost zaslechnout i nějaký ten growl, který se objevuje i v některých dalších skladbách, takhle namátkou třeba v předposlední “DMSLT”. Obecně lze říct, že nahrávka je oproti svému předchůdci ještě o něco tvrdší a o něco málo více energická, přesto pořád laděná do temného hávu doom metalu. V tomto ohledu se nesnaží přiblížit žánrovým velikánům, stále jde o fúzi s gothic metalem (tady už o gothic rocku vážně nemůže být řeč, leda v náznacích), tak jak jej známe z tvrdší stránky Type O Negative, což nejvíce připomíná skvělá “Growing Old” svými melancholickými klávesami nebo “In the Sleeping Death” s dosti charakteristickou kytarovou linkou. Těžko instrumentální stránce něco vytknout. Pokud však, pak že by občas potřebovala trochu koření navrch. Něco, co se nejen dobře poslouchá (a že tohle se poslouchá safra dobře a samo), ale něco, co vás zaujme a nevyženete to z hlavy, dokud se toho nepřejíte. Pořád mi tu chybí něco, co mě vyloženě zašlape do země a přikryje mramorovým náhrobkem, který mě už nepustí ven. Mám tu před sebou dobrý gothic/doom metal s dobrými nápady, riffy, sóly a vším, co k takové hudbě patří, ale ty opravdu skvostné zatím chybí. Krok kupředu ze stínu svého předchůdce úplně nestačí, ačkoliv za něj má kapela nemalé plus.
Medově utahaný vokál Sala Abruscata se od přechozí desky v čistých polohách téměř nezměnil, jak jsem ale naznačil výše, občas přitvrdil až k agresivnímu řevu, který vybraným skladbám dává pořádnou hromadu energie navrch. Občas by mu možná prospělo, kdyby zkusil vystřídat i více než jen tyhle dvě polohy, neb první je občas až příliš a člověk se jí občas přejí, protože pořád jde sice o dobrý, ale nepříliš výjimečný vokál, a druhá je spíš doplňkovou záležitostí, které je na albu poměrně málo. Co ovšem musím jednoznačně vyzdvihnout, je vyváženost celé desky. Drží při sobě, nemám problém ji vyslechnout od začátku do konce, aniž bych byl nucen cokoliv přeskakovat. Žádná ze skladeb vyloženě nezapadá, na druhou stranu ani nevyčnívá. Album si díky tomu drží jednotnou úroveň, ale přijde mi, jako by nemělo ambice na něco víc a působí tak na mě poněkud bezzubě.
Vážně tím nechci říct, že by to bylo špatné album. Několik důvodů, proč nakonec hodnotím “pouze” za sedm z deseti, jsem již popsal výše. Závěrem bych chtěl pouze říct, že pánové si coby de facto přímí pokračovatelé gotické legendy vybrali nelehký úkol. Vždy totiž budou s hudbou Type O Negative srovnáváni, přinejmenším tak dlouho, než plně vystoupí z jejího stínu něčím, co buď přirozeným vývojem dojde někam zcela jinam, anebo nějakým způsobem posune hranice gothic metalového žánru zase o kus dál. A vzhledem k tomu, že zatím nedošlo ani k jednomu, ani k druhému (a kdo ví, jestli kdy vůbec dojde), je sedm bodů adekvátní hodnocení, za které se “Lay My Soul to Waste” nemusí vůbec stydět.
Welter in Thy Blood z americké Kalifornie a jejich album “Todestrieb” se pro mě stali asi zatím nejtěžším oříškem za dobu mého působení na stránkách Sicmaggot. Při prvním poslechu jsme měl dojem, že k tomu snad nenapíšu ani čárku a dám tomu rovnou nulu, nebo to neohodnotím, jak jsem nechápal, o co má jít. S dalšími poslechy se můj názor vylepšoval, ale musím se vám přiznat, že i když se můj dojem napravil, nakonec se u mě nějaké extra nadšení nekoná.
Trojice si lebedí v hodně ponurém black/doom metalu. Je to tedy víc doom než black, ten tam je slyšet při hodně velké představivosti a vzhledem k tomu, jaké stopáže dosahuje většina z těch pěti skladeb, které se na albu nacházejí, se dost často objevují i ambientní plochy, viz hned úvodní skladba “Culture of Violence”, ve které se ve finále vlastně nic neděje. Zvuk je úmyslně dosti bahnitý, takže když už se dokážete nějak prohryzat tím, co vlastně hrají, můžete se začít prokousávat tím dunícím bahnem, které se na vás valí celých 45 minut, a hledat nějaké záchytné body a motivy… mně osobně se to příliš nedařilo.
Snažím se pochopit, co by mi tahle muzika vlastně měla dát. Hned druhá věc “Blood Stained Hope” přesahuje závratných šestnáct minut, ale v podstatě jde o repetici skladby předchozí, úmorná kila a špinavý sound, někde v pozadí i něco jako řev. Já mám chmurné věci rád, i funeraly si umím vychutnat, ale tohle je na mě už asi moc underground. Možná si říkáte, proč to tedy vlastně recenzuji, když tomu nerozumím, ale já holt musím zkoušet nové věci a zjišťovat, co mě osloví. Myslím že člověk, který se vyloženě rochní v podobných záležitostech, to může být hodně kvalitní záležitost. Já to bohužel asi neumím ocenit.
První “normálně” znějící skladbou se tak stává kratičká (v kontextu alba) “Cease to Exist”, která vykazuje známky klasické kompozice a dokonce přináší i riffy (riff?), které se dají pamatovat. Ono se vlastně to kytarové hraní příliš riffováním nazývat nedá, většinou jsou to nějaké disonantní akordy, které zní do prázdna. Vrcholem je sem tam nějaké tremolo, které je většinou naprosto nepostřehnutelné. “Thanatos Instinct” je opět podivná tryzna s nepochopitelně navýškovanými bicími, které absolutně přeřvávají vše ostatní. Nevím, jakým způsobem se deska nahrávala, ale zní fakt zajímavě, když každá skladba má v podstatě úplně jinak nastavený zvuk a nástroj, který takřka nemůžete zaregistrovat v jedné skladbě, ve druhé trhá uši. Ale asi to tak má být.
Já si nemůžu pomoct, myslím si, že v rámci žánru tohle má svoje kvality, ale mně to přijde jednoduše špatné a nudné. Docházím k názoru, že tady vlastně nemám ani moc o čem psát. Musím říct, že jsem se dlouho u podobné muziky tak nenudil. Rád bych slyšel názor někoho, kdo fakt tohle žere, protože já si to neumím moc představit. Možná ale za rok, za dva dospěju do stádia, kdy začnu rozumět i tomuto stylu vyjádření. Prozatím je to však za mě hodně pod průměrem.
Další názory:
Já osobně na rozdíl od kolegy s podobnými depresemi na hranici poslouchatelnosti problém nemám, když je nálada, s chutí si to poslechnu. Z tohoto důvodu nemám problém ani s “Todestrieb”. Akorát se mi zdá, jako by se Welter in Thy Blood spíše plazili žánry jako dark ambient, drone, s přimhouřením očí až k náznaku noisu a teprve to zalili misantropickou black metalovou omáčkou, která s nějakým doomem kromě extrémně pomalého tempa nemá společného v podstatě nic. Nicméně ať je to jakkoliv, rozhodně absolutní souhlas s tím, že se jedná o naprosté bahno na úplném podzemním dně, takový extrém v extrému, který zkousnou jen opravdu otrlí posluchači. V žádném případě se nejedná o hudbu pro každého a i pro, kteří podobně šílené záležitosti poslouchají, to nebude na každodenní poslech. Cílem podobných desek jednoduše není vůbec nic jiného, než posluchače zalít tunami největší možné deprese, z níž se nevyhrabe ani poté, co album dohraje (nebo jej někdo v půlce vypne). O nějakých hračských výkonech, zvuku nebo čemkoliv jiném se nelze bavit ani náhodu. Na tuhle hru buď musíte přistoupit a dostat tak desku, jež se svou nechutností doslova zaryje pod kůži, nebo ji nepochopit a pak dostanete 45 minut neposlouchatelného bordelu bez jakéhokoliv smyslu. Volba je na vás… H.
