Archiv štítku: doom metal

Galadriel – The 7th Queen Enthroned

Galadriel - The 7th Queen Enthroned
Země: Slovensko
Žánr: dark / doom metal
Datum vydání: 15.11.2013
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Evilution
02. Crucifixion DeLuxe
03. Still Not Dead Enough
04. This World Is War
05. The Last Time
06. Labyrinth
07. Mother Is Dying
08. Eosphorus

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Galadriel vždy patřili mezi kapely, které jsem měl rád; když tak o tom přemýšlím, tak v rámci slovenské scény jsou vlastně dlouhodobě jedním z mých největších favoritů. Trojici starých desek “Empire of Emptiness”, “The Mirror of Ages” a “Oblivion” bych se ani náhodou nebál označit za skvělé věci s výbornou atmosférou, jež bez sebemenších problémů stále funguje i v dnešní době, ačkoliv samotné nahrávky jsou možná z obecného hlediska malinko zapomenuté a vzpomenou si na ně už jen staří fanoušci. I následující dvě alba, “From Ashes & Dust” a “World Under World”, která mnohým svého času příliš nesedla, jelikož přinesla odklon od předchozí tvorby – v případě prvního jmenovaného ještě relativně malý, v případě druhého díky koketování s lehkou elektronikou na některých místech již docela velký – jsem si dost oblíbil a také je mám rád. Šestá deska “Renascence of Ancient Spirit” už mne však bohužel zklamala… nebyla vyloženě špatná a další posun ve výrazu Galadriel nebylo to, co by mi dělalo problém, rozhodně mi z principu nevadilo, že už to není ten zastřený a neobvyklou atmosférou obklopený dark/doom, nicméně jsem do toho v uvozovkách rockovějšího pojetí prostě nedokázal dostat, díky čemuž si “Renascence of Ancient Spirit” odneslo nepříliš příznivý titul první nahrávky Galadriel, jež mě nebavila…

Tím spíš jsem ovšem vyhlížel další počin “The 7th Queen Enthroned”, na nějž Galadriel nechali své posluchače čekat prozatím nejdéle ve své historii, celých pět let. Mírnou naději, že by se skupina mohla alespoň částečně navrátit k tomu, co jí kdysi tak šlo, budil i návrat kytaristy Tomaxe Gabrise, jenž s výjimkou debutu “Empire of Emptiness” nahrál všechna alba před “Renascence of Ancient Spirit”. Novinka však – a musím říct, že z mého pohledu bohužel – víceméně pokračuje v cestě nastolené albem z roku 2007. V překladu to znamená, že v té hudbě sice nadále zůstávají základní vztyčné body zvuku Galadriel, avšak celkově nahrávka působí trochu odlehčeněji. Atmosféra již zdaleka není tak hutná, jak tomu bylo na starších deskách, a tudíž ani není tak působivá. Vlastně bych se jak v případě “Renascence of Ancient Spirit”, tak v případě “The 7th Queen Enthroned” docela zdráhal vůbec o nějaké vyložené atmosféře mluvit. Album relativně příjemně ubíhá, poslouchá se úplně v pohodě, ale na rozdíl od starší tvorby už mně osobně nic moc nedává – a právě v tom vidím ten největší problém současných počinů Galadriel. Právě tím jsem také myslel výše zmiňované “rockovější” pojetí, jelikož se jedná o notně lehčí záležitost, která však ani zdaleka člověka nedostane takovou atmosférou.

Z technického hlediska není “The 7th Queen Enthroned” vlastně co vytknout, čímž nemám na mysli pouze věci jako zvuk nebo instrumentální a vokální výkony, ale třeba i fakt, že kapela nepřešlapuje na místě a je v její tvorbě cítit nějaký vývoj směrem kupředu, což jednoznačně považuji za klad. Čistě z pocitového hlediska se však u mě “The 7th Queen Enthroned” s jakoukoliv deskou do roku 2004 nemůže příliš srovnávat. Na druhou stranu je ovšem nutno podotknout, že kdo starší věci nastudované nemá, ten by s “The 7th Queen Enthroned” rozhodně nemusel mít takový problém, jaký mám já. Zcela dobrovolně přiznávám, že mně prostě kalí úsudek vzpomínka na majstrštyky jako “The Mirror of Ages” nebo “Oblivion”; uznávám, že je to vůči “The 7th Queen Enthroned” možná trochu nespravedlivé, bohužel si však nemohu pomoct. Nevylučuji však, kde se na novince s Galadriel setká poprvé, mohl by být i nadšený.

I přesto “The 7th Queen Enthroned” nepovažuji za špatnou nahrávku a rozhodně nemůžu tvrdit, že by album nemělo své silné momenty. Jedním z nich je zcela jistě “Still Not Dead Enough”, jež zezačátku trochu paradoxně boduje právě svým odpichem – určitě tomu napomáhá i na Galadriel docela neobvyklý efekt, který ale určitě není nezajímavý. Kromě toho se skladba blýskne i hostujícím vokálem Sakise Tolise z řeckých black metalových veteránů Rotting Christ, jehož charakteristický zpěv člověk nemůže přeslechnout, ani když nemá tušení, že na “The 7th Queen Enthroned” hostuje. V paměti také utkví i hned následující “This World Is War”, která je v porovnání se zbytkem písniček trochu ostřejší… i když se v podobném duchu nese třeba i nejkratší “Labyrinth”, “This World Is War” mě osobně zaujala více. Za vrchol “The 7th Queen Enthroned” bych však označil trochu rozmáchlejší “Eosphorus” v samotném závěru.

Galadriel

Ve finálním verdiktu v podstatě jen musím zopakovat to, co již bylo řečeno výše – “The 7th Queen Enthroned” rozhodně není špatné album a pokud bych jej měl hodnotit bez znalosti předchozí tvorby, hodnotil bych jej mnohem kladněji; ve světle toho, jak dobré desky mají Galadriel na kontě z minulosti, ovšem musím bohužel trochu přitvrdit… ačkoliv na druhou stranu, oproti “Renascence of Ancient Spirit” se určitě jedná o zlepšení. Přesto všechno se však stále jedná o solidní a bezpochyby nadprůměrnou práci… kdybych to měl vyjádřit polopaticky, i přes výše řečené si to album stejně časem koupím, když nic jiného už jen z toho důvodu, abych si doplnil sbírku…


Nadja – Dagdrøm

Nadja - Dagdrøm
Země: Kanada
Žánr: drone / doom metal / ambient
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Broken Spine Productions

Tracklist:
01. One Sense Alone
02. Falling Out of Your Head
03. Dagdrøm
04. Space Time & Absence

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zjistil jsem, že recenzovat kanadské experimentální duo Nadja je docela výzva. Člověk by si i myslel, že o podobných formacích vysype z rukávu desítky vět bez mrknutí oka, ale když má své dojmy opravdu sepsat, zjistí, že tahle nevšední kombinace někde na průsečíku žánrů jako drone, doom či ambient, to vše navíc obepnuté všeříkající a zároveň nicneříkající nálepkou post, je ve své podstatě tak těžce uchopitelná, že se nelze rozhodnout, z jakého konce to začít…

Předně musím říct, že zdaleka nejsem na tvorbu Nadja nějaký kdovíjaký odborník. Aidan Baker se svou manželkou Leah Buckareff, kteří kapelu tvoří, totiž trpí naprosto šílenou nadprodukcí – vždyť nosiče, na nichž se objevilo logo Nadja, se již dávno počítají na desítky, k tomu navíc samotný Aidan Baker disponuje množstvím vlastních vedlejších projektů. Jenom v letošním je právě recenzované album “Dagdrøm” již pátou nahrávkou. Podle mého názoru je to v takovém počtu až kontraproduktivní, protože si prostě nedokážu představit, že by existoval člověk, který by jim to všechno opravdu poslouchal a kupoval. Ostatně, vidím to sám na sobě, poslouchám jen sem tam něco, co se mi náhodou dostane pod ruku, ale že bych měl chuť se systematicky prokousávat mnoha desítkami hodin hudby, to vážně tvrdit nemohu, tím spíš, že Nadja produkuje docela těžkou muziku, na jejíž pochopení musí člověk vynaložit nějaký čas… to abych pak nedělal nic jiného, než poslouchal jednu konkrétní kapelu.

“Dagdrøm” je po několika kolaboracích, které jsou u tohoto projektu dosti běžné, opět kompletně vlastní a svépomocí nahranou deskou bez účasti dalších umělců (s výjimkou hostujícího bubeníka Maca McNeillyho). Hudebně se nese v zajetých mantinelech Nadja – soudě tedy dle toho vzorku diskografie, s nímž jsem měl osobně tu čest. V překladu se jedná o pomalejší drone s občasnými ambientními nádechy a téměř až black metalovým zvukem kytary, byť hudebně to s tímto žánrem nemá nic společného; nechybí samozřejmě ani upozaděné zastřené vokály. Písně jsou delšího rozsahu, plné rozsáhlých monotónních ploch, rozhodně mají hodně daleko do čehokoliv, co by se dalo nazývat chytlavostí. Platí to o všech čtyřech skladbách na “Dagdrøm” – z nahrávky má člověk díky tomu jednolitý dojem, jako kdyby spíš než čtyři dlouhé kompozice poslouchal jednu extrémně dlouhou píseň, přesto se pár momentů, které člověku utkví v hlavě, najde. V tomto ohledu stojí na prvním místě poněkud netradičnější “Falling Out of Your Head”, především díky výrazné baskytaře, jež hraje v mnohých částech úplně samotná. Osobně mě hned na první poslech zaujal také působivý a později až ohlušující začátek závěrečné “Space Time & Absence”, v němž doteď vidím jeden z vrcholných momentů “Dagdrøm”.

Nicméně, Nadja představuje ten druh hudby, který jednoduše nemůžete hodnotit za pomoci jakýchkoliv běžných měřítek, jediným metrem, podle něhož lze nahrávky této kapely posuzovat, je pouze osobní pocit. A v tomto ohledu musím říct, že na mě “Dagdrøm” zdaleka nepůsobí tak, jako se to daří některým počinům z minulosti. Když to porovnám namátkou třeba se skvělým “Radiance of Shadows”, které je asi mou nejoblíbenější deskou Nadja, tak “Dagdrøm” jednoduše není tak působivé, přestože své silné pasáže jistě má, viz zmiňovaný začátek “Space Time & Absence” nebo některé části titulní “Dagdrøm”. Na druhou stranu je ale možné, že někomu jinému zas novinka sedne mnohem více a jiné kusy od skupiny, které se mně líbí více, zase zavrhne, přestože v konečném důsledku bychom se oba shodli, že Nadja je velice zajímavé a netradiční uskupení. Už jen z tohoto důvodu si nedovolím hodnotit číselně, pouze na závěr řeknu, že svým způsobem to za zkoušku stojí (když ne přímo “Dagdrøm”, tak alespoň něco jiného z dílny Nadja), byť se to bude líbit asi jen zlomku lidí…


Witchcraft – Legend

Witchcraft - Legend
Země: Švédsko
Žánr: stoner / hard rock / doom metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Deconstruction
02. Flag of Fate
03. It’s Not Because of You
04. An Alternative to Freedom
05. Ghost House
06. White Light Suicide
07. Democracy
08. Dystopia
09. Dead End
10. By Your Definition [bonus]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Švédští doom rockeři Witchcraft se svou hudební produkcí trefili do aktuálního trendu, kdy se do popředí zájmu rockových, potažmo metalových fanoušků dostává retrospektivní pohled na rockovou hudbu, jak před nějakými čtyřiceti lety stála na vrcholu. Na svém aktuálním, v pořadí již čtvrtém albu, pojmenovaném “Legend”, nadále utváří hudební styl, se kterým se rozhodli před více než deseti lety udělat díru do světa. Není třeba očekávat nějakých změn, Witchcraft prostě a jednoduše ví, po čem je aktuálně hlad, a tak vlastně svou vizi doom rocku se stoner rockovými kořeny pouze obrušují do dokonalosti jako diamant. Pokračuje se tam, kde se na předchozím “The Alchemist” skončilo. S jediným nepatrným rozdílem. Witchcraft se posunuli od Rise Above Nations pod vydavatelská křídla kolosu Nuclear Blast.

Můžete si o Nuclear Blast myslet, že je to jen továrna na prachy, nic proti tomu nemám, ale je zapotřebí se podívat i na tu pozitivní stránku věci. Hudba Witchcraft se díky tomu dostane mezi širší skupinu posluchačů, což je jenom dobře. I díky novému chlebodárci je novinka technicky ve všech směrech vyšperkovaná na jedničku, zvuk je krásně čistý a dokonce se podařilo přenést takovou tu pověstnou živelnost, díky které zní kapela “živě” i z alba. Witchcraft svou kariéru nepostavili na kdovíjak originálním základu, ale to vyvažují svým nasazením, uvěřitelným projevem a samozřejmě kvalitou hudebního přednesu. Kopa stoner rockových kytarových riffů s doomovým nádechem, porcí přesné rockové rytmiky a vzletného melodického vokálu jsou všechno atributy, se kterými už prorazila nejedna sebranka, ale pořád je to hudební směsice natolik zajímavá a v případě Witchcraft podaná tak šikovně, že mi ta naznačovaná nepůvodnost ani nevadí. Trvalo to dlouhých pět let, ale nakonec jsme se dočkali, takže přistupme k objasnění otázky, zda očekávání do “Legend” vkládaná byla naplněna, protože, přiznejme si, pozici měli po “The Alchemist” velice těžkou.

Hned na úvod prozradím, že tentokrát se Wichcraft nepodařilo překonat laťku, kterou “The Alchemist” nastavilo. K takovému soudu mám jeden jediný důvod. Vyrovnanost skladeb. Bohužel se na výsledný kotouček dostaly i skladby slabší, které by možná zapadly na první album, které já osobně považuji za nejslabší, ale na “Legend” bych čekal víc. Jmenovitě jsou to písně “An Alternative to Freedom”, “White Light Suicide” a “Democracy”. Vím, že to je hodně subjektivní názor, protože dané skladby jsou zdánlivě kvalitativně na stejné úrovni jako zbytek desky, ale mně ani jedna z nich nepřišla ničím výjimečná či nezapomenutelná, takže se radši zaměřím na ty světlejší momenty. Jako jednu z nejpovedenějších skladeb bych označil úvodní “Deconstruction” se sabbathovským feelingem, který má na starosti ústřední kytarový riff à la Tony Iommi. Hodně mě baví pátá v pořadí “Ghost House”. Její houpavý rytmus, chytlavá vokální linka a chytrá kytara mě zaujaly hned na první poslech a to nejen protože se jedná o nejpřístupnější položku alba. Dost podobně by se dalo hovořit o “It’s Not Because of You” s lehce zapamatovatelným refrénem. Naproti tomu “Dystopia” je utahaná doom rocková palba, jak má být. Chvilku jí sice trvá, než se rozjede, ale úvodní semi-akustická tříminutová pasáž je jedním z top momentů “Legend”.

Kapitolou samou o sobě je závěrečná “Dead End”, jejíž stopáž se zastavila za hranicí dvanácti minut. Svou rozmáchlostí a množstvím nápadů bude určitě považována za nástupce, případně konkurenci “The Alchemist” z předchozího alba, která byla ještě o dvě minutky delší a představovala esenci toho nejlepšího, co Witchcraft produkují. Stejný pocit mám i z “Dead End”. Postupně se vystřídají sabbathovské pasáže s těmi psychedelickými a i přes různé nálady zní celá kompozice dost semknutě. Dokázal bych si představit, že by se na albu mohly nacházet takové skladby v hojnějším zastoupení dvou až tří kusů. Při zachování kvality “Dead End” by to určitě nemuselo být na škodu. Dokonce jsem si ji oblíbil ještě o něco víc než její starší kolegyni a upřímně si nedovedu představit, že by album mohlo být zakončeno lepším způsobem.

Suma sumárum, škoda několika méně výrazných skladeb, které za zbytkem mírně pokulhávají a díky kterým je střed alba slabší, čímž se kazí celkový dojem, který ve mně “Legend” zanechal. Pravda, po několika prvních posleších jsem byl o něco spokojenější, ale rozhodně tím nemám v úmyslu naznačit, že by byla novinka špatná, poslech jsem si užíval. Jak už jsem říkal, nemůžu se zbavit dojmu, že “The Alchemist” bylo vyrovnanější a celkově jej považuji za silnější album. Nicméně, na tvorbu Witchcraft nijak nezanevřu a s chutí si vychutnám i příští porci povedeného retro rocku s doomovým feelingem, protože i když to tentokrát nedopadlo na 100%, tak příště může být vše napraveno a Witchcraft jsou jednou z kapel, které mají šanci dokázat, že “old school” se může brzy přerodit v “new school”.


Katatonia – Dead End Kings

Katatonia - Dead End Kings
Země: Švédsko
Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock
Datum vydání: 27.8.2012
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Parting
02. The One You Are Looking for Is Not Here
03. Hypnone
04. The Racing Heart
05. Buildings
06. Leech
07. Ambitions
08. Undo You
09. Lethean
10. First Prayer
11. Dead Letters

Hodnocení:
Onotius – 8/10
H. – 6/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ač jakožto externí redaktor mohu redakční eintopf pouze číst a tiše přemýšlet nad deskami očekávanými zdejšími plnohodnotnými hudebními publicisty, je nutno říci, že i má očekávání ohledně měsíce srpna se soustředila primárně na desku švédských hudebníků zvaných Katatonia. Od posledního počinu zvaného “Night Is the New Day”, který v kontextu jejich tvorby považuji spíše za slabší, uběhly již tři roky a zvědavost ohledně jeho následníka rostla. Na ochutnávku skupina zveřejnila ukázku “Dead Letters”, která, ač příjemně překvapila svým zvukem (který ve mně mírně evokoval americké alternativce Tool spojené s prog rockovější tváří Opeth) a vcelku zajímavou melodií, ve mně zanechávala zrnka pochybností, zda nová Katatonia nebude výhrou formy nad obsahem a zda vypracovaný hudební kabát nebude ve skutečnosti zakrývat obsahovou prázdnotu. V tomto ohledu byly mé obavy naštěstí plané. Deska je plna nápadů, které, ač nejsou tak lehce zapamatovatelné, rozhodně nabízí jistý hudební zážitek.

První věcí, která na albu pravděpodobně člověka zaujme, je velice vyvedený artwork, který využívá sice vcelku klišé motivu, jako celek ovšem působí značně propracovaně a i docela neokoukaně. Rozkládající se havran ze zobáku vypouštějící černé mračno, je zde vyobrazen na šedavém pozadí lesa s chatrnými sloupy vysokého napětí. Nad hlavou se mu nachází hejno jiných havranů (tito jsou ovšem ještě živí) a černočerné slunce. Tato apokalyptická vizualizace vás ihned uvede do nálady alba. Nyní se ovšem zaposlouchejme do samotné hudby…

Zvuk alba se od svých předchůdců liší zejména valnějším využitím symfonických kláves s občasnými elektronickými prvky, které příjemně osvěžují melancholické nálady pro Katatonii typické. Tento klávesový aspekt dodává nápaditost i hitovým melodiím, vesměs refrénům doprovázeným rafinovanější instrumentací. Zmiňované elementy jsou ovšem do zvuku zapasovány velice vkusně, takže tradiční zvuk není přehlušen a zároveň tímto je příjemně okořeněn. Navíc je tím albu dodána jistá pestrost, která pomůže posluchači orientovat se v poslouchaném materiálu. Takto tedy k zvukovému hávu.

Desku otvírá skladba “The Parting”, která ihned navodí patřičnou atmosféru za pomoci již zmiňovaného prvku kláves, které jsou zde transformovány do zvuku klavíru a smyčců. Refrén, ač možná ne na první poslech zapamatovatelný, má svou sílu a skladbě dodává naléhavost. Následuje “The One You Are Looking for Is Not Here”, která disponuje jemnějším zvukem, a Jonase zde doprovází ženské vokály Silje Wergeland (The Gathering), i přesto ji ovšem považuji v kontextu alba za skladbu méně záživnou. Velký hitový potenciál skrývá skladba “Hypnone”, která se svým melodickým a atmosférickým refrénem (kde opět klávesy vyhrávají působivý doprovod) si je schopna posluchače spolehlivě omotat kolem prstu. Silný refrén ovšem nabízí i skladba následující, která nese název “The Racing Heart” a začíná s tichými klávesovými prvky.

Ostřejší start nabízí “Buildings”, která valně využívá střídání partů měkkých a pasáží tvrdých či hřmotných. Tato skladba byla mimochodem také zveřejněna již před vydáním alba ve formě promo videoklipu k nadcházejícímu americkému turné. Několik úseků následující stopy, která nese název “Leech”, v člověku evokuje jemné prvky elektronické hudby. Na mysli tím mám samozřejmě part úvodní, který kombinuje klávesové klavírní a smyčcové zvuky v jemně minimalistické melodii za doprovodu pravděpodobně programovaných bicích. Postupně se přidává zbývající instrumentace a jinak se jedná o velice povedenou skladbu. Vzestupné tendence ohledně zvukové intenzity má následující song “Ambitions”. Samozřejmě neříkám, že jsem skladbu podroboval testu na zvukoměru, pouze žertovně podotýkám, že skladba pracuje se dvěma výraznějšími crescendo prvky. Následující skladba “Undo You” kromě tradičně nastolené atmosféry nabízí v refrénu vskutku uchu lahodící klavírní postupy. Po bok “Hypnone” se může svým hitovým potenciálem postavit i následující “Lethean”. Opravdu silný zvuk a refrén má i skladba “First Prayer” a závěrečná a v úvodu již jednou zmiňovaná “Dead Letters” album více než příjemně uzavírá pěknou melodií.

“Dead End Kings” přináší svěží vánek do poslední dobou jemně stagnující tvorby těchto melancholických Švédů. Nacházejí se zde osvěžující aspekty, které jsou vkusně zapasovány do standardního zvuku Katatonie, ovšem mají rozhodně pozitivní vliv na celkový dojem ze skladeb. Pokud mnoho lidí předchůdci vytýkalo nedostatek nápadů, který byl zakrýván šikovnými aranžemi, v tomto případě bych toto rozhodně netvrdil, protože pod precizně zpracovaným hávem se skrývá nápadů více než dostatek. Do příště bych Katatonii přál ještě trochu více odvahy. Také je nutno poznamenat, že kvalit mých oblíbených “Last Fair Deal Gone Down” a “Viva Emptiness” novinka pravděpodobně nedosahuje, ovšem i tak se jedná o velice povedené dílo.


Další názory:

Musím se přiznat, že mně osobně Katatonia nikdy k srdci příliš nepřirostla, vždy mi – nemohu si pomoct – přišla spíše jako malinko přeceňovaná skupina. Samozřejmě jsem jí nikdy nesporné kvality neupíral, jen mě to prostě moc nebavilo. Novinka “Dead End Kings” na tom nemění vůbec nic, což je ostatně vcelku logické, když i mnozí fanoušci kapely se na tuto desku tváří poněkud rozpačitě. Ono se celkově dá říct, že poslední roky nezastihly Katatonii ve zrovna výborné formě, neboť po poměrně nezáživném “Night Is the Day” Švédové přichází již podruhé za sebou s materiálem, který je více než cokoliv jiného ospalý a hlavně uspávací. Nemohu tvrdit, že by to bylo vyloženě špatné a kydat na “Dead End Kings” špínu, samozřejmě se najdou i zajímavější momenty, přesto se nemohu zbavit pocitu, že novinka připomíná spíše jen řemeslně odvedenou práci, nic víc. Ano, sice pořád dozajista kvalitní, ale prostě to není ono. Album si jen tak plyne… a to je vlastně všechno… až na absolutní výjimky (např. refrén “Hypnone”) se nenašlo nic, co by mou pozornost upoutalo, že by atmosféra byla nějak extrémně dechberoucí, aby člověku stačila aspoň ta, to se také tvrdit nedá… Vzhledem k tomu, jako moc mne “Dead End Kings” (ne)oslovilo, nemohu udělit více než slabších šest bodů…
H.

Já vám nějak nevím. Přestože se zdá, že Katatonia na “Dead End Kings” prodlužuje kvalitativní vyrovnanou linii posledních alb, tak na mě nepůsobí takovým způsobem, jak jsem očekával. Neříkám, že je to špatná deska, protože obsahuje dost povedených skladeb se silnými refrény a dobrou atmosférou, jen mě to tentokrát jaksi nebaví. Určitý zvukový vývoj je díky většímu využití klávesových nástrojů zřejmý, ale chybí mi trošku ostřejší zvuk kytar, které jsou na “Dead End Kings” takové odlehčené a vzdušnější. Některým skladbám jako třeba “The Racing Heart” nebo “The One You Are Looking for Is Not Here” to sice svědčí, ale jiné by si zasloužily trošku osvěžení. Produkce je vypiplaná a do detailu promyšlená, ale ani to nemusí být vždycky ku prospěchu věci. Kdo mě opět nezklamal, je Jonas Renkse, jehož hlas je jako dobré víno, s každým přibývajícím rokem získává na síle. Ne, že bych se k “Dead End Kings” už nikdy v budoucnu nevrátil, kdo ví, třeba jen potřebuju víc času, abych do něj pronikl, ale předchozí počiny byly přece jen silnější. Snad mě Katatonia příště přesvědčí, že “Dead End Kings” je jen důsledek jednorázové krize, která bude co nevidět zažehnána.
Kaša


Candlemass – Psalms for the Dead

Candlemass - Psalms for the Dead
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 8.6.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Prophet
02. The Sound of Dying Demons
03. Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)
04. Waterwitch
05. The Light of Thebe
06. Psalms for the Dead
07. The Killing of the Sun
08. Siren Song
09. Black as Time

Hodnocení:
H. – 9/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zeptejte se jakéhokoliv doomaře na ty největší žánrové legendy. Pokud vám mezi prvními nejmenuje švédské Candlemass, pak to není doomař. Candlemass jsou opravdu bez sebemenších pochyb jedněmi z průkopníků svého stylu a jen těžko odhadovat, jak by doom metal vypadal bez jejich přispění. Minimálně první dvě desky “Epicus Doomicus Metallicus” a “Nightfall” lze bez jakéhokoliv přehánění považovat za stylotvorné v plném rozsahu tohoto slova.

Nutno ovšem dodat, že ne všechna alba Candlemass jsou úplně bez výtky. Diskografie kapely jako by – s nadsázkou řečeno – opisovala graf funkce cosinus. V počátcích byla tvorba hodně vysoko, čehož jsou jasným důkazem oba výše zmíněné skvosty, osobně bych řekl, že zejména ten první, “Epicus Doomicus Metallicus”, který já osobně za jednu z nejúžasnějších desek hudební historie – a to je myšleno bez sebemenšího náznaku nadsázky. Nicméně následně začaly nahrávky Candlemass poněkud upadat a stejně jako se funkce cosinus dostane pod osu x, i fošny kapely začaly v 90. letech nabírat záporných funkčních hodnot. Ačkoliv jsou zde i lidé, kteří i toto období Candlemass mají v oblibě, já osobně jsem si k žádnému počinu z 90. let nikdy nedokázal vypracovat jakýkoliv vztah a dnes už tato alba v podstatě vůbec neposlouchám, jak je rok dlouhý. Na lepší časy se začalo blýskat někde okolo 3π/2, tedy po roce 2000, kdy se kapela dala opět dohromady a začala nahrávat opět skvostné desky, bezejmenným bílým albem z roku 2005 počínaje. A kdepak se Candlemass nachází nyní, po vydání “Psalms for the Dead”?

Odpověď je vcelku jasná – 2π. Matematici mezi vámi už jistě vědí, že to znamená vrchol našeho pomyslného grafu, což v tomto případě reprezentuje vrchol hudební kvality, který už však pomyslný není. Již dopředu bylo avizováno, že “Psalms for the Dead” bude definitivně posledním velkým albem Candlemass, byť bude kapela dále pokračovat v koncertní činnosti. Pokud tomu tak doopravdy bude, pak je “Psalms for the Dead” opravdu fantastickou tečkou za studiovou historií jedné švédské legendy. Na jednu stranu je to obrovská škoda, protože – jak vidno – jsou Candlemass v opravdu výtečné formě a všechny čtyři poslední fošny (včetně té nejnovější) jsou opravdu skvělé, věřím, že by i v budoucnu hlavní tahoun Leif Edling dokázal psát výbornou muziku, na druhou stranu je ovšem svým způsobem chvályhodné, že se Candlemass rozhodli do toho praštit v době, kdy je jejich muzika opravdu dobrá, a rozloučit se deskou, která je bez přehánění famózní. Jsem si jistý, že se na “Psalms for the Dead” nebude vzpomínat jenom kvůli tomu, že bylo poslední, ale i kvůli jeho hudební náplni, jež je dle mého názoru vskutku úžasná.

Nebudu nijak zastírat fakt, že Candlemass opravdu patří mezi mé oblíbence, díky čemuž je asi jasné, že k jejich nové desce budu vždy přistupovat s tím, že je dobrá, musím však říct, že “Psalms for the Dead” mě neskutečně uhranulo už s prvním poslechem, na rozdíl od předchozího “Death Magic Doom”, u něhož mi chvilku trvalo, než jsem se mu dostal na kobylku. V případě “Psalms for the Dead” jsem měl po nějakých dvou, třech poslechových seancích jasno o kvalitách nahrávky i o výsledném hodnocení a při následných desítkách poslechů už jsem jenom labužnicky vychutnával další doomový klenot od doomových mistrů. Nechtěl bych tím ovšem vzbudit dojem, že je “Psalms for the Dead” deska vyložené prostoduchá či předvídatelná, když jsem ji prokoukl takto hned záhy, absolutně ne. Jak již asi nepřímo vyplynulo z poznámky o počtu poslechů, jedná se naopak o velmi trvanlivou záležitost. Nedá se sice tvrdit, že bych s každým novým poslechem objevoval něco nového, muzika Candlemass není toho druhu, že by se v ní ukrývaly kdejaké technické fintičky nebo vyloženě skryté vrstvy, které by bylo nutné postupně odkrývat, přednosti kapely tkví v něčem jiném – její hudba je prostě neuvěřitelné silná a charismatická, navíc s jasně rozpoznatelným soundem Candlemass z aktuálního tisíciletí. A toho je možná mnohem těžší dosáhnout, než do jednoho songu nasekat cca 634 riffů a 926 sól, protože hrát technicky, to se člověk drilem naučí, ale skládat muziku, jež je sama o sobě přirozeně působivá, to hned tak někdo nedokáže – Candlemass však ano. A to je právě to, proč jsou jejich desky, tu nejnovější nevyjímaje, tak silné a proč tak dlouho baví.

Candlemass

Úvodní “Prophet” má relativně podobnou úlohu jako “If I Ever Die” na “Death Magic Doom”, a sice funkci poněkud hybnějšího otvíráku, byť zas až taková fofrovačka jako “If I Ever Die”, která na poměry žánru působila opravdu rychle, to není, nicméně se v ní hned zkraje ukazují Candlemass v celé své kráse – záhrobní riffy střídané rychlejším tempem, lehké dotyky kláves pro atmosféru a nad tím vším vládne svým geniálním a nezaměnitelným hlasem Robert Lowe, který opět dokazuje, proč u mě platí za jednoho z nejlepších doom metalových pěvců. Ještě zajímavější je druhá “The Sound of Dying Demons”, kterou otvírá nádherně sabbathovský riff, který jako by vypadl z dílny samotného Tonyho Iommiho. Naprostou lahůdkou je ovšem neuvěřitelně šáhnutý obskurní refrén, jenž zejména v závěru skladby, kdy Robert Lowe pořád dokola deklamuje slova z názvu písně, působí opravdu hypnoticky. Malinko odlehčenější, avšak stále úžasná je singlová “Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)”, což je takový typický song Candlemass posledních let (řekněme od doby, kdy se mikrofonu chopil Robert Lowe). Sedmiminutová “Waterwitch”, nejdelší vál na desce, je oproti tomu umírák jak prase, pravý doomový pohřeb, přesně tak, jak to mají fandové žánru rádi.

Jednou z mých nejoblíbenějších položek alba je pátá “The Lights of Thebe”, v níž “mezi řádky” cítím znatelný náznak psychedelie – a výsledek je, nutno pokývat hlavou, naprosto famózní. Titulní song “Psalms for the Dead” je taktéž skvělý, platí pro něj vesměs to samé, co již bylo řečeno u “Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)” – výtečné riffy, výtečná rytmika, výtečný zpěv, typičtí Candlemass. Úžasná je jistě následující “The Killing of the Sun”, která – ostatně stejně jako v podstatě všechny songy Candlemass – vládne skvělým riffem a středním tempem, ale co je zajímavé – do skladby výrazně promlouvají fantastické hammondky, což je vážně super. Podobně, možná je v o něco větší míře, se to děje i v další “Siren Song”, z níž člověk sem tam ucítí náznak takových Deep Purple. Ne, že by se hammondky sem tam neobjevily i v dalších písničkách, ale v těchto dvou je to asi nejznatelnější. Až do této chvíle není “Psalms for the Dead” vůbec nic co vytknout – všechny skladby jsou naprosto skvostné. Jediné výhrady bych měl až k závěrečné “Black as Time”, resp. k jejímu čistě mluvenému úvodu, který mne osobně docela irituje, ale jak Candlemass opět spustí ten svůj doom, nemá to sebemenší chybu.

Candlemass

Myslím, že již netřeba dále uměle natahovat ódu na “Psalms for the Dead”, neboť si již nejspíš každý z vás stačil utvořit obrázek o tom, jaká deska podle mě je – další žánrový klenot. Pokud prohlásím, že je to fošna hodná jména Candlemass, asi těžko bych už vymyslel ještě větší pochvalu. Lahůdka!


Další názory:

Nezbývá mi než souhlasit s kolegou, pod jehož recenzi bych se klidně podepsal. Candlemass se po slabších devadesátkách nadechli k opravdu působivé formě a jejich desky jsou pravidelně jedněmi z událostí roku na metalové scéně. Je veliká škoda, že se jedná o albovou tečku za bohatou kariéru těchto doomových legend, byť víc než povedenou, tak to zamrzí, protože věřím, že by Candlemass byli schopni nastavenou kvalitativní laťku alespoň vyrovnat. Většinou se v hodnoceních snažím vyzdvihnout nejpovedenější skladby desky, ale tady to nemá cenu, protože od začátku do konce je “Psalms for the Dead” vyrovnaná a hudebně zajímavá kolekce, která baví. I když, mým osobní favoritem je “Siren Song”, ve které se ke slovu dostanou mé oblíbené hammondy, a Candlemass jako by se rázem ocitli někde v 70. letech. Předchozí “Death Magic Doom” považuji sice za krapet silnější desku, ale nic to nemění na tom, že novinka dopadla báječně. Riffy se táhnou jako sopel, občas se přidá do tempa a Robert Lowe se svým nádherným vokálem dotváří záhrobní atmosféru jako z čítanky. I pro něj je “Psalms for the Dead” rozloučením jako hrom, na které budu rád vzpomínat.
Kaša


The Foreshadowing – Second World

The Foreshadowing - Second World
Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: Cyclone Empire

Tracklist:
01. Havoc
02. Outcast
03. The Forsaken Son
04. Second World
05. Aftermaths
06. Ground Zero
07. Reverie Is a Tyrant
08. Colonies
09. Noli Timere
10. Friends of Pain

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

21. století je z hlediska gothic metalu opravdu smutná doba. Jak tenhle subžánr vlastně zní, už ví jen zlomek těch, kteří se škatulkou ohánějí na každém rohu, a záplava naprosto zaměnitelných a kvalitou své tvorby nikterak hodnotných kapel původem zhusta v Německu jenom zatlouká další hřebíčky do rakve kdysi mimořádně zajímavého žánru. Člověk, který k němu není úplně lhostejný, může tak akorát truchlit, anebo se vrhnout po čemkoli, co vypadá, že by mohlo tenhle zhoubný status quo narušit. Přesně takové zvěsti předcházely i italskou kapelu The Foreshadowing, a jelikož jsem z jejich dosavadních dvou alb neslyšel ani notu, byl jsem náramně zvědavý, jestli se jim podaří vydobýt si cenný titul kvalitního a neotřelého gothic metalu s jejich novinkou “Second World”

Není sporu o tom, že úspěchu dosáhli minimálně co se týče neotřelosti, protože si nepamatuji, že bych kdy slyšel něco podobného. The Foreshadowing totiž na “Second World” neprezentují čistý gothic, a za účelem jeho obohacení sáhli do výrazového repertoáru žánrového příbuzného – doom metalu. Odtud pochází mimořádně rozvláčná atmosféra, která definuje tvář alba a která je asi nejvýraznějším vjemem, který si člověk z poslechu “Second World” odnese. Aby ale nevznikla mýlka, bylo by dobré zdůraznit, že doomový charakter, s jakým The Foreshadowing pracují, rozhodně nepůsobí tak závažné srdceboly jako čistě doomové smečky a už vůbec posluchače nedusí. Je to prostě jen takové… rozvláčné. A snad i tahle rozvláčnost přispívá k druhému charakteristickému rysu alba. Ono totiž zní, jako by se na něm všechno dělo jen tak mimochodem, někde v dálce. Není to ostré ani bezprostřední a nesnaží se to a priori získat posluchačovu pozornost svým projevem, který je všechno, jen ne živelný. Nikdy se mi nepodařilo odpoutat duši od těla, ale myslím, že tahle charakteristika “Second World” tomu musí být tomu pocitu docela blízko. Přesto ale album nějakým záhadným způsobem pozornost jitří a člověk při cílevědomém poslechu nemá nutkání pořád utíkat k jiným činnostem. V čem to ale vězí, to vážně nemám potuchy…

Když už jsme si ujasnili, jak že to vlastně zní, je načase probrat silné, ale i ty slabší stránky, kterými “Second World” oplývá. Ač to může znít překvapivě, kytary tu rozhodně nehrají prim. Pochopitelně, že jejich práce tvoří hutný základ celého alba, ale že by se jednalo o nějakou zběsilou přehlídku riffů, to ani v nejmenším. Popravdě mi v paměti utkvěly jen dvě místa, kde se dá hovořit o opravdovém riffu, což vlastně vypovídá samo za sebe. Humorné ovšem je, že to vůbec není na překážku. Kytary si tam v doprovodu decentních kláves tu lépe, tu hůře něco hrají, a připravují půdu pro zpěváka. Marco Benevento je totiž nadaný hlasem, který mému uchu opravdu lahodí, a jeho čisté linky jsou jedním z poznávacích znaků The Foreshadowing, potažmo “Second World”. Velkou poklonu si ode mě vysloužil za schopnost intonovat i v hodně nízkých polohách a dvojhlasem v refrénu “Colonies” moje sympatie k jeho vokálnímu projevu jedině stvrdil. Sice nevím, jestli jde jen o dvě hlasové stopy, nebo se o mikrofon podělil s někým dalším, ale výsledek je prostě úchvatný. A tím se dostáváme k tomu, co na “Second World” posluchače zaujme asi nejvíce. Jsou to silné melodické pasáže, povětšinou refrény. Bližší rozebírání asi nemá smysl, ale vězte, že když se zadaří, je opravdu o co stát a skladba je najednou někde jinde.

S těmi melodickými pasážemi “Second World” stojí a padá. Zásadní problém ovšem je, že se jich na pětapadesátiminutové stopáži neurodilo tolik, aby zvládly album jako celek od toho pádu uchránit. Pokud to mám vyčíslit, již zmíněná “Colonies” je opravdu vynikající. Pak je tu velmi solidní dvojice “Havoc” a “Ground Zero”, na kterou se ještě z povzdálí chytá “Aftermaths”, ale tím to hasne, vážení, a uznejte sami – občasné několikavteřinové záblesky opravdu slušné muziky, které se na albu objevují i mimo vypíchnuté skladby (jako že tam takové jsou, to zas ne že ne), se do toho počítat nedají. A tam, kde není nic z toho, co ty čtyři jmenované skladby táhne nad průměr, zůstává akorát ta rozvláčnost a dojem mimotělní zkušenosti, o kterých jsem mluvil výše, a ty se bez nějakého oživení slévají v dlouhé minuty čiré nudy, což je ohromná škoda.

“Second World” je tedy hodně rozporuplný počin. Na jednu stranu je to každým coulem originální muzika, která ve svých vrcholných momentech dovede zprostředkovat opravdu kvalitní posluchačské zážitky. Na tu druhou ale album trpí fatálním nedostatkem zajímavých a silných momentů, které by dovedly slibný základ přetvořit v opravdu pozoruhodné dílo. Když nic jiného, tak mě však album “Second World” utvrdilo v jedné věci – “Days of Nothing” a “Oionos”, tedy předchozí studiové počiny The Foreshadowing, určitě v brzké době podrobím poslechu, protože tihle muzikanti umí složit výborné skladby. Koneckonců, i mezi fanoušky The Foreshadowing se “Second World” netěší nikterak nadšené odezvě, takže by v tom byl čert, aby se mi aspoň jeden z jeho předchůdců nedostal pod kůži…

The Foreshadowing


Další názory:

“Second World” není vyloženě zlé album, technicky vzato je na něm naopak vlastně všechno v pořádku… ale bohužel to příliš nefunguje. S předcházejími deskami The Foreshadowing jsem prozatím neměl tu čest, ale ze všech stran jsem na ně vždy slýchával jen chválu, sám jsem se už delší dobu chystal se do nich pustit, když však v mezičase vyšla třetí nahrávka “Second World”, začal jsem právě u ní. Místo skvělého doom metalu s lehkou gotickou příchutí, jaký jsem očekával, jsem se ale dočkal pouze jakéhosi nepříliš záživného náznaku doomování, kde sice vlivy gothic metalu nechybí, ale to je tak vše, v čem byla očekávání naplněna. Jak jsem řekl, vyloženě špatné “Second World” není, ale působí takovým příliš unylým a ospalým dojmem na to, aby dokázalo posluchače opravdu bavit, což je vcelku paradoxní, jelikož je ta muzika na poměry žánru docela dynamická a proměnlivá… ale nevychází jí to. Je to škoda, protože z té muziky rozhodně je cítit, že by to mohlo být mnohem lepší…
H.


Saint Vitus – Lillie: F-65

Saint Vitus - Lillie: F-65
Země: USA
Žánr: doom metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Let Them Fall
02. The Bleeding Ground
03. Vertigo
04. Blessed Night
05. The Waste of Time
06. Dependence
07. Withdrawal

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodncoení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dalo by se říct, že staříci Saint Vitus se vrátili trochu nečekaně. Přece jen, přiznejme si, kdo z vás čekal, že se ještě někdy alba této doomové legendy dočkáme? Zázraky se dějí a my jsme se dočkali; 17 let je zatraceně dlouhá doba, ale čekání se rozhodně vyplatilo. Velkou měrou určitě přispívá fakt, že novinka “Lillie: F-65” (ten název nechápu a nikde se mi jeho původ nepodařilo objasnit, takže si rád nechám poradit v diskuzi) je prvním albem se Scottem “Winem” Weinrichem u mikrofonu po 22 letech. Ten se sice v posledních letech ukázal jako pěkný workoholik, když se předvedl s alby hvězdného projektu Shrinebuilder, sólově jako Wino či v sestavě Premonition 13, ale Saint Vitus jsou jen jedni. Zvlášť když kromě Wina do sestavy opět naskočil legendární kytarista Dave Chandler, který s kapelou zažil její nejlepší časy, a totéž platí pro basáka Marka Adamse. Nováčkem v sestavě je tak pouze bubeník Henry Vasquez, což je vzhledem ke zdravotnímu stavu původního bubeníka Armanda Acosty zcela pochopitelné. Nicméně, ze 3/4 se tak vrací sestava zodpovědná za takové klasiky jako “Born Too Late” či “Mournful Cries”, což je samo o sobě příslibem kvalitní porce hudby.

Zajímavý a temný obal předznamenává, že tady se žádná změna konat nebude, což se potvrzuje hned s prvním tónem úvodní “Let Them Fall”. Jedná se o povedený otvírák s pohřební atmosférou, který už nemůže nechat nikoho na pochybách, že legenda je zpět v plné síle a že se během nadcházející půlhodinky bude dít něco mimořádného. Saint Vitus jsou jedna z mále kapel, u které s klidným srdcem můžu říct, že je dobře, že album zní přesně tak jak má, hezky podladěné kytary, zádumčivá basa a dynamické bicí, žádné experimenty. Prostě jsou si vědomi, co si jejich fandové žádají, a vytasili se tak s klasickým stoner/doomovým albem, které bych si (s výjimkou aktuálního zvuku) dokázal představit jako album z vrcholných 70. let, svou náladou a určitě i co do kvality tam bezpochyby patří. Wino se nikdy netajil tím, že jeho nejoblíbenější kapelou jsou a vždy budou Black Sabbath. Dá se říci, že jedinou změnou oproti minulosti je Winův vokál, který se s přibývajícími lety změnil. Neříkám, že ztratil na síle, ale stal se o něco civilnějším, trošku bluesovějším a rozmanitějším. Album obsahuje celkem sedm skladeb, z toho dvě instrumentální, čítaje celkem 33 minut. Na první pohled jsem byl zklamaný, že po tolika letech se dočkáme pouhé půl hodiny hudby, nakonec musím říct, že 33 minut je tak akorát. Deska má neskutečnou sílu, která se neztrácí v přílišné rozplizlosti, takže paráda.

Co mě na novém albu upoutalo jako první, je skvělá kytarová práce Davea Chandlera (ne, že by to snad bylo nějaké překvapení, ale ten chlap je jedinečný). Takovou náladu, jakou dokáže se svým nástrojem vykouzlit on, umí opravdu jen málokdo. A je jedno, jestli se jedná o tvrdší skladbu jako “Blessed Night”, epičtější klasiku “The Bleeding Ground”, nebo předvádí své umění v semi-akustické instrumentálce “Vertigo”, ze které fakt běhá mráz po zádech. Dřevní, záhrobní riff v již zmíněné “The Bleeding Ground” vás doslova posadí na prdel. Právě v téhle skladbě slyším asi nejvíce vlivu Tonyho Iommiho a jeho party. Titulní riff v “Dependence” je ten nejšpinavější a nejpomalejší, jaký jsem za poslední dobu slyšel, tohle jsou typičtí Saint Vitus. Tato skladba je zároveň nejdelší na albu, s délkou něco přes sedm a půl minuty ji považuju za vrchol desky. Album uzavírá “Withdrawal”, která je zajímavá tím, že se v celé své délce jedná vlastně o zpětné noisové vazbení Davea Chandlera. Tohle řekněme outro bych za jistých okolností nebral jako regulérní píseň a v mnoha případech bych album hned po jeho začátku vypínal, ale věřte, že když vydržíte album na jeden zátah, budete mít hubu otevřenou dokořán a nebudete věřit, co se to tu půl hodinu vlastně dělo.

Návrat Saint Vitus má rozhodně smysl, přinejmenším je skvěle načasovaný. Ve chvíli, kdy se retro vrací do módy a kapely se s chutí vrací ke svým kořenům a dávným idolům, je logičtějším v tuto chvíli, než kdyby se Wino rozhodl kapelu oživit před nějakými 10 lety. “Lillie: F-65” je staromilské album, kterým se Saint Vitus víc než důstojně vrátili na scénu a dávají jasně najevo, že je s těmito bardy třeba počítat i do budoucna! Vzrušující jízda, která vám nedá spát!


Další názory:

Jak to asi může dopadnout, když nějaká kapela vydává novou desku po dlouhých 17 letech? Odpověď je jasná – kurevsky dobře, pokud se ta kapela jmenuje Saint Vitus! “Lillie: F-65” má úplně všechno, co od těchto doomových veteránů člověk jen může chtít. Těžký sound, šnečí tempo, charakteristické špinavé riffy Davea Chandlera a samozřejmě také nezaměnitelný vokál Scotta “Wino” Weinricha, který zpívá jakoby nezúčastněně, zjevně úplně mimo muziku, ale takhle to prostě u Saint Vitus funguje, stejně jako fungují štiplavá sóla, zničehonic skákající do bahenního umíráčku. Nepatřičné? Ani náhodou, Saint Vitus takovéhle věci prostě vychází a tam, kde by si jiní vylámali zuby, jde v podání téhle kapely o nadmíru skvělou věc. Sice má “Lillie: F-65” jen něco málo přes půl hodinky, ale je to půlhodina setsakra výživná. Klasika je prostě klasika a je úplně jedno, jestli vydává nové album po roce nebo po 17 letech. Nemám co vytknout a jako vrchol desky prohlašuji nezvykle rychlou “Blessed Night”.
H.


Agalloch, Velnias, Larrnakh

Agalloch, Velnias
Datum: 17.4.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Agalloch, Velnias, Larrnakh

Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…

Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.

Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…

Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.

O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…

Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.

Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…

Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Euthanasia – IV

Euthanasia - IV
Země: Česká republika
Žánr: doom metal
Datum vydání: 21.10.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. No Prayer Left
02. The Summer Night End
03. Strangers in Our Homes
04. Relevation
05. Crimes Against Humanity
06. Dead Angel Rising
07. Voluntary Slaves
08. Confession to Stars

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Euthanasia

Dlouho jsem hledala vhodná slova pro začátek, ale upřímně, čím začít, když vám domů přijde něco, o čem jste sice někdy vzdáleně slyšeli, ale rozhodně jste se o to nezajímali tak, jak by se možná hodilo? Na přímo řečeno v českých záležitostech mám díry ne jak v ementálu, ale jak v pletivu, a myslím si, že kdyby ta deska měla nožičky, asi by ode mne, zarytého zahraničím nakaženého symfonicky založeného “hitomilce”, snad i utekla. Ale nemá a jsem odhodlaná hrdě tvrdit, že je to dobře pro všechny strany, protože po tvrdě zasažené lekci nelze psát nic jiného než chvalozpěvy.

Marně jsem se svým nechutenstvím k zeměpisu lovila v hlavě, jak dlouhou cestu deska z Havířova urazila a ještě marněji jsem se snažila své mamince osvětlit, že mě to nemůže zabít, i když je to Euthanasia, a že je to naopak dost výstižný název pro kapelu, od které mám prý očekávat melancholii. A kdybych v té době tušila, že je samotný název “IV” tak chytrý tím, že je tak jednoduchý a dále už se nemusí řešit shrnutí rozmanitostí samotných skladeb, nemusela jsem se tak obávat.

Bude lepší, když se místo toho, abych vám broukala melodii svojí chytrosti načtené na poslední chvíli z Googlu, vrhneme po hlavě přímo do mých dojmů z důvěrného seznámení. Sama jsem to chtěla tak nechat, prostě intenzivní pocit. Po pohledu na booklet jsem začala čekat všeliké nekalé až morbidní nápady, vždyť jediné, co v něm bylo světlé, byl papír s překladem anglických textů. Sama pro sebe jsem se nejdřív chtěla urazit, ale pak jsem si srovnala v hlavě věkové skupiny a nakonec to i docenila.

Ty hrůzy a běsy se po prvních minutách nedostavily. Vlastně jsem měla nejdřív pocit, že mi v pokoji ťuká nahlas velký budík, to asi měl být náznak časované bomby, ovšem když se první píseň “No Prayer Left” pořádně rozjela, něco mě donutilo se pousmát a klepat si nohou. Ještě víc mě překvapila barva hlasu a jako ženu i procítěnost celého projevu, ať už jakkoliv mírná či brutální. Bylo to příjemné, ani moc velký masakr na začátek, ani ukolébavka. Pak mě praštila do uší trocha instrumentálnosti v podobě smyčcového nástroje a já se dostala do správné vlny, která se mě držela po celý zbytek poslechu.

Člověk by mohl roztrhat všechny písně na cáry a stejně by byl na každé pasáži nějaký zajímavý detail, ať už u nástrojů nebo u hlasu, který by ho vlídně přesvědčil o tom, že je má zase slepit dohromady a poslechnout si to celé. Kytary jako by si spolu občas povídaly a občas vedly krásné monology. Stejně tak všechny písně mluví textově samy za sebe, ale když se na to podíváte jako na celek, vyplyne vám moc milý a chytrý příběh. Jestli jsem něco za dobu svojí existence zjistila, tak je to to, že ne vždy “zralí” muži interpretují do své hudby zralou pointu. O to milejší je, když se zde nachází i s malým filozofickým posláním.

Z té tmavé stránky je to takové správně živočišné a mírně neurvalé, což potvrzuje hlavně druhý song “The Summer Night End”, který bych vyzdvihla jako jeden z nejlepších na albu. V rámci “vyšších” myšlenek jmenujme “Strangers in Our Homes”, i když ze začátku mi zní jak mimozemšťan, který vypil moc vodky, následně musím přiznat, že překvapení přišlo ze strany vokálů. A když to zvládnete strávit až do konce, tedy ještě než se dostanete ke hvězdám, dodají vám ještě porci sentimentu s písní “Voluntary Slaves“. Neodpustila bych si o ní nic nenapsat, protože zavání symfonickým metalem a je značně heroická.

Marně tápu, co bych vytkla, a mám jednu věc na jazyku, i když to asi není podstatné. Ta angličtina. Chápu, že někdy není rozumět prostě v rámci muziky, ale někdy mi to hodně vrzalo. Když už je podměty člověk naváděn, aby nad textem přemýšlel, musí to jednoduše všechno fungovat tak jak má.

Shrnuto a podtrženo, vyberu si skupinu, o které jsem do té doby slyšela jen z rychlovlaku, a už zase nemám v rámci svého vkusu co vytknout. Jestli mi snad bylo naznačováno něco o klišé, o klasických historických a náboženských tématech, které mě unudí k smrti, nebo o tom, že se mi to nebude líbit v rámci, no, jednoduše řečeno řevu, nic z toho se nepotvrdilo. Deska “IV” je jak dobře udělané asijské jídlo, každá ingredience je kvalitní a dohromady chutná prostě úžasně a splňuje všechno, co bych od ní v rámci žánru očekávala. Chtěla jsem dát sedmičku, ale že to nezůstalo a asi ani nezůstane jen u pár nutných poslechů, odvážím se na sedm a půl.