Archiv štítku: dream pop

Lana Del Rey – Lust for Life

Lana Del Rey - Lust for Life

Země: USA
Žánr: dream pop / electronica
Datum vydání: 21.7.2017
Label: Polydor Records / Interscope Records

Tracklist:
01. Love
02. Lust for Life [feat. The Weeknd]
03. 13 Beaches
04. Cherry
05. White Mustang
06. Summer Bummer [feat. A$AP Rocky, Playboi Carti]
07. Groupie Love [feat. A$AP Rocky]
08. In My Feelings
09. Coachella – Woodstock in My Mind
10. God Bless America – and All the Beautiful Women in It
11. When the World Was at War We Kept Dancing
12. Beautiful People Beautiful Problems [feat. Stevie Nicks]
13. Tomorrow Never Came [feat. Sean Ono Lennon]
14. Heroin
15. Change
16. Get Free

Hrací doba: 71:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už je tomu nějaká doba, co jsem se začal těšit na každé nové album popové bohyně Lany Del Rey. Samozřejmě ani „Lust for Life“ v tomto ohledu nebylo výjimkou, byť jsem měl jako vždy určité pochybnosti, zdali se i tentokrát podaří udržet vysoko nastavenou laťku kvality. Bál jsem se o to i v případě minulého „Honeymoon“, ale tehdy šlo o plané obavy, protože to je fantastická deska. Moc rád bych něco takového prohlásil i o „Lust for Life“, nicméně tentokrát už to takhle jednoznačně bohužel nebude…

Na hudbě Lany Del Rey mě vždy přitahovala její specifická a neopakovatelná atmosféra, v níž se mísí melancholie, smyslnost, vědomí marněného života s temnou minulostí, nešťastná láska, drogy i kalifornské slunce. Opomenout samozřejmě nelze ani fantastický vokál samotné Lany, z něhož odkapává snobství a drzá nezúčastněnost (obojí může znít jako negativum, ale není tomu tak – přesně to pasuje do nálady), a přitom je tak neodolatelný. Tohle je v kostce a velmi stručně tím, co od alba Lany Del Rey očekávám a co jsem třeba na „Honeymoon“ či „Ultraviolence“ dostával plnými hrstmi.

Znamená to tedy, že „Lust for Life“ v tomto ohledu uhýbá někam jinam, kde se mi Lana nelíbí? Vlastně bych ani neřekl, jelikož ve spoustě skladeb je tohle všechno obsaženo v míře vrchovaté, jak jsem doufal. A to i navzdory skutečnosti, že Lana Del Rey dopředu slibovala pozitivněji laděné album. Nemohu se ovšem tvářit, že je novinka bezchybná, když vím, že se zde nachází i několik slabých písní a také několik dalších, které potápí určité dílčí části.

Začnu rovnou tím naprosto nejhorším, dokonce bych se nebál říct, že – příšerným. Mám na mysli hosty, jichž je na „Lust for Life“ hned několik a zcela jistě mnohem víc, než by bylo záhodno. Zpočátku mě trochu dráždila i titulní věc, v níž se objevuje kanadský zpěvák The Weeknd (to není překlep, skutečně se jmenuje, jako kdyby měl strašně rád víkendy a zároveň měl tak trochu problémy s pravopisem). Nakonec jsem ale dokázal vzít tenhle song jakž takž na milost, ačkoliv The Weeknd je neskutečný homoděj a zpívá víc jako holka než sama Lana. Ale jinak jde o vcelku hezkou zasněnou skladbu, která na mě působí rozhodně lépe než třeba utahaný otvírák „Love“, jenž mě postupem času začal spíš rozčilovat.

Jestli ale něco zaslouží neskutečně mocný hejt, tak to jsou další hosté. I Lanu totiž dostihl největší mor současného popu, jímž kupodivu není jednoduchost, inspirace povrchním discem nebo přílišná snaha o stravitelnost pro všechny (zrovna to se Lany tak úplně netýká), nýbrž – hostující rappeři. Blekotající černoch dokáže zkurvit každý popový song, ale zrovna v případě Lany Del Rey tohle mlátí do uší ještě stokrát tolik a skoro se to nedá vydržet. „Summer Bummer“„Groupie Love“ jsou v základě dobré písničky, jimž nechybí přesně to, co chce člověk od Lany slyšet – dokud nenastoupí černý drsňák a nezačne žvatlat ty svoje rapy. Proč, kurva, proč?! Vždyť je to naprosté utrpení a vůbec nerozumím tomu, jak komukoliv mohlo přijít jako dobrý nápad tohle realizovat. Jak říkám, rapující černoši mě extrémně vytáčejí i ve standardním popu, ale jejich výser u Lany je neskutečná, ale opravdu neskutečná vyprcanost.

To je prostě k vzteku, když někdo takhle zmrdá jinak dobré songy, až je z toho člověku smutno. A co jsem zaznamenal ohlasy, větší část stávajících fanoušků Lany tento pokus vidí podobně jako já – jako neuvěřitelný průser, který neměl být nikdy realizován. Upřímně doufám, že na základě takové vlny nevole přijde zpěvačka trochu k rozumu a kolaboraci s rappery už nebude opakovat. Stejně tak doufám, že „Summer Bummer“„Groupie Love“ se někdy dočkají zveřejnění alternativních verzí bez hostujících příspěvků.

S negativy jsme však neskončili. Kromě toho se totiž na „Lust for Life“ najde i několik písniček, u nichž bych se nezdráhal hovořit o slabotě. Již jsem zmiňoval zívací „Love“ na samém začátku desky – na první poslech nezaujme, na další poslechy začne nudit a velmi rychle se zají. Vůbec mě neoslovila ani „Coachella – Woodstock in My Mind“, byť její název zní slibně. Jako žádný zázrak mi nepřijde ani dvojice „Beautiful People Beautiful Problems“ a „Tomorrow Never Came“, v nichž hostují Stevie Nicks (Fleetwood Mac) respektive Sean Ono Lennon (synátor Johna Lennona a Yoko Ono). V obou případech se nejedná o nějak výrazné písně, ale strávit se dají a hosté jsou tentokrát přinejmenším tolerovatelní. I když lépe z toho vychází první zmiňovaná. Na podobné úrovni jako poslední dvě jmenované mi přijde taktéž „God Bless America – and All the Beautiful Women in It“.

Nyní se konečně přesuneme k té příjemnější části recenze, tedy povedeným skladbám – „13 Beaches“, „Cherry“, „White Mustang“, „In My Feelings“, „When the World Was at War We Kept Dancing“ (možná vrchol) nebo „Heroin“ jsou nádherné kousky představující přesně to, co chci od Lany Del Rey slyšet. O stupínek níže, ale pořád ještě vysoko si cením „Change“ a „Get Free“. Neznamená to však, že by všechny písničky z tohoto odstavce měly být na jedno brdo. Jsou si podobné náladou, a přitom je každá trochu jiná. Subtilní beaty se mísí s živými nástroji, jindy je to větší minimalismus, ale ani v jednom případě nechybí Lana se svým nádherným vokálem. Ten je opětovně bezchybný. Vždyť kolik po světě běhá zpěvaček, které dokážou zpívat takovým způsobem, že se člověk skoro udělá jen z toho hlasu?

Lana Del Rey

Celkově vzato je „Lust for Life“ zase o kousek jinde než předělá alba. Tentokrát Lana vsadila na elektroničtější háv, ale stále si uchovává svou tvář a nezaměnitelnou atmosféru. Naneštěstí tak ale nečiní na ploše celé desky. Je zde množství skladeb, díky nimž není pochyb o tom, že Lana Del Rey stále umí. Nahrávce ovšem škodí několik nepříliš záživných písniček a rapové hostovačky, které lze chápat jakožto součást příklonu k elektronice, jenž byl dotažen do zbytečného extrému. Přes kolaborace s hostujícími rappery prostě cesta nevede – to je slepá ulice, kde si každá popová zpěvačka může akorát tak rozbít svou pečlivě udržovanou tvářičku. A to se týká i Lany.

Nicméně i přes prvotní rozčarování jsem si nakonec na „Lust for Life“ našel dostatek krásných skladeb na to, abych byl ochoten poslouchat a přetrpět slabé chvilky. A to je také dobrý výsledek. Byť není sporu o tom, že předchozí „Honeymoon“ bylo o dost výš.


Lana Del Rey – Honeymoon

Lana Del Rey - Honeymoon
Země: USA
Žánr: dream pop
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Interscope Records / Polydor Records

Tracklist:
01. Honeymoon
02. Music to Watch Boys To
03. Terrence Loves You
04. God Knows I Tried
05. High by the Beach
06. Freak
07. Art deco
08. Burnt Norton
09. Religion
10. Salvatore
11. The Blackest Day
12. 24
13. Swan Song
14. Don’t Let Me Be Misunderstood [Nina Simone cover]

Hrací doba: 65:06

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Netuším, zdali to tak mám nastavené jenom já, anebo to někdo z vás cítí podobně, ale k takovým těm vysoce komerčně úspěšným mainstreamovým interpretům chovám jakousi averzi a už dopředu tak trochu očekávám, že půjde o konzumní, nekonfliktní a stravitelnou záležitost bez jakékoliv hloubky. Samozřejmě, do jisté míry to asi je předsudek, toho jsem si vědom, nicméně ani ty předsudky nevznikají jen tak ze vzduchoprázdna. Jinými slovy, mnohaletá empirická pozorování mě k takovému názoru přivedla. A to vše i navzdory tomu, že i v této sféře mám několik interpretů, kteří mě poměrně baví, a že si podobnou muziku relativně často a dobrovolně pouštím, byť mnohdy pouze jako takové „guilty pleasure“…

Podobně skrz prsty jsem se svého času díval i na Lanu Del Rey po vydání její druhé (pod major labelem první) desky „Born to Die“… hned to tenkrát byl obrovský úspěch a první místo v prodejních žebříčcích tolika zemí, že tak vysoko snad ani neumím počítat. Jednoduše vše, co člověka jako já více odpuzuje, než přitahuje. Jenže tenhle pohled skrz prsty trval jen do té doby, než jsem její hudbě dal šanci, jelikož zrovna Lana Del Rey má skutečně daleko do instantně hitového tanečního popu, který je většinovým obsahem komerčních rádií. A o tvorbě, jež následuje po přelomovém (z hlediska úspěchu) „Born to Die“, to platí ještě více.

V loňském roce Lana Del Rey uhranula potemněle šedavým „Ultraviolence“, na němž byl znatelný lehce rockovější nádech. Když tehdy ta deska vyšla, nedokázal jsem ji vyndat z přehrávače a točil ji neustále dokola den co den. Tehdy mě ani nenapadlo, že od další nahrávky Lany nás dělí pouhý rok – zpěvačka totiž nijak nezahálela a okamžitě se vrhla do příprav nového alba, které se sice původně mělo jmenovat „Music to Watch Boys To“, avšak nakonec nese název „Honeymoon“ a vyšlo sotva 15 měsíců po svém předchůdci.

Již předem se Lana Del Rey nechala slyšet, že „Honeymoon“ bude docela jiné než „Ultraviolence“, což ve své podstatě vlastně je – už třeba jen opuštěním rockových náznaků. Netvrdil bych ovšem, že je novinka podobná spíše „Born to Die“ (a přidruženému EP „Paradise“), jak bylo v předstihu prezentováno. Naopak cítím jistou paralelu s „Ultraviolence“ v tom smyslu, že po stále ještě spíše popověji laděném „Born to Die“ (byť už i na něm byla ona charakteristická hořkosladká nálada Lany cítit) se zpěvačka dále vzdaluje rádiovému popu a pokračuje ve svém směřování do dream popové zasněnosti s absencí jasných chytlavých hitů. Tím pádem – podobně jako na „Ultraviolence“ – i na „Honeymoon“ se nenacházejí chytlavější písničky typu, dejme tomu, „Off to the Races“ (které však, nutno zmínit, byly v podání Lany taktéž skvělé – třeba tuhle konkrétní mám strašně rád) a naopak jsou náplní minimalističtěji laděné skladby, jež pracují s jemnými detaily a nuancemi a jejichž nejnápadnějším elementem je právě hlas hlavní protagonistky.

Právě díky tomuhle ladění mi při poslechu „Honeymoon“ naskočila jedna asociace, již by nezasvěcený člověk u takto komerčně úspěšné interpretky nejspíš nečekal – některé momenty novinky mi totiž trochu připomněly Nick Cave & the Beeds a jejich poslední nahrávku „Push the Sky Away“. Především díky tomu společnému pojetí, kdy poklidnější hudba nechává plně vyniknout fantastický zpěv. A podobně jako Nick Cave, i Lana Del Rey dokáže takový koncept bez sebemenších problémů utáhnout. A vlastně zpívá takovým způsobem, že by to skoro byla až škoda, kdyby v té hudbě nehrála hlavní roli. Její hlas je zcela podmanivý a uhrančivý, dokáže být jemná a zároveň vyzývavě provokovat, ale nedělá to nějak explicitně nebo strojeně… jednoduše to má takový náboj, když zpívá, což se mi strašně líbí a strašně mě to baví.

Na druhou stranu, nechci zase vzbudit dojem, že je „Honeymoon“ nahrávkou, jež je postavena jenom na hlasu a vše ostatní jen dělá křoví. Ona totiž i ta instrumentální stránka alba – ačkoliv se objede bez jakékoliv velké teatrálnosti, tanečnosti, hitovosti a dalších podobných věcí, které člověk do popové hudby tak nějak předběžně očekává – rozhodně má co říct. V první řadě je nutno zmínit, že i když je „Honeymoon“ opětovně trochu jinde oproti svým předchůdcům, všechny skladby si drží takovou tu typickou náladu muziky Lany Del Rey… už výše jsem to nazval hořkosladkou atmosférou a musím to použít znovu, jelikož mě nenapadá, jak lépe to jedním slovem vystihnout. Má to v sobě zasněnost, trochu retro estetiky, romantiku (která netrpí na klišé, kýčovitost nebo cukrkandl), ale zároveň i nezanedbatelný stín negativních emocí, jenž tomu dodává onu hořkou pachuť, právě díky níž to celé chutná tak znamenitě.

Navíc – zatímco na „Ultraviolence“, přestože ta deska byla fantastická, stále byly asi dva songy, jež mi úplně nelezly do uší, na „Honeymoon“ se nenachází jediná skladba, k níž bych měl jakékoliv výhrady, a ačkoliv nahrávka přesáhla hodinu hracího času, baví mě takovým způsobem, že bych neměl sebemenší problém s tím, kdyby byla ještě delší. Deska funguje jak v těch nejminimalističtějších kusech (hned úvodní a zároveň titulní „Honeymoon“, „Swan Song“ nebo procítěná „God Knows I Tried“), v jiných umí úžasně vygradovat (v tomhle ohledu exceluje především „24“), umí nabídnout skvělé refrény (kupříkladu „Art deco“ či „The Blackest Day“), ale i písně, které jsou prostě „jenom“ výtečné ve všech ohledech („Music to Watch Boys To“, „High by the Beach“ nebo krásná a temperamentní „Salvatore“).

Možná se někomu může zdát, že to zbytečně přeháním, ale já si nemůžu pomoct, protože mně to skutečně líbí tak moc. Neříkám, že je „Honeymoon“ tím nejlepším, co Lana Del Rey doposud vydala, protože všechna její alba mě ohromně baví a nedokážu si mezi nimi vybrat favorita. Můžu ale s naprostým klidem říct, že „Honeymoon“ stávající laťku opětovně udržuje a není o nic horší než starší počiny. A vzhledem k tomu, že za nějaké dva měsíce a kousek už máme konec roku, nebojím se na závěr dodat ještě to, že až budu psát v lednu naše tradiční roční shrnutí, „Honeymoon“ se mezi mými pěti nejlepšími deskami s jistotou objeví.


Druhý pohled (Atreides):

Mé první hlubší setkání s Lanou Del Rey to vzalo trochu hopem. Sice nepřeskočilo lehké oťukávání během „Ultraviolence“, nicméně z lechtivého sahání na kolínko se přesunulo rovnou k líbánkám. Zdaleka to ale nešlo tak hladce, jak jsem si myslel, že půjde. A vlastně to kdovíjak růžové není ani teď. Lana mě na „Honeymoon“ (po předchozích dvou deskách docela obrat v názvu, co?) navzdory názvu nechávala docela chladným. Rozvláčné písně nerušeně plynuly kolem mě, aniž by nějak výrazněji zčeřily mé pocity. Medové tempo, cukrkandl, na oko podbízivý kýč, který však zpěvačku ve skutečnosti činí odtažitější než silně asociální introvertku s poruchou příjmu potravy. Něco podobného zatím dokázala jen Björk, ale Laně se to daří i bez většího experimentování, jen a pouze konvenčními prostředky.

Jemný pop noblesně koketuje s old schoolovými beaty, tolik oposlouchanými ze začínajících hip hopových kapel, hraje si ale i  jazzem a dalšími žánry a je korunován Laniným unášejícím zpěvem. Vše namícháno v poměru, který se navzdory vysokému obsahu cukru jen těžko přejí a zároveň je snadno stravitelný pro všechny. Normcore hadr. Vše je vypiplané do posledního detailu a produkce je tak čistá a propracovaná, jak jen může být, zejména zpěvu byla očividně věnována zvláštní pozornost. Je to lehké, něžné, snivé, podmanivé, krásné. Především krásné a také nebezpečně konejšivé. A to byl přesně onen kámen úrazu, dojem, že „Honeymoon“ je deska „jen“ krásná, sic chytře poskládaná a nápaditá. Víc jsem se mýlit nemohl, a úplně první dojem byl do jisté míry pravdivý, protože až průzkum textů nabízí hlubší porozumění albu. Za omamnou letargií totiž povětšinou stojí nešťastná láska, utrpení, drogy a další „radosti“ všedního života, které na první pohled nejsou vidět a zůstávají skryty za závojem. To z „Honeymoon“ činí počin plný protikladů a nevybíravě stržených růžových brýlí.

Dvojsmyslný závěr v podobě coveru „Don’t Let Me Be Misunderstood“ jako by se snažil uvést předchozí písně na pravou míru a zároveň se tak trochu omluvit všem, kteří opravdu čekali zaláskované držení za ruce, a nikoliv líbánky, během nichž si snad raději sami vezmete život, než abyste je dotáhli do konce.


Sóley, Fiordmoss

Sóley
Datum: 25.2.2015
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Fiordmoss, Sóley

Mé volání bylo vyslyšeno. Do Prahy konečně zavítala ona – jedno z nejéteričtějších jmen, jaké Island za poslední roky vydal. Specifickým projevem postaveném na klavírních a kytarových melodiích, prapodivných beatech, anglických textech s gramatickými chybami a naprosto neskutečném zpěvu si mě Sóley získala zhruba tři roky zpátky, kdy jsem střetl její sólovou prvotinu „We Sink“, přičemž ikona islandského hipsterství letos přijela představit především svojí novou desku „Ask the Deep“. A aby toho nebylo málo, předskakovat měli domácí (totiž, už nějakou dobu berlínští) Fiordmoss. Taková nálož samo sebou nepřilákala jen mě, takže po příchodu k MeetFactory nás uvítala slušná šňůra lidí čekajících na odbavení, tudíž jsme tak tak stihli začátek česko-norské kapely.

Ještěže tak, protože Fiordmoss byli… naprosto skvělí a naprosto mimo všechny hranice zároveň. Počínaje zpěvačkou Petrou, která, zdobena bondáží z červeného lana a copánky překříženými přes obličej, přitahovala nejvíc pozornosti nejen zjevem, ale především nadpozemským, těžko uchopitelným zpěvem s nezaměnitelnou barvou, díky níž se zdála být naprosto vytržená z myslitelné reality i během pouhých proslovů mezi písněmi, a konče Jonem-Eirikem, norským bubeníkem lehce přízračného zjevu, který tu a tam navštívil i jiné nástroje. Jednou nohou daleko na severu, druhou v nejhlubších snech, kdesi za závojem lidského vědomí a třetí zrovna zakotvili v MeetFactory, snad aby byli publiku blíž než na vzdálenost několika rovnoběžek.

Síla jejich starších písní mě trochu zaskočila, neboť z alba zní mnohem subtilněji. Fiordmoss ale před publikem vystoupili z hustého oparu, kontury písní najednou byly ostré a jasné, přesto neztrácely nic ze svého lesku a omamnosti. Naprosto mě však odrovnali novým materiálem z připravované desky. Názvy skladeb jsem v paměti neudržel (sdělili je vůbec?), zato jejich uhrančivost a mohutnost ano. Rudá světla, temnota, stroboskop, poctivě navrstvená hluková stěna, pokřivené beaty. Místy až rituální atmosféra nových písní mě uhranula a pustila ze svého sevření až za několik dlouhých hodin.

Tam, kde Fiordmoss během svých 40 minut budovali atmosféru tak hustou, že v ní nejeden posluchač nejspíše utonul (nebo ji možná vůbec nepobral, v sálu bylo docela prázdno), byla Sóley snad až příliš civilní. Výrazný kontrast mezi oběma interprety dal ovšem vyniknout docela jiné podstatě jemných islandských písní. Éteričnost a všeobjímající něha byla díky dvěma doprovázejícím hudebníkům přece jen o něco živější, i přesto jsem ale dostal vše, proč jsem přišel. „Ævintýr“, „I’ll Drown“, „Devil“, „Halloween“, „Smashed Bird“, „Pretty Face“. Ne, že by v jejím případě nějak zvlášť záleželo na názvech písní – i když mám několik favorizovaných kousků, od Sóley můžu prakticky všechno z obou vydaných alb. A bylo to krásné.

Jednoduché, mírně naivní, avšak ne triviální melodie, smyčky plné ruchů a ozvěn, atmosféra načichlá polárními zářemi a jemným smutkem. Jen stát, poslouchat a mezi písněmi se smát. Mírnou neohrabaností během kontaktu s publikem (těžko říct, jestli byla tak vykolejená návštěvností, nebo je taková pokaždé) a angličtinou s roztomilým islandským přízvukem si mě Sóley prostě získala, přičemž humorem s dostatkem nadhledu a ironie dokázala rozesmát celou Meetfactory. Zmínky o nedávné svatbě, nudě na cestách nebo sledování městečka Twin Peaks korunovalo sborové „Happy Birthday“ coby dárek pro tchána. Její set se zkrátka nesl v poklidném, takřka rodinném duchu. Sdílená upřímnost a lehkost. Sic jsem očekával trochu zastřenější, rozmazanější zážitek, kýžený minimalismus však nechyběl a já si tenhle závan severu užil se vším všudy, byť trochu jinak, než jsem očekával. Snad jen škoda závěrečného kvapíku směrem na Florenc, jinak bychom zůstali těch pár minut a počkali, až Sóley dorazí mezi fanoušky – i kvůli tomu, že nabízela objetí a prohození pár vět.


Warpaint – Warpaint

Warpaint - Warpaint
Země: USA
Žánr: rock / dream pop
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Rough Trade Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Vybavíte si pod názvem Warpaint do černa oděnou a make-upem pomatlanou black metalovou chásku? Jestli ano, nejste sami. O to větší je pak překvapení, když máte co dočinění s ryze dívčím kvartetem, u kterého podobnost s černým kovem končí u samotného názvu. Warpaint totiž hrají něco, co by se dalo popsat jako melancholický psychedelií načichlý dream pop. K poslechu letošní eponymní nahrávky, tedy “Warpaint”, jsem se dostal po cestě, která je v mých nemetalových toulkách poměrně zajetá – přes obal. Na něm se skví dívka v jakémsi psychedelickém oparu a sluší se dodat, že tato volba, byla vzhledem k celkové atmosféře desky volbou navýsost výbornou.

Již “Intro”, které začíná evidentní chybou, napovídá, že půjde o nahrávku nesmírně pokornou, skromnou a v neposlední řadě výtečnou. Když začíná hrát “Love Is to Die”, člověk pomalu začíná zjišťovat, že tahle deska bude mít sílu. Výtečné vokály, úžasná atmosféra. No, a tak to platí od samotného začátku až do konce. Méně hitové, ale o to atmosféričtější jsou následující “Hi” nebo “Biggy”, které si hrají s trip-hopovými rytmy a opět vynikajícími vokály. Nejminimalističtější skladbou je “Teese” a “Go In”, jež směřují až někam k downtempu, přičemž druhá jmenovaná mi jede ze všech skladeb nejmíň. Atmosféru může zdánlivě narušit až hitovější “Disco/Very”, která se však díky svému naturelu své místo opět má. A vlastně to samé by se dalo říct i o “Feeling Right”, jež se pro mě stala samotným vrcholem desky.

Nemá cenu se tvářit, že Warpaint nahrály album zcela bezchybné, protože tak to rozhodně není. Za sebou mám přes deset poslechů a je jasné, že prověrkou času několik skladeb neprošlo s takovou ctí jako při prvních seznamováních. Je pravda, že teď už mě “Warpaint” jako celek nebaví jako před týdny, ale i tak jde stále o nesmírně fajnové poslechy, už už se člověk ptá, co přijde příště. Letos to jsou tři excelentní písně, spousta výtečných a k tomu všemu navrch ještě kotel sympatie. A to na osmičku stačí, ne?


Lana Del Rey – Ultraviolence

Lana Del Rey - Ultraviolence
Země: USA
Žánr: dream pop / indie rock
Datum vydání: 13.6.2014
Label: Interscope Records

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Upřímně jsem to opravdu nečekal, ale za (dejme tomu) poslední dva, tři měsíce mě jen málokteré album dostalo takovým způsobem jako novinka od Lany Del Rey. Nemůžu si pomoct, ale “Ultraviolence” mě opravdu ohromně baví, poslouchám tu desku každodenně a pořád nemám dost. Ono to vlastně není vůbec nic zvláštního, ve své podstatě je to album poměrně prosté, minimalistické a intimní, přičemž hlavní roli zde samozřejmě hraje hlas hlavní protagonistky, což ovšem – naštěstí! – neznamená, že by snad instrumentální stránka byla nudná nebo dokonce odfláknutá.

Takhle řečeno to nejspíš nezní jako něco, co by si člověk měl okamžitě chtít pustit, ale je tu ještě jeden faktor, díky němuž je “Ultraviolence” tak dobré – a je jím něco, co se u popových interpretů takřka nevidí, a sice naprosto skvělá a pohlcující atmosféra. Uznávám, že některé skladby jsem si oblíbil opravdu hodně, jmenovitě hlavně “Cruel World”, “Ultraviolence”, “Brooklyn Baby”, “West Coast”, “Sad Girl”, “Money Power Glory” nebo “Fucked My Way Up to the Top” (uff, když to takhle vypíšu, tak jsem si toho oblíbil docela dost), ale důležité je, že právě díky oné celkové uhrančivé náladě deska funguje perfektně i jako celek. Je pravda, že v limitované edici je ke konci “Ultraviolence” už lehce natahované, ale poslouchám-li základní verzi, tak pak s výjimkou trochu slabší “The Other Woman” (byť žádný průser to určitě není) nemám co vytýkat.

Samozřejmě ještě musím zmínit, že i když jsem Lanu Del Rey nazval popovou interpretkou, kterou ve své podstatě je, je velice příjemné, že k opravdovému rádiovému popu má vlastně “Ultraviolence” dost daleko – stylově, stavbou desky (protože je to opravdu deska, nikoliv jen kolekce pár singlů a vaty) a hlavně onou atmosférou. Naopak jsem si při poslechu tu a tam vzpomněl třeba na kolegyni Lykke Li (jejíž letošní novinku Lana Del Rey s přehledem poráží, což jsem popravdě nečekal), ale dokonce i na věci jako Chelsea Wolfe v méně avantgardním pojetí (hlavní díky oné náladě) nebo Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds. A to už je setsakra lákává pozvánka k poslechu.


Druhý pohled (Ježura):

Když před dvěma lety Lana Del Rey vydala své průlomové album “Born to Die”, byla to trefa do černého, protože něco podobného v první popové lize prakticky chybělo, a miliony lidí včetně mě na to zabraly. A protože jsem si z “Born to Die” spíše vybíral konkrétní písničky, než abych poslouchal album vcelku, jeho nástupci “Ultraviolence” jsem se rozhodl věnovat podrobnější péči.

Formálně je vše při starém. Melancholická a pomalá retro hudba korunovaná ve své zasněné nezúčastněnosti zcela podmanivým hlasem hlavní protagonistky je zpět a brnká na ty samé struny jako minulá deska. Dokonce mi přijde, že “Ultraviolence” jde v tomto ještě dál a alespoň v základní verzi, kterou jsem poslouchal, nenabízí snad žádné moderněji (v rámci celkové estetiky samozřejmě) střižené kusy, jako to dělal předchůdce. Výsledkem je kompaktní a vyrovnané album, které ale vůbec nenudí, protože se 51 minut základní verze podařilo naplnit dostatečně kvalitním materiálem na to, aby tuhle délku utáhl – a to prosím i po insturmentální stránce, která je většinou pohodová, občas rovnou dost povedená a fantastickému zpěvu sekunduje zcela důstojně.

Některé skladby jsou vyloženě skvělé (“Ultraviolence”, “West Coast”, “Pretty When You Cry”), jiné se mi libí o něco méně, ale deska se i tak celou dobu bezpečně drží ve vodách nadprůměru, a i když neskáču nadšením od začátku do konce, důvod ke stížnostem mi “Ultraviolence” nedává žádný. Naopak je to pokaždé velice příjemný poslech, který mě upřímně baví a užívám si ho.

Je mi tedy srdečně jedno, jestli Lana Del Rey vděčí za svůj úspěch penězům svých rodičů nebo jestli se snad na vrchol prosouložila, jak tvrdí někteří zlí jazykové. Skutečnost je taková, že je schopná psát a nahrávat skvělou muziku, a dokud jí tohle nadání vydrží a bude vydávat alespoň tak dobré desky, jako je “Ultraviolence”, tak si své hvězdné postavení naprosto zaslouží.


Třetí pohled (Kaša):

Stejně jako s Adele, i v případě Lany Del Rey jsem poměrně dlouho odolával a její tvorbu jsem cíleně ignoroval, přestože ani mě neminul úspěch “Summertime Sadness” z dva roky starého úspěšného kotoučku “Born to Die”. Už ani nevím co, ale něco se ve mně jednou zlomilo, dal jsem tomu albu šanci a zjistil jsem, že to není tak špatné, jak jsem se celou dobu domníval. A proto jsem k “Ultraviolence” přistupoval pln očekávání, zda se Elizabeth Grant, jak zní civilní jméno této popové hvězdy, podaří navázat na úspěšného předchůdce a zároveň odstranit neduh v podobě lehké nevyrovnanosti materiálu, kdy vedle sebe ležely naprosté pecky a hned o kousek dál naprosto tuctové záležitosti.

Toto je s příchodem “Ultraviolence” minulostí, ačkoli se tak děje na úkor absence nějakého prvoplánového hitu, které se na “Born to Die” daly najít. Neříkám, že je to album posluchačsky nepřístupné, ale vyložené pecky, které by už předem aspirovaly na rádiové mega-hity, zde chybí. Dalo by se namítat, že “Shades of Cool” nebo třeba skladba titulní tento potenciál mají, ale není tak výrazný, aby dokázaly zastínit ostatní písně, jež by tak zůstaly v druhé řadě. A to se mi na “Ultraviolence” strašně líbí. Vyrovnanost a jednolitá atmosféra. A to jde ruku v ruce s podmanivě éterickým hlasem Lany Del Rey, která vyspěla nejen po skladatelské stránce, ale rovněž jako zpěvačka. Nejlepší písně? Asi “Ultraviolence”, “Pretty When You Cry” a bonusová “Black Beauty”.

Upřímně se sám sobě divím, že se mi “Ultraviolence” líbí tak moc, protože jak obvykle nadávám, že na desce chybí nějaký moment překvapení nebo záležitost, která by oživila atmosféru, tak u Lany Del Rey tuto potřebu vůbec nemám. Já vím, že celé album je vlastně opakování stále jedné a též skladby, ale pokud člověk přistoupí na tu hru, že vypne a nechá se unášet tím neuvěřitelně sexy hlasem, tak nemá na poli popové hudby Lana Del Rey konkurenci. Překvapivě silná kolekce příjemných písniček. To mi v tomto případě ke spokojenosti stačí.