Země: Finsko Žánr: folk / symphonic metal Datum vydání: 23.2.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. The March of the Varangian Guard
02. Take the Day!
03. Hunting Pirates
04. Venetoi! – Prasinoi!
05. Stand Up and Fight
06. The Great Escape
07. Fear the Fear
08. End of an Empire
09. The Bosphorus Freezes Over
“Stand Up and Fight”, třetí dlouhohrající počin finské formace Turisas, byl před vydáním prezentován jako naprosto organické propojení orchestru s metalem, výpravné a epické, které si to může s klidem rozdat s filmovým soundtrackem. Což o to, takhle to zní velice hezky, neříkám, že ne, ale přece jenom… když jsem se rozpomněl na předchozí tvorbu Turisas a dal si dohromady jedna a jedna, vyšlo mi, že by výsledek mohl také dost dobře být jen přeplácanou a pateticky nabubřelou hovadinou. Nechápejte mne špatně, rozhodně jsem k poslechu nepřistupoval s očekáváním něčeho vyloženě strašného, ten červík pochybnosti však přece jenom nahlodával…
Finální podoba “Stand Up and Fight” nakonec není ve výsledku tak ukrutně špatná, ale k výše zmiňovaným promo kecům má rovněž sakra daleko… jak už to tak bývá, pravda je přibližně někde v polovině. Ano, uznávám, propojení orchestrálních nástrojů s těmi metalovými je sice opravdu přirozené a nenásilné, neznamená to však automaticky hned dechberoucí desku, to jistě uzná každý. Aby to mělo ten správný šmrnc, je samozřejmě nutné přihodit značnou dávku skladatelských schopností a především (a právě to je dle mého názoru u symfonického metalu hlavní) udržet své choutky na uzdě, aby nebyl konečný výsledek bombastický až moc, neboť, jak nám říká jedno provařené pořekadlo, méně je někdy více. Člověk se až diví, jak moc toto platí…
Teď už se však přenesme od obecného filozofování o hudbě přímo konkrétně k “Stand Up and Fight”. Jak jsem si již dovolil podotknout někde v předchozích řádcích, album zůstalo tak na půli své cesty. Anebo také, abych to vyjádřil trochu srozumitelněji, v některých momentech Turisas tu hranici mezi dobrou výpravnou hudbou a patetickou břečkou “přes čáru” opravdu našli a vybalancovali, v jiných však ony choutky po symfonice na uzdě neudrželi a spadli do vyumělkovaného kýče, který si hraje na umění.
Dobře tedy, řekněme, že milý čtenář prahne po tom vědět, které skladby se Turisas povedly a které naopak ne. Ano, vím, je to vcelku naivní představa – nedělám si iluze, že by většině čtenářstva nebyly moje traktáty o hudbě volné jak pětiletému děcku guma od taťkových gatí, ale dejme tomu… I když ono je to možná svým způsobem dobře, jelikož, když tak o tom přemýšlím, si nejsem jist, jestli onu otázku vůbec dokážu zodpovědět. Tentokráte není na vině vrozená idiocie autora článku, nýbrž fakt, že Turisas mezi oběma polohami, té vyvážené a té kýčovité, skákají bez sebemenších skrupulí i v rámci jednotlivých kompozic. Není tedy problém začít slušnou pasáží, ale v průběhu songu to zazdít (“Fear the Fear”), ale zároveň také udělat některé položky tracklistu odrhovačkami od A do Z (“Hunting Pirates”, “Venetoi! – Prasinoi!”). Jako evidentně nejpovedenější skladby, které by dokázaly obstát v celé své délce, bych považoval “Take the Day!” (ta je nejspíše nejlepší), titulní “Stand Up and Fight” a s přimhouřením oka vlastně i “The Great Escape”, což však není zrovna velké číslo. A ten zbytek? Kde nic, tu nic. Sem tam zajímavý nápad, ale většinou se nejedná o nic výraznějšího. A teď si vezměte, že deska měla působit jako výpravná hudební cesta, které posluchače vezme mimo všední realitu, zatímco se ale “nejedná o nic výraznějšího”. Nemůžu si pomoct, ale u mě tedy nesplněno.
Na druhou stranu se dá ocenit (a já to oceňuji), že Turisas alespoň nestojí na místě a na jejich novince je cítit pěkný skok kupředu. Otázkou do pranice ale zůstává, jestli je posun do pozice “Nightwish folk metalu” to pravé ořechové… zvláště když Nightwish dokážou být na rozdíl od Turisas alespoň opravdu zábavní. Nechci být nějak přehnaně zlý, ani si hrát na kazišuka uznávajícího jen underground a avantgardu, či si dokonce léčit nějaké komplexy, to v žádném případě, ale pokud mě nahrávka ani po velkém množství poslechů nedokáže nějak hlouběji zaujmout, nedá se svítit. Popravdě řečeno, pustil jsem si ji tolikrát jenom proto, že “to přece kurva musím naposlouchat na tu recenzi”. V dnešní době, kdy vám spousta lidí bez sebemenšího problému řekne, že nevidí důvod, proč za hudbu platit, můžeme použít jako kritérium kvality, jestli deska stojí za koupi. Mám-li to říct zcela upřímně, mně tedy ne. Ono zas až tak vyloženě hrozné “Stand Up and Fight” není, ale když si vzpomenu, jak v ruce obracím každý peníz a rozhoduji se, kolik desek si ještě mohu dovolit, hned mě chuť investovat do alb jako “Stand Up and Fight” přejde.
Nevím, jestli na podobně symfonickou hudbu prostě “nemám buňku”, vždy jsem byl přesvědčen, že můj hudební vkus nemá zábrany, ale novinka Turisas mě prostě nebaví. Ať poslouchám jak poslouchám. Toť můj osobní názor. Na druhou stranu to alespoň kapele na fotkách sekne…
Ať už vám konkrétně tato skupina nebo i celý folk metalový žánr obecně sedí nebo ne, není možné ignorovat, že jméno Cruadalach stoupá strmě vzhůru. A to je kapela teprve na počátku své cesty! Abych řekl svůj osobní názor: pokud má nějaká domácí formace potenciál a šanci někam prorazit, jsou to jistě právě Cruadalach. Už jen díky (avšak nejen) tomu jsme si zde na Sicmaggot nemohli nechat ujít příležitost tuto smečku trochu proklepnout v rozhovoru :-) Na všetečné otázky odpovídal hlas celé kapely…
Zdravím Cruadalach! Ze všeho nejprve bych vám rád pogratuloval k povedenému minialbu “Agni – Unveil What’s Burning Inside”! Jak se vy sami díváte na výsledek? Jste na 100% s podobou EP spokojeni, nebo v kapele panuje zdravá řekněme “sebekritičnost” v tom smyslu, že je stále co zlepšovat a kam se posouvat? Pokud mám mluvit sám za sebe, já osobně bych viděl nějaké mezírky ve zvuku nahrávky. Ne že bych chtěl jakkoliv znevažovat Fedorovu práci [skupina nahrávala v domácím studiu Fedora Furnadžieva z Et Moriemur – pozn. redakce], to v žádném případě, avšak k muzice Cruadalach by mi seděl ještě o trochu plnější a dravější sound. Co vy na to? Je to jen osobní pocit jednoho redaktora a kapela má přesně takhle znít, nebo to hodláte v budoucnu trochu “pošoupnout”?
Ahoj Jendo, zdravíme Tebe i všechny redaktory a čtenáře zinu Sicmaggot! Rovnou k otázce – líbí se nám, jak nám podsouváš, že sebekritičnost je zdravá, a máš samozřejmě pravdu. Spokojený umělec je podle nás na nejlepší cestě do pekel, čili se snažíme nahlížet na vlastní práci co nejkritičtěji. Svůj zvuk a svou tvář jsme ještě rozhodně s určitostí nedefinovali, právě naopak. Od nahrávání EP uběhlo sotva pár měsíců a již teď jsme po stránce komponování někde úplně jinde. Už to ti může napovědět, že vlastnímu počinu bychom vytkli více, než jen zvuk. Na jednotlivých skladbách šlo například lépe aranžérsky zapracovat, stejně tak šlo vyždímat více z jejich rytmiky. Přesto jsme v danou chvíli podali náš maximální výkon a někteří z nás sami sebe muzikantsky doslova překonali. Pokud jde o zvuk nahrávky, to máš těžké. Na rozdíl od kompozic a hudebního umu se tato veličina vyvažuje do určité míry penězi a s těmi to není nikdy úplně jednoduché. Sice bychom si samozřejmě svůj zvuk představovali někde jinde, ale na rozpočet a podmínky, jaké byly k dispozici, předvedl Fedor i celá kapela perfektní práci. Ale k nejdůležitější části tvé otázky – jak jsme již řekli, na EP jsme pyšní, ale je to jen další krok na naší cestě. Rozhodně doufáme, že nahrávku ještě desetinásobně přebijeme naším debutem, stejně jako jsme épíčkem “Agni – Unveil What’s Burning inside” bezesporu přebili náš loňský demáč “V rytmu staré krve”. Stagnace je cesta do věčných lovišť a my hodláme jako kapela žít ještě hodně dlouho.
Když už jsme u toho představování EP – co vlastně znamená výraz “agni”? Pokud člověk použije všemocného strýčka Googla, vypadnou mu odkazy směřující do Indie a významy týkající se ohně, ať v přímém významu nebo v přeneseném slova smyslu v podobě hindského boha ohně. Blíží se tyto interpretace tomu, co jste názvem chtěli vy sami sdělit, či se jedná o střelu takříkajíc mimo terč? Klidně všechny přítomné zvědavce poučte :-)
Nám šlo především o to, aby hlavní část názvu EP netvořilo české ani anglické slovo, ale aby byla jaksi univerzálnější. A když už se v textech často odkazujeme na esoterickou moudrost lidstva, proč nevzít slovo z jazyka, který je naším skutečným kořenem, tedy z prastarého sanskrtu? Už samotnou volbou jazyka dáváme najevo, že všichni pocházíme ze stejného rodu, a že je něco, co nás někde hluboko všechny spojuje. Co se týče samotného významu, “Agni” znamená primárně prostě oheň. Oheň je v mnoha tradicích nejvyšším elementem, který představuje nejsubtilnější rovinu existence v místě, kde se duše setkává s věčností. Proto je oheň středobodem nejrůznějších mýtů, například toho o Prométheovi, na jehož objevení mystéria elementu odkazuje i obal EP. V neposlední řadě jsme chtěli mít zabarvení obalu i název EP v takovém duchu, aby odkazoval na živelnost a ohnivost našich koncertů, na čemž si velmi zakládáme.
“Agni – Unveil What’s Burning Inside” obsahuje mimo jiné tři skladby, jež se objevily už na promu “V rytmu staré krve”. Hýbali jste nějak v mezičase s těmi songy? Mnohem lepší zvukový háv je myslím očividný, přijde mi však, že v některých pasážích jsou bohatší aranže a více vrstev nástrojů. Nejsem si však jistý, nejedná-li se pouze o vyniknutí těch “zastrčenějších” vrstev díky lepšímu zvuku. Probíhaly před natáčením minialba nějaké úpravy? To samé by mne zajímalo i v případě ostatních písní, které přece jenom už nějaký čas hrajete na koncertech – jedná se o původní verze, nebo došlo k nějakému průběžnému obohacování?
Každá skladba je odrazem své doby, a tak i ten náš trojlístek s ročním časovým odstupem zkrátka interpretujeme trošku odlišně. Samotné aranže jsme moc neměnili, spíše prostě jinak vnímáme dynamiku těch písní.
Co se týče ostatních skladeb, málokterá zůstává od svého složení zcela nepozměněná a i některé skladby z EP už dnes dokonce hrajeme živě lehce pozměněné. Například nedávno přišla naše Hanka s novou houslovou linkou do skladby “Vrásčitá”. Hrajeme prostě tak, aby nás to co nejvíce bavilo, a proto je nutné, aby naše skladby rostly s námi. Primárně se však zaměřujeme na dokončování skládání materiálu na debutovou desku.
Když člověk poslouchá vaši muziku, nelze přeslechnout velké množství vrstev a obrovský počet různých linek folkových nástrojů. Trochu jsem o tom přemýšlel a přijde mi, že bude asi velice málo pravděpodobné, aby jeden člověk přišel na zkušebnu už s kompletně hotovou skladbou, ale ani například taková improvizace mi při vašem nástrojovém obsazení moc nesedí. Jakým způsobem tedy vzniká vaše hudba? Jeden člen donese metalový základ písničky a všechny ty folkové instrumenty na něj pak roubujete? Nebo naopak vzniká nejdřív folková složka a kytary a bicí se přidávají? Nebo vypadá tvůrčí proces Cruadalach úplně jinak? Seznamte nás :-)
Tvůrčí proces se snažíme zcela záměrně měnit pokud možno s každou skladbou, aby byly posluchačsky i hudebně co nejrozmanitější. Nicméně tě možná překvapí, že náš kytarista Tomáš skutečně občas přijde s harmonicky i melodicky zcela perfektní, dodělanou skladbou, kterou se následně všichni učíme. Navíc tyto věci nevznikají experimentálně metodou “pokus-omyl”, ale Tom skutečně v hlavě slyší muziku, kterou pak jednoduše ťuká ve svém doupěti do noťasu. Neptej se nás, jak to dělá, asi v tom bude fakt nějaké nevšední nadání. Na tvorbě kapely se však podílí více či méně všichni členové. Základ “Confession” například udělala dechařka Petra, kostru podobně netypické skladby “Vrásčitá” pro změnu zpěvák Radalf, slušnou řádku písní napsal zase kompletně druhý kytarista Aleš, ale i ostatní občas přijdou s vůdčí linkou nebo minimálně propracovávají aranže skladeb v rámci své nástrojové sekce. Tvůrčí proces je skutečně ohromně bohatý a rozhodně si nemysli, že vše vzniká stejným továrním způsobem jako někde u pásu. Třeba jednu z aktuálně zkoušených skladeb na debut, “Living with Pride”, napsal Radalf s Tomášem při společném jamu, Aleš dopsal linky pro dudy a vymyslel pár skvělých vychytávek, další přišli s vlastními melodiemi a společně jsme pak propracovávali rytmiku. Skutečně pracujeme jako tým! Mimochodem – nikdy neskládáme primárně folkovou ani metalovou složku, vše je od začátku propojené a vždy dopředu počítáme s využitím každého nástroje. Kdyby to bylo jinak, byla by naše hudba podstatně chudší.
V návaznosti na předchozí otázku mě napadá ještě jedna – obecně se říká, že v kapele musí být tvůrčí osobnost, která skládá většinu materiálu a má tím pádem hlavní slovo, vy však navenek vystupuje jako skupina hudebníků, kde má každý naprosto rovnocenné postavení… na nějaké hlavní slovo tedy nehrajete? Co kdyby vás byl sudý počet a nemohli jste se na něčem demokraticky shodnout? Ve volné souvislosti s tím bych se ještě rád zeptal ještě na jednu věc. Nějak mi nesedí počty – proč vás je na fotkách dvakrát tolik (smích)?
Cruadalach, to je především devět lidí, kteří milují muziku. Navzdory mnoha rozdílům jsme na stejné vlně, co se týče toho, co chceme s klanem dokázat, a tak i přes občas ohnivější diskuze vždy nalezneme společnou řeč. Vlastně daleko jednodušeji, než si asi mnoho lidí představuje – o spoustě věcech nediskutujeme a nehlasujeme, protože zkrátka není o čem. Všichni máme společný sen, tak na co vůbec diskuze? Jinak je rozhodovací proces zcela přirozený a vyplývá z našich nátur. Někdo je kapku větší flegmatik než jiný, taky každý z nás tíhne k trochu jiné části naší “agendy”, a tak máme každý přirozeně vytvořený svůj prostor. Je vlastně takový malý zázrak, že navzdory všem rozdílům mezi námi a tomu, z jaké dálky někteří dojíždí, dokážeme zkoušet, bavit se, chodit spolu na koncerty a ještě jsme v takřka každodenním kontaktu alespoň přes net a telefony.
A co se týká druhé části otázky – promo fotkami z října 2010 jsme chtěli naznačit, že klan Cruadalach netvoří jen několik muzikantů, ale především spousta lidí, bez kterých by náš hlas nic neznamenal. Dali jsme proto našim fanouškům a přátelům možnost, aby se na fotkách objevili s námi. Je to forma našeho poděkování za jejich podporu. Mezi lidmi na fotkách tak najdeš třeba Petřina manžela Vítka, který nám udělal web a nahrál niněru na bonusovou skladbu “Cernunnos, zlatooký král” pro vinylovou verzi našeho EP. Pak tam je Jirka, co si ještě po vydání pohrával se zvukovými stopami našeho starého dema, nebo Honza Knotek, který nám nemalou měrou pomohl při nahrávání EP. Samozřejmě spousta pro nás důležitých lidí chybí, ale to bychom se na ty skály už asi fakt nevešli…
Materiál, jímž se na “Agni – Unveil What’s Burning Inside” prezentujete, je velice rozmanitý. Od energických pecek (“Heavenly Forge”), přes vyloženě folkově laděné (“Pramen Epony”, “Golden Times”) a středověkem načichlé (“Rhythm of Our Blood”) věci, až k pomalým a melancholickým kouskům (“Vrásčitá”, “Confession”); v takové “Occident Sun” cítím dokonce i lehký orientální nádech. Je toto právě ta cesta, kterou se chcete ubírat – dát každé skladbě osobitý ráz? Abych vám taky trošku polechtal ego, musím říct, že je to pro posluchače určitě dobré, zvláště když to porovnáme se spoustou jiných folk metalových kapel, tvořících písničky jak přes kopírák jednu jako druhou (netřeba dodávat, na kterou finskou formaci od písmene K narážím :-)). Ale abych se dostal k jádru pudla – je nějaká hranice, za níž byste už nezašli, například že byste nepoužili nějaké party, protože by byly moc agresivní či naopak moc “popové”, nebo podobnou autocenzuru vůbec neřešíte a postupujete stylem “posluchač se s tím popere”?
Každá skladba musí mít vlastní tvář! Jaký by byl jinak důvod točit dvě různé? Důležité je, že všechny reprezentují svébytný styl, který se snažíme s Cruadalach pilovat a zdokonalovat. Co se týče hranice, za kterou bychom nešli, tak jednu opravdu máme. Neradi bychom zněli konvenčně nebo kopírovali něco, co už tu ve stejné formě bylo. Všechny další cesty jsou otevřeny, a kdybys slyšel materiál, který v těchto dnech pilujeme pro debutovou desku, byl bys možná překvapen, jak moc. Čekat můžete rozhodně energii, dravost i melodiku, rozhodně však ne stopadesátou variaci na folkmetalové legendy. Jako muzikanti jsme všichni velmi otevření novým vlivům, posloucháme a vstřebáváme ohromné množství hudby a rozhodně nehodláme balancovat na jednom místě a doufat, že z něj nespadneme. Přemýšlet, zda něco není “moc popové” nebo jiným způsobem “přes čáru”, znamená rdousit tvůrčí proces. A to by byla hrozná škoda.
Čerstvě máte v kapse podpis s německou firmou Black Bards Entertainment. Otázka je vcelku jasná – jak jste se k nim dostali? Měli jste i jiné nabídky, nebo jste takříkajíc skočili po té první? Vyhmátli si vás sami, nebo jste “otravovali” s promem? Co si od spolupráce s Black Bards vlastně slibujete?
Dávno před navázáním kontaktu s Black Bards jsme o vydání našeho CD jednali s několika českými vydavatelstvími, z nichž nás nejvíce zaujala nabídka Herdrona vydat debut prostřednictvím časopisu Pařát, také proto, že z jeho strany byl zájem jednoznačný a jeho nároky pro nás splnitelné i za našich tehdejších podmínek, zároveň nás nesvazoval a dával nám prostor hledat dál. V létě 2010 jsme kontaktovali několik zahraničních vydavatelství včetně Black Bards, na něž jsme narazili při hledání zahraničních kapel pro výměnné koncertování, když jsme na Myspace našli jejich čerstvý objev, německou paganmetalovou kapelu Nothgard. Odpověď Black Bards byla negativní s odůvodněním, že nové kapely již nepřijímají. Od hledání v zahraničí jsme si tehdy slibovali i finanční pomoc při studiovém natáčení – v té době jsme ještě pomýšleli na to, že bychom se na podzim rádi zavřeli do profesionálního studia, ale nakonec jsme ani tímto, ani jiným způsobem nesehnali potřebné zázemí a finanční prostředky, proto EP vznikalo v domácím studiu Fedora z Et Moriemur. Po realizování velmi úspěšného podzimního výměnného minitour Samhainfest, jehož účastnila i výše zmíněná kapela Nothgard (k tomu si potřebovali vyžádat svolení Black Bards a agentura jim posléze pomohla sehnat další kapelu pro support jimi pořádaného koncertu Samhainfestu), se na nás sám obrátil majitel Black Bards s pevným rozhodnutím, že o Cruadalach stojí. Důvodem evidentně nebyly jen naše umělecké kvality, ale i naše zjevné odhodlání jít si za svým cílem a udělat maximum pro jeho úspěšné dosažení, čemuž ostatně celou dobu mohli přihlížet. Jejich zájem o nás byl tak eminentní, že plně akceptovali to, že jsme již začali pracovat na CD pro Pařát, pouze požadovali jeho zkrácení, aby náš debut mohl vyjít až pod nimi. Herdron pak přistoupil na zkrácení na formu EP se sedmi písněmi. Během komunikace s nimi se nám podařilo vyjednat pro kapelu velmi příjemné podmínky, zároveň jsme sledovali aktivity agentury a ptali se na ni jiných jejích kapel, přičemž jsme získávali výhradně kladné reference. Ačkoliv byli tedy prvním zahraničním labelem, který o nás projevil zájem, rozhodně jsme po něm neskočili bez patřičné rozvahy.
A co od spolupráce s Black Bards očekáváme? Samozřejmě to, že náš debut vydá v západní Evropě, mimochodem plánuje i jeho distribuci v USA. Vydání debutu bude také podpořeno západoevropským tour – tedy nejspíš s většinou zastávek v Německu. To vše již bereme spíše jako samozřejmost, protože Black Bards toto pro své kapely opravdu dělá! Co je ale nejdůležitější, je to, jakou motivaci a výzvu pro nás jejich nabídka představuje. Je to výzva k sebezdokonalování každého z nás a k neustálé práci na všech aspektech fungování kapely. Především chceme, aby náš debut byl již na světové úrovni a abychom z našeho spojenectví získali co nejvíce jak pro nás, tak pro Black Bards. Také chceme skrz Black Bards ukázat Evropě, že česká metalová scéna rozhodně stojí za velkou pozornost a že se vyplatí investovat důvěru do našich kapel!
Už na podzim by měl vyjít váš první dlouhohrající počin. Kdy a do jakého studia se jej chystáte vydat nahrát? Máte už nějakou bližší představu o desce – název, přesnější datum vydání, obal apod.? Velice by mne také zajímalo, jaképak songy se zde objeví… mám na mysli, jestli se budou opakovat písničky z “Agni…” nebo půjde o kompletně nový matroš?
Co se týče debutu, máme zatím poměrně přesnou představu o hudební náplni, máme ostatně většinu alba již napsanou a následující měsíce budeme zejména dolaďovat aranže a nechávat skladby zrát do podoby, kterou v dané chvíli zachytíme na desce. O názvu v tuto chvíli diskutujeme, máme ve hře pár alternativ, ale prozrazovat zatím raději nebudeme nic. Nicméně můžeme zcela stoprocentně prohlásit, že na debutu budou jen zcela nové a čerstvé skladby! Žádné znovunahrávání starších věcí již neplánujeme.
Na nahrávání jsme se domluvili se Slezanem Tomášem Špirkou, s nímž má velmi pozitivní zkušenosti dechařka Petra z nahrávání CD pro folklórní kapelu Szmyrum a chechuum, jejíž je členkou. Nahrávat se pravděpodobně bude v severomoravském studiu Devítky. Tomášův záběr jde skrze mnohé žánry, folklórem a popem počínaje (spolupracuje s několika polskými popovými veličinami) a metalem konče, takže pro kapelu kombinující metal s klasickými a folklórními nástroji jde o ideální volbu. Svůj velký smysl má i skutečnost, že kapela bude moci nahrávat na půdě severní Moravy, rodné hlíně hned tří členů Cruadalach.
Na závěr bych si dovolil podnítit trochu toho vašeho jasnovidectví :-) Máte německou firmu, hrajete styl, který dnes v rámci metalu frčí, ale dokážete jej uchopit osobitým způsobem – myslíte, že máte v takovéto konstelaci šanci prosadit se i za hranicemi České republiky? Bavme se čistě hypoteticky, kdyby na to přišlo, byli by Cruadalach ochotni naskočit na kolotoč deska-turné-deska-turné? Díky moc za rozhovor a ať vám to šlape! :-)
Kdyby na to přišlo, byli bychom ochotni jet až na konec světa.
Cruadalach na scénu vtrhli jako blesk a během krátké chvíle si svými energickými koncerty udělali velice solidní jméno. Už teď mají za sebou několik málo zahraničních štací na místech, kam spousta jiných o mnoho déle hrajících českých kapel ani nečuchne, nemluvě o potvrzených festivalech v létě v Rakousku a Německu (a že například na takovém Northern Lights nehrají žádná ořezávátka). Docela s podivem, že Cruadalach svůj první pořádný počin (promo “V rytmu staré krve” jako pořádný počin neuznám, jelikož nevyšlo ve fyzické podobě :)) vydávají až teď. Kapela spojila své síly s časopisem Pařát, pod jehož záštitou právě minialbum “Agni – Unveil What’s Burning Inside” vychází…
Trojice skladeb, která se objevila už na “V rytmu staré krve” – jmenovitě jde o “Pramen Epony”, “Golden Times” a “Confession” – je přítomna i na aktuálním EP, tudíž se přímo nabízí možnost přímého srovnání. Pokud na premiérovém kraťasu zněly některé momenty lehce rozpačitě, což bylo dáno především ne zrovna povedeným a trochu “plechovým” zvukem (a jakože já nemám nic proti plechovému soundu, to bych neposlouchal garážový black metal, ale u folk metalu to přece jenom není to pravé ořechové…), “Agni – Unveil What’s Burning Inside” zachycuje možnosti Cruadalach s mnohem větší přesností. O zvukové stránce se ani nemá cenu bavit, v tomto ohledu šly songy o 100% nahoru (byť si myslím, že v tomto ohledu by toho šlo z hudby Cruadalach vyždímat ještě víc – chtělo by to opravdu profesionální studio), přijde mi však, že skupina rovněž trošku obohatila aranže, lehce poštelovala folkovou složku, prostě udělala vše, aby skladby mohly volněji dýchat.
Konkrétně ve folkové složce spatřuji tu největší devízu muziky Cruadalach. Pokud se podíváte na žánrově spřízněné formace, u většiny z nich znamená “folk” možná tak použití nějakých housliček, sem tam akordeonu a trochy samplů, avšak Cruadalach v tomto směru konkurenci převyšují obrovskou plejádou různých nástrojů, které jsou – a právě to je mi opravdu sympatické – živě přítomny i na koncertech. A že tam těch nástrojů je – housle, cello, dudy, flétny, píšťaly, šalmaje a kdovíco všechno ještě. “Agni – Unveil What’s Burning Inside” zní díky tomu vskutku živelně a, jak jen to říct, velice “folkově” (ne, nesmějte se, u spousty folk metalových skupin tenhle pocit nemám).
Co se týče konkrétních skladeb, u mě vede s přehledem procítěná “Vrásčitá” a energický otevírák “Occident Sun”. Celý materiál se ale poslouchá velice příjemně a uběhne rychleji, než se člověk vůbec má šanci začít nudit (však to má také jen půl hodinky). Tak či onak, jedná se o velice solidní placku, která, vzhledem k tomu, že se dá sehnat za lidové kilčo, stojí určitě za pořízení.
Země: Maďarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 12.2.2011 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Intro
02. Hajdútánc
03. Hozd el, Isten
04. Mennyei harang
05. Ígéret
06. Igazi tûz
07. Kinizsi mulatsága
08. A hadak útja
09. Leszek a csillag
10. Leszek a hold
11. Outro
Dalriadu jsem vždy bral jako velice solidní folk metalovou skupinu, jež sice v rámci svého žánru netvoří kdovíjaké umění, ale dokáže tento v (dnešní době klišé prolezlý) styl uchopit vcelku osobitě. Jednak se v rámci oné folk složky na rozdíl od většiny svých stylových souputníků neobracejí na sever Evropy (a že je to v některých případech obzvláště vtipné – viz Vikingové z Brazílie a podobné chuťovky), ale točí svými melodiemi, přesně dle země svého původu, v rytmu ďábelsky rychlého čardáše, což zní zmlsaným uším posluchačů dozajista zajímavě. A ona vlastně i ta samotná jejich maďarština zní sama o sobě našinci vcelku exoticky, byť Paprikáši nesídlí zrovna daleko. Jedná se tudíž suma sumárum o skupinu, která za nějaké to menší okoštování stojí – a jestli začít právě s aktuálním “Ígéret”, toť otázka, na niž se v našem dnešním povídání pokusíme nalézt odpověď.
Nic extrémně objevného sice Dalriada nikdy nepředváděla, ale stejně nebyl důvod se vzhledem k úrovni předcházejících nahrávek na “Ígéret” netěšit. Tím spíš, že se skupina opět vrací ke svému “měsíčnímu” cyklu, kdy každou desku pojmenovává podle jednoho měsíce v roce (aktuálně jsou v květnu). Minulý počin, “Arany – Album”, byl totiž prozatím jediným úkrokem z konceptu, na němž Dalriada zhudebnili některé poémy maďarského básníka Jánose Aranyho. Ale to jsme už trochu odbočili, takže honem zpátky k “Ígéret”… Intro, vskutku originálně nazvané “Intro”, je vcelku zajímavým úvodem do děje, který člověka správně navnadí na věci příští. A tak to má být, to je přesně to, co by intro mělo splňovat. Posluchač je tedy pěkně navnazen, muzika může začít hrát…
Desku, pokud vynecháme ono intro “Intro”, otevírá kousek s názvem “Hajdútánc”, jímž jsme se mohli kochat už nějaký ten pátek před vydáním díky videoklipu (pokud jste neviděli a máte náladu na trochu otřesné animace, najdete o kousek níže). Což o to, pecka je to celkem energická, se zajímavou strukturou, folková složka tomu dodává správný náboj, avšak jak se později ukáže, jedná se o jednu z nejlepších položek “Ígéret”. Když tak o tom ale přemýšlím, “nejlepší” nejspíš není to správné slovo, ale “nejvýraznější” – to je ono. Následující skladby nejsou o mnoho horší, ale “Hajdútánc” velice napomáhá fakt, že jednak stojí hned na začátku a jednak že má ještě videoklip. Následující trio písniček už není natolik chytlavé, aby člověka zaujalo nějak výrazněji, ale neexcelují nijak moc ani v atmosféře nebo jakési řekněme “přemýšlivosti”, která nutí člověka vracet se i k věcem, jež nejsou nějak chytlavé.
Světlejší moment nastává až se šestou “Igazi tûz”, v níž mne osobně zaujala především velice povedená houslová linka a rovněž jedno z nejlepších kytarových sól na desce. Ona “Igazi tûz” celkově předznamenává tu lepší, druhou polovinu “Ígéret”, která se poslouchá o mnoho lépe. Kupříkladu taková “A hadak útja”, vyprávějící maďarskou legendu o stvoření Mléčné dráhy, je opravdu výtečná. Následující “Leszek a csillag” člověka oproti tomu dostane hlavně velice vkusnými melodiemi (byť mi jsou setsakramentsky povědomé, jen si nemohu vybavit, kde jsem to slyšel, takže nemůžu kritizovat :)). Každopádně se v každém songu z druhé půli dá najít nějaký zajímavější moment, což bych o některých položkách z první poloviny moc neprohlašoval.
Ve své podstatě “Ígéret” není špatným albem, ale když to vezmu kolem a kolem, předchozí počiny se mi líbily o mnoho více. Takové “Arany – Album” bylo minimálně o jednu třídu víš. Přijde mi, jako kdyby se Dalriada jaksi snažili přiblížit se k současnému folk metalovému mainstreamu (a že ona ta hostovačka Jonne Järvely z Korpiklaani nebude zas taková náhoda), díky čemuž ztratili část své osobitosti. Jako kdyby brali ty samé ingredience, ale dosazovali je do obecnějšího vzorce a ta starší (dle mého názoru lepší) tvář Dalriada vystrkovala růžky jen sem tam. Nechápejte mě špatně, i “Ígéret” je vcelku solidní placka, jež si své fanoušky jistě najde, a jediný její problém tkví v tom, že ty předchozí holt byly lepší. Čímž si na závěr hezky odpovíme na v prvním odstavci položenou otázku – do okoštování téhle maďarské papričky se stojí za to pustit, ale pokud bych mohl doporučit – do toho staršího materiálu.
Země: Finsko Žánr: folk metal Datum vydání: 4.2.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Louhen yhdeksäs poika
02. Päät pois tai hirteen [Peer Günt cover]
03. Tuoppi oltta
04. Lonkkaluut
05. Tequila
06. Ukon Wacka
07. Korvesta liha
08. Koivu ja tähti
09. Vaarinpolkka
10. Surma
Každá nová deska Korpiklaani vzbuzuje emoce. V nemalém (a stále se rozšířujícím) táboře příznivců se otevírají lahve s nejrůznějším alkoholem a slaví se tak mocně, že to vypadá jako vizualizace některého z lihem čpících textů oslavované kapely. Na druhou stranu spousta recenzentů propadá depresím, protože musí znovu řešit problém, jak to okecat tentokrát. Ano, hodnotit Korpiklaani je úděl značně nevděčný, protože jejich tvorba vykazuje obdobné množství vývoje, jako hlavní zpravodajství Novy hodnotných informací. Tentokrát padl černý Petr na mě, takže vám přeji příjemnou zábavu. Repríza s pořadovým číslem 1001 právě začíná…
Status, který si Korpiklaani drží, pramení ze dvou zdrojů. Jejich hudba je zaprvé nenáročná, návyková a vysoce pařbotvorná a zadruhé se přísně drží jednoho mustru a jakékoli změny stylu a přístupu k věci nejsou žádoucí. Dá se jen stěží spekulovat, jestli by nějaké stylové osvěžení kapelu nakoplo, nebo naopak pohřbilo, takže pro hodnocení je třeba se omezit na hloubkovou analýzu prvního ze zmiňovaných faktorů. Hned první skladba dává dost vehementně najevo, že se rozhodně nedočkáme nějakých utahaných, pseudovýpravných cajdáků. Pěkně řízný rytmus, líbivé melodie, otvírák jak víno. Ve svižném tempu se pokračuje až do titulní skladby. “Ukon Wacka” ve slokách sází na melodii, která vyloženě evokuje náladu, panující okolo dlouhého stolu, který se prohýbá pod nezměrným množstvím jídla a pití, jehož konzumenti se, sedíc bok po boku a držíc se za ramena, svorně kývou do rytmu ze strany na stranu a nahlas prozpěvují. Svižnější refrén ale zase trochu přitlačí na pilu, takže o vyloženou uspávačku nejde. Vlastně celé album je dost svižné a energické, což je jedině k užitku. Dokonce i závěrečná “Surma” se z počáteční apatické houslové linky zvedne k až thrashovým pasážím.
Sečteno podtrženo, máme tu tři kvalitní skladby. Zbytek je pouze ucházející, ale neurazí, když člověk nehledá umění. Ale co si budeme povídat, Korpiklaani dělají hudbu, u které se dobře pije a na koncertech se na ni dobře paří. Nic víc, nic míň. Když pominu nulovou invenci, zbývá mi tu, chvála bohu, finsky zpívané, a na Korpiklaanské poměry silně nadprůměrné album, které jsem ochoten poslouchat i bez většího nátlaku, a to je v tomto případě úspěch. I přes slabší pasáže mě “Ukon Wacka” baví, a mám dojem, že to tak ještě dlouho vydrží. Věřte, že mě Korpiklaani vždy nechávali chladným, takže je to ode mě vlastně upřímná poklona. Hodnotit však musím (a vlastně taky chci) v absolutních měřítkách, takže to při tvorbě vlastního názoru prosím nechte na paměti…
Další názory:
Pokud jste někdy v minulosti slyšeli jakékoliv jiné album od Korpiklaani, nemá ani cenu vám popisovat, jak “Ukon Wacka” zní – zní totiž úplně stejně jako vždycky. Pokud se vám předchozí nahrávky Korpiklaani líbily, bude se vám líbit i novinka; pokud nelíbily, “Ukon Wacka” váš názor na kapelu nikterak nezmění. To je ve své podstatě vše, co potřebujete vědět. Na nějaký soustředěný poslech to není ani náhodou, ale jako kulisa k nějaké práci, při níž hudbu ani pořádně nevnímáte, to není zas tak hrozné. Některé skladby jsou o něco povedenější (např. “Koivu ja tähti“, videoklipózní odpichovka “Tequila” nebo “Päät pois tai hirteen” – ta je asi nejlepší, což je celkem paradox vzhledem k tomu, že se jedná o cover), jiné spíše plní roli vycpávek, ale celkově by se dalo prohlásit, že Korpiklaani si drží svůj standard. Komu ke štěstí stačí pár skočných odrhovaček, bude spokojen… H.
“Návaz” od Silent Stream of Godless Elegy je dozajista nahrávka, o níž se bude ještě nějaký čas hodně mluvit, a to z mnoha důvodů. Kromě toho, že je kapela jedním z nejvýraznějších představitelů českého metalu a že se na její nejnovější počin muselo čekat opravdu dlouho, poutá deska pozornost také tím, že vychází u velkého zahraničního labelu Season of Mist, což je něco, co se málokterému uskupení z tuzemských luhů a hájů povede. Vlastně téměř nikomu. Je tudíž logické, že se naše povídání točilo jenom okolo “Návazu”. Na otázky odpovídalo zpěvácké duo Hanka Hajdová a Pavel “Hrnec” Hrnčíř.
I když je mi jasné, že otázky na tuto záležitost jsou SSOGE předkládány asi v každém rozhovoru z poslední doby, nedá se nezačít jinak, než podpisem smlouvy s francouzskými Season of Mist. Vezměme to rovnou od podlahy – jak jste se vlastně k této firmě dostali? Probíhalo klasického rozesílání proma (pokud mě paměť nešálí, něco jste natáčeli nějaké dva roky zpátky?), nebo si vás SoM vytáhli nějakou čirou náhodou sami? Osobně bych si vsadil na možnost #1 – pokud je tomu tak, kolika labelům jste zhruba promo poslali a kolik se jich ozvalo zpátky? Rozesílali jste jen do zahraničí nebo jste měli v záloze i nějaké tuzemské alternativy?
Hrnec: Ahoj, takže já tedy začnu pěkně od podlahy. Před vydáním alba “Návaz” jsme si v kapele řekli, co od desky očekáváme a kam bychom se chtěli posunout. A jedním z bodů bylo i to, že bychom rádi vydali desku v zahraničí. Z tohoto důvodu jsme v červenci roku 2008 natočili ve studiu Šopa promomateriál, který jsme formou webového linku rozeslali snad na 30 firem. Čekali jsme, čekali, ale bohužel kromě automatické odpovědi ve stylu: “Děkujeme za zaslání vašeho promo materiálu. Momentálně se nehodíte do našeho vydavatelského plánu bla bla bla.”, se vůbec nic nestalo. Hlavy jsme ovšem nesvěsili a řekli jsme si, že si desku natočíme sami a zkusíme štěstí znovu. Našli jsme si skvělé studio (GrapowStudios), při nahrávání desky ze sebe vymáčknuli to nejlepší, znovu rozeslali promo a ejhle… Povedlo se. Ozvali se Season of Mist. Na tuzemská vydavatelství jsme nic neposílali, protože v Čechách pro nás vydání desky nemá smysl. Malý label (a teď nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně) by nám nepomohl a žádný z velkých zase takový styl hudby nevydá.
Většina z nás (myšleno čtenářů) nejspíš ani nemá sebemenší představu, jak probíhají jednání s takovým velkým zahraničním labelem (byť Season of Mist není nějakou mamutí firmou, ale renomovaná společnost se zvučným jménem to přece jenom je). Kolik času třeba uběhlo od prvního kontaktu ke konečnému podpisu smlouvy? Je jasné, že jakékoliv detaily kontraktu asi vyzrazovat nikdo nebude, ale přece jenom – neměli Francouzi třeba nějaké speciální požadavky, jestli se musíte nějak sami podílet na propagaci (s výjimkou samozřejmého živého hraní a rozhovorů) apod.? A co takhle čeština – ta jim nevadila?
Hanka: Od prvního emailu (14.6.) ke konečnému podpisu smlouvy (9.9.) uběhlo mnoho dní. Jestli si dobře pamatuji, žádné speciální požadavky Season of Mist neměli. My makáme na sto procent ku spokojenosti obou stran, ale necháme si samozřejmě s čímkoli poradit. A nejlepší na tom všem, samozřejmě kromě toho, že vydáváme desku u Season of Mist, je, že češtinu na rozdíl od jiných firem vůbec neřešili. O jazyce, ve kterém jsme nazpívali desku, nepadlo doposud ani slovo.
Pocítili jste nějak na vlastní kůži rozdíl mezi způsobem fungování firmy jako Season of Mist a vašeho předchozího útočiště Redblack? Ať už v jednání s kapelou, v propagaci, vydávaných formátech…
Hanka: Nechci být nějak zlá, ale tohle je nesrovnatelné. Od první chvíle veškerý humbuk kolem desky probíhal naprosto odlišně než u předchozích desek. Francouzi nám v prvé řadě mohli nabídnout vydání desky nejdříve 17. ledna 2011. Jenom příprava na vydání desky, promotion a vše kolem zabere spoustu času, je tedy potřeba alespoň půl roku na aktivity spojené s vydáním nového nosiče. Podepisování smluv (už jsem v nějakém rozhovoru psala, že když jsme smlouvy vyrovnali do komínku, jejich výška byla cca deset cm), focení kapely, booklet, edice, promotion, dennodenní maily se Season of Mist, kde pracuje tým lidí a každý se stará něco jiného. Jistota, že se deska dostane do všech časopisů tvrdšího zaměření, že bude k dostání v obchodech v Evropě a Americe. Před tím nemyslitelné. Ale vydáním desky nic nekončí. Naopak vše začíná. Videoklip, rozhovory, recenze, koncerty, jednání s booking agenturami ohledně turné v zahraničí. A pro nás nový start.
Tak mě ještě napadá – jaké jste zaznamenali ohlasy na podpis s francouzskou firmou z “vlastních řad” české scény? Říká se, že Češi bývají závistiví… závidí vám někdo, nebo se na vás ostatní skupiny dívají s úctou jako na “vyslance českého metalu v zahraničí”? (smích)
Hanka: A to je zajímavá otázka:-). Pokud srovnám recenze z ČR se zahraničními, mám pocit, že doma nás většinou chválí, ale vždy si recenzenti najdou něco, aby si mohli i “rýpnout”. Prostě zní mi to asi tak: “Hele, jste dobří, ale ….” Asi to nějak máme (my, Češi) v povaze nebo co. Já samozřejmě netvrdím, že jsme nejlepší na světě, to vůbec ne, a taky si nemyslím, že se z nás každý musí po… Ale urážky nebo srdceryvné výlevy na netu od anonymních “pisálků štvavého pera” nás nezajímají. A pokud nás někdo považuje za “vyslance českého metalu v zahraničí?” Je to jeho názor a my se budeme snažit, abychom si takovou podporu zasloužili a největší fanoušky nikdy nezklamali.
Koukal jsem, že už vám začaly chodit recenze z celé Evropy, a jak se zdá, deska se venku líbí. Co jsem si tak pročítal, narazil jsem prozatím jen na jednu negativní kritiku, která byla paradoxně česká. Vnímáte také ohlasy na “Návaz” jako veskrze pozitivní, jste se zpětnou vazbou od médií a fanoušků spokojeni?
Hrnec: Nevím, jestli je to paradox, česká povaha nebo je to způsobeno tím, že jsme u nás přece jen známější než v zahraničí, ale negativní kritika zatím přichází opravdu z 99 % hlavně z České republiky. Pokud jde o kritiku konstruktivní, bereme ji. Pokud je to ale jen “bezejmenné tlachání” nepodepsaného autora anebo člověka, jenž skončil u alba “BTS” či “Themes” a další desky SSOGE jsou pro něj pouze “sračka” a ještě má potřebu své negativní pocity roztrubovat do světa, tak to nebereme. Zvedneme koutky a jdeme dál. Naštěstí však podle většiny českých recenzí lidé především hodnotí muziku, a nerozepisují se o svých osobních sympatiích k té či oné osobě. Jinak v zahraničí jsou všichni mile překvapeni a na novou desku pějí chválu. My doufáme, že to recenzentům vydrží a pochvalný report napíšou i na náš případný koncert. :-)
Na tuto otázku je nejspíš ještě brzo, ale máte už v kapele přehled o prodejnosti “Návaz”? Pokud ano a pokud to zároveň není tajemství, klidně se pochlubte :-) Tipoval bych, že největší odbyt bude asi u nás v ČR, kde už přece jenom máte za ty roky vybudované jméno, ale co takhle Evropa se Severní Amerikou (kde, jestli se nemýlím, je novinka také oficiálně na trhu) – je zde o nahrávku zájem?
Hanka: Hele, my vůbec netušíme, kolik desek se vylisovalo. To vše se dozvíme, až nám firma pošle vyúčtování z mechanických práv desky atd. Ale troufám si odhadnout, že největší odbyt bude opravdu v ČR a na Slovensku. Co udělá evropský a americký trh, to se uvidí. Sami jsme zvědaví, velké iluze si neděláme, ale třeba budeme příjemně překvapeni. Přece jen na celém světě je fanoušků SSOGE více než v naší zemi:-).
Nezvedl se s celosvětovou propagací “Návaz” zájem i o předchozí věci od Silent Stream of Godless Elegy? Starší desky už jsou pěkně dlouho nesehnatelné, tudíž by nějaká ten dolis či reedice jistě nebyly tak úplně od věci. Například já mám doma skoro všechno, co jste kdy vydali, a to včetně jednoho demáče, s jedinou výjimkou “Behind the Shadows”, takže by se mi reedice rozhodně líbila (smích).
Hrnec: Zatím je asi ještě brzy říkat, jestli se zájem o starší desky zvedl nebo nezvedl. Ovšem jedna věc je jistá. Reedice alb jako “Iron”, “Themes” a “Behind the Shadows” se v brzké době nechystá. Samozřejmě si pár lidí ze zahraničí k “Návazu” přiobjednalo i “Relic Dances”, ale to je tak vše. V současné chvíli můžu říct jen tolik, že pokud má někdo zájem o tři výše zmiňovaná alba, bude muset hledat na netu (možná že kromě “BTS” nějaký kousek ještě ke koupi sežene) a stáhnout si ho. Nebo přesvědčit bývalého vydavatele, aby se do znovuvydání pustil. My ale nyní žijeme “Návazem”!!!
Proč vlastně vyšel “Návaz” až s takovým odstupem od posledního počinu “Osamělí”? Jak si tak nějak matně vzpomínám, natáčení provázely neustálé průtahy, rozšiřování rodinky, hledání labelu… bylo toho docela dost na jednu desku. Když je teď konečně album venku, není to pro vás jakési zadostiučinění, úleva? Myslíš, že se vyplatilo tak dlouho čekat?
Hanka: Vlastně sis sám odpověděl na všechny otázky. Po “Osamělých” jsme ještě celkem hustě jezdili koncerty a podporovali EP a desku “Relic Dances”. Do toho kapelu provázely různé osobní a pracovní změny, rozvody, svatby, rození dětí, odchody některých členů a příchody nových. Snažím se tím jen říci, že sladit osobní životy s povinností chodit do práce a ještě skládat muziku, je těžké. A to nemluvím o tom, že je nás osm. Opravdu tvrdě jsme makali na nové desce poslední dva roky. Před tím vznikly čtyři písničky, ale k jejich konečnému aranžmá došlo až v poslední době. Taky jsme skládali muziku k filmu “Labyrint”, snad už se konečně bude v tomto roce vysílat v českých kinech. A pocit zadostiučinění? Jo, to je přesné. Vyplatilo se nám tak tvrdě pracovat a taky čekat. Dostali jsme šanci. A ta nepřichází dvakrát.
Díky oněm odkladům však člověka, celkem logicky, napadne, že některé nápady již musejí být relativně staré. Vždyť například takovou “Slava” hrajete živě už minimálně tři, čtyři roky, ne-li dokonce pět let. A to je pěkně dlouhá doba. Neměli jste třeba v kapele problém se s nějakými staršími motivy ztotožnit? Proběhly u některých skladeb nějaké změny (ať už kosmetické či výraznější), nebo bylo všechno z tohoto pohledu v pohodě a songy byly ponechány v původní podobě?
Hrnec: Abych pravdu řekl, “Slava” není nejstarší skladbou z “Návazu”, i když se tak může zdát, protože už ji opravdu nějaký ten rok hrajeme. Některé nápady a písničky jsme měli v šuplíku už při nahrávání “Relic Dances”, jen prostě potřebovaly pořádně uzrát. Každá písnička prošla svým vývojem. Některá byla hotová za týden, jiná za měsíc a další třeba za rok. A samozřejmě, že se písničky postupem času vyvíjely a upravovaly. A přestože jsme do studia přišli s hotovým materiálem, docházelo k drobným kosmetickým úpravám i tam.
Hanka: Ráda dodám takovou (možná) zajímavou informaci. Nejstarší skladbou desky je “Skryj hlavu do dlaní”. Nejmladší je “Samodiva”.
SSOGE v současné době tvoří osm lidí, to je osm individuálních osobností – šest nástrojů a dva zpěvy. Nemáte sem tam problém se v takovém počtu domluvit při skládání materiálu? Mohla bys poskytnou menší pohled pod pokličku Silent Stream of Godless Elegy a říct nám, jak ve vašem případě probíhá tvůrčí proces? Někdo donese nápad a ostatních sedm členů si sedne do kroužku a začne kritizovat (smích)?
Hanka: Většinou přinášíme na zkušebnu hlavní kostru písniček společně s Radkem. Skládáme spolu doma, někdy uděláme celou písničku, jindy zasahují více či méně ostatní členové. Třeba “Mokoš”, “Sudici” a “Slavu” jsme vařili doma. Skládání těchto věcí probíhalo zrovna v době, kdy ostatní členové řešili své osobní problémy, v kapele se měnila sestava a my s Radkem potili krev. Ale tahle doba je naštěstí dávno za námi. S příchodem nových členů zavál opět čerstvý vítr a pomoc ostatních se stala velmi zřetelnou. Např. Mirek Petřek se autorsky zapojil do dvou nových písniček, ale je třeba říci, že každý nechal na desce kus sebe, každý nápad byl vítán, i u hostů. Konečné slovo měl vždy Radek a Tom Kočko (náš producent). Ti mají právo veta. Skutečná demokracie totiž nemůže v kapele fungovat. Musí zde být diktátor, kterého ostatní respektují a věří mu.
Každopádně jste “Návaz” nahrávali u Rolanda Grapowa, což je nemalá kapacita. Proč jste se rozhodli jít právě k němu a co jste si od spolupráce s ním slibovali (kromě skvělého zvuku samozřejmě:-))? A co kytarová sekce, neměli pánové trému? (smích)
Hrnec: Pro Rolanda jsme se rozhodli, když nám Radek pustil hudební ukázku z jeho studia. Byla to maximální šupa. Hradby kytar, křišťálově čistý zvuk, prostě krása, jakou u kapel z českých studií neuslyšíš. Řekli jsme si teď, nebo nikdy. Navíc jeho studio sídlí na Slovensku, takže to byl další plusový bod. Nemuseli jsme nikam daleko.
Jak jsi napsal výše, Roland je opravdu kapacita a pan muzikant, tudíž obavy (hlavně kytaristů) byly nemalé. Ale hned po první návštěvě, kdy jsme jeli vše dohodnout, se ukázalo, že to bude spolupráce nadmíru příjemná. Roland je profesionál každým coulem. Při nahrávání se stoprocentně soustředí a vše si hlídá, aby výsledek byl dokonalý. Radek s Mirkem hráli na sto procent, ale i přesto se naučili spoustu nového. Od nazvučení aparátu přes odlišné hraní ve studiu až po držení trsátka.:-) Dva týdny, které jsme u Rolanda strávili, byly naprosto úžasné a všichni jsme si dokonale sedli. A jak Roland prohlásil, byli jsme jediní, kteří si do studia přivezli dvě bečky Plzně i s chlazením a dítě i s babičkou na hlídání.:-)
Na hudbě Silent Stream of Godless Elegy jsem měl já osobně vždycky rád propracované vokální linky, přičemž “Návaz” mi speciálně v tomto ohledu přijde ještě propracovanější než jakékoliv jiné album z minulosti. A to neříkám jen proto, že je rozhovor s tebou (smích). Podle čeho si s Hrncem rozdělujete zpěvy? Záleží na textu, konkrétní melodii, na hudebním doprovodu… nebo ještě na něčem jiném? Ptám se i z toho důvodu, že se mi zdá, že na novince Hrnec nedostal zas tolik prostoru. Necítil se, chudák, ukřivděn? :-)
Hanka: Hrnec se během let uběhnuvších od natočení EP “Osamělí “ proměňuje od murmurového křiklouna (čímž nechci tento styl zpěvu nějak hanět, jde o pěveckou techniku jako každou jinou, ráda bych ji také ovládnula, ale mé fyzické hlasové dispozice na to prostě nemají) ve velice dobrého zpěváka se širokým rejstříkem, právě od brutálních deathových poloh po vykřičený rockový zpěv a čistý hlas. Hodně jsme spolu makali na dvojhlasech, na barevnosti desky. Rozložení vokálů je dáno vždy příběhem písničky. Těžko by mohl zpívat v “Sudici”, když nad kolébkou stojí dvě sudičky. V “Samodivě” má naopak více prostoru, je hlavní postavou příběhu. Vždy si totiž naše písně představuji jako divadelní hry. Každý tón, hlas či sólo musí mít nějaký důvod, musí vyplývat z příběhu. Tohle nás naučil Tom Kočko a hodláme v podobném duchu pokračovat dále. Zamýšlím na další desku Hrncovi ušít nějakou písničku pěkně na tělo, aby mu seděla polohou, textem atd. Uvidíme. A myslím si, že zase není takový egáč, aby se cítil ukřivděn. Je si vědom svých možností a hranic a že pravidlem SSOGE je podřídit se celku. A naživo hrajeme i starší věci, kde zase tolik nezpívám já, takže se může předvést v plné kráse:-).
Podle čeho probíhal výběr hostů? Byly určující hudební kvality nebo kamarádství? Nebo kombinace obojího?
Hanka: Hi hi hi. Samozřejmě že kombinace obojího. K tomu není co dodat.
Máš ty osobně na “Návaz” nějakou svou oblíbenou píseň? Jasně že oblíbené budou všechny, ale co třeba takhle nějakou, k níž máš řekněme až osobní vztah? Je nějaká taková?
Hanka: Myslím, že nejraději mám “Mokoš”, “Pramen, co ví” a “Dva stíny mám”. Osobní vztah mám také k “Sudici”. Je pro mě hodně intimní, i když taková “Samodiva”, jak si teď uvědomuji, jde taky hodně na tělo:-). Říkám jí erotická důmka (doomka) a zpívám ji moc ráda.
Původně jsem se chtěl chopit příležitosti, že rozhovor probíhá s tebou, a probrat, případně dovysvětlit nějaké texty, ale čím více je pročítám, tím více mi přijde, že vlastně ani dovysvětlit nepotřebují, i když u některých dalo pochopení významu docela fušku (což je samozřejmě klad:-)). Dejme však tomu, že bych byl lenoch a texty si nepřečetl a nepřemýšlel nad nimi – jak bys takovému člověku ve zkratce vysvětlila, o čem tvé texty pojednávají? Cítíš například ty sama mezi nimi nějaký jednotící prvek (ať už v rámci samotného “Návaz” či v rámci vícera alb), nebo podle tebe stojí každý sám o sobě?
Hanka: Tak jako se navazuje talisman (Návaz) z listí, peří, kamínků, bylinek aj., tak se navazovala naše deska z jednotlivých písniček (jako když navlékáš na šňůrku korálky). Jednotícím prvkem všech příběhů je úcta k ženě, přírodě, jakési prapůvodní harmonii a rovnováze života, hledání našich kořenů, touha podívat se na místa, která jsme nemohli navštívit, podívat se do časů, kdy jsme nemohli žít. Mnohé texty jsou epickými příběhy (např. “Sudice” – dvě sudičky stojí nad kolébkou narozeného dítěte a věští mu budoucnost), jiné jsou více lyrické a můžeš si u nich představit svou verzi příběhu (např. “Skryj hlavu do dlaní” – o nemožnosti změnit svůj osud atd.). A vše je zabaleno do pohanského hávu.
“Návaz” vyšel mimo jiné i v luxusní limitované krabici. Byl to nápad ze strany samotných Season of Mist (není moc těžké si všimnout, že podobné boxy dělají nejedné své skupině), nebo jste je k tomu takříkajíc dokopali? Podle čeho jste vybírali, co bude krabice obsahovat? A mimochodem – na kolik že kusů je vlastně limitovaná?
Hrnec: Nápad na vytvoření limitované edice vzešel z našich hlav. Respektive myslím, že na to přišel náš grafický maniak – bubeník David. Chtěli jsme prostě dát fanouškům ještě něco navíc a SOM nám v tomhle dali volnou ruku. A protože David je grafik vskutku geniální, vytvořil i super “ultralimitobal”. Jeho obsah byl víceméně jasný, deska, amulet a tričko, navíc pár samolepek, kalendáříků a podepsaná fotka. Vše, co by měl správný fanoušek mít.:-) Podotýkám, že všechny fotky jsme osobně podepsali. Přesný počet neprozradím, ale můžu říct, že jsme touto podpisovou akcí strávili na zkušebně přes hodinu a půl. Dvě třetiny limitovaných boxů jsou již fuč. Tak neváhejte:-).
Hodláte na podporu “Návaz” točit videoklip? Pokud ano a pokud už o jeho podobě máte nějakou představu, klidně se s námi můžeš exkluzivně podělit (smích). Jakou skladbu jste vybrali? Kdy by konečný výsledek mohl spatřit světlo světa?
Hrnec: Na klipu se již intenzivně pracuje. Námět na scénář nám napsal výborný spisovatel nejen pohansko-slovanské fantasy literatury Juraj Červenák a realizovat ho bude Mejla Production. Za 14 dní máme poslední schůzku před natáčením a pokud se podaří sehnat potřebné rekvizity, můžeme začít. Finální termín ještě není dán, ale doufáme, že to bude co nejdříve.:-) Skladbu zatím úzkostlivě tajíme, a tak jediné, co vám můžu prozradit, je to, že začíná na písmeno “S”. Ne, opravdu to nebude Sparta.:-)
Hanka: A já dodám. Pokud někdo z vás má nějaký zajímavý kostým, nebo zná někoho z divadla apod., dejte vědět.
Kapela pod velice solidní velkou firmou – to by jeden čekal, že byste také mohli vyrazit na podporu “Návaz” na turné po Evropě? Není žádným tajemstvím, že domácí formace na zahraniční šňůry takřka nejezdí, ale co ve vašem případě? Rýsuje se nějaké turné nebo účast na nějakém větším festivalu?
Hanka: O turné v zahraničí či o individuálních vystoupeních v cizině se v tuto chvíli teprve začíná jednat. Jsme na světové metalové scéně nováčky, takže se muselo počkat na recenze a odezvy různých časopisů atd., teprve nyní máme co nabídnout bookingovým agenturám, hodnocení našich desek v zahraničí je totiž velice kladné, takže věříme, že vše klapne, jak má, a my brzy někam vyrazíme.
Nedávno jsem si opět po čase pouštěl EP “Osamělí” a při songu “Pohanská” mě napadlo, že by vlastně vůbec nebylo špatné, kdyby se Silent Stream of Godless Elegy někdy pustili do čistě akustické desky. Abych řekl pravdu, většinou obdobné počiny moc v lásce nemám, avšak zrovna v případě SSOGE mi něco napovídá, že by to opravdu mohlo stát za to. Nenapadlo vás to už? Kdyby se ta příležitost natočit něco podobného naskytla, šli byste do toho?
Hanka: To víš, že nás něco podobného napadlo. Nedokážu tak dopředu říci, zda další deska bude čistě akustická, ale určitě pár akustických koncertů k nové desce (se speciálními aranžemi) odjedeme, již teď mohu doporučit první vlaštovku – 5. května se můžete těšit na dvojkoncert kapel SSOGE a Tomáš Kočko & Orchestr v Českém rozhlase Ostrava.
Na závěr našeho povídání bych si ještě dovolil jednu zákeřnější otázku :-) Když už se v hudbě i v textech věnujete folklóru, dodržujete také nějaké ty folklórní tradice a lidové obyčeje?
Hrnec: Tohle je opravdu zákeřná otázka. Ale my se vlka nebojíme.:-) Nejvíce folklórních tradic zřejmě udržuje náš houslista Palo, který ještě hraje (a možná i tančí) v lidovém souboru Kořenec a čas od času si zahraje v nějaké cimbálce. Ostatní z nás, ač jsme skoro všichni z města, dodržují jednu velkou, co velkou, největší tradici, a tou je pití slivovice.:-) Myslím, že tato tradice má nesmírný historický význam, a proto bych chtěl všem říct, dodržujte ji.:-)
Moc díky za váš čas, snad vás otázky moc neobtěžovaly a ať vám to hraje ještě dlouho!
Hanka: Taky děkujeme za rozhovor, podporu a zdravíme čtenáře SICMAGGOT. Dive into the stream, listen to the elegy.
Hrnec: Díky moc za zajímavé otázky a snad se s některými z vás setkáme osobně na nějakém z našich koncertů při jarním NÁVAZ TOUR.
No, tak je to tady. Zaokrouhleno na letopočty, “Návaz” vychází sedm let od poslední velké desky “Relic Dances” a pět let od minialba “Osamělí”. To je, co si budeme povídat, sakra dlouhá doba. Nikdy jsem se netajil tím, že mám Silent Stream of Godless Elegy opravdu rád již pěkných pár roků, čehož sis možná všimnul i ty, milý čtenáři, jelikož málokteré desce se na Sicmaggot věnovalo tolik pozornosti (smích). Ale jistě víte sami, jak už to tak bývá, – čím více se člověk na něco těší, tím větší je kolikrát to zklamání, když očekávání nejsou naplněna. Moravská stálice naší scény přišla, aby tento nepsaný zákon zbořila a naděje do “Návaz” vkládané potvrdila, ba přímo překonala. Daří se jí to?
Jedna věc mi byla jasná hned s prvním poslechem – tohle nebude tak úplně na jeden poslech. Abych řekl pravdu, zpočátku mi “Návaz” přišlo oproti “Relic Dances” malinko jako krok vzad. Novince Silent Stream of Godless Elegy je však nutné dát prostor, aby mohla naplno vyniknout a poodhalit všechny spodní vrstvy, jež kapela do nahrávky narvala, což je ovšem pochválení-hodné, neboť, jak praví další lidová moudrost (a že zrovna v tomto případě jsou ta stará moudra na místě), zavdává to dobrý základ pro trvanlivé album, které člověka jen tak neomrzí. Je to jako v kulinářství – pokud těsto zblajznete ihned, akorát se vám zvedne pajšl, ale jak jej necháte správně nakynout, to jsou potom luxusní buchty… Silent Stream of Godless Elegy nechali celou devítku skladeb zodpovědně nakynout, za pomoci Rolanda Grapowa (ex-Helloween) v jeho GrapowStudious ještě zodpovědněji upekli… a výsledek? Je luxusní? Jednoznačně ano! Luxusní jako pravé české tvarohové buchty – jen si pošmáknout!
“Návaz” celkem logicky pokračuje tam, kde “Relic Dances”, potažmo “Osamělí” skončilo a přirozeně kapelu posunuje dále kupředu. Posun sice není tak obrovský jako mezi “Relic Dances” a “Themes”, avšak je pravda, že Silent Stream of Godless Elegy našli s předchozí deskou formu natolik svojskou a originální, že by byla škoda se nějak výraz něměnit a nepilovat “jen” tu unikátní kombinaci doom metalové melancholie a moravského folklóru. “Návaz” nezanedbává nic, čím tvorba Silent Stream of Godless Elegy vždy vynikala, tudíž i tentokrát se posluchač může těšit nádherné motivy cella a houslí, vskutku čarokrásný cimbál (člověk občas žasne, kolik nemetalových nástrojů zní v metalu tak skvěle), ale i opravdu skvostné vyvedení vokálů celkově – sbory, duety (v tomto ohledu – “Sudice” je naprostá bomba), sólový zpěv Hanky Hajdové (zcela jistě jedna z nejlepších zpěvaček v žánru na našem území); možná jen ten Hrnec se se svým chrčákem tentokrát moc nevyblbnul, což je ovšem ve velké míře dáno celkovým laděním materiálu do více klidnější a v jistém slova smyslu i relaxačnější podoby. U některých skladeb mě však mile překvapila i velice pěkně bublající baskytara – kupříkladu v takové “Zlatohlav” opravdu duní. Je ale fakt, že každá píseň do jedné obsahuje nádherné pasáže. Dokonce ani ta skočná “Slava” nakonec není tak otravná, jak jsem čekal (ačkoliv netvrdím, že bych ji s klidným srdcem neoželel a nedal si místo ní radši ještě jeden zádumčivější kousek – to ale jen můj osobní pocit).
Ani si nejsem jistý, zdali má vůbec cenu vyjmenovávat tu nějaké zajímavé momenty, jelikož, jak již bylo naznačeno o pár řádků výše, mohl bych tu vyjmenovat sakumprásk celý tracklist. Je mi však jasné, že takovéhle konstatování by mi jen tak neprošlo, tak se do toho pusťme; obecné klady jsme již proprali, takže teď konkrétně – velice se mi líbí třeba úvodní riff “Zlatohlav”, který mi, a hlavně se mě neptejte proč, strašně připomíná padání deště. Houslová pasáž začínající okolo jedné minuty pak vnáší do songu pěknou dávku “slunce”, což tvoří velice zajímavý kontrast (přičemž okolo neustále víří ta výše zmiňovaná basovka). Od začátku do konce úžasná je “Skryj hlavu do dlaní”, v níž je znatelně cítit příspěvek maestra Tomáše Kočka (v tom dobrém smyslu samozřejmě). “Přísahám” oproti tomu přímo vybuchuje ve vzletném refrénu. O excelentním hlasovém “rozhovoru” mezi Hankou Hajdovou a hostující Zuzkou Lípovou z Dying Passion jsem již mluvil, tudíž přejděme rovnou k “Pramen, co ví”, kde se ve větší míře ozývá onen proklamovaný cimbál, avšak nejedná se o jedinou přednost skladby – zmínil bych zde rozhodně ještě výtečnou gradaci, díky níž bych se nebál “Pramen, co ví” označit za můj nejoblíbenější kousek “Návaz”.
Když si uvědomím, kolik chvály se už za ten krátký čas od vydání na adresu “Návaz” napělo, moc se mi nechce nosit další dříví do lesa a sázet také superlativ za superlativem, jenže problém je v tom, že ono to snad ani nijak jinak v případě novinky Silent Stream of Godless Elegy nejde. Shrňme to obligátním prohlášením, že “Návaz” opět potvrzuje pozici Silent Stream of Godless Elegy jako jedné z nejvýraznějších formací domácí metalové scény. Nedovolím si v tuto chvíli ještě odhadnout, zdalipak má “Návaz” šanci překonat “Relic Dances”, jedno je však jisté už teď – za otevření šrajtofle a zakoupení desky to jistojistě stojí, neboť “Návaz” je počin vymazlený po všech stránkách – hudebně, textově, i graficky…
Další názory:
“Návaz” jsme toužebně vyčkávali dlouhých pět let a čím víc se blížilo datum vydání, tím rostla očekávání. Sedmnáctý leden přišel a zase odešel a vysoká očekávání se přetavila do nadšených ohlasů fanoušků i kritik, a to v takové míře, že se až nechce věřit, že nejde jen o zhmotněná přání všech trpělivě vyčkávajících. Dámy a pánové, nejde! “Návaz” je totiž skutečně vynikající album a vedení Season of Mist si může gratulovat, jakouže rybu to polapilo do svých sítí. Na novince se zcela unikátním způsobem snoubí doomová ponurost s cimbálovými motivy moravského folklóru, a to na několika úrovních. Najdeme zde jak zadumanější kusy, které z jejich melancholie vytrhává vzletný a silný refrén, tak až pohádkově vyprávěné příběhy, které dokonale kontrastují buď s rozjuchanou singlovkou “Slava” nebo těžkotonážní a vpravdě drtící “Dva stíny mám”. To vše je korunováno perfektním výkonem obou vokalistů, kterým tímto skládám poklonu. “Návazu” jde stěží vůbec něco vytknout. Je na něm vidět, že se kapela dostala do stádia, kdy si je plně vědoma svých možností, ale také směru, který jí svědčí. Za sebe doufám, že budou Silent Stream of Godless Elegy do budoucna dále rozvíjet to, co nakousli už na albu “Relic Dances” a co “Návaz” dovedl na další úroveň, protože i přes všechnu tu chválu tu zbývá ještě spousta místa pro broušení moravského klenotu… Ježura
Kapela СатанаКозёл svého upoutala mou pozornost již svým debutem “Рогатыя” z roku 2008, na němž už tehdá předváděli docela slušný folk/viking metal. Příprava nového materiálu těmto ruským chasníkům trvala celkem dva roky, výsledkem jejich snažení je však novinková deska “Солнце мёртвых”, které se právě teď podíváme na zoubek.
Velkou roli ve stylu СатанаКозёл hraje právě místo jejich původu. Domovinou kapely je totiž Karélie, což je oblast na severu evropské části Ruska, přímo při hranici s Finskem (resp. jistá část Karélie leží už za finskými hranicemi, ale to teď není podstatné). Každopádně muzika СатанаКозёл zní s nadsázkou tak trochu jako střet finského “skákacího” folk metal à la Ensiferum s východoevropským folk(/black) metalem, který je, při vší úctě, přece jenom znám jako trochu vážnější a střízlivější podoba žánru. A hlavní hrdinové naší recenze jsou, jak již bylo řečeno, tak někde na půl cesty mezi tím.
Na СатанаКозёл mi až zas tolik nesedí na můj vkus chvílemi až přílišná veselost (i když to se týkalo především “Рогатыя”, ale k tomu se ještě dostaneme). Ke cti skupiny však slouží fakt, že míra skočných melodií nikdy nepřekročila únosnou mez, která by mohla odradit potencionální posluchače, nehodující folkovému skotačení, jaké dnes známe. Naopak výhodou СатанаКозёл je to, že do spodních vrstev dokážou nasoukat i nějaké opravdu zajímavé momenty, jež mohou uspokojit dokonce i člověka, jako jsem například já (a to mi věřte, že já jsem kurva náročný parchant). Jistě potěší i fakt, že СатанаКозёл se nebojí čas od času hrábnout do strun a pořádně si zahoblovat, taktéž se mi zamlouvá používání ruštiny – ne že by dnes kapela zpívající svým rodným jazykem byla nějaká velká vzácnost, ale stále je to příjemné slyšet něco jiného než jen klasickou angličtinu.
Jak si podle této definice stojí “Солнце мёртвых”? Především, lépe než “Рогатыя”. Je znát, že СатанаКозёл nabrali skladatelské zkušenosti a aktuální počin nezní tak lacině (to se týká zejména melodické stránky nahrávky). Výraznou změnou k lepšímu je fakt, že ona skočnost je mnohem lépe zapuštěna do celku a dalo by se říct, že tentokráte již má nějaké to opodstatnění. СатанаКозёл vybalancovali tu hranici, aby se hudba mohla líbit jak fanouškům hopsaček, tak lehce náročnějším posluchačům (upozorňuji: jen lehce náročnějším, ti opravdu nároční ve folk metalu samozřejmě sjíždějí poslední NokturnalMortum a nic jiného je nezajímá). Znalci dokonce mohou při soustředěném poslechu vypozorovat některé odkazy na viking metalová uskupení staré školy (v tomto případě slyšim v některých pasážích kupříkladu Windir), což člověka dokáže potěšit.
Celkově se dá prohlásit, že “Солнце мёртвых” zní oproti “Рогатыя” vyzráleji po všech frontách. СатанаКозёл zapracovali na aranžích, strukturách, zvuku a hlavně atmosféře, která zní patřičně “rusky”, jestli víte, jak to myslím. Začátek i konec desky lemují velice povedené instrumentální předěly “Луны крадущейся светом мертвенным…” na první pozici a “Тени” jako závěrečný kousek, z nichž ten první jmenovaný vás, logicky, nabudí na větší příští a ten druhý naopak učiní tečku za celou deskou. Intro/outro zmiňuji samostatně jednoduše z toho důvodu, že se jedná o kousky velice povedené, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby se СатанаКозёл někdy v budoucnu pustili do alba čistě na tento způsob. Tak či tak, hned první regulérní skladba “Битва” jasně ukazuje, že i “výplň” mezi intry stojí za slyšení – jasný aspirant na hitovku. Jako další je nutné “přetrpět” juchačky “Воля” a “Свадьба” (i když střední pasáž té druhé zmiňované je povedená, to uznávám), pak už vás však čekají výživnější fláky. “Берсерк” zaujme netypickým začátkem, “Волчий след” zdařilou pomalou první polovinou, excelentní je opět polo-intro “Кружки поднимем дружно…”, avšak jako vrchol se jeví úplný závěr v podobě “Шторм” a titulní “Солнце мёртвых”.
Až doposud jsem v podstatě hodnotil jen v porovnání s předchozí tvorbou СатанаКозёл, nejsem ale tak naivní, abych si myslel, že jste s ní všichni obeznámeni, proto si ještě před koncem zodpovězme otázku, proč by měl po albu pátrat člověk, který se se СатанаКозёл dosud nesetkal. Odpověď je až prozaicky jednoduchá: protože to prostě není špatné. Není to sice album nějak převratné či něco podobného, je to “pouze” album solidní, dobře odsýpající, výborně se poslouchající. Zdali je tohle dostatečná motivace k sehnání, to ponechám na vás samotných. Každopádně není na škodu vědět, že ruský folk metal nekončí se skupinami jako Аркона, případněТемнозорь. Dle mého názoru ještě СатанаКозёл zdaleka neřekli své poslední slovo a věřím, že se stále ještě nadechují k mnohem lepším věcem. A až to za pár let přijde, a z kapely se stane žánrový klenot, tak budete moci běhat dokola a řvát “já je znám, já je znám” (smích). Ale teď vážně, jasnovidectví stranou, “Солнце Мёртвых” není vůbec špatná věc a jako neurážející výplň pro jednu padesátiminutovku – proč ne? Šup tam s tím!
Země: Velká Británie Žánr: folk / heavy metal Datum vydání: 23.4.2010 Label: D.T.M. Productions
Tracklist:
01. Hark the Herald
02. Calling on All Heraldic Beasts
03. Bash the Bishop
04. Seek the Grail
05. Axe Wielding Nuns
06. Jaldaboath
07. Bring Me the Head of Metatron
08. Jacque de Molay
09. March to Calvary
10. Da Vinci’s Code
Když jsem poprvé slyšel o kapele Jaldaboath, byl jsem úplně vedle a nevěděl, co to může být zač, i když mi to jméno bylo svým způsobem povědomé. Stačila cca minuta hledání po internetu, aby mi to docvaklo – jasně, The Meads of Asphodel. Jaldaboath je jeden ze zakládajících členů těchto známých anglických šílenců, od nichž se v roce 2002 trhnul. Od té doby o něm moc slyšet, jen čas od času vypustil novinku svého jednočlenného projektu Ewigkeit, aby konečně před třemi lety založil kapelu novou, jíž dal do vínku název po sobě samém, čili Jaldaboath, a aby toho nebylo málo, pozval si ke spolupráci dalšího dávného kumpána, který kdysi prošel řadami The Meads of Asphodel (byť se u nich ohřál jen jeden rok) – bubeníka známého jako The Mad Mullah (za časů Meads) nebo také The Mad Monk (v současnosti). K sobě si přizvali ještě jistého Sira Bodricka (co je tenhle frajer zač, to vážně netuším) a v letošním roce vypustili debut “The Rise of the Heraldic Beasts”.
Přímo se nabízí přímé srovnání s novinkou “The Murder of Jesus the Jew” od The Meads of Asphodel, která vyšla dva měsíce po “The Rise of the Heraldic Beasts” (resp. abych to uvedl na pravou míru, “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšlo už v dubnu u malého labelu Death to Music, ale takřka ihned po albu skočili rakouští Napalm Records a v září jej vydali znovu). Stručně řečeno, oba projekty jsou už úplně někde jinde. Jisté paralely by se daly nají pouze ve smyslu různých vtípků, které obě skupiny do své hudby komponují, a do jisté míry ne úplně vážného pojetí (přinejmenšim určitě ne ortodoxního), ale tím to asi tak končí. Zatímco The Meads of Asphodel se postupem času dopracovali k absolutně nezřízené avantgardní šílenosti, která nemá jakékoliv hranice, Jaldaboath vedle nich působí celkem jako hodní beránci (i když možná trochu zhulení hodní beránci (smích)). Ne že by byl ten jejich folk metal se středověkým nádechem špatný, ale víte jak – ujetý experiment má prostě větší koule (smích).
Ale teď už k samotnému “The Rise of the Heraldic Beasts”. Metal-archives se nám snaží vnutit, že Jaldaboath valí kombinaci folk metalu a black metalu, ale moc tomu nevěřte, jelikož toho black metalu, ať poslouchám jak poslouchám, se tam moc doposlouchat nemohu. To už blíže k pravdě mají škatulky samotného Grand Mastera Jaldaboatha, jenž hudbu kapely nazývá kupříkladu “crusader core” nebo “tumultuous teutonic templar thrash”. Alespoň z toho totiž jasně vyplývá, že “The Rise of the Heraldic Beasts” bude mít co dočinění se středověkem. A světe div se (pozor, teď to přijde!), opravdu tomu tak je. Právě tohle je jedna z velkých předností desky – konečně někdo totiž dělá folk metal, který se neopírá o národní (či ještě lépe severské) pohanské tradice (že drtivá většina těch kapel má k pohanství stejně blízko jako moje smradlavé fusekle teď ponechme stranou), ale využívá možností středověku. Nemálo sympatická je taktéž notná dávka nadsázky, jíž Jaldaboath ten svůj cirkus bez skrupulí opepřili (stačí se podívat jen na solidně úchylné video válející se někde tady okolo).
Tohle všechno je sice pěkné, ale, hnát na srdce, stačí to k dobrému albu? Rozhodně ne. Jaldaboath však mají tu výhodu, že to celé naroubovali na prostě a jednoduše dobrý materiál. Ne, není to nic výjimečného, žádná absolutní bomba, která by změnila vaše vnímání hudby, “jenom” dobrý metal. To ale také není tak úplně k zahození, což? Začátek desky člověka pěkně strhne, první čtyři položky jsou vyložené hitovky. Zajímavě zní trochu přibasovaný sound (nebo se mi to jen zdá?), takřka všudypřítomné jsou klávesy, různé trouby a podobné věcičky – prostě aby ten středověk zněl trochu jako středověk. Moc zábavné jsou rovněž texty, což samozřejmě souvisí s tím již zmiňovaným nadhledem, v tomto ohledu exceluje například taková “Bash the Bishop” s neodolatelnými hláškami typu “Přišlo mi na mysl, že biskup je pravděpodobně píča” (smích).
Je pravda že někdy v polovině “The Rise of the Heraldic Beasts” začne posluchačova pozornost mírně opadat, než se však stihnete začít nudit, vtáhne vás zpátky do děje závěr alba. Znalce zaujme už hříčka “Bring Me the Head of Metatron”, a to především díky návaznosti na předchozí působiště samotného Jaldaboatha (pro nezasvěcené – Metatron je zpěvák The Meads of Asphodel). Výborná pecka je “Jacque de Molay” s výraznou basovkou a hlavně těmi “nástroji navíc” (já prd poznám, co to je zač, určitě nějaké klávesy či co (smích)). “March to Calvary” už je pak jen instrumentálním outrem, po němž ještě následuje bonusová “Da Vinci’s Code”, která zaujme především lehce orientálním nádechem.
Suma sumárum? “The Rise of the Heraldic Beasts” není nic, co byste si prostě museli sehnat, protože se to musí slyšet, což ale neznamená, že by to nebyla velice dobře poslouchající záležitost, jejímž sehnáním na druhou stranu nic nezkazíte. Nedostanete sice nějaké geniální veledílo, bude to jen solidní fošna, která vás alespoň na nějaký čas zabaví. A to také není špatný výsledek. Je sice otázkou, jak dlouhý ten “čas zábavnosti” bude, já sám za sebe však mohu říct, že i nějaké dva měsíce po (znovu)vydání mě to stále baví. Rozhodně to nesjíždím denně, to rozhodně ne (od toho mám stále ještě pořád-novinky Deathspell Omega, Aborym a Massemord, hehe), ale sem tam si to pustím a poslech si, dalo by se říct, i užiji. Řeknu vám to asi takhle – za zkoušku to rozhodně stojí a když vás to chytne, tím lépe pro vás…
Země: USA Žánr: atmospheric folk / doom / black metal Datum vydání: 23.11.2010 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness
02. Into the Painted Grey
03. The Watcher’s Monolith
04. Black Lake Niðstång
05. Ghosts of the Midwinter Fires
06. To Drown
Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapely hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natožpak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě, se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.
Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal, a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu – Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami à la Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.
Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.
Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecné rovině o skupině, nikoliv přímo o její novince „Marrow of the Spirit“, ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovině, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin „Ashes Against the Grain“ na mě působil „podzimně“, „Marrow of the Spirit“ dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách – takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k „Marrow of the Spirit“ přistoupit a jak jej vstřebat.
Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněných jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichých a osudových jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní – přenádherný zádumčivý epos „Black Lake Niðstång“, z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla „Twilight of the Gods“. A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…
„Marrow of the Spirit“ se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i „Marrow of the Spirit“ je vybroušený klenot.
