Země: Německo Žánr: folk metal / rock Datum vydání: 26.9.2014 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Numbers
02. Falling Skies
03. Skin and Bones
04. Black and White
05. Days Had Just Begun
06. Your Eyes
07. Dust to Dust
08. Der Weg
09. Astray
10. Worth the Fight
11. Running in Our Blood
12. Dream Within a Dream
Lyriel původem z Gummersbachu (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko) nejsou žádní cucáci. Kapela svou muzikantskou káru táhne přes deset let a na kontě má už pět alb, což značí minimálně to, že i když asi nejde o kdovíjak zavedené jméno, nějaké úrovně by se od nich člověk dočkat mohl. Tak se pojďme podívat, jestli se to povedlo u aktuální páté fošny jménem “Skin and Bones”…
Internetové zdroje výjimečně nelžou a zcela správně tvrdí, že Lyriel hrají muziku, která by se dala klasifikovat jako jakýsi folk rock se znatelným příklonem k metalovému výrazivu. V praxi to vypadá tak, že se sem tam ozvou housličky a zbytek toho folku se skrývá v melodiích. Nečekejte ale žádné paganmetalování a dvaaosmdesátou variaci na Korpiklaani nebo Ensiferum. I přes metalový základ totiž Lyriel jdou spíše ve stopách takových Blackmore’s Night, byť s řadou odlišností. I tak je to ale poměrně slibné lákadlo, jenže otázkou zůstává, jak se s tím Lyriel poprali.
Myslím, že je docela fér si hned zkraje vyjasnit, že “Skin and Bones” určitě není žádná srágora. Poslouchá se to úplně v pohodě, nejedna melodie a pěkný vokál ten poslech dále zpříjemňují a Lyriel se za své nové dítko stydět nemusí. Jestli má ale deska opravdu co nabídnout, to je věc jiná a tady to začíná nepatrně skřípat. Suverénně největší problém shledávám ve značně jalových kytarových partech. Dělá to na mě dojem, jako by tam kytarista něco hrál jen proto, aby to znělo ostře, ale bez žádných dalších ambic. Z celé desky si nepamatuji jediný riff, žádný zajímavý nápad, a i když se na to vyloženě soustředím, stejně mi kytara nenabídne nic než zcela generické hoblování, které nemá jinou funkci než pustou výplň.
Kytara ale na “Skin and Bones” naštěstí nehraje nijak zásadní roli. Tu zde bez debat zastává vokál a naštěstí se mu to daří velmi uspokojivě. Jessica Thierjung je totiž poměrně nadaná zpěvačka, její hlas je vyloženě příjemný a jeho majitelka s ním dovede kouzlit opravdu pěkné melodie. Právě kombinace některých specificky vystavěných melodií a vokálu mi místy připomíná zmiňované Blackmore’s Night a je to v drtivé většině případů jen ku prospěchu věci, protože Lyriel se naštěstí inspirovali (nebo náhodou trefili) v melodiích, které pomohli Blackmore’s Night ke slávě, a ne v těch, které bohužel přebírají otěže v posledních letech.
Výsledkem je několik skladeb, které se vyloženě povedly. Asi nejvíc mě oslovila “Black and White”, která je parádně členitá, melodicky přitažlivá a příspěvek hostujícího Christiana Älvestama (Solution .45, Torchbearer, Unmoored) rovněž přidává plusové body. Singl “Numbers”, který celé album otvírá, je taky hodně v pohodě a baví a s jistými výhradami má něco do sebe i “Falling Skies” (možná trošku prvoplánově epická až kýčovitá, ale pořád to jakž takž funguje) a koneckonců i ta titulní “Skin and Bones” ujde. I zbytek potom nabízí nejeden pěkný moment, ale bohužel už je to trochu moc rozmělněné a až na dva tři songy, které navíc nejsou nic extra, si toho dále v podstatě nic nepamatuji. A právě tady se projevuje další slabina, na kterou ovšem netrpí zdaleka jen Lyriel – přílišná délka. Osekat to o deset i víc minut vaty a zahustit to dobré, co tam je, určitě by to bylo o poznání lepší, jenže 50 minut je na schopnosti Lyriel evidentně příliš ambiciózní stopáž.
Výsledek je tedy takový rozpačitý. Na jednu stranu je mi počínání kapely i její nové album vesměs sympatické a kdykoli jsem “Skin and Bones” poslouchal, vždycky jsem si na něm našel dost důvodů, proč ho nevypnout. Na druhou stranu ale zůstává skutečností, že je na té desce až moc zbytečného materiálu na to, abych mohl hodnotit dobře, takže to nakonec nechám na lehkém nadprůměru. Od poslechu vás ale odrazovat nebudu – klidně to zkuste a třeba vás to osloví víc než mě.
Falloch sice brázdí metalovou scénu už pár let a leccos se o nich namluvilo, přesto jsem si jich výrazněji všimnul až s loňským objevem Saor (toho času Ársaidh) Andyho Marshalla, který stál se Scottem McLeanem u zrodu kapely. Sehnal jsem si jejich debutovku “Where Distant Spirit Remains” a tak nějak jsem pochopil, proč se Andy trhnul a udělal pro sebe. Inspirace atmosférickými celky jako Agalloch nebo Alcest byla ke škodě díla dost čitelná, a i když byl v hudbě cítit i Andyho rukopis, zdaleka to nebylo tak silné, jako když později dostal volnou ruku. Byl jsem proto zvědavý, co Scott vymyslí v rámci následníka “This Island, Our Funeral”, na kterém se podílel spolu s dalšími třemi hudebníky, již do Falloch přišli po Andyho odchodu.
Jak to dopadlo, když jsem se chtěl s novým materiálem seznámit osobně, jste si již mohli přečíst. Teď je tedy na řadě se popasovat se samotným albem. Doufal jsem, že s čerstvou krví by mohly přijít nové nápady – což se naštěstí také stalo, takže mezera po Andym nezůstala nezaplněna. Falloch se logicky vydali trochu jiným směrem, i když zůstali věrní hudbě postavené na silné atmosféře a emocích. Ubylo akustiky a folku, namísto toho přitvrdili a trochu zhutněli. “This Island, Our Funeral” je podstatně post-metalovější, tu víc blackové, tu načichlé post-rockem, jindy zase získá téměř sludgový nádech. Líbí se mi hlavně baskytara Bena Browna, jehož hra je vynikající, tvorbu posouvá do mírně progresivní roviny a některé momenty jsou bezezbytku excelentní. Jenže všechno má své ale – a ty jsou tentokrát dvě. První z nich je trvající vliv jiných kapel, zejména Alcest. Myslím, že Scott se spoluhráči má dost vlastních nápadů, aby se od dost specificky zaměřené Neigeho hudby dokázal odpoutat a vydat se čistě vlastní cestou. Uznávám, není to zdaleka tak do uší bijící jako v případě debutu, ale ke cti to stejně moc nepřidá.
Druhým výrazným neduhem je fakt, že i když teď Falloch tvoří čtyři mozky, rozhodně to není tak slavné, jak by mohlo být, a upřímně jsem v tomhle ohledu čekal víc. Upřímně nevím, co jsem si myslel, ale skoro bych řekl, že čím víc novinku poslouchám, tím mi přijde prázdnější. Jak hudebně, tak myšlenkově. Našel jsem sice kus melancholie a zármutku, snad i kus oné divoké přírody, kterou skotská vrchovina skýtá, jenže skutečně uvěřitelné byly jen ve třech případech. Někdy kolem šesté minuty úvodní “Tòrradh” – takhle intenzivní a vygradovaný závěr před klidným dojezdem udal hned na začátku poslechu vysokou laťku zbytku alba, kterou už zbylé skladby prostě nedokázaly překonat. Podruhé v devítiminutovce “Brahan”, jejíž druhá část snoubí melancholickou atmosféru s výbornou instrumentální složkou, jíž bezpečně kraluje baskytara. A potřetí, v samém závěru alba tvořeném dvanáctiminutovým opusem “Sanctuary”. Ten je asi tak do osmé minuty vcelku o ničem, ale musím uznat, že závěrečné čtyři minuty vážně stojí za to. Jenže to je asi tak všechno. Obstojný je ještě úvod “I Shall Build Mountains”, dokud se nezvrhne do nevýrazné vydrnkávačky a rádoby dronového závěru, který připomíná spíš špatnou (post) produkci.
Ze zbytku desky mám dost rozpačité dojmy. Přijde mi, že Falloch posbírali dobré nápady, dali je na hromadu a pak je vytahovali náhodně, jak jim to přišlo pod ruku, a plácali z nich skladby. Pár jich je vyloženě excelentních, jak jsem napsal výše, ve většině případů to je spíš průměr a sem tam i podprůměr. Bohužel se vata objevuje častěji, než by se mi líbilo, a třeba dvojice kratších skladeb “For Life” a “For Ùir” mi přijdou poněkud zbytečné a nic neříkající. Stejně tak devíti- a víceminutové opusy, které tvoří většinu desky, by ničím neutrpěly, kdyby přišly tak o třetinu, někdy i polovinu délky. Aby toho nebylo málo, “This Island, Our Funeral” není zrovna kdovíjak soudržná deska, která by poskytovala ucelený, intenzivní zážitek a pestrost samotné hudby je v tomhle případě spíš k neprospěchu věci. Scottova parta sice není složená ze zelenáčů, a když se podívám na samotné výkony hudebníků, jde o nadprůměr, jenže jako celek to prostě nefunguje, drolí se pod rukama, kýžená atmosféra, na níž je hudba postavená, se nedostavuje a deska v samotném důsledku nudí.
Když to vezmu kolem a kolem, Falloch rozhodně umí stvořit dechberoucí momenty, které vás usadí a donutí ani nedutat. Dokážou si hrát s žánry i s náladou, jenže zbytek alba na tyhle výrazně převyšující chvíle prostě nestačí, zdálky se jim dívá na záda a ten rozdíl mezi těmito dvěma polohami, z nichž ta druhá ke smůle Falloch převažuje, je až příliš velký a nápadný na to, abych nad ním mohl přivřít oko. “This Island, Our Funeral” je průměrné album, které mrhá potenciálem a zdaleka nenabízí tolik, kolik by mohlo. Tak snad příště.
Další názory:
Falloch jsem bral po první vydané desce za kapelu, která mi jednoduše nesedla, o což se svým dílem přičinily především vokály, jež mi v té muzice prostě hrozně vadily. Od poslechu debutového “Where Distant Spirits Remain” již nějaký pátek uběhl, a tak nedokážu přesně posoudit, jestli se co do vokálů něco výrazně změnilo. Jedno je nicméně jisté – na letošním zářezu mi tahle složka nevadí, v některých pasážích bych vokály zařadil dokonce k tomu nejlepšímu, co se na “This Island, Our Funeral” odehrává. Je to naopak ona nevyrovnanost a častokrát i prázdnost materiálu, na kterou Skotové, lidově řečeno, dojíždějí. Začněme ale od toho lepšího. O žádné z písní se nedá říct, že by byla vyloženě špatná. Falloch střídají skvělé momenty s těmi méně záživnými, zamýšlenými za účelem podpory atmosférična. Jenomže ono navozování atmosféry posluchače spíše uspává než hypnotizuje, a člověku tak zbývá zaměřit se na přímočařejší momenty, které Falloch překvapivě sluší. Skladba “Brahan” doufám poslouží jako dostatečně výmluvný příklad. Zcela průměrně bych “This Island, Our Funeral” neviděl, ale na druhou stranu přiznávám, že jsem spíš čekal materiál, který mi nesedne než ten, o jehož objektivních kvalitách musím každou chvíli nepříliš rád přemýšlet. Skvrn
Samhainfest je v Čechách i na Moravě už pěkných pár let docela zavedená šňůra podzimních folk metalových koncertů, která se z původně domácího miniturné přehoupla v mezinárodní akci pohybující se spíše ve státech východní Evropy. Není proto překvapením, že vedle pořádajících Cruadalach se postavili maďarští Elanor, rumunští An Theos a brněnští Wolfarian. Co vám budu povídat, kromě Cruadalach mi ani jedno jméno nic moc neřeklo, protože folk metal už mi dávno neříká tolik co před pár lety, takže letošní Samhainfest byl docela střelba naslepo, ostatně kdovíjaké záruky nedával ani samotný klub, známý především nevalnou kvalitou ozvučení. Šel jsem tedy s tím, že po pár letech Cruadalach docela rád uvidím a zbytek kapel mě může v nejlepším příjemně překvapit, což se nakonec docela vyplatilo.
Vzhledem k tomu, že pro všechny příchozí před osmou večerní byl vstup za lidových 150 korun, jsem se tentokrát dostavil včas. Ne, že by mě těch čtyřicet korun navrch zabilo, ale když je ta možnost, proč nepřijít dřív, že jo. Nižší vstupné způsobilo, že už na první Elanor byl klub docela plný a díky slušné organizaci se začínalo jen s desetiminutovým zpožděním. Nicméně i když se jelo takřka na čas, zpočátku nebylo moc o co stát. Elanor se vytasili s naprosto příšernými pohádkovými klávesami, velmi pohlednou zpěvačkou, která se ovšem nedala poslouchat, a plastikovým vikingem, který se poslouchat dal, ale z jeho siláckých gest by si člověk nejraději vyškrábal oči. Hudebně to taky nebylo kdovíjaké, a i když jsem dokázal v sálu přečkat takřka celý set, znovu bych takovou chybu neudělal, protože tuctový rádoby folk metal mě prostě nezaujal. Nadšení jim asi nechybělo, zato sehranost a koule ano, takže příště se Elanor raději vyhnu.
Zato An Theos se ukázali v lepším světle. Po pauze, která desetiminutové zpoždění znatelně natáhla, se na pódiu vyskládalo rovněž sedm muzikantů (na které se díky sličnému triu zpěvačky, klávesačky a houslistky dalo mnohem lépe dívat). Před publikem působili mnohem živěji, lépe komunikovali a hudba samotná byla docela někde jinde a do kotle, jaký se jim podařilo rozpoutat, se nedalo nepřidat a kapelu v jejím snažení nepodpořit. Fakt, že největší ohlas měl asi cover Korpiklaani (tuším, že to byla “Cottages and Saunas”) pro mě nemá kdovíjaký význam na rozdíl od faktu, že stejně dobře, ne-li lépe, se pařilo i na jejich vlastní tvorbu, která nebyla věru zlá. Nevím, jestli bych si An Theos pustil i k domácímu poslechu, živě ale fungovali výborně a řada folkových melodií mě potěšila.
I tak ale byl kotel pod pódiem zdaleka největší v případě Cruadalach. Sic to nebyla taková pařba, jako kdysi dávno na prvním Samhainfestu ještě ve staré Chmelnici, rozhodně jsem si je užil i tentokrát. Komando v čele s pološíleným Radalfem se rozhodlo pro set poskládaný především z nových skladeb z připravované desky “Rebel Against Me”, které jsem na rozdíl od četných fanoušků slyšel úplně poprvé. Chytal jsem se tedy spíš na starší věci jako “Nezlomní” nebo na obligátní závěrečnou “Zlatovlásku”, nový materiál má ale sílu i potenciál a jsem upřímně zvědavý, jak bude znít z alba, protože zvuk nebyl Cruadalach zrovna dvakrát nakloněn. I když Radalfovi nebylo vzhledem ke zdravotním potížím zrovna dvakrát do skoku, celý set s přehledem odeřval a jako tradičně několikrát vletěl mezi fanoušky do kotle. Cruadalach – na rozdíl od zvuku – nezklamali a suverénně se zasloužili o nejlepší vystoupení večera.
Naprosto propocený jsem pak už jen čekal, co předvedou Wolfarian, s nadějí, že by to nemusel být naprostý propadák. Večer díky zdlouhavému zvučení postupně nabral asi hodinovou sekeru, nicméně naprosto zničený a propocený jsem po Cruadalach trochu delší pauzu uvítal. Nakonec sice byli Wolfarian hudebně i přesvědčivostí jen o něco lepší než Elanor, nicméně i přes únavu jsem, částečně asi i ze setrvačnosti a fanouškovské solidarity, zůstal na většinu setu, protože po Cruadalach se podle očekávání většina osazenstva klubu rozprchla do domovů. A co si budeme povídat, koncert pro deset lidí je koncert na prd a hádám, že podobně to vnímala většina přítomných. Domů jsem se tak dostal až docela dlouho po půlnoci, ale nelituji, protože i když jsme se pro Samhainfest rozhodli takříkajíc na poslední chvíli, pro dvě výborná vystoupení utracených peněz rozhodně není škoda. Už jen proto, že vidět staré známé tváře z Cruadalach bylo zkrátka fajn.
První únor měl ve staroměstském klubu Chapeu Rouge přivítat silně melancholické duo Lantlôs a Falloch, což by bylo naprosto ideální otevření října. Předskakovat pak měli plzeňští ██████ – večer ale zdaleka nedopadl podle představ, a to ani organizátorů akce, ani fanoušků. A protože report z této akce bude poněkud kratší (z důvodů, jež se dozvíte v zápětí), přibalíme k tomu i sludgovou nadílku, která ve stejném klubu přistála o pět dní později, 6. října, kdy se v Praze objevili švédští Galvano v doprovodu domácích Dětí deště a Tummo.
Nicméně k onomu nešťastnému koncertu Lantlôs a Falloch. Začátek v půl sedmé, první kapela měla začínat za deset minut osm. Do klubu jsem se dostavil pro jistotu pět minut předem – nebo bych se alespoň dostavil, kdybych měl možnost, neboť vstup do podzemí byl zakázán s vysvětlením, že pro technické problémy se bude hrát od čtvrt na devět. Pech, ale stává se. Dav postávajících lidí nevypadal dvakrát šťastně, ale družný hovor byl slyšet odevšad a mně se povedlo najít Skvrna s Onotiusem, takže jsem nebyl odsouzen k lelkování se sluchátky v uších. Ve čtvrt nás do klubu pustili, nicméně ██████ tou dobou ještě zvučili, a tak nezbývalo než dál čekat. Během následující půlhodiny organizátor objasnil nešťastnou situaci, která spočívala ve vážném problému s nástroji obou headlinerů večera s tím, že pokud se jej nepodaří vyřešit, akce se ruší a bude se vracet vstupné. Aby těch nešťastných zpráv nebylo málo, pitelný Staropramen byl nahrazen téměř nepitelnými Krušovicemi, což mi na náladě popravdě taky nepřidalo.
S hodinovým zpožděním se na pódiu konečně objevili plzeňští ██████ a už na začátku jejich setu bylo v Chapeau Rouge nezvykle narváno. Pětičlenná smečka to vzala pěkně zostra a snad s výjimkou jedné skladby z nejnovějšího splitka přehrála prakticky veškerou svojí tvorbu. Jestli nehráli “V” nebo “VI” vám neřeknu, protože až tak naposlouchané tyhle dvě skladby nemám, ale ono to v zásadě bylo jedno. “Nicky” jsou hlavně o předávané energii, agresi a pohroužení se do sebe zároveň, což i tentokrát fungovalo na výbornou. Nekompromisní zašpiněný black metal se screamo vokálem umí ██████ přednést s takovým zápalem a nadhledem zároveň, že to skoro vypadá, jako když do vás sypou tu svojí nasranost spatra, naprosto s přehledem a ještě si přitom všechno to trýznění vašich ušních bubínku náramně užívají. Vzhledem k tomu, že jsem zaujal první řadu, jsem příliš nesledoval, co se děje za mnou, ale vzhledem k tomu, že mě někdo neustále mlátil vlasy, bylo publikum v prvních řadách dosti živelné.
Po nějaké půlhodině se dohrálo a byl čas na oddech. Lehké pískání v uších je po koncertu těchhle bordelářů tak nějak samozřejmostí a mám dojem, že oproti minulému vystoupení, které si odbyli před The Body, tentokrát kopali prdele ještě o něco víc. Na pódiu se pak objevili členové jak Falloch, tak i Lantlôs a snažili se nazvučit, nicméně víc než zvučící kapelu připomínali hromádku neštěstí, protože tolik smutných obličejů už jsem na jednom místě vážně dlouho neviděl. Tím se nechci kapelám nějak vysmívat, protože svízelná situace nenabízela jakékoliv rozumné východisko. Po pár omluvách a děkovačkách publiku se totiž ukázalo, co bylo hlavním problémem – kdykoliv kluci zapojili nástroje a začali hrát, samovolně z reproduktorů lezlo mezi sludgem, dronem a noisem, což sice neznělo špatně, nicméně to zdaleka nebylo nic, co by jakkoliv souviselo s hudbou obou celků. Nutno podotknout, že Falloch, Lantlôs a v neposlední řadě i pořadatelé z Heartnoize se zachovali nanejvýš profesionálně. Kromě toho, že se vracelo vstupné, jak bylo avizováno, jsme ještě byli pozváni právě na pondělní koncert Galvano s tím, že vstup bude dobrovolný – čímž se pomalu dostáváme k druhé části tohoto reportu.
Druhý pohled (Skvrn):
Jakmile se vyrojily první zprávy o vystoupení dua Lantlôs a Falloch doplněných o tuzemské ██████, okamžitě jsem zpozorněl. Za koncertem mě totiž vedla vidina kompaktního zážitku, který dobře sestavený line-up sliboval. A i když Lantlôs ani Falloch nejsou spolky, které bych dennodenně protáčel, říkal jsem si, že naživo to nemusí znít vůbec zle. Opačnou pozici u mě vyfasovaly plzeňský obdélníček, který mě na rozdíl od kapel, kvůli nimž většina lidí přijela, nesmírně zajímá i studiově. To nejlepší pro mě tedy mělo přijít přímo na samotném začátku večera a všechno další mohlo už jen příjemně překvapit. Což o to, ono, jak jste se mohli dočíst z řádků kolegy, k překvapení opravdu došlo. Jen o slovu příjemné by se dalo polemizovat.
Hrát se mělo začít s úderem půl osmé. Jenomže minuta dala minutu a hodinky najednou ukazovaly čtvrt na osm. V tu chvíli se konečně začalo blýskat na lepší časy a poměrně početné publikum bylo po částech pouštěno do prostoru druhého podzemního patra. I když jsem prvotním oznámením o problémech nepřičítal příliš velkou váhu, zmínky o vracení vstupného začaly počáteční jistotu přeci jen narušovat. Plzeňským ██████ se každopádně problémy vyhnuly a někdy po půl deváté byl večer konečně odstartován. Jejich novodobé pojetí atmosférického blacku si výborně zaplněné Chapeau Rouge brzy podmanilo a necelá čtyřicetiminutovka uběhla jako voda. Nejvíce jsem byl zvědav na skladby z nového splitka, které jsou ještě o úroveň výš než ty z jinak výborného dema. Ku mému překvapení ██████ zahráli jak atmosféričtější “V”, tak i přímočarou “VI”, jež se stala naprostým vrcholem celého vystoupení, tak – vzhledem k okolnostem – i celého večera. Problémy, které se Lantlôs a Falloch snažili vyřešit během celého odpoledne, totiž oběma jmenovaným nedovolily víc než “some noise”. Rozporuplné pocity, pravda, převládaly. Osobní favorit v podobě ██████ však nezklamal a kdoví, s jakou odpovědí by přišla následující uskupení. Takhle bylo původní rozčarování z velké části vykompenzováno, a že bych si kvůli vážené cestě do hlavního města rval vlasy, to zase ne.
Co vám budu povídat, většina pagan metalových kapel, které podle mě za něco stojí a chovám je v nějaké vážnosti, pochází z několika málo zemí. Když odhlédnu od Skandinávie a Ukrajiny, zbývají tu Britské ostrovy, kde (když nepočítám zástup jiných kapel) již před téměř deseti lety vznikli Darkest Era, míchající heavy metal a melancholickou náturu tamního kraje, konkrétně Severního Irska.
Už jejich debut “The Last Caress of Light” se mi dost líbil, a tak bylo jasné, že se dřív nebo později podívám, zač je toho novinka “Severance”. Darkest Era na ní pokračují víceméně tam, kde před třemi, čtyřmi lety skončili. Drží se své osobité tváře, ve které se zádumčivá, typicky irská nálada, jakou už několik alb čarují třebas Primordial, míchá s živelnějšími heavy metalovými postupy. Na novince si zachovávají svůj dosti specifický zvuk, hudbu jako takovou ale dost přiostřili a zrychlili.
Vedle několika výpravnějších kusů (musím zmínit hlavně závěrečnou “Blood, Sand and Stone”) to totiž občas zasmrdí black metalovými sypačkami, což je nejvíc cítit v úvodní “Sorrow’s Boundless Realm” a “Trapped in the Hourglass”. Ostřejší nátuře svědčí absence akustické balady i vyloženě dlouhých opusů, což byly dvě poslední písně z minulého alba, stejně jako kratší hrací doba, která se smrskla na necelých 45 minut. Díky tomu je “Severance” našlapanější a podstatně záživnější než prvotina, které přece jen ke konci trochu docházel dech.
Deska není tak “folková” jako předchozí album a staví především na kytarách a skvělém čistém vokálu, což ale Darkest Era stačí k tomu, aby vytvořili příjemnou, melancholickou náladu i parádní momenty. Sice to není nic, co by mě posadilo na prdel, předností “Severance” je ale dostatek chytrých nápadů spolu s upřímností, uvěřitelností a jistou pokorou, což je věc, která mnohým rádoby pagan kapelám tolik chybí.
Datum: 26.9.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Cruadalach, Грай, СатанаКозёл
Když se nějaké turné jmenuje Folk Metal Crusade, asi by bylo poměrně bláhové očekávat, že půjde o nějaký prasečí grindcore. Světe div se, opravdu se v rámci této šňůry hrál folk metal – hlavní program tvořily dvě ruské formace Грай a СатанаКозёл, přičemž právě druzí jmenovaní chasníci z Karélie, jejichž kapela má jen taky mezi námi jeden z nejvíc cool názvů na světě, byli tím hlavním důvodem, proč jsem se na pražskou zastávku vydal. Ruskou výpravu pak na Nové Chmelnice doplnily dvě domácí kapely, konkrétně Cruadalach a Groza…
Tedy, abych byl přesný, to o tom doplnění je vlastně pravda jen z poloviny. Groza totiž dva dny před akcí svou účast odřekla… nebo ještě lépe řečeno prý “vzdala”. Nicméně pokud by to někdo nevěděl, Groza je ve skutečnosti přejmenovaný Chernobor, což je skupina, jež má na svědomí “Koloběh Luny” alias jeden z nejpříšernějších folk metalových demosnímků, s nimiž jsem měl tu smůlu se potkat. Tím pádem mě jejich výpadek i přes změnu názvu a značnou obměnu sestavy nijak netrápil.
Akci tedy začínají Cruadalach, kteří se mi v poslední době tak trochu ztratili z dohledu. Poslední album “Lead – Not Follow” vyšlo už před třemi lety, chystaná novinka “Rebel Against Me” stále ještě není a živě jsem je dlouho neviděl. Asi hlavní změnou od našeho posledního setkání bylo ubrání cella a přibrání druhé houslistky Elišky, jenže přesně dle zákonu schválnosti ten večer Cruadalach vystupovali v mírně “obřezané” sestavě, v níž chyběla zase první houslistka Hanka, takže housle byly stejně jenom jedny. Jinak ovšem bylo vše při starém v tom smyslu, že Cruadalach opětovně ukázali, že jsou především živou kapelou a na pódiu to umějí rozbalit. V tomto “rozbalování” vynikal obzvláště zpěvák Radalf (výlety z pódia na plochu mezi lidi nebyly nijak výjimečné) a baskytarista Ondráš, kteří oba pařili velice zodpovědně. První vteřiny koncertu sice kapelu uvítaly s dost příšerným zvukem, ale naštěstí se to velice rychle zlepšilo a už během prvního songu zvukař usměrnil kompletní nástrojové obsazení do poslouchatelných mezí.
V rámci setu Cruadalach namíchali starší kusy a nové skladby z “Rebel Against Me” od oka v poměru půl na půl. A jak kapela zmínila, byl to poslední koncert, v jehož rámci vypadal setlist tímto způsobem, protože od příště se už prý bude hrát hlavně z “Rebel Against Me”. Na jednu stranu samozřejmě chápu, že nové songy skupinu baví víc, ale nevím, jestli je to úplně dobré řešení, když deska ještě není venku. Vezmu-li to sám za sebe, já jsem byl na vystoupení Cruadalach po dlouhé době, takže jsem nové písničky slyšel poprvé a takhle na první dobrou mi toho zas tolik nedaly, tudíž jsem se víc bavil u těch starších válů jako “Vrásčitá” (obzvláště ta se ten večer povedla) nebo “Nezlomní”. V závěru pak samozřejmě nesměla chybět obligátní “Zlatovláska”.
Jako druzí nastoupili СатанаКозёл, kteří jsou pro mě v nadsázce řečeno trochu záhadou. Přestože na první pohled hrají takový ten “blbý” folk metal, z nějakého důvodu jsem si k nim svého času našel cestu prostřednictvím debutového alba “Рогатыя”, které se mi zalíbilo. Ještě o něco víc mě pak bavilo pokračování “Солнце мёртвых”, jenže za ty roky (čtyři), co od vydání utekly, jsem СатанаКозёл takřka neslyšel, a jak jsem na koncertě zjistil, paměť asi nemám úplně nejlepší, jelikož jsem nepoznal jediný song. To ovšem nijak zvlášť nevadilo, protože muzika СатанаКозёл nepatří k nejsložitějším, takže se bylo čeho chytit i tak. Ostatně to bylo vidět i na více než solidní odezvě přítomného publika, přičemž pochybuji, že všichni přítomní měli kapelu zodpovědně nastudovanou od A do Z.
Tak jako tak, СатанаКозёл předvedli vcelku slušný výkon. Nejednalo se o žádný velký zázrak, který by člověka vyloženě strhl (pokud jste tedy na koncert nedorazili s tím, že budete pařit jak šílení, ať už bude hrát na pódiu cokoliv – i takoví byli evidentně přítomni), ale Rusové se sympatický snažili. Obzvláště baskytarista Magister se nijak nešetřil a jel na plný plyn, nicméně se nedá tvrdit, že by to kdokoliv ze sestavy vyloženě flákal. Za zmínku jistě stojí i fakt, že v jedné písničce na pódium přiběhly zazpívat obě holky z Грай.
Zatímco s tvorbou Cruadalach i СатанаКозёл jsem nějak +/- obeznámen byl, v případě Грай, jejichž holky se na vystoupení převlékly z civilu do jakýchsi folkových hábitů, tomu tak nebylo, jelikož jsem tuto formaci začal registrovat teprve nedávno. Jak se však záhy ukázalo, pro Rusy to žádný handicap nebyl, protože Грай to ten večer suverénně vyhráli i tak. Ani první, ani druhá skupina nebyly špatné, obě byly v pohodě, ale Грай byli přinejmenším skvělí a na pódiu jim to šlapalo naprosto bezchybně. Výtečná byla zejména zpěvačka Irina Zybina, která divákům poskytovala hned trojí radost – byla radosti ji poslouchat, protože výborně zpívala; byla radost se na ni dívat, protože jako správný frontman (ehm, frontwoman) táhla celé vystoupení kupředu, dobře pracovala s publikem a obecně se chovala velice sympaticky; a pak byla ještě jednou radost se na ni dívat, protože i hezky vypadá. Nicméně ani zbytek Грай nijak zvlášť nezaostával, ať už to byl baskytarista a growler Yuri Bedusenko (jenž byl jen tak mimochodem asi dvakrát tak vysoký oproti zpěvačce, takže vedle sebe vypadali docela vtipně) nebo Aliya Latypova, která sem tam přispěla doprovodným zpěvem, ale jinak střídala různé flétny a píšťaly jak na běžícím páse a v první písni ukázala i dudy (myšleno jako nástroj, vy prasata).
Během vystoupení zaznělo i několik ukázek z novinkové desky “Млада”, jež by měla vyjít co nevidět, například titulní song, ale abych vás nelakoval, tak se přiznám, že to vím jen proto, že to Irina hlásila. V jedné písničce pak hostování oplatili dva členové СатанаКозёл, kteří si přišli něco zahulákat, přičemž zejména vokalista se v mezičase zjevně stihl docela zodpovědně upravit alkoholem, takže měl během svého výstupu docela pitomý výraz a nekoordinované pohyby. Kabely z kytary však nikomu nevytrhl, takže se nevyskytl žádný problém. Tak jako tak, vystoupení Грай mělo rozhodně šťávu a zcela upřímně mě bavilo mnohem víc, než jsem očekával, na čemž nic nezměnil ani trochu nepovedený začátek, u něhož skoro nebylo poznat, kdy kapela přestala zvučit a kdy vážně začala hrát. Na akci jsem se sice vydal především kvůli СатанаКозёл, ale nakonec to byli právě Грай, od nichž jsem si odnesl nejlepší zážitek a díky nimž jsem rád, že jsem dorazil. Že si seženu nadcházející album “Млада”, až vyjde, o tom netřeba pochybovat, protože pokud mělo být vystoupení reklamou na desku, povedlo se náramně.
Publikum bylo po celý večer naladěno na stejnou vlnu, na níž vysílaly i vystupující skupiny, takže odezva byla dobrá, nějaký ten kotel taky byl a už Cruadalach dokázali lidi rozhýbat, o Rusech ani nemluvě. Počet dorazivších se mi zdál čistě od pohledu rovněž v pohodě, rozhodně by se vešlo víc hlav, ale že by sál zel prázdnotou, to se říct nedalo. Bohužel se však klasicky našlo pár tak trochu debilů… obzvláště borec v mikině Sekhmet, který na férovku přišel ke kraji pódiu, vylil na zpěváka СатанаКозёл pivo a následně sundal jen tak pro srandu nějakého dalšího člověka v publiku zápasnickým chvatem, by zasloužil regulérně nakopat do prdele. Stejně tak nechyběli lidi, kteří evidentně přišli spíš vykalit pár piv a bylo jim vcelku šumák, co jim k tomu hraje, ale ti už mě na rozdíl od před chvílí zmiňované kreténa neiritovali… inu, ať si každý svoje prachy utrácí za to, co sám uzná za vhodné.
Ze strany samotných vystupujících však není důvod ke stížnostem, protože všichni odvedli přinejmenším dobrý výkon, v případě Грай pak dokonce výkon bez přehánění výtečný. Zvuk se kromě zmiňovaných prvních pár vteřin Cruadalach (což se ale velmi rychle spravilo a skupině to nijak neuškodilo) taktéž vydařil a u СатанаКозёл i Грай byl na velmi solidní úrovni již od prvních tónů. Ačkoliv jsem tedy na akci dorazil víc z nudy, než že bych opravdu bezmezně toužil po tom tyhle tři skupiny vidět, nakonec jsem odcházel docela spokojen a s pocitem, že to rozhodně nebyla ztráta času.
Pro úplnost se sluší dodat, že Praha nebyla jedinou českou zastávkou turné. Hned o den později se Грай a СатанаКозёл představili v Brně a ve středu 1. října se objeví ještě v Ostravě. Pokud bych měl na základě pražské akce nerozhodným doporučit, jestli do Ostravy dorazit nebo ne, pak říkám jděte, protože mě to bavilo.
Země: Velká Británie Žánr: folk metal Datum vydání: 4.10.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. The Dark of Midsummer
02. Marston Moor
03. Gaia
04. Nerthus
05. Isle of Mists
06. Taken
07. Requiescant in Pace
08. The Gallows Tree
09. Bloom
10. Of Roots and Flesh
11. Only Our Names Will Remain
12. Outro
Nemusíte mít zrovna mysl Alberta Einsteina, abyste již z názvu dnes recenzované kapely pochopili, jakým žánrem se jejich tvorba zaobírá. Jméno “Severní dub” by bylo od kapely, která se alespoň trošičku neotírá ve své hudbě o folk, značně klamavá reklama. Vás, kterým poměrně vysoké hodnocení v závěru recenze a žánrová nálepka stačí k tomu, abyste recenzi okamžitě přestali číst a vydali se album shánět (či ho naopak okamžitě zavrhli bez ohledu na známku), však musím varovat. Ano, Northern Oak je folk metalové album, a pokud je to žánr, který nemůžete vystát, asi vám nic nedá. Na druhou stranu je to také album, kde kroje a prapodivné tance nenajdete, protože je jeho implementace folklóru relativně střídmá.
Teď, když jsem vás nalákal (a ty, co již nečtou, odradil), si však řekněme pár slov o tom, kdo Northern Oak jsou a jak “Of Roots and Flesh” vzniklo. V Británii založená kapela má na svém kontě celkem trojici počinů, z nichž první dva byly produkovány v domácích podmínkách. Pro novinku však kapela chtěla lepší zvuk a vydala se shánět zdroje crowdfundingem. Jak asi tušíte, shánění bylo úspěšné, a když měli Northern Oak všechny potřebné libry na účtu, vydali se nahrát album, tentokrát již v profesionálních podmínkách.
Speciální zmínka o nahrávání však nebyla náhodná. Dnes jsme si zvykli, že prakticky každé album, které se nám dostane do rukou, je obdařeno precizním zvukem. V tomto ohledu “Of Roots and Flesh” z řady nijak nevystupuje. Přesto mi do uší klouže o něco snadněji než jeho soudobá konkurence, byť nevím přesně, čím to je. Možná to totiž se zvukem samotným vůbec nesouvisí. Za poslední roky jsem si zvykl potkávat několik forem folk metalu, z nichž jen jedna mě obvykle baví. Když dáme stranou odrhovačky jako Korpiklaani a popově metalová alba, kam jsou jen násilně natlačeny všelijaká fidlátka, zbude nám už jen hudba typu Falkenbach či starých Agalloch, ze které folk cítíme, aniž by tam vlastně byl jakýkoli jeho charakteristický nástroj. Ovšem pozapomněl jsem, že může existovat ještě čtvrtá cesta, kde metalový podklad a smyčcové pozlátko vznikají ve vzájemné symbióze tak, aby nebyl ani jednoho přebytek a aby hudba fungovala jako celek.
Jistě již chápete, že právě do téhle uzounké kategorie řadím Northern Oak. Jenže, zaslouží si za to samotné pochvalu? Ačkoli si myslím, že Northern Oak nalezli tu správnou cestu, jak dělat folk metal, dvou chyb se přeci jen dopustili. V první řadě místy překračují onu hranici rovnováhy mezi jednotlivými složkami, v druhé pak samotná forma nezakrývá, že místy je materiál jednoduše slabší. A tak album ke konci hodinové stopáže ztrácí dech, krátká mezihra “Requiescant in Pace” i o trochu delší outro jsou kompletně zbytečné a některé skladby splývají dohromady víc, než by pro pohodlné odlišení měly. Největším problémem je pro mě však přítomnost flétny. Když nakoukneme do sestavy kapely, zjistíme, že vedle flétny jsou jediným “folkovým” nástrojem housle. Rozdíl mezi nimi však tkví v obsazení. Zatímco housle ovládá Digby Brown, jinak také hráč na klávesy, flétna je pro Catie Williams jediným nástrojem. A tak zatímco mezi klávesami a houslemi funguje jasný princip “buď a nebo”, aby kapela vše dokázala zahrát živě, flétna tímto limitována není a může si zvesela hrát bez přestání. To sice nedělá, ale i tak jí mám po hodině poslouchání plné zuby.
Tím jsem vystřílel všechna negativa a mohu pokračovat jen tím dobrým. Když jsem si totiž Northern Oak poslouchal poprvé, ihned mě napadlo, že takhle nějak by folk metal měl znít, což mě (i přes zmíněné nedostatky) stále neopustilo. Northern Oak se drží poměrně jednoduchého schématu, kde sice hlavní slovo určuje kytara, ovšem nemá vyloženě dominantní pozici. Zejména basa má svou hlavu a občasnou jednoduchostí šestistrunky se ve svých hrátkách nedá zastrašit. Klávesy, ač velice jednoduché (a mírně upozaděné), svou práci dělají přímo výtečně – navíc jsou pravidelně střídány zmíněnými houslemi. I ta flétna není nakonec jen přítěží. Často do tvrdších částí přináší hezké a nevlezlé melodie a zazáří i v několika měkčích chvílích. Velice jsem si tak oblíbil úvodní “The Dark of Midsummer”, “Gaia” či nejspíše nejpomalejší píseň alba “Taken”. Velkou chválu zaslouží i zpěv. Martin Collins pravidelně střídá dvě polohy řevu (obě jsou opravdu dobré) s čistým zpěvem. Zejména ten mě potěšil, protože do folkového nádechu alba krásně sedne, aniž by byl folkový zbytečně moc. I z tohoto hlediska je třetí album Northern Oak povedené.
Silná stránka “Of Roots and Flesh” tkví v pozitivním prvním dojmu a hlavně skutečnosti, že jeho vady se při každém dalším poslechu skryjí a minimálně půlhodinu se neobjeví. Nemůžu se tak zbavit dojmu, že kdyby bylo album o něco kratší a úsporněji pracovalo s flétnou, byl bych bezmezně nadšený a mluvil o jednom z nejlepších alb roku. Takhle mohu alespoň říci, že jde z mého pohledu o jedno z nejlepších folk metalových alb roku, což bohužel mnohé neznamená.
Další názory:
Když jsem se do poslechu “Of Roots and Flesh” pouštěl, hned po první společné seanci jsem si říkal, že je to fakt dobré, ale abych to byl schopen plně docenit, budu potřebovat mnohem větší počet poslechů, aby nahrávka odkryla všechny své výborné momenty. Jenže čím více se počet poslechů zvyšoval a čím déle jsem čekal na to, až se mi ta muzika otevře, tím více mi docházelo, že vlastně čekám trochu zbytečně. Nechápejte mě špatně, hudba Northern Oak je ve své podstatě určitě dobrá a bez jakýchkoliv debat se bavíme o nadprůměru, jenže… ona je prostě tak nějak jakože dobrá, přinejmenším na letmý poslech, ale když se do toho člověk zkusí trochu ponořit, těch opravdu výrazných momentů tam vlastně zas tolik není. Jedním z nich je určitě téměř až fantastická houslová linka v šesté “Taken”, nicméně jsem doufal v to, že právě takových pasáží bude na “Of Roots and Flesh” mnohem více, jelikož Northern Oak se již od začátku tvářili, že na něco takového v nich ten potenciál je. Tím pádem se pro mne album stalo mírným zklamáním, nicméně i přesto je v jádru stále minimálně slušné a jeho poslech víceméně baví.
Země: Švédsko Žánr: viking / folk / progressive metal Datum vydání: 27.6.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Ur aska och sot
02. Överallt och ingenstans
03. En blixt från klar himmel
04. Lågornas rov
05. Rymdens brinnande öar
06. Natten visste vad skymningen såg
07. Elddraken
08. Urdarmåne
09. Själ i flamma
Když jsem před dvěma lety psal úvod k recenzi na Vintersorgovu desku “Orkan”, měl jsem to poměrně jednoduché. Představit pana Hedlunda jako jednoho z těch skandinávských muzikantů-workoholiků, jejichž jméno na člověka mává zdánlivě z každého druhého projektu, na který ukáže, se vyloženě nabízelo. Tím jsem si ale trochu netakticky vyplácal munici pro tenhle případ, takže mi nezbývá, než to zahrát na to, že se za ty dva roky od vydání “Orkan” Vintersorg na hudebním poli relativně flákal. Ze všech těch kapel, ve kterých funguje, vydali (skvělou) desku akorát Cronian a tím to hasne. Pořád je to ale kadence více než jedné desky za rok, což se při kvalitách všech nahrávek, jichž se to týká, dá považovat za malý zázrak, takže… ale ne, to už by stačilo, pojďme si konečně popovídat o desce. A slibuji, že příštího Vintersorga píše někdo jiný.
Pokud by se tu snad našel někdo, kdo o Vintersorgově takřka sólové tvorbě nemá páru a chtěl by vědět, jak ta muzika zní, zařadit ji někam na pomezí progresivního a viking/folk metalu by určitě nebylo špatně. K alespoň trochu použitelnému popisu je ale tahle škatulka moc neurčitá a hlavně by se dalo tvrdit, že si Vintersorg a spol. vytvořili tak trochu vlastní styl, kterého se i přes mírné odbočky tam nebo onam poměrně ochotně drží už pěknou řádku let. “Naturbål” v tomto ohledu zaběhlé pořádky rozhodně nemění a komukoli, kdo už se s Vintersorgovou muzikou někdy setkal, stačí pár taktů, aby věděl, s kým má tu čest.
Zpět je v podstatě vše, čím se skladatelská dvojice Hedlund–Marklund prezentovala v posledních letech. Trademarkové melodie, svérázná práce kytar a v neposlední řadě momenty, jež působí dojmem, že je v nich všechno naházeno na jednu hromadu a mele se to páté přes deváté – to všechno tu bylo už dřív a teď je to tu zase. Přesto ale nemám dojem, že by se jednalo o nějaké zásadní opakování, a to navzdory tomu, že jsou změny vesměs kosmetického charakteru a projevují se prakticky výhradně v konkrétních detailech. Tuhle folkové vybrnkávání, támhle výjezd do black metalu, jinde třeba zajímavé sólo. V širším měřítku jsou to jenom variace na jedno a to samé, ale v praxi i takové drobnosti zvládají posunout výraz “Naturbål” přesně o ten nepatrný kousek, který stačí k tomu, aby to pořád bavilo a člověk měl i tentokrát co objevovat.
Vzhledem k tomu, že jsou Vintersorg se svým kolegou ostřílení hudebníci, jejichž tvorba si napříč různými působišti drží jistou (a to vůbec ne nízkou) kvalitativní úroveň, není divu že ani “Naturbål” v tomto ohledu netvoří výjimku. Samozřejmě bych mohl ukázat na vydařený vokál (obzvlášť duety v první a páté skladbě se náramně vydařily) nebo vlastně na jakoukoli jinou dílčí část desky, ale bylo by to tak trochu nošením dříví do lesa, protože se to prostě očekává. A tuhle očekávanou, ale na druhou stranu ne úplně strhující kvalitu si deska drží jako celek, a když to člověk jen tak poslouchá, odnese si z toho příjemný zážitek a vědomí, že měl co dočinění s kvalitním, ale zase nijak výjimečným počinem. Teprve při bližším ohledání ale začnou vyplouvat na povrch drobné nuance, konkrétní obraty anebo se před posluchačem zhmotní ve vší své nádheře rovnou celé skladby, které onen “pouze” příjemný poslech posunou o kus dál.
Já osobně tyhle vrcholy spatřuji ve skladbách “Överallt och ingenstans”, “Rymdens brinnande öar” a “Natten visste vad skymningen såg”, protože v každé jedné z nich se podařilo dílčí jednotliviny poskládat způsobem, jehož výsledek se nebojím označit za vyloženě výborný. Tím ale nechci říct, že by zbytek nějak výrazně zaostával nebo se dokonce jednalo o druhořadý materiál, a dokonce ani songu “Elddraken”, který mě příliš neoslovil, nemohu upřít status kvalitního počinu. Akorát je prostě znát, že je to někde skvělé a někde “jen” dobré, a ono je to tak vlastně nakonec dobře, protože se člověk aspoň má na co těšit a “Naturbål” to přidává jistou formu dynamiky, která napomáhá k tomu, že i při své velmi vydatné délce album nepůsobí utahaně a už vůbec nenudí.
Určitě se ozve nejeden hlas, který bude brblat nad tím, že pod hlavičkou Vintersorg vzniklo jen další standardní album, které navzdory svým kvalitám ničím nepřekvapí. Nevím, možná je to skutečně tak a já to nevidím jen kvůli tomu, že tvorbu tohoto projektu nemám zmapovanou až tak do detailu a v celém jejím objemu. Ale čert vem překvapení! Dokud budou Vintersorg a jeho parťák nahrávat aspoň takhle povedené desky a vyhnou se při tom vykrádání sebe sama, upřímně kašlu na to, že by to mohlo být lepší.
Země: Velká Británie Žánr: folk / power metal Datum vydání: 1.8.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Watch the Plank
02. Drink
03. Magnetic North
04. 1741 (The Battle of Cartagena)
05. Mead from Hell
06. Surf Squid Warfare
07. Quest for Ships
08. Wooden Leg!
09. Hangover [Taio Cruz cover]
10. Sunset on the Golden Age
Upřímně neznám nikoho, kdo by poslouchal power metal a v životě alespoň neslyšel o Alestorm. Přinejmenším v mém okolí ne, tak moc se tihle skotští piráti stačili za sedm let existence rozlézt mezi lidi a uchytit se v jejich paměti. Nejinak tomu je i v mém případě – jejich existenci registruji od vydání druhé fošny “Black Sails at Midnight”, přičemž se docela úspěšně zaškatulkovali mezi ty power metalové kapely, pro které mám trochu slabost. Nikdy jsem na nich vyloženě neujížděl, ale na rozdíl od hromady jiných power (a alko) kapel mě většinou byli schopni zabavit alespoň na pár poslechů, byť nikdy nešlo o zábavu kdovíjak náročnou. O tom ale ostatně Alestorm nejsou. Nicméně od novinky “Sunset on the Golden Age” jsem prakticky nečekal nic jiného.
Předchozí deska sice byla v tomto ohledu slabší a spíš než samotné album mě víc bavily jeho bonusy (hlavně cover “You Are a Piretae!” ze seriálu “Lazy Town”), proto mě potěšilo, že chytlavých melodií a debilních refrénů, které se člověku zaryjí do paměti, je tentokráte větší množství. Alestorm sice pořád jedou dokola jedno a to samé, to ale samo o sobě nijak zvlášť nevadí. Popravdě, pouštět se tahle smečka korzárů do nějakých experimentů, nejspíš by to dopadlo katastrofálně, takže jsem mnohem raději za jejich nenáročné odrhovačky, které často nepostrádají vtip a nadhled, což se o pěkné řádce kapel příliš říct nedá. Nečekejte žádný pokrok někam dopředu, Alestorm jsou loď uvízlá pár let na mělčině a na všech jejích palubách se nezřízeně paří. Že se nezměnilo vůbec nic, mimoděk stvrzuje i Christopher Bowes, který pořád zpívá stejně špatně.
Na “Sunset on the Golden Age” je vidět, že Alestorm to mají opravdu hodně na háku (či spíš na kotvě), o čemž svědčí třeba 8bitové intro “1741 (The Battle of Cartagena)”, “Surf Squid Warfare” nebo zatraceně chytlavý cover “Hangover”. Jen škoda, že to Bowes a jeho posádka občas nedotáhli trochu dál, protože surfařský motiv ze začátku druhé jmenované písně by stál za hřích i v dalších částech skladby, protože navzdory vtipnému názvu je zbytek spíš průměr. Mnohem záživnější vypalovačka je “Wooden Leg!” nebo “Quest for Ships”. Vyloženě špatné nejsou ani delší písně, již zmíněná “1741 (The Battle of Cartagena)” a závěrečná jedenáctiminutová “Sunset on the Golden Age”, i když zkrátit ji na polovinu, taky by se nic nestalo. Uznávám, že k těm mořím a pirátění nějaká ta balada bezesporu patří, tohle ale Alestorm zrovna nevychytali. Nejslabší mi tak připadá samotný úvod, a sic “Drink” se docela dá, rozhodně mě nezaujala tolik jako další písně.
Když to vezmu podle písní, je novinka standardem Alestorm. Pár chytlavých písní, které se budou hrát živě, sem tam nějaká lepší, jeden sranda cover a průměrný zbytek, který sice není vyložená vata, protože na každém songu se najde alespoň nějaká slušnější část (snad až na “Mead from Hell”, která je nic moc celá), vedle živelnějších písní ale působí dost nevýrazně. Co si budeme povídat, po stránce instrumentální toho Alestorm kdovíjak mnoho nenabízí. Produkce je tradičně na slušné úrovni, i když hloubka a větší prokreslenost by tomu podle mě slušely. Opět mě potěšila tu a tam vykukující basa i fakt, že Alestorm docela hojně využívají sborového zpěvu, takže Christopher člověku nerve uši nonstop.
Sečteno podtrženo, “Sunset on the Golden Age” mě baví. Rozhodně víc než předchozí album, i když mi chybí nějaká vyložená pecka, jakou je třebas “Keelhauled” z “Black Sails at Midnight”. Trochu ostuda, že její místo tu zastává cover popíkové písně. Alestorm recept nijak zvlášť nezměnili a nic se nezměnilo ani na mém vztahu k nim. Ten vždycky připomínal spíš pirátovu návštěvu bordelu po pár letech na moři, kdy člověk vleze dovnitř, vypne, vyřádí se, vyčistí si hlavu a dalších pár let se tam neukáže, neb jeho uši čekají mnohem náročnější a zajímavější výzvy. V případě desek Alestorm jsou sice návštěvy spíše v rozmezí pár měsíců, nicméně princip je stále stejný. Na delší poslech to vážně není a až na pár výjimek se deska vcelku rychle oposlouchá, takže sic se někomu může zdát moje hodnocení nízké, mně šest a půl bodu přijde jako velmi obstojný lup.
Další názory:
Alestorm je jednou z těch kapel, u nichž se mi zdá, že jejich popularita hrubě neodpovídá kvalitě jejich produkce. I když, je pravda, že zrovna Alestorm zase nejsou žádná žumpa, a pokud člověk vypne mozek, dá se u jejich muziky vlastně slušně pobavit… akorát v mém případě ta zábava trvá tak dvě, maximálně tři písničky, dál už mě to začne spíše obtěžovat a třeba 50 minut v rámci alba dávám jenom horko těžko a v podstatě s velkým sebezapřením, byť samostatně si většinu těch písniček nemám problém pustit. Možná i proto mi jako nejlepší songy na “Sunset on the Golden Age” přijdou především ty ze začátku alba, jmenovitě “Drink” (ten refrén se povedl, to uznávám), “Magnetic North” a dejme tomu, že ještě “1741 (The Battle of Cartagena)” také není marná, ačkoliv mi strašně připomíná nějakou starší věc Alestorm. Poté pro mě následuje pásmo nudy (v tom lepším případě) nebo blbostí (to v tom horším), přičemž tu druhou kategorii reprezentují především tuctová “Mead from Hell” a halekačka “Wooden Leg!”, která je otravná jak plyn. Z nudy mě opět vytáhne až závěr alba v podobě parádního coveru “Hangover” a titulní “Sunset on the Golden Age”, jíž by ovšem menší zkrácení prospělo, protože těch 11 minut je fakt moc. Jinak se ta deska poslouchat docela dá, ale není to moc pro mě… H.
I když na alko metalové odrhovačky nadávám, kde můžu, pro Alestorm jsem vždycky měl slabost, a to z jediného důvodu – tahle parta se nebere moc vážně, takže mi nedělá problém se u jejich muziky adekvátně pobavit. Na tom se nic nemění ani se čtvrtým albem “Sunset on the Golden Age”, které přiváží další sbírku pirátsky stylizované muziky. Čistě pocitově mi novinka v rámci tvorby Alestorm připadá zvukově nejvyspělejší a hudební náplní nejserióznější, což je poměrně sympatické, i když jedenáct a půl minuty dlouhou titulku si pánové teda odpustit mohli, protože takový formát zkrátka neutáhnou. Jinak je to tak půl na půl. První čtvero skladeb se mi fakt líbí, a jestli Alestorm někdy vydají bestofku, minimálně “Drink” a “Magnetic North” by se tam objevit měly. Cover “Hangover” od Taio Cruze není zlý, ale že bych z něj byl nijak zvlášť nadšený, to zase ne, no a ten zbytek… Má to svoje světlé momenty (nechápu proč, ale docela mě baví i tupě vyřvávaný refrén “Wooden Leg!”), má to svoje horší momenty, jenže dohromady jaksi nic moc. Jako celek mě ale “Sunset on the Golden Age” vlastně relativně baví a poslouchat se v každém případě dá, takže za mě lehký nadprůměr s miniaturním plusem do budoucna, protože jsem uvažoval i o půl bod vyšší známce. Ježura
Vzato jednoduše a stručně – “Sunset on the Golden Age” mě baví o trochu méně než předchozí “Back Through Time”, ale pořád se jedná o solidní porci pirátského metalu, která žádného matadora žánru ani nováčka bezpečně neurazí. Jednoznačně nejlepší písní se zdá být klipová “Drink”, která se prostě zažere pod kůži a nelze se jí zbavit žádnými konvečními způsoby. Na každém novém albu Alestorm se objeví jedna výrazná vypalovačka (dříve např. “Keelhauled” nebo “Shipwrecked”) a já se prostě nemohu rozhodnout, zda je “Drink” ze všech nejlepší. Možná, uvidíme ještě časem. Další songy, které stojí za to: “Magnetic North”, cover “Hangover” nebo některé části “Sunset on the Golden Age”, která je ale obecně až moc dlouhá. Naopak co za poslech nestojí: “Quest for Ships” a “Wooden Leg!”. Pokud budete mít možnost, doporučuji sehnat a poslechnout si bonusový druhý disk obsahující akustické verze některých starších písniček. nK_!
Země: Švýcarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 1.8.2014 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Origins (Intro)
02. The Nameless
03. From Darkness
04. Celtos
05. Virunus
06. Nothing (Intermezzo)
07. The Call of the Mountains
08. Sucellos
09. Inception
10. Vianna
11. The Silver Sister
12. King
13. The Day of Strife
14. Ogmios (Intermezzo)
15. Carry the Torch
16. Eternity (Outro)
Je to už pěkných pár let, co Eluveitie vyplivli do světa svojí debutovou placku “Spirit” a záhy se vyhoupli do čela “nové vlny folk metalu”. Solidní směska keltských lidovek a tvrdého melodic death metalu funguje spolehlivě dodnes, takže není divu, že se tenhle švýcarský klan dostal do povědomí metalového světa. U mě osobně se za celou dobu svojí existence nejvíce zapsali povedeným akustickým albem “Evocation I: The Arcane Dominion”, které ke vší škodě stále nemá následníka, ačkoliv hlad by po něm byl a místo rovněž (Omnia začala hrát reggae a zbytek scény folkové scény je samý viking). Namísto toho Eluvietie vydávají podle zaběhlého dvouletého mustru již třetí metalovou desku v řadě, přičemž stejně jako na “Helvetios” se i tentokrát drží určitého konceptu.
Chrigel Glanzmann se nechal slyšet, že pozadí “Origins” tvoří hodiny a hodiny vědeckého bádání, což je věc, která je jistě přínosná, ale co vám budu povídat, mnohem raději bych výsledky jeho bádání viděl v podobě nějaké publikace než desky. Protože stejně jako předchozí album, které vyprávělo nešťastný příběh kmene Helvétů, i novinka dojíždí především na ústřední koncept, sic nelinkuje podobu alba tak brutálním způsobem, jako tomu bylo na “Helvetios”. Nevím, jestli je to zvoleným konceptem, že je album téměř hodinu dlouhé, nepřijde mi ale, že by vyprávělo nějaký jasný příběh, spíš Eluveitie opět ujela ruka.
Nezlobte se na mě, ať si říká kdo chce co chce, ale už “Everything Remain as It Never Was” je podle mě místy nastavovaná kaše a o minulém “Helvetios” to platí minimálně dvojnásobně. O příklonu k bezzubému a instrumentálně nezajímavému metalcoru nemluvě. Na rozdíl od prvních dvou alb (a dema) je “Origins”, stejně jako jeho předchůdce, po metalové stránce takřka o ničem. Možná ještě o něco nudnější, protože i na “Helvetios” jsem si našel pár slušných písní, kde měly kytary docela koule (“Neverland”, “Havoc”, “The Siege”). Nic takového jsem s výjimkou již zveřejněné “King”, která je nejlepším kusem alba (a to spíše díky výtečné folkové pasáži), prostě nenašel. Riffy jsou takřka ve všech případech zaměnitelné, v hlavě mi zůstaly asi dva a ve většině případů mám dojem, že poslouchám nějakou píseň ze starších desek. Celé “Origins” táhnou především folkové melodie a zpěv, což je i při kvalitách Chrigela a výborné Anny Murphy na hodinovou stopáž vážně málo.
Sic nemohu mít kapele samotný posun od melo-deathu k metalcoru nijak za zlé, ostatně pořád jde o relativně logický krok, zvlášť pokud se chtěli ve větší míře vymezit vůči zbytku folk metalové scény, kde na tenhle žánr člověk skoro nenarazí. Nicméně už na “Helvetios” to znamenalo posun směrem dolů a “Origins” se dostala ještě o něco níž, protože kytary fakt hrají hovno. Vyjma “King” bych tu totiž vzpomněl ještě “Celtos”, jakkoliv její základ “Tri Martolod” již jednou použili v profláklé “Inis Mona”, “Sucellos”, “Vianna”, a to je asi tak všechno. Snad i slušnou “Virunus”, jakkoliv mám u téhle skladby dojem, že poslouchám něco z (před)minulé desky, což je ale problém, který jsem zaznamenal u víc než poloviny songů na desce. U “Helvetios” jsem si říkal, že kdyby Eluveitie trochu ubrali plyn, přestali vydávat desky co dva roky, zapracovali na skladbách a zkrátili stopáž tak o dvacet minut, nejspíš by z toho bylo slušné album. Jenže se stále drží svého mustru a nakonec to dopadá leda tak, že potřebují svěží vítr do plachet jak prase drbání.
Jejich moderní folk metal totiž sice působí na první pohled hrozně fresh, cool, trendy a já nevím co ještě, nakonec to ale není ani bezzubost kytar, ani recyklování starších desek a chybějící silné momenty, za co budu dávat nízkou známku, ale především naprostá vyčpělost a absence atmosféry. Je zatracená škoda, že Eluveitie jsou jednou z mála kapel, jež se snaží s metalem propojit keltský folk, kterého je na rozdíl od všemožných germánů a vikingů vážně poskrovnu, ale to, co se Helvétům docela slušně dařilo na prvních počinech, se minimálně druhému albu v řadě zoufale nedostává. “Origins” je pro mě v jádru suchá deska, mechanický stroj z kytar, bicích, basy a nějakého toho folku, ale nic víc. Sice se snaží vyprávět příběh krále Ambigatuse, ale předává leda pár faktů a trochu omáčky v textech. Kde je nějaká procítěnost, monumentálnost, upřímnost? Cokoliv, co ve mně vyvolá nějakou reakci? I balvan ve mně vzbudí víc pocitů než tahle deska, a to už je vážně špatné.
Takže co si s “Origins” počít? Vlastně nic moc, protože se s ním toho nic moc dělat nedá. Po pár posleších jej máte prokouklé skrz na skrz a na každý další vás už nic nového nepřekvapí. Není co objevovat, není čím se nechat unášet zas a znovu. Nebyli by to Eluveitie, kdyby si nedrželi jistou profesionální úroveň a pár skladeb nebylo dobrých, ale asi by to už nebyli Eluveitie, kdyby nerecyklovali sami sebe. Dobré věci se najdou, ale když sečtu výše vyjmenované skladby, dostanu se něco málo přes dvacet minut, což je zhruba třetina alba. Nevím, jestli je kapela hnaná smlouvou s vydavatelstvím, nebo je to jejich rozhodnutí, že mezi alby nedělají žádné větší mezery, nicméně zvolnit tempo potřebovali už před pár lety a na tom se nemění vůbec nic. Stejně jako na tom, že když si budu chtít pustit něco od Eluveitie, sáhnu po jejich začátcích.
Další názory:
Jestli Eluveitie dříve patřili k tomu kvalitnějšímu z folk metalového trendu, na posledních dvou albech na tento titul dost krutě rezignovali. “Helvetios” bylo dost nepovedené a oproti němu je novinka “Origins” o trochu lepší, ale pořád je to slabota, která dojíždí na ty samé neduhy jako její předchůdce – všechny skladby jsou zaměnitelný kolovrátek, délka je těžce neukočírovaná a metalová složka hudby hraje úplné lejno a není ničím jiným než pouhým podkladem pro melodie folkových nástrojů a pro vokály. Je pravda, že co se vokálu týče, Chrigel Glanzmann chrčet umí a Anna Murphy je tradičně skvělá (téhle holky je pro takové odrhovačky fakt škoda), ale utáhnout hodinu jinak víceméně prázdné muziky sami nedokážou. Tu a tam nějaký slušný motiv vykoukne, jmenovitě mě nejvíce zaujaly songy “Celtos”, “Virunus”, “Vianna” a v trochu menší míře ještě “Carry the Torch”. Ale jinak to až na “The Call of the Mountains”, která je jen zapamatovatelná, nikoliv dobrá, nechutně splývá a hlavně brutálně nudí. Jestli se “Helvetios” dalo považovat za přešlap, který se může přihodit každé kapele, po “Origins” už je jasné, že by Švýcarům neškodilo se zamyslet nad směřováním svojí tvorby a také nad prodloužením pauz mezi deskami, protože ty jejich klasické dva roky už evidentně nejsou dost na to, aby nápady stihly opravdu dozrát… H.
Eluveitie jsem míval dost rád a první tři desky chovám v oblibě pořád. Současnost ale bohužel vypadá tak, že se kapela točí v bludném kruhu, ze kterého se jí nějak nedaří vymanit. Hodně nepovedenou desku “Helvetios” se sice překonat podařilo, jenže to nebylo žádné velké umění, a “Origins” na tom zase o moc lépe není. Jako jo, když si to pustím, tak mi to nedělá problém doposlouchat a album si drží určitou kvalitativní úroveň, pod kterou prakticky neklesá, ale na druhou stranu nenabízí ani nic, kvůli čemu by stálo za to jej protočit. Je to přijatelné řemeslo, ale ani o chlup víc, a já si z něj krom vlezlé klipovky “Call of the Mountains” nepamatuji jediný motiv, jedinou skladbu. Neříkám, že ty songy nejsou celkem v pohodě, ale to zkrátka nestačí na víc než průměr. Vážně by to chtělo nějaký tvůrčí impulz, který by Eluveitie někam posunul a zabránil tomu, aby se z kapely stala parodie sebe sama. Jak vidno, nová houslistka takovým impulzem rozhodně není a Anna Murphy to svým parádním zpěvem prostě sama neutáhne. Ježura
Ačkoli jsem nikdy nepropadl takové té folk/pagan odnoži metalové hudby, tak z těch novějších kapel této sorty jsou mým uším Eluveitie asi nejblíže. Přestože jejich hudba je svým způsobem značně jednoduchá a až vlezle orientovaná, tak to je jeden z případů, kdy s tím nemám problém. No, a protože mi ani trochu nevadil jednotvárný a přímočarý styl, kterým se vydali na předchozím “Helvetios”, tak jsem se nebál, že by mě “Origins” mohlo nějak výrazně zklamat. Přesto jsem rád, že můžu říct, že novinka je malinko rozmanitější a barvitější. Kombinace přitvrzelých metalových pasáží s folkovou barevností použitých nástrojů se mi v podání těchto Švýcarů sakra zamlouvá. Snad jedinou písní, již vysloveně nemusím, je klipová “The Call of the Mountains”, která to s tou orientací směrem k větším masám vážně přehnala a nevkusné prozpěvování Anny Murphy beztextovou linku “hů hůů hůůů” v refrénu jí sráží na kolena. Naproti tomu skvělé “The Nameless”, “From Darkness” nebo i singlová “King” jedou přesně dle stylového zadání, jež nadiktovala přelomová “Slania”. Jen škoda nevýrazných instrumentálních meziher, které dle mého názoru spíš brzdí spád alba jako celku. Jinak nemám větších výhrad, takže několik dobrovolných poslechů tomu zcela určitě ještě věnuji. Kaša
Když jsem “Origins” slyšel poprvé, uznale jsem pokyvoval hlavou a sám pro sebe kapelu chválil: “Oproti ‘Helvetios’ obrovský krok vpřed.” Párkrát kolem mě prosvištělo a dobrý pocit nezmizel, jenže pak jsem si začal uvědomovat zásadní věc, a totiž že si z něj nepamatuji téměř nic. To jediné, co mi utkvělo v paměti, byl refrén “The Call of the Mountains”, a to jen díky tomu, že se o něj postarala výborná Anna Murphy. Pustil jsem se tedy do poslechu znovu s plnou pozorností a to jsem neměl dělat. Zatímco první dojmy napovídaly skóre okolo sedmičky, od chvíle kdy jsem album začal vnímat, jsem musel umazat půl bodu. Při každém poslechu. Opravdu se mi to nezdálo, na albu totiž není jediná výjimečně povedená skladba. “The Call of the Mountains” jsem slyšel jedinkrát před vydáním desky a už tehdy jsem si říkal, že takhle by to tedy nešlo, jestli se Eluveitie nepochlapí a zbytek alba nebude alespoň o třídu lepší, bude “Origins” propadák. Jenže on je zbytek alba ve skutečnosti o třídu horší. Mohl bych jmenovat pár silných chvil, jenže těch slabých je zde naprostá většina. Bohužel, recept Eluveitie se nemění, a tak zde máme přesně tři polohy: metalový náklep, různě kvalitní refrény a všechny ty folkové části, kdy kapela jede v rychlém tempu a do toho flétna či housle hrají po každé to samé. Svůj oblíbený počin Eluveitie, “Everything Remains as It Never Was”, jsem již nějaký ten rok neslyšel, ale zdá se mi, že tato kapela v minulosti uměla mnohem víc než jen hoblovat nudu hodinu v kuse. “Origins” tak musím přestat poslouchat, dokud mu ještě nějaké body zbývají. Zajus
Můj vkus už prodělal mnoho obměn a nespočet kapel můj zájem získalo i opustilo. Je tu však i malá hrstka kapel, které se stále daří udržovat si mou pozornost nehledě na úhyby mých hudebních preferencí. Srdeční záležitost – Eluveitie – do téhle sorty bezesporu patří. I proto je pro mě hodnocení desky jako “Origins” ohromně těžké. Deska pokračuje ve stylu nastaveným “Helvetios”, a jelikož je má přízeň nakloněna především raným letům Eluveitie, nepřekvapí, že nová deska ve mně velkou vlnu nadšení nespustila, zvlášť když Švýcaři na “Origins” předvádějí pouhý recyklát starších písní. Jenže i ta recyklace šla provést mnohem lépe. V drtivé většině jde o songy, které jsou v rámci celku naprosto nevýrazné, a i když samy skladby nejsou samy o sobě úplně špatné (teď nepočítám “The Call of the Mountains” – ble), vedle dalších písní jednoduše splývají. Poslední “Helvetios” mělo spoustu much, především přetaženou stopáž, ale celkový sound nebyl ještě tak ohraný a oproti novince je v mých očích ještě o nějaký bodík výš. Uznávám, že “Origins” je pořád dobře poslouchatelné a pořád to jsou Eluveitie se svými klady i zápory, nicméně tentokrát se toho negativního nashromáždilo na můj vkus příliš. Mám-li i k budoucí tvorbě Eluveitie vzhlížet s respektem jako k raným deskám, změna je nevyhnutelná. Skvrn
