Archiv štítku: FRA

Francie

Glorior Belli – The Great Southern Darkness

Glorior Belli - The Great Southern Darkness
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.9.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Dark Gnosis
02. Secret Ride to Rebellion
03. They Call Me Black Devil
04. Negative Incarnate
05. Bring Down the Cosmic Scheme
06. The Great Southern Darkness
07. The Foolhardy Venturer
08. Per Nox Regna
09. The Science of Shifting
10. Chaos Manifested
11. Horns in My Pathway

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Tak už i Glorior Belli jsou pod velkou firmou. Ne, že by předchozí Candlelight byli nějací amatéři, ale Metal Blade, to už je přece jenom trochu jiná liga. Kdyby se dělal žebříček největších metalových labelů, tahle firma by určitě skončila v první pětce. Kdo by to byl do Glorior Belli řekl? Vždyť ještě takových pět, šest roků zpátky v období debutu “Ô Laudate Dominvs” to byl těžký underground, nenávistný syrový black metal pro pár zasvěcených, na svůj obor sice rozhodně dobrá muzika, ale že by někdy mohli skončit pod velkým vydavatelstvím, to asi netipovali ani ti největší fantasmagoristi. Jenže Glorior Belli vyrostli. Vyrostli do velice svébytné formace s nezaměnitelným zvukem, jejíž hudba, ačkoliv stále spadá do black metalové škatulky, má rozhodně co říct publiku napříč žánry (a dokonce i nemetalovými, což platí jak v případě samotných Glorior Belli, tak u vedlejšího a sestavou totožného experimentálního projektu 11 as in Adversaries). Proměna už částečně započala hned s druhou deskou “Manifesting the Raging Beast”, kdy kapela znatelně “odkanálnila” svůj sound a značně přidala na chorobné atmosféře. Třetí “Meet Us at the Southern Sign” už představuje Glorior Belli jako vyzrálé uskupení s vlastním ksichtem, který si nespletete, nehledě na nepřehlédnutelnou snahu zkusit to malinko jinak, o překvapivém bluesovém nádechu ani nemluvě. Že se toho v průběhu let dost změnilo… stačí se podívat jen na promo fotografie. Dříve vládnul mrtvolný corpsepaint, kápě, černobílé obrázky apod., dnes jsou fotky Glorior Belli jednoduše civilní, po nějakém malování ani památky…

Že by právě tohle všechno byla věc, která Metal Blade donutila Glorior Belli stáhnout pod svá křídla – jejich originalita a nezaměnitelný sound? Ani bych se tomu nedivil, protože tomu tak opravdu je. Když jsem si do přehrávače nasázel novinková alba na poslech a jedno náhodně pustil (aniž bych věděl které), hned po první vteřině, s prvním tónem kytary (!) jsem věděl, že poslouchám právě Glorior Belli. Až takhle nezaměnitelní jsou. A to je dozajista velice dobrá vizitka.

Na všech předchozích albech byl vždy cítit opravdu znatelný vývoj kapely ve zvuku a do jisté míry i v samotném stylu (v rámci mezí, samozřejmě). Na “The Great Southern Darkness” je však znát, že Glorior Belli se s minulým “Meet Us at the Southern Sign” evidentně definitivně našli. A ne, nejedná se pouze “jižní” orientaci názvu. Zatímco “Manifesting the Raging Beast”“Meet Us at the Southern Sign” přinesly oproti svému předchůdcům na první poslech slyšitelný posun, “The Great Southern Darkness” naopak dýchá takřka totožnou atmosférou jako jeho o dva roky starší kolega, změny jsou tentokrát spíše kosmetického rázu. Na druhou stranu, tohle je vyrovnáno výše zmiňovanou originalitou. Jistá kontinuita je samozřejmě v hudbě cítit opravdu nejpozději od “Manifesting the Raging Beast” (i když osobně tu podobnost se současnou podobou slyším už i na “Ô Laudate Dominvs”, možná je to ale jen pocit), až na “Meet Us at the Southern Sign” byla ona kouzelná formulka vypilována do té nejlepší podoby, tudíž se ani není co divit, že “The Great Southern Darkness” ji pouze rozvíjí.

Nehodlám vás však pro dnešek nechat tápat pouze v abstraktních pojmenováních, která jsou navíc tím abstraktnější, čím méně je čtenář s hudbou Glorior Belli obeznámen, takže bych se ještě na skok vrátil k již lehounce nakousnutým kosmetickým změnám. Kosmetickými změnami já osobně chápu to, že kapela si zachová svou stejnou tvář, atmosféru i náladu muziky, jen toho třeba dosahuje mírně jinými prostředky. Buďme však konkrétnější. Oproti “Meet Us at the Southern Sign” byl na novince kupříkladu navýšen podíl rychlejších skladeb, což ovšem nikterak Glorior Belli neubralo na onom “opilém” jižanském feelingu, který jsem si já osobně na předchozí řadovce oblíbil. Co však Francouzi ubrali na středním tempu, to naopak přidali na bluesovém nádechu a bluesové estetice. Zatímco posledně blues pouze sem tam prosvítalo (viz třeba “In Every Grief-Stricken Blues”), na “The Great Southern Darkness” už jsou některé songy (nebo přinejmenším jejich části) vyložené bluesovky. Snad bych ani nemusel jmenovat, neboť zrovna tohle každý z vás musí slyšet zcela jasně hned napoprvé, ale abychom dostáli nějaké té formě, týká se to třeba titulní věci “The Great Southern Darkness” nebo závěrečné “Horns in My Pathway”. To jsou ovšem ty nejkřiklavější příklady, na albu je toho poschováváno mnohem více – z těch dalších jmenujme třeba sólo v “Negative Incarnate”.

Že by “The Great Southern Darkness” bylo úplně bez chyb, to se zase říct nedá. Já u hudební desky nevnímám pouze hudební složku, ale beru alba jako komplexní umělecká díla, kde kromě muziky (která samozřejmě je velice důležitá) hraje velkou roli rovněž grafika, vizuální prezentace apod. Do toho spadají bezesporu i videoklipy, a právě to je v případě nejnovější fošny Glorior Belli docela problém. První video v historii skupiny – “They Call Me Black Devil” – na mě totiž působí jako jakási mírná parodie na extrémně trve black metalové klipy. Firma odmítne dodat požadované finance, takže se skupina pokusí v amatérských podmínkách natočit rádoby zlé video. Jenže… ani v songu “They Call Me Black Devil”, ani v hudbě Glorior Belli obecně cokoliv parodického absolutně necítím, tudíž mi zpracování videoklipu přijde jako velice nešťastné. Ale tak co, stačí se na to nedívat a užívat si pouze “audio”…

Vzato kolem a kolem je “The Great Southern Darkness” počin nesporně kvalitní. Řekněme to asi takhle – Glorior Belli v současné době hrají black metal, který se nesnaží hrát si na “peklo”. Vezměte black metal, okořeňte ho jižanským nádechem, bluesovým parfémem a navrch posypte nezaměnitelným francouzským pohledem na hudbu. Asi takovéhle to je. Z mého pohledu velice lákavá kombinace. I když už mi to začíná být trapné, dávat tu v poslední době samé osmičky, co má člověk dělat, když je ta muzika prostě dobrá…


Blut aus Nord – 777 – Sect(s)

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome I
02. Epitome II
03. Epitome III
04. Epitome IV
05. Epitome V
06. Epitome VI

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Blut aus Nord jsou prostě a jednoduše geniální skupina. V plném rozsahu významu toho slova. Vše, na co sáhnou, se pod jejich rukama mění doslova v hudební klenoty; vždy, když člověk doposlouchá jakoukoliv jejich desku, zůstane zírat s pocitem, že slyšel něco kdekoliv jinde neviděného, neslyšeného. Ačkoliv je tomu mnohdy těžké věřit, jsou prostě skupiny, které tohle dokážou – není jich moc, ale jsou. A Blut aus Nord mezi tuto hrstku bezesporu patří. Tentokrát tomu není tak, že by jeden recenzent nadneseně glorifikoval svou oblíbenou muziku, v tomto případě vůbec ne; Blut aus Nord jsou živoucím důkazem, popírajícím zavedená pravidla o tom, že každý někdy vydá slabší nahrávku. Jak vidno, každý ne. Netvrdím, že každý člověk musí hudbu těchto svojských Francouzů chápat či ji mít rád, ale o její genialitě pochybovat nelze.

Na celé té auře okolo Blut aus Nord jsou velice fascinující hned tři věci. Zaprvé: jak dlouho takto působí. Vždyť už jejich debut “Ultima Thulée” z roku 1995 nabídl materiál tak úžasný, až se tají dech; který ani po více jak patnácti letech od svého vydání neztratil pranic ze svého kouzla a stále dokáže přivádět ušní ústrojí posluchačů do extáze. Zadruhé: v jaké kadenci své nahrávky dokáží tvořit. Prakticky rok co rok vzejde z jejich tábora nový počin a prakticky každý z nich nechává jakoukoliv konkurenci daleko za sebou. Zatřetí: rozsah toho, co všechno dokážou Blut aus Nord ve své tvorbě obsáhnout. Ano, vše, co kdy vydali, by šlo s větším či menším přihmouřením oka zasunout do šuplete se štítkem black metal, ale v žádném případě se nedá říct, že by kdy vydali dvě stejné věci. Pohybují se od primitivního (formou, nikoliv obsahem!), dřevního a animálního black metalu (kupříkladu “What Once Was… Liber I” z loňského roku) přes ambientem cáknutý black metal (“Ultima Thuleé”) nebo epické monumenty s progresivními momenty (“Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars”) až po nihilistické industriální šílenství (“MoRT”). Plus spousta dalších alb mezi tím… nebo zase úplně jinde. Ale to je jedna z nejvíce vzrušujících věcí na muzice Blut aus Nord – člověk od nich nikdy nedostane “to svoje”, nějaký standard, právě naopak – nikdy neví, co očekávat, jak bude další deska znít. Jediná jistota je, že to bude stát za to…

Rok 2011 je pro Blut aus Nord ve znamení tří sedmiček, vzájemně propojené trilogie, jež měla podle slov svých tvůrců nabídnout něco neskutečného. Nyní, dva roky po první zmínce o projektu, je tu první ze tří dílků skládanky: “777 – Sect(s)”. Než se pustím do velice hrubého nástinu toho, co deska obsahuje (takto abstraktní muziku lze přece jenom jen těžko zachytit slovy), můžu říct jen jednu věc, která by ve své podstatě už sama o sobě mohla stačit – můj první dojem z alba. Když jsem “777 – Sect(s)” doposlouchal, zůstal jsem sedět bez hnutí doslova v němém úžasu a s pocitem, že jsem právě slyšel něco naprosto výjimečného. A ani po více jak třiceti posleších mě tento pocit stále neopustil. Je až směšné, jak si člověk vždycky říká, že tentokrát už jej Blut aus Nord nedostanou, ale vždycky to pak musí vzít zpátky…

Jak jsem již naznačil výše, “777 – Sect(s)” je dílo neuvěřitelně abstraktní, těžko popsatelné… vlastně úplně nepopsatelné. Nejde říct, že tady a tady je dobrý riff, támhle pěkně duní basovka, zde je výborné sólo a tenhle je song je kompletní hitovka. “777 – Sect(s)” je nutné vnímat jako desku, jako jednolitý hudební monolit, v němž má každý jednotlivý tón své výsadní postavení a svůj význam, ale jeden bez druhého nefunguje. Někdo by mohl namítnout, že to není klad, nýbrž zápor, že je to neschopnost napsat píseň, která by fungovala sama o sobě. Není tomu tak. Právě naopak, tohle je dar… dar neschopnosti psát tak triviální věci, které by celý svůj obsah dokázaly sdělit během tří, čtyř minut. Budu sice zmiňovat některé jednotlivé skladby, ale i tak je bezpodmínečně nutné vnímat “777 – Sect(s)” jako ucelenou desku.

Ale zpátky k oné abstraktnosti, již jsme v předchozím odstavci tak rychle opustili. “777 – Sect(s)” obsahuje obrovské množství neuvěřitelně působivých pasáží a podmanivých momentů a každá z nich má na posluchače drtivý dopad, ale že by se někomu, kdo to jaktěživ neslyšel, dalo popsat, jak ony hypnotické hudební plochy a melodie z jiného vesmíru působí? Popsat onu nevyslovitelnou hloubku, která doslova prýští z každého tónu? To není při vší úctě možné. Nejspíše se budu muset uchýlit k tomu nejobehranějšímu recenzentskému klišé, ale tohle je prostě záležitost, jíž musíte slyšet a zažít na vlastní kůži, jinak v životě nemáte šanci pochopit, o čem se tu mluví.

Jsou kapely, které hrají jen pro zábavu, svojí i poslouchačů. Pak jsou kapely, které vás sem tam nějakou písničkou popostrčí k nějakému zamyšlení. A pak jsou kapely, u nichž není žádný kompromis; k poslechu jejich hudby musíte napnout všechny své mozkové buňky a vnímat, co k vám promlouvá. A přesně takoví jsou Blut aus Nord. Investice do této desky je obrovská – ne jen finanční u případné koupě, ale zejména časová. Nejde ani tak o množství poslechů, spíše jako o to, že se musíte zamknout, vypnout telefon, zatemnit, zavřít oči a doopravdy vnímat. Pokud na tuto hru přistoupíte, otevřou před vámi Blut aus Nord celé nové světy. Možná ne vždy světy vyloženě příjemné… to vlastně ve své podstatě nikdy… za to ale vždy naprosto fascinující a poutavé. A právě svět “777 – Sect(s)” patří mezi to nejpůsobivější, co kdy Blut aus Nord stvořili. Neříkám nejlepší – to je věcí názoru a osobních preferencí, zvláště v případě tak rozmanité skupiny jako Blut aus Nord – ale zcela jistě jeden z nejúchvatnějších.

Blut aus Nord

Každému novému světu předchází chaos, absolutní a nekontrolovatelná změť zvuků, obrazů, barev a chutí. Takový je začátek “Epitome I” – nervy drásající disharmonická hudební agonie. Pokud si někdo pustí “777 – Sect(s)” s úšklebkem na rtech, tohle mu jej zmrazí, slabší povahy ihned odpadnou. V době, když už nátlak začíná být takřka nesnesitelný, přijde zničehonic zklidnění a skladba spadne do bahenního tempa s “opilými” melodiemi. Blut aus Nord kolébají a hypnotizují a v nestřeženém okamžiku opět spustí kakofónní šílenství, které člověku sedře kůži z těla, aby nakonec spadla do husí kůži nahánějícího ambientního závěru. Už v této chvíli se vám bude honit hlavou spousta myšlenek, z nichž speciálně jedna se bude drát na povrch více než ostatní – příštích čtyřicet minut nebude nijak lehkých, budou však velice intenzivní…

Osobně jsem už “777 – Sect(s)” slyšet tolikrát, že se na něj dokážu dívat s určitým odstupem a chladnou hlavou, prvotní šok mám již dávno za sebou. Garantuji vám ale jednu věc – stále je to dílo až děsivě působivé. Stále mrazí v zádech při disharmonických tancích Blut aus Nord se samotným chaosem, éterické momenty stále působí jako ta nejsilnější droga. A co je na tom všem nejlepší, ten pocit snad nikdy nevyprchá. Když si po dlouhých letech pustím “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, ta sóla jsou pořád neuvěřitelná extáze; když si pustím “MoRT”, pořád to pocuchá nervy, jako když jsem u té bezcitné misantropie probděl dlouhé noci. To však nejsou jen tato dvě, tak se to má s každým albem Blut aus Nord a nemám sebemenších pochyb, že tomu tak bude i s “777 – Sect(s)”. Poslouchám to neustále, bez přestání, každý den, ale pokaždé, když slyším skladby jako “Epitome II” nebo “Epitome VI”, je mi jasné, že se z reproduktorů doslova valí proudy čiré a ničím neředěné hudební geniality. Neručím vám za to, že to celé zvládnete pochopit, ani za to, že se vám to bude líbit, ale s jistotou vám mohu říct, že budete u vytržení… Nejlepší nahrávka roku? Prozatím jednoznačně ano, protože jsem ještě letos neslyšel nic, co by mohlo “777 – Sect(s)” byť jen z dálky konkurovat!

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)

Už od začátku mi bylo jasné, že hodnocení v případě “777 – Sect(s)” půjde velice vysoko. Netrvalo dlouho a můj dojem se ustálil na hodnotě 9,5. Když jsem však o mnoho dní později dopisoval recenzi ve tři ráno (nejlepší čas pro psaní!) a poslouchal přitom tento opus, došlo mi, že v podstatě není nic, za co by se dal onen symbolický půl bod strhnout; že je to čistá a nefalšovaná desítka se vším všudy.


Další názory:

Opět se dostáváme k hodnocení nějaké té lepší desky. Blut aus Nord se svým “777 – Sect(s)” vytvořili skvělý poslech, který musí zaujmout. Z šestisongového tracklistu u mě vedou “Epitome II” a “Epitome VI”, songy, kde se sice vůbec nezpívá a tempo není tak rychlé jako u ostatních, je to ale neskutečná bomba. Kdyby takhle bylo všech šest songů, hodnocení bude jasná desítka. Zbytek je ale takovým tím blackem, do kterého jsem ještě nevyrostl a zatím jej nemohu plně ohodnotit jako kolega. Tak “pouze” tedy na osmičku, jsem si ale jist, že hodnocení půjde s časem úměrně nahoru.
Seda


Coldsight – Until Your Last Breath

Coldsight - Until Your Last Breath
Země: Francie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 2009
Label: Season of Mist / Customcore Records

Tracklist:
01. Vanity
02. Together Alone
03. Killing All Faces
04. Crying Sky
05. Magma
06. Confidences
07. Vision
08. Purple Ink
09. Inertia
10. Dark Day
11. Vulnerable

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

V zemi Galského kohouta umí dobře tři věci – kvalitní sýry a nenávidět všechny okolní státy. Nově se k této dvojici přidala i vlna metalcorových kapel, která do světa v poslední době proudí všemi silami. Samozřejmě nejen z Francie, ale Evropou by měl být člověk živen. Všichni víme, jak to je… nicméně amatérský tok, který bývá často teplejší jak Golfský proud, místy zčeří formace, která vám nějakým způsobem utone v paměti jako o pomoc volající bezdomovci při nedávných povodních. Je možné se s debutem zařadit mezi elitu žánru a potahat vůdčí smečky za ocas? Jak se říká, kde dochází talent, přicházejí peníze, ale i tak to pravděpodobně není možné. Jednou z těch talentovaných skupin jsou i hoši z kapely Coldsight, kteří se nejspíše inspirují rázným chováním Sarkozyho a hrají zvučný metalcore. Ale ne, to bychom si nedovolili… zvuk je daleko silnější jak pan prezident. Seznamte se!

Hoši se dali dohromady již dávno, přičemž zhruba před rokem zaplnili kompletně své řady. Zkoušelo se, zkoušelo, nakonec se pětice vydala na první veřejný koncert do jednoho z mnoha nekuřáckých francouzských klubů, kde sklidila velký úspěch. Co dělá ze začínající kapely o tolik výraznější kus, který vystrkuje hmatníky a paličky výše jak ostatní? V první řadě je to atmosféra vložená do celé desky, která je sice rychlá a jednoduchá, ale pekelně zábavná. Coldsight se inspirují kapelami typu Killswitch Engage nebo například Soilwork, takže si lze s mírně větší odchylkou říci, jakým směrem se bude album asi odebírat. Dalším pozitivním faktorem je výtečný zvuk, za který zčásti může známé francouzské uskupení Lyzanxia, které si na desce také vystřihne jeden song. Hoši totiž nahrávali ve studiu kapely, která už má za sebou spousty odehraných hodin a propocených nástrojů. Potom přišel jeden hodný pán, říkejme mu kódově například Franta, který má jisté zkušenosti s promotérstvím. Franta, původem z Nuclear Blast, se hochů chopil a v domovské zemi jim dopřál velice působivé promo kampaně, díky kterým kapela vypadá jako stálice, ale teprve před třemi měsíci vydala své první album. Album se jmenuje “Until Your Last Breath” a v mnoha ohledech skutečně nakopává anální sondy zpět do míst, kam patří.

Tak, a králík je na pekáči! Otevíráme krám písní “Vanity”, jejíž nástup byste si dokázali představit spíše ve spojení s Terminátorem. Už první song vám nastíní, jak celá deska zní. Co by si opravdu zasloužilo doladit, je výraznost a čitelnost vokálů, které sice hodně přináší díky chrapláku frontmana Juliena, ale zároveň budete mít celou dobu pocit, že vám nějak nesedí. Jako když vidlák přijede ve Ferrari… prostě nevíte, kam jej zařadit. Abychom celou situaci vyvážili, nejsilnější ze všech jsou bicí, které určitě nezapomenete. Paralelní salva kopáků, činel a úderů do blan bicích je odzbrojující a klidně byste si jí dokázali představit na separátním disku. Proto jsou bubny pravděpodobně nejvýraznější a je to tak správně, bubeník Niko ví moc dobře, co dělá. Za každou cenu jde o tempo, které je rychlejší jak jeden a půl Němce z pravděpodobně nejslavnějšího seriálu našich sousedů.

Druhou v pořadí je “Together Alone”, která je jednou ze tří prvně prezentovaných písní a kterou lze jednoduše charakterizovat postupně gradujícím tempem a dějem. Zde si uvědomíte, že “Until Your Last Breath” není jen pouhopouhá řezanice, ale má v sobě něco víc. Smysl, který by normálně mít nemusela a neměla, ale nějakým záhadným způsobem se do finální podoby vetřel. “Killing All Faces” je první opravdu svižnou zastávkou, od které se nebudete chtít odtrhnout. Také se jedná o onu zmiňovanou píseň, v níž si zahostují i hoši z Lyzanxia. Jako posluchači se pomalu probijete přes silnější počátek, abyste se dočkali návykového tempa refrénu. Tak se nám to líbí a podobnou teorií by se mohlo řídit víc písní, nejen od Coldsight.

Coldsight

Polovinu desky vyplňuje klidná instrumentálka zvaná “Confidences”, přičemž ji dle dosavadního průběhu můžete brát hned několika způsoby – buďto jako nutnou přestávku na vyčištění krvácejících uší, nebo absolutní ukolébavku, která vás už jen uspí. Zvuk desky je sice silný, ale skladba a náplň samotných písní po čase značně stereotypní. Jak se ale říká, jiná ves, jiný pes, takže tam, kde má maličkost ožívá, se může vaše veličkost chovat protikladně. “Inertia” je taktéž jedna z písní, jejíž náběh je tak divoký, že na otáčecí židli začnete samovolně rotovat. Přesto se najde klidnější moment, který vás nechá chvilku vydechnout, otázkou je, jestli je to správně, když právě tyto momenty jsou slabší stranou celého alba? Toto tvrzení vyvrací následující “Dark Day”, z níž kape šťáva jak z podnapilé maturantky. V polovině songu se zastaví čas a obloha se otevře. Jde o jednu z těch částí, kterou si dovedete představit na tisíc způsobů i v těch nejdivočejších myšlenkách.

A vše uzavírá píseň “Vulnerable”. Přesně ta píseň, která mě přivedla na stopu Coldsight již před dlouhou dobou. Stoprocentně sebejistou údernost střídá melancholický refrén, který se prostě neoposlouchá. Julienův hlas se z vytočeného vlka mění na uplakanou Barbie, která se ovšem poslouchá zatraceně dobře. Ano, přechod zase tak extrémní není, ale v kontrastu s okolím se jedná o něco ve stylu teorie velkého třesku. A síla jeho hlasu? Enormní.

Kdyby mi někdo položil “Until Your Last Breath” k uchu, tak bych bez váhání potvrdil, že se jedná o několikátou řadovku. Z desky je cítit píle, spousta zkušeností, radost a odhodlanost propojená se silou zvuku. Otázkou je, kolik jedinců z řad posluchačských bude schopno si desku vůbec zapamatovat a pustí si ji vícekrát. Písně jsou sice nabité energií, ale jejich lehce stereotypní zvuk nemusí sednout každému. Nicméně jde o debut, který se sakra dobře poslouchá a pokud hoši neutnou svou tvorbu, čeká je sladká budoucnost.


Deathspell Omega – Paracletus

Deathspell Omega - Paracletus
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Epiklesis I
02. Wings of Predation
03. Abscission
04. Dearth
05. Phosphene
06. Epiklesis II
07. Malconfort
08. Have You Beheld the Fevers?
09. Devouring Famine
10. Apokatastasis Pantôn

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Žádné oficiální stránky, žádné fotografie, žádná jména členů, samozřejmě ani žádné koncerty a informace o kapele jen minimální. Jediné, čím se francouzský projekt Deathspell Omega prezentuje, je pouze a jenom hudba. Ale zrovna v případě těchto ďáblů je i tohle více než dost. Pekelná jáma svůj chřtán neotvírá často, ale když se tak stane, je to událost. A jsou to právě desky Deathspell Omega, které jsou zhudebněním výplodů té sirné propasti. Nebudu přehánět ani v nejmenším, když řeknu, že to, co Deathspell Omega předvádějí, nikde jinde neuslyšíte, neboť jejich muzika dýchá něčím neskutečně neobyčejným.

NEZMĚRNÝ…

Víte, stává se mi opravdu málokdy, abych si s recenzí nevěděl vůbec rady, v případě „Paracletus“ jsem však v koncích. Již delší dobu si lámu hlavu, jak podstatu tohoto veledíla uchopit a vyjádřit slovy, čím déle o tom ale přemýšlím, tím blíže se dostávám do bodu, kdy pochybuji, zdali je to vůbec možné. Častokrát jsem tu kritizoval různé nahrávky s tím, že v pozadí jejich hudby necítím něco hlubšího, takový ten těžko popsatelný pocit, který se vyskytuje jen u těch nejlepších. Jenže z „Paracletus“ tento pocit něčeho výjimečného a něčeho navíc doslova tryská na všechny strany, z každé noty a z každého z tónů. A paradoxně, čím více ho tam je, tím více je deska neuchopitelnější a neurčitější a hůře popsatelná.

…NEUCHOPITELNÝ…

Nemá cenu tvrdit opak, rovnou vám povím, že Deathspell Omega je opravdu těžká hudba (i když je zase fakt, že „Paracletus“ je o něco lépe vstřebatelnější než minulé disharmonické inferno „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“, ale o tom až později…), takže pokud nemáte na podobný chaos cvičené ucho, jen stěží se vám to asi může líbit, což je jen tak mimochodem i případ níže hodnotícího kolegy, který s obdobně extrémními formami umění zas tolik zkušeností nemá. Ale i to je jedna z věcí, jež mě osobně na Deathspell Omega přitahují – nejedná se u hudbu, kterou by byl schopen poslouchat jen tak někdo, nýbrž o hudbu, která si žádá svého posluchače. „Paracletus“ (a ostatně celá novější tvorba Deathspell Omega) není záležitost, již byste si mohli pustit k práci, k vaření nebo při jízdě autem. „Paracletus“ vyžaduje od svého posluchače, aby se plně soustředil a přemýšlel o jeho významu. Deathspell Omega netvoří díla vhodná k relaxaci a už vůbec ne k tomu, aby se při nich posluchač bavil. Je to něco jako hudební očistec, jehož plné vstřebání není určeno slabším povahám.

…NEUVĚŘITELNÝ…

Abych čistě náhodou nebyl špatně pochopen, „Paracletus“ není žádný extrém pro extrém, ani pouhá snaha posouvat hranice poslouchatelnosti. Něco takového vypadá naprosto jinak a jedná se o skupiny, jejichž muzika většinou hlubší myšlenky uvnitř neskrývá. A to se o Deathspell Omega tvrdit nedá ani v nejmenším. Ano, využívají sice extrémního výraziva, ale ne samoúčelně ani bezúčelně, nýbrž jako prostředek uměleckého vyjádření, řekneme-li to takto. Avšak zároveň v chorobném hudebním labyrintu zbývá dost zákrut a uliček, v nichž číhají doteky avantgardy, progrese či experimentu. Ačkoliv se vás kolega ve svých pár řádcích bude snažit přesvědčit o opaku, o nějaký obyčejný black metal se nejedná ani v nejmenším, spíš by se slušelo říci, že nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Právě naopak, přednes Deathspell Omega je vysoce netradiční, originální a neopakovatelný. O kolika současných skupinách lze toto tvrdit?

Deathspell Omega

…NEPOPSATELNÝ…

Další věc, která z Deathspell Omega činí posluchačsky velice atraktivní záležitost, je neustálý vývoj. Je až s podivem, jak obrovské skoky kapela s každou novou deskou činí a jak velkou cestu ušla od svého (tehdy ještě čistě blackmetalového) debutu „Infernal Battles“, ale i od přelomového díla „Si monumentum requires, circumspice“, a to vše aniž by popřela své kořeny nebo každý svůj jednotlivý předcházející opus. Jak jsem již nepřímo naznačil výše, rovněž „Paracletus“ znamená ve zvuku Deathspell Omega doslova evoluci. Oproti poslednímu ztělesnění chaosu „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ vyznívá „Paracletus“ mnohem barvitěji co do obsažené škály pocitů a nálad, ale jak již bylo řečeno, bez popření alba minulého, tudíž i novinka obsahuje úryvky disharmonického pekla, které však tentokráte není středobodem nahrávky, nýbrž „pouze“ částí velkého celku.

…ZNIČUJÍCÍ…

Není pochyb o tom, že Deathspell Omega stvořili další monument, jenž si jen těžko hledá konkurenci. Majestátní a epický, agresivní a bolestivý, chaotický a nepochopitelný, temný a atmosférický, ale za všech okolností neuvěřitelně úžasný a ve všech svých polohách absolutně dokonalý. Každá jedna skladba skrývá nepřeberné množství nálad, skrytých momentů a zákoutí, která má člověk neustále chuť prozkoumávat a objevovat při tom nová a nová, což z „Paracletus“ činí naprosto uhrančivou záležitost. Není radno tuto hudbu podceňovat, neboť ani ona svého posluchače nepodceňuje, ale žádá si od něj specifický přístup. K „Paracletus“ je nutno přistupovat jako k umění v plném významu toho slova, což v dnešní době už málokdo dokáže… ale odměna za to je vysoká. Jedním slovem – skvost!

…CHAOS!


Druhý pohled (Seda):

Všemi desítkou hodnocený „Paracletus“ mi zas tak úžasný nepřijde. Ano, jedná se o kvalitní hudbu, která patří v dnešní době k nadprůměru, přesto mi tam na vyšší hodnocení něco víc chybí. Přijde mi to jako obyčejný black metal, kterému zas tolik jako kolega neholduji. Přesto pokud hledáte kvalitní poslech, rozhodně do „Paracletus“ jděte.


Otargos – No God, No Satan

Otargos - No God, No Satan
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hoax-Virus-God
02. Cloning the Divine
03. Worship Industrialized
04. Hexameron
05. I, Flesh of God
06. Origin
07. Cuiusvis hominis est errare
08. I, Blood of Satan
09. XXI (The Pathological Mass)
10. The Hulk of Conviction and Faith

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pokud ne už s prvními dvěma počiny „Ten Eyed Nemesis“ a „Kinetic Zero“, tak minimálně s loňským počinem „Fuck God-Disease Process“ už museli francouzští ďáblové Otargos zaujmout většinu příznivců kvalitního, černotou naplněného black metalu. V rychlém sledu (rozmezí cca jeden a půl roku) kapela přichází s další deskou „No God, No Satan“.

Rozhodně se však nejedná o nějaké nedodělané a nepotřebné zbytky ze skladatelského procesu „Fuck God-Disease Process“ (a jestli ano, nejde to na kvalitě nového materiálu poznat), protože „No God, No Satan“ se svému předchůdci nejenže vyrovná, ale v nejednom ohledu jej dle mého mínění dokonce i překonává. Otargos sice recept výrazně nezměnili, ale všechny elementy z „Fuck God-Disease Process“ dotáhli na novince k dokonalosti.

Co to ale ve výsledku znamená? Zůstal precizně odvedený, do detailu promyšlený black metal zahraný s velkou technickou zručností (v rámci žánru samozřejmě, pořád se jedná o black metal, takže, co si budeme povídat, hmatníkové onanie očekávat zase nemusíte). Navíc zabalený v skvělém zvukovém kabátu, kde je každý nástroj jasně slyšet, ale nic nepůsobí sterilně. Zvláště kytary hrají jedna báseň – průrazně, nabroušeně, ale čitelně.

Přesto všechno si však Otargos stále umí pohlídat chorobnou, nemocnou atmosféru, která je tentokrát snad ještě tíživější než na „Fuck God-Disease Process“. Pro představu se podívejte na obal desky, ten pocity z „No God, No Satan“ dostatečně vystihuje. Kapela ví, do čeho píchnout – nešetří přechody, rytmickými změnami a těžkými riffy, které se prolínají s „ubíjejícími“ (v tom dobrém slova smyslu) sypačkami, ale nebojí se ani repetitivních pasáží tvořících onu zmiňovanou atmosféru. Nudit se rozhodně nebudete, protože Otargos vědí, jak si posluchačovu pozornost zajistit.

Po zajímavém intru „Hoax-Virus-God“, které člověka uvede „do děje“, následuje první těžký projektil „Cloning the Divine“. A hned tenhle první kousek potvrzuje to, co jsem již řekl výše – četné změny temp, brutální sypačky i hutné riffy včetně jedné opravdu mrazivě pomalé pasáže přecházející do skvělého klenutého sólování (možná škoda, že tak krátkého). À propos, dalším dílem do mozaiky je i videoklip. Jak moc si Otargos se svým prohnilým dítkem vyhráli, je vidět právě i na onom klipu. Není to žádná klasická sranda „skupina stojí, hraje na nezapojený kytary a tváří se při tom drsně“, ale opravdu do detailu propracovaná záležitost. V době, kdy většina kapel svoje písničky pro videa nechutně zkracuje, Otargos na čtyřminutový song natočili video dlouhé devět minut a vytvořili regulérní krátký film s příběhem, pointou a dokonce i titulky. Zcela vážně je to jeden z nejlepších klipů v žánru!

Další hodně povedenou věcí je kupříkladu výbornou basovou linkou vybavená „Hexameron“, která těsně před svou polovinou nabere až doommetalový nádech (v blackmetalovém podání). Nebo třeba taková blastbeatová orgie „Origin“ – ta člověka zadupe do země. Oproti tomu si ale Otargos hned vzápětí bez skrupulí střihnou desetiminutový uhrančivý opus „Cuiusvis hominis est errare“, jenž je možná úplným vrcholem „No God, No Satan“. Když tak o tom přemýšlím, ona vlastně celá nahrávka nabírá čím dál tím víc na naléhavosti, čím víc se blíží ke svému konci. Závěrečná „The Hulk of Conviction and Faith“ už je čirá apokalypsa.

Co dodat? Otargos nahráli vážně skvělé album, které by podle mě žádnému příznivci černého kovu nemělo proniknout mezi prsty. Výborná záležitost!