Australská čtveřice Acorea je další z řady no-name kapel, o které člověk ani běžně nezavadí, nicméně na této partě mě při listování nových desek nalákala hudební škatulka, které se měla opírat o groove metal a death metal, takže jsem si řekl, že by to nemuselo být zas tak špatné, a dal jsem tak Acorea šanci.
Jak překvapený jsem byl, kdy jsem při prvním poslechu zjistil, že toho death metalu tam zas tak moc není a že se jedná o vcelku obyčejný groove/thrash ve středním tempu, jenž stojí na stylově charakteristicky hybných kytarách, které místy rozseká nějaká ta drtivá pasáž. Myslím, že oním death metalem mysleli pánové vokál zpěváka Marka, který jako by se na “Acorea” zatoulal z nějaké severské deathové party, ale to je asi tak vše. Nicméně, abych to nerozmazával, tak i přesto není jejich první album vyložená otrava, přes kterou se prolouská jen opravdový posluchač-masochista. Některé ze skladeb nejsou vůbec špatné a mě osobně nejvíc baví “Doomshines”, v níž se díky delší stopáži mísí atmosféricky odlechčené pasáže s těmi kytarovými, dále pak chytlavá “At the Card Table” a “Dead on the Vine”, což je jediná píseň, do níž se podařilo zakomponovat bicí sypačky, kvůli nimž jsem si album pustil. Bohužel většina skladeb si je podobná jako vejce vejci, takže těch padesát minut se mi často zdálo jako sedmdesát, což není úplně dobře.
To, že si “Acorea” nepustím v budoucnu, vím určitě, protože si hned z fleku vybavím dalších deset kapel, které něco hodně podobného dělají způsobem mně bližším, ale žánrový fanatik, jemuž nevadí pěkně špinavý zvuk plynoucí z neprofesionálního technického zázemí, by mohl mluvit jinak. Já nemůžu hodnotit výš než průměrnou známkou, protože Acorea jsou z mého pohledu těžký průměr, na který rychle zapomenu.
Země: Maďarsko Žánr: groove metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: AFM Records
Tracklist:
01. You Can’t Control Me
02. Ten Plagues
03. Face Your Fear
04. Escape
05. Who the Fuck Are You
06. Numb and Sick
07. Lost and Destroyed
08. Souls of Fire
09. I Hate You
10. Watch Me
11. Mass Ignorance
12. Save Me
13. Whisper
14. Collapsed Bridge
Status, v němž se aktuálně nachází maďarská úderka Ektomorf, by se dal svým způsobem označit za klasický. Téměř neměnný cyklus ohraničený jedním studiovým albem a jedním turné značí v případě této party jedno jediné, a sice že se skoro-pravidelným dvouletým odstupem tady máme v pořadí už deváté studiové album čtveřice, jejíž vznik by se trochu škarohlídsky dal připsat personálnímu rozkolu v řadách legendární Sepultury. Jakoby se parta kolem frontmana Zoltána Farkase nechtěla smířit s tím, že model, jímž Sepultura bořila hranice mezi groove/thrashem a etnickými prvky, je pryč, a začali tak drhnout vlastní verzi, která se jen tak mimochodem dosti výrazně podobá té, jíž v řadách brazilských velikánů razila bývalá ikona Max Cavalera. Nakolik je tento přístup v pohodě a nakolik se díky tomu dají považovat Ektomorf za relativně zbytečnou partu, která okatě kopíruje to, s čím před nějakými osmnácti lety jiní slavili úspěch, nechám na každém z vás, nicméně faktem zůstává, že s každým přibývajícím albem se jejich tvorba stává méně a méně překvapivá, což samozřejmě není úplně ideální stav.
Aktuální novinka “Retribution” není “překvapivě” žádné překvapení, takže se jedná o několikrát ohranou písničku, jíž každý, kdo už slyšel alespoň jedno z předchozích alb, zná velmi podrobně. Sám osobně jsem sice nikdy nepřišel do styku s prvními čtyřmi deskami, takže nemůžu hodnotit v rámci celé dosavadní diskografie, ovšem od přelomového “Destroy” se Ektomorf nedaří udržet si vyrovnanou kvalitativní linii a povedené desky (“Destroy” či “Outcast”) střídají ty slabší, mezi něž bych zařadil hlavně “What Doesn’t Kill Me…” a minulé “Black Flag”, takže jsem si nebyl úplně jistý, jak že novinka dopadne, ale spíše jsem se klonil k dalšímu kvalitativnímu propadu. Není totiž úplná náhoda, že s tím, jak se hudba Ektomorf vrací – obrazně řečeno – ke svým kořenům, což znamená vypuštění neotřelých etnických prvků a lidových nástrojů a postupné stáčení kormidla k celkem průměrným metalovým peckám, to jde s onou záživností jednotlivých desek tak nějak k šípku. Vrcholem všeho tak byla právě minulá řadovka, která byla tuctová až běda a doposlouchat ji do konce víckrát než jednou, byl pro mne úkol téměř nadlidský. “Retribution” sice nijak nepopírá vývoj z let nedávných, takže všechny poznávací prvky zůstaly hezky zachovány, ale uznávám, že tentokrát mě výsledek baví mnohem víc než minule. Pravda, čtrnáct skladeb je poměrně dost a dokážu si představit, že by album o nějakých deset minut a čtyři songy kratší vyznělo mnohem lépe, ale že by se to nedalo vydržet, to zase ne, to bych Zoltánově partě křivdil.
Pojďme ale pomalu k “Retribution” jako takovému, protože těch keců kolem už bylo dost. Ektomorf jdou opět pěkně tvrdě na věc, takže jednotlivé skladby o délce mezi dvěma až třemi minutami stojí na jednom riffu, při němž se naživo budou lámat kosti, a protože jsou refrény písní tvořeny jasně řvanými názvy skladeb, dá se většina z nich označit za hitové kousky, kterým nechybí tah na branku. Příkladně úvod “Retribution” v podobě “You Can’t Control Me” a “Face Your Fear” je úderný až běda. Skoro bych řekl až zničující. A co naplat, že prvně jmenovaná jako by vypadla z oka starším kolegyním “I Choke” z “Outcast” a “Show Your Fist” z “Instinct”. Ale budiž, výsledkem je skočná pecka, která baví. Hodně se povedla “Escape” s poměrně jednoduchou stavbou, kde se však ve vypjatých, přesto umírněnějších slokách uchyluje k něčemu, co zní jako KoRn. Upřímně jsem byl až překvapený, jak pozitivní dojmy ve mně nechaly i ty přímočařejší kousky, jimiž jsem v minulých letech tak trochu opovrhoval, protože místo přímočarých by se daly leckdy označit za triviální. Ale i v tomto ranku jsem si dokázal najít pomyslné želízka v ohni. Co jiného lze čekat od skladeb s názvy “Who the Fuck Are You” a “Mass Ignorance”? Už vzhledem k jejich kratší stopáži je to jasné, takže výsledkem jsou rychlé, hodně přímočaré věci, z nichž hlavně ta druhá má obrovský tah na branku a zdobí ji drtivý riff, který se na chvíli zlomí v jednoduchou škrkačku. Tyhle dvě mě fakt baví.
Krom doposud vyjmenovaných písní, které jsou standardním, leč povedeným, produktem maďarské čtveřice, se na “Retribution” nachází i nějaká ta vata. Není ji sice tak moc jako na některých předchozích albech, ale s klidným srdcem bych vypustil “I Hate You”, což není nic jiného než předělávka od Verbal Abuse, a když ji srovnám se slavnější verzí od Slayer, tak Ektomorf dostávají pěkně na prdel. Nezaujala ani “NumbandSick” s hostujícím Christianem Machadem z Ill Niño, která se zprvu zdála jako takový první záchytný bod po pětici vypalovaček, ale jeho vlezle přiteplený výstup mi leze spíš na nervy. Zbytečná “NumbandSick” je následována další slabotou jménem “Lost and Destroyed”, v níž se akustickým úvodem dává vzpomenout na neřadový počin “The Acoustic”, a přestože je cítit snaha kapely posunout se někam jinam střídáním klidných pasáží a ostrých refrénů, tak Zoltánův vokál zní nejsilněji v jeho klasické nasrané poloze. Když už se vydávat podobným směrem, tak radši formou “Whisper”, kde jsou jemnější momenty taky pořádně neklidné a člověk jen čeká, kdy vybuchnou v peckoidní pasáž. No, a protože jsem se o akustické části v “Lost & Destroyed” nevyjádřil dvakrát lichotivě, tak snad pochopíte, že závěrečná balada “Collapsed Bridge”, která je totální krok vedle, mě v žádném případě neuspokojí. Takže pro příště takhle radši ani ne.
Hodnotit “Retribution”, potažmo celé Ektomorf není jednoduchý úkol. Proti sobě se tady perou obrovská PRO a PROTI. Oproti minulejšku jsou skladby povedenější, vyrovnanější, dokázaly mne zabavit a řadu z nich jsem si po nějaké době dokonce začal “notovat” a poklepávat si při jejich poslechu do rytmu, takže svým způsobem super. To vše je však dehonestováno strašnou kolovrátkovostí, kdy máte u každé, a teď nepřeháním, opravdu u každé skladby pocit, že jste ji už v minulosti slyšeli a celé je to podrhováno vědomím, že to je “pouze” kopie. Kdybych chtěl být svině, tak věřte, že tomu nasolím čtyři body jako minule a vůbec by to nebylo mimo mísu, nicméně protože mě z nějakého důvodu “Retribution” baví, tak musím sáhnout o nějaký ten bodík výš. A to by ještě nemuselo být konečné hodnocení, protože nebýt vyloženě zprasených skladeb v podobě výše jmenované čtveřice, tak jsem snad i nadšený. Sice to chvilku trvalo, ale jo, baví mě to. Stárnu a slevuju ze svých nároků, nebo se mi Ektomorf po dlouhé době trefili do noty, anebo jsou na novince opravdu o stupeň lepší než minule? Vážně nevím…
Další názory:
Není to žádné překvapení, že nové album Ektomorf není žádné překvapení. Jakmile člověk od téhle kapely slyšel jednu desku, zná všechny – a to asi i včetně těch, které Zoltán Farkas se svými kumpány ještě ani nesložil a nenatočil. Jasně, je to trochu nadnesené, ale co si má člověk myslet, když Ektomorf s “Retribution” už podeváté vydávají v podstatě jednu a tu samou věc. Občas mi přijde, jako by kdysi složili jeden song a ten pořád dokola a neúnavně recyklují… a to ani nezmiňuji to, že je ten jeden song ještě obšleh Soulfly a Sepultury. Ono ne že by “Retribution” byla vyloženě debilní nahrávka, která by se nedala poslouchat, sama o sobě a bez jakéhokoliv kontextu by to možná nebyl vůbec špatný výplach, protože to docela slušně šlape, ale nejde se tvářit, že tam ten kontext není, prostě nejde. Ze všech těchto důvodů se pro mě Ektomorf už dávno stali naprosto zbytečnou kapelou – jednoduše proto, že když u každého alba už předem víte, jak bude znít, aniž byste ho slyšeli, tak je to prostě špatně. A když se Ektomorf přece jenom hecnou a pokusí se vymanit ze škatulky “kopírka Soulfly/Sepultury“, tak to bohužel také není ono, jelikož to buď připomíná zase jiné skupiny (třeba “Escape” mi strašně evokuje KoRn, stejně tak “I Hate You” nebo “Watch Me” se mi zdají značně nepůvodní) nebo to zní blbě (začátek “Lost and Destroyed”, extrémně otravný zpěvák Ill Niño v “Numb and Sick”). Jediným opravdovým světlým bodem na nahrávce je pro mě “Souls of Fire”. Jinak je to taková průměrná a už dávno ohraná nuda… H.
“Escape! Escape! It’s me! Gipsy!” Chápu, že Ektomorf se v začátcích chytili konceptu “Roots”, potažmo Soulfly a postavili si na tom solidní základ svého soundu. Naopak nechápu, proč se jej křečovitě drží i ve chvíli, kdy Soulfly jdou totálně do kytek. Soulfly na posledních deskách zahazují etno prvky a hrajou “thrashcore až na dřeň”, tak Ektomorf musí zřejmě taky. Chtěl jsem si pustit novou desku na YouTube a v zamyšlení jsem zadal “Ektomorf – Redemption”… Come on! Pojmenovat jednu desku “Redemption” a další “Retribution”? Vtírá se představa, že Zoli našel v opuštěné továrně na zemi jednu vytrženou stránku z maďarsko-anglického slovníku a na tom postavil svůj kompletní lyrický projev. Co mě naopak na Ektomorf vždycky fascinovalo, byla schopnost vydávat desky s těmi nejohyzdnějšími obaly, co vůbec člověk může vymyslet, zde si tedy pánové hrdě zachovali svůj standard. To, že cover desky vypadá jako kombinace obálek alb “Destroy” a “Outcast”, je jenom taková drobnost. Ani mi nevadí, že “Escape” zní jako KoRn a že přihřátý vokál zpěváka z IllNiño je přihřátý, alespoň to není pořád takový kolovrátek. Ne že bych při poslechu “Retribution” nějak trpěl, je to celkem fajn HCčko, ale vyřvávat název písničky do groovy riffu, to dělá Cavalera od roku 1991 a už to začíná být lehoučce ohrané. Přijde mi, že Sepultura se aspoň snaží přijít s něčím zajímavým, naopak Maxovi a Zoltánovi bych po každé další desce s čím dál větší chutí doporučil, aby se už chytli za ruce a šli do háje. Thy Mirra
Země: international Žánr: progressive power / groove metal Datum vydání: 17.2.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. The Distortion of Lies and the Overdriven Truth
02. Crossed Over
03. Kill the Hope Inside
04. Armchair Warriors
05. Defiance
06. One Machine
07. Into Nothing
08. Evict the Enemy
09. Last Star Alights
10. Freedom and Pain
Jak známo, sestavy prakticky všech kapel se postupem času obměňují a jednotliví členové přicházejí a odcházejí. Samozřejmě pak není vůbec nic výjimečného, když se pár takových muzikantů bez angažmá navzájem dohodne a založí kapelu novou, ve které mohou zúročit své zkušenosti a vdechnout život vlastním hudebním vizím. Steve Smyth, který si v uplynulých letech prošel angažmá u Testament, Vicious Rumors nebo Nevermore, je přesně takovým muzikantem, a když dával dohromady kapelu One Machine, jejíž debut je předmětem dnešní recenze, sehnal k sobě další zkušené muzikanty, kteří mají za sebou působení třeba u Mercenary nebo Mnemic. Říkáte si, že je taková sestavička příslibem zajímavých věcí? To máte naprostou pravdu, takže je nejvyšší čas trochu si posvítit na to, jak ve světle těchto ne úplně malých očekávání deska “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” obstála.
Hned zkraje by asi neškodilo prohlásit, že není nejmenšího sporu o tom, že tohle album nenahrála žádná parta amatérských nýmandů, kterým ještě teče mléko po bradě a své nástroje poprvé viděli před měsícem, když si pro ně šli s rodiči do frcu. Kdepak, z každého taktu “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” sálá vyhranost a nesmírná instrumentální zručnost každého jednoho člena kapely a ať se podíváte na jakýkoli nástroj, nenajdete nic než perfektní hráčské výkony a jistotu, s jakou jsou transformovány v muziku, jež dává smysl. Zkrátka a jednoduše je to dílo, které jasně vypovídá o tom, že jeho tvůrci za sebou už v branži zanechali nejednu stopu. Potud je vše v naprostém pořádku a One Machine za to mají můj bezprecedentní respekt. Jenže dál už to bohužel zase taková sláva není…
První věc, se kterou mám na “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” poměrně zásadní problém, spočívá v naprosto nepřeslechnutelné inspiraci v tvorbě Nevermore, bývalém to působišti kapelníka Stevea Smythe. Tento pán sice pod hlavičkou Nevermore nestrávil nijak přehnaně dlouhou dobu (na pozici kytaristy a doprovodného zpěváka se aktivit kapely účastnil v roce 2002 a pak mezi lety 2004 – 2007), ale podle toho, jaký materiál předkládá s One Machine, je zřejmé, že melodikou a kytarovými postupy Nevermore načichl opravdu důkladně. Ale dejme tomu, Nevermore (k mé pramalé radosti) již nějaký ten rok nefungují, takže dostat do ruky desku, která mi za ně poskytne důstojnou, byť neoriginální náhradu, tak asi moc nenadávám. Průser “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” však spočívá v tom, že v místech, ze kterých jsou Nevermore slyšet nejvíc, to většinou dělá dojem špatné napodobeniny. Jistě, riffy Jeffa Loomise znějí pěkně chaoticky a Warrel Dane tomu svou nepříčetnou deklamací ještě přidává, jenže v jejich podání to obsahuje myšlenku a je to kurevsky přitažlivé. Totéž v podání One Machine je většinou chaotické zcela samoúčelně a i proto je to kolikrát vyloženě nepříjemné, a to se týče jak instrumentální stránky věci, tak vokálu. Jakkoli je totiž Mikkel Sandager rozhodně nadaný a všestranný zpěvák, některé jeho linky (podoba s vokálem Warrela Danea je místy až neuvěřitelná) jsou prostě nesnesitelné.
Jenže jakkoli platí vše, čemu jsem v předchozím odstavci spílal, “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” rozhodně není jen pouhou špatnou vykrádačkou Nevermore. Zaprvé jsou tu pasáže, které sice fatalisty ze Seattlu citují více než hodně, ale přitom jsou zatraceně dobré a docela přesně naplňují tu mou představu důstojné náhrady originálu. A pak je tu také spousta materiálu, který už s Nevermore moc společného nemá a je většinou více než přijatelné kvality. Když totiž One Machine chtějí, ono to jde, a pak jsou schopni dodat opravdu dobré věci, jak se lze přesvědčit na ne zcela bezvýznamném procentu desky. Obecně platí, že to One Machine sluší zejména, když se nesnaží střílet do lidí samoúčelně komplikované riffy a nepříjemný vokál a sází spíše na jednodušší projev na všech frontách. V něm totiž technická úroveň nikterak nezaniká a hlavně se to poslouchá vážně dobře, přičemž některé momenty se nebojím označit za opravdu výborné. Je tedy vážně škoda, že One Machine svoji prvotinu trochu neořezali o to největší zlo. Z více než padesátiminutového hracího času desky by se totiž pár songů škrtnout rozhodně dalo, a bylo by to jedině ku prospěchu věci.
“The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” je zkrátka hodně schizofrenní počin. Ta deska staví výhradně z prvotřídního materiálu a její nemalá část se dá považovat za opravdu nesmírně zdařilou, a to jak instrumentálně, tak vokálně. Jenže ta mizerná část není o moc menší, většinu ty výtečné kvality alba povážlivě devalvuje a hlavně na sebe strhává moc pozornosti, takže ve výsledku je to špatné asi prvním, na co si v souvislosti s “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” člověk vzpomene. Je mi tedy líto, ale moje výsledně hodnocení rozhodně nemůže jít výš, protože i za těch 6,5 One Machine vděčí spíše mé útlocitnosti a ochotě přimhouřit oko než skutečné celkové kvalitě svého prvopočinu.
Infectious Hate jsou kapela sice mladá, ale ambice a vize těmto Francouzům rozhodně nechybí. Proto si u nás také jejich debutové EP “Insanity Begins” vysloužilo velmi pěkné hodnocení, a když se nám naskytla možnost pány trochu vyzpovídat, rádi jsme tak učinili. Odpovědí se zhostili kytarista Léo, zpěvák John a baskytarista Rémi, a co pěkného jsme se od nich dozvěděli, to si můžete přečíst jen o pár pixelů níže, takže směle do toho!
Zdravíme do Francie! Povězte nám nejdříve něco o sobě… vím, že je to klišé otázka, ale jak byste představili kapelu někomu, kdo o ní nikdy dříve neslyšel? Čeho byste pod hlavičkou Infectious Hate chtěli dosáhnout? A jaké je vaše hudební pozadí? Hráli jste nebo hrajete v nějakých skupinách, nebo je Infectious Hate vaším prvním hudebním projektem?
Léo: Obvykle nás představuji jako death metalovou kapelu, která míchá i další vlivy, což nám umožňuje zůstat přístupnými, i když hrajeme extrémní muziku. Můj osobní cíl je si tohle užívat a zatím se to dost daří. Opravdu doufám, že někdy budeme hrát na větších místech a s kapelami, kvůli nimž jsem také chtěl hrát hudbu!
Osobně hraju na kytaru osm let, jsem samouk, učil jsem se songy, které jsem měl rád a tak. Podílel jsem se na pár projektech a napsal pro ně slušný počet písniček, ale nikdy to nebylo úplně ono (především problémy se sestavou), dokud jsem se nedostal k Infectious Hate; s nimi jsme makali a konečně můžeme ukázat výsledky!
Podle materiálů, které jsme dostali s promo balíčkem k “Insanity Begins”, začíná historie Infectious Hate v roce 2013, ale jiné zdroje říkají, že to byl rok 2009, kdy se kapela zrodila. Mohli byste to nějak objasnit?
John: Koncept Infectious Hate byl stvořen v roce 2009 mnou a Danem (rytmická kytara). Sestava se dala dohromady v roce 2013.
Spousta kapel jednoduše skládá pořád dokola a jejich sound je přirozeným výsledkem takového procesu, ale ve vašem případě to vypadá, že “Insanity Begins” bylo vytvořeno s jasnou představou v hlavě. Mám pravdu, nebo je to jen můj chybný názor? Každopádně, jak dlouho vám to trvalo, než jste našli svůj zvuk?
John: Jo, máš pravdu. Jak už jsem řekl, stvořili jsme Infectious Hate v roce 2009, pár let nám trvalo, než jsme svůj zvuk nalezli. Teď už ale víme, jak správně fungovat a kam v budoucnu směřovat.
Vaše muzika zní velice sebejistě, jako kdybyste si byli opravdu jistí tím, co chcete hrát. Je mi jasné, že je asi příliš brzo se na něco takového ptát, ale dokázali byste předpovědět nějaký progres ve vašem soundu? Nebo máte v plánu spíš pracovat na tom současném a udělat jej ještě intenzivnější, sofistikovanější, cokoliv…
Rémi: Samozřejmě nechceme zůstat na úrovni, na níž jsme teď. Je pro nás docela přirozené udělat nějaký posun v každém ohledu kapely, což znamená v kompozici našich songů, ve zvuku, který chceme na pódiu nebo na další nahrávce, a ještě pro každého člena zlepšení jeho techniky. Těšíme se na nové skladby, které zůstávají v duchu Infectious Hate, ale obsahují víc technických pasáží nebo něco trochu odlišného s více ambientními momenty. Na druhou stranu se musíme pořád soustředit na zlepšování našeho zvuku (na pódiu i při nahrávání), abychom dostali něco, co reprezentuje kapelu, ale také vás nakope do prdele, když to posloucháte!
Tato otázka souvisí s tou předcházející – co takhle nějaká další muzika? “Insanity Begins” je vaše debutové EP, takže co plánujete propříště? Možná dlouhohrající album?
Rémi: Ano, chceme napsat nějaké nové věci, nechat “staré” Infectious Hate a přijít s novým materiálem. Právě teď píšeme docela dost písniček, abychom mohli koncem roku 2014 nebo začátkem 2015 natočit dlouhohrající desku.
Zjevně věnujete slušné úsilí i své image. Jak důležitá je ta vizuální podoba pro všechno, co s kapelou tvoříte? Hádám, že v těch maskách hrajete i živě. Pokud ano, myslíte, že by to fungovalo stejně dobře i bez nich? A není to trochu nepohodlné odehrát celý set s takovouhle výbavou na sobě?
John: Naše podoba je stejně důležitá jako naše hudba, chtěli jsme pro tuto skupinu silnou identitu, a pokud bychom hráli bez masek, to poselství by stejné nebylo. Snažíme se, abychom při nošení těch masek měli maximální pohodlí, ale abych řekl pravdu, není to tak jednoduché, jak to vypadá, na pódiu je v tom horko a také je obtížné v tom pořádné dýchat…
Téměř každá kapela, jejíž členové nosí masky, bývá porovnávána se slavnějšími maskovanými skupinami jako Slipknot například, ale mně osobně ty vaše masky spíš připomínají film “Mlčení jehňátek” a jeho ikonického záporáka Hannibala Lectera. Na druhou stranu, strašidelný pytel, jenž zdobí tvář vašeho zpěváka, mi připomíná Scarecrowa ze snímku “Batman začíná”. Inspirovaly vás tyto filmy, když jste přemýšleli o tom, jak by vaše image měla vypadat? Jestli ne, tak nám aspoň řekněte, jestli se vám ty filmy líbí…
John: Žádný z těchto filmů nás neinspiroval. Mám je rád, ale lidé vždycky potřebují to, co vidí, s něčím ztotožnit. Takže když máš masku a hraješ v metalové kapele, automaticky tě přirovnávají ke Slipknot a nezájem, o čem tvoje hudba je. Bude to trvat, ale pokusíme se dát maskovaným skupinám novou tvář.
Vaše muzika je docela přímočará, tvrdá a brutální, a když něco takového hrajete, domnívám se, že také posloucháte spoustu podobných žánrů. Jaké jsou vaše nejoblíbenější kapely? Na druhou stranu, každý si občas potřebuje odpočinout a poslechnout si něco jiného, takže další otázka je jednoduchá – jakou další hudbu mimo death/groove metal máte rádi jako posluchači?
Léo: Ano, samozřejmě máme rádi brutální záležitosti, ale nejen ty. Když mám chuť na něco brutálního, užiju si kapely jako Nile, Cryptopsy nebo Fleshgod Apocalypse, a když na něco ne tak ostrého, tak Bloodbath nebo Carcass a spousty dalších!
Musím se přiznat, že mám problémy poslouchat něco jiného než metal; ne, že by to bylo špatné, ale jednoduše mě to nevzrušuje tolik jako metal. Ale v něm můžu poslouchat skoro jakýkoliv žánr od symphonic metalu k brutal deathu. Obzvlášť rád mám ale melo-death, kde jsou moje nejoblíbenější skupiny Arch Enemy, Dark Tranquillity nebo Kalmah (mohl bych ještě chvíli pokračovat, takže s tím radši přestanu).
Na “Insanity Begins” se v textech zaobíráte tématy jako post-apokalyptický svět poháněný šílenstvím a dalšími příbuznými záležitostmi. Je to jen tematický leitmotiv, nebo jste do nahrávky vložili také nějaký koncept? Je možnost, že bychom v budoucnu měli očekávat opravdovou koncepční nahrávku?
John: Tohle EP je pro nás koncept, takový první pokus. Náš hudební styl je death groove. Nic jsme nevynalezli, jen se snažíme, aby byl tento styl současný.
Vzhledem k tomu, že se vaše texty týkají post-apokalyptické tématiky, jak máte tento kulturní fenomén rádi osobně? Filmy “Šílený Max” nebo videoherní série “Fallout” jsou pěknými příklady kultovních reprezentantů tohoto žánru – znáte je, líbí se vám? Nebo si z nich dokonce berete inspiraci?
John: Miluju všechno, co přímo nebo nepřímo souvisí s post-apokalyptickým světem. Znám ten film a “Fallout” jsem hrál, mám je rád, ale naše inspirace pochází přímo z našeho vlastního úhlu pohledu na svět. Stačí se jen podívat, co všechno se děje, a dojde vám, že žijeme v temných časech.
Myslíte, že něco jako apokalypsa nebo katastrofa, která by vedla k takovému post-apokalyptickému světu, by doopravdy mohla nastat? Myšleno jestli by k tomu mohlo dojít třeba tak lehce jako ve filmech… Přemýšleli jste někdy o tom, co byste v post-apokalyptickém světě dělali, kdyby něco takového nastalo a vy byste tu vlastní katastrofu přežili?
Léo: Předpokládám, že ano, jen se podívej na ten bordel, ve kterém žijeme, a na destruktivní sílu, jakou máme v rukách, stačí jenom špatná osoba na správném místě a budeme si psát vlastní post-apokalyptickou historii. Hrál jsi třeba hry “The Walking Dead” (ty od Telltale, u odpadu od Activision bych dělal, že nikdy nevyšel)?
Jde tam o to žít příběh s následky vašich rozhodnutí a děj se reálně odvíjí od toho, jaká rozhodnutí učiníte. Občas mají dopad, jaký by vás vůbec nenapadl. Každopádně si nemyslím, že by něco takového stálo za neustále promýšlení skrz naskrz: pokud k něčemu dojde, existuje možnost, že nebudete žít dost dlouho na to, abyste viděli, co bude následovat, tak proč si neužít, co máte rádi, dokud je to možné, namísto toho, abyste se změnili v nějakého šílence posedlého přežitím, který se připravuje jen na jeden scénář z mnoha a drží svůj život zkrátka jen pro případ, že by se ten scénář mohl naplnit.
Z našeho českého úhlu pohledu nám francouzská metalová scéna připadá velmi silná se spoustou skvělých kapel, které mají hodně unikátní sound. Vidíte to – jako někdo ze samotné Francie – stejně? Myslíte si, že skupiny ze zemí jako Francie mají lepší startovní pozici než kapely ze země třeba jako Česká republika, nebo si myslíte, že původ nehraje roli a hudební kvality jsou přednější?
Rémi: Francouzská metalová scéna vypadá hodně široká, ale když jste její součástí, zjistíte, že se všechny ty kapely více či méně navzájem znají. Pointa ale je, že Francie není nejlepší země na hraní metalu; metalová hudba v téhle zemi není moc zažitá, zůstává hodně v undergroundu. Dnes se to však pomalu mění, více lidí se snaží organizovat festivaly, koncerty atd.…
Nevíme toho moc o české metalové scéně, ale víme, že východní země jsou do metalu hodně bláznivé! Všímáme si spousty vznikajících skupin pocházejících z východních států (hodně známá je polská scéna s Behemoth, Decapitated, Vader nebo Hate…). Základem pro francouzský metal je koncertovat na východě Evropy (Česká republika, Německo, Polsko, Ukrajina, Rumunsko…), takže i tyhle země jsou skvělé pro hraní metalu. Takže si myslíme, že skupiny i z ostatních států mají šanci, nezáleží na tom, odkud jsou.
Došly nám otázky, takže už zbývá jenom poslední věc – díky moc za rozhovor a pokud máte něco, co byste chtěli dodat, sem s tím!
John: Díky mnohokráte za rozhovor, zdravíme z Francie české metalisty!!! Stay brutal and sick!!!
Hello to France! Tell us something about yourselves first… I know this is a cliche question but how would you introduce the band to someone who has never heard of you before? What would you like to achieve under Infectious Hate banner? And what’s your musical background? Did you play or still play in any other bands or is Infectious Hate your first musical project?
Léo: I usually introduce us as a Death Metal band that mixes other influences, allowing us to stay accessible while playing extreme music. My own goal is really to have fun doing this and so far it’s pretty much a success, I really hope to play into larger events and with bands that made me want to play music too!
I’ve been playing the guitar for eight years, mostly autodidact stuff learning songs I like and others. I’ve been into several projects and composed a good amount of songs for them but it never came right for many reasons (mostly line-up troubles) until I got into InfectiousHate, then we kept working and we can finally show results!
According to the materials we’ve obtained with the “Insanity Begins” presskit, history of Infectious Hate begins in 2013, but some other sources say that 2009 was the year the band was born. Could you clarify this once and for all?
John: The concept Infectious Hate was created in 2009 by me and Dan (Rhythm guitar). The line-up was workbench in 2013.
Many bands simply compose on and on and their sound is the natural outcome of such process, but in your case it rather seems that “Insanity Begins” was crafted with some solid vision in mind. Am I right about it or is it just my wrong opinion? Nevertheless, how long did it take to find your sound?
John: Yeah, you’re right. As I said before, we created Infectious Hate since 2009, it took us some years to find our sound. So we know how to work well for now, and where to go for the future.
Your music sounds very self-confident, it’s like you are pretty sure about what you want to play. I know it’s maybe to early to ask such question, but can you foresee any possible progress in your sound? Or do you plan to work on the current one to make it more intense, sophisticated, whatever…
Rémi: Of course we don’t want to stay on the level we are now. It’s quite obvious for us to make some progress in every sides of the band, which means the composition in our songs, the sound that we want on stage or on the next recording, and for each member improve our technic. We’re looking for new compositions which stay in the spirit of Infectious Hate but with more technical parts or something different with more ambient parts. On the other side we have to keep focus to improve our sound (on stage or recording) to have something which represents the band and kicks ass when you listen to it!
This question is linked to the previous one – what about some new music? “Insanity Begins” is your debut EP so what are you planning to release next time? Maybe a full-length album?
Rémi: Yeah, we want to write some new stuff, keeping the “old” Infectious Hate and bringing new materials. We’re right now in the writing of quite many songs in the purpose to record a full-length album maybe for the end of the year 2014 or beginning 2015.
You apparently put some decent effort into your image. How important is the image for everything you do as a band? I guess you play live with these masks. If so, do you think it would work as good without them as with them? And isn’t it a bit uncomfortable to play a whole set with such gear put on?
John: Our image is as important as our music, we wanted a strong identity for this band and if we play without masks the message won’t be the same. We try to have maximum comfort wearing these masks but to tell you the truth it’s not simply as it seems, on stage we suffer by heat and it’s hard to breathe well…
Almost every band whose members wear masks is compared with more famous masked bands like Slipknot for example, but I see your masks more like a reminder of “Silence of the Lambs” movie and it’s iconic antagonist Hannibal Lecter. On the other hand, the creepy sack which adorns your singer’s visage reminds The Scarecrow from “Batman Begins” movie. Did these movies inspired you when you were thinking about how your image should look like? If not, at least tell us how do you like these films then…
John: None of these movies inspired us, I like them, but people always need to put an identity to what they see. So if you wear mask and you play in a metal band, you are automatically compared to Slipknot no matter what your music stands for. It will take time but we’ll try to give a new image for the masked bands.
Your music is quite straight-forward, heavy and brutal and since you play such music, I presume you also listen to a lot of stuff from similar genres. What are you favourite bands? But on the other hand, one has to relax and listen to something different from time to time so another question is simple – what else music aside from death/groove metal do you like as listeners?
Léo: Yeah we sure like brutal stuff but not only! For brutality I enjoy bands like Nile, Cryptopsy or FleshgodApocalypse, a bit less harsh with Bloodbath and Carcass, plenty others!
I got to confess I have troubles listening to other stuff than metal, not that I think it’s bad, just not as thrilling for me as the metal is. But in it I can listen to almost any genre, going from symphonic metal to brutal death. But I really have a thing for melo-death, where my favorite bands are like ArchEnemy, DarkTranquillity or Kalmah (I could go on for a moment so I’ll just stop there).
On “Insanity Begins”, lyric-wise you deal with topics like post-apocalyptic world driven by madness and other affinitive stuff. Is it just a topical leitmotiv or did you put some kind of concept into the record? And is it possible to expect some seriously conceptual release in the future?
John: This E.P is a concept for us, a first try. Our musical style is death groove. We didn’t invent anything; we’re just trying to put this style to date.
Since your lyrics deal with post-apocalyptic stuff, how do you like this cultural phenomenon personally? “Mad Max” movies and the “Fallout” videogame franchise for example are quite cult representatives of the genre – do you know them and enjoy them? Or did you even brought inspiration from them?
John: I love everything related directly or indirectly to the post-apocalyptic world, I know this movie and I played fallout, I enjoy them but our inspirations come to us directly from our point of view of the world. Simply look at everything happens then you will see that we live in dark times.
Do you think that something like apocalypse or catastrophe, which would lead to this post-apocalyptic world, could actually happen? I mean if it could happen as easily as in the movies… Have you ever thought about what would you do in post-apocalyptic world if anything like that happened and you survived the actual catastrophe?
Léo: I guess so, just look at that mess we’re living in and the destruction power we got in our hands, all it takes is some wrong person to the right place and we’ll write our own post-apocalyptic history. For the thoughts, have you ever played “The Walking Dead” games? (The Telltale one let’s forget the garbage from Activision ever got released)
The all point is to live the story with the consequences of your choices, and beside the shallow real differences of scenario depending on which choices you make. Sometimes they have an impact you wouldn’t have thought of. Anyway I don’t think it’s something worth thinking through all the time: if shit happens, chances are that you won’t live long enough to survive it and see what’s next, so what about enjoy what you like while you still can instead of morphing into a crazy survivalist that just prepare for one scenario among the others and put their lives in hold just in case it happens.
From our Czech point of view, we see French metal scene as a strong one with a lot of great bands which have quite unique sound. Do you – as someone from France itself – see it in the same way? Do you think bands from countries like France have better starting position than bands from countries like the Czech Republic, or do you think that origin doesn’t matter and musical qualities are more important?
Rémi: The French metal scene seems really wide, but when you’re into it, you realize that all bands know each other, with more or less affinity. But the thing is, France is not the best country to play metal; the Metal music is not set in the customs of the country, it stays really underground. Today it’s becoming to change, with more people who try to organize festivals, concerts etc…
We don’t know a lot the Czech Metal scene but we know that eastern countries are really crazy about metal too! We see lots of emergent bands coming from the eastern countries (the well-known is the Polish scene with Behemoth, Decapitated, Vader or Hate…). And the basic thing for a French Metal is to do a tour in the east of Europe (Czech Republic, Germany, Poland, Ukraine, Romania…) so these countries are great to play Metal too. So we think bands from other countries have their chances too, no matter where they come from.
We have run out of question so there is only one more thing left – thank you very much for the interview and if you have anything you’d like to add, tell us!
John: Thanks a lot for this interview, greetings from France to the Czech metalheads!!! Stay brutal and sick!!!
Panterovské riffy, panterovský vokál, panterovské vypalovačky a přesto nemluvím o Panteře. Kdybych chtěl americké divočáky Throwdown představit jedním jediným slovem, tak bych nemohl nezmínit legendární partu, která je už od počátku kariéry nejpatrnějším vlivem, jenž z hudby Throwdown promlouvá na všechny strany. A sedmá řadová placky “Intolerance” na tom nezmění vůbec nic.
Kdo má rád testosteronem nabitý groove/thrash, zde navíc doplněný o hardcore vlivy, tak by nad “Intolerance” neměl zaváhat, protože z faktického hlediska ta deska nemá chybu. Šlape to jako hodinky, je to chytlavé, chlapsky okořeněné hrubými pasážemi, nicméně pro posluchače, který už si (když budu počítat, že nikdy neslyšel Panteru) prošel předešlými deskami, nejspíš nebude mít důvod si novinku vůbec pouštět. Neříkám, že neobsahuje několik vážně slušných momentů, nebo celých skladeb, kdy zejména “Suffer, Conquer” a našlapaná “Hardened by Consequences” jsou na poměry jinak stereotypní studiové práce formace kolem Davea Peterse nadprůměrnými, ale když si člověk v hlavě spočítá, že totéž už tady bylo v téměř stejné podobě už šestkrát, tak pokud není skalní fanoušek, ztrácí motivaci se do novinky vůbec pouštět. Takhle to aspoň cítím já, a i když jsem se do ní nakonec stejně pustil, protože jsem byl zvědavý, co s kapelou udělala pětiletá pauza od minulého “Deathless”, tak po zjištění, že je vše pěkně při starém, jsem ji po pár posleších odložil zase pěkně do kouta zapomění.
Neurazí ani nenadchne. Takhle působí aktuální studiová forma Throwdown, kteří v dané stylové škatulce dosáhli všeho, čeho vůbec mohli, tak je na pováženou, zda má cenu takhle polámanou káru ještě tlačit dál. “Intolerance” může být působivým počinem pro posluchače, který s groove/thrash metalem začíná, v tom případě má i své odpodstatnění jako pozvánka k pravým klenotům, nicméně pro obecně znalého fanouška, který ví, že tohle bratři Abbottové hráli v mnohem lepší podobě před dvaceti lety, nemá tohle album smysl. Pro mě velká nuda.
Žijeme v digitálním věku, a to s sebou nese spoustu specifik – tak třeba dnes není sebemenší problém dát dohromady kapelu a natočit nějaký ten nosič. Z toho plyne mimo jiné i skutečnost, že nových kapel vzniká každý den ohromná spousta, tyhle kapely pak vydávají desky, a dohromady je toho takový příval, že se nelze divit, když člověka nějaké takové nové jméno nechá naprosto chladným, protože vést v patrnosti všechny mladé spolky zkrátka není v lidských silách. Jenže jak už to tak bývá, samozřejmě i v téhle záplavě nové krve se dají najít spolky kvalitní, a v tu chvíli přicházejí na scénu hudební publicisté, aby pokud možno oddělili zrno od plev a běžnému posluchači dali tip na nějaký ten čerstvý objev. A už asi správně tušíte, že dnešní recenze se nebude totiž okolo žádných starých mazáků, ale optikou služebního stáří totálních benjamínků Infectious Hate, kteří se odnikud vylíhli teprve letos a nyní se perou o své místo na Slunci prostřednictvím debutového EP s příznačným názvem “Insanity Begins”.
Infectious Hate pocházejí z Francie a usmysleli si, že se budou realizovat hudbou, která by se dala klasifikovat jako průnik death a groove metalu. Jelikož ale tato i jakákoli jiná škatulka o kvalitách příslušného díla neprozradí zhola nic, zkusme to vzít odjinud. Velkým nešvarem řady začínajících kapel bývá amatérismus, který se může projevovat různě – na nevyzrálé kompoziční stránce, na mizerné produkci, na odfláklé nebo neexistující image, na chybějící informační a komunikační základně… Pokud ale mám uvést pojem “amatérismus” v jedné větě s jménem Infectious Hate, pak jedině v tom smyslu, že Infectious Hate nemají s amatérismem společného zhola nic, a to ani v jednom z jmenovaných nebo jakýchkoli jiných příkladů. Netuším, jestli se členové kapely v minulosti angažovali v jiných spolcích, ale asi to tak bude, protože dotaženost materiálu, technická úroveň i kvalita všech doplňujících materiálů, které jsem ke kapele sehnal, dávají jasně najevo, že tady máme co dočinění s ambiciózními muzikanty, kteří přesně vědí, co chtějí, a nehodlají nechat nic náhodě.
To všechno je velmi chvályhodné a už jen díky tomu Infectious Hate docela jasně vyčnívají z řady bezejmenných kapel, ale pořád to nevypovídá o tom, jestli jsou jejich ambice podložené i kvalitní muzikou, takže teď je čas se v tom trochu pošťourat. Opravte mě, jestli se pletu, ale když se řekne mix death a groove metalu, tak by si ta muzika měla brát drtivost první a šlapavost druhé složky a oba tyto základní atributy nakombinovat tak, aby to fungovalo. A světe div se, Infectious Hate se to docela daří. Obecně platí, že materiál na “Insanity Begins” je skutečně docela nářezového charakteru. Brutální death metalové riffy se prolínají s typicky houpavými groove kytarami, sem tam to nepatrně odlehčí nějaká ta krátká vyhrávka nebo sólo, ale pořád jde v první řadě o nekompromisní atak. Přitom ale nejde přehlédnout dvě věci. Zaprvé to není vyloženě prvoplánová rána do zubů a ta muzika je i při svém agresivním charakteru přívětivě dynamická, v rámci možností i jakž takž proměnlivá a výjimečně i trochu překvapí, takže člověk má i co poslouchat a nemusí se jen nechat rozemílat na sračku. Zadruhé pak nelze nezmínit kompoziční i zvukovou učesanost a přehlednost, která má opět za následek, že to není nijak neposlouchatelný příval čistokrevné brutality, ale že to na poměry žánru jde celkem bez problémů vstřebat. Určitě se na tom dost podepsal jistý moderní feeling, který Infectious Hate podle vlastních prohlášení cílevědomě (a dlužno dodat že úspěšně) naroubovali na muziku, která jinak zhusta čerpá z hodně brutálních zdrojů. A musím se přiznat, že ačkoli jsou zdroje inspirace “Insanity Begins” dost snadno rozklíčovatelné, výsledek mi připadá takový sympaticky neokoukaný – i když je samozřejmě možné, že jsem jen nic vyloženě podobného ještě neslyšel, protože brutální death metal a groove odnože nejsou úplně mými šálky čaje.
A jak že to tedy dopadlo po kvalitativní stránce? Mno… Infectious Hate jasně potvrzují, že umí napsat nejen kompaktní skladby, které dávají smysl, ale také jsou schopni přijít s dobrými riffy a jinými instrumentálními obraty a hlavně je efektivně kombinovat, a to klidně i s takovými prvky, jako je mluvené slovo (nasamplovaný proslov Julese Winnfielda z kultovky “Pulp Fiction” dělá v “Corroded by Time” vážně dobrotu). EP je plné vážně obstojných výsledků skladatelského úsilí a Infectious Hate z toho jednoznačně těží. Úplný zázrak to ale také není, protože na to “Insanity Begins” sklouzává k žánrové rutině častěji, než by bylo nutné. Sem tam se tak přistihnu, že mi nějaký riff nebo přechod připadá až moc generický, a to celku na atraktivitě moc nepřidává. Je ale potřeba vzít v úvahu několik skutečností: zaprvé je těchto momentů tím méně, čím déle “Insanity Begins” poslouchám; dále je dost pravděpodobné, že pro kované příznivce příslušných žánrů nebude takové citování typického žánrového výraziva vůbec na závadu; a konečně – “Insanity Begins” trvá dvacet dva minut a pár vteřin navrch, což je plocha, na které ten dobrý materiál, kterého se zde urodilo docela dost, stíhá udržovat pozornost a nedělá mu tedy větší problém celé EP utáhnout.
Klidně se přiznám, že když jsem “Insanity Begins” bral na recenzi, dopředu jsem počítal s tím, že půjde o vesměs nudnou rubanici, kterých je všude plno, a nakonec budu hodnotit jen velmi lehkým nadprůměrem – jestli vůbec. Infectious Hate mě ale příjemně překvapili, protože jejich debutové dílko je nakonec mnohem přívětivější, než jsem si byl vůbec ochoten připustit. Jistě, nikdo tady netvrdí, že jde o kdovíjak skvělý a zázračný počin, ale za materiál, který Infectious Hate vměstnali do dvaadvaceti minut “Insanity Begins”, by se nemuseli stydět ani někteří zavedení interpreti, a to pro mladé Pařížany znamená jediné – příslib do budoucna. Debut, jemuž nelze vytknout nic zásadního a který má naopak co nabídnout, je totiž pro mladou kapelu vlastně zatraceně velká výhra.
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 19.11.2013 Label: Prospect Park
Tracklist:
01. Here to Die
02. Weight Beneath My Sin
03. Wrecking Ball
04. Battle Born
05. Cradle to the Grave
06. Matter of Time
07. The Agony of Regret
08. Cold
09. Let This Go
10. My Heart Lied
11. A Day in My Life
12. House of the Rising Sun [traditional song cover]
Na naší skromné stránce se jméno Five Finger Death Punch neobjevuje zdaleka poprvé, ale kdyby se tu náhodou našel někdo, komu to stejně nic neříká, zkusím kapelu trochu uvést. Tak tedy… Five Finger Death Punch jsou kapela, která zejména v zámoří požívá ohromné popularity a o které její fanoušci neřeknou jediné křivé slovo. Spíše je pravděpodobnější, že se od těch fanatičtějších z nich doslechnete něco ve stylu, že jsou Five Finger Death Punch noví Iron Maiden, nejnašlapanější moderní kapela a tak dále a tak dále. A tito příznivci kapely mají letos opravdu hody, protože milí muzikanti stihli v druhém pololetí vydat hned dvě desky, nebo lépe řečeno dvě části jedné desky jménem “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell”. Její první část si od kolegy stejně jako starší počiny Five Finger Death Punch vysloužila takřka absolutní hodnocení, takže je na čase podívat se, jak se vydařila část druhá…
Srovnávat kolegovu devítku první části (neřku-li devítky pro desky “American Capitalist” a “The Way of the Fist” a skoro-devítku pro “War Is the Answer”, jejichž recenze se u nás taky objevily) se známkou, kterou uděluji já dvojce, by však mohlo být krapet zavádějící, takže vyložím karty na stůl hned z kraje. Ze starších počinů Five Finger Death Punch jsem slyšel akorát první díl “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell” (takže starší desky nekomentuji) a ten je podle mého prostě pitomý až hrůza a nemám šajnu, odkud se ta devítka vzala. Tehdy jsem to trochu rozvedl v hodnocení pod recenzí, takže komu by nestačilo tohle povídání, může si počíst ještě tam, ale popravdě to asi nebude moc potřeba. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” je na tom totiž prakticky stejně.
Aby bylo jasno, já v zásadě nemám nic proti modernímu pojetí metalu, ale kladu něj stejné základní požadavky jako na všechny ostatní žánry. Ta muzika musí být upřímná, pokud možno kvalitní a musí ke mně v pozitivním smyslu promlouvat. A tohle všechno prosím hudba Five Finger Death Punch není, a kdyby na mě stejně jako ona promlouval nějaký člověk z masa a kostí, asi by mě velice brzy začaly svrbět pěsti. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” (a jednička koneckonců taky) je – a teď se omlouvám všem Američanům, o kterých to neplatí – zhudebnělá americká arogance a buranství, obojí zabalené do cool frajerského hávu, který je ale stejně naprosto průhledný. Jinak řečeno – je to primitivní a prvoplánově chytlavá muzika, která se snaží oslnit svým rádoby drsným feelingem, pod kterým se ale skrývá vlastně docela tupá odrhovačka, jejíž jediný přesah spočívá v tom, že dokáže efektivně plnit kapsy všem, kteří se tohoto kolotoče účastní.
Ale aby se ale neřeklo, že tu jenom a priori plivu na úspěšnou kapelu, které určitě závidím její úspěch, prachy a přívaly drog a prostitutek gratis, zkusím na to teď nahlédnou nezkreslenou optikou. Čistě technicky tomu vlastně nejde moc co vytknout… zvukově je to naprosto v normě (jako jo, je to dost sterilní, ale která moderní nahrávka není), muzikanti umí hrát a dokonce i zpěvák umí zpívat. Po hudební stránce to pak má něco jako drive, šlape to a je to chytlavé. Všechno, o čem jsem mluvil v předchozím odstavci, ale bere tyto všeobecně chvályhodné atributy a převrací je v něco, co sice formálně není špatné, ale čehož feeling je vyloženě odpudivý. Znáte ten pocit, když vás idiot s IQ 60 a patentem na rozum začne povýšenecky poučovat? Tak to je přesně ono.
Jako dobře, ne všude je to tak zlé a třeba pětka “Cradle to the Grave” je docela v pohodě song a i jinde se sem tam vyloupne nějaký moment, který je dost chytlavý na to, aby ho člověk vzal na milost (třeba otvírák “Here to Die” patří také k tomu lepšímu). Ta deska ale obsahuje dvanáct skladeb, ze kterých kdyby se vytáhlo všechno dobré a smrsklo se to dohromady, vylezou z toho maximálně tři písničky a tím to hasne, přičemž zbytek je více či méně stupidní a laciný produkt bez špetky charismatu. Když už jsem tu ale zmínil ty lepší kusy, nedá mi to a veřejně zostudím dva songy, které mi pijí krev tak moc, že jsem si je zapamatoval. Prvním z nich je singlovka “Battle Born”, na které je špatně snad úplně všechno. Je to odpudivý a rádoby tesklivý cajdák, který dokonale ilustruje, proč o Five Finger Death Punch smýšlím jako o takových tvrdších Nickleback (a ne, to opravdu není ani náznak pochvaly). Fujtajxl! Druhým a snad ještě větším neštěstím je pak song číslo 12, tedy cover legendární skladby “House of the Rising Sun”, kterou v minulosti proslavili zejména The Animals. Verzi od The Animals mám vážně moc rád, ale to, co s tou krásnou skladbou provedli Five Finger Death Punch je na popravu bez soudu. Oni ji totiž bohapustě znásilnili, obrali o všechno hezké a vrchem zmalovali jak levnou kurvu, aby svou vizáží ladila se zbytkem desky. Hnus velebnosti!
Nevím, proč psát dál a zbytečně protahovat tohle utrpení, když všechno zásadní už stejně bylo řečeno. Five Finger Death Punch potažmo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” sice není absolutní hudební dno, protože jisté objektivní kvality, o kterých padla řeč výše, té desce upřít nelze. Na to samé absolutní dno ji ale táhne nebetyčná drzost a arogance, s jakou Five Finger Death Punch hrají tužku a výsledek servírují jako nevídanou delikatesu, i když je to vlastně docela sračka. Chtěl jsem napsat, že nechápu, co na tom všichni ti lidé tak žerou, ale bylo by to stejné, jako se pozastavovat nad enormní popularitou televize Nova nebo bulvárních deníků. Prostě dejte lidem laciné a prázdné pozlátko a oni vám urvou ruce a ještě rádi zaplatí. Hodnotím sice čtyřkou, ale to je prosím snaha o jakousi objektivitu a vzetí v úvahu všech aspektů věci. Čistě subjektivně je to totiž mnohem horší. I když… nahrát kokotinu tak, aby se po ní mohli lidi utlouct, to vlastně taky zaslouží ocenění.
Další názory:
Nepřestávají mě bavit názory kolegů, kteří Five Finger Death Punch hodnotí vskutku minimalisticky s tím, že je to čistě podbízivá popmetalová hrůza, která se ještě navíc vyznačuje typickou americkou arogancí s naprosto laxním přístupem a urážlivými názory. Budiž, každý má svůj přístup a mně nepřísluší jej jakkoliv komentovat, ale jestli někoho zajímá můj náhled na věc, tak “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” je pro mě důstojným nástupcem první části, kterou jsem si ale oblíbil o něco více, a to hned z několika důvodů. Ve zkratce – hosté, skladba songů a hlavně píseň “Wrong Side of Heaven”. Čekal jsem, že na novince vyjde něco jako “Righteous Side of Hell”, ale nevyšlo to. Ve standardní verzi “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” hosty hledáte marně, což je fakt škoda, protože taková “Lift Me Up” z předchozí fošny bodovala všemi deseti. Tak trochu mi nesedí ani celková koncepce alba, ze které je jasné, že ty nejlepší kousky si Five Finger Death Punch vyplácali na “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, což je minimálně škoda, protože lépe je promíchat, měli bychom před sebou dvě rovnocenné desky. Takto je prostě první díl o něco lepší a druhý ne až tak vyvážený. Což nevadí, stejně se poslouchá nadprůměrně dobře. Prostě já jsem spokojen a čekal jsem mnohem větší derivát, takže osmička je dle mého skroméno názorečku na místě. Skladby, které stojí za to: “Here to Die”, “Battle Born” a v neposlední řadě velmi povedený cover “House of the Rising Sun”, který částečně vynahrazuje absenci jakéhokoliv hosta. nK_!
Acts of Tragedy je poměrně nová italská partička plná mladé nadšené krve, která svůj styl označuje jako groove metal s progresivními, metalcorovými a mathcorovými vlivy. Zní to zajímavě, co říkáte? Stejně ale vsadím boty, že jste o tomhle uskupení v životě nelyšeli, a mám takový pocit, že si tento článek moc lidí ani nepřečte, ale přesto se pokusím nastínit, proč by vás měla tahle jižanská smečka zajímat a proč se vyplatí si jejich debutové krátké EP alespoň jednou poslechnout.
Ano, “Cursed Words” je vůbec prvním studiovým minialbem těchto dravých experimentátorů inspirovaných samotnou Panterou, kteří si kdysi v roce 2005 ve svých začátcích říkali Slivers (ke změně na současný název došlo teprve nedávno po ustálení sestavy), vyšlo už před několika měsíci a donedávna jsem o něm neměl ani zdání. Ve skutečnosti jsem si myslel, že až na vzácné výjimky k nám žádná kvalitní italská produkce skoro nemá šanci prosáknout, ale to jsem se šeredně spletl. Jakkoliv může název kapely a rádoby-zajímavé (dneska je v módě hrát co možná nejšílenější kombinace stylů a kdo si jede jen např. čistý thrash, je pravděpodobně odsouzen k brzkému zavržení) žánrové zasazení působit lacině a kýčovitě, hudba samotná je na tak mladou a víceméně začínající kapelu vynikající.
Podstatou je tedy klasický a řemeslně výborně odvedený groove metal v nejklasičtější možné podobě. Aby ono samozařazení nevyznělo jako úplné mlácení prázdné slámy, přichází na řadu vliv různých dalších stylů. A že je z čeho vybírat. Progresivní prvky nemusí být na první pohled tolik znát, ale jakmile se člověk zaposlouchá, většina písní ukáže i svou druhou, o něco sofistikovanější, tvář. Nehledejte zde druhé Dream Theater, ale prog vlivy jsou znát a materiál příjemně osvěžují. Metalcore reprezentuje především vokální styl, ale odpůrci amerických kinder metalových hovínek se nemusejí bát, dojde i na vokál čistý nebo patřičně deathcorově growlovaný nebo screamovaný. Každá píseň má svůj osobitý styl a je poskládána trošku odlišně než songy ostatní, aniž by to jakkoliv narušovalo celistvost alba, o čemž si skoro každá začínající kapela může alespoň v začátcích nechat jen zdát.
Technicky je vše v naprostém pořádku. Chlapci z Acts of Tragedy hoblují, jako by už nemělo být zítra, a z “Cursed Words” tak sálá neuvěřitelná energie. Deska je zároveň od začátku do konce velmi zábavná a postrádá jakákoliv hluchá místa – vše je na svém místě a zní přesně tak, jak by znít mělo. Nosnou linkou velké části materiálu jsou jednoznačně kytarové party (v režii pánů Paola Mulase a Andrea Ciribelliho), které většinu času nenechávají posluchače ani na minutu vydechnout a prakticky při každém poslechu je možné všimnout si něčeho nového, co člověk předtím přehlédl a nezaregistroval. Paráda. Zpěvák Andrea Orrù neponechává nic náhodě a už od začátku se snaží screamovat na plný plyn. Navíc dokáže poměrně v pohodě vyslovovat anglicky, což se konkrétně o české podobné produkci ve většině případů nedá absolutně říct. Pod tím vším hraje basa (Andrea Belsito) a bicí (Alessandro Castellano) poněkud druhé housle, ale rozhodně se nedávají zahanbit a konkrétně škopky frčí setsakra rychle a důrazně. Jeden až kouká, co všechno ti mladí dneska zahrají za skopičiny.
Necelou půlhodinovou stopáž otevírá “My Modest Proposal”, která vyniká především v ultrarychlé kytarové linii a zvláště ke konci výborně vygradovaným sólům. “What Remains” od začátku udeří na poněkud temnější notu a za pomoci bleskových bicích nabere na solidním tempu. To zhruba ve třetině trochu zvolní, aby posléze zase nabralo na intenzitě a vše je završeno finálním dechberoucím screamem, vyloveným snad až ze třetí paty. Skladba, po které, je EP pojmenováno – “Cursed Words” -, jede ve středním groove tempu a až do konce z něj nevybočí. Za zmínku stojí určitě čisté vokály, které v této písni vyniknají o něco více než jinde. Pomalým, trochu progresivním, vybrnkáváním a šumem začíná “The Descending Doom”, jež postupně trochu přidá na rychlosti a vygraduje do rychlé metalcoreové řezanice. “What the Eye Sees” disponuje nejlepším kytarovým sólem desky a vokálem vytaženým až do samé výškové meze. Závěr patří kousku jménem “Absinthe” s akustickou kytarou.
Italská mládež ukazuje světu, jak se má hrát moderní metal. “Cursed Words” nemám nic co vytknout, ale s vyšším hodnocením si raději střízlivě počkám až na první opravdu “plné” album, kde budou mít chlapci možnost v palbě plné stopáže ukázat, co v nich doopravdy je. Nakročeno mají zatím výjimečně dobře. Sedm a půl.
Země: Brazílie Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Trauma of War
02. The Vatican
03. Impending Doom
04. Manipulation of Tragedy
05. Tsunami
06. The Bliss of Ignorants
07. Grief
08. The Age of the Atheist
09. Obsessed
10. Da Lama ao Caos [Chico Science & Nação Zumbi cover]
Tak se nám vylíhla již třináctá deska světoznámé a nesmrtelné Sepultury. Sedmé s novodobým frontmanem Derrickem Greenem, který nahradil původního zpěváka a jednoho ze zakladatelů Maxe Cavaleru. Ten to teď už nějaký ten rok valí ve své další kapele jménem Soulfly a o kvalitě či nekvalitě jejich posledního opusu (který mimochodem vyšel zhruba měsíc zpátky, takže tvoří jakousi přímou konkurenci nové Sepultuře… je také zajímavé, že obě kapely jsou nyní upsány pod labelem Nuclear Blast, takže mi přijde poměrně těžko pochopitelný vstup na trh v tak krátkém časovém rozmezí) se můžete sami přesvědčit v naší nedávné recenzi.
Derrick Green – mnohými zatracován a jinými naopak neskonale veleben – vzal opratě Sepultury pevně do svých rukou a po sérií nepříliš povedených slepenců typu “Nation” nebo “Roorback” se mu povedlo kapelu konečně koncepčně ustálit a v roce 2006 vychází první z velkých “příběhových” alb s názvem “Dante XXI”, které se pohrabalo v klasice z největších – “Božské komedii”Danta Alighieriho. Následující (leč ne moc kladně přijaté) “A-Lex” se zaobírá tematikou důkladně rozebranou ve filmu “Mechanický pomeranč”, který natočil bezpochyby jeden z nejgeniálnějších a nejnadanějších režisérů – Stanley Kubrick. Zatím poslední počin, který se naopak soustředil na téma samotného času, nesl název “Kairos”. “Kairos” totiž v překladu znamená “bůh příhodného času”. Pomalu se dostáváme do současnosti, kdy vychází “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” a s ním i náš článek. Novinka bere inspiraci z prastarého německého snímku “Metropolis”, který pojednává o fiktivní dystopické společnosti budoucnosti (film lze dokonce najít na seznamu památek UNESCO). Osobně si myslím, že tematické složení posledních několika alb má něco do sebe a hlavně je každé úplně jiné než to předchozí. Což sice v obecném srovnání možná nepůsobí moc celistvě, ale jednotlivé desky jsou určitě lepší a o sto procent úspěšnější než to, co Sepultura předváděla těsně po období neslavných “Roots”.
“The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je pravděpodobně o něco lepší nežli předchozí “Kairos”. Také zcela určitě o mnoho lepší než cokoliv dalšího, co Sepultura v posledních dvaceti letech vydala. Otázkou však zůstává, zda je možné jej srovnat s pravěkou tvorbou kdysi před čtvrt stoletím, kdy před sebou Sepultura tlačila káru s velkou cedulí a nápisem thrash/death metal. Nebudu se pokoušet a ani si netroufám soudit, zda může být novinka lepší než cokoliv z té doby. To by si měl každý přebrat sám a ujasnit si vlastní priority. Sepultura tehdy a Sepultura dnes jsou dvě naprosto odlišné kapely, přesto budu tak smělý, vyjádřím vlastní názor a řeknu, že “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je nejlepší deskou od “Chaos A.D.” vydané v roce 1993.
Není zase tolik rychlá nebo zbytečně agresivní, ale nabízí správně temný zvuk podpořený dobře zvoleným tempem, které kapele maximálně sedí. Kytarový dělník Andreas Kisser předvádí své umění dotažené na maximum a jeho kytary jsou tím nejlepším a nejpropracovanějším, co jsme si mohli v posledních několika měsících poslechnout. Vypiplané riffy, úvodní pasáže gradující do velkolepých melodií, “spojovačky” mezi jednotlivými (a často odlišnými) částmi songů – to všechno je zahrané a zmixované na jedničku s hvězdičkou. Basovka veterána (poslední ze zakládajících členů Sepultury) Paula Xista tomu všemu dodává dojem jakési monumentální hutnosti, která exceluje především v pomalejších, ale o to drsnějších pasážích. Derrick Green do mikrofonu hučí jako o život a baví nejvíce od dob “Dante XXI”. Kisser mu zdatně sekunduje a metalový svět je tak opět bohatší o jedno dílo, které není nazpíváno genericky, ale razí si vlastní, ale o to tvrdší cestu. Nováček v řadách Sepultury, dvaadvacetiletý Eloy Casagrande, se poprvé usadil za známější bicí soupravu a do kapely tak vnesl mladou krev s novou energií, kterou zaprášené uskupení místy potřebovalo jako sůl. Srovnání s Igorem Cavalerou není na místě, ale mladíček se snaží a jeho party jsou zahrané precizně a s dávkou zkušeností, kterou by mu leckterý starší bubeník mohl bez problému závidět.
“The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” produkoval Ross Robinson, ne neznámé jméno na poli tvrděrockové muziky. Má za sebou spolupráci s takovými jmény, jako jsou KoRn, Fear Factory nebo například Slipknot, a upřímně – jeho vliv je na novém materiálu Sepultury hodně znát. Ne, že by třeba “Kairos” (produkce Roy Z) bylo v tomhle ohledu o moc horší, ale Robinsonovi se povedlo překřížit desetiletí a vrátit legendu na výsluní tím, že se sice postaral o to, aby zněla old schoolově, ale zároveň ji nenechal utopit se v minulosti a nezapomněl, že žijeme v jednadvacátém století. Takhle by měla vypadat postupná resurekce značky, která na tom sice není úplně špatně, ale má už také své lepší dny za sebou.
Jen zběžně přejedu nejzajímavější kousky. Úvod obstarávající “Trauma of War” do vás hned na začátku poslechu bez skrupulí napere jeden z největších nářezů, který lze mezi novými songy najít. Hnedka je cítit dosti oldschoolový rezonující zvuk. Následuje impozantně provedená “The Vatican”. Začíná dech beroucím chrámovým chorálem v pozadí s bitím zvonů a po psychedelickém přeskoku do samotné písničky nastupuje jedna z nejlépe kompozičně vystavěných skladeb, kde není nouze o zábavné melodie a chytlavé mezihry. Dále mám v oblibě “Tsunami” s její super kytarovou částí, dlouhý a pomalý “Grief” nebo cover (v těch si Sepultura v poslední době zvlášť libuje) “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi. Etnické prvky, bubínky a zvuk typický pro Sepulturu osmdesátých let. Bomba, paráda, luxus. Takhle kdyby vypadalo celé album, není co řešit a sahám po desítce.
Tak, máme to za sebou. “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je bezpochyby tím nejlepším, co si můžete od současné Sepultury poslechnout. Atmosféra, zábavnost, mix a produkce – tohle vše stačí k tomu, aby na vás z obalu vykouklo povedené album, kterých se v poslední době na přesyceném trhu už tolik nevyskytuje. Prvotní tvorba zůstala nepřekonána, ale ruku na srdce – kdo něco takového ještě dnes očekává? Jsem maximálně spokojen a vyšší hodnocení nedávám pouze z obavy, že se jedná o výjimku mezi ne-zas-tak dobrými alby a že příště budeme mít co dočinění třeba s druhým “Nation”. Ale snad ne.
Další názory:
Klidně to řeknu hned na rovinu, aby bylo jasné, že můj názor není úplně relevantní, ale Sepultura je už dávno kapela, která mě moc nezajímá. Ne, že bych proti téhle legendě něco měl, určitě má můj respekt, zároveň ani nejsem nějaký ortodoxní fanoušek Cavalerova klanu, takže rozhodně nebrečím kvůli tomu, že už tam není ani jeden ze svého času ústřední bratrské dvojice není, jednoduše jen nemám sebemenší potřebu tuhle skupinu poslouchat. Abych řekl úplnou pravdu, tak poslední deska Sepultury, kterou jsem slyšel, byla “Nation”, což už je dobrých dvanáct roků. Co se novinky “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” týče, neměl jsem v plánu na daném stavu věcí něco měnit, nicméně hodně slušná hodnocení obou kolegů mě nakonec přesvědčila, abych dal brazilské veličině opět šanci, a tak se také stalo. Ta muzika je úplně v pohodě, nemůžu říct, že bych proti ní cokoliv měl, album jsem si poslechnul a neměl jsem s ním problém, ale na druhou stranu to není nic, co bych prostě chtěl poslouchat. Jednoduše mě to nebavilo natolik, abych se na další více jak hodinové kolečko brazilského metalu nějak zvlášť těšil, spíš jsem si to pouštěl tak nějak z “povinnosti”, abych si kvůli hodnocení dokázal utvořit nějaký názor. Když to řeknu jinak… právě teď mi tu “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” hraje, jenže jakmile dopíšu tenhle odstavec, tak to album smažu a už nikdy se k němu nevrátím. Uznávám, že kvalita tam zcela nepochybně je a že je tohle hodnocení hodně subjektivní a možná svým způsobem i trochu nespravedlivé, ale z mého osobního úhlu pohledu bohužel nemůžu dát víc. H.
V nedávném říjnovém eintopfu jsem vyřkl předpověď, že Cavalerovic partička nakope s novinkou “Savages” sepulturovskému “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” zadek, a nyní zpětně musím uznat, jak šeredně jsem se mýlil. Vůbec poprvé mě aktuální Sepultura kolem Derricka Greena a Andrease Kissera baví víc než formace jejich bývalého frontmana. Sepultura nemusela nic změnit, pořád hraje ten svůj agresivní groove/thrash, ovšem tentokrát se jí povedlo jednotlivé skladby vyšperkovat do takového stavu, že se dá hovořit o po všech stránkách povedeném zářezu. “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” má neuvěřitelnou sílu a to, co dříve působilo jako bezzubý pokus o brutalitu (poslední slabota jménem “Kairos”), má hlavu a patu. V žádném případě nemůže být řeč o nejlepším počinu Sepultury v rámci její bohaté historie, ale pokud si vezmu alba s Derrickem Greenem, tak nemá novinka konkurenci. Těžkotonážní úvod v podobě “Trauma of War” a “The Vatican” má takový dopad, že mi chvíli trvalo, než jsem jej rozdýchal. Velmi zajímavá je pomalá “Grief”, která umožňuje v půlce alba na chvíli si odpočinout. Závěrečný cover “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi zase vzdáleně dává vzpomenout na “Roots” a kupodivu to nepůsobí jako laciný pokus o oprášení “zašlé” slávy. Novic za bubenickou stoličkou se uvedl velmi dobře a rozmetal tak pochyby o tom, proč si kapela vybrala takového mladíčka, když vzhledem ke svému statusu mohla sáhnout po nějakém větším jménu. Nemá smysl chodit okolo horké kaše. Nové album se Sepultuře prostě povedlo, a pokud se příště ukáže, že to není jen náhoda, tak jsem ochotný vzít Kissera a jeho partu na milost, protože po těch letech, co jsem na ně kvůli jednomu horšímu albu za druhým házel špínu, si novinkou vysloužili mou pozornost. Kaša
