Archiv štítku: hard rock

Sparzanza – Folie à cinq

Sparzanza - Folie à cinq
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / stoner metal
Datum vydání: 9.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Temple of the Red-Eyed Pigs
02. Alone with a Loaded Gun
03. Mr Fish
04. Follow Me
05. Crone of Bell
06. Phoenix Down
07. Night of the Demons
08. Eyes Wide Shut
09. Hell Is Mine
10. Devil’s Rain
11. The Reckoning

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Proč si myslíte, že severské země produkují do světa tolik kvalitních rockových a metalových interpretů? Jedná se o zemi hudbě zaslíbenou? Nebo tam snad žijí schopnější muzikanti než kdekoliv jinde v Evropě, potažmo po celé Zemi? Abych řekl pravdu, tak nemám ani ponětí, ale třeba se po úspěšném zdolání tohoto mého dalšího výtvoru alespoň o malou píď přiblížíme více k všeobjasňující pravdě. Nebo také ne.

Říkáte si, že jste v životě neslyšeli o kapele, jejíž ctnostný název se skví v nadpisu recenze? Nemusíte mít obavy, já sám jsem se k ní před lety dostal zcela náhodou. V intenzivním záchvatu nedostatku kvalitní hudby jsem se pokusil sáhnout po několika pro mě neznámých jmen a hle, vyplatilo se. Slovo Sparzanza zní možná divně a evokuje spoustu věcí, ale naštěstí tak úplně nekoresponduje s obsahem nového (a koneckonců i starších) alba. Kapela pochází ze Švédska, kde započala svou cestu za slávou již v roce 1996. Po patnácti letech tuhého stoner metalu přišel čas na v pořadí páté studiové album, které jen čeká, až ho pořádně protáhneme CD přehrávači.

Předchozí alba díru do velkého světa sice neudělala, ale vzbudila celkem záviděníhodný dojem v lokálních podmínkách mrazivého a v hokeji věčně třetího Švédska. Oficiální motto nové placky by se dalo slovem laika popsat přibližně jako: “Teď do toho pořádně řízneme a tu díru prostě vytvoříme, děj se co děj.” A nutno podotknout, že se nedá označit za přehnané nebo namyšlené. Možná právě naopak.

Nikde jsem se nedočetl, co by měl nebo má znamenat název alba, který je zřejmě francouzsky, tak jsem sáhl po osvědčeném google překladači. Ten vyplivl “Pět šílenství”, což je vzhledem k obalu i samotnému obsahu celkem pochopitelné. Texty se točí převážně kolem všelijakých psychóz, psychopatie, sebevražd nebo i pekla. Skutečně nejde o zrovna povzbudivé poslouchání, ale v dnešním světě, který je výše zmíněnými neduhy kompletně protkán, se není ani moc čemu divit. Osobně mi taková témata nevadí, ba naopak. Je ale na každém, jestli je ochotný ponořit se do kalných vod smutných veršů, nebo se naopak zaměřit na poměrně kontrastní vokál. Je až zajímavé, jak se dá z podstaty duše pochmurné téma zabalit do svěžího a příjemného vánku uchopitelného hlasového projevu. Každopádně má text hlavu a patu a některé pasáže určitých písní jsou vyloženě vynikající. Konkrétněji se více rozpovídám za chviličku.

Technicky a zvukem album prakticky nevybočuje ze zavedené klasiky. Kytara místy řvavá a utržená ze řetězu, jindy působící skoro až akustickým dojmem podkreslená dynamickým nebo naopak jemným bicím nástrojem. Vokály, jak jsem již zmínil, příjemné, čisté a snadno poslouchatelné. Při pohledu na tento odstavec a celkové hodnocení asi zůstává rozum stát. Nevím čím to, pravdou však zůstává, že dohromady jako celek se celé album poslouchá nadmíru excelentně. Výborný mix, celkové vyznění nebo magie? Nechám posoudit každého případného nového posluchače.

Téměř na konec bych si dovolil vypíchnout několik písniček, které stojí minimálně za týdenní nepřetržitý poslech. Prvním je první song na albu, klipová “Temple of the Red-Eyed Pigs“. Celá deska začíná tímto rychlejším kusem, který vyniká především působivým refrénem a místy ne zrovna čistým vokálem. Pokračujeme hned kusem číslo dva, který si říká “Alone with a Loaded Gun“. Již z titulu je jasné, že se nejedná zrovna o veselou záležitost na červánkový podvečer. Přeskočíme několik dalších kousků (neznamená, že ne výborných) a podíváme se podrobně na “Hell Is Mine“. Myslím, že se jedná o nejlepší pecku celé kompilace. Nejvýraznější je refrén, který prostě nemá obdoby. Jen tak dál a houšť i na dalších fošnách. Celé album uzavírá středně rychlá “The Reckoning“, která se přesně hodí na konec pelotonu. Dovolím si ocitovat kousek textu: “I have heard it all before, now you are face against the wall, as I finish with your lies…” Bravurní.

Poslední zářez na pažbě dlouhohrající mašiny Sparzanza ve mně na delší čas zanechá příjemné, byť díky textům poněkud mrazivé vzpomínky. To samozřejmě neznamená, že bych jej měl již naposlouchán. Naopak mám za to, že přede mnou skrývá ještě mnohá tajemství, která odhalí několik dalších (desítek) poslechů. Hlavně díky textové stránce projektu. Doporučuji.


Kabát – Banditi di Praga

Kabát - Banditi di Praga
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 10.12.2010
Label: EMI

Tracklist:
01. Banditi di Praga
02. Matky a závity
03. Lady Gag a Rin
04. Kdeco nám zachutná
05. Kávu si osladil (pro Frantu)
06. Ebenový hole
07. Projdu zdí
08. Narvi tam ten styl
09. Don Pedro von Poltergeist
10. Potkali se v Paříži
11. Nesahej na můj drink
12. Kdo neskáče není Švéd
13. Mouse Decadence
14. Peří, prach a broky
15. Schody

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Nemálo českých příznivců tvrdé hudby propadlo zvuku bicích a elektrických kytar prostřednictvím kapely, která se v českých podmínkách určitě dá nazývat fenoménem. Jak se národ přesvědčil jednoho večera na Vypichu, Kabáti se již delší dobu těší nemalé oblibě domácího publika a jejich novou desku tak zákonitě předcházela značná očekávání. Dlužno dodat, že z obou stran emočního spektra, protože vedle oddaných fanoušků existují i tací, především hudebně protřelejší posluchači, kteří po posledních dvou albech nečekají nic než jen hlubší zabřednutí do bahna komerce. Které straně tedy dává novinka za pravdu?

Údiv vzbuzuje už název a přebal alba “Banditi di Praga” (proč Praga, když jsou z Teplic?) – kapela se stylizuje do jakési obskurní společnosti gentlemanských desperátů, kteří by svým zevnějškem zapadli do pozdního devatenáctého až raného dvacátého století. Můj první dojem – co tímhle sledujou? Po absolvování mnoha více či méně soustředěných poslechů musím přiznat, že stále nemám nejmenší tušení. Oprávněné spekulace o jakémsi konceptu, kterého by se album mohlo držet, se ukázaly jako liché a stylizace a názvu se drží výhradně stejnojmenná skladba s pořadovým číslem 1. Samotná absence konceptu ale nevypovídá zhola nic o kvalitách hudby, o těch prozradí víc až poslech a musím říct, že po skeptických očekáváních musí posluchač chtě nechtě uznat, že to, co mu právě začalo hrát, je vlastně dost dobrý materiál. První polovina alba si totiž drží až nečekaně vysokou laťku a posluchače jímá zvědavost, co se urodí v té druhé. Tady ale padá kosa na kámen. Druhá polovina totiž až na jednu, dvě výjimky nenabízí zhola nic zajímavého, nápaditého nebo chytlavého a je to neskutečná škoda. Mít se v druhé půlce alba něčeho chytit, celkový dojem by byl mnohem lepší…

Troufnul bych si rozdělit písničky (je mi trochu zatěžko hovořit o albu, když jednotlivé písničky nedrží pohromadě prakticky nic) do tří pomyslných kategorií. První tvoří skutečně dobrý materiál (“Banditi di Praga”, “Lady Gag a Rin”, “Kdeco nám zachutná, “Ebenový hole”). Jejich umístění do první poloviny alba ale hodnotím spíš pozitivně – vzniká tak celkem homogenní pasáž, u které se člověk nenudí a poslech si dokonce užívá. Jakousi poslední záchranu skýtají songy “druhé kategorie”, jmenovitě “Projdu zdí” a Don Pedro von Poltergeist”, při jejichž poslechu člověk sice uzná, že to není špatné, ale přeci jen tam něco chybí. Je to škoda, protože nebýt těch nedotažeností, album by najednou stouplo v ceně jako celek. Třetí (a bohužel nejpočetnější) kategorii tvoří vata. Tyhle písničky jsou sice řemeslně dobře odehrané a tu a tam se objeví zajímavý prvek, bohužel ale postrádají to, co z dobrých prvků dělá dobrou píseň. Takhle zůstává jen hromada nudy, občas ozvláštněná promrhaným nápadem.

Přes všechny zápory je album “Banditi di Praga” dobře o dvě třídy lepší než jeho předchůdce “Corrida”. Kritiku rovněž nesnesou tradičně propracované, nápadité a aktuální texty, kterými nás poctil basák Milan Špalek. Obecně lze říct, že se jedná o lehce nadprůměrné album “nových” Kabátů, na kterém je znát, že nevyšlo z hlavy nevybouřených mladíků, kteří na počátku devadesátých let pod jmenovkou Kabát prorazili, ale dospělých lidí, kteří dělají muziku, která se jim líbí, pro lidi, kterým se líbí. Hodnocení je hodně ošemetná záležitost, protože pro ortodoxního fanouška půjde o další skvělé album jeho modly a pro posluchače s širším rozhledem a vyššími nároky deska nestojí ani za ohlédnutí. Sebe bych zařadil někam mezi oba vyhraněné tábory – Kabát beru jako oddechovou záležitost, na kterou nelze uplatňovat nějaké vysoké nároky. Když se od nich člověk oprostí, shledá v “Banditi di Praga” lehce nadprůměrnou desku Kabátů 21. století, které by však výrazně prospělo, kdyby vyšla jako EP, osekané o to, co celou desku jako celek sráží. Za těch několik dobrých skladeb a výborné texty si ale zaslouží svých pět minut slávy a dost možná i pozornost těch, kteří Kabáty po “Corridě” odepisovali…


Další názory:

Je důležité, jakým způsobem na hudbu nahlížíte a co od ní očekáváte. Pokud je to umění, což je jen tak mimochodem i můj případ, nezasloužil by si Kabát více než 2 body; pokud pouhou zábavu, jsou už na tom lépe. Problém jejich nejnovějšího alba “Banditi di Praga” tkví v tom, že i z pohledu pouhé zábavy moc neobstojí. Pokud nebudeme počítat úvodní povedenou hitovku “Banditi di Praga”, nezbude nic jiného než obyčejná vata. Sem tam vykoukne trochu zajímavější pasáž, hlavně ve druhé polovině, ale první půlka je opravdu jalová. Nemůžu si pomoct, ale ať “Banditi di Praga” poslouchám jak poslouchám, prostě mě více nudí než baví, což je, zvláště pak v případě kapely jako Kabát, opravdu fatální. Pomalu si začínám myslet, že tahle skupina už je docela mrtvá, když poslední solidní CDčko vypustila před nějakými 10, 11 léty. Nebo že by byl problém ve mně, že už o hudbě moc přemýšlím? Tak či onak, Kabát už dávno není nic, co by uspokojovalo můj hudební jemnocit.
H.


Lordi – Babez for Breakfast

Lordi - Babez for Breakfast
Země: Finsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 15.9.2010
Label: Sony Music

Hodnocení:
Seda – 5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na začátek bych měl asi udělat jedno vážné přiznání. Od Lordi jsem nikdy neslyšel celé album, když už jsem se k poslechu dostal, tak to byly jen hitovky. Zbytek jsem projel jen rychle na YouTube a i to jsem to nejčastěji po půlce vypínal. Zkrátka mě od nich baví jen pecky typu “Hardrock Hallelujah” nebo “Devil Is a Loser”. Zbytek mi prostě nepřišel nijak zajímavý, a tak jsem možná trochu riskoval, když jsem si je vzal na recenzi (bylo to obrovském nátlaku! [kecá – pozn. H.]), ale věřím, že to nijak neovlivní kvalitu této recenze.

Jak už každé malé dítě ví, Lordi jsou známí hlavně pro své masky. A s novým albem přisla i série nových. Tyhle modely se mi velice líbí, předtím mi vždycky přišli moc à la “Warhammer”. Ale tyhle jsou vcelku vydařené, favoritem byl u mě bubeník Kita. Ten však ve skupine už bohužel nepůsobí, album ale ještě nahrával.

Jak jsem psal v prvním odstavci, z “Babez for Breakfast” mě opět baví jen jeden nebo dva songy. Konkrétně stejnojmenná “Babez for Breakfast” a “This Is Heavy Metal”, hlavně první jmenovaná. Ta u mě poskočila na první místo hitparády od Lordi. “This Is Heavy Metal” mě ještě docela baví, ale není to prostě ono. Zbytek je jednoduchý klasický rock. Mě ale rock baví docela jiný, něco ve stylu Airbourne a AC/DC, ale tohle… nevím, prostě mi to nesedí. Ne každý autor se zavděčí všem. Je to kvalitní hudba, to bezpochyby. Své fanoušky to má a mít bude. Standard, kteří die-hard fanoušci Lordi vždycky ocení a od téhle party šílenců požadují.

Ze subjektivního hlediska by bylo hodnocení hodně nízké. Když to vezmu ale z druhé strany, tak je to prostě Lordí klasika, která neurazí. Dopadlo to podle očekávání – nebaví mě to. Hodnocení je proto tedy takhle malé, ale od nějakého true rockera co touto hudbou žije, by to určitě bylo mnohem větší. A teď mě nepomlouvejte v komentářích, prosím!


Další názory:

Já bych to tak černě jako Seda neviděl. Ano, Lordi sice nejsou (a nikdy nebyli a podle všeho ani nikdy nebudou) nějaké velké umění, ale o to u nich přece nikdy nešlo, o poctivý a staromilský hard rock však ano. V případě “Babez for Breakfast” člověk nedostane nic jiného než pohodovou, vcelku příjemnou a dobře se poslouchající placku, takovou oddechovku po náročném odpoledni, která vás zase zpátky nakopne. Jestli to je tohle málo nebo ne, to už záleží na každém posluchači. Já osobně fandím celkově spíše jiné muzice, přesto mi počínání Lordi není nijak nepříjemné, takže za mě je to hodně pěkná šestička, která ani v nejmenším nemůže urazit.
H.


Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven

Volbeat - Beyond Hell / Above Heaven
Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 10.9.2010
Label: Vertigo Records

Tracklist:
01. The Mirror and the Ripper
02. Heaven Nor Hell
03. Who They Are
04. Fallen
05. A Better Believer
06. 7 Shots
07. A New Day
08. 16 Dollars
09. A Warrior’s Call
10. Magic Zone
11. Evelyn
12. Being 1
13. Thanks

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už jsou to málem dva měsíce od té doby, co vyšla nová deska od Volbeat s názvem “Beyond Hell / Above Heaven”. Spousta z vás určitě již album slyšela, a tak bude vědět, o čem mluvím. Takzvaný heavy rock’n’roll od těchto Dánů nebyla nikdy příliš složitá hudba a ani jejich čtvrté album není výjimkou. Co se ale nezměnilo, je také to, že i v jednoduchosti je síla (někdy) a Volbeat přináší pořádnou porci zábavy.

“Beyond Hell / Above Heaven” je asi ještě přístupnější pro posluchače a většina skladeb se vám instinktivně zaryje do paměti klidně i po prvním poslechu. Určitě k tomu přispívá i další posun k přímočařejšímu rocku až popu. Tento posun jsme mohli zpozorovat už na minulém albu, ale tady se Volbeat dostali ještě trochu blíže a nepomůžou tomu ani o tón podladěné kytary. Příkladem takových skladeb budiž “Heaven Nor Hell” nebo “Magic Zone”. Ovšem zůstávají i tvrdší skladby, ve kterých se dokonce objevili i hosté ze slavných metalových kapel.

V tvrdších skladbách se skrývá hlavní síla alba, třeba otvírák “The Mirror and the Ripper” je pecka, co poměrně jednoduše zůstane v hlavě, vynikající je taky skladba “A Warrior’s Call”. Pocta dánskému boxerovi začíná slovy: “Let’s get ready to rumbleeeeeeeeee!” a nejen díky textu ve stylu “Feel the power of a warrior” dokáže výtečně nabít energií. Už jsem nakousnul, že na albu hostují někteří borci z jiných seskupení. Není to nikdo menší než Mille PetrozzaKreator a BarneyNapalm Death (neplést se Stinsonem).

“7 Shots”Petrozzou je asi nejlepší skladba z alba, která se na začátku tváří strašně nenápadně se svým takřka westernovým intrem a klidným zpěvem, ale po chvíli se rozjede v pořádnou palbu, která nenechá nikoho chladným. Skladba “Evelyn”, ve které si zapěl Barney, je na kapelu, jakou je Volbeat, trochu experiment. Dost fanoušků s ní asi bude mít problém, protože ve slokách si otevírá hubu na špacír Barney přesně tak, jak je zvyklý – v growlovacím stylu. Jeho mocný vokál je podpořen tvrdým kytarovým riffem a dokážu si představit, jak asi při poslechu kouká někdo, kdo si myslí, že nejtvrdší kapela je Manowar. V chytlavém refrénu už ale přichází Michael Poulsen a dodává skladbě až humorný kontrast. Ač se to tak možná nezdá a ač někomu možná nesedne, “Evelyn” je geniální skladba.

Ze třinácti skladeb na albu si vezmu na paškál ještě dvě. “Fallen”, která dokonce zní i v hitparádách na MTV, je hitovka jak podle učebnice. Chytlavé refrény a riffy, i emoce, které proudí ve zpěvákově hlasu, si oblíbí snad všichni bez rozdílu hudebního vkusu, věku, rasy a náboženského vyznání. Možná se nebude zdát jenom antikomerčním zatvrzelcům. Poslední skladbou, jež si podle mého zaslouží alespoň trochu podrobnější popis, je “Thanks”. Touto skladbou kapela vzdává svůj dík fanouškům a to je nejenom dobrý nápad (a určitě i chytrý tah, hehe), ale dokonce je to i hudebně kvalitní. Tohle by mohlo udělat více kapel.

Volbeat nestvořili nic světoborného, dá se říct, že je to prostě jejich tradiční album, takže po několika posleších pár songů omrzí a odpadne, další se zařadí k peckám z minulých alb do koncertních setlistů kapely. No, už se těším, až uslyším nové songy naživo.


Stone Sour – Audio Secrecy

Stone Sour - Audio Secrecy
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 7.9.2010
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždycky jsem Stone Sour bral jen jako kapelu, kam si Corey Taylor chodí odpočinout od tvrdší hudby a emotivně se vyřádit. Některé jeho balady jsou ale opravdu povedené, namátkou jmenuju “Bother” nebo “Through Glass”. Ve Stone Sour mi to nevadí, když už to ale tahá do Slipknot (“Snuff” mluví za vše…), tak to moc příjemné není. Všechny svoje emotivní výlevy by se měl držet právě zde a mít možnost vychutnat si zpěv i v jiné formě než jen řvaní.

Po krátkém intru “Audio Secrecy” už se deska plně rozjede. Stejně jako na “Come What(ever) May” je to hned pořádný, nekompromisní hardrock. “Mission Statement” je velmi podobná jako “30/30-150”. Tvrdší zpěv, který se perfektně chvílemi mění do čistého, zabijácký riff a rychlé bicí. Výborně uvítání do desky, a když to záhy potvrdí další “Digital (Did You Tell)”, tak je zatím “Audio Secrecy” výbornou prací. Kytarové riffy se opravdu povedly, James Root tu odvedl skvělou práci. Nejtvrdší část by byla za námi, takže pokud chcete od Stone Sour jen hardrock, tak už to vypněte (smích). Je tu totiž už pomalejší “Say You’ll Haunt Me”, do balady ještě ale nespadá, refrén je totiž rychlejší než zbytek písně a chvílemi je tu “tvrdší” verze Coreyho. Refrén je zároveň velice chytlavý, prostě to, co vám hned uvízne v hlavě. Skoro stejná je i další “Dying”, většinu času se jedná o pomalou táborovku, během chvíle se ale promění v něco opačného. V “Dying” se mi velice líbí kytarové sólo, které bych tam po dosavadním vývoji nečekal.

Po dvou hardrockovějších kouscích “Let’s Be Honest” a “Unfinished” se dostáváme ke zmiňovaným baladám. “Hesitate” je první pomalejší a vážnější, z balad od Stone Sour se mi vždycky líbí jen některé. Zde je to hlavně “Miracles”, ale nepředbíhejme. Hned po “Hesitate” je tu “Nylon 6/6”, abyste se úplně nevybrečeli, vložili autoři mezi dvě měkkčí jednu rychlejší. A teď tu “Miracles”, pro mě nejlepší song na desce. Řadí se k velikánům mezi rockovými baladami jako “Bother” a “Through Glass”, nevím, čím to je, ale pro mě je velice chytlavá. Další pomalejší “Pieces” už se mi zas tolik nelíbí, ale refrén je opět velice chytlavý. Refrény jsou tu celkově velmi silná věc, každá z těchto písní by mohla být často hraným hitem v rádiích. Dále už to není nějak podstatné, průběžně se střídá tvrdší s měkkčí a není to nic důležitého. Zmíním ale předposlední “Anna”, která určitě patří mezi mé top5 z “Audio Secrecy”. Střídá se pomalé s rychlým, a kdyby se vyměnil CoreyKurtem Cobainem, mohla by to být i zajímává píseň od Nirvany.

“Audio Secrecy” je podlě me poměrně podařené dílo. Pár songů bych ale vyházel, mezi “Miracles” a “Anna” je to celkem hluché místo, které mi docela vadí. Chybí mi tu ale více nářezů, po úvodních dvou tam skoro žádný není. V tom bylo “Come What(ever) May” mnohem lepší. Stone Sour vydávají desky pramálo, když už ale, tak stojí za to.


Kiss, Taking Dawn

Kiss
Datum: 23.5.2010
Místo: Praha, O2 Arena
Účinkující: Kiss, Taking Dawn

Jedna z legend rockové muziky Kiss opět v Praze! Tentokrát se vrátili na podporu desky “Sonic Boom”, kterou zahrnuli i do názvu celé turné Sonic Boom Over Europe: From Beginning to the Boom. Jak pojmenování napovídá, byl to rychlý průlet od začátku kapely až doteď. Vzadu na obrazovce tedy občas byly promítány starší fotky členů a pár retro videí. Kiss mají jednou velikánskou výhodu: přes jejich masky není vidět důsledek času – stáří. Například takový Gene Simmons by mi mohl se svým věkem dělat dokonce i dědu. Díky maskám však vypadají stejně jako před 30 lety a jejich show tedy po několik let drží stejný náboj.

Před Kiss zahrála jedna předkapela, konkrétně Taking Dawn. Kluci se snažili, ovšem kvůli horšímu ozvučení a ne příliš ideálnímu místu, kde jsem byl, jsem z jejich show moc nepoznal. Songy mi přišly skoro furt stejné, kdybych byl ale asi níž, líbilo by se mi to více. Takhle mě to ale moc nezaujalo a musel jejich vystoupení přetrpět. Kytary byly zabité a zpěvákovi nešlo rozumět. Bicí také postrádaly potřebnou razanci. Blbě se mi to hodnotí, to musí lidé, co byli dole na stání. Na hlavní hvězdy večera je ovšem zvuk vyladěný a bylo to v pořádku.

Po Taking Dawn se zakryje pódium za plachtu, na které je veliký nápis Kiss. Dolaďovaly se detaily a mohlo se začít, nebyl to hned klasický nástup. Nejdříve se na obrazovkách objevila mapa Evropy, která se postupně přibližovala do Čech, Prahy a k aréně O2. Poté bylo natočeno video, jak obrovský Gene Simmons kráčí mezi mrakodrapy v Americe. Ještě je pak záběr kapely, jak jde na pódium a právě za tuto plachtu. Ta je ihned stažena, kapela vyjede na jakési rampě a začínají první tóny. Vše doprovodilo nečekaný výbuch petardy – show může začít. Otvíračka byla nejnovější pecka “Modern Day Delilah ze “Sonic Boom”. Pyrotechnika je velice častým jevem při této show, ono se vlastně ani nejednalo tolik o hudební představení. Spíš zábavu, kterou vedli tyto čtyři chlapíci a ve volných chvílích to doprovázeli nejpodctivější hudbou – rockem. Každý ze členů měl chvilku, kdy mohl ukázat své dovednosti. Eric Singer se svým mini sólem na bicí, Thommy Thayer a jeho kytarová sóla. Paul Stanley byl zase po celý večer hlavním tahounem a komunikoval s diváky. Za svou existenci už to má tolik vypilované, že prostě ví, co má udělat. Diváky si také získal tím, že nám všem pogratuloval k úspěchu v hokeji.

Vrchol ovšem přichází až s Genem Simmonsem. Jeho legendární sólo na basovou kytaru a přitom kapsle s umělou krví. Odmalička byl můj sen to vidět a teď se to konečně splnilo. Gene je i různě vyvěšován do vzduchu, ke konci se ale ocitne až na úplně horní rampě, kde odehraje a odzpívá další song. Nejeden člověk by se na jeho místě hodně bál, v takové výšce stát není žádná legrace. Paul Stanley nesmí zůstat pozadu a ke konci, konrétně při songu “I Was Made for Lovin’ You” je převezen doprostřed haly, kde měl připravené svoje místo. Samozřejmě celý song odehrává tam.

Zahrány byly nejvetší hity typu “Shout It Out Loud”, “Detroit Rock City”, “Love Gun”, až po věci novejší jako “Say Yeah” či již zmiňovaná “Modern Day Delilah”. Vystoupení trvalo skoro dvě hodiny, byl to prostě veliký večer. Kiss zůstanou nesmrtelní.


Airbourne – No Guts, No Glory

Airbourne - No Guts, No Glory
Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2010
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už to vypadalo, že se AC/DC nedočkají svého následovatale. Ovšem to by se nesměli zjevit Airbourne, kapela, která pochází ze stejné země a má stejný cíl – bláznit na pódiu a hrát do té doby, než to jen půjde.

Co se týče historie Airbourne, tak ta je poměrně krátká, přesto obsáhlá. Prvně o sobě dali vědět už v roce 2004, kdy vyšlo ven EP “Ready to Rock”. První studiové album se jmenuje “Runnin’ Wild” a obsadilo vyšší patra všemožných žebříčků. Tímto albem se Airbourne dostali poměrně vysoko a jejich hitovky se umisťovaly do různých soundtracků. Songy “Too Much, Too Young, Too Fast” nebo “Runnin’ Wild” se staly poměrně žádaným zbožím.

I s pouze dvěma alby Airbourne objíždí svět, momentálně mají v pořadníku Evropu, poté je čeká zámořský kontinent a v létě samozřejmě festivaly. Skupina si zahraje i na velikém Download Festivalu.

Po otvíračce “Born to Kill” poznáte, o co se jedná. Je tu vidět značná inspirace od AC/DC, nezkušený posluchač by nepoznal rozdíl. Dále jsou tu slyšet i prvky další klasiky, Motörhead. Prostě hard rock, jak má být. Hudba od Airbourne zní, jako kdybyste vzali pecky od AC/DC a dali jim modernější kabát. Omlouvám se, že je neustále srovnávam s AC/DC, ale ono to jinak nejde… Prvek Motörhead je výborně poznat ve čtvrté “Raise the Flag”, kde se oproti první trojici vše zrychluje a dostává do trošku tvrdší podoby. Dále není k hudbě co dodat, není tu co popisovat. Vše se odehrává ve stejném duchu a není tu žádny větší výkyv. Hard rocková jízda až do konce. “No Guts, No Glory” je album, které neurazí. Hodí se skvěle k jízdě do auta, na odreagovaní.

Airbourne dokázali, že i v dnešní době vzniká nový kvalitní rock. Toto a předchozí album kapely může opět dotáhnout k rocku i mladší generaci a mlaďoši získají nové vzory. Stejně jako tenkrát, když byl Angus Young vzorem pro naše otce. Airbourne budou určitě vynikat skvělou živou show, na kterou, až bude šance, se budu muset zajít podívat. Uvídíme, jak si povedou v budoucnosti, zda za takových 20 let budou mít status legendy jako právě AC/DC. Co se týče hodnocení, tak pro mě je to jasná šestka. Doby, kdy jsem ujížděl na rocku, už jsou dávno pryč, a proto to na víc než šest není. Klasičtí rockeři tuto desku ovšem ocení více.


Kiss – Sonic Boom

Kiss - Sonic Boom
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 9.10.2009
Label: Universal Music Group

Hodnocení: 5,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Legendární zamaskovanci jsou zpět! Po více než deseti letech se tato čtyřka vrátila do studia a začala nahrávat. Pokud se vám líbí Kissácké songy vytvořené okolo roku 1977, budete se cítit jako doma. “Sonic Boom” má typické Kissácké rysy, prostě jak je známe z dřívějška. Už při vydání prvního singlu “Modern Day Delilah” jsem věděl, že tohle album bude povedené – a nemýlil jsem se. Od prvního poslechu tohoto nového songu jsem z plánovaných alb očekával “Sonic Boom” nejvíce.

Tihle hoši vždycky těžili více ze své image a show, nežli skutečně na své hudbě. Např. Simmonsův dlouhatánský jazyk a trik s umělou krví je vždy hlavní atrakcí na koncertech. Členové i v tomto úctihodném věku stále drží svoji mládeneckou energii a zápal.

Vše otevírá již výše zmiňovaná “Modern Day Delilah”. Tento song je trošku tvrdší od ostatních, vhodně zvolený na titulní song. Kdyby byl vytvořen o pár let dřív, určitě by dnes zaujímal místo v největších hitech, možná se tam ještě dostane. Po ní následuje “Russian Roulette”, pokud vám to něco připomíná, ano, má to stejný název jako jedno z alb další klasiky Accept. O žádnou cover verzi se ale nejedná a s Accept to nemá nic společného. Tento song je o něco zpěvnější než první, perfektně se hodí na koncerty, kde diváci můžou vyřvávat refrén. Další zhruba tři songy se odehrávájí ve stejném duchu. Klasický Kissácký styl, písně jsou podobné peckám z minulosti. Tudíž očekávejte něco podobné např. “Detroit Rock City”, “Shout It Out Loud” nebo “Deuce”. Za zmínku stojí ještě sedmá “All for the Glory”. Tato píseň se mí líbí z celého alba asi nejvíce, a to z jedného prostého důvodu – chvíli se jede rychle, chvíli pomalu. Vše doplněný o výborný text. Pro mě song číslo jedna z toho alba. Když mluvíme o pomalosti, tak v tom vede jasně devátá “I’m an Animal”. Nejpomalejší song na albu, který v sobě má i trochu prvky blues hudby. Vše zakončuje “Say Yeah”, také hodně zpěvná píseň, kterou Kiss i nedávno zařadili do svého setlistu na živých koncertech. Je to dobrý tah, jako u “Russian Roulette”. Zkrátka to diváky vybízí k připojení se. I ten typ lidí, co jen v klidu sedí a dívá se.

Není vůbec znát, že Kiss přes deset let nenahrávali. Vše se nese se ve starém dobrém duchu. Toto album by mělo potěšit snad každého fanouška klasického rocku i Kiss. Hodnocení 5/10 je optimální – ne, že by album bylo špatné, ale nepřináší nic nového a potěší převážne starší fanoušky.


Kabát – Země plná trpaslíků

Kabát - Země plná trpaslíků
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 6.11.1995
Label: Monitor

Odkazy:
web / facebook

Zřejmě se vám bude zdát, že recenze Kabát na Sicmaggot je těžký úlet, ale občas si dokonce i někdo jako já potřebuje střihnout nějakou oddechovku. A pokud by někomu přišlo, že se sem Kabáti nehodí, tak si uvědomte, že nezáleží na tom, kolik prodali desek nebo jak často je hrají v rádiu, pořád je to bigbít. A navíc jsem na Kabátu před nějakými 12 nebo 13 roky začínal… takže… hm, asi nostalgie, hehe… A proč jsem si vybral zrovna “Země plná trpaslíků”? Ani nevím. Proč prostě ne?

Možná mi to zkazí image, ale musím uznat, že Kabát na “Zemi plný trpaslíků” sázejí docela solidní pecky. Některé songy sice stojí za hromadu hnoje (“Už mě bijou”, “Dávám ti ještě jeden den” nebo “Dávno už vim”), ale většina položek v tracklistu jsou solidní hroudy.

Jako první stojí za zmínku “Všude tu sou” – ještě teď si pamatuju, že jsem byl jako malý z tohohle songu hotový. Nejsilnější čtveřice songů ale začíná až s titulní “Země plná trpaslíků” s velice zábavným textem. Na trochu vážnější notu uhodí “Zhasněte světla” (nebo se mi to jen zdá?). Každopádně to není špatná písnička. Mě osobně hodně baví svižná “Zasypat to vápnem” s prímovým zkreslením kytar. Občas to nese i mírné náznaky tvrdosti (to víte, moc tvrdí mi Kabát vážně nepřijdou, protože jsem si těsně před nimi dával zabijáckou kombinaci Anaal Nathrakh – The Berzerker). Poslední z té silné čtverky je “Silnej jako vůl”. Doteď si ještě živě vzpomínám, že to tohle bývala moje nejoblíbenější pecka.

Stále ale ještě nejsme na konci. Ten největší hit všech hitů se ukrývá na úplně posledním místě. Ano, samozřejmě myslím “Láďa”. Ne, nedělejte, že nevíte, o co jde. Stejně vám to nikdo neuvěří. Nikdo z nás tady není takový tvrďák, aby nevěděl, že “Láďa má velkou hlavu jak pytel od banánů”. Tenhle song je prostě tak debilní, až je dobrý.

No, takže si to shrneme – tahle recenze stojí za hovno, ale co jste čekali? Já říkal, že je to úlet. Jo, vy jste asi chtěli hodnocení alba, že? Popravdě řečeno, ani nevím, jak to ohodnotit. Tady selhávají všechna moje kritéria pro hudbu. Kabát je prostě sranda záležitost pro prdel a tak se taky musí brát. Zábavná oddechovka.

P. S. Asi se s vámi rozloučím, protože za takovouhle “recenzi” očekávám vyhazov :)


Lordi, Fatal Smile, Brandon Ashley & The Silverbugs

Lordi
Datum: 16.3.2009 / 18.3.2009
Místo: Pardubice, ČEZ Arena / Plzeň, TJ Lokomotiva
Účinkující: Brandon Ashley & The Silverbugs, Fatal Smile, Lordi

Finská hard rocková monstra se opět rozhodla přijet “postrašit” své české fanoušky a tentokrát v duchu motta jejich filmu “Dark Floors” – “The Fear Is Here” – s sebou přivezla monstrózní show plnou hororových prvků a různých vychytávek. Lordi vystoupili 16.3. v Pardubicích, 17.3. v Ostravě a 18.3. v Plzni. Já se zúčastnila jejich koncertu v Pardubicích a Plzni.

Koncert v Pardubicích se konal v Malé aréně. Na místo jsme dorazili někdy po druhé hodině, našli jsme tourbus, seznámili se s tour managerem Rikkem (milým tak, jak tour manageři bývají) a jelikož tam v podstatě nebylo nic k vidění, tak jsem se přesunuli ke vchodu do haly. Teda, mysleli jsem, že je to ten správný vchod. Z tohoto omylu nás vyvedla místní prodavačka lístků. Proto jsme se rychlým krokem (dobrá, letěli jsme jak zběsilí) přesunuli již ke správnému vchodu. Akorát včas, abychom zaslechli konec zvukovky Lordi (zrovna zkoušeli song “Dr. Sin Is In”). Dovnitř začali pouštět po sedmé hodině. Zakotvila jsem v první řadě vpravo, před kytaristou Amenem. Lordi si s sebou přivezli dvě předkapely, Italy Brandon Ashley & The Silverbugs a švédské Fatal Smile. Při letmém poslechu těchto dvou kapel na MySpace mi Fatal Smile přišli mnohem lepší. Když pak jako první předkapela nakráčela na pódium partička kolem Brandona Ashleye a začala hrát, nepřišla mi zas tak špatná. Její vystoupení však bylo něco příjemnější pro přítomné pány, jelikož během několika songů se na pódiu svíjela pohledná slečna, která vystřídala několik převleků… od roztleskávačky po dominu s bičíkem. Druhá předkapela Fatal Smile nám předvedla vcelku zdařilé vystoupení a i na publiku bylo vidět, že si je užívá víc než předchozí kapelu. Pak již přišel čas na hlavní hvězdu večera. Během přestavování pódia jste si mohli pořádně prohlídnout jeho výzdobu. Vpravo stála šibenice s mrtvolou, támhle ležela ruka či jiná končetina, tuhle stála sklenice s naloženýma očima. Celé pódium bylo designováno do jakéhosi pitevního sálu s pitevním stolem uprostřed.

Setlist Lordi:
01. Intro
02. Girls Go Chopping
03. They Only Come Out at Night
04. Raise Hell in Heaven
05. Bite It Like a Bulldog
06. Who’s Your Daddy?
07. Blood Red Sandman
08. Man Skin Boots
09. Haunted Town
10. [Awa sólo]
11. Deadache
12. Bringing Back the Balls to Rock
13. Monster Monster
14. It Snows in Hell
15. Wake the Snake
16. Dr. Sin Is In
17. Missing Miss Charlene
18. Would You Love a Monsterman?
19. Devil Is a Loser
20. Hard Rock Hallelujah

Lordi nám přijeli představit v pořadí už čtvrtou řadovou desku “Deadache”. Koncert začal tradičně s “Intro”, které je inspirováno říkankou z hororu “Noční můra z Elm Street” (Lordi se i snažili pro odříkání intra na albu získat představitele Freddyho Kruegera, herce Roberta Englunda, ale bohužel se nezadařilo). Intro plynule přešlo v první song večera “Girls Go Chopping”, při kterém si Mr. Lordi vzal do ruky sekerku, ze které při máchání stříkala umělá krev. Koncert Lordi je podobných rekvizit plný. Můžete vidět motorovou pilu, ze které také stříká krev, kyblík plný utržených končetin, různé zohavené panenky, ze kterých srší jiskry. Nesmím samozřejmě zapomenout na netopýří křídla, které se během písně “Devil Is a Loser” rozevřou. Celá show Lordi je také založená na pyrotechnických efektech, plamenech a podobných kravinkách. Tento koncert byl jednou věcí výjimečný, a to tím, že klávesistka Awa slavila své narozeniny. Vzhledem k tomu, že je to dáma, nebudu prozrazovat její věk, ale na nějakých 300 let starou čarodějnici vypadá celkem zachovale. Awa dostala dort a “fresh meat”, jak toto překvapení nazval Mr. Lordi. “Fresh meat” bylo v podobě upíra, který Awu vzal do náruče. Ale se slovy Mr. LordihoAwě, že si ho může sníst později, musel opustit pódium. Každý člen kapely měl takové svoje speciální vystoupení. Basák Ox přivede na řetězu na podium podivnou kreaturu, které pak utrhne ruku. Bubeník Kita, jako správný samuraj, svede boj s jiným samurajem a uřízne mu hlavu. Klávesistka Awa probodne tyčí tancující párek zombíků. Kytarista Amen, jako faraon, čte z Knihy mrtvých, načež pak na jeden list něco napíše a hodí ho do publika (ten papír mám, je tam napsáno místo a datum koncertu a jeho podpis). A Mr. Lordi jako ďábelský doktor během songu “Dr. Sin Is In” provede přímo na pódiu pitvu jakéhosi podivného stvoření, které ne a ne umřít. Moc se mi líbilo, když během písně “It Snows in Hell” začalo opravdu “sněžit”, úžasný dojem umocňovalo i perfektní osvětlení. Koncert byl samozřejmě zakončen hitovkou “Hard Rock Hallelujah”. Jako suvenýry jsem si z tohoto koncertu odnesla již zmiňovaný papír od Amena, jeho trsátko (v pořadí už druhé, jedno mám již ze Zimního Masters of Rock) a Oxův playlist.

Koncert v Plzni se konal v hale Lokomotiva. Opět jsem si vybojovala první řadu vpravo. Jako třetí předkapela se zde měla představit česká formace Interitus, která z mně neznámého důvodu nevystoupila. Z vystoupení předkapel bych chtěla vypíchnout, že tohle byl poslední koncert Brandona Ashleyho na turné s Lordi. A jak už to bývá zvykem, když nějaká kapela končí na turné, členové ostatních kapel a crew si pro ni něco připraví. Tentokrát vtrhli na pódium jako divá zvěř s kytarami v ruce a dělali tam docela slušnej bordel. Mezi “okupanty” pódia jste mohli zahlédnout tour managera Rikka, ale taky bubeníka Kitu bez masky. Měl na hlavě kapucu, na očích sluneční brýle a přes obličej šátek, takže ho opravdu skoro nikdo nepoznal. Až na mě a skupinu lidí, co tam byla se mnou. V jednu chvíli, když stál před námi, tak jsme ho začali tak mohutně povzbuzovat, že mu došlo, že víme, kdo je zač, což se nám i po koncertě potvrdilo u tourbusu (ale o tom až později). Koncert Lordi probíhal naprosto stejně jako ten v Pardubicích.

Po koncertě jsme se byli seznámit s předkapelami a kupodivu si nás z Pardubic pamatovali. Po nezbytných fotografiích jsme se přesunuli k tourbusu Lordi. Čekání se vyplatilo a jako první vylezl bubeník Kita. Bylo však na něm vidět i slyšet, že je solidně nachcípaný, takže se nám jen podepsal a odešel. Předem chci upozornit, že všichni členové Lordi během setkání byli bez masek, takže bohužel nemám žádné fotky. Jako další dorazil kytarista Amen a po něm pak basák Ox a klávesistka Awa. Všichni bylo moc milí a ochotní, zůstali s námi venku před busem a asi hodinu jsem se tam konverzovali. Jako poslední těsně před odjezdem autobusu dorazil i Mr. Lordi. Ale jelikož se autobus už chystal k odjezdu, tak se nám jen podepsal a zmizel uvnitř busu.

Myslím si, že kdo si nenechal ujít jeden z koncertů jejich turné, nelitoval. Vím, že Lordi jsou mnohýma dost opovrhovanou kapelou. Jenže ti dotyční zdá se nechápou, o čem vlastně jsou. Lordi jsou hlavně o zábavě, hororu a chytlavých melodiích. Nehrajou si na nic, co nejsou. A ti, kteří tohle pochopí, nemůžou odcházet z koncertu jinak než spokojeni, protože tohle všecho se jim tam dostane.