Archiv štítku: hard rock

Van Halen – A Different Kind of Truth

Van Halen - A Different Kind of Truth
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 7.2.2012
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Tattoo
02. She’s the Woman
03. You and Your Blues
04. China Town
05. Blood and Fire
06. Bullethead
07. As Is
08. Honeybabysweetiedoll
09. The Trouble with Never
10. Outta Space
11. Stay Frosty
12. Big River
13. Beats Workin’

Hodnocení:
Ellrohir – 5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po dlouhých 14 letech se na scénu vrací americká hard rocková legenda Van Halen. A to v sestavě z jedné čtvrtiny staronové a z jedné čtvrtiny úplně nové. Tedy “nové” – oni spolu takhle fungují a koncertují už od roku 2007, ale teprve nyní nás kvarteto poctilo plnohodnotnou hudební nahrávkou. Co nám tedy rodinná sešlost Van Halenů doplněná o zpěváka Davida Lee Rotha přináší?

Předně velké pozvdižení a spoustu mediálního humbuku, jaký nevyhnutelně provází takovou událost, jako je dalo by se říct “comebackové” album skupiny tak známé a slavné. Van Halen byli jako mnohé jiné kapely na samém vrcholu v 80. letech. A já jsem tedy bohužel upřímně přesvědčen, že dnes v 21. století stínu své někdejší slávy ani zdaleka nedosahují.

Deska “A Different Kind of Truth” přináší celkem 13 nových songů, přitom se ale svou délkou vejde do 50 minut. Skladby jsou tedy spíše krátké než dlouhé (nejdelší má 5 minut) a to z mého pohledu svědčí o jednom – nejde o nic hudebně převratného a vyumělkovaného, ale mnohem spíš o “klasické” rockové hitovky určené pro široké publikum, které – jak tvrdí poučky – zhruba někdy po třech minutách začíná pomalu ztrácet pozornost, a proto je třeba píseň včas “utnout”. Zásady “nebýt moc dlouhý” se nahrávka drží spolehlivě. To by ještě nemuselo být na škodu, problémy jsou jinde.

Hned první song “Tattoo”, který se objevil i jako první singl propagující album, mě osobně spíše odradil než navnadil. Soudě dle reakcí lidu obecného se to sice valné většině fanoušků více méně líbí, mně to ale vyloženě nesedí. Sice tam člověk dokáže jasně najít prvky řekl bych “klasického amerického hard rocku”, ovšem na druhou stranu tomu nějak chybí jakási “lehkost”, jakou mají dnes už léty prověřené “osmdesátky”, včetně těch kousků, které tehdy stvořili Van Halen a které je vynesly na vrchol. Možná to byl umělecký záměr, ale pokud ano, tak u mě se nesetkal s pochopením.

Album pak pokračuje více méně v podobném duchu a tónu. Příliš (v podstatě vůbec) se mi nedaří najít si tam něco, co by jednak nějak zvlášť vyčnívalo a druhak mě dokázalo přimět si nenuceně notovat spolu s hudbou a zpěvem. Místo toho spíš kroutím hlavou v marné snaze nalézt si něco, co by vybočilo z průměru a dokázalo mě zaujmout. Pak jsou přítomna taková místa, která se mi vyloženě nelíbí – jako například refrén skladby “China Town”. Přitom kytarová práce v tomhle songu je zrovna více než dobrá a patří k těm lepším okamžikům. Ale dohromady to nefunguje. Zpěv mi vůbec vadí víc než často – další takový problematický kousek je třeba “Bullethead”, opět v refrénu. Přitom to rozhodně není proto, že by to zpěvák neuměl, ale prostě ten zvolený způsob zpívání není kompatibilní s mým vkusem a vhodný pro moje uši. Pak tu máme i zcela komplet špatné počiny, z nichž nejvýraznější je “Stay Frosty”, song, který ve mně mimo jiné vyvolal traumatickou vzpomínku na loňskou tragédii jménem “Lulu” od Metallicy (a Lou Reeda). O zbytku alba bych se vyjádřil jako o takovém průměru – vyloženě neurazí, ale ani nenadchne a nezaujme.

Omílat něco v tom smyslu, že David umí zpívat a že Eddie umí hrát na kytaru (a Alex umí bubnovat a mladý Eddieho syn Wolfgang zvládá basu), to by bylo asi trochu nošení dříví do lesa. Na druhou stranu těžko můžu říct cokoliv víc. Přinejmenším do vydání dalšího alba pro mě Van Halen nadále zůstanou rockovými velikány let osmdesátých (maximálně počátku devadesátých), kdy vznikaly hitovky jako “Jump” nebo “Dreams”, které, nadány jakýmsi podivným kouzlem, spolehlivě baví dodnes. Jsem osobně přesvědčen, že na “A Different Kind of Truth” žádná takováhle jasná a nezapomenutelná budoucí hitovka ani zdaleka není a že v delším horizontu deska zapadne hluboko pod mnohé lepší, které má už kapela za sebou.


Další názory:

Tak už i Van Halen, další z velkých rockových dinosaurů let dávno minulých, jsou zpět s novou deskou. Hned první odborné a zaručeně upřímné a nezaplacené recenze, které se na “A Different Kind of Truth” objevily, hlásaly nějaké kydy o albu roku, ne-li přímo desetiletí, ale nevěřte tomu – na objednávku psané “recenze”, které jsou víc než něčím názorem spíše reklamou, nelze brát za bernou minci. “A Different Kind of Truth” není deskou roku, ani jakékoliv jiné časové periody. Ve skutečnosti je to prostě docela příjemná rocková nahrávka – nic víc, ale ani nic míň. Pojďme se ovšem malinko zamyslet… je to špatně? Já jsem toho názoru, že nikoliv. Stačí si jen uvědomit fakt, že právě tohle vždy byla doména Van Halen – chytlavé a nepříliš náročné rockové songy s optimistickou náladou. Nebudeme si nic nalhávat, není to žádné vysoké umění (a ani nikdy nebylo) – už jen z tohoto důvodu se dle mého názoru o nějaké desce roku nedá mluvit ani nejmenším (uznávám však, že to jistě z části záleží na úhlu pohledu – je pravda, že já mám možná oproti většině lidí vnímání hudby trochu posunuté a uplatňuji trochu jiné nároky) -, ale v tom až zas takovou překážku nevidím. Eddie Van Halen je sice výborný kytarista a David Lee Roth výborně zpívá, ale nekonají se žádné exhibice a oba pracují pro píseň. “A Different Kind of Truth” je tím pádem opravdu zábavná milá deska, která se velmi dobře poslouchá. Nic víc, nic míň…
H.


Chrome Division – 3rd Round Knockout

Chrome Division - 3rd Round Knockout
Země: Norsko
Žánr: hard rock / heavy metal / rock’n’roll
Datum vydání: 6.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Bulldogs Unleashed
02. 7 G-Strings
03. Join the Ride
04. Unholy Roller
05. Zombies and Monsters
06. Fight
07. The Magic Man
08. Long Distance Call Girl
09. Ghost Riders in the Sky [Johnny Cash cover]
10. Satisfy My Soul

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter

Téměř all-stars projekt Chrome Division působí na hudební scéně pod křídly Nuclear Blast již téměř pět let a není tedy divu, že za těch několik globálně nevýznamných oběhů Zěmě kolem Slunce stihli vydat již tři řadová alba. O tom aktuálním si teď popovídáme trochu více.

Proč “téměř” all-stars projekt? Inu, protože hlavním reklamním tahákem uskupení je jednoznačně kytarista Shagrath, kterýžto momentálně působí také ve veleznámých Dimmu Borgir. Nějakou chytrou hlavu asi trklo, že taková ikona, kterou momentálně Shagrath bezesporu je, má šanci ze svých fanoušků vytřískat ještě nějaký ten dolar navíc. Nebo několik milionů dolarů navíc. Ostatní členové bandu proti Shagrathovi pomalu nestojí ani za zmínku (ne že by oproti jeho partům hráli zcela bezvýznamně, ale jednoduše proto, že nejsou tak známí), snad jen Tony White kdysi mlátil do škopků v Old Man’s Child. Jenže kdo si to dneska pamatuje?

Řekněme si hnedka na rovinu: od tohoto alba nečekejte žádný převratný milník v oblastni heavy metalové hudby ani kolekci toho nejlepšího, co se na scéně za posledních několik měsíců stihlo urodit. Chrome Division si už od začátku vůbec, ale vůbec na nic nehrají a na celkovém vyznění nahrávky je to sakra znát. Stejně jako na minulých fošnách na nás vybafnou “hlubokomyslné” texty s tématy točícími se převážně kolem ženských, chlastu a rock ‘n’ rollu. Nic nového a nic, co ještě minimálně tisíckrát neuslyšíme jinde. Problém je ale v tom, že i nesčetněkrát ojeté klišé může znovu bavit, a právě tím, že kapela moc dobře ví, jak moc obehraný styl má v repertoáru, se dá i docela dobře poslouchat. Jde sice jen o zábavu a čisté odreagování, ale není to přesně to, po čem průměrný posluchač prahne?

Hudba Chrome Division je energická a víceméně poslechově nenáročná. Žádné ultrasložité kytarové riffy ani přepísklé bicí, prostě takový standard. Líbí se mi hlavní vokál, který perfektně sedí do celkového vyznění jednotlivých písniček. Už jsme řekli, že produkce Chrome Division je spíše hospodská odreagovačka, to ale nic nemění na tom, že některé songy mají své silnější chvíle, a to hlavně v refrénech. Třeba taková “Satisfy My Soul“. Sice refrén dokola opakuje tři slova, ale nějakým záhadným způsobem mě prostě baví a zrovna tenhle kousek nemůžu poslední dobou dostat z hlavy.

Tak se pomalu dostáváme k výčtu jednotlivých kousků. Album otevírá klipová a poměrně rychlá “Bulldogs Unleashed“. O jejích kvalitách nebo nekvalitách se můžete sami přesvědčit v přiloženém videu. Dětinsky jednoduchý text kdekdo přehlédne. Následuje “7 G-Strings“, takový standard Chrome Division. Není špatná, ale nic veleúžasného. Následuje “Join the Ride” s megaklišé refrénem, až se musím pro sebe usmát. “Unholy Rider” se dobře poslouchá, i když se od svých předchůdců víceméně vůbec neliší. Jedna z nejzábavnějších písniček “Zombies and Monsters” je pěkně chytlavá a obzvlášť v refrénu pekelně zábavná. “Fight” při poslechu přecházím obvykle bez většího pozastavení. “The Magic Man” na vás dýchne baladickou atmosférou a donutí rozhoupat se v rytmu pomalé kytary a příjemného retro vokálu. “Long Distance Call Girl” není nijak zvlášť zajímavá, ale neurazí. Oproti tomu “Ghost Riders in the Sky” a hlavně závěrečná “Satisfy My Soul” jsou doslova balzámem na heavy metalovou duši.

Po přečtení několik posledních odstavců a letmém přehlédnutí výsledného hodnocení se musíte chytat za hlavu a nechápete, proč něco popisuji a něco jiného hodnotím? Inu, album je sice totálně klišoidní a vlastně ničím moc zajímavé, ale prostě mě baví dostatečně na to, abych sáhl po šťastné sedmičce. Nenáročná a zábavná hudba, vhodná na odregování po náročné zábavě nebo do auta. A o to tady přeci od začátku jde, nebo ne?


Další názory:

Strašně přeceňovaná záležitost. Zajímalo by mne, jestli by měli Chrome Division alespoň polovinu pozornosti, jaké se jim dostává, kdyby v jejich sestavě nefiguroval ShagrathDemon Burger a kdyby neměli za zadkem největší metalový label současnosti. “3rd Round Knockout” je sbírka toho největšího a nejprovařenějšího hard rockového klišé, na které si jen můžete vzpomenout, v nijak extra záživném podání; celé se to navíc snaží tvářit tak cool, až to ani není vtipné. Nuda od začátku do konce.
H.


Kabát

Kabát
Datum: 1.4.2011
Místo: Liberec, Tipsport Aréna
Účinkující: Kabát

Pokud nejste na Sicmaggot nováčky, jistě už máte jakýs takýs přehled o hudebním vkusu zdejších redaktorů. Já osobně se nijak netajím tím, že fandím především black metalu, doom metalu, avantgardě, jakož i dalším co nejnenormálnějším šílenostem. Dobře tedy, řeknete si, jak je možné, že se někdo jako já dostal na koncert kapely jako Kabát? Nebojte se, nebyl jsem pod vlivem omamných látek, ani mě nikdo pod trestem smrti nenutil, nic podobného. Ono vysvětlení může být možná až úsměvné…

Jsou tomu již dlouhé roky, co jsem ještě jako malé parchantě pomalu začínal vnímat hudbu, a náhoda tomu chtěla, že právě Kabát byla jedna z prvních skupin, které jsem kdy začal opravdu poslouchat. Jó, to vám byly časy… takových roků nazpátek… to tenkrát ještě nehráli žádné uchcanosti jak dnes, byli to praví vidláci, kterým čouhalo seno z bot, kteří na sto honů páchli pivem a levnou kořalkou a kteří, a to je hlavní, drhnuli pořádný rock’n’roll. Až člověku ukápne slza nostalgie, když si na to vzpomene. I přesto jsem, pokud nepočítám pár laciných revivalů, Kabát naživo nikdy neviděl. A tím se pomalu dostáváme k jádru pudla – onoho památného apríla jsme se do Liberce rozjel splatit jeden svůj dávný dluh – vidět Kabát živě…

Nebudu vás již týrat úvodem, natožpak natolik srdceryvným, jak tomu bylo předvedeno výše… místo toho se radši přenesme rovnou do liberecké Tipsport Arény, která se toho času měla zanedlouho stát svědkem jednoho pořádného rockového vystoupení. Při vstupu na plochu člověka na první pohled praštilo přes oko pódium velké jako velká kráva, tvaru kruhového s menším můstkem do každé ze čtyř stran a vyvýšeným ostrůvkem pro bicí uprostřed. Mohutná konstrukce nad hlavami návštěvníků poskytovala vidinu kvalitního světelného parku, jenž nakonec i přišel, ale o tom až za chvíli…

Prosti jakékoliv předkapely vtrhli Kabáti na své pódium několik málo minut po osmé, seřadili se na vyvýšeném plácku, všem přítomným na odiv, a dle očekávání spustili otvírák stejnojmenné aktuální desky “Banditi di Praga”, ze začátku doprovázený nějakým tím efektním výbuchem. Celá instrumentální sekce zde zůstala až do konce skladby, pouze “vrchní principál” (jak se praví v textu) Pepa Vojtek obcházel ve svém apartním outfitu celé pódium kolem dokola a zpíval svůj text. S úvodními tóny druhého válu “V pekle sudy válej” už ze svého “odloučení” vystoupil i zbytek kapely. Nutno pochválit, že i když stál člověk přímo pod pódiem, málokdy se stalo, že by se neměl na co dívat, neboť každý člen se mu přišel co každou chvíli ukázat. K tomu připočtěte rychlé tempo, vskutku reprezentativní osvětlení, sem tam ohýnek, vychytávky v podobě pár pohyblivých konstrukcí a samozřejmě na české poměry mamutí stage a vyjde vám, že Kabát mají tu svou show promakanou do detailu. Ponechme teď stranou diskuse o kvalitách samotné muziky – co se týče jejího koncertního provedení, nemají Kabát v domácích podmínkách konkurenci.

Začátek koncertu se nesl v rytmu energických válů, které natřískané Tipsport Aréně (údajně rovných 10 000 kusů lidu – do posledního místa vyprodáno) vlily trochu té živé vody do údu. Takřka od úvodní “Banditi di Praga” to všechno skákalo a hrozilo, seč síly stačily, ale v průběhu setu došlo i na pomalejší kousky, při nichž mohli hroziči nabrat trochu sil, viz například “Wonder” nebo “Starej bar”. Byla by však pošetilost se domnívat, že Kabát na turné k aktuální desce pořádně neprovětrají nové songy. Pokud mě paměť nešálí, zaznělo jich celkem šest – kromě již zmiňované titulky ještě “Lady Gag a Rin”, “Kdeco nám zachutná”, “Kávu si osladil (pro Frantu)”, “Ebenový hole” a “Don Pedro von Poltergeist”. Mám-li mluvit sám za sebe, právě v novějších písních jsem se nejméně bavil a rozhodně bych uvítal více vykopávek, ale to je, uznávám, jenom a pouze moje osobní výtka.

Nemohu si však pomoct a zvláště na koncertě to vyniklo dvojnásob – při střídání starších a novějších věcí byl zcela evidentní ten propastný rozdíl – takové “Piju já, piju rád” nebo “Porcelánový prasata” prostě měly koule, proti nimž mladší písničky nemají šanci. Nezdálo se ale, že by s tím většina lidí okolo mne měla nějaký problém. Jinak zazněla asi většina těch “důležitých” kousků až na jedinou výjimku, a to mě celkem naštvalo, a sice že Kabát nehráli už takřka zlidovělou kultovku “Láďa”, jíž bych já osobně viděl jako zakončení radši než “Moderní děvče” v povinném přídavku. Ale tak už to holt bývá na každém koncertě – snad žádná kapela nikdy nedokáže zvolit takový setlist, aby se zavděčila každému, takže to přesuňme spíše do kategorie výtek více osobních než doopravdy faktických.

Tak či onak, když to shrneme, nuda to rozhodně nebyla. Sám za sebe mohu říct, že jsem se necelé ty dvě hodinky bavil parádně. Času a v neposlední řadě taktéž chechtáků, na lupení a dopravu vyložených, rozhodně netřeba litovat. Kapela hrála v solidní formě – například u takového Vojtka mi přišlo, že si některé vokální linky dokonce vyšperkoval ještě více než na albu – a zanechala za sebou dojem velké rockové show v nejkrystaličtější podobě, kde nechyběly například ani výlety kytaristů za publikem, zapalovače ve vzduchu, ale i třeba “hrátky s čertem” ve skladbách jako “Go Satane Go”. Kabát jsou již dnes na české poměry v podstatě kolos, oslovující široké publikum všech věkových kategorií (byly k vidění šíleně pařící pětiletá děcka, ale i staří fotři) a všech hudebních vyznání (už dlouho se mi nestalo, že bych si v těžkých botech a triku Master’s Hammer připadal na koncertě jako exot (smích)). Když se to vezme kolem a kolem, nemám vlastně ani co vytknout – byl jsem nadmíru spokojen.


Die apokalyptischen Reiter – Moral & Wahnsinn

Die Apokalyptischen Reiter - Moral & Wahnsinn
Země: Německo
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 25.2.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Die Boten
02. Gib dich hin
03. Hammer oder Amboss
04. Dir gehört nichts
05. Dr. Pest
06. Moral & Wahnsinn
07. Erwache
08. Heimkehr
09. Wir reiten
10. Hört auf
11. Ein liebes Lied

Odkazy:
web / facebook / twitter

Recenze je žánr vážný a neměl by být brán na lehkou váhu. I přes to, že jsem se touhle zásadou v případě Die apokalyptischen Reiter řídil, musím přiznat, že materiálu pro skutečně zevrubnou recenzi se mi v hlavě urodilo tak málo, že jsem se rozhodl zaměřit svoje hodnocení především na dojmy, které album vyvolá v člověku, který s ním přišel do styku poprvé. Berte to tedy jako včasné avízo a zkuste přimhouřit oko nad nevděčným údělem nebohého recenzenta. A pro rýpaly – dělám to zadarmo (smích).

Onen názorový deficit pramení především z toho, že jsem se s Die apokalyptischen Reiter poprvé setkal právě skrze “Moral & Wahnsinn” a neměl jsem sebemenší tušení, do čeho se to vlastně pouštím. Po několika důkladných posleších musím kapitulovat a přiznat, že pořád netuším, co to je. Power, heavy, thrash, death, symphonic, whatever metal, ze kterého tu a tam vykoukne ska feeling, flamencová vyhrávka na španělku, případně odkaz na Marilyna Mansona nebo Red Hot Chilli Peppers. Skrze to vše se více či méně nápadně proplétá nit atmosféry předválečného kabaretu, ve kterém je hlavní hvězdou úchylný vrah s dikcí ne nepodobnou té páně Lindemannově… Pokusit se tenhle stylový guláš někam zařadit je úkol bez přehánění nadlidský a já to riskovat nebudu.

S přihlédnutím k předcházejícímu odstavci asi není těžké dovodit, že výsledek bude v lepším případě delikátní směsí zmíněných ingrediencí, hodnou labužnického ucha. Na opačné straně možností se ale nachází stav, kterému se nejvíce blíží pojem “přeplácanej průser”. Výsledek se nachází někde na půl cesty s nepominutelným příklonem k té optimističtější straně mince. Zajímavý je ale způsob, jakým je toho dosaženo. Ať poslouchám jak poslouchám, na “Moral & Wahnsinn” nejsou extra dobré ani extra špatné skladby, které by vzájemným poměrem určovaly celkovou atraktivitu alba. Namísto toho jsou zde vcelku nadprůměrné, stylově vyhraněnější skladby jako třeba úvodní “Die Boten”, “Erwache” nebo klipovka “Dr. Pest”. Potenciální kámen úrazu ale spočívá v těch skladbách, kde se kapela rozhodna víc zaexperimentovat s hudebními složkami a ne vždy to dopadlo na výbornou. Když nad tím ale přemýšlím, možná je to zatraceně vychytralý tah. Přistihl jsem se totiž, že u většiny takových skladeb si najdu nějakou pasáž, která mi něčím imponuje a jsem kvůli ní ochoten přetrpět třeba i nezáživný zbytek songu. Jestli je to skutečně účelová manipulace posluchačem, pak smekám. Na mě to funguje skvěle…

Stejně roztříštěné dojmy jako z celkového zvuku desky mám i z jednotlivých nástrojů. Jednou si přeji, aby se zpěvák svým neotesaným projevem ani nepokoušel narušit jemně stavěné kytarové sólo, ale zanedlouho jsem schopen přísahat, že je to právě Fuchsův hlas, se kterým album stojí a padá. Z dříve opěvovaných kytar ale zase jindy usínám nudou… Pochválit ale rozhodně nemůžu zvuk bicích – především v úvodní “Die Boten” vyloženě tluče do uší, jak jsou nelidsky utlumené, ploché, bezpohlavní a tupé kopáky a o moc lepší to není ani na zbytku alba. Nejlépe to asi vystihuje citát “Tam asi někdo nechal celej šatník, když to nahrávali…”

Když mám to všechno nějak sumarizovat, slova hledám jen těžko. Album je totiž stejně ujetě pestré jako jeho přebal (ex post tleskám, lepší vizualizaci obsahu si lze představit jen stěží). Jestli se mě někdy někdo zeptá, co si o “Moral & Wahnsinn” myslím, dozví se jediné – ať si ho poslechne a pokusí se udělat vlastní názor. Já mám sice za to, že to není špatné dílo, ale jeho tolikrát zmiňovaná rozmanitost, dovedená ad absurdum, je zárukou, že se rozhodně najdou jak lidé, kteří ho totálně pohřbí, tak ti, kteří ho vynesou do nebes. A pak taky spousta těch, kteří ho úplně nepoberou. Jestli vás tenhle vhled do pomatené zelené hlavy z obalu alba navnadil, neváhejte a poslechněte se ho. A pak třeba napište, co si o něm myslíte. Skutečně by mě to totiž zajímalo…


Další názory:

Tak vám pořád tak nějak nevím, co si mám vlastně o “Moral & Wahnsinn” myslet. Na jednu stranu mají Die apokalyptischen Reiter čuch na sympaticky ujeté nápady, díky čemuž se rozhodně nedá říct, že by novinka z jejich dílny nudila, avšak na druhou stranu se kapela nevyhnula ani momentům napěchovaným omáčkou. Stále se nemohu rozhodnout, jestli jde o správně úchylnou a zábavnou muziku, nebo o prachsprostou německou jódlovačku. A zatímco při jednom poslechu převažuje ta první domněnka, při dalším ji přebíjí názor druhý – proto jsem se nakonec rozhodl číselně nehodnotit. Die apokalyptischen Reiter se však nedá upřít alespoň šibalský nadhled (a že toho je kolikrát na metalové scéně opravdu potřeba) a také to, že některé songy jsou opravdu výborné (skvělá klipovka “Dr. Pest” jednoznačně vede!). Prozatím mě to docela baví, což je pozitivní zpráva, co bude dál, se teprve uvidí…
H.


Sparzanza – Folie à cinq

Sparzanza - Folie à cinq
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / stoner metal
Datum vydání: 9.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Temple of the Red-Eyed Pigs
02. Alone with a Loaded Gun
03. Mr Fish
04. Follow Me
05. Crone of Bell
06. Phoenix Down
07. Night of the Demons
08. Eyes Wide Shut
09. Hell Is Mine
10. Devil’s Rain
11. The Reckoning

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Proč si myslíte, že severské země produkují do světa tolik kvalitních rockových a metalových interpretů? Jedná se o zemi hudbě zaslíbenou? Nebo tam snad žijí schopnější muzikanti než kdekoliv jinde v Evropě, potažmo po celé Zemi? Abych řekl pravdu, tak nemám ani ponětí, ale třeba se po úspěšném zdolání tohoto mého dalšího výtvoru alespoň o malou píď přiblížíme více k všeobjasňující pravdě. Nebo také ne.

Říkáte si, že jste v životě neslyšeli o kapele, jejíž ctnostný název se skví v nadpisu recenze? Nemusíte mít obavy, já sám jsem se k ní před lety dostal zcela náhodou. V intenzivním záchvatu nedostatku kvalitní hudby jsem se pokusil sáhnout po několika pro mě neznámých jmen a hle, vyplatilo se. Slovo Sparzanza zní možná divně a evokuje spoustu věcí, ale naštěstí tak úplně nekoresponduje s obsahem nového (a koneckonců i starších) alba. Kapela pochází ze Švédska, kde započala svou cestu za slávou již v roce 1996. Po patnácti letech tuhého stoner metalu přišel čas na v pořadí páté studiové album, které jen čeká, až ho pořádně protáhneme CD přehrávači.

Předchozí alba díru do velkého světa sice neudělala, ale vzbudila celkem záviděníhodný dojem v lokálních podmínkách mrazivého a v hokeji věčně třetího Švédska. Oficiální motto nové placky by se dalo slovem laika popsat přibližně jako: “Teď do toho pořádně řízneme a tu díru prostě vytvoříme, děj se co děj.” A nutno podotknout, že se nedá označit za přehnané nebo namyšlené. Možná právě naopak.

Nikde jsem se nedočetl, co by měl nebo má znamenat název alba, který je zřejmě francouzsky, tak jsem sáhl po osvědčeném google překladači. Ten vyplivl “Pět šílenství”, což je vzhledem k obalu i samotnému obsahu celkem pochopitelné. Texty se točí převážně kolem všelijakých psychóz, psychopatie, sebevražd nebo i pekla. Skutečně nejde o zrovna povzbudivé poslouchání, ale v dnešním světě, který je výše zmíněnými neduhy kompletně protkán, se není ani moc čemu divit. Osobně mi taková témata nevadí, ba naopak. Je ale na každém, jestli je ochotný ponořit se do kalných vod smutných veršů, nebo se naopak zaměřit na poměrně kontrastní vokál. Je až zajímavé, jak se dá z podstaty duše pochmurné téma zabalit do svěžího a příjemného vánku uchopitelného hlasového projevu. Každopádně má text hlavu a patu a některé pasáže určitých písní jsou vyloženě vynikající. Konkrétněji se více rozpovídám za chviličku.

Technicky a zvukem album prakticky nevybočuje ze zavedené klasiky. Kytara místy řvavá a utržená ze řetězu, jindy působící skoro až akustickým dojmem podkreslená dynamickým nebo naopak jemným bicím nástrojem. Vokály, jak jsem již zmínil, příjemné, čisté a snadno poslouchatelné. Při pohledu na tento odstavec a celkové hodnocení asi zůstává rozum stát. Nevím čím to, pravdou však zůstává, že dohromady jako celek se celé album poslouchá nadmíru excelentně. Výborný mix, celkové vyznění nebo magie? Nechám posoudit každého případného nového posluchače.

Téměř na konec bych si dovolil vypíchnout několik písniček, které stojí minimálně za týdenní nepřetržitý poslech. Prvním je první song na albu, klipová “Temple of the Red-Eyed Pigs“. Celá deska začíná tímto rychlejším kusem, který vyniká především působivým refrénem a místy ne zrovna čistým vokálem. Pokračujeme hned kusem číslo dva, který si říká “Alone with a Loaded Gun“. Již z titulu je jasné, že se nejedná zrovna o veselou záležitost na červánkový podvečer. Přeskočíme několik dalších kousků (neznamená, že ne výborných) a podíváme se podrobně na “Hell Is Mine“. Myslím, že se jedná o nejlepší pecku celé kompilace. Nejvýraznější je refrén, který prostě nemá obdoby. Jen tak dál a houšť i na dalších fošnách. Celé album uzavírá středně rychlá “The Reckoning“, která se přesně hodí na konec pelotonu. Dovolím si ocitovat kousek textu: “I have heard it all before, now you are face against the wall, as I finish with your lies…” Bravurní.

Poslední zářez na pažbě dlouhohrající mašiny Sparzanza ve mně na delší čas zanechá příjemné, byť díky textům poněkud mrazivé vzpomínky. To samozřejmě neznamená, že bych jej měl již naposlouchán. Naopak mám za to, že přede mnou skrývá ještě mnohá tajemství, která odhalí několik dalších (desítek) poslechů. Hlavně díky textové stránce projektu. Doporučuji.


Kabát – Banditi di Praga

Kabát - Banditi di Praga
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 10.12.2010
Label: EMI

Tracklist:
01. Banditi di Praga
02. Matky a závity
03. Lady Gag a Rin
04. Kdeco nám zachutná
05. Kávu si osladil (pro Frantu)
06. Ebenový hole
07. Projdu zdí
08. Narvi tam ten styl
09. Don Pedro von Poltergeist
10. Potkali se v Paříži
11. Nesahej na můj drink
12. Kdo neskáče není Švéd
13. Mouse Decadence
14. Peří, prach a broky
15. Schody

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Nemálo českých příznivců tvrdé hudby propadlo zvuku bicích a elektrických kytar prostřednictvím kapely, která se v českých podmínkách určitě dá nazývat fenoménem. Jak se národ přesvědčil jednoho večera na Vypichu, Kabáti se již delší dobu těší nemalé oblibě domácího publika a jejich novou desku tak zákonitě předcházela značná očekávání. Dlužno dodat, že z obou stran emočního spektra, protože vedle oddaných fanoušků existují i tací, především hudebně protřelejší posluchači, kteří po posledních dvou albech nečekají nic než jen hlubší zabřednutí do bahna komerce. Které straně tedy dává novinka za pravdu?

Údiv vzbuzuje už název a přebal alba “Banditi di Praga” (proč Praga, když jsou z Teplic?) – kapela se stylizuje do jakési obskurní společnosti gentlemanských desperátů, kteří by svým zevnějškem zapadli do pozdního devatenáctého až raného dvacátého století. Můj první dojem – co tímhle sledujou? Po absolvování mnoha více či méně soustředěných poslechů musím přiznat, že stále nemám nejmenší tušení. Oprávněné spekulace o jakémsi konceptu, kterého by se album mohlo držet, se ukázaly jako liché a stylizace a názvu se drží výhradně stejnojmenná skladba s pořadovým číslem 1. Samotná absence konceptu ale nevypovídá zhola nic o kvalitách hudby, o těch prozradí víc až poslech a musím říct, že po skeptických očekáváních musí posluchač chtě nechtě uznat, že to, co mu právě začalo hrát, je vlastně dost dobrý materiál. První polovina alba si totiž drží až nečekaně vysokou laťku a posluchače jímá zvědavost, co se urodí v té druhé. Tady ale padá kosa na kámen. Druhá polovina totiž až na jednu, dvě výjimky nenabízí zhola nic zajímavého, nápaditého nebo chytlavého a je to neskutečná škoda. Mít se v druhé půlce alba něčeho chytit, celkový dojem by byl mnohem lepší…

Troufnul bych si rozdělit písničky (je mi trochu zatěžko hovořit o albu, když jednotlivé písničky nedrží pohromadě prakticky nic) do tří pomyslných kategorií. První tvoří skutečně dobrý materiál (“Banditi di Praga”, “Lady Gag a Rin”, “Kdeco nám zachutná, “Ebenový hole”). Jejich umístění do první poloviny alba ale hodnotím spíš pozitivně – vzniká tak celkem homogenní pasáž, u které se člověk nenudí a poslech si dokonce užívá. Jakousi poslední záchranu skýtají songy “druhé kategorie”, jmenovitě “Projdu zdí” a Don Pedro von Poltergeist”, při jejichž poslechu člověk sice uzná, že to není špatné, ale přeci jen tam něco chybí. Je to škoda, protože nebýt těch nedotažeností, album by najednou stouplo v ceně jako celek. Třetí (a bohužel nejpočetnější) kategorii tvoří vata. Tyhle písničky jsou sice řemeslně dobře odehrané a tu a tam se objeví zajímavý prvek, bohužel ale postrádají to, co z dobrých prvků dělá dobrou píseň. Takhle zůstává jen hromada nudy, občas ozvláštněná promrhaným nápadem.

Přes všechny zápory je album “Banditi di Praga” dobře o dvě třídy lepší než jeho předchůdce “Corrida”. Kritiku rovněž nesnesou tradičně propracované, nápadité a aktuální texty, kterými nás poctil basák Milan Špalek. Obecně lze říct, že se jedná o lehce nadprůměrné album “nových” Kabátů, na kterém je znát, že nevyšlo z hlavy nevybouřených mladíků, kteří na počátku devadesátých let pod jmenovkou Kabát prorazili, ale dospělých lidí, kteří dělají muziku, která se jim líbí, pro lidi, kterým se líbí. Hodnocení je hodně ošemetná záležitost, protože pro ortodoxního fanouška půjde o další skvělé album jeho modly a pro posluchače s širším rozhledem a vyššími nároky deska nestojí ani za ohlédnutí. Sebe bych zařadil někam mezi oba vyhraněné tábory – Kabát beru jako oddechovou záležitost, na kterou nelze uplatňovat nějaké vysoké nároky. Když se od nich člověk oprostí, shledá v “Banditi di Praga” lehce nadprůměrnou desku Kabátů 21. století, které by však výrazně prospělo, kdyby vyšla jako EP, osekané o to, co celou desku jako celek sráží. Za těch několik dobrých skladeb a výborné texty si ale zaslouží svých pět minut slávy a dost možná i pozornost těch, kteří Kabáty po “Corridě” odepisovali…


Další názory:

Je důležité, jakým způsobem na hudbu nahlížíte a co od ní očekáváte. Pokud je to umění, což je jen tak mimochodem i můj případ, nezasloužil by si Kabát více než 2 body; pokud pouhou zábavu, jsou už na tom lépe. Problém jejich nejnovějšího alba “Banditi di Praga” tkví v tom, že i z pohledu pouhé zábavy moc neobstojí. Pokud nebudeme počítat úvodní povedenou hitovku “Banditi di Praga”, nezbude nic jiného než obyčejná vata. Sem tam vykoukne trochu zajímavější pasáž, hlavně ve druhé polovině, ale první půlka je opravdu jalová. Nemůžu si pomoct, ale ať “Banditi di Praga” poslouchám jak poslouchám, prostě mě více nudí než baví, což je, zvláště pak v případě kapely jako Kabát, opravdu fatální. Pomalu si začínám myslet, že tahle skupina už je docela mrtvá, když poslední solidní CDčko vypustila před nějakými 10, 11 léty. Nebo že by byl problém ve mně, že už o hudbě moc přemýšlím? Tak či onak, Kabát už dávno není nic, co by uspokojovalo můj hudební jemnocit.
H.


Lordi – Babez for Breakfast

Lordi - Babez for Breakfast
Země: Finsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 15.9.2010
Label: Sony Music

Hodnocení:
Seda – 5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na začátek bych měl asi udělat jedno vážné přiznání. Od Lordi jsem nikdy neslyšel celé album, když už jsem se k poslechu dostal, tak to byly jen hitovky. Zbytek jsem projel jen rychle na YouTube a i to jsem to nejčastěji po půlce vypínal. Zkrátka mě od nich baví jen pecky typu “Hardrock Hallelujah” nebo “Devil Is a Loser”. Zbytek mi prostě nepřišel nijak zajímavý, a tak jsem možná trochu riskoval, když jsem si je vzal na recenzi (bylo to obrovském nátlaku! [kecá – pozn. H.]), ale věřím, že to nijak neovlivní kvalitu této recenze.

Jak už každé malé dítě ví, Lordi jsou známí hlavně pro své masky. A s novým albem přisla i série nových. Tyhle modely se mi velice líbí, předtím mi vždycky přišli moc à la “Warhammer”. Ale tyhle jsou vcelku vydařené, favoritem byl u mě bubeník Kita. Ten však ve skupine už bohužel nepůsobí, album ale ještě nahrával.

Jak jsem psal v prvním odstavci, z “Babez for Breakfast” mě opět baví jen jeden nebo dva songy. Konkrétně stejnojmenná “Babez for Breakfast” a “This Is Heavy Metal”, hlavně první jmenovaná. Ta u mě poskočila na první místo hitparády od Lordi. “This Is Heavy Metal” mě ještě docela baví, ale není to prostě ono. Zbytek je jednoduchý klasický rock. Mě ale rock baví docela jiný, něco ve stylu Airbourne a AC/DC, ale tohle… nevím, prostě mi to nesedí. Ne každý autor se zavděčí všem. Je to kvalitní hudba, to bezpochyby. Své fanoušky to má a mít bude. Standard, kteří die-hard fanoušci Lordi vždycky ocení a od téhle party šílenců požadují.

Ze subjektivního hlediska by bylo hodnocení hodně nízké. Když to vezmu ale z druhé strany, tak je to prostě Lordí klasika, která neurazí. Dopadlo to podle očekávání – nebaví mě to. Hodnocení je proto tedy takhle malé, ale od nějakého true rockera co touto hudbou žije, by to určitě bylo mnohem větší. A teď mě nepomlouvejte v komentářích, prosím!


Další názory:

Já bych to tak černě jako Seda neviděl. Ano, Lordi sice nejsou (a nikdy nebyli a podle všeho ani nikdy nebudou) nějaké velké umění, ale o to u nich přece nikdy nešlo, o poctivý a staromilský hard rock však ano. V případě “Babez for Breakfast” člověk nedostane nic jiného než pohodovou, vcelku příjemnou a dobře se poslouchající placku, takovou oddechovku po náročném odpoledni, která vás zase zpátky nakopne. Jestli to je tohle málo nebo ne, to už záleží na každém posluchači. Já osobně fandím celkově spíše jiné muzice, přesto mi počínání Lordi není nijak nepříjemné, takže za mě je to hodně pěkná šestička, která ani v nejmenším nemůže urazit.
H.


Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven

Volbeat - Beyond Hell / Above Heaven
Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 10.9.2010
Label: Vertigo Records

Tracklist:
01. The Mirror and the Ripper
02. Heaven Nor Hell
03. Who They Are
04. Fallen
05. A Better Believer
06. 7 Shots
07. A New Day
08. 16 Dollars
09. A Warrior’s Call
10. Magic Zone
11. Evelyn
12. Being 1
13. Thanks

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už jsou to málem dva měsíce od té doby, co vyšla nová deska od Volbeat s názvem „Beyond Hell / Above Heaven“. Spousta z vás určitě již album slyšela, a tak bude vědět, o čem mluvím. Takzvaný heavy rock’n’roll od těchto Dánů nebyla nikdy příliš složitá hudba a ani jejich čtvrté album není výjimkou. Co se ale nezměnilo, je také to, že i v jednoduchosti je síla (někdy) a Volbeat přinášejí pořádnou porci zábavy.

„Beyond Hell / Above Heaven“ je asi ještě přístupnější pro posluchače a většina skladeb se vám instinktivně zaryje do paměti klidně i po prvním poslechu. Určitě k tomu přispívá i další posun k přímočařejšímu rocku až popu. Tento posun jsme mohli zpozorovat už na minulém albu, ale tady se Volbeat dostali ještě trochu blíže a nepomůžou tomu ani o tón podladěné kytary. Příkladem takových skladeb budiž „Heaven Nor Hell“ nebo „Magic Zone“. Zůstávají ovšem i tvrdší songy, ve kterých se dokonce objevili i hosté ze slavných metalových kapel.

V tvrdších skladbách se skrývá hlavní síla alba, třeba otvírák „The Mirror and the Ripper“ je pecka, co poměrně jednoduše zůstane v hlavě, vynikající je taky „A Warrior’s Call“ – pocta dánskému boxerovi začíná slovy: „Let’s get ready to rumbleeeeeeeeee!“ a nejen díky textu ve stylu „Feel the power of a warrior“ dokáže výtečně nabít energií. Už jsem nakousnul, že na albu hostují někteří borci z jiných seskupení. Není to nikdo menší než Mille PetrozzaKreator a BarneyNapalm Death (neplést se Stinsonem).

„7 Shots“Petrozzou je asi nejlepší skladba z alba, která se na začátku tváří strašně nenápadně se svým takřka westernovým intrem a klidným zpěvem, ale po chvíli se rozjede v pořádnou palbu, která nenechá nikoho chladným. „Evelyn“, v níž si zapěl Barney, je na kapelu, jakou je Volbeat, trochu experiment. Dost fanoušků s ní asi bude mít problém, protože ve slokách si otevírá hubu na špacír Barney přesně tak, jak je zvyklý – v growlovacím stylu. Jeho mocný vokál je podpořen tvrdým kytarovým riffem a dokážu si představit, jak asi při poslechu kouká někdo, kdo si myslí, že nejtvrdší kapela je Manowar. V chytlavém refrénu už ale přichází Michael Poulsen a dodává skladbě až humorný kontrast. Ač se to tak možná nezdá a ač někomu možná nesedne, „Evelyn“ je geniální záležitost.

Ze třinácti písniček na albu si vezmu na paškál ještě dvě. „Fallen“, která dokonce zní i v hitparádách na MTV, je hitovka jak podle učebnice. Chytlavé refrény a riffy i emoce, které proudí ve zpěvákově hlasu, si oblíbí snad všichni bez rozdílu hudebního vkusu, věku, rasy a náboženského vyznání. Možná se nebude zdát jenom antikomerčním zatvrzelcům. Poslední skladbou, jež si podle mého zaslouží alespoň trochu podrobnější popis, je „Thanks“. Touto písní kapela vzdává svůj dík fanouškům a to je nejenom dobrý nápad (a určitě i chytrý tah, hehe), ale dokonce je to i hudebně kvalitní. Tohle by mohlo udělat více kapel.

Volbeat nestvořili nic světoborného, dá se říct, že je to prostě jejich tradiční album, takže po několika posleších pár songů omrzí a odpadne, další se zařadí k peckám z minulých alb do koncertních setlistů kapely. No, už se těším, až uslyším nové songy naživo.


Stone Sour – Audio Secrecy

Stone Sour - Audio Secrecy
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 7.9.2010
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždycky jsem Stone Sour bral jen jako kapelu, kam si Corey Taylor chodí odpočinout od tvrdší hudby a emotivně se vyřádit. Některé jeho balady jsou ale opravdu povedené, namátkou jmenuju “Bother” nebo “Through Glass”. Ve Stone Sour mi to nevadí, když už to ale tahá do Slipknot (“Snuff” mluví za vše…), tak to moc příjemné není. Všechny svoje emotivní výlevy by se měl držet právě zde a mít možnost vychutnat si zpěv i v jiné formě než jen řvaní.

Po krátkém intru “Audio Secrecy” už se deska plně rozjede. Stejně jako na “Come What(ever) May” je to hned pořádný, nekompromisní hardrock. “Mission Statement” je velmi podobná jako “30/30-150”. Tvrdší zpěv, který se perfektně chvílemi mění do čistého, zabijácký riff a rychlé bicí. Výborně uvítání do desky, a když to záhy potvrdí další “Digital (Did You Tell)”, tak je zatím “Audio Secrecy” výbornou prací. Kytarové riffy se opravdu povedly, James Root tu odvedl skvělou práci. Nejtvrdší část by byla za námi, takže pokud chcete od Stone Sour jen hardrock, tak už to vypněte (smích). Je tu totiž už pomalejší “Say You’ll Haunt Me”, do balady ještě ale nespadá, refrén je totiž rychlejší než zbytek písně a chvílemi je tu “tvrdší” verze Coreyho. Refrén je zároveň velice chytlavý, prostě to, co vám hned uvízne v hlavě. Skoro stejná je i další “Dying”, většinu času se jedná o pomalou táborovku, během chvíle se ale promění v něco opačného. V “Dying” se mi velice líbí kytarové sólo, které bych tam po dosavadním vývoji nečekal.

Po dvou hardrockovějších kouscích “Let’s Be Honest” a “Unfinished” se dostáváme ke zmiňovaným baladám. “Hesitate” je první pomalejší a vážnější, z balad od Stone Sour se mi vždycky líbí jen některé. Zde je to hlavně “Miracles”, ale nepředbíhejme. Hned po “Hesitate” je tu “Nylon 6/6”, abyste se úplně nevybrečeli, vložili autoři mezi dvě měkkčí jednu rychlejší. A teď tu “Miracles”, pro mě nejlepší song na desce. Řadí se k velikánům mezi rockovými baladami jako “Bother” a “Through Glass”, nevím, čím to je, ale pro mě je velice chytlavá. Další pomalejší “Pieces” už se mi zas tolik nelíbí, ale refrén je opět velice chytlavý. Refrény jsou tu celkově velmi silná věc, každá z těchto písní by mohla být často hraným hitem v rádiích. Dále už to není nějak podstatné, průběžně se střídá tvrdší s měkkčí a není to nic důležitého. Zmíním ale předposlední “Anna”, která určitě patří mezi mé top5 z “Audio Secrecy”. Střídá se pomalé s rychlým, a kdyby se vyměnil CoreyKurtem Cobainem, mohla by to být i zajímává píseň od Nirvany.

“Audio Secrecy” je podlě me poměrně podařené dílo. Pár songů bych ale vyházel, mezi “Miracles” a “Anna” je to celkem hluché místo, které mi docela vadí. Chybí mi tu ale více nářezů, po úvodních dvou tam skoro žádný není. V tom bylo “Come What(ever) May” mnohem lepší. Stone Sour vydávají desky pramálo, když už ale, tak stojí za to.


Kiss, Taking Dawn

Kiss
Datum: 23.5.2010
Místo: Praha, O2 Arena
Účinkující: Kiss, Taking Dawn

Jedna z legend rockové muziky Kiss opět v Praze! Tentokrát se vrátili na podporu desky “Sonic Boom”, kterou zahrnuli i do názvu celé turné Sonic Boom Over Europe: From Beginning to the Boom. Jak pojmenování napovídá, byl to rychlý průlet od začátku kapely až doteď. Vzadu na obrazovce tedy občas byly promítány starší fotky členů a pár retro videí. Kiss mají jednou velikánskou výhodu: přes jejich masky není vidět důsledek času – stáří. Například takový Gene Simmons by mi mohl se svým věkem dělat dokonce i dědu. Díky maskám však vypadají stejně jako před 30 lety a jejich show tedy po několik let drží stejný náboj.

Před Kiss zahrála jedna předkapela, konkrétně Taking Dawn. Kluci se snažili, ovšem kvůli horšímu ozvučení a ne příliš ideálnímu místu, kde jsem byl, jsem z jejich show moc nepoznal. Songy mi přišly skoro furt stejné, kdybych byl ale asi níž, líbilo by se mi to více. Takhle mě to ale moc nezaujalo a musel jejich vystoupení přetrpět. Kytary byly zabité a zpěvákovi nešlo rozumět. Bicí také postrádaly potřebnou razanci. Blbě se mi to hodnotí, to musí lidé, co byli dole na stání. Na hlavní hvězdy večera je ovšem zvuk vyladěný a bylo to v pořádku.

Po Taking Dawn se zakryje pódium za plachtu, na které je veliký nápis Kiss. Dolaďovaly se detaily a mohlo se začít, nebyl to hned klasický nástup. Nejdříve se na obrazovkách objevila mapa Evropy, která se postupně přibližovala do Čech, Prahy a k aréně O2. Poté bylo natočeno video, jak obrovský Gene Simmons kráčí mezi mrakodrapy v Americe. Ještě je pak záběr kapely, jak jde na pódium a právě za tuto plachtu. Ta je ihned stažena, kapela vyjede na jakési rampě a začínají první tóny. Vše doprovodilo nečekaný výbuch petardy – show může začít. Otvíračka byla nejnovější pecka “Modern Day Delilah ze “Sonic Boom”. Pyrotechnika je velice častým jevem při této show, ono se vlastně ani nejednalo tolik o hudební představení. Spíš zábavu, kterou vedli tyto čtyři chlapíci a ve volných chvílích to doprovázeli nejpodctivější hudbou – rockem. Každý ze členů měl chvilku, kdy mohl ukázat své dovednosti. Eric Singer se svým mini sólem na bicí, Thommy Thayer a jeho kytarová sóla. Paul Stanley byl zase po celý večer hlavním tahounem a komunikoval s diváky. Za svou existenci už to má tolik vypilované, že prostě ví, co má udělat. Diváky si také získal tím, že nám všem pogratuloval k úspěchu v hokeji.

Vrchol ovšem přichází až s Genem Simmonsem. Jeho legendární sólo na basovou kytaru a přitom kapsle s umělou krví. Odmalička byl můj sen to vidět a teď se to konečně splnilo. Gene je i různě vyvěšován do vzduchu, ke konci se ale ocitne až na úplně horní rampě, kde odehraje a odzpívá další song. Nejeden člověk by se na jeho místě hodně bál, v takové výšce stát není žádná legrace. Paul Stanley nesmí zůstat pozadu a ke konci, konrétně při songu “I Was Made for Lovin’ You” je převezen doprostřed haly, kde měl připravené svoje místo. Samozřejmě celý song odehrává tam.

Zahrány byly nejvetší hity typu “Shout It Out Loud”, “Detroit Rock City”, “Love Gun”, až po věci novejší jako “Say Yeah” či již zmiňovaná “Modern Day Delilah”. Vystoupení trvalo skoro dvě hodiny, byl to prostě veliký večer. Kiss zůstanou nesmrtelní.