Archiv štítku: industrial metal

Alien Syndrome 777 – Outer

Alien Syndrome 777 - Outer
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 29.9.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. An Unconscious Reflection
02. Symmetriads
03. The Bleeding Anthill of the Universe
04. Intermission: Mirrors
05. Unearthly Reveries Unveiled
06. To Balance and Last
07. Black Box

Hrací doba: 31:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR / Against PR

První pohled (H.):

Dnes si tu zase jednou představíme velice zajímavou debutovou nahrávku, na níž se to hraje na úrovni, jíž ani mnohé zavedenější formace nedosahují. Jenže ačkoliv je tahle italská smečka s poměrně zvláštním názvem Alien Syndrome 777 novým pojmem na scéně, v pozadí se skrývají docela zkušení muzikanti, kteří se v tom undergroundovém metalu už nějakou dobu pohybují. Na druhou stranu, „hraju dlouho“ v žádném případě automaticky neznamená, že „hraju dobře“, což si mnozí kritici i fanoušci bohužel občas myslí, takže přítomné zkušenosti ještě nejsou zárukou, že to album hned bude šleha. Obecně vzato. V případě „Outer“ se to ovšem naštěstí povedlo, přinejmenším tedy svým způsobem.

Co bude nyní následovat, je vám asi zřejmé, je to ostatně takové recenzentské klišé. Samozřejmě se pokusíme si trochu rozklíčovat, co za muziku si to Alien Syndrome 777 na svůj regulérní debut (předcházelo mu pouze demo „A.S. 777“ z roku 2009) vlastně připravili. Italové se pustili do nápaditěji podaného black metalu, který je – docela logicky a očekávatelně vzhledem ke sci-fi tématice skupiny – potažený znatelnou vrstvou industriální nálady.

A tahle znatelná industriální nálada se rozhodně neprojevuje jen třeba v atmosférické (a fakt hodně dobré, jen tak mezi námi) mezihře „Intermission: Mirrors“, intru „An Unconscious Reflection“ a outru „Black Box“. Svou náklonnost k elektronice Alien Syndrome 777 ukážou hned v prvním regulérním tracku „Symmetriads“, kdy po blackmetalovém rozjezdu na pár vteřin zapojí tvrdé elektronické beaty – žádné levné samply, jak to u mnohých metalových kapel bývá, ale nefalšovaný rachot. A takhle to vlastně pokračuje i v dalším průběhu „Outer“, jelikož ten industriální nádech je na desce v podstatě všudypřítomný a mele se tam pod vrstvou kytarového běsnění vlastně neustále. Nicméně, asi by se slušelo zdůraznit, že i navzdory tomu Alien Syndrome 777 stále zůstávají především blackmetalovou formací a právě černý kov je tím základem, od něhož se vše ostatní na „Outer“ odvíjí.

Hádáte, že Alien Syndrome 777 jsou tedy dalším nemilosrdným industriálně blackmetalovým bucharem, kde se tepající elektronika hádá s blast beaty a syrovými riffy? No, do jisté míry to asi pravda je, ale jen do jisté míry. Už výše jsem zmínil, že se to Italové snaží hrát nápaditě, což tak nějak nepřímo říká, že to asi nebude tak bezhlavá sbíječka. Alien Syndrome 777 totiž na „Outer“ poschovávali mnohem větší množství různých vtípků. Několik parádních melodií sice potěší, ale na zadek si z nich asi nesednete, avšak těmi to nekončí. Příkladem budiž třeba třetí „The Bleeding Anthill of the Universe“, do níž kapela zabudovala výtečné čisté zpěvy.

Je sice pravda, že „Unearthly Reveries Unveiled“ a „To Balance and Last“ už nejsou tak dobré jako „Symmetriads“ a „The Bleeding Anthill of the Universe“, ale naštěstí si pořád drží kvalitu, nenudí a třeba zvolnění ve dvou třetinách „Unearthly Reveries Unveiled“ či další čistý vokál v „To Balance and Last“ za hřích taky stojí. Nechci tím ale vzbudit dojem, že „Outer“ ve druhé půli dochází dech a závěr už je slabší. Ten rozdíl je spíše minoritní a jinak si to drží úroveň celou dobu. A když nic jiného, debut Alien Syndrome 777 všehovšudy trvá jen lehounce přes půl hodinky, tudíž vzhledem k tomu, na jaké úrovni to Italové hrají, na nějakou nudu není moc čas.

Netvrdím, že je „Outer“ nějaké přelomové dílo, ale určitě je to kvalitní deska, která příznivce chytřejšího industriálního black metalu zcela jistě potěší. Dám příklad – pokud třeba s oblibou uctíváte alba typu „666 International“, pak právě pro vás je muzika Alien Syndrome 777 jako stvořená a v takovém případě to za slyšení asi stojí. Na druhou stranu je ovšem pravda, že jsem doufal v ještě o něco hutnější účinek a že bych si to dokázal představit ještě lepší. Kladné dojmy u mě rozhodně převažují a „Outer“ pokládám za nadprůměr, jen ten nadprůměr není nijak zvlášť vysoko.

Alien Syndrome 777 - Outer


Druhý pohled (Skvrn):

Přestože se o debutu Alien Syndrome 777 příliš nemluví, já si cestu k „Outer“ našel a ve skutečnosti ani nebyla příliš trnitá. Nahrávky Avantgarde Music se mi nejednou trefily do vkusu, a když k tomu přidáte parádní grafickou práci norského studia Trine + Kim, „Outer“ jsem zkrátka nemohl minout. Jen jsem nebyl s to pochopit, proč ta všeobecně malá porce publicity. Žánrová škatulka zajímavá, sestava taktéž. Nebo je frontman francouzských Smohalla málo? Že by v tom vězela jen souhra okolností nebo nakonec samotná hudba? Však čtěte dále…

Aby těch pochybností nebylo přespříliš, jedna jistota by se přece jen našla. To, čím se Alien Syndrome 777 na novince prezentují, lze bezpečně zařadit do šuplete s industriálním black metalem. Často se konají přelety k čistému blacku, avšak industriální složka si vždy nachází svou cestu nazpět a celé „Outer“ nezanedbatelně protkává. Nevyplouvá příliš na povrch, spíše dělá takový podmaz, ale vlastně proč ne, zvlášť když jsou klávesy do blackmetalového varu včleněňovány citlivým a organickým způsobem.

Alien Syndrome 777

Horší už je to s celistvým dojmem, jejž z alba mám. Přijde mi, jako by se Alien Syndrome 777 trochu hledali. Žádná ze složek, kterou v takové hudbě hledám, totiž není v podání kapely vyloženě perfektní. Vše se odvíjí již od zvuku, který především v kytarových pasážích působí přidušeně a jaksi polochcíple. Skladatelské nápady navíc nejsou tak silné, aby posluchače donutily se v ne úplně vydařeném soundu důkladně prohrabávat. Tím pádem pro mě ztrácí smysl i celý koncept, kterého se deska drží, a intro, intermezzo i pětiminutové outro mě nemají šanci vytrhnout. Pouze nezaujatě pozoruji.

„Outer“ rozhodně není zlé, jen mě nechává naprosto chladným. Poklidný konec „To Balance and Last“ a kousky jako „Unearthly Reveries Unveiled“ či „The Bleeding Anthill of the Universe“ se poslouchají příjemně, disponují slušnými nápady, ale jako celek mě zkrátka „Outer“ nevzalo. Možná, že slovo průměr zní v souvislosti s takovýmto typem hudby nepatřičně, ale dnes nemohu jinak, průměrné dojmy zkrátka převažují.


Prong – X – No Absolutes

Prong – X – No Absolutes
Země: USA
Žánr: industrial thrash metal / crossover
Datum vydání: 5.2.2016
Label: SPV GmbH

Tracklist:
01. Ultimate Authority
02. Sense of Ease
03. Without Words
04. Cut and Dry
05. No Absolutes
06. Do Nothing
07. Belief System
08. Soul Sickness
09. In Spite of Hindrances
10. Ice Runs Through My Veins
11. Worth Pursuing
12. With Dignity
13. Universal Law [bonus]

Hrací doba: 44:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nevím, jak to vidíte vy, ale já mám v hlavě zažitou takovou představu, že zaběhnuté kapely, které už mají na krku několik křížků a jsou považovány za pionýry svého stylu, se s přibývajícími odslouženými lety stávají čím dál víc závislé na svém klasickém materiálu a nové desky vydávají s čím dál většími rozestupy. Příkladů můžu jmenovat hned několik, ale asi nejznámějším budiž Metallica, o jejímž novém albu se mluví již roky. Samozřejmě neplatí totéž obecně na všechny skupiny a najdou se výjimky, které i přes vysoký počet odkroucených let na cestách vydávají alba jako na běžícím páse a mám takový dojem, že se do této sorty pomalu a jistě začínají řadit i Prong.

Aniž bych chtěl nějak přirovnávat americké industriální thrashery k legendám typu Motörhead, kteří si stejné nasazení udrželi až do úplného konce, tak Tommy Victor jako by chtěl svým fanouškům vynahradit nepříliš jistý přelom minulého a aktuálního tisíciletí, kdy to s jeho dítkem vypadalo všelijak, a sype z rukávu v krátkém časovém horizontu další placku, jež je tentokrát jubilejním desátým počinem v historii a nese název „X – No Absolutes“. Tommy Victor si je určitě jistý, že se s posledními alby zvedl zájem o jeho tvorbu a od posledního počinu „Ruining Lives“ z roku 2014 stihl vydat loni album předělávek „Songs from the Black Hole“, na nějž navazuje právě novinkou „X – No Absolutes“, od níž se obecně nečeká nic jiného než napodobení dvou povedených předchůdců.

Možná to může vypadat jako vypočítavost a snaha vytřískat z aktuální formy co nejvíc, ale když on ten Tommy Victor v posledních letech mění alba Prong ve skutečné zlato a vyšlo mu to i tentokrát. Novinka možná není jako celek tak mocně nadupaná, jako bylo „Ruining Lives“, a dokázal bych si představit, že by se na dvě skladby nedostalo, ale při poslechu celé desky se pořád hodně dobře bavím, takže nevidím důvod, proč nemít z dalšího alba Prong v tak krátké době radost.

Hudebně se nic zásadního nemění, takže komu se líbil takový odlehčený industriální thrash metal s punkově melodickými refrény na posledních dvou albech, tak by neměl mít s „X – No Absolutes“ nejmenší problém, protože se pokračuje tam, kde se minule skončilo. Rytmika je skočná a nakažlivě vlezlá, kytarové riffy účelně jednoduché a Tommy Victor hbitě přechází od jednoho sloganu k druhému, díky čemuž jsou písně snadno zapamatovatelné. Ten jeho punkový vokál do tvrdých riffů a pochodovým rytmům bubenického novice Artura Cruze sedí jako prdel na hrnec, a přestože to z toho mého zběžného popisu může vyznívat jako kolekce primitivních songů, tak věřte, že Prong mají na nové placce co nabídnout, ačkoli to není nic překvapivého.

„X – No Absolutes“ začíná pěkně zostra mlátičkou „Ultimate Authority“, která je klasickou Prong vypalovačkou na otevření alba, což znamená, že Victor jasně odsekává text na výrazném hudebním podkladu, jehož hlavním lákadlem je skvělá kytara s lehkým HC odérem. Ten HC nádech je pak v refrénu podporován sborovými vokály. Přesně tohle je typ skladeb, které od Prong můžu, takže když se pokračuje v podobně laděné „Sense of Ease“, chrochtám blahem, protože moderně střižený thrashový uragán v crossoverově industrálním hávu má v podání této trojice sílu. Naštěstí je podobných kompozic na albu více a jsou rozesety na ploše celé hrací doby, takže se nedá říct, že by třeba závěr desky ztrácel na naléhavosti.

Prong

Stejně jako poslední dvě alba je i „X – No Absolutes“ vyrovnanou kolekcí písní, kde se logicky dostane i na odlehčenější kusy, jrž k té aktuální hitové podobě Prong tak nějak patří. Aktuálně obstarává pozici vlezlé hitovky třetí „Without Words“ a skoro-titulní „No Absolutes“. Obě hrají v rychlejším tempu a na první poslech je zřejmé, že aniž by zaváněly snahou o řiťolezectví velkým rádiím a posluchačům, již se štítí kytar, tak mají do nabroušenosti „Ultimate Authority“, „Worth Pursuiting“ a „Universal Law“ daleko. Najde se však i případ, kdy to Victor s tou snahou o hitovost už trochu přepískl a za mě je to šestá „Do Nothing“, která na mě působí jako slaboučký odvar vzdáleně připomínající pomalejší písně od Fear Factory, a to včetně pokusu o andělsky čistý vokál v refrénu. Celkově mi tahle kompozice ke zbytku nezapadá, a neměl bych tak nic proti jejímu vyřazení z finální tracklistu, protože jediné, co dokazuje, je to, jak Tommy Victor coby vokalista vyrostl.

Přestože se na albu nachází třináct položek (včetně bonusové „Universal Law“), tak nelze říct, že by nudilo, protože aktuální tvorba newyorských metalistů je mi mnohem bližší než ta, již předváděli v 90. letech. Tím, jak se Tommy Victor nechal ovlivnit řadou svých vedlejších působišť a hostovaček, tak se mu podařilo zabezpečit to, že Prong jsou schopni vydávat svěží desky a znít přitom uvěřitelně a neustupovat ze své cesty. Jasně, toho thrash / groovu je tam možná méně než na starších počinech, ale jistá porce industriální strojovosti a řízné kytary mi k aktuálnímu, variabilnějšímu Tommy Victorovi sedí mnohem více. Jen si pusťte skladby jako „Cut and Dry“ či „Worth Pursuing“ a pochopíte, že Prong stále umí.

Prong – X – No Absolutes

Celkově vzato je „X – No Absolutes“ albem, na které může být Tommy Victor a jeho dva kolegové náležitě hrdí, protože i když přináší vlastně jen další variaci na osvědčené postupy z let nedávných, tak díky své soudržnosti, spádu a upřímné barvitosti mají Prong oproti obdobně stárnoucím kapelám jednu nespornou výhodu. Není to na nich vůbec vidět. Bravo.


Zā Lä Thü – Zā Lä Thü

Zā Lä Thü - Zā Lä Thü
Země: USA
Žánr: industrial death metal
Datum vydání: 31.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Enslaved Walk Free
02. To Bind and Purge (Cosmic Dith·er)
03. Vril Machine
04. Electron Souls with Bleeding Eyes
05. Hail Hail Babalon
06. Flame of Torture
07. Val-Kree
08. The Opening of the Portal
09. We Invoke, We Invoke
10. Serpent Power

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Dnes, milé děti, si na začátek povíme jeden z postulátů, jak poznat zajímavou muziku. Dobře si to zapamatujte, nebudu to víckrát opakovat: normální kapely jsou nudné.

Nesmějte se, vy holomci, já jsem to jako vtip nemyslel. Normální kapely jsou prostě obyčejné, běžné, člověka ničím nepřekvapí… však jistě sami znáte ty kecy, že všechno už tu bylo, všechno už jsme slyšeli, nic nového vymyslet nejde. Jasně, kdo se pohybuje na vykolíkovaném hřišti normálních a obyčejných interpretů, tomu to tak jistě bude připadat. Jenže za vymezenou hranicí normálnosti se nachází další množina skupin, které jsou divné, zvláštní a nějakým způsobem vybočují z nastavených norem – a právě až zde, mimo běžná klišé a standardní přístup, to teprve začíná být skutečně zajímavé.

Netvrdím, že každá divná kapela musí být také automaticky originální, tak to samozřejmě nefunguje – ostatně, i formace, o níž dnes zapředeme řeč, je toho důkazem, jelikož zrovna originální bych ji zase nenazýval. Ale i přesto je divnost a nějaké vybočení z průměru prostě svěží – a právě to je případ zámořského projektu s prapodivným názvem Zā Lä Thü. Nemůžu si pomoct, ale přesně tímhle způsobem na mě tihle Američané působí. Divně. Ale myslím to v tom pozitivním slova smyslu, protože jakkoliv se to na první pohled tváří trochu podezřele, tak eponymní deska téhle formace je ve finále mnohonásobně lepší a zajímavější, než jsem čekal a než jsem dokonce vůbec doufal, když jsem to album poprvé vkládal do přehrávače…

Nejprve však v krátkosti trochu té omáčky, abychom měli představu, s kým vůbec máme tu čest. „Zā Lä Thü“ je sice pro kapelu formálním debutem, nicméně v reálu má za sebou hlavní postava projektu dlouholeté zkušenosti. Tenhle týpek si říká The Awakened One a v 90. letech měl projekt téhož jména, s nímž vydal nějaké to demo. Na přelomu tisíciletí změnil jméno na Æthyria, které mu vydrželo poměrně dlouho, ale opětovně se věnoval jen produkci demosnímků. Až před nějakými pěti lety došlo (z mně neznámého důvodu) na přejmenování na Zā Lä Thü, po němž jen o něco málo později přišla další velká změna. Až do této chvíle byl The Awakened One ukázkovým hudebním solitérem a vše vyráběl sám, ale pak k sobě přibral zpěvačku Kateru, což byl rozhodně skvělý tah, jelikož právě ona je jednou z hlavních předností „Zā Lä Thü“.

Asi nejjednodušeji by šlo muziku Zā Lä Thü popsat jako industriální death metal, ačkoliv ten výsledek vlastně nezní nějak pravověrně deathmetalově, a jestli vás v souvislosti s oním death metalm byť i jen náznakem napadlo cosi o pověstných zámořských řeznících v čele s floridskou klikou, tak na to hned zapomeňte. Ostatně, když už nic jiného, na celém albu třeba nenajdete žádné extrémnější vokály (dobře, v poslední „Serpent Power“ se trochu zařve, ale to je snad vše), natožpak rovnou nějaký hrubý growling. Jak tak o tom přemýšlím, tak si vlastně radši ani nepředstavujte něco regulérně industriálního, protože ani nějaká elektronika se na „Zā Lä Thü“ takřka nevyskytuje. I přesto je však z nasekávaných (místy skoro až „djentových“) riffů kapely cítit takový ten chladný strojový pocit. Nevím, čistě v tomhle ohledu si můžete představit třeba něco na způsob Fear Factory (s nimiž, co si budeme povídat, mají Zā Lä Thü společné i to, že se tomu říká industriální, přestože to s industrialem vlastně nemá nic společného), ale je to myšleno čistě jen co do těch mechanických riffů, neboť jinak ta hudba našich okultistů působí docela jiným dojem. A nutno dodat, že ten dojem mluví o něčem mnohem nápaditějším.

Počkat, řekl jsem „okultisté“? Vlastně ano, to nebyl překlep. Jakkoliv to může vypadat jako zvláštní kombinace, tak Zā Lä Thü tohle celé zasypávají okultnem, avšak nepůsobí to nijak nepatřičně. Opak je pravdou, ta muzika je tak parádně šibnutá, že to k sobě pasuje. Ale nebojte, ona divnost skupiny neplyne jen z doposud nastíněného, ukrývá se tam toho mnohem víc. Zā Lä Thü do toho totiž naroubovali celou další plejádu různých zvuků, mnohdy až orientálních nálad, tuhle zase překvapivě melodických kytarových sól, aby zase jinde skončili do rituálnější atmosféry. A korunu tomu všemu nasazuje již jmenovaná Katera, jež odvádí vážně skvělou práci. Její vokál je příjemně expresivní, ale naštěstí ne nijak přehnaně, díky čemuž to v žádném případě nepůsobí afektovaně. Naopak, je to vážně super.

Úplně nejsilnější a nejnápaditější je „Zā Lä Thü“ ve své polovině, protože právě tam The Awakened One a Katera začnou tahat ty nejzajímavější skladby. Oproti relativně standardním (byť stále solidním) prvním třem kusům, na něž pojmenování industrial death metal opravdu sedí a které ozvláštňuje zejména vokál, nastoupí „Electron Souls with Bleeding Eyes“. Tu provází jakoby zastřenější sound a jako v jedné z mála písní se zde objevují i náznaky elektroniky. Nachází se zde několik hodně povedených melodických linek, obecně je ten song chytře vybudovaný a nakonec vygraduje do skvělého nemetalového finále.

Zā Lä Thü

Nejvyšší vrchol nahrávky ovšem nastupuje s rituální „Hail Hail Babalon“, již provází sugestivní a majestátní atmosféra – fakt beze srandy, tahle skladba je prostě bomba jako svině a vlastně už jen díky ní se vyplatí si „Zā Lä Thü“ pustit. Nicméně i následující kusy dokazují, že kapela ještě nevystřílela všechny svoje nápady – už „Flame of Torture“ má trochu orientální nádech, který ale naplno vybuchne až v sedmé „Val-Kree“. Vedle toho se ve „Val-Kree“ v jedné výtečné pasáži připojí i mužský zpěv, jenž má díky sporadickému využívání velký účinek. A třeba „The Opening of the Portal“ zase nabídne porci povedených kláves a výtečné kytarové sólo. Jednoduše řečeno, drtivá většina písniček dokáže přijít s něčím, co si člověk zapamatuje.

„Zā Lä Thü“ je rozhodně zajímavá a nebojím se říct, že i kvalitní deska. Je pravda, že zde je několik skladeb, které jasně ční nad ostatní, nicméně i ty nejméně dobré kousky jsou pořád pohodové, zatímco ty nejsilnější jsou vážně až nečekaně parádní. Jak už jsem prozradil někde výše, zpočátku jsem k Zā Lä Thü přílišnou důvěru neměl a vlastně jsem se do poslechu pustil jen díky tomu podivnému názvu kapely. Nicméně o to víc mě ten výsledek překvapil. Povedená záležitost.


Diabolicum – Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)
Země: Švédsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Baxxar Ehl Uhza
02. Void of Astaroth
03. Silent Spring
04. Genocide Bliss
05. Salvation Through Vengeance
06. The Abyss of the Shadows
07. One Man’s War
08. Angelmaker
09. Ia Pazuzu

Hrací doba: 39:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Zdá se, že se staří pardálové vracejí, aby všem ukázali, jak že by se to mělo dělat – přinejmenším tedy co se industriálního black metalu týká. Není to zas tak dávno, co se na scénu navrátila norská podzemní legenda Mysticum, aby své obživnutí konečně definitivně stvrdila v loňském roce vydáním nové desky „Planet Satan“. Letos se pak s novým albem opětovně hlásí o slovo další pionýři kovově chladného black metalu, tentokráte ze sousedního Švédska – Diabolicum.

Na rozdíl od svých norských kolegů se ovšem Diabolicum vlastně nikdy nerozpadli a po celou dobu formálně vzato fungovali – pouze mlčeli. Až letos, po dlouhých 14 letech od předcházejícího studiového počinu, konečně došlo k vydání třetího dlouhohrajícího zářezu, jehož název zní „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ (zasvěcenci si okamžitě povšimli dodržení tradice ohledně „závorkového“ pojmenování alba).

14 let je dost dlouhá a po takové prodlevě se na svá stará díla navazuje velice těžko. Tím spíš, jak skvělé první dvě nahrávky Diabolicum jsou. Tihle Švédové nikdy nepatřili k nějakým velkým hvězdám, ale v jistých kruzích svůj status rozhodně mají – a právem. Jak debut „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ (1999), tak i jeho pokračování „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ (2001) jsou dodnes excelentní desky, jimž ani věk nedokázal ubrat na jejich síle. V nedávné době jsem se k nim v souvislosti s vydáním „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ po delší době opětovně vrátil a znovu jsem musel uznat, že to v tom prostě pořád je a že to jsou dodnes působivé nahrávky.

Nicméně, o to větší nároky byly na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“. A vlastně to byl i ten důvod, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se k poslechu odhodlal, jelikož… jednoduše, ty staré věci mám fakt strašně rád a Diabolicum jsou díky nim v mých očích kapelou, která je prostě kult, takže jsem tak trochu bál zklamání. Znáte to – oč víc se člověk těší, tím tvrdší pak bývá náraz. Nakonec jsem ale přece jen sebral odvahu (haha!) a pustil si to… a musím uznat, že v tomhle případě byly obavy zbytečné, neboť „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ se svým předchůdcům dokáže vyrovnat.

Novinka na starší tvorbu navazuje naprosto plynule a logicky a pokračuje v tom, co „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ a „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ začaly. Očekávejte tedy misantropií nasáklý black metal, který je chladný a odlidštěný, mnohdy až strojově odměřený, ale v tom dobrém slova smyslu. Místy dokáže být i vysloveně nelítostný, jak předvádějí kupříkladu „Void of Astaroth“, „Salvation Through Vengeance“, „One Man’s War“ nebo některé momenty „Genocide Bliss“. Ve všech těchto případech dokážou Diabolicum tlačit posluchače do kouta, ale stále to má tu nevlídnou náladu, k níž přispívají vkládané samply nebo nádech industriálního bucharu.

Nicméně, desce nechybí ani atmosféra a vysloveně působivé nápady – v tomto ohledu excelují především dvě skladby. Jednou z nich je „Silent Spring“, jejíž druhá půle, do níž vstupuje i jakýsi plíživý chór, je síla jako prase; druhou je pak předposlední „Angelmaker“ s úžasnou střední pasáží, kterou se proplétá hypnotická melodie. Nicméně, spousta skvělých „vychytávek“ se nachází i v těch agresivnějších písních, viz třeba „Genocide Bliss“ s krátkým, nejprve elektronickým (to se dá bez nadsázky nazvat beatem) a hned vzápětí ambientním předělem.

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

A nakonec jsou tu také kompozice, v nichž Diabolicum opouštějí hranice black metalu a vrhají se do experimentálních elektronických žánrů, především dark ambientu, v jednom případě možná i jakéhosi soft noisu. Takové jsou na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ samozřejmě v menšině, protože se přece jen stále jedná o black metalovou nahrávku (a nepopírám, že já osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby tam takových kousků bylo o trochu víc), ale i tak to dokáže celý počin výtečně oživit. A nemám tím zrovna na mysli kraťoučké, asi jen dvanáctivteřinové intro „Baxxar Ehl Uhza“, jako spíš dvojici „The Abyss of the Shadows“ a „Ia Pazuzu“.

K „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ jsem vlastně přistupoval trochu s obavami, ale nakonec se žádné drama nekonalo a Diabolicum mi velice rychle ukázali, že byla blbost je podceňovat. Novinka je jednoduše skvělá záležitost, jež na oba staré majstrštyky navazuje se ctí a dokázala udržet jejich kvalitativní úroveň. A když si to dáte do souvislosti s mým dřívějším prohlášením, že ty první dvě desky jsou pro mě kult, pak je jasné, že tohle tvrzení o kvalitách „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ nebylo zrovna slabé…

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)


The Silverblack – The Grand Turmoil

The Silverblack - The Grand Turmoil
Země: Itálie
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. The Grand Turmoil
02. Anymore
03. King-Size Vandalism
04. Retaliation
05. Make It Worth the Grime
06. As Good as Dead
07. Attic Hime
08. Pyromanservant
09. Great Expectations
10. Might Get Worse Before It Gets Better
11. Fragmentary Blue

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
The Silverblack / Sliptrick Records / Grand Sounds PR

Abych řekl pravdu, na „The Grand Turmoil“ jsem byl poměrně zvědavý a vlastně jsem se těšil, až si to pustím. Když tak o tom uvažuju, tak v obou případech vlastně víc, než by si to album mělo zasloužit, jelikož žádný racionální důvod jsem k tomu neměl. Z minulosti jsem o kapele The Silverblack nevěděl (což se dá pochopit – „The Grand Turmoil“ je debut), domovská působiště některých zúčastněných muzikantů (The Stranded, Disarmonia Mundi, 5 Star Grave) vůbec neposlouchám a žádná předem vypuštěná ukázka mě taky nějak extrémně na prdel neposadila. Na druhou stranu, už nějakou dobu jsem měl chuť najít nějaký nový nařachaný industriální metal a tak nějak jsem si dovolil být tak drzý a naivní, že jsem doufal, že právě v tomhle ohledu by tihle Italové mohli přiložit ruku k dílu a pomoct mi.

Nicméně, „The Grand Turmoil“ není až taková šleha, abych The Silverblack okamžitě musel zařadit po bok svých největších oblíbenců, kteří jsou takříkajíc „dvojnásobně električtí“ – tedy že kombinují metalové elektrické kytary a elektroniku. Začněme ovšem tím pozitivnějším, za což považuji fakt, že lze v případě The Silverblack mluvit o skutečném industrial metalu, nikoliv takovém tom „industrial“ metalu, jak je na metalové scéně mnohdy zvykem. Mám tím na mysli takovou tu formu, kdy se jedná o normální obyčejný metal s jedním levným samplíkem na začátku písničky, což je prostě výsměch nazývat industrialem… jednoduše ten koncept, na nějž s takovou oblibou nadávám. Nicméně, u The Silverblack je ta elektronika opravdu pořádně slyšet a rozhodně jde bez obav prohlásit, že v tomto ohledu Italové své posluchače nepodceňují, protože elektronika a metal v jejich muzice hrají vyrovnanou partii.

To je samozřejmě dobrý začátek, nicméně toto (dle mého názoru) správné pojetí industrial metalu je jen první krok, pouhý základ, na němž se má dále stavět. Avšak ten druhý krok v podobě kvalitních skladatelských nápadů už The Silverblack nedokázali udělat příliš přesvědčivě a zvládli jej maximálně tak napůl. A přitom „The Grand Turmoil“ začíná poměrně slibně. Úvodní titulní track není žádným ultimátním majstrštykem, ale nedá se mu upřít vcelku kvalitní tah na bránu, chytlavost a vcelku povedený refrén. V obdobně pohodovém duchu pokračuje i druhá „Anymore“, jež se sice nese spíše ve středním tempu, ale zato nabídne několik slušných synťákových rejstříků a proklatě hitový refrén.

Pokud by se celé „The Grand Turmoil“ neslo v na takovéhle úrovni, asi by byl ten dojem z alba mnohem lepší, nicméně v dalším průběhu začnou na povrch hodně rychle vyplouvat neduhy, jichž počin vlastně nemá až zas tak málo. Kámen úrazu číslo jedna – některé songy jsou prostě a jednoduše naprosto regulérní odrhovačky. Já chápu, že muzika The Silverblack má být spíše jednoduššího rázu, že to má být hlavně o energii a tak, ale ani s tímhle konceptem není nutné se snižovat k regulérní bezduchosti, jakou nabízí třeba halekačka „King-Size Vandalism“ nebo otravná rádoby hitovka „Attic Hime“.

Druhým problémem je pak to, že si The Silverblack v některých momentech přespříliš okatě „půjčují“ u jiných skupin. Samozřejmě jsem nečekal, že dostanu naprosto vybroušený originál, ale místy je to fakt přes čáru. Suverénně nejvíc to mlátí do uší tehdy, když se Italové vydají do středního šlapavého tempa, protože v něm znějí jako taková trochu kopírka Deathstars. The Silverblack totiž povolají do zbraně přesně ty samé prostředky, které s radostí používají i tyhle švédské „prostitutky“ v čele s naprosto primitivním „beatem“ na kopáku, a aby toho nebylo málo, i zpěv začne znít, jako kdyby to nakdákal v „titulcích“ neuvedený Whiplasher Bernadotte. A to bohužel bez nadsázky, protože ta podobnost je fakt zarážející.

A do třetice všeho nedobrého – životnost „The Grand Turmoil“ není příliš velká. Navzdory tomu, co až doposud padlo, se to album stále dá poslouchat, aniž by vás nějak uráželo. Bohužel ale jen chvíli. Po pár posleších se totiž ukáže, že tahle deska je tak trochu rychlokvašná – díky své jednoduchosti a instantní chytlavosti leze rychle do ucha, nicméně neuběhne ani pět poslechů a už máte chuť to nechat plavat, protože to začíná nudit a výše zmiňované neduhy začnou úřadovat naplno. A přitom ne, že by ta testosteronová elektronika nešla udělat tak, aby to bavilo i s odstupem mnoha let – takoví Combichrist anebo Turmion Kätilöt (abychom zůstali u těch kytar) s radostí potvrdí. Jenže o takovéhle úrovni mohou The Silverblack na svém debutu jen snít – a na tomhle zhola nic nezmění ani to, že máte v sestavě prudce luxusní holčinu, která se v klipech nebojí špulit zadek do kamery.


Pavillon Rouge – Legio Axis Ka

Pavillon Rouge - Legio Axis Ka
Země: Francie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. Prisme vers l’odysée
02. L’enfer se souvient, l’enfer sait
03. Mars stella patria
04. A l’univers
05. Aurore et nemesis
06. Droge macht frei
07. Kosmos ethikos
08. Notre paradis [Coolio cover]
09. Klux santur

Hrací doba: 47:05

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Čtete-li náš skromný plátek víckrát jak jednou, dvakrát do roka (když ne rovnou uherského roka), nejspíš jste si již všimli, že elektronická muzika mi vůbec není cizí. Úplný a nezřízený všežravec sice nejsem, avšak jedná-li se o industrial, EBM, aggrotech, dark electro a cokoliv dalšího podobného, tak to si dám s náramnou chutí.

Smíchání podobné muziky s metalem je pak vysloveně super nápad, a když se to umí dát správně dohromady, tak jsou z toho parádní divočiny… kombinace kytary a beatů jednoduše funguje. Asi ne náhodou se spousta elektronických kapel nebojí využívat elektrickou kytaru. Moje empirická zkušenost však říká, že když se o to pokoušejí lidé z „protistrany“ – tedy když metaloví hudebníci zkoušejí přidávat elektroniku do metalu – dopadá to o poznání hůře. Jistě, výjimky se najdou a je dost fakt suprových industrialem načichlých skupin, které jsou vnímány jako součást metalové scény, nicméně ta větší část na mě působí spíše rozpačitě.

I přesto však rád zkouším další taková jména, nabídne-li se mi k tomu vhodná příležitost. A přesně takhle vhodně se mi přednedávnem nabídli Francouzi, kteří si říkají Pavillon Rouge. Je to přesně prototyp metalistů, kteří se pokoušejí o „kytarové disko“… co jsem si proklikal bývalá působiště jednotlivých členů, tak to byly samé metaly. Jinak ale sestava nijak zvlášť zajímavá není – snad až na bývalého zpěváka. Chvilku totiž v Pavillon Rouge působil a jejich první EP nazpíval Benjamin, někdejší vokalista dnes již nefungující a o poznání známější skupiny Sybreed.

Avšak zpátky k samotným Pavillon Rouge. Jejich první EP „Mizuage“ se objevilo v roce 2008, na nějž o tři roční cykly později navázal dlouhohrající debut s názvem „Solmeth Pervitine“… na nějž o další čtyři roky později, tedy letos, Francouzi navázali druhou deskou „Legio Axis Ka“. Ani jeden z předchozích počinů jsem neslyšel, nicméně „biografie“, která víc než biografii připomíná kopku sebeoslavujících kydů, se mi snaží nakecat, že to bude fakt pecka… realita ovšem tak žhavá bohužel není. K oné „biografii“ si ale poznámku neodpustím… jako sorry, ale napsat si tam, že „se kritici jednomyslně shodli“, že je debut „jedno z nejlepších industrial black metalových alb“, a navíc to doplnit další snůškou sraček o „inovativním konceptu“ a podobných volovinách, to mi připadá hodně, hodně odvážné. Možná by neškodilo trochu skromnosti a soudnosti…

Vlastní hudba naštěstí dává trošku lepší smysl než pomýlená biografie, nicméně žádný velký zázrak to také není. Zpočátku se „Legio Axis Ka“ tváří relativně sympaticky, protože když nic jiného, tak ta elektronika tam fakt je slyšet, což u industrial metalových skupin bohužel nebývá tak úplná samozřejmost. S prvním poslechem to tedy vypadalo hratelně, jenže hodně rychle se ukáže, že zas taková pohoda to přece jenom nebude. S každým novým poslechem se totiž čím dál tím bolestivěji projevuje fakt, že ta elektronická složka muziky je prostě… no, o ničem. Jasně, industrialní to formálně je, o tom se nehádám, ale jsou to prostě ty úplně nejzákladnější a nejnudnější beaty, jaké jde asi vymyslet. Pro posluchače metalu, kteří v životě k elektronické muzice ani nečuchli, asi dobrý, těm to bude připadat jako docela hukot, ale jakmile máte jen trochu naposlouchané nějaké EBM kapely, tak tohle s vámi ani nehne.

Navíc ani ten metal není v podání Pavillon Rouge nic, co by nějak extrémně dojem vylepšilo, protože i ten je takový… já nevím, není to vyložená debilita, ale podobně jako ta elektronika je to jednoduše úplný standard, normálka, nic zvláštního. Jako kulisa k práci, když to člověk poslouchá jen na půl ucha a sem tam si chce klepnout nohou do rytmu, se „Legio Axis Ka“ strávit dá, ale tím veškeré ambice nahrávky končí. Nějaké fakt povedené nápady nebo pasáže, jež by mě nějak výrazněji upoutaly, tam prostě nejsou. Jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven.

Když už něco na „Legio Axis Ka“ upoutá, tak je to spíš v tom negativním slova smyslu. Občas (avšak ne v takové míře, že by to bylo zanedbatelné a šlo nad tím mávnout rukou) se mi prostě stávalo, že na mě muzika působila docela lacině… trochu vidlácky, řekl bych. Jinými slovy řečeno, místy to jsou prostě regulérní odrhovačky… s nadsázkou lokální diskoška smíchaná s heavy metalem. Tak jako tak, není to nic vábného. Ani nemluvě o tom, že další věcí, která mě při poslechu iritovala, byla kytarová sóla a melodie, protože ty tam jsou naroubované jaksi nepatřičně a v industriálním metalu působí příliš nekonfliktně.

„Legio Axis Ka“ má jednu zajímavou vlastnost. Při prvním poslechu se tváří jako poměrně slušná věc, ale čím déle jsem to poslouchal, tím více jsem se těšil, až se konečně dokopu k sepsání recenze a budu moct povolat do zbraně mocnou klávesovou zkratku Shift+Del. Ano, chápete to správně – tohle je album, které nestojí ani za to, aby člověku zabíralo místo na disku. Formálně se to sice poslouchat dá… ale ty vole, proč by to někdo dělal, když je to taková nuda? Jestli chcete něco elektronicky-kytarového, pusťte si radši Psyclon Nine, Herrschaft nebo H.exe nebo jakoukoliv jinou z té spousty mnohem lepších kapel podobného ražení.


The Silverblack: „King-Size Vandalism“ song stream

The Silverblack je nový industrial metalový projekt z Itálie, v jehož čele stojí multiinstrumentalista a hudební producent NeroArgento a zpěvák Claudio Ravinale známý z kapel jako Disarmonia Mundi, The Stranded nebo 5 Star Grave.

Kapela aktuálně vydává svou debutovou desku „The Grand Turmoil“, jež bude oficiálně k mání od 15. září u firmy Sliptrick Records. K dispozici bude CD edice a digitální download.

Na albu se objeví celkem 11 písniček a jednu z nich – „King-Size Vandalism“ – si jako ochutnávku můžete pustit níže v Soundcloud přehrávači.

Odkazy:
http://www.thesilverblack.eu/
https://www.facebook.com/thesilverblack
https://twitter.com/silverblackband
https://www.youtube.com/user/silverblackofficial


Fear Factory – Genexus

Fear Factory - Genexus
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Autonomous Combat System
02. Anodized
03. Dielectric
04. Soul Hacker
05. Protomech
06. Genexus
07. Church of Execution
08. Regenerate
09. Battle for Utopia
10. Expiration Date

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když své deváté album oznámila americká metalová mlátička Fear Factory, tak bych to přirovnal k něčemu tak obyčejnému, jako když rosničky oznámí, že následující den se obloha zatáhne a přijde déšť. Prostě všichni víme, že bude pršet a už se nad tím ani nikdo nepozastaví, protože to je natolik všední a nepřekvapivá věc, že to vyvede z rovnováhy jen málokoho. Fear Factory totiž hned na svých prvních albech v hloubi 90. let utvořili svůj vlastní styl, který několik dalších let vybrušovali do dokonalosti, a nejpozději od „Obsolete“ se spíš už jen vezou na vlně svého dřívějšího vizionářství. Pravda, někdy přijde album lepší („Mechanize“), jindy zase horší („The Industrialist“), ovšem stále je to ta samá „Továrna strachu“, jež už možná nemá čím překvapit, ale v rámci své diskografie se jí daří držet si relativně kvalitní standard. A minimálně toho si u nich cením.

Oproti minulejšku pro mě bylo hned po svém oznámení „Genexus“ příslibem lepšího alba už jen tím, že se upustilo od bicího automatu, který mi prostě a jednoduše neseděl. Ačkoli si i živé bicí, dokonce i v podání takových mistrů jako Raymonda Herrery a Genea Hoglana, držely pořádnou míru chladné strojové přesnosti a zněly dosti počítačově, tak v tomto ohledu bylo „The Industrialist“ krokem zpátky. Sterilní práce počítače prostě a jednoduše nenahradí lidský cit (zdravím Meshuggah a jejich „Catch Thirtythree“). Novinku tak nabouchal jistý Mike Heller, který největší stopu zanechal v řadách technických death metalistů Malignancy. Není to sice takový bicmen, jako zmínění předchůdci z let minulých, ale kopírovat Cazaresovy riffy a pohánět je kupředu zvládá bez potíží. Když už jsem načal personální otázku, tak je vhodné zmínit, že ještě před vydáním „Genexus“ posílil řady Fear Factory Tony Campos (Ministry, ex-Soulfly, ex-Static-X), avšak na albu ještě tlusté struny nadrtit nestihl, protože ty zůstaly stejně jako minule v kompetenci Dina Cazarese, hlavního mozku kapely.

„Genexus“ svého předchůdce překonává rovněž co se týče hudební náplně. Letošní zářez je živější, nepůsobí tak staticky, a přestože nepřináší vůbec nic nového a stojí na kombinaci strojových bicích se škrkajícími kytarami a vzletně melodickými refrény, tak je finální produkt přeci jen o něco zábavnější než minule. Přijde mi, že trochu přibylo samplů a kláves v pozadí, čímž se album trochu vzdaluje svým klasickým předchůdcům, což výsledku nijak neškodí. Naopak to činí „Genexus“ vzdušnější a přístupnější. Pořád se sice nemůže rovnat skvělému „Mechanize“, což byl první počin po Cazaresově návratu, kde se Fear Factory vytáhli, ale nemůžu říct, že by se „Genexus“ nedalo poslouchat, to v žádném případě ne.

Úspěch Fear Factory se vždy kryl se schopností provázat dohromady hlavní složky, tedy tu industriálně nářezovou s melodickými výlety Burtona C. Bella, a ačkoli se to nedaří ve všech deseti položkách obsažených na „Genexus“ úplně na jedničku, tak je tu hned několik skladeb, které jsou na tom z tohoto hlediska velmi solidní. Zmínit musím dvojici „Anodized“ a „Regenerate“, jež mi v tom kompozičním spojení stroje a lidské bytosti (platí i o textové náplni, protože tomuto se Fear Factory věnují zatraceně často) přijdou z celé desky nejlepší. Obě odpálí zasekávaný riffing mistra Cazarese a po konci první sloky plné agresivního řevu přijde andělský vokál čistý jako lesní studánka. Na fakt, že to Burton bude na pódiu kurvit jedna báseň, teď nehledím. Když se toto Fear Factory povede a nesklouzne to do příliš násilné kombinace, což se děje snad jen v „Battle for Utopia“, tak mají na půl vyhráno.

Krom dvou kousků, jež jsem zmínil výše, patří mezi ty nejsvětlejší momenty „Genexus“ ještě úvodní „Autonomous Combat System“, což je opravdová trefa do černého. Jak skvělou úvodní sci-fi lyrickou myšlenkou “People are always fearful of something they don’t understand. The next step in evolution is a machine; a machine that can think and feel. Surviving is all that will matter.”, tak hnací silou ústředního Cazaresova riffu, který ji v ostřejších pasážích pohání kupředu jako dobře namazaný stroj. Burton C. Bell nejen v této písni stále střídá ty svoje dvě polohy, ovšem i přes zjevný nedostatek momentu překvapení, protože Fear Factory už léta omílají stejný mustr, je „Genexus“ překvapivě zábavnou nahrávkou. „Soul Hacker“, „Dieletric“ či titulní „Genexus“ — to všechno jsou skladby, které na posledním albu chyběly a které zvedají šedivý průměr směrem vzhůru, protože Burtonovy melodie se letos vyvedly.

Když si to tak po sobě čtu a kontroluji, tak se sám sobě divím, že se mi nedostává slov vyložené kritiky, ačkoli vím, že „Genexus“ není žádná extra třída. Je to pořád to samé, pořád dle toho samého vzorce, stále stejný zvuk i individuální výkony, ovšem i tak se mi „Genexus“ líbí. Rozhodně víc než často zmiňovaný předchůdce nebo třeba „Transgression“, k němuž má novinka s  klávesovým oparem v zádech ne úplně daleko. Možná mě to jen chytlo v dobrém rozpoložení, možná je to opravdu kvalitativně lepší deska než minule, nicméně těch necelých 50 minut mě baví a nebýt slabší „Battle for Utopia“ a zbytečně rozplizlého závěru v podobě „Expiration Date“, tak se jedná o album, jež by sneslo srovnání i s takovým „Archetype“, které v novém miléniu považuji za stále nejlepší počin Fear Factory. Těm se tehdy i bez svého dosavadního hlavního mozku podařilo napsat parádní desku. A novinka k ní nemá až tak daleko, jak jsem si původně myslel.


Lindemann – Skills in Pills

Lindemann - Skills in Pills
Země: Německo / Švédsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 23.6.2015
Label: Warner Music Group

Tracklist:
01. Skills in Pills
02. Ladyboy
03. Fat
04. Fish On
05. Children of the Sun
06. Home Sweet Home
07. Cowboy
08. Golden Shower
09. Yukon
10. Praise Abort
11. That’s My Heart [bonus]

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Rozjezd tohohle projektu byl svým způsobem vlastně až podezřele nenápadný – nejprve jen krátká noticka, že existuje, a pak nějakou dobu ticho po pěšině. A i když se postupem času nějaká ta reklamní masáž samozřejmě naplno rozjela (tak měsíc před vydáním jsem o zprávy o kapele zakopával na každém rohu), už od začátku bylo jasné, že bude velkou pozornost poutat, i kdyby se nikdo s nějakou velkou propagací neobtěžoval. A onen důvod, proč si tohle myslím, je nad slunce jasný – jména muzikantů, kteří se v Lindemann angažují.

Člověk nemusí být zrovna génius, aby se dovtípil, že za projektem s názvem Lindemann bude stát Till Lindemann, vokalista slovutných Rammstein. Už samozřejmě jen to by bylo dost k tomu, aby se „Skills in Pills“ – jak se debutové album skupiny jmenuje – dostalo nemalé pozornosti, nicméně to není vše, jelikož se k Tillovi do tandemu přidal Peter Tägtgren. Ten sice z obecného hlediska není zdaleka tak slavný jako jeho německý kolega, protože tenhle švédský nezmar je pojem spíše jen na metalové scéně, ale jeho portfolio čítající Hypocrisy, Pain, epizodu v Bloodbath a bohatou producentskou kariéru (namátkou takové pojmy jako Celtic Frost, Immortal, Dimmu Borgir, Amon Amarth, Children of Bodom, Destruction a tuny a tuny dalších) je taktéž úctyhodné.

Když byla tato spolupráce poprvé ohlášena, přinejmenším pro mě byla poměrně překvapivá a upřímně jsem nečekal, že by to zrovna tihle dva mohli dát dohromady. Výsledek jejich spolupráce už však zas tak překvapivý není, jelikož srážka Lindemanna a Tägtgrena dopadla přibližně tak, jak šlo očekávat – jako kombinace Rammstein a Pain (pokud tam někdo očekával spíš Hypocrisy… inu, to by bylo hodně naivní). Mohlo by se zdát, že je tento popis hudby Lindemann dost zjednodušený a vágní, ale ono je to svým způsobem docela přesné.

Hudební základnu „Skills in Pills“ totiž skutečně tvoří něco, co má k tvorbě Pain velmi blízko a na čem je znát, že to skládal Tägtgren – jednoduše řečeno jde o setsakra chytlavý, hitový industrial metal, v němž není nouze o elektronické samply a návykové refrény. Sice je pravda, že člověk nepotřebuje příliš představivosti, aby na desce uslyšel i vlivy Neue Deutsche Härte, tedy žánrového hájemství Rammstein (které však k industrial metalu nemá příliš daleko, že ano), ale sám za sebe bych si dovolil tvrdit, že k Pain to má o chloupek blíže.

Odkud se pak bere ta podobnost LindemannRammstein, to je myslím tak nasnadě, že by to pomalu ani nemělo být nutné zmiňovat – samozřejmě je to sám Till Lindemann. Jeho hlas je natolik specifický, že si jej prostě nejde splést, a kamkoliv se tenhle chlápek vrtne, tam budou Rammstein vždy slyšet – tak moc je ten jeho vokál charakteristický. A nic na tom nezmění ani fakt, že jsme asi všichni zvyklí Tilla poslouchat v němčině, ale v rámci Lindemann zpívá v angličtině. Ostatně, bylo by to i divné, protože ačkoliv je „Skills in Pills“ jeho první deskou, již nazpíval kompletně anglicky, i samotní Rammstein v minulosti tu a tam nahráli písničky s anglickými texty. Bohužel se však potvrdily obavy a na „Skills in Pills“ je cítit, že si je Till v angličtině o poznání méně jistý než ve své mateřštině (byť některé momenty jako třeba refrén „Praise Abort“ se mu stále vyloženě povedly).

A když už jsme nakousli ty texty, i u nich v případě Lindemann stojí za to se trochu zastavit. Zatímco muzika byla především v Tägtgrenově režii, autorem textů je dle očekávání Till Lindemann. Lyrika Rammstein nikdy nebyla nějaká vyložená srandička, takže to skoro vypadá, jako kdyby se v rámci „Skills in Pills“ opravdu vyřádil, jelikož velkou část songů zdobí přisprostlé a oplzlé texty, jejichž nejlepšími příklady jsou asi věci jako „Golden Shower“ nebo „Fat“. Avšak nejen tohle, ale i obecná vizuální „rétorika“ Lindemann jen potvrzuje, že se jedná o vedlejšák na vyblbnutí. Ostatně, asi ne náhodou se muzikanti nechali slyšet, že je „Skills in Pills“ deska na mejdany.

Někde výše jsem již nepřímo zmínil, že album jako takové stojí především na hitových refrénech. Ty jsou v některých případech skutečně parádní a zvládnou to, co by refrén u pořádného hitového songu zvládnout měl – hodně rychle se dostat do posluchačovy hlavy a už odsud nevylézt. Třeba hned úvodní titulka „Skills in Pills“ v tomhle ohledu není špatná, ale na nahrávce jsou ještě mnohem větší pecky. Pro mě osobně se těmi největšími stala pětice „Ladyboy“, „Fat“, „Fish On“, „Golden Shower“ a nakonec videoklipová „Praise Abort“. Všech pět disponuje výtečným refrénem a i vše okolo v nich je parádně chytlavé a má to tah na bránu, aniž by se jednalo o nějakou podbízivost. Zároveň ty songy ani nejsou jak přes kopírák, takže zatímco třeba v „Golden Shower“ je ten refrén úderný jak čuně, ve „Fat“ má epičtější nádech (i když to vzhledem k textu může znít všelijak) a třeba „Praise Abort“ je zase návykově šlapavá ve slokách, které jsou nabourávany již zmiňovaným klenutým refrénem s výtečným Lindemannem.

Lindemann

Další početnou sortu písní tvoří ty kousky, jež v mých očích (resp. uších) nedosahují vysokých kvalit vrcholné pětice, ale pořád jsou dost solidní, poslouchají se velice dobře, dojem z desky nijak neničí a bez problémů dokážou udržet hladinku zábavy. Vedle již jmenované titulky bych sem dále zařadil „Children of the Sun“, „Cowboy“ a „Yukon“.

Pokud umíte počítat – a já věřím, že skutečně umíte – pak jistě víte, že tím pádem jsme ve stručnosti klasifikovali devět skladeb a dvě zbývají (budeme-li se bavit o limitce s jedním bonusem). A jak správně tušíte, tyhle dvě už bohužel příliš povedené nejsou a právě jejich prostřednictvím se na „Skills in Pills“ dostaly i nějaké ty slabší věci. Shodou náhod (i když, ona to možná zas taková náhoda není) jsou to jediné dva pomalejší songy na albu – „Home Sweet Home“, jež parádně rozjeté album v polovině citelně přibrzdí, a nemastný neslaný bonusový závěr v podobě „That’s My Heart“. LindemannTägtgren jsou v rámci tohohle projektu zábavní především v chytlavých tempech a naopak v „baladičtější“ rychlosti jako v „Home Sweet Home“ spíš nudí, byť čistokrevný průser to ještě není. Přesto pokud by někdy vznikla ještě další deska Lindemann, přimlouval bych se za to, aby tam tenhle druh skladeb nebyl…

Nicméně obecně vzato mám ze „Skills in Pills“ dobrý dojem a pozitiva (tedy povedené písničky) z mého pohledu stále převažují. Přestože mám Rammstein hodně rád a Pain si taktéž tu a tam s chutí pustím, k poslechu Lindemann jsem nepřistupoval s nějakým velkým očekáváním. Finální výsledek se mi však – ač s menšími výhradami – líbí.


Druhý pohled (Kaša):

Když se spojí takové osobnosti jako Till LindemannRammstein a Peter TägtgrenHypocrisy a Pain, tak si můžete být jistí dvěma věcmi. Lidé se o vás budou zajímat a hlavně od vás budou automaticky čekat nemalé věci, protože čistě z papíru je tenhle projekt opravdu zajímavý. Já osobně od debutového alba „Skills in Pills“ očekával spojení industriálně metalových rytmů z Tägtrenova pera za přispění jeho zpěvu a charakteristického vokálu prvně jmenovaného pěvce německých velikánů. A když nad tím tak přemýšlím, tak s malými výhradami jsem přesně tohle na jejich novinkové placce dostal, ale přesto nemůžu říct, že bych byl z výsledku vyloženě odvařený.

Lindemann

„Skills in Pills“ v sobě nese poznávací prvky od obou zúčastněných, takže elektronické metalové spodky a vokální melodie, ovšem výsledek je dle mého až příliš okatou snahou zalíbit se zejména fanouškům Rammstein, protože právě ti na nový projekt Lindemann uslyší, takže kdybych trochu přivřel oči, tak by se řada písní mohla v klidu objevit na příštím albu Rammstein. Samozřejmě s absencí té němčiny, bez které mi Tillovy texty přijdou až naivně hloupé, ale když si člověk připustí k tělu fakt, že celé tohle dílo je myšleno hlavně jako zábava a místo pro odpočinek obou hlavní persón, tak se na to dá zvyknout.

Co se skladeb samotných týče, tak bych si dokázal představit větší vliv starších Pain a jejich tanečních prvků, ale budiž. Výhodou „Skills in Pills“ je zejména charismatický vokální přednes Lindemanna, jenž odvádí super práci, a písně jako „Skills in Pills“, „Fat“ a „Praise Abort“ jsou i díky jeho osobitému humoru skvělé. Bohužel je výsledek trochu negován zbytečnými věcmi jako „Children of the Sun“, „Home Sweet Home“ a „Golden Shower“, které jsou strašně nenápadné a chybí jim něco, díky čemu bych ztratil nutkání je při poslechu přeskakovat. S výslednou podobou „Skills in Pills“ se plně neztotožňuji a myslím, že při potenciálu, které tohle spojení skrývá, mohl být debut mnohem zajímavější, protože takhle zní tato deska spíš jako taková sázka na jistotu, což je rozhodně škoda.


Třetí pohled (nK_!):

Lindemann svým debutem silně šokují. Širokou veřejnost tím, jak je „Skills in Pills“ explicitní a nebere si vůbec servítky, mne naopak nečekanou prázdností a částečnou trapností. Na jedné straně stojí sice jednoduché a předvídatelné, ale velice chytlavé a příjemně zahrané melodie z pera mistra Tägtgrena, na straně druhé vokální projev a texty frontmana Rammstein, Tilla Lindemanna. S ním ale přicházejí také největší problémy „Skills in Pills“.

Běžný posluchač si okamžitě všimne Tillova silného německého přízvuku, přičemž všechny písně jsou anglicky. Osobně mi trvalo nějakou dobu, než jsem si zvykl. Texty jsou sice místy vtipné, často bez skrupulí a chtěly by nutit k zamyšlení, ale samy o sobě nemají žádnou výpovědní hodnotu. Slouží pouze jako přívěšek nečekaně hitovým hudebním podkladům a někdy sklouzávají až k trapnosti (koukám na tebe, „Ladyboy“).

I přes velmi rozporuplné pocity jsem si na novince Lindemann našel několik oblíbenců. Především jasně hitovou klipovku „Praise Abort“ s božím videem a „Yukon“ s výborným refrénem. Pochválit musím také solidní klávesový rozjezd ve „Fat“.

Ač se to nemusí zdát, při poslechu „Skills in Pills“ jsem se poměrně dobře bavil. Alespoň chvíli. Bavit se bude každý, kdo nečeká žádný zázrak, ale dlouhou trvanlivost této desce nedávám. Spojili se dva známí muzikanti, dali dohromady album, při jeho nahrávání se příjemně rozptýlili a teď zase šup šup ke svým domovským kapelám. Do roka nikdo nebude tušit, že nějaké „Skills in Pills“ vzniklo.

Upřímně, čekal jsem mnohem více.


Alien Deviant Circus – Ananta Abhâva

Alien Deviant Circus - Ananta Abhâva
Země: Francie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 21.1.2015
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Ap (Nâda)
02. Hiranya – Garbha (Shakti)
03. Aham Tattva (Kriyâ)
04. Mrityu Moksha (Vâc)
05. Maha Pralaya (Pradhvamsa – Abhâva)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Existují kapely, jejichž muzika je velice lehce stravitelná, přístupná a dokáže ji pojmout vesměs kdokoliv bez ohledu na to, jak zkušeným či nezkušeným posluchačem je. Na opačném pólu pak stojí formace, jejichž hudební produkce je naopak náročná (ať už jakýmkoliv způsobem), díky čemuž ji dokáže docenit jen poměrně úzký okruh posluchačů. Dnes si povíme pohádku o skupině, jež spadá právě do onoho druhého ranku.

Popravdě řečeno, název jako Alien Deviant Circus moc důvěry v kvalitní a inteligentní hudbu nevzbuzuje – alespoň tedy v mém případě. Jak se však záhy ukázalo, přinejmenším na nejnovějším albu s názvem „Ananta Abhâva“ je ta muzika dle mého názoru dost zajímavá. Novinka je celkově třetí dlouhohrající nahrávkou těchto Francouzů a pro mě osobně je prvním seznámením s jejich tvorbou, nicméně mohu hned zkraje říct, že se časem určitě podívám i na starší počiny, protože s touhle deskou si mě Alien Deviant Circus rozhodně získali na svou stranu.

Alien Deviant Circus produkují industriální black metal a to, co z něj dělá záležitost, již nezvládne každý druhý posluchač, se netýká jen samotné hudby, ale i formy „Ananta Abhâva“. Muzika v podání Francouzů je zatěžkaná, kovově chladná a nemilosrdně odlidštěná, jak se na správný industriální black metal sluší a patří. Celá deska je vesměs postavena jenom a pouze na dlouhých proudech black metalových kytar, pod nimiž neúnavně, neustále a neúprosně běsní industriální třískání, což navíc doplňuje chorobný vokál. Ona nestravitelnost tkví především v tom, že Alien Deviant Circus dle tohoto receptu posluchače týrají bez nějakých větších změn šílených 70 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb. Ostatně už jen to, že Francouzi bez jakýchkoliv průtahů hned na úvod vypustí 22 minut dlouhé zlo „Ap (Nâda)“, svědčí o tom, že tohle trio to nikomu z těch, komu se „Ananta Abhâva“ dostane do ruky, nehodlá nijak ulehčovat.

Že vám to prozatím nezní příliš vábně. Inu, já se tomu vůbec nedivím, protože když album uvedu slovy, že nabízí 70 minut poměrně monotónního industrial black metalového hnusu, který na vás budou Alien Deviant Circus plivat po celou dobu bez snahy o ozvláštnění (nebudeme-li počítat několik elektronicky ambientních pasáží), tak to prostě nezní jako něco, co byste měli chtít poslouchat. Ale věřte tomu nebo ne, „Ananta Abhâva“ navzdory takovému formálnímu handicapu funguje – tedy alespoň na mě, jelikož mě tohle peklo setsakra baví.

Popravdě řečeno, nejsem ani příliš schopen mezi sebou jednotlivé skladby rozeznávat… vlastně dokonce ani mnohdy nelze poznat, kdy jedna končí a druhá začíná, protože na sebe navíc v některých případech takřka plynule navazují, jenže tohle přesně ten typ desky, kdy to vůbec nevadí. Tohle je ten druh nahrávky, do jejíchž útrob se prostě ponoříte a po celou dobu se necháte masírovat agresivní kombinací black metalu a industrialu… a to je všechno. Ale i s takhle zdánlivě jednoduchým receptem to má hodně co do sebe a třeba já osobně mám i po uplynutí těch 70 minut náladu dát si to znova. Jasně, rozhodně nejde nezmínit, že z projevu Alien Deviant Circus docela dost smrdí vliv kultovních Mysticum (akorát tu formu Francouzi dotáhli do extrému), ale ve výsledku mi to nevadí, protože to má vesměs všechno, co od takového alba očekávám. Počínaje již zmiňovaným nelítostným industrialem a neskutečně ničivou baskytarou, pokračuje spoustou působivých momentů (ono až zas tak stoprocentně monotónní to taky není) a konče tím nejdůležitějším, co jen podobná hudba může mít – pohlcující a hypnotickou atmosférou.

Řeknu to na rovinu – pochopím, když si „Ananta Abhâva“ někdo pustí a následně prohlásí, že to byla akorát pěkná sračka. Dovolím si tvrdit, že je přesně ta nahrávka, s jejímž pojetím se buď ztotožníte a pak vás to bude při každém poslechu vraždit, anebo vám to prostě nesedne a nikdy v životě to už nebudete chtít slyšet znovu. Alien Deviant Circus model 2015 hrají takové to pověstné „ber, anebo nech být“. A já osobně to však beru – z mého pohledu excelentní počin.