Datum: 11.10.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: All Friends Dead, Gorgonea Prima, Liveevil, Minority Sound, Samael

Nedá se tvrdit, že by se snad Samael se svou studiovou tvorbou nějak vysloveně flákali, ta alba vydávají více či méně pravidelně, přesto jsou tomu už vlastně víc jak tři roky, co vyšla poslední deska s názvem “Lux Mundi”. Již koncem loňského roku Švýcaři ohlásili, že začínají pracovat na další nahrávce, jenž od té doby se žádné bližší novinky neobjevily. Nicméně ani v období příprav nového alba nešidí koncertní činnost, v jejímž rámci si v sobotu 11. října odskočili i do Prahy.

Pořadatel celý večer pojal v industriálně metalovém hávu (bez nějakého většího nároku na terminologickou přesnost… obecně vzato by šlo o industriálnosti některých takzvaně industrial metalových kapel dost úspěšně polemizovat), takže nejen samotní Samael, ale i jejich české předkapely svou tvorbou spadají do tohoto subžánru.

Ony české předkapely byly celkem čtyři, což není úplně nejméně a sám za sebe říkám, že by mi ani nevadilo, kdyby byly třeba jen dvě, protože (a teď mluvím obecně) jsem vždycky zastával názor, že se radši podívám třeba jen dvě nebo tři skupiny a budu se u toho bavit, než abych jich hrálo pět nebo šest a půlku večera se člověk nudil, než konečně nastoupí ti na konci, kvůli nimž přišel. Z těch, které vystupovaly zde na Metalgate Season Enclosure 2014 (jak se celá akce jmenovala), mě osobně nejvíce zajímalo kladenské sci-fi duo Gorgonea Prima, jehož tvorbu mám dost rád. Samozřejmě nesměli chybět ani koně z vydavatelské stáje pořadatele, což byli v tomto případě Liveevil a Minority Sound (to je taková klasika – jakmile něco pořádá Metalgate, můžete v klidu vsadit koule na to, že tam budou minimálně dvě jejich skupiny), a oním posledním (v pořadí večera vlastně prvním) předskokanem byli All Friends Dead, o jejichž existenci jsem až doposud neměl tušení.

Právě All Friends Dead se ujali zahájení večera, nicméně vzhledem k tomu, že jsem dorazil o trochu později, jsem z jejich setu zachytil pouze úplný závěr v podobě nějakých tří písniček. Tím pádem nemám moc nárok se pouštět do nějakých větších rozborů toho, co se na pódiu dělo. Soudě čistě na základě onoho kousku, který jsem viděl, mi to nepřišlo jako žádný průser, ale ani jako žádný zázrak. Čistě metalové momenty byly v pohodě, ale nijak zvlášť mě to nesebralo, trochu větší zajímavost ovšem muzika All Friends Dead nabírala v momentech, kdy nastoupila elektronika, protože tehdy se mi to upřímně líbilo. V oněch posledních třech písničkách to však bylo docela výjimečně, takže jsem si z toho kousku přece jen odnesl spíš pocit, že poslední song byla strašná odrhovačka.

Nemá cenu tvrdit opak, protože by beztak všichni věděli, že kecám, takže klidně řeknu rovnou, že Gorgonea Prima pro mě byla společně se Samael hlavní tahákem večera. Živě tuhle kapelu můžu kdykoliv a kdekoliv a vzhledem k tomu, že ji neviděl už možná tak dva roky, docela jsem se těšil. Zklamání naštěstí nenastalo a byla to fakt paráda. Gorgonea Prima se rozhodně může pochlubit tím, že její živá prezentace je opravdu unikátní a jen těžko si hledá konkurenci, a i když už jsem je viděl několikrát, dva bílí roboti ve tmě jsou pořád obrovské vizuální lákadlo a má to výbornou atmosféru. Akorát už by to konečně chtělo vydat onu slibovanou druhou desku, z níž ostatně na koncertě také padla nějaká ta ukázka, a to hned na začátku setu. Ve druhé polovině už se víceméně pokračovalo jen v duchu první a doposud bohužel jediné řadovky “Black Coal Depression”, z níž mimo jiné zazněla i naprostá tutovka “Corroded Landscape”, což je pro mě osobně ta nejlepší skladba, jakou Gorgonea Prima doposud vytvořila. Tak jako tak, koncertem zrovna této skupiny nepohrdnu nikdy a i tentokrát se ukázalo, že to rozhodně není náhodou.

Žezlo převzali Minority Sound, jejichž hudba by se mi papírově měla líbit, ale i přesto jsem si k ní z desek nikdy pořádně nedokázal najít cestu… nejspíš proto, že je podle mě na poměry industriálního metalu taková trochu hodná. V živém podání se ovšem tento handicap spravuje (však to znáte, živě je to vždycky tvrdší), takže je to hned o něčem jiném a Minority Sound jsou díky tomu kapelou, která mě baví hlavně (spíš jenom) živě. Tak nějak podobně to bylo i tenhle večer na Chmelnici… hudebně to mně osobně tolik nedává, ale musí se nechat, že kapela se na pódiu nešetřila a všichni s výjimkou bubeníka (u něhož je to samozřejmě omluvitelné) pařili dost vydatně, takže ve výsledku nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil. Navíc bylo znát, že měli v publiku docela početnou základnu fanoušků, kteří Minority Sound hnali kupředu a připravili jim asi největší odezvu hned po Samael.

Trochu opačně na tom byli s odezvou následující Liveevil, kteří hráli pro dvě řady turistů (teda, fotografů), pak pro dva metry prázdného prostoru a teprve pak stáli první lidi. Každopádně, tuhle skupinu vnímám vlastně přesně naopak než Minority Sound, protože mě její alba baví, ale živě mi Liveevil vždycky přijdou takoví trochu nevýrazní vzhledem k tomu, že hrají docela energickou muziku. Tentokrát jim na dojmu příliš nepřidal ani fakt, že nasamplovaná elektronika nebyla pořádně slyšet. Ony ty parádní refrény, které Liveevil mají, docela fungovaly tak jako tak, ale i přesto to mělo k dokonalosti daleko. Netvrdím, že Liveevil předvedli nějaký provar, protože to určitě není pravda, pořád to bylo docela v klidu vystoupení, akorát bych si to rozhodně dokázal představit lepší. Každopádně, kapela hrála především ze své poslední řadovky “3 Altering”, jejíž obsah obstaral většinu setlistu, až v samotném závěru se objevily i starší kousky v čele s finální hitovkou “Sky and Nails”. Z chystaného alba, na němž Liveevil aktuálně pracují, bohužel žádná ukázka nezazněla.

Po čtyřdílném seriálu na téma domácí industrial metal konečně přišlo očekávané švýcarské finále v podání Samael. Ani oni ze svého chystaného alba nehráli nic, zato však předvedli docela reprezentativní průřez celou svojí diskografií. Navrch mělo poslední album “Lux Mundi”, přelomové “Passage” a klasika “Ceremony of Opposites”, z nichž ze všech zaznělo po čtyřech kusech, nicméně se samozřejmě dostalo i na další desky. Samotný setlist byl tedy poskládán docela slušně, i když pár svých oblíbených kusů, které nezazněly, bych určitě našel. Tak je to ale prostě vždycky, takže důvod ke stížnostem nějak není, protože všechny zásadní vály zazněly.

O trochu hůře na tom však byl zvuk. Netvrdím, že byl vyloženě neposlouchatelný, ani netuším, jak tomu bylo v jiných částech sálu, ale z mého místa hodně vepředu bohužel nebyly příliš slyšet klávesy, takže si je mnohdy musel člověk spíš domýšlet. Klávesák Xy za nimi sice skákal jak čertík z krabičky a bylo na něm vidět, že si vystoupení užívá, ale slyšet moc nebyl, což některým peckám jako třeba “Slavocracy” trochu škodilo. Úplně opačná situace však nastala, když vzal Xy paličky a začal mlátit do perkusí, protože pak zase nebylo slyšet nic jiného, jak byly přeřvané.

To jsou ovšem asi tak jediné výtky, které šlo k vystoupení mít, protože ze strany samotné kapely to jinak byla hodně velká paráda. Na Samael bylo znát, že už to jsou zkušení pardálové, takže své vystoupení hráli s obrovskou jistotou a nadhledem, přesto však člověk neměl pocit, že by snad mělo jít o obyčejnou rutinu. Jednoduše řečeno, Švýcarům to ohromně šlapalo, na čemž nic nezměnil ani fakt, že do Prahy přijeli bez svého baskytaristy Mase, na jehož místo naskočil jakýsi náhradník, jehož identitu však bohužel neznám. Ačkoliv se na pódiu rozhodně snažili všichni přítomní, hlavní pozornost přece jenom strhával zpěvák a kytarista Vorph, což je jednoduše řečeno skvělý frontman, jenž funguje přesně tak, jak by takový frontman fungovat měl – táhne show kupředu a nedělá mu problém si získat publikum na svou stranu.

Budeme-li se bavit o hudbě, pak se večer docela povedl. Samael i Gorgonea Prima byli výteční, zbytek vystupujících taktéž v pohodě. Sice je pravda, že menší počet skupin by mně osobně byl asi milejší, ale že bych se u některé z těch pěti přítomných vysloveně nudil, to zase tvrdit nemůžu. Zvuk byl víceméně taktéž na slušné úrovni a vždy byl přinejmenším poslouchatelný, a i když třeba trochu utopené klávesy u Samael zamrzely, nebylo to nic, co by člověku vyloženě zkazilo koncert.

Byl tu ovšem jeden další element, který naopak koncert kazil – a v některých momentech opravdu hodně. Byli jím fotografové – a v tomhle případě výjimečně nemám na mysli lidi, kteří asi na akci přišli jen natáčet záznamy na mobil, ale profesionální fotografy. Jasně, fotky z koncertů jsou super, člověk se na to rád podívá, ale někde by měla být hranice a zrovna tady těch fotografů bylo vážně jak nasráno, což bych ještě jako přežil, ale mnohem horší už bylo, že se někteří z nich chovali jako totální prasata. Fandové si vystojí první řadu na Samael, během prvního songu se však fotografové mezi ně začnou surově rvát, máchat foťákem kolem dokola, pomalu lézt kapele na pódium, jen aby měli lepší úhel. Lidi to sere, ale ze slušnosti třeba uhnou, tak si tam pan fotograf několik minut střílí blesky muzikantům do ksichtů, a když ho to přestane bavit, tak dalších deset minut stojí v první řadě, jen čumí do displeje a prohlíží si svoje výtvory. Ty vole, je to tohle normální? Já si teda myslím, že v žádném případě ne… obzvláště jedno plešaté hovado mě tak neskutečně vytáčelo, že to ani není možné. Ať si fotografové fotí, ty fotoreporty jsou kolikrát vážně zábavné, ale používejte u toho sakra mozek, protože takhle kurvíte koncerty lidem, kteří si na rozdíl od vás zaplatili (!), aby viděli svojí oblíbenou kapelu, a když se tam pak chováte takhle jak idioti (jako třeba tenhle konkrétní plešoun na Samael), tak všichni okolo včetně hudebníků vám přejí, aby vám péro shnilo.