Archiv štítku: progressive metal

Devin Townsend Project – Transcendence

Devin Townsend Project - Transcendence

Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: HevyDevy Records / Inside Out Music

Tracklist:
01. Truth
02. Stormbending
03. Failure
04. Secret Sciences
05. Higher
06. Stars
07. Transcendence
08. Offer Your Light
09. From the Heart
10. Transdermal Celebration [Ween cover]

Hrací doba: 64:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Devin Townsend je prostě a jednoduše k nezastavení. Nevím, jak lépe vystihnout jeho hudební apetit, díky němuž si vysloužil pověst hudebního génia. Od doby, co se tenhle multitalentovaný Kanaďan vrátil v roce 2009 po krátké pauze na scénu pod hlavičkou Devin Townsend Project, překypuje energií, již pravidelně přetváří ve stále nové hudební poutě po vesmírných dálkách progresivního metalu. Což o to, Devin s muzikou nikdy nešetřil, ale přijde mi, že v poslední pětiletce je evidentně při chuti, a své fanoušky tak zásobuje průměrně jedním albem ročně, což není zrovna malá porce. Pokud k tomu přičtu ještě působení v bočním projektu Casualties of Cool, jehož druhá studiovka by měla dle prvních indicií vyjít ještě letos, tak i nezaujatý hudební fanoušek musí uznat, že tohle je úctyhodná bilance.

Avšak není zárukou, že když člověk sází jedno album za druhým, tak všechna z nich stojí pevně na vlastních nohách a jsou opravdu kvalitní. Nebyl by to však Devin Townsend, kdyby si i při takto vysoké kadenci neudržoval svou kvalitativní laťku, díky níž patří mezi přední představitele progresivního metalu aktuálního tisíciletí. Netvrdím, že vše, na co sáhl, je dechberoucí jízda, protože třeba „Ki“, což je první placka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je chvályhodné maximálně jako snaha udělat něco jinak. Ovšem rámcově nelze říct, že by vydával prázdné nafouknuté bubliny jen tak ze setrvačnosti. A zaplaťpánbůh to platí i o novince „Transcendence“, jež v diskografii Devin Townsend Project zaujala číslo sedm mezi dlouhohrajícími počiny a po jejímž poslechu jsem si jistý, že má Devin stále co nabídnout a nezačal vyloženě stagnovat.

Stagnace je totiž slovo, jehož jsem se v souvislosti s „Transcendence“ obával ze všeho nejvíc. Od té doby, co Devin našel jakous takous hudební tvář, která jej zjevně baví, což se stalo někdy kolem vydání „Epicloud“, tak následující „Sky Blue“ (první disk dvojalba „Z2“) tuto formu vlastně už jen ladilo a totéž jsem čekal i od letošního zářezu. Přestože jsou z novinky jasně cítit odkazy na vlastní minulost, tak je nutné si říct, že i přesto nezní ani jako „Epicloud“, ani jako „Z2“. Dokonce ani jako něco mezi. Kdybych měl „Transcendence“ přeci jen do kontextu Devinovy tvorby někam zařadit, tak jej vidím někde na hranici mezi poklidným „Ghost“, „Accelerated Evolution“ od Devin Townsend Band a již zmíněným „Epicloud“. Oproti minulejšku přibylo klidnější atmosféry, vyloženě kytarově tvrdých momentů je ke slyšení méně a agresivní Devinův vokál byl dávkován jako šafrán. Naproti tomu dominují klávesy, symfonické aranže a skladby dostaly až teatrální nádech (to sice není nic nového, ale ten feeling nelze ignorovat) a bavíme se tak o nejepičtěji pojaté desce od dob „Deconstruction“.

„Transcendence“ je sice svým vyzněním velkolepější, ale líbivý zevnějšek jej udržuje v mantinelech dosavadních Townsendových nahrávek. Novinka je přehlídkou širokých hudebních ploch a pestrých aranžmá, jež jsou spolu s nástroji smíchány v jednu velkou stěnu, v níž se dlouho objevují nové a nové motivy. O technickou stránku se postaral Townsend jako vždy sám, takže už jen pro úplnost uvedu, že krom něj se na albu podílela již klasická sestava čítající následující jména: Brian Weddell, Ryan van Poederooyen, Dave Young nebo stabilní host Anneke van Giersbergen, již tentokrát doplnila i Ché Aimee DorvalCasualties of Cool.

A jaké tedy „Transcendence“ vlastně je? Jedním slovem velkolepé. Nezastírám, že mám pro Devina Townsenda slabost a pravidelně se na jeho novinkové kolekce těším jak malé děcko, ale i navzdory tomu si věřím, že horší nahrávku na jeho běžné poměry ještě rozeznám. A „Transcendence“ mezi ně zcela určitě nepatří. Po celou hodinu hrací doby přináší charakteristické kytarové motivy, melodie a hlavně spoustu nápadů, díky nimž ani delší kompozice se stopáží kolem osmi minut nepůsobí zbytečně natahovaně.

„Transcendence“ je uvedeno vzletnou „Truth“, což je předělávka skladby z Devinovy sólovky „Infinity“ z roku 1998. Přestože je lehce poupravena, tak jsem s jejím blížícím se koncem očekával automaticky příchod „Christeen“, avšak následuje jedna z největších pecek na celém albu, „Stormbending“. Jedná se o klidnější píseň, ovšem kytara a skvělá Townsendova vokální melodie z ní dělají jeden z předčasných vrcholů. Exploze přichází zejména ve vypjatém závěru, kdy se naplno rozezní refrén této majestátní záležitosti. „Failure“ je co do stavby podobná svému předchůdci, což znamená, že začíná umírněně, ale s blížícím se závěrem se v ní hromadí energie a symfonický odér v závěru ve spojení se skoro až psychedelickým kytarovým sólem spolu překvapivě dobře ladí. Jakkoli jsem si „Failure“ na první poslech neoblíbil, tak s přibývajícími poslechy alba jako celku ji řadím hodně vysoko.

Devin Townsend Project

Pokud jste byli třeba z „Epicloud“ zvyklí na velký prostor pro Anneke u mikrofonu, tak vězte, že v prvních třech skladbách si ji užijete jen na malých plochách a v těch následujících se to moc nezmění. Hlavní vokální otěže převzal do rukou zpět kanadský excentrik, což chválím, protože jakkoli mám Anneke jako zpěvačku rád, tak chci poslouchat Devinova alba s jeho širokým hlasovým rozsahem, který Anneke pouze vkusně podbarvuje a občas se chopí hlavního slova.

A právě díky tomu jsem si oblíbil „Secret Sciences“, kde Devin předvede vše: od civilního zpěvu, přes skoro až operní výšky a po řev, jímž po rozpuštění Strapping Young Lad šetří víc, než bych si přál. Spolu s následující „Higher“ tvoří „Secret Sciences“ velmi silný střed „Trascendence“. „Higher“ je ze všech kompozic tou nejtvrdší a představuje maximum schopností celé kapely, protože i přes pitvořivé klávesy v pozadí je to píseň progově vystavěná, technicky a instrumentálně velmi propracovaná a vážnou atmosférou se od pozitivně laděného úvodu alba tak trochu distancuje. Upřímně bych si dokázal alespoň určité momenty představit na „Deconstruction“, které dosud považuji za nejlepší album pod hlavičkou Devin Townsend Project.

Následuje největší hit novinky, a sice „Stars“. Ta byla představena v asi dvouhodinové seanci na YouTube, kde Devin ukázal, jakým způsobem pracuje ve studiu se softwarem společnosti Toontrack. Pokud vás zajímá, jak lze během dvou hodin vytvořit publikovatelné demo této skladby, tak směle do toho. „Stars“ stojí hlavně na skvělém refrénu, jímž píseň začíná, a dále se střídá s poklidnými slokami. Následující titulní „Transcendence“ mě baví ve výsledku nejméně, přestože se mi líbí výstup Anneke, jež Devina velmi hezky doplňuje. Nějak jsem jí ovšem i po mnoha posleších nepřišel na chuť tak, abych se jí musel blíže věnovat. „Offer Your Light“ nabízí nejsvižnější materiál, jaký je na „Transcendence“ ke slyšení a nejvíc prostoru pro Anneke. Ta se zhostila hlavního vokálu ve slokách a odlehčuje tak tuto píseň, která i díky hravým klávesám a veselým melodiím nakonec představuje nejpřístupnější věc na nahrávce.

O závěr se stará rozmáchlejší dvojice kompozic „From the Heart“ a „Transdermal Celebration“, z nichž ta druhá je cover jistých Ween. Druhá uvedená funguje jako závěr alba překvapivě dobře a konečně zapadá i do celkové nálady, takže kdyby mi nikdo neřekl, že se nejedná o původní Townsendovu píseň, tak to ani nepoznám. Obě závěrečné skladby mají společnou stavbu, kdy první polovina je klasickým townsendovským vrstveným prog metalem, kdežto v druhé polovině se všechny nástroje zklidní a nechávají posluchači chvilku na vydechnutí. Sice nechápu tento krok ve dvou písních v samém závěru nahrávky hned po sobě, protože pak mi „Transdermal Celebration“ přijde spíš jako takový bonus po posledním regulérním kousku „From the Heart“, ale budiž.

Devin Townsend Project

A jsme u konce této dlouhé jízdy. Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Poslouchám „Transcendence“ už nějaký ten týden i několikrát denně, a přesto mě to k němu stále táhne. Rozhodně víc, než k poslednímu dvojalbu, které sice nebylo vůbec špatné, ale své mouchy mělo, o tom žádná. „Transcendence“ je krásnou ukázkou toho, že Devin Townsend nepatří do starého železa a že i když se usadil v rámci své tvorby v poloze, která mu aktuálně sedí ze všech nejvíc, tak to neznamená, že by se točil v kruhu. Skvělé album, jemuž věřím na první pětku nejlepších letošních počinů vůbec.


Gojira – Magma

Gojira - Magma

Země: Francie
Žánr: progressive groove metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Shooting Star
02. Silvera
03. The Cell
04. Stranded
05. Yellow Stone
06. Magma
07. Pray
08. Only Pain
09. Low Lands
10. Liberation

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Jestli se v případě francouzské Gojiry dá před vydáním nového alba něco říct s takřka železnou jistotou, tak je to fakt, že tato parta se snaží nestát na místě. Pánové již minule na „L’enfant sauvage“ ukázali, že se nebojí evoluce a do své tvorby, která v případě prvních počinů stála spíš na přísunu tlaku a agresivních kytarových linek s nezaměnitelnou aurou, přimíchali špetku melodií a přichystali tak své nejpřístupnější album. A nejinak je tomu nyní. O čtyři roky později „Magma“ prezentuje, že melodičtější příklon na předchůdci nebyl nikterak náhodný a Gojira během té doby ušla pěkně dlouhou cestu, protože skladatelská forma, již aktuálně přináší, ukazuje, že Duplantierovic hoši jsou někde jinde.

„L’enfant sauvage“ mělo všechny aspekty, jak zaujmout i širší posluchačstvo, aniž by se při skladatelském procesu muselo sklouznout do sfér lacině podbízivých refrénů a trendových postupů. Přesto však překvapilo zdánlivých zjednodušením jednotlivých kompozic a tedy i celkového výrazu. „Magma“ jde v tomto ohledu ještě dál a dalo by se tak říct, že Gojira stojí s novým albem na samém začátku nové epizody svého fungování. Hlavní změnou je, že na aktuální placce se nikam nespěchá a ubylo drtivých kytarových výjezdů, jež jsou nyní nahrazeny matematicky přesnými, místy velmi hypnotickými riffy. Další výraznou změnou, již je nutno v souvislosti s „Magma“ vyzdvihnout, je změna výrazu Joea Duplantiera, který do svého rejstříku čím dál častěji zařazuje melodický vokál.

Pokud si vy, kteří jste ještě s albem neměli tu čest, říkáte, že Gojira vyměkla a směřuje si to vstříc metalovému střednímu proudu, tak bych vás v tomto místě rád uklidnil. Přestože budou přívlastky jako melodický, atmosferický a jim podobné padat v textu recenze častěji, než by si posluchač odkojený na „The Link“ nebo „From Mars to Sirius“ na první dobrou připustil, tak vězte, že ona melodičtější forma Gojiry má řadu poznávacích atributů, na které jsme byli zvyklí v minulosti. Joe Duplantier umí pořád hezky hrubiánsky zařvat a tvrdých kytar se borci taktéž nezřekli, jen nehrají prim, jako tomu bývalo kdysi. Naproti tomu se při evidentní snaze změnit skladatelský přístup zaměřila čtveřice na celkovou atmosféru a celistvost alba, protože v tomto ohledu „Magma“ nijak nezklamala a byl jsem po několika posleších dost mile překvapen tím, jak navzdory své jednoduchosti (myšleno v porovnání s předchozí tvorbou) roste.

Asi nejlíp všechny ty změny vyjadřuje hned první skladba „The Shooting Star“. Právě tahle záležitost by se na pozici prvního singlu hodila ze všech nejlépe. Nic proti „Silvera“ a „Stranded“, které se dočkaly vizuálního ztvárnění, ovšem snad žádná jiná píseň (no, možná ještě titulní vál) by posluchače nepřipravila na všechny ty změny lépe. Pozvolný nájezd hypnoticky se opakujícího kytarového motivu, pomalá tempa, přesná a nikterak zdrcující rytmika a konečně ponuře, avšak melodicky pějící Joe Duplantier. „The Shooting Star“ je na úvod jako pěst na oko a možná i proto jsem si ji z celé kolekce oblíbil ze všech nejvíc. Její dopad je v atmosféře, kterou na posluchače přenáší, a jakkoli mám agresivní Gojiru rád, tak tahle nová tvář kapely má hodně co do sebe. Následuje zmíněný singl a tentokrát již trochu tradičnější záležitost „Silvera“. V této písni se poklidnější plochy podbarvené zajímavou kytarovou melodií střídají s explozivními výjezdy, v nichž si příznivci Duplantierovic agrese přijdou alespoň částečně na své.

Pokud je na „Magma“ přítomna skladba, o níž se dá říct, že by bez menších problémů zapadla na starší počiny, jejichž postupy evokuje, tak je to „The Cell“. Rychlá, technicky přesná jízda na pozadí nápadité rytmiky a hlavně skvělé bicí linky mladšího z bratří Duplantierů, Maria. Ony by se celkově daly písně rozdělit na dvě základní skupiny dle jejich celkového vyznění. „Only Pain“ a „Stranded“, jež by doplnily zmíněné „The Cell“ a „Silvera“, jsou kusy, kde agresivní elementy přeci jen trochu převládají a na poměry zbylých písní je lze označit jako více tradiční kompozice. Zejména „Stranded“ se dle mého názoru povedla a sekaný kvílivý riff, jenž prostupuje takřka celou písní, je jeden z momentů, který se mi do paměti zanořil hned na první poslech. Jedná se o skladbu, jež by se na poměry Gojiry dala označit za velmi přímočarou, až jednoduchou, ale neznamená to, že by byla špatná. Melodický nápěv Joea v závěrečné čtvrtině hrací doby je znamenitý, a pokud takhle bude vypadat budoucnost jeho dítka, tak bych se s těmi melodiemi nebál ještě víc přitlačit na pilu.

No, a protože jsem v předchozím odstavci mluvil o první skupině písní, té agresivnější, tak je vcelku logické, že „Magma“, „Pray“ a „Low Lands“ jsou spolu s „The Shooting Star“ představitelé pokroku, který Gojira během posledních čtyř let prodělala. Právě v těchto skladbách spatřuji umělecký vrchol desky a je jedno, jestli budu mluvit o úvodní krasojízdě nebo o některém ze zbylých třech kousků. Gojira mi v této podobě zní zatraceně uvěřitelná. Úplně nejsilnější chvíle přichází s titulní „Magma“, což je velmi podmanivá kompozice, jež po celou dobu plyne naprosto nenásilně, skoro až nezajímavě, ale ani na vteřinu jsem se při jejím poslechu nenudil. Takovou její umírněnější sestrou je předposlední „Low Lands“, která velmi pomalu, až post-rockově spěje v dynamicky závěr upletený z heavy kytar a explozivního Joeova vokálu. „Liberation“, jež album uzavírá už je „jen“ tříminutová ethno akustická záležitost, bez níž by se „Magma“ obešlo. „Liberation“ si ale cestu na desku našla a tak pomalu doznívá a alespoň nechá posluchači čas na to, aby právě skončivší nahrávku vstřebal a ucelil si názor.

Gojira

„Magma“ je jiná. O tom není sporu. Gojira se rozhodla, že se svou tvorbu posune odlišným směrem a musím říct, že jim to vyšlo na jedničku. Nebudu zastírat, že alba „From Mars to Sirius“ nebo „The Way of All Flesh“ mám přeci jen radši, protože ta technicky groove/deathmetalová podoba je něco, na co jsem už jsem po těch letech a stovkách poslechů navyklý, ale jen díky tomu nelze „Magma“ zatracovat. Naopak. Velice si cením odvahy, s jakou do toho Gojira šla, a že nehraje na jistotu. Jsem zvědavý, čeho se ještě můžeme dočkat v budoucnu. Za mě rozhodně palec nahoru, protože jestli má takhle vypadat budoucnost moderně střiženého metalu s melodickými ambicemi, tak není důvod se věcí příštích obávat.


Druhý pohled (Onotius):

Francouzské progressive/groovemetalové Gojiře se v posledních letech podařilo něco, co není tak úplně snadné. Svůj projev se jim totiž podařilo dopracovat do formy, jež má potenciál zaujmout jak náročné posluchače-fajnšmekry, tak široké masy. Jenomže se slávou přichází i zodpovědnost. Proto když se začalo mluvit o novince „Magma“ byla v desku vkládána velká očekávání. Začaly se však množit i obavy, aby album nezabřehlo v jistotách a nenabízelo jen slabší variaci na dříve vyřčené. Když pak vyšel první singl „Strangled“, ukázalo se, že Gojira přestává tolik tlačit na pilu a začíná být uvolněnější – rockovější, ale i melancholičtější. Naštěstí však na desce nesměřuje ani tak do přijatelné rockovosti, jako do vod atmosféry a specifického napětí. Obecně je novinka klidnější a experimentálnější.

Na jednu stranu je škoda, že Gojira už tolik nedrtí, neboť jí to vždy šlo naprosto fantasticky, nicméně novinka má kouzlo jinde. Je tím zmiňovaná atmosféra evokující vodní hladinu, která je čechrána dynamickými nárazy, což nejlépe ilustruje samotná skladba „Magma“ (mimochodem jedna z nejpovedenějších na albu). Kytary zde nedrží tolik spodky, a tak vyniknou i zajímavé aranže. Klasicky precizní rytmika pojme větší prostor pro dynamiku. Také je deska různorodější. Zatímco monumentální až hymnická „Silvera“ je vlastně takovou epičtější klasikou od Gojiry, podobně tak „The Shooting Star“ je meditativnější, ale nápady tradiční, taková „Pray“ začíná atmosférou, flétnami a transformuje se v relativně neoposlouchaný kousek, jenž mi evokuje až post-metal. Občas víc mluví samotná rytmika a basa. U takové „Only Pain“ má člověk pocit, jako by se jednotlivé atributy hudby Gojiry rozpojovaly a pak zase v refrénu spojovaly. „Low Lands“ je šikovná precizní a zároveň co se týče dílčího nápadu velmi minimalistická záležitost. V závěru potěší meditativní akustická kytara, která pak pokračuje v outru „Liberation“ s tajemnými bubny jako doprovodem.

Gojira - Magma

Novinka je s výjimkou singlů paradoxně méně přístupná, zase ale na ní lépe fungují rozdíly v průběhu alba – což dělá celek přehlednější a kompaktnější. Problém ovšem tkví v nápadech. Občas má člověk pocit, jako by se kapela snažila těžit silnou atmosféru z naprostého minima („Low Lands“). Na první poslechy to funguje, na ty další však člověk přijde na to, že by asi ocenil trochu promyšlenější nápady. Na druhou stranu zase taková epická „Silvera“ je zatraceně silný kousek.

Nu, co se týče nápadů, byly na tom poslední tři nahrávky jednoznačně lépe, avšak co se týče konceptu a atmosféry, předvedla novinka celkem zajímavý progres. A proto i když chápu, že ji někdo může odsuzovat, mě stále relativně baví. Pořád je tu několik velmi solidních kousků („The Shooting Star“, „Silvera“, „Stranded“, „Magma“), pár klasických („The Cell“) i těch slabších („Only Pain“, „Low Lands“). Celkově „Magma“ beru jako lehký nadprůměr, s tím že první půlka alba je silnější na nápady, ta druhá pak invenčnější co se týče formy.


Vektor – Terminal Redux

Vektor - Terminal Redux

Země: USA
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Charging the Void
02. Cygnus Terminal
03. LCD (Liquid Crystal Disease)
04. Mountains Above the Sun
05. Ultimate Artificer
06. Pteropticon
07. Psychotropia
08. Pillars of Sand
09. Collapse
10. Recharging the Void

Hrací doba: 73:21

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Já vím, že je to poněkud debilní začínat recenzi na thrashmetalovou desku prohlášením, že thrash metal poslouchám tak okrajově, až skoro vůbec, ale realita taková skutečně je. Když dostanu na tenhle žánr náladu, tak si vlastně vystačím s několika konkrétními oblíbenci, kteří se rekrutují z řad veteránů a stylových kultovek a jejich počet se pohybuje v řádu jednotek. Vlastně bych si sám myslel, že pravděpodobnost, že se nějaká (relativně) nová thrashmetalová smečka zařadí mezi moje oblíbence, je tak mizivá, až je to ve skutečnosti nemožné. A stejně se to Američanům Vektor povedlo.

Podobně jako thrash metal obecně vzato nemusím ani technicky vymakanou muziku… radši dávám přednost hře na atmosféru nad instrumentální ekvilibristikou. Jenže výjimka potvrzuje pravidlo, a když Vektor svého času vydali druhou desku „Outer Isolation“, tak mě to regulérně odpálilo – a od té doby jsem tuhle smečku začal ne přímo uctívat, to je zase přespříliš silné pojmenování, ale rozhodně uznávat a v neposlední řadě i poslouchat. Toliko jen pro začátek, abychom si vyjasnili, z jaké pozice recenzi píšu.

Za nějaký čas po vydání „Outer Isolation“ i po zpětném dostudování taktéž skvělého debutu „Black Future“ se pomalu začínal dostavovat hlad po nové muzice. Vektor si ovšem se svým třetím dlouhohrajícím zářezem „Terminal Redux“ dali poněkud na čas a svým příznivcům jej i po několika málo odkladech servírují až pět roků po „Outer Isolation“. Ale jak se říká, lepší pozdě nežli vůbec – hlavně aby byla udržena nastavená laťka! Tak pojďme na věc.

Hned na první pohled, aniž by to člověk slyšel, je zcela zjevné, že Vektor ani na „Terminal Redux“ nijak neuhnuli z linie nastolené předchozími deskami. Opětovně ambiciózní délka (tentokrát 73 minut), skladby povětšinou delšího rázu, jejichž stopáž může na poměry daného žánru, v němž se to obecně nehraje spíš na nějaké velké přemýšlení, může vypadat až rozmáchle. A názvy písniček zase zcela jasně ukazují, že Vektor neopustili ani svou sci-fi tématiku, s níž opětovně koresponduje i skvělá obálka. Na té bych si snad odpustil jen to logo a název alba, radši bych ten artwork (jehož autorem je Adam Burke, který dělal věci třebas pro Hexvessel, Occultation nebo Pilgrim a sám hraje v kapele Fellwoods) viděl čistý.

Ostatně, obálka už tak trochu předurčuje, jakým směrem by se materiál na „Terminal Redux“ mohl ubírat. Když se vzpomenu na artwork „Outer Isolation“, tak ten bych si popravdě dokázal představit třeba i u nějaké spacerockové party, nešlo o explicitně thrashový výjev. A také šlo o nahrávku, na níž Vektor nad ostrým thrashmetalovým základem, který byl sám o sobě složen chytře, stavěli další množství vyhrávek, sólíček a melodií. Oproti tomu přebal „Terminal Redux“ je zjevně temnější a takříkajíc metalovější. A také mi novinka připadá agresivnější.

Vektor

Samozřejmě jde o agresivnější materiál v rámci nastavených mantinelů Vektor, takže samozřejmě nečekejte, že by snad Američané zahodili jakékoliv přesahy a chytrost za hlavu. Nicméně zde necítím tak ultimátně pohlcující momenty, které by hned na první poslech rvaly koule, jako tomu bylo na „Outer Isolation“„Black Future“. „Terminal Redux“ tedy může na první poslech působit o něco přímočařeji, byť je pravda, že i to je v podání Vektor natolik dobré, aby se člověk nemusel nudit. Veškerá lahůdková zvolnění nebo skutečnost, jak moc promakané ty kytarové party jsou, začnou na povrch vyplouvat až po větším počtu poslechů.

Naštěstí tam ale stále jsou a hned první „Charging the Void“ je toho nepochybným důkazem. Mezi moje další favority pak patří zejména „LCD (Liquid Crystal Disease)“, „Pteropticon“ a ještě „Pillars of Sand“. Před vydáním mi příliš nevoněl první singl „Ultimate Artificer“, ale i ten nakonec v kontextu „Terminal Redux“ jakožto celé desky působí sympatičtějším dojmem než samostatně, jakkoliv mezi mé nejoblíbenější kusy stále ani zdaleka nepatří a v konečném zúčtování bych jej asi musel zařadit až na spodní místa. Jinak je ovšem většina tracklistu skvělá, což vedle již jmenovaných platí i o „Cygnus Terminal“, „Psychotropia“ a „Recharging the Void“.

Dojem z alba nijak nezabíjí ani krátká a po většinu času jemnější instrumentální mezihra „Mountains Above the Sun“, jež uvozuje právě onen zmiňovaný singl „Ultimate Artificer“. Jestli mi ovšem na „Terminal Redux“ něco nevoní, tak je to kořenění některých pasáží ženským vokálem. Kdybyste mi tohle řekli před vydáním, tak bych se těšil jak prase a myslel bych si, že to musí být super, že tohle prostě musí znít v podání skupiny jako Vektor mocně. A přesto nakonec právě tohle považuji za ty nejslabší momenty alba. V „Charging the Void“ a „Recharging the Void“ se jedná jen o krátké výstřelky, které mi dojmy z jinak výtečných kompozic nezkazí, nicméně první půle „Collapse“ mě mocně nebaví, a i když se píseň po pěti minutách zlomí do mnohem zajímavější podoby, ten rozjezd mi to hyzdí.

No, a pak je tu ještě jedna taková nemilá věc. „Terminal Redux“ je bezesporu inteligentní thrashmetalovou deskou, jež je složena s nadstandardním umem. Kytarové souboje jsou parádní, riffy řežou jako pily a David DiSanto stále disponuje ječákem ostřejším než šmirgl papír. Všechno se zdá být naprosto v pořádku a vlastně i je… jen s poněkud škodolibou poznámkou, že „Outer Isolation“„Black Future“ na tom byly ještě lépe.

Vektor

Může to znít paradoxně, ale „Terminal Redux“ je pro mě doposud nejméně dobrým albem Vektor – oba předcházející počiny byly prostě působivější a dokázaly nabídnout i dechberoucí momenty, jaké jsem na novince tak trochu neslyšel. Jedním dechem však musím dodat, že Vektor jsou i na své takzvaně nejhorší desce stále hodně vysokým nadprůměrem, svým pojetím thrash metalu doslova ční nad okolní konkurencí bez sebemenšího zaváhání a průměrnou žánrovou masu válcují o několik koňských délek.


Druhý pohled (Kaša):

Nebudu dělat drahoty a zdržovat zbytečnými řečmi a radši hned takhle z fleku řeknu, že „Terminal Redux“ je pecka jako kráva. Vlastně si nepamatuju, kdy jsem naposledy slyšel takto propracované thrashmetalové album. Album, které je až po okraj plné skvělých momentů a chytrých pasáží. Těch je tam tolik, až se jejich koncentrace blíží tomu nejlepšímu z dílny velkých Voivod, kteří jsou již od počátku kariéry Vektor předhazováni coby předobraz jejich tvorby a mladé čtyřce je vytýkána až přílišná inspirace u slavnějších Kanaďanů. Díky vysoce položenému vokálu zpěváka Davida DiSanta a technickým kytarovým riffům jsem si při poslechu novinky zase nejednou vzpomněl i na Chucka Schuldinera a pozdní tvorbu Death. Takhle dobré mi totiž „Terminal Redux“ přijde…

…jako album, na nějž celá thrashmetalová scéna čekala již nějaký ten rok, protože aniž bych chtěl nějak shazovat poslední placky velkých kapel, tak tohle je trefa do černého, která má na to, aby se mohla měřit s tím nejlepším, co je v daném stylovém ranku vůbec ke slyšení. Poslech je jako jízda na horské dráze, nijak mi nevadí ani ta předlouhá hrací doba, jež se zastavila za hranicí jinak vražedných 70 minut. Právě ona rozmáchlost a snaha zaplavit posluchače co největším množství materiálu (nutno dodat, že to nemá žádný vliv na výslednou kvalitu) jen umocňuje jeho nadpozemskost.

„Terminal Redux“ je nesmírně promakaná a do detailu promyšlená deska, jíž se nedá vlastně z formálního hlediska snad ani moc vytknout, protože když si člověk sečte, co všechno se tentokrát povedlo, tak je nutno to vzít od samotného konceptu, přes zvuk, famózní instrumentální výkony a konečně dechberoucí skladby. Od „Collapse“ s teskným intrem a čistým, docela líbivým vokálem až ke zběsilosti jménem „Ultimate Artificer“ si mě Vektor zase jednou obmotali kolem prstu a nedali mi vydechnout. Vrchol z mého pohledu přichází s dvojicí „Cygnus Terminal“ a „Charging the Void“, kdy obě jsou jednak skvěle vygradované, ale ty kytarové linky jsou jak z jiného světa.

Vektor

S přibývajícími minutami se nijak neubírá z intenzity a krom „Collapse“ se pořádně zpomalí a zmírní jen v dlouhé „Recharging the Void“, kde se Vektor dotknou nálad britských Pink Floyd a jim podobným part, a přesto to nezní nijak rušivě. Naopak. Takový ten nepřeslechnutelný technický a progresivní vklad k hudbě Vektor patří a já se soudě dle poslechu „Terminal Redux“ nijak nebojím toho, že by tohle měla být z jejich strana konečná.

Abych to shrnul… Nejlepší album Vektor? Rozhodně. Nejžhavější kandidát na první příčku nejlepších alb letošního roku? Bezpochyby.


Třetí pohled (Onotius):

Američtí Vektor mají nejvyšší čas, aby se o ně začala širší veřejnost zajímat. Poslechneme-li si totiž jejich novinku „Terminal Redux“, zjistíme, že se jedná o dílo, jaké se v thrash metalu neurodilo požehnanou dobu. Pečlivá kombinace natlakovaného hoblování, naprosto precizní techniky (rytmickými kličkami počínaje, brilantními zběsilými sóly konče) a kompoziční vychytralosti odrážející se na deseti pečlivě propracovaných kompozicích zde totiž zachycuje technický thrash metal v jedné z jeho vrcholných podob. Ve spojitosti s novinkou dokonce často rezonuje i jméno nestora extrémních žánrů Chucka Schuldinera. A ačkoliv je zvuk Vektor zase něco trochu jiného, onu podobnost zde také pozoruji – jeho styl evokuje především zběsilá technika, avšak kompozičně velmi pečlivě rozvržené skladby s promyšlenými stavbami. Pravda, do oné lehkosti a citu pro nesmrtelné kompozice stále Vektor něco chybí – v tomto ohledu přeci jen Vektor více tlačí na pilu. Nicméně přesto je novinka zkrátka povedená.

Vektor

Hned úvodní devítiminutová kompozice „Charging the Void“ odhalí naprosto bravurní skladatelskou práci a silné momenty. Technika se zde snoubí s úderností a melodie s riffy zde vytváří pečlivě vytříbenou hudební koláž. Z kratších, hitovějších a údernějších je skvělá „Pillars of Sand“ či kytarovou bravurou šperkovaná „Ultimate Artificer“. Z delších a propracovanějších kompozic pak kromě otvíráku funguje především skvělá „Cygnus Terminal“ a různorodá závěrečná „Recharging the Void“. Ta odhalí několik dosud neslyšených poloh a působí až epicky. Baladicky začínající „Collapse“ disponuje zajímavým vývojem a dobrou atmosférou – od klidnějších, takřka progrockových vyhrávek až po technicky naprosto precizní uragán. Za jediný zápor považuji občas možná až kontraproduktivní snahu technicky vyšperkovat skutečně vše. Myslím, že i pár jednodušších momentů by celkově kompozice mohlo pomoct a posílilo jejich gradaci a pestrost.

Zkrátka a dobře, pokud máte rádi thrash metal techničtějšího střihu, a přitom ještě neznáte Vektor, měli byste se sebou něco udělat. Zpočátku možná překombinovaná řežba se totiž zde dobře snoubí s citem pro skladatelskou preciznost. Pravda, trocha odvahy zvolnit od neustálého zahlcování posluchače by možná neuškodilo, nicméně zase má kapela již vybudovaný charakteristický rukopis, díky němuž je asi oproti konkurenci jasně rozpoznatelná. Co se týče thrashové scény, jedná se jednoznačně o svěží vítr na hoře mrtvol zetlelých džískařů.


Ihsahn – Arktis.

Ihsahn - Arktis.

Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Disassembled
02. Mass Darkness
03. My Heart Is of the North
04. South Winds
05. In the Vaults
06. Until I Too Dissolve
07. Pressure
08. Frail
09. Crooked Red Line
10. Celestial Violence

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ještě než začnu povídání o šesté řadové desce všemocného Ihsahna, tak si trošku připravím půdu návratem o nějakých pár let zpět. Do doby, kdy před třemi lety vydával své poslední album „Das Seelenbrechen“, z jehož poslechu tehdy byla spousta lidí nespokojená. Po čtveřici sólových počinů, z nichž „After“ je dodnes obecně považováno za jakýsi vrchol Ihsahnovy hudební vize, v níž se mísí jak odkazy na jeho Emperor, tak nemálo avantgardy a progresivního přístupu, bylo „Das Seelenbrechen“ albem, na němž se rozhodl změnit přístup k uměleckému vyjadřování. A já se nedivím, že dost lidí tuhle nahrávku odsoudilo jako příliš zvláštní; že na ní té progrese a experimentálního hudebního minimalismu bylo až příliš. Jestli však nelze tomuto velikánovi něco upřít, tak je to fakt, že právě díky vlastnímu hudebnímu vizionářství a snaze neustále se umělecky vyvíjet nelze tak úplně říct, co přesně od jeho dalších alb čekat.

A nebylo to jasné ani v souvislosti s novinkou „Arktis.“. Ihsahn byl v informacích o chystaném počinu nesdílný, a přestože připravoval své posluchače na návrat k tradičnějším hudebním strukturám, tak bylo nejasné, zda je tím myšlen návrat k debutu „The Adversary“, který obsahoval nejvíc odkazů na klasický heavy metal ze všech dosavadních alb, nebo něco zcela jiného. „Arktis.“ je tak ve výsledku jako ta Forrestova bonboniéra, kdy člověk neví, co ochutná. Mísí se v něm totiž spousta hudebních vlivů a prvků, které na první poslech neznějí příliš systematicky a semknutě, ale celé to má jednotný řád a vodící linku, jež poslednímu albu místy tak trochu chyběla. Nebylo by tak úplně fér odsoudit jej jen na základě prvního dojmu, protože „Arktis.“ je počinem, u něhož si tu hudební náplň musíte takříkajíc zasloužit a něco málo svého času mu věnovat.

Ačkoli by se soudě dle mrazivého přebalu mohlo zdát, že „Arktis.“ bude albem chladným, tak opak je pravdou. Oproti „Das Seelenbrechen“, které bylo místy až epicky odtažitým, je novinka mnohem přívětivější a melodičtější. Melodičtější myslím v tom smyslu, že ačkoli se objevují hudební prvky, jež byly ke slyšení na předchozí placce, respektive její druhé polovině, tak tady jsou zabarveny Ihsahnovým příjemným vokálem a barvitými konturami do podoby, která mi připomíná civilnější podobu Opeth. V některých skladbách dokonce lze slyšet odkazy na sedmdesátkovou rockovou tvorbu. Ihsahn se tedy opět posunul někam jinam a je jako ten chlápek na obalu „Arktis.“, který si sám razí cestu neprobádaným územím.

Jestli je „Arktis.“ na Ihsahnovy poměry v něčem albem novým, tak je to častější a okatější využití elektroniky a samplů. Pokud si v tomto ohledu minule pouze připravil půdu, tak písně jako „South Winds“ a „Frail“ toto dotahují do vzdálenějších zákoutí. V „South Winds“ se drží relativně při zdi a skladbu provází jednoduchý sampl, který se v ostřejších momentech ztratí za kytarami a bicími. Ty elektronické aranže dost dobře pasují do poklidnějších pasáží, jimž však díky Ihsahnovým vokálům nechybí takový ten vnitřní tlak a neklid, díky němuž člověk jen čeká, kdy přijde očekávaný výbuch. To „Frail“ je daleko odvážnější. A to natolik odvážná, že mi tahle píseň prostě přijde divná a poslech její první poloviny mě vyloženě iritoval. Ten elektronický prvek, jenž se proplétá s klavírem a činí z “Frail” jednu z nejzajímavějších věcí na albu, mi přišel vyloženě rušivý. Tím spíš, když se od něj v druhé polovině upustí a finišuje se v podstatě v hardrockové poloze, která je pro mě v rámci „Arktis.“ jakožto celku smysluplnější.

„Arktis.“ začíná vcelku tradičně na Ihsahnovy poměry, což znamená kytarově, přesto melodicky a chytře vystavěnou kompozicí. Přesně takhle totiž zní úvodní „Disassembled“. Tu odpálí velmi chytlavý kytarový motiv, jenž vzdáleně cituje zvuk kytar Opeth v období alba „Ghost Reveries“. Při poslechu této písně mi začalo být tak trochu jasné, co myslel Ihsahn těmi tradičními hudebními postupy, protože se na rozdíl od věcí z „Das Seelenbrechen“ drží sice vcelku jasně oddělených mezí pro vzletně melodický refrén a kytarové sloky, ovšem zařazení pomalejší pasáže do střední části ji od klasické hitovky mírně odlišuje. V podobném rytmu a náladě pokračuje „My Heart Is of the North“, která díky hammondům navozuje atmosféru poctivé rockové školy s progovým nádechem, a pro mě osobně se tahle věc stala jedním z vrcholů celého „Arktis.“.

Hodně se vyvedla „Until I Too Dissolve“, což je ve své podstatě „jen“ další citace klasické rockové/heavymetalové školy. Jednoduchý a účelný riff a šlapavá rytmika jsou prvky, jež Ihsahnovi padnou velmi dobře, a jakmile se po chvíli hudba zklidní a mistr začne pět krásnou melodii, tak mám o dalším top momentu jasno. Když už jsem tedy začal vyjmenovávat vrcholy alba, tak bych neměl opomenou závěrečnou „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem SolbergemLeprous, která krásně graduje a vzájemné proplétaní dvou rozličných vokálů (ta emoční poloha Einarovi fakt sedla) dává této kompozici patřičný šmrnc a jako závěr takto nadupaného alba byla i díky orchestrálním aranžím na pozadí zvolena naprosto správně, protože po jejím skončení mám chuť si to celé pustit okamžitě znovu.

Ihsahn

Účastmi hostů se sice šetřilo, a pokud počítám dobře, tak se dostalo na tři (z nichž o jednom už byla řeč), ovšem o to hlubší dojem na nahrávce zanechávají. Ihsahn a saxofon (zde v podání Jørgena Munkebyho ze Shining) k sobě prostě jdou a on to moc dobře ví, takže „Crooked Red Line“ boduje potemnělou atmosférou. Tu navozuje i ten retro saxík a instrumentální část kompozice tvoří jakýsi protipól k jinak melodickému Ihsahnovi a vůbec bych se nebál udělat jedno z příštích alb celé v tomto duchu, protože ta atmosféra je vážně hypnotická.

No, a třetím do party je nečekaně Matt HeafyTrivium, s nímž Ihsahn kuchtí jakýsi společný projekt a který si s ním střihl doprovodné vokály (domnívám se, že i kytarové sólo) ve vypalovačce „Mass Darkness“. Ta se stala prvním singlem a výběr je to opět logický, protože „Mass Darkness“ je rychlá a chytlavá a se silným kytarovým potenciálem. Dokázal bych si živě představit, že Heafy dostane o maličko víc prostoru, protože svou přítomností skladbu opravdu zvedá, ale budiž.

Je vzrušující slyšet, jak dlouhou hudební pouť Ihsahn během své individuální kariéry ušel a jak rozmanité hudební textury je schopen spojit v kompaktní celek. „Arktis.“ není nejlepším albem, které kdy z jeho pera vzešlo, protože já osobně budu mít na prvním místě asi už navždy dvojici „After“ a „Eremita“, ale přesto se jedná o vysoce nadstandardní dílo. Dílo, jež je na poměry Ihsahnovy dosavadní práce rozhodně nejmelodičtější a kterým nám zase jednou ukazuje, jak velkým umělcem se stal. Nachází v takové pozici, že si může dovolit takřka cokoli a svá alba dělat bez ohledu na názory a očekávání všech kolem. A za to mu patří mé velké uznání.


Dream Theater – The Astonishing

Dream Theater - The Astonishing

Země: USA
Žánr: progressive metal / rock
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
Disc I:
01. Descent of the NOMACS
02. Dystopian Overture
03. The Gift of Music
04. The Answer
05. A Better Life
06. Lord Nafaryus
07. A Savior in the Square
08. When Your Time Has Come
09. Act of Faythe
10. Three Days
11. The Hovering Sojourn
12. Brother, Can You Hear Me?
13. A Life Left Behind
14. Ravenskill
15. Chosen
16. A Tempting Offer
17. Digital Discord
18. The X Aspect
19. A New Beginning
20. The Road to Revolution

Disc II:
01. 2285 Entr’acte
02. Moment of Betrayal
03. Heaven’s Cove
04. Begin Again
05. The Path That Divides
06. Machine Chatter
07. The Walking Shadow
08. My Last Farewell
09. Losing Faythe
10. Whispers on the Wind
11. Hymn of a Thousand Voices
12. Our New World
13. Power Down
14. Astonishing

Hrací doba: 79:57 / 50:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Třinácté studiové album zámořským progových velikánů Dream Theater, „The Astonishing“, je počin, jemuž se nelze nevěnovat. Nedokážu si totiž představit, že by člověk, jenž sleduje metalovou scénu, o něj v prvním čtvrtletí letošního roku alespoň letmo nezavadil. Ani ne tak kvůli masivní marketingové kampani nebo nadšeným reakcím pasujícím tohle ambiciózní dílo již s předstihem na trůn pro nejlepší album roku, ale kvůli rozporuplnému přijetí a bouřlivým diskuzím, jež s vydáním začaly zaplavovat internet. „The Astonishing“ je totiž bez přehánění albem, které lze buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím si nedokážu dost dobře představit, a jestli bych měl jmenovat nejkontroverznější desku letošního roku, tak v současné době mě nenapadá žádný výrazný konkurent.

A čím si „The Astonishing“ zasluhuje ono rozporuplné přijetí? Nejedná se o klasické album Dream Theater, které by se vezlo na vlně posledních dvou počinů. Kdyby takto kapela učinila a nahrála další „Dream Theater“ nebo jemu podobné, tak by se nad tím asi nikdo nepozastavil, protože by to byl vcelku logický krok, jejž bych od Johna Petrucciho a Jordana Rudesse, kteří jsou po odchodu Mikea Portnoye hlavními tahouny kapely, čekal. Začátky „The Astonishing“ sahají někam do roku 2013, kdy si John Petrucci řekl, že by nebylo špatné napsat si progrockovou operu, což také učinil, a protože ostatní členové kapely z toho byli nadšení, tak se postupně začalo makat na novince. Výsledkem je megalomansky pojatá rocková opera o dvou dějstvích, jejichž délka dosahuje více než dvou hodin. Dvou hodin, které jsou plné patetických melodií, kytarových sól, orchestrálních aranží, vokálních melodií a příběhu, jenž si by si zasloužil, aby nikdy nevzniknul.

Je to totiž taková klišovitá variace na souboj dobra se zlem, který v záplavě všeho toho patosu, jenž je na desce ke slyšení, vyznívá spíš jako taková lepší telenovela, jen s tím rozdílem, že se neodehrává v Jižní Americe, ale ve vzdálené budoucnosti (píše se rok 2285 v zemi Great Northern Empire of the Americas). V období, kdy jedinou povolenou hudbu tvoří stroje Noise Machines čili Nomacs a jakákoli jiná její podoba je zakázaným prostředkem pro vyjádření svobody lidské mysli. To se samozřejmě nelíbí všem, a tím se tak dostávám k hlavním hrdinům „The Astonishing“, jimiž je parta odpůrců v čele s bratry Gabrielem a Arhysem. Jejich snaha bojovat proti strojům a nadvládě pomocí hudby se zase nelíbí krutému vládci Nafyryusovi. Ten má dceru Faythe, a jak už asi tušíte, co čert nechtěl, Gabriel a Faythe se sblíží víc, než by asi měli. No prostě hnus, je to jako taková moderně pojatá verze Romea a Julie, z jejíž zhudebněné verze bolí zuby. Tak moc přeslazená je.

Příběh se tváří opravdu velkolepě a musel být rozdělen do dvou aktů, z nichž každý představuje jeden disk výsledného produktu a i díky jemu jsou nuceni Dream Theater dodržovat určité postupy, které si tahle laciná love-story žádá. A tím se taky dostávám k největším neduhům, jimiž jsou vražedná hrací doba a pak taky neuvěřitelné množství klavírních balad, v nichž dostal Jordan Rudess tolik prostoru pro popuštění uzdy své zálibě v patosu, až to není hezké.

Upřímně nemám nic proti odvaze Dream Theater a svým způsobem je mi sympatické, že se rozhodli nejít vyšlapanou cestičkou a nenatočili si další variaci na „Dream Theater“, které nebylo nic moc, ale že se rozhodli stvořit svůj nejambicióznější počin, jemuž však k dokonalosti chybí mnoho věcí. Lepší dramaturgie a hudební variabilita jsou z těch nejpodstatnějších. Ono se sice občas hrábne trošku víc do strun a Petrucci vytáhne z rukávu, který je těsně obepnutý kolem jeho mohutného bicepsu, nějaký ten riff a parádní sólo, ale až příliš hrací doby je plytká variace na baladický materiál, jenž mi v podání Dream Theater nikdy moc nechutnal. Jinými slovy „The Astonishing“ schází schopnost udržet si moji pozornost po celou dobu. Neříkám, že dílčí momenty nejsou dobré. Jsou. A je jich hned několik, ovšem celkově mám dojem, že to lepší se vměstnalo do prvního aktu a ten druhý už je jen slabší odvar, což je při celkovém dojmu z prvního disku špatně.

Ruku v ruce s melodicky plytkým materiálem v pomalejším tempu se bohužel zúžil prostor pro rytmickou sekci, která místy vykročí ze stínu a předvede nějakou tu vsuvku, kdy hlavně Mike Mangini se opravdu snaží, aby svou hrou přinášel občas nějaké to oživení, ale basa Johna Myunga hraje až třetí housle. Kdo mě naopak při poslechu „The Astonishing“ překvapil, je James LaBrie. Ten se zhostil úkolu ztvárnit sám několik charakterů se ctí, a přestože jsem zrovna jeho hlasu nikdy neholdoval, tak se dokázal poprat jak s ženskými vokály, které logicky ztělesňuje ve vyšších polohách, tak mužské v těch nižších, případně si občas pomůže nějakým vokálním efektem. Co mrzí, je, že se neobjevil pro linky hlavního záporáka nějaký host s temnějším hlasem. Sice nevěřím, že to James někdy všechno uzpívá naživo, ale přesto jsem byl z jeho práce příjemně překvapen, o tom žádná.

Pokud si říkáte, kde že je něco konkrétního k písním samotným, tak vás zklamu a nečekejte ode mě žádný pokus o rozbor celé hrací doby, protože zaprvé se mi do toho nechce a za druhé si říkám, že „The Astonishing“ za to ani nestojí. Celé album se dá jen těžko popsat v tom smyslu, že bych se měl věnovat obsahu jednotlivých kompozic do bližšího detailu, protože se tam toho prostě děje hodně. Je to ale všechno na jedno brdo a brzy se začnou veškeré snahy Dream Theater ztrácet v množství nudných pasáží, takže pokud pominu několik slušných songů, tak na mě mělo „The Astonishing“ místy až odpudivý účinek, protože nejpozději po hodině poslechu jsem měl občas chuť umřít. Vážně.

Dream Theater

Opravdu povedených písní – a to tak povedených, že se mi líbí v celé délce – je na prvním disku několik. Patří mezi ně hitový singl „The Gift of Music“, progmetalová pecka „A New Beginning“ s dobrou kytarovou linkou, „A Savior in the Square“, jíž vládne skvělý LaBrie, slušně vygradovaná „Act of Faythe“, temnější „Ravenskill“ a experimentální „Three Days“. Posledně uvedená přináší asi největší odvaz z celého prvního kotoučku, jímž je závěrečná avantgardní pasáž, která bohužel končí dřív, než se stačí pořádně rozjet, protože těch 20 vteřin je zatraceně málo. Z druhého disku mě zaujala klasická „dreamovka“ „Moment of Betrayal“, jež je dost možná úplně nejlepší kompozicí z celého dvojalba, a „Our New World“ s hezky čitelnou strukturou a chytlavým kytarovým motivem. Toť vše.

Naproti těm několika povedeným kusům, jež by dohromady daly jedno slušné album, jaké bych si poslechl s velkou chutí, však stojí obrovská spousta vaty a nechutného kýče. Právě díky krávovinám jako „When Your Time Has Come“, „A Life Left Behind“, „Chosen“, „Begin Again“, „Hymn of a Thousand Voices“ či „Losing Faythe“ (a to jsem zdaleka neuvedl všechny; vybral jsem jen ty, které mě vážně sraly) je „The Astonishing“ albem, jemuž se nezaslouží přiznat všechny pocty, o něž se Petrucci a Rudess při skládání snažili. Na to, aby utáhli se ctí takovou porci muziky a vyšperkovali ji skutečně dobrým příběhem, při jehož čtení bych se bavil, na to jsou i tito profesoři malí páni. Kam se celá tahle sranda hrabe na klasiky od Queensrÿche nebo nedejbože „The Wall“ od Pink Floyd.

„The Astonishing“ je deska, která se prostě musí slyšet. Nelze si na ni vypracovat názor z několika ukázek nebo jen letmého poslechu. Je nutno opravdu naslouchat. Já se snažil nesčetněkrát, ale verdikt za mě zní, že se jedná o velkou promarněnou šanci. Šanci, jež už se opakovat nebude, protože jakožto pokus Dream Theater o sepsání rockové opery si budu pamatovat jen „The Astonishing“, a pokud ještě pánové budou někdy mít tu odvahu, aby se do podobně velkého projektu pustili opakovaně, tak já už u toho nebudu. To utrpění, které jsem zažíval s poslechem „The Astonishing“, mi za to totiž vážně nestojí.


Druhý pohled (Onotius):

Ne, bohužel. Dream Theater mám fakt rád, avšak novinka je jedna velká nafouknutá bublina. Stopáž přes dvě hodiny, nicméně skutečně silný nápad aby člověk pohledal. Na jednu stranu si cením touhy posunout se trochu jinam, nahrát opět po letech zase koncepční desku, ale sakra, když chci nahrát zhudebněný epický příběh, dvě hodiny hudby si prostě z paty nevytáhnu. Ano, album disponuje výtečnou instrumentací a pestrými aranžemi, ale kde jsou ty silné nápady a ta kompoziční bravura, s níž nám už před dvaceti lety navozovali husí kůži po celém těle? Tahle potěmkinovská vesnice mě prostě nebaví. A opravdu mě to mrzí, neboť jsou pro mě Dream Theater srdeční záležitost.

Dream Theater

Formálně je vlastně vše na svém místě – propracované intro, na sebe navazující skladby, melodie provázející celým konceptem desky – zkrátka album s příběhem s jasnou inspirací v koncepčních klasikách „The Wall“, „Operation: Mindcrime“ a podobně. Fanoušek znalý zlaté éry Dream Theater se skoro raduje, že se chystá nové „Metropolis Pt.2.: Scenes from the Memory“. Jenomže záhy přichází hromada dobře obaleného klišé a nastává dopad očekávání přímo na zem. Namísto solidních nápadů je zde totiž planá muzikálovost. Zvuk je oproti kytarovějšímu předchůdci o poznání více zaměřen na klávesy a řekl bych, že i co se týče skládání dostal Jordan Rudess tentokrát více prostoru. Avšak ačkoliv klaviaturu technicky prohání bezchybně, co se týče melodií, ničeho dosud neslyšeného se rozhodně nedočkáte. Navíc je zvuk různorodými klávesami tak přehlcen, že působí spíš přeplácaně a neautenticky.

Deska se snaží být koncepční, ale zároveň velmi písničková, ve výsledku však v sobě skrývá akorát tak kreativní bezradnost. A přitom, kdyby kapela měla soudnost, myslím, že by se z povedených momentů dala sestavit velmi solidní deska. Například „Moment of Betreyal“ je solidní hitovka, umně mezi melodičností a progresivitou balancující „A New Beginning“ též, podobně se velmi povedlo hned intro „Dystopian Overture“. Dále „The Gift of Music“, „Heaven’s Cove“ a queenovská „Lord Nafaryus“ ještě celkem ujdou. Většina ostatních je ale jen okleštěná písničkářská variace na tisíckrát vyřčené. Jak se zdá, mnohem důležitější je, aby deska zněla co nejteatrálněji, než aby disponovala opravdu silnými nápady, a to je jednoznačně špatně. Jako celek je těch pár dobrých momentů utopeno v hromadách tu lépe, tu hůře maskované vaty.

Instrumentální genialita versus vatovité melodie plné klišé. Když pejsek a kočička pečou dort, nemusí to být ještě zákonitě blaf, jenomže pokud kuchař neohlídá kvalitu ingrediencí, je už zaděláno na průšvih. Takový dort upekli Dream Theater na nové desce. A upřímně řečeno, stojí vám zato přejídat se hromadou přeslazené variace na něco co už znáte, když jste v téhle restauraci už ochutnali naprosté delikatesy?


Voivod – Post Society

Voivod – Post Society

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Post Society
02. Forever Mountain
03. Fall
04. We Are Connected
05. Silver Machine [Hawkwind cover]

Hrací doba: 30:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím jak vy, ale já bez ostychu přiznám, že jsem čekal, že smrt Denise „Piggyho“ D’Amoura v roce 2005 položí Voivod na lopatky a že se tato kanadská smečka z této pozice již nezvedne. Aniž bych nějak chtěl pochybovat o výjimečnosti této skupiny, kterou považuji za jednu z nejosobitějších thrashmetalových kapel vůbec, tak jsem se v období kolem vydání alba „Katorz“ obával, že dalšího počinu se již nedočkám. A vidíte, uplynulo více než 10 let, Voivod jsou stále tady a dokazují, že i bez svého kytarového tahouna můžou nadále zásobovat fanoušky sci-fi thrashem té nejvyšší kvality.

Vezmu to trochu retrospektivně a zeširoka, abych si mohl připravit půdu pro přiblížení aktuální pozice, v níž se kanadští vizionáři nacházejí. Dvojice alb „Katorz“ a „Infini“ byla ještě „handicapována“ omezenými možnostmi, kdy se kapela rozhodla dokončit rozpracované nápady Piggyho, které nahrál před svou smrtí a ačkoli obsahují nemálo dobrých momentů, tak obě alba zpětně vnímám spíš jako poctu zesnulému kamarádovi. Proti tomu nelze samozřejmě nic namítat, ale minimálně v případě „Infini“ mi toho ke spokojenosti scházelo dost. Pojďme ovšem kupředu. Nenahraditelného Piggyho nahradil Daniel „Chewy“ Mongrain a již s jeho přispěním nahrané „Target Earth“ bylo trefou do černého a dle mého skromného názoru před třemi lety vydali Voivod své nejlepší album od dob „The Outer Limits“.

A tím se pomalu dostáváme do současnosti, tedy k vydání EP „Post Society“, jímž Voivod krátí fanouškům čekání na regulérní řadovou desku. Od vydání poslední placky se v sestavě Voivod objevil Dominique „Rock“ Laroche, jenž nahradil starého známého Blackyho, a v současnosti tak sestavu Kanaďanů tvoří dvojice Snake a Away, které doplňují Chewy a Rocky. A že jim to šlape, to se nám snaží dokázat prostřednictvím čtveřice nových songů, jež na „Post Society“ doplňuje předělávka „Silver Machine“. Stařičký to hit spacerockerů Hawkwind z dob, kdy v jejich sestavě ještě působil Lemmy, jenž tuto nesmrtelnou pecku taky v původní verzi nazpíval.

Přestože jsem si před prvním poslechem říkal, že spojení Hawkwind a Voivod nemůže dost dobře fungovat, tak teď smekám a říkám, že lepší předělávku jsem dlouho neslyšel. Pojetí Voivod možná nijak nemění původní strukturu písně, protože čtveřice ji jen trochu zhutnila a zrychlila, ale Snake Lemmyho part válí famózně a závěrečné kytarové sólo, které dostalo trošku jiný rozměr, je taktéž parádní. Chewy ctí v kytarových partech historii, ovšem vkládá do ní i něco svého, což platí nejen pro zmíněnou předělávku, ale hlavně pro písně nové. Jeho hra v jistých momentech připomíná tu Piggyho, avšak těžko mluvit o okatém napodobování.

Co se čtveřice autorských kompozic z pera Voivod týče, tak lze říct, že se pánům daří udržet vysokou laťku, již si na sebe upletli s vydáním „Target Earth“. Dvojice „Forever Mountain“ a „We Are Connected“ sice není úplně nová, jak by se mohlo zdát, protože pochází ze splitek s Napalm Death a At the Gates z let nedávných, celkově vzato však do sebe všechny písně zapadají a tvoří jeden celek, byť na kratší ploše, než bych si přál.

Vrchol „Post Society“ přichází právě s jednou ze „starších“ písní. Jmenovitě mám na mysli „We Are Connected“. Tato rychlejší položka zní v dílčích momentech jako naprosto klasičtí Voivod, ovšem nejedná se o prostou thrashovou rychlovku s ksichtem kanadských průkopníků. Voivod její strukturu natáhli za hranici sedmi minut a vystavěli z ní progmetalovou pecku, v níž se několikrát změní tempo a hlavní motiv. Především odlehčená pasáž v prostředku hrací doby nemá chybu. Líbí se mi, jak se po úvodní jízdě vše zklidní a začnou se pomalu zpět nabalovat všechny nástroje a končí se už zase za kvapíkového tempa. A přitom ani vteřina z hrací doby „We Are Connected“ není navíc. Bravo.

Voivod

To úvodní titulka „Post Society“ je spolu s další novou písní „Free“ svým způsobem spíše opak, protože obě míří hlavně na posluchačovy animální pudy a co do rychlosti a neurvalosti si minimálně titulní palba nic nezadá se starými klasikami, kterých mají Voivod na kontě mnoho. Jasně, i v ní přijde na řadu krátké zpomalení, její dopad jako celku je však oproti „We Are Connected“ drtivější, jestli chápete, jak to myslím. Skvělý Snakeův refrén a vokální přednes vůbec jsou jednou z předností kapely, ale zrovna tady předvádí parádní práci, hlavně pak v pomalejších, psychotičtějších pasážích.

Nemá smysl zdržovat dalšími plky, protože je zřejmé, že Voivod se mi s „Post Society“ trefili do noty. Jestli tohle má být jen taková malá ochutnávka a předzvěst další plnohodnotné řadovky, tak můžu říct, že už teď se zatraceně těším. Což o to, těšil bych se i tak, ale Voivod dokazují, že triumf „Target Earth“ nebyl jen náhodná shoda okolností a na „Post Society“ důrazně prohlašují, že se máme na co těšit i v budoucnu.


Obscura – Akróasis

 Akróasis
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Anti Records

Tracklist:
01. Sermon of the Seven Suns
02. The Monist
03. Akroasis
04. Ten Sepiroth
05. Ode to the Sun
06. Fractal Dimension
07. Perpetual Infinity
08. Weltseele

Hrací doba: 57:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud mluvíme o technickém death metalu v horizontu posledních dvaceti let, hodně bych se divil, kdybychom opomněli německou Obscuru. Kapelu, jež si především prostřednictvím druhé desky „Cosmogenesis“ vybudovala celkem slovutné jméno a pozici, o níž nejedna konkurenční formace může jen tiše snít. Nevím jak v obecném měřítku, ale pro mě byla vždy synonymem vyváženého prolnutí brilantní techniky i kompoziční šikovnosti, tvrdosti i melodičnosti. Oproti posledním dvěma albům prošla s novinkou skupina významnou personální obměnou, jež zanechala v sestavě pouze jediného člena – zakladatele Steffena Kummerera. A otázek ohledně samotného materiálu, kterého od předchůdce „Omnivium“ dělí dlouhých pět let, se postupně začalo nemálo množit. A jak tedy dlouho očekávaná nahrávka dopadla?

Na první pohled nás jistě zaujme výrazný obal, jenž vskutku vyčnívá svým relativně neobvyklým feelingem, zároveň však lehce řekněme přeleštěnou sterilní grafikou. Nicméně k obsahu alba se hodí velmi dobře – vlastně ho vystihuje možná víc, než by se na první pohled zdálo. Na jednu stranu je zde rozhodně vidět jakési novátorství, vlastní forma ale působí místy až moc čistě – až neautenticky. A hudba je také na jednu stranu vizionářská, na druhou stranu ovšem trochu cynická a strojená. Moment, řekl jsem cynická? Jak příhodný přeřek – vliv Cynic je v nejednom momentu nepopiratelný.

Nová deska je rozhodně méně agresivní a hoblující, zato více precizní, místy s artrockovějším cítěním. Šlape jako hodinky, místy funguje fenomenálně, občas se však až příliš ztrácí v nucené krkolomnosti. Zkrátka a dobře, Obscura jsou perfektní hudebníci, jenomže po skladatelské stránce jsou občas až moc muzikou pro hudebníky, nikoliv pro běžné posluchače. Někdy kompozice funguje formálně, logicky bych měl být nadšen, ale pocitově mi k naprosté extázi něco chybí. Proto ačkoliv mě novinka baví díky nejednomu parádnímu motivu a kompozicím, co se týče celkového zážitku z desky jako komplexního díla neskáču radostí do té míry, že bych si o strop způsoboval otřes mozku.

Paradoxně funguje nyní Obscura nejvíce tam, kde působí přímočařeji a hitověji – tedy v „Sermon of the Seven Suns“ či singlovce „Akróasis“. Jako by se zde výrazněji otiskoval funkční model melodického technical death metalu balancujícího mezi stylem Death a Necrophagist, jaký známe z alb, na nichž se podílel bývalý kytarista Christian Münzner (Spawn of Possession, ex-Necrophagist). Zároveň je zvuk však pročištěn a směřující ještě o špetku blíže k heavymetalovým základům, i progresivně rockovému zvuku. Jako celek skladby fungují dobře – možná také kvůli tomu, že v té vší technice nezapomněli i na trochu té ráznosti. Je to paradoxní, ale ve chvíli, kdy se pouští Obscura do delších komplikovanějších kompozic, udržet pozornost je překvapivě těžší, než by člověk od takových talentů očekával.

Například závěrečná čtvrthodinová „Weltseele“ je velmi specifický oříšek. Skladba hrající si s posluchačem jako kočka s myší. Je zajímavé na ní sledovat postupné kompoziční kličky a hrátky, nicméně jako celek zkrátka nestrhne posluchačovu pozornost tak, jak by se vzhledem k formátu nabízelo. Reputaci napravuje, až když se v závěru přidávají i klávesové party více zdůrazňující majestátnost a gradaci. Jako celek mi však stále chybí nosné momenty, jichž se v průběhu chytit, na něž bych si zpětně vzpomněl a jež bych zpětně mohl vypíchnout. Takto člověk na jednu stranu sleduje metamorfózy nápadů a nálad, ale ve výsledku je to taková dlouhá cesta k předvídatelné pointě.

Za zmínku rozhodně stojí „Ten Sepiroth“, která disponuje uceleným vývojem skladby (různorodost podporují akustické pasáže) a nezabřehává do planého honění hmatníků. Úvodní technický motiv se skutečně povedl, navíc postupné instrumentální hraní si s harmoniemi a náladami nabídne pestrou paletu různých zajímavých poloh. Pro zpestření materiálu fungují perfektně chorály v „Ore to the Sun“, jinak ale tahle skladba zas tolik nevyčnívá. Až heavymetalová melodie „Perpetual Infinity“ se zvrhává ve velmi technicky vypiplanou a náladově zajímavou kompozici, jež zaujme specifickým atmosferickým refrénem. Zrovna tahle je vážně parádní.

Obscura

Na jednu stranu novou desku Obscury poslouchám upřímně rád a baví mě. Na druhou stranu nepopírám, že jsem přeci jen čekal trochu vyrovnanější dílo, jež občas i trochu vystrčí růžky. Inspirace Cynic se zde odrazila nejen na častějších „robotických“ vokálech a zasněnějších baskytarových partech, avšak i na celkovém zvolnění a ubrání deathmetalového drcení. Intrumentálně a kompozičně je vše na svém místě, nicméně občas je zde cítit absence takových nápadů, které by prostě člověka bez dlouhého váhání nekompromisně vzaly za srdce a pořádně ho zmáčkly. Ona větší přímočarost a charisma „Cosmogenesis“ u mě přeci jen stále vede, jakkoliv je novinka asi dílem originálnějším a více vizionářským.


Amiensus – Ascension

Amiensus - Ascension
Země: USA
Žánr: melodic / symphonic / progressive black metal
Datum vydání: 1.7.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. On These Deserted Plains
02. Towards Horizon
03. What Words Create
04. One in Spirit
05. Delphic Æther
06. Divine Potion of Acumen
07. Time Is Growing Old
08. Glass Dungeon
09. What Evil Lay Dorment

Hrací doba: 56:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordavind Promotion

Činnost amerického progresivně blackového tělesa Amiensus jsem registroval již před třemi lety. Právě v oné době kapela vydávala svůj dlouhohrající debut „Restoration“ a za sebou měla rovněž vypuštění jednoho (už tehdy) postaršího minialba. K samotnému poslechu však ani v jednom případě nedošlo a Američany jsem pouze zařadil do pomyslného seznamu na šanci čekajících šťastlivců. Ani podruhé, to když se Amiensus na splitu potkali s kolegy Oak Pantheon, se nezadařilo a opět jsem poslech odložil na dobu neurčitou. Její trvání bylo nakonec úspěšně ukončeno až při příležitosti vydání druhé řadovky „Ascension“, které se dnes budeme věnovat.

Jak padlo výše, loňské „Ascension“ se dostalo do s kapelou se seznamující role, nicméně aniž bych od Amiensus musel slyšet jediný tón, mohu prozradit, že sestava Američanů se od vydání debutu poměrně zásadně proměnila. Kolonek vyhrazených plnohodnotným členům je nyní vyplněných mnohem víc – pod „Ascension“ se podepsalo dokonce sedm hudebníků, z nichž nás hned čtyři obšťastňují taktéž svými hlasivkami. Jak se tato netradiční soupiska popasovala se svou aktuální dlouhohrající misí?

Výrazně údernou odpověď ve stylu černá nebo bílá, špatně nebo skvěle, nečekejte, není to tak jednoduché. A vůbec, čas na resultát ještě nepřišel. Lepší bude seznámit se s tím, co vlastně Američané hrají. Ačkoliv hned mezi prvními slovy jste mohli narazit na zastřešující termíny točící se kolem progresivity a blacku, na pojmech budeme muset přidat, a to výrazně. Amiensus jsou prototypem kapely zdánlivě se řídící krédem „od každého trochu“. S ničím to moc nepřehánět, ale hlavně, aby to tam bylo. Už jen potřebné zaškatulení dělá problémy. Plus mínus jde o melodický black okořeněný o amorphisovskou (ne)progresivitu a spoustu kláves, které způsobují, že dle hloupých zvyků mohu ke slovíčkům melodic a progressive přihodit ještě symfonického kolegu.

Ovšem pro samotnou hudbu platí ono „od každého trochu“ ještě mnohem víc než pro hrátky se slovíčky. Chytlavost i občasnou komplikovanost, oboje Amiensus v repertoáru střeží. Nebo se vám zachtělo po ženských vokálech? Prosím, máte to mít. A co takhle moderní střídání řevu a čistých nápěvů? Nuže, jak by Američané mohli zapomenout, i něco takového lze na „Ascension“ bez problému najít.

Zcela jasně se nabízí otázka, zda je to v tomto konkrétním případě dobře nebo špatně. Jestli se zde sešlo několik nesouvisejících dílků puzzle a vznikl tak jeden nonsensový výjev, nebo autoři hudby při formování skládačky neopomněli sebe a jednotlivé kousky propojili svými tvůrčími myšlenkami. Ačkoliv mohl výše uvedený popis vyznít poněkud pejorativně, věřte, že z těchto dvou možností musím jednoznačně lobovat za variantu „b“. Všechna ta možná spojení totiž v praxi solidně fungují a „Ascension“ předvádí v audio formě mnohem víc než na papíře posetém indiciemi.

Slušná skladatelská forma – toť základní stavební kámen celé desky. „Ascension“ neobsahuje dechberoucí opusy, jež jsou pečlivě opracovávány, avšak útočí přímočaře. Máme co do činění s chytlavými refrény, v něž skladby gradují velice chytře, což pak spolu s rychlým tempem činí „Ascension“ velmi svěžím a dynamickým. Přítěž celku činí snad jen dva faktory. Především se bavíme o bez tří minut hodinové stopáži, již bych si u takovéto posluchačsky nepříliš obtížné desky představoval trochu kratší. Druhak mám potom na mysli klávesovou (potažmo klavír imitující) „Glass Dungeon“, která působí dojmem zbytečné výplně.

Amiensus

Převažující pocity jsou ale bez jakýchkoliv výraznějších pochyb pozitivní. Amiensus možná nepřichází s ničím novým, ani nejsou ve svém konání zcela bezchybní, sílu však „Ascension“ rozhodně upírat nelze. Byť nejde o nějaké impozantní veledílo, deska nabízí čerstvý, do moderny oděný melodický metal, do vod nadprůměru spadající s naprostým přehledem. Kvůli odlišným hudebním preferencím si sice „Ascension“ v budoucnu nejspíš dobrovolně nepustím a ani do dalších alb Amiensus se nepohrnu s bezbřehým nadšením, nicméně u novinky jsem se dobře bavil. Tudíž pokud v rámci black metalu fandíte přímočarému melodickému pojetí se spoustou kláves, dejte „Ascension“ šanci.


Resurrecturis – Nazienda

Resurrecturis - Nazienda
Země: Itálie
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Mighty Music

Tracklist:
01. 06:29 Sleeping with Your Hair Spread Over My Chest
02. 06:30 The Alarm
03. 07:12 On the Way to Work
04. 08:01 The Number You Have Dialed
05. 10:30 Animals in the Meeting Room
06. 13:00 Lunch-Break Alienation
07. 14:16 Col-League-S
08. 16:00 Never Happy
09. 16:59 The Thought That Something Went Wrong with My Life
10. 19:12 Two Half Lives Don’t Make One
11. 23:31 Falling Asleep on the Couch

Hrací doba: 36:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Popravdě řečeno, o existenci italské formace s názvem Resurrecturis jsem až donedávna neměl ani tušení. To samozřejmě nemusí znamenat nic o kvalitách nebo nekvalitách téhle kapely, člověk jednoduše nemůže znát všechno… třeba mají v rodné Itálii solidní jméno, co já vím. Mně se tahle pětice dostala do přehrávače až teď na podzim, kdy vydala své nové album „Nazienda“

Důvod, proč to ale říkám, je ten, že Resurrecturis nejsou žádní mladí párci. Kdyby totiž vydávali debut, tak by jejich neznalost asi každý pochopil, nicméně tihle Italové se na scéně pohybují již od roku 1990 a nějakou tu sbírku nahrávek na kontě mají. Z výše řečeného je však asi zřejmé, že nemám žádnou představu o tom, jak muzika Resurrecturis vypadala v minulosti, takže tím v recenzi neposloužím. Na druhou stranu ale mohu posloužit tvrzením, že novinka „Nazienda“ je určitě zajímavá… svým způsobem vlastně hodně zajímavá…

Než se dostaneme k hudební stránce, tak zrovna v případě „Nazienda“ jistě bude stát za to ztratit i několik málo slov o konceptu alba. Už jen seznam skladeb totiž docela jasně naznačuje, že nepůjde o klasickou kolekci vzájemně nesouvisejících písniček. Deska popisuje běžný pracovní den jednoho bezejmenného zaměstnance firmy od momentu, kdy vstává, až do pozdního večera, kdy opětovně usíná na gauči před televizí. Celou nahrávkou a jejími texty se pak prolíná téma všedního, šedivého a nenaplněného života, jenž den za dnem ubíhá ve stereotypním duchu.

Hodně se mi líbí, že onen průběh dne neplyne jen z textů. Jistě to znáte sami – taková ta koncepční alba, kde má onen koncept jistou roli pouze v textové stránce, zatímco hudebně se jedná o standardní práci, jakou daná skupina předváděla i na svých starších nekoncepčních počinech. „Nazienda“ taková naštěstí není a jistý vývoj lze cítit i co do muziky. Krásně to lze poznat hned na počátku desky…

Úvodní „06:29 Sleeping with Your Hair Spread Over My Chest“ posluchače přivítá v jemnějším duchu a příjemné umírněné atmosféře reprezentující poklidný spánek. Právě tato skladba je jen tak mimochodem jedním z vrcholů celého počinu, přinejmenším tedy pro mě, protože mě vážně baví, a vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby třeba Resurrecturis někdy opustili metalové vody a zkusili experimentální počin jen v tomhle duchu (za předpokladu, že tak už někdy neudělali – nevím). Z oné mírumilovné atmosféry však nejen posluchače, ale i hlavní postavu příběhu vytrhne následující „06:30 The Alarm“, která s předchozí písní ostře kontrastuje, plní roli nepříjemného zazvonění budíku a svým agresivní a prudkým závěrem odkazuje na ranní shon způsobený zaspáním.

Podobně příběh pokračuje cestou do zaměstnání, rutinní prací, schůzí, přestávkou na oběd, odpočítáváním do konce pracovní doby, soužitím s kolegy až k odpoledním myšlenkám o tom, že mě ten život nenaplňuje, a z toho pramenící frustraci. Uklidnění přichází až na konci dne v procítěné druhé půli závěrečné „23:31 Falling Asleep on the Couch“, kdy hlavní postava usíná na gauči s hlavou na klíně své partnerky a s pocitem dalšího zbytečného dne…

V souvislosti s tímhle vším by asi stálo za to ještě vysvětlit i název desky. „Nazienda“ je totiž slovní hříčka, jež dává dohromady výrazy „nazism“ (nacismus) a „azienda“, což v italštině znamená něco jako společnost, firma nebo korporace.

Zatím zní všechno hodně zajímavě, nicméně hlavní roli hraje přece jenom muzika. A musím se přiznat, že z toho ohledu už o nahrávce tak jednoznačně pozitivně mluvit nemůžu. Neříkám, že je ten materiál jalový, to rozhodně není, protože je tu spousta výborných nápadů. Obecně se to Resurrecturis snaží hrát nápaditě, výsledkem čehož je takový progresivní extrémnější metal… asi nejblíže to má k progresivnímu death metalu, ačkoliv Italové do toho míchají i spousty dalších vlivů, z nichž některé jsou příjemné, jiné už o poznání méně. Byť uznávám, že v některých případech s tím mám spíše osobní problém, že do toho Resurrecturis začnou cpát metalové subžánry, které mě subjektivně neoslovují.

Resurrecturis

Abychom ale ještě chvíli pokračovali na pozitivní vlně, tak vyjma už zmiňovaných „06:29 Sleeping with Your Hair Spread Over My Chest“ a „23:31 Falling Asleep on the Couch“ mohu jako povedené jmenovat třeba čistě zpívané pasáže v „07:12 On the Way to Work“. Hodně dobrá je i šílená „10:30 Animals in the Meeting Room“, jež jde místy až někam k mathcoru a v závěrečné části dokáže vygradovat k parádní vzletnější pasáži. V rámci příběhu mě baví i klavírní „16:59 The Thought That Something Went Wrong with My Life“ s mluveným slovem. Nicméně i v dalších písních se tu a tam najde nějaký zajímavý motiv.

Na druhou stranu, především ty čistokrevně metalové pasáže mi nepřijdou nijak zvláštní a paradoxně (paradoxně proto, že Resurrecturis jsou stále především metalová kapela) právě v nich mi „Nazienda“ přijde nejméně záživná. Nicméně mě to aspoň neobtěžuje jako třeba momenty, kdy se Italové vydají až někam k modernějším žánrům na pomezí coru a groove metalu. Suverénně nejvíc mě ovšem nudí šestá „13:00 Lunch-Break Alienation“, v níž se Resurrecturis pustí do stoner metalu. Možná, že to jejich provedení není zas až tak hrozné, ale rozhodně je docela generické a hlavně mě tenhle žánr prostě subjektivně nebaví (přesně, jak jsem o tom mluvil už výše), takže takovéhle vlivy mi k srdci zrovna nepřirostly. Obdobný problém pak mám i s některými momenty následující „14:16 Col-League-S“.

„Nazienda“ je svým pojetím zcela jistě zajímavou nahrávkou. Je sice pravda, že tohle téma nepatří zrovna k nejoriginálnějším a napříč všemi uměleckými směry se objevilo již mnohokrát, ale čistě v rámci metalové scény to není nějaké běžné klišé, zvlášť když to Resurrecturis uchopili až takto svědomitě. Z tohoto pohledu super. Hudebně mě ovšem album dokázalo získat jen tak napůl, protože vedle výborných nápadů se tu nacházejí i mnohé, které mě nebaví, ve výjimečných případech skoro iritují. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak myslím, že si díky téhle desce jméno Resurrecturis do budoucna zapamatuju. Sice nemám potřebu si okamžitě začít shánět starší tvorbu, ale ono ani to zapamatování vlastně není tak málo.