Archiv štítku: progressive rock

Code – Mut

Code - Mut
Země: Velká Británie
Žánr: progressive post-rock
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. On Blinding Larks
02. Undertone
03. Dialogue
04. Affliction
05. Contours
06. Inland Sea
07. Cocoon
08. Numb, An Author
09. The Bloom in the Blast

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Agonia Records

První pohled (Skvrn):

Desky v duchu žánrového úkroku poměrně logicky způsobují nemalý rozruch. Touha slyšet doposud neslyšené (avšak stále v režii hudebního oblíbence) byla, je a nadále bude jasně hmatatelná, jisté indiferentnosti dnešního publika navzdory. Album vychází, s čímž přichází i prvotní reakce. První i druhá neskrývá nadšení, třetí nemilosrdně odsuzuje a dává to hlasitě najevo. Přichází hlasy dalších a události se dávají do pohybu. Nesmiřitelnost nevraživých táborů nabývá na intenzitě a zvědavost přihlížejících sílí. Sportovní hantýrkou řečeno napínavý mač do poslední minuty. Finální rozuzlení však přichází později. Zatímco pravdy řvoucí rivalové nezlomně pokračují ve tom, co umí nejlíp, z pozadí vystupují názory těch, kteří inkriminovaný zápas viděli i ze záznamu. Dvakrát, třikrát, desetkrát. Stylové změně se nevyhnuli ani Britové Code. Jak s novinkovou deskou obstáli? Stačilo to opět na nejvyšší příčky, nebo zůstalo jen u svěšených hlav, krčících se hluboko v poli poražených? Jednoduché odpovědi není. Raději začněme pěkně popořadě a unáhlené závěry přenechejme jiným.

Code jsou na scéně už poměrně osvědčeným jménem a na všech dosavadních řadovkách působili dojmem jistoty. Pokud se s tímto uskupením z britským ostrovům setkáváte prostřednictvím “Mut” poprvé, vězte, že Code doposud okupovali black metalová kolbiště. A jestli v rámci sondování diskografií sáhnete po agresivnějším debutu “Nouveau Gloaming” či progresivnějších “Resplendent Grotesque” a “Augur Nox”, nemůžete se spálit, jelikož všechny mají svou kvalitu. Je tedy jasné, že “Mut” by to mělo složité i bez opuštění černého kovu.

Dočasný (?) přechod k progresivnímu rocku samotný vydavatel akcentoval dlouhou dobu dopředu, tudíž šok s prvními tóny pocítili snad jen ti, kteří prohlášení labelů už naprosto ignorují. Což o to, šoku jsem byl ušetřen, nemalého zklamání však ne. Prvním poslechům jsem dával zelenou jen a jen z povinnosti a snad ani není třeba dodávat, že ani jedna z výše zmíněných řadovek kapely se do takové šlamastyky nedostala. Code s pečlivostí zahodili takřka vše, co by snad mohlo připomínat uplynulé včerejšky, a rozhodli se tak ukázat svou nejčistější tvář. Bez příkras, bez pomoci hutných kytar. To vše je úplně v pořádku, jenže problém nastává v momentě, kdy člověk zjistí, že se Code v na obale vyobrazených vodách nejednou utápějí a nerozvážně zahazují atributy, které zdobily jejich minulou tvorbu.

Code vlastně pokračují v nastolené cestě, jež započala agresivní “Nouveau Gloaming” a přes progresivní rebelii “Resplendent Grotesque” vedla až k znatelně učesanější “Augur Nox”. “Mut” se tak zdá být jen logickým následovníkem. Proč to ale tentokrát nefunguje? Vysvětlení mám hned dvě. Code mě vždycky bavili primárně tehdy, kdy se na mě pohlédli tváří šibala. Ta jim vážně slušela a s ohledem na momentálně praktikovaný prog rock melancholického rázu je evidentní, že po ní nezůstalo památky. Druhá věc se má tak, že Code na “Mut” víc než je zdrávo skladatelsky tápou. Zde se již definitivně dostáváme k jádru celého problému. Kapele se povedlo nahrát několik ucházejících se skladeb, většina z nich ale obsahuje atmosféričtější pasáže, v nichž to dříve extrovertním Code zas tak moc nejde, a atmosféra tak vyznívá jen do ztracena.

Několik solidních momentů se novince odpárat nedá a některé z nich vážně stojí za vyposlechnutí. Člověku sice chvíli trvá, než se k nim probojuje, ale právě nápaditost jednotlivých útržků “Mut” zdobí. Ne vždy se člověk se výborného momentu dopátrá, ale ku prospěchu kapely musím říct, že ve většině skladeb je trpělivé ucho nakonec úspěšné. A hned je to o poznání pohodovější poslech. Z 36 minut, na jejichž ploše se “Mut” odehrává, není původně nezáživná hodina, ale svěží půlhodinka, jež baví poslech od poslechu víc. Získaly si mě především průbojnější pasáže a rytmické finesy, s kterými se bohužel pytel dvakrát neroztrhnul. Za opravdu vydařené kousky mohu jmenovat třeba “Inland Sea” či druhou polovinu “Undertone”. A když už jednou chválím, přidám ještě pochvalu na adresu frontmana Waciana, který několik nevýrazných ploch zachraňuje zajímavými vokálními variacemi, jež snad pomalu jako jediné drží rozpoznatelnost rukopisu Code.

Nerad bych se dopustil zásadního otočení a z nové nahrávky dělal něco výjimečného, protože tím “Mut” rozhodně není. Novinka zní v porovnání s předchůdci o poznání obyčejněji, poslední poslechy ovšem mohu s čistým svědomím prohlásit za příjemné. Dáte-li “Mut” nějaký ten čas, s jistotou se dostanete do stavu, kdy již nebudete cítit potřebu desku utnout v polovině a věnovat se něčemu zábavnějšímu. Dojmu převažující nevýraznosti jsem se však za celou dobu nezbavil. No a co příště? Možná se budete divit, ale po metalových, po těch osvědčených, zábavných Code sveřepě nevolám. Ne, že by mě tvrdá poloha kapely nepřitahovala, ale já se raději spokojím s tím, aby to bylo příště o třídu lepší než “Mut”. A je vážně fuk, jestli to bude rock, metal nebo pop.


Druhý pohled (H.):

Na Code jsem narazil již po vydání jejich prvního alba “Nouveau Gloaming” z roku 2005 a od té doby jejich tvorbu sleduji. Byť excelentní debut zůstal nepřekonán, i druhé “Resplendent Grotesque” svého času Code opětovně představilo jakožto vyzrálou formaci s vysoce kvalitní hudbou. Ačkoliv formálně vzato Code laťku nesnížili ani s “Augur Nox” a ačkoliv mě to album v době, kdy bylo aktuální, bavilo, s odstupem času jsem zjistil, že jako by se mi kapela se svým třetím dlouhohrajícím počinem začala vzdalovat. Jinými slovy řečeno, později už jsem necítil potřebu se k “Augur Nox” vracet, obzvláště pokud by to mělo být na úkor předcházejících alb.

V případě novinky “Mut” se děje přesně to, čeho jsem se obával – Code jsou mi zase o kousek vzdálenější. Na rozdíl od jiných lidí (nijak nenarážím na kolegy nade mnou a pode mnou, mluvím obecně) nepovažuji novou desku za nepovedenou, ani mi v zásadě nevadí posun Britů od inteligentního black metalu do post-rockových vod. Naopak, ve své podstatě mě poslech “Mut” relativně (tohle slovo bylo důležité) baví – nahrávka sice nenabízí žádné vrcholné momenty, ale díky kombinaci jakési “ospalé” melancholické nálady a střízlivé stopáže 35 minut je to poměrně příjemná záležitost. Místy by asi nezaškodilo trochu víc zatlačit na pilu a zahrát i kontrastnější notu (jako se tomu částečně stane v polovině “Affliction”) namísto toho se celou dobu převalovat v podstatě v jednom rozpoložení, ale obecně vzato si nemyslím, že by byl počin úplně bez nápadů, byť jsou mnohdy trochu zbytečně rozmělněné. A když nic jiného, přinejmenším vokalista Wacian baví a odvádí výtečný výkon, a přestože to měl při příchodu do Code těžké vzhledem k tomu, že musel nahradit mistra Kvohsta, ukazuje, že byl bezesporu výtečnou volbou.

Jenže i když mi společnost “Mut” nijak nevadí a nemám problém si ten počin pustit a pár pohodových poslechů jsem s ním i strávil, pořád mám pocit, že to prostě není tak úplně to pravé ořechové. Snad to bude tím, že minulá alba (zejména “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”) prostě byla na vyšší úrovni než jen “příjemně se poslouchá”, ale prostě to tak je. Problém rozhodně netkví ve stylovém převratu, jako spíš v tom, že “Mut” prostě a jednoduše obsahuje i nejednu poměrně hluchou pasáž. Výsledkem je tak bohužel doposud nejméně záživná deska Code… na druhou stranu, i s tímhle cejchem “Mut” stále není propadák, pohybuje se lehkém nadprůměru a poslouchat se dá bez sebemenších problémů. Tak či onak, snad příště bude lépe – ať už to bude v jakémkoliv žánru.


Třetí pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že když jsem se poprvé dozvěděl o změně stylu u anglických Code, optimismem mě to nějak přehnaně nenaplňovalo. Ne snad, že bych byl nějaký hudební konzervativec, který automaticky odsuzuje vše, co není tak jak na minulém albu, ovšem jejich dosavadní hudební směřování nesoucí se v duchu progresivního black metalu jim zkrátka neskutečně slušelo. Jako nejreprezentativnější zástupce pak může sloužit skvělá “Resplendent Grotesque” – v mých očích deska, jež nejlépe vyladila hranici mezi experimentální a inovativní a chytlavou popřípadě melodickou složkou. S novinkou však přichází změna a žánr se ocitá někde na pomezí progresivního a post-rocku, což samo o sobě nelze považovat za krok špatným směrem za předpokladu, že si s tím kapela bude schopna adekvátně poradit. A byla?

“Mut” se po většinu času nese v celkem konstantní melancholické náladě, jež je definována relativně jednotným zvukem, jenž na jednu stranu tvoří desce pomyslný rámec, na druhou stranu bere prostor pro jakoukoliv výraznější pestrost. To co je ovšem větší problém, je, že stavba jednotlivých kompozic přes leckdy velice dobře vymyšlené nápady díky této náladotvorné neprůraznosti nezanechává moc prostoru pro gradace a i přes výtečné prvky, jakými jsou například vokály v “Dialogue”, nakonec bohužel často končí tak trochu do ztracena. Některé nadstandardní melodie, jakou disponuje například “Inland Sea”, pak tvoří spíš takové jednohubky.

Deska jako celek rozhodně netrpí na absenci nápadů jako takových, spíš hudebníci moc neví, jak si s nimi v novém kabátu poradit. Během poslechu má člověk pocit, že se jedná o výstavu jednotlivých motivů, než že by byly motivy nějak výrazněji rozvíjeny. Možná to takhle může znít trochu nefér, protože je tam jednak několik světlých momentů a co se týče instrumentální stránky věcí, je to mnohdy velice dobře promyšleno, jenomže výsledný dojem zkrátka napovídá, že “tomuhle ještě něco chybí”.

Nějak jednoznačně zhodnotit novou desku Code bude tedy trochu oříšek. Na jednu stranu je tu množství zajímavých a povedených nápadů (“Inland Sea”, “Dialogue”, “The Bloom in the Blast”) a fascinující atmosférické provedení evokující ve mně srážku VirusPain of Salvation, na druhou stranu změna stylu s sebou přinesla několik zádrhelů, jež celkový dojem trochu sráží. Prvním z nich je ztráta diverzity, jíž by občasné zatlačení na pilu určitě prospělo, a dále především absence výraznějších gradací, jež by se trochu postaraly o větší transparentnost a orientaci v poslouchaném materiálu. Takto se pak jedná o zajímavou sbírku motivů leckdy procítěně zahraných, ovšem až na výjimky bez nějaké významnější pointy, což je vzhledem ke kvalitě některých z nich slušná škoda.


Pink Floyd – The Endless River

Pink Floyd - The Endless River
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Parlophone

Tracklist:
01. Things Left Unsaid…
02. It’s What We Do
03. Ebb and Flow
04. Sum
05. Skins
06. Unsung
07. Anisina
08. The Lost Art of Conversation
09. On Noodle Streets
10. Night Light
11. Allons-Y (1)
12. Autumn ’68
13. Allons-Y (2)
14. Talkin’ Hawkin’
15. Calling
16. Eyes of Pearls
17. Surfacing
18. Louder Than Words

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Kdo by to byl před nějakými dvanácti měsíci řekl, že se fanoušci ještě někdy v budoucnu dočkají placky, která se bude honosit legendárním jménem Pink Floyd. Já tedy v žádném případě ne. Léta jsem měl otázku studiových alb této britské progresivně rockové legendy za definitivně uzavřenou, takže když už se v loňském roce objevila informace, že se kytarista a lídr David Gilmour nachází ve studiu, tak nebyl nikdo na pochybách, že se tak děje při příležitosti vzniku jeho nového sólového počinu, jenž by navázal na “On an Island” z roku 2006. Jak se však záhy ukázalo, ve studiu se spolu s ním nacházel i Nick Mason a (staro)nová studiová etapa této veličiny, kterou nejspíš už definitivně můžeme považovat za poslední, tak byla započata.

Předpokládám, že nemá smysl se tady nějak podrobně nořit do hlubin historie a objasňovat, kdo že to Pink Floyd jsou a jaký měli vliv na utváření rockové hudby jako takové, protože tohle patří mezi elementární znalosti posluchače rockové hudby, nicméně v souvislosti s “The Endless River” se nelze nevydat historicky směrem dozadu někam do období let 1993 až 1994. V té době Pink Floyd nahrávali ve složení David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright famoźní počin “The Division Bell”. Už tehdy se začaly objevovat spekulace, že se bude jednat o dvojalbum, případně, že se nakonec nepoužitý materiál, jemuž se v té době pracovně říkalo “The Big Spliff”, mezi fanoušky dostane zvlášť. Trvalo to dlouhých dvacet let, než se dvojice Gilmour a Mason rozhodla starý materiál oprášit a jakožto poctu zesnulému parťákovi Richardu Wrightovi jej dokončit do podoby, v níž se pod názvem “The Endless River” dostal koncem loňského roku mezi posluchače. O spojitosti mezi oběma alby nemůže být sporu, protože už jen jeho titul pochází z části textu “the water flowing, the endless river, forever and ever” skladby “High Hopes” právě z “The Division Bell”.

Protože bylo “The Endless River” už od začátku svého ohlášení představováno jako album takřka celé instrumentální a silně ambientně zaměřené, tak byla očekávání mnohých udržována ve střízlivých hladinách, protože ačkoli jsou Pink Floyd jako kapela i bez zpěvu jasně identifikovatelní a od ostatních rozpoznatelní, tak já sám (a věřím, že nejsem zdaleka jediný) mám na jejich tvorbě nejradši kombinaci charakteristicky vyváženého nástrojového osazení a vokálu Davida Gilmoura, jenž dostal plnohodnotný prostor pouze ve skladbě závěrečné, což je obrovská škoda, ovšem k tomu se ještě dostaneme.

Samozřejmě nelze pánům nic vyčítat, protože vzhledem k tomu, že materiál byl míněn jako vzpomínka a labutí píseň klávesáka Richarda Wrighta, tak je postaven hodně na jeho klávesové práci a do mnohých skladeb se při loňské studiové seanci příliš nezasahovalo pro zachování autentické atmosféry. Některé momenty a písně celkově jako by dokonce vypadly ze starších alb a nesou si všechna poznávací znamení kapely. A právě tady, v samotných kompozicích, vidím asi největší neduh “The Endless River”. Písně (pokud je tak lze nazývat, protože nahrávka zní téměř jako jedna dlouhá skladba rozkouskovaná na kratší dílčí celky) jsou nevyrovnané, a ať se člověk brání srovnání s klasickými počiny sebevíc, tak má prostě pocit, že to dohromady příliš nefunguje a kouzlo Pink Floyd tentokrát nepůsobí. Jasně, nebylo záměrem napsat druhé “The Dark Side of the Moon” nebo “The Wall”, ale hlavní je fakt, že “The Endless River” je ve výsledku zklamáním.

Pojďme ale k vlastní náplni “The Endless River”. Celkem osmnáct položek by se dalo rozdělit do takových dvou hlavních skupin podle jejich konečného vyznění, ačkoli to berte s jistou rezervou, protože ne ve všech případech lze říct, že tenhle song patří papírově striktně do jedné či oné kategorie. Až na jednu jsou všechny instrumentální, o tom už padla řeč, nicméně nachází se zde vedle sebe klasičtěji rockově zaměřené kompozice, které reprezentují první skupinu písní, a ambientně minimalistické klávesové kompozice, kde je Wrightův vklad a vliv opravdu obrovský. Začněme třeba tím lepším, což jsou pro mě osobně písně z první uvedené skupiny.

Zde nelze při výčtu povedených článků alba vynechat určitě skvělou “It’s What We Do”, která je jedním z výletů do minulosti a osobně ji považuji za jeden z top momentů alba. Její postupně gradující atmosféra za zvuku pestrých klávesových nástrojů a košatá kytarová linka ve mně evokuje něco z “Wish You Were Here”, ovšem nejedná se o vykrádání starých nápadů, to jen aby bylo jasno. O něco méně zábavná, nicméně díky použitým dechovým nástrojům aranžérsky zajímavější je sedmá “Anisina”, jež je stejně zbytek desky velmi poklidná a nikam nespěchá, ale tohle je jeden z případů, kdy mě “The Endless River” opravdu baví. Nejsem si jistý, jaký byl záměr s energickou dvojicí kratších skladeb, jež spojuje titul “Allons-Y”, ovšem obě znějí jako zbytky a nepoužité nápady z legendárního “The Wall”, k němuž tíhne zejména charakteristická Gilmourova kytara. Ne, že by to bylo špatně, ale je to příliš do očí bíjící. Další z vrcholů příchází s “Talkin’ Hawkin'”, jež má i díky použitým sborovým vokálům až dramatický nádech, který je zbytečně srážen použitím umělého hlasu Stephena Hawkinga, což mi přijde spíš jako laciný trik než jako způsob, jak skladbu ozvláštnit.

Nyní přichází na řadu jednodušší a ambientní skladby, které tvoří jádro “The Endless River” a které lze jedním slovem shrnout jako minimalistické. Krom volně plynoucích klávesových linek, jež tvoří jádro většiny z nich, se dostane ke slovu i Nick Mason v podobě “Skins”, která asi nejsilněji navozuje atmosféru starších psychedelických desek z počátku kariéry Pink Floyd. Opět vypíchnu jen těch několik nejsilnějších kompozic, mezi něž patří úvodní teskná “Things Left Unsaid”. Ta upoutá až relaxačním spojením kláves a kytary. Asi nejkrásnější ukázkou toho, jak zručným hráčem na klávesové nástroje Richard Wright byl, je dvojice “The Lost Art of Conversation” a “Autumn ’68”. Prvně jmenovaná představuje spíše než táhlé klávesové plochy teskné piáno a vrcholem je pak “Autumn ’68”, která jako jediná vznikla v 70. letech a zachycuje Wrighta při hře na varhany v londýnské Royal Albert Hall. Skvělá záležitost s chladně epickou atmosférou.

No, a stranou jsem si nemohl nechat jinou píseň než závěrečnou “Louder Than Words”. Ta jako jediná obsahuje charismatický vokál Davida Gilmoura a jedná se tak o záležitost, která je jakýmsi nosným bodem pro mnoho posluchačů, jimž psychedelicky ambientní pokusy kapely příliš nevodí. Na začátku se opět rozeznívají zvony tolik známé z “High Hopes” a pomyslný kruh se tím uzavírá. Je možná škoda, že poslední skladbou a labutí písní v kariéře kapely nezůstane už navždy “High Hopes”, ale i tak je to věc hodně povedená. Je to v zásadě klasická Floydovská skladba, která nepřekvapí a která by se určitě neztratila ani na “On an Island” Davida Gilmoura, k níž má hodně blízko. Gilmour si v druhé polovině střihl klasické teskné kytarové sólo, jehož mámení nelze odolat a moje maličkost nemá o naprostém vrcholu sebemenších pochyb, protože píseň je vážně podmanivá. Už jen jako zajímavost dodám, že “Louder Than Words” otextovala Gilmourova manželka a spisovatelka Polly Samson a její text o přátelství překonávající osobní odlišnosti nejspíš symbolizuje vztah mezi Gilmourem a Wrightem, takže “The Endless River” uzavírá vkusně a tématicky nenabourává původní ideu alba.

Vynést nad “The Endless River” nějaký závěrečný soud není zrovna jednoduché. Pokud k němu budu přistupovat jako k novému albu své oblíbené kapely, tak se nelze zbavit dojmu, že to je jedno z nejslabších alb v diskografii skupiny, a jak už řekl Zajus v hodnocení pod recenzí, tak jej asi nejvíc charakterizuje označení zbytečné. Není špatné, jen Pink Floyd nikam neposouvá, což pro ně není úplně typická pozice. Na druhou stranu oceňuji ideu jakési labutí písně práce Richarda Wrigtha a ve smyslu toho chápu, že album neobsahuje vokály, protože ruku na srdce, v tom případě by bylo celé o Gilmourovi, jako se tomu děje v závěrečné “Louder Than Words”. Bohužel nejsou všechny kompozice vyloženě povedené a na ploše 50 minut album nebaví tak, jako když si některé jeho části pouštím samostatně, a ostatně ani tak, jak bych si od jména Pink Floyd představoval, to je ten největší problém.


Druhý pohled (Zajus):

Při poslechu “The Endless River” jsem dostal chuť některým lidem ve svém okolí škodolibě oznámit: já vám to říkal. Oznámení nového alba Pink Floyd ve mně nezanechalo žádné nadšení. Ne, že bych se snad bál hanobení legendy, jen jsem pochyboval, že nově vydaný materiál obhájí svou existenci a zařazení v diskografii vedle alb, která jsou právem považována za jeden z vrcholů hudební tvorby. A přesně to se stalo.

“The Endless River” není špatně napsané nebo zahrané, není dokonce ani nudné, je jen zbytečné. Jediný jeho přínos je potvrzení toho, jak ohromný náskok měli Pink Floyd před svou dobou, jak nadčasový zvuk na svých přelomových albech stvořili a že je i po čtyřech desetiletích nikdo nedokázal tak dobře napodobit, jako je napodobuje jejich vlastní béčkový materiál. Na “The Endless River” slýchám nejčastěji ozvěny “Wish You Were Here”, ovšem ozvou se i alba starší a několikrát dojde i na materiál, který zní jako nepoužité odřezky z “The Wall”. A téměř vše je to vážně dobré, vyloženě špatných rozhodnutí potkávám jen málo (jedno z nich je použití hlasu Stephena HawkingaPink Floyd mají prorážet cesty, ne se opičit po desítkách jiných kapel, které již Hawkinga do své hudby zapracovaly).

A přesto všechno, radši si posté pustím “Echoes”, protože je to dokonalá nadčasová píseň. “The Endless River” je její obrázek. Je sice perfektně ostrý, výborně nasvětlený a vytištěný na luxusním papíře, ale proč koukat na obrázek, když můžete trávit čas s jeho předlohou?


Lunatic Soul – Walking on a Flashlight Beam

Lunatic Soul - Walking on a Flashlight Beam
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / ambient
Datum vydání: 13.10.2014
Label: Kscope Music

Odkazy:
web / facebook

Bočnímu projektu Mariusze Dudy z řad polských progresivců Riverside jsem nikdy nevěnoval zvýšenou pozornost a nebýt několika nadšených ohlasů, které se ke mně v souvislosti s jejich čtvrtou řadovkou “Walking on a Flashlight Beam” dostaly, tak by se na tom zřejmě nic moc nezměnilo, protože ambientně orientovanou hudbu nevyhledávám. O to víc jsem byl překvapen, jak hluboko ve mně Lunatic Soul zasekli drápky.

Nemůžu srovnávat novinku s předešlými alby, nicméně chválím, jak se Dudovi podařilo spojit progresivně rockové prvky, které jsou v minoritním postavení, se syntezátory a elektronikou. Osobně jsem se před prvním poslechem bál nezáživných hudebních ploch, nicméně uznávám, že jsem se mýlil a Lunatic Soul dokázali z minima vytěžit maximum. Hudba takto jednoduchá a velmi minimalistická může na posluchače útočit hlavně skvělou atmosférou, což je případ “Walking on a Flashlight Beam”. Oproti Riverside jsou Lunatic Soul značně temnější a méně veselí. Nic na tom nemění ani fakt, že prostor pro hřejivý vokál Mariusze není k mému vlastnímu potěšení zrovna malý a podtrhuje tak jinak nepředstavitelnou barvitost nahrávky.

Těžko hodnotit album rozdělené na jednotlivé skladby, protože jeho síla tkví v celkovém dojmu, jež ve vás dokáže zanechat. Možná i díky tomu je mi paradoxně nejdál šestá položka “Treehouse”, která oproti zbylým kusům sází na jednoduchou písničkovou strukturu a vůbec má poměrně blízko k Riverside, ale při pohledu z větší vzdálenosti mi na album nějak nesedí a přijde mi navíc. Každopádně je pro mne “Walking on a Flashlight Beam” důkazem, jak moc jsem byl se svými očekávání ohledně Lunatic Soul vedle, protože jejich čtvrtá řadovka je hodně silné album.


Flying Colors – Second Nature

Flying Colors - Second Nature
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Mascot Label Group

Odkazy:
web / facebook / twitter

Superskupina fungující pod jménem Flying Colors je docela zajímavý úkaz. Většina jejího personálního osazenstva si prošla řadami jedněch z největších současných progresivně rockových part a dalo se tak očekávat, že jejich společný výtvor bude čistokrevný progrock plný těch nejlepších ingrediencí, jež tento žánr nabízí. Pánové však se svým debutem “Flying Colors” překvapili a výsledek bylo příjemné rockové album s místy až popovými melodiemi, jež do vysoké instrumentální zručnosti pasovaly opravdu znamenitě.

Druhé album “Second Nature” již není tak překvapivou záležitostí, protože pokračuje přesně tam, kde debut skončil, ale udržuje si vysokou kvalitativní laťku, takže se jedná o pokračování ve všech ohledech. Album obsahuje několik opravdu dobrých skladeb, kdy mně se okamžitě vybaví úvodní dvojice “Open Up Your Eyes” a “Mask Machine”. První reprezentuje progresivně rockovou jízdu se skoro až popovým zpěvem Caseyho McPhersona, přičemž druhá “Mask Machine” je taková ta typická rocková hitovka ve šlapavém tempu. Nedá se říct, že by jedna poloha kapela slušela víc, a líbí se mi, že i navzdory faktu, že na albu hraje instrumentální extratřída, tak je výsledek hodně skupinový, uvěřitelný a zábavný. “Second Nature” do světa křičí, jak moc se všichni při jeho nahrávání bavili a na výsledku je to znát.

Pokud budou Flying Colors i v budoucnu vydávat takhle povedené desky, jako je “Second Nature”, tak proti jejich existenci nelze nic namítat, protože jejich spojení progresivně rockového přístupu s přímočařejším rockovými skladbami mě hodně baví. Ve všech ohledech příjemné album, které by si zasloužilo ubrat na hrací době o dobrých deset minut, ale toho se snad dočkám příště.


Soen – Tellurian

Soen - Tellurian
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 3.11.2014
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Komenco
02. Tabula Rasa
03. Kuraman
04. The Words
05. Pluton
06. Koniskas
07. Ennui
08. Void
09. The Other’s Fall

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Když švédská sebranka Soen před třemi lety vydávala svůj debut “Cognitive”, tak pro spoustu příznivců kytarové hudby (mou maličkost nevyjímaje) to byla jedna velká neznámá, na kterou se nahlíželo jako na partu, v níž se za bicí usadil Martin Lopez. Ano, správně. Přesně ten Martin Lopez, který léta jistil záda spoluhráčům v řadách slavných progresivců Opeth, s nimiž zažil jejich nejlepší léta. “Cognitive” bylo velkým překvapením a z toho důvodu je novinka “Tellurian” ve značně odlišné pozici a tak jsem k ní taky přistupoval. S očekáváními v podobě minimálně vyrovnání vysoké kvalitativní laťky, kterou pánové na debutu nastavili. Pojďme se tedy podívat, jak se druhé album Soen povedlo.

Oproti debutu je z novinky cítit lehký vývoj, který nelze jenom tak přejít. Součástí kapely již není Steve DiGiorgio, jehož basa tvrdila alternativně progresivní metal z dob debutu opravdu mocně. Náhradou se stal jistý Stefan Stenberg, jehož nástroj již není tak výrazný a snáze zapadá mezi ostatní. To v konečném důsledku jen umocňuje sehranost party a vyrovnanost “Tellurian”, protože ačkoli je hudba Soen (mimo jiné) o instrumentální zručnosti, tak kompozicím nechybí život a vlastní duše a jako celek je to placka mnohem hřejivější a skromnější.

S tím jde ruku v ruce i příklon k jednoduché písničkové struktuře, k němuž se Soen uvolili. Ne, že by “Cognitive” bylo oproti “Tellurian” progresivně nepřístupným monolitem (v jádru jsou si ty nahrávky dosti podobné), ale tam, kde debut pouze načrtával obrysy vlastního ksichtu kapely, tam je letošní zářez albem, u kterého si lze říct, že posloucháte Soen a ne kopii Tool/Opeth, jako tomu bylo minule. Jasně, ty vlivy tam jsou cítit pořád, ale Soen už nejsou tak rytmicky orientovaní ve stylu tvrdších Tool (těch Lopez/DiGiorgio výpadů přeci jen ubylo) a nepůsobí za každou cenu jako snaha zalíbit se fanouškům Tool. Kdybych to měl shrnout do jedné věty, tak “Tellurian” je albem, jež logickým způsobem ukazuje vlastní tvář kapely, je vyrovnanější a oproti tvrdšímu debutu uvolněnější.

Když bychom se dostali k nějakému bližšímu rozboru “Tellurian” na jednotlivé písně, případně jejich rozdělení na pomyslné vrcholy a dna, tak bych se nebál říct, že díky své obrovské semknutosti a magnetické náladě neobsahuje vyloženě vatovité písně a chvíle. Od úvodní klipovky “Tabula Rasa”, která díky tvrdším kytarám a výrazné rytmice v pomalejších pasážích asi nejvíce navazuje na debut, přes progrockově procítěnou “Pluton” s krásnými vokálními party Joela Ekelöfa, až po rozmáchlejší dvojici “Void” a “The Other’s Fall”, které přináší i špetku těch etnických bubínků, jejichž prostor byl tentokrát omezen, je “Tellurian” napěchováno silnými kompozicemi. Nedostatek tribal bubínků je mimochodem obrovská škoda, protože do podmanivé nálady, jíž Soen pod vedením éterického vokálu Joela rozehrávají, se hodí velmi dobře.

Přestože je z “Tellurian” patrné, že album nenahrávají žádní amatéři a instrumentální výkony jsou na úrovni světové extratřídy, tak se nebojte, že by se čtveřice nechala strhnout do vod bezhlavého předvádění. Všichni hrají ve prospěch všech a i díky tomu je třeba taková “Kuraman”, která se první dvě minuty opatrně odhodlává k instrumentálním metalovým orgiím s djentovým oparem, skladbou, o níž se nedá říct, že byla samoúčelně postavenou nudou jen tak na efekt. Totéž platí i o delších kouscích jako “Pluton” nebo už zmíněné závěrečné dvojici. Ačkoli všechny z těchto písní trvají něco kolem osmi minut, tak jsem s nimi neměl problém. “The Other’s Fall” je v závěru zachráněna častou změnou tempa a jak mi zpočátku přišla už tak nějak navíc, tak po několika posleších jsem si oblíbil i ji – až se dostala do pozice, že si závěr bez ní neumím představit.

Protože jsem se v průběhu celé recenze nemohl odtáhnout od srovnání s debutovým počinem “Cognitive”, tak i v závěrečné hodnocení můžu “Tellurian” s klidným srdcem postavit tváří v tvář svému předchůdci. O vývoji, který Soen od minula prodělali, už řeč byla, nicméně čistě kvalitativně jsou si alba velmi blízká. Pocitově je mi však blíže “Tellurian”. Možná díky větší vyrovnanosti, možná díky příklonu k atmosferičtěji vykresleným postupům, možná od obojího trochu. Každopádně můžu říct, že Soen mě nezklamali a nahráli album, jaké jsem od nich očekával – velmi kvalitní a zábavné, takže nemám důvod očekávat něco menšího i od jejich budoucího fungování. Rozhodně doporučuji!


John Wesley – Disconnect

John Wesley - Disconnect
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 31.3.2014
Label: Inside Out Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnozí asi znají Johna Wesleyho pouze jako kytaristu, který sice posledních deset let patří neodlučně do sestavy Porcupine Tree, ovšem oficiálním členem kapely se nikdy nestal. Wesley však nežije jen pro Porcupine Tree, a tak vedle koncertování s dalšími hudebníky zvládá i sólovou kariéru. Tu načalo debutové album v roce 1994, na které v následujících jedenácti letech navázaly čtyři další počiny. Poté však přišla delší pauza (alespoň co se studiové tvorby týče) a “Disconnect” je tak prvním albem po devíti letech.

Jelikož jsem předchozí počiny neslyšel, netušil jsem, do čeho v případě “Disconnect” jdu, a nemusím tak tajit, že mé překvapení je veskrze pozitivního rázu. Překvapivé jsou zde celkem dvě skutečnosti: totiž že Wesley je lepší kytarista, než by se z omezeného prostoru na koncertech Porcupine Tree dalo soudit, a že i v pozici skladatele moc dobře ví, co dělá. Navíc tam, kde jeho kytarový cit pro jemné melodie potřebuje být vystřídán rychlejším a méně procítěným sólováním, jej vždy zastupuje druhý kytarista Dean Tidey. Co však nepřekvapí vůbec je Wesleyho hlas, o jehož kvalitě jsem nikdy nepochyboval.

Na “Disconnect” lze nahlížet buď jako na chytrý alternativní rock, či jako na příjemný progresivní rock. Ať je to jakkoli, výsledkem je kytarová muzika plná líbezných melodií, která se snadno poslouchá a přitom není zbytečně podbízivá. Na albu vynikne třeba nejdelší píseň “Any Old Saint” s nádherným několikaminutovým sólem přibližně v polovině, ostřejší “Once a Warrior” s hostujícím Alexem Lifesonem, chytlavá a přímočará “Gets You Everytime”, dojemná balada “Mary Will”, v níž skvěle vynikne Wesleyho hlas, či závěrečná poloakustická “Satellite”. Padesát minut dlouhá stopáž albu vyloženě sluší, neboť díky ní většina skladeb překročí pětiminutovou hrací dobu a všechny nápady tak dostanou dostatek prostoru. Ve zkratce, “Disconnect” je jedno z nejpříjemnějších alb roku 2014 a rozhodně jedno z největších překvapení.


Porcupine Tree – Lightbulb Sun (2000)

Porcupine Tree - Lightbulb Sun
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 22.5.2000
Label: Snapper Music

Tracklist:
01. Lightbulb Sun
02. How Is Your Life Today?
03. Four Chords That Made a Million
04. Shesmovedon
05. Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled
06. The Rest Will Flow
07. Hatesong
08. Where We Would Be
09. Russia On Ice
10. Feel So Low

Odkazy:
web / twitter

Předpokládám, že každý z vás má nějakou kapelu, kterou se nebojí označit za číslo jedna. Kapelu, která ho ani po letech nezačala nudit a na kterou nezapomene do konce svého života. Kapelu, kterou si pouští vždy, když si potřebuje spravit náladu. Můžete vyjmenovat deset či více bezvadných skupin a všechny označit za dokonalé, ale vždy tu bude jedna o stupínek výše. A nemusí to být ani kvalitou hudby samotné, jako spíše vaším vztahem k ní.

Jak asi tušíte, pro mě jsou touto kapelou Porcupine Tree. Když jsem v roce 2007 slyšel poprvé jejich “Fear of a Blank Planet”, otevřelo mi to oči a ukázalo cestu k jiné než jen metalové hudbě. Pro dnešní retro okénko jsem si však “Fear of a Blank Planet” nevybral, a to z několika důvodů. Za prvé jde o album značně nové, a ač to není žádná překážka formálně, je přeci jen vkusnější vybrat album alespoň zdánlivě historické a časem více prověřené. Druhým důvodem je pak zcela odlišné postavení “Fear of a Blank Planet” a “Lightbulb Sun” v diskografii kapely, neboť ta za sedm let mezi těmito alby prošla razantním vývojem, který nastíním v dalším odstavci, a právě “Lightbulb Sun” je pro tuto změnu symbolické.

“The sun is a light bulb
A candle’s a treat
The curtains stay closed now
On my little retreat”
(Lightbulb Sun)

Když v roce 1987 zakládal tehdy dvacetiletý Steven Wilson Porcupine Tree jako sólový projekt, asi nemohl tušit, že se za dvě desítky let zařadí mezi nejvýznamnější postavy progresivního rocku a prodá statisíce desek. Ačkoli po celou dobu existence Porcupine Tree (která oficiálně zatím stále trvá) je Wilson skladatelem většiny materiálu, jako sólový projekt kapela skončila v roce 1993, kdy do sestavy přibyl baskytarista Colin Edwin, bubeník Chris Maitland a (v tu dobu již velice zkušený) Richard Barbieri, jehož nástrojem jsou klávesy. Právě to je jedním z důvodů, proč jsem si k připomenutí vybral právě “Lightbulb Sun”. Je totiž posledním albem staré sestavy.

“Lighbulb Sun” je však jedinečné ještě v jiném směru. První alba Porcupine Tree, která psal Wilson sám pro sebe, měla za hlavní motiv psychedelii. Až na třetím albu “The Sky Moves Sideways” nastal čas inspirace Pink Floyd jak co do orientace, tak co do struktury. Progresivnost počiny Porcupine Tree provází dodneška, ovšem s výrazným zlomem právě okolo “Lighbulb Sun”. Zatímco o rok dříve vydané “Stupid Dream” bylo stále ještě prog rockové album, o dva roky mladší “In Absentia” neslo již stopy Wilsonovy inspirace v metalové hudbě, která výrazně ovlivnila novější alba kapely. Právě zde je tak “Lightbulb Sun” netradiční opět: setkává se v něm konec progresivní éry s prvními náznaky metalu, a to vše v kombinaci s vlivem popu, který se u Porcupine Tree objevil v malém množství již na “Stupid Dream” a po “Lighbulb Sun” se opět vytratil. “Lightbulb Sun” je tak nejměkčí a nejpřístupnější album kapely, což však neznamená, že by bylo jednoduché.

Poslední nezvyklostí, kterou dnes recenzovaná deska v rámci diskografie kapely nese, jsou texty, jejichž autorem je, jako již tradičně, Steven Wilson. Zatímco ostatní alba kapely se zabývala tématy společenskými či ryze abstraktními, “Lighbulb Sun” je plné skladeb o lásce, rozchodech, dětství a několika dalších převážně osobních tématech. I texty tak doplňují skládačku unikátnosti a přímočarostí, kterou bychom jinde v katalogu kapely hledali jen těžko.

“So for a while
Everything seemed new
Did we connect?
Or was it all just biding time for you?”
(Shesmovedon)

Aby oněch předělů nebylo málo, i samotná dnes recenzovaná deska je zřetelně rozdělena mezi dvě odlišné části, k čemuž se však dostaneme postupně. Album otevírá titulní skladba, polo-akustická pop-rocková záležitost s energickým refrénem. “Lighbulb Sun” je píseň kontrastů: zatímco sloka je v zásadě oddychovou záležitostí, refrén nese první známky metalového nádechu, stejně jako kytarové sólo před závěrečným uklidněním. “How Is Your Life Today” je diametrálně odlišná, staví jen na jednoduchém rytmu piana a vrstvících se vokálech, které dohromady přirozeně vytvoří dojem strašidelného cirkusu. Už nyní tak vychází najevo, že absence konceptu dotlačila Wilsona k napsání písničkového alba. To rychle potvrdí “Four Chords That Made a Million”, jednoduchá písnička kritizující jednoduché písničky. Slovo jednoduchá zde však není úplně na místě. Zatímco ústřední motiv a vše, co se děje v hlavním proudu skladby jednoduché je, na pozadí se vrství melodie na melodii a nápad na nápad. Když Porcupine Tree kritizují mainstreamovou hudbu, dělají to chytře: jednoduchý posluchač neuslyší nic víc než jednoduchou popovou píseň, ovšem kdo si dá záležet, najde v ní mnohem více.

Ačkoli sám Wilson vidí předěl na albu až později, z mého pohledu po “Four Chords That Made a Million” přichází první změna. Od “Shesmovedon” dál jsou totiž všechny písně vážnější a působí mnohem negativněji. Tak například samotná “rozchodová” balada “Shesmovedon” – staví na stejných prvcích jako skladba titulní, namísto melancholie však vyjadřuje zatrpklost. Skladbu nejvíce definuje závěrečné emotivní sólo dlouhé téměř dvě minuty, které osobně považuji za jedno z nejlepších kytarových sól v celé diskografii Porcupine Tree.

“Shesmovedon” plynule přejde v “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled”, jedné z nejzvláštnějších skladeb na albu. Je totiž rozdělena na dvě poloviny, které sice hudebně splývají v jedno, ovšem jejich dopad je diametrálně odlišný. První polovina “Winding Shot (Summer 1981)” je melancholickým vzpomínáním na dětství a první lásky, zatímco polovina druhá (pojmenovaná po skladbě samotné) je instrumentální a díky zakomponování projevu vůdce náboženské skupiny Heaven’s Gate, která se proslavila spácháním hromadné sebevraždy, rozhodně tak příjemné pocity nevyvolává. Zvláštní je však i instrumentálně, neboť zejména polovinu druhou ovládá rozhodujícím způsobem Edwinova bezpražcová basa.

“This is a hate song just meant for you
I thought that I’d write it down while I still could
I hope when you hear this you’ll want to sue”
(Hatesong)

S menším návratem k příjemným melodiím přijde “The Rest Will Flow”. “Lightbulb Sun” je celé poznamenáno skutečností, že jde o první album Porcupine Tree, na němž uslyšíme živé smyčce. Ty se v jinak příjemné “The Rest Will Flow” začnou probouzet okolo poloviny a postupně rostou až k závěrečnému klimaxu, v němž výtečně spolupracují s mírně utopenou elektrickou kytarou.

Právě zde nastává dle Wilsona zlom v albu, totiž zlom mezi jeho popovou a experimentální polovinou. Ačkoli jsem osobně přesvědčen, že tyto vlivy na albu spíše překrývají, v jistém ohledu má Wilson pravdu. Hned “Hatesong” je určitým návratem k odvážnější a méně písničkové struktuře skladeb. Jeho ústřední basový motiv patří mezi nejnezapomenutelnější hudební nápady. Kdykoli jím Colin Edwin na koncertech ohlásí nástup “Hatesong”, fanoušci reagují nezměrným nadšením. Ne nadarmo hrají Porcupine Tree tuto píseň živě bez pomoci Johna Wesleyho, který je jinak doprovází v každé skladbě. Jde totiž o prostor k sólování a “předvádění se”. I na albu je to tato skladba převážně o nástrojích samotných, byť všechny její motivy jsou nesmírně jednoduché. S pomocí nekonečně smyčky smyčců v pozadí však Porcupine Tree staví zeď mezi posluchačem a jeho okolím – zeď kterou nelze přelézt až do konce skladby. To “Where Would We Be” je návrat k jednoduchosti a baladičnosti, což je doplněno i jedním z nejsilnějších textů kapely a dalším krásným kytarovým sólem.

Pomalým postupem jsme se dostali k “Russia on Ice”. Ačkoli mají Porcupine Tree na svědomí množství dlouhých písní, právě “Russia on Ice” je možná nejlepší z nich. Stejně jako “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled” je “Russia on Ice” rozdělena na dvě citelně odlišné poloviny, ačkoli ji můžeme také brát jako jeden dlouze gradující kus. První část je opět jakousi smyčci podepřenou baladou, nás však bude zajímat zejména část druhá. Na rozdíl od většiny ostatní hudby Porcupine Tree ji totiž napsala celá kapela společně, což je nesmírně znát. Z ambientní mezihry totiž postupně vystoupá do výšin metalové zuřivosti, kterou kapela i na budoucích nahrávkách pokoří jen výjimečně a na níž se nejlepší hrou ve své kariéře zapíše zejména Maitland, který tak na poslední chvíli ukáže, že obstojí i vedle svého nástupce Gavina Harrisona. Nejen Maitland se zde však předvede. Bez Barbieriho klávesového podkladu by skladba nemohla v žádném případě existovat a jeho krátké vystoupení nad hladinu ostatních nástrojů ji dodává až mimozemský nádech. Edwinův basový motiv je opět půdorysem, na kterém zbytek písně stojí, a Wilsonova role v tomto dokonalém divadle tak vlastně už nemohla být jednodušší. V kontrastu k agresivitě a hlučnosti “Russia on Ice” pak stojí závěrečná “Feel So Low”, která je naopak tichá a mírně depresivní. Její motiv je primitivní, stejně jako text. Wilsonův zpěv vyjadřuje rezignaci na veškerá snažení a text se opět vrací k tematice rozchodu. “Lighbulb Sun” tak po plejádě emocí skončí nesmírně smutně a přinutí odejít posluchače bez úsměvu na tváři, který mohly snadno vyvolat první písně.

“Of where we would be when the future comes
And how you would paint while I wrote my songs
Strange how you never become
The person you see when you’re young”
(Where Would We Be)

V rozhovorech po vydání “Lighbulb Sun” prohlásil Wilson, že by na něj rád zařadil ještě jednu píseň. Ta však nebyla nahrána včas a k jejímu vydání tak došlo až po roce spolu s dalšími raritami. “Buying New Soul” je další dlouhá skladba a celá se točí okolo perfektního refrénu, který se střídá zejména s tiššími ambientně laděnými částmi. I díky tomu, že znám “Lighbulb Sun” takové jaké je, si však její zařazení téměř neumím představit. I kdyby totiž zapadlo kontextově (a z mého pohledu by nezapadla, jelikož využívá trošku jiné prostředky k dosažení jiných efektů než zbytek desky), by s ní album přesáhlo hodinu hrací doby a s největší pravděpodobností by již bylo jednoduše moc dlouhé pro pohodlný poslech. Ostatně není tajemstvím, že kvůli udržení posluchačovy pozornosti stlačil Wilson délku následných desek Porcupine Tree až k padesáti minutám a ostatní materiál vydával na druhém disku či samostatném EP.

Nehledě na nejasnosti okolo “Buying New Soul” je však “Lightbulb Sun” výborné a pro kapelu přelomové album. Symbolizuje spojení dvou odlišných období, kterými Porcupine Tree prošli, a dle mnohých je také úplným vrcholem jejich tvorby. Otázka je, zda bude někdy překonáno. Čtveřice počinů vydaná po něm je bez debat velice silná a zejména již zmíněné “Fear of a Blank Planet” je pro mě možná ještě o trošku silnější, je však nejisté, zda se dalších alb vůbec dočkáme. Wilsona omrzela potřeba souhlasu spoluhráčů a jal se začít druhou sólovou kariéru, s níž se zatím dočkal svých největších úspěchů. I pro svou sólovou tvorbu si navíc našel kapelu, která je, alespoň co do technických schopností, lepší než členové Porcupine Tree, což Wilson dává v rozhovorech až moc upřímně najevo. Možná ho svoboda “posledního slova” časem omrzí, tak jako ho omrzela v době kdy Porcupine Tree sestavil poprvé. Možná ho omrzí jazz, který do své nové tvorby rád zapracovává a který mu Porcupine Tree “zakázali” používat. V tuto chvíli to tak však nevypadá, neboť pracuje na dalším sólovém albu a bez něj Porcupine Tree fungovat nikdy nemohou. Proto nám nezbývá než si užívat to, co dosud natočili a doufat, že se v budoucnu sejdou a k rozsáhlé diskografii ještě pár kotoučků přidají.

“And each day that you forgot to call
Just made me feel so low
So low”
(Feel So Low)


Pervy Perkin – Ink

Pervy Perkin - Ink
Země: Španělsko
Žánr: progressive metal / rock
Datum vydání: 3.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Book of Equinox:
01. Opening Credits
02. Of Echoes and Reflections
03. New Dawn
04. The Tree in the Sky
05. Peanut Butterfly
06. The End of the Beggining
07. Falling from Earth
08. Morphosis

II. Book of Solstice:
01. Memories of the Water
02. Asleep in a Wormhole
03. Shades Under a City Lamppost
04. Far Away Crusade Defending the Colonies of Satellite A.T.L.A.S.
05. 3:11 A.M. (The Crystal Clock)
06. S!urm
07. T.I.M.E. (Part 3: The Sign on the Wall)
08. Epilogue

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

Taky si při poslechu hudby čas od času představíte nějaký konkrétní výjev, který by muziku na plátně výstižně charakterizoval a posloužil tak jako osobní přebal desky, pakliže se ten originální s vašimi představami značně rozchází? V mém případě by obal novinky španělských Pervy Perkin zdobil bič. Sousloví “uplést si na sebe bič” totiž na debutové “Ink” dokonale pasuje. Nejenže si své snažení ztížili samotní Jižané, ale následné řádky zkomplikovali i mně při psaní recenze. Dnes nás totiž čeká povídání hned o dvojcédéčku, což je pro debutovou desku nápad poměrně troufalý, ne však úplně neojedinělý. To největší překvapení přichází až se samotnou stopáží, která dosahuje dvou hodin a sedmnácti minut. Řeknu vám, že být to generický power metal, po chvíli to zabalím. Jenomže v případě Pervy Perkin to udělat nešlo, na jejich muzice totiž něco je a jen kvůli přestřelené délce je zaříznout nemohu.

Vezměme si to ale pěkně od podlahy. Pervy Perkin se dali dohromady teprve před třemi lety, v roce 2011, ve španělské Murcii. Následující roky 2012 až 2013 věnovali pracím na “Ink”, které následně vyšlo v letošním roce. Album má po kupě držet jakýsi vesmírný koncept, který “Ink” rozděluje na dvě poloviny – “Book of Equinox” a “Book of Solstice”, tedy v překladu Knihu rovnodennosti a slunovratu, čemuž odpovídá i grafické zpracování digipacku, který je k nahlédnutí na Bandcampu kapely. To, že se “Ink” koncepčně drží vesmíru, je věc první, věc druhá je, jak debut ve skutečnosti zní. Zcela upřímně, žádný vesmír z toho povětšinou cítit není. Výjimkou je snad pár ambientních pasáží, které se ale v té obrovské mase hudby naprosto ztrácí a koncept nastolený grafickou podobou tedy hudebně zůstává nevyužit. Na druhou stranu, sjíždět cokoliv vesmírně se tvářícího hned po poslechu nových Darkspace je pro ostatní trochu nefér.

Fajn, už tedy máme zevrubnou představu o tom, jak se “Ink” tváří navenek, jak je to ale se samotnou muzikou? Inu, “Ink” je ohromně pestrá a často až nepříjemně rozhádaná deska. Celé to stojí na progresivním rocku modernějšího střihu, jehož kytarové vyhrávky postupně střídají prvky progresivního metalu, ambientu, folku, reggae i operních vokálů. Nedělám to nejčastěji, ale “Ink” bude nejlepší si projít pěkně po lopatě, krok sun krok.

“Book of Equinox”, tedy “Kniha rovnodennosti”, začíná velkolepě – fanfárami. Nedlouho na to se přidávají i smyčce, flétna, klavír nebo operní zpěvy. Vše zní uvěřitelně, organicky, výpravně a v žádném případně levně, i když si netroufnu říct, co všechno je dotvářeno pomocí kláves. Samotné intro přesahuje i do druhé skladby, “Of Echoes and Reflections”, která práci úvodní “Opening Grounds” ještě rozvádí a v jejím začátku dochází i na sbory, které celkovou slavnostní atmosféru ještě umocňují. Celé intro je dlouhé zhruba sedm minut. V tu chvíli hlavní břemeno přejímají kytary. Z počátečních měkčích rockovějších rytmů se skladba přehoupne v takřka progresivně metalovou jízdu s vysoko položenými mužskými vokály, které se staly jedinou mě obtěžující věcí. Je fakt, že se obecně nepovažuji za fandu tohoto zpěvu a i proto jsem si nedostal cestu k žádné heavy metalové klasice z 80. let. V případně Pervy Perkin je to ještě navíc v mnoha pasážích docela falešné a zpěvák se pouští do takových výšek, na které evidentně nestačí.

Dalším kouskem, u kterého bych se rád zastavil, je “The Tree in the Sky”. Věru roztodivná skladba, a to i na poměry Pervy Perkin – akustické kytary v ní střídají tóny těch elektrických za doprovodu chaotických tónů píšťal, což ve finále tvoří velice zajímavou hudební mozaiku. A když už se zdá, že Pervy Perkin pojedou po “Peanut Butterfly” již po klasičtější ose, přichází jako pěst na oko “The End of Beginning”, což je žánrově nejroztodivnější věc na albu. Začíná jako veskrze obyčejný prog rockový kousek, který se přes cirkusové pasáže přehoupne v rytmy reggae. Další kontrast okamžitě přichází s další “Falling from Earth”, jež celý proud hudby svým ambientem, který se vesmírné atmosféře podobá nejvíce, dokonale zklidní. Říkáte si, jak to zní všechno dohromady? I když celý materiál zní dost rozhádaně, čistě záhadným způsobem to celé drží pohromadě.

“Book of Solstice” – “Kniha slunovratu” – zní již o poznání klasičtěji, ale do sebe také nemálo má. Celý druhý disk je obecně pomalejší, rozvážnější a Pervy Perkin na to jdou přeci jen jinak než v podobě kombinací cirkusové muziky a reggae. Zajímavé je pozorovat ekvivalenty ke svým protějškům z prvního disku. Třeba taková “Shades Under a City Lamppost” odpovídá ambientní “Falling from Earth” nebo instrumentální “Far Away Crusade Defending the Colonies of Satellite A.T.L.A.S” pak kolegyni “Peanut Butterfly” z části první. Jestliže se mi na prvním disku zamlouvala ona neurvalost a odvaha pro nezvyklou kombinaci, přednost toho druhého vězí jednoznačně v ucelenosti. V mých očích sice není tolik sympatická, na druhou stranu má co do objektivní kvality navrch.

Přiznám se, že hodně dlouhou dobu jsem před sebou neměl desku, se kterou bych nevěděl, co si s ním při konečném resultátu počít. Kdybych měl zůstat objektivní, konstatoval bych, že “Ink” je deskou s několika kvalitními pasážemi, dobrým zvukem i hráčskými schopnosti, nicméně s extrémně nezvládnutou stopáží, která nahrávku staví do takřka neposlouchatelného celku (v kuse jsem to zvládnul jen jednou). Navíc samotná hudební náplň zní trochu kočkopsoidně – Pervy Perkin totiž nehrají nikterak originální muziku, jen trochu bizarně poskládanou dohromady. Jenže pak je tu stránka subjektivní, která mě ponouká k tomu Pervy Perkin tuto chybu alespoň zčásti odpustit a “Ink” pochválit. Španělům totiž nelze upřít snaha, hravost i schopnost zkombinovat nezkombinovatelné, byť to v několika pasážích zní poněkud nedotaženě. Já to Pervy Perkin prostě věřím a proto nakonec i po té sedmičce sáhnu.


Progres 2 – Dialog s vesmírem (1980)

Progres 2 - Dialog s vesmírem
Země: Česká republika
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 1980
Label: Panton

Tracklist:
01. V zajetí počítačů
02. Země 2555
03. Píseň o jablku
04. Odlet
05. Planeta Hieronyma Bosche I
06. Planeta Hieronyma Bosche II
07. Muzeum planety Země
08. Tisíce mých očí
09. Hymna robotů
10. Rozhovor s centrálním mozkem
11. Honička
12. Výkřik v Proxima Centauri
13. Píseň o jablku [edit]
14. Roentgen 19.30
15. Planeta Hieronyma Bosche 99

Odkazy:
web

Nejsem žádný velký fanda českého předrevolučního bigbítu. Většina z kapel, které jsou dodnes považovány za národní legendy rockové hudby, mě nechává chladným a některé považuji za vyloženě přeceňované. Dobu, kdy tato hudba vznikala, jsem ostatně nezažil na vlastní kůži a se vším jsem se seznamoval až se značným odstupem. Pokud bych však měl jmenovat jedinou kapelu, která mi přirostla k srdci, byli by to Progres 2. Z jejich tvorby pak tyčí jedno album výrazně výše než všechny ostatní a již z nadpisu dobře víte, že mluvím o jejich “Dialogu s vesmírem”. Někteří fanoušci považují následnou “Třetí knihu džunglí” za ještě o stupeň lepší a není na mě, abych tato dvě alba porovnával (i když pokud bych musel volit, neváhal bych před volbou “Dialogu s vesmírem” nijak zvlášť dlouho), dnes recenzované album však drží hned několik prvenství, kvůli nimž si zaslouží pozornost.

Než se pustíme do samotné hudby, věnujme trochu pozornosti okolnostem jejího vzniku. Málokterá deska totiž vznikala tak zajímavým způsobem. Počátek hudební spolupráce muzikantů za ní stojících se datuje již do roku 1968, kdy se první sestava kapely sešla pod názvem The Progress Organization. Nebudeme se však zabývat podrobnostmi, které si můžete ostatně přečíst ve vyprávění Pavla Váně. Přeskočíme až do roku 1978, kdy “Dialog s vesmírem” vznikalo, ovšem ne jako hudební album, nýbrž jako rocková opera, tehdy první v Československu. Kapela album připravila jako audiovizuální show na téma “emigrace” do vesmíru s koncepčními texty, které připravil tehdejší manažer kapely Oskar Mann.

“Vládce snů náhle tu stál,
o bájných světech mi hrál,
měl oči vesmírných víl.
Návrat už není můj cíl.”
(Odlet)

Na nosiče se album dostalo až o dvě léta později, v roce 1980, a to poněkud jinak než kapela zamýšlela. Neboť vydat “dvojelpíčko” nebylo v té době jednoduché a bylo to vyhrazeno jen pro pár vyvolených, museli se Progres 2 spokojit s poněkud rozdrobeným vydáním v podobě jednoho LP, jednoho EP a dvou SP. V roce 1999 pak konečně skladby ze všech tří desek vyšly společně na jednom CD spolu s dvěma kousky bonusovými a jednou zatraceně důležitou věcí – k tomu však teprve dojdeme.

Sestava, která “Dialog s vesmírem” nahrála, čítá jména, jež se později stala rockovými velikány. Jmenovat je v první řadě třeba kapelníka a bubeníka Zdeňka Kluku, jehož charakteristický zpěv však na “Dialogu s vesmírem” není dominantní. Na desku se totiž nejvýrazněji zapsal Pavel Váně svým hlasem i kytarou, což později vyústilo v problémy donutivší jej Progres 2 opustit. Autorsky se na albu vedle těchto dvou nejvýraznějších postav kapely podílel i baskytarista Pavel Pelc, jehož nástroj hraje na “Dialogu s vesmírem” také zásadní roli.

Progres 2 se žánrově dají zařadit do škatulky art rock a většina publicistů tak činí, z mého pohledu však jejich hudba do posledního puntíku splňuje definici výrazu progresivní. Nepřímo odkazuje právě na progresivní rock, který byl na konci 70. let pomalu již na ústupu, ve větší míře však staví vlastní hudební obrazy. To je pak podpořeno originální konceptem a výsledkem je album s jedinečným puncem originality, které ve větší míře připomíná snad jen “standard” tehdejší rockové scény, ze které kapela vycházela a která ji nejvíce ovlivnila. Vědecko-fantastický koncept pak přináší fádní vzpomínky na kanadské Rush, kteří na podobném (zdaleka na tom samém) poli operovali. Jejich alba “2112”, “A Farewell to Kings” a “Hemispheres” vznikala přibližně ve stejnou dobu jako “Dialog s vesmírem” a tehdejší závody v dobývání kosmu jsou tak společným vlivem, který všechna tato (výborná) alba spojuje.

“Elektřina náš je síly zdroj.
Myslí za nás v dálce velký stroj.
My neznáme touhy, smích či pláč,
za nás všechno vnímá počítač.”
(Hymna robotů)

Progres 2

“Dialog” otevírá instrumentální skladba “V zajetí počítačů”. Její značnou část symbolizuje kytarové sólování, k němuž se postupně připojují další nástroje. Nebývale výrazná baskytara je pro vyznění desky stejně zásadní jako samotná elektrická kytara a hlučící syntezátory dotvářejí její charakter a poněkud odtažitou náladu. Odtažitou i přesto, že některé písně samotné působí značně pozitivním dojmem. “Země 2555” je právě tou skladbou, ačkoli po křepčících syntezátorech písničky úvodní zní svým způsobem usedle. Kytara v ní následuje zpěv téměř na každém kroku, dokud se v druhé polovině nepustí do vlastních výletů. Jakkoli je “Země 2555” dobrá píseň, pravá síla kapely se z mého pohledu nachází ve skladbách vážnějšího vyznění. Právě takovou je “Píseň o jablku“, téměř desetiminutová suita, jež se z první baladické poloviny plynule přenese do instrumentální sekce s jazzovým nádechem. Instrumentálně je “Píseň o jablku” lahůdka, servírující nejdříve dojemnou melodii flétny Zdeňka Kluky, v polovině druhé pak několik kytarových i klávesových sól s funky baskytarou na podkladu. V podobně barvitém duchu pokračuje i “Odlet”, který představuje hlavního hrdinu příběhu opouštějícího rodnou planetu. “Odlet” začne v podobném duchu jako “Země 2555”, poměrně rychle se však přenese do instrumentální sekce plné chaosu, hřmících nástrojů a celkového hluku – pokud se kapela pokoušela znázornit start raketoplánu, učinila tak naprosto výtečně.

Vrchol alba nastává s dvojdílnou písní “Planeta Hieronyma Bosche”. Její rozdělení na první a druhou část je záležitost zcela formální, obsahově jde totiž o jednu jedenáctiminutovou kompozici, jež pomalu graduje a mění se i její nálada. Dlouhý a pozvolný rozjed připraví půdu pro vrchol její první části, v níž Váně maluje fantastické obrazy hrdinou navštívené planety, zatímco Pelc z pozadí všemu nenápadně kraluje svou baskytarou. To klíčové však nabídne část druhá. V ní by teoreticky měl hlavní hrdina objevovat i negativní stránky nové planety, nebýt zásahu neodbytné cenzury. Váně tak zpívá jen samohlásky z původního textu, který však mnozí posluchači díky předchozímu koncertování kapely dobře znali. Ačkoli je právě text této písně legendární, ještě důležitější je její náplň instrumentální. Nejdříve uslyšíme nezapomenutelný riff v úplném úvodu druhé části. Je to jeden z těch riffů, které bych si troufl zařadit do zlatého fondu kytarové hudby. Naprostým vrcholem skladby i celého alba je pak dlouhé kytarové sólo, před jehož nástupem se všechny nástroje ztiší a následně po jeho boku rostou. Toto sólo si troufnu nazvat jedním z momentů naprosté hudební extáze a zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by se mnou nesouhlasil. Důvod, proč jsem si k recenzi vybral právě CD vydání z roku 1999 a ne původní nosiče, se nachází na úplném konci a je jím “Planeta Hieronyma Bosche 99”, tedy po pádu komunismu natočená verze druhé části skladby s původním textem. Na rozdíl od podoby, jež byla natočena v roce 1980, se zde vokálu ujmul Kluka a jeho hlas k textu sedne naprosto výtečně. Bohužel instrumentálně je “devětadevatesátková” nahrávka jen slabou napodobeninou originálu.

“Kdo stvořil tvůj svět, železný císaři,
svět dálnic, ranvejí a nádraží.
Proč okna domů večer nikdy nezáří,
proč kvete plevel na všech plantážích.”
(Rozhovor s centrálním mozkem)

Progres 2

První šestice písní naneštěstí z mého pohledu představuje to nejlepší na “Dialogu s vesmírem”, jelikož v ostatních skladbách lze snadno nalézt množství vad na kráse. “Muzeum planety Země” je první skladbou, v níž potkáme zpěv Zdeňka Kluky, bohužel obsahově je skladba poněkud plošší a na můj vkus příliš opakuje nápady, jež jsme již slyšeli. Výrazně lépe je na tom “Tisíce mých očí”, která se několikrát dlouze rozjíždí a právě při tomto rozjezdu opět vynikne výborný zpěv Pavla Váně. Poslední písní, která si našla své místo na původně vydaném LP, je nápaditá střelenost “Hymna robotů”, jež pobaví svou fantastickou náladou a téměř zpívankovými melodiemi. “Rozhovor s centrálním mozkem” je další “popovější” záležitostí, která z mého pohledu však spolu s krátkou instrumentální skladbou “Honička” bohužel postrádá hlubší myšlenku. Úplně zbytečná, mám-li být upřímný, se mi pak zdá “Výkřik v Proxima Centauri”, jakási ambientně přepracovaná “Píseň o jablku”.

Ačkoli jsem byl v posledním odstavci převážně kritický, “Dialog s vesmírem” jsem si k připomenutí nevybral náhodou. Je to totiž jedno z těch alb, která na české rockové scéně zanechala obrovskou stopu, a jsem přesvědčen, že tak učinilo zcela zaslouženě. Při pohledu s odstupem se nemůžu zbavit dojmu nevyváženosti, ale pokud se budete při poslechu držet tracklistu původně vydané LP verze, najdete jen to nejlepší. K dobru lze albu připsat velice povedený zvuk, který navíc bude pro posluchače současné hudební produkce netradičně čistý a dynamický. “Dialog s vesmírem” bylo přelomové album, které předběhlo svou dobu a dokázalo by držet krok i se zahraniční produkcí, kdyby k tomu dostalo větší příležitost. Pro fanoušky výpravnější kytarové hudby jednoduše povinnost.

“Zní kladiv chór,
zní z rakví beránků,
nám vládne mor,
má rád krev z červánků.
Náš mocný král
má jméno Heroin.”
(Planeta Hieronyma Bosche 99)


Opeth, Alcest

Opeth poster
Datum: 29.10.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Alcest, Opeth

První pohled (Ježura):

Jak už jsem se přiznal v hodnocení k letošní desce “Pale Communion”, nikdy jsem se neřadil ke skutečným obdivovatelům Opeth, a to dokonce do té míry, že větší část jejich bohaté diskografie prostě neznám – což ale nic nemění na tom, že si té kapely ohromně vážím. Právě proto ve mně už delší dobu hlodalo nutkání zhlédnout tuto švédskou veličinu naživo, jenže ono se jaksi nedařilo. Předchozí klubový koncert jsem odepsal kvůli nedostatku financí, loňské vystoupení Opeth na Brutal Assaultu jsem zase s prvními kapkami deště zařízl kvůli strachu o osud svého posledního suchého oblečení… Opeth ale naštěstí na své fanoušky myslí, a tak se – jak velí dobré mravy – po vydání nové desky vypravili na turné, které neminulo ani matičku Prahu, a tentokrát už mi to konečně vyšlo.

Když vyšlo najevo, že Opeth při jejich cestování Evropou doprovodí Francouzi Alcest, žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Navzdory tomu, že je jejich hudba spoustou lidí opěvovaná a Alcest se těší všeobecnému uznání a místy až adoraci, mě se jim nikdy uhranout nepodařilo. Pár písniček se mi od nich líbí, ale třeba poslední deska “Shelter” mě fakt děsně nudila. Když už jsem ale ty peníze za lístek jednou vysolil a ještě si nechal od nesmlouvavých sekuriťáků v Roxy sebrat lahev Kofoly, tak jsem si řekl, že jim dám naživo šanci, byť už to mělo být potřetí.

Zpočátku mi to jako nějaká velká sláva rozhodně nepřišlo. Kytary zněly jakoby zevnitř jakési polstrované krabice, NeigehoZerův zpěv nebyl moc slyšet a navíc se začínalo rozjezdem v podobě “Wings” a “Opale”“Shelter”, což mi na náladě také moc nepřidalo. Je ale pravda, že jsem to čekal horší, a tak jsem obezřetně vyčkával, co se z toho vyvrbí dál. Pak se buď srovnal zvuk, nebo jsem si na to zvyknul, a dost určitě se na tom podepsalo také duo skladeb “Là où naissent les couleurs nouvelles” a “Autre temps”, tedy asi to nejlepší z desky “Les voyages de l’âme”, každopádně se mi to nějakou záhadou začalo líbit. Neříkám, že to byla kdovíjaká extáze, ale to, co mi z desky ne a ne zachutnat, naživo zkrátka nějak zafungovalo, ve výsledku to nebylo vůbec špatné a Francouzům se dokonce podařilo z té zasněnosti vykřesat cosi jako intenzitu. A přesně v tomhle duchu vystoupení plynulo dál – Alcest vytvářeli to svoje snění, lidé jim to opláceli bouřlivým potleskem, poslouchalo se to velice příjemně, a když dohrála i závěrečná “Délivrance”, bylo mi skoro líto, že to končí. Že bych dal Alcest šanci i studiově, když ta třetí živá dopadla suverénně nejlépe ze všech?

Přestávka mezi Alcest a Opeth nebyla z nejdelších, ale i tak bezpečně vydala na to, abych do sebe nalil půllitr nechutně předraženého Staropramenu, pokecal s pár známými a pak se uklidil na balkón, kde jsem doufal že najdu vhodnější pozici ke sledování cvrkotu na pódiu než z vlastního sálu, který se mezitím docela vydatně zaplnil. A což o to, výhled se odtamtud dal najít pěkný a na působivě nasvícenou plachtu s motivem přebalu “Pale Communion” byla vážně radost pohledět. Problém ale byl v tom, že nahoru doléhal zvuk v tak zparchantělé podobě, že se skvělá “Eternal Rains Will Come”, s níž Opeth svůj set otevřeli, ani nestačila zlomit do zpívané pasáže a už jsem pelášil zpátky mezi lidi v naději, že na zvukařově úrovni to bude lepší a nebudu dvě hodiny trpět. Ta naděje však naštěstí nebyla planá a jen co si pan zvukař trochu pohrál s čudlíky, zmizely i poslední zbytky nespokojenosti a začal koncert s velkým K.

Když o nějakém metalovém koncertu mluvím takhle, většinou mám na mysli opravdu strhující vystoupení, které naplní celý sál svou výbušností, intenzitou, atmosférou a většinou jejich kombinací. O pražském vystoupení Opeth bych rozhodně netvrdil, že bylo výbušné, a i když mu nechyběla ani intenzita ani atmosféra, v těchto kategoriích to pořád nebylo nic nevídaného. Přesto to ale bylo naprosto skvělé. Proč? Asi proto, že je vlastní hudba Opeth taková, jaká je. Pánové byli v podstatě úplně statičtí a dá se říct, že tam jen tak stáli, hráli a až na občasné lehké poklepání hlavou nebo drobné gesto nedělali vesměs nic, co by člověk na metalovém koncertu čekal – jenže ono to naprosto stačilo. A stejně, jak úsporně Opeth vystupovali, jsem ani já (a jak jsem se tak rozhlížel po okolí, tak ani spousta dalších přítomných) nepociťoval potřebu tu hudbu nějak zvlášť fyzicky prožívat a namísto házení řepou jsem spíš poslouchal a přemítal o tom, že k úplné dokonalosti tomu chybí jen divadelní pódium a sedadla, z nichž by to představení šlo sledovat. Bylo to, jako byste seděli doma v křesle, ale místo abyste si pustili hudbu z reproduktorů, vám kapela přišla zahrát až do obýváku.

Setlist Opeth:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Bleak
04. The Moor
05. Advent
06. Elysian Woes
07. Windowpane
08. The Devil’s Orchard
09. April Ethereal
10. The Lotus Eater
11. The Grand Conjuration
– – – – –
12. Deliverance

To ale v žádném případě neznamená, že by byli Opeth jakkoli nudní nebo nevýrazní. Naopak – zřejmě právě proto, jak byli pohybově úsporní, mohla jejich hudba vyniknout naplno a ve všech detailech a upoutat na sebe hlavní díl pozornosti. Samotní muzikanti ji pak přednášeli s vědoucí sebejistotou, ohromným nadhledem a i přes profesorskou přesnost na nich bylo vidět, že si vystoupení užívají, nebo lépe – že jej prožívají. Decentně ale přesto naplno.

Když se zrovna nehrálo, Opeth byli velmi civilní, což k celkovému charakteru vystoupení pasovalo takřka dokonale. Mikael Åkerfeldt dostál své pověsti výtečného baviče a sál se hned několikrát rozezněl salvami smíchu, které následovaly některému z jeho vtípků. A když se hrálo, fungovalo to rovněž na výbornou. Během dvouhodinového vystoupení zazněly z novinky jen tři skladby, předchozí “Heritage” byla zastoupena jedinou a jinak Opeth vybrali zástupce z naprosté většiny své diskografie. Přesto se ale ani ty nejostřejší skladby s aktuální tvorbou nijak netloukly, naopak na sebe krásně navazovaly a bylo na tom skvěle vidět, jak se skladatelský rukopis nezapře, i když se změní výrazivo. A ačkoli jsem se vzhledem k mé povrchní znalosti starších skladeb Opeth, kterých byla na setlistu většina, trochu bál, jak to na mě zafunguje, a spíš jsem doufal, že novinka dostane co nejvíce prostoru, nakonec si nemohu stěžovat ani v tomto ohledu, protože v rámci dvanáctky skladeb nezazněla jediná, která by svou přitažlivostí jakkoli vybočovala do záporných hodnot.

Mimořádnému zážitku tedy nebránilo vůbec nic a Opeth toho večera nezůstali svému renomé nic dlužni. Vystoupení, které předvedli, bylo opravdu silné a já si ho užil tak, jak jsem doufal – i když to nakonec bylo docela jiné, než jsem očekával. Slušelo by se ale zmínit, že svůj podíl na tom nese i publikum, a to nejen díky vynikající odezvě jak pro Alcest, tak pro hlavní hvězdy večera. Po docela dlouhé době jsem totiž mezi lidmi nezaregistroval snad nikoho, kdo by se choval jakkoli nevhodně (čti: jako vylízané hovado), což na českých akcích bohužel bývá tak trochu malý zázrak. Inu, nelehká hudba, jakou Opeth hrají, zjevně nalákala dostatek lidí, kteří si ji přišli opravdu užít, podle toho to také nakonec vypadalo a já jsem opravdu rád, že jsem mohl být u toho. Pro příště už bych prosil jen to divadlo a bude to dokonalé…


Druhý pohled (Skvrn):

Jakmile jsem zachytil informaci o tom, že Opeth zavítají v rámci svého letošního turné i do našich luhů a hájů, ani na okamžik jsem nezaváhal a pevně se rozhodl, že 29. říjnový večer tohoto roku věnuji tónům švédské progrese. Mikael Åkerfeldt u mě vždycky platil za velkého pohodáře s ještě větším nadhledem a já byl setsakra zvědav, zda tuto pověst potvrdí. Diametrálně odlišné role se zhostili francouzští Alcest, kteří jakožto jediní předskokané, mohli snad jen překvapit. Zlí jazykové totiž zle jazykovali, že Alcest budou jednoduše hrozná nuda. A jelikož od Opeth jsem vlastně neočekával nic jiného než profesionálně, ale zároveň lidsky podanou porci skvělé muziky, o to víc jsem byl zvědav, v jakém světle se Francouzi předvedou.

Setlist Alcest:
01. Wings
02. Opale
03. Là où naissent les couleurs nouvelles
04. Autre temps
05. L’eveil des muses
06. Percées de lumière
07. Délivrance

Celý večer se solidně držel nastaveného harmonogramu. První překvapení přišlo s tím, že v 18:20 opravdu nezahrají jacísi Doors, ale jen Roxy vpustí do svého chřtánu několik stovek natěšených diváků. O třetí vystoupení jsem však nakonec ochuzen nebyl – v hlavním sále se z reproduktorů linuly tóny poslední desky dívčího dream popového kvarteta Warpaint, jejichž novinku mám upřímně moc rád. Zároveň to ve mně začalo hlodat, zda se zanedlouho opravdu nevypravit do pražské Akropole, abych si dámy v plné polní vyposlechl z očí do očí, respektive z uší do uší. Všechna hlodání však nakonec začala komplikovat čerstvá informace o rušení části evropského turné. Tak tedy uvidíme, jak to s pražským vystoupením dopadne. Teď ale zpět ke vzpomínanému večeru.

Jakmile se začala přibližovat sedmá večerní, sál i balkón se začaly opravdu slušně zaplňovat. Nedokážu říct, zda francouzští Alcest byli tou pravou volbou, jež měla publikum správně nažhavit a jakýmkoliv způsobem rozproudit před hlavní ozdobou večera. Alcest jsou totiž prototypem kapely, která má hrát až ke konci večera, a to především proto, že hudba Francouzů slova nažhavit a rozproudit svou zasněnou atmosférou de facto popírá. Nic to ale nemění na tom, že na jejich vystoupení jsem byl nadmíru zvědav, a to i přesto, že poslední “Shelter”, z jehož tónů se mělo primárně čerpat, mě příliš nezaujalo. Naživo však kousky z novinky zněly poněkud jinak, tvrději a netvořily tak velký kontrast k blackovějším skladbám, na které Neige a spol. taktéž nezanevřeli.

Z řemeslného hlediska nemohu vystoupení Alcest prakticky nic vytknout až na jednu věc – utopené vokály. Já osobně mám tvorbu Francouzů docela v malíku, takže i prakticky nečitelné linky jsem si byl schopen domyslet, případně je v instrumentální složce dohledat. Na druhou stranu, lidé, kteří se s Alcest seznámili prvně, si z vystoupení zřejmě moc neodnesli. Co naopak musím pochválit je zvuk nástrojů hlavních protagonistů – bicí Winterhaltera a kytara Neigeho byly navzájem v perfektní rovnováze, a k celkové spokojenosti tak chyběly jen ty zpropadené vokály.

Asi se všichni shodneme, Alcest jsou primárně o atmosféře. A což o to, i naživo to po stránce atmosféry nebylo špatné, jenomže já tajně doufal v o poznání intenzivnější zážitek. Dost možná zatím stojí i výběr skladeb, i když nejsem schopen stoprocentně říct, že kdyby se hrálo především z “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune”, tak by to bylo rapidně lepší. V úvahu to však připadá, neboť u “Percées de lumière”“Écailles de lune” se i husina dostavila. Možná jen Opeth byli o tolik lepší, možná by k hudbě Alcest pasovala komornější kulisa a prostředí, což je ale vzhledem k dnešnímu renomé kapely úkol těžko realizovatelný. Alcest tedy nijak neurazili, ale zároveň zásadně nevyvrátili pověst, jejichž vystoupení si nosí.

Nemusíte být expert přes diskografii Opeth, abyste se dokázali dovtípit, že jde o muziku relativně složitou a pro co možná nejlepší požitek z koncertu je dobré mít nějaké ty poslechy za sebou. Posílen tímto nepříliš objevným věděním jsem se do svých restů v diskografii Švédů poctivě zakousl, ale řeknu vám, že přelouskat nějakých těch pět nenaposlouchaných desek během cca 14 dní, kolik jsem jim věnoval, prostě nejde. O dobrý zážitek jsem však nechtěl být ochuzen, a tak jsem začal s nesportovním naposloucháváním posledního odehraného setlistu, který měli Opeth logicky předvést i v Praze, což se naštěstí nakonec i stalo.

Samotný výběr skladeb snad musel sednout úplně každému – jak fanoušci death metalovějších, tak i prog rockovějších poloh museli být spokojeni. Osobně jsem očekával ještě výraznější prostor pro aktuální “Pale Communion”, nicméně Opeth vsadili spíš na jistotu a cestou kompromisu uspokojili i fanoušky dřívějších desek. V režii “Pale Communion” se odehrávaly první skladby setu, zazněly “Eternal Rains Will Come”, “Cusp of Eternity” a později i “Elysian Woes”. Všechny tři skladby se ve společnosti starších kolegyň neztratily, ba naopak, patřily k tomu nejlepšímu. Velký prostor v nich dostal klávesák Joakim Svalberg, který (nejen) ve výše zmíněných písních kolem svých kláves elegantně kličkoval, přehmatával z jedné klávesnice na druhou, z třetího pedálu pak přemačkával i na ten čtvrtý.

V klidnějších pasážích navíc před nástroji dokonale vystoupil hlas Mikaela Åkerfeldta, který přihlížející bavil nejen úžasným hlasem, ale rovněž skvělými fórky a celkově úžasnou komunikací s publikem. Takřka každá srozumitelná věta z obecenstva nezůstala zkrátka a dočkala se zpravidla vtipné odpovědi. Rovněž výzvy k zahrání některých songů byly vyslyšeny – za zmínku stojí třeba pokus o “Burden”“Watershed”, kterou jsem si mimo jiné hrozně přál i já. Došlo však i na tvorbu cizí, když na přání jednoho z fanoušků zazněly úvodní tóny legendární “Smoke on the Water”. Åkerfeldt nejenže potvrdil roli výsadního frontmana, ale dokonce ji ještě předčil. Historka o tom, jak jako malý kluk na koncertě Yngwieho Malmsteena hrdě ulovil vržené trsátko, načež Yngwieho tým přispěchal hned s celou krabicí, takže ho měl nakonec každý, mi utkvěl v paměti nejvíce.

Vzhledem ke znalosti předchozích setlistů jsem nejvíc čekal od závěrečného dua “The Lotus Eater” a “The Grand Conjuration“, při kterých to začalo v předních řadách docela i vřít. Přiznám se, že hudbu Opeth je docela těžké pojmout ušima a strkat se u toho vážně stíhat nejde. Za výborné místo jsem však zaplatil i já svou daň a přeci jen se ve vroucném minipitu na malou chvíli vlastně úplně nechtěně ocitl. Po pár opětovaných strkancích a zjištění, že v tomhle na muzice Opeth fakt nemá cenu pokračovat jsem se rozmrzele odebral o kus dál, paradoxně na místo ještě o trochu lepší. Když však začal pit opětovně vřít a i já se jeho opětovné nedobrovolné účasti nevyhnul, stvoření v černé čepici a flanelce postávající přede mnou mi chtělo zasadit takový kopanec, že i slečna Damková by okamžitě vylučovala a odesílala do sprch. Nicméně jinak výborný zážitek jsem si hloupostí ostatních rozhodně zkazit nenechal, a to i přesto, že na úplném konci večera přistály obě paličky snad ani ne metr vedle mě.

Opeth na mě udělali dojem. I když jejich vystoupení výrazně přesáhlo dvě hodiny, na nudu si člověk stěžovat nemohl. Ačkoliv se Åkerfeldtův vokál v intenzivnějších pasážích trochu vytrácel, jeho výkon byl naprosto bezchybný, ne-li dokonalý – výborná pěvecká forma, fórky na úrovni i evidentní chuť si s publikem laškovat, jak se mu zachce. I do vizuálu bylo vystoupení Opeth na vysoké úrovni, při čistě vokálních pasážích všechna světla směřovala na Mikaela, která jeho pocit dokonalosti ještě umocňovala. Opeth převálcovali Alcest na plné čáře. Ne však podle známého sousloví “jednooký mezi slepými králem”, ale čistě díky svému umu a nadšení. No, a tak to má přece být.