Archiv štítku: Ulver

Ulver reveal details of a brand new album ATGCLVLSSCAP

Ulver reveal details of a brand new album ATGCLVLSSCAP on new label House Of Mythology January 22nd 2016

House of Mythology proudly presents the new Ulver gatefold double album vinyl (also available on CD), with over 80 minutes worth of material. This album consists of multitracked and studio-enhanced live, mostly improvisational, rock and electronic soundscapes, 2/3 of which has never been heard before.

In Newton’s basic laws of motion – those which lie at the heart of modern physics – the paradox stands that constant velocity is essentially as natural as being at rest. True to form, in the now twenty-two-year-old life of Ulver, only one constant has remained, that being a forward-driving spirit that has moved this mercurial Norwegian-based collective forever through challenges and adventure anew, irrespective of reductive genre pigeonholing. Moreover, their latest voyage into the unknown is no different, marking another new chapter for an outfit characterised by wild and inspiring unpredictability, along with a fresh triumph for one of modern music’s most iconoclastic forces.

The basis for ATGCLVLSSCAP – which the band has been working with under the moniker ‘12’ – arrives from recordings made at twelve different live shows that Ulver performed in February 2014, in which band the band vaulted into the deep end of an improvisatory approach to their performance. As Kristoffer Rygg, the prime mover of the band since its inception puts it wryly, “The tour was to be an experiment, kind of loose and scary for a band as ‘set in their ways’ as us.”

Ulver - ATGCLVLSSCAP

Although the line-up for these shows remained similar to that on 2012’s psychedelic covers album Childhood’s End, and the band had taken succour from the sounds and headspace they explored on that record, this was another break into new territory, using their live energy and spontaneity as the fuel for aural explorations that would surprise even the band themselves. “At the end of any album process, I can’t wait to do something else,” comments Rygg. ”So yeah, it is partly borne out of that feeling, being a bit bored with the circumstances. It was quite liberating to do something more in the moment. One night a jam could be five minutes, and the next it could be fifteen. We couldn’t have captured these songs in a studio environment.”

Once the tour was over, it was down to his bandmate Daniel O’Sullivan to take charge of these multitrack recordings, sculpting and editing hours of material in his North London enclave, formerly owned by charismatic artist and Coil associate, the sadly departed Ian Johnstone – as O’Sullivan noted, “The hungry ghosts of the now empty house appear to be burrowing into this record.” Anders Møller, Kristoffer Rygg and Tore Ylwizaker got involved a bit later, honing things from their end in Subsonic Society and Oak Hill Studios, Oslo, before the vinyl cutting process took place at THD Vinyl Mastering, also in Oslo, in which the band was fully involved in the crucial initial cut of the 14” lacquer. What resulted is the widescreen sweep and atmospheric splendour of ATGCLVLSSCAP, ultimately a piece of work that exists above and beyond any conventional live recording, rather a hallucinatory travelogue as potent an experience to bear witness to as it was to construct.

As always in the world of Ulver, influences are disparate and diverse, yet as Rygg notes, “It’s quite tributary in a way, there are clear nods to sounds from the past.” Many of these dwell in progressive, electronic and krautrock realms, heralding a lifelong love within the band for the music of the 70s – the fiery mantras of ‘Om Hanumate Namah’ and the motorik drive of ‘Cromagnosis’ draw an astral trajectory between the propulsion of Kraftwerk/Neu! and the ritualistic intensity of prime Amon Düül II, whilst the spirits of both Klaus Schulze and John Carpenter are audible in the electronic soundscapes of ‘Desert/Dawn’, not to mention the Bernard Herrmann touch in the closing ‘Solaris’. Even when the band revisits an earlier gem from 2000’s Perdition City album, as on ‘Nowhere (Sweet Sixteen)’, its reinvigorated by their expansive and emotionally charged approach.

“We always feel like, independently of what kind of instrumentation we use, we’re still playing the same nocturnal stuff,” laughs Rygg. “There are a few motifs that keep recurring all the time in what we do, and if it’s in a rock form or an electronic form, it’s always there.” Yet as true as this may be, by shaking up their creative process, the band have summoned up a unique testimony to the creative power of a mighty force who remain blissfully free of genre or convention, ATGCLVLSSCAP is progressive in the truest sense of the word, a record that may be this capricious band’s pièce-de-resistance. (words by Jimmy Martin)

Website
Facebook
Twitter
Bandcamp

As a sidenote:

* The album title is an acronym for the twelve signs of the Zodiac, from Aries to Pisces

* House Of Mythology are simultaneously releasing Kitchie Kitchie Ki Me O‘s Are You Land or Water (HOM 001), the long-awaited follow up to 2011 debut Kitchie Kitchie Ki Me O (EMI). KKKMO count members from bands such as Madrugada, Ulver and My Midnight Creeps and create a trance-inducing dark/ambient bluesy rock music with intellectual audacity. Listen to Going Forth by Day. For further enquiries about this specifically, please contact info@houseofmyology.com

[tisková zpráva]


Sunn O))) & Ulver – Terrestrials

Sunn O))) & Ulver - Terrestrials
Země: USA / Norsko
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 4.2.2014
Label: Southern Lord Records

Hodnocení:
Atreides – 7/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy Sunn O))):
web / bandcamp

Odkazy Ulver:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Atreides):

Podobně jako kolega pode mnou nemůžu říct, že bych měl k oběma jménům srovnatelný vztah. Mám sice rád jak Sunn O))), tak Ulver, ovšem s tím rozdílem, že hudba prvních jmenovaných je mi přece jen o něco blíž než mírně chaotičtí Ulver – a to i přesto, že má znalost diskografie Sunn O))) je podstatně slabší, neb si bohatě vystačím s hypnotickou brutalitou “Monoliths & Dimensions”. A když jsem tak u poslechu posledních alb obou uskupení přemýšlel, co z téhle kolaborace může vylézt, vlastně jsem se nakonec až tak moc nespletl.

Paradoxně navzdory názvu “Terrestrials” je tahle deska kdekoliv jinde, jen ne Zemi. Přinejmenším o nějakých pětatřicet tisíc kilometrů výše na její orbitě, ale spíš ještě dál. Celé to je v podstatě jedno velké, hypnotické nic, které se pohybuje někde na hraně obou uskupení. Minimalismus posledních Ulver smíchaných se vzdálenými, tajuplnými hloubkami, které slibují rozmáchlé, monotónní plochy, jaké znám od Sunn O))). Všechny tři kompozice nejsou nijak složité, velmi snadno však vytváří hutnou, napjatou atmosféru. Rozsáhlé, pomaličku gradující plochy snadno budí strach z prázdna a osamění. Z nepoznaného, co leží před člověkem. Trip za hranice mysli a sluneční soustavy, jehož přesnější název by zněl spíše “Exterrestrials”.

Osobně ani nevím, kam bych “Terrestrials” zařadil, hudebně snad dark ambient, nicméně opravdu ambient a nikoliv jeho agresivnější polohy, jaké můžeme znát třeba od Deutsch Nepal. Ačkoliv album staví spíše na tajuplnosti, což mu vážně sluší, rozhodně bych se nebránil, kdyby bylo trochu naléhavější. Rozhodně není špatné, samo o sobě mě ale tolik nesebralo, jako se to daří třeba samotným Sunn O))). Pořád mám však dojem, že tam někde v hloubce je něco, nač jsem doposud nepřišel a co čeká, až to něco objevím. Pokud tahle předtucha nelže, dřív či později k tomu za správné konstelace planet a hvězd dojde, zkrátka to chce jen čas a vhodnou příležitost. A třeba pak budu hodnotit výše, než za sedm bodů.


Druhý pohled (Zajus):

Na EP “Terrestrials” se setkávají kapely, ke kterým mám hodně rozdílné vztahy. Zatímco Ulver bych bez váhání označil za jednu ze svých oblíbených kapel, k Sunn O))) jsem si cestu nikdy nenašel. Ostatně vlastní tvorba obou formací je hodně rozdílná, a tak zatímco Ulver pátrají po hudebním nebi nekonečným střídáním žánrů, Sunn O))) jsou přeci jen mnohem více zakotveni v jednom žánru a spíše než do šířky svá zkoumání směřují do hloubky. “Terrestrials” není prvním setkáním těchto legend. Prvním společným počinem byla skladba “CUT WOODeD” z reedice alba “White1” od Sunn O))) a šlo v zásadě o brutální hlukovou stěnu.

Otázka, kam bude směřovat spolupráce Sunn O))) a Ulver na “Terrestrials”, se tak nabízela zcela přirozeně. K mému potěšení je výsledek o něco blíže běžnému pojetí hudby (jinými slovy blíže k Ulver), ovšem i tak za převládající žánr lze označit dark ambient. Půlhodina materiálu začne velice pozvolna, první polovina “Let There Be Light” je v podstatě jen pomalu narůstající hluk. V druhé půli ovšem skladba vygraduje do kombinace bicích salv, dunících kytar a řvoucích trubek. “Western Horn” je jednodušší, nijak výrazně se nevyvíjí, mění se však její zabarvení a v druhé polovině z pozadí roste jakýsi neutuchající křičící hlas. První dvě skladby tak spadají spíše do teritoria Sunn O))) a Ulver jim spíše vypůjčili svou barvitost, ovšem pokud hudbě Sunn O))) neholdujete, spíše vás nezaujmou.

Pozornost se tak upírá na třetí, nejdelší a poslední píseň. “Eternal Return” je více Ulverovská, prvky z prvních dvou skladeb doplňují smyčce a kytary jsou čitelnější. Vše se ovšem zlomí přibližně v polovině, kdy se rozezní typický elektricky pulzující zvuk Ulver a poprvé uslyšíme hlas Kristoffera Rygga. “Eternal Return” jako jediná působí kompletně, s výraznými prvky obou kapel. Není o mnoho lepší než její (solidní) předchůdci, posluchače po pětadvaceti minutách dronů však probere z letargie. “Terrestrials” tak jako celek funguje velmi dobře.


Redakční eintopf #60 – únor 2014

Behemoth - The Satanist
Nejočekávanější album měsíce:
Behemoth – The Satanist


H.:
Nachtmahr – Feindbild
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Behemoth – The Satanist
Index očekávání: 6/10

Kaša:
Behemoth – The Satanist
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Van Canto – Dawn of the Brave
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Sunn O))) & Ulver – Terrestrials
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Cynic – Kindly Bent to Free Us
Index očekávání: 8/10

Skvrn:
Woods of Desolation – As the Stars
Index očekávání: 8/10

Únor byl vždycky takový divný měsíc… zatímco ostatní měsíce se poslušně drží zajetého modelu 30 nebo 31 dnů, tenhle holomek musí mít jako jediný něco extra. Jenže odlišný počet dnů mu nestačí, on si i tohle musí každý čtvrtý rok změnit, aby to čistě náhodou nebyla nuda. A stejně divné je to i v eintopfu – téměř všichni lamentují, že je únor slabota a skoro nic nevychází, ale nakonec stejně téměř všichni mají u indexu očekávání osmičku. Co nás tedy čeká? Jak vidno, naší redakcí budou hýbat především dvě desky – tou první je netrpělivě očekávaná “The Satanist” od polských extrémních hvězd Behemoth, která také nakonec titul o nejočekávanější desku měsíce na Sicmaggot vyhrála, tou druhou pak možná trochu překvapivě jedna kolaborace, jíž se zas tolik pozorností od velkých médií nedostává, přestože se na ní budou podílet dvě hodně velká jména alternativní (tvrdé) hudby – jde o “Terrestrials”, které vzniklo společnými silami dronových Američanů Sunn O))) a experimentálních Norů Ulver. Samozřejmě toho jednotliví redaktoři doporučují i víc, ale to už se dočtete přímo od nich…

H.

H.:

Vzhledem k tomu, že mě v únoru na metalové scéně žádné album nijak extrémně neracuje, ačkoliv uznávám, že minimálně novinkám od kapel jako Svarttjern, Woods of Desolation, Acheron nebo Behemoth ten poslech věnuji, musím se po desce, na niž se opravdu těším, porozhlédnout v nemetalových vodách. Hodně vysoko jsou očekávání v případě “Donker Mag” od Die Antwoord, protože minulá nahrávka “Ten$Ion” je prostě kurevsky zábavná záležitost a první singl z novinky, “Cookie Thumper”, jakbysmet, nicméně kvůli tomu, že v době vzniku tohoto textíku je únor stále jen jako předběžné vydání a s velkou pravděpodobností se to datum posune, nic nestojí v cestě Thomasovi Rainerovi a jeho armádě sexy slečen v hodně těsných uniformách (a někdy i bez nich (smích)). Rakouský industrial/techno projekt Nachtmahr mám prostě rád, líbí se všechna předcházející alba, to poslední “Veni vidi vici” z roku 2012 nevyjímaje, tudíž nemám sebemenší důvod se netěšit na další příval šlapavých hitovek…

Ježura

Ježura:

Kdo by to byl řekl, že jen ob měsíc po hodně slabém prosinci přijde snad ještě slabší únor. Sice není pravda, že nevychází vůbec nic, a fandové Cynic, Sunn O))), Ulver, Van Canto nebo třeba Freedom Call se nových počinů svých oblíbenců určitě dočkají, ale mě to zkrátka ze židle v lepším případě nezvedá, protože Cynic, Sunn O)))Ulver (ze kterých dvě poslední jména chystají společnou kolaboraci) jdou trochu mimo mě a v tom horším mě sice zajímá, jak Van Canto a Freedom Call dopadnou, ale prakticky jen proto, že jsem škodolibě zvědavý, co to zase bude za blbost. Takže tu zbývá jediná volba – Behemoth se svojí očekávanou novinkou “The Satanist”. Deska je to ale tak strašně moc očekávaná a lidé si od ní slibují takové zázraky, že mě mé původní těšení vlastně docela přešlo, a obě zatím vypuštěné skladby mě také úplně neuchvátily, takže se zde žádné rekordy indexu trhat nebudou. Přesto ale k “The Satanist” vzhlížím s opatrnou důvěrou, protože zkušenost posledních deseti let praví, že Behemoth neumí nahrát špatnou desku, takže doufám, že se pochlapí i tentokrát…

Kaša

Kaša:

Obvykle se v našem pravidelném eintopfu snažím upozornit na více jmen, která si nadcházející měsíc vyslouží mou pozornost, ovšem při pohledu na soubor chystaných nahrávek, jež mají spatřit světlo světa v únoru, se má pozornost upíná na titul jediný (no dobře, na nové Cynic jsem taky zvědavý, ale první ukázky neznačí nic extra). Jsou jím Behemoth a jejich “The Satanist”. Od poslední nahrávky uplynula dlouhá doba a nároky po takovém opusu, jakým “Evangelion” bezesporu je, nejsou zrovna malé. První singl “Blow Your Trumpets Gabriel” je přesně podle mého gusta, takže hladina natěšenosti se v mém případě s blížícím se termínem vydání nebezpečně zvyšuje. No, uvidíme, s čím se tahle parta, která se už před nějakou dobou stala nejcennějším polským metalovým artiklem, vytasí. Já očekávám velké věci a tomu taky odpovídá vysoký anticipační index.

nK_!

nK_!:

Německé Van Canto asi v našich končinách netřeba představovat, jen si připomeňme, že poslední fošna uskupení hrající styl “a cappella power metal” (mimo bicích všechny nástroje zastupují členové kapely svými hlasy) vyšla v roce 2011 pod názvem “Break the Silence” a kromě vlastní unikátní tvorby nabídla i několik cover verzí slavných metalových songů např. od pana Alice Coopera či krajanů Manowar. Osobně mám raději starší desky, tak jsem zvědav, s čím se Van Canto vytasí tentokrát. Nejvíce se těším právě na nové cover písničky, protože takovou “The Bard’s Song” (původně od Blind Guardian, Van Canto ji vydali na albu “Hero” v roce 2008) sjíždím již drahnou dobu pořád dokola. Tak se nechme překvapit a na počtenou u recenze!

Atreides

Atreides:

Únor bílý, pole sílí, praví lidové přísloví. Jenže ona je vůbec otázka, jak to bude s tím sněhem, protože ten místy začíná tát a kdo ví, jestli do února na polích vůbec vydrží. Tak nebo onak, buď bude na polích pusto a prázdno, nebo slušná břečka, ze které se horko těžko vyhrabává něco k poslechu. Vedle několika pro mě naprosto nezajímavých jmen (Van Canto by mohlo být jedním příkladem za všechny) plánují vypustit do světa své ratolesti i jména poněkud většího formátu. Ze všech stran omílanou “The Satanist” od sousedů Behemoth snad ani nemusím připomínat. Ani dva zveřeněné singly z alba, ani žádná jiná připravovaná deska mě nezaujala tak, aby si zasloužila únorový eintopf, takže už to jednu chvíli vypadalo, že zkrátka a jednoduše dám na páně H. s tím, že Nachtmahr by mohli být docela psina. Nicméně švarným vojandám nakonec místo v eintopfu vyfoukla plnohodnotná kolaborace (tedy žádné splitko) dvou mých oblíbených celků, a to drone/doomových Sunn O))) a nepopsatelných Ulver. Na společné dílo nazvané “Terrestrials” se vážně těším, a to i přesto, že přesně nevím, co od tohoto tandemu vlastně můžu očekávat. Ačkoliv si nemyslím, že by výsledkem vzhledem k zúčastněným byl nějaký naprostý průser, stejně tak se může stát, že to bude nemastná, neslaná břečka, jakou dokáže udělat roztátý sníh na únorovém poli. Nezbývá tedy než doufat v tu lepší variantu, nebo si případně vyspravit chuť na slečnách z Nachtmahr.

Zajus

Zajus:

Možná začínám mírně senilnět, v únorovém seznamu nových alb však nacházím jen málo povědomých jmen – a pokud povědomá jsou, tak ne proto, že by byla nositeli kvalitní hudby, právě naopak. S nadějemi tak vzhlížím jen ke dvěma deskám – kolaboraci Ulver se Sunn O))) a třetímu řadovému počinu Cynic. Ulver patří dlouhodobě mezi mé oblíbence. Chtě nechtě musím obdivovat jejich neskutčnou pouť po hudebních žánrech i způsob, jakým všechny navštívené žánry obohatí. Se Sunn O))) to mám poněkud jinak – respektuji jejich tvorbu, ovšem zalíbení jsem v ní nikdy nenašel. Proto pokud bude jejich spolupráce na úrovni řadové tvorby obou kapel, může jít o hodně silný materiál. Se Cynic mám vztah ještě jednoznačnější. Zejména k tvorbě z třetího tisíciletí musím vyjádřit velký obdiv. Pokud bude “Kindly Bent to Free Us” pokračovat ve šlépějích krásného EP “Carbon-Based Anatomy”, budu nadšený, ale kdyby se kapela vrátila ke zvuku poslední řadovky “Traced in Air”, také se nebudu vůbec zlobit. Cynic jsou tudíž sázkou na jistotu, kapela, která nemůže (a nesmí) zklamat.

Skvrn

Skvrn:

Ve výběru toho nejočekávanějšího v příštím měsíci u mě těsně vítězí australští Woods of Desolation, respektive samotný D., hlavní představitel tohoto jednočlenného uskupení. Poslední dlouhohrající deska one-man projektu, “Torn Beyond Reason”, se nesla ve znamení zpřístupněného zvuku, a jak bylo již u tohoto počinu zvykem, deska byla opět plná zajímavého, osamělého black metalu s nesmírným emociálním kouzlem. Vůbec celá australská scéna, především kolem jihovýchodního pobřeží, je nesmírně zajímavá a nechat si utéct jakoukoli nahrávku z tohoto kouta světa by byla škoda. Woods of Desolation nakonec předčili partu kolem nikoho jiného než Nergala z polských Behemoth. A jak už jsem se na těchto stránkách vyjádřil, stále si myslím, že jsem Behemoth ještě nedokázal docenit a jejich black/deathové podání mi neleze úplně jednoduše pod kůži. Ale co, třeba se to s příchodem “The Satanist” změní. Dále už jen heslovitě – určitě si nenechám ujít EP “Blastbit Rococollider” francouzských šílenců Pryapisme a kolaboraci Sunn O))) a Ulver.


Ulver – Messe I.X-VI.X

Ulver - Messe I.X-VI.X
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / ambient / minimal
Datum vydání: 1.8.2013
Label: Jester Records

Tracklist:
01. As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past
02. Shri Schneider
03. Glamour Box (Ostinati)
04. Son of Man
05. Noche oscura del alma
06. Mother of Mercy

Hodnocení:
Licee – 9/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Ulver. Kapela, která si prošla bohatým vývojem a přitom za sebou neopomněla zanechávat jeden skvost za druhým. Pramen tohoto norského zázraku začíná v black metalových končinách a ústí do oceánu, plného neprozkoumaných hlubin. Hudba Ulver je totiž jako oceán. Na povrchu tak jasný, vidíte kdejaký odlesk slunce či měsíce, cítíte každou vlnku, víte, kdy je voda klidná a kdy rozbouřená. Nevíte ale, co je pod vámi. Jak hluboko je to ke dnu, na jaké ryby narazíte, nevíte ani, jaká je voda tam dole. A je jen jediná cesta, jak se to dá zjistit. Stačí si nasadit potápěčské brýle, vzít si kyslíkovou bombu a ponořit se. A že toho kyslíku budete potřebovat hodně u poslechu Ulver, o tom nepochybuji. Občas se totiž přistihnete, že zadržujete dech a nechápete, co to s vámi ta ulverovská masa vody dělá. Po chvilce vás však buď vyplivne zpět na hladinu a vy už se do ní znovu neponoříte, nebo vás stáhne ještě hlouběji a vy už nikdy nevyplavete. Začnete umírat stejně, jako já umírám s každým jejich poslechem. Nové album “Messe I.X-VI.X” nevyjímaje.

Norští “Vlci” jsou známí pro svou pestrou hudební škálu. “Messe” (“Mše”) se tentokrát silně nese ve stylu klasické hudby a to především díky hostující filharmonii Tromsø Chamber Orchestra, již doprovází elektrické kytary a samply. Filharmonii fanoušci Ulver jistě dobře znají z předchozího DVD “The Norwegian National Opera”. Jak už název desky “Messe” napovídá, jde o duchovní záležitost. Ti z vás, kdož však nemají s Ulver žádné zkušenosti, nelekejte se, rozhodně nejde o žádnou sektu. Osobně se domnívám, že se Ulver snaží na desce skrze přepsané modlitby a zpovědi vyjádřit nejen celosvětový problém v rozdílnosti náboženství; jeho důsledky, které vedou k neštěstím, válkám a jiným hrůzným věcem, ale i problémy lidí celkově. Radosti, smutky, dávné události i ty budoucí. Věřím, že se na albu dá najít spoustu odkazů a úvah k zamyšlení a prodiskutování nad sklenkou vína, i když se v něm paradoxně zpívá jen ve dvou skladbách. Názvy jednotlivých písní však mnohdy hovoří za vše.

První z nich je skladba “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, tématikou asi naprosto jasná. Ačkoliv by podle ní měla být hudba agresivní a násilná, tak ve skutečnosti je vyobrazena spíše z opačného pohledu. Pocitově hodně silná, ale smutná. Ve mně evokuje představu rozbombardovaného města a v něm myšlenky lidí, jež se hudebně ztotožňují s houslemi. Je to pocit podobný jakémusi zoufalství a zadostiučinění zároveň; když se něco hodně pokazí a nastává otázka, jestli to za to všechno stálo. Lehká gradace na samotném konci vyvolaná několikery houslemi slibuje i kapku naděje na lepší časy, ale posledních pár tónů tomu všemu dodá spíše otazník. Hodně mi to připomnělo soundtrack od Thomase Newmana k filmu “Revolutionary Road” (“Nouzový východ”).

Následující skladba “Shri Schneider” se atmosférou od své předchůdkyně hodně liší. Dlouho jsem přemýšlela, co ta dvě slova znamenají, až jsem začala trochu googlit, ale kromě významu jednotlivých slov jsem nenašla žádné vodítko, takže jsem přeci jen dala přednost své fantazii a pojmenovala si ji jako “Mistr Krejčí”. Řekla bych, že tvoří krásný kontrast problémů celého světa vyobrazených v úvodní skladbě oproti problémům jediného života. “Shri Schneider” je pro mne průletem života jediného obyčejného člověka, tedy jakéhosi krejčího, od samého narození po utichající smrt. Pomalý hudební nástup, pozitivní právě pro samotný vznik lidské osobnosti, neustále graduje a je pestřejší a pestřejší. Zobrazuje mládí, živost a jakousi dychtivost a pak náhle utichá a se stářím zpomaluje, housle v pozadí jsou roztěkané a občas zahrají nelibé tóny, které pro mne nesymbolizují nic jiného než selhávání lidského organismu, dokud prostě neutichnou úplně.

“Glamour Box (Ostinati)” je pro mne asi nejsilnějším článkem tohoto alba. Je perfektně vygradovaná, má spoustu krásných okamžiků, i když se v něm melodie prakticky neustále opakuje. V tomto případě to ale opravdu ničemu nevadí. A co najdete v této kouzelné skříňce? Přesně to, co tam má být. Věci, které vidět chcete, ale i ty, které se za nimi schovávají a jsou skutečné. Tato skladba mě akorát přesvědčila o tom, že to nebude trvat dlouho, co se budou Ulver podílet na nějakém dalším soundtracku k filmu, jelikož být režisérem, tak neváhám ani sekundu.

“Noche oscura del alma” – k ní bych napsala malou poznámku, a sice, že název je španělského původu a známější vám bude spíše autor sv. Jan od Kříže, který v 16. stol. napsal právě báseň “Temná noc”, tedy španělsky “Noche oscura del alma”. Je to vyobrazení jakési cesty k Bohu, jak poeticky, tak hudebně. Prvních pár minut se v ní nic moc neděje, slyšet jsou pouze kontrabasy za doprovodu samplů, což by mělo symbolizovat právě tu “Temnou cestu”. Zaujala mě spíše až druhá část, kdy se na scénu přidal zkreslený hlas recitující část básně. Skladba se trochu i vymyká, je více experimentální a elektronická než zbylé, ale na druhou stranu se mě ze všech dotkla nejméně.

Vynechala jsem dvě skladby a to proto, že jsou jediné, kde se můžete setkat s Garmovým vokálem v čisté podobě. “Son of Man”“Mother of Mercy” vypadají na první pohled jako pobožné texty, ovšem když se pozorně zaposloucháte nebo si je přečtete, zjistíte, že to není až tak úplně pravda. Vyskytuje se v nich hodně metafor, takže působí spíše jako hádanky. “Mother of Mercy” je ještě ke všemu jediná skladba na desce, která se zpočátku oblékla do “rockového” roucha, a po “Glamour box (Ostinati)” je druhá nejpůvabnější.

Samotní Ulver se o této desce nechtějí vůbec vyjadřovat, jelikož jejich záměrem je donutit posluchače, aby si o skladbách zjistili něco sami a sami si pod jejich pojmy a hudbou něco představili. Hudebně je to klidné album, má hodně silných momentů a slabé místo nacházím akorát v jediné skladbě, o čemž jsem psala výše. Rozhodně album doporučuji nejen pro ty, kteří se s Ulver již setkali, ale samozřejmě i pro ostatní. Deska je to výborná, ačkoliv “Shadows of the Sun” shledávám daleko silnější.


Další názory:

Jestli z “Messe I.X-VI.X” pramení nějaký pocit více než kterýkoliv jiný, je to zcela jistě minimalismus, protože přesně taková nová deska Ulver je – minimalistická. Někdy podle mě možná až moc, což je případ třeba hned úvodní “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, v níž se toho i přes značnou délku děje naprosté minimum, nebo předposlední “Noche oscura del alma”, která mi rovněž přijde taková trochu nijaká. Více mi sedí ty “akčnější” (hodně velké uvozovky) kousky jako “Glamour Box (Ostinati)” nebo zajímavě vystavěná “Son of Man” – a právě tyhle dvě se pro mě společně se “Shri Schneider” staly mými nejoblíbenějšími. Nicméně je hodně zajímavé, že i když zbylé tři mi formálně přijdou méně záživnější a vlastně jsou natolik “tiché”, že vůbec není problém si skoro ani nevšimnout, že něco hraje, při samotném poslechu to vlastně vůbec nevadí a i těch pár tónů dokáže nějakou náladu posluchači předat. Avšak ani tak nemůžu jít výš než nad 7 bodů, ani z čisté úcty k Ulver, jelikož i přesto, že se jedná o muziku obsahově vážnou, hudebně jsem v “Messe I.X-VI.X” nenašel nic jiného než docela příjemnou relaxační poslechovku, při níž se hezky usíná. Je mi jasné, že zrovna tohle nejspíš Ulver nezamýšleli, ale co se dá dělat, vždyť hudba – a zvlášť hudba tohoto druhu – je z velké části i o tom, co si tam kdo sám najde. Určitě je “Messe I.X-VI.X” dobrá a bezesporu zajímavá nahrávka, ale zas bych ji zbytečně nepřeceňoval…
H.


Brutal Assault 14

Brutal Assault 14
Datum: 9.-12.8.2009
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Biohazard, Brutal Truth, Carnifex, Darkane, Flowers for Whores, Madball, Mithras, Orphaned Land, Rotting Christ, Sadus, The Lucifer Principle, Turisas

Pátek: Brujeria, Dark Funeral, Grave, Negură Bunget, Novembers Doom, Opeth, Psycroptic, Testament, Ulver, Vomitory, Vreid

Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho

Středa:

První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…


Čtvrtek:

Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.

První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.

Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.

Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.

Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.

Na Rotting Christ sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.

Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.

Řeknu to bez obalu. Z Orphaned Land jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.

Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…

…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.

V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili Brutal Truth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.

Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.


Pátek:

Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.

Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.

Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.

VomitoryGrave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.

Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.

Jedno z těch výborných vystoupení předvedli Novembers Doom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.

Setlist Testament:
01. The Preacher
02. The New Order
03. Over the Wall
04. Practice What You Preach
05. More Than Meets the Eye
06. The Persecuted Won’t Forget
07. Burnt Offerings
08. Into the Pit
09. Disciples of the Watch
10. D.N.R. (Do Not Resuscitate)
11. 3 Days in Darkness
12. The Formation of Damnation

Setlist Dark Funeral:
01. King Antichrist
02. The Secrets of the Black Arts
03. The Arrival of Satan’s Empire
04. Goddess of Sodomy
05. Vobiscum Satanas
06. Open the Gates
07. Hail Murder
08. Atrum Regina
09. An Apprentice of Satan

Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.

Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.

Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.

Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.

I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska Dark Funeral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.


Sobota:

Poslední den Brutal Assaultu začíná s Black Bomb A, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.

Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.

Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další Ashes You Leave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.

The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.

Na Cripple Bastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.

Teď řeknu něco divného: přestože Ador Dorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.

Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.

Vracím se na Hate Eternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.

Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!

Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.

“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.

Setlist Marduk:
01. The Levelling Dust
02. With Satan and Victorious Weapons
03. Nightwing
04. Of Hells Fire
05. Baptism by Fire
06. Materialized in Stone
07. Throne of Rats
08. Still Fucking Dead (Here’s No Peace)
09. Azrael
10. Beyond the Grace of God
11. Wolves

Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).

Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!

Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.

Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.