Američané Vektor zveřejnili první track ze svého nadcházejícího třetího alba „Terminal Redux“, jež vyjde 11. března příštího roku. „Ultimate Artificer“ poslouchejte na YouTube.
Archiv štítku: Vektor
Vektor: třetí album na obzoru
Američané Vektor ohlašují své třetí studiové album. Jmenovat se bude „Terminal Redux“ a vyjde začátkem příštího roku skrze Earache Records.
Mimoto Vektor potvrdili své první evropské turné, v jehož rámci se zastaví i v České republice. Společně s Angelus Apatrida a Distillator vystoupí 29. listopadu v Praze.
Redakční eintopf #32.4 – speciál 2011 (Zajus)
Zajus: |
| Top5 2011: 1. Haken – Visions 2. Machine Head – Unto the Locust 3. Septicflesh – The Great Mass 4. Leprous – Bilateral 5. Vektor – Outer Isolation CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2011:
1. Haken – Visions
Popravdě řečeno nevím, jak začít. “Visions” je fantastické album, které mi při každém poslechu vyráží dech. Druhé album Angličanů Haken kombinuje neskutečné množství vlivů, různorodých nálad, momentů naprostého klidu, ale i technického běsnění a šílenství nástrojů. Vše je však spojeno zručností hodnou mistrů. Album provází příběh o chlapci, kterému se zdá o vlastní smrti, kterou považuje za vizi budoucnosti, a oddá svůj život jedinému úkolu – najít svého budoucího vraha. Nechci tu donekonečna omílat, jak skvělé “Visions” je, nemůžu se však nezmínit o poslední skladbě alba. Tento třiadvacetiminutový epos, který uzavírá celý příběh, je jednou z nejlepších písní, jež jsem kdy slyšel. Od epického nástupu po smyčcový závěr je tahle kompozice ukázkou naprosté geniality. A takové je vlastně celé album. Geniální.
2. Machine Head – Unto the Locust
Po “The Blackening” se Machine Head stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Od nástupce jsem tak čekal mnoho a ani jsem vlastně nedoufal, že by se má očekávání mohla naplnit. Dodnes se však vzpamatovávám z toho, jak dobré “Unto the Locust” vlastně je. Machine Head na něm vychytali poslední nedostatky a stvořili tak nejlepší album své kariéry. Rob Flynn před nahráváním alba bral lekce zpěvu a jeho vokál je tak silnější než kdy dřív. Zůstala fantastická kytarová sóla a snad ještě lépe než minule znějí bicí, které nahrávku doslova tlačí dopředu. “The Blackening” mělo jistě pár slabších momentů, čemuž se Machine Head tentokrát vyhnuli zkrácením stopáže o více než deset minut. Albu neuškodila ani větší přístupnost materiálu – baví mě od prvního poslechu a nemyslím si, že by někdy mohlo přestat. Dlouho jsem si byl jistý, že “Unto the Locust” bude mojí nejoblíbenější deskou roku. Dokud jsem neslyšel Haken.
3. Septicflesh – The Great Mass
Rok 2011 přinesl na poli symfonického death metalu hned dvě skvělá alba. Prvním z nich je “Agony” od Fleshgod Apocalypse, o druhém právě čtete. O skloubení orchestru s extrémním metalem se snaží mnoho hudebníků, málokdo to však dokáže udělat tak nápaditě a přirozeně jako tito Řekové. Septicflesh stvořili opravdovou bestii. Orchestrální pasáže jsou monumentální, a že obstojí samy o sobě kapela dokázala, když je vydala jako samostatný disk. Co činí tuto nahrávku jedinečnou, je však jejich bezchybné spojení s metalovým základem. “The Great Mass” zní jako exkurze do pekla, při níž vidíte věci, které vás děsí. Zároveň vám však uhranou svou tajemnou krásou, od které nelze odvrátit zrak. Vše doprovází mocný Sethův vokál, jenž jako by vycházel z úst samotného Satana. Nemá cenu zbytečně album chválit, tohle je nutné slyšet.
4. Leprous – Bilateral
O Leprous jsem před poslechem “Bilateral” nikdy neslyšel a o to větší dojem na mě album udělalo. Pětice hudebníků z Norska hraje metal tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Prvních několik poslechů jednoduše člověk nechápe, jak s tímhle může někdo přijít. V žádném případě nechci tvrdit, že Leprous hrají neposlouchatelnou avantgardu či se snaží odlišit za každou cenu. “Bilateral” je plné invenční hudby, která ovšem zní známě a povědomě, a o to lépe se jí posluchač přizpůsobuje. Většina alba se odehrává ve středních tempech, z nichž ovšem pořádá výjezdy bubeník Tobias Andersen a občas tak zní, jako by hrál úplně jinou píseň než zbytek kapely. Jenže to jednoduše funguje. Vokalista Einar Solberg je pro mě letos hrdinou na poli zpěvu, jeho vokál zní stejně unikátně jako vše s Leprous spojené. Vrchol “Bilateral” nastává v polovině alba. Nejdříve s baladou “Mb. Indifferentia”, která v druhé polovině vygraduje do refrénu, při němž musí každá živá bytost uronit slzu (nebo alespoň kroupu). Hned následující “Waste of Air” staví v podstatě na stejném schématu, jenže v úplně jiném tempu, s mnohem větší intenzitou a opět skvělou gradací. A takto bych vlastně mohl pokračovat o všech písních.
5. Vektor – Outer Isolation
Není tomu tak dlouho, co jsem se na stránkách Sicmaggot rozplýval nad kvalitami “Outer Isolation” v samostatné recenzi. Myslím, že se nemá cenu po tak krátké době opakovat. Vektor nahráli skvělé album, na kterém jsem nalezl vše, co jsem si zamiloval již na “Black Future”. Ultratechnické pasáže plné sól, hutná zásoba riffů, ale i progresivní, klidnější pasáže. To vše v dokonalém zvukovém provedení s kytarami řezavějšími ještě více než kdy dřív. Takhle si představuji budoucnost thrash metalu.
CZ/SVK deska roku:
1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
Atari Terror připravili svou novinku v naprosté tichosti a nebýt čiré náhody, nejspíš bych o ní dodnes vůbec nevěděl. Kapelu v pauze mezi alby opustil zpěvák LU2 a na jeho místo nastoupil Broňa známý ze Satisfucktion. Po poslechu “Part 3: Final Warning” musím uznat, že je to změna správným směrem. Broňa je skvělý vokalista a ve spojení s křiklounem Kurzem zní ještě lépe než ve své domovské kapele. Oproti předchozímu počinu kapela citelně přitvrdila, a tak není nouze ani o pasáže, které by člověk čekal spíše na death metalové desce. Nemohli si však odpustit trochu humoru, a tak se dočkáme skočné “Dance Machine” či několika opravdu vysoko zpívaných vokálů. Celkově mě Atari Terror svým albem překvapili. Jde o opravdu silný materiál, který by obstál i v souboji se zahraniční konkurencí.
2. Törr – Tempus fugit
Törr jsou v českém thrash metalu legendou. Jsou kapelou s bohatou historií plnou kvalitních desek. Jsou kapelou, kterou mám rád, i když hraje stále to samé. Ale ze všeho nejvíc jsou kapelou, která pravidelně píše ty nejhorší texty, které jsem kdy slyšel. Proč to zmiňuji hned na úvod odstavce, který má naopak kapelu velebit, jelikož jí umisťuje na druhé místo v žebříčku mých nejoblíbenějších českých alb za rok 2011? Protože je to přesně ta první myšlenka, která mě napadla hned po spuštění alba. Na “Tempus fugit” tuto nelichotivou cenu získává hned první skladba “Až mě všichni naserou”. Vše ostatní je však v nejlepším pořádku a člověk by ani nepoznal, že v sestavě chybí dlouholetý basák Vlasta Henych. Album odsýpá a já chválím i nápad umístit na druhou stopu skvělou baladu “Básníci doby”. Za vrchol považuji chytlavou “To smrt jsem já”, která však nevyčnívá nijak výrazně nad ostatní solidní skladby. Nebývá tak než Törr pogratulovat k další kvalitní nahrávce.
Neřadový počin roku:
Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues
Between the Buried and Me patří do velmi malé množiny kapel, které jednoduše nemůžou vydat špatnou desku. A to mi potvrdili svým aktuálním EP “The Paralax: Hypersleep Dialogues”. Kapela zde opět experimentuje s propojením progresivního rocku s přímočarým death metalem a opět vítězí. Oproti předchozím albům jsou zde metalové elementy intenzivnější a činí tak desku hůře přístupnou, což je asi jediný zápor, který se mi podařilo najít. Po proniknutí oné povrchové vrstvy zmatku však na EP naleznete tři výtečné skladby, které snesou srovnání s jakýmkoliv z mistrovských děl, jež kapela vydala v minulosti.
Koncert roku:
Je smutným faktem, že zde s největším možným zpytováním svědomí musím přiznat následující věc: na žádném koncertě jsem letos nebyl. A to jen v Praze vystoupilo několik z mých nejoblíbenějších kapel. Ostuda.
Videoklip roku:
Steven Wilson – Track One
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Nebudu se snažit o potvrzení či vyvrácení této fráze, místo toho však uvedu jeden důkaz o tom, že (alespoň někdy) platí. Spolupráce Stevena Wilsona a Lasse Hoila letos přinesla hned několik videoklipů, za nejlepší však považuji ten nejjednodušší. Videoklip prý vznikl s pomocí jediné světlice, která autorovi zbyla z natáčení videa k písni “Harmony Korine” z Wilsonova staršího alba. Přidejte silné protisvětlo z jediného reflektoru, vítr, záblesky a Wilsona s kytarou, sedícího bokem ke kameře, a máte silný zážitek.
Potěšení roku:
množství zvratů na metalové scéně
Rok 2011 byl velmi silný co do počtu kapel, jež si troufly výrazně změnit své hudební směřování, či alespoň vydat netradiční desku. A to i za cenu hrozící ztráty fanoušků. Kapely hrající třicet let to samé jen proto, že se to fanouškům líbí, jsou podle mě zbabělci a jejich tvorba nemá nic společného s uměním. Mám rád originalitu, i přestože občas může vést do slepých uliček. Jmenovitě mě tak potěšily kapely Opeth, Metallica, KoRn, Morbid Angel a Queensrÿche. Jen tak dál.
Zklamání roku:
Trivium – In Waves
Do novinky Trivium jsem vkládal velké naděje, leč marně. Kapela, kterou mnozí považují za novou Metallicu, vydala po skvělém “Shogun” mnohem přímočařejší, ale také mnohem nudnější a jednodušší album. Navíc mi ani po mnoha posleších (a že byl mnohdy problém album doposlouchat do konce) nezůstalo v hlavě víc než pouhý refrén titulní skladby. Snad své chyby kapela příštím albem napraví.
Vektor – Outer Isolation
 |
| Země: USA Žánr: progressive thrash metal Datum vydání: 22.11.2011 Label: Heavy Artillery Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10
|
David Disanto, Erik Nelson, Blake Anderson a Frank Chin během dospívání asi nepatřili mezi nejoblíbenější chlapce ze třídy. Zatímco ostatní po večerech sedávali na schodech, kouřili trávu a pokukovali po slečnách, tito čtyři měli úplně jiné záliby. Nejspíše seděli doma, poslouchali Metallicu, četli sci-fi komiksy a donekonečna trénovali hru na své kytary (či v jednom případě bicí). Někdo by řekl, že jde o zkažené dětství, ale já věřím, že si to naprosto užívali. Tímto (zcela smyšleným) úvodem jsem chtěl říci, že aby někdo dosáhl takové zručnosti (hráčsky i skladatelsky), jakou oplývají členové Vektor již ve svých (plus mínus) pětadvaceti letech, musel kvůli tomu obětovat část svého dospívání. A za to jim již v úvodu recenze patří mé dík.
Na tuto arizonskou čtveřici jsem narazil před dvěma lety při příležitosti vydání jejich debutového alba “Black Future” a nutno říci, že již tenkrát mě doslova smetli ze židle. Pravidelně narážím na alba neznámých kapel, která se mi opravdu líbí, ale dokud neslyším jejich následovníka (či předchůdce), nevěřím, že svůj úspěch kapela dokáže zopakovat. To však nebyl případ Vektor. Že v budoucnosti dosáhnou velkých věcí, jsem jim věřil. I přesto, že “Black Future” nebylo album bezchybné.
Tím se (konečně) dostáváme k desce, jež je předmětem dnešní recenze. S dvouletým odstupem vydávají Vektor své další, tentokráte druhé, řadové album “Outer Isolation”. Vektor hrají technický thrash metal, který se těžko přirovnává k jakékoliv jiné kapele. Někteří u nich vidí vliv velikánů Voivod, jelikož však mám pouze omezené znalosti jejich tvorby, musím si podobné srovnání odpustit. Co se však sluší říci je, že při přímém porovnání s Vektor zní hudba mnohých thrashových kapel jako dechovka vaší babičky. Technický perfekcionalismus byl základním stavebním kamenem hudby této čtveřice již od prvního alba a na “Outer Isolation” tomu není jinak. Album obsahuje osm skladeb o celkové délce lehce přesahující padesát minut, v čemž se od o téměř dvacet minut delšího předchůdce značně liší. Ani tak si však Vektor nevystačili s novým materiálem a tři osminy alba tak tvoří covery skladeb z dema “Demolition”.
Album otevírá rozsáhlá kompozice “Cosmic Cortex” a po akustickém úvodu rychle pochopíte, proč jsem technickou stránku hudby Vektor zmiňoval již několikrát. Kapela chrlí neuvěřitelné množství riffů pospojovaných četnými sóly a vyhrávkami. Právě úvodní skladba je však ukázkou toho, že to samotné k tvorbě klenotu nestačí. Nepočítaje úvodní akustický rozjezd, nemá v podstatě žádnou gradaci a to jí při deseti minutové délce ubírá na atraktivnosti. Po zbytek alba se však Vektor této chyby už vždy vyvarovali. V dalších dvou skladbách kapela šikovně zpomaluje a následně zrychluje tempo, do čehož opakovaně zařazuje chytlavý refrén. Oslím můstkem se tak dostávám k vokálům Davida Disanta, jenž patří mezi ty neoriginálnější, které jsem v thrash metalu slyšel. Disanto zní, jako by mu v mládí někdo ostrouhal hlasivky žiletkou. Jeho zpěv by člověk čekal spíše v black metalu. Často se pouští do opravdových výšin, kde pak připomíná Toma Arayu na počátku “Angel of Death”. Tyto výkřiky navíc většinou uvozují ty nejrychlejší momenty a varují tak posluchače, aby si kolem sebe udělal prostor (nebo v nouzovém případě alespoň poodjel na židli od stolu), jelikož bude za několik chvil nucen ke zběsilému headbangingu.
Nezanedbatelnou část alba tvoří znovunahrané skladby, které jsou až na kosmetické změny v podstatě shodné s verzemi na demu “Demolition”. Výjimkou je sólo v “Tetrastructural Minds”, které dostálo značné změny, a to podle mě směrem k lepšímu. I drobné úpravy však mohou skladby výrazně vylepšit. Důkazem budiž střední akustická část skladby “Venus Project”, která s novou produkcí nabyla na kráse a lze ji tak zařadit mezi nejlepší momenty alba. Texty na “Outer Isolation” patří (opět) k tomu nejlepšímu, co se na scéně letos urodilo. Kromě kosmické a filosofické tématiky se zabývají také úpadkem lidstva, což však činí mnohem inteligentněji, než je zvykem (porovnejte třeba s čímkoliv z poslední desky Megadeth).
Záměrně jsem se vyhnul popisování jednotlivých skladeb. Zaprvé se obávám, že by při slovním popisu vypadaly poněkud monotónně (riff – sólo – riff – řev – headbanging – sólo – riff – riff…), a zadruhé věřím, že “Outer Isolation” je deska, kterou si člověk musí prozkoumat sám. Ostatně celé album může streamovat zdarma zde na Bandcamp profilu vydavatelství Heavy Artillery Records. Vektor ode mě odcházejí se solidní devítkou. Abych dal víc, muselo by být album po okraj zaplněné novými skladbami, byť ty staré si opětovné nahrání zasloužily. Navíc jsem si celkem jistý, že Vektor na dalších albech porostou a k té desítce se ještě dostanou.
Další názory:
Na rozdíl od kolegy jsem se o Vektor dozvěděl až s vydáním aktuální novinky “Outer Isolation”, tudíž pro mne bylo prvotní stisknutí tlačítka PLAY velkou neznámou, neboť jsem neměl páru, co očekávat. Ale nakonec se z toho vyklubalo opravdu velice příjemné překvapení. Povětšinou nejsem příznivcem ani thrash metalu, ani progresivně-technických kytarových vylomenin, ale čas od času se objeví záležitost, kde si to prostě sedne do té správné polohy a extrémně mi to zachutná. A zrovna tohle je ten případ. Vektor nahráli desku pro fajnšmekry se vším všudy – technicky precizní, neuvěřitelně zábavnou, plnou výtečných nápadů a neustálých změn, které posluchače udrží ve střehu – to vše navíc v pocitovém souladu se sci-fi tématikou. Zatím to všechno zní vážně super, je tu jistý háček. Kolegovu devítku zcela chápu, ale já tak vysoko jít nemohu, protože přece jenom mám nějaké to ponětí o Voivod. Největším problémem (a vlastně jediným opravdovým problémem) Vektor je právě až příliš okatá inspirace u těchto legendárních vizionářů z Kanady – od takových “prkotinek” jako velice podobné logo, přes sci-fi témata až po samotnou muziku. Pokud ovšem nad tímto faktem přivřu očko, líbí se mi “Outer Isolation” opravdu hodně…
H.