Brutal Assault 17

Brutal Assault 17 (pátek)

Brutal Assault 17
Datum: 10.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Converge, Darkest Hour, Hatebreed, Incantation, Insomnium, Kampfar, Machine Head, Morgoth, Napalm Death, Norther, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Vallenfyre

Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.

Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho LaihaChildren of Bodom.

Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.

A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.

Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.

To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.

Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.

S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.

Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.

Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!

S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.

Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.