Archiv štítku: black metal

Pensées nocturnes – Nom d’une pipe!

Pensées nocturnes - Nom d'une pipe!
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Hodnocení:
Licee – 5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Milovníkům depresivního black metalu jistě neunikla francouzská kapela Pensées nocturnes, která má tento rok již čtvrté album v pořadí. Správně bych však měla mluvit pouze o jednom člověku, a sice Vaerohnovi, protože veškeré nástroje a vokály spadají jen na jeho vlastní bedra. Ani zaškatulkování do hudebního žánru není v případě nového alba tak přesné. “Nom d’une pipe!” nám totiž nabídne směsku avantgardy, jazzu i starých lidových písní, to vše zasazeno do black metalového pozadí s operním zpěvem v doprovodu opravdu zoufalého growlu. A jak už samotná obálka napovídá, bude to velkolepé představení.

Jenomže toto představení pro mě samotnou nebylo tak zábavné, jak se na první pohled zdálo. Musím sice uznat, že na to, že to skládal jeden člověk, je to obdivuhodný výkon, ale na druhou stranu se snažil vytvořit až tak moc šílený a avantgardní komplex, jenž se odehrává v cirkusovém prostředí, že je z toho jen cirkus v pravém slova smyslu, a to bohužel z větší části díky vokálu. Kdyby totiž nebylo jeho monotónního growlu a občasných operních orgií, obé dosti dominantní prvky celého alba, tak by “Nom d’une pipe!” bylo o mnoho poslouchatelnější a stravitelnější. Pouze na málo místech se oba skutečně hodí a vyzdvihují tu správně šílenou atmosféru. Ženský doprovod, se kterým se setkáte v písních “Le berger”, “L’androgyne”, “La sirène”, působí naopak jako čokoláda v neochuceném jogurtu. Pro mě jeden z mála záchytných bodů. A pro zajímavost – v poslední zmíněné písni uslyšíte také starou lidovou píseň “Greenslaves” zahranou na zvonkohru. Určitě ji budete znát, jelikož o jeho české podání se zasloužili bratři Nedvědovi. Ale zpátky do Francie. Celkově má album velice autentickou atmosféru. Je veselé, hravé, velkolepé, ale také úmorné a přeplácané. Jednotlivé skladby si jedou v téměř náhodném proudu, pasáže se neustálé mění a snad se ani nikdy neopakují. Ale jakoby pluly v jedné řece pořád dokola, vlévaly se sami do sebe a nedopluly k žádnému gradujícímu cíli. Jedinou hlavu a patu zde má samotné album skrze úvodní a závěrečný song. Takže ve chvíli, kdy se objeví principál s hlubokou úklonou a uspokojivým výrazem, všude zní burácivý potlesk a výkřiky, já se zvedám a krčíc rameny odcházím. Jsem ráda, že jsem si nekoupila lístek.


Další názory:

Mně se to naopak líbí. Samozřejmě, je to hodně divné, ale já jsem měl divnou muziku vždycky rád, takže se mi novinka Pensées nocturnes rozhodně trefila do vkusu. Vaerohn na “Nom d’une pipe!” přes sebe evidentně plácá všechno, co ho napadne, místy až zdánlivě nelogicky, přesto to nějakým prapodivým způsobem drží při sobě, a ačkoliv se deska může zdát na první pohled jako pořádný oříšek, vcelku brzy se z téhle avantgardní (do depresivního black metalu má “Nom d’une pipe!” přece jen trochu daleko) mozaiky všeho možné vyklube po čertech zábavná záležitosti plná šílených nápadů, z nichž některé jsou nečekaně hravé. Na rozdíl od kolegyně si naopak cením toho, že člověk nemá představu, co na něj deska vyhodí v následujících vteřinách, těch překvapujících míst je tam vskutku požehnaně. Za mě super.
H.


Abyssal – Denouement

Abyssal - Denouement
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death / black metal
Datum vydání: duben 2013
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: 2.1.2012, selfrelease

Tracklist:
01. The Moss Upon Our Ruins
02. Celestial Dictatorship
03. Deus vult
04. Detritivore
05. When Paradigms Supplant Gods
06. Swansong of a Dying Race

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Abyssal je britská smečka, která si libuje ve vpravdě extrémním death metalu ne úplně přátelského ražení. V letošním roce vyšla nová deska s poněkud krkolomnějším názvem “Novit enim Dominus qui sunt eius”, my se ovšem přesně opačně vůči logickému očekávání dnes podíváme na zoubek nikoliv druhému opusu, nýbrž tomu prvnímu, “Denouement”, který vyšel nejprve vloni jakožto samovydání zaštítěné přímo kapelou a nyní vychází znovu, tentokrát již oficiálně na CD (vinylová verze by podle všeho měla následovat na podzim).

Pojďme se prvně podívat na zoubek tomu, co Abyssal vůbec vyluzují ze svých nástrojů. Image a poněkud tajuplná prezentace (nějaké info členech ani nemusíte zkoušet hledat – není k dispozici) trochu mohou připomínat manýry z black metalového žánru, jak bylo ovšem naznačeno výše, základem je death metal. Nicméně aby to nebylo tak jednoduché, na různých webech jsou Abyssal uvedeni jako skupina produkující death/black/doom. Já osobně bych se tím ovšem tak moc nezaobíral – muzika je především death metal, na jehož základech Abyssal staví, a přestože je na “Denouement” bezesporu nejeden moment, který zajíždí do black metalového hájemství (do doomu sem tam také, ale to spíše minimálně), já bych dával přednost škatulce experimentálního, nebo chcete-li avantgardního death metalu. Vystižnější je to dle mého názoru především z toho důvodu, že z takto definovaného stylu je již na první pohled cítit jistý podtext, že se zde nebude hrát v úplně běžných kolejích, přičemž tomu tak rozhodně je.

V čem je tedy zakopaný pes, který Abyssal činí ne tak úplně obvyklou muzikou? Odpověď je ve své podstatě dosti triviální, přestože její důsledky jsou o poznání složitější – atmosféra. “Denouement” nabízí v první řadě poměrně drsný death metal s hrubým a absolutně nesrozumitelným growlingem, plus samozřejmě sem tam ono zabroušení na pole černého kovu. Tempo není zas tak extrémně zběsilé, spíše takové valivé a Abyssal se pomocí něho snaží vytvořit jakýsi zvukový nátlak, což se poměrně daří. V jistých částech “Denouement” samozřejmě dojde k rychlostnímu vybočení na obě strany, to určitě ano, ale z obecného hlediska mi snad rozumíte. Na první poslech to celé působí velice těžce a hlavně neprostupně, což do jisté míry asi i je, ale poměrně brzy si člověk začne uvědomovat, že i přes onu zvukovou masu je tam vlastně až překvapivě velké množství melodií, s nimiž jde ruku v ruce ta největší devíza Abyssal – již zmiňovaná atmosféra, která je vskutku hutná, silná a působivá. Že to takhle napsané nějak přehnaně avantgardně nebo experimentálně nezní? To je pravda, uznávám, nicméně něco jiného jsou slova na papíře (v nadneseném slova smyslu) a samotný poslech, protože jak to takhle napsané nezní, samotná hudba tak zní přesně naopak. Abyssal na sebe vrší hradby riffů, jimiž se plíživě proplétají chorobné melodie a již zmiňované “zvracení” do mikrofonu, a to vše zespoda žene kupředu neskutečně drtivá práce bicích, která bez milosti zabíjí vše živé v dosahu. Nedá se říct, že by šlo o tak odzbrojující výkon co do technické stránky (ačkoliv i ta je samozřejmě na vysoké úrovni), ale platí o nich to samé jako o celkové atmosféře – ten účinek je zkrátka mnohem silnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud byste chtěli slyšet nějaká jména, ke komu by šla hudba na “Denouement” přirovnat, rozhodně bych z hlubin na povrch vytáhnul jméno mocných australských démonů Portal, jejichž experimentální death staví na podobném pocitu tlaku. Ačkoliv Abyssal v tomto ohledu nejsou možná až takoví mistři jako Portal, jejichž muzika místy zní, jako kdyby vás někdo šukal do ucha, přesto jsou poměrně nemalé paralely mezi oběma skupinami zcela jistě nepřeslechnutelné. Abyssal jsou možná ve výsledku o něco melodičtější, o trochu rozmanitější a na pár chvilek snad i přístupnější (vyloženě melodickou pasáž, jaká se objeví třeba na konci “When Paradigms Supplant Gods”, australští kolegové v portfoliu přece jenom nemají), ale je to tam…

Celé “Denouement” ubíhá ve víceméně jednolitém duchu, jak bylo v obecné rovině nastíněno výše, přesto pokud bych měl volit nějaké vrcholy, asi bych volil dva nejdelší a zároveň dva závěrečné opusy “When Paradigms Supplant Gods” a “Swansong of a Dying Race”, které jsou oba vskutku pekelnou ukázkou toho, co Abyssal dovedou. Důvodem je možná to, že Abyssal v nich mají nejvíce prostoru rozehrát svůj pohnutý death metal do všech koutů svého výraziva, od zběsilých nenávistých vyhlazovaček až po vyloženě melodické pasáže (na poměry alba). Nechtěl bych však nějak snižovat kvalitu předešlých čtyř kousků, jelikož “Denouement” skvěle funguje jako celek, což je dle mého názoru nejdůležitější.

Abyssal

V celkovém součtu se zcela jistě jedná o výtečnou nahrávku, která Abyssal představuje jako obrovský příslib do budoucna, neboť s takto působivým debutem za zády lze mít na další počiny relativně vysoké nároky – jestli jsou Abyssal schopni je splnit se už ovšem můžeme přesvědčit, jelikož – jak již bylo na začátku řečeno – je druhá deska “Novit enim Dominus qui sunt eius” už k mání. Osobně si budu ještě chvíli plně vychutnávat “Denouement” a pak hned navážu pokračováním. Pokud máte v oblibě ne úplně standardní death metal, rozhodně vám mohu doporučit to samé…


Další názory:

Death metal má v současné době (stejně jako mnoho dalších stylů) spoustu podob. Britští Abyssal na svém debutu “Denouement” zkombinovali to nejlepší z death metalu a okořenili to blackovými a doom metalovými dochucovadly a výsledkem je luxusní pochutina nejvyšší kvality. Přestože album není na poslech nikterak jednoduché, obsahuje mnoho nosných nápadů a nenápadných, ale skvělých melodií, které se nenápadně zahryznou při prvním poslechu, aniž by vám to jakkoliv došlo. A když se k desce vrátíte, objevíte další detaily okolo, které dotváří výbornou depresivní mozaiku tónů. Rozmanitost a přitom kompaktnost celku, to je, zdá se, recept na kvalitní a originální album.
Stick


Thaw – Thaw

Thaw - Thaw
Země: Polsko
Žánr: black metal / noise / experimental
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. The Gate
02. Ancestors
03. Divine Light
04. Kiara
05. World’s Grave
06. Hunted Prey
07. Under the Slag Heap

Hodnocení:
Atreides – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dalo by se říci, že polské extrémně metalové kvarteto Thaw se na svět vylouplo téměř odnikud. V roce 2010 vydali svůj první demáč “Decay“, následovaný druhým demem “Advance” z loňského roku. Letos se rozhodli vydat svůj eponymní debut, přesto pokud budete hledat o kapele více informací, nedozvíte se téměř nic – ačkoliv vydavatelství o nich tvrdí, že v jejich rodné zemi hrají na pódiu s takovými velikány, jako jsou Blindead, Jucifer, Jarboe nebo Neurosis. Po troše googlení dojdete k tomu, že sestava se rozhodla překřtít na pouhá počáteční písmena (nejspíše), po datu vzniku se raději ani neptejte a po oficiálních stránkách se slehla zem – Bandcamp vám bude muset stačit. Jak se zdá, Thaw kolem sebe úspěšně mlží a oblékají tajemný háv neznáma, čemuž ostatně napovídají i zveřejněné promo fotky, na kterých zmerčíte nanejvýše černé siluety v kápích a křečovitě svírané ruce.

České synonymum pro anglické slovo Thaw je cosi jako tání, rozmrazování, či dokonce obleva. Myslím, že název si kapela zvolila vhodně, neboť jejich ledový, na kost vymrzlý black metal poměrně úspěšně koketuje s neméně zajímavými ingrediencemi, jako jsou post-rockově lazené, téměř ambientní plochy nebo noisové vypalovačky mozku. Výsledný mix se podle mého názoru poslouchá příjemně, přestože posluchač znalý jiných projektů podobného ražení s velkou pravděpodobností překvapen nebude, ostatně ve výsledku nejde o nic, co by se v jistých obdobách již neobjevilo – ono dnes stvořit něco vyloženě originelního a unikátního je opravdu složité, co si budeme povídat, na obranu Thaw je však třeba říct, že za těch pár let známé existence si úctyhodně vypracovali těžko zaměnitelný zvuk a výraz, za kterým se skrývá jasná představa a spousta dřiny.

Poznávacím prvkem desky je black metal. Ledový, chladný, zahrán vskutku s umem, přesto pořád black metal. To na druhou stranu činí debut velmi přístupný i pro posluchače černého kovu, kteří jinak industriálním žánrům příliš neholdují (a nemám teď na mysli industrial ve stylu třeba Gorgonea Prima nebo Darkspace), přesto by chtěli zkusit poněkud experimentálnější tvorbu. Zajímavější to začíná být, když se z dvojkopáků a bzučivých kytar sklouzne k jemnějším, hřejivějším ambientnějším plochám, které připomínají ozvěny kapek dopadajících na zem z ledových stalaktitů, anebo spadne do nekončných hlubin noisu, jejichž tlak proráží ušní bubínky, jako by se nechumelilo.

“Thaw” je deska opravdu různorodá a proměnlivá, se stereotypem nemá opravdu nic společného, naopak kapela si libuje v postupných přechodech ve stavbě písní stejně jako v náhlých zvratech, kdy vás nechá ukolébat na klidných, houpavých vlnách monotónních kytar a poté se pokusí o lobotomii mozku i s kusem míchy. Přestože většinou tohle vše funguje jak má, občas se nemůžu ubránit pocitu, že některé přechody by šly provést i lépe, nenuceněji, přirozeněji. Dalším prvkem, či spíše neprvkem, je vokál. “Thaw” je víceméně instrumentální nahrávka, ve které se řve jen výjimečně. Mnohem častěji naleznete táhlý chorál, který příjemně podbarvuje tajuplnou atmosféru. Jejím věrným služebníkem je špinavý, místy až zahulený zvuk, který ji mohutně podporuje a dodává nahrávce onen punc hrubosti. I přesto však zůstává řeč jednotlivých nástrojů srozumitelná, žádný se příliš neztrácí nebo není vytažen do popředí na úkor ostatních.

Vzhledem k vyváženosti těžko říct, která skladba mne oslovila nejvíce, každá má díky proměnlivosti něco do sebe. Od black metalové sypačky “Hunted Pray” přes ambientnější “Kiara” až po závěrečnou “Under the Slag Heap“, temné, uhrančivé dronovky trochu ve stylu Sunn O))). Worlds Grave” mne zase místy příjemně potěšila soundem kytar ve stylu “Kovového háje” od Umbrtky, kterýžto je snad mým nejoblíbenějším albem od plzeňských skartokratů. Verdikt? V rámci scény rozhodně nejde o nic převratného nebo neslyšeného, ale to od debutu snad nikdo nečeká. Přesto se jedná o desku, která by mohla potěšit ucho zběhlého noisaře, stejně jako zarytého blackaře, který touží zkusit něco méně ortodoxního. “Thaw” se totiž s ničím moc nepáře, je tvrdá, špinavá, tajuplná a na debut počertech dobrá a vyspělá. Prostě další kus kvalitní muziky, který se nemá za co stydět.


Další názory:

Tohle je muzika přesně pro mě! Black metal mám hodně rád, experimentální black metal jakbysmet, a když je ten experimentální black metal ještě navíc dobrý, tak tím spíš. Je opravdu potěšující, že Poláci Thaw toto splňují, přestože je jejich stejnojmenná deska regulérním debutem. Podle soundu, jaký kapela na nahrávce dokázala vytvořit, by člověk rozhodně netipoval, že se bude jednat o debutují kapelu, protože je z “Thaw” cítit vyzrálost a jasně vytyčený směr, jakým se chtějí Poláci ubírat. Deska se přelévá mezi řezavým black metal, klidnějšími atmosférickými plochami, zničujícím noisovým výplachem, který dovede patřičně potrápit sluch, až k některým bez přehánění fantastickým momentům na pomezí prvních dvou poloh. Taková se objeví například ve třech čtvrtinách “Ancestors”, nebo třeba ve “World’s Grave” v podobě naléhavě zpívaných pasáží. Každopádně, “Thaw” funguje bezvadně jako celek a bezesporu se jedná o převelice zajímavou záležitost, které by měl svůj sluch věnovat každý, komu nejsou cizí trochu netradičnější formy black metalu.
H.


Nahar – The Strange Inconvenience

Nahar - The Strange Inconvenience
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.4.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Grey Concrete… Comfort
02. Puryfing Negativity
03. D.M.T.
04. Pessimist
05. An Atavistic Manner
06. Eléctric Equinox

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Ať se nám to líbí nebo ne, hudební scéna je v dnešní době především byznys a platí i to o extrémním metalu, byť to někomu na první pohled může připadat divné, avšak vzhledem k tomu, že peníze jsou až na prvním místě, jak se říká, se takřka všechna vydavatelství ohlížejí především na to, zdali má ta která skupina cosi jako potenciál se prodat, díky čemuž je hudební fanoušek mnohdy svědkem toho, že hudebně bezzubá kapela, jejímž cílem je se co nejvíce zalíbit, dostává přednost před uměleckou kvalitou. Přesto ovšem stále existují firmy, na jejichž vkus se příznivec inteligentní hudební formy může beze strachu spolehnout, jelikož si tyto labely dávají záležet na tom, aby pod jejich značkou vycházely opravdu zajímavé kousky. Dovolím si tvrdit, že obskurní italské vydavatelství Avantgarde Music, jímž vydávaná muzika vpravdě dělá čest jeho jménu, patří právě mezi takové. Samozřejmě nemohu tvrdit, že bych měl nastudované kompletně vše, co se kdy pod jejich značkou objevilo, nicméně takřka vše, co jsem slyšel, bylo vysoce kvalitní. Jejich počiny z poslední doby mám pak zmapované zodpovědně a ve všech případech se také jedná o nahrávky velice dobré, ba v některých případech přímo skvělé. “The Strange Inconvenience” od Nahar toho budiž dalším důkazem…

Nahar jsou na scéně již nějaký ten rok (ačkoliv přehnanou aktivitu ve svém raném období opravdu nevyvíjeli) a “The Strange Inconvenience” je jejich druhým dlouhohrajícím opusem, přesto jsem se k jejich jménu dostal právě až nyní, musím ovšem říct, že tohoto setkání rozhodně není třeba litovat, spíše naopak, neboť “The Strange Inconvenience” je deska přinejmenším výborná. Nahar se sice pohybují v takových hudebních mantinelech, že se nedá tvrdit, že by svou muzikou překračovali hranice black metalového žánru, přesto bych si ani náhodou nedovolil prohlásit, že se jedná o hudbu uzavřenou v rámci pevně dané ulity. Z “The Strange Inconvenience” totiž jednoznačně dýchá otevřená mysl, což se – zjevně – nijak nevylučuje s užitím čistě black metalového výraziva.

V překladu to znamená, že Nahar stvořili tři čtvrtě hodiny trvající koláž, v níž se organicky střídají poklidnější, s trochou nadsázky možná až progresivnější momenty s výbuchy agrese a vším mezi tím, aniž by jakákoliv z těchto poloh postrádala inteligenci nebo atmosféru. Tempo i nálady se na vahách přelévají z jedné strany na druhou i v rámci samotných kompozic, jež jsou až na dvě výjimky delšího rázu, díky čemuž mají Nahar pro postupné budování svého sdělení dostatek prostoru. Řekneme-li to jednodušeji… přestože by se to podle poměrně mdlého obalu nemuselo na první pohled zdát, samotná hudební náplň “The Strange Inconvenience” je velice pestrá, záživná a v mnohých momentech i zcela jistě sugestivní…

Přestože následující věty budou znít jako to nejobehranější klišé, jaké může recenzent napsat, a sám jsem si vědom, že ho možná používám až nezvykle často, avšak v případě “The Strange Inconvenience” lze jen těžko jmenovat nějaké jednoznačné vrcholy. Možná to bude tím, že jsem v tomto ohledu trochu ze staré školy a stále naivně lpím na tom, že hudebním dílem je celá deska a přesně tak je také nutné ji vnímat, ale s polichocením musím říct, že jsou to právě počiny jako “The Strange Inconvenience”, které mi potvrzují, že tato teze nemusí být zas až tak od věci, protože právě jako celek tato nahrávka dle mého skromného názoru funguje nejlépe. Přesto bych si možná dovolil tvrdit, že čím delší kompozice, tím uhrančivěji s nimi Nahar pracují, což by dle všeho jasně ukazovalo na dvojici “Pessimist” a “An Atavistic Manner”, jenže tím rozhodně nechci naznačovat, že by třeba takové outro “Eléctric Equinox” nemělo co do sebe, protože rozhodně má, a to hodně. Alespoň vidíte, jak je “The Strange Inconvenience” silná záležitost jako celek…

Jak jsem si již dovolil zmínit, jedná se o mé vůbec první setkání s tvorbou Nahar, přesto mě tato francouzská dvojice dokázala bez sebemenších problémů přesvědčit, že produkuje muziku, s níž se nějaký čas rozhodně vyplatí strávit. Mnohdy říkám v recenzích říkám, že to které album není špatné, ale že se k němu už asi nebudu vracet, avšak u “The Strange Inconvenience” je tomu přesně naopak, jelikož jsem zela vážně přesvědčen, že si tato deska do mého přehrávače v budoucnu cestu jistojistě najde. Máte-li v oblibě inteligentní black metal s velmi podmanivou atmosférou, rozhodně stejný postup doporučuji i vám!


Agrypnie – Aetas cineris

Agrypnie - Aetas cineris
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Supreme Chaos Records

Tracklist:
01. Trümmer / Aetas cineris
02. Dezember
03. Zurück
04. Kosmos [Alpha]
05. Gnōsis
06. Erwachen
07. Sinnflut
08. Asche

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 9/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Phantoms of Pilsen 5 pomalu směřující ke svému vrcholu a na pódiu hraje kapela, kterou jsem předtím vůbec neznal, ale která si mě za slabou tři čtvrtě hodinku stihla omotat okolo prstu jako málokdo. Je asi bezpředmětné dodávat, že tou kapelou byli Agrypnie, ale že od nich od té doby očekávám nic než vytříbenou kvalitu, to už je možná trochu relevantnější informace. No a co se na podzim roku 2011 blýskli EP “Asche” jsem tak žil v napjatém očekávání, s čím se tito Němci vytasí na standardním formátu, tedy ještě pořád žhavé novince “Aetas cineris”, která spatřila světlo světa na konci února.

V samém začátku by se asi slušelo zmínit, že Agrypnie svým fanouškům s novou deskou nepřipravili žádný šok. “Aetas cineris” se nese přesně v tom duchu atmosférického black metalu, se kterým kapela sklízela vavříny již dříve, a pokud zde lze hovořit o nějakých změnách či vývoji, rozhodně to není nic, co by bylo patrné po prvním protočení. A ač jsem příznivcem byť i radikálního vývoje, tentokrát jsem zkrátka rád, že se Agrypnie do žádných stylových veletočů nepouštěli a spíše se věnovali pilování toho, co jim tak jde. Zabijácké bicí, těžké riffy, podmanivé melodie a rozmáchlá atmosféra dokonale korespondující se jménem kapely (“agrypnie” je cizí výraz pro “nespavost”) jsou zde přítomny, a to v perfektně vycizelované podobě, ze které dýchá jak skladatelský um autorů, tak jejich nezaměnitelný výraz. A je to právě originalita, tedy komodita v současné době vyvažovaná zlatem, která celým Agrypnie potažmo “Aetas cineris” tolik pomáhá k vynikajícímu výsledku, na který to deska dotáhla. V jejích členitějších pasážích člověk nestačí zírat, jak chytře a s jakou lehkostí splétají Agrypnie výborné melodie s velmi hutným, ale přesto nijak násilným nebo přetechnizovaným riffováním, a to vše zpravidla podkládají nemilosrdnými a nesmírně nápaditými bicími party. Naproti tomu v klidných zákoutích alba zaslouží poklonu schopnost udržet pozornost i u zdánlivě jednotvárné kompozice – tím spíše v případě, kdy by její délka v jiných rukou vystačila na dvě až tři vypalovačky. Někde mezi tím se pak nachází asi nejčitelnější odkaz na black metalový základ v podobě těžkých, táhlých a majestátních kytarových a bicích vichřic, u kterých není žádný problém duchem odcestovat někam jinam, těžko říct kam. No a pak je tu spousta pasáží, kde se to všechno různě míchá a prolíná a skrz co na sebe ty různé polohy naprosto organicky navazují…

“Aetas cineris” je velice dlouhá deska. Stopáž delší než hodina a čtvrt je však překvapivě stravitelná a přiznám se, že dokud jsem si tenhle údaj nezjistil, určitě bych tolik netipoval. To je ale ostatně další důvod, proč je “Aetas cineris” tak dobré album. Agrypnie totiž nenechají posluchače, aby se začal nudit. Napříč albem se sice vyskytují pasáže, které by šly nesprávně interpretovat jako nudné, ale jejich kouzlo spočívá mimo jiné v tom, že když člověk desku poslouchá jen tak letmo, tyhle části asi nějak podvědomě odfiltruje, takže nejsou na závadu, a když věnuje poslechu dostatek zasloužené pozornosti, najednou zjistí, že tam vlastně žádné nudné pasáže nejsou. Na povrch totiž začnou vyplouvat různé dříve přehlížené detaily, nenápadné aranžérské vychytávky nebo rovnou celé instrumentální linky, které dosud unikaly pozornosti. Právě proto může fungovat osm minut a deset vteřin dlouhá skladba “Kosmos [Alpha]” (což je mimochodem nejkratší skladba alba), ve které se na první pohled neděje prakticky nic a kterou by někdo jiný omezil na maximálně dvouminutové atmosférické intermezzo. S výjimkou zmíněné “Kosmos [Alpha]” pak v drtivé většině případů platí, že skladby poutají pozornost zvídavého posluchače i svojí strukturou, která je všechno jen ne jednotvárná, a sledování jejího vývoje je velmi poutavým zážitkem.

Vynikající skladatelská práce je jedna věc, ale docílit toho, aby dobře napsaný materiál stejně dobře zněl, to je věc další. Bohudík, “Aetas cineris” není odfláklá ani v tomto ohledu. Pečlivá produkce má totiž za následek, že kytary znějí tak akorát hrubě a sytě, jak je zapotřebí, bicí jsou sice průbojné a úderné, ale ne zbytečně ostré, a relativní ostrost a autentičnost naopak svědčí několika příspěvkům akustické kytary, která celek velmi příjemně ozvláštňuje, aniž by však narušovala jeho náladu. Výsledek pak dělá dojem, že se hudba šíří do velkého prostoru a postupně se ztrácí či doznívá, ovšem bez ozvěn, které by asi nadělaly pěknou paseku. Dost určitě tomu pomáhá velmi jemný klávesový podmaz a pochopitelně také naléhavý vokál Torstena Hirsche, který je koneckonců jedním z poznávacích znaků zvuku kapely předvedeným zde ve zcela hvězdné podobě.

Čekání na novou desku Agrypnie tedy rozhodně stálo za to. S “Aetas cineris” totiž přišlo album, které dokonale vystihuje esenci všeho, co dělá Agrypnie tak dobrou kapelou. Je to album, které se může chlubit jedinečnou a takřka strhující atmosférou a které se ve společnosti toho nejlepšího, co v rámci žánru za poslední dobu vzniklo, nemusí ani trochu stydět. Na úplnou genialitu Agrypnie sice ani jeho prostřednictvím zatím nedosáhli, ale to nic nemění na faktu, že se za jménem “Aetas cineris” skrývá opravdu velké dílo hodné obdivu všech, kteří holdují inteligentní hudbě.

Agrypnie


Další názory:

Agrypnie patří do té sorty kapel, které jsou mi velice sympatické – přestože jsou na první pohled trochu nenápadné až schované a navenek se nemusí tvářit jako něco výjimečného, ve skutečnosti jejich muzika svým způsobem výjimečná opravdu je, když se do ní člověk náležitě ponoří. Přesně to splňuje i nová deska “Aetas Cineris”, která možná bude na první pohled pro laika vypadat jako další black metalové album do počtu, nicméně pod pokličkou riffů a melodií se ukrývá neuvěřitelně hluboká atmosféra, která člověka spolkne a nepustí. I přes téměř 80 minut hrací doby “Aetas cineris” v žádném případě nenudí, spíše naopak nabízí jeden fantastický moment za druhým, přesto se snad o žádném z nich nedá tvrdit, že by nějak převyšoval ty ostatní. Agrypnie jednoduše umí jako málokdo a další fantastická deska do jejich diskografie je toho jen důkazem…
H.

V podstatě moderně znějící melodický black. Pravověrní by to asi nepřekousli, ale mě tohle teda baví. Riffy jsou hutné, melodie netuctové a skladby jsou složeny tak, že i přes jejich zdánlivě stereotypní vyznění a šťavnatou stopáž není čas se nudit. Nápadité melodické linky, jejich variace a změny temp, tohle vše tu najdete, korunované atmosférou. Jelikož skladby jako takové zas tolik vydechnout nedají, dokonce se najde opodstatněné využití pro ambientní plochu “Kosmos [Alpha]”, která i přes svou délku vůbec nehraje roli nějaké vycpávky, spíš jako samostatného předělu. Navíc oceňuji ne úplně žánrový pěvecký projev, který se pojevuje spíš v mezích agresivního štěkotu, než aby se hnal do nějakých skřehotavých výšin. Tenhle počin je skutečně kvalitní, i když mi pořád schází něco, co by mě k němu absolutně připoutalo, ovšem musím přiznat, že roste s každým poslechem. Předchozí věci jsem bohužel ještě neslyšel, ale budu se jim muset podívat na zoubek. Agrypnie je totiž kapela, která by se neměla nechat zapadnout.
Stick


Control Human Delete – The Prime Mover

Control Human Delete - The Prime Mover
Země: Nizozemsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 6.5.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. New Replicators
02. Transporter
03. Continuous Data, Part 1
04. Continuous Data, Part 2
05. Shapeshifting
06. Earth-Like Behavior
07. Recurrence

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení:

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

“The Prime Mover” je další deskou, na jejíž poslech jsem se v letošním roce těšil opravdu vydatně. Vzhledem k tomu, jak moc (ne)bohatou diskografii Holanďané Control Human Delete až doposud mají, je asi vcelku nasnadě, že je za tento stav zodpovědný jejich debut “Terminal World Perspective” z roku 2007, s nímž jsem svého času strávil poměrně velké množství času a popravdě jsem si jej tu a tam (vlastně ne úplně zřídka) pouštěl i v následujících letech až dodneška. Čekání na “The Prime Mover” bylo o to netrpělivější, čím více bylo jeho vydání odkládáno, na čemž pranic nezměnilo ani krátké EP “Construct the Road Through Space”, jež kapela – možná snad právě k alespoň částečnému zmírnění netrpělivosti těch, kterým podobně jako mně “Terminal World Perspective” uhranulo – vydala před dvěma lety. Samotná druhá dlouhohrající deska, resp. její oficiální vydání, však již konečně klepe na dveře, tudíž se pojďme podívat, zdali bylo šestileté čekání oprávněné…

Asi to nemá cenu příliš prodlužovat, protože se většina z vás stejnak jako první podívala dolů na hodnocení, tudíž lze jít s pravdou ven ihned. Byť tahle větička asi bude znít jako jedno z největších recenzentských klišé, v případě “The Prime Mover” se dá opravdu bezpečně tvrdit, že se čekání vyplatilo, neboť novinka svého předchůdce přinejmenším dorovnává, ba v lecčems dokonce i překonává. A to je vzhledem k tomu, jak moc bylo “Terminal World Perspective” v době svého vydání návykovou záležitostí, vskutku potěšujícím zjištěním.

Než se však pustíme do té části recenze, jež by se s dostatečnou dávkou shovívavosti dala nazvat čímsi jako rozborem desky, možná by se těm z vás, které předešlá tvorba Control Human Delete minula, slušelo objasnit, co jsou tihle Holanďané vůbec zač. Přestože by se dle aktuálních promo fotek mohlo na první pohled zdát, že Control Human Delete budou hrát cosi na způsobem Nickelback, zdání opravdu klame, protože po spuštění téhle muziky se na vás z reproduktorů vážně nevyvalí nějaký ubrečený rock, nýbrž ne zrovna přívětivý industriální black metal poměrně ostrého kalibru. “Terminal World Perspective” šlo v tomto ohledu relativně přímočaře na věc a nabídlo vcelku nátlakový a povětšinou rychlý black metal s industriálními ruchy, místy pročísnutý mrazivými ambientními vsuvkami. “The Prime Mover” se v tomto ohledu poněkud liší, až bych si dovolil tvrdit, že je na něm o něco méně black metalu ve prospěch industriální atmosféry… co do té pocitové stránky bych řekl, že je sekanější, strojovější a mechaničtější, ještě více odlidštěné – zdůrazňuji ovšem, že je to myšleno ve smyslu atmosféru, jaká tu muziku obepíná, ne, že by se mělo jednat o nějakou mechanickou řemeslně provedenou práci, jež by postrádala emoce, protože právě do toho má “The Prime Mover” dost daleko – i přes zmiňovanou odlidštěnost zde totiž emoce zcela jistě jsou, ačkoliv se jedná o chladnou industriálnost robotického věku.

Zároveň s tím je “The Prime Mover” strukturovanější a rozmanitější. Zatímco na “Terminal World Perspective” kapela pracovala s poněkud delšími a nezřídka i relativně repetitivními plochami, na novince Control Human Delete mění polohy mnohem častěji, překvapivěji a mnohem méně předvídatelněji, riffy mnohdy sekají v nepravidelných intervalech, přesto neustále s chirurgickou přesností i smyslem. Přestože by to nyní z jistého úhlu mohlo znít jako protimluv, stále bych si dovolil tvrdit, že i s takovýmto vysvědčením je “The Prime Mover” deskou soudržnější a pevněji stojící při sobě. Za tento názor však může spíše pojetí “Terminal World Perspective”, kde se – a to je nejspíš jediná věc, kterou bych této jinak úžasné desce s odstupem vytknul – místy až příliš měnila atmosféra. Mám tím na mysli především skoky od zhoubného industriálního black metalu k předlouhé instrumentální post-apokalyptické mezihře “Transpherium”… člověk se během jedenácti minut plně zahloubal do její temné atmosféry, aby se na něj hned po jejím konci vyvalila další black metalová sbíječka – byť stále s industriálními ruchy. V tomto ohledu je vlastně rozmanitější “The Prime Mover” paradoxně více konzistentní, protože již od úvodní “New Replicators” kapela střílí přechodně všemi svými zbraněmi a proplétá dílčí elementy i v rámci jednotlivých kompozic, tudíž se s tím posluchač nemá problém ztotožnit – tedy za předpokladu, že je schopen ocenit podobný druh dosti specifického subžánru.

Nechtěl bych však vzbudit dojem, že tu mám v úmyslu debutovou desku nějak hanit ve prospěch “The Prime Mover”“Terminal World Perspective” totiž neustále považuji za naprosto výtečnou desku (fakt, že jsem ochoten to tvrdit šest let po vydání, snad mluví sám za sebe). “The Prime Mover” pouze nabízí trochu jiný pohled na Control Human Delete, který má bezesporu své kouzlo. Zjednodušeně řečeno by se to celé dalo shrnout vcelku triviální větičkou, že novinka ve své podstatě nabízí přirozený vývoj Control Human Delete, aniž by popírala minulost této nizozemské skupiny – jenom jsem byl přesvědčen, že muzika téhle kapely – a to samozřejmě platí i o “The Prime Mover” – je ve svém jádru natolik netriviální, že si tak úplně nezaslouží být shrnována jen heslovitě.

A co si z toho má čtenář vlastně odnést? Když pominu asi vcelku zřejmý verdikt o skvělé desce, dovolil bych si na závěr už jen dodat, že Control Human Delete“The Prime Mover” potvrdili svůj status jedné z nejzajímavějších “mladých” industriálně black metalových skupin. Dovolím si tvrdit, že nikdo, kdo má rád black metal míchaný s elektronikou a industrialem, by “The Prime Mover” minout neměl, přestože konkurence například takových Aborym (jejichž novinka vychází jen o necelý měsíc později) nebo Mysticum, tedy samotných praotců industriálního black metalu, bude jistě vysoká. Možná to bude trochu troufalé tvrzení, ale Control Human Delete jsou na takové úrovni, že myslím mohou pomalu konkurovat i těm, kteří jejich žánr svého času utvářeli a dodnes stojí na jeho vrcholu.


Další názory:

Mé setkání s debutovým albem Control Human Delete před šesti lety nedopadlo nejšťastněji. Ne, že by nešlo o hudbu dostatečně kvalitní, já na ni však rozhodně nebyl připraven. O šest let později jsem se tedy se zvědavostí pustil do druhého alba kapely “The Prime Mover”, aniž bych očekával nějaké větší zázraky. Čas však uzrál, a i já tak konečně pochopil, v čem tkví kouzlo jejich hudby. Industriální black metal hraje kde kdo, jenže jen málo kapel dokáže vytvořit takto osamělou, nelidskou atmosféru chladného kosmu, jako právě Control Human Delete. I přes poměrně syrový zvuk, experimenty s hlukem a prakticky neexistující strukturu skladeb však nejde o nepříjemný poslech. Klávesy a vždy přítomná elektronika totiž vyvažují řezavé kytary, náležitě pekelný vokál a místy ultra rychlé naprogramované bicí. Díky delším skladbám kapela dokáže hudbu náležitě vyvíjet, díky kratší délce alba naopak není problém zvládnout poslech v jednom kuse. “The Prime Mover” mě potěšilo, a tak bych se měl vrátit k debutovému albu a zjistit, zda ten kdo se změnil byla kapela, či já.
Zajus


The Crescent – Risti

The Crescent - Risti
Země: Finsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Vesper
02. Sielunsyöjä
03. Käärmeen Polulla
04. Lilitu
05. Eosphoros
06. Choronzon
07. Maankiertäjä
08. Kahdeksas Kuoro
09. Risti

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Když tak o tom přemýšlím, docházím k závěru, že deska The Crescent opravdu patřila mezi mé osobní nejočekávanější nahrávky v letošním roce. Jak je to u debutového alba nepříliš známého uskupení vůbec možné? Vlastně úplně lehce, jelikož “Risti” je debutem pouze formálním, nikoliv však opravdovým. Ve skutečnosti skupina funguje již od roku 1995, kdy byla založena, avšak ne jako The Crescent, nýbrž pod jménem Enochian Crescent. Finové se postupem času vyvinuli od syrovější (nicméně stále velmi kvalitní) formy black metalu až kamsi k jeho progresivní verzi, která se v tomto případě vyznačovala tou nejvyšší úrovní, otevřeností vůči dalším vlivem, aniž by postrádala sugestivnost či atmosféru. Kdysi dávno kdosi Enochian Crescent nazval finskou black metalovou elitou, a přestože už si nepamatuji, o koho šlo, do posledního puntíku s ním souhlasím, jelikož minimálně deska “Black Church” a EP “NEF.VI.LIM” jsou opravdové klenoty, kterých si ve své vlastní skromné hudební sbírce vážím opravdu hodně – jak již však bylo řečeno, i předcházející tvorba je bez přehánění úžasná a mám ji velmi rád. Celkově za sebou Enochian Crescent zanechali tři dlouhohrající desky “Telocvovim” (1997), “Omega Telocvovim” (2000) a již zmiňovanou “Black Church” (2006), dále pak dvě výtečná minialba “Babalon Patralx de Telocvovim” (1998) a taktéž zmiňované “NEF.VI.LIM” (2010) a několik dalších neřadových počinů, z nichž z mého pohledu nejpamátnější je asi split “O.B.C.”, na němž Enochian Crescent sdíleli nosič s The True Black Dawn a O (což je jen tak mimochodem také pěkně vypečená sebranka, ti O – milovníkům kvalitního garážového bordelu mohu jen doporučit, to sem ovšem nyní nepatří).

Pro nezasvěcené zůstává nezodpovězenou otázku, co vede relativně zavedenou skupinu ke změně jména po 17 letech fungování. Tím důvodem byl odchod jednoho ze dvou zbývajících zakládajících členů a zároveň jednoho ze dvou hlavních tahounů Enochian Crescent, vokalisty Drakh Wratha, jenž se rozhodl věnovat pouze spřízněným The True Black Dawn. Druhá vůdčí osobnost, kytarista Victor Floghdraki, se v důsledku toho rozhodla činnost stávající kapely ukončit a nadále pokračovat pozměněným jménem, kterýmžto je samozřejmě The Crescent. Předělem mezi oběma formacemi se stal společný split, na němž se objevila úplně poslední skladba Enochian Crescent a úplně první kompozice The Crescent. Odsud už je jen krůček k hlavnímu předmětu našeho dnešního povídání – čerstvému dlouhohrajícímu opusu “Risti”

Hudební stránka dopadla relativně dle očekávání, neboť hlavní tvůrce hudby zůstal na svém místě, čili se dá myslím vcelku bezpečně prohlásit, že “Risti” víceméně pokračuje tam, kde Enochian Crescent skončili s “Black Church”, resp. “NEF.VI.LIM”. Hlavní změna se tedy – naprosto logicky – odehrává v rovině vokálu, jehož se ujal Hellwind Tuonenjoki, známý též jako Hellwind Inferion, který se již objevil v tak velkém množství formací finské undergroundové scény, že to snad ani nemá cenu vyjmenovávat. V porovnání s ním mi vokál Drakh Wratha osobně přišel mnohem maniakálnější a nepříčetnější, nicméně i Hellwind odvádí naprosto úctyhodnou práci a na svého předchůdce navazuje více než důstojně. Těžko říct, jak bych to viděl, kdyby nedošlo ke změně názvu, dost dobře možná bych už jen z principu láteřil nad nepřítomností Wratha, avšak za nastalé situace mi toto řešení přijde jako nejlepší možné a samotný Hellwind za svůj výkon nezaslouží nic jiného než uznalé pokývání hlavou, neboť po celou hrací dobu “Risti” s jistotou dokazuje, že do kapely nebyl přijat jen náhodou.

Přejděme nyní pomalu k již zmiňované hudební stránce a pojďme si alespoň zhruba povědět, oč se v případě The Crescent jedná, neboť – a to aniž bych chtěl kohokoliv ze čtenářů podceňovat – si dovolím odhadovat, že ne všichni měli tu čest s produkcí Enochian Crescent. V jádru se jedná o progresivní black metal, což je ovšem stále poměrně široký pojem, takže co si pod tím má člověk představit? Inu, ve zkratce řečeno – to nejlepší, co si jen představit dokáže. Nejspíš to teď vyznělo poněkud melodramaticky, což rozhodně nebylo účelem, nicméně hudba The Crescent, potažmo Enochian Crescent je opravdu TAK dobrá. Zdaleka nečekejte nic moc ortodoxního, ačkoliv se tak samotná skupina může na první pohled podle fotografií tvářit – ta muzika má opravdu otevřenou mysl a nebojí se nápaditosti, rozmanitosti, změny temp a nálad i poměrně široké variability v rámci jednotlivých skladeb, ačkoliv se jedná o relativně kratší kusy. Někoho by možná mohlo překvapit, že riffy jsou až nečekaně melodické, přesto se ovšem nedá tvrdit, že by The Crescent vyznívali nějak přehnaně melodicky nebo takříkajíc “měkce”. Výsledkem je poměrně ojedinělý black metal, který stojí někde na průsečíku progresivní, melodické a staroškolské větve svého žánru, avšak s tím dodatkem, že nejblíže má jednoznačně k té první.

Snad jediné, na čem “Risti” tak trochu ztrácí, je v mých očích fakt, že – a nemohu si pomoct, i přes změnu jména – navazuje na fenomenální opus “Black Church”. “Risti” – přestože se jedná o bezesporu úžasnou nahrávku, která mne velmi baví a asi hned tak nepřestane – totiž neobsahuje nějaké nepokrytě fantastické kompozice, jež by se téměř dotýkaly dokonalosti, jako tomu bylo na “Black Church” v případě třeba excelentní “Thousand Shadows” nebo geniální “Ghost of Saturn”, která je ve svých dvou minutách tak sugestivní, až se tomu nechce věřit. Tím ovšem neříkám, že by “Risti” neobsahovalo působivé písně – jako příklad mohu bez sebemenších problémů zmínit třeba uhrančivě vygradovanou “Sielunsyöjä”, lahůdkovým refrénem opepřenou “Lilitu” nebo kontrastně vystavěnou “Maankiertäjä”. Avšak pokud bych měl volit jeden jediný vrchol, nejspíše bych sáhnul po předposlední “Kahdeksas Kuoro” se skvostnými sbory. Jak vám jistě došlo z názvů songů, The Crescent v muzice tentokrát z velké části zpívají svým rodným jazykem (s výjimkou středu nahrávky v podobě “Lilitu”, “Eosphoros” a “Choronzon”), což je z mého pohledu další bonbónek, který ještě o něco dál navyšuje nevšednost už tak nepokrytě zajímavé desky.

Upřímně se přiznám, že jsem na “Risti” čekal opravdu hodně dlouho a také jsem toho od alba hodně očekával – o to více mě pak ve výsledku těší fakt, že konečný výsledek mě nijak nezklamal, ba právě naopak. Sice jsem prohlásil, že “Black Church” si aktuálně cením o něco výše, což je za současného stavu věcí pravda a zcela jasně mohu prohlásit, že kdyby se “Risti” nemuselo poměřovat s tímto opusem, dostalo by ode mě aspoň o půl bodu více, ale to nic nemění na faktu, že se mi nové album velmi líbí, čemuž asi trochu napomáhá i to, že jsem i přes vysoká očekávání překonání “Black Church” nepředpokládal. “Risti” nicméně zcela jasně dokazuje, že tahle skupina má jednoznačně smysl a velikou sílu i po výměně jména a odchodu jednoho z někdejších klíčových členů. The Crescent (Enochian Crescent) tak i nadále patří mezi mé velké oblíbence zcela právem.

The Crescent


Další názory:

Enochian Crescent je kapela, která v jistých kruzích vzbuzuje emoce blízké náboženské oddanosti. Sám jsem s nimi neměl dosud žádnou zkušenost, což jsem se rozhodl napravit poslechem alba “Risti”, vydaného již pod hlavičkou nové inkarnace kapely, The Crescent. “Risti” je plné velmi dobrého melodického black metalu, který sem tam sklouzne k progresivnějším vlnám, jindy se zase ocitne v poněkud folkové zahrádce. Tak či onak je to deska na poslech nesmírně příjemná, poměrně jednotná a zároveň dostatečně rozmanitá, aby posluchače nenudila. Tomu ostatně nahrává i hrací doba stěží přesahující čtyřicet minut, kterou bych ještě nedávno kritizoval jako nesmírně krátkou, ovšem dnes je to pro mne spíše příjemná změna. Velmi mě překvapilo, jak snadno se mi “Risti” dostalo pod kůži už při prvním přehrání, nevím ovšem, jestli nezačne po delší době posluchače nudit. Nic tomu však zatím nenasvědčuje. Kolega nade mnou jistě album rozebral dostatečně, a tak není třeba delších řečí. Za mě jasná a zasloužená osmička.
Zajus


Ov Hollowness

Ov Hollowness - The World Ends
Country: Canada
Genre: atmospheric black metal

Questions: H., Stick
Answers: Marc R.
Number of questions: 13

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Hello to Canada! How are you? Winter is slowly fading away here in the middle of European continent but there are still some snowy days and low temperatures… how is the weather in your region at the moment? Which type of weather do you like the most? Some photos on the band’s Facebook seem a little bit like you could be a fan of winter…

I thought and hoped that winter was over but today again I see snow falling. Winter is slowly fading away, but maybe not fast enough, it has been too cold, time for a change. I do like it though; visually it is quite nice and gloomy. I like photography as well as making music, so I try and get some decent shots of the season when I can.

When we mentioned winter… if there’s a season which is somehow connected with black metal music it would be winter for sure, especially with the genre’s most (in)famous form from early 90’s and also with the bands which inspire themselves in this period of time. However, black metal which used to be probably the most orthodox style later evolved into many avantgarde and experimental branches which are often rejected by many musicians who still play the raw form of black metal. To give a small example – I remember that one memeber of Finnish band Bestial Mockery once said in an interview that all black metal should be raw, aggressive and heavily influenced by punk and that no black metal song should be longer than three or four minutes… well, he probably wouldn’t consider Ov Hollowness to be black metal as well. Do you have an opinion on this “fight” between the traditional and alternative forms of black metal? Which of them do you prefer as a listener? Or do you enjoy both of them?

The feeling and mood of winter goes along with some elements or styles of black metal, not always though.

What happens in life and art is growth and change, things do not stay the same and if you are the kind of person who wants them to stay the same you will always be fighting against its’ true nature, and it will lead to problems. The more I come to learn about people and their behaviours; I can see the limitations in their thinking. Some people find comfort in defining things, in this case music. They do not like to accept things that do not fit into a nice little box, their minds can’t handle it. Always note when the word ‘should’ is used, is attention given to an idea or reality. For means of communication we put labels on things to try and define them, but it is only for getting points across. The true essence of anything is what it is, it is not its’ label or name, in this case black metal. People who need to define things or have things to follow are those that can’t think for themselves, they are like religious people, they need to be told what to do since they are unable to come to know things for what they truly are. It really is a lower level of thinking. I enjoy anything, anything that is good, quality.

In addition to the previous question and to the things you listen to – are there any bands you could name as your personal influences? The main reason I’m asking that is because some moments of the title track of your new album “The World Ends” reminds me the Swedish legend Bathory…

The Bathory references come up quite a lot but I have to be honest, I listened to some Bathory but not much, any similarities there are just coincidence. Burzum was an initial influence, not only for the sound but also for this ‘format’ of one man bands, sort of showing what can be done. My background comes from thrash; I think black metal is almost like taking thrash metal and embracing the darker sounds of it and focusing on that. Quite simply though, the bands that have influenced Ov Hollowness are Dark Funeral, Enslaved, ColdWorld, Lunar Aurora, Arckanum, Primordial, Emperor, Drudkh, Wolves in the Throne Room, and much more I suppose. Influence is not a straight forward thing, I mean there is so much in Ov Hollowness that I can’t really trace back to an influence so to speak, but I think that is just the natural part of creating anything.

Ov Hollowness is one-man project, same as your other bands Arkodaemik and Dethdrawn. Why is it so? Do you prefer working alone and making no compromises between yourself and eventual other members? Or you just haven’t find any suitable colleagues so far? Have you ever tried to be a part of a regular band (with more people, playing live and so…)?

I am more interested in making music – song writing. To play music for its’ own sake can be enjoyable but it’s not a priority for me. Of course many who are in bands write on their own as well then work it in to their band. To have a band is to be facilitating a whole different thing than just putting songs together on ones’ own, it takes a different type of commitment, I don’t have time for that, nor the interest to pursue it with the level of commitment required. The only reason I would consider it would be to put on a live show or to record, but there would have to be some interest out there to do so.

Ov Hollowness

The following question just suggests itself – do you think it would be possible to perform with Ov Hollowness live one day? Or do you plan to keep the band as a studio project only? As far as I know, Ov Hollowness have never played live so far, is that right?

No never played live, to do so I would have to learn the songs, haha.

From a recording stand point I would like to use musicians, maybe on the next album. It would be possible to perform live, I think it could be quite an interesting thing to happen, but there are no plans for that right now.

We already mentioned that Ov Hollowness is one-man project led by you which means – logically – that you play all the instruments and perform all the vocals. Which instrument was the first one you started playing on and how long do you play it? And which instrument do you enjoy playing the most?

I am a thrash guitar player at the core, so a riff maker I guess. I am actually quite pleased at how I was able to do the little keyboard work that I did manage to get done. Yeah, guitar for sure, and I don’t consider myself very skilled at it, again more of a song maker than a player.

Well, let’s talk about your new album now. It might seem like “The World Ends” is something like a big change for Ov Hollowness. The previous album was released under a small label Hypnotic Dirge Records which undoubtably has some quite interesting bands in its roster but Code666 is… different league I would say. How did you get in touch with them? Did you send some promos to the labels and they liked it, or they contacted you themselves? Do you think that releasing the album under suchlabel will change the situation around the band somehow?

Both labels have been great so far, different types of music on each for sure. I was contacted by Code666 and so far it has worked out quite well, still soon as it relates to the release of this album, but it’s good to get more exposure in Europe and other areas of the world, it seems my style is more European than North American as well. I am not sure what you mean by change the situation, I suppose the more music that gets out there, the more Ov Hollowness can be heard and that’s a cool thing.

“The World Ends” also has a very interesting cover art. The dead trees on the left and not-so-healthy-looking persons and garbage on the right really corresponds with the album’s title in my opinion. However – what is the meaning of those towers there? I would also like to know who created the artwork because I haven’t managed to find this information anywhere? Did you create it yourself?

I have done all my layout and art work in the past but this time around it was good to not have to worry about it as much. The cover was done by Dehn Sora. It can be difficult to collaborate with an artist to get the vision that suits both but this worked out really well as I liked the art work right away. I like the work he has done in the past as well, it is very unique. It just worked out, the image looks apocalyptic but I don’t think I even said to the artist the title at the beginning of creation. The image is to show a desolate kind of landscape, open to personal interpretations as well, but a thought on the towers could be the significance of something remaining, as in more solid, once many other things fall away and die.

Ov Hollowness - The World Ends

The music on “The World Ends” sounds complex and the songs hold together. I unfortunately haven’t had the opportunity to read lyrics (except of those two songs you put on Ov Hollowness’ Facebook, “Hoarfrost” and “Ov”) but judging according to the music only it might seem like a some sort of conceptual album; also just with the songs’ titles I can imagine they could be somehow connected between each other. So are there any same or at least similar thoughts behind all the songs?

A planned concept, no it was not, but it is a concept in the sense that these are words I wrote within the same year or more and so they reflect where I was at the time so the link between each other just happened on its’ own. I will post more lyrics for those that may be interested. If there is a general overall theme it could just be due to my personal evolution, growth, and learning’s, that being… well it is abstract also, could be interpreted in many ways. A reflection on life and mankind I guess, the world ends isn’t so much the physical world but the world that our minds create. There are always themes tied in with the path from personal suffering to something else, concepts like that. I have learned quite a lot about myself and life in the last few years, I have gained an ability to see existence in a very broad sense and objectify with heavy realism in many things, and these viewpoints come through in the words.

“The World Ends” is more than 75 minutes long. However today’s world is fast and most of the people take music just as a background, nothing more, and they’re not into spending so much time just with one record – or perhaps they just don’t want to do so. Don’t you think it might be a little bit counterproductive when many people just can’t concentrate on so much minutes of music and would enjoy it more with half playing time or so? I guess you’re not a musician who has to play “user friendly” music like people who are dependent on their income from music (I dare to guess you’re not living just from the music – if you are, I’m sorry!) but I still think that almost every musician cares whether people listen to his albums or not…

I certainly do not live off of music, in fact it costs money to do Ov Hollowness, and I could get into that more but perhaps another time. I don’t care about making money from this but it would just be nice to be able to cover recording costs.

Any creative process is affected by how people react to it, well what I mean is yes, I think musicians do care if people listen, and those that don’t, well might not be fully in touch with a certain reality of what they do.

Ov Hollowness

It is a great question you ask. I was actually surprised that the playing time kept coming up. I actually thought it was a good thing to have more material; I was a bit aloof to realizing I may be wrong on that. I have listened to this album, many times actually, I didn’t do that as much in the past, I am quite pleased with all of it, I really enjoy it. If the listener gets it and enjoys it, then the length shouldn’t be an issue. If someone is having a hard time waiting for the songs to end then this just isn’t for you. The last two tracks in some ways are bonus tracks, only because “End in View” was previously released and “Outro” is purely experimental, all the other songs just came to be, unlike many other bands out there, I don’t do ‘filler’ material. So yeah, knock off the last two tracks and you have would could be the main piece of the album. Now the album as a whole, long, yes, tracks themselves, naw there are countless bands out there that do songs this length, Enslaved, Wolves in the Throne Room, Winterfylleth, Agalloch, to name a few, it is the fans of those bands that may be more suited to listening to Ov Hollowness.

We have already mentioned that you have also some another projects. As far as I know there should be a band called Lost Resolve and there’s also a song called “Lost Resolve” on “The World Ends” album. Is there any connection between the project and the song?

It’s all part of my own work, so ideas and themes and riffs even, crossing into each other is going to happen. Perhaps a planned link between the two projects as well, I sometimes wonder if the couple tracks I have done (up to this point) for Lost Resolve should have just been Ov Hollowness songs. Whatever, it is what it is, there is another and maybe one more final Lost Resolve EP/album whatever in me so that might be it.

You recorded only one album for every of your other projects Lost Resolve, Arkodaemik and Dethdrawn so far. Do you have any plans with any of those three bands for the future?

As mentioned, maybe one more Lost Resolve release, somewhere down the road, but it’s going to take much perseverance to get it done, that could be said for all of these projects. With work and family life finding the time and energy can be quite difficult. There might be another Lost Resolve album is because I do have material for it, sitting there waiting. The same with Arkodaemik, it may be closer to being done than the others. That will just be a short album of heavy riff based black metal, material is about 75% complete. Dethdrawn interestingly I don’t have new material, yet it is the one project I feel more committed to making more of, we shall see. These projects really are more personal than Ov Hollowness in that they are more for me, to get out some ideas, self-released or whatever.

I have only one more question for you. I’ve been always wondering – why is it Ov Hollowness and not Of Hollowness? Does that “ov” have any special meaning? Thank you very much for your time and your answers. All the best!

Not really. ‘Ov’ is, like you say, another way of spelling ‘of’, and ‘of’ can be thought of meaning the same as the word ‘from’. That is what it means, it means from… from the hollowness.

Thank you very much for the interview, I appreciate the interest in the project, thanks.

Ov Hollowness - The World Ends


Ov Hollowness

Ov Hollowness - The World Ends
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal

Otázky: H., Stick
Odpovědi: Marc R.
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdravíme do Kanady! Jak se máš? Tady ve středu Evropy již zima pomalu ustupuje, ale občas se stále objeví nějaký zasněžený den a nízké teploty… jaké je právě počasí ve tvé oblasti? Jaký druh počasí máš nejraději? Některé fotky na Facebooku kapely trochu napovídají, že bys mohl mít rád zimu…

Myslel a doufal jsem, že už je zima pryč, ale dnes jsem opět viděl padat sníh. Zima sice pomalu ustupuje, ale možná ne dost rychle, pořád je chladno, už je čas na změnu. Nicméně se mi to líbí; vizuálně je to poměrně pěkné a ponuré. Fotografování mám rád stejně jako tvorbu hudby, takže se snažím udělat nějaké hezké fotky ročních období, když mohu.

Když jsme zmínili zimu… pokud je nějaké roční období spojené s black metalovou hudbou, pak je to jistě právě zima, zejména s (ne)chvalně proslulou žánrovou formou z počátku 90. let a také s kapelami, které se v tomto období inspirují. Nicméně, black metal, jenž býval nejspíše tím nejortodoxnějším stylem, se později vyvinul do mnoha avantgardních a experimentálních větví, jež jsou mnohdy odmítány hudebníky, kteří stále hrají tu syrovou formu black metalu. Abych dal malý příklad – pamatuji si, že jeden člen finské kapely Bestial Mockery kdysi v nějakém rozhovoru prohlásil, že veškerý black metal by měl být syrový, agresivní, ovlivněný punkem a že žádný black metalový song by neměl být delší než tři, čtyři minuty… inu, asi by za black metal nepovažoval ani Ov Hollowness. Máš nějaký názor na tento “souboj” mezi tradičními a alternativními podobami black metalu? Kterým z nich dáváš přednost jako posluchač? Nebo si užíváš obě?

Pocity a nálady zimy se s některými elementy nebo styly black metalu pojí, ale ne vždy.

V životě i v umění se odehrává růst a změny, věci nezůstávají pořád stejné, a pokud jste ten druh člověka, který chce, aby vše zůstalo při starém, vždy budete bojovat proti přirozené nátuře věcí, což povede k problémům. Čím více toho vím o lidech a jejich chování, tím více vnímám limity v jejich přemýšlení. Někteří lidé se cítí pohodlně ve vymezování věcí, v tomto případě hudby. Neradi akceptují věci, které se nevejdou do jejich pěkné malé krabičky, jejich mysl to nezvládne. Všimněte si, že vždy při použití slova “mělo by” směřuje pozornost k myšlence nebo skutečnosti. Z důvodů komunikace věcem dáváme nálepky a snažíme se je definovat, ale je to jen pro usnadnění. Pravá esence čehokoliv je tím, čím je, a není toho jeho nálepka nebo jméno, v tomto případě black metal. Lidé, kteří potřebují věci vymezovat nebo něco následovat, jsou ti, kteří neumí myslet sami za sebe, jsou jako nábožní lidé, potřebují, aby jim někdo řekl, co mají dělat, protože sami nedokážou poznat, jaké věci doopravdy jsou. Je to opravdu nižší úroveň myšlení. Já si užívám vše, vše, co je dobré, kvalitní.

V návaznosti na předchozí otázku a na věci, které posloucháš – jsou zde nějaké kapely, které bys mohl jmenovat jako své osobní vlivy? Hlavní důvod, proč se ptám, je, protože některé momenty titulní skladby tvého nového alba “The World Ends” mi připomínají švédskou legendu Bathory…

Odkazy na Bathory se objevují docela dost, ale abych byl upřímný, poslouchal jsem něco od Bathory, ale ne moc, jakékoliv podobnosti jsou jen náhoda. Prvotní inspirací byl Burzum, nejen co do zvuku, ale i do onoho “formátu” jednočlenné skupiny, ve smyslu ukázky, co lze dokázat. Osobně vycházím spíše z thrashe; myslím si, že black metal je skoro jako thrash metal s důrazem na temnější sound. Nicméně ve zkratce, kapely, které ovlivnily Ov Hollowness, jsou Dark Funeral, Enslaved, ColdWorld, Lunar Aurora, Arckanum, Primordial, Emperor, Drudkh, Wolves in the Throne Room a myslím, že i mnohé další. Ovlivnění ale není úplně zřetelná věc. Chci říct, že v Ov Hollowness je toho tolik, že opravdu nemůžu takříkajíc vystopovat všechny vlivy, ale domnívám se, že je to jen přirozená součást jakékoliv tvorby.

Ov Hollowness je jednočlenný projekt, stejně jako tvé další kapely Arkodaemik a Dethdrawn. Proč tomu tak je? Dáváš přednost pracovat sám a nadělat žádné kompromisy mezi sám sebou a případnými dalšími členy? Nebo jsi jen doposud nenašel žádné vhodné kolegy? Byl jsi někdy členem regulérní skupiny (s více lidmi, hraním živě a tak…)?

Spíše mě baví tvorba hudby – komponování. Hrát hudbu jen pro její vlastní podstatu může být také zábavné, ale není to pro mě priorita. Samozřejmě, spousta těch, kteří jsou v kapelách, také píšou sami za sebe a pak na tom jen pracují se svou kapelou. Se skupinou může být celá záležitost snadnější, než když člověk dává skladby dohromady sám, ale vyžaduje to odlišný druh přístupu, na což já nemám čas, ani zájem usilovat o to na takové úrovni, jaká by byla potřeba. Jediná situace, za které bych to zvažoval, by byla realizace koncertu nebo pro nahrávání, ale v tom případě by zde pro to musel být zájem.

Ov Hollowness

Následující otázka se sama přímo nabízí – myslíš, že by bylo možné někdy vystoupit s Ov Hollowness živě? Nebo máš v plánu skupinu udržet jen jako studiový projekt? Pokud vím, tak Ov Hollowness živě zatím nikdy nehráli, je to tak?

Ne, nikdy se živě nehrálo, to bych se totiž musel ty skladby naučit, haha.

Z nahrávacího hlediska bych ale hudebníky rád využil, možná na příští desce. Bylo by pak možné vystupovat i živě, myslím, že by to mohla být poměrně zajímavá věc, ale aktuálně není nic v plánu.

Už jsme zmínili, že Ov Hollowness je jednočlenný projekt vedený tebou, což znamená – logicky – že hraješ na všechny nástroje a staráš se o všechny vokály. Na jaký nástroj jsi začal hrát jako první a jak dlouho na něj hraješ? A hraní na jaký nástroj si užíváš nejvíce?

V jádru jsem thrashový kytarista, takže tvůrce riffů, řekl bych. Ve skutečnosti jsem ale dost spokojený s tím, jak se mi podařila menší práce s klávesami, do níž jsem se pustil. Ano, zcela jistě kytara, ale nepovažuji sám sebe za moc zkušeného hráče, jsem spíše skladatel než muzikant.

Dobrá, pojďme se nyní bavit o tvém novém albu. Mohlo by se zdát, že “The World Ends” je pro Ov Hollowness velkou změnou. Předchozí deska vyšla pod malým labelem Hypnotic Dirge Records, jenž má na své soupisce nepochybně několik velmi zajímavých skupin, ale Code666 je… jiná liga, řekl bych. Jak ses s nimi dostal do kontaktu? Rozesílal jsi firmám nějaká proma a jim se to líbilo, nebo tě kontaktovali sami? Myslíš, že vydání alba pod takovou firmou nějak změní situaci okolo kapely?

Obě firmy byly až doposud skvělé, dozajista odlišné typy muziky. Code666 mě kontaktovali sami a prozatím to funguje skvěle, vzhledem k vydání alba je sice brzo soudit, ale je dobré dostávat více ohlasů z Evropy a dalších částí světa, také to vypadá, že můj styl je spíše evropský než severoamerický. Nejsem si jistý, co máš na mysli tou změnou situace, ale předpokládám, že čím víc muziky se dostane ven, tím víc bude o Ov Hollowness slyšet, což je super věc.

“The World Ends” má také velmi zajímavý obal. Mrtvé stromy nalevo i nepříliš zdravě vypadající osoby a smetí napravo podle mě opravdu korespondují s názvem desky. Nicméně – jaký je význam oněch věží? Také bych se rád zeptal, kdo obal vytvořil, protože se mi nepodařilo tuhle informaci nikde najít. Vyrobil jsi jej sám?

V minulosti jsem vyrobil všechnu grafiku a artworky, ale tentokrát bylo docela dobré se o to nemuset starat. Obal vytvořil Dehn Sora. Může být docela obtížně spolupracovat s umělcem, aby vznikl obraz, který bude vyhovovat oběma, ale tohle fungovalo opravdu dobře a já si přebal zamiloval ihned. Líbí se mi také jeho práce z minulosti, je velice unikátní. Prostě to tak vyšlo, obraz vypadá apokalypticky, ale nepamatuji si, že bych autorovi vůbec říkal název na začátku tvorby. Obrázek má ukazovat zpustošenou krajinou, ale je i otevřený pro vlastní interpretace, nicméně myšlenka ohledně těch věží by mohla být zobrazením čehosi pozůstalého, pevného, zatímco spousta jiných věcí upadá a umírá.

Ov Hollowness - The World Ends

Hudba na “The Worlds Ends” zní komplexně a skladby drží pohromadě. Bohužel jsem neměl možnost si přečíst texty (s výjimkou dvou písniček, které jsi umístil na Facebook Ov Hollowness, “Hoarfrost” a “Ov”), ovšem soudě jen dle muziky se může zdát, že o jistý druh koncepčního alba jde; také u názvů skladeb bych si dokázal představit, že by mohly být nějak vzájemně propojené. Jsou tedy za všemi songy nějaké stejné nebo aspoň podobné myšlenky?

Ne, nebyl to žádný plánovaný koncept, ale je to koncept v tom smyslu, že jsou zde texty, které jsem napsal v rámci jednoho roku, a tudíž odrážejí, kde jsem se v té době nacházel, takže pojítko mezi nimi vzniklo samovolně. Zveřejním ještě více textů pro ty, které by to mohlo zajímat. Jestli je zde nějaké obecné celkové téma, mohl by to snad být můj osobní vývoj, růst a poznaní, že existence… no, je to také abstraktní a mohlo by to být interpretováno různými způsoby. Odraz života a lidstva, řekl bych, konec světa nikoliv ve smyslu fyzického světa, nýbrž světa, který vytváří naše mysl. Vždy jsou zde témata svázaná s cestou od osobního utrpení k něčemu jinému, takové koncepty. Sám o sobě jsem se toho za poslední roky dost naučil, získal jsem schopnost vnímat existenci ve velmi širokém smyslu a na spoustu věcí nahlížet těžce realisticky, tato hlediska pak procházejí i texty.

“The World Ends” je dlouhé víc jak 75 minut. Nicméně dnešní svět je rychlý a většina lidí hudbu bere jen jako pozadí, nic víc, nemůžou strávit tolik času jen s jednou nahrávkou – nebo možná ani nechtějí. Nemyslíš, že to může být i trochu kontraproduktivní, když se tolik nedokáže koncentrovat na tolik minut hudby a album by si užili víc třeba s poloviční hrací dobou? Tuším, že nejsi hudebník, který musí hrát “user friendly” hudbu jako lidé, kteří jsou na příjmu z hudby závislí (dovolím si předpokládat, že se hudbou neživíš – pokud ano, omlouvám se!), ale pořád si myslím, že každý muzikant se stará o to, jestli lidé jeho desky poslouchají…

Z hudby určitě nežiju, vlastně mě Ov Hollowness peníze spíš stojí, mohl bych se tomu věnovat víc, ale spíš až někdy jindy. Nestarám se o vydělávání peníze tímhle, ale bylo by docela pěkné pokrýt aspoň náklady na nahrávání.

Jakýkoliv kreativní proces je ovlivněný tím, jak na něj lidi reagují, čímž mám na mysli, že ano, hudebníci se určitě starají o to, jestli lidé poslouchají, a ti, kteří ne, nejspíš nejsou tak úplně nohama na zemi.

Ov Hollowness

Je to skvělá otázka, na kterou se ptáš. Vlastně jsem byl překvapen, jak moc hrací čas narůstal. Ve skutečnosti jsem se domníval, že je lepší mít víc materiálu; příliš jsem si neuvědomoval, že bych se v tom mohl mýlit. Album jsem poslouchal vlastně opravdu hodněkrát, což jsem v minulosti moc nedělal, a jsem naprosto spokojený se vším, opravdu si ho užívám. Pokud se k němu dostane posluchač a užívá si ho, pak by se délka neměla řešit. Pokud se někdo nemůže dočkat, až písničky dohrají, pak to jednoduše není pro něj. Poslední dvě skladby jsou v jistém smyslu bonusové, protože “End in View” již dříve vyšla a “Outro” je čistě experimentální, ostatní písně prostě přišly, na rozdíl od jiných skupin nedělám “vyplňovací” materiál. Čili pokud nebudeš počítat poslední dva songy, dostaneš tu hlavní část desky. Nyní je to album dlouhé, to ano, i skladby samotné, ale existuje spousta skupin, jež dělají podobné stopáže, Enslaved, Wolves in the Throne Room, Winterfylleth nebo Agalloch, abych jich pár jmenoval, takže poslech Ov Hollowness je možná vhodnější pro fanoušky právě těchto skupin.

Již jsme zmínili, že máš i další projekty. Pokud vím, měla by existovat skupina se jménem Lost Resolve, přičemž na desce “The World Ends” je také song s názvem “Lost Resolve”. Je zde nějaká spojitost mezi projektem a skladbou?

Všechno je to součást mojí vlastní práce, takže se občas stává, že nápady, témata a dokonce i riffy se mezi sebou kříží. Možná je to také plánované pojítko mezi oběma projekty, občas si říkám, jestli pár skladeb, které jsem (až doposud) udělal pro Lost Resolve, nemělo být spíše písničkami Ov Hollowness. Tak či tak, je to, co to je, mám v sobě další a možná poslední EP/album Lost Resolve, takže tím to může být.

S dalšími projekty Lost Resolve, Arkodaemik a Dethdrawn jsi prozatím nahrál vždy jen jedno album. Máš do budoucna ještě nějaké plány s jakoukoliv z těchto tří skupin?

Jak již bylo zmíněno, možná bude ještě jedna poslední nahrávka Lost Resolve, pomalu je to na cestě, ale bude potřeba hodně vytrvalosti, abych to dokončil, což lze ale říct i o těch ostatních projektech. Se zaměstnáním a rodinným životem je občas obtížné najít si čas a energii. Další album Lost Resolve může vzniknout, protože už mám pro něj materiál, který tu čeká. To samé s Arkodaemik, který je asi blíže dokončení než ty ostatní. To bude jen krátké album tvrdých riffů se základem v black metalu, materiál je z přibližně 75% hotový. Pro Dethdrawn překvapivě žádný nový materiál nemám, ačkoliv jde o projekt, jehož pokračováním jsem zaujatý víc, ale uvidíme. Tyto projekty jsou pro mě osobnější než Ov Hollowness, protože jsou víc jen pro mě, jenom dostat ven nějaké nápady, samovydáním nebo jakkoliv.

Mám pro tebe jednu poslední otázku. Vždy jsem přemýšlel – proč Ov Hollowness a ne Of Hollowness? Má ono “ov” nějaký speciální význam? Děkujeme mnohokráte za tvůj čas a tvé odpovědi. Ať se daří!

Ne tak úplně. “Ov” je, jak říkáš, jen jiný přepis “of”, přičemž “of” může být chápáno i ve smyslu slova “from” [“z”]. Tohle je ten význam, znamená to z… z prázdnoty [“from the hollowness”].

Díky moc za rozhovor, vážím si zájmu o tento projekt, díky.

Ov Hollowness - The World Ends


In Vain – Ænigma

In Vain - Ænigma
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 11.3.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Against the Grain
02. Image of Time
03. Southern Shores
04. Hymne til havet
05. Culmination of the Enigma
06. Times of Yore
07. Rise Against [bonus]
08. To the Core
09. Floating on the Murmuring Tide

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 9/10
Ježura – 9/10
Kaša – 9/10
Atreides – 9/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsem přibližně před rokem a půl začínal psát hudební recenze, měl jsem několik vysněných kapel, jejichž hudbu jsem chtěl čtenářům představit. Šlo samozřejmě o mé hudební favority, převážně ty, jejichž tvorbu jsem považoval za nedoceněnou. Na několik z těchto interpretů již došlo a dnes jsou na řadě další – norští progresivci In Vain – a já zjišťuji, že jsem na svá bedra tentokrát naložil úkol nelehký. Proč tomu tak je vysvětlím na následujících řádcích.

In Vain hudební scénu zaujali již svým debutem v roce 2007. Album “The Latter Rain” znělo nesmírně vyzrále, přetékalo hudebními nápady a mohlo se chlubit jejich precizní realizací. Mám-li být zcela upřímný, “The Latter Rain” by se mohlo snadno řadit mezi desítku mých nejoblíbenějších metalových alb. S jeho nástupcem “Mantra”, které po několika odkladech spatřilo světlo světa v roce 2010, to bylo zpočátku stejné. Vysoká kvalita, skvělé nápady, bezchybná realizace. Pravdou však je, že zatímco debut se v mých očích stále skví jako blyštivý diamant, jeho pokračovatel během posledních tří let maličko zeslábl, ztratil trochu kouzla a částečně upadl v zapomnění. Řečeno čísly, jestliže debut je stále jasná desítka, “Mantra” bych dnes ohodnotil hodně silnou devítkou.

Zdlouhavý úvod sloužil jen k tomu, abych přiblížil, o jaké úrovni zde mluvíme. In Vain jsou špičkovou kapelou už deset let po svém založení a tak od nich nelze očekávat nic než čisté zlato. V hrubých obrysech by se dalo říct, že se In Vain drží ve vyjetých kolejích – pokud tak můžeme označit melodický a progresivní metal sahající k jeho deathovým i blackovým odnožím. In Vain se nikdy nebáli přitlačit na pilu, nasadit rychlé tempo a krkavčí vokál, stejně tak ovšem rádi zvolňovali, pracovali s jemnými melodiemi a využívali čistého zpěvu. Právě zpěv je první věc, která vás na novince zaujme. Stejně jako v minulosti jde o jednu z nejzajímavějších stránek alba. Zatímco u většiny kapel je standardem jeden zpěvák a několik hlasových poloh, In Vain sází na pětici hlasů sahajících od čistého zpěvu přes hluboký murmur až po jedovatý jekot. Společným jmenovatelem je jejich preciznost. Žádný zpěv na “Ænigma” nikdy nezní falešně či jednoduše nevkusně, vše je promyšlené a skvěle zvládnuté. Na rozdíl od minulosti zde má vyšší váhu čistý zpěv, což vyvažuje hudba samotná, která na mě působí o něco tvrdším dojmem. Téměř každá skladba je ověnčena silným refrénem, který se snadno zaryje do paměti, ovšem ne vždy má roli hlavního motivu.

Z pohledu kompozic samotných se může zdát, že kapela ubrala na komplikovanosti skladeb. Jelikož kapela méně často zpomaluje, skladby plynou přímočařeji. I tak ale nejde při prvních posleších o úplně jednoduchou záležitost a deska tak svá tajemství uvolňuje opravdu pomalu a postupně. Svou roli zde hrají nenápadné, ale mocné orchestrace. Nějaký ty klávesy nalezneme všude, oproti předchůdcům jsou však již téměř výhradně čistě náladotvornou záležitostí. I tak ale i zde kapela odvedla práci bezchybnou.

U alba, jakým je “Ænigma”, by možná nebylo nejvhodnější popisovat jednotlivé kompozice, protože svou sílu vyjeví spíše jako celek než jako jednotlivé části. I tak se ale o pár klíčových bodů pokusím. Otvírák “Against the Grain” navazuje na tradici, kterou In Vain začali skladbou “Captivating Solitude” na minulém albu, tedy pár sekund dlouhý úvod následovaný okamžitým nástupem tvrdého metalu. Již v první minutě napočítáte tři zcela odlišné vokály, aniž by však hudba působila jakkoliv přeplácaně. Skladba se točí okolo silného refrénu, ovšem kromě něj může nabídnout mnohé další pochoutky, zmiňme třeba masivní, avšak nesmírně melodický závěr. “Image of Time” je komplikovanější, klíčovou roli zde hrají výtečné bicí a několik vyloženě nádherných momentů, o něž se zasloužily kytary. Pravý skvost pak přichází v její druhé polovině: změna tempa, několik různých nálad a nádherná kombinace mnoha vokálů. “Southern Shores” je krátká akustická předehra stavící základy pro “Hymne til havet”, která je, jak se píše již v jejím názvu, skutečnou hymnou s již tradičně skvělým zpěvem a povedeným sólem.

“Culmination of Enigma” asi nejvíce připomíná starší tvorbu a skoro bych se nedivil, kdyby byly její základy položeny již v době, kdy kapela připravovala své minulé album. Kytarově zaměřená kompozice srší energií a v její druhé polovině přijde i vytoužené zvolnění, atmosférické povídání nápadně připomínající indiánskou “Wayakin (The Guardian Spirit of Nez Perce)” z již zmíněného alba. “Times of Yore” je dalším skvostem s výtečnou souhrou kytar a neúnavnými kopáky. Schopnost Stiga Reinhardtsena nezvolnit ani v jemnějších momentech jsem obdivoval už na debutu a nejinak tomu je i na dnes recenzované desce. Netradičním krokem je umístění bonusové skladby “Rise Against” již na místo sedmé stopy alba, tedy na ne jeho úplný konec. To však vůbec nevadí – píseň zapadá, kvalitativně se svým společnicím snadno vyrovná a její jediná slabost tak tkví snad v podobnosti s “Culmination of Enigma”. Blížíme se konci alba. “To the Core” je nejtvrdší skladbou, neúnavně drtí posluchačovy ušní bubínky a to i přesto, že v její druhé polovině hlavní roli převezme čistý zpěv.

Vše směřuje k závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”, která je se svými devíti minutami nejdelší skladbou alba. Elegantně shrnuje všechny důvody, proč je hudba In Vain tak výjimečná. První minuta se odehraje ve víceméně tradičním duchu atmosférického metalu s vlivem hned několika jeho odnoží. Kouzla se začnou však dít až v minutě druhé, kdy skladba zvolňuje a prostor dostává nádherný saxofon. Ke stejnému účinku ho kapela využila ve skvělé “I Total Triumph” z debutového alba, a i když to byla skladba o něco silnější, i zde jde o příjemné překvapení. “Floating on the Murmuring Tide” několikrát změní tempo, přijde jemné kytarové sólo a ke konci i další chvíle pro saxofon. Vše do sebe skvěle zapadá, a proto je pro mě závěrečná skladba nejlepší písní alba, byť je jen o chloupek lepší než její kolegyně.

In Vain

Nyní se vraťme k zodpovězení otázky, proč pro mě není recenzování třetího počinu In Vain pouze radostnou záležitostí. “Ænigma” totiž není dokonalá. Totiž, ona vlastně dokonalá je, a v tom tkví její potíž. Dlouho jsem si lámal hlavu hledáním, co mi na albu nesedí, proč z něj nejsem tak nadšený jako z alb předchozích. Jediné rozumné vysvětlení je, že jeho až laboratorní preciznost tak trošku odstraňuje všechnu zábavu. Jeho čistota a bezchybnost kazí jeho charakter. Přestože je emotivní a má silnou náladu, působí sterilně.

Jak tedy takové album ohodnotit? Rozhodně to není jednoduché. Jediná má výtka je čistě subjektivní. Jinak jde o album excelentní, jak již bylo řečeno na předchozích řádcích. Bodově to vidím na 8,5/10, což je i tak číslo opravdu vysoké. “Ænigma” je, jednoduše řečeno bezchybné, ovšem postrádá šarm svých dvou starších bratrů. Sám se k němu nejspíše moc často vracet nebudu, ovšem to neznamená, že ho nemůžu doporučit vám. In Vain každopádně zůstávají jednou z nejzajímavějších kapel v progresivním extrémním metalu.


Další názory:

Nory In Vain bedlivě sleduji již od jejich debutu “The Latter Rain” a prozatím mě tato kapela ještě nezklamala, ba právě naopak – i na svém třetím majstrštyku “Ænigma” dokazuje, že jde o záležitost nesmírně kvalitní, vlastně jde možná o doposud nejlepší desku In Vain. Z prvních dvou počinů u mě s odstupem času vede “The Latter Rain”, ovšem “Ænigma” jej kvalitou podle mého vyrovnává a navrch vyhrává na větší vyrovnanost, která ovšem skupině nijak nezabraňuje v tom, aby šlo stále o poslech velmi rozmanitý a doslova narvaný nápady. Dovolím si tvrdit, že jisté momenty jsou takřka dokonalé, nebo se dokonalosti přinejmenším blíží. Taková je třeba čistě zpívaná pasáž “Against the Grain”, která se poprvé objeví okolo dvou a půl minut, nesmírně působivý závěr “Image of Time” (asi půjdu proti proudu, ale “Image of Time” bych pod nátlakem zvolil jako nejlepší skladbu “Ænigma”) nebo některé klávesové rejstříky v “Culmination of the Enigma”… ono by se toho ale našlo o dost víc… Řeknu to jinak, jak moc si těchto Norů cením – pokud existuje jedna jediná kapela, jež se v budoucnu stane králem progresivního metalu, já osobně bych všechny svoje prachy vsadil na to, že to budou In Vain. A to už něco znamená!
H.

In Vain

In Vain jsou tak trochu nadpozemský úkaz a svým novým albem jedině potvrzují, že renomé, jaké si vydobyli deskami “The Latter Rain” a “Mantra”, je zasloužené každým coulem. “Ænigma” sice není tak členité jako oba jeho předchůdci a nepřekvapuje ani nečekaným feelingem, jako se to povedlo “Mantra” a její jedinečné jižanské náladě, ale ve své relativní (a tu relativitu je zde potřeba opravdu hodně zdůraznit) prostotě opět exceluje. Je to dech beroucí kombinace pěti zcela fenomenálních vokálů a bezmála dokonalé instrumentální stránky, která fascinuje propracovaností a skladatelskou vyzrálostí, jaké není napříč hudebním spektrem rozhodně na rozdávání. Na “Ænigma” není jediná slabší skladba, jen osm klenotů. In Vain se s touto deskou dostali na dohled od geniality. Pokud se v budoucnu ještě překonají a pokud je na světě nějaká spravedlnost, nejenže to bude další nádherný hudební zážitek, ale sama kapela dosáhne na nesmrtelnost. Na shledanou v Top5 2013…
Ježura

Třetí album severských progresivců In Vain, které se schovává pod titulem “Ænigma”, je jasným důkazem, jak tahle kapela roste s každým dalším počinem, který vypustí do světa. Neřekl bych, že se stylově koná nějaká revoluce, protože od minulé “Mantra” zůstala zachována všechna poznávací znamení, nicméně komplexnost a technický pokrok je patrný hned v průběhu první písně “Against the Grain”, která se nese v duchu toho nejlepšího z Opeth, ale stále s dodatkem vlastního ksichtu, jejž už není problém rozpoznat. Těžko vybírat skladby, které by nějak vyčnívaly, protože síla “Ænigma” tkví především v její celkové vyrovnanosti a nápaditosti. Je jedno jestli jste příznivci kratších a přístupnějších songů jako “Image of Time”, nebo naopak rozmáchlých atmosférických ploch, ve kterých je každý tón dotažen do absolutního detailu, jako v závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”. Každý by si měl najít to své, což sice obvykle zavání jistou prvoplánovitostí, či naopak roztěkaností materiálu, ale v případě In Vain je to myšleno v dobrém smyslu slova. Skvělá deska, u které nemám žádné obavy, že by příznivce progresivně laděného death metalu nepotěšila. Závěrečné hodnocení snad vystihuje fakt, že “Ænigma” je doposud nejlepším albem tohoto souboru, na které rozhodně nebude lehké navázat.
Kaša

In Vain

Vtěsnat a co nejpřesněji vystihnout své pocity z aktuálního počinu Norů In Vain do jednoho krátkého odstavečku, je úkol vskutku nelehký. Ostatně, nacpat slušné kvantum superlativů na pár řádek tak, aby výsledek nevypadal podobně, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, se nepovede hned tak komu – stejně jako nahrát pestrou a propracovanou desku naditou nápady od sklepa až k podkroví, kterou “Ænigma” rozhodně je. Na ploše necelé hodiny In Vain vystřídají opravdu úctyhodnou směsku nejrůznějších podob, ať už instrumentálních, ale především vokálních. Pětice hrdel svůj potenciál rozvíjí v plné šíři a nezbývá mi než smeknout, jak ve všech případech působí vokály přirozeně a jsou s pečlivostí In Vain vlastní zasazeny do příslušných aranží. Ty jsou vyšperkované do posledních detailů a nic není ponecháno náhodě, celá nahrávka se nese v duchu vyrovnanosti a zastoupení tvrdých pasáží, melodických vyhrávek a atmosférických ploch, je zhruba stejné. Nemohu tvrdit, že bych některou z těchto poloh vyloženě preferoval, přesto mi “Ænigma” o maličko více sedí v klidnějších pasážích, melodických vybrnkávačkách doprovázených čistým zpěvem. Stejně tak nemohu ani tvrdit, že by zbytek alba jakkoliv zaostával, provázanost jednotlivých prvků v kompaktní celek funguje, jak má, a výsledný dojem, nabízející n+1 neskutečných, ba téměř dokonalých momentů, riffů, melodií, je bezezbytku pohlcující.
Atreides

Ačkoli In Vain vytvořili poměrně odlišné dílo oproti předchůdci “Mantra”, neznamená to, že by šli kvalitativně dolů a poklesl jejich extrémně vysoký nadstandard, který kapela již od počátku svého účinkování předvádí. “Ænigma” je album méně atmosférické, ale na druhou stranu přímočařejší, hýřící nápady a náhlými zvraty. Norové se na desce nepouští do nějakých kvapíků a drží své tempo na uzdě. A právě z toho září jakási aura vyzrálosti a rozvážnosti, která se nad posluchači vznáší po celé délce. In Vain předvádí strhující vokální vystoupení, doprovázené neméně důležitými kytarami, což tvoří perfektní mix, který je nejvýstižněji zvěčněn zřejmě ve druhé “Image of Time”. I když je album opravdu silné jako celek, několik momentů přeci jen vypíchnu, namátkou třeba náhlá zvolnění temp a užití mluveného slova v písních “Culmination of the Enigma” či “Rise Against”. Dále zmíním již probrané, refrén “Image of Time”, který si budu pobrukovat ještě hodně dlouho, nebo závěrečnou “Floating on the Murmuring Tide”, která víceméně dokonale demonstruje to, co jsem napsal v celém svém příspěvku výše, a je zřejmě tím nejlepším, co seveřané na novém albu vyplodili. Mé hodnocení je takové, jaké je a neptejte se mě, proč není ještě vyšší, když jsem vlastně nevyslovil známky kritiky… sám nevím.
Skvrn