Archiv štítku: black metal

Cradle of Filth – Midian (2000)

Cradle of Filth - Midian
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 30.10.2000
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. At the Gates of Midian
02. Cthulhu Dawn
03. Saffron’s Curse
04. Death Magick for Adepts
05. Lord Abortion
06. Amor e morte
07. Creatures That Kissed in Cold Mirrors
08. Her Ghost in the Fog
09. Satanic Mantra
10. Tearing the Veil from Grace
11. Tortured Soul Asylum

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10,
Earthworm – 7,5/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takovou tu „zlatou“ éru Cradle of Filth podle mě odstartovalo album „Dusk… and Her Embrace“ a zakončuje jej (upozorňuji, že jsem si to takhle rozdělil já sám) právě recenzované „Midian“. Na své dva předchůdce (kromě zmiňovaného „Dusk… and Her Embrace“ ještě „Cruelty and the Beast“) sice „Midian“ nemá, ale pořád je to vydatná porce starých dobrých Cradle of Filth, která stojí za poslech.

Desku otevírá intro „At the Gates of Midian“, a jestli jsem měl někdy na téhle kapele něco rád, byla to právě intra. Cradle of Filth tyhle předehry a mezihry vždycky uměli a otvírák k „Midian“ není výjimkou. Pěkně napěchované atmosférou dostatečně navnadí na první pecku „Cthulhu Dawn“, ve kterou nakonec plynule přechází. Jak už jsem řekl v úvodu, v téhle době to Danimu a jeho kumpánům šlapalo na výbornou. Rychlé tempo a spád, žádná jednotvárnost, takže se člověk nenudí. Všemu vévodí bohatě využívané klávesy a do popředí vytažený zpěv samotného principála Daniho Filtha, který ještě v době „Midian“ neměl zdemolované hlasivky nekonečnými turné, takže do toho jde naplno (jen tak na okraj, nedávno jsem se díval na rok po „Midian“ vydané DVD „Heavy Left-Handed and Candid“ a Dani to tam chvílemi žene do takového ječáku, že to mikrofon prostě nezvládá, takovou měl tenkrát formu).

Dalších pár songů můžeme v našem putování tracklistem přeskočit, protože se odehrávají podle stejného mustru jako „Cthulhu Dawn“ (tím nechci říct, že by to bylo na jedno brdo, prostě jen žádné stylové výkyvy) a zastavíme se až u páté „Lord Abortion“ (která jen tak mimochodem figurovala na soundtracku k filmu „Cradle of Fear“, s nímž mají Cradle of Filth mnohem víc společného než jen iniciály). Ne, že by to oproti předchozím skladbám byla nějaká velká změna, jen je to moje oblíbená pecka, tak proč ji nezmínit. Vysokou laťku kvality neshazuje ani následující „Amor e morte“.

Na řadě máme další intro (nebo spíš mezihru) „Creatures That Kissed in Cold Mirrors“, opět je to kvalita a zároveň předehra před největším hitem alba. Správně tušíte, že mám na mysli právě „Her Ghost in the Fog“. Jeden z těch songů, kterým se Cradle of Filth „udělali“ a zároveň je to dnes už jediná pecka, kterou z „Midian“ hrávají na koncertech, navíc doplněná výborným klipem. A její zařazení do druhé půlky desky napomáhá mojí teorii, že přestože i na začátku jsou dobré songy, s přibývajícími minutami je „Midian“ lepší a lepší a nejlepší je až na samotném konci.

Po vyřčení mé teorie v předchozím odstavci vám musí být jasné, které písničky se mi líbí nejvíc. Ano, správně, poslední dvě. Po další mezihře „Satanic Mantra“ totiž přicházejí „Tearing the Veil from Grace“ a „Tortured Soul Asylum“. Tyhle skladby považuju za to nejlepší, co kdy Cradlové stvořili. Možná nejsou na první poslech tak nápadné jako „Her Ghost in the Fog“, ale neméně (spíše ještě více) kvalitní. Opravdu výborné.

Naše pouť tracklistem je u konce, takže se chýlí ke konci i samotná recenze. Myslím, že to nemá cenu dál rozpitvávat, tudíž budu stručný, protože hudbu Cradle of Filth většina z vás stejně zná. I když není „Midian“ zrovna nejčerstvější, pořád je to sakra dobrá deska a pokud jste ještě neměli tu čest, stojí za vaši pozornost.


Marduk – Rom 5:12 (2007)

Marduk - Rom 5:12
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.4.2007
Label: Blooddawn Productions

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

“Rom 5:12” je druhé album Marduk se stále ještě novým vokalistou Mortuusem. Zatímco předchozí řadovka “Plague Angel” byla zkouška ohněm jak pro právě příchozího pěvce, tak i pro zbytek kapely, na “Rom 5:12” se nemusela kapela už nijak omezovat. Nová krev vlila Marduk do žil spoustu sil, všechny trumfy hrály jen pro ně a Švédové příležitost využili a onoho roku 2007, kdy “Rom 5:12” vyšlo, zatřásli samotným peklem.

Od první vteřiny “The Levelling Dust” vás Marduk uvrhnou do bahna a hnusu. Rychlé a nenávistné, nelidské. Taková je i následující “Cold Mouth Prayer”. Mortuus hned od začátku exceluje a jeho chorobný vokál proniká až do morku kostí. To snad ani není člověk, to je ďábel, jenž má v hrdle čiré zlo. A svým hlasem cituje samotnou Smrt.

“And as an echo of the black death, still lingers forgotten under the song of the wind”
(The Levelling Dust)

První dva zářezy jsou misantropickým vyhlazením, ale stále jen předzvěstí věcí příštích. V extrémních obrátkách Marduk zabíjejí, ale v těch pomalých mučí a trýzní. Imago Mortis” sdírá kůži z těl, dokud nezbude jen hnijící maso, aby tu krvavou a zuboženou hromádku, jež zbyla, opět zasypali vědrem nenávisti s názvem “Through the Belly of Damnation”. Ani následující funerální mezihra “1651” neskýtá odpočinek. Spíše naopak. Vypjatá koncentrace strachu, nad kterou ční Mortuusův temný recitál. A to jsme teprve v polovině.

Honest like a mother’s love, a spear of famine, a wingless dove,
raging teeth and the pang of death,
to carve out a fourth from the curse that is man
(Through the Belly of Damnation)

Naprostým vrcholem celého “Rom 5:12” je “Accuser / Opposer”, kde fascinace hnusem a odporností dosahuje maxima. Pomalá a bolestivá oslava morbidity, z níž mrazí v zádech. Tomu konkuruje už jen další hrůzný kostlivec v podobě “Womb of Perishableness” s přenádherným sólem.

“I ate of death to cleanse my flesh of god,
to make me thy entrance to the veins of the world
I drank of hell, to cleanse my soul of god,
to reach the light on which thou dwellest
(Accuser / Opposer)

“Rom 5:12” je jeden velký chorobný žalm, jenž Marduk vyrvali ze chřtánu samotné Smrti a jako takový, je jedním z nejděsivějších a nejlepších děl, jaké kdy Švédské komando stvořilo. Korunu z lidských kostí tomu všemu nasazuje chorobný obal a booklet.

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt;
a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.
(Bible, List Římanům, Kapitola 5., Verš 12)


Shining – VI – Klagopsalmer

Shining - VI - Klagopsalmer
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští blázni Shining se po dvou letech vracejí s novým albem “VI – Klagopsalmer”, které pokračuje v nastolené tradici. Jeho název začíná římskou číslovkou (tentokrát je to šestka, protože se jedná – celkem logicky – o šestou desku) a obsahuje šest písní (a po vzoru třech předchozích počinů je pátá z nich nemetalovou instrumentálkou).

Přestože je “VI – Klagopsalmer” výborné (ano, říkám to hned takhle ze začátku, aby bylo jasno), má nelehkou pozici – přichází totiž po monumentálním dílu “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”. Nejeden příznivec švédských misantropů byl zvědav, jak se s tím kapela popasuje. A Shining udělali zřejmě to nejlepší co mohli udělat – nepokusili se o druhý “Halmstad”, ale pokračují dál ve svém vývoji a nesnaží se kopírovat svoji minulost. Obě alba sice mají některé vztyčné body společné, ale to je jen základ, na němž si “VI – Klagopsalmer” hledá svoje vlastní cestičky, čímž se z něj stává absolutní samorost, stejně jako tomu je u předchozích desek.

Shining urazili od svých depressive black metalových počátků již pěkný kus cesty. Kam dojdou, nikdo neví, zřejmě ani oni sami ne. Dávno se zbavili okovů depresivního blacku, již na “V – Halmstad” se dotýkali hájemství čistého rocku a na “VI – Klagopsalmer” jdou snad ještě dál. Například taková “Ohm (sommar med Siv)” (s nádherným refrénem, jen tak mimochodem) už s black metalem nemá nic společného ani s přivřením obou očí. Ne, že by skupina na black metal zanevřela, pořád se v jejich hudbě vyskytuje, ale už ne jako jediný a jako ten nejhlavnější prvek. To vše ale Shining dává nevídané možnosti vyjadřovat věci, které samotný black metal prostě nemá šanci obsáhnout. Písně jak jdou za sebou, jedna každá z nich, obsahuje obrovskou paletu emocí a nálad, jež se rozlévají do okolí a tvoří něco, co jen tak někde nezaslechnete. Shining se dnes vyvinuli do originální formy, ve které si jen těžko hledají konkurenci. Jejich hudba, přestože je jednoznačně neveselá, se už prostě nedá označit jen jako depresivní. Nejlépe by to asi vystihovalo slovo “smutná”.

Jen těžko lze “VI – Klagopsalmer” porovnávat s “V – Halmstad” nebo jinou předchozí deskou. Stojí jen samo o sobě a je to jednoduše famózní dílo. Shining mě zase dostali a já jsem absolutně spokojen. Nezbývá nic jiného, než se pomalu začít těšit na “VII”, jehož nahrávání již započalo.


Wolven Ancestry – The Wrath of Gaia (2006)

Wolven Ancestry - The Wrath of Gaia
Země: Kanada
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 14.2.2006
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Tak jsem jednoho dne začal přemýšlet, že bych si střihnul nějakou recenzičku na trochu starší album, nejlépe hodně UG matroš. A tak jsem se ponořil do své sbírky a vytáhl vskutku velkou lahůdku – debutové CD Wolven Ancestry z Kanady. I když se kapela chystá v srpnu vydat druhé album “Silence of the Boreal”, jejich prvotina “The Wrath of Gaia” rozhodně stojí také za pozornost.

Texty Wolven Ancestry znamenají opěvování přírody a zimy… anebo spíš přírody v zimě. A od toho se odvíjí i hudební stránka, která je správně temná a mrazivá. Určitě si říkáte, že kapel se zimním feelingem je spousta, proč tedy věnovat pozornost Wolven Ancestry? Tahle kapela rozhodně není čirý originál, ale nijak nebrání v tom označit jejich hudbu za výbornou. I přes používání některých ne zcela neobyčejných postupů totiž mají svůj do jisté míry osobitý zvuk.

V rámci melodického black metalu se Wolven Ancestry pohybují ve třech základních tempech – rychlé náklepy, ve kterých skupina dokazuje, že i při vysokých obrátkách se dá kouzlit atmosféra; pak ty středně rychlé, chytlavé a nakonec pomalé “neelektrické” vybrnkávačky – ty jsou nejvzácnější, ale svým způsobem také nejúžasnější, viz hned první píseň “Eternal Winds of Nativity”. Ale co je hlavní, ve všech těchto třech polohách jsou Wolven Ancestry přesvědčiví. Rovněž je mi sympatické, že se na desce nestřídá “rychlý song-pomalý song-rychlý song”, ale tempa kolísají během jednotlivých kompozic. Není nijak neobvyklé, že vás začátek písně hodí přímo doprostřed té nejukrutnější sněžné bouře, abyste se po několika dlouhých minutách octli v tiché zasněžené krajině, na kterou se pomalu snáší několik málo vloček. Atmosféra silná jak celá tuna sněhu a způsob, jakým s ní kapela pracuje, je mně osobně hodně blízký.

Klávesy – věčné téma v black metalu. Wolven Ancestry je používají, a to tím “správným” způsobem. Jsou jaksi trochu zastrčené za kytarovou stěnou, což má za následek, že je člověk kdesi podvědomě slyší a dotváří tu správnou atmosféru, ale nejsou mu cpány zbytečně přímo pod nos. Paradoxně to je občas trošku škoda, protože některé klávesové melodie jsou úžasné, ale ke slyšení jen na sluchátkách a hodně nahlas. Ale lepší takhle, než z toho mít symfonické zpívánky.

Možná to vypadá, že celou dobu jen chválím (ono to tak totiž jen nevypadá), ale proč bych měl nějak kritizovat to, co se mi líbí? Není to nejlepší veledílo na světě, má to svoje chybky (ale co je nemá), ale koho to zajímá? Proč se pitvat v detailech? “The Wrath of Gaia” má své jisté nesporné kvality a to je to hlavní. Zhlédněte přiložený videoklip, abyste zjistili, zda je to hudba pro vás. Pokud se vám bude líbit, jděte do toho. Pokud ne, tak vězte, že v oboru melodic blacku je to nadprůměr (vím, o čem mluvím :)) a dál to neřešte.


Acheron – The Final Conflict: Last Days of God

Acheron - The Final Conflict: Last Days of God
Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 30.4.2009
Label: Displeased Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Když jsem asi tak před rokem zaslechl první zvěsti o novém albu amerických satanášů Acheron, docela mě to překvapilo. Až do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že minulý zásek “Rebirth: Metamorphosing into Godhood” z roku 2003 je závěrečnou kapitolou v historii kapely. Jak vidno, hlavní rouhač Vincent Crowley nakonec změnil názor a rozhodl se svoji smečku obnovit.

Acheron vždy znamenali death metal s lehkou příměsí blacku. A právě vkusná kombinace těchto dvou stylů také činila jejich hudbu opravdu zajímavou. Hned po prvním poslechu novinky “The Final Conflict: Last Days of God” je ale jasné, že skupina na black metal téměř rezignovala. Acheron v roce 2009 jsou převážně death. Je to chyba? Jak pro koho, mě osobně to jako zarytého black metalového maniaka překvapilo nemile, i tak jsem se ale snažil k albu přistupovat nezaujatě. Vždyť i death metal je dobrá muzika.

Co zůstává při starém, je střední tempo, které na celém albu převažuje. To Acheron vždycky slušelo nejvíc a i na “The Final Conflict: Last Days of God” mají ty pomalejší kousky největší koule. Ve vyšších rychlostech to trošku skřípe, ale jak se zpomalí, stojí to za to. Pochválit se musí také sóla, protože právě tyhle kytarové exhibice tvoří jedny z nejsilnějších momentů jednotlivých songů. A to říkám jako někdo, kdo sólíčka moc nemusí. Na druhou stranu se musí body strhat nazvučení bicích. Hlavně kopáky nejsou skoro slyšet, takže si milovníci sypaček moc neužijí.

Nezměnila se ani témata textů. Stačí se jen podívat na název alba a názvy písniček a budete mít hned jasno, o co tady kráčí – pohrdání a odpor ke všemu, co jen trochu zavání náboženstvím… ne nadarmo býval Vincent Crowley svého času jedním z nejvyšších představitelů Církve Satanovy. Pro lepší představu doporučuji shlédnout oficiální stránky kapely, plné obrázků hořících kostelů a přeškrtaných náboženských symbolů. Docela romantické (smích).

Sečteno a podtrženo, “The Final Conflict: Last Days of God” je deska v pohodě. Přes mírné počáteční zklamání má album své kvality. Nejlepší dílo Acheron“Anti-God, Anti-Christ” – zůstává nepřekonáno, přesto se jedná o solidní hudbu.


1349 – Revelations of the Black Flame

1349 - Revelations of the Black Flame
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Invocation
02. Serpentine Sibilance
03. Horns
04. Maggot Fetus… Teeth Like Thorns
05. Misanthropy
06. Uncreation
07. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]
08. Solitude
09. At the Gate…

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když se Norové 1349 vyřítili před pár lety na scénu a vydali v krátkém sledu tři alba, vyvolali docela solidní rozruch, protože „Liberation“, „Beyond the Apocalypse“„Hellfire“ byly ukázky našláplého true norwegian black metalu. Po čtyřleté díře v diskografii se teď vracejí se svojí novinkou. Takový stylový kotrmelec ale nemohl čekat vůbec nikdo…

Některá hodnocení čerstvě vydaného „Revelations of the Black Flame“ už teď hovoří o průseru roku. Je to vážně tak hrozné? Jak se to vezme. 1349 totiž black metal zpomalili, jak jen to jde, přidali trochu dronu a špetku sludge a celé to mírně zalili ambientem. Se stylovým přerodem osobně problém nemám, jen se to kapele moc nepovedlo. Deska má hodně tváří, ale ani jednu pořádně. Celé je to roztříštěné a kvalitou hodně nevyrovnané. I proto jsem se rozhodl pojmout recenzi formou, která ani mně moc nevyhovuje – písničku po písničce. V tomhle případě to ale nejde jinak.

„Invocation“: Na začátek dost nudné a zdlouhavé intro, ale jak se přidají kytary a Ravn se svým zpěvem, není to špatné. Naopak, část s pomalým riffem a Ravnovým odříkáváním je dokonce i dobrá. Jak se později ukáže, jedna z nejlepších věcí na albu.

„Serpentine Sibilance“: Druhý song je už o poznání horší. Rovněž pomalé tempo, jen to nemá žádnou šťávu. Občas probleskne ucházející nápad, ale jinak je to o ničem. Pořád to ale stačí na horní polovinu tabulky „Revelations of the Black Flame“.

„Horns“: 1349 poprvé ukazují ambientní tvář… a nestojí to za nic. Lépe se to vystihnout nedá. To nezní jako ambient, ale spíš jako jeho parodie. Absolutní nuda.

„Maggot Fetus… Teeth Like Thorns“: Snad jediná rychlá věc na albu. Oproti předchozímu výtvoru to zní jak balzám pro uši, ale při vzpomínce na pecky ze starších alb úsměv rychle zamrzá. Nic extra, ale dá se to. Maximálně nepovedené je pak řvavé sólo, které se do songu vůbec nehodí.

„Misanthropy“: Další porce ambientu a další nuda. Takhle se ambientní muzika nedělá. Bez nápadu.

„Uncreation“: Jediná písnička na „Revelations of the Black Flame“, kterou jsem si alespoň trochu oblíbil. Dokola se opakující pomalý ústřední motiv se střídá s trochu rychlejšími částmi a nezní to špatně. Jen to sólíčko to opět kazí, vůbec tam totiž nesedí.

„Set the Controls for the Heart of the Sun“: Jedna z největších kravin na albu. Absolutně nepovedený cover od Pink Floyd. Ani originál mi sice k srdci nikdy nepřirostl, ale tohle? Ne, díky, prosím další.

„Solitude“: Naštěstí to není cover legendárního songu od Candlemass (ani se mi nechce domýšlet, jak by to dopadlo), jen další ambientní nuda. Není k tomu moc co dodat.

„At the Gate…“: Ani poslední song dojem moc nevylepší. Naopak, je to „pro změnu“ zase nenápaditá uspávačka. Ještě, že už je to konec.

Popravdě nevím, co k desce říct. Je to propadák. Úplný průser roku to pro mě není (už sem totiž slyšel nového Mansona), ale i tak to nestojí za nic. Jen příští album kapely ukáže, jestli je „Revelations of the Black Flame“ nově nastolená cesta, nebo jen nepovedený úlet. Ale jestli se jedná o první možnost, chtělo by to pro příště hodně vylepšit kvalitu.


Old Man’s Child – Slaves of the World

Old Man's Child - Slaves of the World
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 18.5.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Před mnoha dávnými věky, kdy byl underground opravdu undergroundem a po black metalové scéně se neproháněli tuny trapných pozérů, vznikli i Old Man’s Child. Tehdy ještě jako regulérní kapela přežili až dodnes, i když teď působí v podobě jednočlenného projektu Galdera, který později nastoupil i do Dimmu Borgir. Ti jsou dnes pro něj skupinou číslo jedna, tudíž se Old Man’s Child věnuje jen v přestávkách mezi jejich alby. A protože Dimmu Borgir v poslední době zrovna nehýří aktivitou a většina členů se rozprchla do svých bočních projektů, Galderova cesta tudíž vedla logicky k Old Man’s Child a nové desce “Slaves of the World”.

Old Man’s Child vždy patřili spíš do melodičtějšího ranku black metalu, přesto si nikdy nevysloužili opovržení “true” fandů black metalu. Snad to bude tím, že Galder nesází na klávesové zpívánky, ale hlavní zůstává kytarový projev a klávesy užívá jen jako koření. Je tomu tak i na novince, což je jedině dobře, ale jak je tomu zvykem, má to i své malé mušky.

Na první poslech mi “Slaves of the World” přišlo takové trochu “kostrbaté”. Některé pasáže mi přijdou na ty předcházející naroubované trochu násilně a chvílemi i nelogicky (až mě to zatáhlo za uši). Musím ale říct, že jsem si na to časem zvykl a že teď už mi to při poslechu nijak moc nevadí. Jenže první dojmy byly jaksi rozpačité a ze začátku jsem byl trochu zklamaný (a jak všichni víme, právě první dojem spoustu lidí může odradit).

Takovým zlomem na albu je pátá píseň “Path of Destruction”, která dělí novinku na dvě poloviny. Na tu první by se dal více méně použít vzorec popsaný v předcházejícím odstavci. Za zmínku z téhle první části stojí hlavně “The Crimson Meadows”, která má pár opravdu povedených chytlavých kousků. Se songem “Path of Destruction” ale deska chytí druhý dech a Galder začne konečně sypat výborné nápady. Škoda, že i začátek “Slaves of the World” nemá takový spád. Technicky vzato ale není první polovina nijak špatná, jen z ní prostě nemám tak dobrý pocit jako z té druhé. Znáte to. Přesto však považuji “Slaves of the World” za kvalitní album, které rozhodně překonává předchozí “Vermin”. Na staré desky jako “The Pagan Prosperity” to sice nemá, ale i tak Galder odvedl kus solidní práce. Čím víc to poslouchám, tím lepší to je.


Wolves in the Throne Room – Black Cascade

Wolves in the Throne Room - Black Cascade
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Southern Lord Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ve své podstatě je názorově naprostá většina black metalové scény oproti “normálu” značně nenormální. Najdou se ale i skupiny, které jsou i v rámci extrému silně netradiční. V black metalové komunitě najdeme povětšinou satanisty nebo lidi vystupující proti všem možným náboženstvím, ale dá se narazit i na nacistickou kapelu. Wolves in the Throne Room ale oproti všem pravicově smýšlejícím míří hodně “doleva”. Co je ale paradoxní, i když by se mohlo zdát, že jsou Wolves in the Throne Room myšlenkami přesně na opačné straně, se svými názory o souladu s přírodou a síle individualit by si se zbytkem black metalové scény mohli podat ruku.

Hlavním tématem recenze je ale hudba, ne myšlenkové pochody jednotlivých skupin. Nové album Wolves in the Throne Room se k nám do přehrávačů přikradlo potichu, bez žádné větší reklamy, a to i když by si ji zasloužilo. Jestli se totiž dá s jistotou o téhle kapele něco prohlásit, pak je to, že hrají skvěle.

Co se tedy skrývá pod obrazotvorným názvem “Black Cascade” a jeho působivým obalem? Dalo by se to nazvat jako střednětempý náladotvorný black metal s krkavčím vokálem a přírodní atmosférou. Zní to šíleně, ale lépe se to popsat nedá. Jako kdyby celé album složili a nahráli v těch nejhlubších lesích (což celkem dost dobře možné vzhledem k tomu, že celá skupina žije i se svými rodinami hluboko v lese daleko od civilizace).

Na první poslech se Wolves in the Throne Room oproti minulým albům “odprostili” od dlouhých a hypnotických (a úžasných) nemetalových pasáží. Ale jen na první poslech, protože je skupina zakomponovala do celku, takže se teď nestřídají tyto uhrančivé kousky s black metalovou bouří, ale vzájemně se tyto dvě tváře Wolves in the Throne Room prolínají, což je vlastně plus i zápor zároveň. “Black Cascade” tak zní mnohem kompaktněji a sevřeněji, než kdykoliv předtím. Na druhou stranu to chce opravdu hodně času na jejich docenění, tudíž si jich “víkendoví posluchači” ani nevšimnou a můžou tak Wolves in the Throne Room považovat za zcela obyčejnou black metalovou sebranku (když tak o tom přemýšlím, vlastně to není zápor, ale jen jejich problém, když někdo nedokáže věnovat hudbě, která za to stojí, čas).

Rozhodně se nedá určit nejlepší song na “Black Cascade”. Celou deskou od prvních vteřin až do úplného konce prostupuje jednolitá (ale ne nudná!) nálada, kterou je k docenění “Black Cascade” nutné vstřebávat v kuse. Každá ze čtyř sáhodlouhých písní má své úžasné momenty, ale jedna bez druhé by nemohly být. Jenom poslechem celého alba můžete vstřebat myšlenky tohoto alba.

Možná jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli, ale ona se jen těžko popisuje tak nepopsatelná hudba, ke které si prostě musí najít cestu každý sám. Já osobně ale vřele doporučuji “Black Cascade” vyzkoušet.


Marduk – Panzer Division Marduk (1999)

Marduk - Panzer Division Marduk
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2008
Label: Regain Records
Původní vydání: červen 1999, Osmose Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Marduk. To už je dnes ve světě black metalu pojem. A tenhle pojem vypustil na svět přesně před deseti lety (myšleno na den přesně) své nejslavnější album “Panzer Division Marduk”. K připomenutí odehrají Marduk i jeden speciální koncert, kde zazní celá tato deska (tím vyvoleným místem se stal festival Party San v Německu). A nakonec, v únoru loňského roku bylo “Panzer Division Marduk” znovu vydáno a právě této re-edici se dnes budeme věnovat.

V čem se tedy znovu-vydání liší od původní edice? První změna je zřejmá na první pohled – jiný obal. Tady záleží na každém samostatně, jestli se mu líbí víc ten nový, bílý nebo “verze ’99”. Podle mého skromného osobního názoru byl ten původní takový působivější (u obrázku je nový obal dole, starý nahoře). O dost více určitě potěší, že re-edice vychází na digipacku. Co si budeme povídat, skládací “leporelo” z tvrdého papíru vypadá o mnoho lépe než plastiková krabička. Na dvou stranách digipacku je pak dobová recenze na “Panzer Division Marduk” z časopisu Metal Hammer. Samozřejmě se jedná o recenzi, která album vychvaluje, jak jen to jde. Značného upgradu se dočkal i booklet, který na nové edici čítá úctyhodných 36 stran.

Vylepšen byl samozřejmě i samotný disk, který obsahuje tři bonusy. První dva jsou písně “Deathride” a “Todeskessel Kurland”. Nikde není psáno, jestli se jedná o zbrusu nové songy nebo zbytky z původního nahrávání, co je ale hlavní, ke starým flákům sednou stejně jako pověstná prdel na hrnec. Jen refrén “Deathride” nápadně připomíná refrén “Baptism by Fire”, ale jinak tyhle dvě věci stojí za hřích. Třetím bonusem je fanoušky vyrobené video k titulní písničce alba. S tímhle klipem mám trochu problém, protože se mi prostě nepovedl spustit (zkoušel jsem to na třech počítačích a dvou DVD přehrávačích). Ani nevím, jestli je chyba na mojí straně, nebo mám jen zmetka (úsměv).

A kromě toho všeho najdete na nové verzi samozřejmě i původních osm songů, včetně pecek jako “502”, “Christraping Black Metal” nebo kultovní “Baptism by Fire”. Od začátku do konce se jede v maximální rychlosti s pedálem nasranosti sešlápnutým až k podlaze. Kdybyste se mě zeptali na nejrychlejší album, které znám, odpovědí “Panzer Division Marduk” bych určitě nic nezkazil. A kdybyste si náhodou chtěli tenhle nářez pořídit, právě tahle limitovka by byla tou správnou volbou.


Warchild

Warchild - Desire & Rage
Země: Česká republika
Žánr: black / thrash metal

Otázky: H.
Odpovědi: Aleister
Počet otázek: 10

Odkazy:
web / bandzone

Warchild brázdí vody českého undergroundu již pěkných pár let, což vyústilo mimojiné i v nedávno vydanou desku “Desire & Rage”. Po nedávné recenzi právě na “Desire & Rage” jsem se rozhodl ještě pro rozhovor s Warchild. Na mé všetečné otázky velice obsáhle odpovídal zpěvák, kytarista a hlavní skladatel kapely – Aleister.


Warchild zatím ještě nepatří mezi nejznámější jména na české scéně. Jak bys vaši hudbu a vaši kapelu představil někomu, kdo o ní ještě nikdy neslyšel?

Tak to se těžko popisuje. Samozřejmě nejlepší je kousek si poslechnout. Úplně stručně je to taková směsice přibližně stejných dílů thrash metalu, black metalu a death metalu. Ale mícháme do toho i další prvky, jak nás to prostě zrovna napadne :) Prostě energická, brutální a rychlá muzika ;)

Nové album “Desire & Rage” je už venku pár měsíců. Jaké zatím máte ohlasy a jak jsi ty sám spokojen s konečnou podobou desky?

Ohlasy jak od kritiky, tak i od fanoušků jsou zatím vesměs velice kladné až nadšené. Až mě to příjemně překvapilo :) Přetrvávají samozřejmě výhrady k automatickému bubeníkovi, ale to je věc, se kterou bohužel nejsme schopni něco udělat – bubeníci prostě nejsou. Jinak já jsem velice spokojen. Na to, že album jsme si nahrávali sami ve zkušebně, je to myslím velice slušná práce. Samozřejmě je otázka, jestli příště půjdeme do studia, nebo jestli to uděláme zase sami. To hodně souvisí s naším rozvláčným způsobem nahrávání, který by byl ve studiu příšerně drahý :)

Jaký je podle tebe rozdíl mezi debutem “Looking Back” a novinkou? V čem vidíš největší posun?

Obrovský :) Album “Looking Back” bylo jakýmsi shrnutím prvních sedmi let činnosti kapely a tlustou čárou za tímto obdobím. To znamená, že obsahovalo hlavně staré věci, které byly poměrně nedokonalé, což vyplývalo i z toho, že jsme stále ještě hledali svůj styl a potřebovali jsme se trochu vyhrát. Songy na “Desire & Rage” jsou všechny (co se týká muziky) nové a je znát obrovský posun především v propracovanosti skladeb, ve větší škále vokálů, ve větší dynamice a agresivitě – prostě výrazný kvalitativní posun.

Nejde si nevšimnout, že kladete velký důraz na videoklipy, nebo mi to tak alespoň přijde… Zatím jste jich natočili pět, přičemž zvláště ty poslední dva jsou opravdu povedené. Co pro vás videa znamenají? Je to jen další forma propagace Warchild, nebo něco speciálního?

Propagace ani moc ne, přece jenom možnosti prezentace videoklipů jsou v Čechách dost omezené, spíš bych řekl, že je to taková možnost, jak ještě více umocnit atmosféru songu a doplnit myšlenku ještě o další formu vyjádření. Vlastně takové logické pokračování řetězce text -> muzika -> video :) Vždycky se snažíme, aby ty songy obsahovaly nějaké základní sdělení, ze kterého pak vychází i ten klip. Možnosti, co se týká klipů, máme poměrně velké, protože máme vynikajícího spolupracovníka – Míru Bretšnajdra – který je na ně velice šikovný, tak proč se do toho nepustit :)

Když už jsem zmínil klipy, musím se zeptat na ten ke skladbě “Buchenwald” [Buchenwald je koncentrační tábor z obdoví 2. světové války, nachází se v Německu – pozn. redakce]. Některé záběry v něm jsou opravdu jen pro lidi se silným žaludkem. Co vás vedlo k pořízení takového videoklipu? Také bych rád věděl, jestli jste s tím neměli nějaké problémy a teď zrovna nemyslím, že by vám ho nechtěli pustit v televizi, ale třeba nějaké obvinění z nacismu. I když vím, že by takové obvinění bylo v případě Warchild nesmyslné, ale například taková Antifa se v podobných věcech s oblibou a často nesmyslně vrtá…

Tak teď jsi přesně trefil hřebíček na hlavičku! S “Buchenwaldem” byly problémy od začátku. Je to song, kde text napsali Židi z koncentračního tábora, byla to jakási hymna Buchenwaldu, a my jsme dodělali pouze muziku. Je to pro nás poměrně závažný song, protože je to o věcech, které se skutečně děly a které byly tak zvěrské, že se to prostě příčí lidskému chápání. Proto jsme se rozhodli udělat k tomu i klip. Ten jsem sestříhal ze záběrů z našich koncertů a hlavně z dobových dokumentárních filmů. Takže všechno, co je vidět v tom klipu je naprosto autentické. Hnus, ale tak to prostě bylo. Samozřejmě reakce byly kolikrát pro mně až nepochopitelně odmítavé. Od toho, že jsme nacisti a fašisti a bůhvíco ještě až po to, že je to znesvěcení památky obětí a podobně. Nerozumím tomu, takové námitky jsou pro mně naprosto nesmyslné. Je to prostě song k připomenutí obětí koncentračních táborů a jejich utrpení!

Klip je k vidění nejen na internetu, ale je už nějakou dobu vysílán i na TV Óčko. Óčko se toho nezaleklo, za což jim jistě patří dík a uznání, a vysílá klip i přesto, že i jim přišly některé velice negativní reakce.

Je to prostě bohužel tak, že většina lidí nechce znát svojí vlastní minulost a nerada se kouká na ošklivé věci, které se skutečně staly. Pohodlnější a příjemnější je strčit hlavu do písku a předstírat, že něco takového se nikdy nestalo. Jenže národ, který nezná vlastní minulost, nemá ani budoucnost.

No a Antifa a podobné spolky? Zrovna nedávno jsem k tomu psal poměrně rozsáhlé vyjádření na naše stránky na Bandzonu. Samozřejmě si nás berou do huby, pomlouvají nás kudy chodí, dokonce vyšel kdesi v A-kontra nebo kde článek, který nás kvůli songu “Buchenwald” dával za příklad “prorůstání fašismu do black metalu”. No to se musí člověk buď smát nebo se hrozně nasrat. Když někdo není schopen si přečíst jednoduchý text a pochopit jeho obsah, pak je to bohužel tupé hovado, kterému nemá cenu cokoli vysvětlovat. Bohužel, i takoví jsou mezi námi a není jich málo.

Všiml jsem si, že dvě písně z “Desire & Rage” se objevily už na vašem osm let starém demu “Krvavá cesta”. Máte v zásobě ještě nějaké starší songy, které hodláte někdy na dalším albu použít nebo to příště budou už jen nové věci?

Máš pravdu – “Last Goodbye” a “Old Man’s Legend”. Muzika sice nestála za moc, ale tyhle songy měly tak dobré texty, že jsme se rozhodli k nim udělat novou muziku a dát je na cédéčko. Na příštím CD by se obdobným způsobem měl objevit song “Lies”, který jsme sice nikdy nenatočili, ale hráli jsme ho na koncertech. Takže zase starý text s novou muzikou. A tím bude asi zásoba vyčerpaná :)

Rád bych se zeptal na instrumentální song “Canon in D Major”. Vůbec mi nesedí do stylu Warchild, přijde mi spíše jako předělávka nějaké klasické skladby, už podle názvu (ale v tomhle případě je to jen domněnka, nějak blíž jsem zatím nepátral). Můžeš nám “Canon in D Major” trochu přiblížit?

Zase trefa ;) “Canon in D Major” je předělávka klasické barokní skladby od Johanna Pachelbela. Už se z toho stává pomalu taková tradice – na minulém CD jsme měli instrumentální předělávku “Love Story” od Francise Laie a na příštím albu se jistě také něco takového objeví :) Myslím, že je to pro posluchače takové příjemné zpestření.

Warchild

Všechny dosavadní desky jste si zatím vydali sami. Je v tom záměr, díky kterému máte absolutní svobodu a kontrolu nad vlastní tvorbou nebo to je takto vydáváte, protože jste ještě nenalezli žádnou vhodnou firmu? Hodláte i další alba vydávat “na vlastní pěst”? A jen tak mimochodem, i když je to asi hodně předčasné, kdy bys rád viděl hotovou novou fošnu Warchild?

Měli jsme několik nabídek od různých labelů, ale tak nějak by to nemělo žádné výhody. Akorát by se nám do toho snažili kafrat. Takhle si desku uděláme úplně po svém, výrobu nám pomohou finančně zvládnout sponzoři a distribuci si děláme sami za pomoci spřátelených e-shopů a labelů. Pouze na celosvětovou digitální distribuci v mp3 jsme uzavřeli smlouvu s americkým labelem Metalhit.com. Je s tím takto sice hodně práce, ale vcelku nám to vyhovuje. Ale nebráníme se ničemu, uvidíme, jestli budou nějaké zajímavé nabídky na vydání příštího CD.

Jinak texty na příští CD už máme komplet hotové a začínáme pracovat na muzice. Nerad bych odhadoval, kdy to vyjde (minule jsem se spletl skoro o dva roky :)) Ale tipnul bych, že dva nebo tři roky to bude trvat.

V současné době používáte automatického bubeníka, což mně osobně přijde docela škoda, zvláště když jste v minulosti hráli se živými bubeníky. Mohl bys osvětlit proč jste teď nuceni používat automat?

Tak na to je jednoduchá odpověď – nejsou lidi :) Tady široko daleko neexistuje nikdo, kdo by to zahrál a současně by se mu do toho chtělo a současně by to byl pohodový týpek zapadající do kapely. Za dobu existence kapely jsme vystřídali osm nebo devět bubeníků a nikdo to s námi nevydržel :) Teď už ani nehledáme. Bylo by to určitě lepší, kdybychom měli živého bubeníka, ale zatím to tak bohužel nevypadá…

Myslím, že tolik otázek už stačí, už jen proto, že mě další nenapadají :) Každopádně díky za tvůj čas a přeju Warchild hodně štěstí do budoucna. Jestli máš zájem ještě něco dodat, máš samozřejmě prostor.

My moc děkujeme za zájem a za prostor na Sicmaggot a ať se daří ;)