Archiv štítku: black metal

Cradle of Filth – Godspeed on the Devil’s Thunder

Cradle of Filth - Godspeed on the Devil's Thunder
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 20.10.2008
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cradle of Filth po dvou letech opět přicházejí s novou deskou, na které Dani & spol. slibovali řádné přitvrzení oproti posledním “vyměklým” albům. A svůj slib splnili tak napůl…

“Godspeed on the Devil’s Thunder” je koncepčním albem. Vypadá to, že je v poslední době na metalové scéně módní tvořit koncepty. To nic ale nemění na tom, že si Cradle of Filth vybrali téma opravdu zajímavé. Příběh vypráví o nechvalně proslulém francouzském šlechtici ze 13. století jménem Gilles de Rais, který na začátku své “kariéry” bojoval na straně Johanky z Arku. To by zas tolik zajímavé nebylo, kdyby Gilles při těchto bojích nenashromáždil velké bohatství a nezačal jej poté využívat k ukojení svých potřeb, které mimo jiné zahrnovaly vraždy, znásilňování nebo satanistické rituály. To zní jako dostatečně dobrý námět pro metalovou desku. Úkol upoutání pozornosti tedy Cradle of Filth splnili na jedničku.

V této chvíli nastává ten nejdůležitější okamžik – oznámkování samotné hudby. Album začíná zajímavým intrem s tak dlouhým názvem, že se mi to ani nechce přepisovat. To je následováno prvním zásekem “Shat Out of Hell”. Je to takový typický “cradle song”, na který mají Cradle of Filth snad patent. A opravdu, oproti poslednímu “Thornography” je to mírné přitvrzení (ale dokázal bych si představit ještě větší, proto u mě splnili slib jen napůl). I zbytek alba se více či méně pohybuje v “cradle stylu”, který je o trochu (ale vážně jen o trochu, nějaký brutál to zase není) tvrdší než na posledních dvou deskách. Také si nelze nevšimnout, že mluvená intra k jednotlivým písním jsou používány více než kdy dřív.

Na “Godspeed on the Devil’s Thunder” je sympatické to, že je dobře vyrovnané. Žádný song na první poslech nevyčnívá. Každý z nich má nějaké to “svoje”. Já osobně jsem si nejvíc oblíbil malinko vybočující baladu “The Death of Love”, “The 13th Caesar” se skvělým refrénem a “Honey and Sulphur”, jejíž sbory sou vážně povedené. Ani taková “Ten Leagues Beneath Contempt” není k zahození.

Když to shrneme, Cradle of Filth se oproti pár posledním albům polepšili, ale svá stará díla určitě nepřekonali (osobně si myslím, že to už se jim ani nepovede). I tak mi ale “Godspeed on the Devil’s Thunder” udělalo radost. Dobře se to poslouchá a za těch 350 Kč to stojí.


Annihilation 666, Sekhmet, Bloody Lair

Annihilation 666
Datum: 25.10.2008
Místo: Děčín, Black Shadows
Účinkující: Annihilation 666, Bloody Lair, Hellocaustor, Obscurum, Sator Marte, Sekhmet

K metalu odjakživa patřili UG akce a co bychom to byli za metalovou stránku, kdybychom vás neoblažili článkem o nějaké z nich? Ale nebojte, nebudem to do vás hustit nějak častěji. Na Mass Catharsis of Man Vol. I se ale objevila i zahraniční účast, takže to stojí za zmínku. Původně byli potvrzeny dva zahraniční hosté – němečtí Annihilation 666 a Seeds of Sorrow z Rakouska. Seeds of Sorrow ale odpadli dlouho před začátkem. Na jejich místo byli potvrzeni Watch My Dying z Maďarska. Po příjezdu a po zhlédnutí programu jsem ale zjistil, že ani Watch My Dying nebudou. Náhradou však byli hned dvě domácí kapely – Sator Marte a Hellocaustor.

První na řadu přišli Obscurum. Pohodový death metal a zároveň jejich první koncert s novým kytaristou. Většina návštěvníků obsadila během vystoupení Obscurum místní bar (přece jen šlo o blackovou akci). Pro těch několik málo přítomných to však byl dobrý důvod si protáhnout krční svaly před tím hlavním.

A jedna z hlavních věcí přišla hned vzápětí – pořádající Sekhmet. Před pódiem bylo rázem narváno. Pak naběhli čtyři týpci v corpse paintu s brutálními stahováky a začali valit pravý UG black. A tak to má být. Žádné sraní – sedm songů, dva covery a bylo vymalováno. Brutální jízda.

Rychle jsem si od Sekhmet koupil CDčko a spěchal jsem zpátky do kotle na Sator Marte. Poslední dobou je o nich na undergroundové scéně hodně slyšet, ale osobně jsem s nimi ještě neměl tu čest. Jejich zařazení do programu mi proto udělalo radost. Hudba to byla kvalitní, rychlá blacková nakládačka. Jen statický kytarista a basák to trochu kazili. Zato zpěvák Nav svými hláškami zabíjel a všechny okolo nutil ke konzumaci alkoholu. Sator Marte ale měli trochu smůlu, že hráli po Sekhmet. Kdyby si skupiny prohodily pořadí, vynikli by Sator Marte víc.

Pak přišla moje hlavní hvězda večera – Bloody Lair. Poprvé jsem je viděl na začátku roku a totálně mě odvařili, že jsem se z toho nemohl ještě týden vyspat. V Děčíně to možná ještě ostřejší. Polití krví předvedli totální maso. Do sestavy přibrali čtvrtého člena na druhou kytaru, což jejich hudbě hodně pomohlo. Hudebně nejlepší skupina večera (výkonem a nasazením to u mě vyhráli Sekhmet). Stejně mi ale pořád neleze do hlavy, jak se u nás mohla z ničeho nic objevit kapela, tvořící takhle kvalitní hudbu.

Sekhmet

Bloody Lair následovala zahraniční návštěva Annihilation 666 z Německa. Na jejich hudbě byly nejvíce zajímavé ty pomalé “polo-akustické” vyhrávky. Jejich rozšíření bych v hudebním projevu Annihilation 666 rozhodně uvítal, protože samotná black metalová složka nebyla až zas výjimečná (tím ale nechci říct, že by se to nedalo poslouchat). Rozhodně se na děčínském koncertě ukázali v dobrém světle (spíše tmě, vzhledem k jejich stylu).

Poslední kapelou byli Hellocaustor, v jejichž sestavě působí jeden ze členů legendárních Maniac Butcher! Rovněž zde působí i bubeník Ragnar ze Sekhmet, a jestli jsem správně pochopil Lorda Seta (kytarista Sekhmet), když jsem se s ním bavil (on totiž nebyl zrovna nejstřízlivější), měl by v Hellcaustor hrát i on. Tak jako tak něco málo si s nimi v Děčíně zahrál, i když s nezapojenou kytarou (smích). Na Hellocaustor byl pak druhý největší kotel dne. Možná to ale bylo tím, že většina přítomných měla “trochu” upito. Ani samotná kapela ale nijak nezaostávala, zvláště basák Králik se motal opravdu kvalitně. Zahráli ale dobře, na žádost publika přidávali jeden song za druhým, některé dokonce pro nedostatek materiálu hráli podruhé. Konec akce se tak protáhl až do půl jedné ráno.


Mord – Necrosodomic Abyss

Mord - Necrosodomic Abyss
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2008
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Mord jsou takovou divnou skupinou. Na jednu stranu představují tu nejryzejší podobu pravého norského black metalu, na druhou stranu to Norové ani nejsou (všichni členové jsou původem z Polska a v Norsku jen žijí). Jsou relativně mladou kapelou, přesto znějí, jako kdyby právě vylezli ze zatuhlé kobky, kde hnili od dob black metalové mafie. I výraz “kapela” je v jejich případě celkem nadnesený, protože v Mord působí pouze bubeník Necrolucas a Nordra, který se stará o všechno ostatní. O možnosti hraní svých skladeb na koncertech zřejmě také ještě neslyšeli. Co ale ztrácejí na své koncertní aktivitě (nebo spíše neaktivitě), to se měrou vrchovatou vrací v kvalitě jejich studiových počinů. Už při poslechu jejich prvotiny s romantickým názvem “Christendom Perished” z roku 2006 mi vylézaly oči z důlků. Tak moc to bylo dobré. A letošní novinka ukazuje, že to rozhodně nebyla náhoda.

Jejich hudbu bych popsal jako nekompromisní a ortodoxní black metal, který je zároveň inteligentní. Že to zní divně? Lepší definice mě ale nenapadá. Mord si nešpiní svůj black takovými nechutnostmi, jako jsou klávesy (až na 18 vteřinové outro na samotném konci desky), a po celou délku alba se pohybují rychlostí sněžné vichřice. Občas sice na chvíli zpomalí, ale jsou to jen krátká nadechnutí, než Necrolucas vypustí další dvojkopákovou palbu. Přesto mi ani jednou během poslechu nepřišlo, že poslouchám pořád to samé dokola (jak některé black metalové kapely mají ve zvyku hrát a ještě se při tom tvářit neuvěřitelně “underground”). Ani jednou se mi nestalo, že by mi písně splývaly dohromady. A to neumí hned tak někdo.

Mord produkují black metal té nejvyšší kvality. Pokud bychom se soustředili pouze black metalové sebranky vzniknuvší kolem roku 2000 a později, pak by se Mord v mém osobním žebříčku vyhřívali na jednom z prvních míst. Kdyby začali svou rouhačskou pouť na začátku devadesátých let, jsem přesvědčen, že by dnes měli pozici jedné z největších legend svého žánru. Mord však ve své kobce hnili o deset let déle. Nevím, jestli mají tu sílu, aby nakopli black metalovou scénu zpět, kam patří – do hlubin pekelných -, žánr dnes nakopávají tak možná Dimmu Borgir se svými symfo-zpívánkami – ale nejsem si jistý, jestli to je nakopávání tím správným směrem (ale jinak nic proti Dimmu Borgir, taky je mám rád) -, ale v tom, aby byli Mord jednou z nejlepších smeček současného undergroundu, jim nic nebrání.

Z pohledu obyčejného smrtelníka však asi “Necrosodomic Abyss” tak úžasné album nebude. Přece jen to není hudba pro každého. Spíše je to pro lidi, kteří black metalu holdují delší dobu a mají v této oblasti již něco naposloucháno. Proto dávám “jen” 7/10. Black metaloví maniaci si však mohou s klidným srdcem takových 1,5 bodu ještě přihodit.


Keep of Kalessin – Kolossus

Keep of Kalessin - Kolossus
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 6.6.2008
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Keep of Kalessin stáli v období svých prvních dvou alb “Through Times of War” (1997) a “Agnen: A Journey Through the Dark” (1999) spíše ve stínu těch opravdu “velkých” severských black metalových kapel. Zlom přišel v roce 2000, kdy se rozsypala celá sestava a ve skupině zůstal jen kytarista Obsidian Claw, který sám pokračoval ve skládání nového materiálu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit ke spolupráci známé hudebníky black metalové scény – zpěváka Attilu Csihara (Mayhem, Sunn O))) a spousta dalších) a bubeníka Frosta (Satyricon, 1349, …). Výsledkem jejich snažení bylo v roce 2003 vydané EP “Reclaim”, jež znamenalo nárůst zájmu o Keep of Kalessin. Obsidianovi se povedlo obnovit stálou sestavu (ve složení Thebon – zpěv, Wizziac – basa, Vyl [který v Keep of Kalessin působil právě do roku 2000] – bicí a samozřejmě Obsidian Claw – kytara). Následující album “Armada” bylo konečně tím průlomem a stalo se (nejen pro mě) jedním z nejlepších alb roku 2006. Poté už přišla nabídka na smlouvu od obřího vydavatelství Nuclear Blast, pod kterým vychází i nové album “Kolossus”.

Výborně zpracovaný trailer k novince, zveřejněný přibližně dva měsíce před vydáním samotné nahrávky, sliboval mnohé. Na “Kolossus” jsem se těšil opravdu hodně, ale první poslech mě hodně zklamal. Stejně tak i druhý a pár dalších. Jenže čím víc “Kolossus” poslouchám, tím víc se mi líbí. Tohle album opravdu roste s každým novým poslechem. Opravdu doporučuji věnovat nahrávce čas. To, co činí “Kolossus” opravdu dobrým albem, jsou podle mého názoru melodie. Možná to na první pohled vypadá u black metalové kapely trochu divně, ale Keep of Kalessin svou novinkou dokazují, že když člověk umí, tak se to dohromady skloubit dá. Keep of Kalessin nikdy nepatřili mezi ty nejextrémnější black metalové skupiny, představovali vždy spíše tu techničtější a melodičtější část black metalové scény a na “Kolossus” svůj styl zdokonalili, jak jen to šlo. Při případném poslechu věnujte pozornost refrénu u třetí písně “Against the Gods” a pochopíte, o čem mluvím.

Rovněž mě zaujaly i atmosférické části některých písní, například mezihra v “The Rising Sun”, kde hrají akustické kytary, klavír či housle, anebo kousky titulní “Kolossus” (pro přibližení doporučuji shlédnout již zmiňovaný trailer, ve kterém se obě mezihry vyskytují). V porovnání s předchozími deskami kapely řadím “Kolossus” na druhé místo. Nemůžu si pomoct, ale “Armada” mě baví o trochu víc, přesto je aktuální nahrávka určitě kvalitním albem. Drží víc pohromadě a písně jsou svojí kvalitou vyrovnanější. Kdybych to měl shrnout, určitě se vyplatí mít “Kolossus” ve sbírce. U takovýchto alb člověk prostě nelituje peněz za koupi. Jediné, co mě možná trochu zklamalo, je první promo video, které bylo natočeno k mému asi nejméně oblíbenému songu “Ascendant”. Určitě je vidět, že do klipu bylo nalito hodně prachů, ale čekal jsem trochu větší divočinu.


Belphegor – Bondage Goat Zombie

Belphegor - Bondage Goat Zombie
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.4.2008
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Starší tvorba Belphegor není nikterak uchvacující, ale od alba “Lucifer Incestus” (2003) tihle rakouští maniaci svou hudbou doslova zabíjejí. Našli si svůj styl a svůj na první poslech rozpoznatelný zvuk, který teď neustále zlepšují a zlepšují. Jejich poznávacím znamením byly vždy rychlé songy, v současné době však čím dál tím víc přidávají pomalejší a středně rychlé pasáže (nebo celé písně, viz “Bluhsturm Erotika” z posledního alba “Pestapokalypse VI” či “Sexdictator Lucifer” a “The Sukkubus Lustrate” z aktuální desky). Rozhodně se ale nedá říct, že by zpomalovali, naopak tím ještě zvýrazňují brutální sypačky.

To však není jediná inovace stylu Belphegor, kterou “Bondage Goat Zombie” přináší. Zpěvák a kytarista Helmuth již dlouho dopředu před vydáním sliboval, že na albu uslyšíme akustické kytary (začátek třetí písně “Armageddon’s Raid”), samply (poschovávané různě po celé desce) či ženské vokály v “Sexdictator Lucifer” (že budou tyto “vokály” v podobě, jakou známe z pornofilmů, už Helmuth nechal jako překvapení). To vše je zasazeno do již zmiňovaného stylu Belphegor. Posluchač se tak stejně jako na předchozích albech dočká zabijáckých kytarových riffů, namakané rytmiky (hlavně ta basovka je chvílemi vážně libová), skvělých refrénů a brutální produkce.

Pokud bych to měl vše shrnout, musím uznat, že “Bondage Goat Zombie” je prostě bomba a pro mě osobně nejlepší počin Belphegor. Netvrdím, že je to bezchybné a dokonalé (i když se to už k dokonalosti pomalu blíží), ale co je hlavní, každá píseň má něco do sebe. Mí osobní favorité jsou titulní “Bondage Goat Zombie”, druhá “Stigma Diabolicum” a již několikrát zmiňovaná “Sexdictator Lucifer”, ale jak už jsem řekl, i ten zbytek je hodně dobrý. Jestli budou Belphegor i na dalších svých albech pokračovat v tomto stylu, vůbec bych se nezlobil.


Dimmu Borgir – In sorte Diaboli

Dimmu Borgir - In sorte Diaboli
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.4.2007
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Temnota se vrátila do lesů v divočině! Ano, je to tak, jedna z nejznámějších, nejrozporuplnějších a možná i jedna z nejlepších black metalových kapel vůbec, Dimmu Borgir, je po čtyřleté pauze opět mezi námi, konkrétně se svým novým počinem “In sorte Diaboli”. Nikdy jsem nebyl velký black metalový fanoušek, ale tihle norští chlapíci mají něco, co mě vždy na jejich tvorbě přitahovalo. Onen úžasný cit spojit tvrdý black metal s naprosto úžasnou a vypracovanou symfonickou hudbou. Vychvalování už bylo dost, tak jak tedy tato nová pekelná nahrávka dopadla?

Jejich předchozí deska “Death Cult Armageddon” nasadila laťku pěkně vysoko, a tedy první otázka je, zdali se tato kapela dokázala vymámit ze stínu své starší nahrávky, popřípadě v nejlepším případě tuto laťku i překonat. To se však bohužel nepovedlo. Přibijte mě na obrácený kříž, jestli tvrdím, že “In sorte Diaboli” je špatná deska, to chraň Satan, ale jejím největším problémem (i přesto, že hudebně je na špičkové úrovni) je to, co žel postihuje v dnešní době 80% nahrávek. Ano, samozřejmě mluvím o nešvaru jménem ká el í eš é, tedy klišé.

Co totiž na této nahrávce najdeme? Perfektní black metalové texty, naprosto famózní symfonické zvuky orchestrů, perfektní bicí, které jedou jako jehla na šicím stroji, jako třešničku na dortu i vokální linku baskytaristy Vortexe, místy se dokonce zapojí i gospelové sbory. Jediné, co zde trochu ztrácí, jsou kytary, nejsou zrovna moc výrazné a klávesy je někdy přehluší více, než by bylo zdrávo. Zatím to vypadá velmi lákavě, není liž pravda? Ano, bezpochyby jde o další téměř hudebně dokonalé temné dílo ještě temnějších hudebníků.

A to je základní kámen úrazu, Dimmu Borgir tak spoléhají na svou hudební dokonalost, že zcela již pohřbili originalitu a snahu přijít s něčím novým. Na jednu stranu vyčnívají z desítek hudebně stupidních a hloupých black metalových kapel (skalní fanoušci prominou, ale třeba takový Gorgoroth je výkvět kapely, které zajímá jen image a o nějakém sofistikovanějším hraní nemůže být řeč), ovšem na straně druhé se “jen” drží svého koryta a jak to tak vypadá, nemíní se ho ani v bližší době pustit. Možná je to tak lepší, možná kdyby zaexperimentovali, tak to dopadne strašně, anebo taky ne a vyjde z toho dílo hodné takové kvality, že zcela definuje svůj žánr. No, to už se ale musíme nechat překvapit. Jaké však dát hodnocení? I když by se šestka jednoznačně hodila k vizáži kapely asi nejvíc, hudebně má toto album na víc. Neurazí, potěší, možná trochu zklame. To je celkem šťastná kombinace. A sedmička prý štěstí přináší.