S kanadským one-man projektem Ov Hollowness jsem se seznámil nedávno díky albu “Drawn to Descend” z roku 2011. Byla docela příjemná náhoda, když jsem dostal nabídku zrecenzovat zbrusu nový počin “The World Ends”, jelikož nadšení z předchozí tvorby je u mě celkem enormní. S letošním počinem moje víra v kvality tohoto projektu rozhodně vzrostla, už jen při pohledu na obálku jsem byl skutečně natěšený. Do poslechu jsem se ale pouštěl s mírnými obavami, jelikož album při deseti skladbách obsahuje více jak sedmdesát minut muziky, což jak známo, i u největších mistrů bývá daleko za hranicí poslouchatelnosti.
Libuju si v takzvaných atmosférických black metalových vodách, za což by mě asi kdejaký pravověrný satan mohl ukřižovat, ale už je to tak. Black metalová muzika totiž pokrývá celé spektrum hudebního vyjadřování, a z každého jejího zákoutí si umím (chci) vzít to, co je pro mě přínosné. Od tohoto alba proto nelze očekávat blasfemický nářez s chorobnými riffy a zuřivými blast beaty, ale ani načančané symfonické výplně. Autor Mark R. totiž staví především na jakýchsi kytarových stěnách riffů a melodií, pomocí kterých buduje atmosféru. Většina skladeb vás přitlačí do křesla a donutí vás do jejich skončení své místo neopustit. Takovou esencí desky je v podstatě už úvodní skladba “Abstraction”, která je se svými devíti minutami jednou z nejdelších skladeb, přičemž průměrná délka písní se pohybuje kolem sedmi minut. To napovídá tomu, že se do cíle nijak výrazně nespěchá. Skladby plynou většinou ve středním i rychlejším tempu, občas proloženém blast beaty, i když bez nich bych se tu obešel, protože jakmile to rytmika začne takto bezhlavě sypat, dostavuje se pocit monotónnosti, jelikož vás ta neměnnost začne poněkud ubíjet. Naštěstí na albu těch případů mnoho není, což je zajištěno taky častými změnami temp. Obecně vzato je ale album zajímavější v rozvážnějších polohách, kdy je čas vnímat jednotlivé detaily.
Je slyšet, že autor není v black metalovém světě žádný nováček a že zásadní muzikanty žánru má naposlouchané a jejich vlivy dokáže propašovat do své tvorby. Náznakem například epická stránka Bathory na mě dýchla z deseti minutové titulky, která pro mě platí za naprostý vrchol alba. Takhle si představuju pozvolně rozvíjející se atmosférickou skladbu. Na konci v ten konec světa fakt dokážu uvěřit. Neschovají se tu ani vlivy depresivních black metalových počinů, v třetí “Hoarfrost”, která taktéž patří mezi vrcholné momenty, jako bych slyšel sněžnou depresi ColdWorld. To samozřejmě není vše. Neberte však tyto zmínky jako obvinění z plagiátorství, jen je tu prostě slyšet, jaký záběr může Mark R. asi tak mít, a taky si můžete udělat vzdálenou představu o tom, jak ta deska vlastně zní. Když už tady zmiňuji ty vrcholné momenty, tak za mě na třetí místo patří předposlední “End in View” s krásnou melanchalickou střední pasáží, ve které se dočkáme i čistých kytar, což není na albu tak úplně běžný jev. Album uzavírá ambientní “Outro”, při kterém jako by se před vámi skutečně otevírala scéna zdevastované planety, jako atmosférická tečka opravdu povedené.
Zvuk desky nepatří mezi ty nejlepší, nicméně jsem v tomto žánru slyšel i horší kanály. Tady se dají jednotlivé melodické linky a zpěv rozeznat od bicích a přílišná sterilita by tu taky nedělala dobrotu. Celkově je to album vcelku čitelné, většinou se Mark spoléhá u kytar na rytmickou stopu a melodie, občas se ozvou harmonické výjezdy, ale nikterak se jimi neplýtvá. V malých náznacích se (pro aranže) ozvou klávesové plochy. Součástí takového alba jsou samozřejmě skřehotavé vokály, které u Ov Hollowness nejsou nikterak oslňující, ale určitě nezavání trapným “přehráváním”. Splňují jednoduše standard krákoravých hrdel. Oproti minulé desce také přibylo čistých zpěvů, což osobně za moc velké plus nepovažuji, protože zkrátka ne vždy zní úplně na svém místě, občas vás slušně vytahají za uši. Stává se to zejména ve vyšších polohách, pokud se drží někde na hladině středních poloh, výtky nejsou ani na místě.
Jak už jsem zmínil, deska je opravdu dlouhá. 70 minut takového materiálu není úplně jednoduché strávit. Mně s albem čas plyne docela přirozeně, nemám potřebu se dívat, kdy už to konečně skončí, skladby jsou samy o sobě dost zajímavé na to, aby držely pozornost. Nemůžu ale tvrdit, že se občas nedostaví malý pocit nudy či monotónnosti, což už jsem nastínil v předchozích odstavcích. Jak bylo řečeno, tímto neduhem trpí především rychlejší pasáže desky, protože mě jímá pocit, že mě ty bicí vyloženě ukopou. Ono by možná stačilo někdy ubrat na repetitivnosti motivů, které jsou někdy až bolestně natahované, a pod kytary vsunout zajímavější rytmiku, nebo ji příště nenechat tolik vystupovat ven.
V “The World Ends” nepochybně třímá kvalitní počin, který sice nikomu neobrátí život vzhůru nohama, ale pro zpříjemnění dne a pro unášení se melancholickými obrazy je to album jako stvořené. Mark R. aka Ov Hollowness má potenciál a bude zajímavé sledovat, jak s ním naloží do budoucna.
Další:
“The World Ends” je pro mě premiérou s tvorbou Ov Hollowness, musím ovšem uznat, že hned napoprvé si mou pozornost tento kanadský jednočlenný projekt získal. Ačkoliv se to tak nemusí na první pohled (a ani poslech) zdát, “The World Ends” je vlastně deska dosti barvitá a nebál bych se říct i otevřená. Rozhodně nečekejte nic ortodoxního jako já, stále se však nedá mluvit o nějakých nadžánrových experimentálních skopičinách; deska je vyvážena přesně do té podoby, kdy stále ještě spadá do black metalové škatulky, aniž by se posluchači do hlavy vkrádal pocit, že poslouchá něco úplně obyčejného a předvídatelného. Zejména po stránce melodií je “The World Ends” výborné, ani v ostatních ohledech však nikterak nezaostává. Ze skladeb mě osobně nejvíce zaujala třetí “Hoarfrost” a také šestá titulka “The World Ends”, v níž v její první polovině cítím lehký dotek legendárních Bathory, což je vzhledem ke zbytku desky velmi příjemné osvěžení. Hudebně nahrávku vidím na čistých 8 bodů, půl bod však musím ubrat z důvodu přílišné délky, protože hodina a čtvrt je přece jenom moc… pokud by se autor trochu víc řídil podle řčení, že méně může být více, byl bych osobně ještě spokojenější, ale i tak říkám – skvělá věc! H.
Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 9.3.2013 Label: Nine Gates Records
Tracklist:
01. Rebellion Within the Young Nation
02. Patriarchs
03. Ancestors of the Lake
04. The Town Old Man Schell Built
05. Keystone
06. The Great Battle
07. Pennsylvanian Fire
08. The Great Flood of 1889
09. The Cemetery Where Slaves Lie Buried
Než z vrcholků Appalačského pohoří slezl sníh, než se stráně hor znovu zbarvily zářivou paletou podzimních barev a než se pensylvánské hory znovu zahalily do bílého hávu, stihl D.G. Klyne připravit, nahrát a namixovat nové album svého projektu Appalachian Winter. Téměř přesně na den před rokem tu byla má recenze na předchozí počin pojmenovaný “Appalachian Winter”, dnes se podíváme na zoubek novince nazvané “Ghosts of the Mountains”.
Fyzicky sice album vyjde až 9. března, nicméně je to v historii projektu poprvé, kdy se objeví CD, čtyři předchozí alba existovala pouze v elektronické podobě, které jsou k dispozici k naprosto legálnímu stažení, protože autor si na volné dostupnosti své tvorby skutečně velmi zakládá (a neopomíná to stále dokola opakovat). Ani nejnovější album není výjimkou, vyjde sice CD, ale v online verzi novinka existuje a visí na internetu už někdy od Vánoc. Proto ji tedy můžeme recenzovat už nyní a vy si ji už nyní můžete poslechnout.
Na Bandcamp stránce kapely se už dokonce objevila první skladba z alba chystaného na rok 2014. Jak jsem zjistil, tak D.G. Klyne momentálně pracuje tak, že postupně nahrává song za songem, ihned je v hotových verzích umisťuje na internet, a když jich má dost, tak to prohlásí za album. Nevím, jestli stejně fungoval už dřív, anebo je to vývoj přizpůsobený novým možnostem Facebooku a Bandcampu a stále masivnějšímu rozmachu těchto webů v oblasti hudby a metalu zvlášť.
Teď už ale k samotnému “Ghosts of the Mountains”. První, čeho si člověk všimne, je cover art. Působí na mě jako kombinace reálné fotografie a počítačové grafiky, bohužel to ve finále vypadá poněkud nevěrohodně. Nápad s večerním hřbitovem sice není špatný, ale provedení pokulhává. Asi o něco lepší než předchozí “květy mrazu na skle”, ale pořád zdaleka nic, co bych zařadil třeba do své galerie zajímavých cover artů.
Co však určitě lepší není, to je to nejdůležitější – hudební obsah. Myslím, že jsme se na pátý pokus bohužel dočkali ve výsledku nejhoršího alba, které má Appalachian Winter zatím na svědomí. Děvět skladeb mezi sebe dělí 51 minutovou porci posluchačova času, žádná není ani o moc kratší, ani o moc delší než zbytek. Výraznou tendencí, kterou jde pozorovat, je snaha zamíchat do hudby prvky americké country a folku obecně. Možná bych dokonce řekl, že to chvílemi zní jako shoegaze (nebo “blackgaze”, což je termín, který se v poslední době také objevuje). Problém je, že i u jiných kapel, které začínaly jako (více méně) čistě atmospheric black metal (zářným příkladem budiž americká Njiqahhda), je tahle snaha o inovaci a jakýsi post-metalový vývoj (pozoruju to jako velký trend poslední doby) spíš na škodu, protože ze srovnání se starší tvorbou to prostě nevychází dobře.
Asi D.G. Klynemu trochu křivdím a jeho primární motivací nebylo “jít s dobou”, těžko se však ubránit takovým srovnáním. Každopádně sleduju jisté upuštění od elementů, které se mi na Appalachian Winter tolik líbí – to jest “epické” klávesy podpořené zkreslenými kytarami a autorův majestátní hluboký growl, a naopak nárůst prvků, které zní ve výsledku hůře – instrumentální melodie a čistý zpěv, které zřejmě nejvíc kazí to, že jsou často nepochopitelně vysoko položené, což se do nějaké pochmurně zimní atmosféry vůbec nehodí. Někdy má člověk pocit, že na sebe jednotlivé motivy ani nenavazují a předěly mezi nimi jsou naprosto náhodné.
Obvykle se slabší chvilky střídají s těmi silnějšími, tudíž je obtížné vytipovat nějaké ty nejlepší songy. Vybral bych si asi “The Great Flood of 1889” a potom určitě “Patriarchs” – tahle skladba se mi na rozdíl od některých jiných vskutku velmi líbí. Instrumentální úvodní sólo na banjo, skvělý refrén v přesně tom stylu, ve kterým si u téhle kapely libuju, tohle se mi zkrátka líbí…
Tohle ano, ale mnoho dalších věcí naopak ne. Sice bych těžko hledal nějakou pro mě vyloženě zmršenou pasáž, ale celkově ze mě nadšení prostě nečiší, zejména díky srovnání s dřívější tvorbou. Vzhledem k tomu, že je album “Ghosts of the Mountains” k dispozici zdarma, není to nic proti ničemu, stáhnout si ho a vyzkoušet, jestli jsme se já a ostatní recenzenti pomátli, anebo se novinka skutečně tolik nepovedla. Za mě šest z deseti a jistá dávka rozčarování. Půjdu si na zlepšení nálady pustit třebas song “The Mountains in Stone” z debutové desky.
Další názory:
Předcházející deska “Appalachian Winter” z roku 2011 velmi příjemně překvapila a vyklubala se z ní povedená záležitost. U novinky “Ghosts of the Mountain” jsem tedy ochotně a velkoryse přehlédl dosti nepovedený obal (ani tak samotným motivem, jako spíš naprosto amatérským provedením) a pustil se do poslechu. Jak ovšem vidno z mého hodnocení, tentokrát to zdaleka nedopadlo tak slavně… už “Appalachian Winter” trochu balancovalo na hraně mezi majestátností a kýčovitostí, ale ještě se drželo na té přívětivější straně a nabídlo některé opravdu skvělé skladby (např. hymnickou “Wind” si pouštím vcelku pravidelně), “Ghosts of the Mountain” se už však naneštěstí nepodařilo vybalancovat a mnohdy padá do absolutního pozlátkového kýče, který se sice snaží tvářit na úrovni, ale moc se mu to nedaří. Koketování black metalu a country, ze kterého rozhodně může vzniknout zajímavá věc (viz poslední album Panopticon), se zde taktéž příliš nepovedlo a “Patriarchs”, kde se objeví, je vlastně možná ten nejhorší song na nahrávce. Některé písně marné nejsou, třeba hned úvodní “Rebellion Within the Young Nation” nebo “The Town Old Man Schell Built”, ale notná část desky je i přes nános epických kláves poměrně prázdná, což je špatně. Bohužel zklamání. H.
Tak nějak nevím, co si mám o téhle desce myslet. Na jednu stranu se mi opravdu líbí parádně zkreslené a zvláštním způsobem upozaděné kytary, oslovuje mě i vokál ve všech jeho podobách a vesměs na mě fungují i epické klávesy a takové to povšechné melodické epično, které prostupuje celou nahrávkou. Sice to určitě není kdovíjaký trhák, ale i tak bych byl ochoten přiřknout “Ghosts of the Mountains” status nadprůměru. Na druhou stranu ve mně při poslechu pořád hlodá červíček pochybnosti, místy se nemohu ubránit dojmu, že se po kompoziční stránce moc nezadařilo a že mi na tom všem prostě něco nesedí. Proto se bojím, že mají pravdu spíše kolegové, které album “Ghosts of the Mountains” nijak zvlášť neoslnilo, a při nevalném poču poslechů, které jsem pro účely hodnocení absolvoval, si zkrátka nemohu dovolit známkovat číslem. Slova protentokrát musí stačit… Ježura
Tak já nevím, na to, že je ta deska dělaná prakticky na koleně, nezní zas tak hrozně. Vzhledem k tomu, že autor dává své desky volně ke stažení, nemusí ho trápit nějaká prodejní čísla, takže je osvobozen od jakýchkoliv stresů. Bohužel v případě nové desky se mu ale jaksi nepodařilo své skladby příliš protřídit, protože bez skřípání zubů se dají poslouchat tak tři poslední skladby, které jsou opravdu výborné. Klávesy, dodávající epickou atmosféru, zajímavé kytarové riffy i melodie. Zbytek desky trpí buď demencí motivů, aranží, nebo celkovou nedotažeností a nudností. Prostě amatérská deska, od obalu po obsah. Stick
Takřka přesně před rokem se libeňský klub Exit-Us stal svědkem památné události. Tehdy se v jeho útrobách uskutečnilo první oficiální živé vystoupení prachmatického tělesa Umbrtka, a kdo se tehdy zúčastnil, asi se mnou bude souhlasit v tom, že to byl nesmírně vydařený večer. Nevím, jestli je to pouhá shoda náhod, nebo snad záměr, ale polovina letošního února zastihla Exit-Us v obdobné situaci. Výrazný činitel české black metalové scény, Lord Morbivod, se v doprovodu svých kumpánů z Trollech a Stíny plamenů rozhodl navázat na loňské dostaveníčko dalším speciálním koncertem, tentokráte v režii těchto jeho dvou projektů. Aura výjimečnosti, kterou se tato akce od počátku zaštiťovala, měla původ v několika prostých, leč efektivních skutečnostech. Večer ve společnosti těchto dvou kapel totiž nejenže nabídl jednu z nemnoha příležitostí vidět Trollech a obzvláště Stíny plamenů živě, ale obě kapely navíc přichystaly unikátní setlist, na kterém našly hojné zastoupení skladby staré a v minulosti dlouho nebo vůbec nehrané. Atraktivitu takové události tedy netřeba dále zdůrazňovat…
A že ty řeči o atraktivitě nejsou jen bohapustými výmysly, vyšlo najevo už při vstupu do klubu. Popravdě, snad s výjimkou oné prachmatické seance nepamatuji, aby bylo v Exit-Us tak plno. O vyprodaném lokále sice hovořit nelze, ale návštěva byla i tak na poměry pražských undergroundových koncertů vskutku znamenitá. Tyto dojmy se pak jedině umocnily po sestupu do sálu, kam se postupně přesunula většina hloučků postávajících o patro výše, zkoumajících nevelkou nabídku improvizovaného pultíku s merchandisem (Trollech přivezli velice povedená trička stylizovaná k novince “Vnitřní tma”) případně pocucávajících rozličné alkoholické nápoje (místní trubky tentokrát nebyly ve formě, neboť jinak poměrně slušný Braník 11° toho neměl s pivem mnoho společného).
Večer započal s úderem půl deváté večerní, kdy se na pódium vyškrábala kanalizační šlechta, známá též pod názvem Stíny plamenů. Právě Stíny plamenů pro mě představovali hlavní tahák večera, a tak mě začátek vystoupení zastihl poctivě připraveného ve druhé řadě. Netrvalo dlouho a došlo mi, že to byl velmi dobrý tah. Krom běžných benefitů předních řad se totiž mně i ostatním nadšencům dostalo skutečně skvostného zvuku, se kterým jsem ani nepočítal. Samotný dobrý zvuk však jak známo dobré vystoupení neudělá, ale nejpozději od druhé skladby už bylo nad slunce jasné, že ani v ostatních disciplínách Stíny plamenů nehodlají nechat nic náhodě, a před mými zraky se tak začalo odvíjet jejich asi nejlepší vystoupení, kterého jsem byl za uplynulé čtyři roky svědkem. Nasazení všech zúčastněných muzikantů bylo mimořádné, takže ani svérázná lyrika nenarušila smrtelně vážnou a místy vpravdě pekelnou atmosféru, jakou se čtveřici hudebníků podařilo vtěsnat do nevelkých prostor klubu. Není tedy divu, že se poctivě hrozilo, kotlilo, pařilo a hlučelo. Publikum se rovněž postaralo o jeden z nejpamátnějších momentů večera, kdy se sálem rozléhalo hromadné provolávání prosté ale působivé mantry “gumáky” (část prastaré skladby “Visutá stoka smrti”)…
Setlist Stíny plamenů:
01. Síť meziměstských stok
02. Pod tíhou tmy
03. Poslání ing. Möbia
04. Úhlavský kanalizační sběrač
05. Vodárenská mafie
06. Žár stoky v plamenech
07. Visutá stoka smrti
08. Plošná ratizace Plzně
09. První zvradelní bitva
10. Zuřivý monolog Syna Poklopů
11. Morbivodní potrubí
Setlist Trollech:
01. Zaspali své kletby
02. Pod hradem Radyní
03. Zelená ruka jara
04. Podzimní cesta starého
05. Vnitřní tma
06. V rachotu hromů
07. Palindrom
08. Zatrollené hvozdy
09. Zabíjím s jiskrou v očích
10. Hrdě proti bílému Kristu
11. Ve stínu starých dubů
12. Od kolébky po rakev
13. Opět vidím lodě
– – – – –
14. Poustevník
Když už je řeč o gumácích, na slibované rozhazování vyřazených gumáků bohužel nedošlo, čehož důvod Lord Morbivod nezapomněl objasnit s humorem sobě vlastním (na vysvětlenou – kýžené gumáky byly údajně ukradeny z domovního sklepa). Alespoň drobnou záplatu na tuto mrzutost však iniciativně poskytl Lord Egon, který do davu mrštil svoji vlastní gumovou obuv. To všechno však bylo jen příjemným zpestřením zcela vynikajícího koncertu, neboť Stíny plamenů se blýskli nejen působivým výkonem, ale rovněž slibovaným setlistem, na který se dostala řada opravdu kultovních skladeb, které navíc s hutným a vyspělým zvukem na úrovni desky “Mrtvá komora” a živými bicími vyzněly skutečně výborně. Nezbývá mi tedy než smeknout, tohle byla opravdu mocná řež!
Půlhodinová přestávka před druhým a finálním vystoupením večera utekla velmi svižně, takže se člověk ani nenadál a v hlubinách klubu se začaly opět rozléhat pěkně ostré tóny, v tomto případě se jmenovkou Trollech. A stejně jako Stíny plamenů i Trollech od začátku nenechali nikoho na pochybách, že toho večera hodlají podat co nejpřesvědčivější výkon. Jelikož nejsem se studiovou tvorbou Trollech obeznámen ani zdaleka tolik, jak by bylo záhodno, neposloužím co se týče hodnocení odezvy publika na jednotlivé skladby, ovšem ono to snad ani není třeba, protože pokud mě paměť nešálí, Trollech se od samého začátku těšili opravdu hromové odezvě, která dle mého určitě překonala i tu, kterou si vysloužili Stíny plamenů. Lidé řádili velmi aktivně, co jsem stíhal od zvukaře zahlédnout, kotlilo se prakticky neustále (což byl ostatně důvod, proč jsem se odebral z nějaké třetí řady až úplně dozadu), a muzikanti museli být navýsost spokojeni. S mým odchodem vzad však vyšel najevo jeden problém, který mě moc nepotěšil. Zvuk se totiž v blízkosti zvukaře ukázal být paradoxně mnohem horším, než jak jsem si pamatoval zepředu, zachytit melodie kytar bylo přes nadmíru výrazné bicí občas dost náročné, a to se nakonec ukázalo být alespoň pro mě jedním ze dvou stěžejních kamenů úrazu tohoto vystoupení. Druhý jsem shledal ve výrazu kapely, který mi po smrtelně vážném projevu Stínů plamenů přišel o poznání uvolněnější a zdaleka ne tak zlý, jak bych čekal a nejspíš i uvítal. Vím, že uvolněnost kapely je v drtivé většině případů hodnocena pozitivně, ovšem nikoli u black metalu, takže si to bohužel nemohu odpustit. A s takovými myšlenkami v hlavě jsem přes hlavy početného davu sledoval jinak vynikající vystoupení Trollech a postupem času zjišťoval, že se moc nebavím (na čemž se však bezesporu podepsala má již zmíněná nevalná obeznámenost s tvorbou Trollech, které by bylo k plnému docenění koncertu asi dost zapotřebí), takže jsem nakonec přibližně v polovině setu zamířil do téměř liduprázdného prostoru výčepu a setrval tam až do samého konce.
I přes ne zcela optimistický závěr reportu však nemohu než prohlásit celou akci za velice vydařenou a oba koncerty za jedinečné. V případě Stínů plamenů jsem na to ochoten přísahat, u Trollech bych na to ledvinu asi nevsadil, ovšem nepochybuji, že řada přítomných fanoušků by kvality i tohoto vystoupení bez váhání potvrdila. Vedle samotných koncertů a unikátních setlistů pak nesmírně potěšila i velmi hojná účast platícího obecenstva a já nemohu než připomenout Morbivodova slova o tom, že když se nekoncertuje příliš často a koncerty jsou něčím zajímavé, lidé si na ně cestu najdou. Nezbývá tedy než doufat, že se to stane pravidlem a čeká nás víc obdobně skvělých hudebních akcí, jako byla tato.
Norští Koldbrann po dvanácti letech existence přichází teprve s třetí deskou “Vertigo”. A to sedm let po vydání desky “Moribund”. Na desce si během dlouhých let zjevně dali záležet. Řekl bych, že jde o jejich prozatím nejvyzrálejší dílo. Přišli s kvalitním black metalem klasického norského moderního střihu, který je vyšperkovaný perfektním zvukem. Tedy, nachází se tu klasické black metalové palby s blast beaty, stejně jako uvolněné black’n’rollové riffy.
Obal z dílny Trine+Kim odzbrojuje svou strašidelnou strohostí. Trochu mi to připomíná propagandistické plakáty. Rozhodně perfektní, líbí se mi to.
Z desky cítím jistou spřízněnost se smečkou Taake, která praktikuje podobný styl, přičemž ale Koldbrann stojí stranou na svém vlastním místě. Vcelku nepochopitelně jsou mezi skladby zařazeny krátké, ani ne minutové nic neříkající ambientní úseky, bez kterých bych se klidně obešel. To je ale jediná výtka, kterou k desce mám. Jednotlivé skladby jsou dost kvalitní, aby udržely pozornost. Zajímavě působí záliba v ruských textech, ale je fakt, že nářezové hitovce “Stolichnaya smert” ta ruština víc než sluší. Už úvodní “IntroVertigo” si vychutnává vaší mršinu. Hlavním supem je tu zpěvák Mannevond, jehož skřehotání je správně odporné. Jeho vokál je jedním z nejvýraznějších prvků tohoto alba, a tím, že zní poněkud netradičně na rozdíl od jiných krkavčích hrdel, přidává desce na zajímavosti. Rozhodně v jeho případě nejde o neznámé jméno, setkat jste se s ním mohli ve smečkách, jako jsou Urgehal.
Kytary a bicí splňují standard, který byste od podobné desky očekávali. Nacházejí se tu jak tremolové linky, tak téměř punkové riffy. To je tak první půle alba, v té druhé se tempo trochu zvolní a pracuje se s atmosférou. Psychedelické vybrnkávání ve “Phantom Kosmonaut” je vskutku znepokojující. Poslední táhlá “Intertia Corridors” vás v sedmi minutách vyloženě zadupe. Její melancholický závěr se podařilo výborně podbarvit klávesovými party, které jsou tu většinou výjimečné.
Tahle deska pozitivně překvapila, protože ty předchozí byly spíš nudné a zněly divně. S novinkovou deskou rozhodně udělali krok dopředu, přes jistou repetitivnost kytar (která ale není úplně na škodu) dokázali složit zábavné skladby. Někdy jsou klasického střihu, někdy se nebojí připojit trochu progrese a ozvláštnit svou hudbu nečekanými prvky. V letošním roce je to asi první black metalová nahrávka, která mě skutečně bavila. Není to možná nejoriginálnější muzika, ale banda svému řemeslu rozhodně rozumí.
Další názory:
Na “Vertigo” jsem byl docela zvědavý, ale nemohu tvrdit, že bych od něj něco opravdu očekával. Debut “Nekrotisk iInkvisition” byl sice skvělý mrazivý black metal v hodně garážovém duchu a v té nejlepší kvalitě, ale druhá deska “Moribund” pro mě svého času byla docela zklamání, protože ta síla už tam nebyla, výsledkem tak byla ne úplně špatná nahrávka, kterou ovšem srážel fakt, že byla nástupcem tak dobrého debutu. O to příjemnější je ale “Vertigo” překvapení. Koldbrann svůj zvuk znatelně vyčistli a místo black metalové vichřice servírují muziku, která zasahuje spíš až někam k black’n’rollu. Přerod je to však nenásilný a hlavně povedený. Koldbrann stále neztratili syrovost (ačkoliv oproti “Nekrotisk Inkvisition” je to nic, hehe), ale zároveň uplatňují množství nápadů a pěkných osvěžujících prvků, které jsou sice relativně úsporné, nicméně efektní, viz třeba sólová kytara v “Drammen” nebo využití kláves v “Stolichnaya smert”. Každopádně za mě palec nahoru, tohle je deska, kterou do sbírky zařadím s chutí. H.
Hello to Belgium. Your new album “Ritu” is out just a few days, but new reviews keep appearing for a longer time. From those which I have seen it seems like there are only excellent ratings. How do you in the band like the feedback you have received so far? Are you satisfied with how metal journalists and listeners rate the album?
Reinier: Of course we are, since all of them are very positive indeed, it makes us proud and it’s an implication our hard work paid off. It is great when you create something, other people enjoy it as well and react in a positive manner.
The very first thing that drew my attention was quite interesting artwork of “Ritu” which was made by Michał Karcz. As far as I know he also created the cover for your debut album “Irreversible Decay” two years ago. Why did you decide to ask him again?
Reinier: We thought he did a really good job for the first album and contacted him again. “Ritu” is a different album, but we liked the idea of having simular artwork for both albums. It worked out great the first time and ‘never change a winning team’ is the idea behind it.
Did you have an idea about the concept of the artwork and the result is based on this idea, or you let it all up to Michał and the result is completely his idea? I’m asking because the artwork is a little bit unusual in my opinion (which is good of course)… very greenish I would say (laughs). Anyway, is the cover somehow connected with the actual lyrics? I have to confess that I didn’t find any straight connection between the cover and the lyrics…
Reinier: We picked the artwork and gave hints for improvement to fit the concept. It is related to the lyrics, but most of all it is related to the atmosphere of the entire album. Greenish… yeah, the debut was brownish. Are we discussing colours now? ;-)
Another thing concerning the artwork – there is a symbol carved both in the rock which appears on the cover and on the front of ritual box edition. We have to confess that we couldn’t find the meaning of this symbol, so we have to ask – what does this symbol stand for?
Reinier:Saille is the Irish name of the fourth letter of the Ogham alphabet, meaning “willow”. This is what you see in the logo, it’s the letter “Saille” we use. All letters in this Ogham alphabet were depicted as a type tree, and were not written, but carved in trees and stones.
I mentioned lyrics in one of the previous questions and I’d like to continue with more detailed talking about them, if you don’t mind of course. Let’s start with the first song called “Blood Libel”. If I quote Wikipedia, it says “blood libel” is “a false accusation or claim that religious minorities, usually Jews, murder children to use their blood in certain aspects of their religious rituals and holidays”. It seems to me that this interpretation fits the actual lyrics of the song pretty well, am I right? I see the song as a story of someone whose child got lost and then was found dead, and he believes it is the fault of local religious minority so he decides to vengeance his son. From what I found I think that the song is based on a true event of so called Norwich blood libel (as it is also mentioned in the lyrics) which happened in 1144, is that right?. Why did you decide to make a song about this topic?
Reinier: Well, you have to do some research when you write lyrics and every now and then we find interesting stories to tell. That’s what happened when we were looking for subjects. Dennie gathered a lot of those stories for the album. It is, like you said, a true story.
Still speaking about blood libel – these accusations were one of the main reasons of persecuting Jews in medieval Europe. I think that Europe is facing similar situation nowadays – in terms of cross-cultural misunderstandings. Especially Western Europe, where also your country lies, experiences a high level of imigration especially from Africa and Arabic countries. What is your opinion on such an issue? Are you a fan of multicultural society in Europe? From my point of view, this idea sounds basically nice, but almost seems like an utopia practically because people from absolutely different cultural backgrounds will always struggle with each other because of their customs… What do you think?
Reinier: Saille doesn’t do politics, we are no political band. It’s just a story from almost 1,000 years ago and we had no intention whatsoever to link this to anything going on in the present. In our point of view everyone is equal and we respect everyone.
Well, back to the music, but still one last question connected to “Blood Libel”. I noticed you chose this song for a videoclip which hasn’t been released yet as of time of writing these questions, so I would like to ask something about it. Mainly – when the video will be published? Why did you chose “Blood Libel” as a song for the videoclip? Does the video reflect the actual lyrics? What can we look forward to? The photos from the shooting that you published in December on band’s Facebook profile look quite interesting…
Jonathan: “Blood Libel” was chosen because it had the most theatrical properties in the lyrics, it was perfect to use this story in a videoclip. We have footage filmed on different locations, both inside and outside, with lots of peeps. The video certainly reflects the lyrics, we used some extra actors to play the story that is told in the lyric. The images of the story will be mixed with images of the band playing the song. I think it will be very nice, we also used the altar platform church also as a stage which looks very cool, we all look forward to it as well.
“Subcutaneous Terror” track is – of course among other things – intreresting by german language used for some parts of the lyrics. Was the german used just for the sake of interestingness or is there some particular reason for it’s use? Speaking about the actual meaning of the text, I understand the lyrics – simply said – as a depiction of a possession by “an infernal force”. Is this interpretation right?
Dennie: The back-story of “Subcutaneous Terror” is that of Anneliese Michel, a German girl that was supposedly possessed by several demons back in the seventies. Transcriptions were made of the things these demons said through her and I felt obliged to use them in their original language, since translating them into English would ruin the atmosphere. I got the idea of using this story after searching for the facts behind the “The Exorcism of Emily Rose”-movie. Even though I believe the probability of demonic possession to be near nihil, I still get the creeps when I think of what happened to her.
Some tracks draw their themes from several mythologies. For example “Sati” – which is by the way probably my favourite song on the record – refers to Hindu goddess Sati (or Dakshayani). I dare to say that the meaning of the lyrics is quite clear (if one knows the basic facts about the goddess), but I would like to ask what led you to do a song about this. I’m asking because the subject of “Sati” was a little bit surprising for me, especially when compared to the other lyrics on the album…
Dennie: In India it’s an old tradition that can be traced back to the Gods, where Sati (aka Dakshayani) immolated herself because her father disrespected her husband Shiva, hoping she would be reborn to a father that would have the respect she wished for. This evolved into the custom you mentioned. It has been subjected to bans for countless times, but hasn’t fully disappeared yet. Dries [Gaerdelen, keyboards] had a song with a musical theme that fitted perfectly with the topic, so it came very naturally. It’s like “Blood Libel”, another interesting story to tell, it fits in the entire concept of the album and in each track we depict another ritual offering in a different culture, whether it’s in England, India or another part of the world.
On the other hand, “Runaljod” and “Ritual Descent” refers to nordic and mayan mythology respectively. It seems like the topics of the lyrics are very diverse. Is there any key how were you deciding what to write about? Aren’t you afraid that so different subjects could lead to, let’say, inconsistency of the album?
Dennie: First of all, it would be a shame to write lyrics about rituals worldwide and ignore one of our own greatest stories, especially since Norse-Germanic mythology is one of my main interests. “Runaljod” is the retelling of a specific part of Hávamál, the poem where Odin suffers great self-inflicted torment to gain the wisdom of the runes. The topic has been used by hundreds of bands, but great stories are meant to be told. It also has some references to other verses, like Völuspá and I incorporated several so-called Kennings, a type of literary trope used in Old Norse poetry.
There is of course also another one big subject in the lyrics beside mythologies – Lovecraft’s mythos. Don’t get me wrong – we also love Lovecraft’s books – but it almost seems like there are not much metal bands which don’t have lyrics abouth Cthulhu and stuff. Why did you decided that the world needs more songs about the Great Old Ones (laughs)?
Dennie: The lyrics of “Ritu” deal about certain rituals, mostly rites that are connected to or lead to a certain death. We cover several cultures, from Mayan and Indian sacrificial rites to local folklore and a German exorcism ritual gone bad. And while I do tend to act rather autistic about the correctness of lyrics I also use fiction, we only have 2 songs that are based upon the writings of H.P. Lovecraft.
Reinier: We wanted to do something really original like lyrics about Satan, blood, slaughtery and why not, love, but hey….
I would like to ask the last question about a song – “A Titan’s Sacrifice”. This track is purely instrumental so we – obviously – can’t read the lyrics and therefore don’t know anything. Could you please tell us who is the titan and what is his sacrifice?
Reinier: We were in need of a moment of rest, to take a breath in the midst of the album. Naturally, it had to be as dark as the rest of the tracks, but it surely is different. I don’t know who the Titan is, but the thing needed a title and there it was.
Well, let’s sum it up… on “Ritu”, you draw inspiration not only from history, christian motives and real mythologies (nordic, mayan, hindu) but also from H.P. Lovecraft’s fictional universe. Are the tracks just a more or less random bunch of particular inspirations or is there some thread that bounds them together in some way? In other words, would you say that “Ritu” is a some kind of a conceptual album from your point of view?
Reinier: Yes it is conceptual, the red line throughout the entire album is ‘different ways of dying during rituals of different cultures from all over the world’. Each song has its own atmosphere, there has been a lot of thinking going on before we started recording.
I already mentioned ritual box edition in the beginning. It’s quite interesting that this edition was sold out in only 13 minutes as your label says. Did you expect that it could be so quick? The box seems to be a very luxurious thing… how did you decide about its content? It is also said that the box is a handmade work – who made it?
Dennie: This edition includes the digipack of “Ritu” and the first CD “Irreversible Decay” (both wrapped in parchment and wax sealed), an evoking scroll, 3 tarot cards and 3 parchments with Lovecraftian artwork. We had to disappoint quite some fans, since it was sold out in no time.
Jonathan: We certainly didn’t expect that it would sell out so fast, it’s the first time we did such special edition so we didn’t know what the result would be. It was a shock to see it disappear in just a few minutes. The decision what would be in it was based on the Ctulhu lyrics, it contains drawings and rites concerning the subject. It’s all handwork indeed, the box itself is also handcrafted, the drawings, rites, sticks. I don’t know who made it, it was arranged by the label.
The box is limited to 15 copies. Why such a so small number? Does it mean that only 15 copies exist or that 15 copies went for sale? If the first option was the right one, it would mean that even the band members don’t have these boxes, wouldn’t it? Do you know which countries these rarities ended up in?
Jonathan: It means only 15 copies exist, it was a lot of work to make them because like already said, everything is handcrafted and done 15 times. Let me make clear it was not our decision, my guess is no one expected it to be sold this fast. It’s a valuable and rare box, so if someone still wants this unique item, he will only be able to get it 2nd hand. We don’t know where they end up, sorry.
Well, we’re getting closer to the end so let’s change subject a little bit… I guess there will be some touring to support “Ritu” – is there any posibility to see Saille also in the Czech Republic? As far as I can remember, you haven’t played in our country yet, is that right?
Jonathan: We do as much gigs we can now. We had a mini-tour with Negura Bunget and did quite a lot of gig in Belgium and The Netherlands. We are heading for the UK and Germany later this year, so we’re getting closer. We didn’t play in your country yet since we haven’t been asked so far, we will certainly take the offer if we get it.
And the final one… Few months ago we made an interview with one Czech band whose music is completely Lovecraft-oriented, we asked their representative one nice question and I would like to ask you the same one – if you had to choose one Lovecraft’s story you would like to be in, which one would you pick up? And we don’t take “none” as an answer (laughs). Anyway, thank you very much for your time and your answers, we hope to see you performing in the name of Cthulhu in our country soon!
Dennie: Personally I would pick the entire Dream Cycle, but if it had to be just one story I’d go for “The Dream-Quest of Unknown Kadath”. Even though the protagonist, Randolph Carter, faces great dangers in this story, he also witnesses beautiful things that can only be perceived in dreams and states of mind so unreachable that it would be worth every moment of terror and every situation of peril. That and the fact that he survives and doesn’t go insane.
Saille z Belgie vydali své druhé album “Ritu” před třemi týdny. Tato nahrávka byla důvodem k položení několika otázek kapele a samozřejmě také hlavním tématem rozhovoru. O odpovědi se postarali kytaristé Reinier Schenk a Jonathan Vanderwal a zpěvák Dennie Grondelaers.
Zdravím do Belgie! Vaše nové album “Ritu” je venku teprve pár dnů, ale nové recenze už se objevují nějaký ten čas. Z těch, které jsem zaznamenal, to vypadá, že dostáváte jen výborná hodnocení. Jak se vám v kapele líbí ohlasy, které jste až doposud dostali? Jste spokojeni s tím, jak metaloví novináři a posluchači desku hodnotí?
Reinier: Samozřejmě, že jsme, protože všechny jsou vskutku velmi pozitivní, jsme na to pyšní, je vidět, že se naše tvrdá práce vyplatila. Je skvělé, když něco stvoříte, ostatní lidi to těší a reagují na to v pozitivním duchu.
Úplně první věc, jež upoutala mou pozornost, je docela zajímavý artwork “Ritu”, který byl vytvořen Michałem Karczem. Pokud vím, tak stvořil i obal pro vaše debutové album “Irreversible Decay” před dvěma lety. Proč jste se rozhodli jej oslovit znovu?
Reinier: Domnívali jsme se, že pro první album odvedl opravdu dobrou práci a kontaktovali jsme jej znovu. “Ritu” je odlišná deska, ale líbil se nám nápad mít podobný artwork pro obě alba. Poprvé to dopadlo skvěle, takže je zatím heslo “nikdy neměň vítězný tým”.
Měli jste představu o konceptu obálky a výsledek je založen právě na této představě, nebo jste to nechali celé jen na něm a výsledek je kompletně jeho nápadem? Ptám se, protože se mi ten artwork zdá poněkud netradiční (což je samozřejmě dobře)… takový hodně zelený, řekl bych (smích). Mimochodem, má přebal nějakou návaznost na samotné texty? Musím se přiznat, že jsem nenašel žádnou přímou souvislost mezi obalem a texty…
Reinier: Vybrali jsme si artwork a dali pár nápadů, jak je vylepšit, aby se hodil ke konceptu. Souvisí to s texty a především s atmosférou celé desky. Zelený… ano, a debut byl hnědý. Takže nyní se bavíme o barvách? ;-)
Další věc týkající se artworku – objevuje se zde symbol vyrytý na skále, která zdobí přebal, a na vrchu rituálního boxu. Musíme se přiznat, že se nám nepodařilo najít význam tohoto symbolu, tudíž se musíme zeptat – co tento symbol znamená?
Reinier:Saille je irský název čtvrtého písmena ogamské abecedy, znamená “vrba”. To je to, co vidíš v logu, je to písmeno “Saille”, které používáme. Všechna písmena v této ogamské abecedě jsou vyobrazena jako druh stromu, ale nejsou psána, jsou ryta do stromů a skal.
V jedné z předchozích otázek jsem zmínil texty a rád bych pokračoval podrobnějších povídáním o nich, jestli to tedy samozřejmě nevadí. Začněme s první skladbou s názvem “Blood Libel”. Pokud budu citovat Wikipedii, “blood libel” [“krvavá pomluva”] je “křivé nařčení nebo tvrzení, že náboženské minority, povětšinou židé, vraždí děti, aby mohli použít jejich krev v jistých částech svých náboženských rituálů a svátků”. Připadá mi, že tato interpretace na vlastní text docela sedí, nemám pravdu? Song chápu jako příběh někoho, jehož dítě se ztratilo a bylo nalezeno mrtvé, přičemž on věří, že je to vina místní náboženské menšiny, a tak se rozhodně svého syna pomstít. Podle toho, co jsem vypátral, si myslím, že je píseň založena na skutečné události, takzvané Norwich blood libel (jak je také zmíněno v textu), která se stala v roce 1144, je to tak? Proč jste se rozhodli udělat skladbu o takovém tématu?
Reinier: Inu, předtím než napíšeš texty, musíš trochu studovat, přičemž pokaždé narazíme na zajímavé příběhy k vyprávění. To se stalo, když jsme hledali náměty. Dennie pro desku nasbíral spoustu příběhů. Tohle je, jak říkáš, pravdivá historka.
Stále ohledně krvavé pomluvy – tato nařčení byla jedním z hlavních důvodů perzekuce židů ve středověké Evropě. Myslím, že dnes Evropa čelí obdobné situaci – na úrovni mezikulturních nedorozumění. Zejména západní Evropa, kde leží také vaše země, zažívá vysokou hladinu imigrace, hlavně z Afriky a arabských zemí. Jaký je tvůj názor na toto téma? Jsi fanoušek multikulturní Evropy? Z mého úhlu pohledu zní tato idea v jádru pěkně, ale prakticky vypadá spíše jako utopie, protože lidé z absolutně odlišných kulturních prostředí se mezi sebou nikdy nedohodnou ohledně svých zvyků… Co si myslíš ty?
Reinier: Saille nedělají do politiky, nejsme politická kapela. Je to jen příběh starý více jak 1000 let, rozhodně jsme neměli v úmyslu to spojovat s něčím, co se děje v současnosti. Z našeho úhlu pohledu jsou si všichni rovni a každého respektujeme.
Inu, zpátky k hudbě, ale ještě jednu poslední otázku spojenou s “Blood Libel”. Všiml jsem si, že jste tuto skladbu vybrali do videoklipu, který však v době psaní těchto otázek nebyl ještě vypuštěn, takže bych se na něj rád zeptal. Hlavně – kdy bude video zveřejněno? Proč jste si vybrali právě “Blood Libel” jako song pro videoklip? Odráží video vlastní text? Na co se můžeme těšit? Fotky z natáčení, které jste zveřejnili v prosinci na Facebook profilu kapely, vypadají docela zajímavě…
Jonathan: “Blood Libel” byla vybrána, protože má v textu nejteatrálnější prvky, tento příběh byl perfektní pro potřeby videoklipu. Máme natočený materiál z různých lokací, uvnitř i venku, se spoustou záběrů. Video samozřejmě odráží text, použili jsme několik extra herců, aby hráli příběh vyprávěný v textu. Záběry z příběhu se budou prolínat se záběry na kapelu hrající song. Myslím, že to bude velmi pěkné, použili jsme oltářní stupínek jako pódium, což vypadá skvěle, také se na to všichni těšíme.
Skladba “Subcutaneous Terror” je – kromě dalších věcí, samozřejmě – zajímavá využitím německého jazyka v některých částech textu. Byla němčina použita z důvodu pouhé zajímavosti, nebo to má nějaký specifický důvod? Ohledně samotného významu textu, chápu jej – zjednodušeně řečeno – jako vyobrazení posedlosti “pekelnou silou”. Je tato interpretace správná?
Dennie: Pozadí “Subcutaneous Terror” se týká Anneliese Michel, německé dívky, která byla údajně v sedmdesátých letech posednuta různými démony. Byly zhotoveny přepisy toho, co tito démoni skrze ni říkali a já jsem cítil povinnost je použít v jejich původním jazyce, neboť jejich překlad do angličtiny by zničil všechnu atmosféru. Nápad na použití tohoto příběhu jsem dostal, když jsem hledal fakta z pozadí filmu “The Exorcism of Emily Rose” [u nás jako “V moci ďábla”, 2005 – pozn. redakce]. Ačkoliv věřím, že pravděpodobnost posednutí démonem je takřka nulová, vždy mi naskočí husí kůže, když pomyslím na to, co se jí stalo.
Některé skladby čerpají z různých mytologií. Například “Sati” – která je jen tak mimochodem asi mou nejoblíbenější písní na nahrávce – odkazuje na hindskou bohyni Sati (nebo také Dakshayani). Dovolím si tvrdit, že význam textu je docela zřejmý (pokud člověk zná základní fakta o této bohyni), ale chtěl bych se zeptat, co vás vedlo k tvorbě takové skladby. Ptám se, protože mě téma “Sati” trochu překvapilo, zvláště v porovnání s ostatními texty na desce…
Dennie: V Indii se jedná o starou tradici, která se táhne až k Bohům, kdy Sati (aka Dakshayani) sama sebe obětovala, protože její otec urazil jejího manžela Shivu, doufala, že se znovu zrodí jinému otci, jenž by měl respekt, který si ona přála. To se vyvinulo do zvyku, který jsi zmiňoval. Bylo to zakazováno nespočetněkrát, ale doposud plně nevymizelo. Dries [Gaerdelen, klávesy] měl skladbu s hudebním motivem, jenž se k tématu perfektně hodil, tudíž to přišlo velmi přirozeně. Je to jako s “Blood Libel”, další zajímavý příběh na vyprávění, pasuje to k celému konceptu alba, v každé skladbě líčíme jinou rituální oběť v různých kulturách, ať už je to Anglie, Indie nebo jiný kout země.
Na druhou stranu “Runaljod” a “Ritual Descent” odkazují na nordickou, respektive mayskou mytologii. Vypadá to, že témata textů jsou velice rozmanitá. Je zde nějaký klíč, jak jste se rozhodovali, o čem psát? Nebojíte se, že by takto rozdílná témata mohla vést k řekněme nekonzistenci alba?
Dennie: Především, byla by ostuda psát texty o rituálech po celém světě a ignorovat jeden z našich vlastních nejlepších příběhů, zvláště když nordicko-germánská mytologie patří k mým největším zájmům. “Runaljod” vypráví určitou část Hávamálu, básně, kde Odin začíná obrovská muka, jež si sám přivodil, aby dosáhl znalosti run. Toto téma už zpracovaly stovky kapel, ale velké příběhy jsou určeny k tomu, aby byly vyprávěny. Zároveň jsou zde odkazy na další verše jako Völuspá, také jsem použil několik takzvaných kenningů, což je druh literárního tropu, který se používá ve staré norské poezii.
Kromě mytologií je zde také je zde samozřejmě ještě další velké téma – Lovecraftovy mýty. Nechápejte mě špatně – my také milujeme Lovecraftovy knihy – ale občas to vypadá, že každá druhá metalová kapela má dnes texty o Cthulhu. Proč jste se vy rozhodli, že svět potřebuje další skladby o Pradávných (smích)?
Dennie: Texty “Ritu” se týkají jistých rituálů, většinou obřadů, které jsou spojeny nebo vedou k něčí smrti. Pokryli jsme různé kultury, od mayských a indických obětních rituálů až po lokální folklór a nepovedený německý exorcismus. A i když na hodnověrnosti textů lpím až nezdravě, občas se uchýlím k fikci; máme jen dvě skladby založené na práci H.P. Lovecrafta.
Reinier: Chtěli jsme udělat něco opravdu originálního jako texty o Satanovi, krvi, zabíjení a, proč ne, lásce, ale hej…
Rád bych se zeptal naposled na song – “A Titan’s Sacrifice”. Tato píseň je čistě instrumentální, tudíž si – logicky – nemůžeme přečíst text, a tudíž nic nevíme. Mohl bys nám prosím říct, kdo je onen titán a jaká je jeho oběť?
Reinier: Potřebovali jsme chvíli klidu, nadechnout se uprostřed desky. Přirozeně to muselo být temné stejně jako zbytek písní, ale zcela jistě odlišné. Nevím, kdo je onen Titán, ale potřebovalo to název, tak tu je.
Inu, pojďme si to shrnout… na “Ritu” si berete inspiraci nejen z historie, křesťanských motivů a skutečného mytologie (severské, mayské, hindské), ale rovněž z fiktivního světa H.P. Lovecrafta. Jsou skladby víceméně jen seskupením jednotlivých inspirací, nebo je zde nějaká souvislost, které je nějakým způsobem spojuje dohromady? Jinými slovy, řekli byste, že je “Ritu” z vašeho úhlu pohledu jakýmsi koncepčním albem?
Reinier: Ano, je to koncepční, červenou nitkou skrze celé album jsou různé způsoby smrti během rituálů různých kultur po celém světě. Každá skladba má svou vlastní atmosféru, hodně jsme o tom přemýšleli, než jsme se pustili do nahrávání.
Už jsem na začátku zmínil edici v rituálním boxu. Je docela zajímavé, že tato edice byla vyprodána během pouhých 13 minut, jak tvrdí váš label. Očekávali jste, že by to mohlo být tak rychlé? Krabice vypadá velice luxusně… jak jste rozhodovali o jejím obsahu? Dále bylo řečeno, že je box ruční práce – kdo jej vyráběl?
Dennie: Tato edice obsahuje digipack “Ritu” a naše první CD “Irreversible Decay” (obě zabalené v pergamenu a zapečetěné voskem), vyvolávací svitek, tři tarotové karty a tři pergameny s lovecraftovskými kresbami. Museli jsme některé fanoušky zklamat, neboť to bylo okamžitě vyprodáno.
Jonathan: Určitě jsme nečekali, že by se to prodalo tak rychle, je to poprvé, co jsme udělali podobnou speciální edici, takže jsme netušili, jaký bude výsledek. Byl to šok, když jsme viděli, že to zmizelo během pár minut. Rozhodnutí, co bude uvnitř, bylo založeno na textech o Cthulhu, obsahuje kresby a liturgie vztahující se k tématu. Vše je samozřejmě ruční práce, samotná krabice je také ručně vyrobena, kresby, liturgie, dřívka. Nevím, kdo to vyrobil, zařizovala to firma.
Box je limitován na pouhých 15 kopií. Proč tak malé číslo? Znamená to, že existuje jen 15 kopií, nebo že jich 15 šlo do prodeje? Pokud je první možnost ta správná, znamenalo by to, že dokonce ani členové kapely tyto krabice nemají, nebo ne? Víte, ve kterých zemích tyto rarity skončily?
Jonathan: Znamená to, že existuje jen 15 kopií, byla to spousta práce, protože, jak již bylo řečeno, vše je vyrobeno ručně a patnáctkrát. Aby bylo jasné, nebylo to naše rozhodnutí, tipuju, že nikdo nečekal, že se to vyprodá tak rychle. Je to cenný a raritní box, takže jestli něco tuto unikátní věcičku pořád chce, může ji dostat jen z druhé ruky. Kde skončily, nevíme, promiň.
Pomalu se dostáváme ke konci, takže trochu změníme téma… hádám, že na propagaci “Ritu” budete koncertovat – je zde nějaká šance vidět Saille i v České republice? Kam až mi paměť sahá, v naší zemi jste ještě nehráli, je to tak?
Jonathan: Hrajeme teď tolik koncertů, kolik jen můžeme. Hráli jsme miniturné s Negurou Bunget a odehráli mnoho koncertů v Belgii a Nizozemsku. Během tohoto roku zamíříme do Velké Británie a Německa, takže se blížíme. Ve vaší zemi jsme ještě nehráli, protože nás doposud nikdo neoslovil, jistě bychom nabídku přijali, pokud bychom ji dostali.
A nyní poslední… Před pár měsíci jsme dělali rozhovor s jednou českou skupinou, jejíž hudba je kompletně zaměřena na Lovecrafta, jejímu zástupci jsme položili jednu pěknou otázku a rád bych se vás zeptal na tu samou – pokud byste museli vybrat jeden Lovecraftův příběh, v němž byste se měli ocitnout, který by to byl? A “žádný” nebereme jako odpověď (smích). Každopádně, děkujeme mockrát za váš čas a za vaše odpovědi a doufáme, že vás brzy uvidíme vystupovat ve jménu Cthulhu i v naší zemi!
Dennie: Osobně bych si vybral celý snový cyklus, ale kdyby to měl být jeden příběh, zvolil bych “The Dream-Quest of Unknown Kaddath” [“Snové putování k neznámému Kadathu”]. Přestože protagonista, Randolph Carter, čelí v tomto příběhu velkému nebezpečí, je také svědkem krásných věci, které mohou být viděny jen ve snech a duševních stavech natolik nedosažitelných, že by za ně stál každý moment teroru a každá situace v ohrožení. Tohle a také fakt, že přežije a nezblázní se.
Nightfall patří mezi veterány řecké metalové scény, já sám je dokonce řadím do osobní “velké řecké trojky” společně s Rotting Christ a Septicflesh. Jenže na rozdíl od jmenovaných kolegů si Nightfall nikdy nevydobyli takovou pozici… přestože nějaké jméno jistě mají a především starší posluchači, kteří metalovou scénu sledují již od 90. let, na ně stále slyší, z obecného hlediska se rozhodně nejedná o tak známou kapelou. Možná, že za to do jisté míry může nepříliš přehnaná aktivita (mimo jiné čtyři roky úplné nefunkčnosti) a jen sporadické koncertování v posledních letech, což dělá hodně (viz kolegové ze Septicflesh, kteří se po svém návratu neuvěřitelně zvedli, koncertní diář ustavičně natřískaný a pořád je o nich slyšet), dost dobře za to mohou i stylové kotrmelce, kterých Nightfall prodělali hned několik. Nejednou stočili žánrové kormidlo do odlišných vod, čímž naštvali mnohé fanoušky, a ty nové zase ztratili, když oním kormidlem pootočili zase jinam – ostatně se není co divit, při jejich chameleonské diskografii; jako nádherný příklad může posloužit druhá polovina 90. let, kdy po začátcích ve vodách obhroublého death metalu svůj zvuk nejprve značně vyčistili, aby pak skončili až někde u gothic rocku (možná je trochu paradoxní, že právě tato gothic rocková deska, kterou mnozí přímo opovrhují, je moje nejoblíbenější od Nightfall).
Ačkoliv experimentování a stylová nestálost mnohým lidem vadily, pro mě osobně to byl jeden z hlavních důvodů, proč mám Nightfall rád. Kapela si stále dokázala držet svůj rukopis, a přesto si člověk nemohl být tak úplně jistý, s čím přijdou na další nahrávce. Z tohoto pohledu mám ovšem s novinkou “Cassiopeia” malinký problém. Rozhodně to není zlé album a samotná muzika se mi líbí, ale je to na můj vkus až příliš podobné předchozímu “Astron Black and the Thirty Tyrants”. Je dost dobře možné, že hlavní mozek Efthimis Karadimas našel hudební polohu, která mu jednoduše padne jak ulitá a cítí se v ní dobře, což samozřejmě nic proti tomu, ale trochu se díky tomu nyní stává obětí svého vlastního přístupu ke kapele v letech minulých. Když si totiž člověk tak nějak zvykne na to, že se Nightfall s každou nahrávkou vyvíjejí a budou znít zase trochu jinak, je pak trochu zklamání, když se ta nestane a “Cassiopeia” zní až na dílčí drobnosti vesměs podobně, jako zněl její předchůdce. Přesto nemohu tvrdit, že by mě tento fakt nějak moc překvapoval, jelikož z nějakého podivného důvodu jsem tak nějak tušil, že Nightfall budou více méně jen pokračovat v tom, s čím přišli na “Astron Black and the Thirty Tyrants”.
Odsouzení si však “Cassiopeia” i přesto nezaslouží, protože Efthimis dal dohromady kolekci zábavných skladeb, jež opět nesou typický rukopis Nightfall, který je – zmiňovanému experimentování navzdory – jasně rozpoznatelný již od úplných počátků skupiny v první polovině 90. let. Potom, co jsem si na “Cassiopeia” trochu zvyknul (což zní možná paradoxně, protože většinou si člověk musí zvykat na změnu stylu, kdežto v případě Nightfall jsem si vlastně zvykal na nezměnu), jsem docela lehce zjistil, že je “Cassiopeia” velmi solidní nahrávka. Z konkrétních kousků jsem si nejvíce oblíbil trojici “Oberon & Titania”, která je přiložena k poslechu někde okolo, “Colonized Cultures” a “Stellar Parallax”. Avšak i v dalších se vyskytnou zajímavé nápady či velmi dobré melodie, viz třeba “Hubris”.
Menším problémem “Cassiopeia” může být, jak nepřímo zmiňuje kolega pode mnou, relativní jednotvárnost materiálu, neboť deska po celou svou délku jede ve vesměs stejné koleji. Je pravda, že to v případě Nightfall není poprvé a už některá předchozí alba s tímto faktem trochu válčila, stále ale bohužel platí, že úplnému závěru to trochu ubírá, protože oproti předchozím písničkám už prostě nepřináší nic nového. Z tohoto pohledu mě třeba poněkud zklamala skladba “Akhenaton, the 9th Pharaoh of the 18th Dynasty”, od níž jsem podle názvu čekal něco extra, ale až na poklidnou a na poměry desky trochu netypickou mezihru ve své polovině v ní není nic, co by se neobjevilo již v písních, které předcházely.
Před samotným závěrem by se možná ještě slušelo dát na vědomí, v jakém stylu se vlastně “Cassiopeia” pohybuje, vzhledem ke zmiňovaným stylovým proměnám. Ačkoliv na začátku padaly žánry jako gothic rock nebo death metal, dnešní Nightfall jsou již poněkud jinde, druhý žánr je zde přítomen v nějakých stopových prvních, hlavně díky growlingu, ale jinak by se současný styl Nightfall dal popsat jako kombinace dark metalu, melodického death metalu, black metalu a gothic metalu.
“Cassiopeia” je v konečném součtu dost slušné album, které se mi poslouchalo dost příjemně. Osobně jsem od něj dostal to, co jsem očekával, ačkoliv jsem doufal ve větší posun, přesto mi to stále stojí za koupi a za zařazení do sbírky, a byť tahle deska rozhodně nebude prioritou, protože mám na seznamu žhavější kandidáty na utrácení peněz, stále to myslím hovoří za vše. Dále hodně oceňuji velmi pěkný obal, který je sice na první pohled jednoduchý, ale velmi elegantní a z mého pohledu povedený. Přestože mají Nightfall na kontě i lepší počiny, ani “Cassiopeia” nedělá jejich jménu ostudu.
Další názory:
Tahle deska je mým prvním setkáním s řeckými Nightfall. Kapela prodělala za svou kariéru docela slušný stylový přerod, který spoustu fanoušků asi nerozdýchalo. Jejich prozatím poslední album “Cassiopeia” nabízí ne nezajímavý dark metal s občasnými black metalovými záblesky (to prosím doslova, protože se většinou jedná jen o rytmickou část bicích nebo kytarovou pasáž). Už jsem četl názory, že je to totální brak, ale to bych rozhodně neřekl. Většina skladeb má dobrý odpich a solidní melodické nápady, tady hraje prim především dvojblok skladeb “The Nightwatch” a “Stellar Parallax”. Bohužel po půlce alba už mi skladby připadají poněkud na jedno brdo a dostavuje se mírný pocit nudy. Stick
“Kollaps” je další velice zajímavé album, které – ať máme hned od začátku čistý stůl – zajisté potěší každého příznivce pomalého, obskurního až depresivního black metalu. Nejprve si však musíme zodpovědět otázku, kdo to ti Manii z norského Trondheimu vlastně jsou. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že příliš není o čem povídat, poněvadž je “Kollaps” oficiálním dlouhohrajícím debutem (a vlastně úplně prvním počinem vůbec), zas až tak jednoduché to není. Odpověď najdeme u jiné norské skupiny, která je sice v jistých kruzích stále kultovní, nicméně z dnešního pohledu obecně již spíše polozapomenutou kapelou – Manes. Vsadím se, že některým z vás toto jméno jistě něco říká, některým možná ne, proto malý výlet do minulosti – Manes svou káru začali táhnout začátkem 90. let, ačkoliv první velká deska se objevila až roku 1999. Dle dostupných informací se Manes nejprve pohybovali v black metalových mantinelech, nicméně s pozdějším vývojem začali značně experimentovat až za hranice metalového žánru. Proč říkám, že dle dostupných informací? Je to z toho důvodu, že Manes jsou poslední (nebo přinejmenším jednou z posledních) norských žánrových klasik (byť v tomto případě, řekněme, “nižší svítivosti”), které až doposud unikaly mému sluchu, ačkoliv o ní mám povědomí již delší dobu a chystám se tento rest při nějaké vhodné příležitosti (rozuměj dostatku času) napravit.
Z výše uvedených důvodů bohužel nemohu porovnávat Manii na svém současném počinu “Kollaps” s původní tvorbou Manes, avšak údajně – a opět musím použít onu kouzelnou formulku “dle dostupných informací” – se kapela na “Kollaps” okruhem vrací ke svému prvotnímu hudebnímu projevu, což je ostatně i to, proč došlo ke změně jména. Dovolím si tvrdit, že obecnostem již bylo učiněno zadost, tudíž se pojďme vrhnout na to hlavní, čím je samozřejmě samotná deska “Kollaps”…
Hned v první větě recenze jsem nepříliš prozíravě prozradil, že hudba Manii potěší všechny příznivce pomalého, obskurního až depresivního black metalu, nicméně je to fakt natolik očividný a pro nahrávku určující, že rozhodně neuškodí jej znovu zopakovat. Na druhou stranu je tu ovšem háček, že to je vesměs vše, co “Kollaps” nabízí. Pokud nepočítáme občasný náznak chladně industriálních ruchů, ambientních kláves a poněkud nenápadných (avšak velmi dobře provedených a skvěle funkčních) melodií, nenajdete zde nic jiného. To by se – uznávám – na první pohled mohlo zdát jako zatraceně málo, ale přijde na to, co od hudby obecně čekáte a co jste ještě schopni (a ochotni – to především) vstřebat. “Kollaps” je samozřejmě dosti minimalistickou záležitostí, jež víceméně sází na jednu jedinou kartu, z mého pohledu však tento tah vyšel, protože výsledek funguje a baví – baví samozřejmě v přeneseném slova smyslu, s ohledem na žánr. Pokud vám z tohoto popisu přišlo, že by se mohlo jednat o album, které by vašemu sluchu mohlo lahodit, dovolím si tvrdit, že zklamáni nebudete, pokud si trochu svého času a sluchu pro Manii vyhradíte. Na druhou stranu ale mohu na rovinu říct, že jestli vám podobná muzika nic neříká, nemá cenu s tím ztrácet čas.
“Kollaps” útočí především pomalými a neskutečně těžkými riffy. Ačkoliv se jedná formálně o black metal, rozhodně nečekejte to, co odpovídá klasické představě black metalové archetypu v podobě nesnesitelně rychle vichřice. Hudba Manii je z tohoto ohledu pravým opakem, protože se táhne jak správné bahno a svého posluchače ubíjí pomalu, ale s o to větší jistotou. Hned zpočátku vytáhne Manii velký trumf v podobě “Skoddeheiem”, která po relativně klasickém atmosférickém rozjezdu nasadí sekanou pasáž v extrémně pomalém tempu, jež společně s nelidským rykem místo zpěvu nemůže neupoutat pozornost. Co se Manii v tomto případě podařilo vytvořit opravdu dokonale, to je obrovský tlak, jímž ta skladba doslova drtí. To možná trochu ubírá následujícím písním, které tak zpočátku zní jako chudší příbuzní, ale s opakovanými poslechy jsem dokázal náležitě docenit i zbytek “Kollaps”, byť se už ve svém pojetí blíží více klasické depressive black metalovému přednesu, ač se znatelným rukopisem. Neboli, jinak řečeno, nemohu tvrdit, že by byl zbytek slabší, jen se mu člověk nesmí bát dát trochu času. Přestože to možná ve světle právě řečeného bude vyznívat malinko paradoxně, silnou zbraní “Kollaps” jsou také melodie, které jsou jednoduše excelentní. Ano, ta hudba je postavena především na riffech, nicméně Manii se místy blýsknout i rafinovanou kytarovou melodií. Bez problému mohu jmenovat hned několik příkladů – namátkou třeba “Liv-øydar”, “Endelaust” nebo “Ei beingrind i dans”. Každopádně i ostatní písně, které jsem nezmínil, jsou bez výjimky velice dobré.
Pro mě osobně je “Kollaps” dost velkým překvapením, nejen ve světle toho, že se jedná o první desku Manii, ale zejména proto, že neznám ani tvorbu Manes. Čistě z nezaujatého úhlu pohledu tedy mohu s klidným srdcem prohlásit, že se mi deska opravdu líbí – a to docela hodně. Jak již bylo řečeno, pokud podobné muzice holdujete, mohu “Kollaps” jen a jen doporučit.
Dámy a pánové, tady máme co do činění s celkem zvláštním kouskem black metalu. Tahle avantgardní black metalová záležitost pochází z Francie, zemi, která je zašmodrchanému black metalu silně nakloněna. Vždyť jedni z největších představitelů tohoto směru pochází z Francie, hnedle mě napadají jména jako Blut aus Nord nebo Deathspell Omega.
Podle promo letáku jsou Situs Magus další z bořitelů hranic žánru. Typický reklamní kec. Situs Magus si v širokých mantinelech hoví a využívají veškerý potenciál žánru, ale čekat nějaké novoty lze jen těžko. Rozhodně tu nejde o avantgardu ve smyslu nějakých stylových či instrumentálních veletočů nebo rytmických změn každou půl minutu. “Le grand oeuvre” sází spíše na hypnotičnost, psychedelickou stránku věci. Lidem, kteří nejsou úplně zvyklí takový styl poslouchat, to může připadat neskutečně monotónní, ale právě v tom “jednotvárném” nátlaku na posluchačovy smysly spatřují největší devízu této desky. Plnohodnotná hudební složka je tvořena čtyřmi skladbami, z nichž ani jedna nejde pod hranici devíti minut. K tomu máme jedno kraťoučké intro.
Mamutí práci albu dělá vcelku nemocné nazvučení, především u kytar, které jsou často prohnány i jiným efektem než zkreslením. Bicí by mohly znít trochu dynamičtěji, ale předpokládám, že jde o automat. U tohoto typu muziky zase netřeba očekávat přehnanou bubenickou ekvilibristiku a to, co je mi servírováno, je pro potřeby nahrávky plně dostačující. Většinu času se jede ve vcelku rozvláčném středním tempu prokládaném blast beaty. Už jen rozjezd úvodní “Ouevre au noir” je téměř až bolestně pomalá záležitost. Zabahněná a pomalá, postupně nabalující jednotlivé motivy a chorobný vokál. Napětí stoupá až k nesnesitelnosti. Když se rytmika rozjede, nejde o bezhlavý nářez, kytary pořád řežou rozvážné riffy a vybrnkávání. Plusem jsou určitě vokály, splňující nejpřísnější standardy krákoravých hrdel, bez přehnaného patosu. Karty jsou celkem jasně rozdány, pokud je pro nahrávku něco typické, tak vyhrávky, které rozhodně nezasahují do kýče, a jejich melodie jsou spíš odpudivé než lákavé. Riffy jsou většinou primitivní a v podstatě “jen” tvoří poklad pro další vrstvy kytarového vybrnkávání či melodií.
Nemá cenu vypichovat jednu skladbu ze čtyř, protože celé album tvoří jeden kompaktní celek. Nelze tu tedy hledat nějaké vybočující elementy. Ovšem nejsilněji podle mého působí “nejkratší” “Oeuvre au jaune”. Přes pomalý doomový rozjezd s vybrnkávanou melodií, která jede celou skladbu snad nepřetržitě, se dostaneme až k pasážím, kdy tlak na pozornost posluchačovu dosahuje opravdu vysoko. Příznivci black metalových vichrů počnou slintat se začátkem poslední bezmála čtvrt hodiny trvající litanie “Oeuvre au rouge”. V jejím úvodu zaznívá skřehot, který mi připomíná depresivní black metalové hejkaly. Tahle psychotická tečka za albem zbavuje posledních zbytků rozumu. Majestátní oslava šílenství, ubíjející (v pozitivním smyslu slova!) rytmus jen s pár krátkými zastávkami, s nervy drásajícím finále.
Debutové album kapely Situs Magus je celkem náročným výletem do špinavých vod black metalu. Pro příznivce podobně zvrácených (především francouzských) záležitostí povinnost. Vzhledem k výše zmiňovaným kapelám, ke kterým míří odkazy této kapely, by mohl být úspěch zaručen především u jejich fandů. Záležitost na mnoho poslechů, protože přes zdánlivou monotónnost se tu nachází spousta pasáží, které nedostanete z hlavy po prvním poslechu, stejně jako budete objevovat nové a nové detaily i po desátém poslechu. O této kapele bychom mohli do budoucna ještě dost slyšet.
Další názory:
Osobně v podstatě ve všem souhlasím se Stickovou recenzí, jen s tím rozdílem, že mně se “La grand oeuvre” líbí ještě o hodně víc, podle čehož také vypadá vyšší hodnocení. Situs Magus nabízejí přesně ten typ hudby, kterou mám opravdu rád – obskurní, nemocná, neuvěřitelně působivá, s odzbrojující atmosférou, na hony vzdálená běžné produkci. To jsou přesně ty atributy, kterých si na muzice obrovsky cením, přičemž Situs Magus je na svém debutu nabízejí měrou vrchovatou. Celé “La grand oeuvre” zní jako soundtrack k morové epidemii – lépe asi desku vystihnout nelze. Nejsem si úplně jistý, jestli je tvrzení labelu, že jde o jeden z nejpamětihodnějších žánrových debutů za poslední roky, úplně opodstatnělé, ale na druhou stranu mě z hlavy moc lepších prvotin za nějakých posledních pět let opravdu nenapadá… každopádně je ovšem jisté, že v tomto případě máme co do činění s opravdu zničující deskou, která se mi opravdu ukrutně líbí… jestli se tedy podobné šílenosti mohou líbit v tom doslovném významu slova… H.
Země: Belgie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 18.1.2013 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Blood Libel
02. Subcutaneous Terror
03. Fhtagn
04. Upon the Idol of Crona
05. Sati
06. A Titan’s Sacrifice
07. Haunter of the Dark
08. Runaljod
09. Ritual Descent
Belgičané Saille mi byli až donedávna v podstatě neznámí, registrovat jsem je začal, až když se postupně začaly objevovat informace o jejich aktuální druhé desce “Ritu”, která oficiálně vyjde 18. ledna. Vzhledem k tomu, že mě jejich muzika relativně zaujala a přišlo mi, že by mohlo jít o dobrou záležitost, nepohrdl jsem ani poslechem, který mi dal v konečném důsledku – klidně to můžeme prozradit už nyní – za pravdu.
Saille produkují dosti nápaditý black metal melodičtějšího rázu, v němž určitě není nouze o nápady. Rozhodně tedy nemusíte očekávat nějakou minimalistickou záležitost, na druhou stranu se však ani nedá tvrdit, že by “Ritu” mělo být nějakou bombastickou nahrávkou. Saille se spíš drží někde tak na půl cesty mezi oběma těmito body, vcelku sympaticky se nepouštějí do nějakých nabubřelých a kýčovitých kudrlinek, jak to spousta skupin, která má na štítu melodický nebo chcete-li symfonický black metal, má nezřídka ve zvyku, a drží se relativně při zemi. Mnohdy se sice trochu epičtější momenty najdou, nicméně ve všech případech to působí jako příjemné zpestření desky a má to hlavu a patu. Obecně má muzika Saille spíše hymnický charakter (zářným příkladem by mohla být třeba výtečná “Fhtagn”), ale kapela se rozhodně nebojí ani od podlahy zahoblovat. Hodně se mi líbí, že melodie se sice prolínají deskou v podstatě celé její délce, ale v žádném případě se nejedná o nějaké otravné a spíše na efekt hrané šmidlání, nýbrž o opravdu dobré melodie.
Přestože první dvě písně “Blood Libel” a “Subcutaneous Terror” působí jako celek malinko agresivněji, ani v jejich případě rozhodně nejde o nějaké bezhlavé sypání a objevuje se v nich nejeden zajímavý nápad. První zmiňovaná se po hymnickém začátku zvrhne právě do rychlejší pasáže, ale klávesy, které jsou zastrčené hodně v pozadí, stále budí dojem jakési majestátnosti. Po klidnějším intermezzu v polovině se pak “Blood Libel” láme do zajímavější a proměnlivější druhé půle, jež nabízí dost povedených riffů. Ostatně to je jedním z hlavních plusů celého “Ritu” – zatímco u mnoha melodicky black metalových kapel hrají kytary velké nic a slouží jen jako podklad klávesám a zpěvu, v případě Saille tomu tak rozhodně není. “Subcutaneous Terror” se pak blýskne povedenými hororovými vsuvkami a rovněž několika výbornými kytarovými melodiemi, které nijak extrémně nevystupují nad povrch, díky čemuž si jich člověk kolikrát všimne až po větším počtu poslechů, ale sám za sebe něco takového rozhodně nemohu považovat za negativum, spíš naopak má to ten efekt, který mám osobně dost rád – ono okřídlené “stále je co objevovat”.
Mezi nejzajímavější kusy “Ritu” jistě patří již zmiňovaná okultní “Fhtagn”, která je jednou z těch písní, jež nezapřou inspiraci Lovecraftovými mýty, v textu lítá jeden Cthulhu za druhým, nicméně i hudebně se jedná o výbornou věc. Skladba poprvé prezentuje Saille čistě ve valivém středním tempu, vrcholícím především mohutném skandování “Ia! Ia!”. “Upon the Idol of Crona” je opět rychlejší věc, avšak opět platí, že díky povedeným melodiím se člověk rozhodně nudit nebude. Zejména majestátní druhá půle, která graduje do sice krátkého, ale skvělého sóla, je vážně dobrá. Přijde mi, že je to takový znak většiny skladeb, že v průběhu své stopáže postupně narůstají a gradují, zároveň se mi ale zdá, že tak působí i celé “Ritu”. Čím více se totiž blíží ke svému konci, tím větší sílu nabírá. Přesně v polovině se nachází mysteriózní “Sati”, kterou bych se možná nebál označit za absolutní vrchol alba, obzvláště díky hodně netradičním, ale vážně úžasným melodiím až s orientálním nádechem. Opravdovým předělem, který “Ritu” rozděluje na dvě části, je však až instrumentální intermezzo “A Titan’s Sacrifice”, připravující půdu pro další výtečný song “Haunter of the Dark”, jenž sice považuji za další vrchol “Ritu”, nicméně vzhledem k faktu, že si jej můžete poslechnout v přiloženém videu, se nebudu dále rozepisovat. Aby se článek přece jenom nezvrhnul v suchopárný popis každé písničky, zmíním už jen to, že v případě posledních dvou kusů “Runaljod” a “Ritual Descent” se poprvé objeví čistý vokál a že druhá jmenovaná dává přímo ukázkový příklad, jak má vypadat pořádná gradace.
“Ritu” je celkově velmi povedeným počinem, který obsahuje obrovské množství zajímavých pasáží, nápadů a detailů, o něž se stará jak samotné základní obsazení, tak i celá plejáda doprovodných nástrojů jako housle, cello či dokonce theremin. Ke cti Saille však slouží, že je všechny zvládnou využívat inteligentně a s rozvahou. Dost se mi také líbí, že i přes nepopiratelnou melodičnost materiálu stále hraje prim především metal a to všechno okolo je jen koření, které tu desku činí pestrou a zábavnou. Celkově se bezesporu jedná o kvalitní nahrávku
