Archiv štítku: black metal

Precambrian – Tectonics

Precambrian - Tectonics

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2020
Label: Primitive Reaction

Tracklist:
01. Archaebacteria
02. Fossilization
03. Cryogenian
04. Volcanic Winter
05. P-Tr. Extinction

Hrací doba: 29:59

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Suspicious Activities PR

Z ukrajinské blackmetalové scény do největšího věhlasu vyrostli Drudkh, kteří se dlouhodobě těší přízni velkého francouzského vydavatelství Season of Mist. Ono to ale svým způsobem smysl dává, protože Drudkh jsou poměrně stravitelnou a v jistém ohledu „líbivou“ muzikou – což nemyslím jakkoliv pejorativně, poněvadž sám mám Drudkh docela rád a některá jejich alba považuju za excelentní (dejme tomu, že prvních pět desek stojí opravdu za to).

Není ale asi žádným tajemstvím, že členové Drudkh zvládnou i mnohem agresivnější muziku. Právě takový dojem mám z projektu Precambrian, v němž působí hned tři ze čtyř členů Drudkh. Kapela začala už v roce 2014, když také Precambrian vydali své první EP „Proarkhe“, na nějž o dva roky později navázalo další minialbum „Aeon“. Pak se chvíli nic moc nedělo, s čestnou výjimkou v podobě kompilace „Glaciology“ obsahující obě zmíněná ípka, což se letos změnilo, protože Precambrian přišli s první řadovkou „Tectonics“.

O stylu Precambrian je jasno už od prvních vteřin. Ostatně i proto na mě tenhle projekt působí, jako kdyby si Roman Saenko a spol. chtěli zavzpomínat na staré časy s Hate Forest, na jejichž tradici zvuk Precambrian jasně navazuje. Ta podobnost je zcela očividná a nepřeslechnutelná, což ale nevadí. Společné jmenovatele lze nicméně nalézt také s další skupinou všech zúčastněných, dnes již rovněž nefunkčními Blood of Kingu. No, a kdybyste teda hodně chtěli, tak určitou podobnost ve stavbě riffů a melodií, případně v kompozici a dramaturgii skladeb byste našli i se samotnými Drudkh, i když samozřejmě platí, že v tomhle případě se vše odehrává v mnohem rychlejším, agresivnějším tempu bez důrazu na melancholickou stránku. Hádám nicméně, že to pravděpodobně bude vyplývat z jasně rozpoznatelného rukopisu Ukrajinců.

Každopádně, „Tectonics“ je výborná záležitost. Pětice písní drtivou většinu času poctivě sype, riffy jsou mrazivé až běda a stejně tak zvuk. Precambrian se striktně drží minimalistických výrazových prostředků, ale tento zdánlivý primitivismus jasně koresponduje s tematickým laděním, jejž lze vytušit z titulů songů, alb a nakonec i samotné kapely. Pokud chceme, můžeme tedy v užití daného hudebního ladění vidět vyšší konceptuální rámec.

Tak či onak, „Tectonics“ jasně dokazuje, že i v dnešní době jde s takhle základními vzorci postavit excelentní desku, proti jejímuž obsahu nemůže příznivec chladného black metalu říct ani hovno. Stejně tak Precambrian dokazují, že i s naoko omezeným výrazivem jde praktikovat skladatelství na úrovni – omezené výrazivo je jedna věc, ale neimplikuje to, že by snad výsledek postrádal dostatek nápadů. Forma může být jednoduchá, písně mohou formálně být na jedno brdo, ale výsledek maká bez zaváhání, atmosféra je skvělá a obecně vzato bych se tuhle půlhodinku nebál označit jako strhující.

Precambrian

K „Tectonics“ mám tedy prakticky jen jedinou výhradu, a sice způsob, jakým všech pět stop končí. Sice chápu záměr, ale to nic nemění na skutečnosti, že odsekávat skladby takhle násilně a znenadání působí trochu rušivě. Obzvlášť v tom případě, kdy monotónnější ladění materiálu přímo svádí k tomu, aby se člověk do muziky ponořil. Osobně bych dal přednost alespoň trochu posluchačsky přívětivějšímu zakončení. Na druhou stranu ale musím jedním dechem dodat, že „Tectonics“ mě jinak baví takovým způsobem, že jsem ochoten tohle rozhodnutí tolerovat.

Celkově vzato bych tedy řekl, že první řadovka Precambrian se opravdu povedla. Pokud se vám stýská po Hate Forest, poslech byste si měli naordinovat jako povinnost, přes níž nejede vlak, protože v takovém případě budete z „Tectonics“ přímo nadšení. Nicméně i když Hate Forest nemáte najeté, „Tectonics“ za pokus určitě stojí – třeba zde najdete motivaci dostudovat skvosty jako „Sorrow“ nebo „Purity“.

Dovětek: V mezičase mezi napsáním a vydáním recenze byla ohlášena nová Hate Forest, takže jestli se vám po nich stýská, můžete si klidně počkat rovnou na „Hour of the Centaur“. I v takovém případě nicméně „Tectonics“ za poslech stále stojí.


Enoid – Négation du corps

Enoid - Négation du corps

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Satanath Records / The Ritual Productions

Tracklist:
01. Dans le pays de l’oubli
02. Est-ce mon corps Est-ce mon visage
03. Je ne volerai plus dans les cieux
04. Le silence et l’obscurité règnent
05. Ses crocs plantés dans ma chair
06. Tous ces maux que je vomis
07. Je n’existe que dans la souffrance
08. Le regard blanc

Hrací doba: 47:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Švýcarský projekt Enoid patří k těm kapelám, jejichž muziku jsem si nikdy neoblíbil takovým způsobem, jakým bych pravděpodobně mohl, kdybych se jim věnoval intenzivněji. O existenci Enoid vím už dlouho a kdysi dávno jsem s relativní oblibou poslouchal první dvě alba „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, která mi přijdou vcelku oukej, i když aktuálně už mě neoslovují tolik jako v době jejich vydání. Kdybych tehdy, kdy jsem měl menší nároky i rozhled, Enoid točil víc a třeba poslouchal i další věci, možná bych na tvorbu téhle skupiny pohlížel smířlivěji.

Jenže to se nestalo, takže moje zkušenost s Enoid zahrnuje prakticky jen „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které ujdou, a dál už jsem to vesměs ignoroval. Co jsem si v průběhu let poslechnul, to mě spíš nebavilo. Z Bornyhakeho projektů mě to vždycky táhlo víc k Borgne, jehož některé starší nahrávky jsou super (ty novější už taky nejsou, co to bývalo).

K Enoid jsem se nakonec vrátil s minulou deskou „Exilé aux confins des tourments“. Šlo přesně o ten typ alba, které není nijak špatné, vlastně je i poměrně dobré, ale ne zas tak dobré, aby stálo za to si jej pamatovat, natožpak se k němu vracet. Jednoduše takový kvalitně odehraný standard bez větší přidané hodnoty. „Négation du corps“ svůj zvuk posouvá trochu jiným směrem než „Exilé aux confins des tourments“, jeho hodnocení ale může znít úplně stejně. Opět se jedná o nahrávku, na níž formálně není nic moc špatného, ale ani nic moc skutečně dobrého, neřkuli pamětihodného…

Zdá se mi, že „Négation du corps“ zní o něco „moderněji“ než „Exilé aux confins des tourments“, respektive se ochotněji otáčí za vývojem black metalu v posledních letech. To říkám zejména kvůli přítomnosti táhlých kytarových melodií, které se prolínají velkou částí skladeb nad blackmetalovým základem. Také z produkčního hlediska došlo k posunu směrem k čistšímu a výpravnějšímu zvuku, což může mnohým vyhovovat a není to nutně špatně. Přinejmenším tedy v tomhle případě ne.

Nastíněný recept je sám o sobě poměrně funkční. Když to sečteme se skutečností, že Bornyhake patří k hodně zkušeným muzikantům se spoustou dlouhohrajících zářezů na pažbě a spoustou zkušeností z různých zajímavých kapel (kromě vlastních projektů se podílí na Ancient Moon, hrával s Kawir, Cryfemal, Deathrow nebo Darvaza), tak nepřekvapí, že „Négation du corps“ netrpí na přítomnost nějakých vyložených přešlapů.

Na druhé straně ale nelze přehlížet, že Bornyhake toho tvoří fakt hodně a kvantita u něj dostává přednost před kvalitou. Myslím si, že tenhle týpek talent má, ale prospělo by mu, kdy jej netříštil do tolika projektů a tolika deska, protože kdyby trochu vytřídil nápady a pustil do světa jen to nejlepší prostřednictvím menšího počtu nahrávek, mohlo by to být fakt super. Když se podíváme na to, na čem se v letošním roce podílel, dostaneme slušný seznam:

Enoid

Namlátil „Eterna oscuridad“ od Cryfemal, s KozeljnikemThe Stone / May Result a AzluemManetheren udělal ípko „Relinquishment of Existence“ v rámci projektu Oculus, vyšla řadovka „Y“ od Borgne, vydal ípko „Heat Pain Redness Swelling and Loss of Function“ death/grindové bokovky Porifice a také pustil do světa debutovou desku „The World Seems to Be Fading“ funeraldoomového projektu My Death Belongs to You. Když budu fér a napočítám jen věci, na nichž se Bornyhake skladatelsky stoprocentně podílel (u Oculus si nejsem jistý a u Cryfemal jen třískal do bicích, takže obojí vynechávám), furt mi to vychází lehce přes tři hodiny. To je hodně na jeden rok.

Asi už tušíte, kam tím vším směřuji. Všechno to ústí v jedinou věc, a sice že „Négation du corps“ je profesionálně zahrané řemeslo. Neurazí, ale chybí tomu ksicht i charisma. Novinka Enoid tedy prohučí kolem, aniž by zanechala jakoukoliv stopu, a za pár dnů si člověk už ani nevzpomene, jak album znělo.

(Dovětek: Recenzi edituji dva týdny po jejím sepsání, takže poslední větu mohu sám sobě dosvědčit. Už teď si pořádně nepamatuji, jak „Négation du corps“ znělo.)


Lifvsleda – Det besegrade lifvet

Lifvsleda - Det besegrade lifvet

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.9.2020
Label: Shadow Records

Tracklist:
01. I fjärran jord begrafvd
02. Det besegrade lifvet
03. Intet
04. Afvgrundsande
05. Bortgång
06. Fjättrad
07. Nedstigning
08. Vederkvickelse
09. Landet bortom skogen

Hrací doba: 40:20

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Against PR

Smrťáka v kápi a s kosou v ruce má metalová scéna spojeného primárně s finskými Children of Bodom, kteří to loni kvůli právním záležitostem zabalili. Ne snad, že by mě to zrovna v tomhle případě mrzelo. Tak či onak, chtěl jsem říct, že známější finská partička na smrťáka rozhodně patent nemá. O tom, že lze jeho estetiku zkombinovat i se seriózně míněným black metalem, se nás pokusí přesvědčit švédské seskupení Lifvsleda.

Švédové celé své působení stavějí okolo symboliky kosy, kteroužto si ostatně vetkli i do svého loga. Vydání debutového alba „Det besegrade lifvet“ provázejí fotky frajera v hábitu s kosou v zasněžené krajině a tytéž také zdobí obaly singlů předcházejících desce a nakonec i artwork samotné řadovky, byť tady už v upravené formě. Jednoduché, leč efektní. Za mě v pořádku.

Co se hudby týče, Lifvsleda o sobě tvrdí, že se pokoušejí o zachycení nálad raného nordického black metalu a že kapelu tvoří lidé, kteří jsou v severském black metalu nějakým způsobem zapojeni už od jeho počátků. Že by se ale chlapci pochlubili, o koho přesně se jedná, to né…

Takhle se trochu špatně odhaduje, co přesně Lifvsleda mají na myslí oním nordickým black metalem a jeho počátky, ale jako na Bathory jsem si teda fakt nevzpomněl. Mnohem blíž se ocitneme v momentě, pokud budeme myslet na jména jako Dissection, Necrophobic nebo Lord Belial. Musím říct, že při některých konkrétních melodiích mi na mysli vytanuli i Poláci Mgła, ale hádám, že půjde o podobnost čistě náhodnou.

Dle zmíněných formací už byste mohli mít nějakou hrubou představu, co konkrétně Lifvsleda na „Det besegrade lifvet“ hrají. Jedná se o black metal, jemuž rozhodně nelze upírat švédský sound. Melodický black metal bych tomu určitě neříkal, ale black metal s melodiemi rozhodně sedí.

Lifvsleda pro nějakou kytarovou vyhrávku nejdou daleko a některé z nich považuji za poměrně povedené. Tenhle přístup má za následek hned několik věcí. „Det besegrade lifvet“ například leze do ucha strašně dobře a naposlouchává se úplně samo – naštěstí se ale daří melodiku držet na uzdě, takže výsledek nepůsobí nijak vlezle, ani mi to nepřišlo přehnaně melodické. Spíš tak nějak fajnové.

Na druhou stranu, právě na melodické stránce „Det besegrade lifvet“ do velké míry stojí a právě tohle si z alba pravděpodobně zapamatujete, ale o moc víc deska nenabízí. Nějaký riff, bicí přechod nebo podobnou záležitost si prakticky nevybavím; vokál také jen proplouvá a nezanechá hlubší stopu. Atmosféru, která by stála za řeč, jsem zde rovněž nenašel.

Problém nastává v momentě, kdy se ty melodie začnou ohrávat, k čemuž prostě nevyhnutelně dojde. Zpravidla jsou melodické desky méně trvanlivé než ty, které vsázejí na komplexnější vyznění, a debut Lifvsleda může posloužit jako důkaz. Nechápejte mě špatně – neříkám, že je album špatné. „Det besegrade lifvet“ pořád dokáže posloužit na několik velmi důstojných poslechů a i po nich ty vrcholné momenty pořád mají něco do sebe. Akorát jsem se po nějaké chvíli dostal do bodu, kdy mě to k poslechu přestalo táhnout a pomalu nastoupil faktor únavy materiálu.

Jednu věc nicméně „Det besegrade lifvet“ upřít nemohu – nikdy jsem se nedostal do stavu, kdy by mě poslech začal obtěžovat, a to ani co se konkrétních momentů týče. I to svědčí o tom, že Lifvsleda natočili solidní záležitost nad průměrem. Pokud tedy prahnete po black metalu, který se nezalekne výrazné melodie, desku byste si poslechnout měli.


The Last Seed – Revenant

The Last Seed - Revenant

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.5.2020
Label: Nihilistische KlangKunst

Hrací doba: 65:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

„Revenant“ patří k albům, u nichž ani nevím, proč se jejich poslechem zabývám. S Němci The Last Seed jsem se potkal už na jejich debutovém počinu „Hellboy“ z roku 2018. Ten mi přišel horko těžko a přinejlepším průměrný. Dneska už ani pořádně nevím, jak zněl; jen si matně vzpomínám na to, že to byla nijaká nuda. První ukázky z „Revenant“ mi rovněž nepřipadaly nijak slibné, tudíž neexistoval žádný objektivní důvod, proč bych se měl druhému albu The Last Seed věnovat. Přesto všechno jsem dal kapele druhou šanci, aby si napravila svou reputaci… a tato šance opět zůstala nevyužita.

Když jsem si nyní přečetl svou dobovou kritiku na „Hellboy“, zjistil jsem, že bych tu recenzi mohl s klidem zkopírovat a jen na pár místech vyměnit nějaké názvy – bez problémů by to všechno pasovalo i na „Revenant“. Protože jsem líná buzna a protože si tohle album nijakou zásadní péči nezaslouží, pár zásadních vět z recenze na „Hellboy“ si vypůjčím, protože kdybych to neudělal, stejně bych musel říkat prakticky to samé jen trochu jinými slovy:

„Skoro mám pocit, že těch několik posluchačsky lákavějších momentů vzniklo jakoby ‚náhodou‘, protože z ‚Revenant‘ jakožto celku jinak není cítit jakákoliv hlubší hudební vize, vlastní ksicht, charisma nebo výraznější skladatelský talent. Výsledkem je tedy obyčejný lehce zapomenutelný průměr, s nímž nemá smysl se příliš zabývat. Přesně ten druh desky, u níž už hodinu po dohrání zapomenete, jak vlastně zněla.“

Abych tuhle recenzi neojebal přespříliš, tak ještě zmíním, že podobně jako na „Hellboy“ se i na „Revenant“ pár ucházejících pasáží najde, zejména ve druhé polovině alba. I díky nim se nejedná o skutečný klystýr nebo neposlouchatelnou kopu hnoje, nýbrž jen o slabý a nevýrazný podprůměr. Jak jsem ale psal už v minulém článku: „vesměs se jedná jen o detaily, nepodstatné střípky, které se v nepříliš zajímavém celku rozpustí“.

Speciální zmínku si zaslouží snad jedině třetí skladba „Ghost“, která špinavě vykrádá riffy z „Mother North“ od Satyricon. Samozřejmě v o dost horším podání.

Jednu věc každopádně „Revenant“ dost rezolutně potvrdil – že příště už bych neměl být kokot a neztrácet s The Last Seed čas. Němci dostali šanci dvakrát a dvakrát mi z toho jednoznačně vyšlo, že tahle kapela za pozornost nestojí. Jediné, co vám tedy stran The Last Seed mohu doporučit, je – ignorace.


Всесожжение – Жатва

Vsesozhzheniye - Zhatva

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.8.2020
Label: Casus Belli Musica

Tracklist:
01. Всесожжение
02. Отравленный кубок
03. Аква тофана
04. Ночь жатвы
05. Что помнят курганы
06. Мокошь
07. В тумане у базальтовых колонн

Hrací doba: 44:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica

Německé kapele Burnt Offering neboli Всесожжение věnuji svou pozornost z velmi jednoduchého důvodu – působí zde Asbath a Cerritus / Blind Idiot God, tedy dva členové Darkestrah. Darkestrah mám fest rád a myslím si, že se jde o výtečnou muziku. Dovolím si tvrdit, že v jejich diskografii nenajdete špatné album; některé konkrétní počiny jsou pak skvost jak svině. Minimálně první tři řadovky jsou zkurveně fenomenální – kdo tvrdí něco jiného, ví akorát tak piču.

Dle řečeného je asi zřejmé, že nepohrdnu ani vedlejšími projekty jednotlivých členů, zvlášť když těch bokovek zas tolik není. Třeba bubeník a poslední zakládající člen Asbath sice mlátil do škopků ve slušné řádce formací (z těch nejznámějších můžeme zmínit Nargaroth, Woodtemple nebo Trimonium), ale povětšinou jen jako nájemná puška.

Z těch skutečných vedlejšáků stěžejních členů Darkestrah vlastně stojí za řeč snad jenom dvě věci. Asbath a Resurgemus mají bokem kapelu Faustus, již loni po mnoha letech vzkřísili a vydali první minialbum „Lipsia“. Tu druhou je pak právě Всесожжение. Všechny názvy i texty této formace jsou v ruštině, protože právě z Ruska pochází Cerritus, jenž má ostatně na starosti textovou stránku i v Darkestrah.

Всесожжение se poprvé prezentovali demosnímkem „Беснование“ z roku 2015. Ten jsem svého času poslouchal, ale dneska o něm nevím už prakticky nic s výjimkou matné vzpomínky, že to byla docela slabota a že po hudební stránce to za pozornost nestálo ani za mák. Z tohoto důvodu jsem se do poslechu první řadovky „Жатва“ nijak zvlášť nehrnul i navzdory napojení na Darkestrah, protože jsem se na tohle nechal nachytat už před pěti lety.

„Жатва“ jsem si vlastně pustil spíš náhodou a nakonec jsem došel k názoru, že deska přece jenom bude stát za podrobnější poslech. Novinka totiž Всесожжение představuje v mnohem příznivějším světle, než se to svého času dařilo „Беснование“.

Всесожжение o sobě tvrdí, že vznikli za účelem hraní archaického black metalu vycházejícího ze skandinávských klasiků raných devadesátých let a počátků ukrajinské školy. Proti tomu se toho asi nedá moc namítat, protože nastíněné vlivy na „Жатва“ určitě zaslechnout lze. Na druhou stranu, u jaké blackmetalové formace nejde alespoň vzdáleně slyšet vliv severských praotců, ať hodí kamenem. Tím chci říct, že to zas tak zásadně přesně určení vlastně není. Tak či onak, minimálně tohle prohlášení napovídá, že byste od Всесожжение neměli čekat vůbec nic originálního, což rozhodně sedí.

Nahrávku otevře skvělé (!) folklórní intro v rámci úvodní stopy „Всесожжение“. Skoro mi až přijde škoda, že se na „Жатва“ podobných hrátek neobjevuje víc, protože dál už se objeví jen nějaké náznaky v předposlední „Мокошь“.

Всесожжение

Vyloženě špatného se na „Жатва“ každopádně nenachází snad nic, ale určitě se najde dost pasáží, v nichž se neděje nic extra. Всесожжение zde praktikují vcelku obyčejný black metal, jehož provedení posluchačův jemnocit neurazí, ale určitě nejde o nic, z čeho by měl člověk být nadšený. Takových chvil se na „Жатва“ nenachází úplně málo, což ve výsledku znamená, že nahrávka do žádné vysoké ligy nepatří. K tomu je potřeba o dost méně vaty.

Obyčejné momenty však Всесожжение dokážou kompenzovat těmi lepšími, jichž se tu také nechá nalézt nezanedbatelné množství. Objevují se i dobrá střední tempa a v některých místech se kapela nezalekne ani epičtějšího nádechu, jejž podtrhuje střídmé použití kláves – o ty se jako host postaral Resurgemus, tedy další člen Darkestrah.

À propos Darkestrah – návaznosti na domovskou formaci se také dají vystopovat, a to nejen díky Asbathově specifické hře. Třeba z některých chvilek v „Отравленный кубок“ nebo „Мокошь“ to lze cítit dost jasně. Mně osobně to ale vůbec nevadí, vlastně se pro mě jedná o jedny z nejlepších momentů celé nahrávky.

Celkově bych to shrnul asi tak, že „Жатва“ je fajn album, na němž nenajdete nic zvláštního, neslyšeného nebo snad ty vole svébytného. S tímhle vědomím byste k tomu měli přistupovat, abyste pak případně nebyli zklamaní. I přesto mi ale výsledek zní sympaticky a dokážu si představit, že bych si placku výjimečně pustil i v budoucnu. Oproti „Беснование“ se nepochybně jedná o výrazný pokrok a tím pádem i poměrně příjemné překvapení.


Youna – Zornvlouch

Youna - Zornvlouch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.6.2020
Label: Into Endless Chaos Records

Tracklist:
01. Knochen zu Asche, Kronen zu Rost
02. Tievelswizzan
03. Zornvlouch
04. Vreveler
05. Tievelsühtic
06. Verdrieß und Verderben
07. Urgewalt

Hrací doba: 38:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Youna je nový blackmetalový projekt z Německa a dle žánrových tradic se jedná o jednočlennou záležitost. Na svědomí ji má chlápek skrývající se pod přezdívkou Mts. Ve skutečnosti se jedná o Alastora, jehož můžete znát z dalších kapel jako Evil Warriors a I I.

S první jmenovanou sebrankou jsem doposud neměl tu čest a ani mě nic extra neláká na tomhle stavu cokoliv měnit. S I I jsem se potkal hlavně na splitku „Miasmal Coronation“ s krajany Lihhamon. To byl podle mého názoru veskrze průměrný počin a právě I I na něm navíc vyznívali jako ta nudnější a méně záživná kapela.

Portfolio Mts mě tedy k poslechu zrovna nenalákalo. Vlastně ani prvotní ukázky ze „Zornvlouch“ mě nijak zvlášť nezaujaly. Desku jsem si tedy pouštěl prakticky bez jakéhokoliv pořádného důvodu, prostě jen tak na ochutnávku. Což neznamená, že bych se na ni dopředu díval skrz prsty nebo že bych očekával další chrchel průměrnosti – to jsem považoval za nutné zmínit, aby to náhodou nevyznělo jako důsledek zaujatosti, když prohlásím, že „Zornvlouch“ je všehovšudy obyčejné album bez jakékoliv přidané hodnoty.

Nebudeme chodit kolem horké kaše, rovnou na to navážu. V případě „Zornvlouch“ se prostě a jednoduše bavíme o obyčejném a nevýrazném počinu. Jednoduše se jedná o takový ten neurážející průměr, který nezní úplně hrozně a pořád mu nechybí určitá úroveň elementární kvality, ale nemá potenciál na to, aby dokázal zaujmout. Skoro jsem chtěl napsat, že nemá na to zaujmout hlouběji, ale „Zornvlouch“ se vlastně nijak zásadně nechytá ani při povrchním vnímání…

A že k povrchnímu vnímání poslech „Zornvlouch“ dost svádí. Samozřejmě nejsem hovado – nebo aspoň ne až takové – takže jsem se pokoušel věnovat desce i nějaký pozornější poslech a nechat jí prostor, aby se mohla ukázat. Ukázalo se akorát tak to, že s udržením pozornosti jsem měl u „Zornvlouch“ dost zásadní problémy. Ať jsem se snažil sebevíc, vždycky jsem zanedlouho upadl do posluchačské letargie, kdy muzika bezbolestně probíhá okolo, ale člověk ji vlastně ani pořádně nevnímá.

Z téhle lhostejnosti dokáže na albu probrat jediná skladba, a sice „Vreveler“. Ne snad, že by byla tak úžasná, ale z jinak nijakého celku vystupuje alespoň jiným pojetím. Na rozdíl od ostatních se snaží hrát víc na atmosféru a stojí primárně na kombinaci rytmiky a chórů. Kytary se přidají až ve finální třetině, díky čemuž „Vreveler“ i nějakým způsobem graduje, což je oproti plochému zbytku fajn změna, ačkoliv jde ve finále jen o povinnou „ritual“ vsuvku, navíc nijak zvlášť poutavou.

Youna

Kromě toho se totiž „Zornvlouch“ po celou dobu dost striktně drží rychlejšího black metalu bez ksichtu, bez nálady a bez pořádných nápadů, které by mohly zaujmout. Občas sice blackmetalový základ pročísnou zmiňované chóry i v dalších stopách, třeba „Knochen zu Asche, Kronen zu Rost“ nebo „Tievelsühtic“, ale určitě se nejedná o nic, co by člověka zvedlo ze židle. Obzvlášť když něco podobného převedlo už tolik kapel před Youna a mnohdy v násobně poutavější podobě.

Nakonec tedy ze „Zornvlouch“ vylezla dost nezáživná nahrávka. Nečekal jsem od ní nic a stejně mě dokázala zklamat. Jasně, nejde o vyložené bahno, z něhož by se člověk posral, pochcal a poblil zároveň, ale to, že existují i mnohem horší a víc amatérské věci, je hovno argument. Pořádnou echtovní mrdku si navíc aspoň zapamatujete. Tohle je jenom plytká nuda, na niž člověk zapomene pět minut po jejím dohrání.


Cryfemal – Eterna oscuridad

Cryfemal - Eterna oscuridad

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Immortal Frost Productions

Tracklist:
01. Capilla ardiente
02. Necra exequia
03. Insepulto
04. El retorno
05. Reencarnacion
06. Lapida condenada
07. Culto a la muerte
08. Crematorio
09. Eternidad

Hrací doba: 37:01

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Když v roce 2011 skončila španělská chorobnost Cryfemal, docela mě to mrzelo. Sice nikdy nešlo o mojí srdcovku a nikdy jsem neměl potřebu Ebolovy desky točit pravidelně a intenzivně až do zblbnutí, ale některá alba kapely mám docela rád a k flákům jako „Apoteosis oculta“ nebo „Increíbles tormentos“ se tu a tam s chutí vrátím. Jedná se o příjemné zvrhlosti se zvrácenou hřbitovní atmosférou, takže konec mě trochu zamrzel, byť to tehdy trochu kompenzovala rozlučková nahrávka „Malicioso sonido putrefacto“, která taktéž dopadla poměrně dobře.

Po pár letech se Ebola rozhodl vrátit Cryfemal nazpět. „D6s6nti6rro“ nicméně nabídlo výraznou změnu zvuku i nálady. Jinými slovy – to, kvůli čemu jsem si oblíbil starší nahrávky Cryfemal, na „D6s6nti6rro“ vymizelo. Řemeslně šlo o zručně udělanou záležitost s několika rozumnými tracky, ale pro mě to nebylo ono. V dobové recenzi jsem sice desku poměrně pochválil, ale čas ukázal, že šlo z mojí strany o krátkozrakost, protože „D6s6nti6rro“ neobstálo. Někde ve výprodeji jsem si sice vinyl za pár drobných do sbírky koupil, ale jde o jednu z těch placek, které někdy z police vytáhnu snad v jediném případě – když se budu stěhovat jinam.

Abych to zkrátil, letošní nahrávku „Eterna oscuridad“ jsem si pouštěl spíš z povinnosti, než abych měl o její obsah skutečný zájem. Kdybych se na to vysral, nepřišel bych o nic zásadního, ačkoliv z jistého úhlu pohledu přístup „Eterna oscuridad“ příjemně překvapil. Přesto když se na to vyserete vy, o nic zásadního nepřijdete.

Možná to bude znít trochu jako protimluv, ale řekl bych, že „Eterna oscuridad“ v jistých ohledech představuje ohlédnutí za dřívějším zvukem Cryfemal, ale ne stoprocentně, protože dozvuky „D6s6nti6rro“ a jeho pojetí jsou na novince stále evidentní.

Určitý návrat ke starší záhrobní estetice ostatně představuje už obal, i když tohle není vnímat jako jednoznačný klad. Vizuální prezentace Cryfemal vždycky hraničila s nechtěnou parodií a trhala bránice, jak když hřbitovní hlínu na rakev hází. „Eterna oscuridad“ dokazuje, že Ebola se v tomhle ohledu pořád nepoučil. Warpaint, hřeby, cigáro v hubě a lopata – black metal, píčo! Asi jako když v šest musíš makat na zahradě a v osm máš koncert, haha.

Každopádně, i hudebně mi „Eterna oscuridad“ v některých chvílích přijde, že pokukuje po starších počinech Cryfemal. Má to však jeden zásadní háček – dřívější chorou atmosféru se nedaří reprodukovat ani zdaleka. Vizuálně to bylo vtipné vždycky, ale v hudební rovině se na deskám zmiňovaným v úvodním odstavci dařilo přenést posluchače na zatuchlý španělský krchov, kde se rozpíná puch hnijícího masa, kadidel a právě startuje bestiální znesvěcování hrobů. „Eterna oscuridad“ se občas může zdát slušné, ale když si hned poté pustím „Apoteosis oculta“, tak mě to rychle přejde. Neopominutelné závany soundu „D6s6nti6rro“ a skutečnost, že některé momenty nemají daleko k blackové odrhovačce (viz první songy na albu), tomu nijak nepřidá.

Cryfemal

Několik vcelku ucházejících kusů se na „Eterna oscuridad“ nechá najít – respektive tedy jejich části, protože song bez výhrad jsem tu nenalezl. Docela fajn nápady každopádně můžeme najít třeba v „El retorno“ (klávesové momenty), „Reencarnación“, „Lápida condenada“ nebo „Crematorio“. Obecně pak lze pochválit i uštěkaný vokál, o nějž se samozřejmě stará Ebola osobně stejně jako o všechny nástroje s výjimkou bicích. S těmi mu stejně jako na „D6s6nti6rro“ vypomohl BornyhakeBorgne, Enoid, Ancient Moon nebo Pure.

Všehovšudy tu ale stejně celou dobu kecáme o docela průměrném počinu. „Eterna oscuridad“ není vyložená píčovina, ale nepředvádí nic extra a v záplavě dalších počinů ničím nevynikne, nezaujme a a rychle zapadne. Kdyby se na obalu nenacházelo známé logo, neštěknul by po tom ani prašivý čokl s leprou potulující se o půlnoci po španěláckém krchově.


Al-namrood – Wala’at

Al-namrood - Wala'at

Země: Saúdská Arábie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 22.6.2020
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Al hirah
02. Sahra yaesa
03. Tabqia
04. Kail be mekialain
05. Al shareef al muhan
06. Fasique
07. Aar al estibad
08. Alhallaj
09. Wahum althaat
10. Alqaum

Hrací doba: 36:26

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Al-namrood jsou nepochybně zajímavou kapelou a jistě není úplně těžké uhádnout, proč tohle říkám. Samozřejmě tím mám na mysli jejich původ – kapela totiž pochází ze Saúdské Arábie.

Blízký východ obecně nepatří k místům, kde by se metalu dařilo nějak zásadně. Politická nestabilita regionu v kombinaci s ortodoxním náboženstvím jednoduše žánru nijak nenahrává. Když někdo kvůli produkci hudby může čelit tvrdým represím, natožpak aby ji měl kde a pro koho hrát, tak je jasné, že takové riziko podstoupí jen největší fanatici. Pár kapel z arabských zemí se samozřejmě najde, ale najít takovou, která by kromě exotického původu a v tom lepším případě i exotické hudební atmosféry dokázala nabídnout také kvalitu srovnatelnou se západními smečkami, to už je těžší.

O Al-namrood si myslím, že požadavky na kvalitou dokážou splnit a že se jedná o formaci, jež stojí za pozornost nikoliv jen jako kuriozita, ale také, ne-li spíš především díky své hudbě. Ostatně ne náhodou dnes patří k nejznámějším blackmetalovým skupinám v regionu – částečně díky dobré produkci, částečně samozřejmě i díky vytrvalosti. Vzpomínám si, že ještě v době, kdy vycházela alba jako „Estorat taghoot“ nebo „Kitab al awthan“, šlo o takovou menší senzaci. Dneska už lze Al-namrood bez problémů považovat za zaběhnuté seskupení, které alba vydává docela pravidelně. Popravdě řečeno, nedávná tříletá přestávka, která proběhla mezi letošním počinem „Wala’at“ a minulým albem „Enkar“, byla ta nejdelší, jakou kdy trio Mephisto, Ostron a Humbaba potřebovalo k vytvoření dlouhohrající placky.

I navzdory tomu, co jsem řekl a že mi jsou Al-namrood sympatičtí, jsem se jejich muziky postupem let trochu přejedl. První alba jsem svého času docela žral, orientálního black metalu jsem v té době moc neznal a šlo pro mě o něco nového a neslyšeného. I proto mě to bavilo. „Diaji al joor“ z roku 2015 už mě ale vlastně nebavilo a následné „Enkar“ jsem pro jistotu vynechal úplně. Zjistil jsem, že ani k poslechu „Wala’at“ nemám nějakou zásadní motivaci, ale pořád si myslím, že Al-namrood patří ke skupinám, které si zde svůj prostor zaslouží, a proto jsem se rozhodl album naposlouchat a cosi o něm sepsat.

Základní recept samozřejmě zůstává zachován. Al-namrood opětovně drhnou black metal se silnou blízkovýchodní aurou. Což je nepochybně v pořádku, protože moc nedává smysl, aby se kapela zbavovala svého trademarku i výlučnosti. Od doby, kdy jsem Al-namrood poslouchal naposledy, se každopádně několik věcí zlepšilo. Na obal se tentokrát dá i koukat a oproti dřívějším digitálním umělotinám to považuji za krok správným směrem. Rovněž mě tentokrát tolik neobtěžuje Humbabův humpolácký projev, který se už také stal poznávacím znamením novější tvorby Al-namrood – vříská zde ostatně už od „Heen yadhar al ghasq“ z roku 2014.

Na druhé straně ale „Wala’at“ pořád trpí na některé neduhy, s nimiž jsem osobně trochu zápolil již na několika předešlých albech. Především mi trochu vadí, že se materiál strašně rychle ohraje. „Wala’at“ trvá lehce přes půlhodiny a nepříjemně rychle jsem zjistil, že nahrávku už znám až příliš a nemá mi dál co nabídnout. Několik skladeb sice pořád dokáže zabavit, jmenovitě například „Alhallaj“ se mi zdá dobrá, ale třeba začátek desky se pro mě už docela vyčerpal.

Neřekl bych ovšem, že se jedná o špatný počin. „Wala’at“ pořád na pár poslechů funguje uspokojivě a nabízí charakteristický a specifický zvuk Al-namrood. Navíc nepochybuji o tom, že kdo se zde s kapelou setká poprvé, může být regulérně nadšený. Osobně se ale k „Wala’at“ v budoucnu vracet nebudu.


Gorrch – Introvertere

Gorrch - Introvertere

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.8.2020
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 16:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

Gorrch nepatří k nejznámějším jménům italské blackmetalové scény, i když se představili již v roce 2013 a přítomní dva členové vypomáhali v kapelách jako Veneror, Chelmno nebo Tenebreae in perpetuum. Aktivnější podíl měli ale v kapelách Lorn a Strix. První jmenované například před pár lety pochválili H. se Skvrnem a debut Strix by si také zasloužil trochu více pozornosti pro svou bosoráckou atmosféru a pár nadmíru povedených skladeb. Jsou to ale Gorrch, kde lze hovořit takřka o prvoligové kvalitě. Přinejmenším platí, že full-length „Nera estasi“ je nadprůměrná nahrávka a kazetu vydanou Hexencave jsem v posledních pěti letech pravidelně protáčel, a tak mě trochu dráždí, že se vydání nového EP „Introvertere“ opět potýká s nezájmem.

Gorrch totiž o něco zvedli laťku a na ploše pouhých 16 minut rozpoutali pozoruhodné peklo. Intenzivní, propracované a do jisté míry i svébytné. Vlivy lze samozřejmě identifikovat, protože Gorrch hrají black metal vycházející ze severských veličin, jež každý zná, ovšem z období, kdy pominuly ortodoxní fáze dotyčných hudebníků a ti pátrali kam dál. Když to vyšlo, dostalo se nám pokladů jako „666 International“, „Rebel Extravaganza“ nebo „The Grand Declaration of War“. Gorrch tento odlidštěný blackový sound hrají s takovým zápalem, až na mysl přijdou i jména jako Abigor nebo Deathspell Omega, ale pozor, určitě je nelze odbýt jako další trendy kapelu z mnoha. Island tady například připomene poslední skladba, ale celkově si pánové hrají na svém písečku a jsem přesvědčen, že nabízí víc než většina post-blackových hvězdiček scény, co jsou sice nadmíru kvalitní a populární, ale čas jejich díla cupuje na kousky. Alespoň z mého pohledu.

„Introvertere“ u mě boduje zejména zmíněnou intenzitou. Určitě existují rychlejší a techničtější kapely, ale když se vcítím do kytaristovy hry, pomalu mě z toho bolí šlachy v pravačce. Přenesu se přes umělejší zvuk přechodů a přílišnou linearitu bubeníka, jelikož bicí kopou v tlamu fest a celkově je nahrávka dynamická natolik, že to se mnou při poslechu krásně cloumá. Důležitý je ale také zdejší poměr mezi komplexností, atonalitou a srozumitelností. Kapela na sebe nelepí riffy jen tak nazdařbůh, detailů a pamětihodných pasáží tu je tak akorát. K nahrávce se dá vracet z vícero důvodů a skutečný problém tu je pouze jeden. Čtvrthodina je kurva málo.

Řešení je naštěstí jednoduché: pusťte si „Nera estasi“. To ani zdaleka není tak frenetické a strhující, ale určitě je nabito kvalitními nápady a také tu lze hovořit o vlastním ksichtu, byť platí, že si posluchač na Satyricon, Emperor nebo Mayhem při poslechu vzpomene. Stejnojmenný debut zní ještě o něco „obyčejněji“, ale za poslech stojí taky. Obě dřívější nahrávky navíc oplývají přitažlivě ponurou atmosférou.

Tvrzení, že Gorrch jsou přehlížená perla, není nadsazené. Jejich tituly nepatří k úplné špičce toho, co v poslední dekádě vyšlo, ale znát byste je měli.


Ars magna umbrae – Apotheosis

Ars magna umbrae - Apotheosis

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Through Fields of Asphodel
02. She Who Splits the Earth
03. On the Wings of Divine Fires
04. Apotheosis
05. Mare tenebrarum
06. Oracle of Luminous Dark
07. Of Divine Divergence
08. Ignis in tenebris

Hrací doba: 38:52

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

S polským projektem Ars magna umbrae jsem se prvně setkal na jeho pilotním minialbu „Through Lunar Gateways“ z roku 2017. To mi svého času přišlo povedené, i když s menším dodatkem, že o ty nejlepší momenty na nahrávce se postarala hostující zpěvačka Hekte Zaren (můžete znát z Adaestuo). I tak mi ale na EP zůstaly pozitivní vzpomínky, ačkoliv nutkání se vracet k „Through Lunar Gateways“ i zpětně jsem v následujících letech nenacházel.

Následující rok se pod hlavičkou Ars magna umbrae objevil dlouhohrající debut „Lunar Ascension“. I navzdory příjemné zkušenosti s „Through Lunar Gateways“ jsem si na první řadovku z nějakého důvodu čas neudělal. Ani si nevzpomínám proč. Občas to jednoduše nevyjde. K poslechu se toho všude válí hromada a den má jenom čtyřiadvacet hodin, takže prostě nejde stihnout vše. Stává se. Tehdy to prostě Černý Petr vyšel na Ars magna umbrae.

Prostřednictvím letošní druhé desky „Apotheosis“ jsem se k poslechu Ars magna umbrae vrátil a přijde mi, že se sound kapely v mezičase trochu posunul. Nyní, retrospektivně tyhle elementy jasně slyším už na „Through Lunar Gateways“, což mi tehdy zas tak moc nepřišlo, ale z „Apotheosis“ už jasně a bez debat čpí velká inspirace u blackmetalových škol z Islandu a Francie. O tom, že se novinka kompletně vyvarovala šamanských zaříkávaček z prvního miníčka, se snad ani nemusím zmiňovat, když tentokrát už si K. M. veškeré vokály obstaral sám.

S „Apotheosis“ mám každopádně jeden zásadní problém. Formálně jde o desku, která je poskládána chytře a která má technicky vzato všechno, co by album tohoto pojetí black metalu mělo mít. Nějak se ovšem po celou dobu nedokážu zbavit dojmu, že mě novinka Ars magna umbrae baví méně, než by asi měla.

Snad to bude dáno i tím, že se v ní pořád trochu ztrácím a velká část hrací doby mi splývá do sebe. K. M. má veličiny moderního black metalu nastudované poctivě a cituje je s dostatečnou dávkou kvality na to, aby nebylo potřeba jeho snahu šmahem odsuzovat jako plytkou kopírku. Navzdory některým poměrně intenzivním momentům však „Apotheosis“ nedokáže strhnout. Některé jiné pasáže jsou vymyšlené umně a lze je považovat za dobré, ale žádná z nich není tak úžasná, aby si tu pozornost skutečně urvala a donutila člověka se vracet.

A když už deska trochu vybočí z nastoleného mustru, vlastně se mi takřka okamžitě začne stýskat po jejím standardním výrazivu. Třeba zpomalovačka uprostřed „On the Wings of Divine Fires“ se ještě dá, ale melodičtější část „Oracle of Luminous Dark“, o jejíž kytarové sólo se postaral Gabriele GramagliaThe Clearing Path a Cosmic Putrefaction, mi přijde vyloženě slabá a otravná. Což je dvojnásob škoda, protože třeba závěr téže skladby se mi zdá povedený, respektive se jedná o jeden z mála momentů, které jsem si dokázal trochu zapamatovat.

Ars magna umbrae

Jasně, občas není na škodu, když se posluchač v albu i po delším čase pořád ztrácí. Aby však tenhle stav fungoval, musí mít posluchač chuť se prát dál a musí mít pocit, že stále má co prozkoumávat. Mě osobně už tahle chuť v případě „Apotheosis“ opustila, aniž bych se dostal do bodu, kdy jsem schopen nahrávku plně docenit.

Zároveň si ale uvědomuji, že recenze pravděpodobně vyznívá mnohem negativněji, než si „Apotheosis“ zaslouží. Několik dobrých momentů se přece jenom najde a celkově lze z alba cítit příliš vysoké schopnosti na to, aby si výsledek zasluhoval prachsprostě zjebat. Osobně jsem nicméně čekal a doufal ve víc. Poslech mě neobtěžoval a do určité míry se mi vlastně i zamlouval, ale nedokázal jsem tomu propadnout.