Archiv štítku: DEU

Německo

XIV Dark Centuries – Gizit dar faida

XIV Dark Centuries - Gizit dar faida
Země: Německo
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 28.10.2011
Label: Einheit Produktionen

Tracklist:
01. Westwärts
02. Zeit der Rache
03. Schlachtgesang
04. Donars Söhne
05. Hinauf zum Gold’nen Tor
06. Eichenhain
07. Brennen soll das alte Leiden
08. Eine Wanderung
09. Runenraunen – Eine Wanderung II
10. Surtur erwacht
11. Ausklang

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6,5/10
Ellrohir – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook

Dobře vím, že jsem se o současné zdatně bující německé pagan scéně vyjadřoval už několikrát a snad pokaždé to bylo ve značně nelichotivém duchu. Ve světle těchto skutečností jsem recenzi novinky XIV Dark Centuries přijal jedině po ujištění, že to není až takový odpad, jaký by se dal oprávněně očekávat. Musím uznat, že tahle informace docela zjitřila moji zvědavost a donutila mě podrobit album poctivé lustraci, jejíž výstup se rozprostírá v následujících řádcích…

Předně by bylo dobré si ujasnit, co to XIV Dark Centuries na “Gizit dar faida”, jak se album jmenuje, vlastně předvádějí. Většina tematicky spřízněných kapel hudebně staví na blacku, nebo to o sobě alespoň tvrdí, i když by je za to kdejaký ortodoxní blackař nejradši ukřižoval hlavou dolů a pro dokonalé zadostiučinění ještě podpálil. Netuším, co XIV Dark Centuries tvrdí, že hrají, ale ať už tvrdí cokoli, snad nejvíc mi jejich hudba po kompoziční stránce připomíná power metal a nebýt občasných kopákových paleb a pěvcova skřehotu, byl by tenhle dojem ještě daleko vemlouvavější. Skutečně, když se do toho zaposloucháte, slyšíte namísto dlouze stavěné potemnělé atmosféry melodické riffy a troufám si tvrdit, že z některých skladeb, nebo minimálně jejich částí plyne vyloženě optimistická atmosféra a jakási sympatická lehkost. Že se mi to v celkovém kontextu jeví jako stěžejní prvek alba, o tom blíže pohovořím později, ale teď se pokusím postihnout i ty ostatní, ne až tak určující, ale rozhodně neopomenutelné…

Když bych se měl zaobírat něčím tak pofidérním, jako je výběr nejlepších a nejhorších kusů na albu, byla by to docela ošemetná záležitost. Popravdě, ona žádná ze skladeb není žádně veledílo, ovšem zároveň ani úplný odpad. Dokonce i to poněkud nepasující orchestrální intro “Westwärts” člověk nějak překousne. Většina regulérních skladeb se charakterem navzájem podobá, snad všechny jsou přinejmenším poslouchatelné a několik je pak vyloženě dobrých. Tomu může posloužit za příklad energická “Schlachtgesang” nebo chytlavá “Hinauf zum Gold’nen Tor”. Není ovšem pravda, že by byly všechny skladby šity podle jednoho mustru. Moc příjemným zpestřením jsou občasné vyhrávky na akustickou kytaru a především pak v celé délce akustický kus “Eichenhain”. Tyto akustické vložky album skutečně osvěžují a značně mu dodávají na atraktivitě. Mixem obou – jak klasických, tak akustických skladeb – je pak suverénně nejlepší skladba alba “Brennen soll das alte Leiden”, na které jsem skutečně neshledal nic, co by mi mohlo zabránit v jejím zařazením do těžkého žánrového nadprůměru.

V recenzích často a rád hovořím o zvuku nahrávky a ani tentokrát tomu nebude jinak. Způsob nazvučení “Gizit dar faida” podle mého koresponduje s jejím celkovým charakterem dost organicky a nesnaží se z desky udělat něco, čím ve skutečnosti není. O žádně přeprodukovanosti zde nemůže být řeč, ale na druhou stranu nelze tvrdit, že by byl zvuk odfláknutý. Nástroje znějí přirozeně, je znát, že na ně hrají lidé, a to je mi velmi sympatické. Není bez zajímavosti, že jsem se několikrát přistihl při úvaze, že byla ta která pasáž nahrána všemi členy najednou a živě…

Ze začátku jsem sliboval, že se blíže pověnuji zmiňovanému optimismu a lehkosti, které propůjčují albu tvář. Prohlásil jsem, že tyto atributy představují stěžejní prvek alba, a stojím si za tím. Skutečně, neznám jedinou další kapelu, která by svému pohanskému metalu dodala neobvyklý nádech, který mi evokuje obrazy rozkvetlé letní louky a lesů, oplývajích mlékem i strdím. Neříkám, že tenhle dojem plyne z každé skladby, ale ať dělám co dělám, cítím jeho linku, jak se proplétá celým albem. A je to právě tenhle dojem, který XIV Dark Centuries alespoň v mých uších vyzvedává nad hladinu bezpohlavní a naprosto zaměnitelné vaty, kterou je žánr trestuhodně přeplněný. A vlastní tvář, to je první a základní předpoklad úspěchu…

Recenze je u konce a já tu zatím opatrně chválím. Ale nalijme si čistého vína, ono to není vůbec nic převratného, nezatlačí vás to do židle, nezůstanete sedět s padlou čelistí a nebudete tupě zírat do prázdna se slzami v očích. Ono se to akorát příjemně poslouchá. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím větší mám dojem, že o to vlastně jde. “Gizit dar faida” je album prosté a ve své prostotě je krásné. Koneckonců, ono není na škodu občas vysadit od veškeré avantgardy a progresivních děl a užít si takovou krásu prostoty…


Další názory:

Tak vám tak nějak nevím, co si mám vlatně o “Gizit dar faida” myslet. Vždy jsem žil v přesvědčení, že XIV Dark Centuries jsou dobrou kapelou, ale nikdy jsem k jejich tvorbě blíže nedostal – jsou jedni z těch, kteří už roky (doslova) visí na mém předlouhém seznamu “sehnat a poslechnout”. Vydání novinky “Gizit dar faida” tedy bylo z mé strany vcelku vítanou příležitostí do toho takříkajíc praštit a konečně je zkusit. A proč že nevím, co si o tom albu myslet? Z celkem jednoduchého důvodu – dostal jsem sice více méně to, co jsem tak trochu očekával, akorát ne tak dobré, jak jsem to očekával. Jak jsem se ráčil vyjádřit v jedné z nekonečných diskusí s jedním nejmenovaným redakčním kolegou Ježurou, je to “asi tak na půl cesty mezi dobrým paganem a špatným paganem” – některé písničky nebo momenty se mi velice líbí, jiné mě však vyloženě otravují. Prostě jsem očekával trochu víc, na druhou stranu ovšem uznávám, že u XIV Dark Centuries, byť to pro mě neznámé jméno rozhodně není, nemám nastudovaný ten potřebný kontext v podobě podrobnějšího poslechu předcházející tvorby, což jistě také hraje svou roli. I tak jsou ale XIV Dark Centuries v porovnání s 95 % ostatního německého pagan metalu asi tak o deset tříd lepší, o tom žádná…
H.

Mé dojmy z poslechu nejnovějšího počinu XIV Dark Centuries jsou následující – nuda a šeď. Snad krom úvodního intra se nenašlo nic, co by mě nějak zvlášť vytrhlo z posluchačské letargie a přinutilo mě věnovat albu větší pozornost. Nevím, možná jsem zrovna byl v jedné ze svých špatných “posluchačských nálad”, každopádně mám-li nějak držet konzistentní úroveň svých hodnocení, můžu sáhnout nejvýše po pětce. A když to pocitově srovnám s mě známými smečkami podobného žánrového a geografického ražení, jako jsou Varg nebo Bifrost, tak si tahle deska opravdu víc nezaslouží.
Ellrohir


Agrypnie – Asche

Agrypnie - Asche
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Supreme Chaos Records

Tracklist:
01. Gnosis
02. Erwachen
03. 1.10#06+0.35
04. Augenblick
05. Kosmos [Omega]
06. Augenblick (demo version)

Hodnocení:
Beztak – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Kapela Agrypnie, se mi vždy zdála být zajímavou bandou, která nejede v již zajetých black metalových kolejích, ale snaží se vytvářet vlastní, aniž by ztratily tvář, děsivost a atmosféru black metalu. Mozkem a zároveň jediným studiovým členem je Torsten Hirsch, který se ve studiu ujímá jak vokálu, tak všech nástrojů. Jen s bicími mu pomáhá René Schott. Přestože se Agrypnie zdá být prakticky sólovým projektem, tak hojně vyjíždějí na koncerty. Samozřejmě ve větším počtu lidí.

Slovo Agrypnie označuje výraz pro nespavost či potíže s usínáním. Tím dle mého názoru kapela skvěle definovala svůj zvuk, atmosféru a nějaké to poselství, které se snaží předat posluchači. A nemusíme tak používat taková ta prapodivná slovíčka jako avantgardní nebo progresivní black metal. Člověk se díky jejich hudbě octne ve zvláštním melancholickém světě, který jako by nerespektoval pravidla našeho světa. Agrypnie vypráví zasněné příběhy o zoufalství a osamělosti. Skvělým textům navíc dodává neskutečnou atmosféru samotná hudba, která rozhodně není jen o black metalové řezačce. Ale dokáže kombinovat různé zvláštní melodie a zvuky, které spolu vytváří brutálně syrovou krásu, oproštěnou od nějakých pozitivních barev. O to víc tajemnou a krásnou.

U Agrypnie je pro mne velice zajímavý jeden z důležitých faktů. Jazyk, kterým jsou psány texty. Veškeré texty jsou v němčině, kterou osobně v hudbě moc nemusím. Ovšem Torsten Hirsch si s ní tak krásně hraje, že v jeho podání mi němčina nejen nevadí, ale přímo ji od něj vyžaduji. Což je v mém případě docela nevídaná věc.

Ale pojďme se zaměřit na konkrétní tvorbu Agrypnie. Na nové EP s názvem “Asche”. Což v překladu znamená “Popel”. A hned v úvodu ten popel Agrypnie pořádně rozvíří. Nějaké intro? Kdepak. Agrypnie do vás narazí silným riffem a zběsilým klepáním bubeníka Reného Schotta. A tím tak načnou velmi zdařilou píseň. Dlouhý a nepřístupně děsivý song “Gnosis”. Píseň má atmosféru, jakou přesně od Agrypnie očekáváte. Pořádně temnou a depresivní. Někdy vysvitne naděje, kterou hned v zápětí zardousí Hirsch svým zoufalým křikem. Celou skladbu doprovázejí neskutečné bicí. Dvoušlapka se snad nikdy nezastaví. Kolem šesté minuty následuje klidnější pasáž a bicí stále skvěle doplňují melodii, kterou vytváří kytara. Pak se skladba opět rozjede v následném kytarovém sólu, které celou píseň zakončí. “Gnosis” je dlouhá devět minut a to vám, tak trochu napoví, že tohle EP bude mít nezvykle dlouhou stopáž. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby bylo považováno za regulérní album.

Následuje skladba “Erwachen”, která svou stopáží dokonce o pár sekund úvodní song převýší. Pokud bych chtěl co nejjednodušeji charakterizovat tuto píseň, nenapadá mě nic výstižnějšího než: “koncentrovaná deprese”. Pomalá táhlá píseň, která dle mého nemá slabá místa. Stále se v ní něco děje. A to “něco” vás dostává ještě hloub. Někam, kde jediné, co vidíte, je temnota. Naděje nemá šanci. Může se dokonce zdát, že něco jako naděje neexistuje. A nic podobného nikdy neexistovalo. Emoce tou skladbou cloumají, stejně jako veškerou tvorbou Agrypnie. A celková ponurost vás buď to zničí, nebo naprosto uchvátí. Mě uchvátila a věřím, že nejsem sám.

Pak deska přejde k čistě instrumentální skladbě. Celou ji vede klavír, který pokračuje ve vyobrazení temnoty, již nastolila úvodní skladba a naplno se projevila v písni “Erwachen”. Klavír doplňují různé samply, které jako by vypadly z nějakého psychologického horroru. Agrypnie je náladotvorná kapela, takže na mě tato píseň nepůsobí zbytečným dojmem. Přesto, že byla oprostěna od kytar a vokálu. Naopak dodává na atmosféře celého EP a jen potvrzuje sílu Torstena Hirsche jako skladatele.

Další písní je “Augenblick”. Nebudu nic zastírat a hned v úvodu napíšu, že toto je pro mne vrcholem celého EP. Naprostý skvost, který se rozjíždí pomalu, ale pak rozjede svá ztěžklá kola a přejede vás mohutnou silou. V této písni jsem si opravdu zamiloval Hirschův vokál, který není typicky black metalový, ostatně jako u všech písní Agrypnie. Chvílemi působí jako zoufalý křik, chvílemi jako řev krvelačné zrůdy. A samotnou hudbu skvěle doplňuje. Song samotný mě chytnul fantastickým refrénem, skvělou melodií a dechberoucím hlavním riffem celé skladby. Jako by Agrypnie ukazovala smíření s tou temnotou a vše obklopující depresí. Ale zároveň chuť s ní bojovat a třeba i za cenu smrti překonat. Takže nakonec na mne “Augenblick” působí nejméně beznadějně. Nějakou tu pozitivní energii z ní cítím. Není jí moc, ale je tam a díky za ni. Pochvalu si krom jiného zaslouží i skvělý text, který vyvolává úžasné emoce a skrývá v sobě pozoruhodný příběh, ve kterém Torsten Hirsch prosí “Můj anděli, neplač pro mne!”

Píseň “Kosmos [Omega]” je další instrumentální písní, která prakticky zakončuje celé EP a je tedy takovým outrem. Přesto, že EP obsahuje ještě jednu stopu. Ta není ani tak skladbou, jako spíš souborem zvláštních zvuků a klidných tónů. Ve mně evokuje podivný klid, který by mohl znázorňovat konec všeho. Je to výlet do vesmíru, o kterém se moc dobře rozmyslíte, zda se do něj vydáte znovu. Já se vydám a ne jednou.

Posledním zářezem v “Asche” je takový bonus “Augenblick (demo version)”. Oč jde, napovídá už název skladby. Jednoduše syrová verze “Augenblick”, která nám ukazuje, jak by zněla Agrypnie, kdyby se snažila hrát pořádný garážový black metal. Zároveň je to verze bez vokálu, takže mně osobně se tím zdá být dost ochuzena, přesto se mi to neposlouchá špatně. Myslím, že je to lepší než většina produkce průměrných black metalových kapel.

Abych to shrnul v nějakém tom hodnocení, nejen číselném, ale i písemném: Agrypnie přivedla na svět další skvost, který je black metalem, ale netváří se jím být úplně naplno. Black metal je pro Agrypnii až příliš úzká škatulka. Ale to se nedá popsat, to se musí slyšet. Pokud hledáte hudbu na dlouhé zimní večery, protkané temnotou a depresí, není nic lepšího než nové EP Agrypnie s názvem “Asche”.

Agrypnie - Asche


Další názory:

Čím déle cokoliv od Agrypnie poslouchám, tím více mě mrzí, jak dlouho mi trvalo, než jsem se k téhle skvělé kapele dostal (což se stalo s loňskou deskou “16[485]”, kdyby to někoho zajímalo, jakože asi nezajímá). Tohle je přesně ten typ skupiny, která není moc známá, avšak její hudba drtí mnoho o poznání známějších formací na plné čáře. Black metal v podání Agrypnie dýchá progresivnějším odérem, vyznačuje pestrostí, propracovaností, excelentními skladatelskými nápady, inteligencí (do jisté míry bychom mohli říct i intelektuálností) a v neposlední řadě také citem pro nevšední, ale působivou atmosféru. No a co, že “Asche” je pouze EP, hlavně že je to opravdu výtečná záležitost. A vrchol? Pro mne osobně ve druhé “Erwachen”.
H.


Darkestrah – Каган

Darkestrah - Каган
Země: Kyrgyzstán / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.9.2011
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Сага Темуджина
02. Река Онон
03. Каган

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Darkestrah jsou pro mne jedna z mých nejoblíbenějších kapel, ba přímo bych je řadil do té nepočetné, ale o to exkluzivnější sorty kapel srdcových, na jejichž muziku nedám za žádnou cenu a za žádných okolností dopustit; jimž sežeru úplně všechno, co nahrají; od nichž si koupím bez výhrad vše, co vydají. Říkám to hned na začátku, abyste nedivili níže se nacházejícímu vodopádu superlativů a kulometné kadenci všech možných variací na slovíčko “geniální”. Jsem zcela přesvědčen, že každý z vás nějakou podobnou srdcovku má, proto jistě budete mít pochopení pro mé zaujetí Darkestrah, stejně tak vám jistě nebude cizí onen pocit čekání na cokoliv nového, co má vaše oblíbená skupina vydat – zvláště v případě, že to čekání trvá celé tři roky a jedná se o vůbec nejdelší přestávku mezi jednotlivými počiny (demo éru nepočítaje). V tomto případě člověk skočí jak hladový pes i po pouhém EP, jehož hrací doba čítá jen lehce přes 20 minut.

Rád bych ale upozornil předem ještě na jednu věc – veškeré ty ódy na Darkestrah tu nebudu pět jen proto, že je mám rád. Naopak, mám je rád právě z toho důvodu, že si zaslouží to, aby se na jejich muziky pěly ódy. Snad v tom ten rozdíl cítíte, pokud ale ne, rád vás trochu zasvětím v to, čím jsou Darkestrah tak výjimeční…

Už jen země jejich původu vzbuzuje očekávání čehosi netradičního. Ačkoliv samotní členové nyní žijí v Německu, kořeny uskupení leží ve středoasijském Kyrgyzstánu a jádro skupiny – zpěvačka Kriegtalith a bubeník Asbath – pocházejí právě odsud. Fakt, že podle známé internetové encyklopedie metalu z této země pocházejí pouhé čtyři metalové kapely včetně Darkestrah (a z toho tři má na svědomí právě Asbath!), dělá z této záležitosti něco neotřelého. Ještě významnější je ovšem to, že se v hudbě kapely ten původ opravdu významně projevuje, čímž vzniká velice originální orientální black metal. Avšak aby toho nebylo málo, opatřují Darkestrah své nahrávky také nepřehlédnutelnými koncepty. Od kyrgyzských legend o třech údolích (“Sary Oy”) a jezeru Issyk-kul (“Epos”) přes cestu po hedvábné stezce (“The Great Silk Road”) se dostáváme až k aktuálnímu EP “Каган”, které posluchače zavede na divoké mongolské stepi za Čingischánem. Vedle tohohle už je fakt, že extrémním black metalovým skřehotem zde vládne žena, docela bezvýznamný…

Úvod první Сага Темуджина zní na poměry Darkestrah vcelku jako obyčejný black metal, ale netypický hrdelní hlas, který se ozve hned vzápětí, už dává tušit něco “nekalého”. Když se ale přidají klávesy a ruku v ruce s nimi ona zmiňovaná unikátní atmosféra, je člověk znalý předchozí tvorby ihned doma. Nelze však tvrdit, že by šlo ze strany kapely o nějakou sázku na jistotu či dokonce vypočítavost – už jen proto, že je otázkou, co by ta jistota v případě Darkestrah vůbec měla být, když až doposud byla každá jejich deska o něčem jiném, byť každá s nezaměnitelným rukopisem (což je dle mého názoru pro posluchače ta nejlepší možná kombinace). I na “Каган” se tedy objevují u Darkestrah dříve nevídané prvky – například je to onen nepřeslechnutelný hrdelní zpěv, jehož by byla opravdu škoda nevyužít, když se skupina vydala do Mongolska; vůbec poprvé se také objevuje čistý mužský vokál, což je ve výsledku velice skvělé oživení, dokonce je to jeden z nejlepších momentů “Каган” – upřímně bych se vůbec nezlobil, kdyby to nebylo naposled, co Darkestrah něco takového použili…

…ale zpátky k “Сага Темуджина”. Po úvodní vichřici skladba nabírá střední tempo, do něhož promlouvá onen zmiňovaných čistý vokál a mohutné údery (mně osobně to zní jako kotle nebo tympán, booklet ovšem nic podobného neuvádí), kompozice postupně graduje až závěru této pasáže se zvukem bojové vřavy (a to jsme teprve v polovině skladby), která plynule přechází do klidného intermezza a následného pomalejšího závěru. Jak vidno z letmého nástinu a také z délky písniček a také z onoho povídání o konceptech, jedná se o rozmáchlé opusy – v případě “Каган” je to natolik citelné, že by možná minialbum ani nemuselo být rozděleno do tří songů, nýbrž zůstat pohromadě v jedné dlouhé kompozici, neboť instrumentální mezihra “Река Онон” na obě dvě “klasické” písničky navazuje zcela plynule. Poslední skladba, titulní “Каган”, už má k tomu, co jsme již od Darkestrah měli možnost slyšet v minulosti, o něco blíže – asi nejvíc k desce “Embrace of Memory”. Avšak to neznamená, že by se posluchač při poslechu nudil, neboť se stále jedná o skvostný black metal s unikátní atmosférou a nevšedním využitím cella a kláves.

Darkestrah

Abych to dále neprodlužoval, neb se přece jenom jedná pouze o minialbum, ukončil bych to celé sdělením, že “Каган” je prostě a jednoduše dalším výborným počinem z dílny Darkestrah, jehož největší slabinou je krátká délka – hned ze tří důvodů. Za prvé: vydat pouhých 20 minut po nejdelší pauze v historii skupiny je podle mě trochu blbé; za druhé: přijde mi, že zvolený koncept je určitě o dost zajímavější, aby na jeho vypovězení stačila tak krátká plocha; za třetí (a to je to nejhlavnější): muzika Darkestrah je prostě tak dobrá, že 20 minut nestačí. Pokud vám to ještě nestačí, tak ještě jednou polopatě – “Каган” jsem koupil, aniž bych ho předem slyšel, a nelituji toho, protože je to opravdu excelentní muzika.


Edguy, Kottak

Edguy, Kottak
Datum: 6.10.2011
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Edguy, Kottak

Já se vlastně nerozhodla jet na pražský koncert skupiny Edguy, já k tomu byla násilně přinucena. Dnes mohu říci, že naštěstí. Ale předtím se mi zdálo trochu jako horor vybrat si ze spousty jmen, na která jsem si mohla ukázat jen prstem a jet, právě tuhle kapelu. Jenže cesty a vliv páně Sammetova jsou občas méně či více nevyzpytatelné, a tak když se moje kamarádka, náruživá fanynka, dovtípila téhle akce, jako bych neměla už co rozhodovat. Nátlak byl větší, než mohl obyčejný člověk jako já zvládnout. No, to, co přišlo potom, bylo taky peklo, ale měla jsem jistotu, že se to 6. 10. alespoň trochu uklidní. Peklo hlavně proto, že pan Tobias se nám nachladil a zrušil předtím pár koncertů. Sečteno a podtrženo, do KC Vltavská jsem vstupovala s pesimismem už ze začátku. Dalším důvodem bylo, že tahle hala je známá pro svojí úžasnou atmosféru, kterou doplňuje “dušení a pečení” obecenstva zaživa a ani Tobi si to nenechal pro sebe a několikrát tomu věnoval jeden za svých vtipů. No, alespoň se z té nemoci pořádně vypotil.

Musím se přiznat, že o předkapele jsem se něco dozvěděla až potom, co jsem večer před koncertem začala “googlovat”, ale na to, co přišlo po příchodu celé partičky Kottak, mě nemohly připravit ani fotky, ani těch pár informací, co jsem nacpala a nadupala do mozku. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v pravěku. Je to docela tvrdé přirovnání a starší se mnou nemusí souhlasit, ale byl to přece jen první pocit, v hlavě se mi vybavilo něco s “glamem” a já nevím ještě čím a přišlo mi to, jak kdybych se vrátila v čase. Potom, co dohráli první písničku, se mi ovšem začali dostávat pod kůži. Přece jen, jak Kottak, tak Egduy mají hodně společného. Jedním z těch společných rysů je to, že ve svém čele mají silnou osobnost se značně neotřelým humorem. James Kottak jednoduše není jen výborný bubeník, ale i velice dobrý zpěvák a showman jak se patří. Není snad ani možno si zapamatovat všechny jeho hlášky na úkor Sammeta a jeho kumpánů. V jednom okamžiku se mu povedlo rozesmát celý sál, když si od jedné šílené fanynky vzal zaječí uši, které měli být ukázkou praštěného přístupu většiny přítomných dam a měli znázorňovat klip “Superheroes” (ve kterém, jak hodně lidí ví, členové Edguy střílí nevinné modelky v podobě králíčků), nasadil si je na hlavu a pokračoval ve své zběsilé jízdě další písní. Při jeho energickém poskakování sice vydržely na svém místě asi tak tři sekundy, ale i to byl úspěch. Jako by měly za úkol připravit nás na to, co přijde. Vyhecovat nás už dopředu. A svůj úkol splnily na sto procent. Předtím jsem neznala ani název jejich nového alba, dnes bych se na ně jela podívat znovu.

Ale jak už jsem řekla, Kottak nás měli důmyslně připravit na to, co přijde. Když jsem Tobiase Sammeta uviděla a zjistila, že žádná “šaškovinka” na začátek nebude, žádné jeho poskakovaní, že přišel trochu bez energie, začala jsem se děsit. Bylo poznat, že nebyl ve své kůži a písničku “Nobody’s Hero” začal trochu nejistě a na jeho hlasu, i přesto, že byl po většinu večera čistý, to bylo znát. Neměl tendenci se hnát do obrovských výšek a ničeho, co by nebyl schopen ukočírovat. Nikdy nám to ale nedal pocítit tak moc, abychom začali pochybovat, jestli je nebo není profesionál. On prostě je, a jestli snad jeho hlas nemoc trochu oslabila, mysl zůstala čistá.

Vždycky bychom se mohli dohadovat o tom, zda jsou Tobiasovy vtipy trapné či trefné. Musím se přiznat, že tenhle typ humoru mi sedí, něco mezi sarkazmem, výsměchem a trefnou poznámkou, to je přesně to, co často dávám okoušet lidem okolo mě. A jsem odhodlaná tvrdit, že tohle není Sammetova póza, to je jen projevování jeho talentu v praxi a tam, kde to více méně nikoho nebolí a ještě mu to dělá image. A tak když prohlásil pro mě památné věty jako “Hele, mám to mokrý…. Ne to, co myslíte, to sluchátko…” a začal si ukazovat na ucho, málem jsem pukla smíchy. Někomu to může přijít prvoplánové, ale přinejmenším to má svůj účinek na chod celé show.

Tobias také děkoval za to, jak moc je deska v České republice úspěšná, ale upřímně, mě by zajímalo, kde není. Člověk sice čte dost špatných recenzí na “Age of the Joker“, ale to málokdy odpovídá realitě a deska má určitě úspěšnost víc než dobrou. Takže proč by ho to netěšilo. Pak se vyslovil o tom, jak má rád Českou republiku, a to už si skeptici jako já nejspíš říkali, že to říká o každé zemi. Už už jsem čekala klišé, že má rád české pivo, když v tom začal něco žvanit o tom, že jeden z kapely ztratil panictví a myslím si, že jsem nebyla jediná, komu to v hlavě začalo “šrotovat”. Mluvil o Dirkovi a celou dobu tak vážně, že to bylo krásný a že se k sobě hodili a pak na konec, už svým šíleným tónem, dodal, že tím vyvoleným byl Felix. Další důvod, proč nechápat, kam na tyhle hlouposti chodí. Dirk reagoval úšklebkem.

Takže se v polovině večera, někde po slavné písni “Robin Hood“, potvrdilo to, co jsem si myslela. Že ostatní členové kapely nejsou taková kulisa, jak si zvláštně fanynky rády myslí. Není to jen jeden šašek na pódiu, ale jsou hned čtyři, o Felixovi, čili bubeníkovi, se nebavím, útoky alter ega Tobiase na něj jasně svědčí o tom, že je jediné normální introvertní stvoření v téhle pětici ztroskotanců. Ovšem upřímně, neznám nikoho, kdo by se dobrovolně nechal pranýřovat, aniž by mu z toho něco plynulo. A Edguy, to je benefit sám o sobě. Ne, jsou na koncertě mnohem komplexnější, než by se mohlo zdát. Protože dobrá kapela se pozná nejen svojí tvorbou, ale i svým chováním na pódiu. Další věcí, kterou nemohou opomenout.

Setlist Edguy:
01. Nobody’s Hero
02. The Arcane Guild
03. Tears of a Mandrake
04. Pandora’s Box
05. Rock of Cashel
06. Lavatory Love Machine
07. Behind the Gates to Midnight World
08. Superheroes
09. Robin Hood
[drum solo]
10. Ministry of Saints
11. Vain Glory Opera
– – – – –
12. Land of the Miracle
13. King of Fools

Moje kámoška se nejvíc těšila na “Superheroes“. Ještě jsem ji neviděla ve větším afektu, čekala jsem, až dostane infarkt. Co s tou písničkou fanynky mají, nevím, ale určitě i někdo méně zblázněný musí uznat, že je jednou z nejlepších, ne-li tou nejlepší v celé tvorbě. Pro mě osobně ji převyšuje akorát “Ministry of Saints” a ta zazněla také. A přidejte si k tomu “Lavatory Love Machine” a máte namíchaný koktejl, po kterém ti, co ještě pochybovali, přestali. Protože o Tobískovi se přece nepochybuje.

A pak už se nejspíš začali potit i neživé věci, protože v sále začalo být opravdu na omdlení. Tobias ovšem zase předvedl, že publikum umí udržet v napětí, i když už i jemu samotnému dochází síly. Opět zažertoval. Chytnul plechovku piva a začal vyprávět o tom, že se to pivo do sebe jednoduše kopne, aby chránil neobnovitelné zdroje, když už se o nich tak mluví. Že tam nezůstane ani jedna kapka. Tobias není jen zpěvák, je bavič a herec, protože ta plechovka byla jeho hereckým kolegou při improvizaci. A jeho hra se bohužel pomalu chýlila ke konci.

V důsledku to byla smršť, která si vyžádala pár písniček jako přídavek. Byla to smršť, která je možná podle měřítek Edguy naprosto normální. Otázka je to, jestli chceme nadstandard považovat v jejich případě za standard nebo ne. Protože posuzovat a kritizovat vysoce promyšlenou zábavu a naučené prostředky je možná i zbytečné.


Van Canto – Break the Silence

Van Canto - Break the Silence
Země: Německo
Žánr: a capella power metal
Datum vydání: 23.9.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. If I Die in Battle
02. The Seller of Souls
03. Primo Victoria [Sabaton cover]
04. Dangers in My Head
05. Black Wings of Hate
06. Bed of Nails [Alice Cooper cover]
07. Spelled in Waters
08. Neuer Wind
09. The Higher Flight
10. Master of the Wind [Manowar cover]
11. Betrayed [bonus]
12. Bad to the Bone [Running Wild cover; bonus]
13. A Storm to Come [bonus; z projektu peer-returns.com]

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8/10
Ellrohir – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jeden ze členů Van Canto, Stefan, v rozhovoru pro francouzský rockový magazín prohlásil asi toto: “Kdybychom se dříve zeptali sta lidí na jejich názor na projekt, který jsme chtěli zkusit, sto jedna by odpovědělo, že to nebude fungovat.” Teď už to není jen projekt, nýbrž rovnoprávná kapela, která v září vydala svoje čtvrté album s názvem “Break the Silence” a prolomila tak nejen ticho, ale zrodila i novou vlnu diskuse, která je technicky o ničem a o všem zároveň. Jako by šlo o samotné základy a myšlenky metalu a zároveň nekráčelo o nic míň než bandu zpívajících “šašků”. A tak se nám vynořuje jedna otázka: že by přeci jen ten “hloupý” a capella metal mohl žít?

Už předchozí “Tribe of Force” bylo znakem toho, že tahle šestice nám má co říct a že dokáže vytvořit něco, co se dá nazývat plnohodnotným cédéčkem kapely a ne jen shlukem dobrých písniček a coverů, jak tomu bylo u předcházejících. A nové album je takovým volným navázáním, ale zároveň se značně odlišuje v detailech. V detailech, kterých si všimnete, už když tu placku poprvé vložíte do přehrávače. Van Canto nejsou zbytečně agresivní a nejsou ani zbytečně přítulní. Van Canto jsou Van Canto. Je hřích je s kýmkoliv srovnávat. Oni jsou originál, i když uznávám, že pro někoho může být jejich neotřelost moc. Já jsem ovšem duše značně volnomyšlenkářská, zavřu oči, poslouchám, a jak se říká, všechny věci prověří jen čas.

Písně na “Break the Silence” mají všechny něco společného. Van Canto si chtě nechtě potrpí trochu na okázalost, a to nejen hudebně, ale i textově. Žádné uplakané dojáky, ale “pohledy do budoucnosti”. Vždyť ono to začíná už tím, jak hrdinně chtějí umřít v bitvě. Pravda, ze začátku nás o tom přesvědčují trochu nerozhodně, ale zato velice elegantně. Vlastně koho by taková dáma, jako je Inga, nakonec nepřesvědčila? Tahle píseň by mohla charakterizovat další pohled na Van Canto, protože pokud jste si mysleli, že už to “rakka takka” znáte, tak jste se možná pletli.

Možná jste se ostatně pletli i v jiných věcech. Jeden můj kamarád mi totiž řekl, že Van Canto jsou snadno pochopitelní a že je to stále o tom samém. Dobře, dám ruku do ohně za každého, kdo mi dokáže vysvětlit rozumně pravý záměr “hitovky” “The Seller of Souls” slovo od slova. Asi to nebude tak jednoduché, jak by se zdálo. Texty spotřebovaly značnou řádku textařovy výřečnosti.

Podívejme se ještě na ty prokleté covery, které je tak proslavily. Moje učitelka hudební výchovy vždy tvrdila, že hlas je ten nejkrásnější hudební nástroj, že jako jediný vyjadřuje přímo pocity. To je to, co mě přesvědčilo o tom, že Sabaton jsou sice dobří hoši, ale vancanťácké “Primo Victoria” mi sedí více. Jde o to, zda spíš vidíte slavné plány, nebo muže, kteří za nimi stojí. Van Canto jsou prostě více živoucí.

A celou řadu vítězství, jako jsou nepochybně i “Black Wings of Hate” a “The Higher Flight“, kazí jen dva songy. U prvního se ptám, jestli nebylo moc brzo si tak důvěřovat a přidat píseň ve svém rodném jazyce, protože mně se zdá, že by “Neuer Wind” přece jen seděl anglický kabátek a němčina se trochu s celou skladbou bije. Dalším pochybně slabým místem je “Master of the Wind“. Nerada slyším stesk a ještě méně ráda slyším piano. Jako by nevěděli, co s aranžmá, a snížili se k takové hlouposti, jako jsou bílé a černé klávesy. Když už, tak už, jak se říká v naší rodině. Klavír tomu celému dodává víc sentimentality, než si cover zaslouží.

Jinak je však album “Break the Silence” koncertem pro moje chuťové buňky. Ohromuje mě svým sebevědomím a mírnou rafinovaností. Samozřejmě chápu, že ne všichni se mnou musí souhlasit a že ne všichni dokážou pojmout dvojsmysly, které obsahuje. Někoho to prostě nebaví. Když už si ho neposlechnete jako fanoušci, zkuste ho aspoň jako raritu. A pak si na něj plivejte, jak je libo, protože myslím, že Van Canto nejde jen tak uznávat, jen milovat nebo nenávidět jako osinu v zadnici.

P.S.: Malý vzkaz k hodnocení redakce. Jediná “hysterie”, kterou Van Canto vyvolávají, nepochází ze songu “Primo Victoria”, ale z davu fanoušků na jejich koncertech.


Další názory:

“Hystery’s written today.” Tohle skutečně zazní během coveru “Primo Victoria” – zpěvák Sly si taky úplně netyká s anglickou výslovností… Každopádně toto kouzlo nechtěného dle mého docela vystihuje situaci kolem téhle “kapely”. Já když Van Canto slyšel poprvé, což už bude nějakou chvilku, tak jsem jimi byl unešen a nechápal jsem, jak je může někdo z “metalových harcovníků” kritizovat. Jenže Van Canto je třeba dávkovat opatrně a v malém, jakmile má člověk to “rakataka dum dum” poslouchat déle, nadšení opadne. Bohužel jejich obliba roste, tím pádem se objem toho, co od nich člověk slyší, spíš zvětšuje. A u mě to jde na úkor kvality a oblíbenosti. Navíc si myslím, že songům, jejichž jsou přímo autory (i když se asi proslulejší stali díky všemožným coverům), by mnohem víc slušel “klasický” power metalový kabátek, ať už to je třeba starší “Speed of Light” nebo z aktuální desky “If I Die in Battle“. Nemůžu taky opomenout a ve svém hodnocení nezohlednit, že některé tracky z nové desky jsou vyloženě špatné už po stránce autorské…
Ellrohir


Edguy – Age of the Joker

Edguy - Age of the Joker
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 26.8.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Robin Hood
02. Nobody’s Hero
03. Rock of Cashel
04. Pandora’s Box
05. Breathe
06. Two Out of Seven
07. Faces in the Darkness
08. The Arcane Guild
09. Fire on the Downline
10. Behind the Gates to Midnight World
11. Every Night without You

Hodnocení:
nK_! – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je hrozné, jak ten čas letí. Deset let po největším teroristickém útoku na americkou půdu, chvíli před zvolením nového prezidenta naší maličké republiky a úctyhodných devatenáct let od založení kapely Edguy. Tihle nestárnoucí blázni se vytasili s pokračováním poněkud vlažně přijatého “Tinnitus Sanctus” a na úvod musím bohužel konstatovat, že se od něj přespříliš nevzdálili.

Pravdou tedy zůstává, že banda okolo frontmana Tobiase Sammeta opět a už poněkolikáté nepřináší svým fanouškům nic výrazně nového. Zmíněný “Tinnitus Sanctus” před třemi roky vzbudil spíše rozpaky než nadšení a nebylo se čemu divit – Edguy tehdy kopírovali nejen sebe a v rámci žánru prakticky kdekoho, ale dokonce i sesterskou Avantasiu, což byl tenkrát průser do nebe volající. Novinka na tom není naštěstí tak hrozně, ale jak jsem napsal o pár řádků výše, žádná sláva to také není.

První (a možná i poslední) věcí, která posluchače praští při prvotním poslechu přes čumák, je zjištění, že se od posledně Edguy opět nikam neposunuli. Stejně naaranžované písničky, naprosto stejně (neříkám, že je to nutně absolutně špatně) znějící Tobiasův vokál a dokonce i podobné rozvrstvení jednotlivých kousků po celém albu. Rychlejší vál, nic moc klipovka, slaďák… každému dle jeho gusta. Některým formacím vůbec nevadí, že znějí pořád stejně (viz např. Motörhead), ale uskupení typu Edguy na tomhle vážně trpí, protože postupem času začíná kapánek nudit.

Naštěstí pro nás (a nakonec i samotnou kapelu) není album vyloženě nudné a několik vydařených (byť provařených) kousků se najde. Taková “Two Out of Seven”, až na drobnou a trapnou odchylku v refrénu, zní překvapivě dobře a líbí se mi i “The Arcane Guild”. Asi jsem sentimentální, ale “Every Night Without You” mi připomíná několik srdcových písniček a poslouchám ji z celého alba nejraději. No jo, hard metalista…

Titulka nazvaná “Robin Hood” vyšla zároveň i jako první singl zároveň s poměrně povedeným klipem. Inu, to je jediná věc, která se Edguy upřít v žádném případě nedá. Jsou zábavní a nebojí se ze sebe udělat pořádnou legraci, ať už se jedná o koncertní vystoupení nebo video. Stačí vzpomenout na starší “Superheroes” a moudří už vědí. “Robin Hood” jako takový určitě neurazí, ale slyšeli jsme už i lepší věci. “Nobody’s Hero” je taková klasická Edguy střednětempá vypalovačka se silným refrénem. “Rock of Cashel”, “Pandora’s Box” a “Breathe” mě krom refrénu u druhé zmiňované ničím neoslovily. O “Two Out of Seven” jsem se zmínil výše a “Faces in the Darkness” oplývají vskutku vynikajícím refrénem a podmanivou kytarovou linkou, za kterou jí patří zvláštní “umělecké” ocenění. Předposlední dva vály, “Fire on the Downline” a “Behind the Gates to Midnight World”, obvykle přecházím bez většího zájmu.

Inu, Edguy se opět úplně nepředvedli. Poměrně mě to mrzí, protože se jedná o jednu z mých srdcových kapel, za kterou bych ještě před několika lety strčil ruku do ohně jako důkaz sázky na jistotu. Leč časy se mění a pokud ani příště nepřijdou s koncepčně odlišnou deskou, která netěží z kdysi bývalé slávy, tak nevím nevím, jak se budou fanoušci tvářit. Přeci jen, tři dobře znějící písničky na celém albu nejsou nic extra a koneckonců i tu šestku dávám spíše z nostalgie. Uvidíme za dva týdny na koncertě, zda si u mě tihle chlapíci spraví reputaci.


Další názory:

Tak se mi zdá, že Sammetův recept na alba Edguy je v posledních letech neměnný – vezme pár typických elementů klasických žánrových kapel, splácá to nějak dohromady a všichni mu za to zatleskají, jaký že to není skvělý skladatel. Některé pasáže na novince “Age of the Joker” jsou už opravdu nápadně podobné předlohám, že to chvílemi až zavání vykrádačstvím. Kdo to neslyší, ten si při poslechu zapomněl nasadit uši. “Age of the Joker” je ve své podstatě sbírka všech heavy/power/hard rock klišé, která si jen dokážete představit, což by za jistých okolností nemusel být až tak obrovský problém, jenže Edguy nejsou ten případ. Nebudu vám zase tvrdit, že je to neposlouchatelné, protože to není pravda, naopak se to poslouchá v pohodě, jenom jsem prozatím neobjevil jediný důvod, proč to poslouchat vícekrát, když existují hudebně i mnohem lepší a hlavně originálnější spolky stejného žánru. Veškeré snahy o nějaké ozvláštnění dost dobře nefungují a spíše otravují, polohy v zajetém stylu rovněž člověka nevytrhnou. Zarytí příznivci se mnou jistě nebudou souhlasit, ale takhle to prostě podle mého názoru je… pouze lehký nadprůměr (a to ještě jenom proto, že mám zrovna dobrou náladu).
H.


Powerwolf – Blood of the Saints

Powerwolf - Blood of the Saints
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 29.7.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Agnus dei
02. Sanctified with Dynamite
03. We Drink Your Blood
04. Murder at Midnight
05. All We Need Is Blood
06. Dead Boys Don’t Cry
07. Son of a Wolf
08. Night of the Werewolves
09. Phantom of the Funeral
10. Die, Die, Crucified
11. Ira sancti (When the Saints Are Going Wild)

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud by probíhalo hlasování o největší power metalovou raketu současnosti, Powerwolf by myslím vcelku s přehledem vyhráli. Před čtyřmi nebo pěti lety je ještě znal málokdo, ale jejich věhlas od té doby nepřetržitě kyne a fanouškovská základna neustále roste takřka geometrickou řadou, díky čemuž už by se jejich čtvrtá řadová deska “Blood of the Saints”, která aktuálně vyšla, dala bez problému označit jako očekávaná. Výjimkou není ani naše malá republika… ještě tak před dvěma lety byli u nás Powerwolf záležitostí spíše pro pár znalců, kteří scénu bedlivě sledují, kapela si však u nás udělala obrovskou reklamu koncerty na festivalech Metalfest v roce 2010 a Masters of Rock v roce letošním – takhle nějak vypadá nábor nových příznivců v doslovném významu. A to už se dostáváme do bodu, kdy lze naprosto krásně aplikovat mé oblíbené pořekadlo o kutí železa, dokud je ještě žhavé. Pořekadlo není zjevně cizí ani samotným Powerwolf, kteří tak na své power metalové kovadlině v pravidelném dvouletém odstupu ukuli novinku “Blood of the Saints”. Jestli jim ale ta jejich kovadlina zvoní stejně čistě jako v minulých letech, tím si až tak jistý nejsem…

Pro začátek si dejme trochu statistiky. Když vynecháme bonusový orchestrální disk “The Sacrilege Symphony (and Still the Orchestra Prays)”, jenž se objevil u limitované emise alba (což by mohla být zajímavá záležitost, jen co je pravda, avšak doposud jsem neměl tu čest), obsahuje samotná základní verze “Blood of the Saints” celkem jedenáct kousků. Jeden z nich je krátké instrumentální intro, tudíž jej nebudeme počítat. Tím pádem nám tu zbývá rovná desítka songů. Hned zkraje vám prozradím, že přesně polovina z nich, čili pět položek tracklistu, jsou opravdu výborné, chytlavé a vážně skvělé pecky. A ten zbytek? To je právě ten problém. Powerwolf se totiž dostali do bodu, kdy se na jejich album vkradla a pravá a nefalšovaná vata. A tou je právě onen zbytek…

Začněme tím pozitivnějším. Kromě již zmiňované intra “Agnus dei” otevírají “Blood of the Saints” dvě hitovky, které byly posluchačům předhozeny už dlouho před vydáním. “Sanctified with Dynamite” sice nepřináší do tvorby Powerwolf cokoliv nového, jedná se však o zábavnou a chytlavou pecku přesně v mantinelech, jaké si kapela sama sobě nastavila. Písnička by se mohla s klidem objevit i na posledním “Bible of the Beast” a člověk by ani nemrknul překvapením. Následující klipovka “We Drink Your Blood” je i přes nádherně klišé název minimálně o stupínek zajímavější záležitostí. Zaujme totiž velice pěknou klávesovou linkou, hezky “kostelní” atmoškou a v neposlední řadě skvělým výkonem rumunského pěvce Attily Dorna.

Do oné pětky těch výborných válů, jak jsem se zmiňoval výše, řadím ještě “All We Need Is Blood”, jež sice začíná skoro jako nějaká koleda, ale velice rychle se rozjede do hodně rozverného kousku s naprosto kouzelnou anglickou výslovností (smích). Zejména doporučuji věnovat pozornost verši “First we take your soul, then we lose control” okolo jedné a tři čtvrtě minuty – to má prostě koule. “Son of a Wolf” je oproti tomu až překvapivě laděná spíše do hard rocku a vládne mocným refrénem. Poslední výbornou – a možná tou úplně nejlepší položkou – tracklistu “Blood of the Saints” je dle mého názoru excelentní a energická “Night of the Werewolves”, která představuje Powerwolf v tom nejlepším možném světle.

Zbylá pětice písniček už jde s úrovní o poznání níž. Ne, že by to byl nějaký humus, poslouchá se to stále bez problému, ale na rozdíl od výše uvedených už to člověku nic moc nedává, jen to jím tak prolétne. Ještě taková “Murder at Midnight” je docela dobrá – zejména díky skvělému rozjezdu (jak zmiňuje kolega pode mnou, inspiraci Iron Maiden – která však není na škodu, ani neotravuje – nelze přeslechnout) -, ale další část skladby už mi nepřijde tak dobrá a navíc se mi zdá, že opakuje některé motivy ze starších alb

“Dead Boys Don’t Cry” je však naprosto standardní a ničím zajímavá power metalová halekačka vyznívající do ztracena. Závěrečná trojice je také o ničem. Možná ještě “Die, Die, Crucified” bych neměl problém skousnout, avšak “Phantom of the Funeral” je vyložený průměr a finální “Ira sancti (When the Saints Are Going Wild)” sice pár slušných nápadů nabízí, ale jako celek člověka nevytrhne a navíc je zbytečně natažená.

I přes na první pohled ne příliš příznivou bilanci 50:50 dobré vs. průměrné skladby drží “Blood of the Saints” nad vodou ještě dvě věci, které já osobně považuji v tvorbě Powerwolf za zásadní a nebojím se říct, že i klíčové. Psal jsem to už tuším svého času i v recenzi na “Bible of the Beast”, ale klidně to tu znovu – jen jinými slovy – zopakuji. Za prvé je to samozřejmě geniální zpěvák Attila Dorn, v jehož osobě nemají Powerwolf pouhé eso, nýbrž přímo žolíka, který strhává misky vah na tu kladnou stranu (taky má na to postavu, hehe). Je to právě jeho vokál, jenž i z těch po kompoziční stránce více či méně průměrnějších položek dokáže udělat natolik poslouchatelnou záležitost, že je přeskakovat nebudete; a který dobře napsané vály nakopává je ještě výš. Žádný kastrát, který si jen hraje na zpěváka, takže to trhá uši, ale opravdový borec se školeným hlasem. I ten, kdo má v uších s prominutím nasráno, to nemůže neslyšet.

Za druhé je to ne přímo sranda, ale obrovský nadhled, jímž muzika Powerwolf oplývá. Vzhledem k tomu, že veškeré ty tvrdé heavy metalové pózy, naolejované svaly, upnutá kožená kaťata, meče, draci a podobné bejkárny mi začaly připadat trapné asi tak v 15 letech (ačkoliv hudbu mám stále rád – docela schizofrenní, což?), opravdu oceňuji a s radostí vítám, když má někdo takový smysl pro humor, že si dokáže utahovat i sám ze sebe, ale zároveň – a pozor, právě to je to hlavní – z toho ten dotyčný nedělá vyloženě pouťovou záležitost, ani neshazuje samotnou muziku.

Ve světle všeho výše řečeného vám asi podle mého názoru nebude dělat problém dát si dohromady dvě a dvě, abyste si udělali o “Blood of the Saints” obrázek. Jedná se o slušnou desku, která obsahuje několik opravdu skvělých písniček, ale jako celek kvalit svých dvou předchůdců nedosahuje. Jak se s tím poperete a jestli si album poslechnete (pokud jste tak již samozřejmě neučinili), to samozřejmě ponechám už na vašem rozhodnutí…


Další názory:

Na nové Powerwolf jsem se dost těšil a po důsledném náslechu “Blood of the Saints” můžu konstatovat, že jde minimálně na poměry současného power / heavy metalu o nadprůměrný materiál. Pravda, proti předcházející “Bible of the Beast” trpí novinka lehkou kvalitativní nevyrovnaností, ale rozhodně ne v takové míře, aby mě to dovedlo od poslechu odradit. Novinka nabízí několik brilantních skladeb (např. “Murder at Midnight” s otevírací vyhrávkou, za kterou by se nemuseli stydět ani samotní Iron Maiden) a zbytek osciluje mezi průměrem a nadprůměrem, přičemž se většinou blíží prvnímu. Za mě palec nahoru!
Ježura


Endstille – Infektion 1813

Endstille - Infektion 1813
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.5.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Anomie
02. Trenchgoat
03. Bloody H (The Hurt-Gene)
04. The Deepest Place on Earth
05. When Kathaaria Falls
06. Satanarchie
07. World Aflame
08. Wrecked
09. Endstille (Völkerschlächter)

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Spousta lidí tvrdí, že Endstille dosáhli svého vrcholu s albem “Navigator” a následující nahrávky už jsou jen jeho kopírky, jejichž kvalita se povážlivě snižuje. S tím by se mohlo i nemuselo souhlasit. Kvalita jednotlivých alb je samozřejmě čistě o subjektivním pocitu (a ne vždy o tom rozhoduje rozhoduje pouze samotný materiál – když uslyšíte sebelepší album ve špatné náladě, klidně si na něj můžete vypěstovat zdánlivě bezpředmětnou averzi), tudíž tuto otázku ještě na chvíli odložíme. Co se však týče hudebního progresu, s tím bych do jisté míry i souhlasil, neboť Endstille svou tvorbu opravdu zrovna moc neposunují a není moc velký problém si písničky z jednotlivých fošen mezi sebou zaměnit, jen bych to poopravil, že to neplatí až od “Navigator” (ten byl pro kapelu přelomový spíše v tom, že se díky němu Endstille dostali opravdu do širokého povědomí black metalové scény), ale v podstatě už od počátků skupiny. To vše do puntíku platí i o čerstvé novince “Infektion 1813”, a to i přes citlivou změnu na postu frontmana, kde Iblise nahradil Zingultus.

Teď už ovšem záleží na samotném posluchači, jak se k tomu postaví. Pokud vám nevadí fakt, že nedostanete nic nového, že “Infektion 1813” ničím velkým nepřekvapí a že dostanete na poměry Endstille standardně dobré album (za předpokladu, že znáte starší věci), pak směle do toho, “Infektion 1813” se vám bude líbit stejně jako předcházející desky. Pokud se vám ale produkce Endstille začala pomalu zajídat už na předcházejícím “Verführer”, asi uděláte lépe, když se poškrábete na bradě a půjdete se poohlídnout po ničem jiném. Poslechem nic nezkazíte, ale na druhou stranu, pokud rádi zkoušíte něco nového, asi by bylo zbytečné věnovat se placce, o které už předem tak nějak víte, jak bude znít.

To bychom za sebou měli tu část recenze, která patřila zasvěcencům do tvorby Endstille. Teď se však pojďme věnovat tobě, milý čtenáři, který s těmito germánskými rarachy doposud nemáš zkušeností. Zdali se ti Endstille budou líbit záleží převážně na tom, jestli (a jak moc) ti šmakuje black metalová pečínka. Ano, Endstille jsou černý kov jak poleno, navíc s válečnou tématikou, avšak netřeba se obávat nějaké garáže. Pravda, takové nechutnosti jako klávesy v jejich muzice nemají místo, všechno řežou v základní sestavě tří nástrojů a zpěvu, ale nebojí se melodií, což se v konečném důsledku ukazuje jako jedna ze zásadních věcí. Zvuk je navíc konkrétně na “Infektion 1813” navíc dynamický a čistý jako průstřel hlavy. Na první pohled se sice kapela tváří maximálně nekompromisně a ortodoxně, čemuž napovídají nejen fotky, ale i zcela záměrný výběr těch zběsilejších songů pro klipy, nic však není až tak moc žhavé. Nechci tím říct, že by si Endstille hráli na něco, co nejsou, to ne, je to samozřejmě klepec, jemuž vládne takřka neustávající zápřah kopákové artilerie, ale v podstatě v každé skladbě se ukáží i ony zmiňované melodie a záchytné body pro posluchače (rozuměj pasáže, které není problém si zapamatovat). Právě díky tomu jsou dle mého skromného názoru Endstille vhodnou krmí i pro neortodoxního posluchače black metalu.

Ohledně těch melodií – nejpatrnější je to jednoznačně ve skvělé závěrečné desetiminutovce “Endstille (Völkerschlächter)”, která plyne v neměnném středním tempu po celou svou délku. Já osobně mám podobné monotónní záležitosti s dlouhou stopáží (a že deset minut ještě není tak přehnaných) v oblibě, takže asi nebude překvapení, že mi právě tato kompozice na závěr “Infektion 1813” přijde jako výtečné vyvrcholení, které předchozím 35 minutám nasazuje korunu. To však samozřejmě neznamená, že by v písních před “Endstille (Völkerschlächter)” nebylo co poslouchat. Nedá se ale podle mě vyzdvihnout jedna konkrétní píseň. Všechny jedou více či méně v jednom stylu, aniž by mezi sebou splývaly v jednu nicneříkající kouli.

Jedinou, ale zato podstatnou vadou na kráse “Infektion 1813” tak zůstává v prvních odstavcích zmiňovaný fakt, že rozdíl mezi jednotlivými alby Endstille je patrný hlavně ve zvuku a v produkci (“Infektion 1813” má jednoznačně nejčistší zvuk), nikoliv však ve stylu komponování. Jak nám ale velí jedno provařené pořekadlo, všechno stinné má i svou světlou stránku. Z určitého úhlu pohledu by se to dalo brát jako pozitivum, že se Endstille drží toho svého a člověk si tak může být jistý tím, co dostane, a také tím, že to dostane v odpovídající kvalitě a provedení. Suma sumárum, “Infektion 1813” rozhodně není špatnou věcí. Mně se líbí, baví mě. Je to dobrá muzika, která na nějaký čas člověka určitě zaměstná. Navíc, i když se to tak může z dálky zdát, Endstille se na “Infektion 1813” nepředstavují jako kapela určená jen ortodoxním šílencům, ale jako formace, jež může bez problému chutnat i lidem, kteří si daný žánr pouštějí spíše rekreačně. A ano, je to především díky onomu čistšímu zvuku. Jiné skupiny by to mohlo položit (a že už takové případy nastaly), Endstille to však nijak neuškodilo.

V konečném součtu všech pro a proti uděluji “Infektion 1813” silnou sedmičku a na úplný závěr se loučím zopakováním toho, že jde z mého pohledu o dobrou věc.


Atari Teenage Riot – Is This Hyperreal?

Atari Teenage Riot - Is This Hyperreal?
Země: Německo
Žánr: digital hardcore
Datum vydání: 7.6.2011
Label: The Hellish Vortex

Tracklist:
01. Activate!
02. Blood in My Eyes
03. Black Flags
04. Is This Hyperreal?
05. Codebreaker
06. Shadow Identity
07. Re-Arrange Your Synapses
08. Digital Decay
09. The Only Slight Glimmer of Hope
10. Collapse of History

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Atari Teenage Riot jsou na elektronické scéně bezesporu pojem a patří mezi průkopníky tvrdé elektroniky. S jejich jménem se pojí základy subžánru digital hardcore, ale mají rovněž výrazný pojem na vývoji celého techna. Jejich tři desky z 90. let patří zaslouženě mezi pilíře svého stylu. Začátkem nového tisíciletí se však skupina po rozkladu sestavy stahuje do ústraní, kde pomalu končí svou činnost… což trvalo až do roku 2010, kdy Atari Teenage Riot začali opět koncertovat. A teď, v polovině roku 2011, stvrzují svůj návrat čtvrtou dlouhohrající deskou “Is This Hyperreal?”, jíž se teď trochu mrkneme na zubní protézu…

Na začátek se vám musím přiznat, že na elektronickou muziku nejsem žádný velký odborník, takže neočekávejte nějaké extrémně profesionální rozbory (i když samozřejmě mám pár svých oblíbenců, ale ty by se přece jenom dali spočítat na prstech jedné ruky). “Is This Hyperreal?” je vlastně první deska svého druhu, na níž píšu recenzi, tudíž je to vlastně takové odpanění (smích). Ale což, všechno je jednou poprvé. Ale proč o tom mluvím… kdyby sem čistě náhodou zavítal nějaký expert na daný žánr, nechť mě kamenuje pouze s citem…

S nadsázkou bychom mohli říct, že Atari Teenage Riot produkují peklo hnané přes počítač, ačkoliv se mi zdá, že novinka není takový bordel (v tom dobrém slova smyslu) jako starší počiny. To ovšem neznamená, že některé pecky na “Is This Hyperreal?” nejsou brutální buchary – jmenuje například hned první “Activate!” nebo “Re-Arrange Your Synapses”. Chvílemi je to větší zlo než kdejaká metalová řezačka. Ale jak říkám, na starých albech to bylo dle mého skromného názoru ještě o něco znatelnější, nové vály však trumfují především propracovanější strukturou. Jako by Atari Teenage Riot o své hudbě více přemýšleli. Do některých písniček dokonce pronikly znatelné vlivy klidnějšího ambientu, viz titulní “Is This Hyperreal?”. Netvrdím však, že by se z muziky Atari Teenage Riot vytratil onen typický anarcho-punk duch, jímž dýchaly devadesátkové počiny. Minimálně alespoň v textech kapela neuhnula z kdysi nastolené cesty a chrlí kolem sebe kritiku společnosti na všechny strany.

Možná paradoxně se mi však ty méně “bordelové” kousky jeví jako velice povedené. Mezi vrcholy alba patří dle mého názoru hned druhá “Blood in My Eyes”, kterou nebudu nijak moc pitvat vzhledem k tomu, že si jí tu někde okolo můžete pustit v živém provedení (byť, pravda, ne zrovna excelentním – studiová podoba mi sedí více). Výborná je taktéž silně “počítačová” “Digital Decay”, která působí opravdu mechanicky a elektronicky, což je vzhledem k textu jedině dobře. V neposlední řadě bych také vyzdvihl rovněž “Codebreaker”, která zase patří k těm tvrdším věcem. Dopředu ji táhne hlavně hutný techno spodek a brutální refrén.

Z celkového pohledu je “Is This Hyperreal?” určitě povedená věc, alespoň tedy z mého pohledu. Nakolik si stojí čistě na elektronické scéně si jakožto laik přece jenom nedovolím hodnotit, což ovšem nemění nic na faktu, že jde dle mého názoru o poslechu-hodnou záležitost. Minimálně můžu říct alespoň to, že “Is This Hyperreal?” je nahrávka, jež svým starším bratříčkům nedělá ostudu a bez sebemenšího zaváhání dokázala dostát jména Atari Teenage Riot.

Nejsem si jistý, nakolik má tato recenze vůbec význam. Přece jenom si nedělám iluze, že se po dočtení článku všichni velcí, tvrdí, drsní metalisté vrhnou na poslech Atari Teenage Riot. Můžete to tedy brát spíše jako takové ozvláštnění mezi všemi těmi undergroundovými chlívárnami a black metalovými chrastičkami. A kdyby na to přišlo, že byste chtěli menší změnu nejen ve čtení článků, ale i ve svém playlistu… kdo ví, třeba vám to bude šmakovat podobně jako mně. A když ne, alespoň na mě zase jednou budete moct nadávat, co že jsem vám to neporadil za chujovinu (smích).


Další názory:

Když jsem poprvé přišel s Atari Teenage Riot do styku, řekl jsem si: “Co to sakra je?” Na druhý pokus už to znělo ale mnohem líp a znělo to tak dobře, že jsem si sehnal i debutovou desku. Toto album bylo tak výborné, že když jsem zjistil, že Atari Teenage Riot vydají úplnou novinku, byl jsem nadšený. A jak “Is This Hyperreal?” dopadlo? Podle očekávání – paráda. Kapela neztratila nic ze své pořádné energie a síly, která z hudby naprosto vyzařuje. Otevíračka “Activate!” vás prostě nepřinutí stát na jednom místě a nic nedělat. Mou naprosto nejoblíbenější je pátá “Codebreaker”. Ale oni jsou vlastně všechny dobré. Pokud chcete naštvat sousedy, zapněte bedny a volume narvete doprava. Jakákoliv píseň od Atari Teenage Riot skvěle poslouží!
Seda


Aaskereia – Dort, wo das alte Böse ruht

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht
Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 18.2.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Die Leichenhexe
02. Die Waldteufel
03. Mein Raum in der Finsterni
04. Winter
05. Pestritt zu Hel
06. Der boshafte Geist
07. Dort, wo das alte Böse ruht
08. Der schwarze Wald
09. Als der Blick erlosch

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože se všeho německého, co jen trochu zavání jakoukoliv formou paganu, bojím jako čert kříže a vyhýbám se tomu obrovským obloukem, občas se přece jenom dá narazit i na něco kvalitního. Víte, jak to chodí… ať už člověk chce nebo nechce, výjimky se prostě vždycky najdou. A ano, právě recenzovaná Aaskereia je tou výjimkou. Nejedná se sice o moc známou záležitost, ale to vůbec nevadí, protože o co míň lidí tyto germánské vlky zná, o to víc je jejich hudba lepší. Stylově se jedná o pohansky laděný black metal, jenž je velice vkusně okořeněn akustickou kytarou. Ta však v případě Aaskereia nemá úlohu pouhého doplňku, ale plnohodnotného nástroje.

Já osobně jsem s Aaskereiou přišel do styku – jak už to tak u podobně skvělých, ale málo známých projektů bývá – čirou náhodou. To ovšem neznamená, že by mi jejich debut “Mit Raben und Wölfen” z roku 2003 naprosto neuhranul. Skupina se tehdy předvedla se syrovou black metalovou nahrávkou, na níž byla černěkovová vichřice umně tlumena hojným využíváním již zmiňované akustické kytary, čistých vokálů a vpravdě epických pasážích se silnou atmosférou.

O rok starší minialbum “Zwischen den Welten…” sice neznělo tak překvapivě, ale na druhou stranu nabídlo kompaktnější, semknutější a vyzrálejší materiál, který vyzníval o něco více black metalověji, ale rozhodně nešel s kvalitou dolů. Od té doby se Aaskereia odmlčela a zavřela se nad ní voda. Když už jsem si pomalu začínal myslet, že kapela odumřela nadobro, objevilo se po sedmi letech vzduchoprázdna konečně druhé velké album “Dort, wo das alte Böse ruht”. To vyšlo 18. února letošního roku, což v překladu znamená, že recenze přichází trošku s křížkem po funuse, ale jak se říká – lepší pozdě než vůbec, zvláště když to skoro nikdo nezná. Tak pojďme na to…

“Dort, wo das alte Böse ruht” má svým vyzněním rozhodně blíže k “Zwischen den Welten…”, čili zní oproti debutu mnohem dospěleji a řekněme, že ne tak “naivně”, i když právě ta “naivita” byla jednou z nejsilnějších věcí “Mit Raben und Wölfen”. Ale podle mého názoru je to lepší takto, než aby Aaskereia vydávala dvě na chlup stejné desky pod dvěma názvy. “Dort, wo das alte Böse ruht” má mnohem blíže klasickému pojetí black metalu – například o úvodní “Die Leichenhexe” to platí tak moc, až jsem se na první poslech lekl, jestli Aaskereia na to, co jsem měl na téhle kapele rád, nerezignovala. Naštěstí alespoň skromné brnkání akustické kytary, ozývající se čas od času v pozadí, člověka trochu uklidní. Oproti tomu “Die Waldteufel” zní díky vysokému čistému vokálu hned ze začátku mnohem typičtěji. Takovým předělem na albu je čtvrtá, čistě akustická instrumentálka “Winter”. Po ní už tolik žádaná akustika dostává větší prostor, v některých případech dokonce i pomalu přebírá vůdčí úlohu nad kytarami elektrickými, viz taková “Der boshafte Geist”.

Závěr “Dort, wo das alte Böse ruht” se nese v duchu tří pro Aaskereiu netradičně dlouhých skladeb. Úplně závěrečná dvanáctiminutovka “Als der Blick erlosch” je s přehledem tou nejdelší kompozicí, jakou kdy skupina stvořila. Všechny tři se v průběhu několikrát přelévají z pomalých klidných pasáží do black metalové bouře a zpět a všechny nabízí výtečné epické momenty se silnou atmosférou. Zvláště již zmiňovaná poslední “Als der Blick erlosch” je opravdu skvělá; jako by v celé své délce shrnovala vše, co skupina předvedla v uplynulých více jak 40 minutách a ještě k tomu přidala něco málo navíc – jemné housle. Minimálně tahle skladba je opravdovou lahůdkou.

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht

Něco mi napovídá, že dřív než tuto recenzi ukončím, musím říct minimálně ještě jednu věc. A jak tak o tom přemýšlím, možná jsem to měl vybalit hned na začátku – je to odpověď na otázku, jestli je “Dort, wo das alte Böse ruht” vlastně dobrá deska. A ona odpověď je vlastně hodně lehká – ano, jde o velmi dobrou věc. I přes docela výraznou změnu vyznění oproti debutu je “Dort, wo das alte Böse ruht” opravdu dobré. Zní komplexněji, sevřeněji, ale dokáže si zachovat ducha předchozí tvorby. Nabízí skvělou epickou atmosférou, ale pořád vyznívá dostatečně podzemně. Sice mi chvíli trvalo si na inovovaný sound zvyknout, ale po dostatečném naposlouchání mohu říct jen to, že jde o velice kvalitní nahrávku, která mne baví. Čekání bylo sice opravdu dlouhé, ale rozhodně se vyplatilo. I pokud máte nedůvěru k undergroundovým black metalovým projektům, věřte mi, že některé za poslech určitě stojí – a Aaskereia je rozhodně jedním z nich.